Gallirea - Příspěvky uživatele

// Odepíšu zítra.

Tailla byla klidná, uši měla svěšené. Přiblížila se ke mně. Celý jsem se napjal a natiskl se na Stormův bok. Nebylo mi příjemné, že se přiblížila. Molha to celé jen hrát. Mohla se přiblížit a zardousit mě. Netušil jsem, čeho všeho je schopná, no nevěřil jsem jí. “Nejsi vrah? A co tedy jsi? Kdyby Storm nezasáhl,“ jen jsem naprázdno polkl. “Nevím, jestli to víš, ale když někomu odepřeš přístup vzduchu, tak umře,“ řekl jsem ne zrovna příjemným hlasem. Pořád jsem byl napružený a nehodlal jsem toho jen tak nechat. Doufal jsem, že Storm však mé emoce kontrolovat nebude.
Řekla, že by mi nikdy neublížila. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “To co říkáš, nic neznamená. Říct že jsi nechtěla, nebo se omlouvat. Jaký to má smysl? Udělala jsi to a je jedno proč. Prostě si to udělala a to z vlastní vůle,“ omluva pro mě neměla žádný význam. Je to jen hloupé slovo, vymyšlené za účelem ubližovat. Pokud chce odpuštění, chce to činy a čas. A takováto věc se jen tak nezapomíná.
Storm ke mně promluvil ve chvíli, kdy již mé tváře byly zvlhlé. Tailla mě viděla brečet, ale v tuhle chvíli už mi to bylo úplně jedno. Chvíli jsem se na Storma ublíženě koukal. Vzpomněl jsem si přitom na Suzumeho. Ten alespoň dělal, že pro něj něco znamenám. Zaslechl jsem i Taillinu vnitřní otázku. Žárlím na ni? Zeptal jsem se sám sebe. Nikdy jsem se nad tím nezamyslel, ale nejspíše nějaká má část určitě ano. Já byl ochoten pro Storma udělat cokoliv. Jistým stylem jsem ho miloval a nikdy bych od něj jen tak neodešel. Kdybych se jen tak narodil v jiném pohlaví. Sklopil jsem pohled. “Myslel jsi to vážně, ale teď už to neplatí. Vyměnil jsi mě, jako to děláš vždy. Když je tu ona, tak mě odsuneš na druhou kolej a já,“ zmlkl jsem. Nebyl jsem schopen povídat dál. Hlas se mi klepal a já to nedokázal zastavit. Sklopil jsem pohled do země. Všechna ta bojovnost a odhodlanost zmizela.

Storm zasáhl v pravý čas a Tailla se uklidnila. Strom však magii použil jen na ni, takže já stále klidný nebyl. Tailla byla zlomená a všechen ten adrenalin pomalu odstupoval. Všechen ten klid a rezignace se pomalu vytrácely. Mé tělo se chvělo víc a víc, no má tvář zůstávala nadále pevná a chladná. Nedovolil jsem si projevit slabost. Ne před ní. Jediné co jsem udělal, bylo to, že jsem se úzkostlivě držel po Stormově boku.
Omluvila se mi. Chvíli jsem na ni bezbarvě zíral, no pak jsem zavrtěl hlavou. Tohle nebyla věc, kterou bych byl schopen odpustit. Kdysi mi zlomila nohu, to byla věc, jenž jsem dokázal po čase přejít. U jezera jsem i na chvíli věřil, že je všechna ta nenávist pryč. Pak na mě ale opět vyjela a mě došlo, že je prostě forma existence, která se mi vždy bude protivit. Nechápal jsem, jak ji Strom může milovat. Je to sebestředný blázen.
Zeptala se na počasí, jako by se snad nic nestalo. Tiše jsem po Stormově boku zavrčel a cukl sebou. Měl jsem co dělat, abych po ní teď nevystartoval já. Nejspíše by se ani po tom Stormově čarování nebránila. Taky jsem měl přeci karty, které ještě neznala. Mohl jsem použít svou magii a stát se neviditelným pro okolní svět. Druhou stranou síly jí zakrýt zrak a pak ji začít podpalovat. Netušila by, kde jsem. Mohl bych jí udusit, upálit, zalknout. Já ale nehodlal klesnout na její úroveň. Její smrt by mi Storm nikdy neodpustil. Ale jednou, náhody se přeci stávají. Jiskřička od ohně přeskočí a hned je zaděláno.
Storm to s ní nevzdával. Byl ochoten jí odpustit vše a vzít ji zpět, pokud se změní. Zahleděl jsem se na něj hlubokýma očima. “Jednoho dne, toho budeš litovat,“ řekl jsem mu upřímně. Nemyslel jsem si to, byl jsem tím plně přesvědčený. Nevěřil jsem v to, že se změní. Věřil jsem, že mu to jednoho dne ublíží ještě více, než doposud.
“Kdybys ji neuklidnil, tak jsem mrtví,“ vydechl jsem s pohledem zabořeným do země. Pak jsem se mu však koukl do očí. “Dobrovolně si do ložnice zveš vraha,“ mé oči se zaleskly. “P-přitom jsi slíbil, že tam s tebou budu já,“ hlas se mi zlomil a já se stáhl, jako by mě kopl do břicha. Tohle všechno co dělal, byla rána pod pás.

