Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přál jsem si, aby řekl, že cítí to stejné. Přál jsem si usínat v jeho blízkosti. Cítit jeho dech, cítit jeho tep. Byl jsem tak horlivý, vše se seběhlo tak rychle. Věděl jsem, že na city je brzo. Láska nepřijde za den. Ale to, co jsem teď cítil, tu bylo a bylo to silné. Jako bych veškeré mé přání vložil do něj. Nebylo se čemu divit. Opravdu jsem nikoho jiného neměl. Ani přátele, ani lásku. On se měl stát vším. Stačil ale jediný jeho pohled a všechny mé naděje se rozsypaly jako domeček z karet.
Byl jsem z něj zmatený. Řekl, že mu také buší srdce. Copak se to u přátel děje? Byl jsem zoufalý. Tvých pocitů si cením? Takže kamarádi. Takhle končí spousta vztahů, vím že nejsem sám, přes to to bolí. Co jsem ale čekal? Naléhal jsem na něj. Vše jsem to na něj najednou vyklopil a nedal mu ani čas, to strávit a rozhodnout se.
Vzpomínal jsem si, jak jsem očima dítěte koukal na svět. Bylo to tak jiné. Věřil jsem, že se vše v dobré obrátí. Teď však na mě udeřilo něco, čemu se v moderní době říká „friendzone.“ Měl jsem touhu zahodit všechny své emoce. Kéž by to mělo vypínač.
“Já… dej mi prosím chvíli, ano? Bude to v pohodě, jen mi dej chvíli,“ mumlal jsem a na tváři se mi objevil ten úsměv. Ten úsměv, ve kterém nebylo ani trochu štěstí. Byl plný bolesti a přetvářky. “Chvíli a vyrazíme za smrtí, jen chvíli,“ mumlal jsem dál a přitom jsem se zvedal. “Jen chvíli,“ rozešel jsem se směrem od něj se zamlženým zrakem. Chtělo se mi křičet a brečet. Přes slzy jsem neviděl na zem, což mělo v důsledku to, že jsem se po chvíli natáhl. Bolestivě jsem kníkl, ale zůstal jsem ležet. Potřeboval jsem chvíli na to, si vše srovnat v hlavě. I když jsem věděl, že chvíle stačit nebude, potřeboval jsem alespoň vypadat, že jsem v pořádku. Abych mu vlastní bolestí neubližoval. Protože, když se někdo usmívá, tak je v pohodě, ne?
Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Kde je můj šťastný konec? Již nejsem nejmladší. Čas plyne rychle, já stárnu. Každým dnem ztrácím naděje na to, s někým zestárnout. Nejsem přelétavý typ, jsem hodný a umím se starat. Tak proč jsem stále sám a odmítán? Možná je to tímhle. Jsem zlomený jedinec, jenž hledá někoho, s kým se zase seskládám. Ano, ve smečce je dobře, ale smečka nedokáže slepit rány. Dostal jsem se jednoho dne na dno a zapomenout na to, mi musí někdo pomoci. Do té doby se cítím jak na houpačce. Tak vypadá má náladovost. Tak lehce mě jde rozhodit a zničit.
Slep mě.

