Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jsme již mimo jeskyni. V lese.

Storm se taky zrovna očividně nebavil, když jsme tu byli jen sami dva. “Já doufám, že brzo ano. Chci je poznat a už se tu trochu nudím,“ koukl jsem na něj a nenechal mu prostor mluvit. “To nemyslím tak, že by mi tvá přítomnost nestačila. Jen už bych chtěl nějaký zážitek. Tohle polehávání a tlachání už mi leze ušima,“ nebyl jsem na tohle dělaný. Měl jsem rád, když se něco dělo. Jinak jsem měl otravnou a línou náladu.
“Skupinový lov? První by to chtělo tu skupinu,“ chvíli jsem mlčel. Pak jsem zvolil opatrný tón. “Tobě to nevadí? Jistě, mají svobodu pohybu, ale měli by také splňovat své povinnosti,“ koukl jsem mu do tváře. “Jako třeba se tu někdy objevit a aspoň říci, že žijou,“ pohodil jsem rameny, jako by to nebylo ani tak důležité. “Měl bys je pak seřvat,“ nebo jim prostě nějak nadat.
“Takže, manipulaci s ohněm si zvládl. Zkus tohle zapálit,“ ukázal jsem na listí, které již dostihl podzim a bylo spadené na zemi.

“To věřím,“ řekl jsem stále tak nějak bez emocí. Ani jsem si to moc neuvědomoval. Připojil jsem alespoň jakousi průhlednou podobu úsměvu. Nechtěl jsem, aby věděl, jak se uvnitř cítím. Stejně to ale věděl. Měl to tímhle velmi ulehčené. Nemusel zjišťovat, jak se druzí cítí. Prostě to věděl. Taky by se mi taková magie hodila.
Když jsem zmínil Malobora, Stormova tvář na to okamžitě reagovala s jistým odporem. Bylo mi jasné proč, no nemohl jsem se připojit. Pro mě byl Maloboro vždy dobrák. Byl hodný a hlavně byl upřímný. To díky němu jsem pochopil, jaká Megan je. Řekl mi, co udělala a já to pak s ní ukončil. Kdo ví, jak dlouho bych byl jinak v jejich spárech. V každém případě jsem to nehodlal vytahovat. Maloboro byl pryč a já měl Storma daleko raději než jeho. Nehodlal jsem tedy Malobora bránit. “Úsměv, příteli,“ popíchl jsem ho trošku.
“Coffina si moc nepamatuju, ale Nel ano,“ pousmál jsem se. Byla kdysi tak malá, na rozdíl od teď. Storm zmínil časy, kdy jsem byl omega. “Ano,“ vypjal jsem při těch slovech hruď. Vůbec jsem se nestyděl za to, že jsem jí kdysi byl. Znamenalo to, že jsem si poté musel něčím postup zasloužit. A já se kappou opravdu stal a zasloužil jsem si to. Všichni to uznali, tedy kromě Tailli. To mě ale netrápilo, protože Hotaru mě měla ráda. Tedy, alespoň jsem si to myslel. Pravdu neznám. Ale dokázal jsem ji pobavit, když se Angelus toulal pořád někde pryč. Kde je jemu konec? A kde jí? Rád bych je viděl, hlavně tedy Hotaru. O Stormovi se tohle asi říct nedalo.
“Eh,“ vydechl jsem překvapeně. Otázka o počasí? Musel se se mnou asi hodně nudit, nebo netušil, o čem dál vést rozhovor. Alespoň já tedy vždy vytahoval počasí až jako záchranu. “No, netuším. Léto bylo dost horké, možná bude zima zase dost studená. V každém případě se musíme připravit,“ protože už klepe na dveře.
“Nechceš se vrátit k tomu ohni? Tailla nás předtím vyrušila,“ i jen její jméno jsem vyslovoval s jistým podrážděním.

