Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Taky mě napadlo uďělat vedlejší roli, ale rozmyslela jsem si to. Raději.
Ale Storm jako nevinná oběť by byl určitě fajn.

//Psáno mobilem-možné překlepy. Autokorekce je nevyzpytatelná.

Jeho třas jemně ustal. Nejspíše získal vládu nad tělem, no jeho psychický stav? Nebyl jsem si vědom nějaké změny. Stále jsem z něj cítil tu nejistotu a strach z neznáma. Vždyť tě mám rád a chci být s tebou. Co je krásnějšího než lásku dát a v lásce být milován?
Jeho hlas se zatřásl neskrývanou agresí. Jako by v něm má slova vyvolala hněv. To ale vůbec nebyl jejich účel. Vždyť měl cítit to teplo, co tahle slova dávají. Cítit radost, dojetí. On reagoval opačně. "N-není třeba hněvu," zašeptal jsem rozhoděně a sklopil tvář. Co jsem dělal špatně?
Čekání na pár slov. Nekonečná propast ticha. Zdála se nepřekonatelná a já ani netušil, zda chci opravdu vědět, co je za ní. Co roste na druhé straně.
Vyvolal ve mě spíše otázky, než klid odpovědí.
"Tvoje? Tvá? A co je tvá? Jen kamarádka?" Nevadilo mi, že má někoho rád. Já měl taky rád Storma, Ney a další. Ale není rád, jako rád. Chtěl jsem jen vědět, že mi s ní neuteče.
"Takže ji máš rád jako kamarádku? Jinak ne?" Stále jsem o tom ujišťoval sám sebe. "Pokud ji neplánuješ mít raději než kamarádku, tak mi to nevadí, ne tak úplně. Žárlivost nezmizí. Bude to bolet, budu se bát. Ale dokážu s tím žít. Ale bez něj?
Jeho otázka v mysli rozzářila mé rudé oči. Jako by v nich najednou tančilo svůj tanec tisíc plamenů. Láskyplně jsem se na něj natiskl a otřel se čenichem o jeho tvář. "Můžeme jít klidně hned, Storm tě rád pozná," přivřel jsem oči a dotýkal se jej. Uvnitř jsem pukal štěstím. "Jen bychom se tu s tím měli rozloučit," koukl jsem okolo trochu nostalgicky.
"Suzie, si teď můj?"

Byl jsem blízko něj, takže jsem mohl cítit, jak se chvěje. Mohl jsem to přičítat zimě, ale tak to nebylo. Jeho vnitřní stav prostupoval ven jeho křehkým tělem. Chápal jsem, je to velké rozhodnutí. Musí si přiznat, že něco cítí. Musí opustit smečku. Ale pokud to udělá, budu tam já a druhá smečka. Náš společný život.
Konejšivě jsem mu ocasem přejel přes útlý bok. “No tak, prosím,“ vydechl jsem prosebně a koukl mu do očí. “Nechci, abys byl tak vystresovaný,“ starostlivě jsem koukl do jeho očí.
“Ano, Borůvky,“ řekl jsem souhlasně. Jeho vtip jsem přešel jen nejistým úsměvem, ten však zas rychle zmizel. Nebyl jsem schopen momentálně udržet nějaký výraz tváře. Ale musel to přeci pochopit. To co se uvnitř mě teď odehrávalo. Všechno, celá má budoucnost, vše teď viselo na jeho slovech. A on to tak protahoval, copak mi to nemohl prostě říct? Ať vím zda se radovat, nebo jít a zničit se do zapomnění.
Nejspíš se Neona bál. Jen jsem pohodil rameny. “On to pochopí. Nemá právo nás zde držet a je to rozumný vlk,“ jo to zrovna. “Navíc tu už dlouho nebyl. Není hloupí ani nemilosrdný, pochopí to. Má tu spoustu jiných vlků,“ koukl jsem po okolí a pak zpět na něj. Jistě, bude mi to tu chybět, ale s Borůvkovým lesem se to nedalo srovnat. Ne vzhledově, ale to byl domov. Tohle jen náhrada.
Zmínil její jméno. Už jen to mi dokázalo naježit srst na krku a já se přikrčil a zachvěl. Pořád se o ni staral, myslel na ni. “Prosím, buď upřímný. Cítíš k ní něco? Máš ji raději než mě?“ Upíral jsem na něj oči. Jako bych odstranil úplně všechny ochranné štíty a vystavil se mu. Otevřený a bezbranný. Tak jasně zranitelný. Čím jsem byl horší než ona?

