Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděl jsem na tom místě a neklidným pohledem zkoumal mého přítele, jenž pomalu přicházel. Na hrudi se mu tvořili rudé cestičky, až jsem se musel pousmát. Ten pohled měl působit tragicky, ale mě na něm přišlo něco rozkošného. Suzume byl tak drobný, vůbec k němu žádné násilí nešlo. Natož když nesl flák masa, při čemž vypadal, že ho za chvíli převáží. Je to jako vidět plyšáka, který se pokusí utrhnout hlavu jinému.
Suzume poslouchal má slova, no jeho reakce mi přišla hodně nepřiměřená k vážnosti situace. Nepokusil se mě uklidnit, neudělal nic. Vydal ze sebe pár stručných slov, které jen přinesly otázky. V duchu jsem si povzdechl, co jsem čekal? Pokud šlo o zábavu, Suzume byl ideální. Pokud šlo ale o něco vážnějšího, jako bych v něm nemohl mít oporu. Vždy se zmateně uzavřel do sebe. Jako by jej někdo poslal z cizí planety a on se teprve učil, jak používat emoce.
“Mám teorii, že za to může smrt. Jak jsem u ní byl, vlastně jsi tam byl se mnou, tak mi řekla, že se nemám bát. Že dostanu co chci a k tomu něco navíc. Taková ona je. Poprosíš ji o něco a pokud si nedáš pozor, dostaneš k tomu něco, o co vůbec nežádáš. Libovat si v cizím utrpení musí být zábava, taky bych to někdy rád vyzkoušel,“ poslední věc jsem řekl ironicky, no kdo ví, kolik ironie v tom opravdu bylo.
“Jsi od krve,“ rozhodl jsem se pro změnu tématu, protože on se v tomto očividně nechytal. Zapamatovat si pro příště – dospělé věci se řeší s dospělými.

