Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nox mě probodl pohledem. Opravdu to udělal. Srst na zátylku se mi naježila od vzteku. Co si o sobě myslíš?! Tak jsem naštvaný! A budu i dál! Ať to klidně všichni ví a ovládnou toho území, protože nic jinýho si nezasloužíte! Nevím co se dělo, ale jen tak zmizet bezeslova a nechat zraněného vlka samotného na území, které má ještě k tomu hlídat?! To je debilita! A pak si přijdeš jako by nic a chováš se, jako by tohle všechno byla tvoje starost! To já tu trčel celou věčnost a hlídal, aby jste se měli kam vrátit! Tak už mi vysvětli, co se stalo! Netušil jsem, jestli to uslyší. Za to já jeho myšlenky slyšel a každý ten jeho „tatíčkovský“ ksicht to ještě zhoršoval. Nebyl o nic lepší, naopak. A očividně mu to dnes moc nemyslelo. Bál se, že nám to tu převezme beta. Kdyby chtěl převzít území tak to udělá, dokud jsem tu byl SÁM! Ano, já tu byl sám! To ty sis sem najednou nakráčel, jako by se nic nedělo a děláš pana dokonalého. Trochu mysli! Tiše jsem zavrčel. Tohle mě vytočilo. Hrál si na něco, co nebyl. Jako by to byl on, kdo to tady hlídal. Místo toho je tu půl hodiny a dělá, jako by se nic nestalo a jako by všechna ta má práce byla jeho zásluha.
Pobouřeně jsem zastavil u toho dalšího vlka a snažil se vypadat mile, přehnaně mile. Jako kamarád k pomazlení. “Nazdár,“ řekl jsem a ironicky se usmál. Doufal jsem, že tohle Noxe naštve tak, jako on naštval mě. Ano, možná jsem se choval dětinsky, ale koho to zajímá? Moje psychika momentálně byla úplně v háji a já tu stál a měl co dělat, abych se po někom nevrhl.
Vlk se představil jako Suzume. To bylo sice moc fajn, ale nezajímalo mě to. Já jen chtěl vědět, proč tu je, co tu dělá. Co tu všichni dělají. “Jo bílou tu máme,“ pronesl jsem a pohodil hlavou směrem k lesu. Ale její životnost odhaduju tak na hodinu. Pak se rozsype na součástky, nebo dostane z té nervozity infarkt. Pomyslel jsem si sám pro sebe. Touha ji sníst mě opustila. Žaludek se mi vzteky scvrkl a já už neměl hlad. Jediný, koho bych teď roztrhal je ten, co může za tuhle debilní situaci. Přitom jsem probodl pohledem Noxe. Chci vysvětlení. Klidně kousek stranou, ale vysvětlení!

// Hoďte zadkem, nebo vám borůvka zešílí. :P

Poslouchal jsem svou možnou večeři. Vypadala dost vyděšeně, jako by snad mé myšlenky slyšela. Zkontroloval jsem svá ústa, ne sliny mi netekly, tak proč ta panika? Ještě jsem si ji neměřil, ani jsem ji nepokoušel ukousnou nohu. I když to možná není špatnej nápad. Spolkl jsem sliny, jenž se mi nasbíraly v ústech. Vlčice něco mlela, no ani se nepředstavila. To je dobře… Večeře by neměla mít jméno. Bohužel vypadala, že bude mluvit dlouho. Vždyť stačila jedna, dvě věty. „Ahoj, jsem tady, sněz mě.“ Víc jsem nepotřeboval.
Zeptala se, jestli tu není místo. Jo, jedno teplé místečko by to bylo. Nechceš si sama rozepnout kožíšek a vlézt mi do krku? Koutky mi zacukaly, no ovládl jsem smích. “Alfa tu není, beta tu není, jsem tu jen já,“ odmlčel jsem se. “Takže tomu teď velím, že? Takže odejdi,“ hlesl jsem. “Bude lepší, když se vrátíš, až tu bude někdo, kdo tě může přijmout,“ co to dělám? Vždyť je tu, přišla sama, je to jako holuby do huby. Koukl jsem na vlka vedle mě. On by si snad nestěžoval, třeba by si dal taky… Vypadá taky jen jako kost a kůže… Chvíli jsem na něj zíral, no z mého zamyšlení mě vytrhl pach. Známý pach. “Ticho!“ Poručil jsem najednou, i když nikdo nemluvil a podíval jsem se tím směrem. V tuhle dobu mi již oči nebezpečně blikaly. Nox! Pomyslel jsem si. Přemýšlel jsem, jestli jsem rád, že ho vidím, nebo mám raději chuť ho zabít, že mě tu nechal sám. Nemohl za to ale jen on a v tuhle chvíli, když tu bylo tolik cizáků by nebylo dobré začít s občanskou válkou. Počkal jsem si, až sem přijde a probodával jsem ho pohledem. “Kde jsi byl? Kde jsou všichni? Co se děje?!“ Ptal jsem se ho jednu otázku přes druhou a oči mi plály hněvem. “Situaci? Chceš znát situaci? Vy jste se najednou všichni sebrali a odešli jste. Já sem tu zůstal sám a najendou se všichni rozhodli, že si udělají výlet na naše území,“ mračil jsem se. “Světe div se, tohle je partner Jenny, jo té Jenny,“ říkal jsem ironicky a snažil se držet milý hlas, no nešlo mi to. “A tohle nevím kdo je, protože se neumí představit,“ koukl jsem na večeři-tedy vlčici. Najednou jsem ve vzduchu ucítil další pach. “Slibuju, že dneska někdo zemře,“ vydechl jsem spíše pro sebe a v břiše mi souhlasně zakručelo. “Pojďme tam, všichni, proč ne, můžeme udělat mejdan,“ řekl jsem vytočeně a otočil se tím směrem. Počítal jsem s tím, že půjdou se mnou. Pokud ne, ten nově příchozí to neodnese nejlépe.

