Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Víš jak to mám a chci, aby se to už posouvalo. Tak omluv krátkost.

Lexiett se zdržela vzadu. Já na ni nečekal a utíkal jsem za Stormem. Chvíli jsem zmateně koukal kolem, protože jsem ho neviděl. Pak jsem však uviděl levitující náramek a došlo mi, že to bude asi určitě on. Co když ho ten náramek fakt sežral? Pomyslel jsem si první panicky, no uviděl jsem pak i jeho oči a trochu jsem se uklidnil.
Otočil jsem se směrem, kde zůstala Lexiett. Nešla sem. Zůstala tam a zatím se nepřipojovala. Chvíli jsem tam mlčky stál a čekal, pak mě ale trpělivost přešla. “Tak začneme,“ řekl jsem tiše a odvrátil tvář zpět k němu. “Uštveme ho, tedy. A pak ho prostě zabijeme,“ neměl jsem nějaký plán. Jen jsem chtěl prolít krev. Nemělo smysl čekat na Lexiett. Kdyby chtěla, už by tu byla.
Sice jsem předtím Stormovi dal iniciativu, no teď jsem na to už nebral ohled. I kdyby kvůli tomu ten divočák utekl, tak bude jiný. Nebo si dále králíka. Já si prostě chtěl vybít agresivitu. Rozběhl jsem se tedy iniciativně k divočákovi. Doufal jsem, že Strom mě bude ihned následovat. A kdyby to prase mělo utéct, tak prostě použijeme magie.

Čekal jsem, co bude. Potřeboval jsem potlačit ten největší šok, proto jsem se otočil. Ani jeden však na to nereagoval. Tedy ne tak, jak bych to mohl vidět. Bavili se dál spolu. Lexiett nepřišla a nepokusila se mě ukonejšit. Storm mi neposlal ani tu vstřícnou myšlenku. Tohle bolelo podobně jako fakt, že odchází. Byla to jako rána pod pás. Vědět, že když trpíte, stejně zůstanete sami.
Otočil jsem se k nim zpět tváří. Srst pod očima jsem měl vlhkou a oči stále rudé. Ten pohled v nich, krutě vepsaná bolest. Moje rty zůstaly však bez jakékoliv emoce. Neměl jsem dost sil na falešné úsměvy.
“Jdeme ulovit toho divočáka,“ pronesl jsem rozklepaným hlasem, ovšem bylo v něm něco pevného. Pohledem jsem krátce spočinul na tvářích obou vlků. Vypadali také smutně, nejraději bych je utěšil. Proč však dělat pro druhé něco, za co jím já sám nestojím?
Potřeboval jsem ho jít ulovit. Potřeboval jsem mu vzít život a zároveň si vybít všechny ty emoce. Uklidnit se a najít zase svou vnitřní rovnováhu. Smířit se, nebo alespoň přijmout to, že Lexiett odchází. Že Storm za chvíli taky odejde, protože chce hledat tu nevděčnici. Co jsem mohl dělat já? Jedině také odejít. Zpět do Zlaťáku. Mohl jsem tam leda tak čekat, jestli se Suzume neobjeví. Nebo jsem mohl vyrazit do světa a potkávat nové tváře. To však nebylo něco, v čem bych byl poslední dobou dobrý. Takže nejspíše zůstanu zase sám.
“Unavit, zabít,“ neměl jsem sílu na vykládání dlouhého plánu. Hlas se mi totiž klepal a já nechtěl dlouze mluvit. Slzy mi stále rozmazávaly vidění, já to však ignoroval. Už teď jsem se jim musel jevit jako vlčí troska, natož kdybych na ty slzy ještě více upozorňoval.

Lexiett se do toho moc nechtělo, no i Storm na ni naléhal. Má své záležitosti? Jistě. Hodlá odejít a hledat Taillu. Bylo mi to líto. Strom si zasloužil někoho daleko lepšího a spolehlivějšího. Jako jsem třeba já. Pousmál jsem se nad tím, ale kompletně tu myšlenku zahnal.
Lexiett se nakonec přeci jen podvolila a řekla to. Přál jsem si, abych to neslyšel, protože mě to zasáhlo hluboko do srdce. Teprve jsem ji našel a ona chce odejít? Navždy? To pro ni nic neznamenám? Tahle země pro ni nic neznamená? Co její rodina? A smečka? Domov? A co já?! Panika začala zastupovat mou mysl. Oči se mi začaly lesknout a ublíženě ji sledovaly. “Ale Lexi-,“ hekl jsem, přes stažený krk, ona však pokračovala ve svém monologu.
Když skončila, byl jsem roztřesený. Slzy z mých očí okamžitě vyklouzly ven. Ani jsem to nemohl zastavit. Bylo to tak rychlé. Cítil jsem se po dlouhé době opravdu šťastně a ona mi pak oznámí, že odchází. To jsem nechtěl, to jsem opravdu nechtěl. Přál jsem si, abych jí to mohl vymlouvat. To by však znamenalo to, že jsem ten, co ji zde drží. Otočil jsem se k ní ocasem a sedl si. Ocas jsem si stočil okolo tlapek a smutně jsem koukal do země. Nechtěl jsem, aby mě viděla. Její slova mě dokázala rozebrat a odhalit to, co je ve mně. A zde nebyl nikdo, před kým bych emoce potřeboval skrýt.
Lexiett měla pravdu. Nechtěla kazit tu šťastnou atmosféru a zkazila ji. Byla pryč a zůstala jen opětovná tíha reality.
Storme, zanaříkal jsem. Netušil jsem, zda poslouchá. Přes to jsem toužil po ukonejšení. Nebo po útěku. Tohle přece nesmí, nesmí odejít. Nemůže mě jen tak opustit. Ne teď. Odmítavé myšlenky mě bombardovaly jedna za druhou.

