Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se mu pobaveně do tváře a v duchu jsem se ironicky zasmál. Že bych si ho s někým spletl? Jeho pach se mi zapsal hluboko do mozku. Tak, že se jen tak nevypaří. Ještě než se mě opravdu dotkl, jsem věděl, že je to on. Směs lesa, mládí a jeho zvláštní dokonalá vůně. Neměl jsem však dost sil mu tohle všechno říct a tak jsem jen pohodil hlavou s frází, že to ani nestojí za řeč, že jsem rozený detektiv.
Na zátylku se mi kožich naježil a tvář mi zvážněla. “Přidusil?“ Zopakoval jsem po něm pro případ, že bych snad špatně slyšel. “Kdo to byl? Kdo ti ublížil?“ Řekl jsem hlasem, jenž nepřipouštěl žádný odpor. Prostě jsem trval na tom, aby mi oznámil, kdo se ho dovolil dotknout. Není tvůj hlupáku! A on není malá vlčice, která by se o sebe neuměla postarat. Říkal jsem sám sobě, no na druhou stranu… Byl tak rozkošný a jako stvoření k tulení.
Po chvíli jeho zkoumání jsem si všiml jizvy na noze. Celý jsem se napjal a okamžitě ji olízl. Nešla cítit po krvi, byla to očividně již stará rána, no i tak se mi nelíbilo, že si někdo dovolil poškodit jeho tělo. “To ti udělal taky on?!“ Švihl jsem energicky ocasem.
Po chvíli jsem z něj přeci jen slezl, aby se mohl zvednout i on. Sám bych ho nejraději zalehl a vpil se mu do kožichu, ach já romantik, no každý nebyl stejný jako já. Hlavně každý se nechtěl plácat po někom, kdo byl stejného pohlaví. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal, ale bylo mi to asi jedno. Nestyděl jsem se za to, že bych ho bral všemi deseti. Jen jsem o něj kvůli tomu nechtěl přijít. Ach bože Blue… Musíš být vždy tak horlivý?
“Vrátil ses akorát v čas. Už jsem chtěl jít za smrtí,“ řekl jsem významně a stoupl si blízko něj. Naštěstí si se vrátil, takže… moje nabídka stále platí. Půjdeš se mnou?“ Zahleděl jsem se mu do očí a doufal v kladnou odpověď. Chtěl jsem slyšet jen prosté ano. “Užijeme si to. Spolu. My dva,“ to poslední jsem důkladně zdůraznil. Nechtěl jsem, aby s námi šla Winter. Nechtěl jsem, aby se na něj ani dívala, pohybovala se blízko něj, nebo dýchala stejný vzduch.

Čekal jsem nějaké emoce, ale Neonova tvář zůstala kamenná. Vlastně to nebyla žádná změna. Viděl jsem u něj nějaký výraz jen v pár případech. Když viděl jídlo, tak se mu rozzářili oči. Když se k němu přiblížil Cattan, vypadal mírně zděšeně a když se náhodou něco stalo jeho kožichu, tak vypadal, že nás všechny povraždí. Momentálně se však jeho tvář ani nepohnula. Nahodil jsem tedy něco podobného, i když mě stálo spoustu sil udržet kamenný výraz. Nebyl důvod se usmívat nad shledáním. Byl přeci jen můj nadřízený? Ne. To bylo špatné slovo. To spojení mezi vlky ve smečce se nedá k ničemu přirovnat. Je to pouto na život a na smrt, přes to zde ale není žádné přátelství ani osobní konverzace. Je to prostě smečka.
“Až se vrátím, tak ti řeknu o všem, čeho jsem si všiml,“ slíbil jsem mu pevným hlasem a přikývl. Neměl jsem ale v plánu obdivovat krásy přírody, nebo se kamarádit s vlky. Měl jsem v plánu utíkat rovně, dokud nezahnu. Najít tu zříceninu, dostat co chci a pak se s dobrým, trochu vyděšeným, pocitem vrátit a jíst, jíst, jíst, dokud se nevyjím z deprese.
