Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem mlčel a sjel jeho tělo pozorným pohledem. “Já myslím, že prcek si. Dokaž mi, že ne,“ vyzval jsem ho a hleděl na něj. Chtěl jsem vidět, jestli bude schopen se dostat z mého nátlaku. Doufal jsem, že ne. Ta převaha mi totiž dělala dobře. Mírně jsem na něj nalehl, abych nad ním měl ještě větší kontrolu. Stále jsem však nesl váhu i na vlastních končetinách. Nebylo v mém zájmu mu ublížit. To jsem opravdu nechtěl. Tohle měla být hra. Nevinná. Přátelská? Koukl jsem na něj. Nebyl jsem schopen hodnotit situaci. Hračky bývají plačky. Vzpomněl jsem si na přísloví, jenž mi rodiče rádi opakovali.
Drahý? To oslovení mi proletělo hlavou jako šíp a zapíchlo se hluboko uvnitř. Naklonil jsem hlavu na stranu. Slyšel jsem to slovo dokola a dokola. Drahý.
“A co podle tebe dělám?“ Nebyl jsem si nyní jist, jak to myslí. Moje mysl nebyla v jeho blízkosti schopna moc racionálně uvažovat. Nechtěl jsem udělat žádný předčasný závěr, který by ze mě v jeho očích udělal tupce. “V každém případě, dělám věci tak, abych nelitoval,“ pronesl jsem pevným hlasem, i když v mé minulosti bylo pár věcí, které bych změnil. Megan, Kaien, Lennie, Maxis.
“Vrabčí princ?“ Zasmál jsem se upřímným smíchem a v očích mi blikalo. “A já jsem královna motýlků,“ pohodil jsem hlavou a pokusil se krásně usmát. Myslel jsem to vše ironicky, no když jsem se nad tím zamyslel, vlastně se mi ta představa líbila. Běhám po louce. Lehký jako letní vánek. Kolem mě poletují motýlci. Zasnil jsem se. Suzie, kup mi motýlka. Zaprosil jsem v hlavě.
Něco zašustilo v křoví. Lekl jsem se. Měl jsem chuť se schovat Suziemu do kožichu, ale neudělal jsem to. Ochranář, ochranář, ochranář, opakoval jsem si a propaloval pohledem keř, který byl přede mnou. Stále jsem však neopouštěl místo nad Suzumem. Takhle jsem ho chránil nejlépe, no ne? Nakonec z křoví vyběhla lasička a já se pomalu uklidnil. Pořád jsem byl z toho nového postavení napružený a vše jsem bral vážně.
Chci motýlka.

“Jsem rád, že se ti líbí. Je to hezký les, snad nejhezčí na celé Gall-„ překvapeně jsem vypískl, když se objevil na mých zádech. Neměl jsem jedinou touhu ho shodit. Jen jsem chvíli překvapeně zíral dopředu. Mé tělo na jeho váhu nereagovalo, byl podstatně lehčí než já- nejsem tlustý, samé svaly- takže jsem pod jeho muší váhou neklesl. Když jsem si ale uvědomil, do jaké situace jsme se dostali, v duchu jsem se hravě usmál. Potěšilo mě to. Možná jsem si na chvíli připadal zase jako ten-
Nahraně jsem zaúpěl a lehl si. Díky tomu on skončil rozvalený přes mě. Samolibě jsem se zaradoval a zacukal ocasem. Bylo mi jedno, jestli tímhle potupuji svoje mužství, byla to hra. Která se mi moc líbí.
“Héj!“ Postěžoval jsem si hravým tónem a chvíli se nechal zalehávat, abych mu udělal radost. Pak jsem ho ale jedním pohybem ze sebe skulil tak, aby ležel na zádech. Sám jsem si pak nad něj stoupl a koukl mu do očí. “Co to zkoušíš, prcku?“ Zasmál jsem se a sehnul jsem se k němu blíž. “Myslíš si, že snad můžeš přemoci velkého silného úžasného-„ sekavě jsem říkal první narcistická příslovečná jména, která mě napadala. “-Blueberryho?“ Klapl jsem mu zubama vedle čenichu a zafuňel. “To si myslíš, Suzie?“ Použil jsem přezdívku, kterou jsem doposud používal jen ve vlastní hlavě. Čekal jsem na to, jak bude reagovat. Jestli mě odstrčí, nebo to nechá na slovní přestřelce. V každém případě já se od jeho těla hnout nechtěl. “Myslím si, že nemáš na to, mě přemoci,“ zhodnotil jsem nakonec situaci a nevinně na něj zamrkal. Chuť jej provokovat najednou vysoce vzrostla.

