Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tak jde i o to, kde jste. :) Jsme tu teď tak nějak na 3 skupiny, tak snad na sebe čekat nemusíme. :) Já teď osobně píše prostě poté, co napíše Neon. :) :D

Pohled rudých očích, v kterých nebyly plameny. Všechen ten oheň jako by vyhasl. Komu jsem dovolil mě uhasit? Pomyslel jsem si a sklopil pohled. Stejně jsem z Neonovi tváře nedokázal nic vyčíst. Byla klidná a vznešená, jako on celý. Byl opravdu alfou, jakou si tahle smečka zasluhovala. Velký ve své kráse. Přes to jsem ho chtěl vidět, že ho to mrzí. Že lituje toho, co se stalo. Místo toho jen ta nehybná tvář.
Zvedl jsem pohled, když začal mluvit. Pohled mi ještě více ochladl. To co tu říkal, zněla jako hloupá lež. To se ani nesnažil, aby to znělo uvěřitelně? Vlna… Moře… Zvíře… Zuby… Tolik faktů, které nedávaly smysl. Moje mysl tomu nechtěla věřit, no Neonův hlas… Nebyl v něm ani náznak po tom, že by snad lhal. Jediné zaváhání jsem nepoznal. Navíc, něco uvnitř mě, co jsem nedokázal pojmenovat, jako by zaslechlo pár jeho myšlenek. Pár vzpomínek. Donutilo mě to uvěřit téhle bláznivé historce, kterou mi tu zde přednesl. Přes to že jsem mu uvěřil, pořád jsem nebyl spokojený. Ano, dal mi vysvětlení a uznal jsem, že za to nemohl… No moje tělo toužilo po uznání. Toužil jsem slyšet to, že ho to zajímá. Že oceňuje to, co jsem tu předvedl. Jak jsem tu byl sám a musel bránit tohle místo. Taky jsem mohl odejít a věnovat to bezdomovcům. Pomyslel jsem si kysele a sklopil pohled. Pak se ale do mého zvukovodu dostala jeho slova. Zadíval jsem se na něj. Omluvil se a drcl do mě. On, velký Neon. Projevil mi jakousi známku přátelství a vděku. Zůstal jsem na něj zírat mírně užasle a cítil jsem, že se mé oči rozzářili, jako by se stal právě zázrak. Egh. Nějakou chvíli jsem na něj jen zíral, no nechtěl jsem působit jako slabomyslný a tak jsem se rychle zase vzpamatoval. Jeho další slova… Ochranář? Já? To znamená, že mi věří? Tolik zodpovědnosti. Měl jsem z toho strach, ale zároveň jsem byl nadšený. Moje podupané sebevědomí se začalo pomalu hrabat z hrobu. Vypjal jsem hruď, abych vypadal co nejvíce okouzlujíce. “Přijímám to,“ řekl jsem vážným hlasem, no uvnitř moje mysl vrhala kotrmelce. Měl jsem představu o tom, co to obnáší.

Máky. Vyrostly ze země v úmyslu, aby mi zvedly náladu. Jindy by tomu tak bylo. Měl jsem rád květiny a hlavně, když byly spojené s magií. Navíc se mi pozornost našeho alfy líbila. To jsem nemohl nepřiznat… No dnes jsem na ně jen koukal a moje bolavá hlava na to nereagovala zrovna nejlépe. Pořád jsem se cítil ublíženě a to co jsem potřeboval, bylo vysvětlení. Místo toho všichni dělali, jako by se nic nestalo. Jim to tak možná připadalo, ale mě? Byl jsem sám a netušil se, co se s nimi stalo… Vždyť je to má smečka, má rodina… Ztrápeně jsem se zadíval na Neona. Řešil teď nové členy, no přes to jsem toužil, aby už skončil a já se mu mohl vetřít do pozornosti. K mému štěstí začali všichni mluvit o nějaké prohlídce lesa, na což se Cattan ozval s jeho hyperaktivitou. Sklopil jsem při tom návalu slov uši a přemýšlel, jak může někdo zvládat mluvit tak rychle.
Prohlídka lesa? Pokusil jsem se zahnat ironický škleb. Je to les. Jsou tu stromy a tráva. Co si tu jako chcou prohlížet? Přes to jsem ale nic neříkal a nechal je při tom, že zde uvidí nějaký zázrak. Jestli chcete zázrak, koukněte se na Radnaydena. Jeho trpělivost je zázrakem. Kmitl jsem pohledem k místu, kudy s Jennou odešel. Věřil jsem, že ji má rád. Že ji možná i miluje. Že si zvykl na její poznámky… No to odloučení? Když se tak dlouho neviděli? To bych nevydržel i kdybych opravdu chtěl.
Pohledem jsem se snažil vyprovodit ostatní, abychom s Neonem osaměli a já měl možnost si s ním promluvit. Když začali mluvit o té hře, už jsem se pomalu zvedal a přešel k němu. Sedl jsem si kousek od něj, aby mě slyšel, i když budu mluvit potichu a díval jsem se mu vážně do očí. Stále jsem ale čekal, až vše okolo dořeší. Pak jsem spustil svoji nálož otázek a obvinění.
“Neone… Kde jste byli? Kam jste odešli? Proč jste mě tu nechali samotného? Bál jsem se a musel jsem to tu celé hlídat sám… Přišlo několik cizinců a já nevěděl, co jim říct. Že smečka zmizela? A že netuším, kdy se vrátí? Jestli se vůbec vrátí…“ Odmlčel jsem se a sklopil tvář. “A proč všichni děláte, jako by se nic nestalo,“ zašeptal jsem. Chtěl jsem slyšet aspoň uznání za to, že jsem to tu hlídal. Nebo omluvu. Nebo vysvětlení.

