Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvka

Vydali jsme se pryč z lesa. Cítil jsem se opět osvobozeně, i když trochu nejistě. Události posledních okamžiků mi v hrdle vytvořili knedlík. Suzume to bral vše naštěstí poměrně s lehkostí, takže jsem se díky němu dokázal trochu uklidnit. „Makadi se k nám přidala – už je to docela dlouho. Přišla ještě se svou kamarádkou a obě byly tak trochu sociálně zvláštní, řekl bych. Mám pocit, že si o sobě Makadi myslí, že je ve všem úplně nejhorší na světě a vůbec si nevěří. Dřív skoro ani nemluvila, ale už je to o něco lepší. Je hodná. Ale to co ji rozčílilo – to by asi rozčílilo každého. Mě teda určitě,“ snažil jsem se mluvit co nejvíce věcně, bez emočního zabarvení. „Taky jsem měl mnohokrát zlomené srdce a vím, že to není nic příjemného,“ uhnul jsem pohledem.
Došli jsme se Suzumem na krásnou louku. Teda, byla by krásnější, kdyby nebylo zrovna po slejváku. Nyní zde byly skoro všude kaluže a vzduch byl ještě vlhký. Kytky dostaly zabrat a nebyla ani cítit jejich typická sladká vůně. Již ale alespoň přestalo pršet. „Ty jsi za tu dobu nikoho jiného nepotkal?“ Zeptal jsem se opatrně a otočil se k němu. Netušil jsem, co chci vlastně slyšet. Možná mi to bylo i jedno a jen jsem byl zvědavý.
Atmosféra byla hutná. Přemýšlel jsem, jak tomu uniknout. Zadíval jsem se na jednu z větších kaluží, kolem které jsme zrovna procházeli. Vypadala jako ideální místo pro trochu legrace. „Hodila by se ti koupel, nemyslíš?“ Zeptal jsem se laskavým hlasem a pak jsem se ho prudkým pohybem pokusil shodit do louže.

1.) Západ
2.) Les
3.) Měsíc
4.) Černá
5.) Orel
6.) Pravá
7.) C.
8.) A.
9.) C.
10.) A.
11.) C.
12.) E.
13.) C.
14.) D.
15.) B.

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Zelená a stříbrná jsou nejkrásnější barvy, nebezpečné a chladné.

Tahle situace pro mě nebyla lehká, přes to že jsem to byl já, kdo držel pomyslnou katovu sekeru. Dva páry očí se na mě upíraly. Viděl jsem, jak v sobě Makadi drží spoustu emocí. Byla silnější, než si myslela. Přes to, že jsme si nic neslíbili, nejspíše jsem jí velmi ublížil. Chtěl jsem si to s ní více ujasnit, chtěl jsem slyšet, jak nás ona vnímá. Ovšem nedala mi tu možnost a odešla pryč. Mrzelo mě to. Neměl jsem rád, když někdo utíkal z konfliktu. Zůstal jsem zde se Suzumem sám. Zamyšleně jsem se na něj tiše zadíval. Suzume měl jiný postoj než Makadi, čemuž jsem rozumněl. Byl povahově jiný, klidnější. Sebevědomější. Povzdechl jsem si. „Nevím, jestli to vyřeší čas. Ano, jsem teď plný emocí a nejspíš po čase se na to budu dívat jinek. Ale prostě chci vše, že. A to samozřejmě nejde. Cítím se jako hajzl. Můj život stojí na rozcestí a vidím před sebou tři cesty. Můžu být s tebou, můžu být s ní a nebo taky můžu odejít sám. A jsem zmatený, protože jsem si nemyslel, že tě ještě někdy uvidím. Nechtěl jsem být do smrti sám a prostě Makadi je zajímavá. Ale mám pro tebe slabost a upřímně jsem docela vyčerpaný z toho všeho co jsem poslední dobou musel řešit a nechce se mi řešit další drama. I když jsem ho způsobil já a můžu si za to sám,“ zamračil jsem se. „Asi bych se držel původního plánu. Pojďme se projít po světě a uvidíme, možná se naše cesty rozdělí a možná ne,“ hluboce jsem se mu zadíval do očí. „Ale pochopím, pokud na to nepřistoupíš. Měl jsem k tobě být upřímný, hned když jsi přišel a říct ti, jak to je. Nebudu se vymlouvat,“ i když mě napadala spousta výmluv.
Poté jsem se otočil a pomalu se vydal směrem, kudy jsem nikdy pořádně dál nešel. Co se tam může nacházet?

