Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem Suzumeho zakrýval. Jeho myšlenka mi udeřila do hlavy jako rána pěstí. Moje smysly byly zapnuty na maximum, nemohl jsem ji tedy neslyšet.
Kdo je Kaien? Opravdu se na to ptal. Přemýšlel jsem nad nejvhodnější odpovědí. Jak popsat někoho, s kým jste chtěli prožít život, ale nakonec jste ho začali nenávidět? Nejistě jsem zaškubal uchem. “Kaien patří do mé minulosti. Kdysi zde byla, ale zbyla po ní jen nenávist a žal,“ podíval jsem se mu do očí. “Vše dobré už je pryč,“ musel mi přece věřit. Vždyť jsem mu o mých citech k němu řekl. Byla to jedna z mých spontánních nezodpovědných akcí.
Tailla se rozhodla promluvit. Doposud jsem se soustředil spíše na Suzumeho, takže mě její náhlá změna překvapila. Vypadala, jako by jí bylo do breku. Zamrkal jsem. To jsem ji rozbrečel? Nevěděl jsem, jestli na sebe mám být hrdý, nebo ji jít utěšit. Nakonec jsem se rozhodl dělat, že jsem si toho jejího vnitřního boje nevšiml. “Nedůvěřuji Ti natolik, abych Ti v tomhle mohl věřit,“ řekl jsem se vší upřímností, jenž jsem v sobě posbíral.
Fakt, že se nám Tailla sypala před očima, potvrdilo to, že na nás zamumlala poslední slova a odběhla pryč. Alespoň to vyřešilo to, zda se jí mám pokusit nějak utěšit. Takhle mi přeci utekla. “Chceš, abych tam šel?“ Zeptal jsem se poněkud pozdě. Všechno uvnitř mě křičelo ne. Přes to jsem měl jistou touhu tam jít. Tomu se říká sebevražda.
Suzume očividně nebyl z kamení a vyslyšel tedy mou prosbu odejít. V hlavě mi kolovala spousta myšlenek. Taky jsem měl boj sám se sebou. Kéž bych si mohl napsat seznam pro a proti, ale neměl jsem prsty, takže jsem nemohl psát. Smůla. Ani jsem si nemohl hodit mincí. Nebo si trhat lístky akátu.
“Mám tam jít?“ Rozhodl jsem se zeptat někoho živého. Nejblíže byl Suzume. Navíc, na radu někoho jiného bych asi ani nedal. Pomalu jsem se navíc rozešel směrem k našemu domovu. Shodou okolností byl ten les po cestě.
Už nejsi členem smečky. Už nejsi vítaný. Sklopil jsem tvář. Jak já ten hlas nenáviděl. Samomluva mi šla dobře. Ale posílá mě Tailla, vždyť je alfa se Stormem a Storm je-byl můj výborný kamarád. Z toho jsem měl strach. Co když na mě zapomněl?
//Východní Galtavar

Tailla byla naštvaná. Vypadala, že každou chvíli vybouchne. To ovšem nebylo přiměřené k tomu, co jsem řekl. Divil jsem se tomu, můj pohled však zůstával nadále chladný. Už jsem se nehodlal přemoci emocemi. Ona naopak byla jedna velká koule emocí. Odfrkl jsem si nad tím. Jak jednoduché bytí.
Ucítil jsem, jak se na mě Suzie nalepil. Nejspíš se mu to nelíbilo a já se mu nedivil. On byl drobný a pokud vím, kouzla s magiemi taky moc neovládal. Byl jsem ochoten jej za každou cenu bránit. “Na něj se ani nedívej,“ varoval jsem ji. Jistě, já nebyl zrovna nejsilnější. Tailla byla vždy silná. “Jsi to ty, že? Proto tě to tak štve. To ty a Storm jste se tam vrátili,“ neměl jsem až takovou dedukci. Taky jsem se jí uměl hrabat v hlavě. “Alespoň je to tedy někdo, kdo byl ve smečce,“ trochu to zmírnilo moje vnitřní zhnusení.
To čím mě osočila mě však znovu naštvalo. Sice jsem si držel chladnou tvář, no vzduch kolem nás krapet zteplal. Ani jsem nevnímal, že to dělám. “Rozpadla se mi rodina, přišel jsem v tu chvíli i o Kaien. Ty jsi měla stále i Storma, měli jste vlčata. Já neměl nic,“ zavrtěl jsem hlavou. “Nemám na to se tam vrátit, vždy to bude moje část domova, ale… To co bylo je pryč. Přeji vám tedy štěstí v tom, co máte,“ sklopil jsem tvář. Pořád mi to přišlo jako zneuctění. No nehodlal jsem vyvolávat válku. To by bylo časově náročné.
Byl jsem na tom psychicky momentálně velmi špatně. Sice jsem se tvářil klidně, no uvnitř jsem se cítil, jako by do mě někdo celý den kopal. “Suzie, pojďme prosím,“ špitl jsem a zabořil mu na chvíli tvář do srsti. Snad jsem tím dal Taille na chvíli nakouknout do toho, co se mezi námi děje. Tedy, alespoň co cítím já. Doufal jsem, že se postaví na mou stranu. “Prosím,“ vydechl jsem znovu. Vlastně jsem se mu tak rozkládal.

