Gallirea - Příspěvky uživatele

Storm mi dal za pravdu. Ney by si měla zajistit pořádek a Morfeus by ji v tom měl jako správný partner podpořit. Od Storma to však znělo trochu pokrytecky. On sám byl totiž jako ztělesněná dobrota. Ano, byla to výhoda, protože byl pořád hodný a skoro nic ho nenaštvalo. Na své členy by měl být ale přísnější. Neobjevíš se dva měsíce na území? Tak nazdar. Tedy, až na výjimečné situace. Storm však jako by ignoroval to, jak se ostatní chovají. Nedokázal jsem si ho představit, jak je na někoho zlý, nebo jak někomu sděluje, že již do smečky nepatří. Viděl jsem u něj nějakou zlost jen párkrát a vždy byl v těle chiméry. Dalo se to pochopit, díky tomu byl daleko silnější, než okolí. Navíc to bylo uchvacující. Pokud vám zrovna necvaká svými zuby kolem krku.
Seděl jsem blízko Storma a klepal jsem se. Osobně jsem se to snažil ignorovat, no Storm očividně nemohl. Ucítil jsem vlnu tepla, která mě celého obalila. Přivřel jsem spokojeně oči, chlad na těle přešel. Ovšem, pořád jsem seděl na studeném sněhu. Sám jsem tedy použil magii, aby se sníh pod mým zadkem pomalu rozpustil. Sníh tak vystřídalo bahno, výjimečně mi to ale nevadilo. Bylo mi krásně teploučko. Opravdu jsem nebyl ten zimní typ. Od malička jsem byl zvyklý na krátké a mírné zimy, takže tohle pro mě byl nezvyk. Sice jsem si už na Gallirei stihl trochu zvyknout, ale dlouhý pobyt v zimě mi nedělal dobře.
Storm zavelel k odchodu a já se zvedl s ním. V mysli mi začaly probíhat scénáře toho, co se může stát, až dojdu do Zlaťáku. Opravdu jsem se bál a trochu jsem doufal, že tam Neon nebude. Ano, zasloužil si to slyšet z mých úst, ale já z něj měl strach. A pokud tam bude Suzume? Toho jsem se bál snad ještě víc. Určitě ho zklamu. Mé srdce to bolelo, ale brzo bude dobře. V Borůvkové smečce se mi podaří zapomenout.
“Netuším, loni trvalo dost dlouho, než se zde ukázal sníh,“ vzpomínal jsem a pomalu přešel na území, kde už sníh nebyl.
// Jedlový pás