Pomalu jsem přikývl a neoddaloval se od něj. “Ano Suzie, do druhé smečky,“ můj hlas byl laskavý a vstřícný. Jako bych mluvil na tu nejdražší květinku. “Odešli bychom spolu, věnoval bych se ti každým dnem. Splnil bych všechna tvá přání, kterých bych byl schopen,“ slíbil jsem láskyplně a pevně. Nebyly to jen plané sliby. Hodlal jsem to všechno dodržet.
Zaslechl jsem útržky z jeho vnitřního boje. Cítil jsem, jak je nerozhodný, no trochu mě hřálo to, že byl spíš na straně toho odejít. Vyber si mě prosím. Pomyslel jsem si prosebně. V mých očích musela jít znát ta láska a naděje. Jemně jsem jej ocasem hladil po boku. Jak může někomu tak moc záležet na někom jiném? Bylo to jen krátkodobé opojení? Netušil jsem, ale nemyslel jsem si to. Pokud mi to bude opětovat, nejsem ten, kdo by zapomínal. To na mě se vždy mé protějšky vykašlaly. A to jsem věřil, že vše dělám správně. Megan se raději nechala konejšit od mého kamaráda a Kaien? Ta prostě ochladla.
“Jsem si jistý tím, že by tě tam chtěli. Jsi úžasný vlk a alfa je navíc můj kamarád. Když mu řeknu, že mě děláš šťastným, tak to určitě povolí,“ byl jsem si tím dost jistý. Storm byl dobrý vlk a byl ke mně vždy hodný. Navíc, řekl jsem mu již o Suzumem, když mě to trápilo. Řekl mi, ať následuji své srdce. Když mé srdce chce být s ním, tak jak by mohl být proti?
Jeho větu jsem přešel s něžným úsměvem. Sklonil jsem se k němu a něžně ho olízl na tváři. Pak jsem mu čumák zabořil do místa, kde tlouklo jeho srdce. “Dám ti tolik tepla, kolik si jen budeš přát,“ zahleděl jsem se mu do očí a stále poslouchal jeho srdce. Tlouklo tak rychle, jako to mé.
“Láska hřeje,“ vydechl jsem.

// Po loterii ještě jednou a snad naposledy :D:
ID - M02/Země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
ID - M02/Vzkříšení/ 9 * (180 kamenů)
Celkem: 460 kamenů + 25 % sleva za loterii ( 25 % z 460 = 115) takže kamenů odečteno: 345

Čekání na jeho odpověď se zdálo nekonečné. Jako by na těch slovech visel můj život.
Vyslovil to. Ta slova, která chce každý slyšet. Má mě rád. Docházelo mi pomalu. Můj mozek dopředu automaticky počítal s odmítnutím, takže mě tohle sdělení trhalo radostí na kusy. Ještě pár dlouhých sekund jsem na něj zíral, no pak jsem se usmál od ucha k uchu a bezmyšlenkovitě jen povalil na zem a zabořil mu čenich do srsti. “Ani netušíš, jak moc jsem si to přál slyšet,“ stále jsem měl však pár pochybností. Myslí to stejně, jako to myslím já? Pochopil, jak to myslím? Doufal jsem to a i pokud to bral kamarádsky, to už je jen krůček ne? Můj ocas zběsile bloudil po zemi a já měl chuť jej oválet v hlíně, jen abych se jej mohl dotýkat.
Zeptal jsem okamžitě kam a já se rozněžněle usmál. “Do té druhé smečky. Mohli bychom být spolu. Je to krásné místo, rostou tam keříky, voní to tam borůvkama a je to blízko velkého jezera, kde se dá výborně koupat. I přímo v lese je nádherná tůňka,“ vykládal jsem o tom unešeně a hleděl mu do očí. Kdyby se mnou odešel, mohl jsem s ní trávit daleko více času. Znělo to tak bláhově, ještě před chvílí jsem měl pocit, že si dělá naděje u všeho, co má čtyři nohy. A teď jsem se snažil jej přimět se mnou odejít a zavázat se mi. Chtěl jsem ho jen pro sebe, byl jsem tedy sobec? Pokud ano, tak ať. A pokud řekne, že ne? Bude to bolet, nebude to lehké. Ale zvládnu se s tím smířit. Chodil bych za ním a on za mnou, ne? V každém případě by mě to ale zranilo.