Myslel na ni a na tváři se mu objevil úsměv. Docela mě to zabolelo. Bylo to ale jiné, než když jsem žárlil na Taillu. Teď jsem spíš kvůli tomu úsměvu nenáviděl sám sebe. Nemohl jsem to vyčítat nikomu jinému, než sobě, že si Storm našel náhradu. Měl jsem jej najít daleko dříve. Zkusit se vrátit na tohle místo. Strach je velký nepřítel. A Storm si musel najít někoho, s kým by trávil čas. Komu by se mohl svěřit. Hlavně když se na něj Tailla vykašlala. I já se o něco takového pokusil. Jen jednou a dokonce jsem si i chvíli myslel, že úspěšně. Suzume by mohl být dobrý společník. Nejspíše na mě již zapomněl. “Jsem rád, že někoho takového máš,“ řekl jsem prázdným hlasem. Nebyly v něm žádné emoce.
“Ne, jen si jej pamatuji,“ pohodil jsem rameny. “Hlavně díky Maloborovi. Kdysi jsem si s ním rozuměl,“ byl můj dobrý kamarád. Ještě před tím, než jsem se začal bavit více se Stormem. Andante byl přeci Malobora. Pamatoval jsem si ještě časy, kdy byla Tailla a Maloboro. Storm a Stella. Megan a já. Bylo to dávno a pak se najednou něco pokazilo. Maloboro a Megan, Maloboro pak zmizel, Stella si našla někoho jiného, Storm zůstal sám a pak se dal dohromady s Taillou, která mi jej vzala. Přivřel jsem mírně oči. Celá tahle etapa byla jako z nějaké pohádky, která čeká na svůj šťastný konec.
“Spíš si pamatuji Santiaga, toho jsem párkrát hlídal,“ byli to velmi hezké časy. Pamatuje si on mě? “Pamatuje si mě Coffin? A Aranel?“ U Aranel jsem tomu věřil, u Coffina až tak ne.

Storm se mi pokusil popsat Vločku. Moc mi ten popis nepomohl, přeci jen jsem si nemohl pamatovat všechny tváře a jména. “Je to tvoje dobrá kamarádka, že?“ To už říkal. Jako by snad v mém hlase zazněla i otázka „je lepší jak já?“ No vyslovit bych si ji nikdy nedovolil.
Storm mi bez ostychu řekl, že ve smečce těžko někoho potkám. Tím mi ještě více podryl už tak nízké sebevědomí. Naštěstí to dalšími slovy zvládl opět urovnat. “Doufám v to,“ kývl jsem. Opravdu jsem si přál, aby se jednou objevil někdo, s kým budu šťastný. Bylo mi jedno, jestli to bude vlk a nebo vlčice. No jemu jsem si řekl o vlčici z pochopitelných důvodů. Vlk a vlčice, to bylo klasické spojení. Potkal jsem za celý svůj život jen dva vlky, kteří byli ochotni mít něco s jiným vlkem. Maxise a Visiona. Maxis mi chyběl a Vision také. Každý jiným způsobem.
“Andante, ne?“ Pokusil jsem si vybavit jméno Taillina syna. Docela by mě zajímalo, jestli si mě pamatuje. Nebo jestli si mě pamatuje Naomi. A co třeba Aranel? Ta tu teď má taky žít. Na ni jsem měl také dost vzpomínek, teď mi zde chyběla. Tenkrát mi dost pomohla a udělala to, co Storm neudělal. Když mi Tailla ublížila, tak se mě zastala a ještě mi pomohla, abych se uzdravil.
//Krátké, ale kuchtím. :D

