Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koutky mi zacukaly při představě, jak Storm spí s mrtvou lasičkou. Jak si s ní povídá, chodí s ní po venku, spí s ní, jí s ní… A jak po chvíli začne zapáchat a rozpadat se. Červy jí lezou očima. “Jestli tak moc stojíš o nějakou společnost, klidně se nabízím,“ řekl jsem se smíchem, ve kterém ale zaznívala i zoufalost. Moje nabídka totiž nebyla jen vtip. Dost by mi tím pomohl.
“Asi bych už teď raději zůstal v jeskyni s ostatními,“ kývl jsem. “Nechci spát sám někde na mechu,“ alespoň při spánku jsem mohl mít nějakou společnost. Zatím se ale zdálo, že je tahle smečka tak nějak… mrtvá. Viděl jsem jen tři členy. Dva z toho odešli a jeden byl alfa. Nechci říct, že jsem ho podezíral, no bylo to velice podivné.
“To je samozřejmost,“ pronesl jsem jako by to nic nebylo. “Jsi můj přítel,“ pohodil jsem rameny a zadíval se někam do jeho kožichu. “Přátelé si mají pomáhat,“ a i kdybych neznal tuhle větu, stejně bych to dělal.
“Co budeme dělat?“ Zeptal jsem se po chvíli ticha. Moc mě toho nenapadalo, jelikož jsme tu byli sami dva a nemohli jsme tohle místo opustit. Tedy já mohl, ale chtěl jsem zůstat s ním, ale on nemohl, takže jsem taky nemohl. Byli jsme dva dospělí samci, kteří měli nějaká vnitřní trápení. Na hry už jsme byli asi moc staří-na hry nebudeme nikdy staří! Podíval jsem se rozverně na Storma. Chtěl jsem něco dělat a užít si to, že teď budeme trávit náš čas dohromady.

“Já bych se asi uskromnil, jen kdybych mohl u někoho být. Nemusí to být partnerka, může to být i jen kamarád, nebo nějaký kolemjdoucí,“ povzdechl jsem si. “Když jsem s tebou spal, sice jsem se vyspal špatně kvůli starostem. No ale cítil jsem se o něco klidněji díky tomu, že jsem u sebe někoho měl,“ počítal jsem s tím, že to Storm chápe. I v jeho hlase totiž zněla při těch slovech jistá zoufalost, která mě ujišťovala, že to nemyslel vážně. Na chvíli mě dokonce i napadlo, že bych mu mohl nabídnout, že to dáme dohromady a budeme spolu spát. Tedy, vedle sebe u něj v jeskyni. No nechtěl jsem být až tak vtíravý. “Kde vlastně budu spát?“ Zeptal jsem se spíš sám sebe a podíval se směrem, kde jsem spával kdysi. Pod keříčkem malinovým.
“Já vím a neměl by jsi na silu měnit to, jaký jsi. Jen o tebe mám starost,“ vzal jsem si do hlavy, že se o něj prostě postarám. Pokud mu bude někdo ze smečky dělat problémy, tak dostane seřev.
“Tohle místo je úžasné a ty jsi skvělí. Není důvod, proč by tu měl být nespokojený někdo, kdo nemá toulavé srdce,“ pousmál jsem se. Bylo těžké říkat, že je tohle místo bez chybičky, když před chvílí někdo odešel. No pro mě tohle místo takové opravdu bylo. Mělo v sobě tolik krásy a já k němu choval tolik lásky.