Sledoval jsem zaujatě Ney, jak dělá cestičky ke sněhu. Co ji k tomu vede? Vrtalo mi zvědavou hlavou. Nakonec jsem neodolal a pomalu nenápadně čumák do sněhu vložil taky. Doufal jsem, že tomu nikdo nebude věnovat pozornost. Prostě jsem to jen chtěl zkusit. Ucítil jsem chlad, což nebylo nic moc. Tedy, kdyby bylo 40 stupňů, tak by se ledový sníh hodil. Ale teď? Už tak jsem jej cítil všude. Chtěl jsem ho tedy alespoň ochutnat, když už se mi dostal tak blízko k čumáku. Vzal jsem tedy dost velký kus sněhu do úst. Byl bez chuti a studený – až moc studený. Ucítil jsem náhlou hroznou bolest hlavy. Zakňučel jsem, jako by mi zmrznul mozek. Začal jsem sebou cukat a rychle vyplivl zbytek sněhu. Bolehlav pomalu odezněl.
Ney mi pomalu odpověděla na otázku. Nezněla u toho moc ochotně, a proto jsem se rozhodl, že už se v tom nebudu hrabat. Jsou věci, o kterých se nemluví. Nemyslel jsem si, že je to dobře. Je třeba mít někoho, komu se můžeme kompletně otevřít. Nejspíš jsem to jen nebyl já.
“Ty jsi šéf, tak jim to dej znám. Neměli by do tebe rejpat, pokud chtějí zůstat ve tvé smečkce. Máš snad autoritu, ne?“ Koukl jsem na Storma. Jo, ode mě to úplně sedělo. Já ignoroval jakoukoliv Stormovu autoritu, kterou bych k němu měl pociťovat. Byl má alfa, ale já jej prostě znal tak dlouho a tolik jsem toho s ním zažil, že jsem nemohl jen tak začít říkat „o můj pane“ a chovat se jako by byl můj král. Jediné, co jsem mohl udělat, je nepodkopávat jeho autoritu před ostatními členy. Rozhodně jsem se ale nehodlal chovat jako jiný tuctový vlk ve smečce. Byl jsem jeho nejlepší přítel, takže co si k němu můžu dovolit já, to nikdo jiný. Dělal jsem si na Storma vlastní nároky a vytvářel jsem si vlastní omluvy, proč si je můžu vytvářet. To jediné mi zajistilo to, že vedle něj dokážu být. Storm si to nejspíše neuvědomoval, ale bylo velmi těžké žít po jeho boku. Když byl můj přítel a zároveň moje alfa. Za prvé mi to ukazovalo, jaká jsem já nula a že jsem se zasekl na dně, jako kappa. A za druhé mi to říkalo, že bych k němu měl cítit jakousi formu autority a vážit si toho, že mě nechává na jeho území. Já to bral nejspíše jako samozřejmost, která k našemu přátelství patří. Jako bych tam měl jisté místo a to nemohlo nic ohrozit.
Zasmál jsem se. “Tak snad se vrátíme a někdo tam už bude,“ těšil jsem se na to. Chtěl jsem poznat členy smečky. Vědět, kdo jsou nový představitelé Borůvky. Taky jsem chtěl vidět po pár letech Aranel a Coffina. A také jsem se těšil na Vločku. Sice jsem ji neznal, ale chtěl jsem ji poznat. Byla jako můj sok. Storm ji označil za dobrou kamarádku. Byla další bojovnice o jeho pozornost? Už zde byla ona, Tailla a já. Nehodlal jsem Stormovi zakazovat jiné přátele, to byla samozřejmost. Jen jsem pro něj chtěl to nejlepší. Musel jsem se ujistit, že má v úmyslu jen to nejlepší.
Storm se zvedl. Zavrtěl jsem ocasem, čekal jsem, že něco udělá a těšilo mě to. Když stoupl, chvíli jsem si myslel, že na mě skočí, no pak na mě začal hrabat hromadu sněhu. Nestihl jsem překvapení ani nijak reagovat, nebo utéct. Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy Storm opět seděl a já byl celý obalený sněhem. Tedy, trčela mi jen hlava. Zadíval jsem se na svého přítele a oči se mi šťastně rozzářily. Ano, měl jsem být naštvaný a plánovat krutou pomstu. To já ale vůbec necítil. Tím co udělal, mě potěšil. Připadal jsem si, jako bychom se vrátili o něco v čase. A navíc jsem si aspoň nepřipadal tak dětinsky jako před chvílí. Jen mi byla zima. Pomalu jsem se jí začal klepat a já si vzpomněl na tu bolest zmrzlého mozku. Se strachem, že mě tak začne bolet vše, jsem se snažil rychle dostat z pod hromady sněhu. V očích jsem měl trochu paniky. Jakmile jsem byl venku, zklidnil jsem se a chvíli nehybně stál. Rozdýchal jsem ten panický záchvat, který jsem právě prodělal. Pak jsem přešel ke Stormovi, otřepal jsem ze sebe všechny zbytky sněhu a sedl jsem si po jeho boku, až jsem cítil jeho teplo. Už mi byla opravdu dost zima, nebyl jsem zvyklý na takový chlad. Ani můj kožich se tomu ještě nestihl přizpůsobit.
Oba dva začali narážet na odchod, no ani jeden se neměli k tomu, aby to řekli na plnou hubu. Povzdechl jsem si, takže jsem to musel říct já. “Měli bychom už pomalu zamířit zase zpět. Oba dva máte povinnosti a já bych měl taky něco udělat,“ zadíval jsem se směrem na jich. “Storme, nechám tě v Borůvkovém lese a zajdu až do Zlaťáku. Potřebuji jim oznámit svůj odchod, je fér jim to říct,“ navíc jsem doufal, že tam uvidím Suzieho. Chyběl mi, ani jsem se s ním pořádně nerozloučil. Co řekne, až mu to řeknu? Naštve se? Bude mi to vyčítat? Nebo to pochopí jako dospělý jedinec? Tiše jsem se v duchu ironicky zasmál. Suzume byl hodně věcí, ale vyspělé chování jsem si u něj nevšiml.

// Úprava objednávka:
ID - M02/Země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
Celkem: 280 kamenů

