Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvkový les

Oči se mi po jeho komplimentu rozzářily a já se na svého druha zeširoka usmál. To však byl jen začátek, protože když řekl, že je mu už pět zim, můj ocas se mohl zbláznit. Po chvíli se mi ho podařilo zastavit, no už byla má radost prozrazena. “Na tebe ale nemám, fešáku,“ zavrněl jsem mu do ucha. Chtěl jsem přidat i nějaké kousnutí, olíznutí, nebo něco podobného, no bylo kolem nás až moc zvědavých očí. Nejraději bych se s ním a po něm někde válel, no situace a jeho břicho nám to nedovolovalo. Museli jsme to zvíře skolit, aby se všichni najedli. A já to bral jako velmi důležitý úkol. Přes to, že jsem zde byl jako člen chvíli, no tohle byl můj domov déle, než většiny vlků tady. Znal jsem tu každý strom, a na vedlejší pláni každou díru. Včetně té, která mi ublížila. Jako bych to byl já a ne Vločka, kdo měl se Stormem určovat pravidla. Bylo pro mě potupné, že to dostala nějaká bílá nána, která tohle místo zná jen chvíli. A kdo až si ho tu pamatuje takové, jaké bylo před tím, než se celá tahle planeta začala jednoho dne deformovat?
Vydal jsem se ihned vlezdoprdelkovaně za Stormem v domnění, že mě bude Suzume následovat. Chvíli jsem si užíval to, že jdu vepředu, no pak jsem se rozhlédl a Suzume nikde. Okamžitě jsem se zastavil a otočil se dozadu s nespokojeným výrazem. Suzume se táhl úplně na konci s výrazem, jako by ho někdo nutil jíst brouky. Na chvíli jsem naštvaně přivřel oči, proč se pořád tvářil takhle? Měl mě, měl smečku – takže v podstatě rodinu, měl kamarády a já mu dovolil se vídat i s tou bílou pohromou. Měl všechno, co mohl chtít, tak proč byl pořád nespokojený? Nebyl jsem mu dost dobrý? Tak proč se mnou chodil? Čekal že tu budou zlaté kameny a vodopád z karamelu?
Prvotní pobouření však rychle nahradil smutek. Když sem Suzume konečně došel, zařadil jsem se po jeho boku a chvíli vedle něj mlčky šel. “Pořád se trápíš,“ vydechl jsem smutně a hleděl do země, stále jsem se však nezastavoval. “Nechápu, co dělám špatně, myslel jsem, že tohle chceš. Jsi tu chvíli a znáš se tu s víc vlky než v Zlaťáku za celou dobu. Máš tu mě a já tě mám moc rád. A pokud jde o tu bílou, tak se s ní přece můžeš vídat,“ i když jsem to nechtěl a budu z toho šílet. Byl jsem ochotný obětovat své štěstí pro to jeho. “Tak mi prosím řekni, kde je problém,“ protože já na to sám dojít nedokázal.
Došli jsme až ke Stomovi. Vytvořil se kolem něj takový půlkruh, tak jsem si sedl k ostatním a zadíval se na Suzumeho. U lovu jsem ho nemohl nadále hlídat a strážit, jako by byl malé vlče. Musel pracovat samostatně a dávat si na sebe pozor. Nelíbilo se mi to, měl jsem potřebu hlídat každý jeho krok, jako by se mohl rozpadnout. Naprázdno jsem polkl, protože bylo jasné, že při lovu nebudeme ve stejné polovině.
“Mojí předností je rozhodně síla, takže půjdu útočit,“ řekl jsem to s klidem a pevně. Neptal jsem se ho, prostě jsem to oznámil. Pořád jsem nehodlal přijat to, že bych ke Stormovi měl cítit nějaký obdiv, protože je Alfa. Po chvíli jsem věnoval neochotně pohled i Vločce, jelikož to byla povinnost. Byla lovec a nejspíše měla i vyšší postavení než ostatní. Měl jsem chuť Storma prosit o to, aby ze mě udělal opět to, co jsem byl v minulé smečce – ochránce. No nikdy bych neklesl na podobnou úroveň, hlavně ne před mým nejlepším kamarádem.
Můj pohled se stočil k Suzumemu, netušil jsem, zda už se někdy zúčastnil něčeho podobného. No on sám určitě musel vědět, že síla nebude jeho nejlepší vlastností. Já to měl stejně s vytrvalostí – tu jsem zapomněl ve svém mládí.
U každého lovu jsem nechápal jednu věc, proč jsou všichni proti užití magie. Kdybych chtěl, mohl jsem jít jen o trochu blíž, použít magii a to zvíře zalknout. Nebo alespoň použít magii a nikdo by nic neviděl. Ty zvířata by nás mohla jedině cítit, ale i tak by byla dezorientovaná. Ale proč to dělat, když ho můžu prostě zdálky zabít a pak tam naběhnout, odehnat ostatní a to mrtvé si odnést domů? A klidně to může být nejsilnější jedinec, ne jen nějaký zraněný chudáček. A bylo by to daleko bezpečnější.