Kde se vzal, tu se vzal… Najednou jsem ucítil náraz a celé mé tělo se ocitlo smáčené vodou. Nestačil jsem ani vykřiknout, nebo se bránit. Jen jsem nechápavě koukal do prázdna, mrkal, mlčel a přemýšlel, co to jako má znamenat. Jestli se svět opravdu zbláznil.
Vyhrabal jsem se na rozklepané končetiny a hleděl okolo sebe. Hrudník se mi zrychleně nadzvedával. Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo děsit, no nakonec vyhrála má škodolibá část, která si užívala ten fakt, že vodou přes hubu jsem nedostal jen já, ale i spousta dalších. Dokonce i někdo, kdo se na našem území zrovna objevil. Tomu se říká uvítání, jak má být. Zle jsem se zasmál, no úsměv mi zmizel velice rychle. Prohlédl jsem si pořádně okolí a můj pohled se náhle změnil. Tvář mi přešla od hněvu, zášti, uražení až po hluboký smutek a neštěstí. Zrádci. Projelo mi hlavou a pohledem jsem oskenoval okolí. Otočil jsem se k nim zády a lehl si do bláta. Netušil jsem, kde celou tu dobu byli, no já to viděl jasně. Opustili mě. Zraněného a samotného mě tu nechali. Dokonce i Neon, jenž měl být naším ochráncem a „tatínkem“ dělal, jako bych byl neviditelný. Zapomenutý. Zavřel jsem pevně oči a snažil se překonat tu bolest, jenž mi jejich chování způsobilo. Netroufl jsem si nic říct. V nějakém jiném světě je povoleno mluvit o problémech s rozdílnými. Můžeš být sám sebou, nechat všemu volný průběh a to až do konce. Můžeš se uvolnit a usmát, když budeš chtít… U nás to tak ale není, protože vše je v rukou krutého muže. Modlíme se v něj, věříme v něj a on dává jen pravidla a bolest. Pomyslel jsem si kysele a prohlížel si hlínu pod sebou.

// Nevím jak je teď přesně pořadí (zmatek, juch), ale objevím se tu nejdříve v pátek. Tak do té doby vydržte, nebo mě přeskočte. (Raději to první, ale neupálím vás, pokud ne.) Jinak, hezký Velikonoce a prázdniny.