“Mějte se hezky,“ kam že to jdou? “A šťastnou cestu,“ nečekal jsem ani dost dlouho. Rovnou jsem se prostě otočil na druhou stranu a rozešel se pryč z lesa, směrem k mému objevování.
Než jsem se však stihl vypařit, byl jsem knokautovám z boku chlupatou koulí. Vždy mi říkali, že mám čekat neočekávatelné, no tohle jsem opravdu nečekal. Překvapeně jsem vyjekl, k mému děsu ve vyšší tónině než bych chtěl, a zůstal jsem zírat na Suzumeho. Ano, opravdu to byl on. Srdce se mi najednou rozbušilo třikrát rychleji. Přešla mě vlna nadšení, kterou však rozkopala vlna výčitek směrem k němu. Hodlal jsem ho odstrčit, nadat mu a s tichým pláčem utéct pryč. Zmizet od něj, tak jako on zmizel ode mě. To jsem ale nemohl. Byl tu. Byl tady. V celé své kráse a vypadal tak nadšeně, že mě vidí. Nechtělo se mi věřit, že je to kvůli mně. Cítil jsem jeho tělo všude na svém a jeho jazyk na mých tvářích. Tomu nešlo odolat. Tak jsem se přeci jen uvolniv a olízl jej nazpět.
“Zmizel jsi,“ řekl jsem po chvíli vyčítavě a podíval se mu do očí. Musel vidět to trápení, které se tam usadilo. Blue! Ty hlupáku! Proč se tím tak trápíš?! Není tvůj! Je to jen člen téhle smečky. Můžeš ho brát jako kamaráda, ale nemáš na něj vlastnické práva. Kamarád. Těžko něco víc. Bolestivě jsem cukl ušima a sklopil tvář. “Měl jsem… strach,“ přiznal jsem skoro neslyšitelně a díval se mu někam do hrudi. “Jsi v pořádku?“ Vydechl jsem s úzkostí, ale ani jsem nečekal na odpověď a prostě jsem ho povalil pod sebe a začal si jeho stav sám ověřovat. Kdybych našel nějakou bolístku, toho kdo ji způsobil, bych šel zakousnout.

“Jsi nic.“ „Jsi hrozný.“ „Nenávidím tě.“
Nic. Přes to, že jsem se od své hlavy snažil utéct, nešlo to. Ty stíny mě stále doháněly a má mysl se hnula tam, kam jsem se hnul já. Nemohl jsem ji zničit, potlačit, zrušit ani přebýt. Mohl jsem jen trpělivě přijímat. Mysl je smysl. Smysl existence. Když přestanete myslet, jste mrtví. A to už je pak pozdě.
“Suzie!“ Zavolal jsem při běhu do lesa. Tedy, zavolal je silné slovo. Spíše to bylo zašeptání plné prosby, které nikdo neslyšel. Nic se mi na zpět neozvalo. Tušil jsem to dopředu. Nejen kvůli síle hlasu. Jeho vůně zde nebyla. Jeho pach vymizel.
Zastavil jsem na kraji území a hleděl za jeho hranice. Jak lehké by bylo odejít a zkusit ho najít. Kde je? Řekl přeci, že se mnou půjde ke smrti. To mi jen motal hlavu? Vzchop se. Byla to jen snůška tvých přání, jenž překryla realitu. Ale proč? Proč nejsem dost dobrý? Jsem starý? Tlustý? Šedivý? Hloupý? Nudný? Neviditelný?
Odejít. Zní to tak jednoduše, ale já nemohl. Byl jsem připoután k tomuto místu slibem, jenž jsem složil nejvyššímu. Že to zde ochráním. Že se budu starat. A já ten slib bral vážně. Byl jako kotevný bod uprostřed anarchie.
Musel jsem se jej zeptat. Potřeboval jsem útěk a jít za ní. Tomu se říká zoufalství. Když jediný, kdo na vás čeká, je smrt.