Uslyšel jsem nějaké náhle šustění. Donutilo mě to zvednout obličej. Byl to on. Stál na nohou a poskakoval tu. Pousmál jsem se nad tím. Hodila by se mi alespoň část jeho energie. Sledoval jsem ho, jak se zde natřásá a přál jsem si, aby byla jeho odpověď kladná. Aby se ke mně přivinul. On ale odmítl a řekl, že chce raději pít. Mohl si v tu chvíli povšimnout zklamání v mé tváři. Ty jiskřičky naděje najednou zmizely. Pomalu jsem se zvedl a otočil jsem se k němu zády. Měl jsem k tomu pochopitelné důvody. Nechtěl jsem, aby viděl mou ublíženou tvář. “Tak pojď, zavedu tě k potoku,“ zamumlal jsem a rozešel se tím směrem.
Při cestě jsem měl pohled zabořený do země a byl jsem ztracen ve vlastních myšlenkách. Co se to děje? Proč se mnou jeho odpověď tak hodila? Jako by mi vrazil facku. Stačilo pár slov a já měl chuť utéct. Zrychlil jsem krok, jako bych snad opravdu mohl. Jenomže před vlastní myslí se schovat nedá. Je zde a dostane vás, ať jdete kamkoliv.
O co se to jako snažíš? Myslíš si, že máš naději? Na to být šťastný? A ještě k tomu s někým? Si jen hříčka přírody. Nechutná a zvrhlá. Nezapadáš do tohoto světa. Měl bys nechat všechny být, pro jejich dobro!
Nezapadám? Nejspíše. Ale co je se mnou špatně? Proč nejsem jako ostatní? Ten scénář, jenž je platný pro všechny, ten ke mně nějak nesedí. Vlk s vlčicí mají malá vlčátka. Tolik se mi tahle věta nelíbila. Necítil jsem, že by měl být i mým příběhem. Ale proč? Proč nejsem jako ostatní? Proč se musím lišit? A jaký tedy doopravdy jsem? Sám to nevím. I v davu se cítím opuštěný. Celá moje existence prahne po tom, aby někdo uviděl, co mi straší v hlavě. Aby byl někdo, kdo při mně bude stát. Nikdo totiž nechce být sám. Ten fakt si uvědomuji víc a víc. Jako by snad ani nebylo místo, kde bych se měl cítit jako doma. Domov je přeci místo, kde nás mají všichni rádi a je někdo, koho můžeme milovat. To je domov. Ale já to neměl. Pořád jsem si připadal jako jedno z neviditelných dětí. Úsměv na tváři a večer slza padá na studený mech.
Zastavil jsem u potoka. Již zde nebyl žádný led, jako když jsem tu byl naposledy. Voda narážela na kamení. Byla dokonale čistá, přes to ale silně neklidná. “Tady máš vodu, pij,“ pronesl jsem stále smutným hlasem, i když jsem to na sobě nechtěl nechat znát. Pak jsem sám zabořil čumák pod vodní hladinu. Voda měla již příjemnější teplotu, i tak ale ještě nebyla úplně vyhřátá. Díky tomu mě to donutilo z ní rychle vyjít. Takhle by mi totiž byla ještě větší zima. Udělal jsem několik kroků dozadu a opět se posadil do mechu. Bylo tu tak krásně, ptáci zpívali svoje písně a někde v dáli začal cvrkat cvrček.
“Líbí se ti náš les? Podle mě má své kouzlo,“ zeptal jsem se tiše.

