Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho tvář pro mě bylo jako kopnutí do hrudi. Ihned jsem ta slova chtěl stáhnout zpět, ale nejde to. Co se vysloví, již nelze vrátit. Nechtěl jsem mu těmi slovy ublížit a ani mu vracet to, že ho Tailla nechala samotného. Přes to jsem ale věřil, že jednoho dne bude zase milovat. Není nic jako jediná láska. Ano, třeba tu osobu milujete navždy, no po nějaké době ty city prostě ustoupí, aby udělali možnost citům novým. Ze začátku jste opatrnější a nevěřícní. No časem staré city vyblednou a ty nové začnou zářit ve všech barvách. Věděl jsem to. Ztráta Maxise pro mě byla tenkrát tou největší ránou.
“Storme,“ pronesl jsem konejšivým i trochu káravým hlasem. “Nemáš důvod si myslet, že jsi špatný alfa, nebo že se na to nehodíš. Les stojí, máš členy. Snažíš se všem vyjít vstříc,“ rozhlídl jsem se kolem. Bylo těžké vést tuhle debatu a vyhrávat, když tu kromě nás nebylo živáčka. “Jednoduše-Borůvkový les je nádherné místo a ty jsi úžasný vlk. Jen k sobě nesmíš být tak kritický,“ chtěl jsem svého přítele nějak rozveselit, no asi jsem v tom nebyl nejlepší. Ne teď. Pořád jsem byl sám dost otřesen.
Pečlivě jsem poslouchal jeho rady a snažil se si je všechny zapamatovat. “Budu to zkoušet,“ slíbil jsem a zatvářil se vážně. Zrovna jsem to zkusil, no i tak jsem se nedokázal zbavit jeho mysli uvnitř své. Pořád jsem cítil, že tam někde je. Raději jsem se tedy zaměřil na svou část výuky. Bral jsem to dost vážně, jako vše co se magií týkalo. Chtěl jsem to víc prožít jak on.
“Jako první mi asi ukaž, co nejvíce jsi schopen s ohněm vykouzlit,“ netušil jsem, na jaké úrovni jeho magie je. Jelikož jsem mu chtěl dokázat, jak jsem úžasný a nadaný, nechal jsem si vedle hlavy udělat ohnivou kouli. Přitom co jsem mluvil, kolem nás nečinně poletovala. “Magie ohně je velmi mocná, ale také velmi nebezpečná,“ osobně jsem ji považoval za tu nejlepší z magií. “Pokud ti jde o zdroj tepla, stačí trošku ohřát vzduch,“ mohl téměř ihned pocítit, jak se okolí oteplilo. “Ale pokud ti jde přímo o oheň, tak si nemůžeš být nikdy jistý, jestli náhodou něco nepodpálíš. Musíš být pořád ve stresu,“ tvářil jsem se strašně důležitě.

“Ale to vůbec nevadí. Alespoň si můžeme být jistí, že tam jen tak něco nevleze. Třeba zvířata,“ a nebo někdo, kdo by nám chtěl kazit sny. A soukromí, ty úchyle. Zamračil jsem se vnitřně na tu ironickou stránku mé mysli. Ta si vždy ráda dloubla, když dostala příležitost. Ale já přeci neměl žádné vedlejší úmysly. Nikdy bych mu neublížil. Nechtěl jsem ho v noci znásilnit ani sníst.
Pečlivě jsem poslouchal, co mi povídá. Nebyl jsem ten typ, co to ignoruje. “Určitě se brzo objeví někdo, kdo Ti s tím pomůže. Koho budeš milovat a věřit mu,“ nebyla to falešná naděje. Opravdu jsem věřil, že Storm někoho takového potká. Musí být hrozné být a všechnu tu zodpovědnost sám. Kdyby měl někoho k sobě, vše by šlo jednodušeji. Tak jako když tu šéfoval s Taillou. Bohužel jsem ale netušil, jestli to tak opravdu funguje. Jestli když si najde někoho dalšího, jestli to může být jen tak alfa. A taky jsem se o svého kamaráda bál. Co když ho bude nějaká chtít jen kvůli jeho postavení?
“S tím si nedělej starosti. Není to tebou. Nikdo nezačíná jako expert a ty si ještě k tomu na to sám. Časem to bude lepší a lepší,“ věnoval jsem mu povzbudivý úsměv. “Zvykneš si,“ ujistil jsem ho.
Zůstal jsem na něj překvapeně a bolestně koukat. Whiskey je mrtvý? Naprázdno jsem polkl. Tohle jsem nevěděl. Vždyť mi říkal, že je jen pryč. Že odešel. Ne že umřel. Strom na mě spočíval hlavou a já se k němu na oplátku také přitulil. Bylo mi to tak líto. “Coffin už jednoduše dospěl,“ řekl jsem tiše. “A ty vlčice co Tě opustili, si tě nezaslouží. Jsi úžasný vlk. Vždy jsi jim dával vše, co si mohli přát. Vždy ses se postavil na jejich stranu,“ odmlčel jsem se. Tohle jsem mu měl trochu za zlé, ale bylo to pochopitelné. “Kdybych byl na jejich místě, nikdy bych tě neopustil. Ony byly hloupé, že to udělaly,“ pronesl jsem upřímně a koukl mu zblízka do očí. Nechápal jsem, jak jej mohli opustit. Proč Stella? Proč Tailla?