// Přes řeku na Západní louky

Makadi se tvářila dost nešťastně. Nebylo to nic neobvyklého, její tvář se běžně pohybovala mezi niancemi smutku a melancholie. Přes to jsem strnul nad myšlenkou, že původem jejího smutku je současná situace. Poté ovšem v pár rychlých větách shrnula, co ji trápí. Měl jsem něco, k čemu jsem mohl upřít svou pozornost. „Jsem na tebe hrdý, že jsi se s ní pustila do konfliktu a donutila jsi ji odejít,“ mile jsem se usmál. „A kdyby se vrátila, tak by si to zvládla znova. Navíc – přece tu nejsi sama, no ne? Určitě bychom ti všichni pomohli,“ usmál jsem se na ni. „Zbytečně se tím netrap. Nic ti nehrozí, protože si zvládneš poradit a zároveň máš okolo sebe vlky, kterým na tobě záleží,“ dodal jsem poté povzbudivě.
Byl čas se vrátit k aktuálnímu problému. Podíval jsem se na oba dva. Nechtěl jsem ani jednomu z nich zlomit srdce. A navíc – nyní, když jsem je viděl vedle sebe, už se nic nezdálo tak jednoznačné. Když se tu Suzume objevil, byl to neskutečný nával emocí. Měl jsem pocit, že jsem na obláčku. Ale nyní jsem byl konfrontován s realitou. Sklopil jsem uši. Tahle situace byla složitá a nechtěl jsem ani jednoho vodit za nos.
Makadi byla nová, nevšední, nedobytá. Byla třpytící se balíček plný nepoznaných sladkostí, který jsem mohl rozbalovat a přivlastnit. Byla něco, co jsem mohl budovat a pracovat na tom. Také byla hodná, nesobecká, skromná. Brala věci vážně a otevřela se mi, alespoň trochu. Zároveň ale byla únavná. Čas s ní působil někdy nepřirozeně, jako by jednoho stále napínali na svěrák. Chtěla hodně práce a odhodlání.
Suzume byl úplně jiný. Byl povrchnější, vše bral na lehkou váhu. Atmosféra s ním byla uvolněná, nemusel jsem s ním již na ničem pracovat. Byl již odhalený, znal jsem jej. Nabízel mi určité jistoty a jednoduchost, která byla lákavá. A kdysi mezi námi byla epická láska, která možná přichází jen jednou za život, ale nikdo ji nedokáže smazat. Ale ublížil mi. Velmi. A netušil jsem, jestli není chyba mu znovu důvěřovat.
Měl jsem popletenou hlavu. Bylo na místě, něco říct? Kdybych to prodlužoval, nejspíše bych vše jenom zhoršil. „Mám něco na srdci a neříká se mi to moc jednoduše. Nu,“ podíval jsem se na Makadi. „Suzume byl kdysi taky můj partner. A nyní se po hodně dlouhé době vrátil. V minulosti mi moc ublížil, ale vidět ho zpět mi dost zamotalo hlavu,“ otočil jsem se k Suzumemu. „Mezi mnou a Makadi začalo něco vznikat, než si se tu objevil. Něco nového, pěkného, nepoznaného,“ odmlčel jsem se. „Vím, že se to nesluší. Ale když vás tu vidím oba, cítím se rozpolcen. Nevím,“ cítil jsem se jako malé vlče. „Netuším co dělat. Asi budu potřebovat chvíli o samotě. Urovnat si myšlenky. Nebo,“ povzdechl jsem si. „Máte mi k tomu co říct?“ Podíval jsem se upřeně na Makadi. Netušil jsem, kde vlastně její hlava stojí.

