Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tlapky mé toulavé nesly mne pustinou, když v tom narazil jsem na noru jedinou. Vchod byl tak maličký, nebyl jsem si jist, již nebyl jsem mladičký. Vejde se mi celé mé pozadí, nebo mě kraje této nory pohladí? Nehodlal jsem ztrácet už ani vteřinu, vlezl jsem dovnitř a uviděl liščinu. Dlouho jsem neviděl podobné stvoření, krásné a ladné měla to vzezření. Ani jsem neměl čas vstřebat ten pohled, když svým dechem ukradla mi nadhled. “Vítej v mém příbytku, buď jako doma. Mám tu laskominky co navodí kóma. V tam tou koutku můžeš si vydechnout, po dlouhé cestě musíš oddechnout!" Byl jsem zaskočen návrhy lišky, měl jsem chuť jí za to natrhat pampelišky. Byl jsem však nejistý zda složit hlavu, necítil jsem se v tomto příbytku v právu. “Ach lištičko jak hodná jsi, nemohu odmítnout. Zvlášť když dáváš mi nabídku tak neodbytnout.” Cítil jsem že kdybych odmítl, zlomil bych srdce. Nemohl jsem ji posadit na lopatu smrtce. Lehl jsem si tedy do kouta, jak nabídla mi. Nehodlal jsem jí však za to vydat mé drahokamy. Liška si sedla doprostřed vchodu, jakoby chtěla strážit tuhle tu noru. “Ach chápu, lištičko, jsi můj ochránce. Je hezké vědět že na tomto světě mám zastánce.” Liška se zasmála a pokývla hlavou. “Ale no, Blueberry, nech si ty řeči stranou. A rychle na kutě, ať máš plno síly. Na naše přátelství budou vzpomínat i motýly.” Nebyl jsem si jist co tím vším myslí, přes to jsem zamhouřil svá očka nyní.
Když jsem je otevřel, nemohl jsem věřit co vidím. Před vlastním obrazem najednou sedím! Nora se proměnila do rudých barev, v hrdle jsem zadržel překvapený řev. Pohledem vyhledal jsem tu malou lišku, nyní se pohledem podobala spíše bazilišku. “Dobré ráno, příteli, již na tebe čekám. Před tvou krásou si na zadek sedám. Koukej na tvůj portrét a rudé barvy, jak líbí se ti tento domov, řekni, doopravdy? Je zde vše ke tvému vkusu? K obědu připravila jsem ti výbornou husu. A potom si budeme dlouze povídat. Na život mimo noru můžeš jen vzpomínat. Nebude ti zde chybět nic, o to se postarám. Nyní jsem otevřena všem tvým pochvalám.” Zíral jsem na ni s pohledem zmateným, jak mohl jsem být tak brzy načteným? Věděla jak mi povzbudit ego, pravda, nemusela chodit daleko. Zvednul jsem se a zadíval se sám sobě do očí. Na portrétu měl jsem však trochu velké obočí. Zavrtěl jsem hlavou a mrknul na lišku. “Tohle sis přinesla do svého pelíšku? No to je nevkusné, raději půjdu. Za chvíli mám sraz na zápas v judu.” Vymýšlel jsem si důvody, proč rychle zmizet. Nemusel mě nikdo k odchodu vybízet. Stoupla si do vchodu a prosila očima. Nejspíše si myslela, že budu hrdina. Hrdina který by ji tu nenechal samotnout znovu. Já však musel již odejít domů. Prošel jsem skrz ní a protáh se norou, už nechtěl jsem být s tou ženštinou chorou. Ale musel jsem uznat, spalo se mi tam dobře. Mít svého fanouška na vlastním dvoře. Nebylo divu, že chtěla mě pro sebe, být se mnou bylo jak, sáhnout si na nebe.

