Příspěvky uživatele

// VVJ

Přemýšlel jsem, zda jsem tímto lesem již někdy šel. Tento strom je mi celkem povědomý. Napadlo mě. Ovšem, když všechny stromy vypadají skoro stejně, tak se nebylo čemu divit. Navíc, Gallirea byla pozoruhodná země. Zažil jsem, jak se mi doslova měnila pod tlapkama. Kdo ví, co ještě v budoucnu přinese.
Sklouzl jsem pohledem na Makadi. Její reakce na mé velké odhalení byla dost neúměrná tomu, jak to pro mě bylo důležité. Zacítil jsem jisté bodnutí zklamání, které jsem se sice snažil potlačit, ale bylo tam. Musel jsem potlačit otázku co si o tom myslíš? A jen na ni chvíli spočinul tázavým pohledem. Možná mi má touha po blízkosti někoho jiného až moc posouvala hranice vnímání našeho aktuálního vztahu. Přeci jen, nebyli jsme jen dva dávní přátelé, co se potkali po letech? Měl jsem snad právo po ní chtít jakékoliv známky náklonnosti či dokonce jen zájmu? Cítil jsem se, jako bychom v mé hlavě tančili tango. Přičemž jsem dělal moc kroků kupředu, šlapal Makadi na tlapky a ona přede mnou musela uskakovat. Když však pak nadhodila otázku, kterou jsem měl v mysli již nějakou dobu, vytáhla mě z přemýšlení. Na chvíli jsem ztratil balanc, špatně jsem došlápl v tomto nerovném terénu a málem si nadral čumák. Ale velmi baletně jsem to vybral a pokračoval v chůzi, jakoby se nic nestalo. Odkašlal jsem si. “No,” řekl jsem první, hrajíc o čas. “Tak to by se asi nedalo nic dělat. Ale zatím na to není potřeba myslet. Uvidíme, až tam budem,” musel jsem se držet toho posledního vlásku naděje, že tohle ještě nesměřuje do finále.
Lilith jsem si pamatoval. Naše poslední setkání jsem měl trochu v mlze, ale nejspíše nebylo zrovna pozitivní. Byla to ale hodná vlčice. Členka naší smečky, alespoň kdysi. “To jsem rád, že to říkáš. Tak až dokončíme tuto výpravu, klidně můžeme pokračovat dál. Když budeš chtít, rád ti Lilith pomůžu najít. Teda, nemám super cool křídla, takže určitě nebudu tak efektivní v hledání jak ty. Ale místo toho jsem super společník,” uchechtl jsem se. Už jsem však nemohl ignorovat zvláštní skloňování, které vycházelo z jejích úst. Párkrát se to dalo brát jako přeřeknutí, nyní to tak už však nepůsobilo. “Nerad bych tě nějak urazil. Ale všiml jsem si, že teď o sobě mluvíš jinak,” nebyl jsem si jist, jak se na toto choulostivé téma správně zeptat. “Chceš mi o tom říct něco víc?” Řekl jsem povzbudivě.
Prošli jsme pouhým krajem tohoto mohutného lesa a pomalu jsme vstoupili místo toho na území menších hor, které nám zkřížili cestu. Nebyl jsem z tohoto nerovného terénu příliš nadšen, ale nedalo se nic dělat. Tato cesta byla můj osobní očistec. Přitom Makadi by nepochybně mohla párkrát mávnout křídly a být kdekoliv se jí jen zachce.

