Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jedlový pás
Tlapy jsem pokládal na tvrdou a studenou zem. Musel jsem u toho vypadat komicky, kdy až vidíte vlka, co vypadá jako baletka? Ale byl to účel. Pokoušel jsem se země dotýkat co nejméně. Dělal jsem dlouhé kroky a nohy zvedal co nejvíce do vzduchu. Proč? Nechtěl jsem obrůst lišejníkem, jako vše okolo.
Atmosféra zde byla zvláštní, běhal mi z ní mráz po zádech. Připomínala mi nějaký hřbitov, nebo scénu z mých nočních můr. Čekal jsem, že na mě každou chvíli vyskočí nějaká potvora a ukousne mi hlavu.
I dech se zde stával viditelný, dokonce jsem měl pocit, že jej můžu i slyšet. Cítil jsem neskutečnou touhu křičet, nebo mluvit. Litoval jsem, že jsem sebou nevzal Suzumeho. To ticho mě spalovalo a děsilo víc, než vše ostatní. Vnímal jsem i tep svého srdce a řídil jím své kroky. Postupně se však ticho stalo tak nestravitelné, že jsem si začal pobrukovat nějakou melodii, která mi uvízla v srdci z dětství. Sice jsem na sebe určitě musel ještě více upozornit, ale něco mi říkalo, že obyvatelka tohoto místa o mě stejně už ví.
Všude kolem mě byly kameny, tedy spíše obří balvany. Všechny byly porostlé mechy a lišejníky. Jak se sem asi tak dostali?
“Hej, kam jdete? Co děláte?“ Ztuhl jsem na místě a pohledem sjel okolí. Nic. Jen tiché stromy lemující cestu. Ještě s větším strachem jsem se rozešel dále po pískové cestě. Kamenů přibývalo, lišejníků taky. Moje touha utéci taky narůstala.
Zastavil jsem před zříceninou. Tak se jí říkalo, no i tak byla stále majestátní. Její hradby se tyčili až do nebes. Z místa šel strach i respekt. Muselo to tu být staré tisíce let. Ale Suzume měl pravdu, proč bydlí v takové chatrči, když může mít vše, na co si vzpomene?
“Pojď ke mně, jen pojď,“ další nával touhy utéct. Něco ve mně však bylo silnější, něco co mě nutilo pokračovat v cestě. Co by si asi pomyslel, kdyby ses teď vrátil s prázdnou?
Obcházel jsem to staré místo. Jako by snad nikde nebyl vchod, ale po paměti jsem jej přece jen našel. Stále vypadal, že se každou chvíli zřítí a zavalí nevítané návštěvníky. Naprázdno jsem polkl, tiše si popřál hodně štěstí a pomalu jsem se začal protahovat škvírou mezi balvany, abych se dostal dovnitř.
Málem jsem se tam kvůli svému zadku zasekl, ale po chvíli mé tělo přeci jen proklouzlo. Ocitl jsem se ve tmě netušíc, jak ji najít. Netušil jsem, proč tu je a jak se jí zavděčit. No věděl jsem kdo je ona. To slovo mi v mysli vyvstávalo rudými písmeny. Smrt. Kožich se mi při té myšlence ježil.
Našlápl jsem na tvrdou kluzkou podlahu. Mé drápy zacinkaly o mramor. Ten zvuk byl tichý, ale zde mi trhal uši. Měl barvu jako samotné zdi. Vše bylo z těžkého černého mramoru, sem tam zlatá žilka, ty v té temnotě však šly jen málo vidět. Tohle však nebylo to, co mé oči uchvátilo. Pohled mi padl na onu zelenou zář, jenž se odrážela od stěn. Pomalu jsem se za ní rozešel jako v hypnóze. Byl tak okouzlující, také bych jej chtěl umět. Došel jsem až k ní. Její teplo mi dýchalo na tvář. Bylo jiné, než teplo mého ohně. Také spalující, ale mělo v sobě jistou černou magii, která z něj šla cítit.