Suzume měl docela velkou korunku sebevědomí. Nechtěl jsem mu ji sundat, možná ji jen trochu odřít. “Moje šance zas tak malá není,“ pokusil jsem se argumentovat, no sám jsem tomu moc nevěřil. “Třeba se ještě budeš divit, co dokážu,“ plácal jsem. Chtěl jsem mu nahnat strach, aby to vzdal.
“Suzie, ale to je hloupost. Nemůžeš Borůvkovou smečku znát. Nejsi na to na Gallirei dost dlouho, takže je to-„ zůstal jsem na Taillu ztuhle zírat. To co řekla, moje mysl nechtěla pobrat. Nechtěla to přijat. Snažila se to vytěsnit, ale bylo pozdě. Všechna sebeobrana byla pryč. “Ale, vždyť,“ naprázdno jsem polkl. “Rozpadla se,“ řekl jsem pevným hlasem. Nehodlal jsem to přijat. Byl jsem přece u toho. Musel jsem říct na shledanou a odejít.
“Byl jsem u toho. Hotaru to ukončila,“ díval jsem se jí pevně do očí. “Všichni jsme odešli!“ Už jsem na ni téměř křičel. “Pokud je tam nějaká nová smečka, tak už to není Borůvková smečka,“ ta zloba a bolest v mém hlasu. Už jsem se ani nesnažil to maskovat. Vybouchl jsem. “Kdo to udělal? Kdo si dovolil udělat na tom místě novou smečku? A ještě ji stejně pojmenovat?“ Připadalo mi to jako zneuctění toho, co kdysi bylo. Jako kdyby to ukradli.
Zavřel jsem oči. Pohřbi to. Nepusť to ven. Pár hlubokých nádechů.
“Mám se fajn,“ řekl jsem tak nějak mimo. Ani jsem netušil, jestli je to pravda nebo lež. Mluvil jsem jak na autopilota. “Žiju. Usadil jsem se ve Zlatavé smečce. Teď jsme byli se Suzumem na výletě,“ mysl mi stále odbíhala pryč.
Borůvkový les. Kdysi to byl můj domov. Věřil jsem, že zanikl. Jak se mám smířit s tím, že existuje? Kdo to vede? Je to jako dřív? Nebo to má společné jen jméno?
Hlava se mi z toho točila. Cítil jsem příval minulosti, jenž mi bušil do hrudi. Je to jako mít u sebe něco, co si přejete, ale nemůžete to mít.
Přemítal jsem nad tím, co teď. Jak utéct? A odpovědi na mé otázky neznal nikdo. Mohl jsem si je vytvořit jedině já sám, ale nebylo jak. Jak najít odpovědi na životní otázky? Nejlepší řešení bylo se neptat. To jsem dělal vždycky. Nikdy jsem neřešil nic důležitého.
Tiše jsem to u sebe začal potlačovat. Snažil jsem se vytěsnit realitu, se kterou mě teď seznámila.