// Východní Galtavar

Těžký jelen, líný-otřesený-vlk. Jak špatná to kombinace. Nechtělo se mi vyvíjet další tělesnou námahu, hlavně jsem se toho nechtěl ani dotknout. I jenom pohled na to mi připadal neskutečně nepříjemný. Všimli by si ostatní, kdybych se jen tak pohnětal okolo a dělal, že taky tahám, no přitom bych jen šel jejich tempem se skloněnou hlavou? A trochu bych u toho funěl- ano. Odpověď zněla dost jasně. Ano, všichni by si toho všimli ty líná hromado masa. Byla by to tvá ostuda a vyvolalo by to tisíc otázek. Proto jsem se přemohl, sklonil se, zakousl se do kořisti a pomohl jim to zrůdné stvoření dotáhnout až na naši půdu.
Jakmile jsme se dohodli na položení, okamžitě jsem od toho odstoupil a pohledem našel Suzumeho a Storma. Myslel jsem si, jak oba poběží ke mně, aby zjistili, co mě trápí a zazpívali mi nějakou konejšivou písničku. Nestalo se – Storm se sebral, ukousl si kus nohy a spokojeně si odkráčel o kus dál. Chvíli jsem na něj zaraženě koukal, při čemž moje ego utrpělo velký otřes. Pak jsem si odfrkl a koukl na svého Suzumeho. Tomu jsem nehodlal dát šanci jen tak se z toho vyvléct.
Jak jednoduše nás ovládají naše nejspodnější pudy. Zapomínáme na přátele kvůli hladu? Je kus masa snad důležitější?
Vytvořil jsem si v hlavě obrázek, že pro Suzumeho jsem důležitější než se v klidu najíst. Dost se mi ten obrázek líbil, takže jsem ho začal považovat za 100% realitu a usmál jsem se na něj, i když to bylo dost pokrouceným způsobem. Já neměl momentálně na jídlo ani pomyšlení, tak nějak jsem si usmyslel, že už nikdy nesním nic mrtvého. Samozřejmě – byl to velmi nereálný a pošetilý plán, no v této situaci jsem měl chuť všechny přesvědčit, že borůvky – ty fialové – jsou daleko výživnější než nějaké maso. A ještě k tomu mají tak krásné jméno. Nedivte se mi, vždyť já cítil, jak Storm ojídá nohu toho zvířete. Jistě, to pouto nebylo již tak silné a jako by každou chvíli sláblo a sláblo, no zatím jsem si byl jistý, že bych ho dokázal kopnout do čumáku, kdyby tu nohu správně natočil. Samozřejmě jsem nic takového neudělal.
Koukl jsem na Suzieho. Potřeboval jsem ně někoho tuto informaci vybalit ihned, nebo si to rozmyslím a zamknu ji v sobě napořád. Nikdo pro toto nebyl vhodnější než někdo, kdo je mému srdci nejblíže. Tedy – možná by bylo lepší to říct nějakému náhodnému pocestnému, kterého bych už nikdy neviděl. To bych pak nemusel přemýšlet, co si o mě asi myslí. Ale, jak bych mohl něco takového tajit před někým, s kým chci strávit život?
“Nejspíš máš hlad, zlato. Mohl by sis kousek utrhnout a pak se mnou jít někam dál?“ Koukl jsem na to zubožené tělo, ze kterého bylo každou chvíli míň a míň. “Mohli bychom tady prostě,“ zvedl jsem pohled k ostatním. Přemýšlel jsem nad vhodnými slovy, ale v mojí mysli momentálně nebylo nic jiného než ty prázdné oči zvířete. První jsem viděl, jak mě sledují. Pak jsem je viděl, jak mě nesledují. Pak jsem je neviděl už vůbec, přes to jako bych cítil jejich pohled na zátylku.
“Nebýt?“ Dokončil jsem větu a omluvně se rozhlédl okolo, kdyby to náhodou slyšel někdo kromě Suzumeho. Nešlo o to, že bych je neměl rád, nebo bych jim nevěřil, ale tohle nebyla dobrá zpráva. Takhle veřejnost funguje. Když říkáte dobré zprávy, všichni vás mají rádi a můžete s nimi počítat. Když jde ale o něco špatného, všichni dají ruce pryč a vy poznáte, na koho se můžete opravdu spolehnout.
Pohled mi poté padl na chvíli ještě na Storma. Řeknu mu to později, pokud o to bude stát. Pokud tedy bude mít čas na někoho, jako jsem já. Povinnosti se smečkou – zase jsou tu nějací vetřelci, co si myslí, že tu můžou být, kdy se jim zachce. Pak je tu Tailla – jak to vlastně mezi nimi teď je? A ještě ta jeho bílá kamarádka, jak daleko v seznamu důležitosti teď vlastně jsem?
Rozešel jsem se směrem od všech okolo a zastavil jsem se tak daleko, abych viděl na ostatní, ale nemohli nás slyšet. Tam jsem si sedl a čekal na Suzumeho, počítal jsem s tím, že přijde. Jaký je rozdíl mezi tím, mít zlomené srdce a nebo být… prostě jen zlomený? Říká se, že jedinec je schopen přijmout jakékoliv utrpení, pokud v něm vidí nějaký smysl. Jaký smysl má tohle? A co když se na mě poté už nebude moci podívat?
“Viděl jsi, co se stalo, že?“ Odmlčel jsem se a zavrtěl hlavou. “Co to tady plácám, samozřejmě že jsi to viděl. Tohle bylo nepřehlédnutelné,“ zasmál jsem se, no spíše v tom šlo slyšet více mé vnitřní zoufalství. Jako bych se bortil. Ale bylo to přeci i k smíchu, ta ironie v tom všem. Smrt se nás přeci nemá týkat, dokud žijeme. Ano, může nám zemřít někdo blízký, ale nikdy se nás to přímo netýká. Nevíme, jaké to je. Dokud žijeme, něco jako smrt doopravdy neexistuje a ve chvíli, kdy je smrt, tak už nejsme my. Tak jak jsem ji najednou mohl cítit všude, kam jsem se podíval? Viděl jsem, jak všichni umírali. Každou sekundu blíž k věčnému konci. A nebylo z toho úniku. Nešlo to vypnout, to by přece nebyla dostatečná muka.
“Nesmš - To co ti teď řeknu, nesmíš o tom nikomu říct,“ díval jsem se na něj vážným pohledem. “Myslím, že nejsem v pořádku. To co se stalo, já – myslím, že je to má vina,“ hlas se mi dost chvěl. “Vlastně jsem si tím dost jistý, určitě to byla moje zásluha,“ cítil jsem, že se mi oči začaly lesknout. “Cítím to v sobě, cítím to na sobě. Jako se to na mě lepí a převaluje,“ chvěl jsem se. Díval jsem se na něj smutnýma očima. Chtěl jsem slyšet ta slova, že to nic není a že to bude v pořádku. Co na tom ale mohlo být v pořádku? Vločka to řekla dost jasně, tohle už nechce nikdy zažít. Tohle je něco, o čem se nemluví.
Pán smrti, sama smrt. Kdysi jsem měl nápad, že si mě tam třeba nechá a bude mojí královnou. Tenkrát jsem se tomu smál, kdo se směje teď, když se nápad stává skutečností? Možná jsem teď odkázán žít v temnotě s těmi, kdo již nemají být nalezeni.