Tailla vůbec nechápala to, proč jsem jí to říkal. “Je mi jedno, že jsi silnější než já. Ať jsi klidně nejsilnější na světě,“ pohodil jsem rameny ve stylu, že je mi to jedno. Můj výraz byl lhostejný a klidný. “Celá tvá existence je totiž pod mou vnitřní úroveň. Je to jen poslední zoufalý výkřik do prázdna. Snažíš se něčeho chytit, mácháš rukama. Troufáš si na slabšího, protože se bojíš reality. To jsi tedy fakt dobrá,“ poslední věta byla silně a neskrytě ironická.
Země se pohnula. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem, jak mé tělo začaly omotávat kořeny. Pořád nedokázala udělat nic, co by mě překvapilo. Kořeny se kolem mě stáhly, no já se nebál. Byl jsem na tom psychicky tak, že jsem již nebyl schopen strachu. Byl jsem schopen pouze uvažovat a hodnotit. Omotala ty kořeny i kolem sebe, což byla poslední kapka. Ztratila ve mně i tu poslední naději. “Taillo, pokud by jsi Storma opravdu milovala, tak bys mu nikdy nedala na výběr,“ to bylo něco, čím jsem se opravdu řídil. “Tobě ale záleží víc na sobě, než na něm a proto jsi toho schopna. To proto celé tohle divadlo,“ hlas se mi netřásl. Ani jsem nekulil oči, nebo neprosil a propuštění. Smrt byla věc, se kterou jsem se smířil dávno. Mohl by snad Storm být s takovým psychopatem? Pokud ano, tak to není ta osoba, kterou jsem si myslel, že znám.
Pohled mi na něm spočinul. Chtěl jsem vědět, co udělá. Bylo mi jasné, že nenechá Taillu ani jednoho z nás uškrtit, jen jsem čekal jakým způsobem. Proměnil se v tu velkou dvouhlavou věc, o které jsme předtím mluvili. Vypadalo to dost působivě, no bylo to i děsivé, když mi její zuby cvakaly blízko těla. Měl jsem svůj kožich rád. Můj strach se mi sice stále vyhýbal, no bylo to znepokojující. Ještě tu zableskl oheň a pak už jsem byl volný. Neváhal jsem a okamžitě se tělem přemístil někam za Storma. Ten se však přeměnil zpět a tím zrušil dokonalou bariéru. Popošel jsem tedy spíš k jeho boku. Snažil jsem se být připraven, kdyby Tailla zaútočila znovu.
Strom na ni zakřičel otázku, kterou jsem já měl na mysli celou dobu. Nechápal jsem, proč se ptá, jelikož to bylo očividné. Já se celý klepal. Ne strachy, ale moje svaly z toho byly dost mimo. Když vám někdo škrtí celé tělo, není to zrovna příjemné. “Opravdu chceš žít s někým takovým?“ Zeptal jsem se tiše a koukl na svého přítele. Nebyl v tom nátlak. Byla v tom jen upřímná starost o něj.

Storm se nechoval jako vlk. Nechoval se ani jako vlčice. Byl prostě jen zbabělec, který nebyl schopen si vážit sám sebe. Přivřel jsem oči do tenkých štěrbinek. Oslovil mě příteli. Mělo to být hraní na city? “Být vlídnější? Někdo se tu musí chovat jako chlap,“ dost jasně jsem mu dal najevo, že se chová jako bačkora.
Tailla ke mně přistoupila. Vypadala naštvaně, takže nic, co bych nečekal. Ona se naštvala vždy, protože nikdy nebyla schopna přijmout to, že nemá pravdu. A že je pitomá.
Další věc, co mě nepřekvapila, byla ta, že použila magii. Používala ji vždy, protože jinak si souhlas vydobýt neuměla. Chtěla slyšet pravdu. Posměšně jsem se usmál. Pravda umí bolet.
“Proč tě nenávidím? Ale to vůbec nevystihuje to, co k tobě cítím. Hnusíš se mi. Proč? Protože jsi dostala toho nejlepšího vlka, jakého znám. Storm pro tebe byl ochotný udělat cokoliv, tím jsem si jistý. A jak jsi mu to oplatila? Udělal jsi z něj trosku. Není nic horšího, než ublížit někomu, kdo tě miluje. Ty to ale děláš pořád. Ubližuješ všem okolo sebe, protože ty jsi jediná osoba, na kterou jsi schopná brát ohledy. A to je důvod, proč jsem tě nikdy neměl rád. Když jsem poprvé přišel do Borůvkové smečky, dělala jsi vše pro to, aby mě tenkrát Hotaru nepřijala. Viděla jsi jen svoji část příběhu. Nevěděla jsi, jaká je vlastně pravda a přes to jsi byla ochotná udělat vše pro to, abych se tam nedostal. Je ti jedno, co druzí cítí. Vždy potřebuješ mít pravdu. Když mě Hotaru přijala, neskutečně tě to vytáčelo. Čekal bych cokoliv, ale to jak jsi mi jednou zlomila končetinu a vlastně ses mi ani pořádně neomluvila, to byl vrchol. Tedy až doposud. Teď jsi mi dala ten největší důvod tebou absolutně pohrdat,“ na chvíli jsem se odmlčel a připravoval se na další otázku.
“A to všechno je i důvod, proč nechci, aby si byla se Stormem. Proč chci, aby tě poslal pryč. Protože jsi svině, která myslí jen na sebe a někoho jako je on si nezasloužíš. Protože ty se nezměníš. Možná ses teď vrátila, ale až příště dostaneš nějaký sobecký nápad, tak se na něj zase vykašleš a utečeš. Zase ho necháš samotného, protože ty jsi prostě taková,“ můj pohled byl plný opovrhování. Přes to jsem se jí celou dobu díval do očí.
“A tvá poslední otázka, já to Stormovi řekl. Řekl jsem mu, kde jsi a co jsi říkala. I kterým směrem jsi šla. To on za tebou nešel a zůstal tady se mnou. Vybral si mě. Doufám, že si užíváš tu tvou vynucenou pravdu,“ nemohl jsem ovlivnit to, co jsem jí řekl. Kdyby mě neovlivnila, tuhle část bych si odpustil, jelikož jsem tím možná Stormovi ublížil. Ona mě však ovlivnila.
“Tak, jsi spokojená? Opravdu musíš jen zbaběle používat magie?“ Koukl jsem na Storma. Věděl jsem, že on tohle nemá rád. Nechce ani číst druhým myšlenky, protože by se sám sobě znechutil. Tohle bylo ještě daleko horší. Tailla magiemi chtěla jen pokrytecky zakrýt svou vinu.