Moje princezna se na mě usmála. Ten úsměv byl stále krásný jako kdysi, nyní již v něm však bylo něco dospělejšího. Tíha reality. Přes to bylo krásné její úsměv vidět. Vážil jsem si ho, protože jsem věděl, že ho jen tak někdo nevidí. Byl jsem tak spokojený, že se mezi námi nic nezměnilo. Jako by jsme k sobě měli stále stejně blízko.
Viděl jsem úsměv, uviděl jsem však i ten lesk v očích. Od radosti? Od dojetí? Od smutku? Nebyl jsem si jistý, a proto jsem k ní rychle přiskočil a otřel se jí čenichem konejšivě o tvář. “Co se děje, Lexinko?“ Zašeptal jsem jí do ucha s city. Pak jsem se poodtáhl a zůstal jsem jí zírat do očí. Storm předtím říkal, že vypadala nešťastně. Chtěl jsem vědět, co ji trápí. Pokud o tom nechce teď mluvit, stačí mi to naznačit a necháme to na později. Věděl jsem jaká je.
“Stejný?“ Pobaveně jsem se usmál. “To jsem rád. Někdy si totiž už připadám jako důchodce,“ a přitom jsem nic nedokázal. Sklopil jsem na chvíli pohled stranou. Někdy jsem si říkal, jak je ten hlas ve mně krutý. Že nemá žádné zábrany. To však nebyla pravda. Doopravdy se totiž vážně držel. Když chtěl opravdu ublížit, věděl přesně kam píchnout.
“Lexi, jestli jsi chtěla o něčem mluvit, tak povídej,“ pokynul jsem jí. Nechtěl jsem, aby to kvůli mně v sobě držela. “Lepší je to přece mít za sebou,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. “Pokud ti to vadí řešit přede mnou, klidně půjdu kousek dál,“ no nečekal jsem, že by s tímhle souhlasila. Mě přece věřila více jak Stormovi, no ne?

Storm mi dával ty falešné naděje, které jsem potřeboval slyšet. Já tomu však uvnitř nevěřil. Nakonec roztaje? To se říkalo i o severním pólu. Ano, jednou to určitě přijde, ale když to nastane, tak mi to bude jedno, protože už bude pozdě. “Uvidím, co se stane. Nedávám si příliš velké naděje,“ řekl jsem smířeným hlasem, no moc jsem s tím smířený nebyl. “Myslím si, že už mě někdo předběhl,“ moje podezíravost dosahovala čím dál vyšší úrovně. No taky jsem si pomalu s odstupem uvědomoval, že na něj nemám žádný nárok.
“Určitě to zvládneme, jsme přeci silná dvojka,“ Storm a Blueberry. Storberry-zabijácká četa hnědobílých maniaků. “Navíc špatné počasí není jen pro nás, ale i pro toho kance,“ a toho se dalo přece využít. “Bude mu to víc klouzat jak nám,“ alespoň jsem v to doufal. Já byl totiž dost ze cviku.
Storm se mě pokusil uklidnit, já však zůstával nervózní. Chvíli jsme na sebe s Lexiett zírali, no ona se pak najednou rozběhla směrem ke mně. První co mi problesklo hlavou, bylo to, že mě jde zabít, nebo mi ublížit. Přes to jsem však zůstal bez pohnutí stát a jen na ni oněměle zíral. Dopadla na mě ze skoku a společně jsme se pár metrů kutáleli. Ona zůstala nahoře, když jsme se zastavili. Její slova, její oči. Viděl jsem tu radost, který v nich byla. Okamžitě se objevila i v mých. Ten náhlý nával radosti mi málem vytrhl srdce z hrudi. “Taky tě moc rád vidím,“ řekl jsem dojatě a obličej mi zářil. Já se úsměvu nebránil, nechal jsem ho, ať ovládne mou tvář. Brzo ze mě seskočila, já se k ní však stejně vrátil dost blízko. Ocas mi nekontrolovaně škubal ze strany na stranu, jako bych byl snad nějaký podvraťák. Očima jsem kmital mezi ní a Stormem. Byli tu oba dva. Dva nejdůležitější vlci, které jsem kdy poznal. A co Suzie? Křikla moje mysl posměšně. Pro toto neznamenám nejspíše nic. Pro tyhle vlky něco znamenám a oni pro mě. Ohradil jsem se a nenechal si vzít pocit štěstí. Vůbec se mi odsud nechtělo pryč.
Zeptala se, kde se tu beru. Byla to logická otázka. “U jezera severním směrem jsem potkal Taillu. Řekla mi, že to tady opět žije. Pak mě požádala, ať se tu staví. A já nemohl jinak, než se sem podívat,“ usmál jsem se na nic. “Bál jsem se, ale teď jsem moc rád, že jsem sem přišel. Vy dva,“ láskyplně jsem se na ně zadíval. “Tolik jste mi chyběli,“ položil jsem Lexince hlavu na krk a zavřel jsem oči. Cítit ji u sebe, vědět že tu opravdu je. “Jsi už tak velká,“ zamumlal jsem jí do ucha uchváceně.
“Vůbec nerušíš. Chystali jsme se si se Stormem ulovit něco na jídlo. Nechceš se přidat?“ Koukl jsem tázavě na Storma. Doufal jsem, že mu to nebude vadit. Nechtěl jsem ho zazdít. No také jsem chtěl s Lexiett mluvit o samotě. Chtěl jsem se zeptat na dost věcí a před Stormem by o tom asi mluvit nechtěla. Možná ani přede mnou.

