Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nemám k tomu co teď dodat, tak mě tohle kolo přeskočte. Další uvidím.

Seděl jsem na svém místě. Můj rudý pohled tiše bloudil z jednoho na druhého. Tailla už se chystala k odchodu. Otočila se. Srdce se mi rozbušilo rychleji a na chvíli jsem se dokonce i usmál, pak mi ale došlo, že to Storm pokazí. Protože to je prostě on. A opravdu to udělal, zastavil ji. Sklopil jsem pohled do země a sklopil bolestně uši. Chvíli jsem opravdu věřil tomu, že ji nechá jít. Že se změnil a poučil. Vždyť pro to děláme chyby, abychom se z nich mohli poučit. On to ale nedělal. Dělal stejnou chybu dokola a dokola. Zamiloval se, lepil vztah kousek po kousku. Když mu nějak ublížila, ty sesypané dílky zase slepil. A dělal to do doby, než se na něj vykašlala. Pak chvíli truchlil nad prázdným stolem, no pak našel jinou a vše začalo zase od začátku. A tohle bude stejné a pak znovu. Žádná zamilovanost není nekonečná a až zmizí, tak zbyde vzájemná víra. Jak jí ale po tomhle může věřit?
Nepromluvil jsem. Prostě jsem se zvedl, otočil se a beze slova jsem se pomalu rozešel pryč. Nehodlal jsem tam dál nečinně sedět a koukat se, jak ze sebe dělá rohožku. Odešel jsem tedy na místo, které mi slíbil. Do jeho jeskyně. Měl pravdu, přístup byl těžký, no dostal jsem se tam. Sedl jsem si doprostřed a hleděl jsem do prázdna. Když jsem tu byl sám, zdála se najednou tak velká a chladná. Po tváři mi stekla slza, teď už mohla. Již jsem se nemusel schovávat, protože jsem tu byl sám. Opět sám, protože mě někdo nahradil.
Opět jsem cítil, jak se uvnitř bortím. Jako by si něco tam nahoře nepřálo, abych byl šťastný. Abych se usmíval. Někdo mě musel opravdu nenávidět. Na chviličku, ale ne na malou, jsem si přál usnout a už se nevzbudit.

// Omlouvám se za čekání, ale jsem poněkud časově vytížena. V kraťoučké pauze píšu alespoň tento krátký post.

Hra? Tohle byla její představa o hře? Tak v tom případě, její dětství stálo za prd. Má představa o hře byla daleko jiná. “Hry mají jasný smyls a to ten, že se dva baví. Nebo více, ale prostě má to být zábavná činnost. Neznám žádnou hru, kde se jeden chová jako blázen a druhému jde o život,“ můj pohled byl nadále chladný. Nehodlal jsem se na ni usmívat. Ani kvůli Stormovi. Ten teď u mě měl také černý puntík a měl by se snažit, abych na něj zapomněl.
Tailla na mou otázkou odpověděla otázkou, dokonce tou stejnou, a zaměřila ji na Storma. Vše to bylo jen na něm. Storm vzal mou otázku, kterou vzala Tailla a použil ji na Taillu. Čekal jsem, jestli se budou ptát sebe stále dokola a dokola. Raději jsem odpověděl na otázku, na kterou jsem si v hlavě skládal odpověď. “Ne, přesun jsem si nerozmyslel. Zůstanu tady,“ řekl jsem vážně. Nehodlal jsem přeci kvůli Taille odejít. To ona tu byla ta špatná. To ona byla šílená, ubližovala ostatním a zabírala někomu místo. To ona by se měla snažit, aby zde měla zůstat. Ne já.
Tailla a Storm tedy řešili otázku, co dál. Já se posunul do postranní a sledoval jsem je s výrazem návštěvníka divadla. Fandil jsem Stormovi a přál si, aby celé představení skončilo vyhoštěním zlosyna.

//Jsem absolutně mrtvá. Napíšu zítra.