// Úprava objednávka:
ID - M02/Země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
ID - M02/Emoce/5* (100 kamenů)
ID - M01/Emoce (10 křišťálů + 100 oblázků)
Celkem: 380 kamenů (jedno jakých), 10 křišťálů, 100 oblázků

Měl jsem zavřené oči a pomocí myšlenek jsem se pokoušel dostat do situace kousek opodál. Nebylo to pro mě jednoduché a stálo mě to spoustu energie. No sem tam jsem účelově něco zaslechl. Storm Taillu seřval, což mi přineslo potěšení, jelikož Tailla z toho byla v háji. Ne, nehnusil jsem se sám sobě. Tailla si dle mého nic lepšího nezasloužila. Co mi ale bylo líto, bylo to, že z toho byla špatná i Naomi. Ano, to ona sem svou máti přivedla, no přeci jen to stále nebyla její vina, že je její matka taková.
Co mé myšlenky částečně zachytily, mé uši zaslechly jen chvíli poté. Bolestivé zavytí, jenž vycházelo od Storma. Nemohl si mezi námi vybrat. Jistě, musí být těžké si vybrat mezi někým, kdo vás nikdy nezradil a mezi někým, kdo se na vás vykašlal, když jste ho nejvíce potřebovali. Pomyslel jsem si ironicky a tiše zavrčel. Po chvíli jsem mu přes sebezapření zavytí vrátil. Bylo plné pocitů. Plné bolesti, výčitek a taky otázek.
Strom si myslel, že musí jednoho z nás ztratit. Podle mě ztráta Tailli ani nebyla ztráta. Vždyť ji už neměl. Jak jí teď mohl věřit? Pokud si ji však vybere, neztratí mě. Ztratí pouze mou důvěru. A co je přátelství bez důvěry? Storm už mě v tomhle tolikrát zranil, po tomhle bych mu však už nemohl věřit. Jak bych se na něj mohl spolehnout, když ještě před chvílí se mi za tyhle činy omlouval? A teď by to udělal klidně znovu. Pokrytec.
Pomalu jsem se zvedl. Když tu budu ležet, tak si to budu později vyčítat. Rozběhl jsem se pomalým klusem ke Stormovi. Byl to snad nejtěžší čin v mém životě. Našel jsem jej na místě, kde byl trochu dál od Tailli, no stále jsem ji byl schopen vidět. Přes to, že vypadala pořád stejně, při pohledu na ni jsem pocítil nával zhnusení. Odvrátil jsem od ní raději tvář. Srst na mém krku stála.
Pohledem jsem zabloudil zpět ke Stormovi. Chvíli jsem se mu jen díval do očí. “To si od ní opravdu necháš srát na hlavu?“ Samozřejmě jsem to nemyslel doslovně, no byla to metafora, která byla dostatečně agresivní a výstižná. Nevěděl jsem, proč mu to Tailla udělala a ani jsem to věděl nechtěl. Co mohlo omluvit to, co udělala? Nic. “To nemáš žádnou hrdost? Jsi lepší jak ona. Podívej se na ni. Podívej se na to, co ti udělala. Ani nemá na to, aby Ti to pořádně vysvětlila. Jen sem přišla fňukat,“ věděl jsem, že to Tailla nejspíše slyší. Byla tu možnost, že sem přijde a ukousne mi hlavu. Co jsem ale mohl dělat? Jediné, co jsem nyní na světě měl, byl Strom. Vize naší budoucnosti. A ona mi to všechno chtěla sebrat, přitom si nic z toho nezasloužila. Svou šanci si prosrala, tak proč se sem teď vracela. Podíval jsem se přímo na ni. “Taky odvracíš tvář zhnusením, když zahlédneš svůj odraz?“ Můj hlas byl protkán hněvem.
Bál jsem se dvou věcí. Že mi Tailla ublíží, ale to bylo nepatrné. Více jsem se bál toho, že se jí Storm zastane. Že mě okřikne, nebo že mi dokonce kvůli mým slovům ublíží. To by znamenalo to, že pro něj opravdu nic neznamenám.