Překrásná skutečnost

Je pro mě třpytivou perlou,
jenž sama královna při bále upustila.
A až i kůži ze mě nepřátelé servou,
zjistí, že mou lásku ani smrt nezkrotila.

Na chladném sněhu jsem po jeho boku,
s myšlenkou na to, že to tak bude navždy.
Tělo chci spálit každému soku,
on sám ví, že má slova jsou plné pravdy.

A tak jen tiše děkuji bohu,
snad zahlédl bolest, jenž uvnitř jsem nosil.
A tak mi seslal mou vlastní notu,
o kterou jsem tak moc prosil.

Suzume, Suzie, láska a strach,
nic mě nemůže zastavit.
Až mé tělo se obrátí v prach,
až tehdy nechám se unavit.

Zaskřípal jsem zuby. “Nemysli na ni,“ vydechl jsem mu do ucha, aby to slyšel jen on. Do obličeje mě totiž praštilo opět její jméno. Začínal jsem na něj být alergický. Mohl jsem si za to sám, stále jsem se nenaučil úplně blokovat myšlenky cizích. Normálně jsem je však nevnímal, ale jakmile jsem v tom šelestu rozeznal její jméno, okamžitě jsem musel poslouchat, i kdybych nechtěl. “Brzo ji přece zase uvidíš,“ odmlčel jsem se. Doufal jsem, že ta věta zněla aspoň trochu přesvědčivě. “Ale teď si tady a musíš žít přítomností,“ koukl jsem mu do očí. “Nechci, aby ses kvůli ní… kvůli mně trápil,“ byla to přeci jen moje vina a dost mě to hlodalo. To jak se cítí Winter, mi bylo jedno, ale jak se cítí on? A představa že se trápí kvůli mně?
Ucítil jsem jeho ocas kolem svého těla a pousmál jsem se. Otočil jsem k němu pohled. “Tak to v tom případě budu navždy mladý,“ vydechl jsem snad jako nějaké předsevzetí a pozvedl hlavu, abych tomu dodal jakousi důležitost. Přitom jsem spíš vypadal jen jako kašpar.
Suzume se mě zeptal, kolik mi je. Na chvíli jsem se odmlčel a počítal. Netušil jsem něco o rocích, nebo tak. Jen jsem počítal, kolik uběhlo zim od doby, kdy jsem opustil rodnou smečku. “Šest nebo sedm let,“ napočítal jsem nakonec a doufal jsem, že je to pravdivé. Nechtěl jsem si záměrně ubírat léta. Teoreticky to nebylo až tak moc, ale Suzumeho jsem tipoval na to, že teprve před chvílí vyrostl z vlčete. Což byl trochu rozdíl, ale na věku přeci nezáleží, ne? “Kolik je tobě?“ Dotázal jsem se následně, abych nad tím již nemusel více bloumat. Doufal jsem že to bude víc, než byl můj tip. Pak jsem obrátil pohled na Storma. On musel být ještě tak o dva roky starší než já, možná i o víc. Přes to jsem se k němu ale přirovnával a bral ho jako stejně starého. Přes to on si mě musel pamatovat ještě jako přerostlé vlče, když jsem se poprvé zjevil v Borůvkovém lese.
“Tak jo, Nel,“ zasmál jsem se. “Však teď všichni uvidíte, jak to tady s alfákem umíme rozbalit,“ zasmál jsem se a věnoval Stormovi dlouhý pohled. “My se tě zbavit ani nechceme příteli,“ řekl jsem s úsměvem, ale upřímně. Byl to nejhodnější vlk, jakého jsem za celý život poznal. Snad nikdy nemyslel jen na sebe, což rozhodně nebylo dobré. Některé vlky, nebudu jmenoval, by měl naporcovat místo toho kance. Třeba Taillu.
Když došlo na téma lov, všichni souhlasili se Stormem po mém vzoru. Buď protože to opravdu chtěli, nebo prostě aby netrhali bandu. Ve výsledku to bylo vlastně jedno, protože jsme se shodli. Storm se tedy zvedl k odchodu, když v tom sem přiletěla bílá vlčice a Stormův ocas se z toho div nezbláznil. Přivřel jsem oči, to musela být ta jeho kamarádka, Vločka. Nespokojeně jsem zamlaskal, Storm je můj kamarád a já jeho. Ten nejlepší. Vypjal jsem povýšeně hruď a nalepil se víc na Suzumeho. Alespoň ten tu teď byl jen pro mě, no i on měl svou bílou kamarádku. Bílé vlčice jsou pekelná stvoření. Podezřívavě jsem koukl na Aranel.
Storm se po tom uvítacím ceremoniálů rozešel na vedlejší území a já po boku Suzieho šel za ním. “Jaké jsou tvé lovící schopnosti? Doufám, že ti ta vysoká nenakope prdel,“ ušklíbl jsem se na něj. “To bych tě pak musel ošetřovat a kdo ví jak by to skončilo,“ trochu jsem přidal do kroku.
// Východní Galtavar

