Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ehm, mě to nevadí. :D Konečně nějaký vzrůšo. Jen Neonovi se to líbit nebude. Ten si Blueberryho údajně spojuje s Noxem. :D *Nebrání se.*

// Co jí na to měl chudáček říct? :D

// Jo, zahrajem si. ^^ :D

// Beru úplatky všeho druhu. :D

Nejspíše jsem byl opravdu hodně nezajímavý, když jsem svou odpověď nedostal. To se mi nelíbilo. První můj nápad bylo přijít ke Coře a zakřičet to na ni, no zbytky nějaké sebeúcty a hlavně sebezáchovy mi to nedovolili. Cora navíc vypadala, že není tak úplně mezi námi. Upírala pohled na nějaký prázdný bod a na tváři měla zvláštní úsměv. Pokusil jsem se najít to, na co se dívá, no tím směrem byla jen kupa stromů. Z čeho už ty vlci dneska nemají radost... Ze spánku ji nejspíš probudila Jenna, která se rozhodla žužlat její ocas. Ušklíbl jsem se. Pamatoval jsem si Jennu jen matně, ale asi není třeba, si na ni moc zvykat. S takovouhle z ní brzo bude Cořina kožešina. Zvedl jsem pohled. Cválal sem Neon. Bylo divu, že na sobě nemá plášť superhrdiny. Vypadal na to, že se právě takhle cítí a já mu to žral i s navijákem. Ty závěje kytek, které okolo sebe tvořil byly fascinující. Po dlouhé době mi to vyvolalo jakýsi náznak úsměvu na tváři a koukl jsem na naši alfu s okouzlením. Vypadal větší, jak minule. Všichni byli nějak větší, uvědomil jsem si pak a mírně se zamračil. To, že by to mělo být kvůli zimě, mi nedocházelo. Zatím totiž žádná zima nebyla, no musel jsem uznat, že to takhle sluší všem víc, když byli tak huňatí. Pomalu jsem se zvedl a nenápadně jsem se posunul k Neonovi. Tam jsem si sedl a se zájmem si prohlížel vlčí máky. Po dlouhé době to bylo něco, co mě dokázalo zaujmout. Na tváři jsem měl nepřítomný úsměv a pak jsem packou do jednoho strčil. Byl vážně opravdový. Koukl jsem užasle na Neona, no trochu mě ta blízkost vyděsila, přeci jen jsem z něj měl zatím respekt. Zatím. Tak jsem se posunul kousek dozadu, stále ale blízko něj jsem si lehl.

// Přidávám se k popřání krásných svátků vám všem. ^^ A šťastný nový rok.

//Mušličková pláž

Od mušličkové pláže to k našemu lesíku nebylo daleko. To pro mě bylo dosti příjemné, ne že bych byl líný, jen se mi nechtělo. Po tom dlouhém spánku mě bolelo celé tělo. Byl jsem přespaný, hladový a k mému zděšený celý pokrytý slanou vodou. (Momentálně tedy už spíše krystalky soli, které se mi nepříjemně houpaly na kožichu.) Pomalu jsem se tedy táhl k domovu a doufal, že si nikdo těchto bílých kuliček nevšimne. Proplétal jsem se mezi známými stromy domova ke středu lesa, odkud jsem cítil pachy více vlků. Jediný pach, který nešel z toho místa, byl Neon. Buď drží samotku, nebo se rozhodl, že pro něj tahle smečka není dost dobrá. Nebyl jsem si jistý, no když jsem ho viděl naposled, tak spal. V poslední době spí hodně vlků. Asi je to trendy. Nakonec jsem se s myšlenkami na něj dostal až k houfu vlků. Většina z nich byly mě známé tváře, nebo jsem si to alespoň myslel. Momentálně jsem ale neměl náladu na to, to zjišťovat. Nahodil jsem falešný úsměv a rozvalil se vedle Noxe. Ten mi byl z nich nejznámější, díky uplácení Neona rybami. Za to jsem mu byl vděčný, jinak bych tu nejspíše nebyl. I když, nikdy nevíš... Chvíli jsem zamyšleně hleděl do blba, než mi došlo, že je slušné zdravit, když se někam přijde. Poněkud opožděně jsem se na ostatní usmál. "Zdravím," pronesl jsem s co nejvíce milosti v hlase, i když mi to moc nešlo. Měl jsem v krku jak na poušti a ještě jsem nenašel sladkou vodu, čistou vodu, nebo cokoliv, co by mi zvlhčilo ústa. Ani ten sníh tu není... Pomyslel jsem si kysele a zamračil se na bahno všude okolo. "Něco nového?" Zeptal jsem se po chvíli. Přeci jen jsem tu nějakou dobu nebyl, za což jsem ale přeci nemohl. To ten vlk... Musel mě nějak omráčit. Jinak jsem si svůj "krátký" spánek vysvětlit neuměl. Ještě se mi nestalo, že bych šel spát v létě a vzbudil se za pár měsíců v jiném ročním období... Byl jsem za to ale i rád. Pár měsíců spánku, pár měsíců bez bolesti. Už jsem ani nevnímal, odkud přišla. Objevila se jednoho dne a prostě tu byla. Jako tichý stín, který nechtěl odejít. Posunul jsem se kousek mimo kruh. Neměl jsem náladu, si povídat. Cítil jsem se hrozně, potřeboval jsem, aby má unavená hlava mohla odpočívat. Nevěděl jsem, co mě může osvobodit. Přátelství? Láska? Co mě dokáže zbavit myšlenek na minulost?

