Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem nervózní a nemohl jsem si kvůli tomu toho jelena ani pořádně vychutnat. Cora byla kdo ví kde, Neilynn taky, i když to mě netrápilo a já netušil, co se stalo. Neklidně jsem švihal ocasem a pohledem bloudil po horizontu, kde předtím zmizela.
"Aspoň bude Neon spokojený," řekl jsem tiše. "Najedený neon = spokojený Neon = spokojená smečka," ušklíbl jsem se. "Škoda, že Neon neovládá počasí, pak by byl jak opravdový superhrdina," šťouchnul jsem packou do sněhu.
Jenna nevypadala nadšená z toho, že jsem ji viděl v tom nepěkném stavu. Já ale svou mysl neuměl zazdít. Pamatoval jsem si ji dobře. Byl jsem ve smečce asi tak pět minut a Cora mi ji nechala na starost a sama někam odběhla. Měl jsem za úkol ji hlídat, no pochyboval jsem, že by nám chtěla ublížit. Spíše jsem se bál, že přede mnou umře a já za to budu zodpovědný.
Pozorně jsem ji poslouchal. Zajímala mě slova, kterými popisovala její příhodu, její život. Jako by tím do mě vložila nějakou víru a já jí to hodlal oplatit tím, že jí dokážu, že mi může věřit.
"Dvounohý?" Zeptal jsem se a koukal po ní. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, no slýchával jsem o nich mnoho. "Takže jsem opravdu tak zlí, jak se o nich říká," konstatoval jsem a podíval se jí do očí s tichým pochopením a porozuměním.
"Hlavně, že se ti podařilo utéct, takové štěstí určitě nemají všichni," pousmál jsem se a sledoval ji. Protrpěla si hodně, teď už ale byla v pořádku. Neuměl jsem se do její situace vžít. Já měl v životě víc štěstí jak rozumu. Nikdy mi nikdo nijak fyzicky neubližoval. I když psychicky dost. Rodiče mě vykoply, pak se mi rozpadla smečka a odkopla mě holka. Všechno to na mě zanechalo jistou stopu, no právě teď jsem přehodnocoval svůj život. Možná to, co se mi stalo, nebylo tak hrozné, jak jsem si celou dobu myslel. Ano, byl jsem zničený a chtěl umřít, no nikdo mi neubližoval. Byl jsem zdravý a pohledný. Sice už jsem nebyl nejmladší, ale pořád jsem se tak uměl chovat. Když se někdo fakt snaží o to, tuhle mou stránku poznat. Domyslel jsem si. Sám od sebe už jsem se jako dítě nechoval.
"Ano, Neon je jako medvěd, ale určitě nás nehodlá sníst," vlídně jsem se na ni pousmál, no v očích jsem měl lítost. Nedokázal jsem si představit, že by se mi stalo něco podobného. Ano, přišel jsem o milovanou osobu, ale takovou cestou, že jsem věděl, že je v pořádku. To bylo důležité. Kdo ví, kde je jí teď konec... Sklopil jsem pohled.
"Není to ponižující," nesouhlasil jsem. "Je obdivuhodné kolik jsi toho zvládla a kolik sis vytrpěla. Ani tenkrát nebylo ponižující, když jsi přišla vyhublá... Sice jsi nebyla prototyp vlka, kterého by jsme vzali do smečky, to asi ne... Neon hledá silné vlky, nebo aspoň živé vlky," odmlčel jsem se.
"Šťastná z ubližování ostatním?" Chvíli jsem mlčel. Byl jsem schopen pochopit, proč se k nám tak chová. "A nemohlo by se to změnit? Teď když máš rodinu? Víš... ty to možná nevidíš, ale někdy tvá slova bolí," hlesl jsem.

