Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tichýma očima jsem se na něj zahleděl. Chápal jsem, že to Storma naštvalo. Hotaru se tohoto místa vzdala. Odešla a na nás se vykašlala. Bylo jí jedno, co s námi bude. Stella také odešla. Neměli nyní právo se sem jen tak vrátit a hrabat si. Na druhou stranu jsem chápal i Hotaru. Kdysi jí to tu patřilo a ona byla velká hvězda. Všichni ji museli uctívat, protože ona vzbuzovala respekt. Alespoň tehdy ve mně. Nyní jsem z alf už tak hotový nebyl. Nyní byl alfa Storm, vlk který byl kdysi mezi jejími poddanými. Klanět se mu pro ni muselo být těžké. Nemohl jsem se tedy přiklonit bez výčitek ani na jednu stranu, no více jsem fandil Stormovi. Jen jsem mu tedy chápavě kývl a raději to více nerozpitvával.
Když zmínil Aranel, pousmál jsem se. Pak ale zmínil Lexiett. V očích se mi mihl stín z minulosti. Něco mezi nadšením a smutkem. Směs obojího. Ona byla moje první opravdová kamarádka. Nejlepší kamarádka. To ona mě přivedla do tohoto lesa. Byla tak chladná, ale když byla se mnou? To byla jiná. Otevřená. Hravá. Cítil jsem z ní to, jak mi důvěřuje. Tak rád bych ji potkal. Také jsem měl ale strach. Co když použije tu ledovou masku i na mě? Viděl jsem ji jen jednou použitou ke mně. A to když s Alicien odcházela ze smečky. Tenkrát mi ublížila a od té doby jsem ji viděl asi jen jednou a to jsem s ní ani neměl šanci mluvit. “Lexiett je tady?“ Můj hlas opět dostal vibrace. Třepotal se jako pták ve větru. Moje touha utéct se opět zvýšila.
Visiona jsem si pamatoval dobře. Sice jsem s ním nikdy netrávil moc času, no byl to takový maskot našeho lesa. Někdo mu začal říkat tučňák a chopila se nás toho spousta. Já ani nevěděl, kdo s tím vlastně přišel. Vision ovšem zmizel ještě před tím, než se náš les rozpadl.
“Tak ještě že máš všechny své nohy. V každém případě díky tomu vyhráváš cenu o lepší příběh,“ uchechtl jsem se. “Nemám žádnou trofej, musí ti stačit mé uznání,“ udělal jsem nějakou formu ironické poklony.
“Musíš si říct, že zas bude lépe,“ tyhle plané naděje mě drželi při životě. Každým dnem jejich počet stoupal a klesal. Bylo to jako na horské dráze. Někdy jsem byl téměř na nule a některé dny jsem se dostal vysoko. Podle toho, co se událo. Z dnešku jsem měl smíšené pocity. Tohle prožívání minulosti mé naději podráželo kolena, ale byl jsem dnes i se Suzumem, což mi zase trošku naděje zvyšovalo.
“Gallirea je veliká, určitě všichni běželi něco prozkoumat,“ usmál jsem se. “Léto pomalu končí, tak třeba využívají posledních možností,“ projel jsem pohledem les. “Brzo se určitě vrátí,“ moje vnitřní bomba tikala a tikala. Pln starostí jsem přivřel oči. Zdáli se vedle těch Stormových však tak malicherné.

