Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Drobné kamínky a mušličky se mi lepily na srst. I mé šátky byly mokré a olepené tím svinstvem. Pokusil jsem se zatřást tlapou tak, aby z šátku vše opadalo, ale bylo to přilepeno silně. Musel jsem to umýt. Další důvod, proč jsem chtěl vyhledat vodu.
Uslyšel jsem, jak i on vychází z vody. Dělalo to zvláštní křupavé zvuky. K mému překvapení mi byl příjemný na poslech. Znamenalo to, že se přibližuje. Blue! Vzpamatuj se.
Chvíli jsme vedle sebe mlčky stáli, trapnost téhle situace se dostala na červenou. V uších mi varovně pískal alarm. Takhle situace si žádala nějakou akci. Nějaké zakročení. Něco, co to napětí sníží. Můj mozek se zavařoval a mě vyvstala před očima jen jediná věc, kterou jsem chtěl udělat. Zahrát to na pravdu.
“Suzie?“ Zašeptal jsem a pak udělal rychlý krok k němu a čenich mu zabořil do srsti na zádech. To byla jediná šance, jak se mu nemuset koukat do očí. “Víš… co cítím?“ Mluvil jsem skoro neslyšně. “Proč to nevidíš?“ Pokládal jsem tiché otázky. Hlas se mi klepal.
Odtáhl jsem se od něj a přeci jen jsem se mu zadíval do očí. Hleděl jsem do těch jeho. Stále mě uchvacovala ta ledová barva. Dokázal jsem si ji vybavit, když jsem zavřel oči.
“P-pojďme za tou vodou,“ strach mě přeci jen přemohl. Otočil jsem se a pomalu se rozběhl směrem k té vodě. Zastavil jsem až u ní.
Asi mám infarkt.
// Řeka Mahtaë

Byl jsem tak rád, že je tady. Srdce mi dělalo kotouly. Tiskl jsem se k jeho tělu a doufal, že se mu to bude líbit. Navíc, voda byla studená a já byl rozehřátý ještě od sluníčka. Chtěl jsem ho zahřát, ale realita mě uzemnila silnou ránou do srdce. On reagoval, jako bych byl někdo cizí. Nebo jako bych se mu hnusil. Cítil jsem, jak se vedle mě celý napjal, když jsem se ho dotkl. Také jsem viděl jeho výraz. Byl překvapený, to jsem čekal. Ale jako bych tam viděl i něco víc.
“Omlouvám se,“ zašeptal jsem plačtivě. Ty pocitové výkyvy na mě neměli nejlepší dopad. Už tak jsem měl rozkopanou psychiku. A on mě dokázal zvláštním způsobem ničit ještě víc. Ale bylo to v pořádku. Protože ta bolest se dala snést, když byl tady. Líbilo se mi, jak to bolí.
Zacouval jsem o pár kroků dozadu, abych ho neobtěžoval mou blízkostí. On ve stejnou dobu uskočil také a schoval se ještě k tomu pod hladinu. Takže moje domněnka byla podle všeho správná.
Proč se na něj nemám dívat? Povzdechl jsem si nechápavě. Byl jsem z toho mladého vlka zmatený. Nechápal jsem, co mi chce tím vším říct. Měl jsem chuť to na něj zakřičet a doufat, že mi on dá normální srozumitelnou odpověď. Na to jsem však nebyl dostatečně odvážný.
“Tak pojďme pít,“ řekl jsem tiše a pomalu vylezl z vody. Můj zmoklý kožich mě momentálně nezajímal. Voda mi kapala skoro všude, ale já neměl sílu to řešit. Zůstal jsem k němu stát s tváří odvrácenou. Byla to pouhá sebeobrana. Nemusel vidět, jak mě dostal.
“Musíme jít tímhle směrem,“ pohodil jsem hlavou k severu. Tam byl cíl našeho putování. Na dohled byla vidět řeka. Ta mu snad bude na pití stačit. Tedy, doufal jsem, že je to řeka. Pohled se mi dost rozmazával nějakou kapalinou.