Cachtal jsem se ve vodě a umýval ze sebe vrstvu pilu a jiné špíny. Byl jsem vděčný, že je to konečně pryč. Bál jsem se, že brzo mi kožich zamává a raději uteče, aby se mohl umýt sám.
Suzume se ke mně brzo připojil. “Ta tlapa už mě nebolí,“ řekl jsem mu s lehkým úsměvem. Byl jsem rád, že je to tak a přišlo mi fajn mu to říct. Třeba bude mít radost se mnou. “Takže si to pak spolu můžeme rozdat. Ten závod, určitě ho vyhraju,“ mrkl jsem na něj. Použil jsem stejná slova, jako předtím on. Nějak mi to uvízlo v paměti.
“No, ano. Les na jihu. Byl jsi tam?“ Sjel jsem ho pohledem. Nevypadal nějak poškozeně. “Vypadal temně, taky se tak jmenoval. Tedy aspoň to říkala jeho alfa. Taková šílená ženská. Vlastně bych ji přirovnal k té, co žije v té zbořené chatrči, kde jsme před chvílí byli,“ nelišili se od sebe tak moc. Alespoň to co mi uvízlo v paměti, mě děsilo doposud.
“Jak to? Co je na sněhu špatného? Já ho mám rád. Je s ním sranda. Je mokrý a tak,“ neměl jsem moc argumentů, proč je sníh super, ale rozhodl jsem se mu je říct. “Můžeš si s ním hrát, můžeš ho jíst-tedy pokud není žlutý, můžeš se v něm schovat,“ koukl jsem na něj. “Takže tě v něm nemůžu vyválet, jo?“ Naklonil jsem hlavu na stranu a pokusil se na něj udělat prosící roztomilý obličej.
Suzume z vody vylezl a já se rozhodl, že se k němu přidám. Byl jsem přeci jeho doprovod, nebo on můj, a nechtěl jsem ho nechávat samotného. Dál jsem však pohledem sledoval Taillu. Chvíli na mě zírala a pak se rozešla za námi. Chvíli koukala na mě, no očividně ji zaujal Suzume víc jak já. Zamračil jsem se a svým postojem jasně naznačil, ať se od něj drží dál.
“Suzie, to je Tailla,“ představil jsem ji. On to stihl sám. Nejraději bych ho v tu chvíli odtáhl někam a schoval ho. Moje žárlivá mysl se stále nesmiřovala s tím, že má i on nějaký osobní život, tedy kromě mě. Bohužel, moje druhá polovina věděla, že pokud teď odejde, nemám ho jak zastavit. Nemůžu si ho přivázat na provázek, nebo ho nutit zůstat. Mohl jsem mu vyhrožovat, že ho třeba podpálím, ale až tak zoufalý jsem nebyl. Asi.
“Kdysi jsme spolu byli ve smečce. V Borůvkové smečce,“ ach ta sladká ironie. “Ta se ale nakonec rozpadla. Naše alfy to vzdali, neměli čas, bylo toho na nich moc… Už nevím, ale prostě byl konec,“ říkal jsem to s kamennou tváří, no chtělo se mi u těch slov křičet. Hlas se mi mírně klepal, takhle otevřeně jsem o tom s nikým od té doby nemluvil. Najednou to na mě vše spadlo a já nebyl schopen zastavit otázky, jenž mi lezly do rtů. Vyvalil jsem je na ni jednu po druhé. “Jak se máš? Co Storm? Jak se má on? Co ti vaši caparti? Viděl jsem naposledy Santiaga, když byl ještě prcek… Musí být už velký,“ odmlčel jsem se. “I ti další,“ ty jsem si však nedokázal tak moc vybavit. “A co les? Byli jste tam od té doby někdy? Kde teď žijete?“ Donutil jsem se zmlknout, abych jí dal možnost taky odpovědět. Sedl jsem si po boku Suzumeho tak, abych se jej dotýkal. Byl uklidňující.

//Západní Galtavar
Pousmál jsem se. “Suzie,“ oslovil jsem ho upřímně. “Až ti bude chtít někdo ublížit, tak ho zničím,“ napadla mě spousta způsobů mučení. Nevinně jsem se usmál. Ovšem mé myšlenky byly v tu chvíli černé a kruté. Ale mohl se mi někdo divit? On si to nechtěl přiznat, ale byl drobný. Většina parchantů si troufne právě na takové. Já byl ochoten jej bránit, když to bude třeba.
“No, všude jsem určitě nebyl. Tedy, prošel jsem Gallireu z jedné strany na druhou. Byl jsem úplně na jihu, tam je takový… les. Raději tam nechoď. Když jsem tam byl já, bylo to zajímavé,“ zachvěl jsem se nad vzpomínkou na setkání s Elwen. “Ale úplně na severu je sníh. A to i v létě,“ usmál jsem se. “Můžeme se tam někdy zajít podívat,“ nabídl jsem mu.
Došli jsme až k jezeru. Pořád tu bylo v celé své kráse. Tak velké. Byla tu spousta vlků, jako vždy. Momentálně jsem si však tváří nevšímal, pouze jsem vběhl do vody. Chtěl jsem ze sebe umýt ten pyl a napít se. Povedlo se mi obojí.
Pak jsem teprve zvedl hlavu a zkontrolovat Suzumeho. Pak jsem začal zkoumat přítomné, až jsem uviděl ji. Byla už pro mě jen jako duch minulosti. “Tailla?“ Zašeptal jsem si pro sebe a chvíli na ni zíral. Ano, byla to ona. Kdysi mě nenáviděla a mě nezbylo nic, než jí to prostě oplácet. Kdo ví, co nyní. Pořád ke mně cítí zášť? Já byl rád, že ji vidím. Od té doby jsem nikoho nepotkal. Cítil jsem, jak se mé srdce stahuje bolestí z minulosti. No byl jsem jak sebevrah a tak jsem na ni zavolal. “Taillo!“ Čekal jsem, jak zareaguje ona. Nechtěl jsem se vnucovat. Třeba mě prostě přejde jen kývnutím. Já měl však tolik otázek… Co Storm? Co dělají? Kde se usídlili? Mají se dobře? Vídají se s někým od rozpadu smečky?
Pohledem jsem pořád cukal k Suzumemu. Nechtěl jsem ho ztratit. Byl jako dítě na koupališti.