“To máš asi pravdu. Je to docela šok,“ sklopil jsem pohled. To jak jsem vybouchl u jezera. Ty emoce ve mně byly pořád, jen jsem byl schopen je držet. “Viděl jsi od té doby někoho?“ Počítal jsem s tím, že sem rád někdo zajde zavzpomínat na minulost. “Byl tu někdo? Hotaru? Angelus? Aranel? Lexiett? Malo-„ zakašlal jsem, abych poslední jméno nějak zamaskoval. Zmínit Taillina bývalého asi nebylo v tuhle chvíli nejlepší. No Maloboro mi dost chyběl. Neviděl jsem ho od toho, co mi prozradil, co udělala Megan. “Nebo prostě někoho,“ dokončil jsem otázku.
Samolibě jsem se usmál. “Díky,“ prohodil jsem, jako by to byla samozřejmost. Věděl jsem, že jsou úchvatné. “Ty máš taky novou ozdobu,“ zaměřil jsem pohled na jeho nohu. “Je moc hezká, ladí ti k,“ zasekl jsem se. “ K tobě,“ usmál jsem se. Ale byla vážně hezká. Jen jsem neuměl skládat komplimenty svému kamarádovi. “Jak si k ní přišel? Máš lepší historku jak já?“ Laťku jsem nenastavil moc vysoko, takže pokud to nenašel na zemi, určitě byla jeho historka lepší.
“Taky to tak mám, takže Tě úplně chápu. Nemám za kým jít. Žiji ve smečce, ale stejně si přijdu sám,“ a tolik mi má minulost chyběla. Byl jsem v ní pořád utopený. “Víš co bych si přál? Stroj času. Moci se tam vrátit a něco změnit. Aby se smečka nikdy nerozpadla a my všichni byli dál spolu,“ smutně jsem se usmál. Jistě, nikdy bych nepotkal Suzumeho, Coru ani Jennu. Ani ostatní ve smečce. Ale třeba bych je potkal někde jinde a k tomu měl i tohle.
“To si určitě nemyslí,“ zavrtěl jsem hlavou. “Není hloupá. Tohle neudělá nikoho šťastného,“ nebyla to třeba ani říkat. Bylo to jasné. Kdyby se s Taillou rozešel tenkrát, nelitoval bych jej tolik. Tailla mě nenáviděla a já ji taky neměl zrovna rád. Storm byl můj dobrý kamarád, a když se dali oni dva dohromady? Zapomnělo se na to. To že jsme byli přátelé před tím, než byli oni spolu, to nic neznamenalo. Vždy se postavil na její stranu, i tenkrát když mě zranila. Chápal jsem to, byla to jeho ženská. No přes to to byla věc, která se neodpouští. Která se nezapomíná.
Když Storm zakňučel, posunul jsem se k němu blíž, abych se jej dotýkal bokem a on cítil, že jsem tady. “Nevím, copak jde poznat, co se jim honí v hlavě? Ach ty ženy, mají tak složitou mysl,“ chtěl jsem trochu odlehčit situaci, ale nedařilo se mi to. On byl tak blízko, byli jsme sami dva a já ho měl utěšovat. Mysl mi přitom běhala k zakázaným věcem a taktikám utěšení. “Když si něco chtějí najít, tak to najdou,“ povzdechl jsem si. I já dával svým drahým polovičkám vše. Po Maxovi se slehla zem. Megan jsem se kompletně odevzdal a ona? Jakmile jsem ji nechal chvíli sám, hned uháněla někoho dalšího. Maloboro, Scrooty a kdo ví, kdo další. Kaien mě pomalu opustila. Ne fyzicky, nechtěla se mě vzdát. Ale psychicky. Pomalu se vytrácela láska a zůstaly jen hádky a stres. Od té doby jsem byl sám a počítal jsem s tím, že ještě dlouho budu. Střed mého momentálního zájmu totiž mé veškeré nadbíhání ignoroval. Nejlepší by bylo, zaměřit se na někoho jiného. To však nebylo tak jednoduché.
Storm se zvedl a začal frustrovaně pochodovat po jeskyni. Docela mě to znervózňovalo. “Moc rád bych Ti nějak pomohl. Je něco, co můžu udělat? Rád bych ti nabídl, že ti to tu pohlídám, než se vrátíš, ale asi by to ostatní členové smečky nepochopili,“ povzdechl jsem si. “A najít Taillu s tím, že ji přivedu zpět, to je asi marné. Jsem poslední, koho by poslouchala,“ viděl mého kamaráda tak zničeného bylo těžké.

Chápavě jsem přikývl. Musel tu mít fofry. Byl to krásný les a byl na dobrém místě. Musela sem proudit spousta vlků. I já si už vyzkoušel, jaké to je být zodpovědný za celé území. Být na vše sám. Vyřídilo mě to. To je tak, když se ti celá smečka vypaří. Tenkrát jsem to však nevzdal. Běhal jsem od vlka k vlku a posílal je k šípku, aby se tam mohli bodnout. Neon na území nebyl. Nikdo tam nebyl. Byl to jako zlý sen.
“Nechtěl sem jít. Sám se mi nabídl, že mi dá soukromí. Já se mu ani nedivím, Tailla ho vyděsila dostatečně,“ povzdechl jsem si. Uvnitř mě byla časovaná bomba žárlivosti a strachu o něj. Netušil jsem, kdy vybouchne. Ale nejspíš až se tak stane, budu ho muset vystopovat, najít a olízat. Nejraději bych požádal Storma, aby mi dělal asistenci. Tedy se stopováním, ne s lízáním. Ten měl však svých starostí dost.
“Nic jsem po ní nechtěl. Prostě jsem ji viděl a chtěl jsem s ní mluvit. Bylo to poprvé, co jsem ji od té doby viděl,“ a možná i naposled. “Řekla mi, že je tahle smečka znovu otevřená. Se stejným názvem na stejném místě,“ do hlasu se mi vloudila opět stopa podrážení. Pořád jsem s tím nesouhlasil. Bylo to jako oživování minulosti, která měla zůstat pohřbená. “To mě ale docela rozhodilo,“ doufal jsem, že pochopí, že o tom mluvit nechci. Naštvat Taillu mi nevadilo. Ta na mě byla kvůli něčemu napružená pořád, pokud je taková, tak chudák Storm. Ale že bych naštval Storma? To jsem opravdu nechtěl. Povedlo se mi to kdysi kvůli Kaien. I kvůli Taille jsme se pohádali. Teď nebyl důvod se hádat, tak jsem jej nechtěl vytvářet.
Storm se nahnul k mým ozdobám na tlapách. Pyšně jsem se usmál. Kdyby se k nim přiblížil někdo jiný, byl bych na pozoru. Stormovi jsem ovšem i po té době pořád věřil. Navíc jsem tak nějak cítil, že mi je nemůže vzít. Jako by ke mně byly přirostlé. “Prostě jsem je našel. V lese. Na keři,“ neměl jsem žádnou super historku o tom, že jsem je vybojoval v dlouhém souboji. Za to ty šátky byly zvláštní. Odolné proti špíně a nešli sundat. To jsem mu ale zatím vykládat nehodlal. Co kdyby mi je chtěl přeci jen vzít?
Mluvil o svých dětech a já každé jeho slovo pečlivě poslouchal. “Tak snad ti je brzo představí, znáš to, mladá láska,“ pousmál jsem se. Sám jsem se pamatoval na ta pobláznění, která však zase přešla. Já ani nevěděl, jak je vlastně Coffin starý. Třeba to už dávno není mladá láska.
Úsměv mě však přešel, když Storm nadhodil Whiskeyho. Neměl jsem jeho kluky moc v paměti. Když jsem byl ve smečce, tak už byli oba samostatní. “Snad se zase brzo ukáže,“ řekl jsem mu přejícně. Muselo to být těžké, nemít představu o svých dětech. Ztratit přátele nebo sourozence, to se dá přežít. Ale vlastní dítě?
“Měl by sis vzít dovolenou. Nechat to tu chvíli na Coffinovi, určitě to jako gamma zvládne. Ty si to zasloužíš. Udělej si výlet, nebo se jen válej u jezera,“ chtěl jsem vidět, že si život užívá. Mít pořád jen starosti musí být na nervy. Dokud jsem to sám nezažil, nechápal jsem to. Vždy mi být alfou přišlo strašně super. Samá zábava a tak. Musí vás všichni poslouchat. Tenhle názor měl však dost velkých háčků a nedomyšlených věcí.
Podle Stormovi reakce jsem uhádl, co se mezi nimi stalo. Už jsem neváhal a posunul jsem se k němu blíž. Konejšivě jsem ho žďuchnul čenichem někam do krku. Neznal jsem slova útěchy na zlomené srdce. Na tu bolest v jeho očích. Netušil jsem jak mu pomoci. Říkat mu plané naděje jsem taky nechtěl. Ano, milosrdné lži jsou krásná věc, ale realita pak udeří pěstí. “Nikoho jiného jsem z ní necítil. Nemyslím si, že někoho má. Ona, nebyla šťastná,“ kdyby ho opustila kvůli někomu jinému, tak by byla spokojená, ne? “Trápí ji to taky. Nechtěla o tobě ani mluvit. I vyslovit tvé jméno jí dělalo problémy,“ nejspíše jsem mu to neměl říkat. Určitě by se Taille nelíbilo, že jsem to na ni vše napráskal. Ale mohl jsem jinak? Storm byl můj kamarád. Tailla byla jeho šílená ex, která se mě celý život snaží zmrzačit. “A určitě to není tebou. Vždy si na ni byl hodný a chránil si ji. Možná už toho na ni bylo prostě jen moc. To alfování je náročné, to si sám řekl,“ zadíval jsem se mu do očí. “Ale neměla právo jen tak odejít,“ kdybych věděl, co Stormovi udělala, u toho jezera bych jí to dal sežrat. Nejspíš bych skončil hůř jak ona. Určitě bych skončil hůř jak ona, ale za své přátele jsem ochotný se prát.