// Zrcadlové hory

Při pohádce od lištičky spalo se mi sladce. Probuzení však již neprobíhalo tak hladce. Probralo mě to, jak mi někdo dýchá do tváře. Cítil jsem s ní dva hladké polštáře. Byla tak blízko, když otevřel jsem oči. Myslel jsem si, že po mě skočí. Rychle se odtáhla a usmála. “No hurá, konečně,” tiše se zasmála. “Už myslela jsem si, že se ani neprobudíš. Kde k sakru ve snech bloudíš?” Pohodil jsem rameny, výraz jsem měl kamenný. “Tu a tam, kdekoliv se mi zachce. Ještě se mi vstávat nechce!” Zamračil jsem se na ni. Na to mi však sevřela špičku ocasu v dlani. V očích měla ledový pohled. Nad její proměnou zatajil se mi dech. Snažil jsem se pohledem najít východ z této nory. Otvor však byl pryč, zůstal jsem chvíli němý. Pak jsem se zamračil a pohlédl na ní. Neměla proti mě v boji šanci, tato malá paní. “Co si to dovoluješ?! Proč mě takhle obtěžuješ?” Zeptal jsem se prudce. Málem jsem neslyšel její odpověď přes tlukot vlastního srdce. Liška svůj výraz rychle změnila, jako by na mě snad nikdy ani zlá nebyla. Byla mistryní manipulace, jak měnila tváře - vážně dobrá práce. “Ale notak, Blueberry, to se ti jen zdálo! Udělala jsem toho pro tebe snad málo?” Její oči zvlhly a tvářila se smutně. Atmosféra v okolí působila hutně. Jako by byla stvořená pro tento klam. Využívala všechen svůj šarm. Byla si vědoma své vnější křehkosti, používala na mě všechny své drobnosti. “Ale lištičko, přece bych ti nic nevyčítal!” V duchu jsem se však k odchodu již pomalu ubíral. Pomalinku šel jsem směrem, kde měl být východ. Ona však mistrně zatarasila vchod. Snažil jsem se působit nenápadně, nespouštěl jsem z ní oči. Ona však vypadala, že po mě každou chvíli skočí. Zatím však reagovala trpělivě. Nepochyboval jsem však, že by se po mě vrhla hbitě. Ve tváři měla úsměv, ale nebylo v něm ani trochu radosti. Spíše, jako by si mumlala něco pod vousy. V očích jsem viděl jistý náznak zlosti. Jako by tušila, že ji chci opustit, a měla toho dosti. “Tak už pojď, posaď se, budem si povídat. O lásce, o zradě, na život vzpomínat! Co kdybych ti teď o sobě něco řekla? No tak, posaď se, včera jsem pekla. Moje rodina mě opustila, kdy jsem byla ještě malé mládě. Bylo to tak těžké, no řekni, rozumíš té zradě? Zůstala jsem sama v tomto obydlí. Je to tak smutné, když s tebou nikdo nebydlí. Celý život jsem jenom čekala. Přítele pro sebe marně jsem hledala. A teď tu jsi ty, no konečně! Nebudu sama, né věčně.” Bylo mi lišky najednou líto. Znal jsem jaké to je, hledat neustále své místo. Otec mě vyhodil, sestra se ke mě neznala. A liška očividně pouze samotu poznala. “Lištičko, chápu tě, měla jsi to těžké. Ani já neměl to v životě lehké. Vyrostl jsem sice s rodiči a měl možnost epickou láskou svůj život obohatit. Díky tomu ale také vím, jak bolí ji ztratit. Ale nemůžeš mě tu zamknout, to není přátelství. Rozumíš, jaké se snažím říci ti poselství? Vždyť sama jsi viděla, že jsem odešel a zase se vrátil. Kdyby jsi mě tu násilím držela, jen bych se trápil. Ale přeci to neznamená, že nemůžeme být přáteli. Rád se u tebe zase někdy vyspím v posteli. Nejsem tu naposled, to můžu ti slíbit. Ale nemůžu tu být pořád, to bys mě musela k podlaze přibít.” Chvíli vypadala, že tuto možnost zvažuje. Nechtěl jsem s ní bojovat na nože. “Asi rozumím, co se mi snažíš říct. Přátelství nelze si násilím vydobýt. Je třeba jej budovat a dát mu i volnost. To je jeho největší ctnost.” Usmál jsem se, snad nebyl jsem naivní. Viděl jsem v ní snahu o změnu, snad nepletu se v ní. “Mám ještě trochu času, než zase půjdu. Pověz mi ještě něco o sobě, co máš ráda k jídlu? A kde jsi sehnala tu skvělou vázu? Je nějak kouzelná, nebo jen na okrasu?” Seděli jsme spolu a besedovali chvilku. Pak pronesli jsme oba milá slova díku. Dobrovolně šla a odkryla východ. Do volného světa umožnila mi průchod. Ve tváři však viděl jsem, že ji to velmi zraní. Pokud už nikdy nevrátím se za ní. “Tak zas brzy, kamarádko!” Pak odešel jsem s předsevzetím, že vrátím se za krátko.