//Jedlový pás
“To je dobrý nápad, Neon by to mohl vědět,“ v tomhle jsem byl dost naivní. Tak nějak jsem věřil, že Neon zná úplně vše. Byl moje alfa a pro mě něco jako polobůh. Ovšem, nikdy jsem mu to neplánoval říct. Jeho ego bylo už dost veliké. Co kdyby si z nás chtěl udělat otroky?
“Nebo se taky můžeme zeptat někoho jiného. Třeba někoho koho potkáme náhodně! Nebo udělat nějaký dotazník,“ chtěl jsem se nějak zaměstnat. Taky jsem chtěl protahovat dobu, než se vrátíme do lesa. Tam totiž už nebude jen se mnou. Bude tam nejspíše i Winter.
Jakmile jsme vyšli zpoza stromů na pláň, naprázdno jsem polkl. “To nevypadá hezky,“ zavolal jsem na něj a pohled upřel na oblohu. Bylo zataženo a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Měl jsem déšť rád, ale nechtěl jsem, aby on prochladl. Nebylo zrovna teplo a díky větru se to ještě zhoršovalo.
“Bude pršet. Musíme si pak najít něco, kam se schovat,“ koukl jsem na něj. “Pokud ti teda nevadí zmoknout,“ chtěl jsem s ním být někde v těsném přístřešku.
//VVJ

Smrt nebyla hloupá natolik, aby mi léčila zranění. A ptát se jí na to? Spíš bych si víc ublížil, než pomohl. Na to jsem byl dost chytrý, nechtěl jsem posunovat hranice nekonečné blbosti. Sama mě pak sekla drápy do ramene, ale zahojilo se to. V tu chvíli jsem po ní nemohl chtít další léčebnou kúru. Vždyť vyhrožovala, že udělá něco i jemu. “Určitě něco takového umí, ale není to zrovna hodná holka,“ ušklíbl jsem se nad tím. “Chtít od ní laskavost je nesmysl, taková prostě není, nic nedělá zadarmo,“ a ona nebyla jediná. Znal jsem spoustu takových, co potřebovali důvod, aby byli ochotni něco udělat.
Suzume se nakonec rozhodl, že za ní nepůjde. Byl jsem docela rád, netušil jsem, co by u ní provedl. Chtěl jsem se ho zeptat, proč si to nakonec rozmyslel, ale nepřišlo mi to vhodné. Nechtěl jsem ho označit za zbabělce. Třeba jen neměl dost toho, co by jí mohl nabídnout.
“Řeka nevím kde je, ale po cestě domů máme velké jezero, chceš se zastavit tam?“ Zadíval jsem se na něj. Bylo to to největší jezero, jenž jsem si zde pamatoval. Vždy u něj byla spousta vlků. Do hlavy se mi začaly tlačit vzpomínky. Jak jsem zde poprvé viděl Hotaru. Poznal jsem zde Lexiett. Jak jsem tu byl se Stormem a jak mě sem musel nést na zádech. Jak na mě Neyteri seslala pavouky. Jak jsem zde byl s Megan a jak jsem ji kousek od toho místa poznal. Jak jsem zde blbnul s Maloborem. Chvíle s Kaien. Měl jsem toho plnou hlavu. Tolik mi moje minulost chyběla. Bylo to jako ztratit svou důležitou část, kterou už prostě nemůžete nahradit. Pak jsem však otočil hlavu k Suzumemu. Tohle byla přítomnost. On, Zlatavý les. Měl jsem toho tolik. Měl bych konečně minulost zahodit. To však nešlo. I Borůvkový les byl od toho jezera tak blízko. Můj domov, který se rozpadl v prach.
“Zajímalo by mě, jestli existuje i někdo jiný, víš? Je smrt… ale nemůže být přece jenom ona. Tenhle svět není tak temné místo,“ začal jsem se ptát na první věc, co mě napadla. Potřeboval jsem zahnat své myšlenky.
//Západní Galtavar

Ale no tak, přátelé.
Brno je zlatá loď,
za děvčaty z Brna choď,
hm, jsou hezké,
hm, a mladá.

