Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Suzume se mě nepřímo zeptal, zda mám někoho, kdo vzít s sebou. Jistě. Napadalo mě hned několik ucházejících kandidátů, ovšem bylo mi jasné, jak to myslí. Tato otázka visela ve vzduchu od jeho příchodu a sám jsem se na to chtěl zeptat. Zaváhal jsem na chvíli s odpovědí. „Jistě,“ řekl jsem nakonec nejistě. „Mám zde spoustu blízkých přátel,“ řekl jsem vyhýbavě. Pak jsem se ale zhluboka nadechl. „A možná i nějaký románek,“ řekl jsem potom váhavě a koukl mu do tváře. S Makadi jsme si sice nic neslíbili, ale věřil jsem, že k sobě máme blízko. A ona si nezasloužila bezmyšlenkovitě podrazit. Měla mě nejspíše ráda. Mě se převážně líbila, jelikož to byla nejzajímavější vlčice, kterou jsem za dlouhou dobu viděl. Také jsem cítil, že bych mohl být její bůh a zlepšit její sociální zdatnosti. Rozhodně jsem se do ní doposud nezamiloval, ale líbila se mi. „Některé věci jsou stále otevřené,“ zhodnotil jsem to nakonec. Nechtěl jsem s ním toto téma příliš rozebírat. Byl jsem ale příliš zvědavý. „A co ty? Máš ve svém životě někoho po svém boku?“
Suzume se ke mně ještě více přiblížil a zeptal se, zda má odejít. „Ne,“ řekl jsem poraženě a zahleděl se mu do očí. Nechtěl jsem, aby šel pryč. Byl jsem až moc polapený v této situaci, i když ve mně škrábalo svědomí. Kdyby přišel o pár let dříve, nejspíše bych jej vyhnal. Kdyby přišel o pár let později, možná bych kolem něj prošel s pozdravem a nic neřešil. Ale nyní? Trefil se přesně mezi to. Do období, kdy jsem na hněv již zapomněl. Ale na lásku nikoliv.
Byli jsme nyní k sobě doslova již tváří v tvář. Díval jsem se na něj z blízka a snažil jsem se ukotvit tu pevnost, kterou jsem měl v sobě vybudovanou. Řešil jsem věci s nadhledem, očaroval jsem všechny okolo, no ne? A nyní jsem se cítil jako uvězněný v těle puberťáka. Na chvíli jsem zavřel oči, zhluboka jsem se nadechl a pak je zase otevřel. Cítil jsem se o něco líp. Naklonil jsem se k němu a položil mu hlavu zezadu na krk, čímž jsem mu věnoval jemné vlčí obejmutí. „Panenko skákavá,“ zašeptal jsem tiše a pousmál se. „Co jen já si počnu?“

Pousmál jsem se. Ano, většina vlků na stará kolena vyhledá smečku, usadí se. Užívá si klid a za ničím se nehoní. Já si zas tak starý nepřipadal, i když jsem už toho měl hodně za sebou. „Asi si potřebuji vykompenzovat ty léta, kdy jsem nemohl. Určitě to nebude mít dlouhé trvání,“ uchechtl jsem se. „Ale můj sen o tom, že se někde usadím a bude ze mě taťka roku už jsem vzdal,“ pousmál jsem se, i když ten úsměch chutnal velmi hořce. Chtěl jsem tento svůj ideál uskutečnit od mládí. Pokusil jsem se o to i s dvěmi z těch ztracených vlčat. A bylo to jen hořké zklamání. Obě zmizela. Znovu už jsem to zkoušet neplánovat. Vlčata se mi teď spíš protivila. Někde jsem tu jedno dokonce nechal ležet. Možná už pošlo a bude klid.
„O samotě? To nevím. Rád bych objevoval svět s nějakým společníkem. To zní lépe, než být sám, nemyslíš?“ Pohodil jsem ocasem. Uslyšel jsem zavytí Aranel. Otočil jsem se tím směrem a pousmál se. Čím víc vlků doma, tím míň jsem musel dávat pozor, co se děje. A momentálně jsem popravdě moc pozor nedával.
Nejistě jsem polkl, když ke mně Suzume vykročil. Opětoval jsem mu pohled. „Já nevím, Suzie,“ zasekl jsem se. Tak jsem mu dřív říkal a trochu mě překvapilo, když to vypadlo z mých úst. „Vidím tě rád, ale popravdě netuším, jak se cítit. A nějak nevím, co je tvůj plán? Chceš se tu zdržet, nebo jsi mě jen přišel pozdravit? Asi zase půjdeš dál, že?“ Odmlčel jsem se. Bylo nejspíše naivní si myslet, že má zájem o víc než letmý kontakt. „Nechci chodit okolo horké kaše. Když tě tu vidím, probouzí to ve mně spoustu starých pocitů a nostalgie. I když poslední dobou to už tak není, pořád ve mně asi zbyl kousek romantika a má hlava si dělá popletené iluze. Ale na druhou stranu, už jsme jen dva cizinci, nemyslíš?“ Podíval jsem se mu dlouze do očí. Když jsem to dělal, měl jsem pocit, že neuběhl ani jeden den. „Takže, chtěl jsi mě jen pozdravit?“ Zeptal jsem se nakonec. Možná jsem si naivně myslel, že to musí mít nějaký vývoj. Možná to nebyl ten případ. Možná zas prostě odejde a život bude stejný jako doposud.