“Nebudu zjišťovat, co ti řekl a co ne,“ chtěl jsem pokračovat, ona mě však přerušila. Než jsem stihl jí věnovat nějakou další hlášku, kterou bych Suzumeho ohromil, ona se rozloučila a odešla. Dost mi tím ulehčila práci a to jsem si ji chtěl užít. Chvíli jsem za ní koukal, no pak jsem už konečně mohl věnovat všechnu svou pozornost jen jemu a nedělat si starosti nad tím, že tu je někdo cizí.
Suzume mi složil „kompliment.“ Uchechtl jsem se. “No tak to ti děkuju,“ vydechl jsem na oko uraženě, no ihned jsem změnil tón. Nebylo mi moc do nějakých humorných řečí a nejspíše by to všechno znělo strojeně a trapně.
On žárlil. Srdce se mi po tom zjištění rozběhlo asi milionkrát rychleji. Musel jsem se držet, aby se mi nepodlomily kolena.
“Jak jsi viděl, šel jsem do své staré smečky. Můj dávný kamarád tam dělá alfu. Přijal mě, jako by jsme se viděli každý den. Pak tam přišla ještě má kamarádka, která mě do té smečky přivedla. Ta však oznámila svůj odchod. Pak ještě jedna, kterou jsem neznal. Pak se tam objevila toho kamaráda ex-přítelkyně se svou dcerou a pokusila se mě i sebe zabít. Storm-ten kamarád sice zasáhl, ale nebylo to zrovna bájo. Tak jsme pak společně odešli na výlet do hor. Připojila se k nám ještě jedna naše stará kamarádka,“ jemně jsem se u toho pousmál. “No a pak jsem šel sem. Od toho jsou všechny ty pachy. Však ten tvůj je z nich nejkrásnější,“ nebyl jsem si tím úplně jistý, ale dodalo to tomu tu správnou šťávu. A momentálně pro mě byl opravdu ten nejlepší.
“Mám tě moc rád Suzie,“ díval jsem se mu do očí. “Řekl jsem ti to už několikrát. Nechci být tvůj kamarád, ale chci být s tebou,“ koukl jsem po lese. “Ale já v téhle smečce nejsem šťastný. Myslel jsem si, že jsem, ale není to tak. Ve chvíli kdy jsem vstoupil do té minulé smečky, do toho lesa,“ přivřel jsem oči. “Konečně jsem se cítil šťastný. Konečně jsem se cítil jako doma,“ zahleděl jsem se mu do očí. “Ale nemám tam tebe. Tolik jsi mi chyběl. Pořád jsem musel myslet na to, jestli já chybím tobě,“ naprázdno jsem se polkl. Odpovědi jsem se bál.
“Máš mě rád, Suzie? Jako opravdu rád?“ Díval jsem se na něl. Další odpověď, která mi naháněla strach. Ale potřeboval jsem odpověď. “Nemůžu zůstat tady, ale nechci být bez tebe,“ hleděl jsem na něj. “Pojď se mnou,“ udělal jsem k němu krok blíž. Byl v téhle smečce jen chvilinku, ještě si nemohl zvyknout.