Zaváhal jsem, zda a jak Makadi odpovědět. Pak jsem se však rozhodl, že pokud chci, aby tohle mohlo jakkoliv fungovat, musím k ní být upřímný. “Život,” řekl jsem a tiše se zasmál té irogii. Můj smích byl však spíše smutný. Jednalo se o citlivé téma, nebylo mi při příjemné o tom mluvit. “Téměř všichni, kteří mi kdy byli blízcí, jsou už po smrti. Je těžké žít a u toho sledovat, jak postupně každý na kom ti záleží mizí. Myslel jsem si, že až budu jednou na konci vlastního života, tak se smrti hrdě podívám do tváře a půjdu s ní. Ať už by to bylo kamkoliv,” chvíli jsem se odmlčel. Nevěřil jsem v nebe, či peklo. Reinkarnaci. Ani jinou formu posmrtného života. Jen pomyšlení na to, co pak nastane, ve mě vyvolávalo strach. Na druhou stranu - pokud existuje Smrt a Život, možná existuje i něco víc, co si nedokážeme vysvětlit.
“Ale není to tak. Prožil jsem dlouhý život, hezký. Co by za něj někteří dali. Ale chtěl bych víc. A napadlo mě, že pokud mi s tím může někdo pomoct, tak to bude on. Chci se cítit zase jako dřív. To stáří mi nesluší,” usmál jsem se na ni, ale byl to velmi smutný úsměv. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda pro mě může něco takového Život udělat. Zda celá tato výprava nebude jen marné plýtvání energie. Neměl jsem pocit, že bych měl do pár týdnů či měsíců zaklepat bačkorama. Ale jeden nikdy neví. A z toho jsem měl strach. Tak hrozný strach. Tlačil mě na hrudi, propaloval mi žaludek. Po chvíli zamyšleného koukání mimo jsem vyhledal pohledem zpět Makadi. V mém pohledu bylo něco tázavého, jako bych hledal ujištění, že bude vše v pořádku. Tato pozice mi však nebyla příliš vlastní. O to důvod více, proč se za ním vypravit. Jakmile budu mít zpět svou sílu, budu zase neohrožený Blueberry. Milovník, silák, frajer. A pak tě, Makadi, budu opět alespoň trochu hoden.
Když jsem od ní získal také verbální svolení, přitakal jsem, a rozešel se pomalu směrem k Životu. Cestou jsem si nebyl úplně jistý, ale měl jsem hrubou představu, kde ho hledat. Navíc jeho sídlo bylo vidět již z dálky. “A co jsi tam dělala? Vyprávěj mi o tom,” povzbudil jsem ji, když jsme pomalu přecházeli hranici lesa.

