Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlas

Hlas

Hlas

// Haleluja, jeden nemocniční. Dál mě opět vynechávejte.

“Ano Ney, připoj se prosím,“ zavrtěl jsem ocasem. Storm měl moc dobrý nápad a mě to vůbec žádným způsobem nevadilo. Jak by mohlo? Ney pro mě moc znamenala. Zamrkal jsem na ni rudýma očima, jako by snad moje tvářička měla pomoct při jejím rozhodování. Přitom ona už někoho měla. Morfeus, už jen při tom jménu jsem ucítil nával žárlivosti. A to jsem ji tak dlouho neviděl. Nejspíše však někde hluboko v mé mysli pro mě byla jako tichá schovaná naděje. Ovšem, měl jsem já ještě nějakou naději?
Ney souhlasila. Netušil jsem, zda za to mohlo mé vehementní mrkání, nebo krásné pohyby ocasem, no usmál jsem se na ni a bral to jako vlastní vítězství. “To je dobře,“ snažil jsem se nevypadat moc nadšeně, no byl jsem to já a ona. Ney a Blueberry. Tohle byla prostě dlouhá historie a já už neodolal a přešel jsem k ní blíž. Položil jsem jí hlavu na záda a přivřel jsem oči. Tolik mi tahle malá víla chyběla. Trochu jsem se bál, že sem teď přiběhne ten její bourák a roztrhá mě na kousky, no nešlo to jinak. Pořád tak nádherně voněla.
Storm zmínil Taillu a já se od Ney odtáhl. Oči se mi přivřeli do tenkých štěrbin. Doufal jsem, že ho NEy seřve a řekne mu, že je hlupák. Protože on byl. Chtěl jsem, aby mu ona otevřela oči, to ovšem neudělala. Očividně byly s Taillou kamarádky. Co všichni měli na té sebestředné stíhačce?
Nějakou chvíli jsem nebyl schopen vnímat, protože jsem si představoval, jak Taillu škrtím. Byla to moc hezká představa. Pak ale Ney řekla, že si založili vlastní smečku. “Takže jsi alfa?“ Vydechl jsem tiše a chvíli na ni koukal. “To… to je bezva,“ pokusil jsem se být silný, no uvnitř to byl jako další kopanec. Všichni mí staří přátelé to někam dotáhli a něco znamenali. A já? Já byl jen špína. Nebyl zde nikdo, pro koho bych byl na prvním místě. Udělal jsem krok dozadu a sedl jsem si. Snažil jsem se tvářit silně, no před Stormem jsem pocity schovat nemohl. A před Ney? To jsem netušil.

// Borůvkový les
“A proč jsi mi tedy neřekl, abych se připojil?“ Mluvil jsem jako malé vlče, co z rodičů tahá, proč jej sebou nevzali na výlet. V mém hlase zaznívalo trochu zmatku a trochu nejistoty. Co když mě tu nechce? Co když chtěl být sám a užít si trochu svobody? Nechtěl jsem vypadat jako stalker. Měl právo na své soukromí. Stačilo říct a já bych mu ho dal. Tedy, nebylo by to pro mě jednoduché a mrzelo by mě to, no pochopit bych to musel.
“Hory? Ty, kde je sníh?“ Oči se mi rozzářili. Představil jsem si ty špičaté kopečky, které jsou pokryté sněhem. Dal se jíst. Dalo se s ním hrát. Jako bych se snad na chvíli vrátil do stádia, kdy jsem tam byl naposled. Bylo to chvíli po tom, co jsem byl na Galliree. Byl jsem tam sám a díky mé neopatrnosti to dost odneslo mé zdraví. Se sněhem může být zábava, ale také je docela nebezpečný. Ale když tam bude Storm, tak mi přece nic nehrozí. Horlivě jsem přikývl a toužebně jsem koukl do dáli. “Hory jsou super,“ souhlasil jsem a přidal do kroku. Už jsem tam chtěl být. Storm do mě však šťouchl a změnil směr. První jsem chtěl protestovat, protože se tím oddalovala má vize pohádkové říše, no když jsem spatřil, kvůli komu stojíme, mé srdce vynechalo pár úderů.
Neyteri. Její silueta se rychle zostřovala. A já měl chuť k ní běžet a zároveň utéct. Co když už na mě zapomněla? Co když už pro ni nic neznamenám? Co když se zlobí, že jsem ji tak dlouho nenašel? Spousta otázek mi bloudila myslí a já z každé z nich měl strach. V poslední době jsem potkával až moc přeludů z mé minulosti. Kdysi jsem si řekl, že je pohřbím. Že se s nimi již nejspíše nikdy nesetkám a tak se mi podaří zapomenout. No byla to hloupost. Storm mě dělal šťastným, Lexi jsem taky rád viděl. A Ney? Vždyť to byla moje platonická láska. A nejspíše stále je. Šedo-bílá kráska ze snu.
“Ahoj, Ney,“ trochu jsem sebou šil, když jsem se zastavil. Celé mé tělo toužilo se s ní přivítat tak, jako kdysi. Povalit ji na zem. Držet. Cítit opět její vůni. Pohled mi přejel kvapně okolí. Byla tu sama, nikdo se k ní nehlásil. Byla sama pořád? To jsem netušil. No pochyboval jsem o tom, šel z ní cítit pach někoho jiného a to dost silně. “Chyběla jsi mi,“ vydechl jsem upřímně. Jak rychle se dá zapomenout na minulost?

