Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pečlivě jsem napínal sluch, aby mi neušlo jediné slovo z jeho obhajoby. V hlavě jsem si vše zapisoval a jako by se mi rýsoval seznam pro a proti. Tázal jsem se sám sebe, zda o něj stát. Co z toho může vzejít. Co dobrého, co zlého.
“Ne, Suzie. Já nikoho nemám,“ řekl jsem s hraným klidem. Vevnitř mě to však dost bolelo. On si nejspíše myslel, že každý musí mít někoho, na koho se může obrátit. “Vše co se týká přátelství je u mě spojeno s minulostí. Ztratil jsem všechny a jsem sám. To se stává. Život není jen duha a smích. Mám tuhle smečku, to ale není stejné, jako mít přátele. Ano, smečka je jako rodina. Udělám vše pro to, abych vás ochránil. Není to ale totéž, jako mít přátele. Není to totéž, jako mít partnera,“ odmlčel jsem se. “Važ si toho, co máš. Jednou můžeš o vše přijít,“ vzpomínky na to, jak jsem vše ztratil. Smečku, rodinu, partnerku, přátele. Zůstal jsem sám. Opuštěný v davu. Všude kolem mě byli tváře, žádná ale ne pro mě.
“Zda žárlím?“ Zeptal jsem se snad i sám sebe. Já záviděl každému, kdo měl někoho, s kým mohl sdílet svět. A on byl nyní moje naděje. Světlo v nekonečné tmě. Jistě, že jsem žárlil. Žárlil jsem na všechno, co se kolem něj pohnulo. Natož, když to byla mladá vlčice. “Samozřejmě,“ řekl jsem jen.
“Měli bychom se prospat,“ pronesl jsem a zívl si. Moje hlava byla z toho všeho tak unavená. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem nespal, ale tohle mě doráželo. “Tedy, já se chci prospat. Počkáš tady? Taky vypadáš unaveně,“ položil jsem hlavu na studený mech.

Tak blízko a přitom tak daleko. Cítil jsem jeho dech na vlastní tváři. Jeho pohled modrých očí. Tak modré. Tak nekonečné. Připomínali mi hluboké jezero. Jen skočit s touhou, zůstat zde navěky. Zemřít zde.
Jeho ocas přejel přes mou tvář. Byla to jen špička, no jako by mě trefil elektřinou. Zamrkal jsem a užasle se na něj zadíval. Chápal jsem, o co mu jde. Věděl jsem, proč to dělá. Pochyboval jsem, že by něco podobného mohlo na smrt zabrat. No na mě to fungovalo. Byl jsem z něj úplně mimo. Zůstával jsem v němém úžasu.
Ucho. Jeho jazyk se jemně dotkl mého ucha a olízl jej. C-co blázní? I moji mysl se mu povedlo rozhodit ke koktání. Zůstal jsem na něj oněměle zírat. On na mě koukal také. On měl však štěněcí pohled. Ten můj říkal něco daleko jiného. Vypadal jsem jako něco mezi nadrženým úchylem a okouzleným bláznem.
To všechno ukončil až moc rychle. Sedl si a chtěl znát, co si o tom myslím. Nebylo třeba slov. Nebyl jsem jich ani schopen. Dál jsem na něj jen užasle zíral, div mi nevypadli oči. Párkrát jsem otevřel na prázdno ústa, že něco řeknu, ale nevyšlo to.
Další debata však ale tohle všechno zahnala. “Čtu myšlenky,“ prohodil jsem, jako by nic a zíral na něj s mírným zamračením. Bála se mě? To by měla, pokud se kolem toho štěněte hodlá motat. V mysli jsem mu tuhle přezdívku dal, no na živo jsem ji nehodlal použít. Ani nebylo proč. Nepovažoval jsem ho za něj. Jen mi k němu seděla a shrnovala náš věkový rozdíl. Notak, nejsi senior, Blue.