// Východní hvozd

Makadi odpověď nebyla vyloženě souhlasná, a tak jsem si nemohl být jistý tím, že se mnou opravdu chce jít. Na druhou stranu - ani mě neodmítla. Rozhodl jsem se to tedy brát jako souhlas. Makadi jsem ve své hlavě vnímal s jistou dávkou pasivity, na kterou jsem u ní byl zvyklý. Jako by byla malá bezbranná vlčice, se kterou si každý mohl dělat, co se mu zachtělo. Příliš se mi to nelíbilo, a tak jsem měl tendenci ji ochraňovat. Zároveň jsem si však dobře uvědomoval, že mě samotnému to dává možnost se stát jistým vedoucím naší výpravy či dokonce života samotného. Snažil jsem se ovšem toho nezneužívat. V hlavě mi ovšem proběhla také myšlenka na to, jak by naše spojení mohlo fungovat do budoucna. Pokud bychom spolu snad chtěli opravdu být, ale já stále chtěl žít v Borůvce, co by to znamenalo? Nedokázal jsem si představit, že by se časem osmělila a vrátila se tam se mnou. Z reakcí jejího těla jsem tušil, že je to téměř nemožné. Tím jsem ovšem dost předbíhal a nebylo třeba se tím trápit, jelikož ani nebylo jisté, co s námi bude. Možná jsem si představoval více, než nám mělo být dopřáno.
“Tak výborně! Tak se najíme a můžeme vyrazit,” povzdbudil jsem ji k lovu. Netrvalo to příliš dlouho a Makadi se ke mě přidala s vlastním úlovkem. Nevypadala příliš nadšeně, ale popravdě jsem ji málo kdy viděl projevovat emoce. Většinu času se tvářila dost podobně a bylo těžké odhadnout, co se v ní odehrává. Dříve jsem to vnímal jako tajemný aspekt, který mě k ní přitahoval. Nebyl jsem si však úplně jistý tím, zda to budu nyní a v budoucnu vnímat pořád stejně pozitivně. Nebo jestli mě podobné chování začne časem unavovat a budu toužit po tom, dostávat něco víc. Momentálně jsme však spolu byli jenom chvilku a musel jsem tedy být trpělivý. Mohl jsem být rád, že se se mnou vůbec hodlá bavit.
Sklonil jsem hlavu ke své kořisti. Koukala na mě již mrtvýma očima. Ucítil jsem jemné šimrání někde v hlavě, jako vždy, když jsem byl blízko smrti. Věděl jsem, že kdybych chtěl, mohl bych jí na chvíli opět vdechnout život. Ta tendence byla podobně silná, jako když si chcete kýchnout, ale zadržíte to. Sklonil jsem hlavu blíže. V tu chvíli mi demonstrativně zakručelo v žaludku. “Dobrou chuť, Makadi,” řekl jsem pak ještě. Snažil jsem se ji oslovovat s jemností v hlase i v tuhle chvíli. Jako by se snad měla rozplynout, když od ní odvrátím zrak. Poté jsem se již ponořil do svého pokrmu. Nebyl to žádný labužnický zážitek, raději bych si dal nějakou vysokou.
Netrvalo to zrovna dlouho a byl jsem po jídle. Vrátil jsem se pohledem zpět k Makadi. Cítil jsem, že bych si nyní dal nejraději šlofíka. Nenáviděl jsem to. Nepoznával jsem své tělo, jako by ani nebylo moje. Cítil jsem bolest a únavu i z úplně běžných činností, jako je chůze. Trochu jsem se styděl, že mě takhle vidí. Kdybychom se potkali za pár týdnů, možná už byl byl jako vyměněný. Snažil jsem se to na sobě nedávat příliš znát. “Pokud tedy souhlasíš, tak můžeme klidně pomalu jít. Je to docela štreka. Ale už dlouho jsem nevytáhl paty z lesa a rád se podívám do světa!” Snažil jsem se sebe i ji trochu motivovat k této procházce. “A budu moc rád, že spolu můžeme strávit více času. Jen my dva,” poslal jsem jí tam malý flirtující dodatek. To jsem si nemohl odpustit.

Procházel jsem se krajinou, jako by mi snad patřila, když jsem stanul před nepropustnou stěnou. Určitě jsem tudy ještě nikdy nešel. Les se zde proměnil, jako by mi chtěl ukázat svou novou tvář. Řada kmenů mi zatarasila cestu, spolu s nimi zde v hustém porostu rostli keře. “Eště že mám magii země, takových pár stromů mě přese nezastaví,” pronesl jsem nahlas. Sotva jsem to dopověděl, začal jsem se pořádně soustředit. Trochu jsem přivřel oči, soustředil jsem se na jeden z keřů, který poté začal měnit svůj tvar. Radostně jsem se usmál, pořád na to mám! Malou skulinkou jsem se protáhl a druhou stranu. Uslyšel jsem ve stejném okamžiku podivné zapískání a pak je spatřil. Louka, na které jsem se nyní ocitl, byla velmi malá. A uprostřed ní hrála parta malých stvoření nějakou podivnou hru. Utíkali z místa na místo, házeli si malou šiškou a na zemi měli vyrytý velký kruh. Hlasitě jsem se zasmál nad bizarností tohoto místa. “Ale copak se to tu děje za podivnost?” Tázal jsem se jednoho z těch malých zvířat. Ten se na mě polekaně podíval, nepochybně vyplašen. “No tak, přece bych vám neublížil. Leda, kdybyste snad chtěli!” Inu, nechtěli, jelikož se přede mnou rychle utíkali schovat. Tento moment jsem nepociťoval hlad, a tak jsem je nechal utíkat. “To je škoda, vypadalo to jako zajímavá hra. Ale nezlobím se na vás!” Sklouzl jsem pohledem na ten zajímavý kruh. Hravě jsem ho obešel dokola, jako by v tom snad spočívala tato hra. Až jsem byl zpět na začátku, tak jsem se rozešel pryč z tohoto zajímavého místa.