Zdálo se mi o něm. Seděli jsme spolu u vody a hleděli na klidnou hladinu jezera. Hovořili jsme o něčem a zároveň o ničem. Možná jsme dokonce mlčeli. Ticho bylo příjemné a vůbec nám nevadilo. Měsíc byl nahoře na obloze a byl kulatý jako golfový míček. Jeho srst hřála můj bok. Byl to tak krásný sen.
Z každého snu se ale musíme probudit, a když jsem se probudil, on u mě nebyl. Již jsem necítil teplo jeho těla. Srdce mi okamžitě zachvátila panika. To mi zase utekl? Zase se na mě vykašlal? To mě napadlo jako první. Už to jednou udělal a udělat to znovu, to nemohlo být tak těžké. Vyskočil jsem tedy rychle na nohy a začal ho hledat pohledem. Točil jsem se dokola ve snaze ho zachytit. Uběhla chvíle, než jsem si ho ve vodě všiml. Slovy nelze popsat ta úleva, ten pocit, když se mi ulevilo. Okamžitě jsem se rozběhl jeho směrem do vody, voda cákala široko daleko, takže si mě musel všimnout. Natiskl jsem se svým bokem na jeho. „Jsi tady,“ vydechl jsem užasle a čenich mu zabořil do srsti. „Už jsem se lekl,“ že jsi zmizel. Myslel jsem, že to není ani třeba dodávat. Bylo jasné, čeho jsem se bál. Teď jsem byl prostě rád, že je tady.
Po chvíli němého vdechování jeho přítomnosti, jsem se od něj odtáhl. „Ta voda je studená,“ konstatoval jsem a pokusil se tím odvést od tématu, které se nabízelo. Nechtěl jsem, aby moc rozebíral mou zženštilost. Mé citové výlevy. Nechtěl jsem se mu znechutit.
„Není ti zima? A jak ses vyspal? Nemáš hlad? Žízeň?“ Starostlivě jsem se ptal a prohlížel si ho. Byl opravdu drobný, což zmoklá srst jen zvýrazňovala.

Ucítil jsem ostrý nůž, jenž mi projel hrudí. „Tady? S ní?“ Řekl jsem hlasem, jenž prozradil bolest a zoufalství. Takže jsem nebyl první, kdo mu tohle místo ukázal? Byla to ona? Doufal jsem, že tohle romantické místo uvidí první se mnou. Taky jsem si na chvíli představil, jak se mi užasle vrhne okolo krku. Ale on místo toho myslel na ni. Jen na ni.
Měl jsem na jazyku nějakou hnusnou poznámku o tom, že si má tedy raději jít za ní a užít si to s ní. On však ale ani nevešel do vody. A já neměl sílu na něj být zlý. Ne tak zlý. „Tak si tam zůstaň,“ kníkl jsem ublíženě. Nedocházelo mi, že jsem ho urazil. V hlavě jsem měl zastřený všechen zbytek okolí jen tímhle. Cítil jsem se ublíženě. Otočil jsem tvář zpět na měsíc, aby nemohl číst slabost z mého výrazu. Cítil jsem se, jako by mě kopl do hrudi.
Ucítil jsem náhlý studený vítr, jenž se mi prohnal kožichem. Zachvěl jsem se, ale nijak víc jsem to neřešil. Netrápil jsem se tím, že jsem měl rozhozený kožich, když jsem se cítil, jako bych měl infarkt.
Po nějaké době už jsem nevydržel trucovat a pomalu jsem se rozešel za ním. On mezitím usnul. S povzdechem jsem si lehl k němu a hlavu si položil přes něj. Hřál a upokojovalo mě to.
„Mám tě rád, copak to nevidíš?“ Zašeptal jsem smutně do ticha, které rušily jen vlny. Nebylo to jako mít rád někoho, koho znáte celý život. Tohle bylo to náhlé pobláznění, které přijde tak rychle, že si to ani hned neuvědomíte. A přinese sebou spoustu bolesti.
Po chvíli jsem odpadl do spánku, který byl pro mě jako vysvobození.

