Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Má tak hebkou srst.
“Jsem slušně vychovaný,“ ohradil jsem se a pozvedl hrdě hlavu. “Děkuji za všechno. Za drobnosti. A ty jsi mi zachránil život,“ odmlčel jsem se. “Vždy jsi tady, když potřebuji pomoct,“ vydechl jsem užasle.
On kulhal a já měl potřebu mu to všechno nějak oplatit. Z boku jsem se ho pokusil nějak podepřít. Bylo mi jedno, jestli bude protestovat. Nelíbilo se mi, že je zraněný. Usmyslel jsem si, že ho teď budu hlídat a nedovolím mu, aby šel na nějakou dlouhou cestu. Rozhodně ne sám. A rozhodně ne, aby naháněl Taillu. Ta si ho nezaslouží. Přemýšlel jsem o seznamu vlčic, které znám a které bych mohl se Stormem seznámit. Žádná mi nepřišla bohužel vhodná.
Storm mi pokynul, ať jím. Neměl jsem v úmyslu nesouhlasit, protože můj žaludek už skládal píseň. “Tak dobrou chuť,“ pronesl jsem rychle a spěšně se pustil do jídla. Bylo to výborné. Divočáka jsem nejedl celou věčnost. Přežíval jsem na lasičkách a králících. Jediné, co jsem lepšího jedl, byl jelen. A to už bylo taky dávno. Před tím zmizením.
Jelikož jsme jedli a nemluvili, moje mysl se začala samovolně toulat. Vrátila se k Lexiett. Pohled se mi zvedl k místu, kde zůstala. Nechápal jsem, proč odchází. Nechápal jsem, proč se nepřipojila k lovu. Alespoň víc zbyde. Ironický hlas v mé hlavě nezahálel. Já jej však ignoroval. Tolik jsem si přál, aby zůstala. Abych já zůstal. Chtěl jsem zůstat zde. Po boku Storma. A Lexiett by se sem také hodila. To byl ten problém. To co mě tížilo. Zde jsem měl Stroma. To nejvíc, co jsem momentálně mohl mít. A co Suzume? Sklopil jsem pohled k masu a polkl. Tomu za to nestojím.
Měl jsem tedy dvě možnosti. Vykašlat se na svou smečku a zůstat tady. Ta druhá byla, že se vrátím zpět a Storma uvidím zase až za dlouho.
Díky první možnosti bych měl Storma. Mohl bych s ním být pořád. Ten by z toho byl určitě „nadšený.“ Ale ztratil bych svůj současný domov. Tedy, nemám tam přátele. Vlastně bych nejspíše nikomu nechyběl. Ale jsi ochranář! Povzdechl jsem si. Ano, to bylo to, co mě tam drželo. Neon byl pro mě jako polobůh, když mi to řekl. Dal mi tím svoji důvěru a já ji nechtěl zklamat. Kdybych odešel, bych byl zase jen prostým členem v davu. Ale Storm.
Vnitřní boj byl těžký. Dokonce jsem doufal, že ho Storm slyší a poradí mi.

Hrot čepele ryje v chladné kúře,
z mé dlaně stal se surovec,
A paprsky slunce, pálí poslední růže,
chtějí oživit srdce, ten zarudlý ledovec.

Závan větru, list snáší se k zemi,
jako by jej ten poryv utrhl.
Teď jeho žilky zachvátí tlení,
jeho krásu vezme smrt.

V kůře se objeví další řádek,
značí dny, kdy jsem přeživší.
Tohle je však moje polední z pohádek,
chlad donutí mě umříti.

Na mé chladné tělo snesla se vločka,
list dokonce i kúra sama.
Není spanilá, vřelá ani drahá,
přes to je to ale dáma.