Utíkal. Já se pouze nesouhlasně zamračil. Tohle mi nemohl dělat. Nemohl něco takového naznačit a pak zbaběle utéct. To nechápal, co mi působí? Taky jsem měl chuť utéct pryč. Ale nemohl jsem. Nemohl jsem utéct od něj a už vůbec ne od sebe.
Vylezl jsem za ním na břeh a bez toho, aniž bych se pokusil ze sebe dostat vodu, jsem se na něj vrhnul a přišpendlil ho na záda k zemi pod sebe. “Řekni mi co cítíš,“ naléhal jsem. “Prosím… jinak se zblázním,“ řekl jsem se vší upřímností, kterou jsem v sobě našel. Nakousl to, tak jak to mohl jen tak odbít?
“Nebo, víš co? Mlč. Víš co cítím já?“ Mluvil jsem pevným hlasem.
“Cítím neskutečnou radost pokaždé, když vím, že jsi na blízku. Ten pocit, který mi tvá blízkost dává. To vědomí, že už nebudu muset být sám. Srdce se mi roztluče pokaždé, když narušíš můj osobní prostor. Ta blízkost ve mně vyvolává celou škálu emocí, které ani neumím popsat. I teď bije jako splašené,“ na chvíli jsem zmlkl. Chtěl jsem, aby ho slyšel. Jako by to snad bylo možné. Jako by s ním bylo možné cokoliv.
“Nevím proč, ale chci tu být pro tebe. Vím, že je možné, že tohle necítíš. Ale chci tu být pro tebe, i když budeš hledat někoho lepšího, jak jsem já. Někoho, kdo ti toho může dát více,“ bylo pro mě tak těžké, tohle všechno říkat.
“Nejsem nejlepší, ani talentovaný. Neumím moc věcí. Ale alespoň jsem tady,“ sklopil jsem hlavu a díval se mu někam do břicha. Ta sebejistota odcházela.
“Měl jsi někdy někoho rád? Ale ne jako kamaráda, tak nějak jinak?“ Zeptal jsem se tiše a nebyl schopen na něj kouknout. Pomalu jsem ho z pod sebe pustil. Očekával jsem znechucení. Nebo že uteče. Byl jsem přeci jen nějaký vlk, který ho právě teď zahrnul hromadou slov, které můžou vše změnit. Ale já to musel říct. Jsou věci, o kterých nikdy nemluvíme. Buď znamenají příliš málo, nebo příliš mnoho. To jsem slyšel mnohokrát. Já to však nyní překonal. Byl jsem ztracený v tomhle velkém světě. Neměl jsem nic. Vše, na čem mi kdysi záleželo, zmizelo. A já se spolu s tím ztratil. On byl jako záchranné lano uprostřed vody. A já nebyl schopen vyčkávat na to, než se ho chytím. Musel jsem se ho chytit a prostě doufat, že se neutopím.
“Tak to je to, co teď cítím.“

Položil mi překvapivou otázku a já na něm chvíli zůstal němě ležet. Netušil jsem, co mu na to říct. Neuměl jsem číst emoce. Pomalu jsem z něj slezl a lehl si před něj. Zůstal jsem mu odevzdaně zírat do očí. Byl jsem k němu dost blízko. Cítil jsem v kožichu jeho teplý dech.
“A jak se cítíš?“ Zeptal jsem se s neskrývanými starostmi. Záleželo mi na něm a tak jsem chtěl vyslechnout to, co začal. Malá část mě totiž stále doufala, že by mohl cítit to co já. Že by na mou přítomnost mohl reagovat tak, jak já na tu jeho. Byly to touhy a přání, které jsem se bál vyslovit. Jak ukázat to, jak jsme slabí? A kdo si to zaslouží?
“Taky se cítím zvláštně,“ řekl jsem po chvíli a nespouštěl pohled z jeho očí. Já však už ty pocity znal. To pobláznění, které sebou přinese tolik pocitů. Vždy je to jako poprvé. Pro mě to vždy bylo však velice bolestivé. Buď to byla neopětovaná láska, nebo skončila katastrofálně.
Megan mě podvedla, Kaien se na mě vykašlala, Neyteri mi to nikdy nevrátila a Markus… ten zmizel… Hlavou se mi honil seznam mých zklamání. Přes to všechno jsem se ale nebál dalších. Protože teď přede mnou ležel Suzie. Měl krásné oči, hravou povahu a rozkošnou tvář. Strach při pohledu na něj zmizel. On mi za to stál. Stál mi za případnou bolest. Byla to jen malá daň za to, moci s někým zažít tolik krásného.
Posunul jsem se k němu blíž a dál sledoval jeho oči. “Tak… co cítíš?“

Pobaveně jsem ho sledoval. Nemám šanci vyhrát? Ale já nemám rád prohry. I když… jeho bych nechal vyhrát jen pro to, abych mohl vidět, jak se na mě usměje. Proto jsem se nijak nebránil a jen jsem čekal, co z mého protivníka vyleze. Tedy spíše, na co se zmůže. Co mi provede.
Ani jsem se nenadál a on se přemístil za mě. Prrr, fantazie. Nebál jsem se, co mi provede. Měl mou důvěru a tak jsem se ani nepokoušel otočit a zachytit, co chystá. Uslyšel jsem ránu a pak mi záda ohodila voda. Zamrkal jsem a koukl dozadu. Nebyl tam. Všiml jsem si ho až po tom, co ze sebe vydal nějaký zvuk. Koutky mi pobaveně zacukaly. Vypadal tak roztomile, když tam pode mou ležel.
“To je vše, co umíš?“ Zašeptal jsem mu do ucha líbezně a pomalu položil své tělo na to jeho pod sebou. Samozřejmě jsem myslel na to, že on je drobný, takže jsem na něj nenalehl celou váhou. Placatý Suzume by nebyl tak dobrý, jako ten 3D.
Čenich jsem si položil pohodlně mezi jeho uši. “Byla by z tebe fajn postel,“ poznamenal jsem uvolněně.