// Louka vlčích máků

„I Winter? To mě ani nepřekvapuje,“ chtěl jsem aby pochopil, že žárlím. Sice jsem se ta to měl spíše stydět, ale zároveň jsem chtěl, aby věděl, jak se cítím a řekl mi, že to já jsem ten nejlepší na světě.
Přes to že jsem mu řekl, že mě to nepřekvapuje, tak mě to překvapovalo. To je tak nesoběstačný? Ano, vypadal jako mazlíček, ale pořád to byl vlk. To už jsem si ověřil. Měl vše, co měl správný vlk mít. Alespoň tedy fyzicky. Co se týče psychiky, tak to měl do pořádného samce daleko. Ale to bylo právě to, co se mi na něm tolik líbilo.
„Nejsi neschopný. Jen jsi zabalený v roztomilém obalu, o který má každý potřebu se starat a má o něj strach,“ povzdechl jsem si a změřil ho pohledem. „A buďme upřímní, nejsi žádný obr, ale to se mi na tobě líbí,“ pokusil jsem se to celé zaobalit do komplimentu, který se mi podle mého dost povedl.
Hlava mi padla na tu nekonečnou vodu vedle nás. Zrovna se v tiché klidné hladině odrážel měsíc. „Pojď se tam podívat,“ zamumlal jsem. Vypadalo to krásně a osvěžení by mi bodlo. Navíc… vypadalo to tak romanticky.
Kotníky mi zmizeli v chladné vodě. Sice jsem věděl, že se z ní nemůžu napít, protože je hnusně slaná, ale chladila krásně. „Pojď za mnou. Je to krása,“ vydechl jsem tiše a zadíval se na něj svýma rudýma očima. Po chvíli jsem se rozešel hlouběji do moře.

//Zlatavý les
Moje sebestředné a žárlivé já si okamžitě uvědomilo fakt, že někdo kromě mě se ho opovážil krmit a starat se o něj. Na tohle roztomilé štěně jsem si dělal nároky od chvíle, kdy se mě poprvé dotklo a rostly. “A proč ho kvůli tobě lovil? Co jsi pro něj udělal? Je to tvůj kamarád?“ Moje teorie, že nikdo nedělá nic jenom tak, většinou fungovala. Vlastně fungovala u všech normálních vlků. Já bych mu ulovil zajíce, protože… Ne! Nejsi žádná zamilovaná puberťačka!
“Jo,“ odpověděl jsem stejně. “A nedělej, že tě to překvapuje. O tebe se musí chtít starat každý,“ povzdechl jsem si. Doufal jsem si, že si uvědomuje, jak je to pro mě frustrující. Bylo to jako postavit vedle sebe dvě věci. Třeba dvě chlupaté kožešiny. Jedna by byla nová a měla na sobě rozkošné blbůstky. A ta druhá? Ta by byla prostě starší, nezajímavá, nežádaná…
“Vždyť taky bylo radostné. Jsem rád, že jsi tady,“ řekl jsem mu upřímně a usmál se na něj. “Chyběl jsi mi,“ to bylo dost slabé slovo. Ten pocit, že jsem ztratil jediného vlka, který byl ochoten být v mé přítomnosti a dokonce vypadal, že mu je se mnou dobře… To jsem nebral zrovna fajn. Vždyť jsem se ještě před chvílí chystal utéct.
Všude kolem nás byly Neonovi vlčí máky. Ta omamná vůně se mi zabodávala do čenichu. Donutilo mě to párkrát si kýchnout. Po chvíli jsem však již spatřil konec tohoto pásu. Přeběhl jsem přes kousek louky a pak jsem pod tlapami ucítil mušle.
// Přímořské pláně

// Není Cattan náhodou jen maskot týmu? A ne obránce? :D

Řekl jméno toho grázla, jako by snad byli kamarádi. Jako by s ním snad byl rád a užíval si to, když ho dusil. Přivřel jsem oči a já sám měl chuť někoho škrtit, ale aby se mu to nelíbilo. “Tsuki,“ zopakoval jsem povýšeně to jméno a tiše mlaskl. Určitě to byl jen nějaký obyčejný chudák. Bez smečky, nějaký slaboch, co umí lovit jen zajíce. “To si neumíš ulovit sám?“ Utrousil jsem podrážděně. Nechtěl jsem, aby mu někdo jiný podstrojoval. Já to uměl zařídit sám. “Jestli chceš, budu tě krmit,“ řekl jsem s mírnou ironií, no byl jsem schopný to klidně opravdu udělat.
“Nevadí to, s Neonem jsem se již domluvit. Navíc na území je ještě pořád Nox. Navíc, kdo by nás asi tak napadl. Stromy jsou jen stromy… Nejhezčí na tomhle lese jsou máky a s Neonem by nejspíše zmizely,“ nevěděl jsem, zda jsou všechny jeho výtvorem, no věřil jsem, že pokud by se někdo pokusil nějaký zničit, on by to vycítil přes celou zeměkouli a za pár sekund už by tomu násilníkovi utrhl hlavu.
“Les je v bezpečí, ty si bez poškození… Takže můžeme vyrazit.“ Tak nějak jsem to konstatoval. Byla v tom ale znát radost. Byl jsem rád, že nemusím jít sám. S ním ty předešlé pocity zmizely. Jen jsem měl strach, že se zase vypaří. Přešel jsem k němu blíž a chvíli mlčel. “Jen mi slib, že už jen tak nezmizíš,“ vydechl jsem vážným hlasem a chvíli mu zíral přímo do očí. Pak jsem se otočil a pomalu se rozběhl jedním směrem. Tak, aby byl po mém boku a stále jsem ho mohl slyšet.
“Za dobrodružstvím!“
//Louka vlčích máků

// Blue je žárlivá histerka. :D

EDIT: Neudělala no. :D To by ji roztrhl.