// Odepíšu nejdříve v pátek a pak v neděli

Nox mě probodl pohledem. Opravdu to udělal. Srst na zátylku se mi naježila od vzteku. Co si o sobě myslíš?! Tak jsem naštvaný! A budu i dál! Ať to klidně všichni ví a ovládnou toho území, protože nic jinýho si nezasloužíte! Nevím co se dělo, ale jen tak zmizet bezeslova a nechat zraněného vlka samotného na území, které má ještě k tomu hlídat?! To je debilita! A pak si přijdeš jako by nic a chováš se, jako by tohle všechno byla tvoje starost! To já tu trčel celou věčnost a hlídal, aby jste se měli kam vrátit! Tak už mi vysvětli, co se stalo! Netušil jsem, jestli to uslyší. Za to já jeho myšlenky slyšel a každý ten jeho „tatíčkovský“ ksicht to ještě zhoršoval. Nebyl o nic lepší, naopak. A očividně mu to dnes moc nemyslelo. Bál se, že nám to tu převezme beta. Kdyby chtěl převzít území tak to udělá, dokud jsem tu byl SÁM! Ano, já tu byl sám! To ty sis sem najednou nakráčel, jako by se nic nedělo a děláš pana dokonalého. Trochu mysli! Tiše jsem zavrčel. Tohle mě vytočilo. Hrál si na něco, co nebyl. Jako by to byl on, kdo to tady hlídal. Místo toho je tu půl hodiny a dělá, jako by se nic nestalo a jako by všechna ta má práce byla jeho zásluha.
Pobouřeně jsem zastavil u toho dalšího vlka a snažil se vypadat mile, přehnaně mile. Jako kamarád k pomazlení. “Nazdár,“ řekl jsem a ironicky se usmál. Doufal jsem, že tohle Noxe naštve tak, jako on naštval mě. Ano, možná jsem se choval dětinsky, ale koho to zajímá? Moje psychika momentálně byla úplně v háji a já tu stál a měl co dělat, abych se po někom nevrhl.
Vlk se představil jako Suzume. To bylo sice moc fajn, ale nezajímalo mě to. Já jen chtěl vědět, proč tu je, co tu dělá. Co tu všichni dělají. “Jo bílou tu máme,“ pronesl jsem a pohodil hlavou směrem k lesu. Ale její životnost odhaduju tak na hodinu. Pak se rozsype na součástky, nebo dostane z té nervozity infarkt. Pomyslel jsem si sám pro sebe. Touha ji sníst mě opustila. Žaludek se mi vzteky scvrkl a já už neměl hlad. Jediný, koho bych teď roztrhal je ten, co může za tuhle debilní situaci. Přitom jsem probodl pohledem Noxe. Chci vysvětlení. Klidně kousek stranou, ale vysvětlení!

// Hoďte zadkem, nebo vám borůvka zešílí. :P

Poslouchal jsem svou možnou večeři. Vypadala dost vyděšeně, jako by snad mé myšlenky slyšela. Zkontroloval jsem svá ústa, ne sliny mi netekly, tak proč ta panika? Ještě jsem si ji neměřil, ani jsem ji nepokoušel ukousnou nohu. I když to možná není špatnej nápad. Spolkl jsem sliny, jenž se mi nasbíraly v ústech. Vlčice něco mlela, no ani se nepředstavila. To je dobře… Večeře by neměla mít jméno. Bohužel vypadala, že bude mluvit dlouho. Vždyť stačila jedna, dvě věty. „Ahoj, jsem tady, sněz mě.“ Víc jsem nepotřeboval.
Zeptala se, jestli tu není místo. Jo, jedno teplé místečko by to bylo. Nechceš si sama rozepnout kožíšek a vlézt mi do krku? Koutky mi zacukaly, no ovládl jsem smích. “Alfa tu není, beta tu není, jsem tu jen já,“ odmlčel jsem se. “Takže tomu teď velím, že? Takže odejdi,“ hlesl jsem. “Bude lepší, když se vrátíš, až tu bude někdo, kdo tě může přijmout,“ co to dělám? Vždyť je tu, přišla sama, je to jako holuby do huby. Koukl jsem na vlka vedle mě. On by si snad nestěžoval, třeba by si dal taky… Vypadá taky jen jako kost a kůže… Chvíli jsem na něj zíral, no z mého zamyšlení mě vytrhl pach. Známý pach. “Ticho!“ Poručil jsem najednou, i když nikdo nemluvil a podíval jsem se tím směrem. V tuhle dobu mi již oči nebezpečně blikaly. Nox! Pomyslel jsem si. Přemýšlel jsem, jestli jsem rád, že ho vidím, nebo mám raději chuť ho zabít, že mě tu nechal sám. Nemohl za to ale jen on a v tuhle chvíli, když tu bylo tolik cizáků by nebylo dobré začít s občanskou válkou. Počkal jsem si, až sem přijde a probodával jsem ho pohledem. “Kde jsi byl? Kde jsou všichni? Co se děje?!“ Ptal jsem se ho jednu otázku přes druhou a oči mi plály hněvem. “Situaci? Chceš znát situaci? Vy jste se najednou všichni sebrali a odešli jste. Já sem tu zůstal sám a najendou se všichni rozhodli, že si udělají výlet na naše území,“ mračil jsem se. “Světe div se, tohle je partner Jenny, jo té Jenny,“ říkal jsem ironicky a snažil se držet milý hlas, no nešlo mi to. “A tohle nevím kdo je, protože se neumí představit,“ koukl jsem na večeři-tedy vlčici. Najednou jsem ve vzduchu ucítil další pach. “Slibuju, že dneska někdo zemře,“ vydechl jsem spíše pro sebe a v břiše mi souhlasně zakručelo. “Pojďme tam, všichni, proč ne, můžeme udělat mejdan,“ řekl jsem vytočeně a otočil se tím směrem. Počítal jsem s tím, že půjdou se mnou. Pokud ne, ten nově příchozí to neodnese nejlépe.