Připadal jsem si trochu hloupě. Tailla se mi omlouvala, krotila se a vypadala jako zubožené štěně. Já se však neuklidnil. To co tu předvedla, to co udělala před tím? To že se teď omlouvá, neznamená, že to změní. Dokázala tím jenom to, že jsme se od sebe odtrhly. Tedy, já si nedovolil začít vykřikovat, ať si mezi námi Storm vybere. Pokud bych ze sebe měl udělat takového kreténa, tak bych se u toho raději podpálil. I s Taillou, samozřejmě.
Konečně si ta ženská uvědomila, že to trochu přehnala. Podle mého to tedy přehnala hodně a i to bylo slabé slovo. Byla úplně mimo jakoukoliv existující škálu přehánění věcí. Už jsem otevíral ústa, že jí uštědřím nějakou štiplavou poznámku, no zmlkl jsem. Prozradil bych tím, že vím, co si myslí. Navíc jsem nehodlal klesnout na její úroveň ve Stormových očích.
Tailla se omlouvala větami, které vůbec neseděli k tomu, co udělala. “Slyšíš vůbec, co říkáš? Nikdo nemusí být na vedlejší koleji? Takže to „vyber si“ byl nějaký vtip?“ Vydal jsem ze sebe ironický smích, který měl však v sobě dost vysokou dávku hysterie. “Jo, bavil jsem se,“ štěkl jsem a pak ale zase zmlkl a ten zpráskaný pohled se vrátil. Tím co říkala, víc a víc podrývala to, o co se snažila.
Zeptala se na Suzumeho. Ona neměla tušení proč, no můj zoufalý pohled se změnil v zoufalý pohled s něčím ještě více bolestivým. “Nevím, kde je,“ hlesl jsem a sklopil pohled. Chyběl mi. Tak moc mi chyběl a zároveň mě bolel fakt, že já jemu ne. Kdybych mu chyběl, tak by sem přeci mohl přijít. Věděl, kde jsem. On sem ale se mnou ani jít nechtěl. Určitě je s Winter, nebo s někým jiným. Určitě si namotává všechny. Moje žárlivá mysl si vytvářela jistoty, které nebyly ničím podloženy. Pohnul jsem se tak, aby se špička mého ocasu dotýkala Storma. Potřeboval jsem jej cítit.
Koukl jsem na Storma a chvíli mlčel. “N-nevyměnil? A jak to tedy bude?“ Věděl jsem, že je ta otázka možná moc brzo. No já nebyl schopen čekat.

// Odepíšu zítra.

Tailla byla klidná, uši měla svěšené. Přiblížila se ke mně. Celý jsem se napjal a natiskl se na Stormův bok. Nebylo mi příjemné, že se přiblížila. Molha to celé jen hrát. Mohla se přiblížit a zardousit mě. Netušil jsem, čeho všeho je schopná, no nevěřil jsem jí. “Nejsi vrah? A co tedy jsi? Kdyby Storm nezasáhl,“ jen jsem naprázdno polkl. “Nevím, jestli to víš, ale když někomu odepřeš přístup vzduchu, tak umře,“ řekl jsem ne zrovna příjemným hlasem. Pořád jsem byl napružený a nehodlal jsem toho jen tak nechat. Doufal jsem, že Storm však mé emoce kontrolovat nebude.
Řekla, že by mi nikdy neublížila. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “To co říkáš, nic neznamená. Říct že jsi nechtěla, nebo se omlouvat. Jaký to má smysl? Udělala jsi to a je jedno proč. Prostě si to udělala a to z vlastní vůle,“ omluva pro mě neměla žádný význam. Je to jen hloupé slovo, vymyšlené za účelem ubližovat. Pokud chce odpuštění, chce to činy a čas. A takováto věc se jen tak nezapomíná.
Storm ke mně promluvil ve chvíli, kdy již mé tváře byly zvlhlé. Tailla mě viděla brečet, ale v tuhle chvíli už mi to bylo úplně jedno. Chvíli jsem se na Storma ublíženě koukal. Vzpomněl jsem si přitom na Suzumeho. Ten alespoň dělal, že pro něj něco znamenám. Zaslechl jsem i Taillinu vnitřní otázku. Žárlím na ni? Zeptal jsem se sám sebe. Nikdy jsem se nad tím nezamyslel, ale nejspíše nějaká má část určitě ano. Já byl ochoten pro Storma udělat cokoliv. Jistým stylem jsem ho miloval a nikdy bych od něj jen tak neodešel. Kdybych se jen tak narodil v jiném pohlaví. Sklopil jsem pohled. “Myslel jsi to vážně, ale teď už to neplatí. Vyměnil jsi mě, jako to děláš vždy. Když je tu ona, tak mě odsuneš na druhou kolej a já,“ zmlkl jsem. Nebyl jsem schopen povídat dál. Hlas se mi klepal a já to nedokázal zastavit. Sklopil jsem pohled do země. Všechna ta bojovnost a odhodlanost zmizela.