Srdce mi poskočilo v hrudi. Vypadalo to, že na mě Makadi úplně nezanevřela. Musela tedy stále být někde uvnitř, i když to tato nová Makadi chtěla popírat. Chápal jsem to. Když jsem si vzpomněl na má mladá léta, taky jsem měl pocit, že je to někdo úplně jiný. Jak jsem do tohoto světa vstupoval plný nadějí a elánu. Naivní, slabý. Teď jsem byl úplně jiný Blueberry. Zkušený, mocný. Prostě frajer.
Vypadalo to, že jsme s Makadi oba zůstali trochu zaseknutí v minulosti. Někdo by řekl, že se po tolika letech nedá obnovit ten plamínek. Ale proč by ne? Usmál jsem se. “Tak výborně,” ulevilo se mi. Samozřejmě jsem tušil, že na tom všem budeme muset pracovat. Ale její slova mi dodala kuráž. “Jelikož jsem posledních pár let dost prokrastinoval, mám teď na seznamu několik věcí, co musím udělat. Určitě je mezi nimi promluva s Baghý o tom, jak se jim daří. Určitě budou překvapení, že jsem ještě neumřel,” chvíli jsem se odmlčel. “Ale to může počkat. Teď jsme tu my dva. Máš nějaký plán, co by jsi chtěla dělat? Já bych se teď rád zastavil za jedním starým známým. Věřím, že jsi toho dědka - ” zasekl jsem se. Co když poslouchá? “ - teda chlapáka, určitě potkala. Žije na takové hoře, úplně nesmyslně, musím říct. Je to fakt štreka. Život,” vzpomněl jsem si na tu túru do jeho baráku. Rozhodně se to nedalo nazvat placatým povrchem. Byl jsem zadýchaný už tenkrát, takže jsem si moc nedokázal představit, jak se tam teď vyškrábu. Vlastně by bylo velmi vhodné, kdyby šla Makadi se mnou. Asi bych tam neměl chodit sám. Co když po cestě dostanu infarkt?
Už jsem si nepamatoval, kdo mi o Životu řekl. Ale uměl plnit přání jako zlatá rybka, o které mi mamka kdysi povídala.
“Deehee,” pokusil jsem se poděkovat s plnou pusou ryby a rozešel jsem se zpět na břeh. Po cestě jsem si rybu zkušeně pohodil v tlamě tak, abych se jí mohl zakousnout do hlavy a přestala sebou mrskat. Položil jsem ji poté již mrtvou do trávy. Vyhledal jsem pohledem zpět Makadi. Nevypadala moc nadšeně z této situace. Ale předtím mi dala jasně najevo, že si chce ulovit svou vlastní kořist. A nehodlal jsem jí podrývat sebevědomí. Proto jsem trpělivě čekal, zda se do toho pustí sama, a nebo bude chtít asistenční služby tohoto skvělého nově nalezeného druha.
Na hlavě se mi díky vodě vytvořila vtipná chocholka. Během čekání jsem přemýšlel, zda si těch ryb ulovit více. Byl jsem přeci jen pažravec a nejspíše bych jich potřeboval celou kopu. Ale neměl jsem chuť. Raději jsem si šetřil síly na jiný pokrm. Malinkatými borůvkami v lese se člověk moc nezasytí, ale nějaký zajíc? Takový prťavý utřinos se mi nemůže rovnat a byl by tedy lehkou kořistí.

chocholka

Březen 4/10

Sen, který se mi před chvílí zdál, mi zanechal nepříjemnou pachuť v ústech. Již jsem žil v tomto světě tak dlouho, že jsem zapomněl, co vše se nachází v okolí. Lidé, předměty, nástroje. Sem tam se i zde objevilo něco netypického. Jako mé šátky. Již jsem si pouze matně vybavoval, jak jsem je našel. Ale určitě nepocházeli z tohoto světa.
Byl jsem v tomto lese zdánlivě úplně sám. Jak typické. Cítil jsem se, jako bych byl stále tak trochu ve snu a neprobouzel jsem se z něj. Tímto problémem jsem se však nehodlal trápit. Již jsem si zvykl na odloučení a absenci dalších duší. Nějaký přítel by však byl dobrý životabudič. Nikdy jsem neuměl moc dlouho být pouze sám se sebou, což ze zdálo poměrně absurdní, když se podíváte na mou historii plnou osamocení. Na druhou stranu, společnost jiných vlků často vyvolávala drama, které nebylo vždy vítané. Ale co si budeme nalhávat, miloval jsem drama a drama milovalo mě. Nebyl sem žádný hrdina, rád jsem se s ostatními hádal, předváděl se a dělal dramatické příchody na scénu. Čím jsem byl starší, tím jsem byl větší cynik a nebylo se mnou tolik legrace. Ale věřil jsem, že není všem dnům konec a ještě budu schopen najít někoho, jako byl třeba Storm.