Všiml jsem si, jak se Suzume dívá po okolí. Tohle byl kdysi také jeho domov a muselo to být zvláštní. Vrátit se sem po takové době a ještě k tomu tu být vlastně cizincem. „Jak se cítíš, když jsi tu zpět?“ Zeptal jsem se s vážným zájmem. „Přemýšlíš, že bys tu chtěl zase zůstat?“ Zeptal jsem se poté. „Kdysi jsem tě skoro donutil jít se mnou,“ zasmál jsem se. „Znovu už to neudělám, neboj se,“ slíbil jsem mu téměř sladce.
„Důvěřuj, ale prověřuj,“ řekl jsem s důrazem a pokýval hlavou. Už jsem opravdu zněl jako otec, či dokonce děda. Nepřipouštěl jsem si to ovšem a zaslechl pozdrav Baghý. Pousmál jsem se. Úsměv mi z tváře zmizel, když se Suzume zeptal na Taillu. „Myslím, že už byla prostě moc stará. Nebo nemocná. Nebylo to spojené s žádným drama,“ odfrkl jsem si. Tailla mi dělala ze života peklo, kradla mi mého nejlepšího kamaráda a mohl bych jí přiřadit velmi mnoho sprostých přezdívek. Neměl jsem v plánu nad její smrtí začít pociťovat jakoukoliv lítost, či nostlagii. Třeba ji zabila ta její nenávist, co si sebou všude nosila.
Suzume se o mě opřel, což bylo velmi příjemné. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, za chvíli se mi však málem zastavilo. Uslyšel jsem hlad Makadi. Napřímil jsem se jako raketa a tím se od Suzumeho trochu odtáhl. „Ahoj, Makadi,“ řekl jsem rychle a široce se usmál, i když se mi u toho trochu zachvěl hlas. Tohle byla prekérní situace. Doufal jsem, že ji nebudu muset nikdy řešit. Myslel jsem si, že si se Suzumem uděláme výlet, na tom se uvidí co a jak a Makadi na mě mezitím třeba zapomene. Ale teď vypadala, že si mě ještě dost pamatuje. „Ehm,“ vydal jsem ze sebe pak a pohledem přeskočil z jednoho na druhého. „Makadi, tohle je Suzume. Suzume, tohle je Makadi. Makadi je členka naší smečky a Suzume byl kdysi taky člen naší smečky. To je ale náhoda, že? Kolik toho máme společného,“ velmi nekomfortně jsem se zasmál. „Jak se máš?“ Zeptal jsem se jí pak a můj široký úsměv zůstával. Udělal jsem od Suzumeho jeden nenápadný krok, abych nebyl v jeho přímém dosahu, kdyby se mi pokusil ukousnout ocas. Na druhou stranu, ani jednomu z nich jsem nic neslíbil. Ale věděl jsem, že nemůžu oba vodit za nos.

// Zdradlové jeskyně (přes nory)