A budu trucovat, když chci. Pomyslel jsem si uraženě a pak zaslechl to, na co myslel. Pochopil jsem, že je to na mě mířeno, jelikož to bylo silnější. Zahleděl jsem se na něj a pečlivě ho poslouchal. “Nebrečím,“ špitl jsem, no trochu jsem pod tím roztál. “Jen… neznám ji a nelíbí se mi, že by jste spolu něco měli,“ a zase na pravdu. Moje nevymáchaná pusa stejně vždy vše prozradila.

“Když budeš pořádně hledat, tak třeba najdeš,“ slíbil jsem mu tiše. Nebylo to přeci vyloučeno. Poslední dobou měl skoro každý něco na krku, nebo těle. Kdysi to byla pocta, moci něco mít. Dnes to najde každý druhý. Pomyslel jsem si s povzdechem. Kam jsem koukl, někdo něco měl. Pochyboval jsem, že je to zásluhou smrti.
“Netvař se jako ubité štěně,“ přejel jsem mu ocasem přes bok. “Nikdo tě netrestá ani ti neubližuje,“ pokusil jsem se ho povzbudit. Nechtěl jsem, aby vypadal tak vystresovaně. Jako bych mu ublížil.
“Je to cvok. Ale dobrodružství je fajn, ne? Užít si nějakou legraci…“ Pousmál jsem se a koukl mu do očí. Vypadal jako typ, co má rád dobrodružství. “Pokud nemáš kameny, možná stačí hezky poprosit,“ o tom jsem silně pochyboval, ale nic by tím nezkazil. I když by to bylo možná to poslední, co by v životě udělal.
“Proč zrovna teď? Protože slyším, jak na ni myslíš,“ přiznal jsem bez pocitu výčitek. “Existuje víc věcí, které umím,“ odsekl jsem. “A některé bych možná raději neuměl,“ kvůli magii myšlenek jsem se teď cítil zle. To co ale řekl pak… že to zase bral tak lehkovážně. To to zhoršilo. Věnoval jsem mu chladný pohled, jenž měl dát najevo, že život není jen o hraní a má být na chvíli konečně i vážný. “Nemám zájem,“ řekl jsem příkře. “Nechci abys mi někoho dohazoval,“ odvrátil jsem tvář. Jak může být tak slepý?

“Jsou to šátky,“ pronesl jsem s důrazem na každé slovo. Tohle si měl zapamatovat. Doplňovali momentálně mou osobnost a pokud by se je rozhodl kritizovat, asi by mu chybělo ucho. “Našel jsem je, jak jen tak viseli na jednom z keřů. Právě tady v lese. Nevím, kde se tam vzali. Jestli je tam někdo dal, možná i ona, ale pochybuji o tom. Ona nedává dary a už vůbec ne jen tak,“ jemně jsem pohladil tlapou šátek na té druhé. Prostě to neřeš. Jsem s nimi hustej a hotovo.
“Nudný život?“ Zasmál jsem se s jistou ironií v hlase. “Představ si, že se musíš potkat s každým, kdo zemřel. Nejen s vlky. Také brouci, lasičky, kojoti,“ díval jsem se mu do očí. “Každé stvoření co zahyne. Jsou to tisíce denně. Ona musí u každého být. Není divu, že je z ní takový… cvok,“ poslední slovo jsem zašeptal, jako by mě snad mohla slyšet. “A zlatokopka… To možná,“ pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, proč má ty kameny ráda. Jsou tak blýskavé. Každý měl něco rád. Každému se přece něco líbilo. Mě se teď líbil on. “Myslím, že tobě by slušely také,“ rozhodně jsem mu však nenabízel to, že mu nějaký dám.
“Pří-co? Přítelkyně?“ Odsekl jsem možná až moc horlivě. “A to jako kamarádka? Nebo víc? Princ asi není až tak sám, co?“ Zeptal jsem se s jistou křivdou v hlase. Vůbec mi nevadilo to, že mi do toho nic není. Ale jo, je. Ohrožuje výpravu a budoucnost.
Úplně jsem ignoroval jeho otázku, proč se ptám. Moje věc.