“Čím jsem starší, tím méně věřím, že ještě něco dokážu,“ koukl jsem mu do tváře. Všiml jsem si, jak provinile se tváří. Vykulil jsem oči. Tohle se mi nelíbilo. Ještě víc jsem se na něj natiskl. “Storme,“ vydechl jsem horlivě. “Netvař se prosím tak provinile. To já to téma začal,“ rozhodně jsem nechtěl, aby si můj přítel něco vyčítal.
“Hlavně se chci naučit to zavřít. Takhle je to jako kohoutek, který protéká. Když chci, tak můžu slyšet vše, ale když nechci, tak jej nemůžu úplně zavřít. Pořád se stává, že mi do mozku vnikne nějaká nedobrovolná myšlenka,“ a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem znát myšlenky těch, na kterých mi záleželo. To bylo jejich soukromí. “Chci naučit tomu dát těsnění. Co bys chtěl naučit ty?“ Moc jsem netušil, jak vůbec něco takového učit. Já se vše naučil sám.

Rudé oči se rozzářily neskrývanou radostí. Tedy, doufal jsem, že si mého nadšení nevšimne. Nechtěl jsem vypadat jako mladá fanynka. No on se naštěstí usmíval také, takže jsem se k němu přidal. Kdyby nás někdo viděl, asi by si klepl na čelo. “To bude úžasný!“ Poposkočil jsem nepřiměřeně ke svému věku a zavrtěl ocasem. Přiblížil jsem se tím veselým pohybem k němu blíž, jako bych na něj snad chtěl skočit. To jsem však neudělal.
“Řekneš mi o tom více? Jaké to je?“ Zajímalo mě to. Co ho na tom vlastně tak unavuje? Podle mě nebyl problém v tom, že je alfa, ale v tom, že je to on. Jeho hodná povaha se snažila vyhovět všem a na sebe vůbec nebral ohledy. Z toho by byl vyčerpaný každý. Když jsem ho srovnal třeba s Neonem, bylo to sto a jedno. Ano, on si nás všímal. Tedy, věděl že tam jsme, ale sebe si všímal více. Tedy sebe a těch svým máků.
Jeho otázka byla jedna z těch, které dokázaly najít přesně to místo, kde to bolí snad nejvíce. Naprázdno jsem polkl a poprvé během našich rozhovorů jsem sklopil uši, jako bych si přál ji vůbec neslyšet. “Ne,“ řekl jsem pevným hlasem. “Nic jsem nedokázal. Neudělal jsem nic, co by tu něco změnilo. Podívej se na sebe a na mě. Ty máš děti a smečku,“ bylo to vlastně přesně to, co jsem si v životě přál. “Ty jsi něco dokázal. Díky tobě tu běhají další nohy a díky tobě mají vlci domov. Ale já ne. Já tu jen tak bloudím,“ můj hlas byl dost zoufalý, aniž bych to sám chtěl. “Nezachránil jsem nikomu život, ani jsem nikomu nijak významně nepomohl,“ sebelítost byla má silná stránka. Byl jsem v ní vážně dobrý. “Jediné, co se dá brát jako úspěch, jsou mé magie a šátky. Všichni mají magie. Nepotkal jsem ještě dospělého vlka, který by je neměl. A šátky? Ano, jsem na ně hrdý, ale není to žádný velký čin. Spíš si našly ony mě a dostaly se na mou nohu,“ chvíli jsem si je prohlížel. “Nemusíš nic říkat,“ ujistil jsem ho. Nechtěl jsem, aby si myslel, že je povinný mě utěšovat. Tohle nebylo téma, kvůli kterému bych brečel. Byla to jiná bolest.
Pečlivě jsem poslouchal jména vlků, která vyslovit. Zavrtěl jsem pak s povzdechem hlavou. “Ty nové tváře neznám. Jen ty, které znám již dlouho. Aranel, Coffin a Naomi. No a jméno Vločka mi něco říká, no nevzpomenu si, kdy jsme se potkali,“ a taky to mohla být jen má domněnka.
“To by od tebe bylo moc milé,“ řekl jsem a pousmál se. “Rád bych se v ní vyznal více,“ chtěl jsem číst myšlenky, to ano. Chtěl jsem procházet hlavami druhých. No chtěl jsem to dělat jen těm, kterým jsem opravdu chtěl. Takhle na mě padaly myšlenky ze všech stran a já to neuměl zastavit. Stormovu hlavu jsem například navrtávat nechtěl.