Nafoukl jsem uraženě tváře a vypoulil oči. Samozřejmě jsem to jen hrál, no chtěl jsem dodat celé situaci trochu dramatičnosti. On se odtáhl, já mu však zvedl svou tlapu přímo před obličej. “Takže zlato,“ použil jsem ironicky, tohle je rudá a tohle je světle rudá. Dokonce je tam i středně rudá, no důležité je to, co mají všechny tyhle barvy společné. Rudou,“ nehodlal jsem připustit ten fakt, že mé tělo nese někde známku růžové. To pro mě nemělo žádný význam. Rudá pro mě měla ale význam silný. Rudá je nádherná barva. Barva krve, barva ohně. Šarlatová.
“To jsem rád,“ vydechl jsem pořád trochu nesvůj. “Nechci, aby sis myslel, že jsem nějaký úchyl, nebo tak něco,“ naprázdno jsem polkl. Opravdu jsem nesledoval vlky ve spánku. Nebyla to moje denní rutina. “Taky mě nikdo normálně nesleduje,“ odmlčel jsem se. “A nejspíše ještě ani dlouho nebude,“ tolik mi chybělo teplo lidského těla.
“Znám tě,“ pronesl jsem vážně. “Vždy upřednostňuješ ostatní před sebou samým,“ povzdechl jsem si. “Měl by ses naučit být více sobecký. Zasloužíš si, abys bral ohledy i na sebe. Alespoň mít ty své základní potřeby, když je potřebuješ. Ne jít spát, až odpadneš. Nebo jíst, až padáš hlady,“ povzdechl jsem si. Stav mého kamaráda mě trápil.
Vypadal tak šťastně, když jsem mu řekl, že tu zůstanu. Srdce mi poskočilo. Bylo krásné vidět, že mu to udělalo takovou radost. “Děkuju, určitě tu budu šťastný. Tohle byl vždy můj domov,“ usmál jsem se. “Nemusíš mě nijak obskakovat,“ ujistil jsem ho. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se musí nějak extra snažit, abych nelitoval.
“Já myslím, že nebudou. Slušně jim to řeknu, snad to pochopí,“ usmál jsem se. “A Neon je opravdu hodný,“ vzpomněl jsem si na to, jak pro mě vytvořil pár vlčích máků. Bylo to od něj krásné a tenkrát mi to udělalo velkou radost.
Vlčice brzo odešla a my byli opět sami. Již jsem byl tedy člen smečky. Nebyl zde žádný ceremoniál, ten bych uvítal. Přeci jen, bylo to pro mě těžké rozhodnutí. “Je to krásný pocit vědět, že sem patřím,“ usmíval jsem se. Cítil jsem dobrý pocit, no zároveň i zvláštní odeznívání z toho učiněného velkého rozhodnutí. I slzy jsem měl na krajíčku. Slzy radosti.

“Co to říkáš? To není růžová, ale rudá. RUDÁ,“ dal jsem na to slovo opětovný důraz. Nepodařilo se mi však udržet vážnou tvář, koutky mi zacukaly. Byl jsem na každý kousek svého těla patřičně hrdý, takže se mi záměna barev ani trochu nelíbila.
Po chvíli již nebyly rudé jen mé tlapy, ale i má kůže. Naštěstí to přes všechny ty chlupy nešlo vidět. “Já,“ zmlkl jsem. Chtěl jsem najít rychle nějakou výmluvu. “Prostě jsem se jen díval, není na tom nic divného,“ řekl jsem nakonec dost chabě a odvrátil pohled.
“To ale není zdravé,“ řekl jsem starostlivě. “Pečlivě odhlédnu na to, aby se to zlepšilo,“ slíbil jsem mu. Nebylo to zdravé, když někdo nedodržoval zdravou trojici. Spánek, jídlo a voda.
Důležitá otázka, důležitá odpověď. K mé radosti byla kladná. Dobře, upřímně jsem to čekal, ale stejně se mi dost ulevilo. Ocas mi sebou začal házet ze strany na stranu. “Děkuju!“ Byl jsem opravdu rád. Měl jsem díky tomu najednou o starost méně. “Už jsem se přenesl přes to, že jste se sem nastěhovali,“ řekl jsem tiše a upřímně. “Takže bych tu rád zůstal,“ řekl jsem nakonec upřímně. Spadl mi kámen ze srdce. “Vím, že už tu nebudou ti, kteří tu byli kdysi. Ale jsi tady ty a to je pro mě to nejdůležitější. Tohle je mé milované místo,“ ohlédl jsem se po lesech. “Byl jsem ve Zlatavém lese dva roky a nikdy mi tak nepřirost k srdci,“ to mě dost mrzelo. Nikdy se mi nepodařilo znovu začít. “Rád se vrátím domů,“ řekl jsem a usmál jsem se. “Ale musím se i tak vrátit ještě zpět a říct jim to. Nechci vypadat jako svině,“ sklopil jsem pohled. “Jako někdo kdo jen zmizí a už se nevrátí,“ sklopil jsem pohled. Na jednu stranu mi to však bylo i líto. Takhle o Zlaťák přijdu. O svou pozici. Ale Strom a domov byl daleko víc. Vždyť jsem tu kdysi začínal jako omega.
“Vždyť víš, je to automatické. Je to zvyk. Prostě je přirozené cítit respekt k výše postaveným,“ usmál jsem se na něj. V tu chvíli se tu objevila vlčice. Ta byla jasný příklad podřízenosti. Dokonce mu vykala, koutky mi zacukaly. “Ahoj,“ pozdravil jsem ji ze slušnosti a koukl na Storma. Pak jsem udělal pár kroků dozadu, abych nezacláněl.
Přinesla zprávu, že odchází. Jako by mi osud říkal, že sem patřím. Teď se tu uvolnilo místo. “Zůstanu tu,“ skočil jsem jim do rozhovoru.