Pyšně jsem se usmál. On vypadal, že se mi ho povedlo alespoň trošku ukonejšit, za což jsem byl na sebe patřičně hrdý. Možná to ale nebylo právem, ocas bych na to nevsadil. Byl jsem přeci jen pořád trochu mimo ze všech těch věcí okolo. Jako že mi třeba zmizela rodina a tak…
Pokusil jsem se zatvářit nějak normálně a potlačit takovou melancholii, co se do mě drala. “V tomhle tě obdivuji,“ zašeptal jsem tiše a zadíval se na něj. “Moje sebevědomí je poslední dobou tak v troskách, že je těžké nějak schopně snášet její… komentáře,“ řekl jsem to ještě dost mírně. Nechtěl jsem jeho partnerku přímo urážet. Sice nevypadal moc ve formě, no to já ale taky ne a zkoušet kdo z koho se mi nechtělo. To bych se možná raději vzdal, přenechal mu les a pak nechal Neona, ať si to vyřídí sám. Je to jen jeho chyba.
“Já nevím… Může to být měsíc? Dva?“ Neměl jsem zrovna nejlepší pojem o čase a chtěl jsem věřit, že je to méně. No připadalo mi to už jako věčnost. “Jednoduše, je to dlouho a-„ zasekl jsem se. Pach. Pach vlčice. Cítil jsem ho, slyšel jsem i to vytí. Zavrčel jsem a zakoulel očima. “Tohle není turistická atrakce!“ Zamručel jsem pobouřeně a zvedl se. Nervy jsem už měl, slušně řečeno, v kýblu. Vstal jsem a naštvaně švihl ocasem. Koukl jsem na Radnaye. “Pojď se mnou, budeš mi dělat křoví, třeba budeme spolu vypadat jako jeden schopnej vlk…“ Zamumlal jsem jako ironickou poznámku na náš stav. Navíc jsem ho tu nechtěl nechat samotného, pořád jsem měl jakousi touhu bránit území, no ta se přela s touhou jít jíst. Co sníst tu vlčici, co teď přišla? 2 problémy by se vyřešili najednou… Stačilo by vzít něco tvrdého, nebo jí trošku sežehnout hlavu… Přemýšlel jsem o něčem dost nechutném, no rychle jsem to zahnal. Sice mi kanibalismus asi až tak nevadil, pořád jsem se ale na takovou úroveň nehodlal snížit skrz vlastní ego.
Když jsem se dostal k vlčici, pokoušel jsem se vypadat vysoký, veliký, mohutný a úžasný, jaký jsem většinou byl. Dnes mi to ale trčící žebra dost kazily. “Zdravím,“ odmlčel jsem se. Netušil jsem, co jí vlastně říct. Ve společnosti dámy jsem si pořád připadal mírně nejistě. Pak jsem to ale nějak dokázal zakrýt, hlavně po tom, co mi zakručelo v břiše. “Jsi na území Fjärilské smečky. Co tu chceš?“ Asi jsem nebyl nejlepší uvítací výbor, no netrápilo mě to. Snažil jsem se usmát, aby se náhodou potencionální oběd nerozhodl utéct.

