Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlčice na mě reagovala stejným postojem, jaký jsem zaujmul já k ní. Tedy, ten můj byl určitě daleko působivější. Rychle jsem kmitl pohledem k Suzumemu, jestli se kouká a jestli jsem ho ohromil. O sekundu později jsem si vlepil vnitřní facku – Suzume je zakázané ovoce.
Varovně jsem na vlčici zavrčel, pokud by rychle nezměnila postoj, nejspíše bych jí ukázal pár triků a výhod magie ohně. Ano, typem magie bych ji nepřekvapil, no kdyby já začal hořet ocas, asi by se divila. A já podpaloval věci, teda vlky, tak rád.
Když mi odpověděla, uznal jsem, že její úmysly jsou asi čisté. Pomalu jsem své tělo přesunul do podstatně klidnější polohy, no pořád jsem byl ve střehu a zanechával si chladný pohled. “Nevím, jestli ti to už Suzume řekl,“ hodil jsem po něm káravým pohledem, “ale alfa tady není. Můžeš tady na ni samozřejmě počkat – ale taky nemusíš. Proč myslíš, že by tě měl přijmout? Čím by jsi byla přínosem?“ Došlo mi však, že kritéria pro přijmutí nejsou moc velká. Dostal se sem i ten uslintaný mentál.
“Věř, že Neon má těžké uvítací ceremoniály,“ další kecy. Stačilo mu naplnit žaludek, říct že má hezký kožich a místo ve smečce bylo jisté. Můj hlas se změnil. Již jsem neměl potřebu, aby byl tak chladný. No nebyl ani přátelský. Spíš tak nějak vychytrale odměřený. Navíc, proč ji nadále strašit? Ihned po mě nevystartovala, takže asi přišla v míru. A kdyby mi chtěla něco udělat v budoucnu, byli jsme dva. Nepochyboval jsem o tom, že ji přeperu. Ale to i Suzumeho. Navíc Neon na tenhle les prý seslal nějaké obrané čáry-máry.
Suzume se držel, no nakonec to nevydržel a já uslyšel ten jeho věčně pozitivní hlas. Otočil jsem k němu tvář a chvíli mlčel. Přemýšlel jsem, jak se zachovat. No pak jsem se rozhodl, že zahodím všechnu tu snahu a důstojnost. Přešel jsem k němu a hlavu mu položil na záda. Hluboce jsem se nadechl a nasál jeho pach. Stále stejný, nádherný a podmanivý. “Ahoj, Suzie,“ nedokázal jsem kolem sebe držet tu chladnou auru. Ani jsem nedokázal si ho držet od těla. A to jsem to opravdu chtěl. Chtěl jsem se zbavit všech těch neopětovaných pocitů. Kéž by existovalo tlačítko, které by to vše vyplo. “Potřeboval bych s tebou mluvit, sám,“ poslední slovo jsem zdůraznil, aby to slyšela i ta vlčice. Snad pochopí, že jde o něco závažného. Tolik mi trhalo srdce muset říct to, co jsem říct chtěl. Kéž by tak mohl Suzume odejít se mnou. Trápilo mě tolik věcí. To že už nebudu s ním. Že nebudu s Neonem. A že už nebudu ochranář. Moje sebedůvěra tím klesla dost dolů.

// Přímořské pláně
A bylo to zde. Překročil jsem území Zlatavé smečky, kterou jsem zatím ještě mohl nazývat mou. Už však ne nadlouho, jelikož až odsud dnes odejdu, již se znovu nevrátím.
Neon zde nebyl, jeho pach nebyl ve vzduchu. To mě dost uklidnilo. Kdo tu však byl, byl Suzume. Strach z jeho reakce byl veliký, ovšem ucítil jsem ještě jeden pach. Nebyl to nikdo z členů. Již ale na první poznání páchla tímhle lesem, takže už tu byla nějakou dobu. Ta troufalost. Zhluboka jsem se nadechl. Ještě jsem přeci ochranář. Zatím ano a tak jsem mohl splnit svou povinnost. Možná naposled. Možná? Určitě! Nemůžu mít dvě smečky. Kéž by to tak šlo.
Byl jsem po větru, takže jsem se pomalu vydal směrem, kde byli ti vlci. Chtěl jsem být nezpozorován, takže jsem se skryl za křovím a chvíli poslouchal, co se děje. Hodnotil jsem situaci, prohlížel ji. Dlouho mě to ale nebavilo, tak jsem pak najednou vyskočil z poza křoví a zastavil se přímo před ní.
Tlapy pevně zakotvené v zemi, ocas hrdě zvednutý, vypjatá hruď na znamení převahy a srst na kožichu zježená. Má tvář byla chladně klidná a rudé oči jsem upíral do těch jejích. Byly zlaté a nemohl jsem tedy poznat její magii, no věřil jsem, že mám na vrch. Přivítání se Suzumem jsem musel nechat na později, i když mě to ubíjelo.
“Jsi na území cizí smečky. Proč?“ Můj hlas byl ledově klidný, no bylo v něm něco, co v ní mělo probudit strach. Ano, zvolil jsem zastrašovací metodu. Doufal jsem, že uteče a já se budu moci věnovat Suzumemu. Chtěl jsem s ním být sám a vše mu říct.
Držel jsem tuhle pozici a čekal na její odpověď. Doufal jsem, že Suzume neshodí moji autoritu. Tím by také přišel o kus chlupů. Byl jsem totiž naštvaný i na něj. Jelikož tu nebyl Neon, měl jí říct, ať jde pryč. Neměl ji teď kdo přijat a Neon šel na dlouhou výpravu. Šel s vlčicí a za svým kamarádem. Kdo ví, jestli se vůbec ještě vrátí.