Vydechoval jsem do Stormovi srsti. Bylo to značně uklidňující, takže se mi podařilo zase zaspat. Jenže on se brzo začal probouzet a vrtět. Nespokojeně jsem ze spánku zakňoural a otevřel jsem oči. Chtěl jsem si stěžovat, ale povedlo se mi můj jazyk zastavit. Došlo mi totiž, co vlastně dělám. Přes to jsem se s popotáhnutím nostalgicky zadíval na to ztracené místečko v jeho srsti. Chybělo mi. Dokázal jsem pohled vrátit k jeho očím.
“Vypadám snad růžově?“ Zamumlal jsem rozmrzele, no pak jsem omluvně zavrtěl hlavou. “Nenaspal jsem skoro nic. Pronásledovaly mě zmatené sny,“ zavřel jsem unaveně oči. “Určitě to znáš, když ti do mysli pronikají podněty, jenž tě nutí moc přemýšlet,“ a přemýšlení nebylo zdravé. Alespoň ne při spaní.
“A co ty? Jak si se vyspal? Vypadal si spokojeně,“ pousmál jsem se. Sice jsem přiznal, že jsem si ho prohlížel, no nemohl jsem si to odpustit. Opravdu vypadal, že se mu spí dobře. Doufal jsem, že za to můžu alespoň trochu já.
“Jen jsem pořád nevyřešil tu otázku,“ začal jsem hned včerejší téma. Nemělo smysl to odkládat. “Ale uvědomil jsem si, že jsem včera na něco úplně zapomněl. Bral jsem to jako samozřejmost, ale to jsem neměl,“ chvíli jsem mlčel. “Kdybych se rozhodl, že tu chci zůstat. Teď, nebo později,“ netušil jsem pořád, jak se rozhodnout. “Našlo by se zde pro mě místo? Přijal by jsi mě?“ Podíval jsem se na něj pohledem, jakým ještě nikdy. Byla to směska prosby a podřízenosti. To se mi nelíbilo. Já nikdy nebudu schopný se ke Stormovi chovat jako k alfě. Byl to můj kamarád, rád jsem si z něj utahoval. Rád jsem si s ním hrál. Ano, i přes můj pokročilý věk. No a co. Ale co když bych se k němu musel chovat jako každá jiná kappa? Brát jej vážně? Muset k němu mít úctu? Nic si nedovolovat? A jak by reagovali ostatní vlci, kdybych všechny tyhle pravidla společnosti porušoval? A Coffin, jeho beta. Jak mám mít úctu k němu? Vždyť jsem ho viděl vyrůstat. Viděl jsem ho jako malé vlče.
“A pokud ano, nezmění se mezi námi nic? Nechci se k tobě chovat jinak. Beru tě prostě jako kamaráda, nechci muset…“ přemýšlel jsem, jak to vyjádřit. “K alfě máš vždy ten zvláštní druh úcty, která ti nedovolí se s ní pořádně sblížit,“ pronesl jsem tiše. Já to tak alespoň vždy měl. Hotaru a Angelus, Neon, oni pro mě byli jako bozi. Jako něco lepšího než všichni ostatní. Ale Storm? On byl ještě lepší, jen můj vztah k němu byl jiný. A uctíval jsem ho svým způsobem víc, než jakoukoliv alfu.