Mitsurugi - duben 2/10

Podíval jsem se na toho vlka, jakoby spadl z višně. “No, já teda se sovama mluvit neumím,” upřesnil jsem co nejvíce milým hlasem. To je trouba, ach jo. To jsem si teda vybral společníka. “Pokud to umíš, tak mu to klidně řekni. Nebo jestli umíš nějaký jiný cool trik,” o čemž jsem dost pochyboval. Kdyby to uměl, proč by se na začátku schovával?
Následoval jsem víra lesem. Ten se vždy o kousek vzdálil a počkat, než se k němu zase přiblížíme. Netrvalo to už ani příliš dlouho a dorazili jsme na malinkou mýtinu uprostřed lesa. Na zemi byl krásný zelený mech. Svítilo sem mezi větvemi sluníčko. Bylo to vlastně velmi romantické místo, až jsem na chvíli spočinul očima na tom vlkovi, jako bych mu snad chtěl říct něco něžného. Pak jse samozřejmě stočil pohled zpět. Žádný poklad zde nebyl. Sova přistála na spadlé větvi stromu uprostřed mýtinky a hleděla na nás velkýma očima. Nyní se v nich značilo ještě větší naléhání. Nebylo těžké vytušit proč. Pod vzdálenějším koncem spadlé větve leželo soví mládě a pod větví mělo zaklíněnou nožku. Povzdechl jsem si. “Tak to na žádný poklad nevypadá,” konstatoval jsem. Rozešel jsem se k tomu prckovi blíže. Ten začal trochu vyšilovat. Odehnal jsem ocasem starší sovu, která zatěžovala spadenou větev ještě více. Asi zas tak moudrá nebyla. Přivedla nás sem, abychom mu pomohli?

Bohužel, zklamal jsem. Baghý se mi nepodařilo napálit promyšleným aprílovým vtípkem, jelikož jsem ani nedostal šanci to zkusit. Bůhví, kde je jí konec. Bylo tedy potřeba se vrátit ke klasickému žití. Brouzdal jsem se po kotníky v jedné z místních tůněk. Bahno se mi lepilo na tlapky a cítil jsem jej, jak mi klouže mezi prsty. Bylo nemožné rozeznat, že ještě před chvílí nesli rudou barvu. Bezprecedentní situace, vskutku. Byl bych býval těžko uvěřil, že se někdy něco takového vůbec stane.
Byl jsem zde již nějakou chvíli, ponořen do bahna a svých myšlenek, když jsem uslyšel tiché kvák kvák. Bez váhání jsem se otočil směrem, odkud jsem zaslechl tento zvuk. Byla tam v bahně malá ropucha. Byl bych ji nazval babičkou, jak byla svraštělá, ale to by byla urážka pro všechny babičky. “Brý den,” řekl jsem napůl úst a pozoroval to hnusné stvoření. Bylo těžké rozeznat, kde končí bahno a začíná ona. Bahno totiž měla od hlavy až k patě, dala se téměř považovat za bahnitou sochu. “Budeš na mě jen tak vejrat?” Bohužel, žáby se ještě nenaučili mluvit. Bezvětří, ticho a žádná odpověď. Byl jsem mírně rozčarován, že mě pozoruje při mé intimní koupeli. Božské tělo jsem sice neměl nahé, ale cítil jsem se tak. “Brzy už budu muset jít. Běda ti, jestli z tebe budu mít bakteriální infekci!” Bakteriemi se to zde nejspíše hemžilo stejně jako její tělo. Balamutil jsem se, že není možné, abych se od ní nějak nakazil. Bál jsem se však natolik, že jsem urychleně z tůně vystoupil a utřel si tlapky do vlhké trávy. Bakteriofobii jsem sice neměl, ale fobii z toho, že mi naroste bradavice, to již ano. Balancoval jsem mezi tůněmi jako balerína a vydal se směrem pryč od tohoto místa se smrdutou ropuchou. Baletka ze mě nejspíš nebude, ale jak jde o čest mých tlapek, šlo mi to náramně.