Vlčice na mě reagovala stejným postojem, jaký jsem zaujmul já k ní. Tedy, ten můj byl určitě daleko působivější. Rychle jsem kmitl pohledem k Suzumemu, jestli se kouká a jestli jsem ho ohromil. O sekundu později jsem si vlepil vnitřní facku – Suzume je zakázané ovoce.
Varovně jsem na vlčici zavrčel, pokud by rychle nezměnila postoj, nejspíše bych jí ukázal pár triků a výhod magie ohně. Ano, typem magie bych ji nepřekvapil, no kdyby já začal hořet ocas, asi by se divila. A já podpaloval věci, teda vlky, tak rád.
Když mi odpověděla, uznal jsem, že její úmysly jsou asi čisté. Pomalu jsem své tělo přesunul do podstatně klidnější polohy, no pořád jsem byl ve střehu a zanechával si chladný pohled. “Nevím, jestli ti to už Suzume řekl,“ hodil jsem po něm káravým pohledem, “ale alfa tady není. Můžeš tady na ni samozřejmě počkat – ale taky nemusíš. Proč myslíš, že by tě měl přijmout? Čím by jsi byla přínosem?“ Došlo mi však, že kritéria pro přijmutí nejsou moc velká. Dostal se sem i ten uslintaný mentál.
“Věř, že Neon má těžké uvítací ceremoniály,“ další kecy. Stačilo mu naplnit žaludek, říct že má hezký kožich a místo ve smečce bylo jisté. Můj hlas se změnil. Již jsem neměl potřebu, aby byl tak chladný. No nebyl ani přátelský. Spíš tak nějak vychytrale odměřený. Navíc, proč ji nadále strašit? Ihned po mě nevystartovala, takže asi přišla v míru. A kdyby mi chtěla něco udělat v budoucnu, byli jsme dva. Nepochyboval jsem o tom, že ji přeperu. Ale to i Suzumeho. Navíc Neon na tenhle les prý seslal nějaké obrané čáry-máry.
Suzume se držel, no nakonec to nevydržel a já uslyšel ten jeho věčně pozitivní hlas. Otočil jsem k němu tvář a chvíli mlčel. Přemýšlel jsem, jak se zachovat. No pak jsem se rozhodl, že zahodím všechnu tu snahu a důstojnost. Přešel jsem k němu a hlavu mu položil na záda. Hluboce jsem se nadechl a nasál jeho pach. Stále stejný, nádherný a podmanivý. “Ahoj, Suzie,“ nedokázal jsem kolem sebe držet tu chladnou auru. Ani jsem nedokázal si ho držet od těla. A to jsem to opravdu chtěl. Chtěl jsem se zbavit všech těch neopětovaných pocitů. Kéž by existovalo tlačítko, které by to vše vyplo. “Potřeboval bych s tebou mluvit, sám,“ poslední slovo jsem zdůraznil, aby to slyšela i ta vlčice. Snad pochopí, že jde o něco závažného. Tolik mi trhalo srdce muset říct to, co jsem říct chtěl. Kéž by tak mohl Suzume odejít se mnou. Trápilo mě tolik věcí. To že už nebudu s ním. Že nebudu s Neonem. A že už nebudu ochranář. Moje sebedůvěra tím klesla dost dolů.

// Přímořské pláně
A bylo to zde. Překročil jsem území Zlatavé smečky, kterou jsem zatím ještě mohl nazývat mou. Už však ne nadlouho, jelikož až odsud dnes odejdu, již se znovu nevrátím.
Neon zde nebyl, jeho pach nebyl ve vzduchu. To mě dost uklidnilo. Kdo tu však byl, byl Suzume. Strach z jeho reakce byl veliký, ovšem ucítil jsem ještě jeden pach. Nebyl to nikdo z členů. Již ale na první poznání páchla tímhle lesem, takže už tu byla nějakou dobu. Ta troufalost. Zhluboka jsem se nadechl. Ještě jsem přeci ochranář. Zatím ano a tak jsem mohl splnit svou povinnost. Možná naposled. Možná? Určitě! Nemůžu mít dvě smečky. Kéž by to tak šlo.
Byl jsem po větru, takže jsem se pomalu vydal směrem, kde byli ti vlci. Chtěl jsem být nezpozorován, takže jsem se skryl za křovím a chvíli poslouchal, co se děje. Hodnotil jsem situaci, prohlížel ji. Dlouho mě to ale nebavilo, tak jsem pak najednou vyskočil z poza křoví a zastavil se přímo před ní.
Tlapy pevně zakotvené v zemi, ocas hrdě zvednutý, vypjatá hruď na znamení převahy a srst na kožichu zježená. Má tvář byla chladně klidná a rudé oči jsem upíral do těch jejích. Byly zlaté a nemohl jsem tedy poznat její magii, no věřil jsem, že mám na vrch. Přivítání se Suzumem jsem musel nechat na později, i když mě to ubíjelo.
“Jsi na území cizí smečky. Proč?“ Můj hlas byl ledově klidný, no bylo v něm něco, co v ní mělo probudit strach. Ano, zvolil jsem zastrašovací metodu. Doufal jsem, že uteče a já se budu moci věnovat Suzumemu. Chtěl jsem s ním být sám a vše mu říct.
Držel jsem tuhle pozici a čekal na její odpověď. Doufal jsem, že Suzume neshodí moji autoritu. Tím by také přišel o kus chlupů. Byl jsem totiž naštvaný i na něj. Jelikož tu nebyl Neon, měl jí říct, ať jde pryč. Neměl ji teď kdo přijat a Neon šel na dlouhou výpravu. Šel s vlčicí a za svým kamarádem. Kdo ví, jestli se vůbec ještě vrátí.