// Tak my si ten beta pár dáme jako novoroční předsevzetí, co Suzume? Je to stejně nepravděpodobné jako to, že splníme jakékoliv jiné předsevzetí. :D A hned potom ovládneme celou Gallireu.

// Žádný problém. :) :D

Jeho myšlenky jsem na sebe nechal dopadat, abych věděl, jak se cítí. Rozhodně jsem mu to nehodlal říct, bylo neslušné, se někomu hrabat v hlavě. Já o něj měl ale starosti. Styděl se, když jsem se ho dotýkal. Jemně jsem se pousmál, jak rozkošné. Věděl jsem, že jsem jeho první vážný vztah a těšilo mě to. Na druhou stranu jsem měl ale i strach. Jeho srdce bylo nezkušené, bez šrámů a jizev. Bylo tak nezkušené, tak hladké. Mé již mělo na sobě několik hlubokých ran, které jeho přítomnost dokázala naplnit. Magan, Kaien, Maxis, ale i například Neyteri. Vše za sebou nese stopy a já Suzumemu nechtěl ublížit tak, jak bylo ublíženo mě. Chtěl jsem, aby byl šťastný.
Když se mě Storm dotkl, s potěšením jsem zaslechl Suzumeho žárlivou myšlenku. Srdce mi u toho poskakovalo do rychlého rytmu. Neboj se, Suzie. Já jsem jen tvůj, pomyslel jsem si láskyplně a nechal Storma, ať ode mě odstoupí. Kmitl jsem pohledem dolů k němu. Tvářil se krapet povýšeně a já se neubránil tichému smíchu. Pokusil jsem se ho zamaskovat zakašláním, no tím to bylo ještě více nápadné. Bylo to tak příjemné, když žárlil. Opět jsem mu zabořil čumák do srsti, ať se klidně studem zblázní. Byl můj a já ho měl rád.
Suzume už neměl moc ostych a se seznamováním to vzal hopem. Než jsem stihl cokoliv říct, tak přeběhl k přicházejícímu páru a s americkým úsměvem se jim představil. Já je špehoval z povzdálí a křenil se u toho jako blbeček. Přesně takhle to mělo být. Nechtěl jsem, aby se styděl nebo bál. Nemohl na mě být přece tak závislým. Měl mít své kamarády, svůj život a část jej se mnou sdílet. Co největší část bude moci, ale rozhodně ne všechen. Každý někdy potřebuje i čas pro sebe, mluvit s jinými tvory.
Dosud neznámí vlk se mi představil. Zapsal jsem si ho do paměti a zároveň si ho pomyslně přiřadil jako partnera k Aranel. Usmál jsem se na něj a kývl, no zároveň jsem si ho měřil ostražitým pohledem. Cítil jsem trochu povinnost Aranel chránit, byl jsem přeci trochu jako její strýček, no ne? Hrál jsem si s ní, když byla malá. Hlídal jsem ji a teď jsem hodlal upálit každého, kdo by jí snad ublížil.
K mému úžasu si mě Aranel pamatovala, ani jsem to moc nečekal. Spokojeně jsem se načepýřil a zamával ocasem. “Ale no ták,“ řekl jsem strojeně. “Vždyť přece nejsem až tak starý,“ po té větě jsem se zoufale zasmál a zmlkl. Chvíli bylo trapné ticho a já se modlil, aby někdo začal něco říkat. Nel se naštěstí začala věnovat seznamování se Suzumem a já úlevně přešlápl z nohy na nohu. Už dávno jsme se Stormem nebyli nejmladší, oproti takové Aranel jsem si připadal jako plesnivý dědula. A oproti Suzumemu? Neklidně jsem se zachvěl. Tato otázka mi v hlavě seděla pořád. Vlastně jsem nevěděl, kolik Suzumemu je. No byl tak drobný, že vypadal opravdu mladě.
Suzume měl rád jídlo stejně jako já, takže s lovem souhlasil. Sice bych byl raději, kdyby tu seděl a snažil se si neublížit, no nemohl jsem ho nutit. Byl vlk jako každý druhý, jen v menším provedení. Nemohl jsem se o něj neustále bát a strachovat, že se poláme.
I všichni ostatní s lovem souhlasily, kromě Tailly. Ta se pomalu vytratila někam do ztracena. Já za ní tiše koukal, nejspíše to tak bylo lepší. Ano, určitě by se sem hodila, no ostatní by byli naštvaní a to by nedělalo dobrotu. Alespoň já teda byl. Co kdybych na ni nechal schválně něco zaútočit, jen aby pochopila, jak to bolí?
“Je nás hodně, raději bych šel taky na otevřené prostranství. Ať se tu netísníme,“ lov byl složitý sám o sobě, natož tak muset u toho ještě kličkovat mezi stromy.