// řeka Mahtaë
“Určitě jednoho dne něco dokáže,“ ale bylo to vlastně jedno. Nemusel umět plivat oheň, házet blesky, nebo stavět hráze. Stačilo to, že pro ni měl nějakou citovou hodnotu. Když bude věřit, že jí přinese štěstí, tak jí ho opravdu přinese. Tomu jsem já věřil. Kdysi pro mě tolik znamenal Felix. Byl jen obyčejná kožešina, jehož majitele jsem zkonzumoval. Donesl jsem si jej do své nory, aby mě hřál, no časem jako by se stal mým přítelem. Trávil se mnou dlouhé noci, sdílel se mnou mé sny, naděje a také má tajemství. Když se však Borůvkový les rozpadl, zanevřel jsem na něj a nechal jej, aby jej pohltila propast času. Nechal jsem jej na tom místě a netušil jsem, co se s ním za tu dobu mohlo stát. Podívat se na něj? Na to jsem nejspíše zatím neměl odvahu.
Neyna teorie byla pochopitelná, však naivní. I kdyby vlci neměli své magie, stejně by se jimi vytahovali. A ano, většina z nich je „dar“ od smrti. Ale jedna je pro nás přirozená, ta vrozená. Všichni ji mají, tak proč to měnit? Není třeba odznaků, či nějakých doplňků. Ale vrozené magie a barvy očí? Ohni v duši jsem se nehodlal vzdát.
“Bohužel, tenhle svět není ideální a všichni si nemůžou být rovni. Takový svět by nemohl existovat. A i kdyby byly všichni stejní, stejně by se našli takoví, kteří by tvrdili, že jsou něčím lepší,“ sklopil jsem pohled k zemi.
Ney se se mnou ve spěchu rozloučila. Upřímně, čekal jsem dojemnější rozloučení. Slzy a smích. To jak si padneme do náruče a pak se v slzách odloučíme. Ona mi jen řekla svoje a odběhla. “No, tak se měj,“ vydechl jsem, když už mě nemohla slyšet a zamířil jsem do cíle své cesty.

// Zlatavý les

// Západní Galvatar
Neyterin příběh o náhrdelníku mě trochu zklamal. Čekal jsem nějakou super příhodu, jak k němu přišla. Ten Stormův příběh měl jakousi zápletku, i kdy tomu chybělo dramatické podání. Ten můj taky nebyl nějak extra, ale aspoň jsem k šátkům připojil tajemný dovětek o odolnosti. Třeba jsou i nehořlavé. Napadlo mě a rozhodl jsem se, že až budu sám, tak to musím vyzkoušet.
“A to ti jen tak visí? Nebo se třeba někdy rozsvítí?“ Prohlížel jsem si ten kus kamene na jejím krku. Vypadal vážně hezky, ale muselo to být těžké. Proč se s něčím takovým tahat? Mé šátky mi slušely a navíc byly opravdu lehké.
“Svět ne,“ nesouhlasil jsem s jejím výrokem. “Spíš to, co v něm žije,“ koukl jsem okolo. Svět byl přece v pořádku. Příroda a věci, které zde byly od pradávna. Bylo to tak krásné a čisté, jako noční obloha. Horší bylo to, co se ve světě pohybovalo. Zabijáci, vlci, smrt, život. Tolik pozoruhodných jedinců. Kdo až si ale zaslouží opravdu žít?
Došli jsme až ke břehu řeky. Východ slunce se v ní sice hezky leskl, no já bych byl raději, kdyby tu nebyla. Znamenalo to totiž to, že si budu muset namočit kožich. To mi teprve uschnul od toho sněhu. Byl jsem někde uprostřed psychických příprav, když se na břehu vyřítily ze země kořeny a začaly se spokojovat do nějakého tvaru. O pár sekund později jsem poznal, že Ney vytváří most. Vděčně jsem vydechl. Můj kožich byl zachráněn.
Když byl most hotov, nejistě jsem k němu přešel. Netušil jsem, jak moc tomu věřit. Pomalu jsem na to našlápl. Trochu se pohnul, no to bylo nejspíše normální. Udělal jsem krok kupředu, a když mě most udržel, rychle jsem přeběhl na druhou stranu. Tam jsem se otočil a čekal, až jej přejde i Ney.
“Proč myslíš?“ Zeptal jsem se zaujatě Ney a rozešel se po mušličkách.
Život bez magie jsem si už ani nedokázal představit. Bylo to něco, co pro mě bylo přirozené. Hlavně moje vrozená magie ohně. Patřila ke mně. Bez ní bych už neměl rudé oči ani rudé znaky. Mohli být zelené, modré, nebo třeba fialové. A co by to pak bylo za Blueberryho?