// řeka Mahtaë
“Určitě jednoho dne něco dokáže,“ ale bylo to vlastně jedno. Nemusel umět plivat oheň, házet blesky, nebo stavět hráze. Stačilo to, že pro ni měl nějakou citovou hodnotu. Když bude věřit, že jí přinese štěstí, tak jí ho opravdu přinese. Tomu jsem já věřil. Kdysi pro mě tolik znamenal Felix. Byl jen obyčejná kožešina, jehož majitele jsem zkonzumoval. Donesl jsem si jej do své nory, aby mě hřál, no časem jako by se stal mým přítelem. Trávil se mnou dlouhé noci, sdílel se mnou mé sny, naděje a také má tajemství. Když se však Borůvkový les rozpadl, zanevřel jsem na něj a nechal jej, aby jej pohltila propast času. Nechal jsem jej na tom místě a netušil jsem, co se s ním za tu dobu mohlo stát. Podívat se na něj? Na to jsem nejspíše zatím neměl odvahu.
Neyna teorie byla pochopitelná, však naivní. I kdyby vlci neměli své magie, stejně by se jimi vytahovali. A ano, většina z nich je „dar“ od smrti. Ale jedna je pro nás přirozená, ta vrozená. Všichni ji mají, tak proč to měnit? Není třeba odznaků, či nějakých doplňků. Ale vrozené magie a barvy očí? Ohni v duši jsem se nehodlal vzdát.
“Bohužel, tenhle svět není ideální a všichni si nemůžou být rovni. Takový svět by nemohl existovat. A i kdyby byly všichni stejní, stejně by se našli takoví, kteří by tvrdili, že jsou něčím lepší,“ sklopil jsem pohled k zemi.
Ney se se mnou ve spěchu rozloučila. Upřímně, čekal jsem dojemnější rozloučení. Slzy a smích. To jak si padneme do náruče a pak se v slzách odloučíme. Ona mi jen řekla svoje a odběhla. “No, tak se měj,“ vydechl jsem, když už mě nemohla slyšet a zamířil jsem do cíle své cesty.