Rozběhl jsem se tedy k té trojici na kraji lesa. Neznámá, štěně a Neon. “Zdravím,“ řekl jsem hlasem, v němž byl hraný klid. “Promiňte, jestli ruším… Neone, chtěl bych jít na sever navštívit jednu známou,“ známou? To sotva. Víš o ní jen to, že má zelené oči, černý kožich a ráda jí vlky. Naprázdno jsem polkl. Takhle věta mě donutila v mysli přerovnat priority. Potřeboval jsem rozptýlení, adrenalin. Bezpečnější než tohle se však zdálo si jít hrát s medvědem, nebo říct Neonovi, že dnes nevypadá dost dobře. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro tu první variantu. “Beru tvé pověření ochranou smečky vážně, proto se ptám,“ věnoval jsem mu nejistý úsměv.

Probudil mě brouk, jenž mi vlezl na čumák. Odfrkl jsem si a on díky tomu uletěl.
Otevře jsem své rudé oči a opět je zavřel. Proč je po probuzení tak těžké, udržet je otevřené? Jako by vážili tolik, kolik kameny egyptských pyramid. Znovu jsem je otevřel a donutil víčka zůstat otevřená. Samozřejmě kromě mrkání. Ironie. Donutil jsem své tělo k prvnímu pohybu. Protažení. Hezky zadek nahoru, hruď dolů. Takhle je to správné. Takhle mě to učili.
Když jsem byl schopen zhodnotit okolí, uvědomil jsem si, že je večer. Slunce se chystalo dát si šlofíka a měsíc měl noční. Jako vždy. Byl jsem vděčný, že jsem se probudil až nyní. Přes den byli horka, které bylo lepší zaspat. Pokud se vám v tom horku vůbec zaspat podaří. Navíc teď byl vzduch příjemně cítit deštěm. Miloval jsem tu vůni. Byla tak živá.
Jinak se toho ale moc nezměnilo. Všichni se nacházeli tam, kde předtím, než jsem šel spát. Neon, Freya a ten otravný prcek. Cora byla někde v trapu. Nox a ta jeho. Perell? Pener? Plener? Pereler? Nešlo mi její jméno na mysl. Ještě jsem s ní nemluvil a její jméno jsem pouze zaslechl. Ještě mi však neuvízlo pevně v paměti. Měl bych se s ní někdy seznámit.
Přes to, že nás tu byla spousta, stále mi něco chybělo. Někdo. Suzie. Zakřičela moje mysl. Ano. On. Přemýšlel jsem, kde může být. Kam mi utekl a také proč. Vždyť nám bylo tak dobře. Mě bylo dobře. A měli jsme jít na výpravu. Chtěl tahat ještě tu druhou vlčici. Koukl jsem na místo, kde jsme spolu usínali. Dokázal jsem si vybavit tu pozici. Tlak jeho hlavy na mých zádech. Vrať se.
Poznání. Tlak toho poznání, že teď nemám nikoho jiného. Že jsem zase sám. Sklopil jsem zkroušeně uši a rozběhl se rychle po území. Potřeboval jsem si to vyhnat z hlavy.
Nepomáhá to a ty to víš.

Padám. Topím se. Srdce mi buší a já se nemohu nadechnout. Mávám tlapami, ale všude je jen tma. A ten pocit. Pocit, že se topím. Do plic nejde vzduch. Tělo pomalu chladne a padá do hlubin.
Probudil jsem se s výkřikem. Vyděšeně jsem hleděl kolem sebe a začal se rozhlížet. Nebyl tu a já se cítil najednou tak sám. “Sám,“ zašeptal jsem. To slovo se mi odrazilo od zubů do hlavy a odtud tichou ozvěnou. Znělo to tak krutě a prázdně. Doufal jsem, že když spolu usneme, tak se spolu i probudíme. Srdce mi zaplavil zvláštní pocit úzkosti.