Poslouchal jsem výpověď Neyteri. Trochu jsem si totiž připadal, jako bych ji vyslýchal. Na otázkách ale přeci nebylo nic špatného a ona nebyla cizí, aby byli vlezlé. “A nemrzí tě to někdy? Moje sestra, Lennie, ona taky je v Gallieri. Z nějakého důvodu o mě očividně nemá zájem. Mrzí mě to, ale nebudu se jí doprošovat,“ řekl jsem to smířeně. Nemělo cenu se trápit kvůli někomu, komu jsem já za trápení nestál.
Sklouzl jsem pohledem na ni a čekal na její reakci, no všiml jsem si, že je celá napnutá. Očividně o tom nechtěla mluvit a já hlupák se ještě zeptal na citovou otázku. Zamlaskal jsem ve snaze rychle najít vhodná slova. “Jsou tví členové hodní? Drží se doma? U nás totiž často nikdo není,“ bylo to první, co mě napadlo. Naštěstí jsem se dokázal hlídat a neřekl jsem, že jsem ještě žádného stávajícího člena smečky neviděl. Tedy, kromě těch co odešli a kromě Naomi.
Storm mi nevěnoval žádnou reakci. Já ho přece zasypal sněhem, měl nějak reagovat. Moje oči se zúžili na chvíli do tenkých čárek. Ignorace mi nevyhovovala. Pohnul jsem ocasem tak, že sebral povrchovou vrstvu sněhu a ta skončila opět na Stormovi. Koutky mi cukaly, no já se zatvářil jako to největší neviňátko na celém širém světě. “Ups,“ vydechl jsem a věnoval mu zmatený pohled, jako bych netušil, jak se to mohlo stát. Chtěl jsem se Stormem řádit jako kdysi. Nebyli jsme na to přeci ještě staří, no ne? Jakou má cenu se pořád snažit o to mít šťastnou budoucnost, když se snažením o šťastnou přítomnost je to tragické?
Storm i Ney se shodli, že zima by mohla být pořád. Byl jsem v menšině, což mi dělalo dobře. Nevadilo mi mít jiný názor jak ostatní, jen mi nebylo příjemné, že si snad mysleli, že je ten jejich názor správný. Tedy, jistě, mohli chtít zimu celý rok. Ale byly zde věci, které by tak nemohli fungovat. “Brzo by se vám stýskalo po slunci na tváři a po suchém kožichu,“ řekl jsem s úsměvem a sledoval je. “Navíc bychom za chvíli už neměli co jíst, všechno se rodí na jaře do tepla,“ nebyl jsem žádný průzkumník a znalec přírody, no některé věci mi uniknout nemohly a spousta jich byla logických. “Ale na hraní je to fajn, to jo,“ kývl jsem a otočil hlavu k horám. “Někdy bych chtěl nahoru,“ to se ale zdálo nereálné.

//Jedlový pás
Netušil jsem, zda se Neyteri na Neona zeptat. Nebyla to moje věc, ale Ney už moje věc byla. Tedy, moje kamarádka. A jako správného kamaráda mě zajímalo, co se děje v jejím životě. “Nikdy si o něm moc nemluvila,“ nakousl jsem opatrně to téma a čekal, jestli na to nějak zareaguje. “Stalo se snad mezi vámi něco?“ Znal jsem oba. Ney mi přišla dostatečně trpělivá na to, aby měla Neona ráda přes to, jaký umí být. Muselo v tom tedy být něco víc, ne? A trápí ji to? Mě osobně trápil ten fakt, že jediný člen mé rodiny, o kterém vím, je nezvěstný. Kdyby se tu tak objevil Maxis.
Storm i Ney se šli přivítat se sněhem, který byl všude okolo. Bílí, čistý. Dosud neposkvrněný. Až mi bylo líto do něj vlítnout a zničit tu nádhernou krajinu. Když jsem ale viděl, jak se do něj oba vrhli, neodolal jsem a ihned se rozběhl směrem ke Stormovi. Sníh jsem měl až po břicho a díky „běhu“ stříkal okolo. Storm vypadal tak nějak mimo, takže ho musela má chladná sprška překvapit. Navíc jsem si pak prudce lehnul vedle něj, díky čemuž ho zasypal další sníh. Jeho slova mě potěšila a já vypjal hrdě hruď. Nazval mě svým nejlepším přítelem, to muselo potěšit snad každého, ne? Usmál jsem se od ucha k uchu. “Myslel jsem to jen obrazně. Chtěl jsem zdůraznit, co by se muselo stát, abych opustil svého nejlepšího přítele,“ řekl jsem to stejně jako on mě, protože jsem věděl, že ho to musí potěšit také. “Ale ani to by mě nedonutilo odejít,“ řekl jsem nakonec a položil si hlavu blízko jeho. Hodil jsem pohledem po Ney. Taky už ležela ve sněhu. Bylo mi jí trochu líto, ty naše řeči, jako by tu najednou byla páté kolo u vozu. Tedy, teď spíše jako třetí kolo u koloběžky. Já to tak však vůbec nebral, byl jsem rád, že je tady.
“Ty by jsi chtěla zimu celý rok?“ Zamyslel jsem se nad tím. Musel jsem říct, že ta představa se mi moc nelíbila. Měl jsem sníh rád, to ano. Byl krásný, bílý a mohl jsem ho házet po Stormovi. Stejně jsem měl však asi raději podzim. Všude byla spousta barev. Nebyla ani moc zima, ani moc teplo. Komu by se to nelíbilo?