“Já nejsem na tvé místě a tak ti ani nebudu říkat, co je správné,“ díval jsem se mu do očí a mluvil klidný hlasem. Jako bych snad sežral všechnu moudrost světa. “Můžu ti jen říct, co bych udělal já, kdybych byl na tvém místě. Ale já na něm nejsem a tak ani nemůžu vědět, jestli by to byla pravda,“ no jeho pohled byl zase jiný extrém. Byl tak hodný a naivní, jako vždy. U vlčic, u smečky. Jako by vždy věřil, že nic špatného neexistuje. Že jsou všichni jen hodní a chyby se dají odčinit. Takový ale svět přece není. Nenávist, zrada a bolest je všude kolem nás a odpuštění? To si zaslouží málo kdo. Protože „promiň“ je jen slovo a tvář lásky může být jen maska. Nedivil jsem se však, že Storm vidí svět přes růžové brýle. Já je někdy také nasadil, svět a rozhodování, žití. Všechno pak bylo o tolik jednodušší. Realita pak však zasáhne a s brýlemi vám vezme i kus tváře.
Pečlivě jsem sledoval jeho oheň. Storm byl opravdu trpělivý a zde to šlo vidět. Dokázal oheň udržet dost dlouho, ale oheň je silný živel. Brzo se mu začal vymykat a začal sálat víc a víc. Stroma to očividně rozhodilo, já zůstával klidný. Byl jsem připraven zasáhnout, pokud to neudělá on. Však čekal jsem, co on vymyslí a nakonec použil vítr a oheň zadusil. Taková škoda. No kdyby to neudělal on, musel bych to udělat já a to by bylo stejně kruté. A ano, až natolik jsem si v tomhle ohledu věřil. Že jej dokážu zastavit a ovládnout. Přeceňovat se, to není dobré. Ale v magii? Je to jako krok dopředu. Předčasná víra však taky může napáchat spoustu škody.
Storm najednou řekl něco o tom, že odchází. Oči mi málem vypadly z důlků, protože jsem čekal spoustu věcí, ale tohle ne. Vždyť jsem ho přemlouval, ať si někam zajde. On nechtěl, ale teď se najednou sebere a jde? A ještě k tomu mi ani neřekne, že mám jít s ním? Přivřel jsem uraženě oči a stoupl si. “Zvládneš to tu. Pečlivě hlídej,“ ani jsem se přitom na Naomi nekoukl a rozběhl jsem se za Stormem. Opravdu si myslel, že tu zůstanu sám s Taillou a jejími dvěma dětmi? Ne, děkuji. Na to se mám až moc rád. No nechali jsme les s touhle trojicí, takže až se vrátíme, nejspíše už nebudeme mít kde bydlet.
Rychle jsem Storma doběhl a zamračil se na něj. “Opravdu sis myslel, že mě tam můžeš nechat?“ Pokusil jsem se, aby to znělo lehce a humorně, no stejně tak byla trocha vážnosti.