Pobaveně jsem ho sledoval, když se pokusil vymyslet něco na svou obranu. “Tak překvapený, říkáš,“ řekl jsem pochybovačně, o více jsem to nekomentoval. Neměl jsem ve zvyku ostatní urážet, ubližovat jim, či se jim vysmívat. Pokud to fakt nepřepísknou. Opět jsem si vzpomněl na incident, kdy jsem vlčici podpálil kožich. Již jsem si ani nevzpomínal na jméno, nebo vzhled. Jen jsem si pamatoval vlastní rozburcovaný vztek, který jsem si na ní vybil. Tenkrát za to mohla Kaien. Kaien. Kdysi světlo mého života.
On se o mě bál? Jak roztomilé. “Ty jsi se o mě bál? To je krásné, Suzie. Ale neboj, jsem v pořádku… Pohltilo?“ Zmlkl jsem na chvíli. Měl pravdu. To se mohlo stát. “Ano, to je možné. Nikdy nevíš, kdy tě něco ovládne,“ koukl jsem na něj. Kromě smrti. To je ta chvíle, kdy si vás vezmou příšery. Avšak s tímhle jsem si byl jist, že jsem v pořádku. Když to nebudu přehánět, mlha by si neměla mé tělo nechat. I když, vlk nikdy neví.
“Neon a Cora by to určitě zvládli… Ale zdobení lesa? To jsem nenahraditelný,“ narcisticky jsem mávl ocasem a nad jeho poznámkou se sobecky pousmál. Ano, zdobil jsem tenhle les. Moje rudé zbarvení, které bylo na ještě více barevném kožichu. Doufal jsem, že se jednou stanu maskotem tohoto pozemku. Můžu se tak připojit k mákům, kterých je tu dost. Hezky by nám to ladilo. Ale se Suziem by to ladilo také.
“Neboj se, doprovod ti hodlám dělat i nadále,“ slíbil jsem mu. Nehodlal jsem se jen tak sebrat a odejít. Po dlouhé době jsem měl někoho, s kým jsem mohl jen tak nenuceně mluvit. Jeho myšlenka mě však donutila žárlit. Winter? To je ta nová bílá? Co je na ní tak hezkého, že by mě mohla nahradit? To já jsem barevný. To já jsem hodný. To já umím magie. To já jsem ochranář. Popuzeně jsem si zvedal sebevědomí. A proč ho trápí to, že by mohla být s nějakým popudou? To ho přece nemusí vůbec zajímat. To přece není vůbec jeho věc. Uraženě jsem si omotal ocas okolo tlap.
Ach ten primitiv. “Smrt se nezajímá o tebe. Je jí jedno jestli jsi hodný, chytrý, nebo krásný. To ji nezajímá. Žije ve svém chrámu smrti a zajímá ji jen to, aby v něm měla co nejvíce krásy světa. Chceš se jí zavděčit? Dej jí ji. Drahé kameny. Vzácné kytky. Cokoliv, co uznáš za vhodné. Ale rozhodně nežádej o její obdiv. My jsme pro ni jen bídní červy. Ona jen kouká na naše utrpení a směje se,“ zakončil jsem svůj depresivní monolog. Přitom mi před očima blikali vzpomínky. Smích. Ten smích. Přejel mi mráz po zádech.
Přijal místo mého společníka na cestu. Věnoval jsem mu úsměv, který však jeho další myšlenka zabila. Ocas se mi naježil. “A co máš s tou Winter?“ Zeptal jsem se přímo. “Neříkal jsi, že princezny nechceš?“ Nařkl jsem ho ze lži, no snažil jsem se zachovat ten přátelský tón.

Když jsem byl zase v normálním stavu a soustředil jsem se na něj, došlo mi, jak se klepe. Jak se bojí. Pohltily mě výčitky a lítost. Zároveň mi ale zacukaly koutky. To že je odvaha jeho druhé jméno? A kam mu teď uteklo? “Byla to jen magie, ty hrdino,“ pokusil jsem se odlehčit situaci, no stále jsem měl starost. Posunul jsem se k němu blíže a jemně mu čenichem pročechral srst na boku. “Je to v pořádku,“ slíbil jsem mu a zahleděl jsem se na něj. “Odpusť mi, nechtěl jsem tě polekat,“ hlesl jsem a celý se k němu posunul ochranářsky blíže. “Jsi v pořádku, Suzie?“ Vzpomněl jsem si, jak to přezdívku opakoval. Doufal jsem, že mu nevadí. Byla to něžná zdrobnělina. Měl krásné jméno, já však přiřazoval ostatním jména rád. On mi přece také říkal tlapičko. Byla to krásná přezdívka. Líbila se mi. Zněla něžně a byla originální. Tiše jsem se pousmál.