Zahleděl jsem se do jeho smaragdových očí, které svou barvou doslova vybízeli k utopení se. Já neklidné noci již dlouho neměl. Přišlo mi fascinující, že se mě rozhodl vyhledat po takové době. Já trpěl, neskutečně. Ale již se mi to podařilo částečně hodit za hlavu, i když jsem se z toho nikdy opravdu nedostal. Jedná má část odešla spolu s ním a od té doby se nevrátila. Od té doby jsem necítil opravdovou lásku. Hledal jsem partnery i partnerky, neměl jsem příliš štěstí. Když jsem myslel, že by se mohlo něco rýsovat s Naomi, umřela. A mě to ani tolik nezasáhlo, možná jsem na to byl uvnitř až moc rozbitý. A pak se ukázala Makadi, která se mi líbila, ale bylo to s ní těžké. A příliš jsem to neprožíval, i když se mi z ní dělalo horko. Jako bych tu část, co odešla, už nikdy neviděl. Ale když tu stál nyní přede mnou, vrátila se spolu s ním a zabodla se mi do těch zbytků v mé hrudi. Na špatné místo, do střepů. Ale byla tam a já se cítil hrozně. A zároveň se mi po dlouhé době podlamovala kolena.
„Děkuji,“ pousmál jsem se nad jeho gratulací a překvapenou reakcí. „Ale kdo ví, jak dlouho tomu tak bude. Cítím, že jsem si své oddřel a rád bych si zas užil trochu svobody. Projít se po světě, zjistit co je nového. Poznat nové tváře. Mít čas pro sebe,“ znělo to hezky. Od té doby, co jsem se stal Alfou, jsem nic takového neznal. Na druhou stranu, mé srdce a i ego toužilo potom tu zůstat navždy jako král.
Něco mu chybělo? Myslel tím mou maličkost? Pochopitelně. Napadlo mě a na chvíli jsem jej proťal hlubokým pohledem. Pak jsem ho ale stočil zpět k lesu a rozhodl jsem se k trochu odvážnějšímu a dominantnějšímu monologu. „Také jsi mi chyběl. Tvůj odchod mi hodně ublížil. Hrozně,“ povzdechl jsem si a zadíval se na něj. „Myslím, že mě nikdy nic tak neranilo. Zlobil jsem se na tebe a pořád zlobím. Kdybys přišel říct, že je konec, pochopil bych to. Ale tohle? Zmizel jsi a já netušil, jestli se ti něco stalo, nebo jsi prostě odešel. Ale zlobit se na tebe bylo jednodušší, než se o tebe bát. A očividně jsem udělal dobře, protože tu stojíš živý a zdravý, takže se ti očividně nic tak závažného nestalo, aby ses nemohl dojít ani rozloučit,“ během mých slov jsem zvyšoval hlas, kterým prostupoval můj vztek. Uvědomil jsem si to a zmlkl jsem. Pak jsem se nadechl, vydechl a klidněji jsem pronesl. „Ale už je to dlouho. Oba jsme se od té doby nepochybně změnili,“ uhnul jsem pohledem. „Jaké jsou tvé další plány?“ Já mu mé již řekl.