Srdce mi tlouklo v hrudi a odpočítávalo každou vteřinu. Přesně jsem věděl, mezi kterými dvěma údery jsem ztratil poslední naději. Odešla dříve, než mi Strom stihl jeho rozhodnutí říci. Znal jsem ho natolik dobře, že jsem poznal, jak se rozhodl. Dotkl se mě, no já jsem se od něj odtáhl a probodával ho ublíženým pohledem. “Nikdy pro tebe nebudu nic znamenat. Ne když tu bude ona. I kdyby ti sebevíc ublížila, tak ve chvíli kdy se tu objeví, já jsem jenom jako použitá hadra, kterou můžeš vyhodit. Dělám ti jen kreténa. Já nejsem žádná blbá náhrada!“ Poslední větu jsem spíš vzlykl. Pak jsem se otočil a utekl na opačnou stranu lesa. Z hrdla se mi draly vzlyky. Nepředstíral jsem pláč, ani jsem nepřeháněl. Cítil jsem se šťastný asi po dvou, nebo třech letech. Konečně jsem cítil, že bych mohl žít normální život. A pak je konec. A vše je kvůli ní.
Zastavil jsem se na kraji lesa a lehl jsem si. Díval jsem se někam do prázdna a z očí mi tekly další a další slzy. Tailla dle mého měla udělat cokoliv jiného, jen ne se sem vracet. Klidně měla skočit z útesu, ale to že se sem vrátila po tom, co udělala, to pro mě bylo něco, jenž jsem nedokázal pochopit. V mých očích klesla na samotné dno. Již to pro mě nebyla vlčice. Byla to jen nějaká zoufalá forma existence, která si svou existenci nezasloužila.
Byl jsem zničený a pochyboval jsem o tom, že to Storma zajímá. Měl svých problémů dost a zde nebyl nikdo, kdo by ke mně přišel a ukonejšil mě. Už jsem byl jen použitý kapesník uprostřed lesa, který možná někdy někdo zvedne, ale jedině za účelem, aby jej vyhodil. A i to je nepravděpodobné, že se stane, jelikož kdo by zvedal zničené kapesníky? Nikdo. Raději je nechají na tom místě, dokud nesplynou s přírodou tak moc, že se prostě rozloží.
Byl jsem zničený, no mohl jsem udělat jednu věc. Mohl jsem poslouchat alespoň to, co si myslí. To mi dávalo dost dobrý přehled o situaci. Sice mě to ještě více trhalo zevnitř, ale bylo mi to jedno. Když jste jednou zničený kapesník, další kopnutí už vám moc neublíží.

Stormovi se podařilo plameny dostat po chvíli do větší intenzity. Potěšeně jsem zacukal ocasem a usmál jsem se. “Výborně! Jsi úplný talent,“ pochválil jsem ho spokojeně, pak mi ale úsměv z tváře zmizel a už se nevrátil.
Ucítil jsem dva pachy. Jeden mi byl povědomí, no nedokázal jsem ho zařadit. Ten druhý jsem však poznal hned. Tailla. Storm mohl zaslechnout hrdelní zavrčení. Oheň, jenž do té doby stále nečinně hořel, se najednou zvedl mnohonásobě s hlasitým praskáním. Pak však jako lusknutím prsty zhasl úplně a zůstal po něm jen dým. Po pár sekundách se mezi stromy objevila vlčice. Nejspíše již byla připravena na zimní období, podle toho, co měla na sobě. A alespoň na ní mělo co hořet. Poznal jsem ji ihned, byla to dcera Tailli a Malobora.
Oslovila ho tati. Srst na mém krku se vzedmula. Jak sem mohla přijít, jako by se nic nestalo a přivést ji sebou? Jak se jej mohla dotknout bez známky lítosti? Cítil jsem ve svém těle nekontrolovatelný vztek, který se potřeboval dostat ven. Nejspíš si toho nevšimla, jelikož měla tu drzost mě oslovit, jako by se nic nedělo a ještě Stroma s vrcholí neslušnosti hnát pryč. Strom tu měl dost jasně něco rozdělaného a to že ona si sem přivede tu zrádkyni, to neznamenalo, že má právo jen tak Stroma odtáhnout. Ještě k tomu, když si kvůli tomu Strom tolik protrpěl.
“Nazdar,“ odsekl jsem ironicky a stoupl si na všechny čtyři ke Stormovi stylem, že jsem byl po jeho boku, ale zároveň jsem byl připraven mezi nimi vytvořit bariéru. Dosud jsem se díval na ni, nyní jsem však pohled otočil ke svému příteli. “Pamatuj si, co ti udělala,“ vydechl jsem tak, aby to mohl slyšet jen on. Díval jsem se na něj s hlubokou bolestí, no nemyslel jsem si, že to jakkoliv pomůže. Sklopil jsem uši k hlavě a pohled k zemi. Nepochyboval jsem o tom, že jí odpustí. Že se sem Tailla vrátí, jako by se nic nestalo a já budu opět odstaven na druhou kolej. Ucítil jsem, jak se mé oči zaleskly. Proč se tohle dělo? Proč pro Storma znamenala víc nějaká zrádkyně, než já? Ona si nezasloužila tu být. Nezasloužila se na něj dívat, mluvit, nebo i jen dýchat stejný vzduch jako on. Za to co udělala, by měla zalézt do díry a nevycházet. Tak moc mi byl její čin nechutný. Tak moc jsem toužil jí oplatit, co provedla.

