Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usmíval jsem se jako idiot, no pak jsem skončil v bahně. Ušklíbl jsem se na to, co řekla Cora i Jenna. "Ale zlato, to by byla škoda," hlavně oslovení jsem pronesl ironicky. To s vlčími nároky jsem přešel tázavým pohledem. Nebyl jsem si jistý, kam tím naráží.
Proběhl jsem okolo ní a šklebil se. Ocasem od bahna jsem ji pleskl přes čumák a uskočil před tím, než mi do něj kousne, nebo v horším případě, mi ho začne žužlat. Přešel jsem spěšně až ke Coře a mírně se zamračil. "Ještě že utekla... Co kdyby jsme na tohle přišli až ve chvíli, kdy by byla ve smečce? To se k nám nehodí..." Mračil jsem se. "Až ji rozkouskujete, přineste mi suvenýr. Chci její ocas," mírně jsem zavrčel a mrskl naštvaně ocasem. A to mě balila... Pf... Jak si může někdo takový myslet, že má u mě šanci? Zavrtěl jsem nad tím hlavou a přeběhl k jelenovi. Zakousl jsem se mu do nohy a začal ho tahat směrem k domovu. S škodolibým úsměvem jsem pokukoval po špinavé Jenne.

//Zlatavý les

// jedu na intr, odepisu nejdřív po 20:00

Hravě jsem se usmíval. Konečně jsem přišel těm jejím posměškům na chuť. Stačilo jen trochu popostrčit. Pozoroval jsem s úšklebkem jak se hrabe ze sněhu a ani se nesnažil schovávat smích. Bylo to vtipné vidět, jak má hlavu od sněhu. Po chvíli se ale k mému nespokojení proměnil na vodu. Uznale jsem se usmál. Uměl jsem podobné věci taky, ale nenapadlo mě to. Sníh mě neštval na tolik, abych nad podobnými věcmi přemýšlel. Ucítil jsem teplo, jenž od ní šlo a dostal jsem potřebu se k ní dostat blíž. Mého těla se totiž zmocnil ten příjemný pocit, když vejdete z tepla do zimy. Když jsem ale dostal spršku z jejího kožichu, takhle touha odešla stejně rychle, jako před chvílí přišla. Přivřel jsem oči a sledoval, jak se dotkla blátivou tlapou mé tváře. První jsem chtěl panikařit, no došlo mi, že to nemá cenu. Už jsem byl od bahna celý a tohle mě rozhodně o moc nezašpinilo. "Budeš se zpovídat Neonovi," zasmál jsem se. Rozhodně jsem ji hodlal prásknout, pokud mě Neon bude obviňovat, že vypadám jak to prase.
Jenna se schovala za jelena. Ušklíbl jsem se, hravě jelena přeskočil a svalil ji do toho bahna. Teď na ní kapala voda z mého kožichu a blátivýma tlapama jsem ji přišpendlil za hruď k zemi. Válela se zády v bahně. "Příjemná bahenní lázeň?" Upřímně jsem se smál a v očích mi jiskřilo.
Z škodolibého smíchu mě vyrušila Cora. Koukl jsem na ni, no Jennu jsem stále držel pod sebou. Kmital jsem pobaveně ocasem. "Ahoj Coro, tak povídej, co se s ní stalo?" Neviděl jsem, že by Nei běžela za ní, tak jsem usoudil, že se s ní nehodlala vrátit. No zároveň jsem spoléhal na to, že ji Cora našla.
Všiml jsem si, že se vzduch oteplil. Koukl jsem na Cořina záda. Fungovala jako takové přenosné topení. Uchechtl jsem se.