// Přímořské pláně

// Můžeš pak na přímořských zastavit? :) Půjdu z tama rovnou do Zlaťáku.

// Jedlový pás
“Přijdu co nejdřív, drž se!“ Zakřičel jsem za Stormem a starostlivě jsem na něj chvíli koukal, jak odchází. Kvůli mému defektu jsem slyšel některé z jeho myšlenek. Domyslel jsem si, že se něco na našem území děje. Konečně se tam objevil nějaký život, no ne asi tak, jak jsem si to představoval. Dělalo mu to totiž jasné starosti, takže nějaký počet cizích vlků?
“Ano,“ koukl jsem k ní. To její konstatování reality nejspíše znamenalo, že si se mnou chtěla povídat. Na tohle já nebyl nejvhodnější protějšek. Ano, někdy mi huba jela a nezavřela se, no momentálně už na mě doléhal stres, což znamenalo, že mi nebylo až tak do řeči. Navíc jsem již vyčerpal svoji zásobu otázek, které mě o jejím životě momentálně zajímali.
“No, darem bych to asi nenazval. Musel jsem za to zaplatit,“ pousmál jsem se. “Smrt málo kdy něco daruje, no,“ odmlčel jsem se na chvíli. “Ty šátky ale asi nejsou jen tak, vůbec se nešpiní,“ jako by snad byli špíně vzdorné.
“Co tvůj náhrdelník? Jak si k němu přišla?“
// řeka Mahtae

// Sněžné hory
Byla noc mi a došli k jedlovému pásu. Přes den jsem to místo dokázal nějak překousnout, no v noci? Jeho atmosféra mi dýchala na záda, jako by mi na ně dýchala sama smrt. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak jsme daleko. Hory působily tak majestátně a za nimi hvězdná obloha. Co mé oči však přitáhlo, byl měsíc. Byl rudý a kulatý. Zmateně jsem na to zůstal zírat, mé nohy však pokračovaly kupředu. Stalo se tedy to, že jsem po chvíli naboural do jednoho ze stromů. Překvapeně jsem vypískl, kdo mi jej postavil do cesty? Rychle jsem se postavil zpět na nohy, pohled upřel do předu a jako by se nic nestalo, jsem doběhl své přátele. Doufal jsem, že to neviděli.
Když jsem je doběhl, také rozebírali měsíc. Takže jsem neměl halucinace. “Třeba nějaká změna? Nebo sem teď přiletí duchové, bububu,“ zasmál jsem se, ale v duchu jsem se zachvěl. V duchy jsem tak nějak věřil, takže strach, že se to opravdu stane, mi prohnal zamrazení celým tělem. Zrychlil jsem krok a vecpal jsem se mezi oba dva vlky. Už abychom byli z tohoto místa pryč.
// Západní Galtavar

Storm mi dal za pravdu. Ney by si měla zajistit pořádek a Morfeus by ji v tom měl jako správný partner podpořit. Od Storma to však znělo trochu pokrytecky. On sám byl totiž jako ztělesněná dobrota. Ano, byla to výhoda, protože byl pořád hodný a skoro nic ho nenaštvalo. Na své členy by měl být ale přísnější. Neobjevíš se dva měsíce na území? Tak nazdar. Tedy, až na výjimečné situace. Storm však jako by ignoroval to, jak se ostatní chovají. Nedokázal jsem si ho představit, jak je na někoho zlý, nebo jak někomu sděluje, že již do smečky nepatří. Viděl jsem u něj nějakou zlost jen párkrát a vždy byl v těle chiméry. Dalo se to pochopit, díky tomu byl daleko silnější, než okolí. Navíc to bylo uchvacující. Pokud vám zrovna necvaká svými zuby kolem krku.
Seděl jsem blízko Storma a klepal jsem se. Osobně jsem se to snažil ignorovat, no Storm očividně nemohl. Ucítil jsem vlnu tepla, která mě celého obalila. Přivřel jsem spokojeně oči, chlad na těle přešel. Ovšem, pořád jsem seděl na studeném sněhu. Sám jsem tedy použil magii, aby se sníh pod mým zadkem pomalu rozpustil. Sníh tak vystřídalo bahno, výjimečně mi to ale nevadilo. Bylo mi krásně teploučko. Opravdu jsem nebyl ten zimní typ. Od malička jsem byl zvyklý na krátké a mírné zimy, takže tohle pro mě byl nezvyk. Sice jsem si už na Gallirei stihl trochu zvyknout, ale dlouhý pobyt v zimě mi nedělal dobře.
Storm zavelel k odchodu a já se zvedl s ním. V mysli mi začaly probíhat scénáře toho, co se může stát, až dojdu do Zlaťáku. Opravdu jsem se bál a trochu jsem doufal, že tam Neon nebude. Ano, zasloužil si to slyšet z mých úst, ale já z něj měl strach. A pokud tam bude Suzume? Toho jsem se bál snad ještě víc. Určitě ho zklamu. Mé srdce to bolelo, ale brzo bude dobře. V Borůvkové smečce se mi podaří zapomenout.
“Netuším, loni trvalo dost dlouho, než se zde ukázal sníh,“ vzpomínal jsem a pomalu přešel na území, kde už sníh nebyl.
// Jedlový pás