Strom mi v mnoha ohledech připomínal sebe sama. I tou sebekritikou jsme si byli oba dva velmi podobní. “Mít o sobě někdy pochybnosti je třeba, ale pokud je té sebekritiky moc, nedělá to dobré věci. Měl bys zkusit najít opět svou víru v sebe sám,“ ano. Co se lehce řekne, to se těžko udělá. Navíc, ode mě to muselo znít pokrytecky. Sám jsem se tu před chvílí sám zhroutil a teď jsem mu začal radit, jak si má věřit. Ovšem, byli jsme dva. Já a Strom. Přátelé. Mohli jsme si přeci pomoci. Vzájemně se podporovat, dodávat si naději a společně se dostat výš. Aspoň na nějaký normál sebeúcty.
Strom se nechal slyšet, že ještě žádnou manipulaci s ohněm nezkoušel. Chápavě jsem kývl, já se taky zatím nehrnul do magie země. Věděl jsem, že bych ji měl mít. Tedy, pokud smrt není lhářka.
Dělat něco již s existujícím ohněm? To byl výborný začátek. Musíme jít přece krůček po krůčku. Trochu jsem se sice bál, že Strom podpálí les, no na druhou stranu v magii ohně jsem si věřil. Takže jsem i věřil, že to zvládnu ohlídat.
“Dobře,“ souhlasil jsem. “Pomoz mi najít hromadu dřeva,“ začal jsem sem snášet klacky na dvě hromady. Jedna na podpal a druhá na přikládání. Přeci jen muselo něco hořet. Netušil jsem, kolik času bude Strom potřebovat.
Když jsme měli dřeva dost, tak jsem tu menší hroudu zapálil. Zvedl jsem k němu pohled. “Zkus jej rozhořet více,“ řekl jsem kantorsky a ustoupil do postranní. Stále jsem se však soustředil, kdybych náhodou musel zasáhnout.

Jeho tvář pro mě bylo jako kopnutí do hrudi. Ihned jsem ta slova chtěl stáhnout zpět, ale nejde to. Co se vysloví, již nelze vrátit. Nechtěl jsem mu těmi slovy ublížit a ani mu vracet to, že ho Tailla nechala samotného. Přes to jsem ale věřil, že jednoho dne bude zase milovat. Není nic jako jediná láska. Ano, třeba tu osobu milujete navždy, no po nějaké době ty city prostě ustoupí, aby udělali možnost citům novým. Ze začátku jste opatrnější a nevěřícní. No časem staré city vyblednou a ty nové začnou zářit ve všech barvách. Věděl jsem to. Ztráta Maxise pro mě byla tenkrát tou největší ránou.
“Storme,“ pronesl jsem konejšivým i trochu káravým hlasem. “Nemáš důvod si myslet, že jsi špatný alfa, nebo že se na to nehodíš. Les stojí, máš členy. Snažíš se všem vyjít vstříc,“ rozhlídl jsem se kolem. Bylo těžké vést tuhle debatu a vyhrávat, když tu kromě nás nebylo živáčka. “Jednoduše-Borůvkový les je nádherné místo a ty jsi úžasný vlk. Jen k sobě nesmíš být tak kritický,“ chtěl jsem svého přítele nějak rozveselit, no asi jsem v tom nebyl nejlepší. Ne teď. Pořád jsem byl sám dost otřesen.
Pečlivě jsem poslouchal jeho rady a snažil se si je všechny zapamatovat. “Budu to zkoušet,“ slíbil jsem a zatvářil se vážně. Zrovna jsem to zkusil, no i tak jsem se nedokázal zbavit jeho mysli uvnitř své. Pořád jsem cítil, že tam někde je. Raději jsem se tedy zaměřil na svou část výuky. Bral jsem to dost vážně, jako vše co se magií týkalo. Chtěl jsem to víc prožít jak on.
“Jako první mi asi ukaž, co nejvíce jsi schopen s ohněm vykouzlit,“ netušil jsem, na jaké úrovni jeho magie je. Jelikož jsem mu chtěl dokázat, jak jsem úžasný a nadaný, nechal jsem si vedle hlavy udělat ohnivou kouli. Přitom co jsem mluvil, kolem nás nečinně poletovala. “Magie ohně je velmi mocná, ale také velmi nebezpečná,“ osobně jsem ji považoval za tu nejlepší z magií. “Pokud ti jde o zdroj tepla, stačí trošku ohřát vzduch,“ mohl téměř ihned pocítit, jak se okolí oteplilo. “Ale pokud ti jde přímo o oheň, tak si nemůžeš být nikdy jistý, jestli náhodou něco nepodpálíš. Musíš být pořád ve stresu,“ tvářil jsem se strašně důležitě.

