Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Strom mi popřál dobré ráno a poté se ihned odtáhl z mé blízkosti. “Já nekoušu,“ pronesl jsem tiše. Bylo mi záhadou, proč by mu měla má blízkost vadit. Já si naopak blízkost užíval, jelikož jsem neměl nikoho, kdo by se ke mně někdy přivinul. Naprázdno jsem polkl. Opět mě přepadl pocit osamocení. Rozmrzele jsem zamručel.
“Spal jsem tvrdě,“ pozměnil jsem trochu jeho slova. “Ale jinak se mi nic nezdálo. Prostě jsem odpadl a spal, dokud to nebylo dost,“ pohled jsem upřel na něj. On musel být také vyčerpaný, no na rozdíl ode mě vypadal, že mu spánek vůbec nepomohl. Vypadal hrozně, bez urážky. Očividně nespal skoro vůbec. “A nevíš, co by ti na spánek pomohlo?“ Mě nenapadalo nic. Když jsem nemohl spát, tak jsem prostě čekal. Pak jsem usnul. Ale to se mi stalo málo kdy.
“Ano, mám,“ hlad jsem měl, to ano, ale náladu na lov vůbec. Počasí bylo takové, že vybízelo k válení se a pospávání. Mě se díky tomu nechtěla vyvinout absolutně žádná fyzická aktivita. Představil jsem si sám sebe, jak si tu lehnu a budu se mu vzpírat. Ovšem, nechtěl jsem vypadat jako idiot. “Z Borůvek se asi nenajíme, co?“ Olízl jsem si tlamu, jako bych snad chtěl sníst ji. Pomalu jsem se líně rozešel k okraji jeskyně. Chvíli jsem zíral dolů a sám sebe přesvědčoval, abych se vrátil a prostě nic nedělal. Nakonec jsem se však pomalu rozešel dolů z jeho úkrytu. “Horší místo sis vybrat nemohl?“ Zamrmlal jsem si pod vousy. Tohle scházení bylo náročnější, než jsem chtěl. Dole jsem zvedl hlavu za ním. “Takže zajíc?“ Lov něčeho většího jsem odmítal.

Můj spánek byl klidný, tichý a ničím nenarušený. Přesně na to sedělo to, že jsem spal jako zabitý. Za celou noc jsem se pohnul jen jednou, a to když mi na čenichu přistál nějaký otravný hmyz. Cukl jsem hlavou, aby uletěl a pak jsem s zamlaskáním znovu usnul.
Když jsem se probral, Storm už byl vedle mě vzhůru. Stále jsme byli blízko sebe, za co jsem byl rád. Zároveň jsem však nahodil pohled „já s tím nemám nic společného.“ Nechtěl jsem vypadat, že bez jeho blízkosti nejsem schopen spát. Trochu jsem se však bál, že to tak opravdu je.
Strom měl na tváři poněkud zamyšlený pohled, který mi napovídal, že kdybych se teď rychle pohnul, mohl by se lehnout. To jsem nechtěl, už jen pro to, že má Strom pusu. V té puse má docela dost zubů. Když se někdo lekne, zuby často končí v jiném těle, než do kterého patří. “Dobré ráno,“ špitl jsem tiše, aby ho snad ani nepolekal můj hlas. Pak jsem do něj jemně drcl čenichem, abych si byl jist, že mě zaregistroval. Když jsem se ho přestal bát, pomalu jsem se postavil na nohy. Celé mé tělo bylo po této nehybné noci zatuhlé. Natáhl jsem přední končetiny a ukázkově své pozadí vytáhl ke stropu jeskyně. V pár částech mého těla zapraskalo. Nijak jsem to nekomentoval a doufal jsem, že Strom bude také dělat, že se to vůbec nestalo. Debata o tom, že stárneme, by teď nebyla nejlepší.
“Jak ses vyspal?“ Zeptal jsem se, aby řeč nestála. Pochyboval jsem o tom, že nějak extra dobře, nebo že se mu třeba zdálo o motýlcích. Přeci jen po tom, co se stalo, muselo být těžké mít klidné sny. Já si naštěstí žádný neuvědomoval.
Koukl jsem směrem ven a začichal. Stále tu byla, takže pořád nepochopila, že už tu nikdy nebude vítána. Ano, Storm ji miluje a odpustí jí. Ale co zbytek smečky? To sotva.