// Napíšu zítra. :)

U jídla jsem mlaskal. Ano, věděl jsem, že je to neslušné, no přidávalo mi to dobrý pocit zadostiučinění. Tohle si zasloužil. Zašpinil můj kožich, sníh a i kožichy jejich... A k tomu nám ublížil. Ale mi jemu víc. Usmál jsem se nad vlastními myšlenkami. Nesoucítil jsem s tím, že umřel. Prostě to bylo jídlo, stejně jako mi jsme byli třeba jídlo pro medvěda. Taky bych se na něj nezlobil za to, kdyby mě sežral.
Zamyšleně jsou kousl znovu do jelena. Jenna se jedení taky rychle zhostila a vypadala spokojeně. Všichni vypadali spokojeně, když jedli. "Snad to bude stačit pro celou smečku," pak by byli všichni spokojení a měli nás všichni rádi, nebo jsem v to aspoň doufal. "Ale tak, Neonovi to stačit musí. Je velkej, ale snad toho nesní tolik..." Zamyšleně jsem dloubl tlapou do jelena. "Mohl se k nám přidat, vždyť je z nás největší, koukl jsem po ní. Pokud by ho zasáhla krev, jelena by vyděsil jen jeho jekot. Pousmál jsem se. Měl jsem Neona rád, ale trochu snahy by ho nezabilo. Nemá se náhodou starat on o nás?
Koukl jsem na Jenn. Vybavilo se mi, jak vypadalo, když se k nám dostala. Opravdu už zažila horší věci. "Ano, pamatuji si to... Co se ti vlastně tenkrát stalo?" Byl jsem vděčný za jakékoliv téma hovoru, jelikož má momentální kreativita v tomhle oboru byla hluboko pod bodem mrazu. Byl jsem vyčerpaný, zraněný a co nejhorší, špinavý.
Odfoukl jsem vločku, jenž mi přistála na nose. "Už by si s námi to počasí mohlo přestat hrát," povzdechl jsem si. "Na zimu jsem se těšil, ale pokud to bude takhle pokračovat, skočím do hromady sněhu a než dopadnu, promění se v bláto..." Ty rychlé změny klimatických podmínek mi nedělali dobře. Můj kožich byl zmatený. Nevěděl, jestli se má zahustit, nebo začít pelíchat. Jen to ne...
"No, podle mě doma všechny dost vyděsíme... A pak nás Neon nažene se umýt, ať mu nezašpiníme les," uchechtl jsem se. "Upřímně se mi mezi ně v tomhle stavu dvakrát nechce, vypadáme jako z nějaké špatné pohádky," otřásl jsem se.
"Ty šátky jsem našel a vůbec..." chtěl jsem na ni vyjet o tom, že nejsou plesnivé, ale zmlkl jsem. Neměl jsem na to už sílu. Snažil jsem se být milý, ale ona s tím moc nesoucítila. Sklopil jsem smutně pohled. Neměl jsem nikoho, jen svou smečku a doufal jsem, že aspoň s ní můžu vycházet dobře. Rád bych znal důvod, proč je na mě taková. Jestli to myslí vážně, nebo jen jako vtip. Nevyznal jsem se v tom, no prozatím mě to mrzelo.