Přes to, jak jsem jim byl fascinován, dokázal jsem odvrátit tvář. Něco mi říkalo, že tohle není důvod, proč se zde nacházím. Měl jsem hlubší poslání. Rozešel jsem se tedy dále do zříceniny v tiché touze majitelku najít. Bylo mi však jasné, že ona se objeví, až ona bude chtít.
S tichým cinkáním jsem se pohyboval, až jsem do něčeho kopnul. Mírně jsem sebou cukl a potlačil ženský výkřik, jenž se mi rodil v hrudi. Byli to kosti. Malé kůstky, které byly však dost velké na to, aby patřili vlku. Byl tohle snad i můj osud? Doufal jsem, že ne. Měl jsem jí přeci co nabídnout.
Uslyšel jsem zvláštní zvuk. Zvedl jsem hlavu. Nade mnou byly staré schody a z nich jako by na mě hledělo tisícero očí. Najednou se ozvala rána a oni vyplašeni se slétly přímo ke mně. Černá křídla mi hladila tvář a zuby škubali kožich. Pak najednou všichni uletěli. Místo nich se zde objevila ona. Nebyla na žádné dlouhé představování, zrovna mě povalila k zemi. Šla na to rychle. Svými drápy byla nepříjemně blízko mé tváře.
Podíval jsem se na ni. Byla taková, jakou jsem si ji pamatoval. Divoký vzhled, který však v té tmě nešel dostatečně ocenit. Její zelené oči zářily. Byly plné zloby a šílenství, také ale poznání. Musela vidět tolik životů odejít. Z toho se musí každý zbláznit. Snažil jsem se něco říct, něco namítnout, ale ona mi tlačila na hrdlo. Pokusil jsem se něco říct, ale ona mě zarazila.
“Nemluv!“ Řekla formou příkazu a já nemohl neposlechnout. Její ústa blízko mé tváře. Z jejích úst se linul pach, který nelze slovy popsat. Zvedal se mi žaludek. “Co tady zase chceš? Tohle je můj domov! Můj rozumíš?!“ Syčela zvláštním hlasem a já nebyl schopen slova, jak mi na krk tlačila. Tak tak jsem mohl dýchat. Klapla mi svými dlouhými ostrými zuby u dost důležitých krčních tepen. Naprázdno jsem polkl. “Ty se nebojíš smrti?“ Zadíval jsem se jí přímo do očí. Jak těžká otázka. “A co je po smrti?“ Zeptal jsem se tiše. Ona mi na to však neodpověděla. “Jestli chceš, můžeš to rychle zjistit,“ zavrčela a pak však odskočila. Já se pomalu postavil na rozklepané končetiny. Pes co štěká, nekouše. Tak mě to kdysi učili, no bylo mi jasné, že tohle nebude ten případ. Určitě kousala ráda.
“Já pro tebe mám výhodný obchod,“ začal jsem narovinu. Bylo třeba ji zaujmout dříve, než mě sežere. Strach jsem si teď však nemohl dovolit. Známka slabosti je chyba a pozvánka na večeři, kde bych byl hlavní chod. “Mám věci, co máš tak rád. Drahokamy, oblázky, kamínky, křišťály,“ sklopil jsem tvář. “Však víš, kde je schovávám,“ počítal jsem s tím, že ví vše. “Vím!“ “Vezmi si kolik je třeba, ale splň mi, co chci. Chci být lepší a silnější, abych mohl ochránit ty, na kterých mi záleží,“ zadíval jsem se na ni. “Vím co chceš, jen vypadni! Vypadni a dostaneš to!“ Zahleděl jsem se na ni. “Opravdu? Víš já chtěl bych-„ ucítil jsem ostrou bolest na rameni. Kníkl jsem a překvapeně na ránu koukl. Jak se objevila, tak zase i zmizela. Nechápavě jsem se na smrt zadíval. “Vypadni! Jinak ti rozsápám xicht a tomu štěněti venku taky!“ Zamrkal jsem. Ví i o něm? Ihned jsem se otočil a rozběhl se pryč.
// Jedlový pás