“Má pravdu. A hlavně vůbec není egoistický,“ věnoval jsem Suzumemu úškrn, no poté mu zabořil čumák někam mezi srst v domnění, že povede dál rozhovor se Stormem a já budu moci jen vdechovat jeho vůni a užívat si to jako závislý. Místo toho se Storm rozešel ke mně. Usmíval se, no trochu mě to děsilo. Jako by ten úsměv musel držet. Přiblížil se ke mně a čenich mi zabořil někam do srsti. Přejela mi přes to místo zima a mírně jsem se zachvěl. Pohled mi střelil k Suzumemu. Kdyby mu tohle udělal Winter, asi bych jí podpálil. Doufal jsem, že se na mě za tohle nebude zlobit. No já na to byl zvyklý, rád jsem se po ostatních válel a dotýkal se jich. Bylo to tak… heboučké.
Storm mi tiše sdělil, že je rád, že jsem šťastný. Koukl jsem mu do očí a pomalu kývl. Jistě, ta jeho otravná schopnost čtení emocí. Vždy všechno věděl. “Děkuju,“ špitl jsem a věnoval mu úsměv. Pořád jsem ale cítil jisté zvláštní napětí až do chvíle, než ode mě neodstoupil. Pak jsem udělal úkrok stranou a opět se nalepil na Suzumeho, jako bych snad chtěl Stormův pach překrýt tím jeho. Netušil jsem, co to se mnou je. Stormova přítomnost mi byla příjemná. Ale spíš jsem měl strach, že to Suziemu ublíží.
Storm najednou řekl hlasitě dvě jména. Otočil jsem hlavu tím směrem. To že je Aranel? “Ahoj Ar,“ usmál jsem se na ni. Pamatoval jsem si ji dobře, ale teď byla o hodně větší. Už nebyla to malé vlče, byla to dáma. Hodlal jsem si ji později odchytit a promluvit si s ní o tom, jak se měla. “Já jsem Blueberry,“ usmál jsem se na oba. Jak se představit ostatním, tak osvěžit paměť Aranel. Nebyl jsem si jistý, zda si mě ještě vůbec pamatuje. No samozřejmě jsem egoisticky věřil v to, že na mě nelze zapomenout.
Storm se zmínil o společné akci a já souhlasně pokýval. Pohled se mi přesunul na Suzumeho. Jeho břicho skládalo hladovějící hymnu a to rozhodně nebylo dobré znamení. “Máme hlad,“ ó né, to mluvení v množném čísle, když jste ve vztahu. Naprázdno jsem polkl a zakřenil se jako puberťák, co se poprvé zamiloval. “Myslíš, že se najde nějaké dobré jídlo?“ Byl jsem si jistý tím, že Storm se lovu bránit nebude. Dělal to přece rád, ne? Jako každý vlk, který rád jedl. Nejistě jsem však koukl na Suzumeho. Byl celý takový křehký a malý, že jsem měl strach, že se rozpadne. Na druhou stranu, mohl by být dost rychlý, ne? “Baví tě lovení, Suzie?“ Zeptal jsem se jej.