Samota. Co se ve dvou zdá být malicherné, se najednou proměňuje v strach. Tenhle strach je ale jako ten dětský. Když jsme děti, tak se bojíme pořád. Každý strom vypadá jako zlý bubák. Každý keř jako příšera. Můžete si stěžovat rodičům, ale ti vás s konejšivým úsměvem pošlou zpět. Komu si ale můžu stěžovat nyní? Je zase večer a noc brzy přijde. On mě tu nechal samotného. Bubáci přijdou a pohltí mou mysl.
Přijde noc. Bude tma.
Ani jsem se nepohnul. Znovu jsem zavřel oči a s myšlenkou na toho vlčka jsem opět zavřel oči.
Bude tu, až se probudím?

// Takže, teď tu nějakou dobu nebudu. Minimálně do pondělí, maximálně do soboty. Uvidím. Pochopím, když necháš Blueberryho spát a nebudeš čekat. :)

Moje sestra. Lennie. Proč jsme o ní museli mluvit? Otevíralo to jámy, jenž jsem chtěl zasypat. “Moji sestru jsem za tu dobu viděl jen jednou a to jen na chvíli, protože pak šla raději za svými přáteli. Víš co? Už ji asi ani vidět nechci,“ ublíženě jsem sklopil uši. Tohle bylo citlivé téma. Ano, již jsem pochopil, že je jeho bratr mrtvý. Muselo to být těžké, ale tahle bolest je jiná. Takhle tu osobu ztratíte, ale s tím, že vás milovala. Takhle ale vím, že je někde moje sestra, ale nestojím jí ani za to, aby mi řekla jednou za čas ahoj.
“Proč?“ Zopakoval jsem po něm a chvíli mlčky přemýšlel, jak to vše shrnout. Moje emoce byly dost rozházené a on do nich chtěl nahlédnout. “Protože jsem sám. Pořád jsem sám. Ale teď jsem s tebou a je mi s tebou dobře,“ sledoval jsem jeho tvář a pečlivě vybíral každé slovo. “A nechci, aby mi to někdo vzal. Prostě je to jako kdyby ušlapávala tu naději,“ sklopil jsem pohled. Jako by mi stála na štěstí.
Ležel jsem a on se přidal. Měsíc nám svítil nad hlavami. Ucítil jsem jeho hlavu na svém těle. Byl tak hřejivý. Tvář se mi mírně usmála. Přehodil jsem přes něj starostlivě ocas. “Sladké sny,“ zašeptal jsem a pak odputoval do říše snů.

Pečlivě jsem napínal sluch, aby mi neušlo jediné slovo z jeho obhajoby. V hlavě jsem si vše zapisoval a jako by se mi rýsoval seznam pro a proti. Tázal jsem se sám sebe, zda o něj stát. Co z toho může vzejít. Co dobrého, co zlého.
“Ne, Suzie. Já nikoho nemám,“ řekl jsem s hraným klidem. Vevnitř mě to však dost bolelo. On si nejspíše myslel, že každý musí mít někoho, na koho se může obrátit. “Vše co se týká přátelství je u mě spojeno s minulostí. Ztratil jsem všechny a jsem sám. To se stává. Život není jen duha a smích. Mám tuhle smečku, to ale není stejné, jako mít přátele. Ano, smečka je jako rodina. Udělám vše pro to, abych vás ochránil. Není to ale totéž, jako mít přátele. Není to totéž, jako mít partnera,“ odmlčel jsem se. “Važ si toho, co máš. Jednou můžeš o vše přijít,“ vzpomínky na to, jak jsem vše ztratil. Smečku, rodinu, partnerku, přátele. Zůstal jsem sám. Opuštěný v davu. Všude kolem mě byli tváře, žádná ale ne pro mě.
“Zda žárlím?“ Zeptal jsem se snad i sám sebe. Já záviděl každému, kdo měl někoho, s kým mohl sdílet svět. A on byl nyní moje naděje. Světlo v nekonečné tmě. Jistě, že jsem žárlil. Žárlil jsem na všechno, co se kolem něj pohnulo. Natož, když to byla mladá vlčice. “Samozřejmě,“ řekl jsem jen.