Srdce mi v hrudi tlouklo jako splašené. Doufal jsem, že ho nemůže slyšet. A zároveň jsem byl nervózní, že se tu ukáže Makadi a já nebudu vědět, co si počít. Suzume očividně přišel opravdu za mnou a nebyl jsem mu ukradený, jak jsem si doposud myslel. Jeho slova mě mírně pohladila po duši, ale ve výsledku mě spíše více znepokojila. Vyvolala spousty otázek a já mu chtěl vskočit do hlavy a na všechny si najít odpověď, ale neudělal jsem to. „Přesvědčit o čem?“ Zeptal jsem se nakonec, aby nebylo ticho a podíval jsem se okolo sebe. Les tu pořád stál, jeho staré stromy také. A já v něm také pořád byl. Za tu dobu, co Suzume odešel, se toho moc nezměnilo. Stagnoval jsem? Možná. Alfování bylo skvělé, prostoupilo celým mým tělem a užíval jsem si tu příležitost. Ale nyní jsem již chápal, proč mi ho Storm na stará kolena předal a raději si užíval volnosti.
„Ano, stále. I když v podstatně jiném složení. Někdo přišel, někdo odešel. Také jsem nyní alfou já, takže mě k tomuto místu pojí daleko více závazků,“ nechtěl jsem se tímto faktem nijak chlubit. Možná jsem jen chtěl slyšet, ať s ním oteču na horu plnou sněhu a žijeme tam spolu jako svobodní kovbojové. „Kde jsi byl mezitím ty?“ Zeptal jsem se poté, ve snaze o normální rozhovor, i když jsem měl spoustu jiných otázek. „Věřím, že jsi nebyl schopen jen tak trčet někde na místě. Vždy jsi měl toulavé nohy," jemně jsem se na něj usmál. Mohl to být úsměv, ze kterého se podlamují kolena?

Jak jsem předpokládal, Baghý neměla žádné otázky či hloupé pohledy a dala nám soukromí. Byla moudrá, věrná a šikovná. Chtěl jsem ji poté najít a povýšit ji na pozici, kterou si zaslouží. Nyní jsem měl ovšem jiné myšlenky, díky kterým jsem si ani nepovšimnul, že je na Baghý něco jiného.
Obrátil jsem svou pozornost na Suzumeho. Vypadal podobně nervózně jako já, nejspíš nám tento rozhovor nebyl příliš příjemný. Těžko se mi hledala slova. Co mu říct? Že je vše v pořádku? Že už je to dlouho a můžeme být přátelé? Nebo jej s vrčením vyhnat pryč, protože je tohle můj les a on sem již nemá právo vstoupit?
„Co tě sem přivádí?“ Zeptal jsem se nakonec poměrně formálně. „Po takové době,“ dodal jsem však poté o něco tišeji a sklopil jsem zrak. Když mě opustil, ještě jsem nebyl alfou. Přes to jsem již tenkrát miloval Borůvku natolik, že jsem ho přesvědčil, ať zde žije se mnou. Nyní jsem byl alfou já a stejně jsem cítil, že kdyby mě prosil, abych s ním utekl, možná by nějaká část ve mně pořád chtěla. Alfování bylo skvělé, ale možná jsem jej měl už příliš. A možná byl on právě poslední kopanec k tomu se na to vyprdnout. A možná taky ne.
Povzdechl jsem si. „Popravdě, těžko se mi hledají slova,“ řekl jsem pak. Byl jsem emočně vyčerpán a zmaten. Navíc jsem netušil, jak se cítí on. Možná už se přes vše přenesl a byl jsem jen někdo, kdo prošel jeho minulostí.