“To není až tak jednoduché,“ povzdechl jsem si tiše. Sice mi nedělalo problém být sobecký a kašlat na ostatní, ale Cora? To bylo jako jít čistit zuby medvědovi. Nikdo s jasným rozumem si do toho jen tak netroufne. Cora na mě byla hodná, no už jsem u ní měl jeden vroubek, když jsem se kdysi najednou jen tak vypařil.
Ucítil jsem jeho pánevní pohyb a ta laškovná slova. Okamžitě mi došlo, o co jde. Tiše jsem se zasmál, no pohled mi opět sklesl. Byla tu věc, kterou nevěděl a kterou jsem se bál říct. Bylo to těžké vyslovit, ale něco mi říkalo, že by to ze mě Storm stejně nakonec nějak dostal. Taky jsem mu to říct chtěl. “Ale ono to není tak jednoduché,“ chvíli jsem mlčel a strádal všechnu sílu. “Ona to totiž není vlčice,“ dostal jsem ze sebe. Říkal jsem to hlasem, jak kdybych stál před mámou a říkal, co jsem provedl. “Navíc on je typ, který něco jako city vůbec nedokázal pochopit,“ byl tak jiný než já. Vůbec jsme se k sobě nehodili.
Storm se zastavil. Proč nechal taktiku na mě? Chtěl jsem to nechat já na něm, protože na logické myšlení jsem byl až moc rozhozený. “No taktika, takže ho obklíčíme a pak sejmeme,“ vydal jsem ze sebe jak úplný primitiv. Pak jsem však několikrát zatřepal hlavou, jako by mi to snad mělo pomoci srovnat myšlenky. “Možná bychom ho měli první unavit, než se na něj vrhneme. Přeci jen, divočák má docela sílu. Zahrajeme si spolu na honěnou, co ty na to?“ Mrkl jsem na něj.
Najednou mě všechna hravost přešla. Chtěl jsem začichat, abych toho vlčáka dokázal najít, ale ucítil jsem přibližující se pach. Pach, který mi byl známí. Tak důkladně známí. Byla to Lexiett. Zůstal jsem zírat směrem, odkud se její pach nesl. “Jde sem Storme, ona jde sem,“ hlas se mi vyděšeně třásl. Během sekundy jsem byl u něj nalepený. “Pomoc,“ měl jsem tolik strachu. Jak na mě bude reagovat? Bál jsem se, že mi její nezájem ublíží.
Brzo jsem ji uviděl. Zůstal jsem na ni zírat. Kolena se mi klepala. “Lexinko,“ použil jsem mou běžnou přezdívku pro ni. Byla to otázka na to, kolik se toho mezi námi změnilo. Kéž by nic. Tolik jsem si přál moci k ní přiběhnout a prostě ji povalit. Nechtěl jsem však zazdít Storma. No, Lexiett nám přece s lovem mohla pomoct. Už je velká.
Jedna věc mi však naháněla strach. Je tu Storm. Je tu Lexiett. Je tu moje minulost. Jak odsud budu schopen odejít na místo, kde mě vlastně nikdo opravdu nečeká? Jediné co jsem tam měl, tak pozici. Měl jsem tam jistotu toho, že pro to místo něco znamenám. Tady bych byl zase na začátku.

Nevěděl, proč je Lexiett smutná a já mu věřil. Nehodlal jsem zadržovat dech, dokud mi to neřekne. Ani jsem nehodlal vykazovat jiné známky protestu. “A snad máš pravdu. Staré vztahy by se neměli jen tak pohřbít,“ s mírnou zvýšenou sebedůvěrou jsem se na něj usmál. Věděl přesně kam píchnout.
“Ano, ochranář,“ řekl jsem znovu, jako by to snad bylo potřeba. Byl jsem na tohle dost hrdý. A Storm moje ego jen navýšil. “Takhle si aspoň k něčemu připadám. I když dost práce mi bude určitě brát naše beta Cora,“ nemohl chápat proč, ale já se nad tím uchechtl. Ona byla snad všude a její gril na zádech byl nebezpečná hračka. No poslední dobou už jí nebylo. Vlastně už nebylo skoro nikoho. Jenna šla někam s tím jejím, Cora někam odešla. Zbytek jsem neviděl už dlouho a Nox s tou jeho tam sice byli, ale nebyla s nimi žádná sranda. A Cattan tam byl jediný, no ten zrovna zmizet mohl. Raději jsem se mu vyhýbal od chvíle, co se pozvracel. Vlastně jsem tam od té doby nebyl.
“To máš pravdu, je to na šlaka,“ povzdechl jsem si. “Ale je to i fajn,“ usmál jsem se. “Dokud se někdy neobjeví nával turistů,“ to pak bylo jak čínský zájezd.
Vzal mé vyznání až doslova. Trochu mě to zamrzelo. Nebyla to zrovna věc, z které jsem si chtěl dělat srandu. Ironicky jsem se ušklíbl, abych to zamaskoval. “Blázen jsem, ale do někoho,“ povzdechl jsem si. On Taillu miloval už dlouho, takže měl tuhle část určitě za sebou. To první pobláznění, které se však časem vytratí. Zbude láska a nebo nic.
Tohle jsem však odpustil ve chvíli, kdy neodporoval mému nalepení. Byl jsem za to moc rád, dávalo mi to naději, jako bychom mohli navázat tam, kde jsme skončili. Podle všeho, když se přesuší vztah, tak se ty vztahové hodiny pozastaví a pak se zase rozběhnou. Neměli by se přece vynulovat. Teď jsem ale zasahoval do jeho osobního prostoru a on neodporoval. Já osobní prostor neuznával, takže mi už nic nebránilo v tom se k němu spokojeně lísat. Už dlouho jsem se takhle k nikomu nepřitulil. Ale Suzume-Suzume si s tebe udělal jen polštář. To žádné tulení nebylo. Moje mysl měla pravdu. Storm vypadal, že je spokojený v mé blízkosti. Zachytil jsem i jeho úsměv. Znamenalo to pro mě hodně. Taky jsem se usmíval.
Hm, zajím nebo divočák. Těžké dilema. Jedno bylo méně práce, druhé bylo však chutnější. “Zkusme toho divočáka. To přece zvládneme,“ chtěl jsem trochu adrenalinu. Neochotně jsem se od něj pomalu odlepil. Jeho srst na tom místě byla trochu zmuchlaná. Nevinně jsem se zazubil. “Veď mě,“ přenechal jsem mu svou víru i iniciativu.