// Počkám, až dopíšeš Coru. :D

Zašklebil jsem se na ni, když vydala ten nedůvěřivý zvuk. Neměl jsem se ale čemu divit, tak jsem to více nekomentoval a raději čekal, co mi řekne o tech dvounožcích. Hltal jsem každé její slovo, no nelíbila se mi. Už její první věta mě donutila se otřást znechucením a přikrčit se. "To není pěkná představa," zamumlal jsem. Ten fakt, že by si někdo vystavoval mou hlavu doma, se mi vůbec nelíbil. Já bych si taky nevzal hlavu toho jelena jako suvenýr. V noci by mě děsila a navíc by po nějaké době začala smrdět. No to, že je cenný kožich jsem již chápal. I já si dřív nechával kožichy králíků jako trofeje, nebo imaginární kamarády. To je smutný.
"Ale ty šátky nejsou od ní, myslím... popravdě jsem netušil, kde se tam vzali. Prostě jsem našel utrhané kusy látky a nějakým způsobem se mi je povedlo omotat okolo nohou. Možná, je tam dala ona, jako odměnu za statečnost, ale nepřišlo mi to pravděpodobné. Nyní jsem se ale statečně cítil. Ulovil jsem s nimi jelena, vběhl jsem do stáda a to už nějakou statečnost chce.
Zamračil jsem se, když řekla to o šátcích a pak se zašklebil. "Jó, a ta kytka, co ti přeřezává tlapu na půl je fakt super módní doplněk. Jako by se hroch rval do úzkých podkolenek," ušklíbl jsem se a když po mě skočila, musel jsem se zasmát. Sice jsem skončil pod závějí sněhu, no ona přeletěla přes mě a skončila hlavou ve sněhu. Předníma tlapama jsem po ní ještě trochu sněhu hodil a zakřenil se. Pak jsem poskočil o kousek dál. "Takhle ti to moc sluší," s jiskřičkami v očích jsem ji sledoval.

Zamračil jsem se. "Nikde se ti nehrabu," zamumlal jsem na svou obranu, no sám jsem si tím nebyl moc jistý. Ještě se mi nic podobného nikdy nestalo a momentálně mě to z pádných důvodů vyděsilo. Jak se to mohlo stát? Ztráta myšlenek? Dar z nebe? Smrt mě má ráda? Přemítal jsem. Každý další nápad byl méně a méně pravděpodobný.
"Cenné? Čím jsme pro ně cení?" Zajímalo mě to. Chtěl jsem toho vědět co nejvíc, kdybych s nimi snad někdy taky přišel do styku. Doufal jsem však, že to se nestane. Hodlal jsem do smrti zůstat zde na Gallirei. Tady byla jen příroda, žádní dvounožci.
"Já si myslím, že nás má Neon aspoň trochu rád... Tak jako má rád jídlo, třeba," znejistěl jsem. "Kdyby jsme najednou všichni zmizeli, tak by si toho všiml a vadilo by mu to, ne?" I kdyby to tak nebylo, raději bych žil v naivitě a marných nadějích, než se smiřovat s krutou pravdou. Neměl jsem totiž důvod pravdu znát a hlavně bych ji teď možná ani neunesl.
Poplašeně jsem koukl na Jennu, která se najednou rozešla ke mě a praštila mě. "Co-" přerušila mě svými slovy. Na to jsem neměl co namítnout. Věděl jsem, že má pravdu. Sám jsem si sám sobě tohle snažil vysvětlit mnohokrát, no nikdy to nepomohlo. Bylo těžké jen tak změnit pohled na svět. "Pokusím se," řekl jsem nakonec a pozoroval ji ostražitým pohledem, kdyby mi snad chtěla nyní třeba ukousnout ucho. No když delší dobu jen ležela a koukala na obzor, uklidnil jsem se. Došlo mi, že asi vyhlíží Coru. To je jí tu se mnou tak špatně? No i já doufal, že přijde brzo. Sníh mě začínal štvát. Byla tu zima a bál jsem se, že nás brzo zasype jako všechno ostatní.
"Chtělo by to se nějak zabavit," zamumlal jsem, no samotného mě nic nenapadlo. Po chvíli jsem po ní ocasem švihl trochu sněhu a nevinně se na ni zazubil. Začínal jsem se nudit a to nebylo dobré pro ty, co byli na jednom místě se mnou.