Zeptal se mě, co bych si přál udělat. Ta otázka byla tak prostá, no o odpovědi se to nedalo říct. “Já bych chtěl udělat spoustu věcí,“ řekl jsem tak nějak obecně. Většina z toho, co jsem chtěl udělat, bylo dost osobní. Tedy, spíše jsem se za mé touhy styděl a přišli mi poněkud hloupé. To co jsem chtěl udělat a nemusel jsem se za to stydět, to jsem prostě udělal. Zbytek byl až moc nereálný. Kéž bych mohl dělat věci bez toho, aniž bych se musel být následků. Začal bych tím, že bych se pomstil. Tailla, Megan, Kaien. Všechny by zaplatily za to, jak mi znepříjemnily život. A Tailla nejvíc, protože ne jen že ubližuje mě, ubližuje i mému nejlepšímu příteli. No a to se prostě nedělá.
Poté bych si přál mít vztah. Nemohl jsem se však úplně rozhodnout s kým. Momentálně jsem na tom byl tak, že bych si nejraději přivlastnil Storma a Suzumeho. Společně by jsme žili v nějakém troj-vztahu. Všichni by jsme byli šťastní a měli bychom se rádi. Tedy, hlavně by měli oni dva rádi mě. Mezi sebou by se měli spíše ignorovat. Nechci přece, aby si oni dva zůstali pro sebe a já skončil sám. Opět.
Jinak jsem si přál spoustu věcí. Být nejsilnější na světě, mít smečku, delší srst, nějaké další serepetičky, umět se transportovat… Byla toho spousta, no všechno to bylo zvláštním způsobem nedosažitelné.
“Ať se rozhodneš jakkoliv, jsem tu s tebou,“ což byla pravda. Já tu pro něj byl. To však neznamenalo to, že bych s ním snad souhlasil. Nejraději bych Taillu rozkouskoval, spálil a její popel utopil. Možná jsem to s tou nenávistí přeháněl, ale momentálně ve mně pořád bublal vztek. Po vyspání se snad uklidním.
“Když mě nebudeš přehlížet, tak budu šťastný,“ kývl jsem prostě a hleděl na něj. “A pak možná se dočkáš i odpuštění,“ to jsem zašeptal a trochu jsem i doufal, že to nezaslechne.
Čekal jsem, dokud jsem si nebyl jistý, že usnul. Pak jsem se k němu posunul blíž a přivřel oči. Dotýkal jsem se ho jemně bokem, což mě uklidňovalo. Strach z prázdnoty byl všude.

Kmeny

Stručný popis:
Akce by nijak nezasahovala do normálního děje Gallirei.
Šlo by o něco, jako můžeme vídat v pořadu „kdo přežije.“ Bylo by potřeba vytvořit 2 knihy pro 9 hráčů. Jedna by byla herní – ovšem kvůli rychlosti, by se nesměli psát až moc dlouhé příspěvky. Druhá by byla na otázky.
Každý vlk, který by zde byl, by na začátku neměl nic. Všichni by byli posláni na nějaký opuštěný ostrov. Každý den by se na druhé knize objevila nějaká otázka, hádanka, úkol. Něco. To by museli vlci vyplnit a odesílat do vzkazů. Každý konec týdne by vyřadil 2 vlky, kteří udělali nejméně, nebo mají jednoduše nejméně bodů. Na konci (vaše zadání říká, maximálně měsíc) by zbyl jeden vlk, ten by byl výherce a získal největší odměnu. Čím později vlk vypadne, tím větší odměna.
Odpovídání na otázky by se projevilo i ve druhé knize. Tam by vlci za odpovědi dostávali magie, výhody atd. Herní kniha je však spíše pouze pro zpestření, no na aktivitu hráčů se bude hledět také. Kdo nebude zde psát vůbec, může být na konci týdne vyřazen spíš, než někdo kdo je i zde aktivní.
Herních knih by mohlo být více, aby mohlo hrát více hráčů. Vždy tak maximálně po 9 hráčích, aby se to moc netáhlo. Neherní kniha by byla jen jedna, protože úkoly by byly pro všechny stejné.
Na konci měsíce zbyde z každého „kmene“ jeden vlk. Pokud by byl zájem, mohli by se tihle vlci ještě spojit a pokračovat ještě ve hře o úplně první místo. To by již však přetáhlo měsíc. Pokud jde čistě o měsíc, tak bude několik výherců.