// Odjíždím pryč. Vrátím se zítra večer a pokusím se ještě napsat. Měj se fanfárově.

Ucítil jsem nával otcovského pudu, který jsem vůbec neměl mít. Nešťastná? Tak moje malá Lexiett je nešťastná? “Kdo jí ublížil?“ Vydechl jsem se smrtelně vážným hlasem. Nestyděl jsem se za přehnanou péči. Kdyby to byl někdo jiný, tak bych teď byl červený jak spartakiádní trenky, ale byl to Storm. On věděl, že jsem Lexiett poznal ještě jako vlče a i když časem vyrostla v samostatnou dámu, pro mě byla pořád ta malá princezna, co potřebuje prince, aby zabil draka.
“Ano, byl jsem,“ nemělo to znít tak narcisticky, jak znělo. “Ale všichni nejsou jako ty, víš? I u tebe jsem se bál, že už mě nebudeš chtít vidět a to vím, že na staré přátele jen tak nezanevřeš. Ale co ona?“ Všechna ta nejistota mě hlodala zevnitř.
Překvapil mě. Myslel jsem, že mu podobné věci říká spousta vlků. Za A) protože to byla pravda a za B) protože mu chtějí lézt do zadku. To se stane vždy, když se z vás stane někdo významný. “I otratní si to určitě myslí, jinak by tu nebyli,“ usmál jsem se na něj povzbudivě. “Jen si Ti to každý asi netroufne takhle říct,“ já si troufl. Storma jsem znal dlouho a nebál jsem se mu říct pravdu. Tu dobrou, ale i tu, co by se mu mohla nelíbit.
Byl jsem rád, že byl ochotný mě poslouchat. Každý by nemusel snášet mé výlevy. Proto jsem vděčně vyslechl jeho odpověď, i když to bylo tvrdé slyšet. Čas nepomůže a já to věděl, jen jsem si to nechtěl přiznat. Proto jsem ale šel do Zlatavého lesa. Chtěl jsem přebít to, co kdysi bylo. Chtěl jsem zapomenout na něco, na co se zapomenout nedá. “Zatím se mi to moc nedaří. Tedy mám jiný domov. Jsem ve smečce a smečka mi věří. Je ze mě ochranář,“ neřekl jsem to moc hrdě. Byl jsem totiž mimo území, což se mě zrovna dobrého ochranáře nedělalo. Neon ti to dovolil a je tam Cattan. Má tvář zůstala bez náznaku vnitřního boje, no v duchu jsem se ironicky zašklebil. Jo jasně. Cattan je totiž nejlepší hlídač na světě. Maximálně tam teď pobíhá, jako by měl v zadku vrtulku. Ani jsem se tak nebál, že les někdo napadne, jako že ho on stihne zbourat.
“Ale s ostatními vztahy to tak slavné není. Jsem sice ve smečce, ale zatím tam nemám moc přátelských vztahů. Většina vlků se pořád někde toulá,“ což byla pravda. “Tedy, snad jednoho bych měl. Do toho jsem se ale asi k mé smůle zbláznil,“ zmlkl jsem. To mi ujelo jako spíše hlasitá myšlenka. Nu což, Storm mohl vědět vše. A ano, bylo to zbláznění. Nic víc, nic míň. Náhlé pomatení smyslů a já nevěděl co s tím.
Ucítil jsem jeho hlavu na svém rameni. Jeho dotek byl tak příjemný. Cítit jeho blízkost a vědět, že je tady. Že se to opravdu děje. Když se odtáhl, tak jsem zahodil všechno váhání a nalepil se na něj já. Pokud mu to bude vadit, přece mě odstrčí. “Děkuju,“ zafuněl jsem mu do hustého kožichu. “Jsi opravdu moc dobrý kamarád,“ vždy jsem věděl, že je na Storma spoleh. Měl sám dost starostí a přes to měl vůli si vyslechnout další.
“Jo, volného času mám taky spoustu,“ tedy pochyboval jsem, že mě bude někdo postrádat. Suzumemu je to jedno a pokud náš les někdo napadne, tak Neon tam přece určitě udělal nějaké to čáry máry. No a pokud si někdo odnese Cattana jako zajatce, tak mu Neon jedině poděkuje. Už mu nikdo nebude oslintávat ocas.
“Takže, kamaráde,“ huhlal jsem mu do srsti. “Co podnikneme?“