// ja uz pak stejně šla, takže pohoda. :) dnes ale napsat můžeš, no. :D

Jenna vypadala, že jí tahle konverzace není zrovna příjemné. Chápal jsem to, mluvit o minulosti není lehké. Je to jako ji prožívat znovu, obnovovat všechny démony. Já bych svoji minulost nejraději vymazal z paměti. Díky ní jsem momentálně měl pochroumanou psychiku a dokázala mě rozhodit každá maličkost. Právě proto jsem tak těžce nesl její slova. Jako kdyby bylo každé ostrý nůž, jenž míří přes můj hrudník.
"Víš, kdyby tě chtěli dvounozí sníst, tak se na ně nemůžeš zlobit," pronesl jsem zamyšleně. "My také zabíjíme jeleny, je to naše potrava, důvod abychom přežili. Jeleni žerou byliny, teoreticky tím taky ničí něco živé... Je to prostě jen postavení v potravinovém řetězci..." Odmlčel jsem se. "V každém případě je ale neodpustitelné týrání pro zábavu. Máš plné právo ty lidi nenávidět," sklopil jsem pohled. Teď už jsem chápal, proč Cora nechtěla, aby to zvíře předtím trpělo...
"Aspoň budeme třeba vypadat jako frajeři," zasmál jsem se a koukl na ni. "Že jsme toho fakt hodně zvládli, prali se se stádem a získali pár válečných zranění... To je sexy, ne?" Ušklíbl jsem se a pak se zatřásl. Jenna se smála tak, že jí z pusy létaly sliny. Přivřel jsem oči, aby mi nenaprskala do nich a nijak jsem to více neokomentoval.
"Jo, je fajn, když něco vydržíš. K čemu jsou vlci, co se složí při každé blbině?" No já mám zrovna co říkat... Ušklíbl jsem se. Psychicky jsem byl úplně v háji, no fyzicky jsem toho naopak vydržel dost. To byla výhoda, ne? Seděl jsem tady, dotlučený a k tomu celý od krve. Někteří vlci by se z toho zbláznili a litovali by se. Já litoval jen svého kožichu, no byl jsem ochotný to nějak přežít.
Ukousl jsem si poslední sousto jelena. Pořád tady toho zbylo hodně. A teď se s tím ještě budeme muset tahat domů, zakoulel jsem očima a lehl si na poloroztopený sníh.
Podíval jsem se na ni smutným pohledem, když se mým slovům zasmála. "Nepřijde mi k smíchu, když kvůli tobě ostatní trpí..." Stále jsem se jí díval do očí. "Pokud tím naznačuješ, že já tě za to odsuzuju... Není to tak. Jen to neumím brát s humorem a oplácet ti ho, kdysi jsem takový byl... Teď už ale ne... Třeba po čase s tebou se to vrátí," pokusil jsem se usmát. "No momentálně... prostě si všechno moc beru, nebudu tě tím ale zatěžovat," přivřel jsem oči. Nechtěl jsem do ní cpát své myšlenky a příběh, jenž jsem si prožil. Byl jsem ochotný jí ho říct, kdyby se ptala... Vlastně bych za to byl moc rád. Potřeboval jsem se vypovídat, ze všeho toho, co jsem držel v sobě.

