Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchat myšlenky je neslušné, ale jak jinak se má slušný jedinec něco dozvědět?
“Neřekl bych, že se těším. Je to přeci jen stará bába, co by si tě dala ráda ke svačině,“ naprázdno jsem polkl při vzpomínce na bledé kosti a černý mramor. “Ale jsem rád, že jsme to vůbec našli,“ oplatil jsem mu pohled a na chvíli se zamyslel. “Ještě k té návštěvě, Suzie. Půjdeme každý zvlášť dobře? Nevím, jak by reagovala, kdyby se jí v jejím domově někdo shromažďoval. A řekni si, jestli chceš jít první, nebo až po mě. Mě je to jedno, ale když půjdeš první, asi nebude tak naštvaná,“ hodlal jsem se klidně obětovat. Již jsem ji jednou zvládl a věřil jsem, že i po druhé to půjde. Byla to taková zlatokopka. Stačilo jí před očima zamávat vizí křišťálu a ona vám zobala z ruky.
Měl pravdu. Noha mě bolela pořád, ale díky němu jsem na to nějak zapomínal. Neměl jsem čas na sebelítost. Navíc, chtěl jsem si s ním hrát, protože měl očividně hry rád. A pokud je má rád, tak to znamená, že když s ním budu hrát, bude mít rád i mě. Nebo se alespoň usměje.
“Myslel jsem, že máš rád soutěže a hry,“ pokrčil jsem rameny a prohlížel si ho. “Pokud nechceš, tak nemusíme a-„ zmlkl jsem. Začal se ke mně přibližovat, až se ke mně sklonil a bolavou tlapu mi olízl. Pousmál jsem se nad tím s něžným nádechem. Fyzické zákony říkaly, že by mě to mělo bolet. Měl bych trpět a naříkat při každém kontaktu s jiným tělesem. Nic z toho se však nestalo, místo toho jsem ucítil příjemné lechtání v břiše. “Už to skoro nebolí,“ vydechl jsem v reakci na jeho činy.
“Tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec. Nehodlal jsem ho přesvědčovat, když to sám řekl. Až takový masochista jsem nebyl. Rozešel jsem se po jeho boku dolů z prudkého kopce. Tůňky se přibližovaly, no já myslel jen na to, abych nezakopl a neskutálel se až dolů. To by mě pak bolela nejen tlapa.
Zatavil jsem se až u jedné z tůní. Vypadalo to tady nádherně. Všude zelená tráva, sem tam vysoký strom. Drželo se zde vlhko, díky čemuž tráva příjemně chladila do tlap.
Přistoupil jsem k jednomu ze zdrojů vody. Vypadala tak úchvatně. Klidná, krásná, nedotčená. Přes to jsem se rozhodl její klid narušit. No co, i ze zakázaného ovoce zbyde jen ohryzek.

//Ostružinová louka
Ztratíte-li hlavu, určitě se najde spousta těch, kteří vám pomohou hledat klobouk. Tak trochu jsem se teď cítil. Místo toho, co jsem si přál, jsem mohl mít jen něco méně. Ovšem i méně, je lepší jak nic.
Po cestě jsme oba mlčeli. Nebylo mi to úplně příjemné, komu by taky bylo. Jako by atmosféra houstla s každým krokem. Což byla vlastně i pravda, jelikož směr naší cesty vedl krutě nahoru do hor. Nebyl jsem starý natolik, abych tohle nezvládl, ale za posledních pár měsíců jsem podstatně zpohodlněl. Ani jsem si moc nevzpomínal, kdy naposledy jsem vlastně pořádně opustil území. Takže vyšplhat se v běhu na ten kopec pro mě nebylo zrovna jednoduché. Když jsem se konečně dostal nahoru, začal jsem zhluboka funět. Měl by ses stydět.