Jeho slova zde byla tichou ozvěnou a pokaždé mi do mozku vrazila se sílou kamionu. Byla tak blízko. Někde tady v jeskyních. Zapomněl jsem na chvíli dýchat a málem se mi zatočila hlava. Byl jsem očividně lehce čitelný, jelikož jsem ucítil Stormův konejšivý dotek na boku. Jemně jsem se na něj pousmál. Byl jsem rád za projevenou přítomnost. Když jsem tu nebyl sám, bylo to jednodušší. A on byl právě ten, koho jsem potřeboval. Přemýšlel jsem, zda mu mám dát vysvětlení. Nechtěl jsem být za slabocha, ale na druhou stranu, proč ne? Storm mě vždy bral takového, jaký jsem byl. Nikdy jsem se před ním nepřetvařoval. “Neviděl jsem ji už opravdu dlouho a bojím se, jaká by byla její reakce na mě,“ povzdechl jsem si. “Víš, ona byla vždy taková chladná, ale ke mně ne. Bojím se, že ten led už bude i mezi námi,“ podíval jsem se kolem, jako by to snad mohla slyšet.
Storm se zvedl a udělal několik kroků dozadu. Okamžitě jsem se zvedl taky. “Promiň,“ řekl jsem horlivě. “Myslel jsem to jen z legrace,“ dodal jsem rychle. Nechtěl jsem, aby si myslel, že v něm cítím nějakou úctu. Tedy, cítil jsem ji. Můj respekt a úcta v něj byla obrovská, ale bylo to přátelské. Ne protože jsem byl na území jeho smečky. “Jsem rád, že si nezpychl,“ ty kroky co ode mě odstoupil, jsem k němu udělal zpět. “Storme, jsi to nejlepší, co tenhle les mohlo potkat. Jeho obyvatelé musí být šťastní za to, co mají,“ řekl jsem upřímně. Sice jsem vypadal jak nějaká jeho mladá fanynka, ale já si to opravdu myslel. Storm byl prostě správný. Snažil se být ke všem spravedlivý a hodný. Nikoho nikdy neodháněl, ale uměl se i naštvat, když to byla potřeba. Dokázal nad věcmi přemýšlet a rozhodoval se správně. I teď, přišel o partnerku ale místo toto, aby ji šel hledat, je tady a hlídá les. Je až moc hodný. Já bych v tu chvíli šel nejspíše hledat.
Storm poznal, že mi není nejlépe, opět. Zadíval jsem se na něj a chvíli jsem mlčel. Přemýšlel jsem, jak moc ho mám zatěžovat svým trápením. “Můžu být upřímný?“ Zeptal jsem se jako první. Vlastně jsem ani nečekal na odpověď. Neměl jsem komu jinému se svěřit a už jsem to opravdu potřeboval. “Když se tahle smečka zbortila v prach, byl jsem na pokraji zhroucení,“ jak by básník řekl, balancoval jsem nad propastí mezi životem a smrtí. “Trvalo mi opravdu dlouho se z toho dostat. Tedy, alespoň do stavu, kdy bych byl schopen zase normálně fungovat. Přes to cítím každý den, že nejsem v pořádku,“ díval jsem se u toho někam na jeho tlapy. “Proto jsem se sem nikdy nevrátil. Měl jsem strach. Měl jsem strach, že se sem vrátím a vše bude zpět. To z čeho jsem se dostával ta dlouho, už jsem zažít nechtěl. Proto jsem tu nikdy nebyl. Teď když jsem ale potkal Taillu, bylo to jako první závan minulosti. Poslala mě sem a já se díky tomu konečně odvážil. Taky jsem tě už opravdu potřeboval vidět,“ koukl jsem mu krátce do očí. “Každý den se stane něco, s čím bych se ti svěřil. Místo toho to vše musím držet v sobě,“ to pro mě bylo těžké.
Bál jsem se, co si bude o mě myslet. Že jsem k pláči? K smíchu? Byl jsem ta slabý a k ničemu. Tak jsem se alespoň cítil. Pomalu mi bylo každým dnem lépe, ale vždy se objevilo něco, co mě koplo kousek zpět. Zmizení smečky. Teď se dalo říct, že mě Suzume vytahoval i shazoval.
Kdo ví, co teď dělá.

Tichýma očima jsem se na něj zahleděl. Chápal jsem, že to Storma naštvalo. Hotaru se tohoto místa vzdala. Odešla a na nás se vykašlala. Bylo jí jedno, co s námi bude. Stella také odešla. Neměli nyní právo se sem jen tak vrátit a hrabat si. Na druhou stranu jsem chápal i Hotaru. Kdysi jí to tu patřilo a ona byla velká hvězda. Všichni ji museli uctívat, protože ona vzbuzovala respekt. Alespoň tehdy ve mně. Nyní jsem z alf už tak hotový nebyl. Nyní byl alfa Storm, vlk který byl kdysi mezi jejími poddanými. Klanět se mu pro ni muselo být těžké. Nemohl jsem se tedy přiklonit bez výčitek ani na jednu stranu, no více jsem fandil Stormovi. Jen jsem mu tedy chápavě kývl a raději to více nerozpitvával.
Když zmínil Aranel, pousmál jsem se. Pak ale zmínil Lexiett. V očích se mi mihl stín z minulosti. Něco mezi nadšením a smutkem. Směs obojího. Ona byla moje první opravdová kamarádka. Nejlepší kamarádka. To ona mě přivedla do tohoto lesa. Byla tak chladná, ale když byla se mnou? To byla jiná. Otevřená. Hravá. Cítil jsem z ní to, jak mi důvěřuje. Tak rád bych ji potkal. Také jsem měl ale strach. Co když použije tu ledovou masku i na mě? Viděl jsem ji jen jednou použitou ke mně. A to když s Alicien odcházela ze smečky. Tenkrát mi ublížila a od té doby jsem ji viděl asi jen jednou a to jsem s ní ani neměl šanci mluvit. “Lexiett je tady?“ Můj hlas opět dostal vibrace. Třepotal se jako pták ve větru. Moje touha utéct se opět zvýšila.
Visiona jsem si pamatoval dobře. Sice jsem s ním nikdy netrávil moc času, no byl to takový maskot našeho lesa. Někdo mu začal říkat tučňák a chopila se nás toho spousta. Já ani nevěděl, kdo s tím vlastně přišel. Vision ovšem zmizel ještě před tím, než se náš les rozpadl.
“Tak ještě že máš všechny své nohy. V každém případě díky tomu vyhráváš cenu o lepší příběh,“ uchechtl jsem se. “Nemám žádnou trofej, musí ti stačit mé uznání,“ udělal jsem nějakou formu ironické poklony.
“Musíš si říct, že zas bude lépe,“ tyhle plané naděje mě drželi při životě. Každým dnem jejich počet stoupal a klesal. Bylo to jako na horské dráze. Někdy jsem byl téměř na nule a některé dny jsem se dostal vysoko. Podle toho, co se událo. Z dnešku jsem měl smíšené pocity. Tohle prožívání minulosti mé naději podráželo kolena, ale byl jsem dnes i se Suzumem, což mi zase trošku naděje zvyšovalo.
“Gallirea je veliká, určitě všichni běželi něco prozkoumat,“ usmál jsem se. “Léto pomalu končí, tak třeba využívají posledních možností,“ projel jsem pohledem les. “Brzo se určitě vrátí,“ moje vnitřní bomba tikala a tikala. Pln starostí jsem přivřel oči. Zdáli se vedle těch Stormových však tak malicherné.