Sledoval jsem zaujatě Ney, jak dělá cestičky ke sněhu. Co ji k tomu vede? Vrtalo mi zvědavou hlavou. Nakonec jsem neodolal a pomalu nenápadně čumák do sněhu vložil taky. Doufal jsem, že tomu nikdo nebude věnovat pozornost. Prostě jsem to jen chtěl zkusit. Ucítil jsem chlad, což nebylo nic moc. Tedy, kdyby bylo 40 stupňů, tak by se ledový sníh hodil. Ale teď? Už tak jsem jej cítil všude. Chtěl jsem ho tedy alespoň ochutnat, když už se mi dostal tak blízko k čumáku. Vzal jsem tedy dost velký kus sněhu do úst. Byl bez chuti a studený – až moc studený. Ucítil jsem náhlou hroznou bolest hlavy. Zakňučel jsem, jako by mi zmrznul mozek. Začal jsem sebou cukat a rychle vyplivl zbytek sněhu. Bolehlav pomalu odezněl.
Ney mi pomalu odpověděla na otázku. Nezněla u toho moc ochotně, a proto jsem se rozhodl, že už se v tom nebudu hrabat. Jsou věci, o kterých se nemluví. Nemyslel jsem si, že je to dobře. Je třeba mít někoho, komu se můžeme kompletně otevřít. Nejspíš jsem to jen nebyl já.
“Ty jsi šéf, tak jim to dej znám. Neměli by do tebe rejpat, pokud chtějí zůstat ve tvé smečkce. Máš snad autoritu, ne?“ Koukl jsem na Storma. Jo, ode mě to úplně sedělo. Já ignoroval jakoukoliv Stormovu autoritu, kterou bych k němu měl pociťovat. Byl má alfa, ale já jej prostě znal tak dlouho a tolik jsem toho s ním zažil, že jsem nemohl jen tak začít říkat „o můj pane“ a chovat se jako by byl můj král. Jediné, co jsem mohl udělat, je nepodkopávat jeho autoritu před ostatními členy. Rozhodně jsem se ale nehodlal chovat jako jiný tuctový vlk ve smečce. Byl jsem jeho nejlepší přítel, takže co si k němu můžu dovolit já, to nikdo jiný. Dělal jsem si na Storma vlastní nároky a vytvářel jsem si vlastní omluvy, proč si je můžu vytvářet. To jediné mi zajistilo to, že vedle něj dokážu být. Storm si to nejspíše neuvědomoval, ale bylo velmi těžké žít po jeho boku. Když byl můj přítel a zároveň moje alfa. Za prvé mi to ukazovalo, jaká jsem já nula a že jsem se zasekl na dně, jako kappa. A za druhé mi to říkalo, že bych k němu měl cítit jakousi formu autority a vážit si toho, že mě nechává na jeho území. Já to bral nejspíše jako samozřejmost, která k našemu přátelství patří. Jako bych tam měl jisté místo a to nemohlo nic ohrozit.
Zasmál jsem se. “Tak snad se vrátíme a někdo tam už bude,“ těšil jsem se na to. Chtěl jsem poznat členy smečky. Vědět, kdo jsou nový představitelé Borůvky. Taky jsem chtěl vidět po pár letech Aranel a Coffina. A také jsem se těšil na Vločku. Sice jsem ji neznal, ale chtěl jsem ji poznat. Byla jako můj sok. Storm ji označil za dobrou kamarádku. Byla další bojovnice o jeho pozornost? Už zde byla ona, Tailla a já. Nehodlal jsem Stormovi zakazovat jiné přátele, to byla samozřejmost. Jen jsem pro něj chtěl to nejlepší. Musel jsem se ujistit, že má v úmyslu jen to nejlepší.
Storm se zvedl. Zavrtěl jsem ocasem, čekal jsem, že něco udělá a těšilo mě to. Když stoupl, chvíli jsem si myslel, že na mě skočí, no pak na mě začal hrabat hromadu sněhu. Nestihl jsem překvapení ani nijak reagovat, nebo utéct. Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy Storm opět seděl a já byl celý obalený sněhem. Tedy, trčela mi jen hlava. Zadíval jsem se na svého přítele a oči se mi šťastně rozzářily. Ano, měl jsem být naštvaný a plánovat krutou pomstu. To já ale vůbec necítil. Tím co udělal, mě potěšil. Připadal jsem si, jako bychom se vrátili o něco v čase. A navíc jsem si aspoň nepřipadal tak dětinsky jako před chvílí. Jen mi byla zima. Pomalu jsem se jí začal klepat a já si vzpomněl na tu bolest zmrzlého mozku. Se strachem, že mě tak začne bolet vše, jsem se snažil rychle dostat z pod hromady sněhu. V očích jsem měl trochu paniky. Jakmile jsem byl venku, zklidnil jsem se a chvíli nehybně stál. Rozdýchal jsem ten panický záchvat, který jsem právě prodělal. Pak jsem přešel ke Stormovi, otřepal jsem ze sebe všechny zbytky sněhu a sedl jsem si po jeho boku, až jsem cítil jeho teplo. Už mi byla opravdu dost zima, nebyl jsem zvyklý na takový chlad. Ani můj kožich se tomu ještě nestihl přizpůsobit.
Oba dva začali narážet na odchod, no ani jeden se neměli k tomu, aby to řekli na plnou hubu. Povzdechl jsem si, takže jsem to musel říct já. “Měli bychom už pomalu zamířit zase zpět. Oba dva máte povinnosti a já bych měl taky něco udělat,“ zadíval jsem se směrem na jich. “Storme, nechám tě v Borůvkovém lese a zajdu až do Zlaťáku. Potřebuji jim oznámit svůj odchod, je fér jim to říct,“ navíc jsem doufal, že tam uvidím Suzieho. Chyběl mi, ani jsem se s ním pořádně nerozloučil. Co řekne, až mu to řeknu? Naštve se? Bude mi to vyčítat? Nebo to pochopí jako dospělý jedinec? Tiše jsem se v duchu ironicky zasmál. Suzume byl hodně věcí, ale vyspělé chování jsem si u něj nevšiml.