Utápěl jsem se ve skrývané melancholii. Bylo to čím dál jednodušší. Sebelítost nebyla úplně mou vlastností, takže jsem zde prozkoumával nové břehy své osobnosti. Ale tak jako řeka časem mění a tvaruje své meandry, tak já byl časem obrušován a tvarován. Možná jsem již neměl tak ostré hrany?
Zaslechl jsem její slova. Nemohl jsem předvídat budoucnost, takže bylo těžké odpovědět na její dotaz. “Pokud to tenkrát něco změnilo, byl to spíše nedostatek času. Možná, kdybychom ho měli trochu více,” na chvíli jsem se za ní ohlédl. Kolik ale času já ještě měl? Věděl jsem, že o mém konci nemohu smlouvat s tou potvorou ve věži. Proto jsem byl rozhodnutý se brzy vydat za tím krásným chlapíkem v kopcích. Třeba se mi podaří vyprosit pár let navíc, kdy zde budu připoután. “Makadi, jsem již tak trochu v důchodu. Mám tedy více-méně všechen čas světa, na to si dělat, co se mi zachce. Pokud by to bylo nějaké společné trávení času,” na chvíli jsem se zamyslel. “Nedokážu ti říct, co to přinese. Ale to asi nikdy nikdo, že? Ale slibuji ti, že jsem mnohem chytřejší než předtím,” pousmál jsem se. Jak jsem již řekl, počítal jsem s tím, že nakonec zase skončím sám.
Otočil jsem se zpět směrem k jezeru. Za zády nám ležela Borůvka, místo kde to vše začalo, ale také skončilo. Připomínka toho, co jsme ztratili. Jezero po zimě bylo stále ledové. Cítil jsem, jak se mi jeho chlad zavrtává pod kůži. Již jsem tu nemohl jen tak dál postávat. Byl nejvyšší čas se pustit do lovu. Sklonil jsem se blíže k hladině. Sluníčko již vykukovalo a pomalu se rozednívalo. Rybičky měli ze slunečních paprsků stejnou radost jako já a chtěli se vyhřívat na hladině, po dlouhém zimním spánku. Na dně jezera leželi mušle a sem tam nějaká šiška. Jejich lov by byl nepochybně snadnější. Musel jsem prodrat zrak vším tím chaosem a vyhlídnout si nějakou kořist.
Nebyl jsem mistr světa v rybaření, takže jsem párkrát ponořen do vlastního soustředění pod vodou klapal na prázdno. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi podařilo do zubů drapnout jednu z místných ryb. Nedokázal jsem ji pojmenovat, tak jí říkejme třeba Emil. Emil byl docela velký a nepochybně chutný. Otočil jsem se s plnou pusou k Makadi a pokusil se roztáhnout tváře v úsměvu tak, aby se mi mrskající Emil nevysmekl.

“Myslím, že když něco skončí špatně, tak pak zpětně vnímáme jen to špatné,” pousmál jsem se. “Copak nemáš žádné příjemné vzpomínky na minulost?” Zeptal jsem se pak opatrně a tázavě se na ni zadíval. Odpovědi jsem se trochu bál. Kdyby řekla ne, nejspíše by to ranilo mé pěstované ego. Možná jsme neskončili nejlépe, ale nepochybně jsme sdíleli řadu příjemných vzpomínek. Neměli by být zapomenuty, jen protože se po cestě něco pokazilo.
Chtěla se k lovu ryb připojit. To byla vlastně dobrá zpráva. Trochu jsem se bál, že využije mou zaneprázdněnost k úprku. “Jistě, můžeme. To bude bezva,” pokýval jsem hlavou. Slunce mezitím kleslo za obzor a v jezeře se tak odrážel pouze měsíc a spousta hvězd. Jistě, možná to nebyla nejlepší denní doba na lov ryb. Ale nepochybně již brzy začne zase vycházet slunce.
Udiveně jsem polkl. Její slova byla bodavá. Vyčítavá. Zhluboka jsem se nadechl. Makadi si to myslela správně. Nepochybně se mezi námi tvořil zárodek něčeho silného. Bohužel, Suzume se objevil ve chvíli, kdy to ještě nebylo skálo-pevné a dokázal mi ta pomotat myšlenky. Nemohl jsem tohle nechat jen tak vyznít a nic na to neříct. “Nech mě prosím tohle říct,” poprosil jsem ji a udělal k ní krok blíž, když se otočila směrem k jezeru. “Tenkrát,” začal jsem. Mluvil jsem opatrně a pomalu. Hledat jsem správná slova na vyjádření toho, co se tenkrát dělo. Minule jsem to podal velmi hloupě. Nyní jsem byl o několik let starší, klidnější a snad i moudřejší. “Nepletla ses. Něco se mezi námi budovalo, pomalu to rostlo. Kdybychom měli jen trochu víc času, určitě by to byla láska,” na chvíli jsem se odmlčel. Moc často jsem nevolil takhle silná slova. Taky jsem se bál její reakce. “Když se ale objevil on… Bylo to těžké. Kdysi dávno, dlouho před tím než jsme se poznali, jsem si myslel, že on je moje epická láska. Ta co už bude napořád. Byl jsem ještě mladý a možná trochu naivní. Jenže pak zmizel a opustil mě. Už mě opustilo mnoho vlků, ale u něj jsem věřil, že se to nikdy nestane. Ale stalo. A pak když se z ničeho nic vrátil,” mluvil jsem o něco rychleji, více ponořen do svých emocí. “Hrozně mě to rozhodilo. Nečekal jsem, že ho ještě někdy uvidím. Byl jsem naštvaný a zároveň rád, že ho vidím. Že vůbec žije. Byl jsem najednou rozpolcený a nedal jsem si dostatek času nad tím vůbec přemýšlet. Jednal jsem impulzivně a hloupě. A s ním - mluvili jsme spolu jen chvilku. A stejně to bylo jiné. Ani jeden z nás už nebyl tím, kým kdysi. A teď jsem ho již několik let neviděl,” ne že bych viděl kohokoliv jiného. “Nečekám, že mi jen tak odpustíš. Nezachoval jsem se správně. Neměl jsem ho k sobě vůbec pustit, měl jsem ho rovnou vyhnat,” trochu jsem neúmyslně zvýšil hlas. “Ale já už tolik ztratil. Nějak jsem cítil, že ho nemůžu jen poslat pryč. Ale bylo to hloupé,” podíval jsem se na vodní hladinu. Už jsem nevydržel pohled na ni. “Víš, já stejně vždycky zůstanu nakonec sám. Myslím, že je to můj osud. Ale chtěl jsem ti to alespoň vysvětlit, když jsem k tomu dostal příležitost. Nečekám, že by to snad něco změnilo,” již v půlce posledního slova jsem se rozešel k vodní ploše a překročil její hranici. Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy mi voda sahala po kolena. Měsíční svit prorazil hladinu jezera. Byla tak jasná noc, že se daly počítat hvězdy. Srdce mi bušilo až v krku. Již dlouho jsem necítil takovou směs emocí. Bylo těžké se přiznat k vlastním chybám, když celý život žijete s tím, že jste perfektní. Ale ani já jsem nemohl ignorovat, co se stalo. Měl jsem dostatek času nad tím přemýšlet. I v říši snů. Ovšem až dodnes jsem si neuvědomil, jak moc to Makadi zasáhlo. Myslel jsem si, že na mě za pár dní zapomenula. Bylo pro mě poměrně těžké odhadnout, co si opravdu myslí. Tenkrát i dnes. Kdybych tu byl sám, snad bych se i rozbrečel. Ale kdy já vůbec naposledy brečel? Raději jsem dělal, že cokoliv mě trápí, neexistuje. Skryl jsem to pod tu stejnou pokličku, která už velmi dlouho bublala. Možná by stačilo jen pár slov a odletěla by. Přes to že byla rozžhavená do běla, v duchu jsem ji dál držel, přes to že jsem měl na pomyslných tlapách již strhané puchýře. Donutil jsem se usmát. Byl jsem přece Blueberry. Místní klaun, bavič, ochranář, alfák. Ten, co vše snese. Čekal jsem s pohledem upřeným na hvězdy a falešným úsměvem, zda se ke mě Makadi připojí.