Předpokládal jsem, že ta parodie na mužnost uposlechne mé rozkazy. Rozešel jsem se tak zpět do středu lesa, abych se vrátil za Makadi. Když v tom jsem byl zmražen na místě. Ucítil jsem pach, který jsem dlouho necítil. Zprvu jsem si nebyl jist, ale po chvíli – muselo tomu být tak. Nejspíše bych tento pach rozeznal kdekoliv. Podíval jsem se směrem, odkud ten pach přicházel. Byla s ním Baghý a zavyla na znamení příchodu. Tohle jsem si nemohl nechat ujít.
Když jsem se blížil, mezi stromy se ukázal jeho křišťál a poměrně drobné tělo. Na chvíli jsem se zastavil. Možná o mě již věděl a viděl mě, nebyl jsem zrovna nenápadný s mým zbarvením. Přes to jsem potřeboval sebrat trochu odvahy a rozdýchat jeho přítomnost. To co se mezi námi stalo nemělo konec. Nikdy jsme si doopravdy neřekli sbohem. Pohádali jsme se a pak už jsme se nikdy neviděli. A já mu to nikdy neodpustil, protože jsem na něj čekal v našem domově, kam už se nikdy nevrátil. Dlouho jsem trpěl a dával si to za vinu. Nyní jsem si ovšem myslel, že už je to pryč. Vidět ho tu ovšem z masa a kostí ve mně probouzelo staré emoce. Byl mou osudovou láskou. Poslední láskou.
Musel jsem se pomalu rozejít za nimi. Dokráčel jsem s poměrně neutrálním výrazem až k nim, i když v mých očích by zkušení mohli číst bolest. „Ahoj,“ řekl jsem odtažitě a zmateně. Načež jsem byl poměrně dlouho ticho a jen mu zíral do tváře. Pak jsem se podíval na Baghý. „Myslíš, že bys nám mohla dát chvilku?“ Hádal jsem, že když už sem přišel, tak mi bude mít co říct. A já to nechtěl řešit před ostatními.

Vlk se představil jako syn Elisy a Arcanuse z vedlejší smečky. Jelikož jsme s nimi měli uzavřenou dohodu, trochu jsem povolil svou stráž. Přeci jen jsme se dohodli, že si budeme pomáhat a můžeme navzájem procházet svými územími. Snažil jsem se i překousnout ten extrémně otravný proslov, který mě odradil od snahy o jakoukoliv zdvořilou konverzaci. „Lucy jsem neviděl. A Awarak je členem naší smečky, takže by měl být někde poblíž,“ pohodil jsem ocasem. Ten vlk asi při porodu spadl na hlavu, protože jinak jsem si nedokázal vysvětlit, že by Elisa vychovala takové koště. „Jsem Blueberry,“ dodal jsem pak, když mě tak stupidně označil a mírně jsem se napřímil. „Pokud je to vše, poprosím tě, abys odešel. Pokud Awaraka uvidím, řeknu mu, že ho tu hledal průměrný vlk Etney I. z Asgaarské smečky,“ neodpustil jsem si malé rýpnutí a při pronesení toho stupidního jména mi zacukali koutky. Pak jsem se podíval na to vlče na mých zádech. Pořád žilo, ach jo.

Chaos bylo příhodné slovo pro situaci ve smečce. Cítil jsem hromadu cizích pachů, jako bychom byli snad nějaké turistické městečko. Naštěstí jsem tu nyní měl schopné pomocníky a nemusel jsem již nic řešit sám. Tedy kromě napůl mrtvého vlčete, které tu na mě nyní zbylo. S tím jsem zůstal sám, jelikož Makadi šla zajistit něco k snědku. Než byla také vyrušena. Podíval jsem se na to mrně. "Půjdeš se mnou," rozhodl jsem se a vzal jej do zubů, jako to většinou dělávají vlčice svým mladým. Ucítil jsem totiž další pach, za kterým následovalo zavytí. Rozešel jsem se tímto směrem. Po cestě jsem procházel okolo Kayi, která zrovna někoho zpacifikovala. Přimhouřil jsem oči.
Soustředil jsem se co nejvíce, abych se napojil na mysl Kayi. Nechtěl jsem slyšet její myšlenky, ale nějaké k nim přidat. "Skvělá práce, Kayo. Již jsem nad tím přemýšlel dlouho a teď jsem si jist. Chci, aby jsi byla naším novým ochráncem společně s Norim," vrazil jsem jí vzkaz do mysli a doufal jsem, že jej uslyší. "Blueberry končí!" Dodal jsem pak a přidal do kroku. Už jsem se blížil k tomu cizinci. Toho vlka jsem si pamatoval. Nebyl jsem si jistý jak, ale neměl jsem vůči němu pozitivní vibrace. "Zdravím. Jsi na území Borůvkové smečky. Co tu chceš?" Neměl jsem dobrou náladu a šlo to slyšet. Zase si tu z toho všichni dělali cirkus.