Podíval jsem se mu pobaveně do tváře a v duchu jsem se ironicky zasmál. Že bych si ho s někým spletl? Jeho pach se mi zapsal hluboko do mozku. Tak, že se jen tak nevypaří. Ještě než se mě opravdu dotkl, jsem věděl, že je to on. Směs lesa, mládí a jeho zvláštní dokonalá vůně. Neměl jsem však dost sil mu tohle všechno říct a tak jsem jen pohodil hlavou s frází, že to ani nestojí za řeč, že jsem rozený detektiv.
Na zátylku se mi kožich naježil a tvář mi zvážněla. “Přidusil?“ Zopakoval jsem po něm pro případ, že bych snad špatně slyšel. “Kdo to byl? Kdo ti ublížil?“ Řekl jsem hlasem, jenž nepřipouštěl žádný odpor. Prostě jsem trval na tom, aby mi oznámil, kdo se ho dovolil dotknout. Není tvůj hlupáku! A on není malá vlčice, která by se o sebe neuměla postarat. Říkal jsem sám sobě, no na druhou stranu… Byl tak rozkošný a jako stvoření k tulení.
Po chvíli jeho zkoumání jsem si všiml jizvy na noze. Celý jsem se napjal a okamžitě ji olízl. Nešla cítit po krvi, byla to očividně již stará rána, no i tak se mi nelíbilo, že si někdo dovolil poškodit jeho tělo. “To ti udělal taky on?!“ Švihl jsem energicky ocasem.
Po chvíli jsem z něj přeci jen slezl, aby se mohl zvednout i on. Sám bych ho nejraději zalehl a vpil se mu do kožichu, ach já romantik, no každý nebyl stejný jako já. Hlavně každý se nechtěl plácat po někom, kdo byl stejného pohlaví. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal, ale bylo mi to asi jedno. Nestyděl jsem se za to, že bych ho bral všemi deseti. Jen jsem o něj kvůli tomu nechtěl přijít. Ach bože Blue… Musíš být vždy tak horlivý?
“Vrátil ses akorát v čas. Už jsem chtěl jít za smrtí,“ řekl jsem významně a stoupl si blízko něj. Naštěstí si se vrátil, takže… moje nabídka stále platí. Půjdeš se mnou?“ Zahleděl jsem se mu do očí a doufal v kladnou odpověď. Chtěl jsem slyšet jen prosté ano. “Užijeme si to. Spolu. My dva,“ to poslední jsem důkladně zdůraznil. Nechtěl jsem, aby s námi šla Winter. Nechtěl jsem, aby se na něj ani dívala, pohybovala se blízko něj, nebo dýchala stejný vzduch.