// Úprava objednávka:
ID - M02/Země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
Celkem: 280 kamenů

Poslouchal jsem výpověď Neyteri. Trochu jsem si totiž připadal, jako bych ji vyslýchal. Na otázkách ale přeci nebylo nic špatného a ona nebyla cizí, aby byli vlezlé. “A nemrzí tě to někdy? Moje sestra, Lennie, ona taky je v Gallieri. Z nějakého důvodu o mě očividně nemá zájem. Mrzí mě to, ale nebudu se jí doprošovat,“ řekl jsem to smířeně. Nemělo cenu se trápit kvůli někomu, komu jsem já za trápení nestál.
Sklouzl jsem pohledem na ni a čekal na její reakci, no všiml jsem si, že je celá napnutá. Očividně o tom nechtěla mluvit a já hlupák se ještě zeptal na citovou otázku. Zamlaskal jsem ve snaze rychle najít vhodná slova. “Jsou tví členové hodní? Drží se doma? U nás totiž často nikdo není,“ bylo to první, co mě napadlo. Naštěstí jsem se dokázal hlídat a neřekl jsem, že jsem ještě žádného stávajícího člena smečky neviděl. Tedy, kromě těch co odešli a kromě Naomi.
Storm mi nevěnoval žádnou reakci. Já ho přece zasypal sněhem, měl nějak reagovat. Moje oči se zúžili na chvíli do tenkých čárek. Ignorace mi nevyhovovala. Pohnul jsem ocasem tak, že sebral povrchovou vrstvu sněhu a ta skončila opět na Stormovi. Koutky mi cukaly, no já se zatvářil jako to největší neviňátko na celém širém světě. “Ups,“ vydechl jsem a věnoval mu zmatený pohled, jako bych netušil, jak se to mohlo stát. Chtěl jsem se Stormem řádit jako kdysi. Nebyli jsme na to přeci ještě staří, no ne? Jakou má cenu se pořád snažit o to mít šťastnou budoucnost, když se snažením o šťastnou přítomnost je to tragické?
Storm i Ney se shodli, že zima by mohla být pořád. Byl jsem v menšině, což mi dělalo dobře. Nevadilo mi mít jiný názor jak ostatní, jen mi nebylo příjemné, že si snad mysleli, že je ten jejich názor správný. Tedy, jistě, mohli chtít zimu celý rok. Ale byly zde věci, které by tak nemohli fungovat. “Brzo by se vám stýskalo po slunci na tváři a po suchém kožichu,“ řekl jsem s úsměvem a sledoval je. “Navíc bychom za chvíli už neměli co jíst, všechno se rodí na jaře do tepla,“ nebyl jsem žádný průzkumník a znalec přírody, no některé věci mi uniknout nemohly a spousta jich byla logických. “Ale na hraní je to fajn, to jo,“ kývl jsem a otočil hlavu k horám. “Někdy bych chtěl nahoru,“ to se ale zdálo nereálné.