“To monstrum bylo ale fakt ohromující,“ a děsivé. Netušil jsem, jak moc to ovládá a jestli mě to jednou v noci nesežere. “Tak já ti zase můžu pomoct s ohněm,“ nabídl jsem jako on mě a slušně jsem kývl. Měl jsem pocit, že v ohni se opravdu vyznám. Sice jsem ho často nepoužíval, ale miloval jsem ho.

Chvíli jsem na Storma upíral oči. “Takže mě tam chceš?“ Zeptal jsem se nadějeplně a nejistě. Trochu jsem doufal, že mu teď bude blbé říct ne. Nadhodil jsem tedy ještě více roztomilý pohled. Doufal jsem, že tomu pohledu podlehne a nastěhuje si mě do ložnice. Taky jsem ale doufal, že to udělá, protože opravdu chce. Nechtěl jsem se k němu neslušně přisrat, no já se samoty bál. Bál jsem se jí jako třeba pavouků, nebo hlupáků.
“Jak to? Tedy, chápu. Přináší to spoustu starostí, ale má to i dost kladů ne?“ Zeptal jsem se zaujatě. “Když jsem byl ještě v mé rodné smečce, vždy jsem snil o tom, že budu jako otec. Že budu alfa a že budu vést smečku,“ povzdechl jsem si. “Vlastně pořád chci, ale pochybuji, že se mi to někdy povede. Nejspíše nikdy nedokážu to co on. Přitom bych si to tolik přál. Chtěl bych, aby na mě byl alespoň kvůli něčemu hrdý,“ podíval jsem se do nebe. Netušil jsem, kde byl a zda vůbec ještě byl mezi živými. Buď byl již v oblacích a nebo nyní hleděl na stejné slunce, na které jsem teď hleděl já.
“Určitě se brzy vrátí,“ pokusil jsem se jej ujistit, no nemohl jsem si tím být jistý. Vlastně jsem ani nevěděl, kdo všechno ve smečce je. Coffin a Naomi, to jsem již nějak vytušil z jeho slov. Pak nějaká Vločka. To jméno jsem již někdy slyšel, no nemohl jsem si vybavit kdy. Taky říkal něco o Aranel. Lexiett už odešla a ta vlčice co se tu stavila, tak ta taky. O ostatních členech jsem netušil nic. “Kolik vás vlastně ve smečce je? A kdo?“ Chtěl jsem slyšet jména a doufat, že mi bude nějaké známé.
Odfrkl jsem si nad vlastním osudem. “Ano, jsi výjimka, kamaráde,“ řekl jsem. Zajímalo by mě, proč mě osud takhle zkoušel. “Na druhou stranu jsem i rád. Jsem rád, že se můžu otevřít právě tobě,“ řekl jsem jistým hlasem.
Strom mě vytrhl z mých myšlenek dotekem. Trochu jsem sebou leknutím cukl. Byl jsem ztracený v mysli, takže náhlá realita mě polekala. Usmál jsem se na něj, aby vědět, že jsem necukal kvůli jeho doteku. “To já dělám často,“ uchechtl jsem se. Pořád jsem nad něčím přemýšlel, i když to nemělo moc smysl.
“Magií mám dost. Tedy alespoň pro mě, no jsi na tom určitě lépe. Moje nejoblíbenější je magie ohně. Tu umím také nejlépe. Pak mám magii, kterou by nikdo jiný neměl mít. Nazval jsem ji černá a bílá a je vážně fajn. Taková mlha,“ přemýšlel jsem, jestli mu to ukázat. Suzume z toho byl předtím vážně nadšený. “Pak ti to ukážu, když budeš chtít. Taky umím číst myšlenky. Zatím to ale nedokážu moc korigovat. Slyším to, co chci, ale i to, co nechci,“ škubl jsem ocasem omluvně. “No byl jsem teď u smrti. Prosil jsem ji, aby zlepšila mou magii myšlenek. Pak ještě magii země a ještě jednu,“ přemýšlel jsem, jak to bylo. “Měla ji jedna vlčice, mohla pak ovládat vlky,“ a to se mi na tom moc zamlouvalo. “Co ty a tvé magie? O dost už vím. Pamatuji si, že ses jednou proměnil v takovou velkou,“ přemýšlel jsem jak to dokončit. Nakonec jsem to nedokončil vůbec a jen se usmál.

Storm se mě pokoušel vystrašit. Můj pohled však zůstával klidný a mírně zasněný. “Klidně mě za to slovo ber,“ ujistil jsem ho klidným hlasem. “Cítit něčí váhu je příjemné a kousání se dá odnaučit,“ chvíli jsem se odmlčel a pak vypjal hrdě hruď. “No a každou noční můru přeci zažene má úžasná aura,“ můj americký úsměv zazářil ve slunci. Jistě, neměl jsem o sobě až tak vysoké mínění, ale on přeci měl být ujištěn, že je to pravda. Chtěl jsem se mu nakvartýrovat do ložnice.