Pyšně jsem se usmál. On vypadal, že se mi ho povedlo alespoň trošku ukonejšit, za což jsem byl na sebe patřičně hrdý. Možná to ale nebylo právem, ocas bych na to nevsadil. Byl jsem přeci jen pořád trochu mimo ze všech těch věcí okolo. Jako že mi třeba zmizela rodina a tak…
Pokusil jsem se zatvářit nějak normálně a potlačit takovou melancholii, co se do mě drala. “V tomhle tě obdivuji,“ zašeptal jsem tiše a zadíval se na něj. “Moje sebevědomí je poslední dobou tak v troskách, že je těžké nějak schopně snášet její… komentáře,“ řekl jsem to ještě dost mírně. Nechtěl jsem jeho partnerku přímo urážet. Sice nevypadal moc ve formě, no to já ale taky ne a zkoušet kdo z koho se mi nechtělo. To bych se možná raději vzdal, přenechal mu les a pak nechal Neona, ať si to vyřídí sám. Je to jen jeho chyba.
“Já nevím… Může to být měsíc? Dva?“ Neměl jsem zrovna nejlepší pojem o čase a chtěl jsem věřit, že je to méně. No připadalo mi to už jako věčnost. “Jednoduše, je to dlouho a-„ zasekl jsem se. Pach. Pach vlčice. Cítil jsem ho, slyšel jsem i to vytí. Zavrčel jsem a zakoulel očima. “Tohle není turistická atrakce!“ Zamručel jsem pobouřeně a zvedl se. Nervy jsem už měl, slušně řečeno, v kýblu. Vstal jsem a naštvaně švihl ocasem. Koukl jsem na Radnaye. “Pojď se mnou, budeš mi dělat křoví, třeba budeme spolu vypadat jako jeden schopnej vlk…“ Zamumlal jsem jako ironickou poznámku na náš stav. Navíc jsem ho tu nechtěl nechat samotného, pořád jsem měl jakousi touhu bránit území, no ta se přela s touhou jít jíst. Co sníst tu vlčici, co teď přišla? 2 problémy by se vyřešili najednou… Stačilo by vzít něco tvrdého, nebo jí trošku sežehnout hlavu… Přemýšlel jsem o něčem dost nechutném, no rychle jsem to zahnal. Sice mi kanibalismus asi až tak nevadil, pořád jsem se ale na takovou úroveň nehodlal snížit skrz vlastní ego.
Když jsem se dostal k vlčici, pokoušel jsem se vypadat vysoký, veliký, mohutný a úžasný, jaký jsem většinou byl. Dnes mi to ale trčící žebra dost kazily. “Zdravím,“ odmlčel jsem se. Netušil jsem, co jí vlastně říct. Ve společnosti dámy jsem si pořád připadal mírně nejistě. Pak jsem to ale nějak dokázal zakrýt, hlavně po tom, co mi zakručelo v břiše. “Jsi na území Fjärilské smečky. Co tu chceš?“ Asi jsem nebyl nejlepší uvítací výbor, no netrápilo mě to. Snažil jsem se usmát, aby se náhodou potencionální oběd nerozhodl utéct.