“Ano, je moc chytrá,“ souhlasil jsem s ním. “Umí spoustu věcí, ale většinu ji vůbec nepoužívám. Celkově magie dost zanedbávám,“ zamyšleně jsem na něj koukal.
“Tuhle jsem si ale opravdu přál… A to přímo u smrti,“ koukl jsem na něj. Z toho co mi řekl, jsem pochopil, že nejspíš myslí něco jiného. To s bratrem? Jeho myšlenky byly tak otevřené.
“Má podobu vlčice,“ hodlal jsem mu naznačit, koho myslím. “Žije daleko na severu. Tam kde je chlad. Ukrývá se ve staré rozpadlé pevnosti. Uvnitř je tma a ticho,“ a ten pach. Ach vlčí bože, ten pach smrti. “Na zemi leží malé kostičky obětí,“ další otřes. “A uprostřed, v srdci pevnosti, tam je oheň. Nekonečný a zelený, stejně jako její oči,“ zahleděl jsem se mu do těch jeho. “Může dávat, také ale brát. Je mocná. Když jí přesvědčíš a dáš, co ona chce… Na oplátku můžeš získat,“ snažil jsem se znít tajemně. “Mám v plánu tam v brzké době jít. Až bude Neon nebo Cora na území a já budu moci odejít,“ sledoval jsem ho. “Nechtěl by jsi jít se mnou? Rád bych měl při dlouhé cestě společníka,“ pousmál jsem se. “Byl by jsi prvotřídní společnost,“ to byl kompliment. “A nemusíš se jí bát. Pes co štěká, nekouše,“ ona ale není pes. Je to šílená svině.

// Nechápu. :D

Úsměv mi přejel přes tvář, když jsem zaslechl jeho vyplašený hlas a prosbu. Hodný? To já byl přeci vždy. Hlavně na něj jsem chtěl být. Kdo by byl schopen ublížit štěněti? Hlavně pokud po tom drobečku sami toužíte. “Jistě že budu, Suzie,“ řekl jsem sladce a poté předvedl, co umím.
Úžas v jeho očích, když se na mě podíval. Byla to dokonalá odměna za dokonalý trik. A ten letmý dotek našich těl, kterými spojil naše kožichy. Jen tak vedle něj sedět. Letmo se dotýkat. Přes to vědět, že jej nejspíš nikdy nebudete mít. Přes to jsem již nebyl puberťačka uvězněná v nekonečné kapitole. Již jsem nebrečel po nocích pro nešťastné zalíbení. A láska na první pohled? Ta se ztratila v davu.
“S každou magií můžeš ublížit,“ vydechl jsem a koukl do jeho studánek. “Je to ale zbabělé. Jsi snad zbabělec, Suzie?“ Zavrtěl jsem nad tím hlavou a nechápavě si povzdechl. “Myslím, že magie by neměli být agresivní,“ zamyšleně jsem obrátil tvář ke stromu. Proč máme magii? Nenechal nám ten nahoře až moc svobodné vůle? Nebo je to výplod zla? To bych se poté nedivil.
Zda toho umím více? Uměl jsem spoustu věcí. Kouzelník ale přece nikdy neodhalí svůj nejlepší trik hned na počátku. Přes to mě ale lákalo se předvést před tím stvořením. Cítil jsem touhu okouzlit ho. Očarovat. Získat. Jen počkej.
Oči. Blueberryho zorničky se roztáhl přes celou duhovku. Černé. Celé černé.
Mlha. Kdesi z jeho kožichu začala stoupat mlha. Polovina jí byla bílá a polovina jí černá. Jeho oči zírali přesně na Suzumeho, jako by snad vidět až do jeho nitra. Pak bílá mlha obalila Blueberryho a ten zmizel spolu s mlhou. Nic zde nezbylo. Jen u země se držela černá mlha, která tiše vyčkávala, až přijde její úkol.