Vzbudil jsem se u vody. Slaná voda mi šplouchala na kožich, což jsem moc dobře neuvítal. Tiše jsem nespokojeně zamručel a ve spěchu se zvedl, abych unikl těmto nepříjemným sprškám. Udělal jsem pár kroků jiným směrem a jen hleděl někam do prázdna. Vzpamatovával jsem se z toho nepříjemného probuzení. Již jsem tedy zažil daleko pěknější. Párkrát jsem rozhořčeně švihl ocasem a rozešel se pryč. Tlapky se mi propadaly do mušliček. Přemýšlel jsem nad tím, kam se poděl. Když jsem usínal, byl tu se mnou jiný vlk. Zdál se fajn. Kde mám začít? Mám říct, jak moc to potřebuji? Víte, mám to všude, mám to pod kůží a hlava se mi z toho točí. Snažím se před tím utéct, možná schovat. Jsem v tom sám, stále sám, tak sám... Zapomínáte na mě. Žijete si dobře, smějete se a já? Cítím ostrý nůž zajíždějící mi skrz srdce. Vězte, já jsem tu úplně sám. Aspoň se tak cítím... Všude kolem mě jsou vlci, mají stále stejnou tvář. Chodí od ničeho k ničemu a hledí si jen svého. Žijeme v krabicích, do kterých si shromaždujeme co nejvíce věcí a pak v nich umíráme. Sami. Mrháme tak časem, který ani nemáme. Sleduji vločky a cítím, jak moje budoucnost odtéká spolu s ním. Hlavou se mi honily myšlenky a já se rozešel do prázdna.

//Zlatavý les

Třetí sourozenec.
.
.
.
.
.

Zrodil se jeden, druhý i třetí. Život, smrt a on. Jeho jméno není známé, je však neustále mezi námi. Možná by se dal nazývat osudem, možná jen kapitánem. Je to tichý společník nás všech. Chodí po našem boku a s lehkým úsměvem pomáhá kormidlovat naše životy jejich správnou cestou. Je nenápadný a skoro si ho nelze všimnou. Není to ten, za kterým by jste chodili s prosbou. Je to ten, ke komu se tiše modlíte před tím, než jdete spát.