Jak má geniální mysl poznala, skutečně se jednalo o vlče. I když nevypadalo zrovna nejlépe. Makadi mu chtěla pomoci, což jsem také předpokládal. Všichni byli tak přecitlivělí. Příroda věděla, jak si poradit. Přežijí jen ti nejsilnější. Záchranou každého ubožáčka moc daleko nedojdeme. Přes to jsem ovšem přikývl. „Jistě,“ co jiného jsem mohl říct? Že si ho tu nechám umřít?
Vlče bylo překvapivě při smyslech, protože promluvilo o Wizku. Povzdechl jsem si. Další vlče, co sem dotáhla? A to ho tu takhle nechala? To se mi nějak nezdálo. Pak řeklo, že je Styx zlá. Takže tohle byla její práce. Již jsem o Styx slyšel mnohokrát, jako by byla nějaká bájná legenda. Přišlo mi to stupidní. Zatím jsem o ní slyšel jen to, že útočí na vlčata. Na vlčata zvládne zaútočit každý dospělý vlk, který má IQ vyšší než pampelišky. Přišla mi tedy pouze jako nezajímavá otravná spodina společnosti, která nestála za mou energii.
Sedl jsem si k tomu vlčeti. „Tady jsi v bezpečí, takže budeš mít čas se uzdravit. Jak se jmenuješ?“ Neuměl jsem jí nijak víc pomoci. „Nechceš nějaké jídlo? Nebo vodu?“ Napadlo mě jen. Pak jsem se podíval na Makadi. „Víš, jak nějak víc pomoct?“

Zavrtěl jsem hlavou. "Co tě to vůbec napadá? Nic takového nepřichází v úvahu. Musíš být se mnou, pořád!" Myslel jsem to předtím samozřejmě jako legraci. "Budeš moje poradkyně a podpůrkyně," usnesl jsem své prohlášení hlubokým pokývnutím.
Navrhla, že bychom mohli někoho poznat spolu. Dobrý první krok od mé podpůrkyně. Socializace mohla být vyčerpávající. A navíc Makadi měla co dohánět. Někdy jsem měl pocit, že vyrůstala sama v jeskyni. Vydal jsem se tedy po jejím boku vpřed a přemýšlel jsem, koho si podáme jako prvního. Měl jsem nachystaných pár úvodních hlášek, které mohli rozparádit každou diskuzi. Ovšem, neměl jsem prostor je využít, jelikož Makadi zaujala nějaká věc na zemi. Zeptala se mě, co to je. Pohodil jsem ocasem a začichal jsem. Cítil jsem krev a vlčí pach. Nemělo to ale barvu jako žádné vlče z naší smečky, tak jsem se tím nenechal rozhodit a pomalu jsem se za tím rozešel. Bylo to vlče a krvácelo, takže můj superčich fungoval. "Mrtvola," řekl jsem s pozoruhodnou absencí emocí a podíval jsem se na Makadi. "Leží tu asi tak hodinu, dle stádia rozkladu ji okousal medvěd. Ale asi mu to nechutnalo, tak to tu vyplivl. Myslím, že ten medvěd měl včera k obědu lososa," dodal jsem pak svůj působivý rozbor. Když potom jsem si všiml, že se ta mrtvola nadechla. A snad i trochu pootevřela oči. Povzdechl jsem si. "Zajímavé. No nic, není to mrtvola. Jen obyčejné vlče. Co krvácí. Hm. Co s tím?" Podíval jsem se na Makadi. Bylo to možná kruté, ale měli jsme tu dost hladových krků a nemohli jsme zachraňovat každého sirotka a smrada, co projde okolo. "Slyšíš mě?" Zavolal jsem o něco hlasitěji na tu mrtvolu, co už vlastně nebyla mrtvola.

Užíval jsem si její hebkou srst, která mě jemně lechtala ve tváři. Panovalo naprosté bezvětří, i když jsem měl v kožichu kousky písku. Jako by se tu děli nějaké šílenosti, ale náš les nás chránil. Slastně jsem zamručel nad její blízkostí a její otázku chvíli takticky ignoroval. „Ani nevím,“ zamumlal jsem pak. Mozek mi ovšem automaticky začal tuto otázku zpracovávat. Věděl jsem, že mám hned několik úkolů. Rozhodl jsem se pro několik změn ve smečce, to ovšem nestačilo. Bylo potřeba je oznámit jednotlivým vybraným jedincům. Jako první jsem chtěl vyhledat Baghý, jelikož jsem ji měl navíc rád. Byla velmi šikovná a dokonce dokázala trochu zkrotit Noriho, ke kterému jsem zas tolik sympatií nechovat. Cítil jsem ovšem, že les jde cítit jeho pachem a bylo mi tak jasné, že svou funkci plní jak má.
„Rád bych si našel čas na to, abych se více seznámil s ostatními členy smečky. Říkal jsem to už několikrát, ale pořád jsem se k tomu nějak nedostal. Nevím jak je to možné,“ zasmál jsem se. „I když možná to bude tím, že si poslední dobou někdo krade moc pozornost pro sebe,“ vesele jsem se na ni ušklíbl. Měl jsem dobrou a možná i trochu hravou náladu. Nebavilo mě kolem ní pořád chodit po špičkách.