“Měli bychom se prospat,“ pronesl jsem a zívl si. Moje hlava byla z toho všeho tak unavená. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem nespal, ale tohle mě doráželo. “Tedy, já se chci prospat. Počkáš tady? Taky vypadáš unaveně,“ položil jsem hlavu na studený mech.

Tak blízko a přitom tak daleko. Cítil jsem jeho dech na vlastní tváři. Jeho pohled modrých očí. Tak modré. Tak nekonečné. Připomínali mi hluboké jezero. Jen skočit s touhou, zůstat zde navěky. Zemřít zde.
Jeho ocas přejel přes mou tvář. Byla to jen špička, no jako by mě trefil elektřinou. Zamrkal jsem a užasle se na něj zadíval. Chápal jsem, o co mu jde. Věděl jsem, proč to dělá. Pochyboval jsem, že by něco podobného mohlo na smrt zabrat. No na mě to fungovalo. Byl jsem z něj úplně mimo. Zůstával jsem v němém úžasu.
Ucho. Jeho jazyk se jemně dotkl mého ucha a olízl jej. C-co blázní? I moji mysl se mu povedlo rozhodit ke koktání. Zůstal jsem na něj oněměle zírat. On na mě koukal také. On měl však štěněcí pohled. Ten můj říkal něco daleko jiného. Vypadal jsem jako něco mezi nadrženým úchylem a okouzleným bláznem.
To všechno ukončil až moc rychle. Sedl si a chtěl znát, co si o tom myslím. Nebylo třeba slov. Nebyl jsem jich ani schopen. Dál jsem na něj jen užasle zíral, div mi nevypadli oči. Párkrát jsem otevřel na prázdno ústa, že něco řeknu, ale nevyšlo to.
Další debata však ale tohle všechno zahnala. “Čtu myšlenky,“ prohodil jsem, jako by nic a zíral na něj s mírným zamračením. Bála se mě? To by měla, pokud se kolem toho štěněte hodlá motat. V mysli jsem mu tuhle přezdívku dal, no na živo jsem ji nehodlal použít. Ani nebylo proč. Nepovažoval jsem ho za něj. Jen mi k němu seděla a shrnovala náš věkový rozdíl. Notak, nejsi senior, Blue.
A budu trucovat, když chci. Pomyslel jsem si uraženě a pak zaslechl to, na co myslel. Pochopil jsem, že je to na mě mířeno, jelikož to bylo silnější. Zahleděl jsem se na něj a pečlivě ho poslouchal. “Nebrečím,“ špitl jsem, no trochu jsem pod tím roztál. “Jen… neznám ji a nelíbí se mi, že by jste spolu něco měli,“ a zase na pravdu. Moje nevymáchaná pusa stejně vždy vše prozradila.

“Když budeš pořádně hledat, tak třeba najdeš,“ slíbil jsem mu tiše. Nebylo to přeci vyloučeno. Poslední dobou měl skoro každý něco na krku, nebo těle. Kdysi to byla pocta, moci něco mít. Dnes to najde každý druhý. Pomyslel jsem si s povzdechem. Kam jsem koukl, někdo něco měl. Pochyboval jsem, že je to zásluhou smrti.
“Netvař se jako ubité štěně,“ přejel jsem mu ocasem přes bok. “Nikdo tě netrestá ani ti neubližuje,“ pokusil jsem se ho povzbudit. Nechtěl jsem, aby vypadal tak vystresovaně. Jako bych mu ublížil.
“Je to cvok. Ale dobrodružství je fajn, ne? Užít si nějakou legraci…“ Pousmál jsem se a koukl mu do očí. Vypadal jako typ, co má rád dobrodružství. “Pokud nemáš kameny, možná stačí hezky poprosit,“ o tom jsem silně pochyboval, ale nic by tím nezkazil. I když by to bylo možná to poslední, co by v životě udělal.