Storm zasáhl v pravý čas a Tailla se uklidnila. Strom však magii použil jen na ni, takže já stále klidný nebyl. Tailla byla zlomená a všechen ten adrenalin pomalu odstupoval. Všechen ten klid a rezignace se pomalu vytrácely. Mé tělo se chvělo víc a víc, no má tvář zůstávala nadále pevná a chladná. Nedovolil jsem si projevit slabost. Ne před ní. Jediné co jsem udělal, bylo to, že jsem se úzkostlivě držel po Stormově boku.
Omluvila se mi. Chvíli jsem na ni bezbarvě zíral, no pak jsem zavrtěl hlavou. Tohle nebyla věc, kterou bych byl schopen odpustit. Kdysi mi zlomila nohu, to byla věc, jenž jsem dokázal po čase přejít. U jezera jsem i na chvíli věřil, že je všechna ta nenávist pryč. Pak na mě ale opět vyjela a mě došlo, že je prostě forma existence, která se mi vždy bude protivit. Nechápal jsem, jak ji Strom může milovat. Je to sebestředný blázen.
Zeptala se na počasí, jako by se snad nic nestalo. Tiše jsem po Stormově boku zavrčel a cukl sebou. Měl jsem co dělat, abych po ní teď nevystartoval já. Nejspíše by se ani po tom Stormově čarování nebránila. Taky jsem měl přeci karty, které ještě neznala. Mohl jsem použít svou magii a stát se neviditelným pro okolní svět. Druhou stranou síly jí zakrýt zrak a pak ji začít podpalovat. Netušila by, kde jsem. Mohl bych jí udusit, upálit, zalknout. Já ale nehodlal klesnout na její úroveň. Její smrt by mi Storm nikdy neodpustil. Ale jednou, náhody se přeci stávají. Jiskřička od ohně přeskočí a hned je zaděláno.
Storm to s ní nevzdával. Byl ochoten jí odpustit vše a vzít ji zpět, pokud se změní. Zahleděl jsem se na něj hlubokýma očima. “Jednoho dne, toho budeš litovat,“ řekl jsem mu upřímně. Nemyslel jsem si to, byl jsem tím plně přesvědčený. Nevěřil jsem v to, že se změní. Věřil jsem, že mu to jednoho dne ublíží ještě více, než doposud.
“Kdybys ji neuklidnil, tak jsem mrtví,“ vydechl jsem s pohledem zabořeným do země. Pak jsem se mu však koukl do očí. “Dobrovolně si do ložnice zveš vraha,“ mé oči se zaleskly. “P-přitom jsi slíbil, že tam s tebou budu já,“ hlas se mi zlomil a já se stáhl, jako by mě kopl do břicha. Tohle všechno co dělal, byla rána pod pás.