Jeho slova říkala jedno, no já slyšel i to, co sdělit nechtěl. Jeho myšlenky se objevili jako našeptané větrem v mé mysli. On lže. Pomyslel jsem si mírně ublíženě. Neměl jsem rád, když ke mně někdo byl neupřímný. Pravda byla nejlepším řešením, zvlášť když nebylo proč lhát. Na druhou stranu jsem chápal, že jsem byl stále cizí a on neměl důvod se mi to rozpovídat o svém životě. Přes to jsem to ale věděl. Neměl jsem to srdce mu nadat za to, že mi kecá. Posunul jsem se k němu blíže a drcl do něj čumákem. “Není třeba slov,“ zašeptal jsem tiše do jeho kožichu a nenápadně opět nasál tu vůni, jenž z něj šla. Voním nějak i já? Ptal jsem se zamyšleně sám sebe. Pomalu neochotně jsem se od něj odtáhl, no stále jsem mu byl docela blízko. No nedotýkal jsem se ho. Jako bych to teplo cítil, věděl že tam je, ale nemohl na něj dosáhnout. Bylo to tak depresivní…
Podíval jsem se na Suzieho vševědoucím pohledem. Takže zemřel. Viděl ho umřít. Štěstí, nebo smůla? Nebyl jsem si jist. Musí být pocta strávit s člověkem jeho poslední chvíle… No nedokázal jsem si představit, jaké to je, vidět někoho umírat. Ano, již jsem ztratil osoby, na kterých mi záleželo. Přišel jsem o rodinu, o přátele, někdy rozloučení, někdy smrtí. Nikdy jsem však neviděl tu poslední chvíli. Tu chvíli, kdy z tělo vyprchá život. Oči ztratí ten lesk. Zbyde jen posmrtná lastura, ale i ta se časem promění v prach. Na mysl mi vyvstala představa Maxise. Ležel ve vlastní krvi a upíral na mě oči, které prosili o pomoc. Byl tak bezmocný. Zavřel jsem pevně oči a pokusil se ten výjev z vlastní mysli vypudit. Už jsem našel odpověď na otázku. Je lepší, nevidět své blízké v jejich posledních chvílích. Ta beznaděj.
“Ano, bouřek,“ zopakoval jsem s jistým studem a pohledem provrtával mech pod svýma tlapama. Nechtěl jsem, aby viděl tu spoustu pocitů v mých očích. Už dlouho jsem necítil kontakt. Teplo jiného těla. Až s ním. Chtěl jsem to zpět. Jako bych si najednou vzpomněl, jak je to příjemné a když to skončilo, musel jsem na to pořád myslet. Ještě k tomu jsme tu byli sami dva. Nic mi nebránilo se na něj prostě nalepit… Tím bych ale tak nějak zahodil veškeré šance na to, že bych později přeci jen mohl dostat jeho tělo jako kamínka.
Studený vítr se mi prohnal kožichem. Jako by byl směřován přímo na mě a to hned několikrát. Celý jsem se rozklepal. Dostal se mi totiž až pod kožich a byl opravdu ledový. Touha po jeho přítomnosti se tím najednou mnohonásobně zvýšila a když se zeptat, zda sem ho neobtěžoval-“Neobtěžovalo!“ Řekl jsem až příliš horlivě a zůstal mu naléhavě hledět do očí. Uvědomil jsem si své chování až pozdě. Kdybych nebyl celý od chlupů, určitě bych byl v tuhle chvíli rudý až na zadku. Sklopil jsem pohled opět do země a pokoušel se v duchu proklínat za svoji neschopnost. “Bylo to fajn…“ Pokusil jsem se to nějak zakecat, no fajn bylo opravdu slabé slovo. Připadal jsem si jako přecitlivělá želva, že to takhle beru. To nadšení z krátkého fyzického kontaktu… No byl jsem asi 2 roky sám a tohle byl jako elektrický šok.
“I teď je mi zima,“ prohodil jsem a koukl mu do očí. Snažil jsem se tím nějak naznačit, že bych ocenil další dávku jeho.

Zadíval jsem se na něj. “Ano, jen tak, najednou,“ odpověděl jsem tiše. Bylo to zvláštní, jak se může jistota najednou změnit. To s čím jsme počítali se prostě ztratilo. Že i příroda si může říct, seru na to, budu jiná. Pohled mi bloudil po okolí. Kdo ví, jak to tu vypadalo předtím. Podíval jsem se směrem, kde se nejspíše nacházel Neon. Někdy bych se ho mohl zeptat. Napsal jsem si to na pomyslný seznam úkolů. Tohle však nebyla jediná věc, která se najednou stala. Změnilo se toho tolik. Ale teď už to bylo pryč. Dlouho jsem ležel na dně. Pamatuji si doposud tu chladnou podlahu, no konečně jsem se dostal pryč. Je to krásná chuť naděje. Chuť toho, když se vznášíte zpět nahoru. Přes to byly věci, jenž už se nevrátí. Tedy, spíše osoby. Tolik obličejů, jenž časem bledly a stávaly se jen vzpomínkami bez tváří.