K mému potěšení mě Storm nevyhnal. Dokonce vypadal, že mě rád vidí. Tedy, nevrhl se mi okolo krku, na to jsem měl přece ale jiné přátele. Od něj jsem to ani nečekal. Sedl si kus ode mě. Pousmál jsem se na něj, no cítil jsem se dost nejistě.
Jeho otázka na mě byla tak prostá a já přes to nevěděl, jak mu odpovědět. Měl jsem vše, co jsem mohl chtít. Smečku, kamaráda, dokonce jsem se i asi zamiloval. Přes to jsem se necítil tak šťastný a bezstarostný jako kdysi. “No, žiju teď ve Zlatavé smečce. Jsem tam asi rok? Netuším. Není to moc daleko odtud. Klidně se někdy stav,“ doufal jsem, že se Neon nebude zlobit. Vždyť on měl taky návštěvu. Ale on je alfa. Ty si jen nedůležitý hmyz. Cuknutí.
“Po tom co se smečka rozpadla, jsem byl dlouho sám. Po nějaké době už mě to přestalo bavit a raději jsem se usadil. Žít sám je na nic,“ smutně jsem se usmál. “Teď mám asi jen jednoho kamaráda, s kterým trávím čas,“ koukl jsem na Storma. Doufal jsem, že to nevezme tak, že on není můj přítel. Proto jsem řekl ten dodatek. “Zrovna se vracím od smrti,“ mluvil jsem o takových hloupostech. Jeho život byl o tolik kvalitnější. Měl rodinu, měl smečku. Něco dokázal. Já měl jen sám sebe a kamaráda, kterého jsem svým nadbíháním nejspíše jen odháněl. “Můj život nestojí za moc, ale co ten tvůj? Co tvoji kluci? A jaké je to být alfa?“ Znělo to tak zvláštně. Mít kamaráda v téhle pozici. “Jak jsi se k tomu dostal? Jak jste se rozhodli vrátit?“ A proč si mě nikdy nezkusil najít? Rozhodl jsem si ty výčitky nechat na jindy. Nebo je raději pohřbít úplně.
“Ano, Tailla,“ jeho reakce mě překvapila. “Potkal jsem ji u jezera které je směrem na sever. Ale už tam není,“ zachvěl jsem se. “Chtěla mě zabít, potom se málem rozbrečela a utekla,“ Storm byl můj kamarád a Tailla jeho samice. Tak proč nebýt upřímný? “Ty dvě věci spolu však nesouviseli,“ nechtěl jsem Storma naštvat tím, že jsem Tailla rozbrečel. A co když ano? Byl jsem z toho zmatený. “Řekla mi jen, že sem mám zajít a pozdravit Tě. Proč to neudělá sama? Vždyť jste-“ v tu chvíli mi to došlo. Tailla Stormovo jméno málem vzlykla. Storm na náznak o ní reagoval tak energicky. Něco se stalo a já se postavil doprostřed bojiště. “Co se mezi vámi stalo?“ Zeptal jsem se tiše.