// Stará zřícenina
Ona věděla o tom, že tu je. Samozřejmě jsem měl strach, že se mu rozhodla ublížit. Byla to smrt. Mohla udělat cokoliv, navíc měla v hlavě nejspíš o kolečko víc. Nebo míň. Rozhodně to však nebylo ideální, protože jinak by nebyla tak šílená. Ukaž mi ženskou, co se po pár tisíc letech života nezblázní. Pousmál jsem se. Můj vnitřní hlas měl samozřejmě pravdu. Byla stará. Staří lidi jsou vždy divní.
Netrvalo to ani tak dlouho a už jsem hledal Suzumeho. Šlo to jednoduše, cítil jsem jej. Což nebyla narážka na to, že by snad zapáchal.
Když jsem k němu doběhl, oddechl jsem si. Vypadal, že má všechny důležité součástky. “Tak jsem zpět,“ hrdinsky jsem vypnul hruď a doufal, že mi teď třeba padne jako fanynka k nohám.
“Tak co, Suzie? Jak ses rozhodl? Půjdeš za ní?“ Sledoval jsem ho. Chtěl jsem znát jeho upřímnou odpověď. Ta se nejlépe dala vyčíst v obličeji. “Byla to vlastně docela brnkačka. Jen bych teď chvíli počkal, neměla zrovna nejlepší náladu, když jsem odcházel,“ tu nemá asi nikdy. Když ale kopneš do vosího hnízda, taky čekáš, než se k němu odvážíš zase jít.