Pousmál jsem se na něj. Mě přišla křídla Baghý částečně zajímavá, ale zároveň jsem je viděl již u několika vlků, a tak to bylo trochu ohrané. Storm se například mohl proměnit v naprosto krutopřísnou bestii. To byla teprve sranda. „Baghý byla nejlepší volba. Je zodpovědná, moudrá, rozumná a nebojácná. Je ve smečce už dlouho a dělala nám lovce, takže ji smečka poslouchá a má vůči ní respekt. Věřím, že to zvládne. Prošli jsme si už vším možným, zlým i dobrým. Nic nás nezastaví,“ zasmál jsem se. Pak mi úsměv mírně pohasl, když jsem si vzpomněl na poslední tragédii, kdy nám hořel les a do toho zemřela Naomi.
Pomalým krokem jsme mířili k lesu. Suzume se zeptal, jak jsem se stal alfou. „Strom byl alfa společně se svou partnerkou. Poté ale zemřela a on se na to po nějaké době už sám necítil. Byl jsem v té době ochranář smečky, taky jeden z jejích nejstarších členů a Stormův dobrý – nejlepší kamarád,“ usmál jsem se hrdě. „Takže mi smečku svěřil. Přál bych si, aby to mohla vidět Hotaru. Ona byla alfou, když jsem do smečky přišel. Přimluvila se za mě, aby mě smečka přijala. Byla to skvělá vlčice,“ pousmál jsem se trochu smutně. Netušil jsem, kde se nyní nachází. A zda je stále mezi živými. „Nu,“ odkašlal jsem si. „Bylo to pár skvělých let, ale už byl čas se posunout dál a dělat něco jiného,“ pousmál jsem se na něj. To už jsme byli na území smečky. Cítil jsem několik cizích pachů, ale taky několik známých, včetně Baghý. Předpokládal jsem, že je to zde vše pod kontrolou. Zavyl jsem na oznámení toho, že jsem tady. „Uvidíme, jestli někdo něco chce. A když ne, tak můžeme jít,“ pohodil jsem ocasem. Neměl jsem popravdě moc chuť se socializovat, ale třeba bude chtít Baghý radu zkušeného alfa samce.

Cítil jsem tlak na hrudi. Je to snad tady? Umíral jsem v této temné jeskyni? Bude má smečka navždy vzpomínat na nejlepší alfu, kterou kdy mohla mít, zatímco její kosti budou v této komnatě ležet navždy? Nejspíše mi postaví sochu a Makadi k ní bude každý večer nosit náruč květin. Měl bych jí říct, že mám rád vlčí máky. Hodí se mi k očím.
Nejspíše jsem se trochu zasnil, protože na mě najednou Suzume zůstal koukat. Naštěstí jsem si dokázal vybavit alespoň jeho poslední větu. Přikývl jsem. „Zůstanu,“ slíbil jsem. Jedná má část se chtěla hned v tu chvíli rozejít pryč, aby věděl, jaké to je. Nejspíše bych tím ale více ublížil sám sobě. „Než se ovšem vydáme na dalekou výpravu, rád bych se ještě zastavil ve smečce a zkontroloval, že to Baghý zvládá. Né že bych jí nevěřil,“ odmlčel jsem se a uhnul pohledem. „No vlastně nevěřím,“ uculil jsem se. Bylo to těžké někomu svěřit mé těžce vybudované mimino. „Ale potom můžeme jít do světa. Je tu určitě spousta míst, které jsme ani jeden neviděli. Taky bych rád poznal nějaké nové vlky, i když těžko říct, na jaké úrovni budou mé sociální schopnosti. No a mohli bychom taky potkat nějaké staré známé. Dlouho jsem pár z nich neviděl a věřím, že ty taky ne,“ usmál jsem se. Pak jsem se zamyslel, kolik z mých kamarádů už asi umřelo. Aspoň půlka to bude. Zanechalo to ve mě mírný pocit hořkosti. Ale alespoň jsem měl důvod si udělat přátele nové. Nechtěl jsem tento náš výlet brát ihned jako bláznivé líbánky. Chtěl jsem si udržet alespoň kapku zdravého rozumu, který mi říkal, že mám být opatrný. Dařilo se mi to ovšem jen tak v padesáti procentech případů, což mohlo mít za následek to, že jsem vypadat jako vlčí stařešina s bipolární poruchou.
Zvedl jsem se na nohy a ozvalo se zapraskání v mém hřbetu. Jeskyně si jej vzala za své a s pořádnou ozvěnou ho vrátila mým uším. Zamručel jsem a zamračil se na jeden z rampouchů, jako by snad on mohl za můj pokročilý věk. Rozešel jsem se ven z jeskyně zpět domů.