// Západní Galtavar

“Samozřejmě, že se přidám,“ pohodil jsem ocasem, abych ještě více zdůraznil gesto, že tohle je samozřejmostí. Bral jsem to tak, že jsem teď číslo jedna v téhle smečce. Tedy, pro něj že takový jsem. No a on byl alfa. Takže jsem si myslel, že jsem teď zvaný na všechny akce. Přitom jsem tu byl nejkratší dobu, no to mé ego rádo opomíjelo. Vždy, když byla nějaká možnost, kde se mohlo projevit, tak to udělalo.
“A to ti stačí? Že se do zimy vrátí?“ Stormův styl „vlády“ mi přišel až moc jemný. Takhle to přeci nemohlo nikdy opravdu fungovat. Kdybych byl v čele já, tak bych po půl roku nepřítomnosti bral členy tak, že odešli. Ani ne po půl roku, po čtvrt. Pokud by mi tedy vysloveně neřekli, že budou pryč dlouho. Jinak bych byl ale hodný alfa, no nějakou loajalitu ke smečce by měl mít každý, ne? A přesně proto jsi teď vyměnil Borůvkáč jen tak za Zlaťák, co? Stáhl jsem ocas k noze. T-to je něco jiného.
Sledoval jsem listí. Dlouho se nic nedělo, no nakonec se mu povedlo vyvolat oheň. Usmál jsem se. “Výborně!“ Kdybych mohl, ještě bych mu i zatleskal. Pyšně jsem vypjal hruď, byl jsem hrdý na své učitelské schopnosti. “Pokračuj,“ řekl jsem spokojeně a hlídal jsem ho, aby to tu nepodpálil.
Někdy mezi tím se tu usadila Naomi. Mírně jsem se na ni pousmál. “Zdravím,“ vypadala, jako by ze mě měla strach. Trochu mi to lichotilo, působit autoritu nebylo špatné. Pak mi však úsměv zmizel a vystřídal jej uražený pohled. Ona si mě nepamatovala. “Blueberry,“ řekl jsem dotčeně. “Byl jsem ve smečce, když jsi byla ještě mladá a vedla ji Hotaru s Angelusem,“ jejich jména jsem řekl bez jakékoliv záště. Oni mi nic neudělali.

// Přes týden moc nestíhám, každý den končím pozdě. Pokud chcete na hype nahánět příspěvky do loterie, tak mě klidně nějak přeskakujte. Nechci vám bránit.

// Jsme již mimo jeskyni. V lese.

Storm se taky zrovna očividně nebavil, když jsme tu byli jen sami dva. “Já doufám, že brzo ano. Chci je poznat a už se tu trochu nudím,“ koukl jsem na něj a nenechal mu prostor mluvit. “To nemyslím tak, že by mi tvá přítomnost nestačila. Jen už bych chtěl nějaký zážitek. Tohle polehávání a tlachání už mi leze ušima,“ nebyl jsem na tohle dělaný. Měl jsem rád, když se něco dělo. Jinak jsem měl otravnou a línou náladu.
“Skupinový lov? První by to chtělo tu skupinu,“ chvíli jsem mlčel. Pak jsem zvolil opatrný tón. “Tobě to nevadí? Jistě, mají svobodu pohybu, ale měli by také splňovat své povinnosti,“ koukl jsem mu do tváře. “Jako třeba se tu někdy objevit a aspoň říci, že žijou,“ pohodil jsem rameny, jako by to nebylo ani tak důležité. “Měl bys je pak seřvat,“ nebo jim prostě nějak nadat.
“Takže, manipulaci s ohněm si zvládl. Zkus tohle zapálit,“ ukázal jsem na listí, které již dostihl podzim a bylo spadené na zemi.