//Jedlový pás
Netušil jsem, zda se Neyteri na Neona zeptat. Nebyla to moje věc, ale Ney už moje věc byla. Tedy, moje kamarádka. A jako správného kamaráda mě zajímalo, co se děje v jejím životě. “Nikdy si o něm moc nemluvila,“ nakousl jsem opatrně to téma a čekal, jestli na to nějak zareaguje. “Stalo se snad mezi vámi něco?“ Znal jsem oba. Ney mi přišla dostatečně trpělivá na to, aby měla Neona ráda přes to, jaký umí být. Muselo v tom tedy být něco víc, ne? A trápí ji to? Mě osobně trápil ten fakt, že jediný člen mé rodiny, o kterém vím, je nezvěstný. Kdyby se tu tak objevil Maxis.
Storm i Ney se šli přivítat se sněhem, který byl všude okolo. Bílí, čistý. Dosud neposkvrněný. Až mi bylo líto do něj vlítnout a zničit tu nádhernou krajinu. Když jsem ale viděl, jak se do něj oba vrhli, neodolal jsem a ihned se rozběhl směrem ke Stormovi. Sníh jsem měl až po břicho a díky „běhu“ stříkal okolo. Storm vypadal tak nějak mimo, takže ho musela má chladná sprška překvapit. Navíc jsem si pak prudce lehnul vedle něj, díky čemuž ho zasypal další sníh. Jeho slova mě potěšila a já vypjal hrdě hruď. Nazval mě svým nejlepším přítelem, to muselo potěšit snad každého, ne? Usmál jsem se od ucha k uchu. “Myslel jsem to jen obrazně. Chtěl jsem zdůraznit, co by se muselo stát, abych opustil svého nejlepšího přítele,“ řekl jsem to stejně jako on mě, protože jsem věděl, že ho to musí potěšit také. “Ale ani to by mě nedonutilo odejít,“ řekl jsem nakonec a položil si hlavu blízko jeho. Hodil jsem pohledem po Ney. Taky už ležela ve sněhu. Bylo mi jí trochu líto, ty naše řeči, jako by tu najednou byla páté kolo u vozu. Tedy, teď spíše jako třetí kolo u koloběžky. Já to tak však vůbec nebral, byl jsem rád, že je tady.
“Ty by jsi chtěla zimu celý rok?“ Zamyslel jsem se nad tím. Musel jsem říct, že ta představa se mi moc nelíbila. Měl jsem sníh rád, to ano. Byl krásný, bílý a mohl jsem ho házet po Stormovi. Stejně jsem měl však asi raději podzim. Všude byla spousta barev. Nebyla ani moc zima, ani moc teplo. Komu by se to nelíbilo?

// Západní galvatar

Změna prostředí na mě dolehla okamžitě. Pod tlapami ten zubožený mech, ve vzduchu zvláštní pach. Tohle místo jako by zemřelo. Bylo to pochopitelné, když zde sídlila smrt. Její pevnost prosvítala mezi stromy. Netušil jsem, proč by sem chtěl někdo zavítat, kdyby mu nešlo o magie. Na tomhle místě nemohl nikdo být šťastný. Pro mě to bylo horší tím, že mi do mysli začaly problikávat obrázky toho, jak jsem tu byl se Suzumem. Kde je? S kým je? Co dělá? Myslí na mě? Má mě rád? Nebo už úplně zapomněl? A co ta Winter, má s ní něco? A mám u něj šanci, nebo mám úplně zapomenout? Spousta nevyřčených otázek, které jsem si nechával zbaběle pro sebe. Spousta odpovědí, které se nejspíše nikdy nedozvím.
Na Stormovi šlo poznat, že jsem ho mými slovy potěšil. Přesně o to mi šlo, takže jsem se spokojeně usmál a pyšně vydmul hruď. Kdybych byl pták, ještě bych se načepýřil. Bohužel jsem to ale neuměl, tak jsem jen zamával ocasem. Rád jsem rozdával radost a štěstí. Cítil jsem se pak jako svatý, babička, nebo ježíšek.
“Zatím,“ zamrmlal jsem po Stormových slovech. Ano, zatím oba žijeme. Ale co udělá příště? A co když u toho Storm nebude, aby zasáhl? Měl jsem se až moc rád na to, abych umřel tak potupující smrtí a udělal Taille takovou radost. Ano, měl jsem z ní strach. Nikdy bych to ale nahlas nepřiznal, rozhodně ne před ní. Nebylo a tom však nic divného. U blázna nikdy nemůžeš vědět, co v další chvíli udělá.
“Však ho znáš,“ pohodil jsem rameny. Věděl jsem o jejich sourozeneckém vztahu, i když o něm nikdy moc nemluvila. A Neon se o ní nezmínil nikdy. Kdo ví, jak by reagoval, kdybych mu řekl, že jsem šel do jeho sestry. Netušil jsem, co si ty dva kdy udělali, že se ignorovali. Možná to bylo jako se mnou a Lennie. Lennie i Neon, oba dva sebestřední. Alespoň na první pohled. Lennie jsou přednější přátele, jak já. Neonovi je asi přednější Neon jak Neyteri.
“Většinu času se vše musí točit okolo něj. Alespoň tak na první pohled vypadá. Pro mě však udělal i věci, které mi dost pomohly, když jsem na tom byl mizerně. Na první pohled sice vypadá, že ho nikdo jiný nezajímá, ale nemyslím si, že to tak je. Mám na něj kladný názor,“ řekl jsem pevným hlasem. Neon si jako jediný všímal toho, že mi bylo hrozně. Nedělal žádná velká gesta, ani mě neutěšoval. Ale dal mi najevo, že nejsem sám. Vykouzlil mi máky, zlepšil mi náladu. No a to jak mě jmenoval ochranářem? I po tom, co jsem na něj křičel? To pro mě bylo jako splněný sen. Teď nejspíše všechnu jeho důvěru zničím. Mrzelo mě to, ale nedalo se jinak.
“Ano,“ usmál jsem se. “Zase Blueberry z Borůvkového lesa. Doufám, že už se to nezmění,“ podíval jsem se na Storma. “Pokud mě Storm nevyhodí, tak tam chci zůstat. Je to můj domov,“ a vždy byl. Ve Zlatavé lese jsem se tak nikdy necítil. Nikdy jsem tam nepocítil to štěstí, když jsem se tam vrátil. Žádné teplo domova.
Sdělil jsem Ney svoji minulost a ona začala mluvit o té své. Pozorně jsem visel na každém jejím slově. Moje tvář zůstávala s úsměvem, no uvnitř byla její slova jako dýka do mého srdce. Ano, byl jsem moc rád, že Ney někoho má a že je šťastná. Už jsem do ní nebyl bezhlavě zamilovaný. Ani jsem tolik nežárlil, jako kdysi na Atheose. Přes to všechno už jsem se přenesl. Ten hluboký cit ale zůstal, stejně jako zůstalo mé přátelství se Stormem.Pamatuje si Ney, jak jsem jí řekl, co cítím? Na všechny ty náznaky? “Jsem rád, že jsi šťastná,“ řekl jsem upřímně. Byl jsem však rád, že pak Ney obrátila pozornost ke Stormovi. Já se mohl vrátit v čase. Alespoň uvnitř mé hlavy. Ztratit se ve vzpomínkách.
Naše první setkání. Společné chvíle. Výlety. Chvíle, kdy jsem jí řekl, co cítím. Vzpomínka na odmítnutí. Potkání Atheose a má žárlivost. Neyni pavouci. Při té poslední vzpomínce jsem se otřepal a sjel Ney pozorným pohledem.
Pod tlapami mi zakřupal sníh.
// Sněžné hory