// Západní galvatar

Změna prostředí na mě dolehla okamžitě. Pod tlapami ten zubožený mech, ve vzduchu zvláštní pach. Tohle místo jako by zemřelo. Bylo to pochopitelné, když zde sídlila smrt. Její pevnost prosvítala mezi stromy. Netušil jsem, proč by sem chtěl někdo zavítat, kdyby mu nešlo o magie. Na tomhle místě nemohl nikdo být šťastný. Pro mě to bylo horší tím, že mi do mysli začaly problikávat obrázky toho, jak jsem tu byl se Suzumem. Kde je? S kým je? Co dělá? Myslí na mě? Má mě rád? Nebo už úplně zapomněl? A co ta Winter, má s ní něco? A mám u něj šanci, nebo mám úplně zapomenout? Spousta nevyřčených otázek, které jsem si nechával zbaběle pro sebe. Spousta odpovědí, které se nejspíše nikdy nedozvím.
Na Stormovi šlo poznat, že jsem ho mými slovy potěšil. Přesně o to mi šlo, takže jsem se spokojeně usmál a pyšně vydmul hruď. Kdybych byl pták, ještě bych se načepýřil. Bohužel jsem to ale neuměl, tak jsem jen zamával ocasem. Rád jsem rozdával radost a štěstí. Cítil jsem se pak jako svatý, babička, nebo ježíšek.
“Zatím,“ zamrmlal jsem po Stormových slovech. Ano, zatím oba žijeme. Ale co udělá příště? A co když u toho Storm nebude, aby zasáhl? Měl jsem se až moc rád na to, abych umřel tak potupující smrtí a udělal Taille takovou radost. Ano, měl jsem z ní strach. Nikdy bych to ale nahlas nepřiznal, rozhodně ne před ní. Nebylo a tom však nic divného. U blázna nikdy nemůžeš vědět, co v další chvíli udělá.
“Však ho znáš,“ pohodil jsem rameny. Věděl jsem o jejich sourozeneckém vztahu, i když o něm nikdy moc nemluvila. A Neon se o ní nezmínil nikdy. Kdo ví, jak by reagoval, kdybych mu řekl, že jsem šel do jeho sestry. Netušil jsem, co si ty dva kdy udělali, že se ignorovali. Možná to bylo jako se mnou a Lennie. Lennie i Neon, oba dva sebestřední. Alespoň na první pohled. Lennie jsou přednější přátele, jak já. Neonovi je asi přednější Neon jak Neyteri.
“Většinu času se vše musí točit okolo něj. Alespoň tak na první pohled vypadá. Pro mě však udělal i věci, které mi dost pomohly, když jsem na tom byl mizerně. Na první pohled sice vypadá, že ho nikdo jiný nezajímá, ale nemyslím si, že to tak je. Mám na něj kladný názor,“ řekl jsem pevným hlasem. Neon si jako jediný všímal toho, že mi bylo hrozně. Nedělal žádná velká gesta, ani mě neutěšoval. Ale dal mi najevo, že nejsem sám. Vykouzlil mi máky, zlepšil mi náladu. No a to jak mě jmenoval ochranářem? I po tom, co jsem na něj křičel? To pro mě bylo jako splněný sen. Teď nejspíše všechnu jeho důvěru zničím. Mrzelo mě to, ale nedalo se jinak.
“Ano,“ usmál jsem se. “Zase Blueberry z Borůvkového lesa. Doufám, že už se to nezmění,“ podíval jsem se na Storma. “Pokud mě Storm nevyhodí, tak tam chci zůstat. Je to můj domov,“ a vždy byl. Ve Zlatavé lese jsem se tak nikdy necítil. Nikdy jsem tam nepocítil to štěstí, když jsem se tam vrátil. Žádné teplo domova.
Sdělil jsem Ney svoji minulost a ona začala mluvit o té své. Pozorně jsem visel na každém jejím slově. Moje tvář zůstávala s úsměvem, no uvnitř byla její slova jako dýka do mého srdce. Ano, byl jsem moc rád, že Ney někoho má a že je šťastná. Už jsem do ní nebyl bezhlavě zamilovaný. Ani jsem tolik nežárlil, jako kdysi na Atheose. Přes to všechno už jsem se přenesl. Ten hluboký cit ale zůstal, stejně jako zůstalo mé přátelství se Stormem.Pamatuje si Ney, jak jsem jí řekl, co cítím? Na všechny ty náznaky? “Jsem rád, že jsi šťastná,“ řekl jsem upřímně. Byl jsem však rád, že pak Ney obrátila pozornost ke Stormovi. Já se mohl vrátit v čase. Alespoň uvnitř mé hlavy. Ztratit se ve vzpomínkách.
Naše první setkání. Společné chvíle. Výlety. Chvíle, kdy jsem jí řekl, co cítím. Vzpomínka na odmítnutí. Potkání Atheose a má žárlivost. Neyni pavouci. Při té poslední vzpomínce jsem se otřepal a sjel Ney pozorným pohledem.
Pod tlapami mi zakřupal sníh.
// Sněžné hory