"Jo, žijeme... I když kdo ví, jestli všichni," opět jsem kmitl pohledem k místu, kde šli vidět naše stopy ve sněhu. "Řekl bych, že ve zkoušce propadla," zamračil jsem se.
Jídlo vypadalo, že už nám neuteče, zatímco Cora se pro to rozhodla. První jsem chtěl něco namítat, že nás tu nemůže nechat samotné v takovémhle stavu. Já rozmlácený, ona zraněná a u nás ještě návnada. Byli jsme dokonalým terčem nějakého lovce, třeba medvěda. Ale ti by teď měli spát, ne?
Kdyby to bylo na mě, nechal bych Nei čelit svému osudu. Ano, tohle způsobovala z velké části má hrdost, která mi říkala, že zradila, tedy je vykázána. Tohle rozhodnutí ale nebylo na mě. Měl do toho co mluvit jen Neon, který tu nebyl, takže Cora. Nei si ale za to, že je možná na kousky, může sama. Je dospělá, musela už někdy lovit. Měla poslouchat rozkazy, nic víc se po ní nechtělo. Tohle nezvládla, tedy... nepatří k nám.
Koutky mi zacukali, když sebou Cora řízla. "Teď ti to sluší daleko víc," ušklíbl jsem se. Už jsme byli od krve zapatlaní všichni. Pokud takhle půjdeme za Neonem, vyžene nás ven, protože mu znečišťujeme trávník.
Cora nakonec odešla a já mlčky koukl na Jennu. Najednou jsem s ní byl sám. Pomalu jsem se přesunul k jelenovi a odtrhl mu z masa kůži. "Dobrou chuť," pronesl jsem a pousmál se na ni. Přemýšlel jsem také nad tím, co řekla Cora. "Pochybuji, že toho jelena zvládneme odtáhnout sami... Budeme na ni muset počkat," oba dva jsme byli zranění. Já byl zbaven sil a ona kulhala. Sjel jsem její tlapku s mírnými starostmi. "Snad to bude brzo dobré," prohodil jsem přátelsky. Přes to, že ona na mě byla většinu času zlá, já takový být nechtěl. Chtěl jsem s ní mít dobrý vztah... Ona nejspíše měla důvod k tomu, být protivná.
"Jendou jsem měl zlomenou nohu," pronesl jsem u jídla. "Bylo to docela nepříjemný, pak mi s tím ale někdo něco udělal..." Bylo to dávno, vzpomínky se ztrácely. "Ale ty to máš snad jen naražené, bude to v pořádku," usmál jsem se. Snažil jsem se ji uklidnit, i když jsem na tohle nebyl nejlepší. Většinou jsem to byl já, kdo panikařil a dělal zmatek.
Doufal jsem, že se mé vážnosti a starostem nebude smát. Mě to směšné nepřipadalo, když už jsem jí ukázal, že mám starost. To jsem často nedělal, poslední dobou jsem si hleděl spíš sám sebe... No doufal jsem, že by se to nyní mohlo změnit. Zamyšleně jsem házel po Jenne očkem.