“Naomi mě asi nebude mít zrovna v lásce,“ konstatoval jsem a podíval se směrem, kde jsem ji viděl naposledy. Byl jsem překážka mezi jejími rodiči. Ona viděla celou tu akci, kdy jsem se snažil Taillu vyhostit, seřvat a zničit. Za to jsem si určitě nevysloužil medaili „nejhodnější strýček.“ Já však vůči ní nic neměl, nenesla na sobě přeci chyby své matky. A to že ji sem přivedla? To bylo pochopitelné. Děti se vždy snaží lepit své rodiče dohromady. Udělal bych nejspíše to stejné. Až jednou v téhle stránce života dospěje, pak pochopí, proč jsem se choval, jak jsem se choval.
“A Vločka, to mi něco říká,“ to jméno mi opravdu bylo něčím známé. Vybavoval jsem si les, vodu, bílou srst. Netušil jsem však, zda mě jen neklame má paměť. Třeba je to jen blud, nebo shoda jmen. “Třeba si vzpomenu, když ji uvidím,“ pokud tedy někdy. Zatím se zde pořád nikdo neobjevil. Storma to muselo znepokojovat, mě to taky nedělalo šťastným. Být tu s Taillou a Stormem? To nebyla šťastná trojka. Nejspíše to brzo povede k další hádce. Já tedy rozhodně ustoupit nehodlal, to ona byla ta špatná. Pokud by tu však bylo více vlků, před obecenstvem by si to nedovolila. Tedy, vlastně ano. Je to Tailla. Má přeci potřebu si stále něco dokazovat.
“Asi ano, nejspíše je jinde. Ale svět je tak veliký, jak ji mám najít? Tohle by bylo pohodlnější,“ sklopil jsem pohled. Upřímně? Už jsem nevěřil v to, že na mě nějaká „ta pravá“ čeká. V mém srdci to místo obsadila Kaien. Byla pro mě jako stvořená. Tolik mi ublížilo to, co mi tenkrát udělala. Čas mě donutil se s tím smířit, no nebyl jsem schopen zapomenout. A její místo nikdo ne a ne nahradit.
“Co když nic takového není?“ Koukl jsem na něj s kritickým pohledem. “Co když to tak nefunguje? Co když mě čeká zbytek života takhle?“ Litování nad vlastním životem jsem zvládal na jedničku.
“Je tu někdo další,“ cizí pach se mi zaryl do čenichu. Koukl jsem se na Storma, doufal jsem, že to bude nějak řešit. Tailla se tím směrem rozběhla, co mě ještě víc naštvalo. Zamračil jsem se směrem, kde mizel její zadek. Proč tam šla ona? Nebyla ještě ani oficiálním členem, neměla žádné právo tohle místo bránit, nebo se zde volně pohybovat. Měla čekat, až jí to Storm povolí. Prosit o odpuštění.

Drápem jsem jej roztrhl, kůži stáhl, kosti odhodil a maso jsem si do sebe začal cpát. Storm už tu byl také. Přeměřil jsem pohledem jeho úlovek, byl větší než ten můj. Přivřel jsem závistivě oči a na chvíli nafoukl tváře. Pak jsem si však připomněl, že již nejsem malé vlče a on se neslituje. Navíc, již nejsem ten, kdo musí mít všechno, co mají ostatní. Ale ano Blueberry, přesně takový jsi. Promluvila moje mysl falešným laskavým hlasem.
Mlčeli jsme a já se pomalu přestal soustředit na jídlo. Tedy, jedl jsem, ale mé myšlenky byly daleko od tohoto místa. Přemýšlel jsem o spoustě věcí. “Storme?“ Oslovil jsem ho opatrně, jako bych se bál toho, co řeknu dál. Opravdu to tak bylo. “Máš,“ naprázdno jsem polkl. “Máš ve smečce nějakou vlčici? Víš,“ chvíle trapného ticha. “Nějakou hodnou,“ hlas se mi jemně chvěl. Nebyl jsem se mu kvůli studu schopen podívat do očí. Zoufalost mě dohnala do poslední fáze a já tuhle větu musel použít. Bylo mi smutno a cítil jsem se tak sám. Tedy, byl tu Storm, ale to není ono. Každý přece potřebuje trochu lásky a já nebyl žádnou výjimkou. Chyběl mi hřejivý dotek.
“Opravdu bych si přál, mít někoho, s kým bych mohl být,“ hleděl jsem do země. “Nejsem uzpůsobený k tomu, abych byl pořád sám,“ doufal jsem, že to nepochopí zle. Znělo to trochu, jako by jeho přítomnost nic neznamenala. Já teď myslel jen tu romantickou část, tu by mi on určitě nebyl ochoten dělat. Já bych o to stál.
Pomalu jsem dojedl zajíce a kožešinu si rozhodl ponechat. Felix. Na mysl se mi vloudilo jméno mého kožešinového kamaráda z minulosti. Pousmál jsem se a jemně kožešinu posunul blíž k sobě. Kosti jsem pak zahrabal do hlíny.