// Jedlový pás
Tlapy jsem pokládal na tvrdou a studenou zem. Musel jsem u toho vypadat komicky, kdy až vidíte vlka, co vypadá jako baletka? Ale byl to účel. Pokoušel jsem se země dotýkat co nejméně. Dělal jsem dlouhé kroky a nohy zvedal co nejvíce do vzduchu. Proč? Nechtěl jsem obrůst lišejníkem, jako vše okolo.
Atmosféra zde byla zvláštní, běhal mi z ní mráz po zádech. Připomínala mi nějaký hřbitov, nebo scénu z mých nočních můr. Čekal jsem, že na mě každou chvíli vyskočí nějaká potvora a ukousne mi hlavu.
I dech se zde stával viditelný, dokonce jsem měl pocit, že jej můžu i slyšet. Cítil jsem neskutečnou touhu křičet, nebo mluvit. Litoval jsem, že jsem sebou nevzal Suzumeho. To ticho mě spalovalo a děsilo víc, než vše ostatní. Vnímal jsem i tep svého srdce a řídil jím své kroky. Postupně se však ticho stalo tak nestravitelné, že jsem si začal pobrukovat nějakou melodii, která mi uvízla v srdci z dětství. Sice jsem na sebe určitě musel ještě více upozornit, ale něco mi říkalo, že obyvatelka tohoto místa o mě stejně už ví.
Všude kolem mě byly kameny, tedy spíše obří balvany. Všechny byly porostlé mechy a lišejníky. Jak se sem asi tak dostali?
“Hej, kam jdete? Co děláte?“ Ztuhl jsem na místě a pohledem sjel okolí. Nic. Jen tiché stromy lemující cestu. Ještě s větším strachem jsem se rozešel dále po pískové cestě. Kamenů přibývalo, lišejníků taky. Moje touha utéci taky narůstala.
Zastavil jsem před zříceninou. Tak se jí říkalo, no i tak byla stále majestátní. Její hradby se tyčili až do nebes. Z místa šel strach i respekt. Muselo to tu být staré tisíce let. Ale Suzume měl pravdu, proč bydlí v takové chatrči, když může mít vše, na co si vzpomene?
“Pojď ke mně, jen pojď,“ další nával touhy utéct. Něco ve mně však bylo silnější, něco co mě nutilo pokračovat v cestě. Co by si asi pomyslel, kdyby ses teď vrátil s prázdnou?
Obcházel jsem to staré místo. Jako by snad nikde nebyl vchod, ale po paměti jsem jej přece jen našel. Stále vypadal, že se každou chvíli zřítí a zavalí nevítané návštěvníky. Naprázdno jsem polkl, tiše si popřál hodně štěstí a pomalu jsem se začal protahovat škvírou mezi balvany, abych se dostal dovnitř.
Málem jsem se tam kvůli svému zadku zasekl, ale po chvíli mé tělo přeci jen proklouzlo. Ocitl jsem se ve tmě netušíc, jak ji najít. Netušil jsem, proč tu je a jak se jí zavděčit. No věděl jsem kdo je ona. To slovo mi v mysli vyvstávalo rudými písmeny. Smrt. Kožich se mi při té myšlence ježil.
Našlápl jsem na tvrdou kluzkou podlahu. Mé drápy zacinkaly o mramor. Ten zvuk byl tichý, ale zde mi trhal uši. Měl barvu jako samotné zdi. Vše bylo z těžkého černého mramoru, sem tam zlatá žilka, ty v té temnotě však šly jen málo vidět. Tohle však nebylo to, co mé oči uchvátilo. Pohled mi padl na onu zelenou zář, jenž se odrážela od stěn. Pomalu jsem se za ní rozešel jako v hypnóze. Byl tak okouzlující, také bych jej chtěl umět. Došel jsem až k ní. Její teplo mi dýchalo na tvář. Bylo jiné, než teplo mého ohně. Také spalující, ale mělo v sobě jistou černou magii, která z něj šla cítit.
Přes to, jak jsem jim byl fascinován, dokázal jsem odvrátit tvář. Něco mi říkalo, že tohle není důvod, proč se zde nacházím. Měl jsem hlubší poslání. Rozešel jsem se tedy dále do zříceniny v tiché touze majitelku najít. Bylo mi však jasné, že ona se objeví, až ona bude chtít.
S tichým cinkáním jsem se pohyboval, až jsem do něčeho kopnul. Mírně jsem sebou cukl a potlačil ženský výkřik, jenž se mi rodil v hrudi. Byli to kosti. Malé kůstky, které byly však dost velké na to, aby patřili vlku. Byl tohle snad i můj osud? Doufal jsem, že ne. Měl jsem jí přeci co nabídnout.
Uslyšel jsem zvláštní zvuk. Zvedl jsem hlavu. Nade mnou byly staré schody a z nich jako by na mě hledělo tisícero očí. Najednou se ozvala rána a oni vyplašeni se slétly přímo ke mně. Černá křídla mi hladila tvář a zuby škubali kožich. Pak najednou všichni uletěli. Místo nich se zde objevila ona. Nebyla na žádné dlouhé představování, zrovna mě povalila k zemi. Šla na to rychle. Svými drápy byla nepříjemně blízko mé tváře.
Podíval jsem se na ni. Byla taková, jakou jsem si ji pamatoval. Divoký vzhled, který však v té tmě nešel dostatečně ocenit. Její zelené oči zářily. Byly plné zloby a šílenství, také ale poznání. Musela vidět tolik životů odejít. Z toho se musí každý zbláznit. Snažil jsem se něco říct, něco namítnout, ale ona mi tlačila na hrdlo. Pokusil jsem se něco říct, ale ona mě zarazila.
“Nemluv!“ Řekla formou příkazu a já nemohl neposlechnout. Její ústa blízko mé tváře. Z jejích úst se linul pach, který nelze slovy popsat. Zvedal se mi žaludek. “Co tady zase chceš? Tohle je můj domov! Můj rozumíš?!“ Syčela zvláštním hlasem a já nebyl schopen slova, jak mi na krk tlačila. Tak tak jsem mohl dýchat. Klapla mi svými dlouhými ostrými zuby u dost důležitých krčních tepen. Naprázdno jsem polkl. “Ty se nebojíš smrti?“ Zadíval jsem se jí přímo do očí. Jak těžká otázka. “A co je po smrti?“ Zeptal jsem se tiše. Ona mi na to však neodpověděla. “Jestli chceš, můžeš to rychle zjistit,“ zavrčela a pak však odskočila. Já se pomalu postavil na rozklepané končetiny. Pes co štěká, nekouše. Tak mě to kdysi učili, no bylo mi jasné, že tohle nebude ten případ. Určitě kousala ráda.
“Já pro tebe mám výhodný obchod,“ začal jsem narovinu. Bylo třeba ji zaujmout dříve, než mě sežere. Strach jsem si teď však nemohl dovolit. Známka slabosti je chyba a pozvánka na večeři, kde bych byl hlavní chod. “Mám věci, co máš tak rád. Drahokamy, oblázky, kamínky, křišťály,“ sklopil jsem tvář. “Však víš, kde je schovávám,“ počítal jsem s tím, že ví vše. “Vím!“ “Vezmi si kolik je třeba, ale splň mi, co chci. Chci být lepší a silnější, abych mohl ochránit ty, na kterých mi záleží,“ zadíval jsem se na ni. “Vím co chceš, jen vypadni! Vypadni a dostaneš to!“ Zahleděl jsem se na ni. “Opravdu? Víš já chtěl bych-„ ucítil jsem ostrou bolest na rameni. Kníkl jsem a překvapeně na ránu koukl. Jak se objevila, tak zase i zmizela. Nechápavě jsem se na smrt zadíval. “Vypadni! Jinak ti rozsápám xicht a tomu štěněti venku taky!“ Zamrkal jsem. Ví i o něm? Ihned jsem se otočil a rozběhl se pryč.
// Jedlový pás