“To věřím,“ řekl jsem stále tak nějak bez emocí. Ani jsem si to moc neuvědomoval. Připojil jsem alespoň jakousi průhlednou podobu úsměvu. Nechtěl jsem, aby věděl, jak se uvnitř cítím. Stejně to ale věděl. Měl to tímhle velmi ulehčené. Nemusel zjišťovat, jak se druzí cítí. Prostě to věděl. Taky by se mi taková magie hodila.
Když jsem zmínil Malobora, Stormova tvář na to okamžitě reagovala s jistým odporem. Bylo mi jasné proč, no nemohl jsem se připojit. Pro mě byl Maloboro vždy dobrák. Byl hodný a hlavně byl upřímný. To díky němu jsem pochopil, jaká Megan je. Řekl mi, co udělala a já to pak s ní ukončil. Kdo ví, jak dlouho bych byl jinak v jejich spárech. V každém případě jsem to nehodlal vytahovat. Maloboro byl pryč a já měl Storma daleko raději než jeho. Nehodlal jsem tedy Malobora bránit. “Úsměv, příteli,“ popíchl jsem ho trošku.
“Coffina si moc nepamatuju, ale Nel ano,“ pousmál jsem se. Byla kdysi tak malá, na rozdíl od teď. Storm zmínil časy, kdy jsem byl omega. “Ano,“ vypjal jsem při těch slovech hruď. Vůbec jsem se nestyděl za to, že jsem jí kdysi byl. Znamenalo to, že jsem si poté musel něčím postup zasloužit. A já se kappou opravdu stal a zasloužil jsem si to. Všichni to uznali, tedy kromě Tailli. To mě ale netrápilo, protože Hotaru mě měla ráda. Tedy, alespoň jsem si to myslel. Pravdu neznám. Ale dokázal jsem ji pobavit, když se Angelus toulal pořád někde pryč. Kde je jemu konec? A kde jí? Rád bych je viděl, hlavně tedy Hotaru. O Stormovi se tohle asi říct nedalo.
“Eh,“ vydechl jsem překvapeně. Otázka o počasí? Musel se se mnou asi hodně nudit, nebo netušil, o čem dál vést rozhovor. Alespoň já tedy vždy vytahoval počasí až jako záchranu. “No, netuším. Léto bylo dost horké, možná bude zima zase dost studená. V každém případě se musíme připravit,“ protože už klepe na dveře.
“Nechceš se vrátit k tomu ohni? Tailla nás předtím vyrušila,“ i jen její jméno jsem vyslovoval s jistým podrážděním.

Myslel na ni a na tváři se mu objevil úsměv. Docela mě to zabolelo. Bylo to ale jiné, než když jsem žárlil na Taillu. Teď jsem spíš kvůli tomu úsměvu nenáviděl sám sebe. Nemohl jsem to vyčítat nikomu jinému, než sobě, že si Storm našel náhradu. Měl jsem jej najít daleko dříve. Zkusit se vrátit na tohle místo. Strach je velký nepřítel. A Storm si musel najít někoho, s kým by trávil čas. Komu by se mohl svěřit. Hlavně když se na něj Tailla vykašlala. I já se o něco takového pokusil. Jen jednou a dokonce jsem si i chvíli myslel, že úspěšně. Suzume by mohl být dobrý společník. Nejspíše na mě již zapomněl. “Jsem rád, že někoho takového máš,“ řekl jsem prázdným hlasem. Nebyly v něm žádné emoce.
“Ne, jen si jej pamatuji,“ pohodil jsem rameny. “Hlavně díky Maloborovi. Kdysi jsem si s ním rozuměl,“ byl můj dobrý kamarád. Ještě před tím, než jsem se začal bavit více se Stormem. Andante byl přeci Malobora. Pamatoval jsem si ještě časy, kdy byla Tailla a Maloboro. Storm a Stella. Megan a já. Bylo to dávno a pak se najednou něco pokazilo. Maloboro a Megan, Maloboro pak zmizel, Stella si našla někoho jiného, Storm zůstal sám a pak se dal dohromady s Taillou, která mi jej vzala. Přivřel jsem mírně oči. Celá tahle etapa byla jako z nějaké pohádky, která čeká na svůj šťastný konec.
“Spíš si pamatuji Santiaga, toho jsem párkrát hlídal,“ byli to velmi hezké časy. Pamatuje si on mě? “Pamatuje si mě Coffin? A Aranel?“ U Aranel jsem tomu věřil, u Coffina až tak ne.