Byl jsem nervózní a nemohl jsem si kvůli tomu toho jelena ani pořádně vychutnat. Cora byla kdo ví kde, Neilynn taky, i když to mě netrápilo a já netušil, co se stalo. Neklidně jsem švihal ocasem a pohledem bloudil po horizontu, kde předtím zmizela.
"Aspoň bude Neon spokojený," řekl jsem tiše. "Najedený neon = spokojený Neon = spokojená smečka," ušklíbl jsem se. "Škoda, že Neon neovládá počasí, pak by byl jak opravdový superhrdina," šťouchnul jsem packou do sněhu.
Jenna nevypadala nadšená z toho, že jsem ji viděl v tom nepěkném stavu. Já ale svou mysl neuměl zazdít. Pamatoval jsem si ji dobře. Byl jsem ve smečce asi tak pět minut a Cora mi ji nechala na starost a sama někam odběhla. Měl jsem za úkol ji hlídat, no pochyboval jsem, že by nám chtěla ublížit. Spíše jsem se bál, že přede mnou umře a já za to budu zodpovědný.
Pozorně jsem ji poslouchal. Zajímala mě slova, kterými popisovala její příhodu, její život. Jako by tím do mě vložila nějakou víru a já jí to hodlal oplatit tím, že jí dokážu, že mi může věřit.
"Dvounohý?" Zeptal jsem se a koukal po ní. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, no slýchával jsem o nich mnoho. "Takže jsem opravdu tak zlí, jak se o nich říká," konstatoval jsem a podíval se jí do očí s tichým pochopením a porozuměním.
"Hlavně, že se ti podařilo utéct, takové štěstí určitě nemají všichni," pousmál jsem se a sledoval ji. Protrpěla si hodně, teď už ale byla v pořádku. Neuměl jsem se do její situace vžít. Já měl v životě víc štěstí jak rozumu. Nikdy mi nikdo nijak fyzicky neubližoval. I když psychicky dost. Rodiče mě vykoply, pak se mi rozpadla smečka a odkopla mě holka. Všechno to na mě zanechalo jistou stopu, no právě teď jsem přehodnocoval svůj život. Možná to, co se mi stalo, nebylo tak hrozné, jak jsem si celou dobu myslel. Ano, byl jsem zničený a chtěl umřít, no nikdo mi neubližoval. Byl jsem zdravý a pohledný. Sice už jsem nebyl nejmladší, ale pořád jsem se tak uměl chovat. Když se někdo fakt snaží o to, tuhle mou stránku poznat. Domyslel jsem si. Sám od sebe už jsem se jako dítě nechoval.
"Ano, Neon je jako medvěd, ale určitě nás nehodlá sníst," vlídně jsem se na ni pousmál, no v očích jsem měl lítost. Nedokázal jsem si představit, že by se mi stalo něco podobného. Ano, přišel jsem o milovanou osobu, ale takovou cestou, že jsem věděl, že je v pořádku. To bylo důležité. Kdo ví, kde je jí teď konec... Sklopil jsem pohled.
"Není to ponižující," nesouhlasil jsem. "Je obdivuhodné kolik jsi toho zvládla a kolik sis vytrpěla. Ani tenkrát nebylo ponižující, když jsi přišla vyhublá... Sice jsi nebyla prototyp vlka, kterého by jsme vzali do smečky, to asi ne... Neon hledá silné vlky, nebo aspoň živé vlky," odmlčel jsem se.
"Šťastná z ubližování ostatním?" Chvíli jsem mlčel. Byl jsem schopen pochopit, proč se k nám tak chová. "A nemohlo by se to změnit? Teď když máš rodinu? Víš... ty to možná nevidíš, ale někdy tvá slova bolí," hlesl jsem.

// Napíšu zítra. :)