“Pozoruhodné, viď?“ Promluvil neviditelný.
Mlha se opět objevila a rozestoupila, až znovu odkryla tělo Blueberryho. Jeho oči nadále černé. Teď přišla na řadu ta druhá polovina. Černá mlha. Smrt.
Plazila se po zemi jako černý tichý stín. Prolezla křovím, kde se usadila. Ozvalo se tiché zanaříkání zvířete a pak se zde mlha znovu zjevila a na ní se neslo mrtvé tělo. Lasička. Skončila u nohou vlků. Poté se obě mlhy ztratili v éteru.
Oči byly pomalu rudé.
Zůstal jsem na něj koukat s klidnou tváří. “Potkal ses již se smrtí?“ Znělo to tak snadně.

“Nekecá,“ souhlasil jsem zamyšleně. “Ale také neradí. Nikdo by neměl být sám na tolik zodpovědnosti. To ale určitě víte, princi,“ zadíval jsem se na něj pronikavým pohledem rudých plamenů. “Nikdo nechce být sám, vy snad ano?“ Zeptal jsem se a pokusil se usmát. V mé tváři však nebylo mnoho radosti. Stále jsem musel myslet na všechny ty strasti života, které s vážným tématem přišli. Život, smrt. To byl jasný průběh. Kdo by u toho chtěl být sám?
Jeho další slova mě potěšila. “Okouzlující? Očarovala tě snad má maličkost?“ Kožich se mi potěšeně začepýřil. “Pokud ano, velice mě to těší. Byl to účel,“ přiznal jsem a nevinně na něj zamrkal. Chtěl jsem se mu zalíbit? Samozřejmě.
“Tak to jsi moudrý vlk,“ řekl jsem spokojeně. “Jsou s nimi jen problémy. Doporučuji ti někoho zkušenějšího. Rozumnějšího. Někoho, kdo si nebude jen stěžovat,“ nejraději bych za tohle dramatické vyprávění ještě dosadil své jméno a fotku, no nepřišlo mi to vhodné. Podbízel jsem se mu už tak dost. Snad není blbý a dochází mu to.
“Jsem rád, že se ti ta rudá líbí, značí ten oheň uvnitř mé-„ zmlkl jsem překvapením. Najednou se ocitl tak blízko-nebezpečně blízko. Cítil jsem jeho dech ve svém kožichu. Zblízka jsem mu hleděl do očí a neuhybal pohledem. Ten jeho byl nadšený. Rozverný. Můj byl plný otázek a tichých přání. A také mírné zmatení. O čem chce vědět víc? O magii? Doufal jsem, že jsem pochopil správně a pomalu kývl. K mému zklamání se ode mě vzdálil. Tak on chce znát… “Slova jsou zbytečná, snad raději ukázka,“ šibalsky jsem se usmál.
Oteplení vzduchu. To mohl zaznamenat jako první. Vzduch se rychle ohřál. Jeho magie byla na nejvyšším stupni a mohl si s ní dělat spoustu věcí. Očima hleděl upřeně do těch jeho a najednou se mu u hlavy vytvořila ohnivá koule. Malá, avšak po chvíli se zvětšila. Udržel ji na velikosti kokosu.
“Líbí?“ Pronesl jsem podmanivě a pousmál se na něj.
Najednou se koule vymrštila dopředu a málem zasáhla jeden ze stromů. Těsně před ním se však rozpůlila a obtočila jej, načež se ve stejném místě opět spojila a vrátila se zpět. Poté se rozplynula.