Co je třeba:
Herní knihy: podle počtu hráčů (1 kniha na 9 lidí)
Neherní knihy: 1
Nejlépe nějaký nový profil, kam můžou hráči odpovídat. Postava „šaman.“

Odměny:
Čím déle vlk vydrží, tím více dostane. Pro ty, kteří vydrží až do konce, bych dala něco opravdu speciálního, jelikož je to měsíc aktivity.
Pro ostatní bych to ještě dohodla s vedením, no kdo déle vydrží, ten dostane více.

Kdo se může přihlásit:
Kdokoliv, však každý jen s jedním charakterem.

Moc přemýšlím? Bylo to jako mé druhé jméno. “Moc přemýšlet ale přece není na škodu,“ řekl jsem to, co jsem si opravdu myslel. “Znamená to, že máš nějaké rozmyšlení před tím, než něco uděláš,“ a to bylo to nejlepší, co mohl kdo udělat. Náhlé jednání bez přemýšlení? Ano, kdysi jsem to znal. Ale po pár letech tahle stránka tak nějak odpochodovala. Tedy, dokud jsem se opravdu nenaštval. To jsem pak křičel, co mi přišlo na mysl.
Oslovil mě zvláštním stylem, který mi připomněl mého otce. Přivřel jsem oči, což značilo, že si má dobře rozmyslet, co teď hodlá říct. Vylezlo z něj něco, co znělo jako poučka do života. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil si nakecat, že to takhle vůbec nemyslel. Neměl jsem už energii na další hádku. “Tak až se nakonec nějak dohodnete, tak mi to prosím řekni,“ lehl jsem si a omotal si ocas okolo těla. Bylo mi tak nějak jasné, co bude. Netušil jsem na co ten čas.
“Víš, podle mě si vůbec neuvědomuješ, co po tobě chci,“ poznal jsem to podle těch neustávajících myšlenek, které mi naráželi do hlavy. “Nechci po tobě, aby sis vybral. Nechci tě jen pro sebe, ale jen,“ odmlčel jsem se a chvíli koukal do země. “Ale to co ty děláš. Bolí to, opravdu. Kdykoliv tam byla, cítil jsem se navíc. Nikdy ses mě nezastal, když tam byla. Mohla mi udělat cokoliv a ty jsi to přehlídl,“ hlas se mi opět mírně zachvěl. “To je jedno. Pojďme si prosím lehnout a nechme to na zítra,“ už jsem nedokázal vůbec myslet. Byl jsem vyčerpaný.