“Osobní prostor? Ten nemám rád,“ pronesl jsem bez nějakých ostychů. Tedy, nechtěl jsem, aby to Strom pochopil špatně. Nechtěl jsem mu tímhle naznačit, že chci, aby se po mě plazil. Tedy, chtěl jsem to, ale on? On na to měl přeci Taillu. Ta mu ještě do nedávna tohle všechno dávala a nejspíše zase dávat bude. Já si budu muset najít někoho jiného, koho můžu svou blízkostí obtěžovat. Moc jsem netušil koho. Asi nějakou zdechlinu.
Storm ladně seskočil z jeho úkrytu a popostrčil mě čenichem do boku. Něco jsem zamrmlal a pak rezignoval. Sice jsem ho chtěl přemlouvat, aby něco chytil i za mě, no on vypadal, že to nepřipadá v úvahu. Jako by mě snad i chtěl nutit do nějakého většího pohybu. Já to však v plánu neměl, rozhodně ne ještě pár hodin. Ještě jsem na půl spal a při tomhle počasí se jen tak neproberu.
Rozešel jsem se kupředu a čenichal. Chtěl jsem zachytit pach své oběti, no pořád mi do čenichu lezl Taillin pach. Byl pro mě tak výrazný hlavně pro to, protože jsem ho tu vůbec nechtěl. Zachránil mě až pohyb, který se mihl někde v keři. Loudavě jsem se za ním rozběhl. Byl to zajíc. Malý, ne moc rychlý, nejspíš na pokraji smrti. Normálně bych nad takovým ohrnul nos a nechal ho být, no teď jsem opravdu vybíravý nebyl. Skočil jsem po něm, zakousl se. Chytl jsem ho bez problémů, byl to přeci jen zajíc. Takového jsem už lovil milionkrát. Udělal jsem pár kroků a nechal si jej spadnout k nohám. Chvíli jsem na něj koukal, jak tam leží a krvácí. Ten pohled mě naplňoval jistým odporem, no i jistým vzrušením. A samozřejmý pocit vítězství se dostavil taky a trochu mě povzbudil. Začal jsem z něj pomalu stahovat kůži.

Strom mi popřál dobré ráno a poté se ihned odtáhl z mé blízkosti. “Já nekoušu,“ pronesl jsem tiše. Bylo mi záhadou, proč by mu měla má blízkost vadit. Já si naopak blízkost užíval, jelikož jsem neměl nikoho, kdo by se ke mně někdy přivinul. Naprázdno jsem polkl. Opět mě přepadl pocit osamocení. Rozmrzele jsem zamručel.
“Spal jsem tvrdě,“ pozměnil jsem trochu jeho slova. “Ale jinak se mi nic nezdálo. Prostě jsem odpadl a spal, dokud to nebylo dost,“ pohled jsem upřel na něj. On musel být také vyčerpaný, no na rozdíl ode mě vypadal, že mu spánek vůbec nepomohl. Vypadal hrozně, bez urážky. Očividně nespal skoro vůbec. “A nevíš, co by ti na spánek pomohlo?“ Mě nenapadalo nic. Když jsem nemohl spát, tak jsem prostě čekal. Pak jsem usnul. Ale to se mi stalo málo kdy.
“Ano, mám,“ hlad jsem měl, to ano, ale náladu na lov vůbec. Počasí bylo takové, že vybízelo k válení se a pospávání. Mě se díky tomu nechtěla vyvinout absolutně žádná fyzická aktivita. Představil jsem si sám sebe, jak si tu lehnu a budu se mu vzpírat. Ovšem, nechtěl jsem vypadat jako idiot. “Z Borůvek se asi nenajíme, co?“ Olízl jsem si tlamu, jako bych snad chtěl sníst ji. Pomalu jsem se líně rozešel k okraji jeskyně. Chvíli jsem zíral dolů a sám sebe přesvědčoval, abych se vrátil a prostě nic nedělal. Nakonec jsem se však pomalu rozešel dolů z jeho úkrytu. “Horší místo sis vybrat nemohl?“ Zamrmlal jsem si pod vousy. Tohle scházení bylo náročnější, než jsem chtěl. Dole jsem zvedl hlavu za ním. “Takže zajíc?“ Lov něčeho většího jsem odmítal.