Tailla vůbec nechápala to, proč jsem jí to říkal. “Je mi jedno, že jsi silnější než já. Ať jsi klidně nejsilnější na světě,“ pohodil jsem rameny ve stylu, že je mi to jedno. Můj výraz byl lhostejný a klidný. “Celá tvá existence je totiž pod mou vnitřní úroveň. Je to jen poslední zoufalý výkřik do prázdna. Snažíš se něčeho chytit, mácháš rukama. Troufáš si na slabšího, protože se bojíš reality. To jsi tedy fakt dobrá,“ poslední věta byla silně a neskrytě ironická.
Země se pohnula. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem, jak mé tělo začaly omotávat kořeny. Pořád nedokázala udělat nic, co by mě překvapilo. Kořeny se kolem mě stáhly, no já se nebál. Byl jsem na tom psychicky tak, že jsem již nebyl schopen strachu. Byl jsem schopen pouze uvažovat a hodnotit. Omotala ty kořeny i kolem sebe, což byla poslední kapka. Ztratila ve mně i tu poslední naději. “Taillo, pokud by jsi Storma opravdu milovala, tak bys mu nikdy nedala na výběr,“ to bylo něco, čím jsem se opravdu řídil. “Tobě ale záleží víc na sobě, než na něm a proto jsi toho schopna. To proto celé tohle divadlo,“ hlas se mi netřásl. Ani jsem nekulil oči, nebo neprosil a propuštění. Smrt byla věc, se kterou jsem se smířil dávno. Mohl by snad Storm být s takovým psychopatem? Pokud ano, tak to není ta osoba, kterou jsem si myslel, že znám.
Pohled mi na něm spočinul. Chtěl jsem vědět, co udělá. Bylo mi jasné, že nenechá Taillu ani jednoho z nás uškrtit, jen jsem čekal jakým způsobem. Proměnil se v tu velkou dvouhlavou věc, o které jsme předtím mluvili. Vypadalo to dost působivě, no bylo to i děsivé, když mi její zuby cvakaly blízko těla. Měl jsem svůj kožich rád. Můj strach se mi sice stále vyhýbal, no bylo to znepokojující. Ještě tu zableskl oheň a pak už jsem byl volný. Neváhal jsem a okamžitě se tělem přemístil někam za Storma. Ten se však přeměnil zpět a tím zrušil dokonalou bariéru. Popošel jsem tedy spíš k jeho boku. Snažil jsem se být připraven, kdyby Tailla zaútočila znovu.
Strom na ni zakřičel otázku, kterou jsem já měl na mysli celou dobu. Nechápal jsem, proč se ptá, jelikož to bylo očividné. Já se celý klepal. Ne strachy, ale moje svaly z toho byly dost mimo. Když vám někdo škrtí celé tělo, není to zrovna příjemné. “Opravdu chceš žít s někým takovým?“ Zeptal jsem se tiše a koukl na svého přítele. Nebyl v tom nátlak. Byla v tom jen upřímná starost o něj.

Storm se nechoval jako vlk. Nechoval se ani jako vlčice. Byl prostě jen zbabělec, který nebyl schopen si vážit sám sebe. Přivřel jsem oči do tenkých štěrbinek. Oslovil mě příteli. Mělo to být hraní na city? “Být vlídnější? Někdo se tu musí chovat jako chlap,“ dost jasně jsem mu dal najevo, že se chová jako bačkora.
Tailla ke mně přistoupila. Vypadala naštvaně, takže nic, co bych nečekal. Ona se naštvala vždy, protože nikdy nebyla schopna přijmout to, že nemá pravdu. A že je pitomá.
Další věc, co mě nepřekvapila, byla ta, že použila magii. Používala ji vždy, protože jinak si souhlas vydobýt neuměla. Chtěla slyšet pravdu. Posměšně jsem se usmál. Pravda umí bolet.
“Proč tě nenávidím? Ale to vůbec nevystihuje to, co k tobě cítím. Hnusíš se mi. Proč? Protože jsi dostala toho nejlepšího vlka, jakého znám. Storm pro tebe byl ochotný udělat cokoliv, tím jsem si jistý. A jak jsi mu to oplatila? Udělal jsi z něj trosku. Není nic horšího, než ublížit někomu, kdo tě miluje. Ty to ale děláš pořád. Ubližuješ všem okolo sebe, protože ty jsi jediná osoba, na kterou jsi schopná brát ohledy. A to je důvod, proč jsem tě nikdy neměl rád. Když jsem poprvé přišel do Borůvkové smečky, dělala jsi vše pro to, aby mě tenkrát Hotaru nepřijala. Viděla jsi jen svoji část příběhu. Nevěděla jsi, jaká je vlastně pravda a přes to jsi byla ochotná udělat vše pro to, abych se tam nedostal. Je ti jedno, co druzí cítí. Vždy potřebuješ mít pravdu. Když mě Hotaru přijala, neskutečně tě to vytáčelo. Čekal bych cokoliv, ale to jak jsi mi jednou zlomila končetinu a vlastně ses mi ani pořádně neomluvila, to byl vrchol. Tedy až doposud. Teď jsi mi dala ten největší důvod tebou absolutně pohrdat,“ na chvíli jsem se odmlčel a připravoval se na další otázku.
“A to všechno je i důvod, proč nechci, aby si byla se Stormem. Proč chci, aby tě poslal pryč. Protože jsi svině, která myslí jen na sebe a někoho jako je on si nezasloužíš. Protože ty se nezměníš. Možná ses teď vrátila, ale až příště dostaneš nějaký sobecký nápad, tak se na něj zase vykašleš a utečeš. Zase ho necháš samotného, protože ty jsi prostě taková,“ můj pohled byl plný opovrhování. Přes to jsem se jí celou dobu díval do očí.
“A tvá poslední otázka, já to Stormovi řekl. Řekl jsem mu, kde jsi a co jsi říkala. I kterým směrem jsi šla. To on za tebou nešel a zůstal tady se mnou. Vybral si mě. Doufám, že si užíváš tu tvou vynucenou pravdu,“ nemohl jsem ovlivnit to, co jsem jí řekl. Kdyby mě neovlivnila, tuhle část bych si odpustil, jelikož jsem tím možná Stormovi ublížil. Ona mě však ovlivnila.
“Tak, jsi spokojená? Opravdu musíš jen zbaběle používat magie?“ Koukl jsem na Storma. Věděl jsem, že on tohle nemá rád. Nechce ani číst druhým myšlenky, protože by se sám sobě znechutil. Tohle bylo ještě daleko horší. Tailla magiemi chtěla jen pokrytecky zakrýt svou vinu.