Měl jsem v plánu pokračovat ve svém tichém depkaření a jít se někam ujíst k smrti, on mi to ale překazil. A byl jsem za to rád.
Všechno se to stalo dost rychle. V jednu chvíli jsem se utápěl v žalu a v druhou mě něco povalilo pod vodu celého. Můj kožich utrpěl asi nejvíc. Pokud nepočítáme nedostatečný přísun vzduchu. Přes to jsem neměl čas se tím trápit. Byl jsem z toho překvapený. Kdo by nebyl, když se na vás ve vodě něco vrhne. Napadlo mě, že to je třeba vodní příšera a byl jsem připraven jí nakopat prdel. Kdy jsem se však vynořil z vody, uviděl jsem, že je to on. Zůstal jsem na něj překvapeně zírat. Bylo to jako převrácení nálady o 180 stupňů. On mé zmatení ignoroval a začal mi ochutnávat ucho. Moje tělo na kontakt s jeho slinami reagovalo rozbušeným srdcem.
“Eghm,“ vydal jsem ze sebe místo odpovědi na jeho rozkaz a chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám poslechnout, a nebo na truc dál smutnit. První možnost byla lepší, no pří té druhé by mě třeba začal utěšovat…
Zahnal jsem nevhodné představy o nás dvou a raději jsem se pokusil usmát. Podíval jsem se na něj a s jiskrou v očích se po něm vrhl a rychlým pohybem ho také stáhl pod vodu. To ovšem jen na chvíli, abych mu náhodou nezpůsobil nějakou újmu na zdraví.
Když jsem ho pustil, tak jsem rychle popoběhl o pár metrů dál, abych se dostal z jeho dosahu. Potřeboval jsem se první nadechnout, než on uvede další útok. Ocasem jsem pobaveně plácl do vody. “Tak se ukaž,“ ušklíbl jsem se.

// Přímořské pláně
Slyšel jsem jeho hlas, který za mnou poslal. Moje nohy však nebyly schopny zastavit a v hlavě mi ještě doznívala jeho slova.
Jestli jsem zraněný? Ano. Cítím se, jako by mé orgány trhal ve dví. Tedy, hlavně ten jeden.
Jestli mě něco bolí? Ano. Jako by mi na hrudi spočívaly kameny tak těžké, jako ty egyptských pyramid.
Jestli mě má ošetřit? Copak to lze udělat? Co může udělat? Je jen jedno řešení, které však nelze tak jednoduše ovlivnit. Dát se mi. A pak je ještě jedno. Naučit se žít po jeho boku s chronickou touhou a bolestí a zároveň tiše doufat, že se jednoho dne probudím a bude to pryč.
Hleděl jsem do vody. Nebyla moc hluboká a k mému štěstí byl proud dostatečný na to, abych se v ní nemohl zahlédnout. Brzo se objevil i Suzume. “Tady máš vodu, můžeš se napít,“ špitl jsem a záměrně se vyhýbal očnímu kontaktu. Ne kvůli slzám, protože Blue ty přece nepláčeš. Zamručel jsem. Nenávidím Tě. Ne. Nenávidím se.
Voda byla příjemně chladící a tak jsem do ní vlezl hlouběji. Z šátků mi konečně uplaval zbytek mušlí, které jsem nesetřásl cestou. Na nic z toho jsem teď ale opravdu nemyslel. Byl jsem ztracen v myšlenkách a výčitkách. Proč mu to prostě nemůže dojít?
Prudce jsem vrazil hlavu pod vodu. Nebyla to snaha se utopit, i když bych to nejraději udělal. Byla to pouze snaha o to schovat mou slabost. Voda s vodou splyne a tak když jsem hlavu vytáhl, nešlo poznat, jestli trpím.