// Borůvkový les, přes zelené nory

//Loterie 1

Odraz západu slunce rozsvítil všechny rampouchy v jeskyni. Prohlížel jsem si, jak na nich slunce svádí romantický tanec s temnotou jeskyně. Hleděl jsem na tu podívanou, jako by to bylo to nejzajímavější, co jsem kdy viděl. Nechtěl jsem pohlédnou na Suzumeho, jelikož jsem tušil, že krása jakéhokoliv přírodního jevu se nemůže rovnat ani v nejmenším kráse jeho. Byl bych nepochybně polapen jeho zjevem, že bych nebyl schopen dostát svému rozhodnutí. Potřeboval jsem odpovědi a nyní jsme měli dostatek klidu na to, abych je mohl získat. Když začal hovořit, přeci jen jsem na něj pohlédl. Byl jsem jím ohromen, jako pokaždé. Nechtěl jsem však, aby mi uniklo ani jediné slovo. On však začal hloupým vtipem. Na tváři se mi usadil lehký závan netrpělivosti. Poté již naštěstí mluvil k věci.
Jeho slova byla upřímná a odpověděla na pár otázek, které jsem si sebou dobu nosil. Nebyla však příliš příjemná na poslech. Proč se mi za celou dobu nesvěřil? Měl v srdci díru jak po atomovce a rozhodl se, že si to nechá pro sebe? Co jsem pro něj znamenal, když se vydal honit nějakého ducha z minulosti, aniž by mi to řekl? Nebo se rozloučil? Mírně jsem se zamračil. Snažil jsem se tvářit silně a neutrálně. Myslel jsem si, že se to ode mě celou dobu alfování čekalo. Už jsem snad ani nevěděl, jaké to je, se poddat svým emocím. Jeho poslední věta mě ovšem trochu zlomila a okřehčila. Vyznal mi poměrně silné city vůči mé osobě. Já jsem o něm již dlouhou dobu neměl jediný sen. A dny, kdy jsem myslel, že bez něj nedokážu žít, už byly také pryč. Příliš to bolelo, takže jsem se přes něj musel přenést. Našel jsem si po něm další osoby, kterým jsem věnoval svou pozornost. A pak se tu najednou objeví a do všeho hodí granát.
“Děkuju, že jsi byl upřímný,” pronesl jsem a chvíli mlčel. Potřeboval jsem vše zpracovat. “Je mi líto, že jsi přišel o bratra. A je mi líto, že jsi mi to tenkrát neřekl. Mohl jsem jít s tebou, mohl jsem ti pomoci. Mohli jsme to spolu vyřešit, proto jsem tu byl. Byl jsem tu pro tebe,” dal jsem si další poměrně dlouhou odmlku. “Jsem už starý,” řekl jsem pak z ničeho nic. “Nemám už čas na nějaké hašteření, hádky nebo dramatické odchody. Nechci fňukat, trápit se. Nechci myslet na to, co jsem ztratil. Co jsem mohl mít. Nechci ani žádné hluboké omluvy, které by lahodily mému egu. Myslím, že je čas, si konečně užívat život. A také si myslím, že neznám nikoho jiného, s kým bych si jej mohl užít lépe, než s tebou,” zadíval jsem se mu do očí. Do těch krásných očí. A věděl jsem, že jsem tím úplně zazdil Makadi a poplival hrob Naomi. Už jsem se však rozhodl.