Neměl jsem tušení, kolik uběhlo času. Jak dlouho Strom bojoval s váhou kance. Osobně bych to mentálně hodnotil tak na 10 let. Prošel jsem si znovu dětstvím, cítil jsem se malinký. Pak jsem prošel pubertou, dospělostí, až jsem se dostal ke stáří a smíření se smrtí.
Slyšel jsem mnohokrát, že když někdo umírá, před očima mu projede celý život. To však nebyla pravda. Neviděl jsem své dětství a ani jsem neviděl to, jak jsem byl na dně. Jediné co jsem viděl, byly vzpomínky na něj. Na Storma. Protože to on se mnou zůstal přes všechno. Mohl jsem mu říct cokoliv. Věřil jsem mu. Viděl jsem naše společné výlety. To jak mě vozil na zádech. Naše shledání a náš smích. Byl mi nejlepším přítelem i přes to, jak dlouho jsme se neviděli.
Najednou můj kožich ovanul silný vítr. Ozval se díky tomu i hluk. Zrak se mi leknutím rozjasnil a já vytřeštěně hledal příčinu. Dělal to Storm. Viděl jsem, jak se soustředí. Ale proč? Pak mi to došlo. Tedy, potřeboval jsem nápovědu. Tou mi bylo to, že ten několika metrákový kanec vyletěl do vzduchu, zatočil se a letěl několik metrů vzduchem. Naprázdno jsem polkl a i úlevně zasýpal. Konečně na mém těle nebyla ta tíha.
Užasle jsem zůstal zírat na Stroma a pokusil jsem se pomalu postavit. “Budu v pořádku,“ vyslovil jsem nejistě a udržel se na nohou. Končetiny mě mravenčily, no stát jsem mohl. Byl jsem schopen udělat i krok, tak jsem k němu přidal další a přešel až ke Stormovi. Zabořil jsem mu čenich do kožichu, bylo mi jedno, že jsme oba od krve. “Zachránil si mě,“ vydechl jsem vděčně. “Děkuju mnohokrát,“ pak jsem starostlivě koukl na jeho tlapu. Předtím jsem si všiml, že kulhal. “Co tvá noha?“ Starostlivě jsem se a něj zadíval. Pak jsem koukl k divočákovi a mlsně jsem se olízl. “Mám hlad jako medvěd.“

Ten kanec ztrácel spoustu krve, čemuž pomohl i Storm, když na něj skočil. Obdařil do kousnutím z druhé strany, no divočák mu dal na oplátku kopanec. Oba dva jsme byli od krve, řekl bych, že Strom více. Dost mě to vyděsilo, doufal jsem, že je všechna krev divočáka. Žádná Storma. Nechtěl jsem, aby můj přítel utrpěl nějaké zranění. “Jsi v pohodě?“ Prohodil jsem na půl plynu. Chtěl jsem se ujistit, zda je v pořádku, no zároveň jsem nehodlal ztratit pozornost.
Divočák se po pár metrech začal motat a zpomalil. Vypadalo to dost vtipně a mě neuniklo nemístné zacukání koutky. Než stihl nabrat správný směr, zakopl a natáhl se na zem. Pokusil se ihned posbírat na nohy, já byl však rychlejší a skočil mu na hřbet. Tím jsem ho připíchl zpět k zemi. Vítězně jsem zavyl, jelikož jsem si myslel, že mám vyhráno. To však nebyla tak úplně pravda. Zakousl jsem se divočákovi do krku s tím, že mu zlomím vaz. Začal jsem mu tedy s krkem zezadu cukat. Cítil jsem chuť jeho sladké krve a chtěl jsem jí víc. Nebylo to však tak jednoduché, jak jsem si myslel. Divočák sebral poslední síly. Vize toho, že brzo zemře, mu dodala sílu. Posbíral se na nohy a začal se točit dokola a skákat. Bylo jasné, že mě chce setřást. Zasekl jsem mu své drápy do masa a silněji mu cukl s krkem. Uslyšel jsem křupnutí a mohutné tělo pode mnou ztuhlo. Pak se pomalu sesunulo k zemi. Z jeho očí vymizel život.
Já nestihl včas uskočit a jeho váha mě částečně zavalila. Držel mi levé končetiny. Bolestivě jsem zakňučel a doufal, že Strom nebude váhat a pomůže mi ze sebe to monstrum dostat.

Lexi se na nás vykašlala a já viděl rudě. Bylo mi tedy jedno, zda Storm jde za mnou, a nebo ne. Přes to jsem však někde uvnitř cítil, že se můj strach potlačil, když jsem uslyšel jeho kroky. Protože pokud udělám nějakou hloupost, to on bude ten, kdo mě bude mít na starosti. Kdo mě má jistit a zachránit.
Divočák běžel rychle, já však neměl problém se držet za ním. Bylo to nádherné majestátní zvíře, já však momentálně viděl jen kus masa. Skákal jsem kolem něj, cvakal zuby a vrčel. Dělal jsem vše pro to, aby se bál před tím, než skončí v mém břiše. Chtěl jsem ho vidět trpět tak, jako jsem trpěl já. Můj pohled často směřoval do jeho očí. Vidět ten strach o vlastní život mi přinášelo uspokojení. To co se ze mě v tuhle chvíli stalo, jsem v sobě ještě nikdy nepotkal.
Netrvalo to dlouho a všiml jsem si, že zpomaluje. Sice se unavil on, ale i já již ztrácel ten počáteční elán. Omrzelo mě si hrát na honěnou, chtěl jsem ho už vidět chcípnout. “Shledáš se se stvořitelem,“ zašeptal jsem a vložil sílu do skoku. Zuby proťaly jeho kůži na boku. Zůstal mi v tlamě kus jeho kůže, tuku a masa. Ucítil jsem sprchu krve a to, jak mě svým tělem odhodil. Nesnesitelně kvičel a ztrácejíc krev se rozběhl kupředu. Vnitřní uspokojení narůstalo. Když jsem se přestal kutálet, vyskočil jsem na nohy a rychle se rozběhl dále za ním. “Stůj prase,“ procedil jsem skrz zuby.