Otočil jsem se k Suziemu. Nepochyboval jsem o tom, že je na tom podstatně lépe jak já. Jen jsem doufal, že to nebude moc komentovat. Chvíli jsem si ho prohlížel s mžitky před očima. Ani jeden jsme nemluvili a mě to donutilo mu nahlédnout do hlavy. Chtěl jsem vidět, jak moc jsem ho vyděsil. On však myslel na ni. Na Winter. Že s ní na té minulé louce byl. Zhluboka jsem se nadechl. Jak rychle vlk může začít nenávidět? Ne, tak to nebylo. Jen jsem ji měl chuť podpálit, nebo ji kopnout do obličeje. To se mi nelíbilo. Existují vývojové důvody, proč nám záleží na našich blízkých a rodině. Také existují důvody, proč jsou nám všichni ostatní ukradení. Ona ale nebyla ani jedno a přes to se mi ji nedařilo ignorovat.
Další jeho myšlenky mě však překvapili. Jak si nemohl být jistý, jak to myslím? Podíval jsem se na něj. “Suzie, vše co jsem ti řekl, jsem myslel upřímně,“ pronesl jsem klidně a díval se mu do tváře. Měl jsem pocit, jako by žil v jiném světě než já.
Rozhlídl jsem se kolem dokola. Pak jsem najednou nadšeně nadskočil. “Vidíš tu velkou rozbořenou stavbu? Tak to je ono. Tam sídlí smrt,“ na to, že to nebylo nic k jásání, jsem to řekl dost nadšeně. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem tam vůbec trefil.
“Tak jo, dáme si závod, dobře?“ Usmál jsem se na něj. Jak jsem řekl, necítil jsem se dobře, ale mohl jsem to nějak změnit? Ne. Mohl jsem se jen snažit ho od sebe neodradit úplně. Pro světlý zítřek jsem byl ochoten udělat cokoliv. I tmu.
“Pravidla jsou jednoduché. Kdo bude dřív tam dole u té tůňky, tak vyhrál,“ ukázal jsem dolů do údolí mezi dva kopce. Představa té vody se zdála tak úžasná. Měl jsem žízeň po této túře. A to nebyla poslední. Museli jsme stále do kopce, z kopce. A tenhle závod byl záminka si trochu užít. Navíc jsem ani nepochyboval o tom, že vyhraje on.
“Souhlasíš?“ Zeptal jsem se a připravil se. “Odstartuj to,“ doufal jsem, že nebude podvádět. I když to bylo nejspíše vlastně jedno.

// Západní louky
Věděl jsem, na co myslí. Musel jsem si sice trochu pomoct magií, ale dalo se to i určit z jeho reakcí. Jsem náladový, přecitlivělý a brzo ho přestanu zajímat. Vše na sobě nechám lehce znát, jde ze mě číst jak z otevřené knihy. To se mám raději přetvařovat a schovávat, to co cítím? Tak to řešil on. Nedokázal jsem z něj skoro nic vyčíst, bez toho aniž bych se mu musel vrtat v mozku. To se mi nelíbilo. Já měl rád upřímnost a otevřenost.
Já už ale prostě takový byl. Byl jsem zlomený. On můj příběh neznal a nerozuměl. Nemohl to pochopit, proč se tak lehce rozhodím. Je mladý, nemůže rozumět. Život k němu byl nejspíše laskavý. Ale jednoho dne to pochopí.
Nejhorší bylo to, že já neměl nic na svou obranu. V tomhle rychlém světě se měl jen praporčík čeho držet. Ostatní žili na falešných vizích. Na přívalech lží. Proč já byl špatný? Protože mu nechci lhát? Protože mu dám na jevo, jak se cítím?
Zaťal jsem zuby. Nemám být sám sebou? Kvůli toho ho odháním? Tak dobře. Uvidíme, zda mu bude stačit ten pouhý stín Blueberryho. Nahodil jsem falešný úsměv a zrychlil krok.
Byla tu ještě jedna možnost. Svěřit se mu. Vše mu říct. Já se však řídil jedním dobrým pravidlem. Čemu se daří ve tmě, to netahej na světlo. Necítil jsem, že bych se mu měl svěřit. On to také nedělal. Nevěděl jsem o něm skoro nic. Byl tak blízko a tak vzdálený zároveň. Bylo brzo na to čekat, že se mi otevře. Potřeboval čas. Ale kolik? Moje hodiny tikaly. Já nebyl přelétavý typ. Chtěl jsem se usadil. Tak špatná volba, tak špatná. Proč jen je tvé srdce slepé?