Všiml jsem si, že Storma potěšilo, když jsem řekl, že je mi teď lépe. Potěšeně jsem se usmál a hodlal k tomu ještě přihodit. “Cítím se teď dobře díky Stormovi a Borůvkové smečce,“ koukl jsem a svého přítele. “Konečně jsem zase doma a s někým, koho mám rád,“ možná to znělo až moc dojemně a sladce, no já to neřešil. Cítil jsem to tak a věřil jsem, že Storma to potěší. Navíc to i byla pravda. Jediné, co mi kazila idylku, byla Tailla. Vetřelec v Borůvkovém lese, který tam už nepatřil. Měl jsem chuť tuhle věc probrat s Ney, ale mluvit o Stormovi a Taille před Stormem bylo trochu divné.
“No ono to tak jen nevypadá, on to boj je. Tailla si tam nakráčela a asi aby vypadala zajímavě, tak hrozila tím, že zabije mě i sebe. Samozřejmě by to nebyla ona, kdyby se u toho nechtěla vytáhnout některou ze svých magií a tak mě nechala obrůst spolu s ní nějakou zelenou věcí,“ odmlčel jsem se, abych nabral vzduch. Mluvil jsem totiž dost rychle. “Šlo o to, aby si Storm vybral mezi ní a mnou,“ ano, vše jsem teď vykecal. Ale Ney s ní byla očividně kamarádka. Nezasloužila si vědět, jaká je? A Storm mi to přeci vyčítat nemohl, Ney byla i moje dobrá kamarádka a kamarádi si věří a svěřují se.
Ney nás očividně někdy mezi vším pozvala, abychom ji navštívili. Ztracen ve svých myšlenkách jsem na to první nereagoval, ale rychle jsem to napravil. “Já se taky rád podívám, jak to tam vedeš,“ usmál jsem se. Taky jsem chtěl potkat toho jejího nápadníka. Chtě nechtě jsem zaslechl její myšlenky. Dostatečně si jí necení? Vždyť má tu nejlepší vlčici pod sluncem. Ney pro mě byla vždy ztělesněním dokonalosti. Ona mě ale očividně nikdy nebrala jako něco víc. Morfeus se ale nesmí dozvědět, co jsem cítil. Cítím? Vždyť na ní se nic nezměnilo. Jistě, už jsem se o ni nesnažil a ani jsem neplánoval začat. No některé city nezestárnou.
Rozešel jsem se za Stormem, který nevypadal moc nadšeně, že jsem mu dal najevo, ať vede. Přitom měl být rád. Pochopil jsem brzy, kam naše cesta vede. Na místo, které je blízké smrti. Naposledy jsem tam byl se Suzumem, kde asi je? Chybím mu?
Ney se mě zeptala, jak žiju a jak jsem žil. Byla pravda, dlouho jsme se neviděli. Naposledy jsem si s ní pamatoval incident s pavouky, který bych nejraději úplně zapomněl.
“Po tom co mě opustila Kaien a rozpadla se Borůvková smečka, tak jsem dlouho bloudil. Byl jsem pořád sám, protože shodou okolností ve stejnou dobu nějak zmizeli všichni mí přátelé. Cítil jsem se na dně. Sám a k ničemu. Trvalo to kolem roku, no připadalo mi to jako století. Nakonec jsem byl ze sebe tak znechucený, že jsem dál nemohl. Rozhodl jsem se, že se usadím ve smečce a změním tak svou budoucnost. Že zapomenu na starý život. Na tebe, na Storma, na Kaien, na všechno. Usadil jsem se ve Zlatavé smečce v čele s Neonem. Zde jsem byl rok? Dva? Netuším. Pak jsem odešel na jeden výlet s jedním vlkem. Tam jsem potkal Taillu a poslala mě do Borůvkového lesa. Že je v něm Storm a že obnovili smečku. První jsem byl naštvaný, ale nakonec jsem tam šel a tak nějak jsem tam už zůstal,“ dokončil jsem tím svůj monolog a shrnul to důležité. “A co ty? Jak ses dostala k alfování? A jak si poznala Morfeuse?“
// Jedlový pás