Březen 3/10

Byl líný den a nikdo mě nerušil v mé říši snů.
Zvedal se vítr, ale obloha by překvapivě jasná. Proháněl jsem se lesem co mi síly stačily. Mohutné tlapy mi dopadali na rozměklou zem, kterou pomalu vysušovali první jarní paprsky. Vzduch voněl mízou a kořistí, která pomalu začala vykukovat ze svých zimních skrýší. Dnes vám daruji život. Pomyslel jsem si s úsměvem. Neměl jsem chuť lovit. Cítil jsem se napojen na přírodu a s ní na všechny živé tvory.
Z mého idilického pobíhání mě ovšem vyrušil netypický pach. Necítil jsem ho již dlouhá léta. Od dob, kdy jsem překročil hranice tohoto světa. Zpomalil jsem a zamířil směrem k němu, jako by mě jeho orientální původ lákal. Již z dálky jsem jej spatřil. Stál ke mě zády a pronášel tichou modlitbu k bohům lesa, života a síly. Krev stékala na zem, poskvrněná pohanem i jeho zlými skutky. Lovec. Když se otočil v bok, spatřil jsem, že v ruce svírá dlouhý kovový předmět. Byl celý potřísněn krví. Nevěděl jsem, komu tu krev vzal. Jen jsem si byl jist, že není jeho. Ale brzy bude. Nemáš co dělat v mém lese. Tiše jsem zavrčel. Ten člověk voněl pachem potu, železa a… sejr?
Plížil jsem se k němu blíže, jako tichý had. Lovec mezitím poklekl, nahrnul si na zemi chomáče šáší, a začal na zemi dělat něco s dřívky. Zvědavě jsem jej pozoroval. Najednou mu od konečků prstů začal stoupat kouř a za chvíli již hořel malý ohýnek. Jak patetické. Pomyslel jsem si s nechutí. Musel vynaložit tolik snahy kvůli tak malému výsledku. Kdybych chtěl, mohl jsem jej nechat v sekundě zažehnout plamenem. Po svém úspěchu byl slepý ke svému okolí a opit mocí se soustředil pouze sám na sebe. Poté jsem spatřil jsem poslední důvod k jeho záhubě. U pasu se mu v síťovaném váčku houpal rudý drahokam. Přitahoval mě, chtěl jsem jej pro sebe. Byl jsem již dostatečně blízko, vyskočil jsem ze svého úkrytu. Poslední co viděl, byli mé rudé oči.
Probudil jsem se s chutí krve v ústech. Vše byl jen sen.