//Východní Galtavar

Zastavil jsem se u hranic. Tohle byla poslední šance se otočit a utéct. Možná bych ještě i chytil Suzumeho. Moje srdce bilo tak rychle a zároveň tak přiškrceně.
Hleděl jsem mezi ty známé stromy. Tohle místo jsem znal zpaměti. Poslepu bych dokázal dojít k té tůňce. Dokázal bych najít svou bývalou skrýš. Najít místo, kde jsem potkal poprvé Kaien. Místo, kde mě Aranel ošetřovala.
S hlubokým nádechem jsem vstoupil. Kdysi jsem to dělal běžně, nyní to bylo tak těžké. Jako bych vstoupil do tajné komnaty. Do něčeho zapovězeného. Věděl jsem, že mi to ublíží. Ale byl jsem tak blízko, nemohl jsem jen tak odejít. Když jednou olíznete, nebo jen přivoníte, k nejlepšímu jídlu na světě, už neodoláte.
Přemýšlel jsem, zda o sobě mám dát vědět. Kdysi jsem byl člen, ale to už těžko platí. Sice mě alfa zná, to ale neznamená, že mě nepřepadne nějaká ochranka. Přes to jsem prostě mlčel a doběhl až ke své skrýši. Byla hned na kraji území. Pořád tam ten keř byl. Již byl starší a vypadal, že každou chvíli jeho život skončí, ale byl tam. Lehl jsem na břicho a nakoukl pod něj. I má díra tam byla. Zde jsem kdysi schovával Felixe. Mého kožešinového kamaráda, jenž mě vždy vyslechl. Ty nejsi ani k smíchu. Jsi k breku.
Jelikož jsem přeci jen mě trochu hrůzu z toho, že jsem na území smečky, jenž mě nezná, tak jsem se rozhodl najít Storma. Moc pachů zde nebylo cítit, tedy ne čerstvých. A Stromův jsem dokázal i po těch letech poznat. Cítil jsem se jako ve snu. Tolik minulosti na jednom místě. Svíral se mi žaludek.
Brzo jsem dorazil k jeskyni. Nebyla moc velká, ale ten pach z ní šel. Pomalu jsem do ní zalezl. “S-strome?“ Můj rozklepaný hlas jsem slyšel i v ozvěně. Zněl jsem jak bojácné vlče. “T-to jsem já, Blueberry,“ jako by snad na mě zapomněl. Toho jsem se bál. Třeba mě nechce vidět. Třeba na mě zapomněl. Třeba už pro něj nic neznamenám, jak bych mohl? Vlastní nejistota mi svírala orgány.
Pak jsem ho uviděl. Vypadal pořád stejně. Bylo to tak krásné jej vidět, ale i těžké. Protože jsem věděl, že budu z tohoto místa muset zase odejít. “Jsi tady,“ vydechl jsem užasle a roztřeseně jsem se usmál. Zavřel jsem na chvíli oči. Takže to byla pravda. On byl alfa. Měl vlastní smečku. Co jsem měl já? Nic. Udělalo se mi na chvíli špatně ze sebe samého, ale rozhodl jsem si sebelítost nechat na později.
“Víš já, chtěl jsem Tě vidět a Tailla mě poprosila, abych sem zašel a pozdravil Tě,“ řekl jsem důvod svého příchodu, abych nevypadal jako hlupák, pokud by on o mě již zájem neměl. Navíc, byl alfa. Já k němu však nebyl schopen chovat tuhle úctu. Vždyť jsme spolu kdysi blbli jak malí.
Čekal jsem na jeho reakci.

Suzie mi dovolil tam jít. Chvíli jsem doufal, že si to rozmyslí a bude chtít doprovodit. Dal bych vše za nějaké to rozptýlení. Pak bych se sem totiž už určitě nevrátil. Bál jsem se sám o sebe. Tohle nebylo jako zlomenina nebo natrhlý zadek. Tohle bylo jiné. Z toho jsem strach měl.
“Tak dobře, ale slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, dobře?“ Koukl jsem na něj. Že už není malý? Vypadal jako kamarád k pomazlení. Byl tak sladký, že se mi mohli zkazit zuby. A určitě jsem nebyl jediný, kdo to vidí. Co když se má Suzume bát právě tebe? Jsi starý, posedlý a psychicky narušený. Líbí se ti někdo mladší. Není to něco jako diagnóza pedofila? Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. Nehodlám ho znásilnit. A nejsem až tak starý.
Pomalu jsem se rozešel směrem k Borůvkovému lesu. “Měj se krásně, Suzie. Brzo se uvidíme,“ to poslední bylo spíš jako ujištění pro mě. Nechtěl jsem bez něj dlouho být.
//Borůvkový les