“Proč zrovna teď? Protože slyším, jak na ni myslíš,“ přiznal jsem bez pocitu výčitek. “Existuje víc věcí, které umím,“ odsekl jsem. “A některé bych možná raději neuměl,“ kvůli magii myšlenek jsem se teď cítil zle. To co ale řekl pak… že to zase bral tak lehkovážně. To to zhoršilo. Věnoval jsem mu chladný pohled, jenž měl dát najevo, že život není jen o hraní a má být na chvíli konečně i vážný. “Nemám zájem,“ řekl jsem příkře. “Nechci abys mi někoho dohazoval,“ odvrátil jsem tvář. Jak může být tak slepý?

“Jsou to šátky,“ pronesl jsem s důrazem na každé slovo. Tohle si měl zapamatovat. Doplňovali momentálně mou osobnost a pokud by se je rozhodl kritizovat, asi by mu chybělo ucho. “Našel jsem je, jak jen tak viseli na jednom z keřů. Právě tady v lese. Nevím, kde se tam vzali. Jestli je tam někdo dal, možná i ona, ale pochybuji o tom. Ona nedává dary a už vůbec ne jen tak,“ jemně jsem pohladil tlapou šátek na té druhé. Prostě to neřeš. Jsem s nimi hustej a hotovo.
“Nudný život?“ Zasmál jsem se s jistou ironií v hlase. “Představ si, že se musíš potkat s každým, kdo zemřel. Nejen s vlky. Také brouci, lasičky, kojoti,“ díval jsem se mu do očí. “Každé stvoření co zahyne. Jsou to tisíce denně. Ona musí u každého být. Není divu, že je z ní takový… cvok,“ poslední slovo jsem zašeptal, jako by mě snad mohla slyšet. “A zlatokopka… To možná,“ pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, proč má ty kameny ráda. Jsou tak blýskavé. Každý měl něco rád. Každému se přece něco líbilo. Mě se teď líbil on. “Myslím, že tobě by slušely také,“ rozhodně jsem mu však nenabízel to, že mu nějaký dám.
“Pří-co? Přítelkyně?“ Odsekl jsem možná až moc horlivě. “A to jako kamarádka? Nebo víc? Princ asi není až tak sám, co?“ Zeptal jsem se s jistou křivdou v hlase. Vůbec mi nevadilo to, že mi do toho nic není. Ale jo, je. Ohrožuje výpravu a budoucnost.
Úplně jsem ignoroval jeho otázku, proč se ptám. Moje věc.

Pobaveně jsem ho sledoval, když se pokusil vymyslet něco na svou obranu. “Tak překvapený, říkáš,“ řekl jsem pochybovačně, o více jsem to nekomentoval. Neměl jsem ve zvyku ostatní urážet, ubližovat jim, či se jim vysmívat. Pokud to fakt nepřepísknou. Opět jsem si vzpomněl na incident, kdy jsem vlčici podpálil kožich. Již jsem si ani nevzpomínal na jméno, nebo vzhled. Jen jsem si pamatoval vlastní rozburcovaný vztek, který jsem si na ní vybil. Tenkrát za to mohla Kaien. Kaien. Kdysi světlo mého života.
On se o mě bál? Jak roztomilé. “Ty jsi se o mě bál? To je krásné, Suzie. Ale neboj, jsem v pořádku… Pohltilo?“ Zmlkl jsem na chvíli. Měl pravdu. To se mohlo stát. “Ano, to je možné. Nikdy nevíš, kdy tě něco ovládne,“ koukl jsem na něj. Kromě smrti. To je ta chvíle, kdy si vás vezmou příšery. Avšak s tímhle jsem si byl jist, že jsem v pořádku. Když to nebudu přehánět, mlha by si neměla mé tělo nechat. I když, vlk nikdy neví.
