Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zzzzzz.... Vstávat a cvičit! Už je ráno!

“Nepřijde mi to zrovna jako blbost,“ poznamenal jsem nesouhlasně a pak jsem pomalu sklopil pohled. “Ale víš co? Tak to neřeš,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou, jako by to nebylo důležité, no opak byl pravdou. Zajímala mě každá jeho část, byť se mohla zdát bezvýznamná. Nechtěl mi to říct, cítil jsem to z něj a věděl jsem, že bych byl nerozumný, kdybych to z něj chtěl vymáhat, ale samozřejmě mě to mrzelo. Já se snažil odpovídat na všechny jeho otázky, pokud se zeptal. Samozřejmě jsem mu nezačal sám od sebe vykládat o svých strašidlech pod postelí, no ani jsem se nevyhýbal odpovědím, jelikož on byl ten, komu jsem v koutku duše věřil.
Smál se mi do tváře. Ucítil jsem, jak se ve mně něco stáhlo a moji tvář i tělo opustili navenek všechny emoce. Těch vnitřních jsem se samozřejmě zbavit nemohl, no ty venkovní jsem uměl tlumit dost efektivně.
“A baví tě to? Ovládat mě?“ Usmál jsem se, no v tom úsměvu nebyla ani stopa po štěstí. Spíše ironie, no můj hlas byl stejný jako má tvář – prostě nic. Jen jsem to mimochodem konstatoval a díval se mu pevně do očí. Ach, tyhle mé nálady. Chvíle, kdy jsem měl chuť opustit všechno a vše. Přetrhat kořeny a vazby, být sám. Trvalo to vždy jen pár vteřin, ale měl jsem z toho strach. Co když to jednou přetrvá déle?
“Zajímá mě, co si myslíš. Je to pro mě nejdůležitější, ale prostě jsem se tak narodil. Řeším i ostatní, jako by na tom záviselo mé přežití,“ což vlastně záleželo. Pokud se někomu znelíbím, jaký bude mít problém mě dostat? Tailla už mi ukázala, jak je pro ni lehké mě zabít. A jak lehké je pro mě zabít ji?
Prohlížel jsem si svého přítele a přemýšlel jsem. Jak jsem se k tomuto vlastně dostal? Nenašel jsem to, co jsem chtěl, ale to, co jsem v skrytu duše hledal a pokus je pro mě kvůli tomu všemu speciální místo v pekle, nazývejme ho trůn. Protože tento svazek není jako jiné.
Suzume se rozešel jedním směrem s jistým nadšením a já to pochopil tak, že už chce jít. “To chceš vyrazit teď hned?“ Koukl jsem na Storma, no nevypadal, že by na mě měl mít v blízké době čas. Tak to je a tak to bude. Tvůj přítel se hnul dál, má vlčata a smečku, už na tebe nemá čas. Nemá čas na ty, co stále někde bloudí a hledají se. Naprázdno jsem polkl. Chci jednoho dne rodinu, může mi ji dát? Sjel jsem Suzumeho pohledem, pak jsem se usmál a pomalu jsem kývl. “Pojďme, provětrat si hlavu jen pomůže,“ hodlal jsem to v sobě vše pohřbít na hromadu pocitů, které se neměly vracet. Tato hora hrozila, že se kvůli své velikosti, zřítí.

// Odjíždím teď na týden pryč, odepíšu až tak 11. - 12. Nezlob se. :)

// Přežij to, brouku.

Zamrkal jsem a chvíli mlčel. “Proč ne?“ Zopakoval jsem po něm a pohodil jsem rameny. Napadala mě celá hromada důvodů, proč by si členové rodiny navzájem neměli ubližovat. Trochu ironie ne, Blue? Vždyť tebe fotřík vykopl z domova, protože tě mel prý moc rád. No jasně. A tvoje sestra se tu potuluje, ale ani si tě nenajde. Raději bude se svými lepšími přáteli. Ty máš tedy co říkat o rodinné lásce. Můj úžasný vnitřní hlas, jenž mi vždy dokázal dokonale zkazit náladu, se opět ozval a svou přítomností mi zlepšil den. Naprázdno jsem polkl a snažil jsem se to ignorovat, jako bych se snad mohl přenést přes tuto vnitřní samomluvu. Asi těžko, tohle jsem měl od malička. “Udělal jsi jim něco?“ Musel jsem se zeptat. Pokud by mu chtěli blížit v rámci pomsty, to bych pochopil. Proč by mu ale jinak ubližovala rodina?