“To máš asi pravdu. Je to docela šok,“ sklopil jsem pohled. To jak jsem vybouchl u jezera. Ty emoce ve mně byly pořád, jen jsem byl schopen je držet. “Viděl jsi od té doby někoho?“ Počítal jsem s tím, že sem rád někdo zajde zavzpomínat na minulost. “Byl tu někdo? Hotaru? Angelus? Aranel? Lexiett? Malo-„ zakašlal jsem, abych poslední jméno nějak zamaskoval. Zmínit Taillina bývalého asi nebylo v tuhle chvíli nejlepší. No Maloboro mi dost chyběl. Neviděl jsem ho od toho, co mi prozradil, co udělala Megan. “Nebo prostě někoho,“ dokončil jsem otázku.
Samolibě jsem se usmál. “Díky,“ prohodil jsem, jako by to byla samozřejmost. Věděl jsem, že jsou úchvatné. “Ty máš taky novou ozdobu,“ zaměřil jsem pohled na jeho nohu. “Je moc hezká, ladí ti k,“ zasekl jsem se. “ K tobě,“ usmál jsem se. Ale byla vážně hezká. Jen jsem neuměl skládat komplimenty svému kamarádovi. “Jak si k ní přišel? Máš lepší historku jak já?“ Laťku jsem nenastavil moc vysoko, takže pokud to nenašel na zemi, určitě byla jeho historka lepší.
“Taky to tak mám, takže Tě úplně chápu. Nemám za kým jít. Žiji ve smečce, ale stejně si přijdu sám,“ a tolik mi má minulost chyběla. Byl jsem v ní pořád utopený. “Víš co bych si přál? Stroj času. Moci se tam vrátit a něco změnit. Aby se smečka nikdy nerozpadla a my všichni byli dál spolu,“ smutně jsem se usmál. Jistě, nikdy bych nepotkal Suzumeho, Coru ani Jennu. Ani ostatní ve smečce. Ale třeba bych je potkal někde jinde a k tomu měl i tohle.
“To si určitě nemyslí,“ zavrtěl jsem hlavou. “Není hloupá. Tohle neudělá nikoho šťastného,“ nebyla to třeba ani říkat. Bylo to jasné. Kdyby se s Taillou rozešel tenkrát, nelitoval bych jej tolik. Tailla mě nenáviděla a já ji taky neměl zrovna rád. Storm byl můj dobrý kamarád, a když se dali oni dva dohromady? Zapomnělo se na to. To že jsme byli přátelé před tím, než byli oni spolu, to nic neznamenalo. Vždy se postavil na její stranu, i tenkrát když mě zranila. Chápal jsem to, byla to jeho ženská. No přes to to byla věc, která se neodpouští. Která se nezapomíná.
Když Storm zakňučel, posunul jsem se k němu blíž, abych se jej dotýkal bokem a on cítil, že jsem tady. “Nevím, copak jde poznat, co se jim honí v hlavě? Ach ty ženy, mají tak složitou mysl,“ chtěl jsem trochu odlehčit situaci, ale nedařilo se mi to. On byl tak blízko, byli jsme sami dva a já ho měl utěšovat. Mysl mi přitom běhala k zakázaným věcem a taktikám utěšení. “Když si něco chtějí najít, tak to najdou,“ povzdechl jsem si. I já dával svým drahým polovičkám vše. Po Maxovi se slehla zem. Megan jsem se kompletně odevzdal a ona? Jakmile jsem ji nechal chvíli sám, hned uháněla někoho dalšího. Maloboro, Scrooty a kdo ví, kdo další. Kaien mě pomalu opustila. Ne fyzicky, nechtěla se mě vzdát. Ale psychicky. Pomalu se vytrácela láska a zůstaly jen hádky a stres. Od té doby jsem byl sám a počítal jsem s tím, že ještě dlouho budu. Střed mého momentálního zájmu totiž mé veškeré nadbíhání ignoroval. Nejlepší by bylo, zaměřit se na někoho jiného. To však nebylo tak jednoduché.
Storm se zvedl a začal frustrovaně pochodovat po jeskyni. Docela mě to znervózňovalo. “Moc rád bych Ti nějak pomohl. Je něco, co můžu udělat? Rád bych ti nabídl, že ti to tu pohlídám, než se vrátíš, ale asi by to ostatní členové smečky nepochopili,“ povzdechl jsem si. “A najít Taillu s tím, že ji přivedu zpět, to je asi marné. Jsem poslední, koho by poslouchala,“ viděl mého kamaráda tak zničeného bylo těžké.