// Objednávka:
ID - M02/země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
ID - M02/Příkaz/3* (60 kamenů)
ID - M01/příkaz (10 křišťálů + 100 oblázků)
Celkem: 340 kamenů (jedno jakých), 10 křišťálů, 100 oblázků

Moc jsem mu s tou kontrolou území nevěřil. Přes to jsem chtěl vypadat vděčně, jelikož jsem nebyl svině. Přiznat to, že jste prokoukli něčí milosrdnou lež, je skoro jako ji sám stvořit. “Děkuju, jsi moje záchrana,“ pronesl jsem s co největší vážností, jakou jsem byl schopen zahrát. Uměl jsem být dobrý herec, pokud mi opravdu šlo o něco důležitého.
Romantickou? Opravdu to řekl? Nepřeslechl jsem se? Kdybych mohl, zrudl bych až na zadku. “Eh, no tak…“ culil jsem se jako malá holka, které první kluk pochválí vlasy. “Tak dobrou chuť, Suzie,“ řekl jsem s culením a pokračoval v jídle.
Když jsem dojedl, očistil jsem si pečlivě tlapy. On na mě začal promlouvat. Vypadlo to, že se mu ke smrti ani nechce. “Nemusíš hledat výmluvy, pokud tam nechceš, tak prostě nechoď,“ koukl jsem mu do očí. “Nevadí mi to,“ jen mě to překvapovalo. Táhl se se mnou tak daleko, jen jako můj doprovod? Moje ego skákalo.
“Tak já půjdu a ty se mezitím rozhodni, dobře?“ Usmál jsem se. “Je to jen na tobě, klidně to můžeš nechat na jindy,“ pomalu jsem k němu přešel blíž. Zabořil jsem mu čumák do jeho voňavé srsti. “Mám tě rád,“ vydechl jsem tiše, jako by to snad mělo být naposledy. Věděl jsem, že ta slova nechce slyšet, ale já je potřeboval říct. Co když zemřu? Není nikdo, kdo by na mě pamatoval.
Jakmile jsem to vyslovil, tak jsem se odtáhl, otočil a rozběhl se směrem k zřícenině. Tma tomu dodávala větší hrůzu. Bál jsem se a bylo čeho.
Vzduch ochladl
// Stará zřícenina

//Armanské hory
Netušil jsem, proč se Suzume tak žene. Kdybych vzal rozum do hrsti a pokusil se nad tím zamyslet, tak bych možná na něco přišel. No spíše bych se bál, že momentálně vezmu svůj rozum tak maximálně pinzetou. Mohlo za to to prostředí. Už jsem cítil, jak se blížíme.
Ale stejně mě to překvapovalo. Myslel jsem, že díky jeho rozhodnutí bude respektovat mou bolest. Řekl přece, že mi nechce ublížit. Ale teď to vypadalo, jako by najednou na svá slova zapomněl. Nedoběhl jsem ani až k němu, musel jsem se kus od něj zastavit a k Suzumemu už se spíš jen tak dobelhat. Tlapa už mě docela dost bolela. Tedy, spíše mě v ní píchalo, jako bych v ní tu vosu pořád měl.
Když jsem k němu dorazil, pronesl něco o rozdávání. Nechápavě jsem na něj zůstal koukat. “Co si chceš rozdat?“ Zeptal jsem se zmateně a pomalu začal jíst svou polovinu. Nezasytilo mě to úplně, ale lepší jak mít žaludek na vodě. Stejně jsem ho měl stažený nervozitou, takže by se tam toho víc asi ani nevešlo.
“Takže… Jak? Chceš jít první? Druhý? Chceš tam vůbec jít?“ Já byl na 100% rozhodnutý, že tam půjdu. Děj se co děj.