Srdce mi bubnovalo tak hlasitě, že jsem jej mohl slyšet. Jako by se snažilo probít skrz hrudník a schovat se k někomu do náruče. Nejlépe k Suzumeho, přeci jen to on byl jeho vlastníkem. Dokázal jsem si to dost živě představit. Díra v hrudníku, z které vylézá obyčejný kus masa, až na to, že se svírá a zase zvětšuje. Stříká z něj poslední krev, no i tak si lze všimnou nápisu, jenž je na něj vypálen. „Suzume,“ jeho krásné jméno. A možná, či spíše pravděpodobně, by na něm ještě byla tmavě rudá stuha. Měl jsem totiž pocit, že tento vzácný dar ještě plně nepřijal.
To co se stalo, muselo rozpoutat nějakou reakci, počítal jsem s tím. Ozvaly se hlasy členů, které ale neměli vlastně moc smysl. Všichni se totiž ptali na to stejné. Co to bylo? Co to způsobilo? Stejná otázka samozřejmě napadla i mě, dokud mi to ovšem nedošlo. Byl jsem to já, jen jsem si to stále nechtěl přiznat. Bylo ale jednoduché si to ověřit, přes to jsem na to musel sbírat chvíli odvahu. Protože pokud se to potvrdí, již nebude cesty zpět. A to zvíře zde stále leželo s tváří nechutnou, jako by vytahovalo hranolky z friťáku zubama.
Díval jsem se na zvíře a pomyslel jsem na to, jak nenápadně pohne uchem. A ono se to opravdu stalo, horší však bylo to, že jsem cítil, jak se jeho ucho dotýká trávy. Cítil jsem, jak je zaschlá krev lepkavá. Zachvěl jsem se a zavřel oči. Právě to na mě dolehlo tou 100% silou.
Manipulace s mrtvými? Tak tohle je odplata? To je jako, když do někoho jemně dloubnete klackem a on vám za to ukousne ruku. A ještě k tomu vám sežere babičku. Jak tohle může být spravedlivý trest za to, že jsem přišel k někomu domů a nabídl mu hromadu nablýskaného kamení za něco, k čemu vlastně ani nemusí vydat moc energie? Byl jsem tím dost znechucen a popuzen. Bylo to jako cítit smrt všude, jako bych slyšel, jak se mi někde v zákoutí mé mysli směje.
Mrtvá, je mrtvá. Tak tomu vždy bylo. To co je mrtvé, už se přece nemá vracet. Teď je to ale narušeno. Tímhle se vše mění. Už nikdy víc. Bylo to jako děsivá noční můra, ve které dochází k anarchii a šílenství. Já se s tím musel vyrovnávat, ale miluji se, takže to sám se sebou nějak překonám. Nemůžu se kopnout do zadku a vyhodit ze svého života. Co ale okolí? To to rozhodně nemusí přejít tak jednoduše. Tohle je něco, co je dost jasně proti všem zákonům. Hodlal jsem si to držet jako své tajemství, které se můžou dozvědět jen vyvolení. Protože, nemohl jsem na to být sám. Měl jsem ale kolem sebe jedince, kterým jsem věřil. Věřil jsem, že jim můžu říct cokoliv a oni stejně budou stát po mém boku, silní jako skála.
Pohled mi spočinul na Suzumem, který se zatvářil ublíženě, když jsem promluvil na Storma. Bylo mi okamžitě jasné proč. “Potřebuji mluvit s oběma,“ dodal jsem pak a doufal jsem, že už nikdo ze smečky po mě nehodí stejný ukřivděný pohled jako Suzume. No i kdyby, tak co. Tohle jim mohlo být ukradené.
“Jak přijdeme do lesa, tak si prosím udělejte chviličku,“ pokusil jsem se o úsměv, který se spíše podobal nějakému agresivnímu výrazu. Moje tvář totiž stále byla tím šokem absolutně ztuhlá.
Přešel jsem k naší kořisti a chvíli na ni neochotně koukal. Mohl jsem ji nechat do lesa odkráčet po svých a nejspíše by mi to vzalo méně energie, než se s tím takhle tahat. Nebylo to ale nejlepší řešení, protože to bych zrovna mohl k nim přijít a zakřičet „koukejte, co umím.“ Obličej se mi zkřivil hnusením a do té mrtvoly jsem se zakousnul. Počkal jsem na ostatní a pak jsem se s tím pomalu rozešel do lesa. Myšlenkami jsem byl úplně mimo realitu.