Momentálně jsem s zaujetím koukal na své tlapy a čekal, jestli spustí srdceryvný monolog plný pocitů. Snažil jsem nahodit nějaký soucitný výraz, který by dokazoval, jak moc jeho pocitům rozumím… Vlastně jsem jim rozuměl perfektně. Připomínalo mi to mou vlastní osamělost a vlka, kterým jsem kdysi byl. Teď z něj zbilo něco, co jsem už nepoznával. Nový Blueberry, ten s rudými znaky, ten s neznámou minulostí, ten se smečkou… To jsem byl teď já, aspoň jsem doufal. To že tu celá smečka nebyla, mě stále zneklidňovalo. Pokud je tohle vtip, tak hrozně hrozně špatnej! Zamračil jsem se sám pro sebe, no pak rychle vrátil pozornost k němu. Přeci jsem mu nabídl to, že se mi může svěřit se svými problémy. Ale ať si nikdo nemyslí, že otevírám nějaké poradenství.
Mluvil. Sice jsem stále nerozuměl tomu, proč by chtěl trávit čas s ní, proč by ji miloval… Vždyť to musí být ona, kdo v tom vztahu nosí kalhoty. Jenna byla jako ironický generál s bolestivými poznámkami. Věděl jsem, že musí mít důvod, proč je taková… No i tak mě to trápilo, no i tak to bylo těžké s ní vyjít. “Chápu tvé pocity. Nejspíše jsi ji dlouho neviděl a sám sebe se ptáš, zda na tebe myslí… Zda jí chybíš… Zda mezi vámi je to, co tě kdysi naplňovalo…“ Zmlkl jsem. Začal jsem do toho dávat moc vlastních pocitů, vlastních myšlenek a ztotožňoval jsem se s tím. To jsem nechtěl, to bylo špatně. On měl problém a já mu svými nechtěl přitěžovat.
Zhluboka jsem se nadechl. “Jenna se brzo vrátí, uvidíš. Pak budeš mít zase její poznámky zpátky,“ pokusil jsem se usmát a dát do toho trochu humoru. To jsem byl celý já, snažil jsem se vážné situace odlehčit, no většinou to jen prozradilo mou vlastní zoufalost. “Jo a připrav si nějaký kompliment na to, že jí z nohy roste kytka,“ ušklíbl jsem se. Sám jsem pořád nechápal, jak se to mohlo stát… A byl jsem momentálně moc unavený na to, to vyřešit. Potřeboval jsem spánek. “Doufám, že se vrátí brzo… Je tu teď… prázdno,“ hlesl jsem a zadíval se na něj. Vlastně jsem byl rád, že je tu.

Pozorně jsem vlka sledoval. Nevypadal zrovna přátelsky, spíš roztěkaně a uzavřeně. Netušil jsem, jestli mi v další chvíli neukousne hlavu-mou krásnou hlavu- a nebo se mě nepokusí jinak zabít, zničit a ovládnout území. Přeci jen jsem tu byl sám. Sám. Jako by na mě to slovo klepalo ze všech stran a připomínalo mi, jak osamocený jsem a že je vše jen na mě. Pokusil jsem se tvářit nějak dominantně, ale moc mi to nešlo. Nervozita, hlad a únava dělala svoje.
Jenna-partnerka. Ta slova mi vůbec nešla dohromady. Jenna? Opravdu? Ta Jenna? Zlá a nevychovaná? Snažil jsem se potlačit udivený výraz. Naposledy když jsem Jennu viděl, už jsme se sice víc spřátelili, no představa, že mi někdo mohl milovat, nebo s ní chtěl trávit víc času… Moc jsem tomu nemohl uvěřit. “Je? Byla? Podle toho co vím, pořád se potulovala jen s Corou… Takže pokud nezměnila orientaci, bude pořád tvoje… Nebo aspoň nemá nikoho jinýho,“ snažil jsem se o nějaký způsob uklidnění, no nejspíše mi to nevycházelo. Jako by se trapnost ve vzduchu dala krájet. Nejistě jsem naprázdno polkl a potlačil touhu strčit hlavu do země jako pštros. V uklidňování jsem nebyl zrovna mistr.
Začal něco povídat a já se smířil s tím, že si teď vyslechnu dlouhý příběh o lásce, bolesti a naději, no on to utnul hned na začátku. “Klidně povídej. Neznám tě, nemusí ti tedy být trapné… Můžeš se vymluvit a pak už se nejspíš ani neuvidíme,“ zaškubal jsem ušima a natočil k němu tvář. Nevěděl jsem, od kdy mě lákalo dělat ostatním vrbu, no neměl jsem nic lepšího na práci a chtěl jsem slyšet něčí hlas… Byl jsem dlouho sám.