Po osamocených dnech cítil jsem se unaven, touto nepozorností jeden tvor byl v mé mysli napraven. A tak jako dobrák rozhodl jsem se dát lišce šanci další, snad nebude mě krmit ředěnou falší. Nemusel jsem hledat dlouho a ocitl jsem se před norou zas, ona zrovna vrací se domů, čtu její úžas. Nejspíše nečekala, že ještě někdy vrátím se za ní. Není to tak dlouho, co utekl jsem před touto paní.
“No nazdar, lištičko, vracím se za tebou. Ve světě jsem se nesetkal s příliš velkou velebou. Mohl bych u tebe na chvíli zas složit hlavu? Budu ti za to pět nebeskou slávu!” Kradmý úsměv, bliknutí očí. Neváhala ani sekundu pozvat mě dovnitř. Protáhl jsem se otvorem, v její noře bylo vše tak, jak jsem si pamatoval. Jarnímu úklidu se tu zřejmě nikdo příliš nevěnoval. Rudé barvy mých očí stále tu měla, ještě na mě ta krasavice nejspíše nezapomněla. Sedl jsem si do rohu a pohlédl na ni. Hned jak jsem usedl bralo mě spaní. Z vlastní skrýše přinesla mi kus skotu, hrálo to výborně na mojí notu. Pustil jsem se do jídla, které mi tak vlídně nabídla. “Lištičko děkuji, jsi dobrá kamarádka,” však netušil jsem že k odchodu, zavírají se mi vrátka. “Teď bych si zdřímnul, co myslíš, můžu?” Usmála se. “Ráda ti k tomu dopomůžu! Povím ti pohádku, pak usneš za krátko. Bylo nebylo, bylo jedno království. V něm žil král s královnou a měli se královsky! Par to byl nad míru nevšední, ale alespoň jim láska nerychle zevšední. Král byl krásný statný samec, nepřemohl ho nikdy žádný dravec. Srdce měl však dobré, byl trochu naivní. Byl opit mocí a vlastní monarchií. Královna byla menší, však velmi mazaná. Dalo by se říci, že byla lišácky proradná. Jejich království se však smutné zdálo, potomků měli opravdu málo. Vlastno ani to málo to nebylo, jelikož nikdy nechytlo se žádné embryo.” “Co je to embryo?” Zeptal jsem se lišky. Vydala ze sebe dva chladné smíšky. “Nemluv a spi, můj malý Blue. V říši snů zbavíš se všech trablů. A tak ten král s královnou samotní žili, však i tak život plný lásky prožili. Ale pak jednoho dne se k nim zatoulalo vlčátko. Netušili odkud, zda přišlo jen na krátko. Ale ujali se jej jak vlastního, celé královstí kolem něj poletovalo…” A pak usnul jsem, netušíc co následovalo.

Mitsurugi - duben 1/10

Vlk mi odvětil, že není zbabělec. Na podporu svých slov se mi poté také ukázal. Vyměnili jsme si vzájemné zkoumavé pohledy. Ještě jsme se nikdy nepotkali, tím jsem si byl jist. Změřil jsem si jej dlouhým pohledem. Šedý vlk, nic extra neobvyklého. Ale měl na sobě spoustu ozdob. Na krku se mu houpal nějaký kus hadru. Rozhodně ne tak stylový, jako mé šátky. Zhodnotil jsem jeho módní vkus. Ale poměrně se mi líbila fialová barva, která zdobila jeho srst. Vlk si také prohlédl mé vzezření, ať už více či méně, jelikož se mě zeptal, zda krvácím. “Hmm,” vydechl jsem zamyšleně a podíval se na své tlapky. Pak mi teprve došlo, co myslí. Nepříliš originální otázka, již jsem ji však dlouho nedostal. “Jistě, že ne,” zavrtěl jsem nad tím hlavou. “To by se muselo někomu prvně podařit mě zranit,” řekl jsem stylem, jako by to bylo absolutně nemožné. Moje dny největší fyzické slávy byly zatím ztraceny, ale pořád jsem se uměl ohánět slušnou zásobou magických schopností.
Již jsem se chtěl rozejít dále za touto sovou, když na mě opět promluvil. Vidina pozlátka ho přeci jen zaujala. Bylo těžké jí odolat. Chvíli jsem přemýšlel, zda se s ním vlastně o toto tajemství podělit. Ale pak jsem se rozhodl, že ano. Kdyby tam byl nějaký strážce pokladu, nebo jiná konkurence, je potřeba sebou mít obětního beránka.
“Támhle na stromě sedí nějaká sova. Už od chvíle co jsem sem přišel, na mě pořád vejrá. Určitě nás chce někam zavést, koukej,” když jsem k sově o pár kroků přišel, zase popoletěla o několik korun dál a usadila se v tichém hledění. “Nevím, co by ten poklad mohl být. Třeba ani žádný není. Ale nemám nic lepšího na práci, než to prozkoumat!” A tak jsem se pomalu rozešel opět za moudrou soví dámou.