U jídla jsem mlaskal. Ano, věděl jsem, že je to neslušné, no přidávalo mi to dobrý pocit zadostiučinění. Tohle si zasloužil. Zašpinil můj kožich, sníh a i kožichy jejich... A k tomu nám ublížil. Ale mi jemu víc. Usmál jsem se nad vlastními myšlenkami. Nesoucítil jsem s tím, že umřel. Prostě to bylo jídlo, stejně jako mi jsme byli třeba jídlo pro medvěda. Taky bych se na něj nezlobil za to, kdyby mě sežral.
Zamyšleně jsou kousl znovu do jelena. Jenna se jedení taky rychle zhostila a vypadala spokojeně. Všichni vypadali spokojeně, když jedli. "Snad to bude stačit pro celou smečku," pak by byli všichni spokojení a měli nás všichni rádi, nebo jsem v to aspoň doufal. "Ale tak, Neonovi to stačit musí. Je velkej, ale snad toho nesní tolik..." Zamyšleně jsem dloubl tlapou do jelena. "Mohl se k nám přidat, vždyť je z nás největší, koukl jsem po ní. Pokud by ho zasáhla krev, jelena by vyděsil jen jeho jekot. Pousmál jsem se. Měl jsem Neona rád, ale trochu snahy by ho nezabilo. Nemá se náhodou starat on o nás?
Koukl jsem na Jenn. Vybavilo se mi, jak vypadalo, když se k nám dostala. Opravdu už zažila horší věci. "Ano, pamatuji si to... Co se ti vlastně tenkrát stalo?" Byl jsem vděčný za jakékoliv téma hovoru, jelikož má momentální kreativita v tomhle oboru byla hluboko pod bodem mrazu. Byl jsem vyčerpaný, zraněný a co nejhorší, špinavý.
Odfoukl jsem vločku, jenž mi přistála na nose. "Už by si s námi to počasí mohlo přestat hrát," povzdechl jsem si. "Na zimu jsem se těšil, ale pokud to bude takhle pokračovat, skočím do hromady sněhu a než dopadnu, promění se v bláto..." Ty rychlé změny klimatických podmínek mi nedělali dobře. Můj kožich byl zmatený. Nevěděl, jestli se má zahustit, nebo začít pelíchat. Jen to ne...
"No, podle mě doma všechny dost vyděsíme... A pak nás Neon nažene se umýt, ať mu nezašpiníme les," uchechtl jsem se. "Upřímně se mi mezi ně v tomhle stavu dvakrát nechce, vypadáme jako z nějaké špatné pohádky," otřásl jsem se.
"Ty šátky jsem našel a vůbec..." chtěl jsem na ni vyjet o tom, že nejsou plesnivé, ale zmlkl jsem. Neměl jsem na to už sílu. Snažil jsem se být milý, ale ona s tím moc nesoucítila. Sklopil jsem smutně pohled. Neměl jsem nikoho, jen svou smečku a doufal jsem, že aspoň s ní můžu vycházet dobře. Rád bych znal důvod, proč je na mě taková. Jestli to myslí vážně, nebo jen jako vtip. Nevyznal jsem se v tom, no prozatím mě to mrzelo.

"Jo, žijeme... I když kdo ví, jestli všichni," opět jsem kmitl pohledem k místu, kde šli vidět naše stopy ve sněhu. "Řekl bych, že ve zkoušce propadla," zamračil jsem se.
Jídlo vypadalo, že už nám neuteče, zatímco Cora se pro to rozhodla. První jsem chtěl něco namítat, že nás tu nemůže nechat samotné v takovémhle stavu. Já rozmlácený, ona zraněná a u nás ještě návnada. Byli jsme dokonalým terčem nějakého lovce, třeba medvěda. Ale ti by teď měli spát, ne?
Kdyby to bylo na mě, nechal bych Nei čelit svému osudu. Ano, tohle způsobovala z velké části má hrdost, která mi říkala, že zradila, tedy je vykázána. Tohle rozhodnutí ale nebylo na mě. Měl do toho co mluvit jen Neon, který tu nebyl, takže Cora. Nei si ale za to, že je možná na kousky, může sama. Je dospělá, musela už někdy lovit. Měla poslouchat rozkazy, nic víc se po ní nechtělo. Tohle nezvládla, tedy... nepatří k nám.
Koutky mi zacukali, když sebou Cora řízla. "Teď ti to sluší daleko víc," ušklíbl jsem se. Už jsme byli od krve zapatlaní všichni. Pokud takhle půjdeme za Neonem, vyžene nás ven, protože mu znečišťujeme trávník.
Cora nakonec odešla a já mlčky koukl na Jennu. Najednou jsem s ní byl sám. Pomalu jsem se přesunul k jelenovi a odtrhl mu z masa kůži. "Dobrou chuť," pronesl jsem a pousmál se na ni. Přemýšlel jsem také nad tím, co řekla Cora. "Pochybuji, že toho jelena zvládneme odtáhnout sami... Budeme na ni muset počkat," oba dva jsme byli zranění. Já byl zbaven sil a ona kulhala. Sjel jsem její tlapku s mírnými starostmi. "Snad to bude brzo dobré," prohodil jsem přátelsky. Přes to, že ona na mě byla většinu času zlá, já takový být nechtěl. Chtěl jsem s ní mít dobrý vztah... Ona nejspíše měla důvod k tomu, být protivná.
"Jendou jsem měl zlomenou nohu," pronesl jsem u jídla. "Bylo to docela nepříjemný, pak mi s tím ale někdo něco udělal..." Bylo to dávno, vzpomínky se ztrácely. "Ale ty to máš snad jen naražené, bude to v pořádku," usmál jsem se. Snažil jsem se ji uklidnit, i když jsem na tohle nebyl nejlepší. Většinou jsem to byl já, kdo panikařil a dělal zmatek.
Doufal jsem, že se mé vážnosti a starostem nebude smát. Mě to směšné nepřipadalo, když už jsem jí ukázal, že mám starost. To jsem často nedělal, poslední dobou jsem si hleděl spíš sám sebe... No doufal jsem, že by se to nyní mohlo změnit. Zamyšleně jsem házel po Jenne očkem.