Drobné kamínky a mušličky se mi lepily na srst. I mé šátky byly mokré a olepené tím svinstvem. Pokusil jsem se zatřást tlapou tak, aby z šátku vše opadalo, ale bylo to přilepeno silně. Musel jsem to umýt. Další důvod, proč jsem chtěl vyhledat vodu.
Uslyšel jsem, jak i on vychází z vody. Dělalo to zvláštní křupavé zvuky. K mému překvapení mi byl příjemný na poslech. Znamenalo to, že se přibližuje. Blue! Vzpamatuj se.
Chvíli jsme vedle sebe mlčky stáli, trapnost téhle situace se dostala na červenou. V uších mi varovně pískal alarm. Takhle situace si žádala nějakou akci. Nějaké zakročení. Něco, co to napětí sníží. Můj mozek se zavařoval a mě vyvstala před očima jen jediná věc, kterou jsem chtěl udělat. Zahrát to na pravdu.
“Suzie?“ Zašeptal jsem a pak udělal rychlý krok k němu a čenich mu zabořil do srsti na zádech. To byla jediná šance, jak se mu nemuset koukat do očí. “Víš… co cítím?“ Mluvil jsem skoro neslyšně. “Proč to nevidíš?“ Pokládal jsem tiché otázky. Hlas se mi klepal.
Odtáhl jsem se od něj a přeci jen jsem se mu zadíval do očí. Hleděl jsem do těch jeho. Stále mě uchvacovala ta ledová barva. Dokázal jsem si ji vybavit, když jsem zavřel oči.
“P-pojďme za tou vodou,“ strach mě přeci jen přemohl. Otočil jsem se a pomalu se rozběhl směrem k té vodě. Zastavil jsem až u ní.
Asi mám infarkt.
// Řeka Mahtaë

Byl jsem tak rád, že je tady. Srdce mi dělalo kotouly. Tiskl jsem se k jeho tělu a doufal, že se mu to bude líbit. Navíc, voda byla studená a já byl rozehřátý ještě od sluníčka. Chtěl jsem ho zahřát, ale realita mě uzemnila silnou ránou do srdce. On reagoval, jako bych byl někdo cizí. Nebo jako bych se mu hnusil. Cítil jsem, jak se vedle mě celý napjal, když jsem se ho dotkl. Také jsem viděl jeho výraz. Byl překvapený, to jsem čekal. Ale jako bych tam viděl i něco víc.
“Omlouvám se,“ zašeptal jsem plačtivě. Ty pocitové výkyvy na mě neměli nejlepší dopad. Už tak jsem měl rozkopanou psychiku. A on mě dokázal zvláštním způsobem ničit ještě víc. Ale bylo to v pořádku. Protože ta bolest se dala snést, když byl tady. Líbilo se mi, jak to bolí.
Zacouval jsem o pár kroků dozadu, abych ho neobtěžoval mou blízkostí. On ve stejnou dobu uskočil také a schoval se ještě k tomu pod hladinu. Takže moje domněnka byla podle všeho správná.
Proč se na něj nemám dívat? Povzdechl jsem si nechápavě. Byl jsem z toho mladého vlka zmatený. Nechápal jsem, co mi chce tím vším říct. Měl jsem chuť to na něj zakřičet a doufat, že mi on dá normální srozumitelnou odpověď. Na to jsem však nebyl dostatečně odvážný.
“Tak pojďme pít,“ řekl jsem tiše a pomalu vylezl z vody. Můj zmoklý kožich mě momentálně nezajímal. Voda mi kapala skoro všude, ale já neměl sílu to řešit. Zůstal jsem k němu stát s tváří odvrácenou. Byla to pouhá sebeobrana. Nemusel vidět, jak mě dostal.
“Musíme jít tímhle směrem,“ pohodil jsem hlavou k severu. Tam byl cíl našeho putování. Na dohled byla vidět řeka. Ta mu snad bude na pití stačit. Tedy, doufal jsem, že je to řeka. Pohled se mi dost rozmazával nějakou kapalinou.