// Objednávka:
ID - M02/země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
ID - M02/Příkaz/3* (60 kamenů)
ID - M01/příkaz (10 křišťálů + 100 oblázků)
Celkem: 340 kamenů (jedno jakých), 10 křišťálů, 100 oblázků

Moc jsem mu s tou kontrolou území nevěřil. Přes to jsem chtěl vypadat vděčně, jelikož jsem nebyl svině. Přiznat to, že jste prokoukli něčí milosrdnou lež, je skoro jako ji sám stvořit. “Děkuju, jsi moje záchrana,“ pronesl jsem s co největší vážností, jakou jsem byl schopen zahrát. Uměl jsem být dobrý herec, pokud mi opravdu šlo o něco důležitého.
Romantickou? Opravdu to řekl? Nepřeslechl jsem se? Kdybych mohl, zrudl bych až na zadku. “Eh, no tak…“ culil jsem se jako malá holka, které první kluk pochválí vlasy. “Tak dobrou chuť, Suzie,“ řekl jsem s culením a pokračoval v jídle.
Když jsem dojedl, očistil jsem si pečlivě tlapy. On na mě začal promlouvat. Vypadlo to, že se mu ke smrti ani nechce. “Nemusíš hledat výmluvy, pokud tam nechceš, tak prostě nechoď,“ koukl jsem mu do očí. “Nevadí mi to,“ jen mě to překvapovalo. Táhl se se mnou tak daleko, jen jako můj doprovod? Moje ego skákalo.
“Tak já půjdu a ty se mezitím rozhodni, dobře?“ Usmál jsem se. “Je to jen na tobě, klidně to můžeš nechat na jindy,“ pomalu jsem k němu přešel blíž. Zabořil jsem mu čumák do jeho voňavé srsti. “Mám tě rád,“ vydechl jsem tiše, jako by to snad mělo být naposledy. Věděl jsem, že ta slova nechce slyšet, ale já je potřeboval říct. Co když zemřu? Není nikdo, kdo by na mě pamatoval.
Jakmile jsem to vyslovil, tak jsem se odtáhl, otočil a rozběhl se směrem k zřícenině. Tma tomu dodávala větší hrůzu. Bál jsem se a bylo čeho.
Vzduch ochladl
// Stará zřícenina

//Armanské hory
Netušil jsem, proč se Suzume tak žene. Kdybych vzal rozum do hrsti a pokusil se nad tím zamyslet, tak bych možná na něco přišel. No spíše bych se bál, že momentálně vezmu svůj rozum tak maximálně pinzetou. Mohlo za to to prostředí. Už jsem cítil, jak se blížíme.
Ale stejně mě to překvapovalo. Myslel jsem, že díky jeho rozhodnutí bude respektovat mou bolest. Řekl přece, že mi nechce ublížit. Ale teď to vypadalo, jako by najednou na svá slova zapomněl. Nedoběhl jsem ani až k němu, musel jsem se kus od něj zastavit a k Suzumemu už se spíš jen tak dobelhat. Tlapa už mě docela dost bolela. Tedy, spíše mě v ní píchalo, jako bych v ní tu vosu pořád měl.
Když jsem k němu dorazil, pronesl něco o rozdávání. Nechápavě jsem na něj zůstal koukat. “Co si chceš rozdat?“ Zeptal jsem se zmateně a pomalu začal jíst svou polovinu. Nezasytilo mě to úplně, ale lepší jak mít žaludek na vodě. Stejně jsem ho měl stažený nervozitou, takže by se tam toho víc asi ani nevešlo.
“Takže… Jak? Chceš jít první? Druhý? Chceš tam vůbec jít?“ Já byl na 100% rozhodnutý, že tam půjdu. Děj se co děj.

// Málem sem dostala infarkt, když jsem si první přečetla jen přímou řeč. :D

Sprcha z krve mi až tolik nevadila. Tedy, ten pach po železe mi nebyl zrovna vítaný. Ani ta jemná lepkavost. Rychle jsem se toho však zbavil v té tůni. Pomalu voda zrudla. Pousmál jsem se. Vypadalo to tak hezky.
Napil jsem se z ní i přes to, že byla voda rudá. Bylo to přeci jen jako ochucovadlo. Chutnala více jako… jídlo. Do mysli mi však v tu chvíli bouchla jeho myšlenka. No tak jsem se toho napil, aby se z toho nezbláznil. Když jí zajíce, jí i krev.
Dal mi polovinu z jho snídaně. Věčně jsem se na něj podíval a usmál se. “Děkuju,“ sklonil jsem se k zajíci s úmyslem ho sníst, on mi to ale překazil. Rozeběhl se pryč. To se na tu smrt tak těší? Jak mám asi běžet a zároveň jíst? To se leda tak udusím. Skousl jsem zajíce v puse a rozeběhl se za ním. Jako by s každým krokem byla atmosféra hustější a hustější.
Neměl jsem strach, ale nemohl jsem ani říct, že bych se nebál. Taky jsem se bál o něj, co když řekne něco nevhodného? Co když mu ublíží? Byl jsem ochoten jej bránit a stát za ním, no i tak jsem z toho byl mírně nervózní. Záleželo mi na něm a v břiše smrti už by s ním nebyla taková sranda.
"Počkej ty blázne!"