//Armánské hory

(//Píšu to z mobilu a konec se nechce načíst, tak to bude tady. O.o
poslední ovšem byla lež. Měl jsem pocit, že se mi to dál nafukuje a brzo z toho vyleze nový živočišný druh.
Bez dalších slov jsem se rozešel dál. Neměl jsem zrovna náladu na něj mluvit. Srovnával jsem se sám se sebou.
// ostružinová louka

Zlato je mu málo?"Tak antihmoto," pronesl jsem s úšklebkem. To už však nevyznělo tak sladce a romanticky. Což Suziemu ale nevadí. Vykřikl na mě můj vnitřní hlas. Jistě. Já mu vždy poslal nahrávku a on nic. Blokoval všechny mé pokusy.
Ledová královna? Roztomilá? Miláček? Probodl jsem ho rudým pohledem. Musel pochopit, že tohle není legrace. Mě ani jednou nesložil kompliment. Ani jednou mi neřekl hezky. A proč by taky měl, ty trosko? Cukl jsem sebou.
"Určitě byli lepší jak já,"] štěkl jsem, než jsem to stihl zastavit. Otočil jsem se k němu zády. Jen tak jsem mohl pomalu rozdýchat náhlý přícho hněvu a úzkosti, který se mi zrodil v hrudi. A nepočítal jsem s tím, že on pochopí, co mi působí. Choval se v tomhle jako pouhé vlče. Blue... Proč sis nevybral někoho, kdo by dbal i na ostatní a ne jen na sebe?
Protože já byl zvyklý svou maličkost často stavět do role, kdy jsem se obětoval, pro dobro jiných, přešel jsem to, jak mi ublížil jen tichým povzdechem. Poté jsem se připojil k jeho hrám.
"Pokud jí máš co nabídnout, tak myslím, že ano. Ale já u ní byl už dávno," prohlédl jsem si ho. "Jak bys chtěl obarvit svůj kožich?"
"Myslím, že zvládnu jít. Již je to lepší,"

Suzume měl očividně pořád strach, že se mu budu smát za to, jak vypadá. Nechtěl, abych ho viděl, když byl mokrý. Teď zase nechtěl, abych se mu smál. Vždyť byl pořád stejně rozkošný. Takhle dokonce víc než obvykle. Neměl jsem v plánu se mu zle posmívat. To že jsem se smál, byla prostě radost. Žádný zákeřný smích.
“Ale zlato, jak bych se ti mohl smát?“ Řekl jsem sladce a snažil se udržet kamennou tvář. Dlouho jsem to nevydržel a po chvíli jsem vypukl v záchvatu smíchu. Snad jen pro to, aby řekl, ať to nedělám. Nebo protože jsem měl chuť se smát. “T-to se nesměju tobě,“ vydal jsem ze sebe, aby to věděl.
Mezitím, co jsem se smál, mi začal povídat něco o špionech. Moc jsem z toho nepobral a už vůbec jsem tomu nevěřil. Takové pohádky mohl vykládat vlčatům, ale ne Blueberrymu. Statnému detektivovi.
“Ale no tak, Suzie, ty přece nemusíš lhát,“ řekl jsem opět s tou sladkostí v hlase. Schválně jsem to přeháněl. “Mě přece nevadí, že jsi žlutý,“ pohladil jsem ho ocasem po boku. “A nikdo jiný tě zajímat nemusí,“ poslední věta byla docela narcistická. A taky už jsem ji neřekl tím sladkým hlasem. Byl to pevný hlas, jenž nepřipouštěl nějaké námitky.
“Ne. To smrt. Díky ní mám rudé barvy,“ pyšně jsem se usmál a vypjal hruď. Sice mé barvy nyní byly díky pylu spíše oranžové, no mě to nijak nevadilo. Pořád to bylo jako bojové znamení. Vyhrál jsem nad smrtí.