//Borůvkový les

Sledoval jsem dění lovu už spíše jen jako pozorovatel. Kožich jsem měl již špinavý, celé tělo mě bolelo a při posledním lovu jsem se probudil ve své smečce – která ale byla úplně prázdná. Dával jsem si teď dobrý pozor, abych se udržel při vědomí. Navíc, tipoval jsem, že ho již Coeden skolí, ale překvapivě se tak nestalo. To zvíře se hodně snažilo udržet si život. Na chvíli mi ho bylo i líto. Co když se nás snaží tou vratkou chůzí jen zmást? Co když mi povolíme a ono se najednou rozběhne z plných sil dál? Byly to však jen hloupé dohady, protože za zvířetem zůstávala rudá stopa, která rozhodně neznačila to, že by to zvíře mohlo přežít. Bohužel pro něj, každá snaha jednou musí skončit, stejně jako každý život musí jednou vyprchat. I tohle zvíře po chvíli zavrávoralo a spadlo, čímž si podepsalo rozsudek smrti, jejímž katem byl sám Storm. Prokousl mu hrdlo, což bylo pro zvíře v tuto chvíli nejspíše jako vykoupení.
Doběhl jsem k mrtvému tělu a zastavil jsem. “Dobrá práce,“ sjel jsem pohledem všechny přítomné. Marně jsem se zde snažil najít Suzumeho, takže jsem pohledem zabloudil dál. Stál někde vzadu jako přilepený. Můj radar okamžitě začal blikat rudě a já se mu bezmyšlenkovitě naboural do hlavy. Uslyšel jsem všechny ty jeho sebe-litující myšlenky a zakoulel jsem očima. Byl v tom skoro tak dobrý jako já.
Přešel jsem ke Stormovi, mluvil jsem tiše. “Nezlob se, že vás teď tak opustím, ale musím za ním jít,“ koukl jsem mu do očí, ve kterých byla směs omluvy a starostí. “Zvládnete to přeci odvláčet do lesa i bez nás, ne?“ Udělal jsem krok od něj. “My přijdeme brzy. Jo a, jsi jednička, brácho!“ Poslední větu jsem již řekl víc nahlas a hravě jsem se usmál. Cítil jsem se jako za starých časů. Jako při našem prvním společném lovu v Borůvkovém lese, po kterém jsem se stal konečně Kappou. Než jsem se rozběhl za Suzumem, hodil jsem pohled na to mrtvé tělo. Chudák, máme vůbec právo někoho takhle zabít? Na chvíli jsem si přál, abych mohl tu smrt vrátit zpět. Pak jsem se otočil a chtěl se rozejít pryč, no zaznamenal jsem pohyb, který rozhodně neměl být. Rychle jsem se otočil.
Zvíře, které již bylo nepochybně mrtvé, se zvedlo ze země a rozešlo se přímo ke mně. Jeho oči byly celé bílé a nepřítomné, jako by to byla loutka a někdo tahal za provázky. Jeho chůze byla podobná. Malátná a vratká. Jeho hlava, která měla zlomený vaz, teď nepřirozeně visela vedle těla a při každém pohybu se nepříjemně třepala.
Výkřik. Můj, či cizí, netušil jsem. Všechno jako by bylo utlumené, já jen vnímal tu hroznou věc, která se ke mně přibližovala a hleděla na mě těma prázdnýma očima. Couval jsem, ale v couvání jsem nebyl moc dobrý. Brzo jsem zakopl a spadl.
Zvíře, pokud se to tak dalo ještě nazývat, ke mně přišlo a jen tam stálo. Nesnažilo se mi to ublížit, dokud jsem se nehýbal já, ani to se nehýbalo.
“Co to má jako být?! Máš být mrtvé! Umři!“ Křičel jsem, jako by to mělo snad pomoci. K mému překvapení to ale opravdu pomohlo. Zvíře si nelehlo, ani neodešlo. Prostě to bylo jako by jste loutce ustřihli provázky. Zřítilo se na zem a již nevykazovalo žádné známky „života.“
Vyděšeně jsem na to hleděl a pomalu jsem si stoupl, načež jsem udělal pár rychlých kroků pryč od toho. Jak ze mě opadával šok, pomalu jsem si uvědomoval, že někde uvnitř své hlavy cítím přítomnost toho těla, jako by to byly mé další končetiny. Chvěl jsem se a nerozuměl jsem tomu. Byla to jako magie, ale tuhle jsem si rozhodně nikdy nežádal. Pak jsem si ale vzpomněl, co mi řekla smrt, když jsem tam naposledy byl. “Dostaneš, co chceš. Víc. Teď ale vypadni!“ Zachvěl jsem se. Pomalu jsem docházel na to, že necítím jen to jedno tělo přes sebou. Všude kolem sebe jsem cítil mrtvé těla. Všude na mě dýchala smrt, třeba z hmyzích těl. Podíval jsem se na Storma vyděšeným pohledem. “Musíme si promluvit,“ hlesl jsem. Tohle nebylo něco, co bych uvítal. Bylo to jako prokletí.

//Trocha vzrušení musí být, ne?

Pozoroval jsem dění na pláni s maximální pozorností. Myšlenky jsem odsunul stranou a vše jsem slyšel nějak utlumeně. Když mi otec kdysi dávno vyprávěl své pocity při lovu, nikdy jsem mu to nevěřil. Nyní jsem to ale chápal. Lov jsem miloval a troufal jsem si říct, že jsem v něm dobrý.
Jediné na co jsem se soustředil, byl signál. Chvíle, kdy budeme muset vyrazit kupředu a dokončit to. Jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Nyní to platilo více než kdykoliv jindy. Také zde ale byla možnost, že se to všechno posere. Slovo „pokazí“ nestačí, protože u takového lovu se můžou stát strašné věci. Jsme silná zvířata, ale ne neporazitelná. Je tu možnost, že bude někomu ublíženo. Někomu kromě Suzumeho a Storma. Těm se přece nic stát nemůže. Hrozí až to, že někdo přijde o život. Nejspíše bychom se s tím časem smířili, nehody se přeci stávají. Byl ale mezi námi jeden, který by to nikdy nezapomněl. Storm by si to určitě dával za chybu, ale proč? Je to tak hloupé a egoistické. Nemůžete přece věřit, že je všechno vaše chyba, pokud si nemyslíte, že jste středem vesmíru.
Mimovolně jsem poznal, že se jeho tělo napnulo a připravilo k akci. Jednal jsem ihned po jeho vzoru. Přikrčil jsem se a napnul končetiny. Čekal jsem přesně na tu chvíli, kdy vystartuje i on. Museli jsme být sehraní, nebyl čas na to, dělat chyby. Za ty se teď platí krví.
Když vyběhl, zamířil jsem ihned za ním. Vítr v srsti jsem pro změnu nevnímal. Běžel po jednom boku zvířete a já zamířil na druhý. On pak vyskočil a zůstal viset u zadního stehna zvířete. To podstatně zpomalilo, no rozhodně nebylo vyhráno. Běžel jsem a čekal na správnou chvíli. Když přišla, odrazil jsem se a skočil. Snažil jsem se mířit na vrchní část zvířete. Krk, záda. Podařilo se mi tam dostat, no zvíře to asi čekalo a tak uhnulo. Zasekl jsem mu sice drápy do krku a porušil tak nějakou z důležitých, možná dokonce přívod vzduchu, dlouho jsem se na něj však bohužel neudržel, neměl jsem se v mé pozici pořádně čeho zachytit. Bohužel jsem tedy ze zvířete sjel, čímž jsem mu drápy dost poranil jeden bok, no zůstal jsem ležet na zemi a ono utíkalo dál. Naprázdno jsem polkl a hleděl za nimi. Rychle jsem vyskočil na nohy, naštěstí mi nic nebylo, a rozběhl jsem se za nimi.
Už by to snad mohlo chcípnout.