// Jedlový pás

Zdál se mi sen. V něm jsem byl jen malé vlče, jenž žilo bezstarostný život. Bylo šťastné a spokojené. Byla ve mně ještě nezkrotná krev. Neznal jsem žádné starosti, jen jsem si užíval dětství a odřená kolena.
Zrovna jsem se proháněl krajinou se svým bratrem. Běžel jsem vepředu, jako vždy s ním. Byl jsem ten vůdce naší malé „smečky.“ Tak jsme si říkali. Jednoho dne jsme chtěli mít jednu spolu. Jak naivní a dětské.
Jak jsme tak běželi, najednou jsem o něco zakopl. Několik metrů jsem ležel, dokud jsem se nezastavil docela brutálně o jeden ze stromů. S mírně rozmazaným viděním jsem se otočil, abych viděl, kvůli čemu. Ztuhl jsem děsem.
Byl tam. Všechna jeho krása, kterou vždy měl, se vznášela ve vzduchu jen jako vzpomínka z minulosti. Teď už byl skoro k nepoznání. Jeho oči, čumák, kožich. Všechno tak krutě pošpiněné. Tolik krve, tolik bolesti. Byl to on. Moje naděje z minulosti, které jsem se nikdy opravdu nevzdal, na té teď hodovali červi. Marcus.
Pak se však najednou jeho podoba změnila. Poznal jsem to okamžitě, Suzie. A usmíval se na mě. Jeho mrtvé tělo se na mě krutě usmívalo.
Rána jako milostné probuzení.
Překvapeně jsem zalapal po dechu a okamžitě otevřel oči. Uviděl jsem pouze chlupy a chlupy. Moje oči mě tak rychle odmítly poslouchat. Navíc je sluneční svit spaloval. Až po chvíli jsem dokázal zaostřit a pochopit, že to je on. Suzie. Srdce se mi pomalu uklidňovalo a srdeční tep klesal. Byl to jen sen. Jen pouhý sen. Nic víc.
Pokusil jsem se na sobě nedat nic znát. “Dobré ráno,“ ušklíbl jsem se. Tohle bylo doslova bombové probuzení.
“Snídáš?“ Zeptal jsem se, když jsem si všiml zajíce v jeho ústech. Pomalu jsem se vyškrábal do stoje. Vystrčil jsem zadek, hruď dolů a protáhl jsem se. Ucítil jsem pár křupnutí, po této noci jsem měl tělo celé ztuhlé. “Taky bych se měl najíst,“ promlouval jsem sám k sobě a přešel k tůni. Smočil jsem si v ní opět i svou bolavou nohu, opravdu se to lepšilo. Po noci už to nešlo moc vidět, no pořád jsem cítil jistý tlak, když jsem na to stoupl.
Pomalu jsem se k němu otočil. Ta vize ze snu byla tak reálná, byl jsem rád, že je v pořádku. “Jak ses vyspal?“ Koutky mi zacukaly. Moc dobře jsem věděl, jak jsme spolu spali. Probral jsem se uprostřed noci, ale neměl jsem potřebu tuhle polohu měnit. Bylo mi to samozřejmě příjemné. Navíc on krásně hřál v téhle chladné noci uprostřed hor.
“Pro mě tam náhodou asi snídani nemáš, co?“ Uchechtl jsem se a začichal. Nic. Tohle přeci jen nebylo zrovna příznivé prostředí, a jelikož jsem nic nepostřehl, polkl jsem naprázdno, napil se vody a byl jsem po snídani.
“Tak co, dobrodruhu? Vyrazíme?“

To jsem byl tak jednoduše čitelný? Jako bych byl popsaná kniha a on ji měl dovoleno číst. Rychle jsem nasadil nic neříkající výraz. “Ale prosím Tě, moje tvář toho nakecá. Raději jí nevěř, nechá se lehce strhnout okamžikem,“ uchechtl jsem se. Někdy jsem se opravdu cítil, že to co se mi tak ukazuje, vlastně ani nekontroluji. Částečně to byla i pravda. Výrazy tváře byly přece na to, aby ostatní mohli číst, jak se cítíme. Pro nás samotné nemají žádný význam.
“Ano, tváří v tvář. Pokud se s ní nesetkáš, tak ani nic nedostaneš. Nemůžu ti to vyřídit, nemyslím si, že by se jí to líbilo. Má ráda, když ukážeš odvahu a navíc,“ drcl jsem do něj čumákem, “budu hned před sídlem a budu si Tě hlídat. Nic Ti neublíží, dokud jsem tady,“ zatvářil jsem se pořádně hrdinsky a chlapsky.
“Já nevím,“ řekl jsem pomalu a zadíval se na něj zmateně. Jeho otázka mě překvapila. Nikdy jsem se nad tím ani nezamýšlel. Přemýšlet nad tím, proč smrt něco dělá? Vždyť ta ženská byla úplně mimo. Syčela, skučela, něco plácala, a když uviděla odměnu, byla ochotná udělat cokoliv. “Možná je moc lakomá na to, aby investovala. Třeba se ráda dívá na ty krásné kameny. Nebo ji to prostě jen baví,“ na nic z toho bych však svůj kožich nevsadil.
“Hej!“ Řekl jsem protáhle a zacukaly mi koutky. Drcl jsem do něj bokem. “Takhle vyjadřuješ úctu ke starším? Nejsem zas tak bez šance, umím výborně podvádět. Třeba bych Ti podkopl nohy, nebo bych ti udělal ohnivou překážku,“ uchechtl jsem se, no nic z toho jsem nemyslel vážně. Neudělal bych nic, co by ho mohlo ohrozit. A proto ho bereš ke smrti, si génius.
Zmateně jsem na něj koukl. “Ehm… S čím mám pravdu?“ Tedy, nebyla to pro mě novinka. Já pravdu měl vždy, samozřejmě. Ale momentálně jsem nechápal, o čem přesně mluví.
Rozněžněně jsem se na něj usmál a lehl si vedle něj. “Jen spi, zítra bude potřeba spousta sil,“ položil jsem si hlavu na zelenou trávu. “Sladké sny,“ třeba o mě.