Chápavě jsem přikývl. Musel tu mít fofry. Byl to krásný les a byl na dobrém místě. Musela sem proudit spousta vlků. I já si už vyzkoušel, jaké to je být zodpovědný za celé území. Být na vše sám. Vyřídilo mě to. To je tak, když se ti celá smečka vypaří. Tenkrát jsem to však nevzdal. Běhal jsem od vlka k vlku a posílal je k šípku, aby se tam mohli bodnout. Neon na území nebyl. Nikdo tam nebyl. Byl to jako zlý sen.
“Nechtěl sem jít. Sám se mi nabídl, že mi dá soukromí. Já se mu ani nedivím, Tailla ho vyděsila dostatečně,“ povzdechl jsem si. Uvnitř mě byla časovaná bomba žárlivosti a strachu o něj. Netušil jsem, kdy vybouchne. Ale nejspíš až se tak stane, budu ho muset vystopovat, najít a olízat. Nejraději bych požádal Storma, aby mi dělal asistenci. Tedy se stopováním, ne s lízáním. Ten měl však svých starostí dost.
“Nic jsem po ní nechtěl. Prostě jsem ji viděl a chtěl jsem s ní mluvit. Bylo to poprvé, co jsem ji od té doby viděl,“ a možná i naposled. “Řekla mi, že je tahle smečka znovu otevřená. Se stejným názvem na stejném místě,“ do hlasu se mi vloudila opět stopa podrážení. Pořád jsem s tím nesouhlasil. Bylo to jako oživování minulosti, která měla zůstat pohřbená. “To mě ale docela rozhodilo,“ doufal jsem, že pochopí, že o tom mluvit nechci. Naštvat Taillu mi nevadilo. Ta na mě byla kvůli něčemu napružená pořád, pokud je taková, tak chudák Storm. Ale že bych naštval Storma? To jsem opravdu nechtěl. Povedlo se mi to kdysi kvůli Kaien. I kvůli Taille jsme se pohádali. Teď nebyl důvod se hádat, tak jsem jej nechtěl vytvářet.
Storm se nahnul k mým ozdobám na tlapách. Pyšně jsem se usmál. Kdyby se k nim přiblížil někdo jiný, byl bych na pozoru. Stormovi jsem ovšem i po té době pořád věřil. Navíc jsem tak nějak cítil, že mi je nemůže vzít. Jako by ke mně byly přirostlé. “Prostě jsem je našel. V lese. Na keři,“ neměl jsem žádnou super historku o tom, že jsem je vybojoval v dlouhém souboji. Za to ty šátky byly zvláštní. Odolné proti špíně a nešli sundat. To jsem mu ale zatím vykládat nehodlal. Co kdyby mi je chtěl přeci jen vzít?
Mluvil o svých dětech a já každé jeho slovo pečlivě poslouchal. “Tak snad ti je brzo představí, znáš to, mladá láska,“ pousmál jsem se. Sám jsem se pamatoval na ta pobláznění, která však zase přešla. Já ani nevěděl, jak je vlastně Coffin starý. Třeba to už dávno není mladá láska.
Úsměv mě však přešel, když Storm nadhodil Whiskeyho. Neměl jsem jeho kluky moc v paměti. Když jsem byl ve smečce, tak už byli oba samostatní. “Snad se zase brzo ukáže,“ řekl jsem mu přejícně. Muselo to být těžké, nemít představu o svých dětech. Ztratit přátele nebo sourozence, to se dá přežít. Ale vlastní dítě?
“Měl by sis vzít dovolenou. Nechat to tu chvíli na Coffinovi, určitě to jako gamma zvládne. Ty si to zasloužíš. Udělej si výlet, nebo se jen válej u jezera,“ chtěl jsem vidět, že si život užívá. Mít pořád jen starosti musí být na nervy. Dokud jsem to sám nezažil, nechápal jsem to. Vždy mi být alfou přišlo strašně super. Samá zábava a tak. Musí vás všichni poslouchat. Tenhle názor měl však dost velkých háčků a nedomyšlených věcí.
Podle Stormovi reakce jsem uhádl, co se mezi nimi stalo. Už jsem neváhal a posunul jsem se k němu blíž. Konejšivě jsem ho žďuchnul čenichem někam do krku. Neznal jsem slova útěchy na zlomené srdce. Na tu bolest v jeho očích. Netušil jsem jak mu pomoci. Říkat mu plané naděje jsem taky nechtěl. Ano, milosrdné lži jsou krásná věc, ale realita pak udeří pěstí. “Nikoho jiného jsem z ní necítil. Nemyslím si, že někoho má. Ona, nebyla šťastná,“ kdyby ho opustila kvůli někomu jinému, tak by byla spokojená, ne? “Trápí ji to taky. Nechtěla o tobě ani mluvit. I vyslovit tvé jméno jí dělalo problémy,“ nejspíše jsem mu to neměl říkat. Určitě by se Taille nelíbilo, že jsem to na ni vše napráskal. Ale mohl jsem jinak? Storm byl můj kamarád. Tailla byla jeho šílená ex, která se mě celý život snaží zmrzačit. “A určitě to není tebou. Vždy si na ni byl hodný a chránil si ji. Možná už toho na ni bylo prostě jen moc. To alfování je náročné, to si sám řekl,“ zadíval jsem se mu do očí. “Ale neměla právo jen tak odejít,“ kdybych věděl, co Stormovi udělala, u toho jezera bych jí to dal sežrat. Nejspíš bych skončil hůř jak ona. Určitě bych skončil hůř jak ona, ale za své přátele jsem ochotný se prát.