Myslel jsem si, že ve snu se všeho zbavím. Že vyřeším ty těžké otázky a všechno bude fajn. Tak to ale nebylo. Ani v tuhle chvíli jsem se nemohl dostat z toho, co se kolem mě dělo.
Ve snu jsem křičel a nikdo mě neslyšel. Křičel jsem a slzel, ale nikdo to neviděl. Téměř jsem se sám za sebe styděl, ale stejně jsem to nemohl zastavit. Jak jsem se jen mohl nechat tak ovládnout? Jak může být něco tak důležité, že máme pocit, že bez toho nezbyde nic? Já sám to nechápal, tak jak mě mohli chápat ostatní? Cítil jsem se tak sám. Tak v beznaději, že jsem na vše sám. A nejhorší byly myšlenky na to, že mě nemůže nic zachránit.
Nebylo to pořád jen špatné. Byly chvíle, kdy byly naděje, že se vše zlepší. Že bude vše dobré. Že budu zase šťastný. Ono se to ale vrací. I když mám pocit, že je to pryč, tak se to plíží temnotou. Schovává se to za stromy. A pak, když se objeví něco těžkého, tak se to vrátí. Ta temnota mě obklopí a já jen stojím a tiše brečím. Ale je to vlastně v pořádku, je lepší cítit bolest, než necítit nic.
Když jsem se probral, necítil jsem se ani trochu odpočatý. Naštěstí vedle mě byl Strom a to bylo alespoň nějaké uklidnění. Chtěl jsem ale víc, tak jsem se k němu posunul a čenich mu zabořil do srsti. Takhle jsem věděl, že tu opravdu je a ta temnota na mě nemůže.
Zůstal jsem si Stroma pečlivě prohlížet. Vypadal tak uvolněně, nevinně a bezstarostně. Ve spánku tak vypadá většina z nás. On měl v sobě jisté kouzlo. Zabil bych každého, kdo by se mu pokusil ublížit. Storm mi byl vždy nejlepším kamarádem, no poslední dobou jsem hodně přemýšlel o partnerstvích. Po tom, co se mi stalo se Suzumem, jsem se musel nad Stormem zamyslet i z jiné stránky. Rovnou jsem si vrazil imaginární facku a zavřel jsem oči. Nechtěl jsem zničit naše přátelství.
Co asi dělá Suzie? Myslí na mě?