Zdálo se mi o něm. Seděli jsme spolu u vody a hleděli na klidnou hladinu jezera. Hovořili jsme o něčem a zároveň o ničem. Možná jsme dokonce mlčeli. Ticho bylo příjemné a vůbec nám nevadilo. Měsíc byl nahoře na obloze a byl kulatý jako golfový míček. Jeho srst hřála můj bok. Byl to tak krásný sen.
Z každého snu se ale musíme probudit, a když jsem se probudil, on u mě nebyl. Již jsem necítil teplo jeho těla. Srdce mi okamžitě zachvátila panika. To mi zase utekl? Zase se na mě vykašlal? To mě napadlo jako první. Už to jednou udělal a udělat to znovu, to nemohlo být tak těžké. Vyskočil jsem tedy rychle na nohy a začal ho hledat pohledem. Točil jsem se dokola ve snaze ho zachytit. Uběhla chvíle, než jsem si ho ve vodě všiml. Slovy nelze popsat ta úleva, ten pocit, když se mi ulevilo. Okamžitě jsem se rozběhl jeho směrem do vody, voda cákala široko daleko, takže si mě musel všimnout. Natiskl jsem se svým bokem na jeho. „Jsi tady,“ vydechl jsem užasle a čenich mu zabořil do srsti. „Už jsem se lekl,“ že jsi zmizel. Myslel jsem, že to není ani třeba dodávat. Bylo jasné, čeho jsem se bál. Teď jsem byl prostě rád, že je tady.
Po chvíli němého vdechování jeho přítomnosti, jsem se od něj odtáhl. „Ta voda je studená,“ konstatoval jsem a pokusil se tím odvést od tématu, které se nabízelo. Nechtěl jsem, aby moc rozebíral mou zženštilost. Mé citové výlevy. Nechtěl jsem se mu znechutit.
„Není ti zima? A jak ses vyspal? Nemáš hlad? Žízeň?“ Starostlivě jsem se ptal a prohlížel si ho. Byl opravdu drobný, což zmoklá srst jen zvýrazňovala.

Ucítil jsem ostrý nůž, jenž mi projel hrudí. „Tady? S ní?“ Řekl jsem hlasem, jenž prozradil bolest a zoufalství. Takže jsem nebyl první, kdo mu tohle místo ukázal? Byla to ona? Doufal jsem, že tohle romantické místo uvidí první se mnou. Taky jsem si na chvíli představil, jak se mi užasle vrhne okolo krku. Ale on místo toho myslel na ni. Jen na ni.
Měl jsem na jazyku nějakou hnusnou poznámku o tom, že si má tedy raději jít za ní a užít si to s ní. On však ale ani nevešel do vody. A já neměl sílu na něj být zlý. Ne tak zlý. „Tak si tam zůstaň,“ kníkl jsem ublíženě. Nedocházelo mi, že jsem ho urazil. V hlavě jsem měl zastřený všechen zbytek okolí jen tímhle. Cítil jsem se ublíženě. Otočil jsem tvář zpět na měsíc, aby nemohl číst slabost z mého výrazu. Cítil jsem se, jako by mě kopl do hrudi.
Ucítil jsem náhlý studený vítr, jenž se mi prohnal kožichem. Zachvěl jsem se, ale nijak víc jsem to neřešil. Netrápil jsem se tím, že jsem měl rozhozený kožich, když jsem se cítil, jako bych měl infarkt.
Po nějaké době už jsem nevydržel trucovat a pomalu jsem se rozešel za ním. On mezitím usnul. S povzdechem jsem si lehl k němu a hlavu si položil přes něj. Hřál a upokojovalo mě to.
„Mám tě rád, copak to nevidíš?“ Zašeptal jsem smutně do ticha, které rušily jen vlny. Nebylo to jako mít rád někoho, koho znáte celý život. Tohle bylo to náhlé pobláznění, které přijde tak rychle, že si to ani hned neuvědomíte. A přinese sebou spoustu bolesti.
Po chvíli jsem odpadl do spánku, který byl pro mě jako vysvobození.

// Louka vlčích máků

„I Winter? To mě ani nepřekvapuje,“ chtěl jsem aby pochopil, že žárlím. Sice jsem se ta to měl spíše stydět, ale zároveň jsem chtěl, aby věděl, jak se cítím a řekl mi, že to já jsem ten nejlepší na světě.
Přes to že jsem mu řekl, že mě to nepřekvapuje, tak mě to překvapovalo. To je tak nesoběstačný? Ano, vypadal jako mazlíček, ale pořád to byl vlk. To už jsem si ověřil. Měl vše, co měl správný vlk mít. Alespoň tedy fyzicky. Co se týče psychiky, tak to měl do pořádného samce daleko. Ale to bylo právě to, co se mi na něm tolik líbilo.
„Nejsi neschopný. Jen jsi zabalený v roztomilém obalu, o který má každý potřebu se starat a má o něj strach,“ povzdechl jsem si a změřil ho pohledem. „A buďme upřímní, nejsi žádný obr, ale to se mi na tobě líbí,“ pokusil jsem se to celé zaobalit do komplimentu, který se mi podle mého dost povedl.
Hlava mi padla na tu nekonečnou vodu vedle nás. Zrovna se v tiché klidné hladině odrážel měsíc. „Pojď se tam podívat,“ zamumlal jsem. Vypadalo to krásně a osvěžení by mi bodlo. Navíc… vypadalo to tak romanticky.
Kotníky mi zmizeli v chladné vodě. Sice jsem věděl, že se z ní nemůžu napít, protože je hnusně slaná, ale chladila krásně. „Pojď za mnou. Je to krása,“ vydechl jsem tiše a zadíval se na něj svýma rudýma očima. Po chvíli jsem se rozešel hlouběji do moře.