Momentálně jsem s zaujetím koukal na své tlapy a čekal, jestli spustí srdceryvný monolog plný pocitů. Snažil jsem nahodit nějaký soucitný výraz, který by dokazoval, jak moc jeho pocitům rozumím… Vlastně jsem jim rozuměl perfektně. Připomínalo mi to mou vlastní osamělost a vlka, kterým jsem kdysi byl. Teď z něj zbilo něco, co jsem už nepoznával. Nový Blueberry, ten s rudými znaky, ten s neznámou minulostí, ten se smečkou… To jsem byl teď já, aspoň jsem doufal. To že tu celá smečka nebyla, mě stále zneklidňovalo. Pokud je tohle vtip, tak hrozně hrozně špatnej! Zamračil jsem se sám pro sebe, no pak rychle vrátil pozornost k němu. Přeci jsem mu nabídl to, že se mi může svěřit se svými problémy. Ale ať si nikdo nemyslí, že otevírám nějaké poradenství.
Mluvil. Sice jsem stále nerozuměl tomu, proč by chtěl trávit čas s ní, proč by ji miloval… Vždyť to musí být ona, kdo v tom vztahu nosí kalhoty. Jenna byla jako ironický generál s bolestivými poznámkami. Věděl jsem, že musí mít důvod, proč je taková… No i tak mě to trápilo, no i tak to bylo těžké s ní vyjít. “Chápu tvé pocity. Nejspíše jsi ji dlouho neviděl a sám sebe se ptáš, zda na tebe myslí… Zda jí chybíš… Zda mezi vámi je to, co tě kdysi naplňovalo…“ Zmlkl jsem. Začal jsem do toho dávat moc vlastních pocitů, vlastních myšlenek a ztotožňoval jsem se s tím. To jsem nechtěl, to bylo špatně. On měl problém a já mu svými nechtěl přitěžovat.
Zhluboka jsem se nadechl. “Jenna se brzo vrátí, uvidíš. Pak budeš mít zase její poznámky zpátky,“ pokusil jsem se usmát a dát do toho trochu humoru. To jsem byl celý já, snažil jsem se vážné situace odlehčit, no většinou to jen prozradilo mou vlastní zoufalost. “Jo a připrav si nějaký kompliment na to, že jí z nohy roste kytka,“ ušklíbl jsem se. Sám jsem pořád nechápal, jak se to mohlo stát… A byl jsem momentálně moc unavený na to, to vyřešit. Potřeboval jsem spánek. “Doufám, že se vrátí brzo… Je tu teď… prázdno,“ hlesl jsem a zadíval se na něj. Vlastně jsem byl rád, že je tu.

Pozorně jsem vlka sledoval. Nevypadal zrovna přátelsky, spíš roztěkaně a uzavřeně. Netušil jsem, jestli mi v další chvíli neukousne hlavu-mou krásnou hlavu- a nebo se mě nepokusí jinak zabít, zničit a ovládnout území. Přeci jen jsem tu byl sám. Sám. Jako by na mě to slovo klepalo ze všech stran a připomínalo mi, jak osamocený jsem a že je vše jen na mě. Pokusil jsem se tvářit nějak dominantně, ale moc mi to nešlo. Nervozita, hlad a únava dělala svoje.
Jenna-partnerka. Ta slova mi vůbec nešla dohromady. Jenna? Opravdu? Ta Jenna? Zlá a nevychovaná? Snažil jsem se potlačit udivený výraz. Naposledy když jsem Jennu viděl, už jsme se sice víc spřátelili, no představa, že mi někdo mohl milovat, nebo s ní chtěl trávit víc času… Moc jsem tomu nemohl uvěřit. “Je? Byla? Podle toho co vím, pořád se potulovala jen s Corou… Takže pokud nezměnila orientaci, bude pořád tvoje… Nebo aspoň nemá nikoho jinýho,“ snažil jsem se o nějaký způsob uklidnění, no nejspíše mi to nevycházelo. Jako by se trapnost ve vzduchu dala krájet. Nejistě jsem naprázdno polkl a potlačil touhu strčit hlavu do země jako pštros. V uklidňování jsem nebyl zrovna mistr.
Začal něco povídat a já se smířil s tím, že si teď vyslechnu dlouhý příběh o lásce, bolesti a naději, no on to utnul hned na začátku. “Klidně povídej. Neznám tě, nemusí ti tedy být trapné… Můžeš se vymluvit a pak už se nejspíš ani neuvidíme,“ zaškubal jsem ušima a natočil k němu tvář. Nevěděl jsem, od kdy mě lákalo dělat ostatním vrbu, no neměl jsem nic lepšího na práci a chtěl jsem slyšet něčí hlas… Byl jsem dlouho sám.

// Miláčci, odepíšu zítra večer.