Březen 2/10 - Mitsurugi

Noc se zdála nekonečná. Čekal bych, že se v tuhle dobu již začne rozednívat. Ale jakoby vše bylo naprosto neměnné a tiché. Ta sova promluvila. Napadlo mě, když jsem zaslechl nějaký hlas. Ale nebylo tomu tak. Rychle mi došlo, že tu byl ještě někdo další. Zkoumavým pohledem jsem projel temný les. Nikoho jsem neviděl, ale cítil jsem přítomnost jiného vlka. Takhle se schovávat, to nebylo příliš slušné. Nebo statečné. “Máš snad co skrývat, zbabělče?” Zeptal jsem se do ticha, které se mezitím opět chopilo moci. Udělal jsem pár kroků směrem, odkud se předtím nesl hlas. “Nebo jsi se pouze ztratil?” Dodal jsem poté o něco smířlivěji. Nechtěl jsem dělat příliš ukvapené závěry. Přeci jen, ještě jsem nechtěl být starý mrzutý pobuda. Otočil jsem pohled zpět k té sově, která zde stále seděla a s tichou trpělivostí pozorovala situaci před sebou. “Pokud mi neodpovíš, tak půjdu. Ale pak neuvidíš ten poklad,” řekl jsem, snažíc se toho vlka vylákat. Nechtěl jsem, aby mě tajně sledoval a ten poklad mi ukradl. Byl jsem si jistý, že mě ta sova někam chce zavést. Co by asi tak mohla ukrývat? Drahé kameny, které bych podstrčil smrti? Nebo tekutý sluneční svit? Křídla? Protože pak by aspoň dávalo smysl, že je má tolik vlků.

Rozuměl jsem jejím slovům velmi dobře. Důvěra se buduje dlouho a těžce. Stejně jako jiné silné pozitivní pocity. A ta bolest je tak urputná. “Já to vnímám tak, že je lepší se stokrát spálit kvůli tomu, že jsem někomu věřil. Než žít do konce života uzavřen před světem a sám,” pronesl jsem pomalu. Pokud jsem měl z něčeho strach, byla to nejspíše samota. Můj životní příběh nebyl protkán zrovna pozitivními zkušenostmi. Moje první láska zemřela. Můj vlastní otec mě vyhodil z domova. Šel jsem do této země s představou lepší budoucnosti, plný štěstí a nadějí. Ale pak už to šlo pomalu jedno za druhým. Moje první místní láska mě podvedla s mým nejlepším přítelem. A následně kohokoliv jsem měl rád, tak dříve či později zmizel. Lexi, Neyteri, Kaien, Nox, Cora, Jenna… Pouhý začátek listu těch, na kterých mi kdy záleželo. Suzume, kdo ví kde je tomu konec. Možná jsem to již nechtěl ani vědět. Můj nejlepší kamarád Storm, se kterým jsem prožil téměř celý svůj život. A nezapomeňme na Naomi, která mi uhořela přímo před očima. Ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách, až jsem na chvíli zapomněl, kde vlastně jsem. V očích se mi zalesklo při vzpomínce na ten příšerný požár. Pak jsem se ale vrátil s mírným trhnutím zpět do přítomnosti a vyhledal jsem ji pohledem. A teď jsem ztratil i ji. Byl jsem si téměř jistý tím, že až náš rozhovor skončí, tak se vypaří a již ji nikdy neuvidím. Chtěl jsem bojovat za každého, abych ho udržel ve svém životě. Ale možná jsem byl už příliš starý a unavený. Na tohle teď ale nebyl čas. Nemohl jsem se tu před ní rozložit. Necítila se dobře a já k tomu nechtěl přidávat své trable. Vrátil jsem se k úsměvu, i když v něm bylo bystré oko schopno odhalit, že nebyl až tak veselý.
“Dobře, Makadi,” přitakal jsem a chvíli mlčel. Tahle konverzace vedla do mrtvého bodu. Nechtěl jsem se v tom tedy dále plácat a rozhodl jsem se pro taktiku úprku. “Nemáš hlad?” Zeptal jsem se snažíc se o lehkost v hlase. “Do té ledové vody se mi úplně nechce, ale rád nám ulovím nějakou rybu. Alespoň se trochu protáhnu. Dlouho jsem teď spal,” nabídl jsem se gentlemansky. Smířlivě jsem se na ni zadíval. Upřímně, víc než co jiného jsem ji teď chtěl obejmout. Kvůli ní, ale také kvůli sobě. Udělal jsem váhavý krok blíže, ale pak jsem se přinutil zastavit. Příliš jsem se bál. Místo toho jsem sklopil oči dolů, někam k jejim předním tlapkám. Nechal jsem ze země vyrůst několik sněženek. Jedna se dotkla její tlapky. Netušil jsem, co přesně to má znamenat. Podíval jsem se rychle na ni a pak na jezero. Stále bylo možné opodál pozorovat skupinu vlčat s nějakým dospělým podivínem. Přišlo mi to trochu zvláštní, což mě nutilo se tam čas od času podívat, jestli se tam neděje něco nekalého.

Spokojeně jsem si spinkal na měkké mechové pokrývce. Nemusel jsem se vůbec o nic starat a díky tomu jsem měl dostatek času na lebedění během dne. Ovšem moje představivost byla vždy poměrně živá. Zdál se mi tedy následující sen.