Poslouchat myšlenky je neslušné, ale jak jinak se má slušný jedinec něco dozvědět?
“Neřekl bych, že se těším. Je to přeci jen stará bába, co by si tě dala ráda ke svačině,“ naprázdno jsem polkl při vzpomínce na bledé kosti a černý mramor. “Ale jsem rád, že jsme to vůbec našli,“ oplatil jsem mu pohled a na chvíli se zamyslel. “Ještě k té návštěvě, Suzie. Půjdeme každý zvlášť dobře? Nevím, jak by reagovala, kdyby se jí v jejím domově někdo shromažďoval. A řekni si, jestli chceš jít první, nebo až po mě. Mě je to jedno, ale když půjdeš první, asi nebude tak naštvaná,“ hodlal jsem se klidně obětovat. Již jsem ji jednou zvládl a věřil jsem, že i po druhé to půjde. Byla to taková zlatokopka. Stačilo jí před očima zamávat vizí křišťálu a ona vám zobala z ruky.
Měl pravdu. Noha mě bolela pořád, ale díky němu jsem na to nějak zapomínal. Neměl jsem čas na sebelítost. Navíc, chtěl jsem si s ním hrát, protože měl očividně hry rád. A pokud je má rád, tak to znamená, že když s ním budu hrát, bude mít rád i mě. Nebo se alespoň usměje.
“Myslel jsem, že máš rád soutěže a hry,“ pokrčil jsem rameny a prohlížel si ho. “Pokud nechceš, tak nemusíme a-„ zmlkl jsem. Začal se ke mně přibližovat, až se ke mně sklonil a bolavou tlapu mi olízl. Pousmál jsem se nad tím s něžným nádechem. Fyzické zákony říkaly, že by mě to mělo bolet. Měl bych trpět a naříkat při každém kontaktu s jiným tělesem. Nic z toho se však nestalo, místo toho jsem ucítil příjemné lechtání v břiše. “Už to skoro nebolí,“ vydechl jsem v reakci na jeho činy.
“Tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec. Nehodlal jsem ho přesvědčovat, když to sám řekl. Až takový masochista jsem nebyl. Rozešel jsem se po jeho boku dolů z prudkého kopce. Tůňky se přibližovaly, no já myslel jen na to, abych nezakopl a neskutálel se až dolů. To by mě pak bolela nejen tlapa.
Zatavil jsem se až u jedné z tůní. Vypadalo to tady nádherně. Všude zelená tráva, sem tam vysoký strom. Drželo se zde vlhko, díky čemuž tráva příjemně chladila do tlap.
Přistoupil jsem k jednomu ze zdrojů vody. Vypadala tak úchvatně. Klidná, krásná, nedotčená. Přes to jsem se rozhodl její klid narušit. No co, i ze zakázaného ovoce zbyde jen ohryzek.