Můj spánek byl klidný, tichý a ničím nenarušený. Přesně na to sedělo to, že jsem spal jako zabitý. Za celou noc jsem se pohnul jen jednou, a to když mi na čenichu přistál nějaký otravný hmyz. Cukl jsem hlavou, aby uletěl a pak jsem s zamlaskáním znovu usnul.
Když jsem se probral, Storm už byl vedle mě vzhůru. Stále jsme byli blízko sebe, za co jsem byl rád. Zároveň jsem však nahodil pohled „já s tím nemám nic společného.“ Nechtěl jsem vypadat, že bez jeho blízkosti nejsem schopen spát. Trochu jsem se však bál, že to tak opravdu je.
Strom měl na tváři poněkud zamyšlený pohled, který mi napovídal, že kdybych se teď rychle pohnul, mohl by se lehnout. To jsem nechtěl, už jen pro to, že má Strom pusu. V té puse má docela dost zubů. Když se někdo lekne, zuby často končí v jiném těle, než do kterého patří. “Dobré ráno,“ špitl jsem tiše, aby ho snad ani nepolekal můj hlas. Pak jsem do něj jemně drcl čenichem, abych si byl jist, že mě zaregistroval. Když jsem se ho přestal bát, pomalu jsem se postavil na nohy. Celé mé tělo bylo po této nehybné noci zatuhlé. Natáhl jsem přední končetiny a ukázkově své pozadí vytáhl ke stropu jeskyně. V pár částech mého těla zapraskalo. Nijak jsem to nekomentoval a doufal jsem, že Strom bude také dělat, že se to vůbec nestalo. Debata o tom, že stárneme, by teď nebyla nejlepší.
“Jak ses vyspal?“ Zeptal jsem se, aby řeč nestála. Pochyboval jsem o tom, že nějak extra dobře, nebo že se mu třeba zdálo o motýlcích. Přeci jen po tom, co se stalo, muselo být těžké mít klidné sny. Já si naštěstí žádný neuvědomoval.
Koukl jsem směrem ven a začichal. Stále tu byla, takže pořád nepochopila, že už tu nikdy nebude vítána. Ano, Storm ji miluje a odpustí jí. Ale co zbytek smečky? To sotva.

Zeptal se mě, co bych si přál udělat. Ta otázka byla tak prostá, no o odpovědi se to nedalo říct. “Já bych chtěl udělat spoustu věcí,“ řekl jsem tak nějak obecně. Většina z toho, co jsem chtěl udělat, bylo dost osobní. Tedy, spíše jsem se za mé touhy styděl a přišli mi poněkud hloupé. To co jsem chtěl udělat a nemusel jsem se za to stydět, to jsem prostě udělal. Zbytek byl až moc nereálný. Kéž bych mohl dělat věci bez toho, aniž bych se musel být následků. Začal bych tím, že bych se pomstil. Tailla, Megan, Kaien. Všechny by zaplatily za to, jak mi znepříjemnily život. A Tailla nejvíc, protože ne jen že ubližuje mě, ubližuje i mému nejlepšímu příteli. No a to se prostě nedělá.
Poté bych si přál mít vztah. Nemohl jsem se však úplně rozhodnout s kým. Momentálně jsem na tom byl tak, že bych si nejraději přivlastnil Storma a Suzumeho. Společně by jsme žili v nějakém troj-vztahu. Všichni by jsme byli šťastní a měli bychom se rádi. Tedy, hlavně by měli oni dva rádi mě. Mezi sebou by se měli spíše ignorovat. Nechci přece, aby si oni dva zůstali pro sebe a já skončil sám. Opět.
Jinak jsem si přál spoustu věcí. Být nejsilnější na světě, mít smečku, delší srst, nějaké další serepetičky, umět se transportovat… Byla toho spousta, no všechno to bylo zvláštním způsobem nedosažitelné.
“Ať se rozhodneš jakkoliv, jsem tu s tebou,“ což byla pravda. Já tu pro něj byl. To však neznamenalo to, že bych s ním snad souhlasil. Nejraději bych Taillu rozkouskoval, spálil a její popel utopil. Možná jsem to s tou nenávistí přeháněl, ale momentálně ve mně pořád bublal vztek. Po vyspání se snad uklidním.
“Když mě nebudeš přehlížet, tak budu šťastný,“ kývl jsem prostě a hleděl na něj. “A pak možná se dočkáš i odpuštění,“ to jsem zašeptal a trochu jsem i doufal, že to nezaslechne.
Čekal jsem, dokud jsem si nebyl jistý, že usnul. Pak jsem se k němu posunul blíž a přivřel oči. Dotýkal jsem se ho jemně bokem, což mě uklidňovalo. Strach z prázdnoty byl všude.