“Gallirea,“ řekl jsem a koukl mu do očí. “Gallirea, takhle se to tu jmenuje, tady jsi,“ dodal jsem. Slyšel jsem ten název tolikrát a přes to mi přišel nějak zvláštní. Celá tahle země byla krásná. Žádní lidé, jen příroda. Jídlo. Vlci. Jistě, nebyla to tu jen samá duha a hrnec zlata. Stávali se i špatné věci, smrt. To bylo ale nevyhnutelné. Jednoduše mě tahle země přitahovala. Tak jak magnet přitahuje kov, tak Gallirea přitahovala mě.
“Bratr? A kde je?“ Až po chvíli mi došlo, že city k němu pronesl v minulém čase. Omotal jsem si ocas okolo nohou a omluvně na něj koukl. Nechtěl jsem rýpat do citlivého tématu. Nechtěl jsem vypadat jako necita. Já sám si nepřál hovořit o minulosti ani o své rodině. Má sestra… ta byla v této zemi, no neobtěžovala se si mě najít. A já o ni už ani nestál. Když jsme se potkali, tak šla raději za někým, koho znala pár dnů. Uvnitř mě najednou vzplál vztek. Hlavně že sem prý šla kvůli mně. Pomyslel jsem si kysele. A Maxis…
Ucítil jsem závan větru. Lehký svěží větřík, jenž mi pročesal srst. Přes to… Do téhle části lesa se málo kdy dostal vítr. Zvedl jsem tvář k místu, odkud sem dovál. Možná bude opět pršet. Koukl jsem na mého společníka. Nejspíše bych byl za hromy i rád. Chtěl jsem zpět k němu.
“Bojíš se bouřek?“ Nakousl jsem to téma, co se stalo a sklopil jsem mírně stydlivě pohled ke zbytkům lasičky. Už zde nebylo nic, o co bych stál. Kožešinu jsem si posunul stranou a zbytek zahrabal pod napadané listí.

Byl tak ladný ve svém pohybu. Můj pohled na něj byl pevně ukotven. Možná se dal nazývat zíráním, ale dokud mě neviděl, tak to nevadilo. Všiml jsem si nějaké pochmurné emoce v jeho tváři. Bylo to ve chvíli, kdy musel vzít život zvířete. Nesmíš si to tak brát, Suzie. Pomyslel jsem si a pousmál se. Život je pomíjivý. Ani mě nedělalo radost brát život mé svačině, ale co jsem mohl nadělat. Sklonil jsem se ke kořisti a zahryzl do ní zuby. Projely kožichem, kůži, tukem až do masa jako ostré žiletky. Roztrhl jsem ji, a co nejpečlivěji ji začal zbavovat kožichu. Nehodlal jsem to jíst s ním. Taky se bude hodit. Neon pořád něco plácá o smečkovém úkrytu, až to přestane být pohádka, bude se třeba hodit. Malá, ale zahřeje.
Sedl si vedle mě. Celé mé tělo se napjalo. Byl tak blízko. Jako by si mé tělo pamatovalo to teplo, jenž jeho tělo vydávalo. Jako by si můj čenich pamatoval vůni, když se zabořil do toho kožichu… Zatřásl jsem hlavou. Blue, Blue. Nech si zajít chuť. Pomyslel jsem si kysele. Byl přeci jen mladší a jaká byla pravděpodobnost?...
Jak dlouho zde jsem? Na pravdu? Chvíli jsem na něj zamyšleně hleděl. “Já… ani nevím. Přišel jsem již dávno,“ sklopil jsem tvář. b]“Přišel jsem v době, kdy tahle země vypadala krapet jinak… Pak se najednou vše změnilo. Před obličejem ti vyrost přes noc kopec a podobně,“[/b] uchechtl jsem se nad tou vzpomínkou. Doposud jsem si onen úkaz nedokázal vysvětlit. Jak se může něco takového stát? A nikdo neznal odpověď. “O doby, co tu jsem, už přešli 3 léta a 3 zimy,“ Řekl jsem s jistotou. To jsem si ještě uvědomit dokázal. Tolik času uplynulo. Byl pryč a já si připadal, že jsem se za tu dobu ani nikam neposunul. Maximálně jsem zestárl, ale pořád jsem byl sám. Ano, měl jsem smečku, stal jsem se ochráncem. Tahle myšlenka mě opět dokázala povzbudit. Začichal jsem, zda zde není nikdo cizí, nic. Čistý vzduch. “A co ty? Jak dlouho tu jsi? A co tě sem přivedlo?“ Vypadal mladě a energicky. Tohle místo pro něj bylo jako stvořené. Hlavně ať zabaví tu uslitanou věc.