// Zelené nory přes Vyhlídku
Suzume navrhl to, co jsem měl sám na mysli. Chtěl jsem s ním být, chodit světem a dělat si starost jen o to, co budeme zítra jíst. Nejistě jsem se zastavil na zasněženém vrcholu vyhlídky. Zima už přicházela. Chladný vzduch se zapichoval do kožichu, očí i čenichu. Tohle nebyla nejlepší doba na dalekou výpravu. „Nyní není asi nejlepší období na brázdění světa,“ uchechtl jsem se a přivřel oči. Zahřál jsem naše kožíšky pomocí trochu magie. „Ale co bychom nezvládli, že?“ Otočil jsem pohled do chladné noci, která najednou nebyla tolik chladná. „Můžu ti něco ukázat?“ Pousmál jsem se na něj. Pomalu jsem se zvedl a rozešel se skrytou cestičkou do tajemné jeskyně. Byla krásná, kouzelná. Jak jsem si ji pamatoval. Slunce začalo pomalu vycházet a jeho třpyt se odrážel v krápnících. Usadil jsem se na chladnou podlahu a podíval se směrem do tmy, kam jeskyně pokračovali. „Dál jsem si nikdy netroufl. Myslím, že už bych nenašel cestu zpět,“ pousmál jsem se a pak se do té tmy zamyšleně zahleděl. Když jsme nyní byli sami, měl jsem mnoho času na přemýšlení. Můj život se otočil vzhůru nohama a já netušil, jak se cítit. Byl jsem šťastný a nervózní zároveň. Chtěl jsem se jít poradit se Stormem, co bude dál. Jak to on zvládal, když někomu předal svou korunu? A pak tu byla druhá věc. Suzume. Objevil se tu zničeho nic, jako by se nic nestalo. A já se tak také choval. Mluvil jsem s ním, říkal mu hezké věci. Přitom kdybych mu ukousl ocas, určitě by si to zasloužil. A sílu bych na to rozhodně měl.
„Mohl bys prosím začít od začátku?“ Zeptal jsem se a netroufal si na něj pohlédnout. „Pořád tomu nerozumím. Jak,“ nechal jsem větu odeznít do ticha jeskyně. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Zeptal jsem se pak na rovinu a stále na něj nepohlédl. „Kam jsi šel? A proč? Co jsi celou tu dobu dělal?“ Možná mi již vše řekl, ale má hlava to nebyla schopná pobrat. „Pokud o tom nechceš mluvit, chápu to. Ale neakceptuji to. Potřebuji něco slyšet. Až to probereme, už se k tomu nikdy nemusíme vracet. Můžeme dělat, že se to nestalo a začít od začátku. Ale zatím,“ zhluboka jsem se nadechl. „Přijde mi, že bych byl úplný idiot, kdybych se neptal. To snad chápeš,“ za celou dobu jsem na něj nepohlédl. Bál jsem se, že když na něj budu moc koukat, propadnu těm jeho očím a zapomenu na mé otázky.

// Borůvkový les

Opravdu jsem to udělal. Změnil jsem celý svůj život během několika okamžiků. Nyní jsem se vydával na novou cestu s někým, kdo byl největším zrádcem mého života. Přitom jsem sám zasazoval ránu do srdce Makadi, aniž by o tom věděla. Odpuť mi, maličká. Pomyslel jsem si a podíval se na Suzumeho, který mě následoval. Nemohl jsem odolat. I kdybych jej poslal pryč, nejspíše by mi to vrtalo hlavou a nebyl bych šťastný ani já, ani Makadi.
Na hranici lesa jsem se na chvíli zastavil. Najednou to tu mohlo existovat i bez mé maličkosti. Najednou jsem mohl jít kamkoliv. Mohl jsem však já existovat bez lesa? Nejspíše se mnou již byl spjatý natolik, že to nebylo možné. Nejistě jsem učinil krok za jeho hranice a rozhodl jsem se raději neohlížet.
Suzume mě následoval. Chvíli jsme šli mlčky a já slyšel tlukot vlastního srdce v uších. Hledal jsem správná slova, jelikož jsem byl sám ztracen sám v sobě. Podíval jsem se na vyhlídku. "Tam je krásné místo," řekl jsem tiše a přemýšlel jsem, zda jsme tam se Suzumem již někdy byly. Dosti společného jsem již zapomněl. Ale nyní byl čas vytvořit vzpomínky nové a možná i lepší.
"Předal jsem Baghý svou funkci. Chtěl jsem to udělat už dlouho, alfování mě svazovalo. Konečně mám pocit, že můžu volněji dýchat. I když cítím někde v břiše takový nepříjemný pocit nejistoty," povzdechl jsem si. "Asi budu potřebovat čas si na to zvyknout," dodal jsem pak.