Jak jsem již psala i přímo tobě, tak píšu i sem. Mám zájem o to stát se členem týmu tlapek. Jsem tu již dost dlouho na to, abych věděla jak to chodí. Času mám spoustu. Nemám problém ani s jednou z funkcí, no raději bych se nabídla jako správce registrací.
Proč kandiduji? Tohle místo pro mě již znamená mnoho a chtěla bych tomu sama něco přinést a přidat. Je mi líto, když vidím, že není potenciál tohoto místa někdy využit na 100%. Také si myslím, že dokážu na registrace nahlédnout nezaujatým okem. Nepřikláním se k žádnému stylu psaní, nemám potřebu do toho cpát své vize. Již jsem na registrace koukala a hráčům jsem sama posílala nějaké vyjádření do zpráv, když se v registracích nic nedělo.
A teď by tu měla být nějaká pasáž o tom, proč by jste mě měli vybrat a co nabízím. Hm. Mám čas, trpělivost, nezaujaté oko. Nemám na Gall v podstatě žádné protekční obyvatele, abych mohla mít zkreslený posudek. Ke všem přistupuji stejně a nebojím se nováčkům říct, co je špatně, stejně jako se to nebojím říct již stávajícím hráčům. A co hlavně? Chci to dělat a budu to dělat s chutí. To je přeci to nejdůležitější, no ne?
Děkuji za přečtení mé úžasné volební kampaně, doufám, že se vám líbí.
Zdar a sílu,
Blueberry.

PS: Moje oddanost jde popsat i takhle. Když jsem ležela v nemocnici, tak ve chvíli kdy mě odpojili od kapačky, už jsem letěla k ntb psát post sem přes to, že jsem nemohla skoro vydržet sedět. Hustý, co? Ani ne.

Takže jsem nebyl jediný, koho Taillina přítomnost netěšila. I Suzume z toho nebyl nadšený a já jen doufal, že si toho Storm nevšimne. To by byl další důvod, proč mi mého prince poslat za hranice království.
Všiml jsem si pohledu, který mi věnoval. Mohl jsem snad za to já, že tu Tailla je? Ne. Kdyby bylo po mém, rozhodně by se zde nenacházela. Byla by dost daleko, už jen proto, aby znovu neublížila Stormovi. To v jakém stavu jsem ho našel, ještě nikdy jsem jej neviděl vypadat tak strhaně, smutně, sešle, staře.
Čekal jsem různé reakce od Tailli, no co co udělala, jsem opravdu nepředpokládal. Stáhla se, jako by snad cítila strach a odešla opodál. Poprvé jsem se na ni napřímo podíval. Její oči odhalovali to, co cítí. Nejspíše jí už došlo to, co tenkrát udělala. Teď, když jsem to viděl, jsem byl ochoten prominout to, co udělala. Stále však musela činy dokázat to, že za to stojí. Už jen kvůli Stormovi. Přeje si přece, aby se pro něj tak dva důležití vlci měli schopnost snést, no ne? Zatím jsem v ní totiž viděl jen formu života, která ze Storma vysávala ten jeho. A teď měla otevřenou náruč k tomu, to dělat znova, protože Storm podlehl jejímu kouzlu, které jsem já shledával neviditelným, a přijal ji zpět. Měl jsem velkou chuť jí názorně ukázat, co se stane, pokud mu něco opět udělá, no touha chránit Suzumeho byla silnější. A Tailla si vždy k boji vybrala toho nejslabšího.
Čekal jsem, že po mém proslovu Storm zajásá. Že bude rád, chlapsky mě pochválí a odvede mě stranou, aby se mě zeptal na nějaké ty pikantnosti. No on se místo toho jen pousmál. Píchlo mě z toho u srdce a přes tvář mi přešlo ublížení. Sklopil jsem pohled ve snaze, aby si toho nikdo nevšiml. Pár nádechů a pak jsem opět zvedl tvář a zahleděl se na vlka před sebou.
Suzie konečně promluvil. Představil se, no slyšel jsem z jeho hlasu, jak je nervózní. Bylo to rozkošné, no zároveň jsem si nepřál, aby se tak trápil. Udělal jsem k němu úkrok stranou, abych mu byl blíž a on cítil, jsem u něj. To co pak řekl, bylo nádherné. Široce jsem se usmál, i já chtěl zůstat po jeho boku. Nemůžeme dělat vlčata. Tak zněla jeho věta a já jen naprázdno polkl. Jednou bych je chtěl mít, no Suzumeho jsem se nehodlal vzdát. Snad by jednoho dne mohl udělat život výjimku. Napadlo mě.
Přišlo na tu část, kdy se měl Storm rozhodnout. A řekl ano. V tu chvíli ze mě spadlo velké břímě, přes to, že jsem to čekal. Rozradostněně jsem zavrtěl ocasem. “Děkuju moc, kamaráde,“ vydechl jsem a hleděl do jeho tváře. Stále jsem čekal na ty emoce. Na to, že je rád, že jsem šťastný. To by jako přítel měl být, ne? Když si on našel partnerku, projevil jsem radost, i když to byla Tailla. A když o partnerku přišel, projevil jsem smutek, i když to byla Tailla.