Všiml jsem si, že Storma potěšilo, když jsem řekl, že je mi teď lépe. Potěšeně jsem se usmál a hodlal k tomu ještě přihodit. “Cítím se teď dobře díky Stormovi a Borůvkové smečce,“ koukl jsem a svého přítele. “Konečně jsem zase doma a s někým, koho mám rád,“ možná to znělo až moc dojemně a sladce, no já to neřešil. Cítil jsem to tak a věřil jsem, že Storma to potěší. Navíc to i byla pravda. Jediné, co mi kazila idylku, byla Tailla. Vetřelec v Borůvkovém lese, který tam už nepatřil. Měl jsem chuť tuhle věc probrat s Ney, ale mluvit o Stormovi a Taille před Stormem bylo trochu divné.
“No ono to tak jen nevypadá, on to boj je. Tailla si tam nakráčela a asi aby vypadala zajímavě, tak hrozila tím, že zabije mě i sebe. Samozřejmě by to nebyla ona, kdyby se u toho nechtěla vytáhnout některou ze svých magií a tak mě nechala obrůst spolu s ní nějakou zelenou věcí,“ odmlčel jsem se, abych nabral vzduch. Mluvil jsem totiž dost rychle. “Šlo o to, aby si Storm vybral mezi ní a mnou,“ ano, vše jsem teď vykecal. Ale Ney s ní byla očividně kamarádka. Nezasloužila si vědět, jaká je? A Storm mi to přeci vyčítat nemohl, Ney byla i moje dobrá kamarádka a kamarádi si věří a svěřují se.
Ney nás očividně někdy mezi vším pozvala, abychom ji navštívili. Ztracen ve svých myšlenkách jsem na to první nereagoval, ale rychle jsem to napravil. “Já se taky rád podívám, jak to tam vedeš,“ usmál jsem se. Taky jsem chtěl potkat toho jejího nápadníka. Chtě nechtě jsem zaslechl její myšlenky. Dostatečně si jí necení? Vždyť má tu nejlepší vlčici pod sluncem. Ney pro mě byla vždy ztělesněním dokonalosti. Ona mě ale očividně nikdy nebrala jako něco víc. Morfeus se ale nesmí dozvědět, co jsem cítil. Cítím? Vždyť na ní se nic nezměnilo. Jistě, už jsem se o ni nesnažil a ani jsem neplánoval začat. No některé city nezestárnou.
Rozešel jsem se za Stormem, který nevypadal moc nadšeně, že jsem mu dal najevo, ať vede. Přitom měl být rád. Pochopil jsem brzy, kam naše cesta vede. Na místo, které je blízké smrti. Naposledy jsem tam byl se Suzumem, kde asi je? Chybím mu?
Ney se mě zeptala, jak žiju a jak jsem žil. Byla pravda, dlouho jsme se neviděli. Naposledy jsem si s ní pamatoval incident s pavouky, který bych nejraději úplně zapomněl.
“Po tom co mě opustila Kaien a rozpadla se Borůvková smečka, tak jsem dlouho bloudil. Byl jsem pořád sám, protože shodou okolností ve stejnou dobu nějak zmizeli všichni mí přátelé. Cítil jsem se na dně. Sám a k ničemu. Trvalo to kolem roku, no připadalo mi to jako století. Nakonec jsem byl ze sebe tak znechucený, že jsem dál nemohl. Rozhodl jsem se, že se usadím ve smečce a změním tak svou budoucnost. Že zapomenu na starý život. Na tebe, na Storma, na Kaien, na všechno. Usadil jsem se ve Zlatavé smečce v čele s Neonem. Zde jsem byl rok? Dva? Netuším. Pak jsem odešel na jeden výlet s jedním vlkem. Tam jsem potkal Taillu a poslala mě do Borůvkového lesa. Že je v něm Storm a že obnovili smečku. První jsem byl naštvaný, ale nakonec jsem tam šel a tak nějak jsem tam už zůstal,“ dokončil jsem tím svůj monolog a shrnul to důležité. “A co ty? Jak ses dostala k alfování? A jak si poznala Morfeuse?“
// Jedlový pás