Nebýt minulých omylů, mohl jsem být se svými historickými zkušenostmi už v daleké budoucnosti. No já přes tento fakt dělal nadále jednu chybu za druhou. Pokud se tedy jako chyba bere to, že jsem své emoce dával až příliš najevo. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem začal vše tak prožívat. Kdysi jsem byl tak prostomyslný, pak někdo přišel a dal mi emoce a jiné postradatelné věci. Věta „jo, hold už takový teď jsem“ mi vůbec nepřinášela útěchu.
Ney si mého rozpoložení všimla a zeptala se. Překvapilo mě, jak přímo se zeptala na můj stav. Většina vlků se snažila alespoň chodit chvíli okolo horké kaše, než jsem jim řekl, co mě tíží. Ne že by se mě na to ptalo nějak hodně vlků, zas tak zajímavý jsem nebyl. Ney ale na to šla zhurta. Chvíli jsem na ni zaraženě koukal. Její otázka mi přišla i jistým způsobem necitelná, no nijak jsem na to přehnaně nereagoval. “Vlastně jsem na tom momentálně asi nejlépe od doby, co se rozpadla stará Borůvková smečka,“ netušil jsem, přesně kdy to bylo. Můj přehled o čase byl trochu rozmazaný. Od té doby jsem se zlepšoval i zhoršoval, no momentálně jsem na tom byl opravdu nejlépe. Pořád to však nebylo 100%. Její otázka nebyla přesná a já nemohl říct ano. Nebyl jsem v depresi. Teď už ne. Jen má psychika zažila něco, z čeho se ještě nedostala. Vše mě dokázalo rozhodit. Reagoval jsem přecitlivěle a neuměl jsem to zastavit.
Pomalu jsem rozdýchával to, že se téma otočilo opět k Taille a otázce alfování. Jako by to jednou za pár desetiletí nestačilo. Hluboký nádech, hluboký výdech. Nemohl jsem se chovat jako sebestředný pesimistický idiot. “Ney, jsem opravdu rád, že jsi šťastná,“ pronesl jsem upřímně, protože to mé minulé „bezva“ nejspíše vůbec nevyjádřilo to, jak moc bezva to doopravdy je. Tahle věta už byla upřímná a tak nějak od srdíčka. Doufal jsem, že ji to zahřeje. “Někdy mi musíš toho Morfeuse ukázat,“ jakýsi pokus o uvolňující smích. Chtěl jsem odlehčit situaci, která bohužel lehká byla, a jen já se cítil tak nějak stísněně. Křečovitě jsem se na ni usmál, ve snaze vypadat uvolněně. “Abych mu jasně řekl, že na tebe musí být hodný. Jinak bude mít co dočinění se mnou,“ jako by to snad byla nějaká výhružka. Vždyť ani Taillu jsem nedokázal nějak potrestat a to Stormovi tedy pořádně ničila život. Chtěl jsem ale vypadat jako správný kamarád a ne jako bačkora, která jí utře slzu a společně se schováme pod kámen.
Ney se rozhodla, že vyrazíme. Já horlivě přikývl, protože stát na místě znamenalo, že naše sněžné hory se nepřibližují. “Můžeme,“ otočil jsem se ke Stormovi. “Takže kudy, kapitáne?“ To on tuhle výpravu započal a já mu nechal možnost ji i dál vést. Sice jsem věděl, kam míříme, ale ať si jde první. Co kdybych se rozešel a oni mě nenásledovali?

Hlas

// Haleluja, jeden nemocniční. Dál mě opět vynechávejte.

“Ano Ney, připoj se prosím,“ zavrtěl jsem ocasem. Storm měl moc dobrý nápad a mě to vůbec žádným způsobem nevadilo. Jak by mohlo? Ney pro mě moc znamenala. Zamrkal jsem na ni rudýma očima, jako by snad moje tvářička měla pomoct při jejím rozhodování. Přitom ona už někoho měla. Morfeus, už jen při tom jménu jsem ucítil nával žárlivosti. A to jsem ji tak dlouho neviděl. Nejspíše však někde hluboko v mé mysli pro mě byla jako tichá schovaná naděje. Ovšem, měl jsem já ještě nějakou naději?
Ney souhlasila. Netušil jsem, zda za to mohlo mé vehementní mrkání, nebo krásné pohyby ocasem, no usmál jsem se na ni a bral to jako vlastní vítězství. “To je dobře,“ snažil jsem se nevypadat moc nadšeně, no byl jsem to já a ona. Ney a Blueberry. Tohle byla prostě dlouhá historie a já už neodolal a přešel jsem k ní blíž. Položil jsem jí hlavu na záda a přivřel jsem oči. Tolik mi tahle malá víla chyběla. Trochu jsem se bál, že sem teď přiběhne ten její bourák a roztrhá mě na kousky, no nešlo to jinak. Pořád tak nádherně voněla.
Storm zmínil Taillu a já se od Ney odtáhl. Oči se mi přivřeli do tenkých štěrbin. Doufal jsem, že ho NEy seřve a řekne mu, že je hlupák. Protože on byl. Chtěl jsem, aby mu ona otevřela oči, to ovšem neudělala. Očividně byly s Taillou kamarádky. Co všichni měli na té sebestředné stíhačce?
Nějakou chvíli jsem nebyl schopen vnímat, protože jsem si představoval, jak Taillu škrtím. Byla to moc hezká představa. Pak ale Ney řekla, že si založili vlastní smečku. “Takže jsi alfa?“ Vydechl jsem tiše a chvíli na ni koukal. “To… to je bezva,“ pokusil jsem se být silný, no uvnitř to byl jako další kopanec. Všichni mí staří přátelé to někam dotáhli a něco znamenali. A já? Já byl jen špína. Nebyl zde nikdo, pro koho bych byl na prvním místě. Udělal jsem krok dozadu a sedl jsem si. Snažil jsem se tvářit silně, no před Stormem jsem pocity schovat nemohl. A před Ney? To jsem netušil.