// Myslím, že vyhraješ. :D

// Ehm, a nemůžeš to tam raději nechat? :D

“Jak jsem tě mohl vystrašit, když jsem tu stál celou dobu,“ zamrmlal jsem, když si mě po nějaké době všiml. “Jsi ztracený ve své vlastní hlavě. To je normální Suzie, ale teď na to není čas. Musíš se soustředit. Stačí jedna chyba a nedopadne to dobře,“ pamatoval jsem si, jak dopadl můj minulí lov. Jedna vlčice v polovině utekla s tím, že si to rozmyslela. A jak jsme pak skončili? Všichni dobití, od krve a zničení. Teď se to mohlo stát taky. Co když vběhne pod ostrá kopyta?
“Když nejde o ni, tak o co?“ Nechtěl jsem na něj tlačit, ale on mi nic neříkal. Jako by si kolem sebe stavěl zeď. A pak mi zalhal. Nesnášel jsem lži a ještě víc hloupé lži. A tahle byla blbá, jak jen mohla být. Vždyť jsem slyšel jeho myšlenky, tak jak si mohl myslet, že nepoznám, že mi lže? “Opravdu? Musíš mi lhát?“ Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Proč se pořád bojíš vlastních citů? Proč se bojíš se mi svěřit?“ Vždyť o tom to bylo. Bez důvěry nemůže partnerství fungovat.
“To je jedno, teď se soustřeď na lov. Hodně štěstí,“ přejel jsem mu čumákem přes tvář. Pak jsem se rychle otočil, aby neviděl tu bolest. Pak jsem se rozběhl za Stormem, jelikož se dohodli, že on půjde s námi to zvíře skolit. Doběhl jsem s ním až ke keřům a stoupl si po jeho boku. Přikrčil jsem se, abych byl co nejvíce nápadný. Obličej jsem na chvíli stočil ke svému kamarádovi. Byl tak silný. Přes to, co se v jeho životě dělo, byl schopen normálně fungovat. Povzbudivě jsem se na něj usmál, no později jsem s ní potřeboval být sám. Chtěl jsem s ním o všem mluvit o samotě. Probrat Taillu, Suzumeho. Zeptat se ho na věci ohledně smečky. A prostě s ní být, jako za starých časů.
Odvrátil jsem tvář, aby to nepůsobilo divně. Doufal jsem, že Storm teď nezmění své chování, když jsem si přivedl domů kluka. Přeci jen – mohl si myslet, že když se ho dotýkám, vidím v tom něco víc. No Storm pro mě byl jako starší bratr.
Pohledem jsem zaměřil Suzumeho, byl teď jen černá tečka. Doufal jsem, že to nepokazí, že si neublíží. A hlavně jsem doufal, že až bude po lovu, tak mi vše vysvětlí.