Ležel jsem na zádech v jeskyni. Připomínala jakýsi mix mé rodné jeskyně a Jeskyně Burūberī. Jako první mi padl pohled na roh jeskyně, kde seděl Storm a tvářil se velmi vážně. Vypadal mladě, jako když jsme se poprvé potkali. Radostně jsem na něj chtěl zavolat, že ho rád vidím. Pak jsem si ale všiml, že nejsme sami. Vedle mě seděl nějaký neznámý vlk. Měl krásný lesklý kožich černé barvy a oči modré jako studánky. Vypadal statně a zdravě, jako dobrá partie. Díval se na mě ovšem pohledem plným starostí, jako bych snad umíral. “Co je?” Zeptal jsem se zmateně všech přítomných. Potom do místnosti vletěl motýl, který byl černobílý a dost velký. Měl hlas jako moje matka. “No koukejte se na něj. Ten ale ale tlustej. Měl by ses stydět,” byl jsem trochu zmaten. Moje maminka přece nebyla motýl! Najednou se však ten motýl proměnil na vlka a přišel ke mně. “Neposlouchej toho hloupého motýla. Už to bude jen chvilka,” řekla moje máma, co už nebyla motýl, ale moje máma. “Co už bude jen chvilka?” Zeptal jsem se jí, ale pak jsem to uviděl. Moje břicho se začalo nafukovat, bobtnat a zvětšovat se. Nebolelo to, ale bylo najednou až po strom jeskyně. Neměl jsem slov, protože to vypadalo, že jsem opravdu trochu přibral. Ale pak najednou se mi ten obrovský pupek otevřel ve dví a vykoukla z něj obrovská vlčečí hlava. Pak to vlče vyskočilo ven, načež se mi pupek sám uzavřel a zmenšil do původní velikosti. Trochu jsem si oddechl, už jsem byl zase šik. Jen o trochu víc starostí mi dělalo to obrovské vlče. Bylo částečně černé, částečně hnědé. Mělo však červené oči, úplně stejné jako já. Bylo to moje vlče. A já vlčata rád neměl. A tohle bylo opravdu hodně velké. “Co tu chceš ty vlče jedno?” Zeptal jsem se ho. “Vždyť je to náš syn!” Křičel na mě hystericky ten černý vlk s modrýma očima. “Vždyť vypadá úplně jako ty!”
V tu chvíli si v koutě odkašlal Storm. Pomalu se zvedl a s úsměvem šel k tomu vlčeti. Chtěl pozdravit tento nový přírůstek do rodiny, protože Storm prostě miloval vlčata. To vlče si ho ovšem nevšimlo a jak bylo velké, tak si na něj sedlo a Storma rozsedlo. Udělalo to praskavě-mlaskavý zvuk. Začal jsem hrozně křičet. “No tak, je to jen vlče, ono z toho nemá rozum,” řekla moje máma, která byla pořád moje máma. Stormova krev začala vytékat z pod jeho pozadí a zapíjela se mi do tlapek, což vlastně nešlo ani poznat. Zíral jsem na krev a pak na to vlče a pak na mámu a pak na toho krásného vlka. “Mám hlad,” řeklo to vlče najednou a zakručelo mu v břiše. Byl jsem si téměř jistý, že je to můj konec a sežere mě. Místo toho ale chtělo sníst mou mámu. Na mou mámu si ale nepřišlo, protože se najednou proměnila ve velkého medvěda. Tomu vlčeti dala pohlavek a odtáhla ho ven z jeskyně, přičemž si to vlče otlouklo hlavu o strop jeskyně. To bylo celkem vtipné. Rozmáznutý Storm naštěstí zmizel, nejspíše jsem neměl dostatečně brutální představivost. Otočil jsem se na mého partnera. Ten na mě hleděl. “Rozcházím se s tebou. Nejsem připraven na tak velký závazek. Věřím, že se o naše dítě postaráš. Čau,” a pak najednou zmizel.

S trhnutím jsem se probudil. Poměrně rychle mi bušilo srdce. Co se to sakra děje?