// Řeka Mahtaë
Cítil jsem jeho drobné tělo tisknoucí se ke mně. Byl nervózní a já to chápal. Také bych byl, být na jeho místě. Vstupoval na cizí území a leželo před ním něco, co ovlivní celý jeho současný, a doufám, že i budoucí život.
Konejšivě jsem mu přejel ocasem přes bok. “Klid Suzie,“ vydechl jsem konejšivě a zastavil. Zaprvé, abych mu dal trochu času a za druhé, abych zhodnotil situaci. Podstatně se od minula změnila. Místo toho, aby zde bylo mrtvo, tu bylo dost živo. Na chvíli mě to dokonce vyděsilo, co když to tu někdo ovládl?
Tailla, Storm, Naomi a několik dalších pachů, které jsem nebyl schopen přiřadit. No jelikož Storm nijak nereagoval, očividně to bylo v pořádku. Nejspíše to byli členové, které jsem ještě nestihl potkat. Jen jsem doufal, že sem teď někdo nepřiběhne, aby nám udělal uvítací výbor. Na to jsem tu specialista já.
Rozešel jsem se směrem, kde stál můj kamarád s tou druhou. Nehodlal jsem ji ani v duchu nazývat jmény, jelikož si to nezasloužila. Jak kladné tak záporné znamenají, že nás ta osoba zajímá. Tailla už u mě tam nějak ztratila všechno.
Chtěl jsem u Storma najít jistotu, že to co dělám, je správné a taky to, že tu Suzumeho nechá. S tím se přeci počítá, ne? Nechce, abych byl navždy sám. Říkal, ať si někoho najdu. A tak jsem přivedl toho, kdo se dotkl mého srdce.
Storm stál vedle Tailli. Podle toho, jak se oba tvářili, tak neřešili nic veselého. Nejspíše jsem vstupoval do důležitého tématu, no nemohl jsem čekat. “Zdravím,“ vydechl jsem tak nějak k oběma, no na Taillu jsem se nepodíval. Odpuštění se jí ještě nedostalo. A odpustit není to stejné, jako zapomenout.
“Storme? Máš chviličku? Nechci tě rušit, ale nemůžu čekat,“ celý jsem se nedočkavostí chvěl. Věnoval jsem mu široký úsměv. “Tohle je Suzume, už jsme o něm spolu mluvili,“ usmíval jsem se jako blbeček, no Storm to musel pochopit. Předtím jsem mu nešťastně hovořil o svých citech a nyní tu stojí po mém boku. A dokonce dobrovolně.
“Jsme,“ odmlčel jsem se. Mělo to být poprvé vysloveno nahlas. Koukl jsem Suzumemu do očí. “Jsme partneři,“ jemný úsměv. “Přeji si, aby zde mohl zůstat se mnou. Jako právoplatný člen,“ to už jsem koukal opět na Storma, no ne na dlouho. Pobídl jsem pohledem Suzumeho, aby teď mluvil on. Měl by také něco říct. Představit se, požádat.

Pořád jsem byl mírně vyveden z rovnováhy. Nestává se mi každý den, že bych ze sebe málem udělal špíz. A i ze svého vyvoleného. A to ještě vlastní magií.
Zavrtěl jsem hlavou a srovnal s ním krok. “Ne-ne,“ vydechl jsem upřímně. “Vždy jsem to neuměl. I pro mě je to novinka,“ řekl jsem upřímně. A že to byla velmi příjemný novinka.
Zastavil jsem a koukl k obloze. “Hele,“ z oblohy se snášeli malé bílé věci. Zkřivil jsem nespokojeně tvář. “Vítej zpět,“ řekl jsem ironicky a povzdechl jsem si. Tohle pro mě nebyla ani trochu dobrá zpráva. Sníh nepatřil mezi věci, které jsem měl na tomto světě rád.
“Máš rád zimu? Sníh? Mráz?“ Usmál jsem se na něj. Nemělo smysl se nadále tvářit kysele, nebo být naštvaný. Nic bych tím nezmohl, jen bych byl protivnější než obvykle.
“Jsme tady,“ vydechl jsem a překročil hranice Borůvkového lesa.
Bude tam Storm? Čeká na mě? Co si bude o Suzumem myslet? Bude jej mít rád?
// Borůvkový les