// Úprava objednávka:
ID - M02/Země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
ID - M02/Emoce/5* (100 kamenů)
ID - M01/Emoce (10 křišťálů + 100 oblázků)
Celkem: 380 kamenů (jedno jakých), 10 křišťálů, 100 oblázků

Měl jsem zavřené oči a pomocí myšlenek jsem se pokoušel dostat do situace kousek opodál. Nebylo to pro mě jednoduché a stálo mě to spoustu energie. No sem tam jsem účelově něco zaslechl. Storm Taillu seřval, což mi přineslo potěšení, jelikož Tailla z toho byla v háji. Ne, nehnusil jsem se sám sobě. Tailla si dle mého nic lepšího nezasloužila. Co mi ale bylo líto, bylo to, že z toho byla špatná i Naomi. Ano, to ona sem svou máti přivedla, no přeci jen to stále nebyla její vina, že je její matka taková.
Co mé myšlenky částečně zachytily, mé uši zaslechly jen chvíli poté. Bolestivé zavytí, jenž vycházelo od Storma. Nemohl si mezi námi vybrat. Jistě, musí být těžké si vybrat mezi někým, kdo vás nikdy nezradil a mezi někým, kdo se na vás vykašlal, když jste ho nejvíce potřebovali. Pomyslel jsem si ironicky a tiše zavrčel. Po chvíli jsem mu přes sebezapření zavytí vrátil. Bylo plné pocitů. Plné bolesti, výčitek a taky otázek.
Strom si myslel, že musí jednoho z nás ztratit. Podle mě ztráta Tailli ani nebyla ztráta. Vždyť ji už neměl. Jak jí teď mohl věřit? Pokud si ji však vybere, neztratí mě. Ztratí pouze mou důvěru. A co je přátelství bez důvěry? Storm už mě v tomhle tolikrát zranil, po tomhle bych mu však už nemohl věřit. Jak bych se na něj mohl spolehnout, když ještě před chvílí se mi za tyhle činy omlouval? A teď by to udělal klidně znovu. Pokrytec.
Pomalu jsem se zvedl. Když tu budu ležet, tak si to budu později vyčítat. Rozběhl jsem se pomalým klusem ke Stormovi. Byl to snad nejtěžší čin v mém životě. Našel jsem jej na místě, kde byl trochu dál od Tailli, no stále jsem ji byl schopen vidět. Přes to, že vypadala pořád stejně, při pohledu na ni jsem pocítil nával zhnusení. Odvrátil jsem od ní raději tvář. Srst na mém krku stála.
Pohledem jsem zabloudil zpět ke Stormovi. Chvíli jsem se mu jen díval do očí. “To si od ní opravdu necháš srát na hlavu?“ Samozřejmě jsem to nemyslel doslovně, no byla to metafora, která byla dostatečně agresivní a výstižná. Nevěděl jsem, proč mu to Tailla udělala a ani jsem to věděl nechtěl. Co mohlo omluvit to, co udělala? Nic. “To nemáš žádnou hrdost? Jsi lepší jak ona. Podívej se na ni. Podívej se na to, co ti udělala. Ani nemá na to, aby Ti to pořádně vysvětlila. Jen sem přišla fňukat,“ věděl jsem, že to Tailla nejspíše slyší. Byla tu možnost, že sem přijde a ukousne mi hlavu. Co jsem ale mohl dělat? Jediné, co jsem nyní na světě měl, byl Strom. Vize naší budoucnosti. A ona mi to všechno chtěla sebrat, přitom si nic z toho nezasloužila. Svou šanci si prosrala, tak proč se sem teď vracela. Podíval jsem se přímo na ni. “Taky odvracíš tvář zhnusením, když zahlédneš svůj odraz?“ Můj hlas byl protkán hněvem.
Bál jsem se dvou věcí. Že mi Tailla ublíží, ale to bylo nepatrné. Více jsem se bál toho, že se jí Storm zastane. Že mě okřikne, nebo že mi dokonce kvůli mým slovům ublíží. To by znamenalo to, že pro něj opravdu nic neznamenám.