// Málem sem dostala infarkt, když jsem si první přečetla jen přímou řeč. :D

Sprcha z krve mi až tolik nevadila. Tedy, ten pach po železe mi nebyl zrovna vítaný. Ani ta jemná lepkavost. Rychle jsem se toho však zbavil v té tůni. Pomalu voda zrudla. Pousmál jsem se. Vypadalo to tak hezky.
Napil jsem se z ní i přes to, že byla voda rudá. Bylo to přeci jen jako ochucovadlo. Chutnala více jako… jídlo. Do mysli mi však v tu chvíli bouchla jeho myšlenka. No tak jsem se toho napil, aby se z toho nezbláznil. Když jí zajíce, jí i krev.
Dal mi polovinu z jho snídaně. Věčně jsem se na něj podíval a usmál se. “Děkuju,“ sklonil jsem se k zajíci s úmyslem ho sníst, on mi to ale překazil. Rozeběhl se pryč. To se na tu smrt tak těší? Jak mám asi běžet a zároveň jíst? To se leda tak udusím. Skousl jsem zajíce v puse a rozeběhl se za ním. Jako by s každým krokem byla atmosféra hustější a hustější.
Neměl jsem strach, ale nemohl jsem ani říct, že bych se nebál. Taky jsem se bál o něj, co když řekne něco nevhodného? Co když mu ublíží? Byl jsem ochoten jej bránit a stát za ním, no i tak jsem z toho byl mírně nervózní. Záleželo mi na něm a v břiše smrti už by s ním nebyla taková sranda.
"Počkej ty blázne!"

// Jedlový pás

Zdál se mi sen. V něm jsem byl jen malé vlče, jenž žilo bezstarostný život. Bylo šťastné a spokojené. Byla ve mně ještě nezkrotná krev. Neznal jsem žádné starosti, jen jsem si užíval dětství a odřená kolena.
Zrovna jsem se proháněl krajinou se svým bratrem. Běžel jsem vepředu, jako vždy s ním. Byl jsem ten vůdce naší malé „smečky.“ Tak jsme si říkali. Jednoho dne jsme chtěli mít jednu spolu. Jak naivní a dětské.
Jak jsme tak běželi, najednou jsem o něco zakopl. Několik metrů jsem ležel, dokud jsem se nezastavil docela brutálně o jeden ze stromů. S mírně rozmazaným viděním jsem se otočil, abych viděl, kvůli čemu. Ztuhl jsem děsem.
Byl tam. Všechna jeho krása, kterou vždy měl, se vznášela ve vzduchu jen jako vzpomínka z minulosti. Teď už byl skoro k nepoznání. Jeho oči, čumák, kožich. Všechno tak krutě pošpiněné. Tolik krve, tolik bolesti. Byl to on. Moje naděje z minulosti, které jsem se nikdy opravdu nevzdal, na té teď hodovali červi. Marcus.
Pak se však najednou jeho podoba změnila. Poznal jsem to okamžitě, Suzie. A usmíval se na mě. Jeho mrtvé tělo se na mě krutě usmívalo.
Rána jako milostné probuzení.
Překvapeně jsem zalapal po dechu a okamžitě otevřel oči. Uviděl jsem pouze chlupy a chlupy. Moje oči mě tak rychle odmítly poslouchat. Navíc je sluneční svit spaloval. Až po chvíli jsem dokázal zaostřit a pochopit, že to je on. Suzie. Srdce se mi pomalu uklidňovalo a srdeční tep klesal. Byl to jen sen. Jen pouhý sen. Nic víc.
Pokusil jsem se na sobě nedat nic znát. “Dobré ráno,“ ušklíbl jsem se. Tohle bylo doslova bombové probuzení.
“Snídáš?“ Zeptal jsem se, když jsem si všiml zajíce v jeho ústech. Pomalu jsem se vyškrábal do stoje. Vystrčil jsem zadek, hruď dolů a protáhl jsem se. Ucítil jsem pár křupnutí, po této noci jsem měl tělo celé ztuhlé. “Taky bych se měl najíst,“ promlouval jsem sám k sobě a přešel k tůni. Smočil jsem si v ní opět i svou bolavou nohu, opravdu se to lepšilo. Po noci už to nešlo moc vidět, no pořád jsem cítil jistý tlak, když jsem na to stoupl.
Pomalu jsem se k němu otočil. Ta vize ze snu byla tak reálná, byl jsem rád, že je v pořádku. “Jak ses vyspal?“ Koutky mi zacukaly. Moc dobře jsem věděl, jak jsme spolu spali. Probral jsem se uprostřed noci, ale neměl jsem potřebu tuhle polohu měnit. Bylo mi to samozřejmě příjemné. Navíc on krásně hřál v téhle chladné noci uprostřed hor.
“Pro mě tam náhodou asi snídani nemáš, co?“ Uchechtl jsem se a začichal. Nic. Tohle přeci jen nebylo zrovna příznivé prostředí, a jelikož jsem nic nepostřehl, polkl jsem naprázdno, napil se vody a byl jsem po snídani.
“Tak co, dobrodruhu? Vyrazíme?“