Kolem hlavy mi poletovali berušky. Pokusil jsem se postavit, no po pár krocích se mi zatočila hlava a já sebou opět plácl do sněhu. Ta potvora mě trefila do hlavy. Díky tomu jsem měl momentálně v hlavě zataženo a cítil bolest někde u spánku. Pomalu jsem se znovu zvedl a chvíli stál na místě. Když jsem byl konečně schopný něco vidět a stát rovně, rozběhl jsem se za nimi. Doběhl jsem až k jelenovi v úmyslu na něj skočit, no u něj jsem se zastavil. Ležel tuhý na zemi a kousek od něj se válela velká kláda od krve. Bál jsem se, že si někdo splete tu kládu se mnou, jelikož jsme měli oba momentálně podobnou barvu. Přes mé obavy jsem si oddechl, že už je po všem a svalil jsem se vedle jelena na zem a znaveně zavřel oči. Po pár sekundách co se Cora zeptala, mi došlo, že to bylo mířeno i na mě. Chvíli jsem zamyšleně mlčel přemýšlejíc. "Kožich bych na to nevsadil," řekl jsem nakonec. Popravdě jsem se moc v pořádku necítil.
Něco teplého se dotklo mého kožichu. Pootevřel jsem oči a uviděl, že krev jelena se dostala potůčkem až ke mě. Znechuceně jsem se postavil a koukl na vlčice. "Teď musím udělat něco důležitého," řekl jsem a bez dalšího vysvětlování se rozešel k potoku, který tu byl. Nevypadal zrovna nejvíce přívětivě, no mít na sobě krev nebylo o moc lepší. Pomalu jsem do něj stoupl předníma tlapama. Ledový... přes to jsem v něm zůstal a rychle vrazil hlavu pod vodu, ve snaze ze sebe dostat krev. Ve chvíli kdy mi začal zamrzat mozek jsem hlavu vytáhl a zamrkal. Krev jsem měl v podstatě nadále všude. Nejspíš se budu muset olízat, jinak to nepůjde. Škoda Nei, mohla být dobrá aspoň k tomu, že by mě teď olízala. Bylo přeci jen několik míst, na které jsem si sám nedosáhl a do té vody se mi opravdu nechtělo.
Vrátil jsem se za nimi. Připomínal jsem nějakou postavu z krvavého hororu. Z hlavy mi teď tekla voda, jenž se mísila s již zaschlou krví na mé hrudi. Lepila mi kožich do nepěkných chuchvalců. Oh-můj-bože.
Koukl jsem na jelena. "Kde je Nei? Měli by jsme sežrat i ji, úplně se na nás vykašlala!" Koukl jsem na Coru. "Coro, trhej!" Řekl jsem ironicky a koukl k místu, kde zůstala. "Hlavně že měla tolik keců..." Zamračil jsem se a pak koukl po nich. "Jste v pořádku?" Řekl jsem s úzkostí. Měl jsem o ně strach. Coru jsem měl rád a Jenna... přes to, jak byla protivná, přes to byla součástí smečky... a nejspíše měla vlastní důvody pro to taková být. Věnoval jsem jí dlouhý pohled. "Co tvá tlapa?" Všiml jsem si, že je opuchlá a že nad ní má nějakou zvláštní kytku. Vypadalo to docela hezky. K tomu byla ale taky přidušená, takže přes to, že měla módní doplněk, pořád ji to muselo trochu bolet.
Cora nevypadala tak pochroumaně. Měla rozcuchaný kožich, nejspíš nějakou tu modřinu, ale nic jí neotékalo a ani na sobě neměla krev. To jsem zas schytal hlavně já, gratuluju Blue.
Stále jsem cítil bolest na tváři. Přeci jen jsem dostal přes držku od zvířete s kopyty. Bylo to pod mou úroveň a cítil jsem potřebu se tomu jelenovi nějak pomstít, no momentálně už asi zaplatil dost.
"Najíme se?" Šťouchl jsem do zvířete packou, jako bych se chtěl ujistit, zda je opravdu mrtvé. "Nebo to necháme domů?"

// Ohnivé jezero

Nei se na nás vys-vykašlala, slušně řečeno. Její čin se mi nelíbil a pochyboval jsem, že se dostane do smečky. Vystavila takhle v nebezpečí svůj, ale hlavně i naše životy. Ach ty ženy. Pomyslel jsem si nespokojeně a švihl okem po místě, kde zůstala. Nyní jsme na ni již neviděli, no neslyšeli jsme její blížící se kroky, takže buď z ní ten jelen udělal kung pao a nebo na nás kašle. Kdo ví, co by bylo lepší. V obojím případě skončí na kousky. Ať už od jelena, tak od nás.
Co je? Pomyslel jsem si, když se na mě Cora podívala jako na blázna. Využil jsem svou největší přednost k tomu, abych skolil to zvíře. Bylo přeci jedno, jakými prostředky, cíl byl jasný a tedy i stejný výsledek. Ano, možná takhle ten jelen trpěl, ale kdyby jsme ho tu dál honily, spíš by se z toho psychicky složil. Takhle to bude aspoň rychle. Vlastně mu tím prokazuji laskavost, no ne?
Skok, Cora mi dala znamení a pak po něm skočila. Pochyboval jsem o tom, že tohle toho jelena nebolelo. Tvůj bezbolestný způsob nevychází... Pomyslel jsem si ironicky, no ve chvíli, kdy Cora skončila v hromadě sněhu mě smích přešel. Věnoval jsem jí starostlivý pohled, no když jsem uviděl, že se zvedá na nohy, pomalu jsem kývl a zrychlil. Teď jsem byl na řadě já. Pokud mě to zabije, tak sežerte k večeři Nei.
Doběhl jsem až k němu a přikrčil se, abych ihned skočil po jeho krku. Díky Cořinu zranění sebou už jelínek tak necukal a mě dalo méně práce se trefit. Díky tomu mé drápy projely jeho krkem a nejspíše přeťaly nějakou důležitou tepnu, protože mě zasáhl gejzír krve.
Jelínek přes rychlé ztrácení krve dále běžel, no jasně zpomaloval. Já se rozběhl, abych po něm znovu skočil, no překvapilo mě jeho rychlé otočení a zasáhla mě krev. To mě překvapilo a já na okamžik ztratil pozornost. Pár sekund jsem mu rodeoval na zádech, no pak jsem dostal zásah parožím a udělal si vyhlídkový let vzduchem. Nebo to bylo kopyto? Nebyl jsem si jist.
Pár sekund jsem ležel na sněhu celý od krve. Doufal jsem, že je všechna toho jelena a žádná moje. Bolelo mě celé tělo, nebyl jsem schopný rozeznat, jestli je někde porušena kůže. Snad ne, nechci jizvu, úzkostlivě jsem se posbíral na nohy a během chviličky je opět doběhl. Koukl jsem po vlčicích, nejspíš už nebylo potřeba dalšího zásahu. Jelen rychle ztrácel krev, brzo by měl odpadnout. No Cora už mi naznačila něco v tom smyslu, že není pro to, aby to zvíře trpělo. Pochybuji o tom, že v tom šoku je ještě schopné vnímat bolest... Ani jsem si nevšiml, že jsme již překročili hranice území.