Zdravím a moc děkuji za akci. Některá slova bylo vskutku těžké zakomponovat. Ale level 2 klidně zkusím taky!

Prosím o 15 mušlí a 60 drahokamů.

Přidáno.

Blueberry jako císař Borůvkové říše

Mušle, drahokamy, perly

Připsáno

A bylo to tu zas. Apríl! Adekvátní čas někoho pořádně napálit. Ale neměl jsem představu kdo by to měl být. Avšak nemusel jsem chodit příliš daleko. Alfa Baghý, která za mě převzala můj post borůvkového alfáka, mi vyvstala na mysl jako první. Ambivalentním pocitům vůči její osobě jsem se nemohl ubránit. Ačkoli jsem jí mé alfování předal dobrovolně, stejně jsem cítil jistý zármutek nad tím, že tuto pozici již nevykonávám sám. Aktivně se ucházet o získání této pozice zpět nepřipadalo v úvahu, a tak mi zbývalo jen si z ní trochu vystřelit. Akceptoval jsem tedy, že cíl mého žertíku bude Baghý. A nyní bylo na místě vymyslet jak. Ale jak jistě již tušíte, nebyl jsem velký šprýmař. A ani jsem nebyl otec, abych pochytil taťkovské vtipy. Armagedonský rozsah vtípku jsem nechtěl, spíše nevinný žertík. A jako první mě napadl vtípek, že budu mít vlčata! A jak velký to byl vtip, jelikož já vlčata úplně nenáviděl. Absurdní by bylo, kdybych tvrdil, že je čekám přímo já. Adekvátní proto bylo přijít s tím, že jsem si během své absence naše družku a na stará kolena ji zvládl ovlčit. Asertivní jsem byl dostatečně na to, abych si dokázal prosadit tako imaginární vlčata do naší smečky. A navíc - Baghý by je určitě nenechala pojít hlady mimo smečku. A teď už jen vymyslet, jaká by byla moje partnerka. Absolutně sexy kočička, to je jasné. Autokorektní dostatečně na to, aby se nepouštěla do velkých hádek. Abatyše až do chvíle, než mě poznala. Absence jakýchkoliv špatných vlastností, snad až na tu, že mě má až příliš ráda. Astronomicky chytrá, připravená se starat o mé vlčata. A to by stačilo, jinak by ještě i Baghý žárlila, že s ní nemůže být. A teď už to jen uskutečnit.