Sledoval jsem toho vlka. Vypadal, jako by napůl spal, nebo byl nějak mentálně zaostalejší. Nakrčil jsem mírně nos, trochu mě to děsilo. Jen na mě koukal a já se bál, co hodlá dělat. U podobných jedinců to nikdy nešlo určit. No pak vlk vstal a vypadal už víc přítomně, no pořád klidně. Asi jsem za to byl rád, kdyby se teď na mě vrhl, možná bych se ani nebránil. Byl jsem momentálně v lenošné náladě, kterou tenhle rozhovor dost kazil. Nevadil mi on jako jedinec, no spíš tyhle formality.
Představil se jako beta a jeho jménem. Jeho postavení mi k němu moc nesedělo, vypadal spíš jako někdo, kdo smečku neviděl už dost dlouho. Koukni se na sebe, taky vypadáš jak chodící kostra a přes to si válíš zadek na území smečky. Ušklíbl jsem se sám nad sebou. Já byl ale jednoduše líný na to lovit.
“Já se jmenuju Blueberry,“ svoje postavení ve smečce jsem hodlal vynechat. Nebylo nijak důležité a navíc tu teď ani nikdo jiný nebyl. Zmínil Jennu, ušklíbl jsem se. Tu nešlo přehlédnout, pokud někde byla, takže mu asi došlo, že tu není. “Eh, hledáš na správném místě. Tohle je smečka Jenny, teď tu ale není… Vlastně tu teď nikdo není,“ koukl jsem na něj se zmatením ve tváři. Sám jsem pořád nevěděl, kam se všichni poděli a děsilo mě to. “Pokud chceš, můžeš tu počkat, než se vrátí, no netuším, kdy to bude,“ pokusil jsem se usmát, no panika v mém hlase zněla dost jasně. “Ale jinak je asi v pořádku… Nebo byla, když jsem ji viděl naposledy,“ to že jí na noze vyrostla kytka, není přece válečné zranění.

Byl jsem naštvaný a hodlal jsem dělat uraženého. Odešli, prostě odešli a nechali mě tu. Netušil jsem, kam se všichni poděli, ale nudil jsem se a vadilo mi to. Když jsem sem šel, tak jsem si myslel, že teď budu zažívat samá dobrodružství a bude to supercool, no místo toho jsem tu seděl sám na zadku a přemýšlel, kdy se asi tak vrátí a já je budu moct seřvat. Pokud se vůbec vrátí. Mírně jsem se zachvěl. Záporná odpověď mi naháněla husí kůži.
Zrovna jsem se hodlal jít utápět v depresi, nebo pozvat sám sebe na večeři, když jsem uslyšel zavytí. První jsem nadšeně vyskočil, že se vrací moje rodina. Byl jsem ochotný v tu chvíli odpustit to, že by mě tu nechali chcípnout, hlavně že se vrátili. Ihned jsem ale pochopil, že má rodina to není. Byl to někdo cizí, někdo kdo mi svou přítomnost oznamovat. V tu chvíli se mi žaludek scvrkl do malinké kuličky. Neměl jsem náladu na to se s někým prát. Spíš bych ho přemlouval, ať si útok nechá na příští týden.
Nezbylo mi nic jiného, než se rozběhnout směrem, odkud šlo vytí. Srdce mi bilo rychle v hrudi, měl jsem pocit, že vystřelí jako raketa a uteče. Já sám jsem to měl velkou chuť udělat, ale jak bych pak sám se sebou mohl žít? A nebo by mě zabil Neon, že jsem mu to tu neohlídal. Snad za tohle dostanu nějakou odměnu. Zamračil jsem se. Třeba mi Cora umyje hřbet. Ušklíbl jsem se a zastavil schovaný mezi keři v proti směru větru. Přestože jsem věděl, jak je to blbý nápad, jsem vystrčil hlavu tak, abych na něj viděl a prohlídl si ho. Nevypadal moc útočně, spíš jako by dlouho nejedl. Taky vypadal tak nějak… utrápeně. Ihned mě zaplavila vlna zvědavosti, co se mu asi stalo. Váhal jsem, zda jít za ním a nebo raději odejít, no znovu mě přepadla myšlenka na Neona a tak jsem z keřů vylezl a postavil se před neznámým ve své celé-unavené-kráse. “Jsi na území Fjärilské smečky,“ oznámil jsem a prohlížel si ho. Snažil jsem se vypadal veliký a zlý, no jestli jsem měl úspěch jsem nemohl určit. “Kdo jsi a proč tu jsi?“ Pevně jsem se mu díval do očí a čekal, jestli náhodou neudělá nějaký podezřelý pohyb. Co bych ale dělal já, to jsem netušil. Útěk? Útok? Úskok?