Kmeny

Stručný popis:
Akce by nijak nezasahovala do normálního děje Gallirei.
Šlo by o něco, jako můžeme vídat v pořadu „kdo přežije.“ Bylo by potřeba vytvořit 2 knihy pro 9 hráčů. Jedna by byla herní – ovšem kvůli rychlosti, by se nesměli psát až moc dlouhé příspěvky. Druhá by byla na otázky.
Každý vlk, který by zde byl, by na začátku neměl nic. Všichni by byli posláni na nějaký opuštěný ostrov. Každý den by se na druhé knize objevila nějaká otázka, hádanka, úkol. Něco. To by museli vlci vyplnit a odesílat do vzkazů. Každý konec týdne by vyřadil 2 vlky, kteří udělali nejméně, nebo mají jednoduše nejméně bodů. Na konci (vaše zadání říká, maximálně měsíc) by zbyl jeden vlk, ten by byl výherce a získal největší odměnu. Čím později vlk vypadne, tím větší odměna.
Odpovídání na otázky by se projevilo i ve druhé knize. Tam by vlci za odpovědi dostávali magie, výhody atd. Herní kniha je však spíše pouze pro zpestření, no na aktivitu hráčů se bude hledět také. Kdo nebude zde psát vůbec, může být na konci týdne vyřazen spíš, než někdo kdo je i zde aktivní.
Herních knih by mohlo být více, aby mohlo hrát více hráčů. Vždy tak maximálně po 9 hráčích, aby se to moc netáhlo. Neherní kniha by byla jen jedna, protože úkoly by byly pro všechny stejné.
Na konci měsíce zbyde z každého „kmene“ jeden vlk. Pokud by byl zájem, mohli by se tihle vlci ještě spojit a pokračovat ještě ve hře o úplně první místo. To by již však přetáhlo měsíc. Pokud jde čistě o měsíc, tak bude několik výherců.

Co je třeba:
Herní knihy: podle počtu hráčů (1 kniha na 9 lidí)
Neherní knihy: 1
Nejlépe nějaký nový profil, kam můžou hráči odpovídat. Postava „šaman.“

Odměny:
Čím déle vlk vydrží, tím více dostane. Pro ty, kteří vydrží až do konce, bych dala něco opravdu speciálního, jelikož je to měsíc aktivity.
Pro ostatní bych to ještě dohodla s vedením, no kdo déle vydrží, ten dostane více.

Kdo se může přihlásit:
Kdokoliv, však každý jen s jedním charakterem.

Moc přemýšlím? Bylo to jako mé druhé jméno. “Moc přemýšlet ale přece není na škodu,“ řekl jsem to, co jsem si opravdu myslel. “Znamená to, že máš nějaké rozmyšlení před tím, než něco uděláš,“ a to bylo to nejlepší, co mohl kdo udělat. Náhlé jednání bez přemýšlení? Ano, kdysi jsem to znal. Ale po pár letech tahle stránka tak nějak odpochodovala. Tedy, dokud jsem se opravdu nenaštval. To jsem pak křičel, co mi přišlo na mysl.
Oslovil mě zvláštním stylem, který mi připomněl mého otce. Přivřel jsem oči, což značilo, že si má dobře rozmyslet, co teď hodlá říct. Vylezlo z něj něco, co znělo jako poučka do života. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil si nakecat, že to takhle vůbec nemyslel. Neměl jsem už energii na další hádku. “Tak až se nakonec nějak dohodnete, tak mi to prosím řekni,“ lehl jsem si a omotal si ocas okolo těla. Bylo mi tak nějak jasné, co bude. Netušil jsem na co ten čas.
“Víš, podle mě si vůbec neuvědomuješ, co po tobě chci,“ poznal jsem to podle těch neustávajících myšlenek, které mi naráželi do hlavy. “Nechci po tobě, aby sis vybral. Nechci tě jen pro sebe, ale jen,“ odmlčel jsem se a chvíli koukal do země. “Ale to co ty děláš. Bolí to, opravdu. Kdykoliv tam byla, cítil jsem se navíc. Nikdy ses mě nezastal, když tam byla. Mohla mi udělat cokoliv a ty jsi to přehlídl,“ hlas se mi opět mírně zachvěl. “To je jedno. Pojďme si prosím lehnout a nechme to na zítra,“ už jsem nedokázal vůbec myslet. Byl jsem vyčerpaný.