Srdce mi tlouklo v hrudi a odpočítávalo každou vteřinu. Přesně jsem věděl, mezi kterými dvěma údery jsem ztratil poslední naději. Odešla dříve, než mi Strom stihl jeho rozhodnutí říci. Znal jsem ho natolik dobře, že jsem poznal, jak se rozhodl. Dotkl se mě, no já jsem se od něj odtáhl a probodával ho ublíženým pohledem. “Nikdy pro tebe nebudu nic znamenat. Ne když tu bude ona. I kdyby ti sebevíc ublížila, tak ve chvíli kdy se tu objeví, já jsem jenom jako použitá hadra, kterou můžeš vyhodit. Dělám ti jen kreténa. Já nejsem žádná blbá náhrada!“ Poslední větu jsem spíš vzlykl. Pak jsem se otočil a utekl na opačnou stranu lesa. Z hrdla se mi draly vzlyky. Nepředstíral jsem pláč, ani jsem nepřeháněl. Cítil jsem se šťastný asi po dvou, nebo třech letech. Konečně jsem cítil, že bych mohl žít normální život. A pak je konec. A vše je kvůli ní.
Zastavil jsem se na kraji lesa a lehl jsem si. Díval jsem se někam do prázdna a z očí mi tekly další a další slzy. Tailla dle mého měla udělat cokoliv jiného, jen ne se sem vracet. Klidně měla skočit z útesu, ale to že se sem vrátila po tom, co udělala, to pro mě bylo něco, jenž jsem nedokázal pochopit. V mých očích klesla na samotné dno. Již to pro mě nebyla vlčice. Byla to jen nějaká zoufalá forma existence, která si svou existenci nezasloužila.
Byl jsem zničený a pochyboval jsem o tom, že to Storma zajímá. Měl svých problémů dost a zde nebyl nikdo, kdo by ke mně přišel a ukonejšil mě. Už jsem byl jen použitý kapesník uprostřed lesa, který možná někdy někdo zvedne, ale jedině za účelem, aby jej vyhodil. A i to je nepravděpodobné, že se stane, jelikož kdo by zvedal zničené kapesníky? Nikdo. Raději je nechají na tom místě, dokud nesplynou s přírodou tak moc, že se prostě rozloží.
Byl jsem zničený, no mohl jsem udělat jednu věc. Mohl jsem poslouchat alespoň to, co si myslí. To mi dávalo dost dobrý přehled o situaci. Sice mě to ještě více trhalo zevnitř, ale bylo mi to jedno. Když jste jednou zničený kapesník, další kopnutí už vám moc neublíží.