“Ale to vůbec nevadí. Alespoň si můžeme být jistí, že tam jen tak něco nevleze. Třeba zvířata,“ a nebo někdo, kdo by nám chtěl kazit sny. A soukromí, ty úchyle. Zamračil jsem se vnitřně na tu ironickou stránku mé mysli. Ta si vždy ráda dloubla, když dostala příležitost. Ale já přeci neměl žádné vedlejší úmysly. Nikdy bych mu neublížil. Nechtěl jsem ho v noci znásilnit ani sníst.
Pečlivě jsem poslouchal, co mi povídá. Nebyl jsem ten typ, co to ignoruje. “Určitě se brzo objeví někdo, kdo Ti s tím pomůže. Koho budeš milovat a věřit mu,“ nebyla to falešná naděje. Opravdu jsem věřil, že Storm někoho takového potká. Musí být hrozné být a všechnu tu zodpovědnost sám. Kdyby měl někoho k sobě, vše by šlo jednodušeji. Tak jako když tu šéfoval s Taillou. Bohužel jsem ale netušil, jestli to tak opravdu funguje. Jestli když si najde někoho dalšího, jestli to může být jen tak alfa. A taky jsem se o svého kamaráda bál. Co když ho bude nějaká chtít jen kvůli jeho postavení?
“S tím si nedělej starosti. Není to tebou. Nikdo nezačíná jako expert a ty si ještě k tomu na to sám. Časem to bude lepší a lepší,“ věnoval jsem mu povzbudivý úsměv. “Zvykneš si,“ ujistil jsem ho.
Zůstal jsem na něj překvapeně a bolestně koukat. Whiskey je mrtvý? Naprázdno jsem polkl. Tohle jsem nevěděl. Vždyť mi říkal, že je jen pryč. Že odešel. Ne že umřel. Strom na mě spočíval hlavou a já se k němu na oplátku také přitulil. Bylo mi to tak líto. “Coffin už jednoduše dospěl,“ řekl jsem tiše. “A ty vlčice co Tě opustili, si tě nezaslouží. Jsi úžasný vlk. Vždy jsi jim dával vše, co si mohli přát. Vždy ses se postavil na jejich stranu,“ odmlčel jsem se. Tohle jsem mu měl trochu za zlé, ale bylo to pochopitelné. “Kdybych byl na jejich místě, nikdy bych tě neopustil. Ony byly hloupé, že to udělaly,“ pronesl jsem upřímně a koukl mu zblízka do očí. Nechápal jsem, jak jej mohli opustit. Proč Stella? Proč Tailla?
“Čím jsem starší, tím méně věřím, že ještě něco dokážu,“ koukl jsem mu do tváře. Všiml jsem si, jak provinile se tváří. Vykulil jsem oči. Tohle se mi nelíbilo. Ještě víc jsem se na něj natiskl. “Storme,“ vydechl jsem horlivě. “Netvař se prosím tak provinile. To já to téma začal,“ rozhodně jsem nechtěl, aby si můj přítel něco vyčítal.
“Hlavně se chci naučit to zavřít. Takhle je to jako kohoutek, který protéká. Když chci, tak můžu slyšet vše, ale když nechci, tak jej nemůžu úplně zavřít. Pořád se stává, že mi do mozku vnikne nějaká nedobrovolná myšlenka,“ a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem znát myšlenky těch, na kterých mi záleželo. To bylo jejich soukromí. “Chci naučit tomu dát těsnění. Co bys chtěl naučit ty?“ Moc jsem netušil, jak vůbec něco takového učit. Já se vše naučil sám.