Čekal jsem nějaké emoce, ale Neonova tvář zůstala kamenná. Vlastně to nebyla žádná změna. Viděl jsem u něj nějaký výraz jen v pár případech. Když viděl jídlo, tak se mu rozzářili oči. Když se k němu přiblížil Cattan, vypadal mírně zděšeně a když se náhodou něco stalo jeho kožichu, tak vypadal, že nás všechny povraždí. Momentálně se však jeho tvář ani nepohnula. Nahodil jsem tedy něco podobného, i když mě stálo spoustu sil udržet kamenný výraz. Nebyl důvod se usmívat nad shledáním. Byl přeci jen můj nadřízený? Ne. To bylo špatné slovo. To spojení mezi vlky ve smečce se nedá k ničemu přirovnat. Je to pouto na život a na smrt, přes to zde ale není žádné přátelství ani osobní konverzace. Je to prostě smečka.
“Až se vrátím, tak ti řeknu o všem, čeho jsem si všiml,“ slíbil jsem mu pevným hlasem a přikývl. Neměl jsem ale v plánu obdivovat krásy přírody, nebo se kamarádit s vlky. Měl jsem v plánu utíkat rovně, dokud nezahnu. Najít tu zříceninu, dostat co chci a pak se s dobrým, trochu vyděšeným, pocitem vrátit a jíst, jíst, jíst, dokud se nevyjím z deprese.
“Mějte se hezky,“ kam že to jdou? “A šťastnou cestu,“ nečekal jsem ani dost dlouho. Rovnou jsem se prostě otočil na druhou stranu a rozešel se pryč z lesa, směrem k mému objevování.
Než jsem se však stihl vypařit, byl jsem knokautovám z boku chlupatou koulí. Vždy mi říkali, že mám čekat neočekávatelné, no tohle jsem opravdu nečekal. Překvapeně jsem vyjekl, k mému děsu ve vyšší tónině než bych chtěl, a zůstal jsem zírat na Suzumeho. Ano, opravdu to byl on. Srdce se mi najednou rozbušilo třikrát rychleji. Přešla mě vlna nadšení, kterou však rozkopala vlna výčitek směrem k němu. Hodlal jsem ho odstrčit, nadat mu a s tichým pláčem utéct pryč. Zmizet od něj, tak jako on zmizel ode mě. To jsem ale nemohl. Byl tu. Byl tady. V celé své kráse a vypadal tak nadšeně, že mě vidí. Nechtělo se mi věřit, že je to kvůli mně. Cítil jsem jeho tělo všude na svém a jeho jazyk na mých tvářích. Tomu nešlo odolat. Tak jsem se přeci jen uvolniv a olízl jej nazpět.
“Zmizel jsi,“ řekl jsem po chvíli vyčítavě a podíval se mu do očí. Musel vidět to trápení, které se tam usadilo. Blue! Ty hlupáku! Proč se tím tak trápíš?! Není tvůj! Je to jen člen téhle smečky. Můžeš ho brát jako kamaráda, ale nemáš na něj vlastnické práva. Kamarád. Těžko něco víc. Bolestivě jsem cukl ušima a sklopil tvář. “Měl jsem… strach,“ přiznal jsem skoro neslyšitelně a díval se mu někam do hrudi. “Jsi v pořádku?“ Vydechl jsem s úzkostí, ale ani jsem nečekal na odpověď a prostě jsem ho povalil pod sebe a začal si jeho stav sám ověřovat. Kdybych našel nějakou bolístku, toho kdo ji způsobil, bych šel zakousnout.

“Jsi nic.“ „Jsi hrozný.“ „Nenávidím tě.“
Nic. Přes to, že jsem se od své hlavy snažil utéct, nešlo to. Ty stíny mě stále doháněly a má mysl se hnula tam, kam jsem se hnul já. Nemohl jsem ji zničit, potlačit, zrušit ani přebýt. Mohl jsem jen trpělivě přijímat. Mysl je smysl. Smysl existence. Když přestanete myslet, jste mrtví. A to už je pak pozdě.
“Suzie!“ Zavolal jsem při běhu do lesa. Tedy, zavolal je silné slovo. Spíše to bylo zašeptání plné prosby, které nikdo neslyšel. Nic se mi na zpět neozvalo. Tušil jsem to dopředu. Nejen kvůli síle hlasu. Jeho vůně zde nebyla. Jeho pach vymizel.
Zastavil jsem na kraji území a hleděl za jeho hranice. Jak lehké by bylo odejít a zkusit ho najít. Kde je? Řekl přeci, že se mnou půjde ke smrti. To mi jen motal hlavu? Vzchop se. Byla to jen snůška tvých přání, jenž překryla realitu. Ale proč? Proč nejsem dost dobrý? Jsem starý? Tlustý? Šedivý? Hloupý? Nudný? Neviditelný?
Odejít. Zní to tak jednoduše, ale já nemohl. Byl jsem připoután k tomuto místu slibem, jenž jsem složil nejvyššímu. Že to zde ochráním. Že se budu starat. A já ten slib bral vážně. Byl jako kotevný bod uprostřed anarchie.
Musel jsem se jej zeptat. Potřeboval jsem útěk a jít za ní. Tomu se říká zoufalství. Když jediný, kdo na vás čeká, je smrt.
Rozběhl jsem se tedy k té trojici na kraji lesa. Neznámá, štěně a Neon. “Zdravím,“ řekl jsem hlasem, v němž byl hraný klid. “Promiňte, jestli ruším… Neone, chtěl bych jít na sever navštívit jednu známou,“ známou? To sotva. Víš o ní jen to, že má zelené oči, černý kožich a ráda jí vlky. Naprázdno jsem polkl. Takhle věta mě donutila v mysli přerovnat priority. Potřeboval jsem rozptýlení, adrenalin. Bezpečnější než tohle se však zdálo si jít hrát s medvědem, nebo říct Neonovi, že dnes nevypadá dost dobře. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro tu první variantu. “Beru tvé pověření ochranou smečky vážně, proto se ptám,“ věnoval jsem mu nejistý úsměv.