Vrátil jsem se ke konzumaci svého pokrmu.

Suzume na můj souhlas reagoval velice nadšeně. Pro mé ego to bylo jako příjemné pohlazení mladého stvoření. Spokojeně jsem se usmál a vydal ze sebe nějaké sebevědomé a přátelské šťeknutí. Poté jsem se rozešel hlouběji do našeho domova. Les byl tak krásný. Vůně bouře ve vzduchu.
Stromy. Kdysi jsem v každém lese viděl něco, jenž stálo za prozkoumání. Jako by měl každý strom svoji duši a promlouval na mě vlastním jazykem. A já jim rozuměl. Nyní jsem již ztratil schopnost slyšet. Již jsem se neradoval z každého zašustění větru v koruně stromu, ani jsem neběhal za vlastním ocasem. Možná jsem prostě už moc starý. Pomyslel jsem si smutně. Svět byl tak krutý. Byli jsme všichni narozeni pro smrt. Já si přál se vrátit zase na začátek. Moci udělat lepší rozhodnutí a zlepšit kvalitu svého bytí. Být stále mlád…
Povzdechl jsem si nad tou depresí, co najednou zachvátila mou mysl. Rychle jsem to všechno zahnal, teď nebyl čas truchlit. Raději jsem zrychlil a donutil své tělo zůstat v rychlosti, která se podobala klusu. Zastavil jsem až ve středu lesa. Les zde byl hustější, no listy měly dále krásný zlatý nádech. Bouře ve vzduchu. Díky ní zde byla větší tma, než obvykle. Přes to šlo vidět, že již nyní před námi utíkala naše svačina. „Beru si tu větší,“ pronesl jsem sobecky a dal se po ní. Nebyla třeba ani velká námaha, lov lasiček se stal součástí mého života. Nejedl jsem v podstatě nic jiného. Díky tomu mi lasička rychle skončila v zubech. Jednoho dne nám vyhlásí válku. Pomyslel jsem si ne moc nadšeně a sedl si k jednomu ze stromů. Pozoroval jsem Suzumeho.

Seděl jsem na svém ďůlku a pohledem zkoumal ty dva. Cattana, tak se jmenoval ten zralý na polepšovnu, jsem propaloval mírně naštvaným pohledem. Jistě, nebylo asi úplně vhodné dávat najevo, jak moc mě tohle rozhodilo, ale bylo mi to jedno. Překazil mi tulení, sebral mi teplo. A ještě k tomu křičel. Křičel. Jak já měl rád nevýrazné vlky. Všichni věděli o tom, že existují, ale nekřičeli. Nežádali nepřetržitě pozornost. Vzpomněl jsem si na jednoho mého kamaráda ještě z domova.
Já a Ernie, kámoši jak hrom. Seděli jsme spolu u stromu a on mi ukazuje nějakou blýskavou věc, co se mu houpe na krku. “Sluší mi? A pravdu, nezaujatou.“ Ptá se. Přemýšlel jsem dlouho. “Na pravdu? Je to nezvyk, ale sedí k tobě. Je takový nevýrazný… jako ty.“
Pousmál jsem se při té vzpomínce. Ano, měl jsem rád vlky, kteří znali hranice. Byl jsem ztracen v myšlenkách nad minulostí, když jsem si všiml, že ke mně ten tulící míří. Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal, co potřebuje, no mile mě překvapil. “Ahoj,“ řekl jsem poklidně a prohlížel si ho od hlavy až k patě. V mysli jsem ho hodnotil, no snažil jsem se to nedat najevo. Nakonec jsem si sám pro sebe přikývl a zároveň mu tak odpověděl. “Rád. Procházka zní dobře a svačina ještě líp,“ postavil jsem se na nohy. “Jelikož zde není Neon ani Cora, musíme ale zůstat na tomto území,“ pronesl jsem vážně a zároveň omluvně. “Věřím, že je zde ale spousta věcí, jenž si ještě neviděl,“ co to kecám, je to prostě les. K mému nadšení alespoň ten rozverný pošuk někam utekl.

// Hip, hop, hurá, píšu. I když neočekávejte výkon, protože se topím v depresi a sebelítosti. Juch juch, klauzury.