“Neboj se, věřím Ti, že tu nějaká smečka je. Dokonce Ti i věřím, že tomu tady šéfuješ,“ ujistil jsem ho s úsměvem. Neměl přeci důvod si vymyslet smečku. Navíc jsem věřil, že on ani Lexiett by mi nelhali. “Navíc, i v jiných smečkách jsou dny, kdy se nikdo neobjeví,“ ještě jsem neměl úplně sílu na to vyslovit to jméno. “Jen nechápu, proč se vlci ženou do smeček, když pak věčně někde trajdají,“ sice jsem byl člen smečky jen chvíli, no už jsem si dovolil kritizovat nepřítomnost ostatních a bral si to k srdci. Byl jsem největší vlastenec na světě, to si přeje každý vůdce, ne?
“No, právě proto jsem se tě ptal,“ odmlčel jsem se, jako bych snad čekal, že by mě mohlo něco napadnout. “Moc mě toho nenapadá,“ já a má sociální stránka jsme byli poslední dobou odloučeni. “Už dlouho jsem jen tak s někým netrávil čas, protože bych chtěl. Vždy šlo o nějakou cestu, nebo něco,“ vlastně jsem netrávil čas skoro s nikým. Suzume byl po dlouhé době někdo, s kým jsem trávil čas. Měli jsme si pořád co říct a co dělat, ale to jen díky tomu, že jsme byli pořád v pohybu. Pořád se dělo něco, co nás ovlivňovalo. Navíc jsem v jeho přítomnosti měl naražené růžové brýle, které mi tak nějak zabraňovali vidět realitu. Sklopil jsem pohled. Vzpomínka na Suzumeho byla lítostivá a stýskalo se mi. Vždyť jsem ho měl tak moc rád. Jinak než Stroma. Ne víc, ale jinak. Co není, může být. Pohodil jsem hlavou v nesouhlasu. Storm byl můj kamarád. Nechtěl jsem zničit i tenhle stav jen proto, že mi chybí Suzume. Určitě se to zlepší, věřil jsem v to. Bude mi chvíli chybět, ale pak si zvyknu a třeba na něj zapomenu. Přes to jsem ho ale ještě chtěl vidět a říct mu, že už tam s ním nebudu. Rozloučit se a říct mu, že může být s tou svojí Winter a nebo s kýmkoliv jiným. Žárlivost v mé hrudi se opět vzepjala, ale už nebyla tak silná jako předtím. Chtěl jsem Suzieho vídat dál, jít s ním na nějakou výpravu, ale co by to znamenalo? Jen bych zase dál doufal v to, že mi dá šanci jej milovat a opečovávat. Jeho přítomnost mi přinášela jen bolest. Všechny ty neopětované pocity. Tolik jsem si přál, aby se objevil někdo, kdo by mé city sdílel.

Koutky mi zacukaly při představě, jak Storm spí s mrtvou lasičkou. Jak si s ní povídá, chodí s ní po venku, spí s ní, jí s ní… A jak po chvíli začne zapáchat a rozpadat se. Červy jí lezou očima. “Jestli tak moc stojíš o nějakou společnost, klidně se nabízím,“ řekl jsem se smíchem, ve kterém ale zaznívala i zoufalost. Moje nabídka totiž nebyla jen vtip. Dost by mi tím pomohl.
“Asi bych už teď raději zůstal v jeskyni s ostatními,“ kývl jsem. “Nechci spát sám někde na mechu,“ alespoň při spánku jsem mohl mít nějakou společnost. Zatím se ale zdálo, že je tahle smečka tak nějak… mrtvá. Viděl jsem jen tři členy. Dva z toho odešli a jeden byl alfa. Nechci říct, že jsem ho podezíral, no bylo to velice podivné.
“To je samozřejmost,“ pronesl jsem jako by to nic nebylo. “Jsi můj přítel,“ pohodil jsem rameny a zadíval se někam do jeho kožichu. “Přátelé si mají pomáhat,“ a i kdybych neznal tuhle větu, stejně bych to dělal.
“Co budeme dělat?“ Zeptal jsem se po chvíli ticha. Moc mě toho nenapadalo, jelikož jsme tu byli sami dva a nemohli jsme tohle místo opustit. Tedy já mohl, ale chtěl jsem zůstat s ním, ale on nemohl, takže jsem taky nemohl. Byli jsme dva dospělí samci, kteří měli nějaká vnitřní trápení. Na hry už jsme byli asi moc staří-na hry nebudeme nikdy staří! Podíval jsem se rozverně na Storma. Chtěl jsem něco dělat a užít si to, že teď budeme trávit náš čas dohromady.