Neznal konečné řešení jejich situace, tak proč odešel? Jak mohl odejít s klidem? Chtěl se na to vyspat? Ale jak může mít klidné spaní? A myslí si, že se to spánkem vyřeší? Jistě, oba dva vychladnou a ráno si v zpomaleném záběru s růžovým efektem vběhnou do náruče. Zpěv ptáků a jemná hudba.
“Jo, všiml jsem si, že je z toho Naomi špatná. To je pochopitelné. Ale záleží víc na vás,“ řekl jsem tiše. Tak to bylo vždy. Děti trpěly, když se jejich rodiče rozešli. Ale poslouchat hádky, nebo vidět, jak jsou spolu nešťastní? Jak si nevěří? To je ještě horší. Jejich vztah neubližoval jen Naomi, ale i mě. Dokonce i celé smečce. Když odešla, tak to smečka určitě zaznamenala. Co asi bude, když se vrátí? Boj? Výčitky? Nenávist? Tušil jsem, že se víc jedinců postaví na mou stranu. Byl jsem ochoten fandit každému, kdo se jí za to bude chtít pomstít. Protože odčinit to, co provedla? To nebude jen tak.
Storm mě od sebe neodstrčil, když jsem se k němu přivinul. Byl můj výborný kamarád, ale kdysi pro mě byl taky takovým náhradním taťkou. Já byl dětský a on moudrý a rozumný. Byl takový můj vzor. Teď už jsem zmoudřel, ale pořád pro mě znamenal něco z více úhlů.
Omluvil se mi. Už jsem to řekl Tailla a hodlal jsem to říct i jemu. Slova nic neznamenají. “Slova nic neznamenají. Tohle omluva nespraví,“ a netušil jsem, zda vůbec něco může. Hlas se mi dál klepal, byl v něm ale i jistý klid z vnitřního přesvědčení. “Než sem Tailla přišla, tak ses mi omlouval za to, jak ses ke mně choval. Ale jakmile ona přišla, bude to zase stejné. Je jedno, co ti provede a jak já tě držím. Ona prostě bude vždy nahoře. A já to chápu, miluješ ji. Je to tvá partnerka a láska. Je na prvním místě,“ přes to v tom však nebylo odpuštění.

Ležel jsem uprostřed a měl zavřené oči. Slzy přestaly, no stále jsem se klepal. Když jsem byl ve stresu, vždy mi byla zima.
Uslyšel jsem zvuky. Někdo funěl a škrábal se za mnou do jeskyně. Hrdlo se mi sevřelo strachem. Už bylo šero a já pořádně díky opuchlým očím neviděl. Kdyby byl alespoň den, ale takhle k večeru mě to poděsilo. Ostražitě a vykuleně jsem sledoval vchod, připraven jako správný chlap utéct, spatřil jsem však, že je to Storm. Mé oči se rozšířily překvapením. Zároveň se zastavený pláč chtěl opět vrátit, no podařilo se mi ho zastavit. Zatím.
Proč sem přišel? To to s ní skončil? Odešla? Taillu jsem totiž za ním neviděl. Její pach však byl pořád v lese silný, mohla tedy buď zde být, a nebo před chvilinkou odejít. Nebyl jsem si jistý, co z toho by bylo lepší. Pro mě určitě to druhé, ale pro Storma?
Chvíli tam stál a koukal na mě, no pak se beze slova rozešel blíž a lehl si po mém boku. Musel jsem se rychle rozmyslet, jakou taktiku zvolit. Jestli budu dělat uraženého, nebo hysterku, nebo jako by se nic nestalo. Možností byla spousta a já přemýšlel, co bude vypadat nejvhodněji a nejlépe. Chvíli jsem ho tedy po mém boku ignoroval, no nakonec jsem to zbaběle nevydržel a nalepil se na jeho bok. Už jsem se od něj nechtěl hnout. Čumák mi skončil někde v jeho srsti. Cítil jsem z jeho těla Taillu. Srst na zátylku se mi opět naježila, no nic jsem neříkal.
Chvíli jsem takhle byl a mlčel. Chtěl jsem vědět, co se stalo, no netušil jsem, jestli Storm začne sám mluvit. Čekání bylo ubíjející. “Takže?“ Zeptal jsem se nakřáplým hlasem. Přeci jen jsem ještě před chvílí brečel. To na mém hlase muselo zanechat nějaké stopy. Taky mě bolela hlava, ale to už nemohl poznat nijak. Potřeboval jsem se napít, no to by znamenalo, že bych se musel zvednout. Ne, děkuji.