Nemohl jsem jinak, než nad celou situací cítit smutek. Ať už byla realita jakákoliv, ať už jsem rozumněl tomu co se stalo, nebo ne - z jedince přede mnou vycházel hluboký zármutek. Bylo to pro ni nejspíše velmi bolavé. A kdo zvládne být naprosto klidný k cizímu utrpení? “Nikdo?” Zopakoval jsem tázavě. S každou její odpovědí jsem se propadal více do hlubin zmatku. Chtěl jsem utnout tento zvláštní maraton otázek a nic neříkajících odpovědí. “Nevím, jestli tomu budeš věřit, ale pořád mi na tobě záleží. A ve výsledku je mi jedno, co se stalo. Kdo jsi, co jsi. Třeba mi někdy řekneš celý příběh, až budeš chtít. Ale nemusíš. Hlavní je, že jsi tady. Že jsi v pořádku,” nebyl jsem si jist, zda se s tím Makadi bude souhlasit. Cítil jsem, že tak úplně v pořádku není. A asi ani nikdy nebyla. Nesla si sebou neviditelnou zátěž už od chvíle, kdy jsme se poprvé poznali. Seděla jí na ramenou jako pukavec.
Doteď jsem byl natolik ponořen do celé situace, že jsem si ani nevšiml jistých změn. Její vůně byla jiná. Bylo to již dlouho a přes to jsem si byl jist, že se něco změnilo. Bloudění mých očí po jejím těle si nevšimlo žádných dalších změn, kromě křídel, která se nedala přehlédnout. A její hlas. Měl jsem pocit, že je také trochu jiný. Těžko říct co, z těch pár slov, které mi věnovala. Nebyl jsem schopen pojmout, co všechny ty změny znamenaly.
Zachytil jsem ten pokus o úsměv. Také jsem se na ni usmál. A pak konečně, zacítil jsem příslib nějakého vysvětlení. “V tom případě - jak ti mám teď říkat? Makadi, nebo jinak?” Pokusil jsem se mluvit odlehčeně. Tíha celé situace byla nepříjemná a nechtěl jsem ji ještě prohlubovat. Nikdy jsem si podobnou těžkou krizí osobnosti neprošel. Měl jsem své výkyvy nahoru a dolů, také jsem se poměrně dost změnil. Ale ve svém jádru jsem byl pevný jako smrkové jehličí. Také nikdy neopadá.
“Protože s ní nic špatně nebylo,” odpověděl jsem okamžitě, bez přemýšlení. Pak mi teprve došlo, na co naráží. Zamyšleně jsem jí zůstal koukat do očí. “Nikdy jsem na ní nevnímal žádné nedostatky. Makadi byla zakřiknutá, plachá. Možná odtažitá a uzavřená do sebe. Ale to je to jediné, co bych měnil. A ne proto, že by to byl snad nějaký nedostatek. Jen proto, aby se jí žílo líp,” chvíli jsem se odmlčel. “A cokoliv dalšího,” nechtěl jsem být konkrétní. “Do toho přece nikomu nic není,” trochu jsem chodil okolo horké kaše. Tohle téma Makadi neměla ráda. Navíc, já ho s ní otevřel asi jen jednou. Ona mi vysvětlila, jak to cítí. A dál už jsem do toho nepotřeboval šťourat, tím to pro mě bylo uzavřené.

Je nad míru jasné, že není snadné být tak krásným vlkem jako jsem já. Jasnější je snad jen to, že s přicházejícím věkem se míra úžasnosti snižuje. Je tomu tak hlavně u jiných vlků než jsem já, přesto vám dnes rád objasním, jaké to je stárnout. Jádro mé pozitivní duše se časem scvrklo a tak již nejsem tak pozitivní jako dříve, přes to nelekejte se tohoto výčtu nedostatků spojených se stárnutím. Je to škoda jen u někoho jako jsem já, vás nikdo litovat nebude, až tu nebudete.
Jestli budete mít štěstí, budete schopni vidět a slyšet jako dříve. Je ovšem také slyšet, jak vám v kostech křupe. Jasně je také viditelné, jak se vám hřbet prohýbá a kolena kroutí. Jaro přináší změny teplot, což vede k nepříjemným pocitům v kolenou. Jídlo se stane vaším nepřítelem, jelikož budete mít problém vůbec něco pokousat. Jehněčí už si nedáte, zuby se vám budou kývat na všechny strany, tak tak že vám nevypadnou. Je potřeba je pečlivě zatlačovat jazykem zpět na své místo, nebo se s nimi můžete rovnou rozloučit.
Jelikož se nemůžete téměř hýbat, všem okolo je jasné, že maraton již neuběhnete. Jste tedy vyčleněn z velkých výprav na nejvyšší hory, ale časem také z obyčejných procházet. Jak k tomu dojde, máte možnost cestovat pouze ve své vlastní společnosti, nebo společnosti vašich stejně senilních přátel. Járek u cesty se pak stává vaším dobrým přítelem, jelikož si v něm můžete dát dlouhou přestávku a nikdo nedokáže říct, jestli je po vás, nebo odpočíváte. Je to jen otázka času, kdy vám na prahu zaklepe zubatá a vezme si vás sebou. Jistě, mohli byste si říci, tělo bez duše, duše bez těla. Jenže i ve stáří mají někteří pro co žít. Já určitě, jsou tu mladé vlčice a nekonečný příval borůvek. Ještě můžete své okolí dokola trápit historkama o tom, co jste dělal, když jste byl mladý jinoch. Jebat už nemůžete, to je jasné, ale tomuto tématu se příliš věnovat nemusíme. Jebák na nose vám přeroste do výhledu. Jejda, a vaše trpělivost? Jebnul bych všechny po hlavě, jak mě poslední dobou štvou. Ještě že jednička budu napořád. Jsem přeci místní jednorožec.