Rudé oči se rozzářily neskrývanou radostí. Tedy, doufal jsem, že si mého nadšení nevšimne. Nechtěl jsem vypadat jako mladá fanynka. No on se naštěstí usmíval také, takže jsem se k němu přidal. Kdyby nás někdo viděl, asi by si klepl na čelo. “To bude úžasný!“ Poposkočil jsem nepřiměřeně ke svému věku a zavrtěl ocasem. Přiblížil jsem se tím veselým pohybem k němu blíž, jako bych na něj snad chtěl skočit. To jsem však neudělal.
“Řekneš mi o tom více? Jaké to je?“ Zajímalo mě to. Co ho na tom vlastně tak unavuje? Podle mě nebyl problém v tom, že je alfa, ale v tom, že je to on. Jeho hodná povaha se snažila vyhovět všem a na sebe vůbec nebral ohledy. Z toho by byl vyčerpaný každý. Když jsem ho srovnal třeba s Neonem, bylo to sto a jedno. Ano, on si nás všímal. Tedy, věděl že tam jsme, ale sebe si všímal více. Tedy sebe a těch svým máků.
Jeho otázka byla jedna z těch, které dokázaly najít přesně to místo, kde to bolí snad nejvíce. Naprázdno jsem polkl a poprvé během našich rozhovorů jsem sklopil uši, jako bych si přál ji vůbec neslyšet. “Ne,“ řekl jsem pevným hlasem. “Nic jsem nedokázal. Neudělal jsem nic, co by tu něco změnilo. Podívej se na sebe a na mě. Ty máš děti a smečku,“ bylo to vlastně přesně to, co jsem si v životě přál. “Ty jsi něco dokázal. Díky tobě tu běhají další nohy a díky tobě mají vlci domov. Ale já ne. Já tu jen tak bloudím,“ můj hlas byl dost zoufalý, aniž bych to sám chtěl. “Nezachránil jsem nikomu život, ani jsem nikomu nijak významně nepomohl,“ sebelítost byla má silná stránka. Byl jsem v ní vážně dobrý. “Jediné, co se dá brát jako úspěch, jsou mé magie a šátky. Všichni mají magie. Nepotkal jsem ještě dospělého vlka, který by je neměl. A šátky? Ano, jsem na ně hrdý, ale není to žádný velký čin. Spíš si našly ony mě a dostaly se na mou nohu,“ chvíli jsem si je prohlížel. “Nemusíš nic říkat,“ ujistil jsem ho. Nechtěl jsem, aby si myslel, že je povinný mě utěšovat. Tohle nebylo téma, kvůli kterému bych brečel. Byla to jiná bolest.
Pečlivě jsem poslouchal jména vlků, která vyslovit. Zavrtěl jsem pak s povzdechem hlavou. “Ty nové tváře neznám. Jen ty, které znám již dlouho. Aranel, Coffin a Naomi. No a jméno Vločka mi něco říká, no nevzpomenu si, kdy jsme se potkali,“ a taky to mohla být jen má domněnka.
“To by od tebe bylo moc milé,“ řekl jsem a pousmál se. “Rád bych se v ní vyznal více,“ chtěl jsem číst myšlenky, to ano. Chtěl jsem procházet hlavami druhých. No chtěl jsem to dělat jen těm, kterým jsem opravdu chtěl. Takhle na mě padaly myšlenky ze všech stran a já to neuměl zastavit. Stormovu hlavu jsem například navrtávat nechtěl.
“To monstrum bylo ale fakt ohromující,“ a děsivé. Netušil jsem, jak moc to ovládá a jestli mě to jednou v noci nesežere. “Tak já ti zase můžu pomoct s ohněm,“ nabídl jsem jako on mě a slušně jsem kývl. Měl jsem pocit, že v ohni se opravdu vyznám. Sice jsem ho často nepoužíval, ale miloval jsem ho.

Chvíli jsem na Storma upíral oči. “Takže mě tam chceš?“ Zeptal jsem se nadějeplně a nejistě. Trochu jsem doufal, že mu teď bude blbé říct ne. Nadhodil jsem tedy ještě více roztomilý pohled. Doufal jsem, že tomu pohledu podlehne a nastěhuje si mě do ložnice. Taky jsem ale doufal, že to udělá, protože opravdu chce. Nechtěl jsem se k němu neslušně přisrat, no já se samoty bál. Bál jsem se jí jako třeba pavouků, nebo hlupáků.
“Jak to? Tedy, chápu. Přináší to spoustu starostí, ale má to i dost kladů ne?“ Zeptal jsem se zaujatě. “Když jsem byl ještě v mé rodné smečce, vždy jsem snil o tom, že budu jako otec. Že budu alfa a že budu vést smečku,“ povzdechl jsem si. “Vlastně pořád chci, ale pochybuji, že se mi to někdy povede. Nejspíše nikdy nedokážu to co on. Přitom bych si to tolik přál. Chtěl bych, aby na mě byl alespoň kvůli něčemu hrdý,“ podíval jsem se do nebe. Netušil jsem, kde byl a zda vůbec ještě byl mezi živými. Buď byl již v oblacích a nebo nyní hleděl na stejné slunce, na které jsem teď hleděl já.
“Určitě se brzy vrátí,“ pokusil jsem se jej ujistit, no nemohl jsem si tím být jistý. Vlastně jsem ani nevěděl, kdo všechno ve smečce je. Coffin a Naomi, to jsem již nějak vytušil z jeho slov. Pak nějaká Vločka. To jméno jsem již někdy slyšel, no nemohl jsem si vybavit kdy. Taky říkal něco o Aranel. Lexiett už odešla a ta vlčice co se tu stavila, tak ta taky. O ostatních členech jsem netušil nic. “Kolik vás vlastně ve smečce je? A kdo?“ Chtěl jsem slyšet jména a doufat, že mi bude nějaké známé.
Odfrkl jsem si nad vlastním osudem. “Ano, jsi výjimka, kamaráde,“ řekl jsem. Zajímalo by mě, proč mě osud takhle zkoušel. “Na druhou stranu jsem i rád. Jsem rád, že se můžu otevřít právě tobě,“ řekl jsem jistým hlasem.
Strom mě vytrhl z mých myšlenek dotekem. Trochu jsem sebou leknutím cukl. Byl jsem ztracený v mysli, takže náhlá realita mě polekala. Usmál jsem se na něj, aby vědět, že jsem necukal kvůli jeho doteku. “To já dělám často,“ uchechtl jsem se. Pořád jsem nad něčím přemýšlel, i když to nemělo moc smysl.
“Magií mám dost. Tedy alespoň pro mě, no jsi na tom určitě lépe. Moje nejoblíbenější je magie ohně. Tu umím také nejlépe. Pak mám magii, kterou by nikdo jiný neměl mít. Nazval jsem ji černá a bílá a je vážně fajn. Taková mlha,“ přemýšlel jsem, jestli mu to ukázat. Suzume z toho byl předtím vážně nadšený. “Pak ti to ukážu, když budeš chtít. Taky umím číst myšlenky. Zatím to ale nedokážu moc korigovat. Slyším to, co chci, ale i to, co nechci,“ škubl jsem ocasem omluvně. “No byl jsem teď u smrti. Prosil jsem ji, aby zlepšila mou magii myšlenek. Pak ještě magii země a ještě jednu,“ přemýšlel jsem, jak to bylo. “Měla ji jedna vlčice, mohla pak ovládat vlky,“ a to se mi na tom moc zamlouvalo. “Co ty a tvé magie? O dost už vím. Pamatuji si, že ses jednou proměnil v takovou velkou,“ přemýšlel jsem jak to dokončit. Nakonec jsem to nedokončil vůbec a jen se usmál.