“Já vím, hrdino,“ na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsem viděl jeho postoj. “Věřím ti to,“ mrkl jsem na něj. Snažil se působit jako silák a udělat ze sebe většího. Mělo to podobný efekt, jako když si dítě vezme máminy podpatky- super-rozkošné, ale absolutně nesplňující původní účel.
Lekl jsem se. Jak to bylo dlouho, co mě oslovil někdo Blueberry místo tlapičko a nebo Blue? Ano, byl jsem větší než on ve všech fyzických směrech, ale stačilo aby trochu přitvrdil hlas a cítil jsem se jako malé vlče, po kterém někdo šlape. “Myslím, že jsem se tak už narodil. Neustále napnutý, starající se o to, co si kdo myslí,“ rezignovaně jsem si povzdechl. Prostě jak se říká – starého psa novým zvykům nenaučíš.
Jeho hlas pak opět zjemnil, což mě mírně uklidnilo, no zůstal jsem stále v pozoru. To co řekl, mě rozehřálo u srdce. Lhal bych, kdybych se tvářil, jako že to se mnou nic neudělalo. “Děkuji,“ řekl jsem vděčně.
“Víš, pořád mám starost, že ti někdo ublíží. Přitom jsi nejspíše silnější než já. Větší než já,“ pousmál jsem se. Ano, vzhledově to znělo jako hloupost, ale síla ducha byla dle mého důležitá taky. A můj duch byl jen jako nějaká pokřivená troska, zatímco on měl ještě na svět šťastný pohled.
"Měli by jsme někam jít, na nějakou dlouhou výpravu," prohlížel jsem si ho. Zažít nějaké dobrodružství, abychom měli na co vzpomínat a jednou to vyprávět," usmál jsem se na něj. Moje mysl v tomhle měla jasno - chce to mít jednou komu vyprávět.

Jeho návrh byl absurdní, něco roztomilého? Jak může být něco, co už zaklapalo bačkorami, roztomilé? Ano, zajíček ušáček je velmi roztomilé zvíře. Ty chlupy, velké uši, roztomilé černé oči. Vždy mi bylo líto, že musím něco takového sníst, no ve chvíli kdy už to bylo mrtvé, se ta roztomilost záhadně vytratila. Třeba když z něj stříkala krev, nebo mu chyběla hlava. Najednou to nebylo tak k „sežrání“ ale už to bylo jen k sežrání.
“Netuším, jak moc se dá mluvit u mrtvoly o roztomilosti, no nepřijde mi to moc na místě. Spíš bych řekl, že vezmu něco menšího – něco méně děsivého, jako je třeba zrovna zajíc,“ navrhl jsem. Myšlenky mi samovolně zabloudili k Ferdovi, mému starému kožešinovému příteli. Obyčejná kožešina ze zajíce, která mi v těžkých časech dávala rady o životě. To zní, jako by se mnou bylo něco v nepořádku. Samozřejmě mě napadlo, že bych jej mohl přivést zpět k životu, alespoň na chvíli. Jenže z něj už moc nezbylo, ani jsem netušil, kde se teď nachází. Navíc, pohled na levitující kožešinu by nebyl moc příjemný. Pravděpodobně je mrtvý už tak dlouho, že bych jej už oživit ani nedokázal, nebo z něj na to zbylo moc málo.