// Miláčci, odepíšu zítra večer.

Sledoval jsem toho vlka. Vypadal, jako by napůl spal, nebo byl nějak mentálně zaostalejší. Nakrčil jsem mírně nos, trochu mě to děsilo. Jen na mě koukal a já se bál, co hodlá dělat. U podobných jedinců to nikdy nešlo určit. No pak vlk vstal a vypadal už víc přítomně, no pořád klidně. Asi jsem za to byl rád, kdyby se teď na mě vrhl, možná bych se ani nebránil. Byl jsem momentálně v lenošné náladě, kterou tenhle rozhovor dost kazil. Nevadil mi on jako jedinec, no spíš tyhle formality.
Představil se jako beta a jeho jménem. Jeho postavení mi k němu moc nesedělo, vypadal spíš jako někdo, kdo smečku neviděl už dost dlouho. Koukni se na sebe, taky vypadáš jak chodící kostra a přes to si válíš zadek na území smečky. Ušklíbl jsem se sám nad sebou. Já byl ale jednoduše líný na to lovit.
“Já se jmenuju Blueberry,“ svoje postavení ve smečce jsem hodlal vynechat. Nebylo nijak důležité a navíc tu teď ani nikdo jiný nebyl. Zmínil Jennu, ušklíbl jsem se. Tu nešlo přehlédnout, pokud někde byla, takže mu asi došlo, že tu není. “Eh, hledáš na správném místě. Tohle je smečka Jenny, teď tu ale není… Vlastně tu teď nikdo není,“ koukl jsem na něj se zmatením ve tváři. Sám jsem pořád nevěděl, kam se všichni poděli a děsilo mě to. “Pokud chceš, můžeš tu počkat, než se vrátí, no netuším, kdy to bude,“ pokusil jsem se usmát, no panika v mém hlase zněla dost jasně. “Ale jinak je asi v pořádku… Nebo byla, když jsem ji viděl naposledy,“ to že jí na noze vyrostla kytka, není přece válečné zranění.

Byl jsem naštvaný a hodlal jsem dělat uraženého. Odešli, prostě odešli a nechali mě tu. Netušil jsem, kam se všichni poděli, ale nudil jsem se a vadilo mi to. Když jsem sem šel, tak jsem si myslel, že teď budu zažívat samá dobrodružství a bude to supercool, no místo toho jsem tu seděl sám na zadku a přemýšlel, kdy se asi tak vrátí a já je budu moct seřvat. Pokud se vůbec vrátí. Mírně jsem se zachvěl. Záporná odpověď mi naháněla husí kůži.
Zrovna jsem se hodlal jít utápět v depresi, nebo pozvat sám sebe na večeři, když jsem uslyšel zavytí. První jsem nadšeně vyskočil, že se vrací moje rodina. Byl jsem ochotný v tu chvíli odpustit to, že by mě tu nechali chcípnout, hlavně že se vrátili. Ihned jsem ale pochopil, že má rodina to není. Byl to někdo cizí, někdo kdo mi svou přítomnost oznamovat. V tu chvíli se mi žaludek scvrkl do malinké kuličky. Neměl jsem náladu na to se s někým prát. Spíš bych ho přemlouval, ať si útok nechá na příští týden.
Nezbylo mi nic jiného, než se rozběhnout směrem, odkud šlo vytí. Srdce mi bilo rychle v hrudi, měl jsem pocit, že vystřelí jako raketa a uteče. Já sám jsem to měl velkou chuť udělat, ale jak bych pak sám se sebou mohl žít? A nebo by mě zabil Neon, že jsem mu to tu neohlídal. Snad za tohle dostanu nějakou odměnu. Zamračil jsem se. Třeba mi Cora umyje hřbet. Ušklíbl jsem se a zastavil schovaný mezi keři v proti směru větru. Přestože jsem věděl, jak je to blbý nápad, jsem vystrčil hlavu tak, abych na něj viděl a prohlídl si ho. Nevypadal moc útočně, spíš jako by dlouho nejedl. Taky vypadal tak nějak… utrápeně. Ihned mě zaplavila vlna zvědavosti, co se mu asi stalo. Váhal jsem, zda jít za ním a nebo raději odejít, no znovu mě přepadla myšlenka na Neona a tak jsem z keřů vylezl a postavil se před neznámým ve své celé-unavené-kráse. “Jsi na území Fjärilské smečky,“ oznámil jsem a prohlížel si ho. Snažil jsem se vypadal veliký a zlý, no jestli jsem měl úspěch jsem nemohl určit. “Kdo jsi a proč tu jsi?“ Pevně jsem se mu díval do očí a čekal, jestli náhodou neudělá nějaký podezřelý pohyb. Co bych ale dělal já, to jsem netušil. Útěk? Útok? Úskok?