// Borůvkový les

Oči se mi po jeho komplimentu rozzářily a já se na svého druha zeširoka usmál. To však byl jen začátek, protože když řekl, že je mu už pět zim, můj ocas se mohl zbláznit. Po chvíli se mi ho podařilo zastavit, no už byla má radost prozrazena. “Na tebe ale nemám, fešáku,“ zavrněl jsem mu do ucha. Chtěl jsem přidat i nějaké kousnutí, olíznutí, nebo něco podobného, no bylo kolem nás až moc zvědavých očí. Nejraději bych se s ním a po něm někde válel, no situace a jeho břicho nám to nedovolovalo. Museli jsme to zvíře skolit, aby se všichni najedli. A já to bral jako velmi důležitý úkol. Přes to, že jsem zde byl jako člen chvíli, no tohle byl můj domov déle, než většiny vlků tady. Znal jsem tu každý strom, a na vedlejší pláni každou díru. Včetně té, která mi ublížila. Jako bych to byl já a ne Vločka, kdo měl se Stormem určovat pravidla. Bylo pro mě potupné, že to dostala nějaká bílá nána, která tohle místo zná jen chvíli. A kdo až si ho tu pamatuje takové, jaké bylo před tím, než se celá tahle planeta začala jednoho dne deformovat?
Vydal jsem se ihned vlezdoprdelkovaně za Stormem v domnění, že mě bude Suzume následovat. Chvíli jsem si užíval to, že jdu vepředu, no pak jsem se rozhlédl a Suzume nikde. Okamžitě jsem se zastavil a otočil se dozadu s nespokojeným výrazem. Suzume se táhl úplně na konci s výrazem, jako by ho někdo nutil jíst brouky. Na chvíli jsem naštvaně přivřel oči, proč se pořád tvářil takhle? Měl mě, měl smečku – takže v podstatě rodinu, měl kamarády a já mu dovolil se vídat i s tou bílou pohromou. Měl všechno, co mohl chtít, tak proč byl pořád nespokojený? Nebyl jsem mu dost dobrý? Tak proč se mnou chodil? Čekal že tu budou zlaté kameny a vodopád z karamelu?
Prvotní pobouření však rychle nahradil smutek. Když sem Suzume konečně došel, zařadil jsem se po jeho boku a chvíli vedle něj mlčky šel. “Pořád se trápíš,“ vydechl jsem smutně a hleděl do země, stále jsem se však nezastavoval. “Nechápu, co dělám špatně, myslel jsem, že tohle chceš. Jsi tu chvíli a znáš se tu s víc vlky než v Zlaťáku za celou dobu. Máš tu mě a já tě mám moc rád. A pokud jde o tu bílou, tak se s ní přece můžeš vídat,“ i když jsem to nechtěl a budu z toho šílet. Byl jsem ochotný obětovat své štěstí pro to jeho. “Tak mi prosím řekni, kde je problém,“ protože já na to sám dojít nedokázal.
Došli jsme až ke Stomovi. Vytvořil se kolem něj takový půlkruh, tak jsem si sedl k ostatním a zadíval se na Suzumeho. U lovu jsem ho nemohl nadále hlídat a strážit, jako by byl malé vlče. Musel pracovat samostatně a dávat si na sebe pozor. Nelíbilo se mi to, měl jsem potřebu hlídat každý jeho krok, jako by se mohl rozpadnout. Naprázdno jsem polkl, protože bylo jasné, že při lovu nebudeme ve stejné polovině.
“Mojí předností je rozhodně síla, takže půjdu útočit,“ řekl jsem to s klidem a pevně. Neptal jsem se ho, prostě jsem to oznámil. Pořád jsem nehodlal přijat to, že bych ke Stormovi měl cítit nějaký obdiv, protože je Alfa. Po chvíli jsem věnoval neochotně pohled i Vločce, jelikož to byla povinnost. Byla lovec a nejspíše měla i vyšší postavení než ostatní. Měl jsem chuť Storma prosit o to, aby ze mě udělal opět to, co jsem byl v minulé smečce – ochránce. No nikdy bych neklesl na podobnou úroveň, hlavně ne před mým nejlepším kamarádem.
Můj pohled se stočil k Suzumemu, netušil jsem, zda už se někdy zúčastnil něčeho podobného. No on sám určitě musel vědět, že síla nebude jeho nejlepší vlastností. Já to měl stejně s vytrvalostí – tu jsem zapomněl ve svém mládí.
U každého lovu jsem nechápal jednu věc, proč jsou všichni proti užití magie. Kdybych chtěl, mohl jsem jít jen o trochu blíž, použít magii a to zvíře zalknout. Nebo alespoň použít magii a nikdo by nic neviděl. Ty zvířata by nás mohla jedině cítit, ale i tak by byla dezorientovaná. Ale proč to dělat, když ho můžu prostě zdálky zabít a pak tam naběhnout, odehnat ostatní a to mrtvé si odnést domů? A klidně to může být nejsilnější jedinec, ne jen nějaký zraněný chudáček. A bylo by to daleko bezpečnější.

Překrásná skutečnost

Je pro mě třpytivou perlou,
jenž sama královna při bále upustila.
A až i kůži ze mě nepřátelé servou,
zjistí, že mou lásku ani smrt nezkrotila.

Na chladném sněhu jsem po jeho boku,
s myšlenkou na to, že to tak bude navždy.
Tělo chci spálit každému soku,
on sám ví, že má slova jsou plné pravdy.

A tak jen tiše děkuji bohu,
snad zahlédl bolest, jenž uvnitř jsem nosil.
A tak mi seslal mou vlastní notu,
o kterou jsem tak moc prosil.

Suzume, Suzie, láska a strach,
nic mě nemůže zastavit.
Až mé tělo se obrátí v prach,
až tehdy nechám se unavit.