“Já bych se asi uskromnil, jen kdybych mohl u někoho být. Nemusí to být partnerka, může to být i jen kamarád, nebo nějaký kolemjdoucí,“ povzdechl jsem si. “Když jsem s tebou spal, sice jsem se vyspal špatně kvůli starostem. No ale cítil jsem se o něco klidněji díky tomu, že jsem u sebe někoho měl,“ počítal jsem s tím, že to Storm chápe. I v jeho hlase totiž zněla při těch slovech jistá zoufalost, která mě ujišťovala, že to nemyslel vážně. Na chvíli mě dokonce i napadlo, že bych mu mohl nabídnout, že to dáme dohromady a budeme spolu spát. Tedy, vedle sebe u něj v jeskyni. No nechtěl jsem být až tak vtíravý. “Kde vlastně budu spát?“ Zeptal jsem se spíš sám sebe a podíval se směrem, kde jsem spával kdysi. Pod keříčkem malinovým.
“Já vím a neměl by jsi na silu měnit to, jaký jsi. Jen o tebe mám starost,“ vzal jsem si do hlavy, že se o něj prostě postarám. Pokud mu bude někdo ze smečky dělat problémy, tak dostane seřev.
“Tohle místo je úžasné a ty jsi skvělí. Není důvod, proč by tu měl být nespokojený někdo, kdo nemá toulavé srdce,“ pousmál jsem se. Bylo těžké říkat, že je tohle místo bez chybičky, když před chvílí někdo odešel. No pro mě tohle místo takové opravdu bylo. Mělo v sobě tolik krásy a já k němu choval tolik lásky.

Nafoukl jsem uraženě tváře a vypoulil oči. Samozřejmě jsem to jen hrál, no chtěl jsem dodat celé situaci trochu dramatičnosti. On se odtáhl, já mu však zvedl svou tlapu přímo před obličej. “Takže zlato,“ použil jsem ironicky, tohle je rudá a tohle je světle rudá. Dokonce je tam i středně rudá, no důležité je to, co mají všechny tyhle barvy společné. Rudou,“ nehodlal jsem připustit ten fakt, že mé tělo nese někde známku růžové. To pro mě nemělo žádný význam. Rudá pro mě měla ale význam silný. Rudá je nádherná barva. Barva krve, barva ohně. Šarlatová.
“To jsem rád,“ vydechl jsem pořád trochu nesvůj. “Nechci, aby sis myslel, že jsem nějaký úchyl, nebo tak něco,“ naprázdno jsem polkl. Opravdu jsem nesledoval vlky ve spánku. Nebyla to moje denní rutina. “Taky mě nikdo normálně nesleduje,“ odmlčel jsem se. “A nejspíše ještě ani dlouho nebude,“ tolik mi chybělo teplo lidského těla.
“Znám tě,“ pronesl jsem vážně. “Vždy upřednostňuješ ostatní před sebou samým,“ povzdechl jsem si. “Měl by ses naučit být více sobecký. Zasloužíš si, abys bral ohledy i na sebe. Alespoň mít ty své základní potřeby, když je potřebuješ. Ne jít spát, až odpadneš. Nebo jíst, až padáš hlady,“ povzdechl jsem si. Stav mého kamaráda mě trápil.
Vypadal tak šťastně, když jsem mu řekl, že tu zůstanu. Srdce mi poskočilo. Bylo krásné vidět, že mu to udělalo takovou radost. “Děkuju, určitě tu budu šťastný. Tohle byl vždy můj domov,“ usmál jsem se. “Nemusíš mě nijak obskakovat,“ ujistil jsem ho. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se musí nějak extra snažit, abych nelitoval.
“Já myslím, že nebudou. Slušně jim to řeknu, snad to pochopí,“ usmál jsem se. “A Neon je opravdu hodný,“ vzpomněl jsem si na to, jak pro mě vytvořil pár vlčích máků. Bylo to od něj krásné a tenkrát mi to udělalo velkou radost.
Vlčice brzo odešla a my byli opět sami. Již jsem byl tedy člen smečky. Nebyl zde žádný ceremoniál, ten bych uvítal. Přeci jen, bylo to pro mě těžké rozhodnutí. “Je to krásný pocit vědět, že sem patřím,“ usmíval jsem se. Cítil jsem dobrý pocit, no zároveň i zvláštní odeznívání z toho učiněného velkého rozhodnutí. I slzy jsem měl na krajíčku. Slzy radosti.

“Co to říkáš? To není růžová, ale rudá. RUDÁ,“ dal jsem na to slovo opětovný důraz. Nepodařilo se mi však udržet vážnou tvář, koutky mi zacukaly. Byl jsem na každý kousek svého těla patřičně hrdý, takže se mi záměna barev ani trochu nelíbila.
Po chvíli již nebyly rudé jen mé tlapy, ale i má kůže. Naštěstí to přes všechny ty chlupy nešlo vidět. “Já,“ zmlkl jsem. Chtěl jsem najít rychle nějakou výmluvu. “Prostě jsem se jen díval, není na tom nic divného,“ řekl jsem nakonec dost chabě a odvrátil pohled.