“Rodná smečka?“ Zamračil jsem se a odtáhl se, abych mu viděl do očí, no zároveň jsem zůstával tak, aby se naše hrudníky stále dotýkaly. “Proč by ti chtěli ublížit?“ Zeptal jsem se se zájmem v hlase a prohlížel si ho. Věděl jsem, že Suzume má v sobě něco, co mi ještě nesvěřil. Ten hlas v jeho hlavě, ani se nikdy nezmiňoval o své minulosti. Jako by se ji pokusil pohřbít. Buďme upřímní – já mu taky ještě nesvěřil celý svůj životní příběh, ale ne protože bych nechtěl, ale protože nebyla vhodná chvíle a netušil jsem, jestli by o to stál. Navíc – v čem byl můj příběh zvláštní? Má chvíle štěstí, chvíle deprese. Chvíle osamocení, ale i bandy přátel. Takhle to má každý příběh, přes to já ten jeho chtěl znát. Zajímalo mě, co prožil. Ovlivnilo to to, s kým tu teď stojím.
“Neschopný?“ Koukl jsem mu překvapeně do očí. Jak jej to mohlo vůbec napadnout, že bych si to o něm myslel? Zavrtěl jsem hlavou. “Vím, že by ses o sebe dokázal postarat sám. Suzie. Jsi silný. Možná někoho nepřepereš, ale máš jiné karty v rukávu. Tvoje pusa je tak hovorná, že jakoukoliv konfrontaci nakonec stejně rozmluvíš,“ usmál jsem se. “Jenomže jsou věci, které nemají za účel ti fyzicky ublížit. Některé ti mají ublížit vnitřně a proti těm se těžko vzdoruje. Jak se říká – můžeš někomu ublížit fyzicky, ale zlá slova vždy vyhrají,“ naprázdno jsem polkl. “To co jsem předtím chtěl říct bylo, že jsi se mnou,“ dokončil jsem tu otevřenou větu. “Já a ty – jsme oba samci a pro ostatní to může být něco zvláštního, moc často se to tu neobjevuje. A jsou jedinci, jenž věci, které nejsou běžné, označují za špatné. Podle mě jsou to idioti, ale přes to takoví jsou,“ posmutněle jsem se na něj pousmál. Já už něco takového dobře zažil. Byl jsem ještě malý, když mě viděli s Maxisem v mé rodné smečce. Já byl tenkrát zmatený, ale jen jsem věděl, že jej nemůžu dostat ze své hlavy. Vždy když jsem se na něj podíval, měl jsem ten pocit bolesti u srdce a věděl jsem, že je to jeho chyba. Hajzl. A ostatní? Ti když zjistili, že mi dal šanci, tak si na mě vždy vylévali svou špatnou náladu. Ponižovali mě, nadávali mi. Nemohl jsem dopustit, aby tohle udělali i Suzumemu.
“Netrápí mě, že by mě mohli urážet, ale trápí mě, že by mohli urazit tebe,“ prohlížel jsem si ho. “Pokud ti někdo ublížil kvůli tomu, že jsme spolu-„ opět jsem se varovně zamračil a nechal jsem tu větu otevřenou.

Suzie se tvářil, jako by to bylo dokonce něco dobrého. Ano, samozřejmě. Má to určitě své výhody. Mohl jsem si říkat pán smrti, nebo zabiják. Kdybych odvázal ty šátky a jeden použil jako pásku přes oči a jeden jako plášť, určitě bych byl úžasný super padouch. Ale nic takového nepřicházelo v úvahu, což znamenalo, že tu zůstávalo hlavně to špatné. Nejhorší byl však ten pocit, jako bych cítil v ústech hlínu a v mysli odumřelou tkáň.
“Pravděpodobně? Jen nevím v jakém rozsahu, a nebo jak dlouho,“ povzdechl jsem si. Kontrolovat magie je vždy obtížné. Jednu chvíli to máte pod kontrolou, pak se na chvíli otočíte a hoří vám pod tlapami. “Předtím jsem to udělal například neúmyslně, proto mě to tak vyděsilo. Měl bych to trénovat, jako každou jinou magii, ale nevím jak to provádět. Moc se mi do toho nechce a netěším se na to vidět, jak se nám tu po lese producírují mrtví,“ to by taky připomínalo jedny z mých děsivých snů. Všude mrtví vlci, napůl rozpadlí, sápou se po mě a chtějí mě taky zabít. Zachvěl jsem se.