Zaskřípal jsem zuby. “Nemysli na ni,“ vydechl jsem mu do ucha, aby to slyšel jen on. Do obličeje mě totiž praštilo opět její jméno. Začínal jsem na něj být alergický. Mohl jsem si za to sám, stále jsem se nenaučil úplně blokovat myšlenky cizích. Normálně jsem je však nevnímal, ale jakmile jsem v tom šelestu rozeznal její jméno, okamžitě jsem musel poslouchat, i kdybych nechtěl. “Brzo ji přece zase uvidíš,“ odmlčel jsem se. Doufal jsem, že ta věta zněla aspoň trochu přesvědčivě. “Ale teď si tady a musíš žít přítomností,“ koukl jsem mu do očí. “Nechci, aby ses kvůli ní… kvůli mně trápil,“ byla to přeci jen moje vina a dost mě to hlodalo. To jak se cítí Winter, mi bylo jedno, ale jak se cítí on? A představa že se trápí kvůli mně?
Ucítil jsem jeho ocas kolem svého těla a pousmál jsem se. Otočil jsem k němu pohled. “Tak to v tom případě budu navždy mladý,“ vydechl jsem snad jako nějaké předsevzetí a pozvedl hlavu, abych tomu dodal jakousi důležitost. Přitom jsem spíš vypadal jen jako kašpar.
Suzume se mě zeptal, kolik mi je. Na chvíli jsem se odmlčel a počítal. Netušil jsem něco o rocích, nebo tak. Jen jsem počítal, kolik uběhlo zim od doby, kdy jsem opustil rodnou smečku. “Šest nebo sedm let,“ napočítal jsem nakonec a doufal jsem, že je to pravdivé. Nechtěl jsem si záměrně ubírat léta. Teoreticky to nebylo až tak moc, ale Suzumeho jsem tipoval na to, že teprve před chvílí vyrostl z vlčete. Což byl trochu rozdíl, ale na věku přeci nezáleží, ne? “Kolik je tobě?“ Dotázal jsem se následně, abych nad tím již nemusel více bloumat. Doufal jsem že to bude víc, než byl můj tip. Pak jsem obrátil pohled na Storma. On musel být ještě tak o dva roky starší než já, možná i o víc. Přes to jsem se k němu ale přirovnával a bral ho jako stejně starého. Přes to on si mě musel pamatovat ještě jako přerostlé vlče, když jsem se poprvé zjevil v Borůvkovém lese.
“Tak jo, Nel,“ zasmál jsem se. “Však teď všichni uvidíte, jak to tady s alfákem umíme rozbalit,“ zasmál jsem se a věnoval Stormovi dlouhý pohled. “My se tě zbavit ani nechceme příteli,“ řekl jsem s úsměvem, ale upřímně. Byl to nejhodnější vlk, jakého jsem za celý život poznal. Snad nikdy nemyslel jen na sebe, což rozhodně nebylo dobré. Některé vlky, nebudu jmenoval, by měl naporcovat místo toho kance. Třeba Taillu.
Když došlo na téma lov, všichni souhlasili se Stormem po mém vzoru. Buď protože to opravdu chtěli, nebo prostě aby netrhali bandu. Ve výsledku to bylo vlastně jedno, protože jsme se shodli. Storm se tedy zvedl k odchodu, když v tom sem přiletěla bílá vlčice a Stormův ocas se z toho div nezbláznil. Přivřel jsem oči, to musela být ta jeho kamarádka, Vločka. Nespokojeně jsem zamlaskal, Storm je můj kamarád a já jeho. Ten nejlepší. Vypjal jsem povýšeně hruď a nalepil se víc na Suzumeho. Alespoň ten tu teď byl jen pro mě, no i on měl svou bílou kamarádku. Bílé vlčice jsou pekelná stvoření. Podezřívavě jsem koukl na Aranel.
Storm se po tom uvítacím ceremoniálů rozešel na vedlejší území a já po boku Suzieho šel za ním. “Jaké jsou tvé lovící schopnosti? Doufám, že ti ta vysoká nenakope prdel,“ ušklíbl jsem se na něj. “To bych tě pak musel ošetřovat a kdo ví jak by to skončilo,“ trochu jsem přidal do kroku.
// Východní Galtavar

// Tak my si ten beta pár dáme jako novoroční předsevzetí, co Suzume? Je to stejně nepravděpodobné jako to, že splníme jakékoliv jiné předsevzetí. :D A hned potom ovládneme celou Gallireu.

// Žádný problém. :) :D

Jeho myšlenky jsem na sebe nechal dopadat, abych věděl, jak se cítí. Rozhodně jsem mu to nehodlal říct, bylo neslušné, se někomu hrabat v hlavě. Já o něj měl ale starosti. Styděl se, když jsem se ho dotýkal. Jemně jsem se pousmál, jak rozkošné. Věděl jsem, že jsem jeho první vážný vztah a těšilo mě to. Na druhou stranu jsem měl ale i strach. Jeho srdce bylo nezkušené, bez šrámů a jizev. Bylo tak nezkušené, tak hladké. Mé již mělo na sobě několik hlubokých ran, které jeho přítomnost dokázala naplnit. Magan, Kaien, Maxis, ale i například Neyteri. Vše za sebou nese stopy a já Suzumemu nechtěl ublížit tak, jak bylo ublíženo mě. Chtěl jsem, aby byl šťastný.
Když se mě Storm dotkl, s potěšením jsem zaslechl Suzumeho žárlivou myšlenku. Srdce mi u toho poskakovalo do rychlého rytmu. Neboj se, Suzie. Já jsem jen tvůj, pomyslel jsem si láskyplně a nechal Storma, ať ode mě odstoupí. Kmitl jsem pohledem dolů k němu. Tvářil se krapet povýšeně a já se neubránil tichému smíchu. Pokusil jsem se ho zamaskovat zakašláním, no tím to bylo ještě více nápadné. Bylo to tak příjemné, když žárlil. Opět jsem mu zabořil čumák do srsti, ať se klidně studem zblázní. Byl můj a já ho měl rád.
Suzume už neměl moc ostych a se seznamováním to vzal hopem. Než jsem stihl cokoliv říct, tak přeběhl k přicházejícímu páru a s americkým úsměvem se jim představil. Já je špehoval z povzdálí a křenil se u toho jako blbeček. Přesně takhle to mělo být. Nechtěl jsem, aby se styděl nebo bál. Nemohl na mě být přece tak závislým. Měl mít své kamarády, svůj život a část jej se mnou sdílet. Co největší část bude moci, ale rozhodně ne všechen. Každý někdy potřebuje i čas pro sebe, mluvit s jinými tvory.
Dosud neznámí vlk se mi představil. Zapsal jsem si ho do paměti a zároveň si ho pomyslně přiřadil jako partnera k Aranel. Usmál jsem se na něj a kývl, no zároveň jsem si ho měřil ostražitým pohledem. Cítil jsem trochu povinnost Aranel chránit, byl jsem přeci trochu jako její strýček, no ne? Hrál jsem si s ní, když byla malá. Hlídal jsem ji a teď jsem hodlal upálit každého, kdo by jí snad ublížil.
K mému úžasu si mě Aranel pamatovala, ani jsem to moc nečekal. Spokojeně jsem se načepýřil a zamával ocasem. “Ale no ták,“ řekl jsem strojeně. “Vždyť přece nejsem až tak starý,“ po té větě jsem se zoufale zasmál a zmlkl. Chvíli bylo trapné ticho a já se modlil, aby někdo začal něco říkat. Nel se naštěstí začala věnovat seznamování se Suzumem a já úlevně přešlápl z nohy na nohu. Už dávno jsme se Stormem nebyli nejmladší, oproti takové Aranel jsem si připadal jako plesnivý dědula. A oproti Suzumemu? Neklidně jsem se zachvěl. Tato otázka mi v hlavě seděla pořád. Vlastně jsem nevěděl, kolik Suzumemu je. No byl tak drobný, že vypadal opravdu mladě.
Suzume měl rád jídlo stejně jako já, takže s lovem souhlasil. Sice bych byl raději, kdyby tu seděl a snažil se si neublížit, no nemohl jsem ho nutit. Byl vlk jako každý druhý, jen v menším provedení. Nemohl jsem se o něj neustále bát a strachovat, že se poláme.
I všichni ostatní s lovem souhlasily, kromě Tailly. Ta se pomalu vytratila někam do ztracena. Já za ní tiše koukal, nejspíše to tak bylo lepší. Ano, určitě by se sem hodila, no ostatní by byli naštvaní a to by nedělalo dobrotu. Alespoň já teda byl. Co kdybych na ni nechal schválně něco zaútočit, jen aby pochopila, jak to bolí?
“Je nás hodně, raději bych šel taky na otevřené prostranství. Ať se tu netísníme,“ lov byl složitý sám o sobě, natož tak muset u toho ještě kličkovat mezi stromy.