Ucítil jsem vítr v kožichu. "Egh..." Zakňoural jsem nespokojeně a otevřel obě oči. Naštěstí byla noc, takže je neoslepil žár slunce. Hlava mě už nebolela a viděl jsem normálně, boule tedy zmizela. Musel jsem spát parádně dlouho. Zanadával jsem sám sobě a pomalu se posunul, abych viděl okolo sebe. Nikdo. Byl jsem si jistý, že když jsem usnul, bylo kolem mě plno vlků. Teď tu bylo prázdno, jako by se všichni rozhodli emigrovat. Pomalu jsem se posadil a zamračil se. Nebylo tu nic podezřelého, ani žádný dopis na rozloučenou. Snad tu jen bylo trochu vlhko, no to jsem si lehce vysvětlil, že prostě asi pršelo.
"Haló? Haló?" Zavolal jsem do tichého lesa no na oplátku mi přišla jen ozvěna mého vlastního hlasu. "Jsem hrozně zraněný..." Vykřikl jsem lež a doufal, že někdo přiběhne. Kdokoliv. Klidně i veverka. Po chvíli jsem se zamračil. "To jste teda dobří ochranáři..." Zamračil jsem se. Nechali mě tu po té nehodě samotného. Nezájem o to, jestli náhodou neumřu na infekci, rány či infarkt, když se tu vzbudím sám.
Postavil jsem se a shlédl své tělo. Ještě pořád jsem byl kompletně přetřen na červeno jelení krví. Sice mi teď kožich ladil k očím, ale zápach staré krve mi obracel žaludek. Nemluvě o tom, že v něm po dlouhém spánku takměř nic nezůstalo.
Rozešel jsem se směrem k potoku. Třeba proto jsou všichni pryč... Lekli se toho smradu a raději utekly. Chvíli jsem nad tou možností přemítal. Ale co když se jim něco stalo? Zaúpěl jsem zoufale a zrychlil krok. Je teď les můj? Napadlo mě bláhově, no i přes prázdnotu lesa, jako bych cítil Neona blízko, jak mi vráží pomyslnou facku. Zahnal jsem všechny myšlenky a zastavil u potoka. Přední tlapy jsem odhodlaně zabořil do vody. Nebylo mi to zrovna příjemné, voda dost chladila, no po pár sekundách se voda kolem zbarvila do ruda a odplouvala s proudem. To mě donutilo vlézt do potoka celého. Udělal bych cokoliv, jen aby zmizel ten smrad a špína. Jen jsem doufal, že mě nepřiběhne pro proudu nic sežrat.
Když jsem byl čistý, jak mě sám pán bůh stvořil, tak jsem vylezl na břeh a pořádně se oklepal. Byla mi teď sice zima, ale konečně byli červené jen ty části těla, které měli být. Rozběhl jsem se pak směrem do středu lesa, no brzo mě opět zachvátila úzkost z prázdnoty.
Co když někdo přijde? Jak budu bránit celý les sám?

// Mám dotaz, už mám funkční počítač, takže se můžu konečně vrátit do hry. Jak to tady teď vypadá? Mám teď začít hrát? Nebo počkat, až se všichni přesunete? Asi se připojit nemůžu, co?

// Dělejte, že Blue usnul, nebo tak něco. Vyhořel mi notebook, takže... :( Kolem měsíce se nebudu hlásit. Nemám na intru jak psát.