“Máš pravdu, nevíš jaký to je pocit. Znám jen jednu, která by to mohla vědět, ale té se už ptát nehodlám. Myslím, že to ale překonám. S tebou,“ zadíval jsem se mu láskyplně do očí. Byl to sice jen malý vlček, ale cítil jsem, že v jeho přítomnosti dokážu cokoliv.
Suzie se najednou zvedl a rozešel se směrem ke mně. První mě napadlo, že jsem ho začal nudit, obejde mě a půjde pryč. On to ale neudělal. Přišel přímo ke mně a natiskl své tělo na to mé. Cítil jsem, jak mu bije srdce. Jak se mu při dýchání hýbou žebra. Také jsem cítil, jak se jemně chvěje. Na tváři se mi objevil široký úsměv. Ano, přesně tohle na mě platilo. Stačilo aby projevil svou náklonost a já měl pocit, že se rozpustím.
“Takhle nemluv,“ zamrmlal jsem. “Nikdy bych nedovolil, aby mi tě někdo zakousl. Pokud se o to někdo pokusí, tak bude mít co dočinění se mnou,“ zabořil jsem čumák do jeho srsti. “A až s ním skončím, tak bude mít víc než jen špinavý kožich,“ řekl jsem varovně. Do mysli mi vplula vzpomínka, jak jsem tak jednou podpálil nějakou vlčici. Už jsem si nepamatoval, kdo to byl, ale byl jsem na tom v té době dost špatně. Kaien, smečka, Maxis. Tolik věcí, až jsem se nechal jednoduše vyprovokovat a střelil po ní ohnivé koule. A udělal bych to znovu. Musel jsem uznat.
“Hlavně mi musíš okamžitě říct, kdyby ti někdo chtěl ublížit, ano? A ne jen fyzicky. Jestli na tebe bude někdo zlý, třeba kvůli tomu že jsi se-„ odmlčel jsem se. Ano, chtěl jsem říct, že je se mnou. Tohle bylo něco nového pro mě, pro něj a nejspíše i pro všechny ostatní. Stále jsem se cítil zmateně, že jsem se do něj mohl takhle zbláznit. Jako by můj mozek nefungoval tak, jako mozky ostatních vlků. Jako by se do mě někdo naboural a přeprogramoval mě. Ostatní to mohli brát špatně, smát se nám, nebo si na nás potají ukazovat. Hodlal jsem i takové řádně potrestat.
“Prostě pokud na tebe bude někdo zlý,“ dodal jsem a olízl mu něžně ouško. Pak jsem se na něj zadíval. Tolik pro mě znamenal, jak to bylo možné? Jak jsme mohli být schopni lásky? Kde se vůbec bere?

Seděl jsem na tom místě a neklidným pohledem zkoumal mého přítele, jenž pomalu přicházel. Na hrudi se mu tvořili rudé cestičky, až jsem se musel pousmát. Ten pohled měl působit tragicky, ale mě na něm přišlo něco rozkošného. Suzume byl tak drobný, vůbec k němu žádné násilí nešlo. Natož když nesl flák masa, při čemž vypadal, že ho za chvíli převáží. Je to jako vidět plyšáka, který se pokusí utrhnout hlavu jinému.
Suzume poslouchal má slova, no jeho reakce mi přišla hodně nepřiměřená k vážnosti situace. Nepokusil se mě uklidnit, neudělal nic. Vydal ze sebe pár stručných slov, které jen přinesly otázky. V duchu jsem si povzdechl, co jsem čekal? Pokud šlo o zábavu, Suzume byl ideální. Pokud šlo ale o něco vážnějšího, jako bych v něm nemohl mít oporu. Vždy se zmateně uzavřel do sebe. Jako by jej někdo poslal z cizí planety a on se teprve učil, jak používat emoce.
“Mám teorii, že za to může smrt. Jak jsem u ní byl, vlastně jsi tam byl se mnou, tak mi řekla, že se nemám bát. Že dostanu co chci a k tomu něco navíc. Taková ona je. Poprosíš ji o něco a pokud si nedáš pozor, dostaneš k tomu něco, o co vůbec nežádáš. Libovat si v cizím utrpení musí být zábava, taky bych to někdy rád vyzkoušel,“ poslední věc jsem řekl ironicky, no kdo ví, kolik ironie v tom opravdu bylo.