Suziemu se do ledové vody nechtělo. Dokonce odmítl mou nabídku ke hře, což bych u něj nečekal. “Je to nejkratší cesta,“ vydechl jsem a koukl okolo. “Navíc, ať půjdeme kamkoliv, vždy tam řeka je,“ neměl jsem zmapovanou celou Gallireu, o kam jsem dohlédl, směr kam jsme chtěli jít, překrývala řeka.
“Když to přebrodíme, bude to už jen kousíček. Jakmile budeme na suchu, ohřeju tě,“ sliboval jsem. Já sám totiž momentálně v ledové vodě bez pohybu stál. Ano, pomalu jsem si na její chlad zvykal, no stále jsem věděl, že budu s takovou brzo nemocný.
“Když jsem tudy šel naposledy, tak kamarádka vytvořila most z lan. To já ale neumím, takže to nemůžu uděla-„ vedle hlavy mi najednou prosvištěl dost silný kořen a na břehu naproti splynul opět se zemí. Napnul se tedy z jedné strany břehu na druhý. Nedokázal jsem zadržet zděšený výkřik. Bylo to opravdu nečekané. Tohle jsi přeci chtěl, o tohle jsi žádal. Došlo mi po pár sekundách. Koukl jsem pořád trochu zaraženě na Suzumeho, no cítil jsem se i potěšený, že tohle umím. “No tak se očividně nebudeš muset namočit,“ vydechl jsem. Na nějakou zimu jsem ihned zapomněl.
Vedle prvního napnutého kořene jsem začal trochu nejistě shromažďovat další. První pokus byl takový ne zrovna rychlý a účinný, kořen sebou první cukal a dělal, co neměl. No nakonec jsem ho dal vedle druhého. S každým dalším jsem si byl jistější. Rozhodně to nebylo tak elegantní, jako když ho poskládala Ney, no i tak jsem mu bezmezně věřil. Jako bych každý kořen cítil, dával mu kus vlastní síly. Jako by to byla další má končetina. Pomalu před námi vyrostl úzký, ale pevný most. Rychle jsem na něj vyskočil. Most nepovolil.
“Pojď,“ vyzval jsem s širokým úsměvem Suzumeho a sám se rozešel na druhou stranu. Můj kožich se během toho bez nějaké větší námahy usušil. Suzume mohl zahlédnout obláček páry a uslyšet mírné zasyčení.
Zastavil jsem se na druhém břehu a otočil jsem se. Cítil jsem se neskutečně hrdý na to, že umím zase něco dalšího. I pocitová stránka mě samého se mírně změnila. Jako bych cítil vše živé okolo. Půdu, kořeny, kamínky, trávu, rostliny. Jako bych cítil jejich energii, mohl jsem je mapovat a ovládat.
Můj pohled padl na Suzumeho. Pokud smrt nelhala, měl bych být schopen ovládat nejen zemi, ale konečně se zbavit toho prokletí. Stále jsem totiž slyšel jisté myšlenky, které mi bloudily do mysli. Teď jsem doufal, že budu schopen vytvořit bariéru, která tomu zabrání. Číst myšlenky mi přišlo nečisté. A pak jako kdybych otočil vypínačem, bylo ticho. Úlevně jsem vydechl.