// Nemám k tomu co teď dodat, tak mě tohle kolo přeskočte. Další uvidím.

Seděl jsem na svém místě. Můj rudý pohled tiše bloudil z jednoho na druhého. Tailla už se chystala k odchodu. Otočila se. Srdce se mi rozbušilo rychleji a na chvíli jsem se dokonce i usmál, pak mi ale došlo, že to Storm pokazí. Protože to je prostě on. A opravdu to udělal, zastavil ji. Sklopil jsem pohled do země a sklopil bolestně uši. Chvíli jsem opravdu věřil tomu, že ji nechá jít. Že se změnil a poučil. Vždyť pro to děláme chyby, abychom se z nich mohli poučit. On to ale nedělal. Dělal stejnou chybu dokola a dokola. Zamiloval se, lepil vztah kousek po kousku. Když mu nějak ublížila, ty sesypané dílky zase slepil. A dělal to do doby, než se na něj vykašlala. Pak chvíli truchlil nad prázdným stolem, no pak našel jinou a vše začalo zase od začátku. A tohle bude stejné a pak znovu. Žádná zamilovanost není nekonečná a až zmizí, tak zbyde vzájemná víra. Jak jí ale po tomhle může věřit?
Nepromluvil jsem. Prostě jsem se zvedl, otočil se a beze slova jsem se pomalu rozešel pryč. Nehodlal jsem tam dál nečinně sedět a koukat se, jak ze sebe dělá rohožku. Odešel jsem tedy na místo, které mi slíbil. Do jeho jeskyně. Měl pravdu, přístup byl těžký, no dostal jsem se tam. Sedl jsem si doprostřed a hleděl jsem do prázdna. Když jsem tu byl sám, zdála se najednou tak velká a chladná. Po tváři mi stekla slza, teď už mohla. Již jsem se nemusel schovávat, protože jsem tu byl sám. Opět sám, protože mě někdo nahradil.
Opět jsem cítil, jak se uvnitř bortím. Jako by si něco tam nahoře nepřálo, abych byl šťastný. Abych se usmíval. Někdo mě musel opravdu nenávidět. Na chviličku, ale ne na malou, jsem si přál usnout a už se nevzbudit.

// Omlouvám se za čekání, ale jsem poněkud časově vytížena. V kraťoučké pauze píšu alespoň tento krátký post.

Hra? Tohle byla její představa o hře? Tak v tom případě, její dětství stálo za prd. Má představa o hře byla daleko jiná. “Hry mají jasný smyls a to ten, že se dva baví. Nebo více, ale prostě má to být zábavná činnost. Neznám žádnou hru, kde se jeden chová jako blázen a druhému jde o život,“ můj pohled byl nadále chladný. Nehodlal jsem se na ni usmívat. Ani kvůli Stormovi. Ten teď u mě měl také černý puntík a měl by se snažit, abych na něj zapomněl.
Tailla na mou otázkou odpověděla otázkou, dokonce tou stejnou, a zaměřila ji na Storma. Vše to bylo jen na něm. Storm vzal mou otázku, kterou vzala Tailla a použil ji na Taillu. Čekal jsem, jestli se budou ptát sebe stále dokola a dokola. Raději jsem odpověděl na otázku, na kterou jsem si v hlavě skládal odpověď. “Ne, přesun jsem si nerozmyslel. Zůstanu tady,“ řekl jsem vážně. Nehodlal jsem přeci kvůli Taille odejít. To ona tu byla ta špatná. To ona byla šílená, ubližovala ostatním a zabírala někomu místo. To ona by se měla snažit, aby zde měla zůstat. Ne já.
Tailla a Storm tedy řešili otázku, co dál. Já se posunul do postranní a sledoval jsem je s výrazem návštěvníka divadla. Fandil jsem Stormovi a přál si, aby celé představení skončilo vyhoštěním zlosyna.