“Jsi od krve,“ rozhodl jsem se pro změnu tématu, protože on se v tomto očividně nechytal. Zapamatovat si pro příště – dospělé věci se řeší s dospělými.

// Východní Galtavar

Těžký jelen, líný-otřesený-vlk. Jak špatná to kombinace. Nechtělo se mi vyvíjet další tělesnou námahu, hlavně jsem se toho nechtěl ani dotknout. I jenom pohled na to mi připadal neskutečně nepříjemný. Všimli by si ostatní, kdybych se jen tak pohnětal okolo a dělal, že taky tahám, no přitom bych jen šel jejich tempem se skloněnou hlavou? A trochu bych u toho funěl- ano. Odpověď zněla dost jasně. Ano, všichni by si toho všimli ty líná hromado masa. Byla by to tvá ostuda a vyvolalo by to tisíc otázek. Proto jsem se přemohl, sklonil se, zakousl se do kořisti a pomohl jim to zrůdné stvoření dotáhnout až na naši půdu.
Jakmile jsme se dohodli na položení, okamžitě jsem od toho odstoupil a pohledem našel Suzumeho a Storma. Myslel jsem si, jak oba poběží ke mně, aby zjistili, co mě trápí a zazpívali mi nějakou konejšivou písničku. Nestalo se – Storm se sebral, ukousl si kus nohy a spokojeně si odkráčel o kus dál. Chvíli jsem na něj zaraženě koukal, při čemž moje ego utrpělo velký otřes. Pak jsem si odfrkl a koukl na svého Suzumeho. Tomu jsem nehodlal dát šanci jen tak se z toho vyvléct.
Jak jednoduše nás ovládají naše nejspodnější pudy. Zapomínáme na přátele kvůli hladu? Je kus masa snad důležitější?
Vytvořil jsem si v hlavě obrázek, že pro Suzumeho jsem důležitější než se v klidu najíst. Dost se mi ten obrázek líbil, takže jsem ho začal považovat za 100% realitu a usmál jsem se na něj, i když to bylo dost pokrouceným způsobem. Já neměl momentálně na jídlo ani pomyšlení, tak nějak jsem si usmyslel, že už nikdy nesním nic mrtvého. Samozřejmě – byl to velmi nereálný a pošetilý plán, no v této situaci jsem měl chuť všechny přesvědčit, že borůvky – ty fialové – jsou daleko výživnější než nějaké maso. A ještě k tomu mají tak krásné jméno. Nedivte se mi, vždyť já cítil, jak Storm ojídá nohu toho zvířete. Jistě, to pouto nebylo již tak silné a jako by každou chvíli sláblo a sláblo, no zatím jsem si byl jistý, že bych ho dokázal kopnout do čumáku, kdyby tu nohu správně natočil. Samozřejmě jsem nic takového neudělal.
Koukl jsem na Suzieho. Potřeboval jsem ně někoho tuto informaci vybalit ihned, nebo si to rozmyslím a zamknu ji v sobě napořád. Nikdo pro toto nebyl vhodnější než někdo, kdo je mému srdci nejblíže. Tedy – možná by bylo lepší to říct nějakému náhodnému pocestnému, kterého bych už nikdy neviděl. To bych pak nemusel přemýšlet, co si o mě asi myslí. Ale, jak bych mohl něco takového tajit před někým, s kým chci strávit život?
“Nejspíš máš hlad, zlato. Mohl by sis kousek utrhnout a pak se mnou jít někam dál?“ Koukl jsem na to zubožené tělo, ze kterého bylo každou chvíli míň a míň. “Mohli bychom tady prostě,“ zvedl jsem pohled k ostatním. Přemýšlel jsem nad vhodnými slovy, ale v mojí mysli momentálně nebylo nic jiného než ty prázdné oči zvířete. První jsem viděl, jak mě sledují. Pak jsem je viděl, jak mě nesledují. Pak jsem je neviděl už vůbec, přes to jako bych cítil jejich pohled na zátylku.