// Víš jak to mám a chci, aby se to už posouvalo. Tak omluv krátkost.

Lexiett se zdržela vzadu. Já na ni nečekal a utíkal jsem za Stormem. Chvíli jsem zmateně koukal kolem, protože jsem ho neviděl. Pak jsem však uviděl levitující náramek a došlo mi, že to bude asi určitě on. Co když ho ten náramek fakt sežral? Pomyslel jsem si první panicky, no uviděl jsem pak i jeho oči a trochu jsem se uklidnil.
Otočil jsem se směrem, kde zůstala Lexiett. Nešla sem. Zůstala tam a zatím se nepřipojovala. Chvíli jsem tam mlčky stál a čekal, pak mě ale trpělivost přešla. “Tak začneme,“ řekl jsem tiše a odvrátil tvář zpět k němu. “Uštveme ho, tedy. A pak ho prostě zabijeme,“ neměl jsem nějaký plán. Jen jsem chtěl prolít krev. Nemělo smysl čekat na Lexiett. Kdyby chtěla, už by tu byla.
Sice jsem předtím Stormovi dal iniciativu, no teď jsem na to už nebral ohled. I kdyby kvůli tomu ten divočák utekl, tak bude jiný. Nebo si dále králíka. Já si prostě chtěl vybít agresivitu. Rozběhl jsem se tedy iniciativně k divočákovi. Doufal jsem, že Strom mě bude ihned následovat. A kdyby to prase mělo utéct, tak prostě použijeme magie.

Čekal jsem, co bude. Potřeboval jsem potlačit ten největší šok, proto jsem se otočil. Ani jeden však na to nereagoval. Tedy ne tak, jak bych to mohl vidět. Bavili se dál spolu. Lexiett nepřišla a nepokusila se mě ukonejšit. Storm mi neposlal ani tu vstřícnou myšlenku. Tohle bolelo podobně jako fakt, že odchází. Byla to jako rána pod pás. Vědět, že když trpíte, stejně zůstanete sami.
Otočil jsem se k nim zpět tváří. Srst pod očima jsem měl vlhkou a oči stále rudé. Ten pohled v nich, krutě vepsaná bolest. Moje rty zůstaly však bez jakékoliv emoce. Neměl jsem dost sil na falešné úsměvy.
“Jdeme ulovit toho divočáka,“ pronesl jsem rozklepaným hlasem, ovšem bylo v něm něco pevného. Pohledem jsem krátce spočinul na tvářích obou vlků. Vypadali také smutně, nejraději bych je utěšil. Proč však dělat pro druhé něco, za co jím já sám nestojím?
Potřeboval jsem ho jít ulovit. Potřeboval jsem mu vzít život a zároveň si vybít všechny ty emoce. Uklidnit se a najít zase svou vnitřní rovnováhu. Smířit se, nebo alespoň přijmout to, že Lexiett odchází. Že Storm za chvíli taky odejde, protože chce hledat tu nevděčnici. Co jsem mohl dělat já? Jedině také odejít. Zpět do Zlaťáku. Mohl jsem tam leda tak čekat, jestli se Suzume neobjeví. Nebo jsem mohl vyrazit do světa a potkávat nové tváře. To však nebylo něco, v čem bych byl poslední dobou dobrý. Takže nejspíše zůstanu zase sám.
“Unavit, zabít,“ neměl jsem sílu na vykládání dlouhého plánu. Hlas se mi totiž klepal a já nechtěl dlouze mluvit. Slzy mi stále rozmazávaly vidění, já to však ignoroval. Už teď jsem se jim musel jevit jako vlčí troska, natož kdybych na ty slzy ještě více upozorňoval.