// Okey, tak já to dávám rovnou k potoku. :D

// Promiň, nevěděla jsem, jak moc můžu zasahovat do děje. :) Beru tvoje slova v potaz. :)

Neilynn byla ohrožována starým jelenem a já měl pár sekund na to si vybrat, jestli pomůžu Coře a Jenn, nebo jí. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a utíkal ihned za Corou. Promiň Nei, ale nedržíš plán...
Křup, křup... Sníh mi praskal pod tlapama. Bílý a mocný, moc nám do karet nehrál, ale nejspíš se nám v něm běhalo lépe než jelenovi.
Hon začíná, pomyslel jsem si a běžel ihned za Corou. Dobře jsem si pamatoval, co bylo v plánu. Ve chvíli, kdy Cora nebude moci, jsem na prvním místě já... Až nebude moci jelen, tak ho musíme skolit. Ten parchant ale měl pořád energie až moc. Jó, když vám jde o život...
Jenn spadla. Zamrkal jsem, no dále běžel. Cora trochu zaostala, nejspíš se o Jenn postarala a já myslel, že budu muset na první místo, no Cora se vrátila rychle do vedení. Jenn jsem neviděl, no tušil jsem, že teď nám nebude moc platná. Takže je to mezi námi. Došlo mi. Je mi ctí, Coro, přivřel jsem oči a držel se za ní. Ten mladý měl dost síly a vytrvalost nebyla má nejlepší stránka. Momentálně jsem měl natrénováno asi jako kdybych byl v důchodu. Jen jsem se válel a koukal po ostatních životech.
Došla mi trpělivost, možná jsem nebyl nejvytrvalejší, no uměl jsem i něco užitečného. Soustředění a pak se po jelenovi vyřítila ohnivá koule. Usmál jsem se. Tohle jsem měl nacvičované z toho, když jsem podpaloval jednu vlčici. Kdo ví kde je té konec...
Koule ho trefila a jak šlo předpokládat, pokud vás trefí ohnivá koule do zadku, bolí to. I toho jelena to bolelo a zpomalil. Nyní jsme měli větší šanci, vlastně jsme ho takhle mohli zničit, aniž bychom se ho museli dotknout. Jo, ale co by z něho asi tak zbylo... Grilovaný kebab... spálený kebab. No moje koule mu jen udělala povrchové zranění. Koukl jsem na Coru, proč neudělala něco podobného? Vždyť uměla používat oheň a nejspíše daleko lépe jak já, tak proč ji nenapadne magii použít proti němu? Určitě umí více věcí.
Další koule. Unavovalo mě to, ale rozhodněji to bylo výhodnější, tu pobíhat do odpadnutí. Jelen ještě zpomalil, zdál se dosažitelnějším a pokulhával. "Jdeme?" Křikl jsem na ni a sledoval ji. Pomalu jsem docházel o dech. Pojďme to dokončit...