//Jsem absolutně mrtvá. Napíšu zítra.

Připadal jsem si trochu hloupě. Tailla se mi omlouvala, krotila se a vypadala jako zubožené štěně. Já se však neuklidnil. To co tu předvedla, to co udělala před tím? To že se teď omlouvá, neznamená, že to změní. Dokázala tím jenom to, že jsme se od sebe odtrhly. Tedy, já si nedovolil začít vykřikovat, ať si mezi námi Storm vybere. Pokud bych ze sebe měl udělat takového kreténa, tak bych se u toho raději podpálil. I s Taillou, samozřejmě.
Konečně si ta ženská uvědomila, že to trochu přehnala. Podle mého to tedy přehnala hodně a i to bylo slabé slovo. Byla úplně mimo jakoukoliv existující škálu přehánění věcí. Už jsem otevíral ústa, že jí uštědřím nějakou štiplavou poznámku, no zmlkl jsem. Prozradil bych tím, že vím, co si myslí. Navíc jsem nehodlal klesnout na její úroveň ve Stormových očích.
Tailla se omlouvala větami, které vůbec neseděli k tomu, co udělala. “Slyšíš vůbec, co říkáš? Nikdo nemusí být na vedlejší koleji? Takže to „vyber si“ byl nějaký vtip?“ Vydal jsem ze sebe ironický smích, který měl však v sobě dost vysokou dávku hysterie. “Jo, bavil jsem se,“ štěkl jsem a pak ale zase zmlkl a ten zpráskaný pohled se vrátil. Tím co říkala, víc a víc podrývala to, o co se snažila.
Zeptala se na Suzumeho. Ona neměla tušení proč, no můj zoufalý pohled se změnil v zoufalý pohled s něčím ještě více bolestivým. “Nevím, kde je,“ hlesl jsem a sklopil pohled. Chyběl mi. Tak moc mi chyběl a zároveň mě bolel fakt, že já jemu ne. Kdybych mu chyběl, tak by sem přeci mohl přijít. Věděl, kde jsem. On sem ale se mnou ani jít nechtěl. Určitě je s Winter, nebo s někým jiným. Určitě si namotává všechny. Moje žárlivá mysl si vytvářela jistoty, které nebyly ničím podloženy. Pohnul jsem se tak, aby se špička mého ocasu dotýkala Storma. Potřeboval jsem jej cítit.
Koukl jsem na Storma a chvíli mlčel. “N-nevyměnil? A jak to tedy bude?“ Věděl jsem, že je ta otázka možná moc brzo. No já nebyl schopen čekat.

// Odepíšu zítra.

Tailla byla klidná, uši měla svěšené. Přiblížila se ke mně. Celý jsem se napjal a natiskl se na Stormův bok. Nebylo mi příjemné, že se přiblížila. Molha to celé jen hrát. Mohla se přiblížit a zardousit mě. Netušil jsem, čeho všeho je schopná, no nevěřil jsem jí. “Nejsi vrah? A co tedy jsi? Kdyby Storm nezasáhl,“ jen jsem naprázdno polkl. “Nevím, jestli to víš, ale když někomu odepřeš přístup vzduchu, tak umře,“ řekl jsem ne zrovna příjemným hlasem. Pořád jsem byl napružený a nehodlal jsem toho jen tak nechat. Doufal jsem, že Storm však mé emoce kontrolovat nebude.
Řekla, že by mi nikdy neublížila. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “To co říkáš, nic neznamená. Říct že jsi nechtěla, nebo se omlouvat. Jaký to má smysl? Udělala jsi to a je jedno proč. Prostě si to udělala a to z vlastní vůle,“ omluva pro mě neměla žádný význam. Je to jen hloupé slovo, vymyšlené za účelem ubližovat. Pokud chce odpuštění, chce to činy a čas. A takováto věc se jen tak nezapomíná.
Storm ke mně promluvil ve chvíli, kdy již mé tváře byly zvlhlé. Tailla mě viděla brečet, ale v tuhle chvíli už mi to bylo úplně jedno. Chvíli jsem se na Storma ublíženě koukal. Vzpomněl jsem si přitom na Suzumeho. Ten alespoň dělal, že pro něj něco znamenám. Zaslechl jsem i Taillinu vnitřní otázku. Žárlím na ni? Zeptal jsem se sám sebe. Nikdy jsem se nad tím nezamyslel, ale nejspíše nějaká má část určitě ano. Já byl ochoten pro Storma udělat cokoliv. Jistým stylem jsem ho miloval a nikdy bych od něj jen tak neodešel. Kdybych se jen tak narodil v jiném pohlaví. Sklopil jsem pohled. “Myslel jsi to vážně, ale teď už to neplatí. Vyměnil jsi mě, jako to děláš vždy. Když je tu ona, tak mě odsuneš na druhou kolej a já,“ zmlkl jsem. Nebyl jsem schopen povídat dál. Hlas se mi klepal a já to nedokázal zastavit. Sklopil jsem pohled do země. Všechna ta bojovnost a odhodlanost zmizela.