//VVJ
Jeho ublížený obličej mě překvapil. “Myslím, co se týká jí. Všechno to dobré, co s ní bylo, je pryč,“ díval jsem se mu do očí. “Já, potkal jsem přeci někoho lepšího,“ usmál jsem se na něj a čenichem ho dloubl do boku. Tím jsem hodně důrazně naznačil, že myslím jeho. Doufal jsem, že mu to dojde, jinak bych musel začít uvažovat o jeho inteligenci. Dával jsem mu tolik náznaků, tolik jsem mu nadbíhal. On to všechno ignoroval. Už teď jsem věděl, že tohle nebude lehké. Bude mě to stát spoustu času. Spoustu narážek, namlouvání, spoustu her, možná i milosrdných lží a falešných komplimentů. Ale nevzdával jsem se té šance. Moje narcistická polovina to jednoduše dala za vinu tomu, že to nechápe. Ne tomu, že mě třeba nechce.
On brzo zareagoval jeho typickou namyšleností. Donutilo mě to se usmát, alespoň nějaká reakce. “Ano, máš pravdu,“ řekl jsem upřímně. Nemohl jsem nic jiného, než jen souhlasit.
Suzume mi s mou otázkou moc nepomohl. Dal mi jakési důkazy toho, že když tak přijdu, nikdo mě nesežere. No pořád to nevyřešilo mé dilema, jestli to já psychicky vydržím. Už jen ten fakt, že jsem měl chuť pár vteřin upálit Taillu. Naštěstí jsem si to rozmyslel, protože ona by měla možná spálený kožich, ale ze mě by byla mrtvola. Ty už moc vlků nesbalí.
Zastavil jsem se uprostřed území. Odsud již šlo na Borůvkový les vidět. Vypadal pořád stejně. Ucítil jsem již teď bodnutí u srdce. Moje zvědavost však byla silnější než moje sebezáchova. “Měl bych tam jít. Měl bych pozdravit Storma, jak Tailla chtěla. Měl bych to vidět,“ ujišťoval jsem tím i sám sebe, že dělám správnou věc. “Já tak půjdu, dobře? Jen na chvíli, jen nakouknu. Nebude ti to vadit? Jestli chceš, klidně tě doprovodím domů a zase se sem vrátím,“ bál jsem se, že se po cestě ztratí. Nebo utopí. Nebo mu někdo ublíží. Nebo ho něco sní. Viděl jsem tolik verzí toho, co se mu může stát. Taky jsem se bál, že se bude zlobit, když teď půjdu tam a nedokončím tuhle výpravu. Nebo že v lese potká Winter. Bude s Winter, já se vrátím, uvidím je spolu. Z Winter bude popel. Přijde Neon a ze mě bude buď mrtvola, a nebo doživotní sluha. Všemi nenáviděný jedinec.
Škubl jsem sebou, když jsem se probral z myšlenek. “Tak co, Suzie? Samozřejmě můžeš jít klidně i se mnou,“ no nebyl jsem si jist, zda chci, aby mě viděl, až se zhroutím. Ano, už jsem s tím dopředu počítal. Na druhou stranu, on byl zase jako taková psychická podpora.

Stále jsem Suzumeho zakrýval. Jeho myšlenka mi udeřila do hlavy jako rána pěstí. Moje smysly byly zapnuty na maximum, nemohl jsem ji tedy neslyšet.
Kdo je Kaien? Opravdu se na to ptal. Přemýšlel jsem nad nejvhodnější odpovědí. Jak popsat někoho, s kým jste chtěli prožít život, ale nakonec jste ho začali nenávidět? Nejistě jsem zaškubal uchem. “Kaien patří do mé minulosti. Kdysi zde byla, ale zbyla po ní jen nenávist a žal,“ podíval jsem se mu do očí. “Vše dobré už je pryč,“ musel mi přece věřit. Vždyť jsem mu o mých citech k němu řekl. Byla to jedna z mých spontánních nezodpovědných akcí.
Tailla se rozhodla promluvit. Doposud jsem se soustředil spíše na Suzumeho, takže mě její náhlá změna překvapila. Vypadala, jako by jí bylo do breku. Zamrkal jsem. To jsem ji rozbrečel? Nevěděl jsem, jestli na sebe mám být hrdý, nebo ji jít utěšit. Nakonec jsem se rozhodl dělat, že jsem si toho jejího vnitřního boje nevšiml. “Nedůvěřuji Ti natolik, abych Ti v tomhle mohl věřit,“ řekl jsem se vší upřímností, jenž jsem v sobě posbíral.
Fakt, že se nám Tailla sypala před očima, potvrdilo to, že na nás zamumlala poslední slova a odběhla pryč. Alespoň to vyřešilo to, zda se jí mám pokusit nějak utěšit. Takhle mi přeci utekla. “Chceš, abych tam šel?“ Zeptal jsem se poněkud pozdě. Všechno uvnitř mě křičelo ne. Přes to jsem měl jistou touhu tam jít. Tomu se říká sebevražda.
Suzume očividně nebyl z kamení a vyslyšel tedy mou prosbu odejít. V hlavě mi kolovala spousta myšlenek. Taky jsem měl boj sám se sebou. Kéž bych si mohl napsat seznam pro a proti, ale neměl jsem prsty, takže jsem nemohl psát. Smůla. Ani jsem si nemohl hodit mincí. Nebo si trhat lístky akátu.
“Mám tam jít?“ Rozhodl jsem se zeptat někoho živého. Nejblíže byl Suzume. Navíc, na radu někoho jiného bych asi ani nedal. Pomalu jsem se navíc rozešel směrem k našemu domovu. Shodou okolností byl ten les po cestě.
Už nejsi členem smečky. Už nejsi vítaný. Sklopil jsem tvář. Jak já ten hlas nenáviděl. Samomluva mi šla dobře. Ale posílá mě Tailla, vždyť je alfa se Stormem a Storm je-byl můj výborný kamarád. Z toho jsem měl strach. Co když na mě zapomněl?
//Východní Galtavar