“Neon a Cora by to určitě zvládli… Ale zdobení lesa? To jsem nenahraditelný,“ narcisticky jsem mávl ocasem a nad jeho poznámkou se sobecky pousmál. Ano, zdobil jsem tenhle les. Moje rudé zbarvení, které bylo na ještě více barevném kožichu. Doufal jsem, že se jednou stanu maskotem tohoto pozemku. Můžu se tak připojit k mákům, kterých je tu dost. Hezky by nám to ladilo. Ale se Suziem by to ladilo také.
“Neboj se, doprovod ti hodlám dělat i nadále,“ slíbil jsem mu. Nehodlal jsem se jen tak sebrat a odejít. Po dlouhé době jsem měl někoho, s kým jsem mohl jen tak nenuceně mluvit. Jeho myšlenka mě však donutila žárlit. Winter? To je ta nová bílá? Co je na ní tak hezkého, že by mě mohla nahradit? To já jsem barevný. To já jsem hodný. To já umím magie. To já jsem ochranář. Popuzeně jsem si zvedal sebevědomí. A proč ho trápí to, že by mohla být s nějakým popudou? To ho přece nemusí vůbec zajímat. To přece není vůbec jeho věc. Uraženě jsem si omotal ocas okolo tlap.
Ach ten primitiv. “Smrt se nezajímá o tebe. Je jí jedno jestli jsi hodný, chytrý, nebo krásný. To ji nezajímá. Žije ve svém chrámu smrti a zajímá ji jen to, aby v něm měla co nejvíce krásy světa. Chceš se jí zavděčit? Dej jí ji. Drahé kameny. Vzácné kytky. Cokoliv, co uznáš za vhodné. Ale rozhodně nežádej o její obdiv. My jsme pro ni jen bídní červy. Ona jen kouká na naše utrpení a směje se,“ zakončil jsem svůj depresivní monolog. Přitom mi před očima blikali vzpomínky. Smích. Ten smích. Přejel mi mráz po zádech.
Přijal místo mého společníka na cestu. Věnoval jsem mu úsměv, který však jeho další myšlenka zabila. Ocas se mi naježil. “A co máš s tou Winter?“ Zeptal jsem se přímo. “Neříkal jsi, že princezny nechceš?“ Nařkl jsem ho ze lži, no snažil jsem se zachovat ten přátelský tón.

Když jsem byl zase v normálním stavu a soustředil jsem se na něj, došlo mi, jak se klepe. Jak se bojí. Pohltily mě výčitky a lítost. Zároveň mi ale zacukaly koutky. To že je odvaha jeho druhé jméno? A kam mu teď uteklo? “Byla to jen magie, ty hrdino,“ pokusil jsem se odlehčit situaci, no stále jsem měl starost. Posunul jsem se k němu blíže a jemně mu čenichem pročechral srst na boku. “Je to v pořádku,“ slíbil jsem mu a zahleděl jsem se na něj. “Odpusť mi, nechtěl jsem tě polekat,“ hlesl jsem a celý se k němu posunul ochranářsky blíže. “Jsi v pořádku, Suzie?“ Vzpomněl jsem si, jak to přezdívku opakoval. Doufal jsem, že mu nevadí. Byla to něžná zdrobnělina. Měl krásné jméno, já však přiřazoval ostatním jména rád. On mi přece také říkal tlapičko. Byla to krásná přezdívka. Líbila se mi. Zněla něžně a byla originální. Tiše jsem se pousmál.
“Ano, je moc chytrá,“ souhlasil jsem s ním. “Umí spoustu věcí, ale většinu ji vůbec nepoužívám. Celkově magie dost zanedbávám,“ zamyšleně jsem na něj koukal.
“Tuhle jsem si ale opravdu přál… A to přímo u smrti,“ koukl jsem na něj. Z toho co mi řekl, jsem pochopil, že nejspíš myslí něco jiného. To s bratrem? Jeho myšlenky byly tak otevřené.