Storm zasáhl v pravý čas a Tailla se uklidnila. Strom však magii použil jen na ni, takže já stále klidný nebyl. Tailla byla zlomená a všechen ten adrenalin pomalu odstupoval. Všechen ten klid a rezignace se pomalu vytrácely. Mé tělo se chvělo víc a víc, no má tvář zůstávala nadále pevná a chladná. Nedovolil jsem si projevit slabost. Ne před ní. Jediné co jsem udělal, bylo to, že jsem se úzkostlivě držel po Stormově boku.
Omluvila se mi. Chvíli jsem na ni bezbarvě zíral, no pak jsem zavrtěl hlavou. Tohle nebyla věc, kterou bych byl schopen odpustit. Kdysi mi zlomila nohu, to byla věc, jenž jsem dokázal po čase přejít. U jezera jsem i na chvíli věřil, že je všechna ta nenávist pryč. Pak na mě ale opět vyjela a mě došlo, že je prostě forma existence, která se mi vždy bude protivit. Nechápal jsem, jak ji Strom může milovat. Je to sebestředný blázen.
Zeptala se na počasí, jako by se snad nic nestalo. Tiše jsem po Stormově boku zavrčel a cukl sebou. Měl jsem co dělat, abych po ní teď nevystartoval já. Nejspíše by se ani po tom Stormově čarování nebránila. Taky jsem měl přeci karty, které ještě neznala. Mohl jsem použít svou magii a stát se neviditelným pro okolní svět. Druhou stranou síly jí zakrýt zrak a pak ji začít podpalovat. Netušila by, kde jsem. Mohl bych jí udusit, upálit, zalknout. Já ale nehodlal klesnout na její úroveň. Její smrt by mi Storm nikdy neodpustil. Ale jednou, náhody se přeci stávají. Jiskřička od ohně přeskočí a hned je zaděláno.
Storm to s ní nevzdával. Byl ochoten jí odpustit vše a vzít ji zpět, pokud se změní. Zahleděl jsem se na něj hlubokýma očima. “Jednoho dne, toho budeš litovat,“ řekl jsem mu upřímně. Nemyslel jsem si to, byl jsem tím plně přesvědčený. Nevěřil jsem v to, že se změní. Věřil jsem, že mu to jednoho dne ublíží ještě více, než doposud.
“Kdybys ji neuklidnil, tak jsem mrtví,“ vydechl jsem s pohledem zabořeným do země. Pak jsem se mu však koukl do očí. “Dobrovolně si do ložnice zveš vraha,“ mé oči se zaleskly. “P-přitom jsi slíbil, že tam s tebou budu já,“ hlas se mi zlomil a já se stáhl, jako by mě kopl do břicha. Tohle všechno co dělal, byla rána pod pás.