Strom udělal něco, co mě zarazilo. Pokusil se ostatní omlouvat. Zadíval jsem se na něj s nesouhlasem a bolestí. Tahle to přece nefunguje. On mohl odejít, od toho má členy smečky. Měl někoho pověřit. Za tu dobu, co jsme se neviděli, měl určitě mnoho možností. A ostatní je mají taky. Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody. Nic z toho jsem však neřekl na hlas. Neměl jsem sílu Stromovi oponovat. Nejspíše bych tím klesl ještě hlouběji, než jsem nyní byl.
Když jsem si lehl, uslyšel jsem, že se sklonil. Promlouval mi přímo do ucha. Jeho hlas byl hluboký a konejšivý. “Někdy bych si přál, abych mohl svůj život vložit do rukou někoho jiného. Moci odložit všechny starosti a prostě vypnout. O nic se nestarat. Ne pořád, ale vždy když by toho bylo moc,“ povzdechl jsem si. “Ano, je to řešení zbabělce a slabocha,“ dodal jsem po chvíli, abych jej předběhl. “Tak jím jsem,“ s tím bych se smířil pro den bez starostí.
Ten jeho důraz na to, co říkal, mě zarazil. “Víš to? Jak to můžeš doslova vědět?“ Zeptal jsem se jej zaujatě. “Prožil jsi to snad taky? Nebo máš tak výbornou citelnost? Nebo je to také jedna z magií?“ Bylo tolik tajemství tohoto světa, které jsem ještě nestihl prozkoumat.
Zavřel jsem oči. “Můžeme jít spát? Jsem unavený. Ve spánku se tělo vyrovnává s problémy, které v bdělém stavu nemůže vyřešit,“ pronesl jsem chytře a zavřel oči. Zívl jsem si a téměř okamžitě bez odpovědi usnul.

To co jsem Stormovi říkal bylo vážné a osobní. Někdo by se mohl ptát, zda náhodou nemám problém s tím, mu něco takového svěřit. Ani náhodou. Měl jsem k němu silnou důvěru. Každý potřebuje alespoň jednoho člověka, kterému věří. Bezmezně. Když víte, že se můžete položit do cizích dlaní, je to úleva. Protože jinak si uvědomíme, jak moc jsme na světě sami.
Jeho odpověď mi měla dodat naději. Poznal jsem to v tom, nebylo to těžké. Těžké bylo to, mi ji dodat. Já již ztratil i to poslední záchranné lano a na pohádky jsem byl už moc velký. Vyrostl jsem a spatřil realitu.
“To si nemyslím,“ řekl jsem upřímně a má hlava byla zlomeně svěšena. Jako bych už vzdal ten boj. “Kdyby chtěli, tak by si mě už našli. Lennie ví, kde sídlím a ostatní by mě určitě dokázali najít. Já je hledat nebudu,“ v tomhle bylo mé sebevědomí na bodu mrazu. “Nechci chodit za někým, kdo ztratil zájem,“ asi jsem jim za to nestál. Ani Storm se mě nepokusil najít. To jsem ale na jednu stranu i chápal, měl přece Taillu. A smečku. A vlčata. Měl toho dost, tak proč se ohlížet zpátky? Bylo mi zle ze sebe samého. Všichni dokázali jít dál a jen já se nedokázal odprostit od minulosti.
Storm mi nebyl schopen poradit. Toho jsem se bál. Věděl jsem, že je tohle jen na mě a že on ani nebude vědět, co říct. Ale doufal jsem, že mi řekne, ať zůstanu s ním a všechno to rozhodování mi tím ulehčí. To on ale neudělal. Řekl mi, ať sleduji své srdce. Já ale nevěděl, kam ukazuje. Hádalo se s tou racionální stránkou mého já. Lehl jsem si, hlavu položil na tlapky a frustrovaně zavřel oči. “Proč jsme na ta těžká rozhodnutí vždy sami?“