//Přímořské pláně

Po cestě mi hlavou bloudili radostné i starostné myšlenky. V Suzumeho hlavě jsem často slyšel hlas, jenž na něj promlouval. Ano, i já sem tam slyšel promlouvat své vnitřní hlasy. Buď nepřejícný zmetek, a nebo egoistický narcis. Jako bych já stál mezi nimi a byl ta správná rovnováha. No Suzumeho ten hlas oslovoval „bráško“ a Suzume na něj promlouval stejně, nebo ještě k tomu o něm smýšlel jako o Arimovi. Netušil jsem, zda je úplně dobré povídat si se svým mrtvým bratrem a zda to není nějaká náznak budoucích psychických poruch. Také jsem se ptal sám sebe, zda bych neměl začít žárlit, nebo se dokonce bát, že jsem jen náhrada za Arimu. Mrtvý je mrtvý. Co víc ještě chceš?
“Do huby ti sami neskočí, ale rozhodně je lehčí lovit zajíce, než lasičky,“ alespoň já to tak viděl. Zajíci v našem lese byli často líné vyžrané kuličky, které utíkali poprvé v životě, když jsem se je pokusil sníst. Navíc pach Borůvek všude kolem snižuje schopnost orientace všemu, co tam žije. Bohužel i nám. V zimě to však bude horší, zajíci se schovají a nám nezbude nic, než jít lovit velká zvířata. Proto jsem také nechápal, že se Storm tak moc těší na zimu a sníh. Jako hlava smečky by měl chápat, jak těžké bude uživit všechny ty krky.
Došli jsme až k oné řece. Chvíli jsem vedl Suzumeho podél ní, až se objevilo místo, kde se rozvětvovala a mi ji museli přejít, abychom mohli jít nadále rovně.
“Musíme se dostat na druhý břeh,“ koukl jsem na jeho drobné tělo. “Ať mi tě to neodnese,“ řekl jsem škádlivě, no pak jej smířlivě pohladil ocasem po boku a sám jsem pomalu vešel do vody. Jelikož se již schylovalo k zimě, tak nebyla zrovna nejteplejší. Zalapal jsem po dechu a chvíli zůstal zmraženě stát. Pak mi došlo, že moje magie ohně mě může zachránit. Jak to jen bylo možné, jsem nechal vodu změnit teplotu. Po chvíli jsem ucítil, že je poněkud teplejší než dříve. Samozřejmě jen kolem mě.
“Tak honem, kdo je na druhém břehu poslední, je padavka,“ zasmál jsem se a rozběhl se kupředu. Ovšem s úmyslem, nechat Suzumeho vyhrát.

// Agh, teď se tě bojím. :D

//Zlatavý les

Udělal jsem to. Překročil jsem pomyslnou hranici lesa a tím jsem potvrdil čin, který měl tohle znamenat. Již jsem nebyl nadále členem Zlatavé smečky a již jim nebyl ani Suzume. Oba dva jsme před sebou měli náhle novou cestu, kterou se nás život měl dát. Společnou cestu.
Nádech, výdech. Zastavil jsem se a otočil. Čekal jsem, až se s ní Suzume rozloučí, nemusel jsem to vidět, a až za mnou přijde. Můj pohled bloudil po vysokých stromech. Po louce, kde rostly máky. Nyní tam bylo již pusto. Další známka toho, že Neon je někde pryč. Mrzelo mě, že jsem svůj odchod nemohl říct přímo jemu. Ale čekat na něj? To by bylo zdlouhavé. Ale jednou, až ta pláň rozkvete, věnuji mu ta slova.
Nikdy na něj nezapomenu. Tenhle les byl nádherné místo, ale musel jsem jít dál. Nebo spíš se vrátit zpět. Držet se a žít minulostí nebylo dobré. Ale mě to vyšlo.
Po chvíli jsem zahlédl Suzumeho drobné tělo a usmál jsem se. Jak já byl rád, že sem přišel a že se to opravdu děje. Pokud se teď probudím, tak budu opravdu, ale opravdu naštvaný. “Jsem tak rád, že jsi tady,“ přešel jsem k němu blíž a otřel se mu čumákem o tvář. “Se mnou,“ dodal jsem ještě a zadíval jsem se na něj. Nehodlal jsem se již k Winter vracet. Bral jsem to nyní jako uzavřené do doby, než se ukáže.
“Věřím, že budeš šťastný. Postarám se o to,“ nemohl jsem dovolit, aby toho litoval. Zvedl jsem pohled k nebi. “Chtěl bych ti ještě říct záplavu nějakých kýčovitých hezkých slov, ale nevypadá to moc hezky. Máme v cestě přejít řeku a nechtěl bych to dělat při nějakém špatném počasí, nebo po tmě,“ měl jsem z toho trochu hrůzu. Už tu nebyla Neyteri, aby nám postavila mostek. Navíc jsem chtěl už jít i z důvodu, že jsem měl dost hlad. Poslední mé jídlo byl divočák, kterého jsme skolili se Stormem. A to už je nějaká doba. “Máš hlad? Já pořádný,“ povzdechl jsem si a rozešel se směrem k již zmíněnému místu. “Ještě že jsou v Borůvce tak chutní zajíčci,“ olízl jsem si ústa a chvíli se zamyslel nad Felixem. Jak rád bych mu sdělil, že jsem konečně šťastný. On už však dávno splynul s přírodou natolik, že se rozložil.
//Řeka Mahtaë