Lexiett se do toho moc nechtělo, no i Storm na ni naléhal. Má své záležitosti? Jistě. Hodlá odejít a hledat Taillu. Bylo mi to líto. Strom si zasloužil někoho daleko lepšího a spolehlivějšího. Jako jsem třeba já. Pousmál jsem se nad tím, ale kompletně tu myšlenku zahnal.
Lexiett se nakonec přeci jen podvolila a řekla to. Přál jsem si, abych to neslyšel, protože mě to zasáhlo hluboko do srdce. Teprve jsem ji našel a ona chce odejít? Navždy? To pro ni nic neznamenám? Tahle země pro ni nic neznamená? Co její rodina? A smečka? Domov? A co já?! Panika začala zastupovat mou mysl. Oči se mi začaly lesknout a ublíženě ji sledovaly. “Ale Lexi-,“ hekl jsem, přes stažený krk, ona však pokračovala ve svém monologu.
Když skončila, byl jsem roztřesený. Slzy z mých očí okamžitě vyklouzly ven. Ani jsem to nemohl zastavit. Bylo to tak rychlé. Cítil jsem se po dlouhé době opravdu šťastně a ona mi pak oznámí, že odchází. To jsem nechtěl, to jsem opravdu nechtěl. Přál jsem si, abych jí to mohl vymlouvat. To by však znamenalo to, že jsem ten, co ji zde drží. Otočil jsem se k ní ocasem a sedl si. Ocas jsem si stočil okolo tlapek a smutně jsem koukal do země. Nechtěl jsem, aby mě viděla. Její slova mě dokázala rozebrat a odhalit to, co je ve mně. A zde nebyl nikdo, před kým bych emoce potřeboval skrýt.
Lexiett měla pravdu. Nechtěla kazit tu šťastnou atmosféru a zkazila ji. Byla pryč a zůstala jen opětovná tíha reality.
Storme, zanaříkal jsem. Netušil jsem, zda poslouchá. Přes to jsem toužil po ukonejšení. Nebo po útěku. Tohle přece nesmí, nesmí odejít. Nemůže mě jen tak opustit. Ne teď. Odmítavé myšlenky mě bombardovaly jedna za druhou.

Moje princezna se na mě usmála. Ten úsměv byl stále krásný jako kdysi, nyní již v něm však bylo něco dospělejšího. Tíha reality. Přes to bylo krásné její úsměv vidět. Vážil jsem si ho, protože jsem věděl, že ho jen tak někdo nevidí. Byl jsem tak spokojený, že se mezi námi nic nezměnilo. Jako by jsme k sobě měli stále stejně blízko.
Viděl jsem úsměv, uviděl jsem však i ten lesk v očích. Od radosti? Od dojetí? Od smutku? Nebyl jsem si jistý, a proto jsem k ní rychle přiskočil a otřel se jí čenichem konejšivě o tvář. “Co se děje, Lexinko?“ Zašeptal jsem jí do ucha s city. Pak jsem se poodtáhl a zůstal jsem jí zírat do očí. Storm předtím říkal, že vypadala nešťastně. Chtěl jsem vědět, co ji trápí. Pokud o tom nechce teď mluvit, stačí mi to naznačit a necháme to na později. Věděl jsem jaká je.
“Stejný?“ Pobaveně jsem se usmál. “To jsem rád. Někdy si totiž už připadám jako důchodce,“ a přitom jsem nic nedokázal. Sklopil jsem na chvíli pohled stranou. Někdy jsem si říkal, jak je ten hlas ve mně krutý. Že nemá žádné zábrany. To však nebyla pravda. Doopravdy se totiž vážně držel. Když chtěl opravdu ublížit, věděl přesně kam píchnout.
“Lexi, jestli jsi chtěla o něčem mluvit, tak povídej,“ pokynul jsem jí. Nechtěl jsem, aby to kvůli mně v sobě držela. “Lepší je to přece mít za sebou,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. “Pokud ti to vadí řešit přede mnou, klidně půjdu kousek dál,“ no nečekal jsem, že by s tímhle souhlasila. Mě přece věřila více jak Stormovi, no ne?