Aniž bych pochopil proč, Suzume sebou třískl o zem a začal sebou plácat ve květech. Vypadal jako žížala v křeči. “O-o co Ti jde?“ Vydechl jsem první zmateně a naklonil hlavu na stranu. Přes to, že jsem to nechápal, on vypadal, že se u toho náramně baví. Tak jsem se rozhodl, že se k němu přidám a hodil jsem sebou také o zem a začal napodobovat jeho pohyby.
Kdyby sem někdo přišel, mohli by vidět, jak sebou dva vlci hází v květinovém poli. Byli dva a dva z nich byli retardovaní.

Zahleděl jsem se na něj. Jeho varování jsem bral jako hru, nevěděl jsem však, jestli se mi to líbí. Tohle byla vážná věc. Byla to důležitá věc, kterou jsme si měli vyjasnit. A on? On pouze žertuje.
“Na nebezpečí, jsem však profesionál,“ vydechl jsem hravě. Pokusil jsem se být stejně uvolněný a naladěný, jako on. Nemohl jsem ho nutit do vážné konverzace, když ji jasně odmítal.
Do mysli se mi vloudila ta jeho myšlenka. Už jsem si párkrát všiml, že mluví sám se sebou, ale tohle mě znepokojilo. Má mě v moci? Je to celé opravdu jen jeho hra? Chce mě ovládat? Vždyť nemáš co ztratit, připomenula mi má otravná mysl a měla pravdu. Já nic neměl. Byl jsem tedy ochoten vsadit na Suzieho. Dát se mu. Protože když to nevyjde, není nic, co ztratím. Kromě sebe sama.
“Jen si uvědom, že tohle není žádná hra,“ neodpustil jsem si poznámku vážným hlasem. “Ani to není sen, ze kterého se můžeš probudit. Je to realita. Měj to na paměti,“ zadíval jsem se mu do očí. Chtěl jsem, aby pochopil, že je to pro mě opravdu důležité. Otřel jsem se mu čumákem o tvář a pak se rozešel kupředu. “Tak pojď,“ zavelel jsem.
Před námi byla pořád řeka, takže jsme obě její ramena museli přebrodit. Naštěstí tu nebyl velký proud a nezabralo to moc času. Brzo jsme vylezli na druhé straně a zacítili omamnou vůni.
// Západní louky

Ta chvíle, kdy jsem tam tak ležel, byla jedna z nejdelších, jaké jsem kdy zažil. Cítil jsem se poníženě, zničeně. Měl jsem mu dokázat, že jsem správná volba, no tímhle… musel jsem ho jen zastrašit. Cítil jsem se, jako bych stál za obzorem, nebo nad propastí vlastních ran a jen mohl hledět dopředu a vyhlížet konec, jako trpělivý tichý mučedník. Nechtěl jsem žít dál sám. Ta samota mě sžírala, bolest ubíjela a to ticho, co bylo, když jsem byl sám, to bylo tak prázdné. Naplňovala mě prázdnota, kterou mé city k němu naplnily. A Nyní se zdálo, že i to mám ztratit. Toužil jsem po tom, aby mi hodil to záchranné lano, kterého se budu moci chytit a nepustit. Říct si, že jsem opravdu šťastný. Druhá verze byla ta, že udělám ten poslední krok a do té propasti se zřítím.
Mé truchlení proťal zvuk jeho hlasu. Jeho prosba byla prostá, no pro mě to byl skoro nesplnitelný úkol. Jak to shrnout do pár slov? Všechny ty pocity uvnitř mě. Mohl jsem popsat román a bylo by to málo. “Chci Tě, celého, jen pro sebe,“ vydechl jsem po chvíli. Netušil jsem, co přesně chce slyšet, ale snad tohle vyjadřovalo alespoň to, jaké s ním mám úmysly. Chtěl jsem si ho přivlastnit. A jestli se ho někdo jiný jen dotkne, tak mu zapálím ocas. A pokud to bude Winter… tak ji zapálím celou. Přivřel jsem oči a mírně mi v očích zajiskřilo.