Celou dobu jsem se na tu kouli ani nepodíval. Dokázal jsem vytušit, kde asi tak je. “Magie ohně je mocná,“ řekl jsem klidným hlasem. “Také nebezpečná. Bohužel, někteří ji využívají špatně,“ povzdechl jsem si. I já již magií ublížil. Slabé období. “Neměl by jsi magii používat k ubližování ostatním,“ řekl jsem důrazně. “To ale určitě nemáš v zájmu, že ne?“ Posunul jsem se k němu blíže a rozhodl se mu odhalit ještě jednu věc, kterou jsem dovedl. “Chceš vidět ještě něco?“

// Jinak, zítra už se na hru nedostanu a to až do neděle. Odepíšu v pondělí odpoledne. :) Hezký víkend. :)

Mé oči pozorně pozorovaly to, jak se zvedá, protahuje a odchází k potoku. Na chvíli jsem dostal nápad, trochu ho popostrčit a svalit do vody. Nebylo by to pro něj nebezpečné a nejspíše by to byla zábava. No, nakonec jsem to zavrhl. Nikdy jsem nebyl ten typ, co měl potřebu se bavit ubližováním druhým. Dělat druhým zle jsem neshledával jako zábavou. Co je dobrého v tom, druhým ublížit a pak se smát?
Zkazil rande? Ta dvě slova mi zůstala znít v hlavě krutou ozvěnou. Myslel to vážně? Nebo se tomu vysmíval? Jeho výraz nasvědčoval spíš tomu, že to nemyslí vážně. Že je tohle pro něj jen velká legrace. Taky že je! Vykřikl hlas v mé hlavě. Ten, který mi ubližoval. Shazoval mě a kopal do mě, kdykoliv mohl. Byl tady pořád. Byl jsem to já.
Sklopil jsem pohled. Tohle už nebyla zábava. Narazil na mé citlivé téma. “To by tedy zkazil,“ pokusil jsem se dále o ten hravý tón, ale nebylo to v mých silách. Trocha té zmatené smutnosti tam stejně byla.
“Výsost kraluje sama,“ koukl jsem na něj. “Ale nikdo před ní k zemi nepadá,“ zahleděl jsem se na něj. “Nejspíše výsost není tak očarující,“ věnoval jsem mu smutný úsměv a konejšivě si omotal ocas kol těla.
“A co ty, princi. Jsi mladý a přes to trávíš čas s rudou královnou,“ zadíval jsem se na něj rudýma očima. “Proč někde nemrkáš na princezny?“

Mírně uraženě jsem na něj zamlaskal. “Já jsem úplně akorát,“ ohradil jsem se vážným hlasem. Na svém vzhledu jsem si dost lpěl a on neměl právo mě takhle hrubě urazit. Nejsem tlustý.
Koukl jsem mu zmateně do očí. Už jsem se zahřál? “T-to není pravda, pořád je mi zima,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem, aby mi utekl. No chlad už jsem vůbec nevnímal. Jeho tělo mě zespod hřálo a mé myšlenky se od chladu odtrhly a věnovaly se jen a jen jemu.
Najednou jsem se celý napnul. “Mou náklonost?“ Zopakoval jsem po něm. Byl jsem z něj nesvůj. To co říkal, pro mě to znamenalo jedno, ale pro něj mohlo druhé. Nechtěl jsem přehnaně reagovat, kdybych třeba něco špatně pochopil. Přes to jsem však pomalu kývl. Ano, chtěl jsem mu ukázat to, že k němu cítím sympatie.
Udělal jsem to, co bylo vhodné. Pomalu jsem z něj slezl a lehl si vedle něj na zem. Hlavu jsem držel ve vzduchu, abych mu stále viděl do očí. Upíral jsem na něj svůj zrak a nehodlal ho z něj spustit.
“Jsi nějaký sebejistý,“ poznamenal jsem s úšklebkem a našpicoval uši, když mě oslovil. Počas jeho projevu se můj obličej zkřivil do pobaveného šklebu. Poté jsem se pokusil nahodit nějaký výraz, jenž by se hodil k mému nově nabitému postavení a pokusil jsem se na něj žensky zamrkat. “Tak to by jsi měl ale brát mou ochranu vážněji, princi,“ pronesl jsem pomalu. Pokoušel jsem se o nějakou parodii ženského svůdného hlasu, i když jsem byl nejspíše hodně špatný herec. “Co kdyby se tu někdo nyní objevil?“ Posunul jsem se k němu blíže. “Co by jste udělal?“ Hleděl jsem mu s úsměvem i jistým úžasem do tváře.