Storm mi dával ty falešné naděje, které jsem potřeboval slyšet. Já tomu však uvnitř nevěřil. Nakonec roztaje? To se říkalo i o severním pólu. Ano, jednou to určitě přijde, ale když to nastane, tak mi to bude jedno, protože už bude pozdě. “Uvidím, co se stane. Nedávám si příliš velké naděje,“ řekl jsem smířeným hlasem, no moc jsem s tím smířený nebyl. “Myslím si, že už mě někdo předběhl,“ moje podezíravost dosahovala čím dál vyšší úrovně. No taky jsem si pomalu s odstupem uvědomoval, že na něj nemám žádný nárok.
“Určitě to zvládneme, jsme přeci silná dvojka,“ Storm a Blueberry. Storberry-zabijácká četa hnědobílých maniaků. “Navíc špatné počasí není jen pro nás, ale i pro toho kance,“ a toho se dalo přece využít. “Bude mu to víc klouzat jak nám,“ alespoň jsem v to doufal. Já byl totiž dost ze cviku.
Storm se mě pokusil uklidnit, já však zůstával nervózní. Chvíli jsme na sebe s Lexiett zírali, no ona se pak najednou rozběhla směrem ke mně. První co mi problesklo hlavou, bylo to, že mě jde zabít, nebo mi ublížit. Přes to jsem však zůstal bez pohnutí stát a jen na ni oněměle zíral. Dopadla na mě ze skoku a společně jsme se pár metrů kutáleli. Ona zůstala nahoře, když jsme se zastavili. Její slova, její oči. Viděl jsem tu radost, který v nich byla. Okamžitě se objevila i v mých. Ten náhlý nával radosti mi málem vytrhl srdce z hrudi. “Taky tě moc rád vidím,“ řekl jsem dojatě a obličej mi zářil. Já se úsměvu nebránil, nechal jsem ho, ať ovládne mou tvář. Brzo ze mě seskočila, já se k ní však stejně vrátil dost blízko. Ocas mi nekontrolovaně škubal ze strany na stranu, jako bych byl snad nějaký podvraťák. Očima jsem kmital mezi ní a Stormem. Byli tu oba dva. Dva nejdůležitější vlci, které jsem kdy poznal. A co Suzie? Křikla moje mysl posměšně. Pro toto neznamenám nejspíše nic. Pro tyhle vlky něco znamenám a oni pro mě. Ohradil jsem se a nenechal si vzít pocit štěstí. Vůbec se mi odsud nechtělo pryč.
Zeptala se, kde se tu beru. Byla to logická otázka. “U jezera severním směrem jsem potkal Taillu. Řekla mi, že to tady opět žije. Pak mě požádala, ať se tu staví. A já nemohl jinak, než se sem podívat,“ usmál jsem se na nic. “Bál jsem se, ale teď jsem moc rád, že jsem sem přišel. Vy dva,“ láskyplně jsem se na ně zadíval. “Tolik jste mi chyběli,“ položil jsem Lexince hlavu na krk a zavřel jsem oči. Cítit ji u sebe, vědět že tu opravdu je. “Jsi už tak velká,“ zamumlal jsem jí do ucha uchváceně.
“Vůbec nerušíš. Chystali jsme se si se Stormem ulovit něco na jídlo. Nechceš se přidat?“ Koukl jsem tázavě na Storma. Doufal jsem, že mu to nebude vadit. Nechtěl jsem ho zazdít. No také jsem chtěl s Lexiett mluvit o samotě. Chtěl jsem se zeptat na dost věcí a před Stormem by o tom asi mluvit nechtěla. Možná ani přede mnou.