“Nebýt?“ Dokončil jsem větu a omluvně se rozhlédl okolo, kdyby to náhodou slyšel někdo kromě Suzumeho. Nešlo o to, že bych je neměl rád, nebo bych jim nevěřil, ale tohle nebyla dobrá zpráva. Takhle veřejnost funguje. Když říkáte dobré zprávy, všichni vás mají rádi a můžete s nimi počítat. Když jde ale o něco špatného, všichni dají ruce pryč a vy poznáte, na koho se můžete opravdu spolehnout.
Pohled mi poté padl na chvíli ještě na Storma. Řeknu mu to později, pokud o to bude stát. Pokud tedy bude mít čas na někoho, jako jsem já. Povinnosti se smečkou – zase jsou tu nějací vetřelci, co si myslí, že tu můžou být, kdy se jim zachce. Pak je tu Tailla – jak to vlastně mezi nimi teď je? A ještě ta jeho bílá kamarádka, jak daleko v seznamu důležitosti teď vlastně jsem?
Rozešel jsem se směrem od všech okolo a zastavil jsem se tak daleko, abych viděl na ostatní, ale nemohli nás slyšet. Tam jsem si sedl a čekal na Suzumeho, počítal jsem s tím, že přijde. Jaký je rozdíl mezi tím, mít zlomené srdce a nebo být… prostě jen zlomený? Říká se, že jedinec je schopen přijmout jakékoliv utrpení, pokud v něm vidí nějaký smysl. Jaký smysl má tohle? A co když se na mě poté už nebude moci podívat?
“Viděl jsi, co se stalo, že?“ Odmlčel jsem se a zavrtěl hlavou. “Co to tady plácám, samozřejmě že jsi to viděl. Tohle bylo nepřehlédnutelné,“ zasmál jsem se, no spíše v tom šlo slyšet více mé vnitřní zoufalství. Jako bych se bortil. Ale bylo to přeci i k smíchu, ta ironie v tom všem. Smrt se nás přeci nemá týkat, dokud žijeme. Ano, může nám zemřít někdo blízký, ale nikdy se nás to přímo netýká. Nevíme, jaké to je. Dokud žijeme, něco jako smrt doopravdy neexistuje a ve chvíli, kdy je smrt, tak už nejsme my. Tak jak jsem ji najednou mohl cítit všude, kam jsem se podíval? Viděl jsem, jak všichni umírali. Každou sekundu blíž k věčnému konci. A nebylo z toho úniku. Nešlo to vypnout, to by přece nebyla dostatečná muka.
“Nesmš - To co ti teď řeknu, nesmíš o tom nikomu říct,“ díval jsem se na něj vážným pohledem. “Myslím, že nejsem v pořádku. To co se stalo, já – myslím, že je to má vina,“ hlas se mi dost chvěl. “Vlastně jsem si tím dost jistý, určitě to byla moje zásluha,“ cítil jsem, že se mi oči začaly lesknout. “Cítím to v sobě, cítím to na sobě. Jako se to na mě lepí a převaluje,“ chvěl jsem se. Díval jsem se na něj smutnýma očima. Chtěl jsem slyšet ta slova, že to nic není a že to bude v pořádku. Co na tom ale mohlo být v pořádku? Vločka to řekla dost jasně, tohle už nechce nikdy zažít. Tohle je něco, o čem se nemluví.
Pán smrti, sama smrt. Kdysi jsem měl nápad, že si mě tam třeba nechá a bude mojí královnou. Tenkrát jsem se tomu smál, kdo se směje teď, když se nápad stává skutečností? Možná jsem teď odkázán žít v temnotě s těmi, kdo již nemají být nalezeni.

Srdce mi bubnovalo tak hlasitě, že jsem jej mohl slyšet. Jako by se snažilo probít skrz hrudník a schovat se k někomu do náruče. Nejlépe k Suzumeho, přeci jen to on byl jeho vlastníkem. Dokázal jsem si to dost živě představit. Díra v hrudníku, z které vylézá obyčejný kus masa, až na to, že se svírá a zase zvětšuje. Stříká z něj poslední krev, no i tak si lze všimnou nápisu, jenž je na něj vypálen. „Suzume,“ jeho krásné jméno. A možná, či spíše pravděpodobně, by na něm ještě byla tmavě rudá stuha. Měl jsem totiž pocit, že tento vzácný dar ještě plně nepřijal.