Seděl jsem na svém ďůlku a přemýšlel o tom, že je teď tenhle les pod mým velením a to je boží. JE můj, ne váš. Až zemřu, dejte mi ho do rakve. Můj pohled měl v sobě všechnu nezodpovědnost světa a já se cítil jako nově zvolený bůh, který tohle místo dostal jako své útočiště.
Uslyšel jsem oslovení, jenž bylo směřováno na mě. Ten fakt, že někdo nezná mé jméno, mě urazil. “Jmenuji se Blueberry, říkej mi bož-,“ než jsem stihl doříct, aby mě nazýval božským, tak se ke mně to stvoření přitisklo tělo na tělo a čumák mi zabořilo do kožichu. To je ale řízek, to je ale číslo. Pomyslel jsem si a zároveň ze mě vyšel překvapeně nějaký neidentifikovatelný zvuk. Nebyl jsem si jistý, co se vlastně děje a před čím bych měl onoho vlka chránit. První věta co mě napadla, ze mě i vyšla nahlas. “Nejez mu to ucho!“ K mému štěstí zrovna všechno přehlušil hrom, který mi ihned odpověděl na otázku, proč se ke mně tulí a třese se. S zájmem být hodnej kluk, jsem přes něj přehodil ocas a čumák si položil mezi jeho uši. Sice jsem měl ze začátku tendenci ho odstrčit, no nyní mi takhle pozice začínala být překvapivě příjemná. Byl to mladý pohledný vlk a jeho tělo hřálo. Taky se ke mně dobrovolně tiskl a já nevypadal jako úchyl. Pousmál jsem se, přeci jen se něco takového nevidělo každý den. Neplánoval jsem tedy odmítat. Hlavně když počasí bylo tak nepředvídatelné, jako náš Neon.
Tuhle romantickou chvilku nám ale přerušila nějaká chlupatá koule. (Vlk.) Vrhla se na nás s nějaký neidentifikovatelkým výkřikem a skulila nás k zemi. V tu chvíli jsem si přál, aby sem všichni přiběhli a zachránili mě. A koho neuvidím, je smradlavá paznechta. K mému zděšení se zde neobjevil nikdo a nikdo mi nepomohl. Jediné štěstí bylo to, že si koule vybrala za předmět žužlání ocas řízka a ne můj. S nenápadností velryby jsem se přesunul dále od středu žužlání a s mírně zklamaným pohledem jsem koukl na vlčka, s nímž jsem se mohl tulit. Chtěl jsem se do té pozice vrátit, jelikož nyní mé tělo bylo vystavené dešti, větru a zimě.

// Suzume omlouvám se. :) Odepíšu zítra, to víš, konec roku, je blázinec.

Sledoval jsem tu velkou hnědou nádheru. Neon byl najednou v mých očích tak o 200% hezčí, krásnější a moudřejší. Přeci jen, já a ochranář? Musel být tak moudrý, že zvolil právě mě. No nečekal jsem to, že by ke mně někdy mohl mít takovou důvěru. Přeci jen… Nejsem nejchytřejší, největší ani nejsilnější… Nebo že by jo? Napadlo mě zamyšleně a škubl jsem ocasem jako nějaké psisko. Neonovo pověření ve mně totiž dokázalo vznést opět mé ego. Pořád bylo mírně pošramocené a mělo pozohýbané rohy, no bylo tu. Konečně jsem si připadal, že za něco stojím.
Ucítil jsem cizí pach. Všiml jsem si i změny Neonova výrazu, na chvíli vypadal zamyšleně. Já se ihned zvedl, že se rovnou s plnou parádou zhostím své úlohy a půjdu se na toho vetřelce podívat, no Neon na mě promluvil. Nedovolil jsem si ho ignorovat a prostě odejít, takže jsem na něm zůstal viset nedočkavým pohledem a čekal, že řekne něco o tom, že tam mám jít, no to neřekl. To co z něj vyšlo, mi vyrazilo dech. Znělo to tak přátelsky a hravě. Na chvíli mě napadlo, že to dělá jen z lítosti, no tu možnost moje nově získané ego zamítlo. Zablikalo mi tedy v očích a s těžce získávaným vážným výrazem jsem na něj kývl. “Ano pane!“ Souhlasil jsem ve stejném stylu a kdybych mohl, i bych se mu poklonil. On ale tenhle hravý výjev přerušil vážnými slovy a rozešel se pryč. Až po pár sekundách mi došlo, že mi tím vlastně vzal můj první úkol. Měl jsem chuť protestovat a dát si s ním závod, kdo tam bude dříve, no nejspíš by mi to vysloužilo rychlý post omegy.