“To není až tak jednoduché,“ povzdechl jsem si tiše. Sice mi nedělalo problém být sobecký a kašlat na ostatní, ale Cora? To bylo jako jít čistit zuby medvědovi. Nikdo s jasným rozumem si do toho jen tak netroufne. Cora na mě byla hodná, no už jsem u ní měl jeden vroubek, když jsem se kdysi najednou jen tak vypařil.
Ucítil jsem jeho pánevní pohyb a ta laškovná slova. Okamžitě mi došlo, o co jde. Tiše jsem se zasmál, no pohled mi opět sklesl. Byla tu věc, kterou nevěděl a kterou jsem se bál říct. Bylo to těžké vyslovit, ale něco mi říkalo, že by to ze mě Storm stejně nakonec nějak dostal. Taky jsem mu to říct chtěl. “Ale ono to není tak jednoduché,“ chvíli jsem mlčel a strádal všechnu sílu. “Ona to totiž není vlčice,“ dostal jsem ze sebe. Říkal jsem to hlasem, jak kdybych stál před mámou a říkal, co jsem provedl. “Navíc on je typ, který něco jako city vůbec nedokázal pochopit,“ byl tak jiný než já. Vůbec jsme se k sobě nehodili.
Storm se zastavil. Proč nechal taktiku na mě? Chtěl jsem to nechat já na něm, protože na logické myšlení jsem byl až moc rozhozený. “No taktika, takže ho obklíčíme a pak sejmeme,“ vydal jsem ze sebe jak úplný primitiv. Pak jsem však několikrát zatřepal hlavou, jako by mi to snad mělo pomoci srovnat myšlenky. “Možná bychom ho měli první unavit, než se na něj vrhneme. Přeci jen, divočák má docela sílu. Zahrajeme si spolu na honěnou, co ty na to?“ Mrkl jsem na něj.
Najednou mě všechna hravost přešla. Chtěl jsem začichat, abych toho vlčáka dokázal najít, ale ucítil jsem přibližující se pach. Pach, který mi byl známí. Tak důkladně známí. Byla to Lexiett. Zůstal jsem zírat směrem, odkud se její pach nesl. “Jde sem Storme, ona jde sem,“ hlas se mi vyděšeně třásl. Během sekundy jsem byl u něj nalepený. “Pomoc,“ měl jsem tolik strachu. Jak na mě bude reagovat? Bál jsem se, že mi její nezájem ublíží.
Brzo jsem ji uviděl. Zůstal jsem na ni zírat. Kolena se mi klepala. “Lexinko,“ použil jsem mou běžnou přezdívku pro ni. Byla to otázka na to, kolik se toho mezi námi změnilo. Kéž by nic. Tolik jsem si přál moci k ní přiběhnout a prostě ji povalit. Nechtěl jsem však zazdít Storma. No, Lexiett nám přece s lovem mohla pomoct. Už je velká.
Jedna věc mi však naháněla strach. Je tu Storm. Je tu Lexiett. Je tu moje minulost. Jak odsud budu schopen odejít na místo, kde mě vlastně nikdo opravdu nečeká? Jediné co jsem tam měl, tak pozici. Měl jsem tam jistotu toho, že pro to místo něco znamenám. Tady bych byl zase na začátku.

Nevěděl, proč je Lexiett smutná a já mu věřil. Nehodlal jsem zadržovat dech, dokud mi to neřekne. Ani jsem nehodlal vykazovat jiné známky protestu. “A snad máš pravdu. Staré vztahy by se neměli jen tak pohřbít,“ s mírnou zvýšenou sebedůvěrou jsem se na něj usmál. Věděl přesně kam píchnout.
“Ano, ochranář,“ řekl jsem znovu, jako by to snad bylo potřeba. Byl jsem na tohle dost hrdý. A Storm moje ego jen navýšil. “Takhle si aspoň k něčemu připadám. I když dost práce mi bude určitě brát naše beta Cora,“ nemohl chápat proč, ale já se nad tím uchechtl. Ona byla snad všude a její gril na zádech byl nebezpečná hračka. No poslední dobou už jí nebylo. Vlastně už nebylo skoro nikoho. Jenna šla někam s tím jejím, Cora někam odešla. Zbytek jsem neviděl už dlouho a Nox s tou jeho tam sice byli, ale nebyla s nimi žádná sranda. A Cattan tam byl jediný, no ten zrovna zmizet mohl. Raději jsem se mu vyhýbal od chvíle, co se pozvracel. Vlastně jsem tam od té doby nebyl.
“To máš pravdu, je to na šlaka,“ povzdechl jsem si. “Ale je to i fajn,“ usmál jsem se. “Dokud se někdy neobjeví nával turistů,“ to pak bylo jak čínský zájezd.
Vzal mé vyznání až doslova. Trochu mě to zamrzelo. Nebyla to zrovna věc, z které jsem si chtěl dělat srandu. Ironicky jsem se ušklíbl, abych to zamaskoval. “Blázen jsem, ale do někoho,“ povzdechl jsem si. On Taillu miloval už dlouho, takže měl tuhle část určitě za sebou. To první pobláznění, které se však časem vytratí. Zbude láska a nebo nic.
Tohle jsem však odpustil ve chvíli, kdy neodporoval mému nalepení. Byl jsem za to moc rád, dávalo mi to naději, jako bychom mohli navázat tam, kde jsme skončili. Podle všeho, když se přesuší vztah, tak se ty vztahové hodiny pozastaví a pak se zase rozběhnou. Neměli by se přece vynulovat. Teď jsem ale zasahoval do jeho osobního prostoru a on neodporoval. Já osobní prostor neuznával, takže mi už nic nebránilo v tom se k němu spokojeně lísat. Už dlouho jsem se takhle k nikomu nepřitulil. Ale Suzume-Suzume si s tebe udělal jen polštář. To žádné tulení nebylo. Moje mysl měla pravdu. Storm vypadal, že je spokojený v mé blízkosti. Zachytil jsem i jeho úsměv. Znamenalo to pro mě hodně. Taky jsem se usmíval.
Hm, zajím nebo divočák. Těžké dilema. Jedno bylo méně práce, druhé bylo však chutnější. “Zkusme toho divočáka. To přece zvládneme,“ chtěl jsem trochu adrenalinu. Neochotně jsem se od něj pomalu odlepil. Jeho srst na tom místě byla trochu zmuchlaná. Nevinně jsem se zazubil. “Veď mě,“ přenechal jsem mu svou víru i iniciativu.