Neznal konečné řešení jejich situace, tak proč odešel? Jak mohl odejít s klidem? Chtěl se na to vyspat? Ale jak může mít klidné spaní? A myslí si, že se to spánkem vyřeší? Jistě, oba dva vychladnou a ráno si v zpomaleném záběru s růžovým efektem vběhnou do náruče. Zpěv ptáků a jemná hudba.
“Jo, všiml jsem si, že je z toho Naomi špatná. To je pochopitelné. Ale záleží víc na vás,“ řekl jsem tiše. Tak to bylo vždy. Děti trpěly, když se jejich rodiče rozešli. Ale poslouchat hádky, nebo vidět, jak jsou spolu nešťastní? Jak si nevěří? To je ještě horší. Jejich vztah neubližoval jen Naomi, ale i mě. Dokonce i celé smečce. Když odešla, tak to smečka určitě zaznamenala. Co asi bude, když se vrátí? Boj? Výčitky? Nenávist? Tušil jsem, že se víc jedinců postaví na mou stranu. Byl jsem ochoten fandit každému, kdo se jí za to bude chtít pomstít. Protože odčinit to, co provedla? To nebude jen tak.
Storm mě od sebe neodstrčil, když jsem se k němu přivinul. Byl můj výborný kamarád, ale kdysi pro mě byl taky takovým náhradním taťkou. Já byl dětský a on moudrý a rozumný. Byl takový můj vzor. Teď už jsem zmoudřel, ale pořád pro mě znamenal něco z více úhlů.
Omluvil se mi. Už jsem to řekl Tailla a hodlal jsem to říct i jemu. Slova nic neznamenají. “Slova nic neznamenají. Tohle omluva nespraví,“ a netušil jsem, zda vůbec něco může. Hlas se mi dál klepal, byl v něm ale i jistý klid z vnitřního přesvědčení. “Než sem Tailla přišla, tak ses mi omlouval za to, jak ses ke mně choval. Ale jakmile ona přišla, bude to zase stejné. Je jedno, co ti provede a jak já tě držím. Ona prostě bude vždy nahoře. A já to chápu, miluješ ji. Je to tvá partnerka a láska. Je na prvním místě,“ přes to v tom však nebylo odpuštění.

Ležel jsem uprostřed a měl zavřené oči. Slzy přestaly, no stále jsem se klepal. Když jsem byl ve stresu, vždy mi byla zima.
Uslyšel jsem zvuky. Někdo funěl a škrábal se za mnou do jeskyně. Hrdlo se mi sevřelo strachem. Už bylo šero a já pořádně díky opuchlým očím neviděl. Kdyby byl alespoň den, ale takhle k večeru mě to poděsilo. Ostražitě a vykuleně jsem sledoval vchod, připraven jako správný chlap utéct, spatřil jsem však, že je to Storm. Mé oči se rozšířily překvapením. Zároveň se zastavený pláč chtěl opět vrátit, no podařilo se mi ho zastavit. Zatím.
Proč sem přišel? To to s ní skončil? Odešla? Taillu jsem totiž za ním neviděl. Její pach však byl pořád v lese silný, mohla tedy buď zde být, a nebo před chvilinkou odejít. Nebyl jsem si jistý, co z toho by bylo lepší. Pro mě určitě to druhé, ale pro Storma?
Chvíli tam stál a koukal na mě, no pak se beze slova rozešel blíž a lehl si po mém boku. Musel jsem se rychle rozmyslet, jakou taktiku zvolit. Jestli budu dělat uraženého, nebo hysterku, nebo jako by se nic nestalo. Možností byla spousta a já přemýšlel, co bude vypadat nejvhodněji a nejlépe. Chvíli jsem ho tedy po mém boku ignoroval, no nakonec jsem to zbaběle nevydržel a nalepil se na jeho bok. Už jsem se od něj nechtěl hnout. Čumák mi skončil někde v jeho srsti. Cítil jsem z jeho těla Taillu. Srst na zátylku se mi opět naježila, no nic jsem neříkal.
Chvíli jsem takhle byl a mlčel. Chtěl jsem vědět, co se stalo, no netušil jsem, jestli Storm začne sám mluvit. Čekání bylo ubíjející. “Takže?“ Zeptal jsem se nakřáplým hlasem. Přeci jen jsem ještě před chvílí brečel. To na mém hlase muselo zanechat nějaké stopy. Taky mě bolela hlava, ale to už nemohl poznat nijak. Potřeboval jsem se napít, no to by znamenalo, že bych se musel zvednout. Ne, děkuji.