Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ucítil jsem vítr v kožichu. "Egh..." Zakňoural jsem nespokojeně a otevřel obě oči. Naštěstí byla noc, takže je neoslepil žár slunce. Hlava mě už nebolela a viděl jsem normálně, boule tedy zmizela. Musel jsem spát parádně dlouho. Zanadával jsem sám sobě a pomalu se posunul, abych viděl okolo sebe. Nikdo. Byl jsem si jistý, že když jsem usnul, bylo kolem mě plno vlků. Teď tu bylo prázdno, jako by se všichni rozhodli emigrovat. Pomalu jsem se posadil a zamračil se. Nebylo tu nic podezřelého, ani žádný dopis na rozloučenou. Snad tu jen bylo trochu vlhko, no to jsem si lehce vysvětlil, že prostě asi pršelo.
"Haló? Haló?" Zavolal jsem do tichého lesa no na oplátku mi přišla jen ozvěna mého vlastního hlasu. "Jsem hrozně zraněný..." Vykřikl jsem lež a doufal, že někdo přiběhne. Kdokoliv. Klidně i veverka. Po chvíli jsem se zamračil. "To jste teda dobří ochranáři..." Zamračil jsem se. Nechali mě tu po té nehodě samotného. Nezájem o to, jestli náhodou neumřu na infekci, rány či infarkt, když se tu vzbudím sám.
Postavil jsem se a shlédl své tělo. Ještě pořád jsem byl kompletně přetřen na červeno jelení krví. Sice mi teď kožich ladil k očím, ale zápach staré krve mi obracel žaludek. Nemluvě o tom, že v něm po dlouhém spánku takměř nic nezůstalo.
Rozešel jsem se směrem k potoku. Třeba proto jsou všichni pryč... Lekli se toho smradu a raději utekly. Chvíli jsem nad tou možností přemítal. Ale co když se jim něco stalo? Zaúpěl jsem zoufale a zrychlil krok. Je teď les můj? Napadlo mě bláhově, no i přes prázdnotu lesa, jako bych cítil Neona blízko, jak mi vráží pomyslnou facku. Zahnal jsem všechny myšlenky a zastavil u potoka. Přední tlapy jsem odhodlaně zabořil do vody. Nebylo mi to zrovna příjemné, voda dost chladila, no po pár sekundách se voda kolem zbarvila do ruda a odplouvala s proudem. To mě donutilo vlézt do potoka celého. Udělal bych cokoliv, jen aby zmizel ten smrad a špína. Jen jsem doufal, že mě nepřiběhne pro proudu nic sežrat.
Když jsem byl čistý, jak mě sám pán bůh stvořil, tak jsem vylezl na břeh a pořádně se oklepal. Byla mi teď sice zima, ale konečně byli červené jen ty části těla, které měli být. Rozběhl jsem se pak směrem do středu lesa, no brzo mě opět zachvátila úzkost z prázdnoty.
Co když někdo přijde? Jak budu bránit celý les sám?

// Mám dotaz, už mám funkční počítač, takže se můžu konečně vrátit do hry. Jak to tady teď vypadá? Mám teď začít hrát? Nebo počkat, až se všichni přesunete? Asi se připojit nemůžu, co?

// Dělejte, že Blue usnul, nebo tak něco. Vyhořel mi notebook, takže... :( Kolem měsíce se nebudu hlásit. Nemám na intru jak psát.

Cítil jsem, že sem dopadl do něčeho měkkého. Nebyl jsem schopen posoudit, co to je. Na tváři jsem měl už bouli jako zeměkouli a přes ni jsem na jedno oko neviděl vůbec a druhé se mi tak nějak nechtělo otvírat. Jako by vážilo snad tunu. Nespokojeně jsem něco zamručel z polospánku a zavrtěl se na zemi-tedy... ta zem byla podezřele měkká a chlupatá. "Neone, ty jsi nám pořídil koberec? To je od tebe pěkný..." Zamumlal jsem. Bylo fajn vědět, že má Neon starost o naše-svoje-tlapky a nechal nám sem dát tak příjemnou podlahu. Kdo ví, koho musel za tohle uplatit...
Vydechl jsem do jejího kožichu v domnění, že je to koberec. K mému nespokojení ten koberec po chvíli promluvit a začal mě lechtat na čumáku. Jen jsem si odfrkl a škubl ušima. Ani tohle mě nedonutilo otevřít oko a kouknout se, proč na mě koberec mluví. Asi byl fakt drahý. Kdybych nebyl celý domlácený i bych spokojeně zavrněl. Pak se ale stalo něco, co mě donutilo vyskočit na nohy. Něco mi vysílalo nepříjemné rány do těla a pokoušelo se mě to zabít. V zájmu sebeobrany jsem po tom skočil a srazil to k zemi. Když jsem na to chvíli okem mžoural, došel jsem na to, že je to Cora. "Proč se mě snažíš zabít? Nestačí ti to, jak vypadám teď?" Něco jsem si ještě zamumlal pod nos a slezl z ní. Svalil jsem se na zem vedle svého koberce-moment, co? Koukl jsem na bílou vlčici a zvedl obočí. "Eggg..." vydal jsem ze sebe ne moc intelektuálně. "J-já jsem Blueberry..." nic lepšího mě nenapadlo a na omluvu jsem měl moc vysoké sebevědomí. Pak jsem se podíval na Coru a mírně se zamračil. Pořád jsem nechápal, proč se mě pokusila zabít, omráčit nebo se jen pobavit. Z každého pohledu se mi to co udělala nelíbilo. Neměl jsem v plánu jí ale cokoliv říct, protože jsem Coru už chvíli znal a nechtěl jsem, aby si ze mě udělala barevný kobereček.