Storm se mě pokoušel vystrašit. Můj pohled však zůstával klidný a mírně zasněný. “Klidně mě za to slovo ber,“ ujistil jsem ho klidným hlasem. “Cítit něčí váhu je příjemné a kousání se dá odnaučit,“ chvíli jsem se odmlčel a pak vypjal hrdě hruď. “No a každou noční můru přeci zažene má úžasná aura,“ můj americký úsměv zazářil ve slunci. Jistě, neměl jsem o sobě až tak vysoké mínění, ale on přeci měl být ujištěn, že je to pravda. Chtěl jsem se mu nakvartýrovat do ložnice.
“Neboj se, věřím Ti, že tu nějaká smečka je. Dokonce Ti i věřím, že tomu tady šéfuješ,“ ujistil jsem ho s úsměvem. Neměl přeci důvod si vymyslet smečku. Navíc jsem věřil, že on ani Lexiett by mi nelhali. “Navíc, i v jiných smečkách jsou dny, kdy se nikdo neobjeví,“ ještě jsem neměl úplně sílu na to vyslovit to jméno. “Jen nechápu, proč se vlci ženou do smeček, když pak věčně někde trajdají,“ sice jsem byl člen smečky jen chvíli, no už jsem si dovolil kritizovat nepřítomnost ostatních a bral si to k srdci. Byl jsem největší vlastenec na světě, to si přeje každý vůdce, ne?
“No, právě proto jsem se tě ptal,“ odmlčel jsem se, jako bych snad čekal, že by mě mohlo něco napadnout. “Moc mě toho nenapadá,“ já a má sociální stránka jsme byli poslední dobou odloučeni. “Už dlouho jsem jen tak s někým netrávil čas, protože bych chtěl. Vždy šlo o nějakou cestu, nebo něco,“ vlastně jsem netrávil čas skoro s nikým. Suzume byl po dlouhé době někdo, s kým jsem trávil čas. Měli jsme si pořád co říct a co dělat, ale to jen díky tomu, že jsme byli pořád v pohybu. Pořád se dělo něco, co nás ovlivňovalo. Navíc jsem v jeho přítomnosti měl naražené růžové brýle, které mi tak nějak zabraňovali vidět realitu. Sklopil jsem pohled. Vzpomínka na Suzumeho byla lítostivá a stýskalo se mi. Vždyť jsem ho měl tak moc rád. Jinak než Stroma. Ne víc, ale jinak. Co není, může být. Pohodil jsem hlavou v nesouhlasu. Storm byl můj kamarád. Nechtěl jsem zničit i tenhle stav jen proto, že mi chybí Suzume. Určitě se to zlepší, věřil jsem v to. Bude mi chvíli chybět, ale pak si zvyknu a třeba na něj zapomenu. Přes to jsem ho ale ještě chtěl vidět a říct mu, že už tam s ním nebudu. Rozloučit se a říct mu, že může být s tou svojí Winter a nebo s kýmkoliv jiným. Žárlivost v mé hrudi se opět vzepjala, ale už nebyla tak silná jako předtím. Chtěl jsem Suzieho vídat dál, jít s ním na nějakou výpravu, ale co by to znamenalo? Jen bych zase dál doufal v to, že mi dá šanci jej milovat a opečovávat. Jeho přítomnost mi přinášela jen bolest. Všechny ty neopětované pocity. Tolik jsem si přál, aby se objevil někdo, kdo by mé city sdílel.