Osaměl jsem. V mé blízkosti byli jen dva spáči. To mě docela mrzelo, Neon mi měl podobnou věc oznámit za zvuku fanfár a přítomnosti celé smečky, no ne? Měl jsem chuť to teď jít všem říct, aby věděli, že se na mě můžou spolehnout. Ostražitě jsem teď tedy seděl a čichal, jestli neucítím nějakého cizáka. Brzy mě to ale přešlo a došlo mi, že až takhle vážně to nejspíše brát nemusím. Přeci jen-kdo by nás tak chtěl napadnout, když nás tu bylo tolik. Přes to jsem se pořád tetelil blaženým egoismem a čekal jsem, až se zde objeví někdo, s kým to budu moci sdílet.

// Tak jde i o to, kde jste. :) Jsme tu teď tak nějak na 3 skupiny, tak snad na sebe čekat nemusíme. :) Já teď osobně píše prostě poté, co napíše Neon. :) :D

Pohled rudých očích, v kterých nebyly plameny. Všechen ten oheň jako by vyhasl. Komu jsem dovolil mě uhasit? Pomyslel jsem si a sklopil pohled. Stejně jsem z Neonovi tváře nedokázal nic vyčíst. Byla klidná a vznešená, jako on celý. Byl opravdu alfou, jakou si tahle smečka zasluhovala. Velký ve své kráse. Přes to jsem ho chtěl vidět, že ho to mrzí. Že lituje toho, co se stalo. Místo toho jen ta nehybná tvář.
Zvedl jsem pohled, když začal mluvit. Pohled mi ještě více ochladl. To co tu říkal, zněla jako hloupá lež. To se ani nesnažil, aby to znělo uvěřitelně? Vlna… Moře… Zvíře… Zuby… Tolik faktů, které nedávaly smysl. Moje mysl tomu nechtěla věřit, no Neonův hlas… Nebyl v něm ani náznak po tom, že by snad lhal. Jediné zaváhání jsem nepoznal. Navíc, něco uvnitř mě, co jsem nedokázal pojmenovat, jako by zaslechlo pár jeho myšlenek. Pár vzpomínek. Donutilo mě to uvěřit téhle bláznivé historce, kterou mi tu zde přednesl. Přes to že jsem mu uvěřil, pořád jsem nebyl spokojený. Ano, dal mi vysvětlení a uznal jsem, že za to nemohl… No moje tělo toužilo po uznání. Toužil jsem slyšet to, že ho to zajímá. Že oceňuje to, co jsem tu předvedl. Jak jsem tu byl sám a musel bránit tohle místo. Taky jsem mohl odejít a věnovat to bezdomovcům. Pomyslel jsem si kysele a sklopil pohled. Pak se ale do mého zvukovodu dostala jeho slova. Zadíval jsem se na něj. Omluvil se a drcl do mě. On, velký Neon. Projevil mi jakousi známku přátelství a vděku. Zůstal jsem na něj zírat mírně užasle a cítil jsem, že se mé oči rozzářili, jako by se stal právě zázrak. Egh. Nějakou chvíli jsem na něj jen zíral, no nechtěl jsem působit jako slabomyslný a tak jsem se rychle zase vzpamatoval. Jeho další slova… Ochranář? Já? To znamená, že mi věří? Tolik zodpovědnosti. Měl jsem z toho strach, ale zároveň jsem byl nadšený. Moje podupané sebevědomí se začalo pomalu hrabat z hrobu. Vypjal jsem hruď, abych vypadal co nejvíce okouzlujíce. “Přijímám to,“ řekl jsem vážným hlasem, no uvnitř moje mysl vrhala kotrmelce. Měl jsem představu o tom, co to obnáší.