// Promiňte, jel jsem na intr.

Buch buch... buch buch... buch buch... Vnímal jsem údery svého srdce. To zvládneš, to zvládneš, to zvládneš... Přál jsem Nei v duchu a pozoroval jí. Pak to začalo. Vyřítila se sem i se stádem, křičela, hulákala dělala neskutečný randál. Usmál jsem se. Výborně! Pomyslel jsem si spokojeně. Stádo se blížilo. Já začínal chápat, co ostatní myslí tím, když říkají, jako by se svět zastavil. Buch buch... buch buch... buch buch... Každý nádech a výdech. Vnímání celého těla, každý sval byl připraven na útok. Pokukoval jsem po Coře. Jako by to trvalo věčnost, než vypadala rozkaz naše část úkolu začala. Zatarasili jsme stádo. Pár sekund jsem držel formaci a pak jak mi Cora řekla, vběhl jsem mezi ně a začal dělat bordel. Štěkal jsem, vrčel, poskakoval a cvakal zuby, jako by na tom závisel můj život. Taky že jo... Snažil jsem se dávat na všechny ty parohy a ostrá kopyta pozor. Nebylo to moc jednoduché, ale asi jsem měl víc štěstí jak rozumu, protože mě nic nezranilo. Přiskočil jsem k tomu velkému, co stále bojoval něj a zavyl jsem v jeho blízkosti. Pak jsem přeběhl zpět za stádem. Zaznamenal jsem tu i pach jiného vlka, no nepletl se nám do cesty. Koukl jsem po Coře. Teď to bylo na ní a na Jenne.

Běžel jsem za Corou tak, abych byl tichý, ale abych ji neztratil. Snažil jsem se, co to šlo. Ihned za mnou mi na paty funěla Jenna. Měl jsem strach, aby ten její konflikt s Nei nevyústil v selhání při společné práci. Pokud se budete hádat při lovení, podpálím vás obě. Pomyslel jsem si nevrle. Byl jsem celý nervózní. Šlo to o život a o jídlo. Jedno bylo důležitější jak druhé. A nebo naopak.
Pak jsem uviděl, proti komu jdeme. Odfrkl jsem si. Snažil jsem se myslet pozitivně. Jeden velký, jeden malý, nějaké ženské a stará bába, pomyslel jsem si a pokusil se nad tím usmát, no nakonec se mi to ani nepovedlo. Humor v každé situaci nyní moc neplatil. Přeci jen, šlo nám všem o život.
Dostal jsem se na místo, kde jsem měl být a blízko Cory se přikrčil. Kývl jsem jí. Byl jsem připravený a v hlavě si opakoval, co je třeba. Teď to jen Nei nepokaz...
Počkat, zatarasit cestu a pak dělat bordel. Počkat, zatarasit cestu a pak dělat bordel. Počkat, zatarasit cestu a pak dělat bordel...