// Borůvkový les
“A proč jsi mi tedy neřekl, abych se připojil?“ Mluvil jsem jako malé vlče, co z rodičů tahá, proč jej sebou nevzali na výlet. V mém hlase zaznívalo trochu zmatku a trochu nejistoty. Co když mě tu nechce? Co když chtěl být sám a užít si trochu svobody? Nechtěl jsem vypadat jako stalker. Měl právo na své soukromí. Stačilo říct a já bych mu ho dal. Tedy, nebylo by to pro mě jednoduché a mrzelo by mě to, no pochopit bych to musel.
“Hory? Ty, kde je sníh?“ Oči se mi rozzářili. Představil jsem si ty špičaté kopečky, které jsou pokryté sněhem. Dal se jíst. Dalo se s ním hrát. Jako bych se snad na chvíli vrátil do stádia, kdy jsem tam byl naposled. Bylo to chvíli po tom, co jsem byl na Galliree. Byl jsem tam sám a díky mé neopatrnosti to dost odneslo mé zdraví. Se sněhem může být zábava, ale také je docela nebezpečný. Ale když tam bude Storm, tak mi přece nic nehrozí. Horlivě jsem přikývl a toužebně jsem koukl do dáli. “Hory jsou super,“ souhlasil jsem a přidal do kroku. Už jsem tam chtěl být. Storm do mě však šťouchl a změnil směr. První jsem chtěl protestovat, protože se tím oddalovala má vize pohádkové říše, no když jsem spatřil, kvůli komu stojíme, mé srdce vynechalo pár úderů.
Neyteri. Její silueta se rychle zostřovala. A já měl chuť k ní běžet a zároveň utéct. Co když už na mě zapomněla? Co když už pro ni nic neznamenám? Co když se zlobí, že jsem ji tak dlouho nenašel? Spousta otázek mi bloudila myslí a já z každé z nich měl strach. V poslední době jsem potkával až moc přeludů z mé minulosti. Kdysi jsem si řekl, že je pohřbím. Že se s nimi již nejspíše nikdy nesetkám a tak se mi podaří zapomenout. No byla to hloupost. Storm mě dělal šťastným, Lexi jsem taky rád viděl. A Ney? Vždyť to byla moje platonická láska. A nejspíše stále je. Šedo-bílá kráska ze snu.
“Ahoj, Ney,“ trochu jsem sebou šil, když jsem se zastavil. Celé mé tělo toužilo se s ní přivítat tak, jako kdysi. Povalit ji na zem. Držet. Cítit opět její vůni. Pohled mi přejel kvapně okolí. Byla tu sama, nikdo se k ní nehlásil. Byla sama pořád? To jsem netušil. No pochyboval jsem o tom, šel z ní cítit pach někoho jiného a to dost silně. “Chyběla jsi mi,“ vydechl jsem upřímně. Jak rychle se dá zapomenout na minulost?