// Vyhlídka

// Přechod: Zelené nory

LOV

Vzduch začínal podivně smrdět. Na chvíli jsem se rozhlédl po okolí, ale následně jsem to pustil z hlavy. Měl jsem na mysli tolik věcí, že jsem se to rozhodl ignorovat. Baghý byla z mého požadavku vykolejená, což jsem předpokládal. Ovšem překvapilo mě, že jsem nepozoroval žádné nadšení. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. „Ano, Aranel je tu déle. Ale popravdě jsem se s ní nikdy příliš nesblížil. Ty se mi na tu pozici hodíš lépe, je to prostě pocit,“ uznal jsem nakonec. Mělo to logické i emotivní důvody. Nakonec ale souhlasila a já se usmál. „Výborně. Berme to tedy za uzavřené. Až se smečka vrátí, oznámím jim to. Nebo ty. Určitě ti budou věřit,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. „Já se potřebuji trochu protáhnout. A dokončit můj rozhovor se Suzumem,“ cítil jsem, jako by ze mě spadla všechna tíha světa.
Rozešel jsem se směrem zpět k Suzumemu a tomu druhému vlkovi. „Tak jsme zpět,“ pronesl jsem mile a koukl na toho vlka. „Vítej ve smečce,“ dodal jsem. Baghý ho sem přivedla, tak si ho tu nepochybně nechá. Pak jsem se již otočil k Suzumemu. „Nepůjdeme se projít? Chtěl bych někam na hory, nebo na kopec, ať se můžu podívat na celý svět,“ usmál jsem se.

Baghý mě poprosila, jestli bychom si toho vlka mohli nechat. Sjel jsem ho neochotným pohledem. Doposud neřekl ani slovo, ale tvářil se poměrně pokorně. Podíval jsem se zpět na Baghý. Loňská zima byla krutá a pokud se bude opakovat, musíme být připravení. Každý vlk navíc, znamená hladový krk navíc. Jediná možnost kdy ho vzít je, pokud bude pracovní sílou. Podíval jsem se zpět na toho cizince. „A ty neumíš nic říci? Necháš někoho jiného vyjednávat o tvém osudu?“ Řekl jsem s jistým nátlakem. „Nevím, jestli tu před zimou někoho takového potřebujeme. Ale možná dokážeš něco říct a své místo obhájit,“ nepotřebovali jsme tu další Makadi. „Co umíš?“
Byl jsem z toho otráven. Vyrušili mě ve velmi osobní chvíli, tak to alespoň mělo stát za to. Naštěstí jsem měl Baghý rád, tak jsem se snažil tvářit stále trpělivě. Podíval jsem se na Suzumeho. „Omluvíš mě na chvíli? Brzo se za tebou vrátím a budeme moci pokračovat v našem rozhovoru,“ usmál jsem se na něj co nejsladčeji jsem dokázal a poté jsem se podíval na Baghý. „Pojď prosím se mnou stranou,“ vyzval jsem ji a nechal tam Suzumeho s tím koštětem. Nechtěl jsem, aby nás rozhovor slyšel někdo další.
„Než se dozvíš můj verdikt k tomu vlkovi, chci s tebou řešit něco jiného. Jsem upřímně docela unavený a deprimovaný. Mám toho už dost za sebou a chtěl bych si užít zase trochu klidu, nějaký ten výlet. Miluju být alfou, ale myslím, že nastal čas, aby to za mě vzal někdo jiný,“ povzdechl jsem si. Nemyslel jsem si, že tohle kdykoliv řeknu. Chtěl jsem se toho držet až do konce světa. „Přemýšlím nad tím již delší dobu, není to žádné zbrklé rozhodnutí. A doufám, že to všichni pochopíte. A taky doufám, že přijmeš můj návrh. Myslím, že jsi připravená na to, abys nahradila mé místo. Chci, aby ses stala alfou tohoto lesa. Máš na to sílu, ale hlavně mozek. Dobře se znáš s místními vlky, jsi hodná a věřím, že dokážeš rozhodnout ve prospěch smečky. Je samozřejmě na tobě, jestli to přijmeš. Alfování zní skvěle, ale je to víc práce než zábavy,“ uznal jsem. „Rád bych ve smečce i dál zůstal, takže pokud bys potřebovala radu zkušeného alfáka, budu ti k tlapám. A zrovna jich pár mám. Storm už je starý a musí ho někdo nahradit na betě, to je jasné. Kaya je náš ochránce spolu s Norim, sdělil jsem jí to nedávno. A chtěl jsem udělat z Flynna tvého spolu lovce, i když poslední dobou jsem ho tu příliš neviděl. A už na to ho něco učit asi nebudeš mít moc času,“ uchechtl jsem se. „Tak co na to říkáš?“