Storm se mi pokusil popsat Vločku. Moc mi ten popis nepomohl, přeci jen jsem si nemohl pamatovat všechny tváře a jména. “Je to tvoje dobrá kamarádka, že?“ To už říkal. Jako by snad v mém hlase zazněla i otázka „je lepší jak já?“ No vyslovit bych si ji nikdy nedovolil.
Storm mi bez ostychu řekl, že ve smečce těžko někoho potkám. Tím mi ještě více podryl už tak nízké sebevědomí. Naštěstí to dalšími slovy zvládl opět urovnat. “Doufám v to,“ kývl jsem. Opravdu jsem si přál, aby se jednou objevil někdo, s kým budu šťastný. Bylo mi jedno, jestli to bude vlk a nebo vlčice. No jemu jsem si řekl o vlčici z pochopitelných důvodů. Vlk a vlčice, to bylo klasické spojení. Potkal jsem za celý svůj život jen dva vlky, kteří byli ochotni mít něco s jiným vlkem. Maxise a Visiona. Maxis mi chyběl a Vision také. Každý jiným způsobem.
“Andante, ne?“ Pokusil jsem si vybavit jméno Taillina syna. Docela by mě zajímalo, jestli si mě pamatuje. Nebo jestli si mě pamatuje Naomi. A co třeba Aranel? Ta tu teď má taky žít. Na ni jsem měl také dost vzpomínek, teď mi zde chyběla. Tenkrát mi dost pomohla a udělala to, co Storm neudělal. Když mi Tailla ublížila, tak se mě zastala a ještě mi pomohla, abych se uzdravil.
//Krátké, ale kuchtím. :D

“Naomi mě asi nebude mít zrovna v lásce,“ konstatoval jsem a podíval se směrem, kde jsem ji viděl naposledy. Byl jsem překážka mezi jejími rodiči. Ona viděla celou tu akci, kdy jsem se snažil Taillu vyhostit, seřvat a zničit. Za to jsem si určitě nevysloužil medaili „nejhodnější strýček.“ Já však vůči ní nic neměl, nenesla na sobě přeci chyby své matky. A to že ji sem přivedla? To bylo pochopitelné. Děti se vždy snaží lepit své rodiče dohromady. Udělal bych nejspíše to stejné. Až jednou v téhle stránce života dospěje, pak pochopí, proč jsem se choval, jak jsem se choval.
“A Vločka, to mi něco říká,“ to jméno mi opravdu bylo něčím známé. Vybavoval jsem si les, vodu, bílou srst. Netušil jsem však, zda mě jen neklame má paměť. Třeba je to jen blud, nebo shoda jmen. “Třeba si vzpomenu, když ji uvidím,“ pokud tedy někdy. Zatím se zde pořád nikdo neobjevil. Storma to muselo znepokojovat, mě to taky nedělalo šťastným. Být tu s Taillou a Stormem? To nebyla šťastná trojka. Nejspíše to brzo povede k další hádce. Já tedy rozhodně ustoupit nehodlal, to ona byla ta špatná. Pokud by tu však bylo více vlků, před obecenstvem by si to nedovolila. Tedy, vlastně ano. Je to Tailla. Má přeci potřebu si stále něco dokazovat.
“Asi ano, nejspíše je jinde. Ale svět je tak veliký, jak ji mám najít? Tohle by bylo pohodlnější,“ sklopil jsem pohled. Upřímně? Už jsem nevěřil v to, že na mě nějaká „ta pravá“ čeká. V mém srdci to místo obsadila Kaien. Byla pro mě jako stvořená. Tolik mi ublížilo to, co mi tenkrát udělala. Čas mě donutil se s tím smířit, no nebyl jsem schopen zapomenout. A její místo nikdo ne a ne nahradit.
“Co když nic takového není?“ Koukl jsem na něj s kritickým pohledem. “Co když to tak nefunguje? Co když mě čeká zbytek života takhle?“ Litování nad vlastním životem jsem zvládal na jedničku.
“Je tu někdo další,“ cizí pach se mi zaryl do čenichu. Koukl jsem se na Storma, doufal jsem, že to bude nějak řešit. Tailla se tím směrem rozběhla, co mě ještě víc naštvalo. Zamračil jsem se směrem, kde mizel její zadek. Proč tam šla ona? Nebyla ještě ani oficiálním členem, neměla žádné právo tohle místo bránit, nebo se zde volně pohybovat. Měla čekat, až jí to Storm povolí. Prosit o odpuštění.