Stormovi se podařilo plameny dostat po chvíli do větší intenzity. Potěšeně jsem zacukal ocasem a usmál jsem se. “Výborně! Jsi úplný talent,“ pochválil jsem ho spokojeně, pak mi ale úsměv z tváře zmizel a už se nevrátil.
Ucítil jsem dva pachy. Jeden mi byl povědomí, no nedokázal jsem ho zařadit. Ten druhý jsem však poznal hned. Tailla. Storm mohl zaslechnout hrdelní zavrčení. Oheň, jenž do té doby stále nečinně hořel, se najednou zvedl mnohonásobě s hlasitým praskáním. Pak však jako lusknutím prsty zhasl úplně a zůstal po něm jen dým. Po pár sekundách se mezi stromy objevila vlčice. Nejspíše již byla připravena na zimní období, podle toho, co měla na sobě. A alespoň na ní mělo co hořet. Poznal jsem ji ihned, byla to dcera Tailli a Malobora.
Oslovila ho tati. Srst na mém krku se vzedmula. Jak sem mohla přijít, jako by se nic nestalo a přivést ji sebou? Jak se jej mohla dotknout bez známky lítosti? Cítil jsem ve svém těle nekontrolovatelný vztek, který se potřeboval dostat ven. Nejspíš si toho nevšimla, jelikož měla tu drzost mě oslovit, jako by se nic nedělo a ještě Stroma s vrcholí neslušnosti hnát pryč. Strom tu měl dost jasně něco rozdělaného a to že ona si sem přivede tu zrádkyni, to neznamenalo, že má právo jen tak Stroma odtáhnout. Ještě k tomu, když si kvůli tomu Strom tolik protrpěl.
“Nazdar,“ odsekl jsem ironicky a stoupl si na všechny čtyři ke Stormovi stylem, že jsem byl po jeho boku, ale zároveň jsem byl připraven mezi nimi vytvořit bariéru. Dosud jsem se díval na ni, nyní jsem však pohled otočil ke svému příteli. “Pamatuj si, co ti udělala,“ vydechl jsem tak, aby to mohl slyšet jen on. Díval jsem se na něj s hlubokou bolestí, no nemyslel jsem si, že to jakkoliv pomůže. Sklopil jsem uši k hlavě a pohled k zemi. Nepochyboval jsem o tom, že jí odpustí. Že se sem Tailla vrátí, jako by se nic nestalo a já budu opět odstaven na druhou kolej. Ucítil jsem, jak se mé oči zaleskly. Proč se tohle dělo? Proč pro Storma znamenala víc nějaká zrádkyně, než já? Ona si nezasloužila tu být. Nezasloužila se na něj dívat, mluvit, nebo i jen dýchat stejný vzduch jako on. Za to co udělala, by měla zalézt do díry a nevycházet. Tak moc mi byl její čin nechutný. Tak moc jsem toužil jí oplatit, co provedla.

Strom mi v mnoha ohledech připomínal sebe sama. I tou sebekritikou jsme si byli oba dva velmi podobní. “Mít o sobě někdy pochybnosti je třeba, ale pokud je té sebekritiky moc, nedělá to dobré věci. Měl bys zkusit najít opět svou víru v sebe sám,“ ano. Co se lehce řekne, to se těžko udělá. Navíc, ode mě to muselo znít pokrytecky. Sám jsem se tu před chvílí sám zhroutil a teď jsem mu začal radit, jak si má věřit. Ovšem, byli jsme dva. Já a Strom. Přátelé. Mohli jsme si přeci pomoci. Vzájemně se podporovat, dodávat si naději a společně se dostat výš. Aspoň na nějaký normál sebeúcty.
Strom se nechal slyšet, že ještě žádnou manipulaci s ohněm nezkoušel. Chápavě jsem kývl, já se taky zatím nehrnul do magie země. Věděl jsem, že bych ji měl mít. Tedy, pokud smrt není lhářka.
Dělat něco již s existujícím ohněm? To byl výborný začátek. Musíme jít přece krůček po krůčku. Trochu jsem se sice bál, že Strom podpálí les, no na druhou stranu v magii ohně jsem si věřil. Takže jsem i věřil, že to zvládnu ohlídat.
“Dobře,“ souhlasil jsem. “Pomoz mi najít hromadu dřeva,“ začal jsem sem snášet klacky na dvě hromady. Jedna na podpal a druhá na přikládání. Přeci jen muselo něco hořet. Netušil jsem, kolik času bude Strom potřebovat.
Když jsme měli dřeva dost, tak jsem tu menší hroudu zapálil. Zvedl jsem k němu pohled. “Zkus jej rozhořet více,“ řekl jsem kantorsky a ustoupil do postranní. Stále jsem se však soustředil, kdybych náhodou musel zasáhnout.