K mému potěšení mě Storm nevyhnal. Dokonce vypadal, že mě rád vidí. Tedy, nevrhl se mi okolo krku, na to jsem měl přece ale jiné přátele. Od něj jsem to ani nečekal. Sedl si kus ode mě. Pousmál jsem se na něj, no cítil jsem se dost nejistě.
Jeho otázka na mě byla tak prostá a já přes to nevěděl, jak mu odpovědět. Měl jsem vše, co jsem mohl chtít. Smečku, kamaráda, dokonce jsem se i asi zamiloval. Přes to jsem se necítil tak šťastný a bezstarostný jako kdysi. “No, žiju teď ve Zlatavé smečce. Jsem tam asi rok? Netuším. Není to moc daleko odtud. Klidně se někdy stav,“ doufal jsem, že se Neon nebude zlobit. Vždyť on měl taky návštěvu. Ale on je alfa. Ty si jen nedůležitý hmyz. Cuknutí.
“Po tom co se smečka rozpadla, jsem byl dlouho sám. Po nějaké době už mě to přestalo bavit a raději jsem se usadil. Žít sám je na nic,“ smutně jsem se usmál. “Teď mám asi jen jednoho kamaráda, s kterým trávím čas,“ koukl jsem na Storma. Doufal jsem, že to nevezme tak, že on není můj přítel. Proto jsem řekl ten dodatek. “Zrovna se vracím od smrti,“ mluvil jsem o takových hloupostech. Jeho život byl o tolik kvalitnější. Měl rodinu, měl smečku. Něco dokázal. Já měl jen sám sebe a kamaráda, kterého jsem svým nadbíháním nejspíše jen odháněl. “Můj život nestojí za moc, ale co ten tvůj? Co tvoji kluci? A jaké je to být alfa?“ Znělo to tak zvláštně. Mít kamaráda v téhle pozici. “Jak jsi se k tomu dostal? Jak jste se rozhodli vrátit?“ A proč si mě nikdy nezkusil najít? Rozhodl jsem si ty výčitky nechat na jindy. Nebo je raději pohřbít úplně.
“Ano, Tailla,“ jeho reakce mě překvapila. “Potkal jsem ji u jezera které je směrem na sever. Ale už tam není,“ zachvěl jsem se. “Chtěla mě zabít, potom se málem rozbrečela a utekla,“ Storm byl můj kamarád a Tailla jeho samice. Tak proč nebýt upřímný? “Ty dvě věci spolu však nesouviseli,“ nechtěl jsem Storma naštvat tím, že jsem Tailla rozbrečel. A co když ano? Byl jsem z toho zmatený. “Řekla mi jen, že sem mám zajít a pozdravit Tě. Proč to neudělá sama? Vždyť jste-“ v tu chvíli mi to došlo. Tailla Stormovo jméno málem vzlykla. Storm na náznak o ní reagoval tak energicky. Něco se stalo a já se postavil doprostřed bojiště. “Co se mezi vámi stalo?“ Zeptal jsem se tiše.

//Východní Galtavar

Zastavil jsem se u hranic. Tohle byla poslední šance se otočit a utéct. Možná bych ještě i chytil Suzumeho. Moje srdce bilo tak rychle a zároveň tak přiškrceně.
Hleděl jsem mezi ty známé stromy. Tohle místo jsem znal zpaměti. Poslepu bych dokázal dojít k té tůňce. Dokázal bych najít svou bývalou skrýš. Najít místo, kde jsem potkal poprvé Kaien. Místo, kde mě Aranel ošetřovala.
S hlubokým nádechem jsem vstoupil. Kdysi jsem to dělal běžně, nyní to bylo tak těžké. Jako bych vstoupil do tajné komnaty. Do něčeho zapovězeného. Věděl jsem, že mi to ublíží. Ale byl jsem tak blízko, nemohl jsem jen tak odejít. Když jednou olíznete, nebo jen přivoníte, k nejlepšímu jídlu na světě, už neodoláte.
Přemýšlel jsem, zda o sobě mám dát vědět. Kdysi jsem byl člen, ale to už těžko platí. Sice mě alfa zná, to ale neznamená, že mě nepřepadne nějaká ochranka. Přes to jsem prostě mlčel a doběhl až ke své skrýši. Byla hned na kraji území. Pořád tam ten keř byl. Již byl starší a vypadal, že každou chvíli jeho život skončí, ale byl tam. Lehl jsem na břicho a nakoukl pod něj. I má díra tam byla. Zde jsem kdysi schovával Felixe. Mého kožešinového kamaráda, jenž mě vždy vyslechl. Ty nejsi ani k smíchu. Jsi k breku.
Jelikož jsem přeci jen mě trochu hrůzu z toho, že jsem na území smečky, jenž mě nezná, tak jsem se rozhodl najít Storma. Moc pachů zde nebylo cítit, tedy ne čerstvých. A Stromův jsem dokázal i po těch letech poznat. Cítil jsem se jako ve snu. Tolik minulosti na jednom místě. Svíral se mi žaludek.
Brzo jsem dorazil k jeskyni. Nebyla moc velká, ale ten pach z ní šel. Pomalu jsem do ní zalezl. “S-strome?“ Můj rozklepaný hlas jsem slyšel i v ozvěně. Zněl jsem jak bojácné vlče. “T-to jsem já, Blueberry,“ jako by snad na mě zapomněl. Toho jsem se bál. Třeba mě nechce vidět. Třeba na mě zapomněl. Třeba už pro něj nic neznamenám, jak bych mohl? Vlastní nejistota mi svírala orgány.
Pak jsem ho uviděl. Vypadal pořád stejně. Bylo to tak krásné jej vidět, ale i těžké. Protože jsem věděl, že budu z tohoto místa muset zase odejít. “Jsi tady,“ vydechl jsem užasle a roztřeseně jsem se usmál. Zavřel jsem na chvíli oči. Takže to byla pravda. On byl alfa. Měl vlastní smečku. Co jsem měl já? Nic. Udělalo se mi na chvíli špatně ze sebe samého, ale rozhodl jsem si sebelítost nechat na později.
“Víš já, chtěl jsem Tě vidět a Tailla mě poprosila, abych sem zašel a pozdravil Tě,“ řekl jsem důvod svého příchodu, abych nevypadal jako hlupák, pokud by on o mě již zájem neměl. Navíc, byl alfa. Já k němu však nebyl schopen chovat tuhle úctu. Vždyť jsme spolu kdysi blbli jak malí.
Čekal jsem na jeho reakci.