Drápem jsem jej roztrhl, kůži stáhl, kosti odhodil a maso jsem si do sebe začal cpát. Storm už tu byl také. Přeměřil jsem pohledem jeho úlovek, byl větší než ten můj. Přivřel jsem závistivě oči a na chvíli nafoukl tváře. Pak jsem si však připomněl, že již nejsem malé vlče a on se neslituje. Navíc, již nejsem ten, kdo musí mít všechno, co mají ostatní. Ale ano Blueberry, přesně takový jsi. Promluvila moje mysl falešným laskavým hlasem.
Mlčeli jsme a já se pomalu přestal soustředit na jídlo. Tedy, jedl jsem, ale mé myšlenky byly daleko od tohoto místa. Přemýšlel jsem o spoustě věcí. “Storme?“ Oslovil jsem ho opatrně, jako bych se bál toho, co řeknu dál. Opravdu to tak bylo. “Máš,“ naprázdno jsem polkl. “Máš ve smečce nějakou vlčici? Víš,“ chvíle trapného ticha. “Nějakou hodnou,“ hlas se mi jemně chvěl. Nebyl jsem se mu kvůli studu schopen podívat do očí. Zoufalost mě dohnala do poslední fáze a já tuhle větu musel použít. Bylo mi smutno a cítil jsem se tak sám. Tedy, byl tu Storm, ale to není ono. Každý přece potřebuje trochu lásky a já nebyl žádnou výjimkou. Chyběl mi hřejivý dotek.
“Opravdu bych si přál, mít někoho, s kým bych mohl být,“ hleděl jsem do země. “Nejsem uzpůsobený k tomu, abych byl pořád sám,“ doufal jsem, že to nepochopí zle. Znělo to trochu, jako by jeho přítomnost nic neznamenala. Já teď myslel jen tu romantickou část, tu by mi on určitě nebyl ochoten dělat. Já bych o to stál.
Pomalu jsem dojedl zajíce a kožešinu si rozhodl ponechat. Felix. Na mysl se mi vloudilo jméno mého kožešinového kamaráda z minulosti. Pousmál jsem se a jemně kožešinu posunul blíž k sobě. Kosti jsem pak zahrabal do hlíny.

“Osobní prostor? Ten nemám rád,“ pronesl jsem bez nějakých ostychů. Tedy, nechtěl jsem, aby to Strom pochopil špatně. Nechtěl jsem mu tímhle naznačit, že chci, aby se po mě plazil. Tedy, chtěl jsem to, ale on? On na to měl přeci Taillu. Ta mu ještě do nedávna tohle všechno dávala a nejspíše zase dávat bude. Já si budu muset najít někoho jiného, koho můžu svou blízkostí obtěžovat. Moc jsem netušil koho. Asi nějakou zdechlinu.
Storm ladně seskočil z jeho úkrytu a popostrčil mě čenichem do boku. Něco jsem zamrmlal a pak rezignoval. Sice jsem ho chtěl přemlouvat, aby něco chytil i za mě, no on vypadal, že to nepřipadá v úvahu. Jako by mě snad i chtěl nutit do nějakého většího pohybu. Já to však v plánu neměl, rozhodně ne ještě pár hodin. Ještě jsem na půl spal a při tomhle počasí se jen tak neproberu.
Rozešel jsem se kupředu a čenichal. Chtěl jsem zachytit pach své oběti, no pořád mi do čenichu lezl Taillin pach. Byl pro mě tak výrazný hlavně pro to, protože jsem ho tu vůbec nechtěl. Zachránil mě až pohyb, který se mihl někde v keři. Loudavě jsem se za ním rozběhl. Byl to zajíc. Malý, ne moc rychlý, nejspíš na pokraji smrti. Normálně bych nad takovým ohrnul nos a nechal ho být, no teď jsem opravdu vybíravý nebyl. Skočil jsem po něm, zakousl se. Chytl jsem ho bez problémů, byl to přeci jen zajíc. Takového jsem už lovil milionkrát. Udělal jsem pár kroků a nechal si jej spadnout k nohám. Chvíli jsem na něj koukal, jak tam leží a krvácí. Ten pohled mě naplňoval jistým odporem, no i jistým vzrušením. A samozřejmý pocit vítězství se dostavil taky a trochu mě povzbudil. Začal jsem z něj pomalu stahovat kůži.