Zdravím Borůvko!

Po delší době se hlásím s návratem zpět k životu. Děkuji všem za trpělivost, ochotu a starost o chod smečky.
Rády bych v naší partě přivítala další zbloudilé tlapky Night sea. Doufám, že se Ti v naší smečce bude líbit.

Chtěla bych věnoval velkou pochvalu Baghý, která se nám pravidelně stará o náš smečkový web, je aktivním hráčem a také uspořádala smečkový lov. Myslím, že mi nikdo nebude mít za zlé, když ji oficiálně přiřadím pozici Gammy. Gratuluji!

Jelikož se nám smečka pořádně rozrostla, myslím že je na místě přijít ještě s dvěma dalšími oznámeními. Kaya se tímto stává ochráncem naší smečky společně s Norim! A pak tu mám jedno nečekané oznámení. Flynn opakovaně vyjádřil během své hry zájem o lov. Sice je trochu indisponován, ale Blueberry se jako moudrý klobouk rozhodl, že jej zařádí pod vedení naší šikovné Baghý a udělá z něj spolulovce! Gratuluji oběma.

Všechny ostatní chci také moc pochválit za vaši aktivitu a nezoufejte, určitě se ještě nějaké to místečko najde.

Bohužel, musím přijít nakonec i s nemilým oznámením. Jelikož Lylwelin není již ani mezi aktivními hráči, přijde mi na místě ji oficiálně vyloučit ze smečky. Dveře jsou jí ovšem nadále otevřeny, pokud by se někdy rozhodla vrátit.

Tím se zásoba mých dnešních oznámení ukončuje. Děkuji všem za pozornost!
Pac a pusu,
Blueberry

Wizku mi podala správu o vlčatech. Vlastně jich už nebylo tolik, jako dřív. Gavriil z našeho lesa zmizel a už se nevrátil. Považoval jsem ho tedy za cizince a dost jsem mu křivdil, jelikož jsem v něm viděl jakousi naději pro pokračování mého rodu. Nikdy jsem ovšem neměl dostatek času ho převychovat a nyní bylo již pozdě. A Tae? Ten malý nevděčník? Kdyby se vrátil, sám bych se mu zakousl do kožichu a vyhodil ho za hranice lesa.
„Děkuji za informace. Určitě budu ráda, když se oba zapojí do chodu smečky. Sice teď máme konečně všechny funkce obstarané, ale byl bych rád, kdyby měl Nori k hlídání smečky nějakou výpomoc. A možná i Baghý by se hodila pomocná ruka k lovu,“ usmál jsem se. „Neviděli jste náhodou rodiče vlčat?“ Zeptal jsem se pak. Už předtím jsem si stěžoval na absenci jejich matky. A od té doby jsem ji neviděl. Wizku se poté rozloučila s tím, že jde za Tati. Jen jsem pokýval hlavou a otočil svou pozornost k Makadi, na kterou jsem se usmál. Po odchodu Wizku se také rozpovídala o vlčatech a jejich dobrodružstvích. Užasle jsem vykulil oči. „Wow, tolik vzrušení. Je mi líto, že jsem to neviděl. Věřím, že jsi to tomu hnusnému hadovi natřela,“ pyšně jsem se usmál. „Jste obě moc šikovné, že jste společně zachránili les a nic se vám nestalo,“ usmál jsem se pak upřímně. Všiml jsem si, jak se ke mně naklonila. Její pohyb jsem zaznamenal, ale zastavila se příliš daleko. Rozhodl jsem se jej proto dokončit a sám jsem se k ní natáhl a přejel jí čumákem přes kožich. Nasál jsem plně její vůni a pak jsem se zase poodtáhl. „Chyběla jsi mi,“ sice jsem celou dobu prospal, ale kdybych spal po jejím boku, určitě bych se cítil lépe.