“A to je to, co si na tobě cením nejvíce,“ řekl jsem vážným hlasem a prohlížel si svého přítele. “Od doby, kdy jsme se viděli na posledy, ode mě všichni utíkají. Všichni mí blízcí jsou pryč. Dokonce i moje sestra šla raději za svými přáteli. Od té doby jsem ji neviděl. Jediný, kdo zůstal, jsi ty. Přes to, jak dlouho jsme se neviděli, je to jako kdysi,“ nejistě jsem mu koukl do očí. Doufal jsem tedy, že on to cítí stejně. Že má pocit, jako by se nic nezměnilo. Nechtěl jsem vypadat jako přecitlivělá bačkora.
“A já tu budu vždy pro tebe,“ slíbil jsem. Jeho slibu jsem věřil, přes to jsem ale cítil píchnutí pochybností. Byli jsme nejlepší přátelé a on si pak našel Taillu. V tu chvíli, jako by se na mě zapomnělo. I když věděl, jak mi Tailla ubližuje, tak se vždy postavil na její stranu. Sebrala mi mého nejlepšího přítele. A teď? Tailla utekla. Vykašlala se na něj, ale já tu jsem pořád. Copak je to za vlka, jenž vymění ženskou za přítele? Přes to jsem mu to již dávno odpustil. Byl jsem mu schopen odpustit cokoliv.
Podíval jsem se zaujatě na Storma. Odhadl, jak se cítím a přiblížil se ke mně. Bylo pozoruhodné, jak to vždy vycítil.
“Víš,“ netušil jsem, jak začít. Jak to zkomolit. “Já nevím, jak dál. Jsem tady s tebou a nechci odejít. Chtěl bych tu zde s tebou zůstat. V tomhle lese. Žít jako kdysi,“ díval jsem se do země jak zpráskané vlče. “Být šťastný, běhat po tvém boku, obývat tohle místo. Cítit se doma,“ naprázdno jsem polkl. “Jsi jediný, kdo mě neopustil. Tam kde teď žiji není nikdo, kdo by mě postrádal. Možná snad jeden, ale ten brzo zapomene. A být mu na blízku je pro mě víc bolestivé, jak uspokojivé,“ Suzume mě trápil. No když jsem byl se Stormem, dařilo se mi na to zapomenout. “Ještě jsem nepotkal nikoho, kvůli komu bych tam chtěl opravdu zůstat. Jediné, co mě tam drží, je moje funkce. Alfa mě jmenoval ochranářem smečky. Díky tomu se cítím potřebně. Cítím se, že můj život má smysl. Pomáhat a chránit. Kdybych odtud odešel, zase bych byl jen jeden z davu a nic bych neznamenal,“ moje touha po pozornosti byla opravdu silná.
“Co mám dělat?“ Zeptal jsem se a prosebně se na něj zadíval. Toužil jsem po rozluštění.

Super akce. Aspoň máme větší přehled.
Jen příště dej obrázek něčeho uklidňujícího nahoru ke křížovce. Na nervy. Třeba kotě.

Má tak hebkou srst.
“Jsem slušně vychovaný,“ ohradil jsem se a pozvedl hrdě hlavu. “Děkuji za všechno. Za drobnosti. A ty jsi mi zachránil život,“ odmlčel jsem se. “Vždy jsi tady, když potřebuji pomoct,“ vydechl jsem užasle.
On kulhal a já měl potřebu mu to všechno nějak oplatit. Z boku jsem se ho pokusil nějak podepřít. Bylo mi jedno, jestli bude protestovat. Nelíbilo se mi, že je zraněný. Usmyslel jsem si, že ho teď budu hlídat a nedovolím mu, aby šel na nějakou dlouhou cestu. Rozhodně ne sám. A rozhodně ne, aby naháněl Taillu. Ta si ho nezaslouží. Přemýšlel jsem o seznamu vlčic, které znám a které bych mohl se Stormem seznámit. Žádná mi nepřišla bohužel vhodná.
Storm mi pokynul, ať jím. Neměl jsem v úmyslu nesouhlasit, protože můj žaludek už skládal píseň. “Tak dobrou chuť,“ pronesl jsem rychle a spěšně se pustil do jídla. Bylo to výborné. Divočáka jsem nejedl celou věčnost. Přežíval jsem na lasičkách a králících. Jediné, co jsem lepšího jedl, byl jelen. A to už bylo taky dávno. Před tím zmizením.
Jelikož jsme jedli a nemluvili, moje mysl se začala samovolně toulat. Vrátila se k Lexiett. Pohled se mi zvedl k místu, kde zůstala. Nechápal jsem, proč odchází. Nechápal jsem, proč se nepřipojila k lovu. Alespoň víc zbyde. Ironický hlas v mé hlavě nezahálel. Já jej však ignoroval. Tolik jsem si přál, aby zůstala. Abych já zůstal. Chtěl jsem zůstat zde. Po boku Storma. A Lexiett by se sem také hodila. To byl ten problém. To co mě tížilo. Zde jsem měl Stroma. To nejvíc, co jsem momentálně mohl mít. A co Suzume? Sklopil jsem pohled k masu a polkl. Tomu za to nestojím.
Měl jsem tedy dvě možnosti. Vykašlat se na svou smečku a zůstat tady. Ta druhá byla, že se vrátím zpět a Storma uvidím zase až za dlouho.
Díky první možnosti bych měl Storma. Mohl bych s ním být pořád. Ten by z toho byl určitě „nadšený.“ Ale ztratil bych svůj současný domov. Tedy, nemám tam přátele. Vlastně bych nejspíše nikomu nechyběl. Ale jsi ochranář! Povzdechl jsem si. Ano, to bylo to, co mě tam drželo. Neon byl pro mě jako polobůh, když mi to řekl. Dal mi tím svoji důvěru a já ji nechtěl zklamat. Kdybych odešel, bych byl zase jen prostým členem v davu. Ale Storm.
Vnitřní boj byl těžký. Dokonce jsem doufal, že ho Storm slyší a poradí mi.