//Ostružinová louka
Ztratíte-li hlavu, určitě se najde spousta těch, kteří vám pomohou hledat klobouk. Tak trochu jsem se teď cítil. Místo toho, co jsem si přál, jsem mohl mít jen něco méně. Ovšem i méně, je lepší jak nic.
Po cestě jsme oba mlčeli. Nebylo mi to úplně příjemné, komu by taky bylo. Jako by atmosféra houstla s každým krokem. Což byla vlastně i pravda, jelikož směr naší cesty vedl krutě nahoru do hor. Nebyl jsem starý natolik, abych tohle nezvládl, ale za posledních pár měsíců jsem podstatně zpohodlněl. Ani jsem si moc nevzpomínal, kdy naposledy jsem vlastně pořádně opustil území. Takže vyšplhat se v běhu na ten kopec pro mě nebylo zrovna jednoduché. Když jsem se konečně dostal nahoru, začal jsem zhluboka funět. Měl by ses stydět.
Otočil jsem se k Suziemu. Nepochyboval jsem o tom, že je na tom podstatně lépe jak já. Jen jsem doufal, že to nebude moc komentovat. Chvíli jsem si ho prohlížel s mžitky před očima. Ani jeden jsme nemluvili a mě to donutilo mu nahlédnout do hlavy. Chtěl jsem vidět, jak moc jsem ho vyděsil. On však myslel na ni. Na Winter. Že s ní na té minulé louce byl. Zhluboka jsem se nadechl. Jak rychle vlk může začít nenávidět? Ne, tak to nebylo. Jen jsem ji měl chuť podpálit, nebo ji kopnout do obličeje. To se mi nelíbilo. Existují vývojové důvody, proč nám záleží na našich blízkých a rodině. Také existují důvody, proč jsou nám všichni ostatní ukradení. Ona ale nebyla ani jedno a přes to se mi ji nedařilo ignorovat.
Další jeho myšlenky mě však překvapili. Jak si nemohl být jistý, jak to myslím? Podíval jsem se na něj. “Suzie, vše co jsem ti řekl, jsem myslel upřímně,“ pronesl jsem klidně a díval se mu do tváře. Měl jsem pocit, jako by žil v jiném světě než já.
Rozhlídl jsem se kolem dokola. Pak jsem najednou nadšeně nadskočil. “Vidíš tu velkou rozbořenou stavbu? Tak to je ono. Tam sídlí smrt,“ na to, že to nebylo nic k jásání, jsem to řekl dost nadšeně. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem tam vůbec trefil.
“Tak jo, dáme si závod, dobře?“ Usmál jsem se na něj. Jak jsem řekl, necítil jsem se dobře, ale mohl jsem to nějak změnit? Ne. Mohl jsem se jen snažit ho od sebe neodradit úplně. Pro světlý zítřek jsem byl ochoten udělat cokoliv. I tmu.
“Pravidla jsou jednoduché. Kdo bude dřív tam dole u té tůňky, tak vyhrál,“ ukázal jsem dolů do údolí mezi dva kopce. Představa té vody se zdála tak úžasná. Měl jsem žízeň po této túře. A to nebyla poslední. Museli jsme stále do kopce, z kopce. A tenhle závod byl záminka si trochu užít. Navíc jsem ani nepochyboval o tom, že vyhraje on.
“Souhlasíš?“ Zeptal jsem se a připravil se. “Odstartuj to,“ doufal jsem, že nebude podvádět. I když to bylo nejspíše vlastně jedno.

// Západní louky
Věděl jsem, na co myslí. Musel jsem si sice trochu pomoct magií, ale dalo se to i určit z jeho reakcí. Jsem náladový, přecitlivělý a brzo ho přestanu zajímat. Vše na sobě nechám lehce znát, jde ze mě číst jak z otevřené knihy. To se mám raději přetvařovat a schovávat, to co cítím? Tak to řešil on. Nedokázal jsem z něj skoro nic vyčíst, bez toho aniž bych se mu musel vrtat v mozku. To se mi nelíbilo. Já měl rád upřímnost a otevřenost.
Já už ale prostě takový byl. Byl jsem zlomený. On můj příběh neznal a nerozuměl. Nemohl to pochopit, proč se tak lehce rozhodím. Je mladý, nemůže rozumět. Život k němu byl nejspíše laskavý. Ale jednoho dne to pochopí.
Nejhorší bylo to, že já neměl nic na svou obranu. V tomhle rychlém světě se měl jen praporčík čeho držet. Ostatní žili na falešných vizích. Na přívalech lží. Proč já byl špatný? Protože mu nechci lhát? Protože mu dám na jevo, jak se cítím?
Zaťal jsem zuby. Nemám být sám sebou? Kvůli toho ho odháním? Tak dobře. Uvidíme, zda mu bude stačit ten pouhý stín Blueberryho. Nahodil jsem falešný úsměv a zrychlil krok.
Byla tu ještě jedna možnost. Svěřit se mu. Vše mu říct. Já se však řídil jedním dobrým pravidlem. Čemu se daří ve tmě, to netahej na světlo. Necítil jsem, že bych se mu měl svěřit. On to také nedělal. Nevěděl jsem o něm skoro nic. Byl tak blízko a tak vzdálený zároveň. Bylo brzo na to čekat, že se mi otevře. Potřeboval čas. Ale kolik? Moje hodiny tikaly. Já nebyl přelétavý typ. Chtěl jsem se usadil. Tak špatná volba, tak špatná. Proč jen je tvé srdce slepé?
//Armánské hory