Ani jedna z nich mi nezodpověděli mou otázku. Chtěl jsem slyšet fakta o tom, co se tu stalo. Kolik je ztrát, kdo tudy prošel a kde jsou všichni. Jelikož na mě ale ani jedna nevyhrkla, že třeba spadnul obří kámen doprostřed lesa a všechny vlčata zabil, asi se nic hrozného nestalo. Rozhodl jsem se to tedy přejít a počkat, až potkám třeba Storma. Ten přemýšlel v tomhle poměrně pragmaticky.
Makadi měla za sebou návštěvu Smrti a dokonce i Života. Vzpomněl jsem si na to, jak odmítla můj doprovod a trochu jsem se zakabonil. Pak jsem se ale opět usmál. „A bylo to v pořádku? Nestalo se ti nic? Smrt není zrovna milá a Život překvapivě skrývá možná ještě záludnější nástrahy,“ vzpomněl jsem si na ten sladce omamný pocit, který mě v jeho domově obklopil. Měl jsem chuť tam zůstat navěky, což je nejspíše ještě horší, než mít natrhnutý kožich od Smrti.
Obrátil jsem pozornost k Wizku. „Dlouho jsme se neviděli. Cítíš se dobře?“ Mile jsem se usmál. Pamatoval jsem si, že když jsem ji viděl naposledy, vypadala dost smutně. A to jsem přece nemohl dopustit!
Makadi se zeptala, zda jsem se dobře vyspal. Pohodil jsem hlavou. „Popravdě ani ne. Když spím moc dlouho, mám potom pocit, že jsem srostl se zemí,“ zasmál jsem se. „A taky cítím výčitky, že jsem vás tu nechal tak dlouho samotné. Věřím, že jste všichni tajně brečeli,“ zasmál jsem se. „Ale očividně se svět nezhroutil. Co vlčata? Předpokládám, že zase vyrostla,“ zamyslel jsem se. Nikdy jsem jim nevěnoval moc pozornosti, takže jsem ani netušil, jak teď mohou být veliká. A jestli je vlastně nějaké ještě vlčetem, nebo tu už máme jen mladé samice a samce.

Otevřel jsem líně oči. Nejspíše jsem spal celou věčnost. Vždy to na sobě nějak poznám, když se můj spánek protáhne více, než je vhodné. Měl jsem tělo ztuhlé, jako bych se pomalu měnil v sochu z kamene. Navíc jsem se cítil spíše unaveně, než vyspán do růžova. Pomalu jsem se postavil na všechny čtyři a divil jsem se, že jsem neobrostl mechem. Mžoural jsem očima okolo sebe a trochu jsem litoval, že jsem se probudil. Cítil jsem horko a dusno, které mi bylo snad více nepříjemné než mráz. Povzdechl jsem si. Jít zase spát nepřicházelo v úvahu, tak jsem zvedl hlavu a mohutně zavyl, aby všichni věděli, že pořád žiju. Poté jsem nosem zkoumal pachy v okolí a přemýšlel jsem, kdo z přítomných mi bude schopen nejlépe popsat situaci. Ucítil jsem pach Wizku a v tu chvíli jsem měl jasno. Chyběla mi. Napřímil jsem se a rozběhl k ní.
Našel jsem ji společně s Makadi, což nebylo velkým překvapením. Po odchodu Lilith se překvapivě sblížily. Mile jsem se usmál. „Zdravím vás dámy!“ Usmál jsem se na obě a Makadi jsem pak věnoval o něco delší láskyplný pohled, aby věděla, že jsem na ni nezapomněl. „Jak se máte? Já jsem nějak usnul a vzbudil jsem se teď. Něco mi říká, že jsem spal déle, než by se hodilo. O co jsem přišel?“ Usmál jsem se na obě. „Slibuji, že už vás tu znovu nenechám!“ Ujistil jsem je pak horlivě.
Čekal jsem na jejich odpověď a pohledem jsem se zatoulal k Makadi. Něco na ní bylo jiné. Nejspíše jsem byl příliš mužný na to, abych ihned poznal, o co se jedná. Poté mi to ale docvaklo. Změna jejího kožichu i očí byla patrná a já cítil smíšené pocity. Její kožich byl od přírody jedinečný. Nyní už ne. Přes to jsem se široce usmál. „Moc ti to sluší,“ řekl jsem upřímně. Slušelo jí to, to ano. Jen už to nebyla ona, kterou jsem poznal. Ale všichni se měníme a vzhled není tak důležitý. Rozhodl jsem nechat vyptávání na později.