příslib

Můj zmrskaný postoj se postupně vytrácel, jak jsem byl čím dál více zmaten danou situací. Kdyby byla naštvaná a praštila mě, dokázal bych to pochopit. Ale řeči o smrti a z mrtvých vstání jsem úplně nepobíral. “Mmmm,” vydal jsem jakýsi přemýšlivě souhlasný zvuk a pokýval jsem hlavou, jako bych snad na malou sekundu pochopil, co říká. Přivřel jsem oči. “A jak to, že jsi teda -,” chtěl jsem se zeptat samozřejmě na to, jak může stát přímo předemnou a zároveň se nazývat utopencem. Ale uprostřed věty jsem se zasekl. Na malý, malinký, okamžik se mi roztáhly oči a téměř jsem se usmál. Chtělo se mi zakřičet “aaa!” v rychlém pochopení, že je tohle jenom nějaká hra. Že chce, abych se jí omlouval, dobýval ji a snad ji olízl na tom roztomilém čumáčku. Ale velmi rychle jsem tuhle pošetilou myšlenku opět zahubil a zatvářil se opět velmi vážně. “A pokud teda nejsi Makadi,” na chvíli jsem se odmlčel, jako bych sbíral sílu na tuto iracionální konverzaci. “Tak kdo jsi?” Přistoupil jsem na její hru. Měl jsem snad na výběr?
K mému nepříliš velkému překvapení mi nevyvrátila, že jsem jí ublížil. Ovšem řekla to s takovou lehkostí v hlase, že mě to překvapilo. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. “Proč by si to zasloužila?” Zeptal jsem se, příjmajíc taktiku hovořit ve třetí osobě. “Makadi, kterou si pamatuji, byla nevinná. Vlastně taková čistá duše. Trochu zakřiknutá, to jo,” na chvíli jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách, jako by snad nestála přímo předemnou. “Ale rozhodně sis - si - nezasloužila, aby ji někdo ranil. NATOŽ tak já,” to bylo přece jasné. Byl jsem dobrák od kosti. “Ale tak či tak, jedno to není. Jsme teď tady spolu. A nejsem už zrovna nejmladší,” pronesl jsem to tónem, jako by to na mě nebylo ani trošku vidět. “Nerad bych se potkal se zubatou a měl nějaké nedořešené záležitosti. Pak bych tě musel chodit strašit jako duch a jejda, to přece nechceš,” pokusil jsem se mírně odlehčit atmosféru nepříliš humornou vsuvkou. Vážnosti bylo na jeden den až dost. Bohužel jsem tušil, že jí ještě krapet dostanu.

Hněv v jejich očích, ale možná ještě o kousek více strach, který se v nich značil, mě téměř donutili zakňučet. Přikrčil jsem se, jako by mě její pohled práskl bičem. Takhle se na mě ještě nikdy nikdo nedíval. Ve svých nejlepších letech jsem jistě dokázal vzbuzovat strach či respekt. Ale ona - kdysi jsem toužil být jejím bezpečným prostorem, kam se bude ráda vracet. Možná kdybych tak dlouho nespal a něco zažil, bylo by to teď jiné. Já byl však téměř stejný jako v den, kdy jsme se rozloučili. Sic starší a unavenější, ale mé pocity byly stejné. Bylo těžké si vybavit všechny niance rozhovoru, který jsme spolu vedli naposled. Co z mých slov tě donutilo ke mě cítit to, co se ti teď značí v očích?
Ona už tu není? Zopakoval jsem ve své hlavě její odpověď. Tázavě jsem se na ni zadíval. Nedokázal jsem ani v nejměnším rozluštit, co tím chce říci. “Jak to myslíš?” Zeptal jsem se po chvíli trpělivě.
V ústech se mi převalovala spousta slov a všechny jsem je chtěl vykřičet. Netušil jsem ani kde začít. Normálně bych je na ni vybalil všechny najednou bez rozmyslu. Ale tíha této situace mě nutila si počínat s větší rozvahou. Těžko říci, jak dlouho mi to vydrží. “Mrzí mě, pokud jsem ti ublížil,” začal jsem a kladl za sebe slova s velkou opatrností. “Rozhodně jsem tě nechtěl ranit,” chtěl jsem toho říct mnohem víc. Měl jsem na jazyku spoustu výmluv, které by více ulevili mému egu. Má slova jsem ovšem myslel naprosto upřímně. Opravdu jsem jí nikdy nechtěl ublížit. Zároveň jsem však necítil příliš velkou vinu nad tím, co se tenkrát stalo. Zaprvé - minimálně polovinu jsem si toho momentálně nepamatoval. A za druhé - nikdy jsem jí nelhal. Jednal jsem s ní narovinu. Zajisté ovšem pravda umí být krutá a ne vždy je nejlepším řešením. Nepamatoval jsem si, zda mi někdy vyjádřila své city. Věděl jsem, že jsme k sobě měli blízko. Ale byl jsem si téměř jistý tím, že jsem jí nikdy nic neslíbil. Nebyl jsem si tedy jist, odkud pramení její momentální rozpoložení. Bylo marné útočit rozumem na pevnou hradbu iracionálních pocitů, z nichž je, jak známo, uhnětena duše vlčice. Vzpomněl jsem si na toto moudro, jenž mi snad někdy někdo řekl. Zároveň jsem však na její řeči těla viděl, že jsem udělal něco velmi špatného. A k tomu jsem nemohl být lhostejný.