Kolem hlavy mi poletovali berušky. Pokusil jsem se postavit, no po pár krocích se mi zatočila hlava a já sebou opět plácl do sněhu. Ta potvora mě trefila do hlavy. Díky tomu jsem měl momentálně v hlavě zataženo a cítil bolest někde u spánku. Pomalu jsem se znovu zvedl a chvíli stál na místě. Když jsem byl konečně schopný něco vidět a stát rovně, rozběhl jsem se za nimi. Doběhl jsem až k jelenovi v úmyslu na něj skočit, no u něj jsem se zastavil. Ležel tuhý na zemi a kousek od něj se válela velká kláda od krve. Bál jsem se, že si někdo splete tu kládu se mnou, jelikož jsme měli oba momentálně podobnou barvu. Přes mé obavy jsem si oddechl, že už je po všem a svalil jsem se vedle jelena na zem a znaveně zavřel oči. Po pár sekundách co se Cora zeptala, mi došlo, že to bylo mířeno i na mě. Chvíli jsem zamyšleně mlčel přemýšlejíc. "Kožich bych na to nevsadil," řekl jsem nakonec. Popravdě jsem se moc v pořádku necítil.
Něco teplého se dotklo mého kožichu. Pootevřel jsem oči a uviděl, že krev jelena se dostala potůčkem až ke mě. Znechuceně jsem se postavil a koukl na vlčice. "Teď musím udělat něco důležitého," řekl jsem a bez dalšího vysvětlování se rozešel k potoku, který tu byl. Nevypadal zrovna nejvíce přívětivě, no mít na sobě krev nebylo o moc lepší. Pomalu jsem do něj stoupl předníma tlapama. Ledový... přes to jsem v něm zůstal a rychle vrazil hlavu pod vodu, ve snaze ze sebe dostat krev. Ve chvíli kdy mi začal zamrzat mozek jsem hlavu vytáhl a zamrkal. Krev jsem měl v podstatě nadále všude. Nejspíš se budu muset olízat, jinak to nepůjde. Škoda Nei, mohla být dobrá aspoň k tomu, že by mě teď olízala. Bylo přeci jen několik míst, na které jsem si sám nedosáhl a do té vody se mi opravdu nechtělo.
Vrátil jsem se za nimi. Připomínal jsem nějakou postavu z krvavého hororu. Z hlavy mi teď tekla voda, jenž se mísila s již zaschlou krví na mé hrudi. Lepila mi kožich do nepěkných chuchvalců. Oh-můj-bože.
Koukl jsem na jelena. "Kde je Nei? Měli by jsme sežrat i ji, úplně se na nás vykašlala!" Koukl jsem na Coru. "Coro, trhej!" Řekl jsem ironicky a koukl k místu, kde zůstala. "Hlavně že měla tolik keců..." Zamračil jsem se a pak koukl po nich. "Jste v pořádku?" Řekl jsem s úzkostí. Měl jsem o ně strach. Coru jsem měl rád a Jenna... přes to, jak byla protivná, přes to byla součástí smečky... a nejspíše měla vlastní důvody pro to taková být. Věnoval jsem jí dlouhý pohled. "Co tvá tlapa?" Všiml jsem si, že je opuchlá a že nad ní má nějakou zvláštní kytku. Vypadalo to docela hezky. K tomu byla ale taky přidušená, takže přes to, že měla módní doplněk, pořád ji to muselo trochu bolet.
Cora nevypadala tak pochroumaně. Měla rozcuchaný kožich, nejspíš nějakou tu modřinu, ale nic jí neotékalo a ani na sobě neměla krev. To jsem zas schytal hlavně já, gratuluju Blue.
Stále jsem cítil bolest na tváři. Přeci jen jsem dostal přes držku od zvířete s kopyty. Bylo to pod mou úroveň a cítil jsem potřebu se tomu jelenovi nějak pomstít, no momentálně už asi zaplatil dost.
"Najíme se?" Šťouchl jsem do zvířete packou, jako bych se chtěl ujistit, zda je opravdu mrtvé. "Nebo to necháme domů?"