// Odjíždím pryč. Vrátím se zítra večer a pokusím se ještě napsat. Měj se fanfárově.

Ucítil jsem nával otcovského pudu, který jsem vůbec neměl mít. Nešťastná? Tak moje malá Lexiett je nešťastná? “Kdo jí ublížil?“ Vydechl jsem se smrtelně vážným hlasem. Nestyděl jsem se za přehnanou péči. Kdyby to byl někdo jiný, tak bych teď byl červený jak spartakiádní trenky, ale byl to Storm. On věděl, že jsem Lexiett poznal ještě jako vlče a i když časem vyrostla v samostatnou dámu, pro mě byla pořád ta malá princezna, co potřebuje prince, aby zabil draka.
“Ano, byl jsem,“ nemělo to znít tak narcisticky, jak znělo. “Ale všichni nejsou jako ty, víš? I u tebe jsem se bál, že už mě nebudeš chtít vidět a to vím, že na staré přátele jen tak nezanevřeš. Ale co ona?“ Všechna ta nejistota mě hlodala zevnitř.
Překvapil mě. Myslel jsem, že mu podobné věci říká spousta vlků. Za A) protože to byla pravda a za B) protože mu chtějí lézt do zadku. To se stane vždy, když se z vás stane někdo významný. “I otratní si to určitě myslí, jinak by tu nebyli,“ usmál jsem se na něj povzbudivě. “Jen si Ti to každý asi netroufne takhle říct,“ já si troufl. Storma jsem znal dlouho a nebál jsem se mu říct pravdu. Tu dobrou, ale i tu, co by se mu mohla nelíbit.
Byl jsem rád, že byl ochotný mě poslouchat. Každý by nemusel snášet mé výlevy. Proto jsem vděčně vyslechl jeho odpověď, i když to bylo tvrdé slyšet. Čas nepomůže a já to věděl, jen jsem si to nechtěl přiznat. Proto jsem ale šel do Zlatavého lesa. Chtěl jsem přebít to, co kdysi bylo. Chtěl jsem zapomenout na něco, na co se zapomenout nedá. “Zatím se mi to moc nedaří. Tedy mám jiný domov. Jsem ve smečce a smečka mi věří. Je ze mě ochranář,“ neřekl jsem to moc hrdě. Byl jsem totiž mimo území, což se mě zrovna dobrého ochranáře nedělalo. Neon ti to dovolil a je tam Cattan. Má tvář zůstala bez náznaku vnitřního boje, no v duchu jsem se ironicky zašklebil. Jo jasně. Cattan je totiž nejlepší hlídač na světě. Maximálně tam teď pobíhá, jako by měl v zadku vrtulku. Ani jsem se tak nebál, že les někdo napadne, jako že ho on stihne zbourat.
“Ale s ostatními vztahy to tak slavné není. Jsem sice ve smečce, ale zatím tam nemám moc přátelských vztahů. Většina vlků se pořád někde toulá,“ což byla pravda. “Tedy, snad jednoho bych měl. Do toho jsem se ale asi k mé smůle zbláznil,“ zmlkl jsem. To mi ujelo jako spíše hlasitá myšlenka. Nu což, Storm mohl vědět vše. A ano, bylo to zbláznění. Nic víc, nic míň. Náhlé pomatení smyslů a já nevěděl co s tím.
Ucítil jsem jeho hlavu na svém rameni. Jeho dotek byl tak příjemný. Cítit jeho blízkost a vědět, že je tady. Že se to opravdu děje. Když se odtáhl, tak jsem zahodil všechno váhání a nalepil se na něj já. Pokud mu to bude vadit, přece mě odstrčí. “Děkuju,“ zafuněl jsem mu do hustého kožichu. “Jsi opravdu moc dobrý kamarád,“ vždy jsem věděl, že je na Storma spoleh. Měl sám dost starostí a přes to měl vůli si vyslechnout další.
“Jo, volného času mám taky spoustu,“ tedy pochyboval jsem, že mě bude někdo postrádat. Suzumemu je to jedno a pokud náš les někdo napadne, tak Neon tam přece určitě udělal nějaké to čáry máry. No a pokud si někdo odnese Cattana jako zajatce, tak mu Neon jedině poděkuje. Už mu nikdo nebude oslintávat ocas.
“Takže, kamaráde,“ huhlal jsem mu do srsti. “Co podnikneme?“