(//Píšu to z mobilu a konec se nechce načíst, tak to bude tady. O.o
poslední ovšem byla lež. Měl jsem pocit, že se mi to dál nafukuje a brzo z toho vyleze nový živočišný druh.
Bez dalších slov jsem se rozešel dál. Neměl jsem zrovna náladu na něj mluvit. Srovnával jsem se sám se sebou.
// ostružinová louka

Zlato je mu málo?"Tak antihmoto," pronesl jsem s úšklebkem. To už však nevyznělo tak sladce a romanticky. Což Suziemu ale nevadí. Vykřikl na mě můj vnitřní hlas. Jistě. Já mu vždy poslal nahrávku a on nic. Blokoval všechny mé pokusy.
Ledová královna? Roztomilá? Miláček? Probodl jsem ho rudým pohledem. Musel pochopit, že tohle není legrace. Mě ani jednou nesložil kompliment. Ani jednou mi neřekl hezky. A proč by taky měl, ty trosko? Cukl jsem sebou.
"Určitě byli lepší jak já,"] štěkl jsem, než jsem to stihl zastavit. Otočil jsem se k němu zády. Jen tak jsem mohl pomalu rozdýchat náhlý přícho hněvu a úzkosti, který se mi zrodil v hrudi. A nepočítal jsem s tím, že on pochopí, co mi působí. Choval se v tomhle jako pouhé vlče. Blue... Proč sis nevybral někoho, kdo by dbal i na ostatní a ne jen na sebe?
Protože já byl zvyklý svou maličkost často stavět do role, kdy jsem se obětoval, pro dobro jiných, přešel jsem to, jak mi ublížil jen tichým povzdechem. Poté jsem se připojil k jeho hrám.
"Pokud jí máš co nabídnout, tak myslím, že ano. Ale já u ní byl už dávno," prohlédl jsem si ho. "Jak bys chtěl obarvit svůj kožich?"
"Myslím, že zvládnu jít. Již je to lepší,"

Suzume měl očividně pořád strach, že se mu budu smát za to, jak vypadá. Nechtěl, abych ho viděl, když byl mokrý. Teď zase nechtěl, abych se mu smál. Vždyť byl pořád stejně rozkošný. Takhle dokonce víc než obvykle. Neměl jsem v plánu se mu zle posmívat. To že jsem se smál, byla prostě radost. Žádný zákeřný smích.
“Ale zlato, jak bych se ti mohl smát?“ Řekl jsem sladce a snažil se udržet kamennou tvář. Dlouho jsem to nevydržel a po chvíli jsem vypukl v záchvatu smíchu. Snad jen pro to, aby řekl, ať to nedělám. Nebo protože jsem měl chuť se smát. “T-to se nesměju tobě,“ vydal jsem ze sebe, aby to věděl.
Mezitím, co jsem se smál, mi začal povídat něco o špionech. Moc jsem z toho nepobral a už vůbec jsem tomu nevěřil. Takové pohádky mohl vykládat vlčatům, ale ne Blueberrymu. Statnému detektivovi.
“Ale no tak, Suzie, ty přece nemusíš lhát,“ řekl jsem opět s tou sladkostí v hlase. Schválně jsem to přeháněl. “Mě přece nevadí, že jsi žlutý,“ pohladil jsem ho ocasem po boku. “A nikdo jiný tě zajímat nemusí,“ poslední věta byla docela narcistická. A taky už jsem ji neřekl tím sladkým hlasem. Byl to pevný hlas, jenž nepřipouštěl nějaké námitky.
“Ne. To smrt. Díky ní mám rudé barvy,“ pyšně jsem se usmál a vypjal hruď. Sice mé barvy nyní byly díky pylu spíše oranžové, no mě to nijak nevadilo. Pořád to bylo jako bojové znamení. Vyhrál jsem nad smrtí.
Aniž bych pochopil proč, Suzume sebou třískl o zem a začal sebou plácat ve květech. Vypadal jako žížala v křeči. “O-o co Ti jde?“ Vydechl jsem první zmateně a naklonil hlavu na stranu. Přes to, že jsem to nechápal, on vypadal, že se u toho náramně baví. Tak jsem se rozhodl, že se k němu přidám a hodil jsem sebou také o zem a začal napodobovat jeho pohyby.
Kdyby sem někdo přišel, mohli by vidět, jak sebou dva vlci hází v květinovém poli. Byli dva a dva z nich byli retardovaní.