Nebýt minulých omylů, mohl jsem být se svými historickými zkušenostmi už v daleké budoucnosti. No já přes tento fakt dělal nadále jednu chybu za druhou. Pokud se tedy jako chyba bere to, že jsem své emoce dával až příliš najevo. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem začal vše tak prožívat. Kdysi jsem byl tak prostomyslný, pak někdo přišel a dal mi emoce a jiné postradatelné věci. Věta „jo, hold už takový teď jsem“ mi vůbec nepřinášela útěchu.
Ney si mého rozpoložení všimla a zeptala se. Překvapilo mě, jak přímo se zeptala na můj stav. Většina vlků se snažila alespoň chodit chvíli okolo horké kaše, než jsem jim řekl, co mě tíží. Ne že by se mě na to ptalo nějak hodně vlků, zas tak zajímavý jsem nebyl. Ney ale na to šla zhurta. Chvíli jsem na ni zaraženě koukal. Její otázka mi přišla i jistým způsobem necitelná, no nijak jsem na to přehnaně nereagoval. “Vlastně jsem na tom momentálně asi nejlépe od doby, co se rozpadla stará Borůvková smečka,“ netušil jsem, přesně kdy to bylo. Můj přehled o čase byl trochu rozmazaný. Od té doby jsem se zlepšoval i zhoršoval, no momentálně jsem na tom byl opravdu nejlépe. Pořád to však nebylo 100%. Její otázka nebyla přesná a já nemohl říct ano. Nebyl jsem v depresi. Teď už ne. Jen má psychika zažila něco, z čeho se ještě nedostala. Vše mě dokázalo rozhodit. Reagoval jsem přecitlivěle a neuměl jsem to zastavit.
Pomalu jsem rozdýchával to, že se téma otočilo opět k Taille a otázce alfování. Jako by to jednou za pár desetiletí nestačilo. Hluboký nádech, hluboký výdech. Nemohl jsem se chovat jako sebestředný pesimistický idiot. “Ney, jsem opravdu rád, že jsi šťastná,“ pronesl jsem upřímně, protože to mé minulé „bezva“ nejspíše vůbec nevyjádřilo to, jak moc bezva to doopravdy je. Tahle věta už byla upřímná a tak nějak od srdíčka. Doufal jsem, že ji to zahřeje. “Někdy mi musíš toho Morfeuse ukázat,“ jakýsi pokus o uvolňující smích. Chtěl jsem odlehčit situaci, která bohužel lehká byla, a jen já se cítil tak nějak stísněně. Křečovitě jsem se na ni usmál, ve snaze vypadat uvolněně. “Abych mu jasně řekl, že na tebe musí být hodný. Jinak bude mít co dočinění se mnou,“ jako by to snad byla nějaká výhružka. Vždyť ani Taillu jsem nedokázal nějak potrestat a to Stormovi tedy pořádně ničila život. Chtěl jsem ale vypadat jako správný kamarád a ne jako bačkora, která jí utře slzu a společně se schováme pod kámen.
Ney se rozhodla, že vyrazíme. Já horlivě přikývl, protože stát na místě znamenalo, že naše sněžné hory se nepřibližují. “Můžeme,“ otočil jsem se ke Stormovi. “Takže kudy, kapitáne?“ To on tuhle výpravu započal a já mu nechal možnost ji i dál vést. Sice jsem věděl, kam míříme, ale ať si jde první. Co kdybych se rozešel a oni mě nenásledovali?