“To ale není zdravé,“ řekl jsem starostlivě. “Pečlivě odhlédnu na to, aby se to zlepšilo,“ slíbil jsem mu. Nebylo to zdravé, když někdo nedodržoval zdravou trojici. Spánek, jídlo a voda.
Důležitá otázka, důležitá odpověď. K mé radosti byla kladná. Dobře, upřímně jsem to čekal, ale stejně se mi dost ulevilo. Ocas mi sebou začal házet ze strany na stranu. “Děkuju!“ Byl jsem opravdu rád. Měl jsem díky tomu najednou o starost méně. “Už jsem se přenesl přes to, že jste se sem nastěhovali,“ řekl jsem tiše a upřímně. “Takže bych tu rád zůstal,“ řekl jsem nakonec upřímně. Spadl mi kámen ze srdce. “Vím, že už tu nebudou ti, kteří tu byli kdysi. Ale jsi tady ty a to je pro mě to nejdůležitější. Tohle je mé milované místo,“ ohlédl jsem se po lesech. “Byl jsem ve Zlatavém lese dva roky a nikdy mi tak nepřirost k srdci,“ to mě dost mrzelo. Nikdy se mi nepodařilo znovu začít. “Rád se vrátím domů,“ řekl jsem a usmál jsem se. “Ale musím se i tak vrátit ještě zpět a říct jim to. Nechci vypadat jako svině,“ sklopil jsem pohled. “Jako někdo kdo jen zmizí a už se nevrátí,“ sklopil jsem pohled. Na jednu stranu mi to však bylo i líto. Takhle o Zlaťák přijdu. O svou pozici. Ale Strom a domov byl daleko víc. Vždyť jsem tu kdysi začínal jako omega.
“Vždyť víš, je to automatické. Je to zvyk. Prostě je přirozené cítit respekt k výše postaveným,“ usmál jsem se na něj. V tu chvíli se tu objevila vlčice. Ta byla jasný příklad podřízenosti. Dokonce mu vykala, koutky mi zacukaly. “Ahoj,“ pozdravil jsem ji ze slušnosti a koukl na Storma. Pak jsem udělal pár kroků dozadu, abych nezacláněl.
Přinesla zprávu, že odchází. Jako by mi osud říkal, že sem patřím. Teď se tu uvolnilo místo. “Zůstanu tu,“ skočil jsem jim do rozhovoru.

Vydechoval jsem do Stormovi srsti. Bylo to značně uklidňující, takže se mi podařilo zase zaspat. Jenže on se brzo začal probouzet a vrtět. Nespokojeně jsem ze spánku zakňoural a otevřel jsem oči. Chtěl jsem si stěžovat, ale povedlo se mi můj jazyk zastavit. Došlo mi totiž, co vlastně dělám. Přes to jsem se s popotáhnutím nostalgicky zadíval na to ztracené místečko v jeho srsti. Chybělo mi. Dokázal jsem pohled vrátit k jeho očím.
“Vypadám snad růžově?“ Zamumlal jsem rozmrzele, no pak jsem omluvně zavrtěl hlavou. “Nenaspal jsem skoro nic. Pronásledovaly mě zmatené sny,“ zavřel jsem unaveně oči. “Určitě to znáš, když ti do mysli pronikají podněty, jenž tě nutí moc přemýšlet,“ a přemýšlení nebylo zdravé. Alespoň ne při spaní.
“A co ty? Jak si se vyspal? Vypadal si spokojeně,“ pousmál jsem se. Sice jsem přiznal, že jsem si ho prohlížel, no nemohl jsem si to odpustit. Opravdu vypadal, že se mu spí dobře. Doufal jsem, že za to můžu alespoň trochu já.
“Jen jsem pořád nevyřešil tu otázku,“ začal jsem hned včerejší téma. Nemělo smysl to odkládat. “Ale uvědomil jsem si, že jsem včera na něco úplně zapomněl. Bral jsem to jako samozřejmost, ale to jsem neměl,“ chvíli jsem mlčel. “Kdybych se rozhodl, že tu chci zůstat. Teď, nebo později,“ netušil jsem pořád, jak se rozhodnout. “Našlo by se zde pro mě místo? Přijal by jsi mě?“ Podíval jsem se na něj pohledem, jakým ještě nikdy. Byla to směska prosby a podřízenosti. To se mi nelíbilo. Já nikdy nebudu schopný se ke Stormovi chovat jako k alfě. Byl to můj kamarád, rád jsem si z něj utahoval. Rád jsem si s ním hrál. Ano, i přes můj pokročilý věk. No a co. Ale co když bych se k němu musel chovat jako každá jiná kappa? Brát jej vážně? Muset k němu mít úctu? Nic si nedovolovat? A jak by reagovali ostatní vlci, kdybych všechny tyhle pravidla společnosti porušoval? A Coffin, jeho beta. Jak mám mít úctu k němu? Vždyť jsem ho viděl vyrůstat. Viděl jsem ho jako malé vlče.