Jeho slova zde byla tichou ozvěnou a pokaždé mi do mozku vrazila se sílou kamionu. Byla tak blízko. Někde tady v jeskyních. Zapomněl jsem na chvíli dýchat a málem se mi zatočila hlava. Byl jsem očividně lehce čitelný, jelikož jsem ucítil Stormův konejšivý dotek na boku. Jemně jsem se na něj pousmál. Byl jsem rád za projevenou přítomnost. Když jsem tu nebyl sám, bylo to jednodušší. A on byl právě ten, koho jsem potřeboval. Přemýšlel jsem, zda mu mám dát vysvětlení. Nechtěl jsem být za slabocha, ale na druhou stranu, proč ne? Storm mě vždy bral takového, jaký jsem byl. Nikdy jsem se před ním nepřetvařoval. “Neviděl jsem ji už opravdu dlouho a bojím se, jaká by byla její reakce na mě,“ povzdechl jsem si. “Víš, ona byla vždy taková chladná, ale ke mně ne. Bojím se, že ten led už bude i mezi námi,“ podíval jsem se kolem, jako by to snad mohla slyšet.
Storm se zvedl a udělal několik kroků dozadu. Okamžitě jsem se zvedl taky. “Promiň,“ řekl jsem horlivě. “Myslel jsem to jen z legrace,“ dodal jsem rychle. Nechtěl jsem, aby si myslel, že v něm cítím nějakou úctu. Tedy, cítil jsem ji. Můj respekt a úcta v něj byla obrovská, ale bylo to přátelské. Ne protože jsem byl na území jeho smečky. “Jsem rád, že si nezpychl,“ ty kroky co ode mě odstoupil, jsem k němu udělal zpět. “Storme, jsi to nejlepší, co tenhle les mohlo potkat. Jeho obyvatelé musí být šťastní za to, co mají,“ řekl jsem upřímně. Sice jsem vypadal jak nějaká jeho mladá fanynka, ale já si to opravdu myslel. Storm byl prostě správný. Snažil se být ke všem spravedlivý a hodný. Nikoho nikdy neodháněl, ale uměl se i naštvat, když to byla potřeba. Dokázal nad věcmi přemýšlet a rozhodoval se správně. I teď, přišel o partnerku ale místo toto, aby ji šel hledat, je tady a hlídá les. Je až moc hodný. Já bych v tu chvíli šel nejspíše hledat.
Storm poznal, že mi není nejlépe, opět. Zadíval jsem se na něj a chvíli jsem mlčel. Přemýšlel jsem, jak moc ho mám zatěžovat svým trápením. “Můžu být upřímný?“ Zeptal jsem se jako první. Vlastně jsem ani nečekal na odpověď. Neměl jsem komu jinému se svěřit a už jsem to opravdu potřeboval. “Když se tahle smečka zbortila v prach, byl jsem na pokraji zhroucení,“ jak by básník řekl, balancoval jsem nad propastí mezi životem a smrtí. “Trvalo mi opravdu dlouho se z toho dostat. Tedy, alespoň do stavu, kdy bych byl schopen zase normálně fungovat. Přes to cítím každý den, že nejsem v pořádku,“ díval jsem se u toho někam na jeho tlapy. “Proto jsem se sem nikdy nevrátil. Měl jsem strach. Měl jsem strach, že se sem vrátím a vše bude zpět. To z čeho jsem se dostával ta dlouho, už jsem zažít nechtěl. Proto jsem tu nikdy nebyl. Teď když jsem ale potkal Taillu, bylo to jako první závan minulosti. Poslala mě sem a já se díky tomu konečně odvážil. Taky jsem tě už opravdu potřeboval vidět,“ koukl jsem mu krátce do očí. “Každý den se stane něco, s čím bych se ti svěřil. Místo toho to vše musím držet v sobě,“ to pro mě bylo těžké.
Bál jsem se, co si bude o mě myslet. Že jsem k pláči? K smíchu? Byl jsem ta slabý a k ničemu. Tak jsem se alespoň cítil. Pomalu mi bylo každým dnem lépe, ale vždy se objevilo něco, co mě koplo kousek zpět. Zmizení smečky. Teď se dalo říct, že mě Suzume vytahoval i shazoval.
Kdo ví, co teď dělá.