“Má pravdu. A hlavně vůbec není egoistický,“ věnoval jsem Suzumemu úškrn, no poté mu zabořil čumák někam mezi srst v domnění, že povede dál rozhovor se Stormem a já budu moci jen vdechovat jeho vůni a užívat si to jako závislý. Místo toho se Storm rozešel ke mně. Usmíval se, no trochu mě to děsilo. Jako by ten úsměv musel držet. Přiblížil se ke mně a čenich mi zabořil někam do srsti. Přejela mi přes to místo zima a mírně jsem se zachvěl. Pohled mi střelil k Suzumemu. Kdyby mu tohle udělal Winter, asi bych jí podpálil. Doufal jsem, že se na mě za tohle nebude zlobit. No já na to byl zvyklý, rád jsem se po ostatních válel a dotýkal se jich. Bylo to tak… heboučké.
Storm mi tiše sdělil, že je rád, že jsem šťastný. Koukl jsem mu do očí a pomalu kývl. Jistě, ta jeho otravná schopnost čtení emocí. Vždy všechno věděl. “Děkuju,“ špitl jsem a věnoval mu úsměv. Pořád jsem ale cítil jisté zvláštní napětí až do chvíle, než ode mě neodstoupil. Pak jsem udělal úkrok stranou a opět se nalepil na Suzumeho, jako bych snad chtěl Stormův pach překrýt tím jeho. Netušil jsem, co to se mnou je. Stormova přítomnost mi byla příjemná. Ale spíš jsem měl strach, že to Suziemu ublíží.
Storm najednou řekl hlasitě dvě jména. Otočil jsem hlavu tím směrem. To že je Aranel? “Ahoj Ar,“ usmál jsem se na ni. Pamatoval jsem si ji dobře, ale teď byla o hodně větší. Už nebyla to malé vlče, byla to dáma. Hodlal jsem si ji později odchytit a promluvit si s ní o tom, jak se měla. “Já jsem Blueberry,“ usmál jsem se na oba. Jak se představit ostatním, tak osvěžit paměť Aranel. Nebyl jsem si jistý, zda si mě ještě vůbec pamatuje. No samozřejmě jsem egoisticky věřil v to, že na mě nelze zapomenout.
Storm se zmínil o společné akci a já souhlasně pokýval. Pohled se mi přesunul na Suzumeho. Jeho břicho skládalo hladovějící hymnu a to rozhodně nebylo dobré znamení. “Máme hlad,“ ó né, to mluvení v množném čísle, když jste ve vztahu. Naprázdno jsem polkl a zakřenil se jako puberťák, co se poprvé zamiloval. “Myslíš, že se najde nějaké dobré jídlo?“ Byl jsem si jistý tím, že Storm se lovu bránit nebude. Dělal to přece rád, ne? Jako každý vlk, který rád jedl. Nejistě jsem však koukl na Suzumeho. Byl celý takový křehký a malý, že jsem měl strach, že se rozpadne. Na druhou stranu, mohl by být dost rychlý, ne? “Baví tě lovení, Suzie?“ Zeptal jsem se jej.