// Zlatavý les

// Západní Galvatar
Neyterin příběh o náhrdelníku mě trochu zklamal. Čekal jsem nějakou super příhodu, jak k němu přišla. Ten Stormův příběh měl jakousi zápletku, i kdy tomu chybělo dramatické podání. Ten můj taky nebyl nějak extra, ale aspoň jsem k šátkům připojil tajemný dovětek o odolnosti. Třeba jsou i nehořlavé. Napadlo mě a rozhodl jsem se, že až budu sám, tak to musím vyzkoušet.
“A to ti jen tak visí? Nebo se třeba někdy rozsvítí?“ Prohlížel jsem si ten kus kamene na jejím krku. Vypadal vážně hezky, ale muselo to být těžké. Proč se s něčím takovým tahat? Mé šátky mi slušely a navíc byly opravdu lehké.
“Svět ne,“ nesouhlasil jsem s jejím výrokem. “Spíš to, co v něm žije,“ koukl jsem okolo. Svět byl přece v pořádku. Příroda a věci, které zde byly od pradávna. Bylo to tak krásné a čisté, jako noční obloha. Horší bylo to, co se ve světě pohybovalo. Zabijáci, vlci, smrt, život. Tolik pozoruhodných jedinců. Kdo až si ale zaslouží opravdu žít?
Došli jsme až ke břehu řeky. Východ slunce se v ní sice hezky leskl, no já bych byl raději, kdyby tu nebyla. Znamenalo to totiž to, že si budu muset namočit kožich. To mi teprve uschnul od toho sněhu. Byl jsem někde uprostřed psychických příprav, když se na břehu vyřítily ze země kořeny a začaly se spokojovat do nějakého tvaru. O pár sekund později jsem poznal, že Ney vytváří most. Vděčně jsem vydechl. Můj kožich byl zachráněn.
Když byl most hotov, nejistě jsem k němu přešel. Netušil jsem, jak moc tomu věřit. Pomalu jsem na to našlápl. Trochu se pohnul, no to bylo nejspíše normální. Udělal jsem krok kupředu, a když mě most udržel, rychle jsem přeběhl na druhou stranu. Tam jsem se otočil a čekal, až jej přejde i Ney.
“Proč myslíš?“ Zeptal jsem se zaujatě Ney a rozešel se po mušličkách.
Život bez magie jsem si už ani nedokázal představit. Bylo to něco, co pro mě bylo přirozené. Hlavně moje vrozená magie ohně. Patřila ke mně. Bez ní bych už neměl rudé oči ani rudé znaky. Mohli být zelené, modré, nebo třeba fialové. A co by to pak bylo za Blueberryho?

// Přímořské pláně

// Můžeš pak na přímořských zastavit? :) Půjdu z tama rovnou do Zlaťáku.

// Jedlový pás
“Přijdu co nejdřív, drž se!“ Zakřičel jsem za Stormem a starostlivě jsem na něj chvíli koukal, jak odchází. Kvůli mému defektu jsem slyšel některé z jeho myšlenek. Domyslel jsem si, že se něco na našem území děje. Konečně se tam objevil nějaký život, no ne asi tak, jak jsem si to představoval. Dělalo mu to totiž jasné starosti, takže nějaký počet cizích vlků?
“Ano,“ koukl jsem k ní. To její konstatování reality nejspíše znamenalo, že si se mnou chtěla povídat. Na tohle já nebyl nejvhodnější protějšek. Ano, někdy mi huba jela a nezavřela se, no momentálně už na mě doléhal stres, což znamenalo, že mi nebylo až tak do řeči. Navíc jsem již vyčerpal svoji zásobu otázek, které mě o jejím životě momentálně zajímali.
“No, darem bych to asi nenazval. Musel jsem za to zaplatit,“ pousmál jsem se. “Smrt málo kdy něco daruje, no,“ odmlčel jsem se na chvíli. “Ty šátky ale asi nejsou jen tak, vůbec se nešpiní,“ jako by snad byli špíně vzdorné.
“Co tvůj náhrdelník? Jak si k němu přišla?“
// řeka Mahtae

// Sněžné hory
Byla noc mi a došli k jedlovému pásu. Přes den jsem to místo dokázal nějak překousnout, no v noci? Jeho atmosféra mi dýchala na záda, jako by mi na ně dýchala sama smrt. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak jsme daleko. Hory působily tak majestátně a za nimi hvězdná obloha. Co mé oči však přitáhlo, byl měsíc. Byl rudý a kulatý. Zmateně jsem na to zůstal zírat, mé nohy však pokračovaly kupředu. Stalo se tedy to, že jsem po chvíli naboural do jednoho ze stromů. Překvapeně jsem vypískl, kdo mi jej postavil do cesty? Rychle jsem se postavil zpět na nohy, pohled upřel do předu a jako by se nic nestalo, jsem doběhl své přátele. Doufal jsem, že to neviděli.
Když jsem je doběhl, také rozebírali měsíc. Takže jsem neměl halucinace. “Třeba nějaká změna? Nebo sem teď přiletí duchové, bububu,“ zasmál jsem se, ale v duchu jsem se zachvěl. V duchy jsem tak nějak věřil, takže strach, že se to opravdu stane, mi prohnal zamrazení celým tělem. Zrychlil jsem krok a vecpal jsem se mezi oba dva vlky. Už abychom byli z tohoto místa pryč.
// Západní Galtavar