//Zlatavý les
Moje sebestředné a žárlivé já si okamžitě uvědomilo fakt, že někdo kromě mě se ho opovážil krmit a starat se o něj. Na tohle roztomilé štěně jsem si dělal nároky od chvíle, kdy se mě poprvé dotklo a rostly. “A proč ho kvůli tobě lovil? Co jsi pro něj udělal? Je to tvůj kamarád?“ Moje teorie, že nikdo nedělá nic jenom tak, většinou fungovala. Vlastně fungovala u všech normálních vlků. Já bych mu ulovil zajíce, protože… Ne! Nejsi žádná zamilovaná puberťačka!
“Jo,“ odpověděl jsem stejně. “A nedělej, že tě to překvapuje. O tebe se musí chtít starat každý,“ povzdechl jsem si. Doufal jsem si, že si uvědomuje, jak je to pro mě frustrující. Bylo to jako postavit vedle sebe dvě věci. Třeba dvě chlupaté kožešiny. Jedna by byla nová a měla na sobě rozkošné blbůstky. A ta druhá? Ta by byla prostě starší, nezajímavá, nežádaná…
“Vždyť taky bylo radostné. Jsem rád, že jsi tady,“ řekl jsem mu upřímně a usmál se na něj. “Chyběl jsi mi,“ to bylo dost slabé slovo. Ten pocit, že jsem ztratil jediného vlka, který byl ochoten být v mé přítomnosti a dokonce vypadal, že mu je se mnou dobře… To jsem nebral zrovna fajn. Vždyť jsem se ještě před chvílí chystal utéct.
Všude kolem nás byly Neonovi vlčí máky. Ta omamná vůně se mi zabodávala do čenichu. Donutilo mě to párkrát si kýchnout. Po chvíli jsem však již spatřil konec tohoto pásu. Přeběhl jsem přes kousek louky a pak jsem pod tlapami ucítil mušle.
// Přímořské pláně

// Není Cattan náhodou jen maskot týmu? A ne obránce? :D

Řekl jméno toho grázla, jako by snad byli kamarádi. Jako by s ním snad byl rád a užíval si to, když ho dusil. Přivřel jsem oči a já sám měl chuť někoho škrtit, ale aby se mu to nelíbilo. “Tsuki,“ zopakoval jsem povýšeně to jméno a tiše mlaskl. Určitě to byl jen nějaký obyčejný chudák. Bez smečky, nějaký slaboch, co umí lovit jen zajíce. “To si neumíš ulovit sám?“ Utrousil jsem podrážděně. Nechtěl jsem, aby mu někdo jiný podstrojoval. Já to uměl zařídit sám. “Jestli chceš, budu tě krmit,“ řekl jsem s mírnou ironií, no byl jsem schopný to klidně opravdu udělat.
“Nevadí to, s Neonem jsem se již domluvit. Navíc na území je ještě pořád Nox. Navíc, kdo by nás asi tak napadl. Stromy jsou jen stromy… Nejhezčí na tomhle lese jsou máky a s Neonem by nejspíše zmizely,“ nevěděl jsem, zda jsou všechny jeho výtvorem, no věřil jsem, že pokud by se někdo pokusil nějaký zničit, on by to vycítil přes celou zeměkouli a za pár sekund už by tomu násilníkovi utrhl hlavu.
“Les je v bezpečí, ty si bez poškození… Takže můžeme vyrazit.“ Tak nějak jsem to konstatoval. Byla v tom ale znát radost. Byl jsem rád, že nemusím jít sám. S ním ty předešlé pocity zmizely. Jen jsem měl strach, že se zase vypaří. Přešel jsem k němu blíž a chvíli mlčel. “Jen mi slib, že už jen tak nezmizíš,“ vydechl jsem vážným hlasem a chvíli mu zíral přímo do očí. Pak jsem se otočil a pomalu se rozběhl jedním směrem. Tak, aby byl po mém boku a stále jsem ho mohl slyšet.
“Za dobrodružstvím!“
//Louka vlčích máků

// Blue je žárlivá histerka. :D

EDIT: Neudělala no. :D To by ji roztrhl.