// Po Coře si psala teď ty. :D A nezabíjej mě. Jsem moc mladý a krásný na to umřít.

// Byla na řadě Jenna, ale tak po tom zmatku teda napíšu já...

//Ronherský potok

Táhl jsem jelena a cítil, jak mi začíná napuchat oko. Hlava se mi mírně točila, protože jsem přeci jen dostal zásah kopytem. Ve chvíli, kdy Cora řekla, že už nemusíme pokračovat, tak jsem se rozplácl na záda. Koukal jsem omráčeně nahoru na mráčky. Byl jsem vyčerpaný, špinavý a zničený. Krev mi už zaschla na kožichu a vypadal jsem jako stará tlustá paní po alergii na buráky. Přes napuchlé oko jsem pomalu přestával vidět.
Slyšel jsem vytí a pak dusavé kroky. Poznal jsem podle pachu Neona, Noxe a pak ještě nějaký cizí pach. Ze slušnosti jsem se postavil a viděl tři rozmazané fleky na proti mě. Jediný, kterého jsem rozpoznal byl Neon, protože to byl největší flek pomalovaný fialovýma čárama. "Ahoj," vydechl jsem a trošku se zmateně houpal. Přál jsem si lehnout a usnout. Nic víc jsem momentálně nechtěl, no k Neonovi jsem měl úctu.
Do uší mi zazněla Neonova otázka, no trvalo mi chvíli než jsem byl schopný na ni odpovědět. "Eggr..." Vydal jsem, abych zaplnil ticho. "Nei se lekla a utekla, nebo se na nás prostě vykašlala... Teď z ní bude sekaná... Jelen byl hyperaktivní, už ale není..." Koukl jsem omámeně na mrtvolu. "Jo a sněžilo," dokončil jsem svou zpověď a sedl si. Pozoroval jsem ho. "Chceš dobrou radu? Neber Nei do smečky," zamumlal jsem a pak se neúmyslně svalil na zem. "Chce se mi spát..." Zamumlal jsem a usnul. Nejspíš jsem měl otřes mozku, nebo něco podobného. Kdo ví, co se může stát, když vás kopne polomrtvé zvíře kopytem do hlavy.

// Jenna je na řadě. Čekám až napíšeš. ;)

Usmíval jsem se jako idiot, no pak jsem skončil v bahně. Ušklíbl jsem se na to, co řekla Cora i Jenna. "Ale zlato, to by byla škoda," hlavně oslovení jsem pronesl ironicky. To s vlčími nároky jsem přešel tázavým pohledem. Nebyl jsem si jistý, kam tím naráží.
Proběhl jsem okolo ní a šklebil se. Ocasem od bahna jsem ji pleskl přes čumák a uskočil před tím, než mi do něj kousne, nebo v horším případě, mi ho začne žužlat. Přešel jsem spěšně až ke Coře a mírně se zamračil. "Ještě že utekla... Co kdyby jsme na tohle přišli až ve chvíli, kdy by byla ve smečce? To se k nám nehodí..." Mračil jsem se. "Až ji rozkouskujete, přineste mi suvenýr. Chci její ocas," mírně jsem zavrčel a mrskl naštvaně ocasem. A to mě balila... Pf... Jak si může někdo takový myslet, že má u mě šanci? Zavrtěl jsem nad tím hlavou a přeběhl k jelenovi. Zakousl jsem se mu do nohy a začal ho tahat směrem k domovu. S škodolibým úsměvem jsem pokukoval po špinavé Jenne.