Tailla byla naštvaná. Vypadala, že každou chvíli vybouchne. To ovšem nebylo přiměřené k tomu, co jsem řekl. Divil jsem se tomu, můj pohled však zůstával nadále chladný. Už jsem se nehodlal přemoci emocemi. Ona naopak byla jedna velká koule emocí. Odfrkl jsem si nad tím. Jak jednoduché bytí.
Ucítil jsem, jak se na mě Suzie nalepil. Nejspíš se mu to nelíbilo a já se mu nedivil. On byl drobný a pokud vím, kouzla s magiemi taky moc neovládal. Byl jsem ochoten jej za každou cenu bránit. “Na něj se ani nedívej,“ varoval jsem ji. Jistě, já nebyl zrovna nejsilnější. Tailla byla vždy silná. “Jsi to ty, že? Proto tě to tak štve. To ty a Storm jste se tam vrátili,“ neměl jsem až takovou dedukci. Taky jsem se jí uměl hrabat v hlavě. “Alespoň je to tedy někdo, kdo byl ve smečce,“ trochu to zmírnilo moje vnitřní zhnusení.
To čím mě osočila mě však znovu naštvalo. Sice jsem si držel chladnou tvář, no vzduch kolem nás krapet zteplal. Ani jsem nevnímal, že to dělám. “Rozpadla se mi rodina, přišel jsem v tu chvíli i o Kaien. Ty jsi měla stále i Storma, měli jste vlčata. Já neměl nic,“ zavrtěl jsem hlavou. “Nemám na to se tam vrátit, vždy to bude moje část domova, ale… To co bylo je pryč. Přeji vám tedy štěstí v tom, co máte,“ sklopil jsem tvář. Pořád mi to přišlo jako zneuctění. No nehodlal jsem vyvolávat válku. To by bylo časově náročné.
Byl jsem na tom psychicky momentálně velmi špatně. Sice jsem se tvářil klidně, no uvnitř jsem se cítil, jako by do mě někdo celý den kopal. “Suzie, pojďme prosím,“ špitl jsem a zabořil mu na chvíli tvář do srsti. Snad jsem tím dal Taille na chvíli nakouknout do toho, co se mezi námi děje. Tedy, alespoň co cítím já. Doufal jsem, že se postaví na mou stranu. “Prosím,“ vydechl jsem znovu. Vlastně jsem se mu tak rozkládal.

Suzume měl docela velkou korunku sebevědomí. Nechtěl jsem mu ji sundat, možná ji jen trochu odřít. “Moje šance zas tak malá není,“ pokusil jsem se argumentovat, no sám jsem tomu moc nevěřil. “Třeba se ještě budeš divit, co dokážu,“ plácal jsem. Chtěl jsem mu nahnat strach, aby to vzdal.
“Suzie, ale to je hloupost. Nemůžeš Borůvkovou smečku znát. Nejsi na to na Gallirei dost dlouho, takže je to-„ zůstal jsem na Taillu ztuhle zírat. To co řekla, moje mysl nechtěla pobrat. Nechtěla to přijat. Snažila se to vytěsnit, ale bylo pozdě. Všechna sebeobrana byla pryč. “Ale, vždyť,“ naprázdno jsem polkl. “Rozpadla se,“ řekl jsem pevným hlasem. Nehodlal jsem to přijat. Byl jsem přece u toho. Musel jsem říct na shledanou a odejít.
“Byl jsem u toho. Hotaru to ukončila,“ díval jsem se jí pevně do očí. “Všichni jsme odešli!“ Už jsem na ni téměř křičel. “Pokud je tam nějaká nová smečka, tak už to není Borůvková smečka,“ ta zloba a bolest v mém hlasu. Už jsem se ani nesnažil to maskovat. Vybouchl jsem. “Kdo to udělal? Kdo si dovolil udělat na tom místě novou smečku? A ještě ji stejně pojmenovat?“ Připadalo mi to jako zneuctění toho, co kdysi bylo. Jako kdyby to ukradli.
Zavřel jsem oči. Pohřbi to. Nepusť to ven. Pár hlubokých nádechů.
“Mám se fajn,“ řekl jsem tak nějak mimo. Ani jsem netušil, jestli je to pravda nebo lež. Mluvil jsem jak na autopilota. “Žiju. Usadil jsem se ve Zlatavé smečce. Teď jsme byli se Suzumem na výletě,“ mysl mi stále odbíhala pryč.
Borůvkový les. Kdysi to byl můj domov. Věřil jsem, že zanikl. Jak se mám smířit s tím, že existuje? Kdo to vede? Je to jako dřív? Nebo to má společné jen jméno?
Hlava se mi z toho točila. Cítil jsem příval minulosti, jenž mi bušil do hrudi. Je to jako mít u sebe něco, co si přejete, ale nemůžete to mít.
Přemítal jsem nad tím, co teď. Jak utéct? A odpovědi na mé otázky neznal nikdo. Mohl jsem si je vytvořit jedině já sám, ale nebylo jak. Jak najít odpovědi na životní otázky? Nejlepší řešení bylo se neptat. To jsem dělal vždycky. Nikdy jsem neřešil nic důležitého.
Tiše jsem to u sebe začal potlačovat. Snažil jsem se vytěsnit realitu, se kterou mě teď seznámila.