Zahleděl jsem se na něj. Jeho varování jsem bral jako hru, nevěděl jsem však, jestli se mi to líbí. Tohle byla vážná věc. Byla to důležitá věc, kterou jsme si měli vyjasnit. A on? On pouze žertuje.
“Na nebezpečí, jsem však profesionál,“ vydechl jsem hravě. Pokusil jsem se být stejně uvolněný a naladěný, jako on. Nemohl jsem ho nutit do vážné konverzace, když ji jasně odmítal.
Do mysli se mi vloudila ta jeho myšlenka. Už jsem si párkrát všiml, že mluví sám se sebou, ale tohle mě znepokojilo. Má mě v moci? Je to celé opravdu jen jeho hra? Chce mě ovládat? Vždyť nemáš co ztratit, připomenula mi má otravná mysl a měla pravdu. Já nic neměl. Byl jsem tedy ochoten vsadit na Suzieho. Dát se mu. Protože když to nevyjde, není nic, co ztratím. Kromě sebe sama.
“Jen si uvědom, že tohle není žádná hra,“ neodpustil jsem si poznámku vážným hlasem. “Ani to není sen, ze kterého se můžeš probudit. Je to realita. Měj to na paměti,“ zadíval jsem se mu do očí. Chtěl jsem, aby pochopil, že je to pro mě opravdu důležité. Otřel jsem se mu čumákem o tvář a pak se rozešel kupředu. “Tak pojď,“ zavelel jsem.
Před námi byla pořád řeka, takže jsme obě její ramena museli přebrodit. Naštěstí tu nebyl velký proud a nezabralo to moc času. Brzo jsme vylezli na druhé straně a zacítili omamnou vůni.
// Západní louky

Ta chvíle, kdy jsem tam tak ležel, byla jedna z nejdelších, jaké jsem kdy zažil. Cítil jsem se poníženě, zničeně. Měl jsem mu dokázat, že jsem správná volba, no tímhle… musel jsem ho jen zastrašit. Cítil jsem se, jako bych stál za obzorem, nebo nad propastí vlastních ran a jen mohl hledět dopředu a vyhlížet konec, jako trpělivý tichý mučedník. Nechtěl jsem žít dál sám. Ta samota mě sžírala, bolest ubíjela a to ticho, co bylo, když jsem byl sám, to bylo tak prázdné. Naplňovala mě prázdnota, kterou mé city k němu naplnily. A Nyní se zdálo, že i to mám ztratit. Toužil jsem po tom, aby mi hodil to záchranné lano, kterého se budu moci chytit a nepustit. Říct si, že jsem opravdu šťastný. Druhá verze byla ta, že udělám ten poslední krok a do té propasti se zřítím.
Mé truchlení proťal zvuk jeho hlasu. Jeho prosba byla prostá, no pro mě to byl skoro nesplnitelný úkol. Jak to shrnout do pár slov? Všechny ty pocity uvnitř mě. Mohl jsem popsat román a bylo by to málo. “Chci Tě, celého, jen pro sebe,“ vydechl jsem po chvíli. Netušil jsem, co přesně chce slyšet, ale snad tohle vyjadřovalo alespoň to, jaké s ním mám úmysly. Chtěl jsem si ho přivlastnit. A jestli se ho někdo jiný jen dotkne, tak mu zapálím ocas. A pokud to bude Winter… tak ji zapálím celou. Přivřel jsem oči a mírně mi v očích zajiskřilo.
Koukl jsem mu do očí. Měl tak pevný výraz ve tváři. Ještě před chvílí jsem měl pocit, že se sesype spolu se mnou. Pak jsem ucítil jeho čumák, jak se dotkl toho mého. Jeho dotek byl krátký, přes to ale jako by vyvolal elektrický výboj. S tichou otázkou jsem mu pohlédl do očí. Tušil jsem, že má nějaký plán. Připravenou řeč. Něco, co na mě teď vybalí. Ten jeho odhodlaný výraz by bez toho nejspíše nepoužil.
Poslouchal jsem každé jeho slovo, no nejvíce se mi do paměti vrylo to, že se nehodlá dělit. “Jsem jen tvůj, pokud o to budeš stát,“ vydechl jsem upřímně. Na konci jeho projevu, se mi na tváři objevil upřímný úsměv. Nebyl jsem si jistý, co to vlastně pro nás znamená. Zda to, že je můj. Nebo jen to, že mu to nevadí. Doufal jsem v to první. Opět se mě dotkl a já mu vyšel spokojeně vstříc. “Tak tedy pojďme,“ prohodil jsem, ale z jeho blízkosti se mi nechtělo. Nevěděl jsem, kdy ji zase získám.