Koukl jsem mu do očí. Měl tak pevný výraz ve tváři. Ještě před chvílí jsem měl pocit, že se sesype spolu se mnou. Pak jsem ucítil jeho čumák, jak se dotkl toho mého. Jeho dotek byl krátký, přes to ale jako by vyvolal elektrický výboj. S tichou otázkou jsem mu pohlédl do očí. Tušil jsem, že má nějaký plán. Připravenou řeč. Něco, co na mě teď vybalí. Ten jeho odhodlaný výraz by bez toho nejspíše nepoužil.
Poslouchal jsem každé jeho slovo, no nejvíce se mi do paměti vrylo to, že se nehodlá dělit. “Jsem jen tvůj, pokud o to budeš stát,“ vydechl jsem upřímně. Na konci jeho projevu, se mi na tváři objevil upřímný úsměv. Nebyl jsem si jistý, co to vlastně pro nás znamená. Zda to, že je můj. Nebo jen to, že mu to nevadí. Doufal jsem v to první. Opět se mě dotkl a já mu vyšel spokojeně vstříc. “Tak tedy pojďme,“ prohodil jsem, ale z jeho blízkosti se mi nechtělo. Nevěděl jsem, kdy ji zase získám.

Přál jsem si, aby řekl, že cítí to stejné. Přál jsem si usínat v jeho blízkosti. Cítit jeho dech, cítit jeho tep. Byl jsem tak horlivý, vše se seběhlo tak rychle. Věděl jsem, že na city je brzo. Láska nepřijde za den. Ale to, co jsem teď cítil, tu bylo a bylo to silné. Jako bych veškeré mé přání vložil do něj. Nebylo se čemu divit. Opravdu jsem nikoho jiného neměl. Ani přátele, ani lásku. On se měl stát vším. Stačil ale jediný jeho pohled a všechny mé naděje se rozsypaly jako domeček z karet.
Byl jsem z něj zmatený. Řekl, že mu také buší srdce. Copak se to u přátel děje? Byl jsem zoufalý. Tvých pocitů si cením? Takže kamarádi. Takhle končí spousta vztahů, vím že nejsem sám, přes to to bolí. Co jsem ale čekal? Naléhal jsem na něj. Vše jsem to na něj najednou vyklopil a nedal mu ani čas, to strávit a rozhodnout se.
Vzpomínal jsem si, jak jsem očima dítěte koukal na svět. Bylo to tak jiné. Věřil jsem, že se vše v dobré obrátí. Teď však na mě udeřilo něco, čemu se v moderní době říká „friendzone.“ Měl jsem touhu zahodit všechny své emoce. Kéž by to mělo vypínač.
“Já… dej mi prosím chvíli, ano? Bude to v pohodě, jen mi dej chvíli,“ mumlal jsem a na tváři se mi objevil ten úsměv. Ten úsměv, ve kterém nebylo ani trochu štěstí. Byl plný bolesti a přetvářky. “Chvíli a vyrazíme za smrtí, jen chvíli,“ mumlal jsem dál a přitom jsem se zvedal. “Jen chvíli,“ rozešel jsem se směrem od něj se zamlženým zrakem. Chtělo se mi křičet a brečet. Přes slzy jsem neviděl na zem, což mělo v důsledku to, že jsem se po chvíli natáhl. Bolestivě jsem kníkl, ale zůstal jsem ležet. Potřeboval jsem chvíli na to, si vše srovnat v hlavě. I když jsem věděl, že chvíle stačit nebude, potřeboval jsem alespoň vypadat, že jsem v pořádku. Abych mu vlastní bolestí neubližoval. Protože, když se někdo usmívá, tak je v pohodě, ne?
Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Kde je můj šťastný konec? Již nejsem nejmladší. Čas plyne rychle, já stárnu. Každým dnem ztrácím naděje na to, s někým zestárnout. Nejsem přelétavý typ, jsem hodný a umím se starat. Tak proč jsem stále sám a odmítán? Možná je to tímhle. Jsem zlomený jedinec, jenž hledá někoho, s kým se zase seskládám. Ano, ve smečce je dobře, ale smečka nedokáže slepit rány. Dostal jsem se jednoho dne na dno a zapomenout na to, mi musí někdo pomoci. Do té doby se cítím jak na houpačce. Tak vypadá má náladovost. Tak lehce mě jde rozhodit a zničit.
Slep mě.

Utíkal. Já se pouze nesouhlasně zamračil. Tohle mi nemohl dělat. Nemohl něco takového naznačit a pak zbaběle utéct. To nechápal, co mi působí? Taky jsem měl chuť utéct pryč. Ale nemohl jsem. Nemohl jsem utéct od něj a už vůbec ne od sebe.
Vylezl jsem za ním na břeh a bez toho, aniž bych se pokusil ze sebe dostat vodu, jsem se na něj vrhnul a přišpendlil ho na záda k zemi pod sebe. “Řekni mi co cítíš,“ naléhal jsem. “Prosím… jinak se zblázním,“ řekl jsem se vší upřímností, kterou jsem v sobě našel. Nakousl to, tak jak to mohl jen tak odbít?
“Nebo, víš co? Mlč. Víš co cítím já?“ Mluvil jsem pevným hlasem.
“Cítím neskutečnou radost pokaždé, když vím, že jsi na blízku. Ten pocit, který mi tvá blízkost dává. To vědomí, že už nebudu muset být sám. Srdce se mi roztluče pokaždé, když narušíš můj osobní prostor. Ta blízkost ve mně vyvolává celou škálu emocí, které ani neumím popsat. I teď bije jako splašené,“ na chvíli jsem zmlkl. Chtěl jsem, aby ho slyšel. Jako by to snad bylo možné. Jako by s ním bylo možné cokoliv.
“Nevím proč, ale chci tu být pro tebe. Vím, že je možné, že tohle necítíš. Ale chci tu být pro tebe, i když budeš hledat někoho lepšího, jak jsem já. Někoho, kdo ti toho může dát více,“ bylo pro mě tak těžké, tohle všechno říkat.
“Nejsem nejlepší, ani talentovaný. Neumím moc věcí. Ale alespoň jsem tady,“ sklopil jsem hlavu a díval se mu někam do břicha. Ta sebejistota odcházela.
“Měl jsi někdy někoho rád? Ale ne jako kamaráda, tak nějak jinak?“ Zeptal jsem se tiše a nebyl schopen na něj kouknout. Pomalu jsem ho z pod sebe pustil. Očekával jsem znechucení. Nebo že uteče. Byl jsem přeci jen nějaký vlk, který ho právě teď zahrnul hromadou slov, které můžou vše změnit. Ale já to musel říct. Jsou věci, o kterých nikdy nemluvíme. Buď znamenají příliš málo, nebo příliš mnoho. To jsem slyšel mnohokrát. Já to však nyní překonal. Byl jsem ztracený v tomhle velkém světě. Neměl jsem nic. Vše, na čem mi kdysi záleželo, zmizelo. A já se spolu s tím ztratil. On byl jako záchranné lano uprostřed vody. A já nebyl schopen vyčkávat na to, než se ho chytím. Musel jsem se ho chytit a prostě doufat, že se neutopím.
“Tak to je to, co teď cítím.“

Položil mi překvapivou otázku a já na něm chvíli zůstal němě ležet. Netušil jsem, co mu na to říct. Neuměl jsem číst emoce. Pomalu jsem z něj slezl a lehl si před něj. Zůstal jsem mu odevzdaně zírat do očí. Byl jsem k němu dost blízko. Cítil jsem v kožichu jeho teplý dech.
“A jak se cítíš?“ Zeptal jsem se s neskrývanými starostmi. Záleželo mi na něm a tak jsem chtěl vyslechnout to, co začal. Malá část mě totiž stále doufala, že by mohl cítit to co já. Že by na mou přítomnost mohl reagovat tak, jak já na tu jeho. Byly to touhy a přání, které jsem se bál vyslovit. Jak ukázat to, jak jsme slabí? A kdo si to zaslouží?