Máky. Vyrostly ze země v úmyslu, aby mi zvedly náladu. Jindy by tomu tak bylo. Měl jsem rád květiny a hlavně, když byly spojené s magií. Navíc se mi pozornost našeho alfy líbila. To jsem nemohl nepřiznat… No dnes jsem na ně jen koukal a moje bolavá hlava na to nereagovala zrovna nejlépe. Pořád jsem se cítil ublíženě a to co jsem potřeboval, bylo vysvětlení. Místo toho všichni dělali, jako by se nic nestalo. Jim to tak možná připadalo, ale mě? Byl jsem sám a netušil se, co se s nimi stalo… Vždyť je to má smečka, má rodina… Ztrápeně jsem se zadíval na Neona. Řešil teď nové členy, no přes to jsem toužil, aby už skončil a já se mu mohl vetřít do pozornosti. K mému štěstí začali všichni mluvit o nějaké prohlídce lesa, na což se Cattan ozval s jeho hyperaktivitou. Sklopil jsem při tom návalu slov uši a přemýšlel, jak může někdo zvládat mluvit tak rychle.
Prohlídka lesa? Pokusil jsem se zahnat ironický škleb. Je to les. Jsou tu stromy a tráva. Co si tu jako chcou prohlížet? Přes to jsem ale nic neříkal a nechal je při tom, že zde uvidí nějaký zázrak. Jestli chcete zázrak, koukněte se na Radnaydena. Jeho trpělivost je zázrakem. Kmitl jsem pohledem k místu, kudy s Jennou odešel. Věřil jsem, že ji má rád. Že ji možná i miluje. Že si zvykl na její poznámky… No to odloučení? Když se tak dlouho neviděli? To bych nevydržel i kdybych opravdu chtěl.
Pohledem jsem se snažil vyprovodit ostatní, abychom s Neonem osaměli a já měl možnost si s ním promluvit. Když začali mluvit o té hře, už jsem se pomalu zvedal a přešel k němu. Sedl jsem si kousek od něj, aby mě slyšel, i když budu mluvit potichu a díval jsem se mu vážně do očí. Stále jsem ale čekal, až vše okolo dořeší. Pak jsem spustil svoji nálož otázek a obvinění.
“Neone… Kde jste byli? Kam jste odešli? Proč jste mě tu nechali samotného? Bál jsem se a musel jsem to tu celé hlídat sám… Přišlo několik cizinců a já nevěděl, co jim říct. Že smečka zmizela? A že netuším, kdy se vrátí? Jestli se vůbec vrátí…“ Odmlčel jsem se a sklopil tvář. “A proč všichni děláte, jako by se nic nestalo,“ zašeptal jsem. Chtěl jsem slyšet aspoň uznání za to, že jsem to tu hlídal. Nebo omluvu. Nebo vysvětlení.

Kde se vzal, tu se vzal… Najednou jsem ucítil náraz a celé mé tělo se ocitlo smáčené vodou. Nestačil jsem ani vykřiknout, nebo se bránit. Jen jsem nechápavě koukal do prázdna, mrkal, mlčel a přemýšlel, co to jako má znamenat. Jestli se svět opravdu zbláznil.
Vyhrabal jsem se na rozklepané končetiny a hleděl okolo sebe. Hrudník se mi zrychleně nadzvedával. Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo děsit, no nakonec vyhrála má škodolibá část, která si užívala ten fakt, že vodou přes hubu jsem nedostal jen já, ale i spousta dalších. Dokonce i někdo, kdo se na našem území zrovna objevil. Tomu se říká uvítání, jak má být. Zle jsem se zasmál, no úsměv mi zmizel velice rychle. Prohlédl jsem si pořádně okolí a můj pohled se náhle změnil. Tvář mi přešla od hněvu, zášti, uražení až po hluboký smutek a neštěstí. Zrádci. Projelo mi hlavou a pohledem jsem oskenoval okolí. Otočil jsem se k nim zády a lehl si do bláta. Netušil jsem, kde celou tu dobu byli, no já to viděl jasně. Opustili mě. Zraněného a samotného mě tu nechali. Dokonce i Neon, jenž měl být naším ochráncem a „tatínkem“ dělal, jako bych byl neviditelný. Zapomenutý. Zavřel jsem pevně oči a snažil se překonat tu bolest, jenž mi jejich chování způsobilo. Netroufl jsem si nic říct. V nějakém jiném světě je povoleno mluvit o problémech s rozdílnými. Můžeš být sám sebou, nechat všemu volný průběh a to až do konce. Můžeš se uvolnit a usmát, když budeš chtít… U nás to tak ale není, protože vše je v rukou krutého muže. Modlíme se v něj, věříme v něj a on dává jen pravidla a bolest. Pomyslel jsem si kysele a prohlížel si hlínu pod sebou.