// Ohnivé jezero

Nei se na nás vys-vykašlala, slušně řečeno. Její čin se mi nelíbil a pochyboval jsem, že se dostane do smečky. Vystavila takhle v nebezpečí svůj, ale hlavně i naše životy. Ach ty ženy. Pomyslel jsem si nespokojeně a švihl okem po místě, kde zůstala. Nyní jsme na ni již neviděli, no neslyšeli jsme její blížící se kroky, takže buď z ní ten jelen udělal kung pao a nebo na nás kašle. Kdo ví, co by bylo lepší. V obojím případě skončí na kousky. Ať už od jelena, tak od nás.
Co je? Pomyslel jsem si, když se na mě Cora podívala jako na blázna. Využil jsem svou největší přednost k tomu, abych skolil to zvíře. Bylo přeci jedno, jakými prostředky, cíl byl jasný a tedy i stejný výsledek. Ano, možná takhle ten jelen trpěl, ale kdyby jsme ho tu dál honily, spíš by se z toho psychicky složil. Takhle to bude aspoň rychle. Vlastně mu tím prokazuji laskavost, no ne?
Skok, Cora mi dala znamení a pak po něm skočila. Pochyboval jsem o tom, že tohle toho jelena nebolelo. Tvůj bezbolestný způsob nevychází... Pomyslel jsem si ironicky, no ve chvíli, kdy Cora skončila v hromadě sněhu mě smích přešel. Věnoval jsem jí starostlivý pohled, no když jsem uviděl, že se zvedá na nohy, pomalu jsem kývl a zrychlil. Teď jsem byl na řadě já. Pokud mě to zabije, tak sežerte k večeři Nei.
Doběhl jsem až k němu a přikrčil se, abych ihned skočil po jeho krku. Díky Cořinu zranění sebou už jelínek tak necukal a mě dalo méně práce se trefit. Díky tomu mé drápy projely jeho krkem a nejspíše přeťaly nějakou důležitou tepnu, protože mě zasáhl gejzír krve.
Jelínek přes rychlé ztrácení krve dále běžel, no jasně zpomaloval. Já se rozběhl, abych po něm znovu skočil, no překvapilo mě jeho rychlé otočení a zasáhla mě krev. To mě překvapilo a já na okamžik ztratil pozornost. Pár sekund jsem mu rodeoval na zádech, no pak jsem dostal zásah parožím a udělal si vyhlídkový let vzduchem. Nebo to bylo kopyto? Nebyl jsem si jist.
Pár sekund jsem ležel na sněhu celý od krve. Doufal jsem, že je všechna toho jelena a žádná moje. Bolelo mě celé tělo, nebyl jsem schopný rozeznat, jestli je někde porušena kůže. Snad ne, nechci jizvu, úzkostlivě jsem se posbíral na nohy a během chviličky je opět doběhl. Koukl jsem po vlčicích, nejspíš už nebylo potřeba dalšího zásahu. Jelen rychle ztrácel krev, brzo by měl odpadnout. No Cora už mi naznačila něco v tom smyslu, že není pro to, aby to zvíře trpělo. Pochybuji o tom, že v tom šoku je ještě schopné vnímat bolest... Ani jsem si nevšiml, že jsme již překročili hranice území.

// Okey, tak já to dávám rovnou k potoku. :D