Hrot čepele ryje v chladné kúře,
z mé dlaně stal se surovec,
A paprsky slunce, pálí poslední růže,
chtějí oživit srdce, ten zarudlý ledovec.

Závan větru, list snáší se k zemi,
jako by jej ten poryv utrhl.
Teď jeho žilky zachvátí tlení,
jeho krásu vezme smrt.

V kůře se objeví další řádek,
značí dny, kdy jsem přeživší.
Tohle je však moje polední z pohádek,
chlad donutí mě umříti.

Na mé chladné tělo snesla se vločka,
list dokonce i kúra sama.
Není spanilá, vřelá ani drahá,
přes to je to ale dáma.

Neměl jsem tušení, kolik uběhlo času. Jak dlouho Strom bojoval s váhou kance. Osobně bych to mentálně hodnotil tak na 10 let. Prošel jsem si znovu dětstvím, cítil jsem se malinký. Pak jsem prošel pubertou, dospělostí, až jsem se dostal ke stáří a smíření se smrtí.
Slyšel jsem mnohokrát, že když někdo umírá, před očima mu projede celý život. To však nebyla pravda. Neviděl jsem své dětství a ani jsem neviděl to, jak jsem byl na dně. Jediné co jsem viděl, byly vzpomínky na něj. Na Storma. Protože to on se mnou zůstal přes všechno. Mohl jsem mu říct cokoliv. Věřil jsem mu. Viděl jsem naše společné výlety. To jak mě vozil na zádech. Naše shledání a náš smích. Byl mi nejlepším přítelem i přes to, jak dlouho jsme se neviděli.
Najednou můj kožich ovanul silný vítr. Ozval se díky tomu i hluk. Zrak se mi leknutím rozjasnil a já vytřeštěně hledal příčinu. Dělal to Storm. Viděl jsem, jak se soustředí. Ale proč? Pak mi to došlo. Tedy, potřeboval jsem nápovědu. Tou mi bylo to, že ten několika metrákový kanec vyletěl do vzduchu, zatočil se a letěl několik metrů vzduchem. Naprázdno jsem polkl a i úlevně zasýpal. Konečně na mém těle nebyla ta tíha.
Užasle jsem zůstal zírat na Stroma a pokusil jsem se pomalu postavit. “Budu v pořádku,“ vyslovil jsem nejistě a udržel se na nohou. Končetiny mě mravenčily, no stát jsem mohl. Byl jsem schopen udělat i krok, tak jsem k němu přidal další a přešel až ke Stormovi. Zabořil jsem mu čenich do kožichu, bylo mi jedno, že jsme oba od krve. “Zachránil si mě,“ vydechl jsem vděčně. “Děkuju mnohokrát,“ pak jsem starostlivě koukl na jeho tlapu. Předtím jsem si všiml, že kulhal. “Co tvá noha?“ Starostlivě jsem se a něj zadíval. Pak jsem koukl k divočákovi a mlsně jsem se olízl. “Mám hlad jako medvěd.“