Probudil mě brouk, jenž mi vlezl na čumák. Odfrkl jsem si a on díky tomu uletěl.
Otevře jsem své rudé oči a opět je zavřel. Proč je po probuzení tak těžké, udržet je otevřené? Jako by vážili tolik, kolik kameny egyptských pyramid. Znovu jsem je otevřel a donutil víčka zůstat otevřená. Samozřejmě kromě mrkání. Ironie. Donutil jsem své tělo k prvnímu pohybu. Protažení. Hezky zadek nahoru, hruď dolů. Takhle je to správné. Takhle mě to učili.
Když jsem byl schopen zhodnotit okolí, uvědomil jsem si, že je večer. Slunce se chystalo dát si šlofíka a měsíc měl noční. Jako vždy. Byl jsem vděčný, že jsem se probudil až nyní. Přes den byli horka, které bylo lepší zaspat. Pokud se vám v tom horku vůbec zaspat podaří. Navíc teď byl vzduch příjemně cítit deštěm. Miloval jsem tu vůni. Byla tak živá.
Jinak se toho ale moc nezměnilo. Všichni se nacházeli tam, kde předtím, než jsem šel spát. Neon, Freya a ten otravný prcek. Cora byla někde v trapu. Nox a ta jeho. Perell? Pener? Plener? Pereler? Nešlo mi její jméno na mysl. Ještě jsem s ní nemluvil a její jméno jsem pouze zaslechl. Ještě mi však neuvízlo pevně v paměti. Měl bych se s ní někdy seznámit.
Přes to, že nás tu byla spousta, stále mi něco chybělo. Někdo. Suzie. Zakřičela moje mysl. Ano. On. Přemýšlel jsem, kde může být. Kam mi utekl a také proč. Vždyť nám bylo tak dobře. Mě bylo dobře. A měli jsme jít na výpravu. Chtěl tahat ještě tu druhou vlčici. Koukl jsem na místo, kde jsme spolu usínali. Dokázal jsem si vybavit tu pozici. Tlak jeho hlavy na mých zádech. Vrať se.
Poznání. Tlak toho poznání, že teď nemám nikoho jiného. Že jsem zase sám. Sklopil jsem zkroušeně uši a rozběhl se rychle po území. Potřeboval jsem si to vyhnat z hlavy.
Nepomáhá to a ty to víš.

Padám. Topím se. Srdce mi buší a já se nemohu nadechnout. Mávám tlapami, ale všude je jen tma. A ten pocit. Pocit, že se topím. Do plic nejde vzduch. Tělo pomalu chladne a padá do hlubin.
Probudil jsem se s výkřikem. Vyděšeně jsem hleděl kolem sebe a začal se rozhlížet. Nebyl tu a já se cítil najednou tak sám. “Sám,“ zašeptal jsem. To slovo se mi odrazilo od zubů do hlavy a odtud tichou ozvěnou. Znělo to tak krutě a prázdně. Doufal jsem, že když spolu usneme, tak se spolu i probudíme. Srdce mi zaplavil zvláštní pocit úzkosti.
Samota. Co se ve dvou zdá být malicherné, se najednou proměňuje v strach. Tenhle strach je ale jako ten dětský. Když jsme děti, tak se bojíme pořád. Každý strom vypadá jako zlý bubák. Každý keř jako příšera. Můžete si stěžovat rodičům, ale ti vás s konejšivým úsměvem pošlou zpět. Komu si ale můžu stěžovat nyní? Je zase večer a noc brzy přijde. On mě tu nechal samotného. Bubáci přijdou a pohltí mou mysl.
Přijde noc. Bude tma.
Ani jsem se nepohnul. Znovu jsem zavřel oči a s myšlenkou na toho vlčka jsem opět zavřel oči.
Bude tu, až se probudím?

// Takže, teď tu nějakou dobu nebudu. Minimálně do pondělí, maximálně do soboty. Uvidím. Pochopím, když necháš Blueberryho spát a nebudeš čekat. :)