“Taky se cítím zvláštně,“ řekl jsem po chvíli a nespouštěl pohled z jeho očí. Já však už ty pocity znal. To pobláznění, které sebou přinese tolik pocitů. Vždy je to jako poprvé. Pro mě to vždy bylo však velice bolestivé. Buď to byla neopětovaná láska, nebo skončila katastrofálně.
Megan mě podvedla, Kaien se na mě vykašlala, Neyteri mi to nikdy nevrátila a Markus… ten zmizel… Hlavou se mi honil seznam mých zklamání. Přes to všechno jsem se ale nebál dalších. Protože teď přede mnou ležel Suzie. Měl krásné oči, hravou povahu a rozkošnou tvář. Strach při pohledu na něj zmizel. On mi za to stál. Stál mi za případnou bolest. Byla to jen malá daň za to, moci s někým zažít tolik krásného.
Posunul jsem se k němu blíž a dál sledoval jeho oči. “Tak… co cítíš?“

Pobaveně jsem ho sledoval. Nemám šanci vyhrát? Ale já nemám rád prohry. I když… jeho bych nechal vyhrát jen pro to, abych mohl vidět, jak se na mě usměje. Proto jsem se nijak nebránil a jen jsem čekal, co z mého protivníka vyleze. Tedy spíše, na co se zmůže. Co mi provede.
Ani jsem se nenadál a on se přemístil za mě. Prrr, fantazie. Nebál jsem se, co mi provede. Měl mou důvěru a tak jsem se ani nepokoušel otočit a zachytit, co chystá. Uslyšel jsem ránu a pak mi záda ohodila voda. Zamrkal jsem a koukl dozadu. Nebyl tam. Všiml jsem si ho až po tom, co ze sebe vydal nějaký zvuk. Koutky mi pobaveně zacukaly. Vypadal tak roztomile, když tam pode mou ležel.
“To je vše, co umíš?“ Zašeptal jsem mu do ucha líbezně a pomalu položil své tělo na to jeho pod sebou. Samozřejmě jsem myslel na to, že on je drobný, takže jsem na něj nenalehl celou váhou. Placatý Suzume by nebyl tak dobrý, jako ten 3D.
Čenich jsem si položil pohodlně mezi jeho uši. “Byla by z tebe fajn postel,“ poznamenal jsem uvolněně.

Měl jsem v plánu pokračovat ve svém tichém depkaření a jít se někam ujíst k smrti, on mi to ale překazil. A byl jsem za to rád.
Všechno se to stalo dost rychle. V jednu chvíli jsem se utápěl v žalu a v druhou mě něco povalilo pod vodu celého. Můj kožich utrpěl asi nejvíc. Pokud nepočítáme nedostatečný přísun vzduchu. Přes to jsem neměl čas se tím trápit. Byl jsem z toho překvapený. Kdo by nebyl, když se na vás ve vodě něco vrhne. Napadlo mě, že to je třeba vodní příšera a byl jsem připraven jí nakopat prdel. Kdy jsem se však vynořil z vody, uviděl jsem, že je to on. Zůstal jsem na něj překvapeně zírat. Bylo to jako převrácení nálady o 180 stupňů. On mé zmatení ignoroval a začal mi ochutnávat ucho. Moje tělo na kontakt s jeho slinami reagovalo rozbušeným srdcem.
“Eghm,“ vydal jsem ze sebe místo odpovědi na jeho rozkaz a chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám poslechnout, a nebo na truc dál smutnit. První možnost byla lepší, no pří té druhé by mě třeba začal utěšovat…
Zahnal jsem nevhodné představy o nás dvou a raději jsem se pokusil usmát. Podíval jsem se na něj a s jiskrou v očích se po něm vrhl a rychlým pohybem ho také stáhl pod vodu. To ovšem jen na chvíli, abych mu náhodou nezpůsobil nějakou újmu na zdraví.