//Zlatavý les

// jedu na intr, odepisu nejdřív po 20:00

Hravě jsem se usmíval. Konečně jsem přišel těm jejím posměškům na chuť. Stačilo jen trochu popostrčit. Pozoroval jsem s úšklebkem jak se hrabe ze sněhu a ani se nesnažil schovávat smích. Bylo to vtipné vidět, jak má hlavu od sněhu. Po chvíli se ale k mému nespokojení proměnil na vodu. Uznale jsem se usmál. Uměl jsem podobné věci taky, ale nenapadlo mě to. Sníh mě neštval na tolik, abych nad podobnými věcmi přemýšlel. Ucítil jsem teplo, jenž od ní šlo a dostal jsem potřebu se k ní dostat blíž. Mého těla se totiž zmocnil ten příjemný pocit, když vejdete z tepla do zimy. Když jsem ale dostal spršku z jejího kožichu, takhle touha odešla stejně rychle, jako před chvílí přišla. Přivřel jsem oči a sledoval, jak se dotkla blátivou tlapou mé tváře. První jsem chtěl panikařit, no došlo mi, že to nemá cenu. Už jsem byl od bahna celý a tohle mě rozhodně o moc nezašpinilo. "Budeš se zpovídat Neonovi," zasmál jsem se. Rozhodně jsem ji hodlal prásknout, pokud mě Neon bude obviňovat, že vypadám jak to prase.
Jenna se schovala za jelena. Ušklíbl jsem se, hravě jelena přeskočil a svalil ji do toho bahna. Teď na ní kapala voda z mého kožichu a blátivýma tlapama jsem ji přišpendlil za hruď k zemi. Válela se zády v bahně. "Příjemná bahenní lázeň?" Upřímně jsem se smál a v očích mi jiskřilo.
Z škodolibého smíchu mě vyrušila Cora. Koukl jsem na ni, no Jennu jsem stále držel pod sebou. Kmital jsem pobaveně ocasem. "Ahoj Coro, tak povídej, co se s ní stalo?" Neviděl jsem, že by Nei běžela za ní, tak jsem usoudil, že se s ní nehodlala vrátit. No zároveň jsem spoléhal na to, že ji Cora našla.
Všiml jsem si, že se vzduch oteplil. Koukl jsem na Cořina záda. Fungovala jako takové přenosné topení. Uchechtl jsem se.

// Počkám, až dopíšeš Coru. :D

Zašklebil jsem se na ni, když vydala ten nedůvěřivý zvuk. Neměl jsem se ale čemu divit, tak jsem to více nekomentoval a raději čekal, co mi řekne o tech dvounožcích. Hltal jsem každé její slovo, no nelíbila se mi. Už její první věta mě donutila se otřást znechucením a přikrčit se. "To není pěkná představa," zamumlal jsem. Ten fakt, že by si někdo vystavoval mou hlavu doma, se mi vůbec nelíbil. Já bych si taky nevzal hlavu toho jelena jako suvenýr. V noci by mě děsila a navíc by po nějaké době začala smrdět. No to, že je cenný kožich jsem již chápal. I já si dřív nechával kožichy králíků jako trofeje, nebo imaginární kamarády. To je smutný.
"Ale ty šátky nejsou od ní, myslím... popravdě jsem netušil, kde se tam vzali. Prostě jsem našel utrhané kusy látky a nějakým způsobem se mi je povedlo omotat okolo nohou. Možná, je tam dala ona, jako odměnu za statečnost, ale nepřišlo mi to pravděpodobné. Nyní jsem se ale statečně cítil. Ulovil jsem s nimi jelena, vběhl jsem do stáda a to už nějakou statečnost chce.
Zamračil jsem se, když řekla to o šátcích a pak se zašklebil. "Jó, a ta kytka, co ti přeřezává tlapu na půl je fakt super módní doplněk. Jako by se hroch rval do úzkých podkolenek," ušklíbl jsem se a když po mě skočila, musel jsem se zasmát. Sice jsem skončil pod závějí sněhu, no ona přeletěla přes mě a skončila hlavou ve sněhu. Předníma tlapama jsem po ní ještě trochu sněhu hodil a zakřenil se. Pak jsem poskočil o kousek dál. "Takhle ti to moc sluší," s jiskřičkami v očích jsem ji sledoval.