Suzume se nepokusil utéct, ani nezačal křičet. Místo toho zůstal, podmanil se. A jeho slova mířila přesně tam, kam měla. Do mých šílených snů. Chtěl, abych s ním utekl? Cítil jsem se jako na růžovém obláčku. Bylo těžké uvažovat racionálně, když jsem jím byl opojen. Uvažoval jsem rozumem posledních několik let. Nyní jsem se ale vznášel a zase řítil na vlnách emocí. „Hmmm,“ vydechl jsem jen neutrálně a zabořil mu čenich hluboko do srsti.
Zaslechl jsem kroky. Nechtěl jsem se ale dívat tím směrem. Trochu jsem se bál, koho tam uvidím. Když jsem uslyšel Baghý, ulevilo se mi. Pomalu jsem se odtáhl a klidně se na Suzumeho usmál. Pak jsem udělal krok od něj a podíval se na Baghý. Můj mozek svištěl na plné otáčky a cítil jsem se trochu zahanben. Přes to jsem se tvářil klidně, hlavně když sebou přivedla cizince.
Baghý se klepal hlas a ten cizinec vypadal taky nejistě. Nejspíše si oba uvědomovali, že nepřišli v nejlepší okamžik. Ještě chvíli a možná bych vzal Suzumeho na ramena a utekl. „Zdravím,“ řekl jsem mile a pak se pokusil usmát, ale byl z toho spíše uličnický škleb. „Nic se neděje. Víš, že jsem tu vždy pro vás všechny. O čem potřebujete mluvit?“ Sjel jsem oba pohledem. „Vlastně jdeš docela vhod. Také s tebou potřebuji o něčem mluvit. Chtěl jsem tě najít, ale vždy mi do toho něco vlezlo. Ale to až poté,“ pohodil jsem ocasem a trochu jsem se zatoulal ve vlastní mysli. Dál jsem ji ale vnímal.
Takže, Makadi a Suzume. Jak se rozhodnout? Nemůžu mít oba. Makadi mám rád, je hezká a celkově dost neobvyklá. Měl jsem ji jako svůj projekt. Rád s ní trávím čas, ale nic o ní skoro nevím. A těžko říct, jestli se o ní něco dozvím. Moc si nepovídáme, ale má mě ráda. A nechci jí zlomit srdce. A Suzie? Ten naopak zlomil srdce mě, ale… Byl mou životní láskou. Vím toho o něm hodně, rozumíme si. Určitě si toho už hodně nepamatuji, ale alespoň bude o čem si povídat. Je jiný než Makadi a určitě k němu něco pořád cítím. Co když mě zase zradí?
A druhá otázka, co smečka? Chci být dál alfou? Určitě na to ještě mám, ale nechci už od života něco jiného? A kde je vůbec Storm? Je již starý na to, aby byl betou. Taky ho tu už moc nevidím, tak si to ani nezaslouží. Kdo by jej mohl nahradit? A kdo by mohl nahradit mě? Wizku? Aranel? Nebo Baghý?