Cachtal jsem se ve vodě a umýval ze sebe vrstvu pilu a jiné špíny. Byl jsem vděčný, že je to konečně pryč. Bál jsem se, že brzo mi kožich zamává a raději uteče, aby se mohl umýt sám.
Suzume se ke mně brzo připojil. “Ta tlapa už mě nebolí,“ řekl jsem mu s lehkým úsměvem. Byl jsem rád, že je to tak a přišlo mi fajn mu to říct. Třeba bude mít radost se mnou. “Takže si to pak spolu můžeme rozdat. Ten závod, určitě ho vyhraju,“ mrkl jsem na něj. Použil jsem stejná slova, jako předtím on. Nějak mi to uvízlo v paměti.
“No, ano. Les na jihu. Byl jsi tam?“ Sjel jsem ho pohledem. Nevypadal nějak poškozeně. “Vypadal temně, taky se tak jmenoval. Tedy aspoň to říkala jeho alfa. Taková šílená ženská. Vlastně bych ji přirovnal k té, co žije v té zbořené chatrči, kde jsme před chvílí byli,“ nelišili se od sebe tak moc. Alespoň to co mi uvízlo v paměti, mě děsilo doposud.
“Jak to? Co je na sněhu špatného? Já ho mám rád. Je s ním sranda. Je mokrý a tak,“ neměl jsem moc argumentů, proč je sníh super, ale rozhodl jsem se mu je říct. “Můžeš si s ním hrát, můžeš ho jíst-tedy pokud není žlutý, můžeš se v něm schovat,“ koukl jsem na něj. “Takže tě v něm nemůžu vyválet, jo?“ Naklonil jsem hlavu na stranu a pokusil se na něj udělat prosící roztomilý obličej.
Suzume z vody vylezl a já se rozhodl, že se k němu přidám. Byl jsem přeci jeho doprovod, nebo on můj, a nechtěl jsem ho nechávat samotného. Dál jsem však pohledem sledoval Taillu. Chvíli na mě zírala a pak se rozešla za námi. Chvíli koukala na mě, no očividně ji zaujal Suzume víc jak já. Zamračil jsem se a svým postojem jasně naznačil, ať se od něj drží dál.
“Suzie, to je Tailla,“ představil jsem ji. On to stihl sám. Nejraději bych ho v tu chvíli odtáhl někam a schoval ho. Moje žárlivá mysl se stále nesmiřovala s tím, že má i on nějaký osobní život, tedy kromě mě. Bohužel, moje druhá polovina věděla, že pokud teď odejde, nemám ho jak zastavit. Nemůžu si ho přivázat na provázek, nebo ho nutit zůstat. Mohl jsem mu vyhrožovat, že ho třeba podpálím, ale až tak zoufalý jsem nebyl. Asi.
“Kdysi jsme spolu byli ve smečce. V Borůvkové smečce,“ ach ta sladká ironie. “Ta se ale nakonec rozpadla. Naše alfy to vzdali, neměli čas, bylo toho na nich moc… Už nevím, ale prostě byl konec,“ říkal jsem to s kamennou tváří, no chtělo se mi u těch slov křičet. Hlas se mi mírně klepal, takhle otevřeně jsem o tom s nikým od té doby nemluvil. Najednou to na mě vše spadlo a já nebyl schopen zastavit otázky, jenž mi lezly do rtů. Vyvalil jsem je na ni jednu po druhé. “Jak se máš? Co Storm? Jak se má on? Co ti vaši caparti? Viděl jsem naposledy Santiaga, když byl ještě prcek… Musí být už velký,“ odmlčel jsem se. “I ti další,“ ty jsem si však nedokázal tak moc vybavit. “A co les? Byli jste tam od té doby někdy? Kde teď žijete?“ Donutil jsem se zmlknout, abych jí dal možnost taky odpovědět. Sedl jsem si po boku Suzumeho tak, abych se jej dotýkal. Byl uklidňující.