Chvíli jsem mlčel a sjel jeho tělo pozorným pohledem. “Já myslím, že prcek si. Dokaž mi, že ne,“ vyzval jsem ho a hleděl na něj. Chtěl jsem vidět, jestli bude schopen se dostat z mého nátlaku. Doufal jsem, že ne. Ta převaha mi totiž dělala dobře. Mírně jsem na něj nalehl, abych nad ním měl ještě větší kontrolu. Stále jsem však nesl váhu i na vlastních končetinách. Nebylo v mém zájmu mu ublížit. To jsem opravdu nechtěl. Tohle měla být hra. Nevinná. Přátelská? Koukl jsem na něj. Nebyl jsem schopen hodnotit situaci. Hračky bývají plačky. Vzpomněl jsem si na přísloví, jenž mi rodiče rádi opakovali.
Drahý? To oslovení mi proletělo hlavou jako šíp a zapíchlo se hluboko uvnitř. Naklonil jsem hlavu na stranu. Slyšel jsem to slovo dokola a dokola. Drahý.
“A co podle tebe dělám?“ Nebyl jsem si nyní jist, jak to myslí. Moje mysl nebyla v jeho blízkosti schopna moc racionálně uvažovat. Nechtěl jsem udělat žádný předčasný závěr, který by ze mě v jeho očích udělal tupce. “V každém případě, dělám věci tak, abych nelitoval,“ pronesl jsem pevným hlasem, i když v mé minulosti bylo pár věcí, které bych změnil. Megan, Kaien, Lennie, Maxis.
“Vrabčí princ?“ Zasmál jsem se upřímným smíchem a v očích mi blikalo. “A já jsem královna motýlků,“ pohodil jsem hlavou a pokusil se krásně usmát. Myslel jsem to vše ironicky, no když jsem se nad tím zamyslel, vlastně se mi ta představa líbila. Běhám po louce. Lehký jako letní vánek. Kolem mě poletují motýlci. Zasnil jsem se. Suzie, kup mi motýlka. Zaprosil jsem v hlavě.
Něco zašustilo v křoví. Lekl jsem se. Měl jsem chuť se schovat Suziemu do kožichu, ale neudělal jsem to. Ochranář, ochranář, ochranář, opakoval jsem si a propaloval pohledem keř, který byl přede mnou. Stále jsem však neopouštěl místo nad Suzumem. Takhle jsem ho chránil nejlépe, no ne? Nakonec z křoví vyběhla lasička a já se pomalu uklidnil. Pořád jsem byl z toho nového postavení napružený a vše jsem bral vážně.
Chci motýlka.

“Jsem rád, že se ti líbí. Je to hezký les, snad nejhezčí na celé Gall-„ překvapeně jsem vypískl, když se objevil na mých zádech. Neměl jsem jedinou touhu ho shodit. Jen jsem chvíli překvapeně zíral dopředu. Mé tělo na jeho váhu nereagovalo, byl podstatně lehčí než já- nejsem tlustý, samé svaly- takže jsem pod jeho muší váhou neklesl. Když jsem si ale uvědomil, do jaké situace jsme se dostali, v duchu jsem se hravě usmál. Potěšilo mě to. Možná jsem si na chvíli připadal zase jako ten-
Nahraně jsem zaúpěl a lehl si. Díky tomu on skončil rozvalený přes mě. Samolibě jsem se zaradoval a zacukal ocasem. Bylo mi jedno, jestli tímhle potupuji svoje mužství, byla to hra. Která se mi moc líbí.