Cesty mé fantazie zdály se býti nevyzpytatelné. Jako bych odhodil poslední zbytky příčetnosti a překročil hranici absolutního šílenství. Jak bylo známo, takhle hranice byla až příliš tenká. Mé poslední sny se týkaly obřího vlčete, zápasu s květinovým bohem a nebo návštěvy krásné lišky. Naštěstí se hranice mezi skutečností a sněním zdála stále dostatečná. Byl jsem téměř vždy schopen odhalit, že se jedná o sen. Co to ovšem říkalo o mém podvědomí? Děsil jsem se každého dalšího usínání, ale zároveň jsem cítil vzrušení z nepoznaného. A navíc tam vždy byla ta lehká myšlenka toho, že bych se již nemusel znovu probudit. Přes to jsem se opět vydal do říše snů, tak jako každý smrtelník.
Dnešní sen byl však jiný, na první pohled klidnější. Ocitl jsem se v něm uprostřed dlouhého pozvolného kopce, na rozkvetlé louce. Slunce svítilo vysoko na obloze, ovšem díky jarnímu vánku jsem nepociťoval žádné nepříjemné horko. Naopak. Ochotně jsem svou tvář vystavoval slunečním paprskům. Příjemně hřáli. Když v tom tento slastný okamžik přerušilo tiché zapískání. Nastražil jsem oči, opravdu, ozvalo se znovu. Otočil jsem se tím směrem. V trávě opodál jsem zahlédl malé ptáčátko. Spočívalo klidně na zemi a volalo svého rodiče. Udělal jsem pár kroků blíž. Bylo baculaté a kulaté díky svému mladému chmíříčku. Musel jsem se usmát, ne však na dlouho. Ptáče nevypadalo moc šťastně. “Ztratil ses?” Zeptal jsem se. Ptáče mi odvětilo zapískáním, ale to bylo vše. Ještě neumělo ani létat a jeho život měl skončit. Chvíli jsem přemýšlel, zda ho nemám prostě sníst. Byl tak snadná kořist. Ale vzhledem k jeho velikosti se to zdálo jako zbytečné zmaření života. Rozhodl jsem se tak udělat dobrý skutek. Opatrně jsem do ptáčka strčil čumákem, jako bych jej chtěl popohnat k letu. Pouze se však převalilo na záda a začalo hlasitě pískat. Pomohl jsem mu zpět na nožky. “Co s tebou mám dělat?” Zeptal jsem se ho zadumaně. Moc možností mě nenapadalo. “Nechci ti lhát, tvoji mámu už asi nenajdem,” rozhlédl jsem se okolo. Opravdu zde nikde nic nebylo. Jediný strom. Nechápal jsem, jak se tu vůbec vzalo. Sklonil jsem se k němu a opatrně jej vzal do zubů. Poté jsem si ho posadil mezi lopatky. “Budeš muset trochu spolupracovat a držet se. Zkusím tě odnést někam, kde se o tebe někdo postará.”
Pomalým krokem jsem se vydal jedním směrem. Louka se však zdála být nekonečná. Jako bych stále dokola míjel stejné uskupení květin, stejné kameny. Po několika hodinách cesty už mě začali bolet tlapy, měl jsem žízeň a ztratil jsem veškerou motivaci. “Takže ptáčku, tohle nikam nevede. Budeme muset vymyslet něco jiného. Možností moc není. Můžu tě nechat tady a doufat, že tě najde někdo jiný. Ale nevypadá to, že by tudy měl někdo projít. Nebo se o tebe můžu postarat já, ale to by nikam nevedlo. Neumím se starat o ptáčky. A nebo,” chvíli jsem se odmlčel a pomalu jej sundal ze svých zad a položil před sebe. “A nebo tě můžu sníst a ukončit tak tvoje trápení. Asi nám nic jiného nezbyde. Ale neboj se, obětuji se. Ale budu cítit výčitky do konce života,” řekl jsem mu a pak si olízl čumák. Neřeklo nic v nesouhlasu, tak jsem jej snědl. Bylo to přirozené, byl jsem přece vlk. Ale stejně jsem cítil poměrně velké množství výčitek. Mohl jsem ho tu ale jen tak nechat? Pak by umíral pomalu a dlouze, na chlad či hlad. Docházeli by mu síly. Když se nad tím tak zamyslím, byl jsem vlastně velmi štědrý. Daroval jsem mu smrt, když mu nebyl darován život. Doufal jsem, že už nebudu muset nikdy nic podobného udělat. Když v tom jsem uslyšel další zapískání…

Well, this is bloody nice, isn't it? I was thinking to myself. It was marvelou day and I was alone, as usual. I was sitting at the top of the biggest hill ever. The view was great. Romantic, even. The sun was just rising, so I was able to watch it. Honestly, I was quite unsure about one thing - how did I get here? It felt like some kind of dream. The floating pile of flowers in the shape of a huge bird was quite a hint. BUT why would anyone dream about this? It was so boring. Nah, my dreams were usually far more interesting. They were about me and a lot of wolves. Male, female. Who was counting? But in this one I was alone. I checked again, right, left. Nothing. “What a shame,” I said loudly. I hoped this would get a little bit more exciting. Well, this is my dream after all, right? I decided to leave this boring place behind me. What should I do in this dream? I asked myself. But I was quite desperate. No idea. Nada. But then the flower shaped bird came closer to me. “Blueberry!” He? You can talk? “YES!” Oh, so you can also read minds. “YES! I am the almighty god of flowers. And birds,” I was quite surprised. I did not think that there was a god of flowers or birds. But I guess there is a god of everything. For example the god of blueberries, aka me.
“So, if you are a god of birds. Can you turn me into one?” I was not sure if I even wanted that. He shaked his head. “Are you stupid? I am not god of wolves turned into birds,” well, makes sense. I nodded. “I am maybe a little bit stupid. But I am also very handsome, so it is a great thing that you are not able to turn me into a bird. Birds are not that great,” I said. That was not probably the smartest thing to say, because he got mad at me. And then he tried to attack me. But it is quite hard to attack someone with flowers. “It is a shame that you are not a god of… for example… thorns. Or rose bushes.” Then he laughed. “Rose bushes are also flowers!" He screamed, turned into a rose bush and attacked me.
Then I woke up. Well, It was not that boring after all.