Kdybych mohl, pozvedl bych obočí. Kdybych mohl, kopl bych ho do intimních míst, no nemohl jsem, tedy... spíše jsem nechtěl. Ten vlk mě neštval, spíš jsem nechápal, na co si tu hraje. Ne, nepřišlo mi to tak, že by měl navrch, nebo že by mě urazil a už vůbec jsem se ho nebál. Spíše mi přišel, jako by neměl nic lepšího na práci. "Jo, tak nějak." Odpověděl jsem klidně na jeho otázku a urážku, o kterou se pokusil, ignoroval. Zadíval jsem se poté opět na tu nekonečnou masu vody a frustrovaně jsem vydechl. "Je to obří..." Začínala mě přepadat hloupá nálada o mé bezmocnosti a bezvýznamnosti, když je něco tak obřího, proto jsem se na to raději vykašlal a přistoupil na jeho hru. S hravým úsměvem jsem ho nečekaně strčil do vody. Když tam skončil, spokojeně jsem se zazubil. "Tak co? Je to studený?" Když může provokovat on, proč bych nemohl i já? Pomyslel jsem si s hravým úšklebkem. Stále jsem to bral jako pošťuchování. Neměl jsem zájem se s ním hádat, nebo na něj útočit. Skočil jsem do vody, ale jen po tlapky, no i tak ho to trochu ohodilo. "Je to docela děsivý, určitě je v tom plno potvor." Zašklebil jsem se nejistě a pak se na něj zadíval a usmál se.

Připadal jsem si docela hloupě. Ležel jsem na pláži, počítal mušličky a společnost mi dělala mořská hvězdice a nějaký neidentifikovatelný kus něčeho, co sem přivezlo moře. Neměl jsem odvahu jít zjistit blíž, co to přesně je, no alespoň jsem se s tím necítil tak sám. Moji dokonalou harmonii narušil zvuk. Jako první jsem se vyděsil, že nějaká zlá příšerka dostala hlad, no poté jsem uviděl základní poznávací rysy vlka a uklidnil jsem se. Mělo to nohy, ocas, kožich, oči a uši. A taky to vypadalo docela pěkně, uznal jsem. Zůstal jsem na něm viset pohledem, bylo to zajímavější než sledovat neustále vlny. Brzo bych určitě dostal mořskou nemoc a kdo ví, jak bych to tady pak řešil. Pohled jsem tedy zapíchl do vlka a pozoroval jeho konání. "To bych nepil..." Doporučil jsem, no nestihl jsem to včas. Asi pochopil sám, jak voda chutná a hlavně... byla v tom i ta věc, co sem připlula... A sem tam šlo na hladině vidět něco dalšího, co přinesl příliv. Nebylo to zrovna nejčistější místo, no on tam i tak vlezl. Mě stačilo jen z povzdálí koukat. Dokázal jsem i takhle usoudit, že voda bude dost mokrá.
Trvalo to nějakou dobu, než se vlčisko zvedlo a přešlo ke mě s úmyslem si oprášit kožich. Nepochopil jsem, proč to udělal. Spíš jsem nechápal, než že by mě to naštvalo. Dostal jsem přesnou spršku kapek do tváře a díky mému štěstí se mi jich několik dostalo do očí a to i s tím všudypřítomným pískem. Okamžitě jsem odvrátil hlavu a zakňučel. Snažil jsem se mrkáním dostat písek pryč, no i po nějaké době mě oči stále štípali a trochu slzely. Taky byli bohužel rudé. "Proč si to udělal?" Zeptal jsem se smutně a zůstal na něj koukat. "Cítíš se teď šťastně?"

Rozvaloval jsem se na pláži a pozoroval malé vlnky, jak narážejí na pláž. Byl to zvláštní pohled... Takové nekonečno a přes to, jakoby se někde hodně, hodně daleko dalo poznat, kde už nejde vidět dál, protože je země kulatá. Přes to byla ale všechna ta voda zneklidňující. Netušil jsem, co všechno v ní může být a možná to bylo dobře. Stačilo mi to, co jsem viděl tady z pláže. Neskutečné množství malých mušliček, v kterých kdysi cosi žilo... Přišlo mi to trochu smutné. Bylo to jako obrovský hřbitov, jen se s nimi nikdo nerozloučil. Pochyboval jsem o tom, že někdo si pamatuje na mušličku, do níž jsem strčil tlapkou... Že někdo vypráví její životní příběh. To stejné se dalo říct o malé hvězdičce, jenž byla přilepená na kameni a snažila se vzdorovat každé vlně, jenž narazila na břeh. Držela se silně a měla tím můj obdiv. Já si nechal jen namáčet tlapky úplnými konci vln. Bylo to příjemné, no dál jsem si netroufl. Netroufl jsem si sám vplout do toho nekonečna, i když jsem si to moc přál...