“A pokud ano, nezmění se mezi námi nic? Nechci se k tobě chovat jinak. Beru tě prostě jako kamaráda, nechci muset…“ přemýšlel jsem, jak to vyjádřit. “K alfě máš vždy ten zvláštní druh úcty, která ti nedovolí se s ní pořádně sblížit,“ pronesl jsem tiše. Já to tak alespoň vždy měl. Hotaru a Angelus, Neon, oni pro mě byli jako bozi. Jako něco lepšího než všichni ostatní. Ale Storm? On byl ještě lepší, jen můj vztah k němu byl jiný. A uctíval jsem ho svým způsobem víc, než jakoukoliv alfu.

Myslel jsem si, že ve snu se všeho zbavím. Že vyřeším ty těžké otázky a všechno bude fajn. Tak to ale nebylo. Ani v tuhle chvíli jsem se nemohl dostat z toho, co se kolem mě dělo.
Ve snu jsem křičel a nikdo mě neslyšel. Křičel jsem a slzel, ale nikdo to neviděl. Téměř jsem se sám za sebe styděl, ale stejně jsem to nemohl zastavit. Jak jsem se jen mohl nechat tak ovládnout? Jak může být něco tak důležité, že máme pocit, že bez toho nezbyde nic? Já sám to nechápal, tak jak mě mohli chápat ostatní? Cítil jsem se tak sám. Tak v beznaději, že jsem na vše sám. A nejhorší byly myšlenky na to, že mě nemůže nic zachránit.
Nebylo to pořád jen špatné. Byly chvíle, kdy byly naděje, že se vše zlepší. Že bude vše dobré. Že budu zase šťastný. Ono se to ale vrací. I když mám pocit, že je to pryč, tak se to plíží temnotou. Schovává se to za stromy. A pak, když se objeví něco těžkého, tak se to vrátí. Ta temnota mě obklopí a já jen stojím a tiše brečím. Ale je to vlastně v pořádku, je lepší cítit bolest, než necítit nic.
Když jsem se probral, necítil jsem se ani trochu odpočatý. Naštěstí vedle mě byl Strom a to bylo alespoň nějaké uklidnění. Chtěl jsem ale víc, tak jsem se k němu posunul a čenich mu zabořil do srsti. Takhle jsem věděl, že tu opravdu je a ta temnota na mě nemůže.
Zůstal jsem si Stroma pečlivě prohlížet. Vypadal tak uvolněně, nevinně a bezstarostně. Ve spánku tak vypadá většina z nás. On měl v sobě jisté kouzlo. Zabil bych každého, kdo by se mu pokusil ublížit. Storm mi byl vždy nejlepším kamarádem, no poslední dobou jsem hodně přemýšlel o partnerstvích. Po tom, co se mi stalo se Suzumem, jsem se musel nad Stormem zamyslet i z jiné stránky. Rovnou jsem si vrazil imaginární facku a zavřel jsem oči. Nechtěl jsem zničit naše přátelství.
Co asi dělá Suzie? Myslí na mě?

Strom udělal něco, co mě zarazilo. Pokusil se ostatní omlouvat. Zadíval jsem se na něj s nesouhlasem a bolestí. Tahle to přece nefunguje. On mohl odejít, od toho má členy smečky. Měl někoho pověřit. Za tu dobu, co jsme se neviděli, měl určitě mnoho možností. A ostatní je mají taky. Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody. Nic z toho jsem však neřekl na hlas. Neměl jsem sílu Stromovi oponovat. Nejspíše bych tím klesl ještě hlouběji, než jsem nyní byl.
Když jsem si lehl, uslyšel jsem, že se sklonil. Promlouval mi přímo do ucha. Jeho hlas byl hluboký a konejšivý. “Někdy bych si přál, abych mohl svůj život vložit do rukou někoho jiného. Moci odložit všechny starosti a prostě vypnout. O nic se nestarat. Ne pořád, ale vždy když by toho bylo moc,“ povzdechl jsem si. “Ano, je to řešení zbabělce a slabocha,“ dodal jsem po chvíli, abych jej předběhl. “Tak jím jsem,“ s tím bych se smířil pro den bez starostí.
Ten jeho důraz na to, co říkal, mě zarazil. “Víš to? Jak to můžeš doslova vědět?“ Zeptal jsem se jej zaujatě. “Prožil jsi to snad taky? Nebo máš tak výbornou citelnost? Nebo je to také jedna z magií?“ Bylo tolik tajemství tohoto světa, které jsem ještě nestihl prozkoumat.
Zavřel jsem oči. “Můžeme jít spát? Jsem unavený. Ve spánku se tělo vyrovnává s problémy, které v bdělém stavu nemůže vyřešit,“ pronesl jsem chytře a zavřel oči. Zívl jsem si a téměř okamžitě bez odpovědi usnul.