Když jsem ho pustil, tak jsem rychle popoběhl o pár metrů dál, abych se dostal z jeho dosahu. Potřeboval jsem se první nadechnout, než on uvede další útok. Ocasem jsem pobaveně plácl do vody. “Tak se ukaž,“ ušklíbl jsem se.

// Přímořské pláně
Slyšel jsem jeho hlas, který za mnou poslal. Moje nohy však nebyly schopny zastavit a v hlavě mi ještě doznívala jeho slova.
Jestli jsem zraněný? Ano. Cítím se, jako by mé orgány trhal ve dví. Tedy, hlavně ten jeden.
Jestli mě něco bolí? Ano. Jako by mi na hrudi spočívaly kameny tak těžké, jako ty egyptských pyramid.
Jestli mě má ošetřit? Copak to lze udělat? Co může udělat? Je jen jedno řešení, které však nelze tak jednoduše ovlivnit. Dát se mi. A pak je ještě jedno. Naučit se žít po jeho boku s chronickou touhou a bolestí a zároveň tiše doufat, že se jednoho dne probudím a bude to pryč.
Hleděl jsem do vody. Nebyla moc hluboká a k mému štěstí byl proud dostatečný na to, abych se v ní nemohl zahlédnout. Brzo se objevil i Suzume. “Tady máš vodu, můžeš se napít,“ špitl jsem a záměrně se vyhýbal očnímu kontaktu. Ne kvůli slzám, protože Blue ty přece nepláčeš. Zamručel jsem. Nenávidím Tě. Ne. Nenávidím se.
Voda byla příjemně chladící a tak jsem do ní vlezl hlouběji. Z šátků mi konečně uplaval zbytek mušlí, které jsem nesetřásl cestou. Na nic z toho jsem teď ale opravdu nemyslel. Byl jsem ztracen v myšlenkách a výčitkách. Proč mu to prostě nemůže dojít?
Prudce jsem vrazil hlavu pod vodu. Nebyla to snaha se utopit, i když bych to nejraději udělal. Byla to pouze snaha o to schovat mou slabost. Voda s vodou splyne a tak když jsem hlavu vytáhl, nešlo poznat, jestli trpím.

Drobné kamínky a mušličky se mi lepily na srst. I mé šátky byly mokré a olepené tím svinstvem. Pokusil jsem se zatřást tlapou tak, aby z šátku vše opadalo, ale bylo to přilepeno silně. Musel jsem to umýt. Další důvod, proč jsem chtěl vyhledat vodu.
Uslyšel jsem, jak i on vychází z vody. Dělalo to zvláštní křupavé zvuky. K mému překvapení mi byl příjemný na poslech. Znamenalo to, že se přibližuje. Blue! Vzpamatuj se.
Chvíli jsme vedle sebe mlčky stáli, trapnost téhle situace se dostala na červenou. V uších mi varovně pískal alarm. Takhle situace si žádala nějakou akci. Nějaké zakročení. Něco, co to napětí sníží. Můj mozek se zavařoval a mě vyvstala před očima jen jediná věc, kterou jsem chtěl udělat. Zahrát to na pravdu.
“Suzie?“ Zašeptal jsem a pak udělal rychlý krok k němu a čenich mu zabořil do srsti na zádech. To byla jediná šance, jak se mu nemuset koukat do očí. “Víš… co cítím?“ Mluvil jsem skoro neslyšně. “Proč to nevidíš?“ Pokládal jsem tiché otázky. Hlas se mi klepal.
Odtáhl jsem se od něj a přeci jen jsem se mu zadíval do očí. Hleděl jsem do těch jeho. Stále mě uchvacovala ta ledová barva. Dokázal jsem si ji vybavit, když jsem zavřel oči.
“P-pojďme za tou vodou,“ strach mě přeci jen přemohl. Otočil jsem se a pomalu se rozběhl směrem k té vodě. Zastavil jsem až u ní.
Asi mám infarkt.
// Řeka Mahtaë