Již jsem nevnímal to, co se děje v okolí. Věci jako sněhové vločky a podobně. I když stálo za zmínku, že se počasí zbláznilo. Vnímal jsem pouze Coru a její rozkazy. Vypadala, že ví co dělá a já jí věřil. Snad to nebude chyba. Naprázdno jsem polkl a koukl na Nei. Měla v podstatě bezpečnější úkol, pokud si samec nebude chtít dokázat své mužství a nepůjde po ní sám... Ale věřil jsem, že to Nei zvládne. Přeci jen, dělat randál jí šlo zatím nejlépe. Huba jí jela, jak na běžícím pásu... Nechtěl jsem být ale zlý. Její slova dělali dobře mému egu a nejen jemu. Vypadala, že to myslí dobře, ale zatím měla jen plnou hubu keců a skutek utek. Teď přišla její šance mě oslnit a ukázat, že něco umí.
Z mého zamyšlení mě vyrušila Cora, která se nyní obrátila na mě. Pozorně jsem ji poslouchal. Nemohl jsem říct, že bych si užíval být v roli živé návnady, no byl jsem ochotný to udělat. Přikývl jsem. "Chápu, šéfe," zazubil jsem se na ni, pak jsem se ale zatvářil vážně, aby viděla, že se na mě může spolehnout. Poslouchal jsem i zbytek toho, jak by měl lov probíhat. Pěkný plán... jak ale často věci vychází přesně podle plánů? Povzdechl jsem si. To že teď řekla, jak to bude neznamenalo, že to tak opravdu bude. Důležité taky bylo umět rychle reagovat, spolupracovat a v nejhorším případě utíkat.
"Hodně štěstí," řekl jsem Nei povzbudivě a pak jsem se od ní otočil a rozběhl se spolu s Corou a Jenn na druhou stranu.

// Ehm, teď už asi ano, ale Blueberry se nechával barvit v době, kdy byla jen Smrt a Život nebyl. :) To zní depresivně. :D

// Louka vlčích máků

Koukl jsem na ni a nejistě přikývl. "Já taky," hlesl jsem. Ještě abych neměl rád sám sebe, ušklíbl jsem se a ještě zrychlil. Nechtěl jsem naštvat Coru a navíc mi být vzadu dost nehezky dupalo po sebevědomí.
"No, asi jo. Je to smrt, přestavila se mi ta a kdyby si ji viděla, věřila by si mi," koukl jsem na ni. "Má dobré přesvědčovací metody," sklopil jsem pohled. Třeba tě přirazit k zemi a dusit tě, zatím co se všude válí kosti mrtvolek. Nad tou vzpomínkou jsem se znechuceně otřásl a automaticky přidal do běhu. Díky tomu jsem je doběhl a srovnal s Corou a Jennou krok. Držel jsem se za nimi a bylo mi jedno, jestli mě ona stíhá. Přeci jen, to ona se tu měla ukázat, jak bude pro smečku přínosem. Donést Neonovi jednu lasičku... Uchechtl jsem se. Já mu s Noxem přinesl hromadu kaprů, aby se na mě vůbec podíval. Pak jsem ho musel ještě přesvědčit, že jsem úžasný, že nechci vlčata a že budu hodný. Ona zatím projevila zájem o mě, což se Neonovi líbit nebude a ještě k tomu při lovu zaostávala. Docela jí to snižovalo možnost, že se jí povede se sem přidat, i když bych jí to docela přál. Zvyšovala mi sebevědomí.
Cora nás upozornila, ať se ztišíme. Díky tomu jsem už nemusel být nervózní, že plácnu nějakou blbost. Pak na nás ale šťekla i Jenna. Vycenil jsem na ni zuby. Její přístup se mi nelíbil a měl jsem chuť jí podpálit minimálně ocas. Neměl jsem rád, když mě peskuje někdo, kdo na to nemá právo. To znamenalo Cora, Neon nebo moje druhá polovička. Momentálně tedy Cora nebo Neon. Jenna si tímhle rozhodně moji lásku nezískávala. Nechápal jsem, kde se v ní bere ta drzost. Kdyby měla aspoň základy slušného vychování...
Tiše jsem postupoval kupředu a zahodil všechny nedůležité myšlenky za hlavu. Snažil jsem se být tichý, což mi podle všeho šlo. "Jdu na obklíčení," byl jsem spíš silnější, než rychlejší a taky jsem to mohl při nejhorším spolu s Corou ugrilovat. "Nebojím se být blízko," ano věděl jsem. Bylo to nebezpečné, ale raději to zakousnu, než abych tu běhal.

// Pokud smím něco říct, tak pokud Bluovi řekneš Bluíček, nebo nějak podobně, upálí ti uši. :D