“Má podobu vlčice,“ hodlal jsem mu naznačit, koho myslím. “Žije daleko na severu. Tam kde je chlad. Ukrývá se ve staré rozpadlé pevnosti. Uvnitř je tma a ticho,“ a ten pach. Ach vlčí bože, ten pach smrti. “Na zemi leží malé kostičky obětí,“ další otřes. “A uprostřed, v srdci pevnosti, tam je oheň. Nekonečný a zelený, stejně jako její oči,“ zahleděl jsem se mu do těch jeho. “Může dávat, také ale brát. Je mocná. Když jí přesvědčíš a dáš, co ona chce… Na oplátku můžeš získat,“ snažil jsem se znít tajemně. “Mám v plánu tam v brzké době jít. Až bude Neon nebo Cora na území a já budu moci odejít,“ sledoval jsem ho. “Nechtěl by jsi jít se mnou? Rád bych měl při dlouhé cestě společníka,“ pousmál jsem se. “Byl by jsi prvotřídní společnost,“ to byl kompliment. “A nemusíš se jí bát. Pes co štěká, nekouše,“ ona ale není pes. Je to šílená svině.

// Nechápu. :D

Úsměv mi přejel přes tvář, když jsem zaslechl jeho vyplašený hlas a prosbu. Hodný? To já byl přeci vždy. Hlavně na něj jsem chtěl být. Kdo by byl schopen ublížit štěněti? Hlavně pokud po tom drobečku sami toužíte. “Jistě že budu, Suzie,“ řekl jsem sladce a poté předvedl, co umím.
Úžas v jeho očích, když se na mě podíval. Byla to dokonalá odměna za dokonalý trik. A ten letmý dotek našich těl, kterými spojil naše kožichy. Jen tak vedle něj sedět. Letmo se dotýkat. Přes to vědět, že jej nejspíš nikdy nebudete mít. Přes to jsem již nebyl puberťačka uvězněná v nekonečné kapitole. Již jsem nebrečel po nocích pro nešťastné zalíbení. A láska na první pohled? Ta se ztratila v davu.
“S každou magií můžeš ublížit,“ vydechl jsem a koukl do jeho studánek. “Je to ale zbabělé. Jsi snad zbabělec, Suzie?“ Zavrtěl jsem nad tím hlavou a nechápavě si povzdechl. “Myslím, že magie by neměli být agresivní,“ zamyšleně jsem obrátil tvář ke stromu. Proč máme magii? Nenechal nám ten nahoře až moc svobodné vůle? Nebo je to výplod zla? To bych se poté nedivil.
Zda toho umím více? Uměl jsem spoustu věcí. Kouzelník ale přece nikdy neodhalí svůj nejlepší trik hned na počátku. Přes to mě ale lákalo se předvést před tím stvořením. Cítil jsem touhu okouzlit ho. Očarovat. Získat. Jen počkej.
Oči. Blueberryho zorničky se roztáhl přes celou duhovku. Černé. Celé černé.
Mlha. Kdesi z jeho kožichu začala stoupat mlha. Polovina jí byla bílá a polovina jí černá. Jeho oči zírali přesně na Suzumeho, jako by snad vidět až do jeho nitra. Pak bílá mlha obalila Blueberryho a ten zmizel spolu s mlhou. Nic zde nezbylo. Jen u země se držela černá mlha, která tiše vyčkávala, až přijde její úkol.
“Pozoruhodné, viď?“ Promluvil neviditelný.
Mlha se opět objevila a rozestoupila, až znovu odkryla tělo Blueberryho. Jeho oči nadále černé. Teď přišla na řadu ta druhá polovina. Černá mlha. Smrt.
Plazila se po zemi jako černý tichý stín. Prolezla křovím, kde se usadila. Ozvalo se tiché zanaříkání zvířete a pak se zde mlha znovu zjevila a na ní se neslo mrtvé tělo. Lasička. Skončila u nohou vlků. Poté se obě mlhy ztratili v éteru.
Oči byly pomalu rudé.
Zůstal jsem na něj koukat s klidnou tváří. “Potkal ses již se smrtí?“ Znělo to tak snadně.