To co jsem Stormovi říkal bylo vážné a osobní. Někdo by se mohl ptát, zda náhodou nemám problém s tím, mu něco takového svěřit. Ani náhodou. Měl jsem k němu silnou důvěru. Každý potřebuje alespoň jednoho člověka, kterému věří. Bezmezně. Když víte, že se můžete položit do cizích dlaní, je to úleva. Protože jinak si uvědomíme, jak moc jsme na světě sami.
Jeho odpověď mi měla dodat naději. Poznal jsem to v tom, nebylo to těžké. Těžké bylo to, mi ji dodat. Já již ztratil i to poslední záchranné lano a na pohádky jsem byl už moc velký. Vyrostl jsem a spatřil realitu.
“To si nemyslím,“ řekl jsem upřímně a má hlava byla zlomeně svěšena. Jako bych už vzdal ten boj. “Kdyby chtěli, tak by si mě už našli. Lennie ví, kde sídlím a ostatní by mě určitě dokázali najít. Já je hledat nebudu,“ v tomhle bylo mé sebevědomí na bodu mrazu. “Nechci chodit za někým, kdo ztratil zájem,“ asi jsem jim za to nestál. Ani Storm se mě nepokusil najít. To jsem ale na jednu stranu i chápal, měl přece Taillu. A smečku. A vlčata. Měl toho dost, tak proč se ohlížet zpátky? Bylo mi zle ze sebe samého. Všichni dokázali jít dál a jen já se nedokázal odprostit od minulosti.
Storm mi nebyl schopen poradit. Toho jsem se bál. Věděl jsem, že je tohle jen na mě a že on ani nebude vědět, co říct. Ale doufal jsem, že mi řekne, ať zůstanu s ním a všechno to rozhodování mi tím ulehčí. To on ale neudělal. Řekl mi, ať sleduji své srdce. Já ale nevěděl, kam ukazuje. Hádalo se s tou racionální stránkou mého já. Lehl jsem si, hlavu položil na tlapky a frustrovaně zavřel oči. “Proč jsme na ta těžká rozhodnutí vždy sami?“

“A to je to, co si na tobě cením nejvíce,“ řekl jsem vážným hlasem a prohlížel si svého přítele. “Od doby, kdy jsme se viděli na posledy, ode mě všichni utíkají. Všichni mí blízcí jsou pryč. Dokonce i moje sestra šla raději za svými přáteli. Od té doby jsem ji neviděl. Jediný, kdo zůstal, jsi ty. Přes to, jak dlouho jsme se neviděli, je to jako kdysi,“ nejistě jsem mu koukl do očí. Doufal jsem tedy, že on to cítí stejně. Že má pocit, jako by se nic nezměnilo. Nechtěl jsem vypadat jako přecitlivělá bačkora.
“A já tu budu vždy pro tebe,“ slíbil jsem. Jeho slibu jsem věřil, přes to jsem ale cítil píchnutí pochybností. Byli jsme nejlepší přátelé a on si pak našel Taillu. V tu chvíli, jako by se na mě zapomnělo. I když věděl, jak mi Tailla ubližuje, tak se vždy postavil na její stranu. Sebrala mi mého nejlepšího přítele. A teď? Tailla utekla. Vykašlala se na něj, ale já tu jsem pořád. Copak je to za vlka, jenž vymění ženskou za přítele? Přes to jsem mu to již dávno odpustil. Byl jsem mu schopen odpustit cokoliv.
Podíval jsem se zaujatě na Storma. Odhadl, jak se cítím a přiblížil se ke mně. Bylo pozoruhodné, jak to vždy vycítil.
“Víš,“ netušil jsem, jak začít. Jak to zkomolit. “Já nevím, jak dál. Jsem tady s tebou a nechci odejít. Chtěl bych tu zde s tebou zůstat. V tomhle lese. Žít jako kdysi,“ díval jsem se do země jak zpráskané vlče. “Být šťastný, běhat po tvém boku, obývat tohle místo. Cítit se doma,“ naprázdno jsem polkl. “Jsi jediný, kdo mě neopustil. Tam kde teď žiji není nikdo, kdo by mě postrádal. Možná snad jeden, ale ten brzo zapomene. A být mu na blízku je pro mě víc bolestivé, jak uspokojivé,“ Suzume mě trápil. No když jsem byl se Stormem, dařilo se mi na to zapomenout. “Ještě jsem nepotkal nikoho, kvůli komu bych tam chtěl opravdu zůstat. Jediné, co mě tam drží, je moje funkce. Alfa mě jmenoval ochranářem smečky. Díky tomu se cítím potřebně. Cítím se, že můj život má smysl. Pomáhat a chránit. Kdybych odtud odešel, zase bych byl jen jeden z davu a nic bych neznamenal,“ moje touha po pozornosti byla opravdu silná.
“Co mám dělat?“ Zeptal jsem se a prosebně se na něj zadíval. Toužil jsem po rozluštění.

Super akce. Aspoň máme větší přehled.
Jen příště dej obrázek něčeho uklidňujícího nahoru ke křížovce. Na nervy. Třeba kotě.