Zamračil jsem se. "Nikde se ti nehrabu," zamumlal jsem na svou obranu, no sám jsem si tím nebyl moc jistý. Ještě se mi nic podobného nikdy nestalo a momentálně mě to z pádných důvodů vyděsilo. Jak se to mohlo stát? Ztráta myšlenek? Dar z nebe? Smrt mě má ráda? Přemítal jsem. Každý další nápad byl méně a méně pravděpodobný.
"Cenné? Čím jsme pro ně cení?" Zajímalo mě to. Chtěl jsem toho vědět co nejvíc, kdybych s nimi snad někdy taky přišel do styku. Doufal jsem však, že to se nestane. Hodlal jsem do smrti zůstat zde na Gallirei. Tady byla jen příroda, žádní dvounožci.
"Já si myslím, že nás má Neon aspoň trochu rád... Tak jako má rád jídlo, třeba," znejistěl jsem. "Kdyby jsme najednou všichni zmizeli, tak by si toho všiml a vadilo by mu to, ne?" I kdyby to tak nebylo, raději bych žil v naivitě a marných nadějích, než se smiřovat s krutou pravdou. Neměl jsem totiž důvod pravdu znát a hlavně bych ji teď možná ani neunesl.
Poplašeně jsem koukl na Jennu, která se najednou rozešla ke mě a praštila mě. "Co-" přerušila mě svými slovy. Na to jsem neměl co namítnout. Věděl jsem, že má pravdu. Sám jsem si sám sobě tohle snažil vysvětlit mnohokrát, no nikdy to nepomohlo. Bylo těžké jen tak změnit pohled na svět. "Pokusím se," řekl jsem nakonec a pozoroval ji ostražitým pohledem, kdyby mi snad chtěla nyní třeba ukousnout ucho. No když delší dobu jen ležela a koukala na obzor, uklidnil jsem se. Došlo mi, že asi vyhlíží Coru. To je jí tu se mnou tak špatně? No i já doufal, že přijde brzo. Sníh mě začínal štvát. Byla tu zima a bál jsem se, že nás brzo zasype jako všechno ostatní.
"Chtělo by to se nějak zabavit," zamumlal jsem, no samotného mě nic nenapadlo. Po chvíli jsem po ní ocasem švihl trochu sněhu a nevinně se na ni zazubil. Začínal jsem se nudit a to nebylo dobré pro ty, co byli na jednom místě se mnou.

// ja uz pak stejně šla, takže pohoda. :) dnes ale napsat můžeš, no. :D

Jenna vypadala, že jí tahle konverzace není zrovna příjemné. Chápal jsem to, mluvit o minulosti není lehké. Je to jako ji prožívat znovu, obnovovat všechny démony. Já bych svoji minulost nejraději vymazal z paměti. Díky ní jsem momentálně měl pochroumanou psychiku a dokázala mě rozhodit každá maličkost. Právě proto jsem tak těžce nesl její slova. Jako kdyby bylo každé ostrý nůž, jenž míří přes můj hrudník.
"Víš, kdyby tě chtěli dvounozí sníst, tak se na ně nemůžeš zlobit," pronesl jsem zamyšleně. "My také zabíjíme jeleny, je to naše potrava, důvod abychom přežili. Jeleni žerou byliny, teoreticky tím taky ničí něco živé... Je to prostě jen postavení v potravinovém řetězci..." Odmlčel jsem se. "V každém případě je ale neodpustitelné týrání pro zábavu. Máš plné právo ty lidi nenávidět," sklopil jsem pohled. Teď už jsem chápal, proč Cora nechtěla, aby to zvíře předtím trpělo...
"Aspoň budeme třeba vypadat jako frajeři," zasmál jsem se a koukl na ni. "Že jsme toho fakt hodně zvládli, prali se se stádem a získali pár válečných zranění... To je sexy, ne?" Ušklíbl jsem se a pak se zatřásl. Jenna se smála tak, že jí z pusy létaly sliny. Přivřel jsem oči, aby mi nenaprskala do nich a nijak jsem to více neokomentoval.
"Jo, je fajn, když něco vydržíš. K čemu jsou vlci, co se složí při každé blbině?" No já mám zrovna co říkat... Ušklíbl jsem se. Psychicky jsem byl úplně v háji, no fyzicky jsem toho naopak vydržel dost. To byla výhoda, ne? Seděl jsem tady, dotlučený a k tomu celý od krve. Někteří vlci by se z toho zbláznili a litovali by se. Já litoval jen svého kožichu, no byl jsem ochotný to nějak přežít.
Ukousl jsem si poslední sousto jelena. Pořád tady toho zbylo hodně. A teď se s tím ještě budeme muset tahat domů, zakoulel jsem očima a lehl si na poloroztopený sníh.
Podíval jsem se na ni smutným pohledem, když se mým slovům zasmála. "Nepřijde mi k smíchu, když kvůli tobě ostatní trpí..." Stále jsem se jí díval do očí. "Pokud tím naznačuješ, že já tě za to odsuzuju... Není to tak. Jen to neumím brát s humorem a oplácet ti ho, kdysi jsem takový byl... Teď už ale ne... Třeba po čase s tebou se to vrátí," pokusil jsem se usmát. "No momentálně... prostě si všechno moc beru, nebudu tě tím ale zatěžovat," přivřel jsem oči. Nechtěl jsem do ní cpát své myšlenky a příběh, jenž jsem si prožil. Byl jsem ochotný jí ho říct, kdyby se ptala... Vlastně bych za to byl moc rád. Potřeboval jsem se vypovídat, ze všeho toho, co jsem držel v sobě.