Ten kanec ztrácel spoustu krve, čemuž pomohl i Storm, když na něj skočil. Obdařil do kousnutím z druhé strany, no divočák mu dal na oplátku kopanec. Oba dva jsme byli od krve, řekl bych, že Strom více. Dost mě to vyděsilo, doufal jsem, že je všechna krev divočáka. Žádná Storma. Nechtěl jsem, aby můj přítel utrpěl nějaké zranění. “Jsi v pohodě?“ Prohodil jsem na půl plynu. Chtěl jsem se ujistit, zda je v pořádku, no zároveň jsem nehodlal ztratit pozornost.
Divočák se po pár metrech začal motat a zpomalil. Vypadalo to dost vtipně a mě neuniklo nemístné zacukání koutky. Než stihl nabrat správný směr, zakopl a natáhl se na zem. Pokusil se ihned posbírat na nohy, já byl však rychlejší a skočil mu na hřbet. Tím jsem ho připíchl zpět k zemi. Vítězně jsem zavyl, jelikož jsem si myslel, že mám vyhráno. To však nebyla tak úplně pravda. Zakousl jsem se divočákovi do krku s tím, že mu zlomím vaz. Začal jsem mu tedy s krkem zezadu cukat. Cítil jsem chuť jeho sladké krve a chtěl jsem jí víc. Nebylo to však tak jednoduché, jak jsem si myslel. Divočák sebral poslední síly. Vize toho, že brzo zemře, mu dodala sílu. Posbíral se na nohy a začal se točit dokola a skákat. Bylo jasné, že mě chce setřást. Zasekl jsem mu své drápy do masa a silněji mu cukl s krkem. Uslyšel jsem křupnutí a mohutné tělo pode mnou ztuhlo. Pak se pomalu sesunulo k zemi. Z jeho očí vymizel život.
Já nestihl včas uskočit a jeho váha mě částečně zavalila. Držel mi levé končetiny. Bolestivě jsem zakňučel a doufal, že Strom nebude váhat a pomůže mi ze sebe to monstrum dostat.

Lexi se na nás vykašlala a já viděl rudě. Bylo mi tedy jedno, zda Storm jde za mnou, a nebo ne. Přes to jsem však někde uvnitř cítil, že se můj strach potlačil, když jsem uslyšel jeho kroky. Protože pokud udělám nějakou hloupost, to on bude ten, kdo mě bude mít na starosti. Kdo mě má jistit a zachránit.
Divočák běžel rychle, já však neměl problém se držet za ním. Bylo to nádherné majestátní zvíře, já však momentálně viděl jen kus masa. Skákal jsem kolem něj, cvakal zuby a vrčel. Dělal jsem vše pro to, aby se bál před tím, než skončí v mém břiše. Chtěl jsem ho vidět trpět tak, jako jsem trpěl já. Můj pohled často směřoval do jeho očí. Vidět ten strach o vlastní život mi přinášelo uspokojení. To co se ze mě v tuhle chvíli stalo, jsem v sobě ještě nikdy nepotkal.
Netrvalo to dlouho a všiml jsem si, že zpomaluje. Sice se unavil on, ale i já již ztrácel ten počáteční elán. Omrzelo mě si hrát na honěnou, chtěl jsem ho už vidět chcípnout. “Shledáš se se stvořitelem,“ zašeptal jsem a vložil sílu do skoku. Zuby proťaly jeho kůži na boku. Zůstal mi v tlamě kus jeho kůže, tuku a masa. Ucítil jsem sprchu krve a to, jak mě svým tělem odhodil. Nesnesitelně kvičel a ztrácejíc krev se rozběhl kupředu. Vnitřní uspokojení narůstalo. Když jsem se přestal kutálet, vyskočil jsem na nohy a rychle se rozběhl dále za ním. “Stůj prase,“ procedil jsem skrz zuby.