Cítil jsem, že sem dopadl do něčeho měkkého. Nebyl jsem schopen posoudit, co to je. Na tváři jsem měl už bouli jako zeměkouli a přes ni jsem na jedno oko neviděl vůbec a druhé se mi tak nějak nechtělo otvírat. Jako by vážilo snad tunu. Nespokojeně jsem něco zamručel z polospánku a zavrtěl se na zemi-tedy... ta zem byla podezřele měkká a chlupatá. "Neone, ty jsi nám pořídil koberec? To je od tebe pěkný..." Zamumlal jsem. Bylo fajn vědět, že má Neon starost o naše-svoje-tlapky a nechal nám sem dát tak příjemnou podlahu. Kdo ví, koho musel za tohle uplatit...
Vydechl jsem do jejího kožichu v domnění, že je to koberec. K mému nespokojení ten koberec po chvíli promluvit a začal mě lechtat na čumáku. Jen jsem si odfrkl a škubl ušima. Ani tohle mě nedonutilo otevřít oko a kouknout se, proč na mě koberec mluví. Asi byl fakt drahý. Kdybych nebyl celý domlácený i bych spokojeně zavrněl. Pak se ale stalo něco, co mě donutilo vyskočit na nohy. Něco mi vysílalo nepříjemné rány do těla a pokoušelo se mě to zabít. V zájmu sebeobrany jsem po tom skočil a srazil to k zemi. Když jsem na to chvíli okem mžoural, došel jsem na to, že je to Cora. "Proč se mě snažíš zabít? Nestačí ti to, jak vypadám teď?" Něco jsem si ještě zamumlal pod nos a slezl z ní. Svalil jsem se na zem vedle svého koberce-moment, co? Koukl jsem na bílou vlčici a zvedl obočí. "Eggg..." vydal jsem ze sebe ne moc intelektuálně. "J-já jsem Blueberry..." nic lepšího mě nenapadlo a na omluvu jsem měl moc vysoké sebevědomí. Pak jsem se podíval na Coru a mírně se zamračil. Pořád jsem nechápal, proč se mě pokusila zabít, omráčit nebo se jen pobavit. Z každého pohledu se mi to co udělala nelíbilo. Neměl jsem v plánu jí ale cokoliv říct, protože jsem Coru už chvíli znal a nechtěl jsem, aby si ze mě udělala barevný kobereček.

// Po Coře si psala teď ty. :D A nezabíjej mě. Jsem moc mladý a krásný na to umřít.

// Byla na řadě Jenna, ale tak po tom zmatku teda napíšu já...

//Ronherský potok

Táhl jsem jelena a cítil, jak mi začíná napuchat oko. Hlava se mi mírně točila, protože jsem přeci jen dostal zásah kopytem. Ve chvíli, kdy Cora řekla, že už nemusíme pokračovat, tak jsem se rozplácl na záda. Koukal jsem omráčeně nahoru na mráčky. Byl jsem vyčerpaný, špinavý a zničený. Krev mi už zaschla na kožichu a vypadal jsem jako stará tlustá paní po alergii na buráky. Přes napuchlé oko jsem pomalu přestával vidět.
Slyšel jsem vytí a pak dusavé kroky. Poznal jsem podle pachu Neona, Noxe a pak ještě nějaký cizí pach. Ze slušnosti jsem se postavil a viděl tři rozmazané fleky na proti mě. Jediný, kterého jsem rozpoznal byl Neon, protože to byl největší flek pomalovaný fialovýma čárama. "Ahoj," vydechl jsem a trošku se zmateně houpal. Přál jsem si lehnout a usnout. Nic víc jsem momentálně nechtěl, no k Neonovi jsem měl úctu.
Do uší mi zazněla Neonova otázka, no trvalo mi chvíli než jsem byl schopný na ni odpovědět. "Eggr..." Vydal jsem, abych zaplnil ticho. "Nei se lekla a utekla, nebo se na nás prostě vykašlala... Teď z ní bude sekaná... Jelen byl hyperaktivní, už ale není..." Koukl jsem omámeně na mrtvolu. "Jo a sněžilo," dokončil jsem svou zpověď a sedl si. Pozoroval jsem ho. "Chceš dobrou radu? Neber Nei do smečky," zamumlal jsem a pak se neúmyslně svalil na zem. "Chce se mi spát..." Zamumlal jsem a usnul. Nejspíš jsem měl otřes mozku, nebo něco podobného. Kdo ví, co se může stát, když vás kopne polomrtvé zvíře kopytem do hlavy.