“Já nejsem na tvé místě a tak ti ani nebudu říkat, co je správné,“ díval jsem se mu do očí a mluvil klidný hlasem. Jako bych snad sežral všechnu moudrost světa. “Můžu ti jen říct, co bych udělal já, kdybych byl na tvém místě. Ale já na něm nejsem a tak ani nemůžu vědět, jestli by to byla pravda,“ no jeho pohled byl zase jiný extrém. Byl tak hodný a naivní, jako vždy. U vlčic, u smečky. Jako by vždy věřil, že nic špatného neexistuje. Že jsou všichni jen hodní a chyby se dají odčinit. Takový ale svět přece není. Nenávist, zrada a bolest je všude kolem nás a odpuštění? To si zaslouží málo kdo. Protože „promiň“ je jen slovo a tvář lásky může být jen maska. Nedivil jsem se však, že Storm vidí svět přes růžové brýle. Já je někdy také nasadil, svět a rozhodování, žití. Všechno pak bylo o tolik jednodušší. Realita pak však zasáhne a s brýlemi vám vezme i kus tváře.
Pečlivě jsem sledoval jeho oheň. Storm byl opravdu trpělivý a zde to šlo vidět. Dokázal oheň udržet dost dlouho, ale oheň je silný živel. Brzo se mu začal vymykat a začal sálat víc a víc. Stroma to očividně rozhodilo, já zůstával klidný. Byl jsem připraven zasáhnout, pokud to neudělá on. Však čekal jsem, co on vymyslí a nakonec použil vítr a oheň zadusil. Taková škoda. No kdyby to neudělal on, musel bych to udělat já a to by bylo stejně kruté. A ano, až natolik jsem si v tomhle ohledu věřil. Že jej dokážu zastavit a ovládnout. Přeceňovat se, to není dobré. Ale v magii? Je to jako krok dopředu. Předčasná víra však taky může napáchat spoustu škody.
Storm najednou řekl něco o tom, že odchází. Oči mi málem vypadly z důlků, protože jsem čekal spoustu věcí, ale tohle ne. Vždyť jsem ho přemlouval, ať si někam zajde. On nechtěl, ale teď se najednou sebere a jde? A ještě k tomu mi ani neřekne, že mám jít s ním? Přivřel jsem uraženě oči a stoupl si. “Zvládneš to tu. Pečlivě hlídej,“ ani jsem se přitom na Naomi nekoukl a rozběhl jsem se za Stormem. Opravdu si myslel, že tu zůstanu sám s Taillou a jejími dvěma dětmi? Ne, děkuji. Na to se mám až moc rád. No nechali jsme les s touhle trojicí, takže až se vrátíme, nejspíše už nebudeme mít kde bydlet.
Rychle jsem Storma doběhl a zamračil se na něj. “Opravdu sis myslel, že mě tam můžeš nechat?“ Pokusil jsem se, aby to znělo lehce a humorně, no stejně tak byla trocha vážnosti.

// Západní Galtavar

“Samozřejmě, že se přidám,“ pohodil jsem ocasem, abych ještě více zdůraznil gesto, že tohle je samozřejmostí. Bral jsem to tak, že jsem teď číslo jedna v téhle smečce. Tedy, pro něj že takový jsem. No a on byl alfa. Takže jsem si myslel, že jsem teď zvaný na všechny akce. Přitom jsem tu byl nejkratší dobu, no to mé ego rádo opomíjelo. Vždy, když byla nějaká možnost, kde se mohlo projevit, tak to udělalo.
“A to ti stačí? Že se do zimy vrátí?“ Stormův styl „vlády“ mi přišel až moc jemný. Takhle to přeci nemohlo nikdy opravdu fungovat. Kdybych byl v čele já, tak bych po půl roku nepřítomnosti bral členy tak, že odešli. Ani ne po půl roku, po čtvrt. Pokud by mi tedy vysloveně neřekli, že budou pryč dlouho. Jinak bych byl ale hodný alfa, no nějakou loajalitu ke smečce by měl mít každý, ne? A přesně proto jsi teď vyměnil Borůvkáč jen tak za Zlaťák, co? Stáhl jsem ocas k noze. T-to je něco jiného.
Sledoval jsem listí. Dlouho se nic nedělo, no nakonec se mu povedlo vyvolat oheň. Usmál jsem se. “Výborně!“ Kdybych mohl, ještě bych mu i zatleskal. Pyšně jsem vypjal hruď, byl jsem hrdý na své učitelské schopnosti. “Pokračuj,“ řekl jsem spokojeně a hlídal jsem ho, aby to tu nepodpálil.
Někdy mezi tím se tu usadila Naomi. Mírně jsem se na ni pousmál. “Zdravím,“ vypadala, jako by ze mě měla strach. Trochu mi to lichotilo, působit autoritu nebylo špatné. Pak mi však úsměv zmizel a vystřídal jej uražený pohled. Ona si mě nepamatovala. “Blueberry,“ řekl jsem dotčeně. “Byl jsem ve smečce, když jsi byla ještě mladá a vedla ji Hotaru s Angelusem,“ jejich jména jsem řekl bez jakékoliv záště. Oni mi nic neudělali.

// Přes týden moc nestíhám, každý den končím pozdě. Pokud chcete na hype nahánět příspěvky do loterie, tak mě klidně nějak přeskakujte. Nechci vám bránit.