//Západní Galtavar
Pousmál jsem se. “Suzie,“ oslovil jsem ho upřímně. “Až ti bude chtít někdo ublížit, tak ho zničím,“ napadla mě spousta způsobů mučení. Nevinně jsem se usmál. Ovšem mé myšlenky byly v tu chvíli černé a kruté. Ale mohl se mi někdo divit? On si to nechtěl přiznat, ale byl drobný. Většina parchantů si troufne právě na takové. Já byl ochoten jej bránit, když to bude třeba.
“No, všude jsem určitě nebyl. Tedy, prošel jsem Gallireu z jedné strany na druhou. Byl jsem úplně na jihu, tam je takový… les. Raději tam nechoď. Když jsem tam byl já, bylo to zajímavé,“ zachvěl jsem se nad vzpomínkou na setkání s Elwen. “Ale úplně na severu je sníh. A to i v létě,“ usmál jsem se. “Můžeme se tam někdy zajít podívat,“ nabídl jsem mu.
Došli jsme až k jezeru. Pořád tu bylo v celé své kráse. Tak velké. Byla tu spousta vlků, jako vždy. Momentálně jsem si však tváří nevšímal, pouze jsem vběhl do vody. Chtěl jsem ze sebe umýt ten pyl a napít se. Povedlo se mi obojí.
Pak jsem teprve zvedl hlavu a zkontrolovat Suzumeho. Pak jsem začal zkoumat přítomné, až jsem uviděl ji. Byla už pro mě jen jako duch minulosti. “Tailla?“ Zašeptal jsem si pro sebe a chvíli na ni zíral. Ano, byla to ona. Kdysi mě nenáviděla a mě nezbylo nic, než jí to prostě oplácet. Kdo ví, co nyní. Pořád ke mně cítí zášť? Já byl rád, že ji vidím. Od té doby jsem nikoho nepotkal. Cítil jsem, jak se mé srdce stahuje bolestí z minulosti. No byl jsem jak sebevrah a tak jsem na ni zavolal. “Taillo!“ Čekal jsem, jak zareaguje ona. Nechtěl jsem se vnucovat. Třeba mě prostě přejde jen kývnutím. Já měl však tolik otázek… Co Storm? Co dělají? Kde se usídlili? Mají se dobře? Vídají se s někým od rozpadu smečky?
Pohledem jsem pořád cukal k Suzumemu. Nechtěl jsem ho ztratit. Byl jako dítě na koupališti.

//Jedlový pás
“To je dobrý nápad, Neon by to mohl vědět,“ v tomhle jsem byl dost naivní. Tak nějak jsem věřil, že Neon zná úplně vše. Byl moje alfa a pro mě něco jako polobůh. Ovšem, nikdy jsem mu to neplánoval říct. Jeho ego bylo už dost veliké. Co kdyby si z nás chtěl udělat otroky?
“Nebo se taky můžeme zeptat někoho jiného. Třeba někoho koho potkáme náhodně! Nebo udělat nějaký dotazník,“ chtěl jsem se nějak zaměstnat. Taky jsem chtěl protahovat dobu, než se vrátíme do lesa. Tam totiž už nebude jen se mnou. Bude tam nejspíše i Winter.
Jakmile jsme vyšli zpoza stromů na pláň, naprázdno jsem polkl. “To nevypadá hezky,“ zavolal jsem na něj a pohled upřel na oblohu. Bylo zataženo a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Měl jsem déšť rád, ale nechtěl jsem, aby on prochladl. Nebylo zrovna teplo a díky větru se to ještě zhoršovalo.
“Bude pršet. Musíme si pak najít něco, kam se schovat,“ koukl jsem na něj. “Pokud ti teda nevadí zmoknout,“ chtěl jsem s ním být někde v těsném přístřešku.
//VVJ

Smrt nebyla hloupá natolik, aby mi léčila zranění. A ptát se jí na to? Spíš bych si víc ublížil, než pomohl. Na to jsem byl dost chytrý, nechtěl jsem posunovat hranice nekonečné blbosti. Sama mě pak sekla drápy do ramene, ale zahojilo se to. V tu chvíli jsem po ní nemohl chtít další léčebnou kúru. Vždyť vyhrožovala, že udělá něco i jemu. “Určitě něco takového umí, ale není to zrovna hodná holka,“ ušklíbl jsem se nad tím. “Chtít od ní laskavost je nesmysl, taková prostě není, nic nedělá zadarmo,“ a ona nebyla jediná. Znal jsem spoustu takových, co potřebovali důvod, aby byli ochotni něco udělat.
Suzume se nakonec rozhodl, že za ní nepůjde. Byl jsem docela rád, netušil jsem, co by u ní provedl. Chtěl jsem se ho zeptat, proč si to nakonec rozmyslel, ale nepřišlo mi to vhodné. Nechtěl jsem ho označit za zbabělce. Třeba jen neměl dost toho, co by jí mohl nabídnout.
“Řeka nevím kde je, ale po cestě domů máme velké jezero, chceš se zastavit tam?“ Zadíval jsem se na něj. Bylo to to největší jezero, jenž jsem si zde pamatoval. Vždy u něj byla spousta vlků. Do hlavy se mi začaly tlačit vzpomínky. Jak jsem zde poprvé viděl Hotaru. Poznal jsem zde Lexiett. Jak jsem tu byl se Stormem a jak mě sem musel nést na zádech. Jak na mě Neyteri seslala pavouky. Jak jsem zde byl s Megan a jak jsem ji kousek od toho místa poznal. Jak jsem zde blbnul s Maloborem. Chvíle s Kaien. Měl jsem toho plnou hlavu. Tolik mi moje minulost chyběla. Bylo to jako ztratit svou důležitou část, kterou už prostě nemůžete nahradit. Pak jsem však otočil hlavu k Suzumemu. Tohle byla přítomnost. On, Zlatavý les. Měl jsem toho tolik. Měl bych konečně minulost zahodit. To však nešlo. I Borůvkový les byl od toho jezera tak blízko. Můj domov, který se rozpadl v prach.
“Zajímalo by mě, jestli existuje i někdo jiný, víš? Je smrt… ale nemůže být přece jenom ona. Tenhle svět není tak temné místo,“ začal jsem se ptát na první věc, co mě napadla. Potřeboval jsem zahnat své myšlenky.
//Západní Galtavar

Ale no tak, přátelé.
Brno je zlatá loď,
za děvčaty z Brna choď,
hm, jsou hezké,
hm, a mladá.