“Héj!“ Postěžoval jsem si hravým tónem a chvíli se nechal zalehávat, abych mu udělal radost. Pak jsem ho ale jedním pohybem ze sebe skulil tak, aby ležel na zádech. Sám jsem si pak nad něj stoupl a koukl mu do očí. “Co to zkoušíš, prcku?“ Zasmál jsem se a sehnul jsem se k němu blíž. “Myslíš si, že snad můžeš přemoci velkého silného úžasného-„ sekavě jsem říkal první narcistická příslovečná jména, která mě napadala. “-Blueberryho?“ Klapl jsem mu zubama vedle čenichu a zafuňel. “To si myslíš, Suzie?“ Použil jsem přezdívku, kterou jsem doposud používal jen ve vlastní hlavě. Čekal jsem na to, jak bude reagovat. Jestli mě odstrčí, nebo to nechá na slovní přestřelce. V každém případě já se od jeho těla hnout nechtěl. “Myslím si, že nemáš na to, mě přemoci,“ zhodnotil jsem nakonec situaci a nevinně na něj zamrkal. Chuť jej provokovat najednou vysoce vzrostla.

Uslyšel jsem nějaké náhle šustění. Donutilo mě to zvednout obličej. Byl to on. Stál na nohou a poskakoval tu. Pousmál jsem se nad tím. Hodila by se mi alespoň část jeho energie. Sledoval jsem ho, jak se zde natřásá a přál jsem si, aby byla jeho odpověď kladná. Aby se ke mně přivinul. On ale odmítl a řekl, že chce raději pít. Mohl si v tu chvíli povšimnout zklamání v mé tváři. Ty jiskřičky naděje najednou zmizely. Pomalu jsem se zvedl a otočil jsem se k němu zády. Měl jsem k tomu pochopitelné důvody. Nechtěl jsem, aby viděl mou ublíženou tvář. “Tak pojď, zavedu tě k potoku,“ zamumlal jsem a rozešel se tím směrem.
Při cestě jsem měl pohled zabořený do země a byl jsem ztracen ve vlastních myšlenkách. Co se to děje? Proč se mnou jeho odpověď tak hodila? Jako by mi vrazil facku. Stačilo pár slov a já měl chuť utéct. Zrychlil jsem krok, jako bych snad opravdu mohl. Jenomže před vlastní myslí se schovat nedá. Je zde a dostane vás, ať jdete kamkoliv.
O co se to jako snažíš? Myslíš si, že máš naději? Na to být šťastný? A ještě k tomu s někým? Si jen hříčka přírody. Nechutná a zvrhlá. Nezapadáš do tohoto světa. Měl bys nechat všechny být, pro jejich dobro!
Nezapadám? Nejspíše. Ale co je se mnou špatně? Proč nejsem jako ostatní? Ten scénář, jenž je platný pro všechny, ten ke mně nějak nesedí. Vlk s vlčicí mají malá vlčátka. Tolik se mi tahle věta nelíbila. Necítil jsem, že by měl být i mým příběhem. Ale proč? Proč nejsem jako ostatní? Proč se musím lišit? A jaký tedy doopravdy jsem? Sám to nevím. I v davu se cítím opuštěný. Celá moje existence prahne po tom, aby někdo uviděl, co mi straší v hlavě. Aby byl někdo, kdo při mně bude stát. Nikdo totiž nechce být sám. Ten fakt si uvědomuji víc a víc. Jako by snad ani nebylo místo, kde bych se měl cítit jako doma. Domov je přeci místo, kde nás mají všichni rádi a je někdo, koho můžeme milovat. To je domov. Ale já to neměl. Pořád jsem si připadal jako jedno z neviditelných dětí. Úsměv na tváři a večer slza padá na studený mech.
Zastavil jsem u potoka. Již zde nebyl žádný led, jako když jsem tu byl naposledy. Voda narážela na kamení. Byla dokonale čistá, přes to ale silně neklidná. “Tady máš vodu, pij,“ pronesl jsem stále smutným hlasem, i když jsem to na sobě nechtěl nechat znát. Pak jsem sám zabořil čumák pod vodní hladinu. Voda měla již příjemnější teplotu, i tak ale ještě nebyla úplně vyhřátá. Díky tomu mě to donutilo z ní rychle vyjít. Takhle by mi totiž byla ještě větší zima. Udělal jsem několik kroků dozadu a opět se posadil do mechu. Bylo tu tak krásně, ptáci zpívali svoje písně a někde v dáli začal cvrkat cvrček.
“Líbí se ti náš les? Podle mě má své kouzlo,“ zeptal jsem se tiše.