To co se stalo, muselo rozpoutat nějakou reakci, počítal jsem s tím. Ozvaly se hlasy členů, které ale neměli vlastně moc smysl. Všichni se totiž ptali na to stejné. Co to bylo? Co to způsobilo? Stejná otázka samozřejmě napadla i mě, dokud mi to ovšem nedošlo. Byl jsem to já, jen jsem si to stále nechtěl přiznat. Bylo ale jednoduché si to ověřit, přes to jsem na to musel sbírat chvíli odvahu. Protože pokud se to potvrdí, již nebude cesty zpět. A to zvíře zde stále leželo s tváří nechutnou, jako by vytahovalo hranolky z friťáku zubama.
Díval jsem se na zvíře a pomyslel jsem na to, jak nenápadně pohne uchem. A ono se to opravdu stalo, horší však bylo to, že jsem cítil, jak se jeho ucho dotýká trávy. Cítil jsem, jak je zaschlá krev lepkavá. Zachvěl jsem se a zavřel oči. Právě to na mě dolehlo tou 100% silou.
Manipulace s mrtvými? Tak tohle je odplata? To je jako, když do někoho jemně dloubnete klackem a on vám za to ukousne ruku. A ještě k tomu vám sežere babičku. Jak tohle může být spravedlivý trest za to, že jsem přišel k někomu domů a nabídl mu hromadu nablýskaného kamení za něco, k čemu vlastně ani nemusí vydat moc energie? Byl jsem tím dost znechucen a popuzen. Bylo to jako cítit smrt všude, jako bych slyšel, jak se mi někde v zákoutí mé mysli směje.
Mrtvá, je mrtvá. Tak tomu vždy bylo. To co je mrtvé, už se přece nemá vracet. Teď je to ale narušeno. Tímhle se vše mění. Už nikdy víc. Bylo to jako děsivá noční můra, ve které dochází k anarchii a šílenství. Já se s tím musel vyrovnávat, ale miluji se, takže to sám se sebou nějak překonám. Nemůžu se kopnout do zadku a vyhodit ze svého života. Co ale okolí? To to rozhodně nemusí přejít tak jednoduše. Tohle je něco, co je dost jasně proti všem zákonům. Hodlal jsem si to držet jako své tajemství, které se můžou dozvědět jen vyvolení. Protože, nemohl jsem na to být sám. Měl jsem ale kolem sebe jedince, kterým jsem věřil. Věřil jsem, že jim můžu říct cokoliv a oni stejně budou stát po mém boku, silní jako skála.
Pohled mi spočinul na Suzumem, který se zatvářil ublíženě, když jsem promluvil na Storma. Bylo mi okamžitě jasné proč. “Potřebuji mluvit s oběma,“ dodal jsem pak a doufal jsem, že už nikdo ze smečky po mě nehodí stejný ukřivděný pohled jako Suzume. No i kdyby, tak co. Tohle jim mohlo být ukradené.
“Jak přijdeme do lesa, tak si prosím udělejte chviličku,“ pokusil jsem se o úsměv, který se spíše podobal nějakému agresivnímu výrazu. Moje tvář totiž stále byla tím šokem absolutně ztuhlá.
Přešel jsem k naší kořisti a chvíli na ni neochotně koukal. Mohl jsem ji nechat do lesa odkráčet po svých a nejspíše by mi to vzalo méně energie, než se s tím takhle tahat. Nebylo to ale nejlepší řešení, protože to bych zrovna mohl k nim přijít a zakřičet „koukejte, co umím.“ Obličej se mi zkřivil hnusením a do té mrtvoly jsem se zakousnul. Počkal jsem na ostatní a pak jsem se s tím pomalu rozešel do lesa. Myšlenkami jsem byl úplně mimo realitu.

//Borůvkový les

Sledoval jsem dění lovu už spíše jen jako pozorovatel. Kožich jsem měl již špinavý, celé tělo mě bolelo a při posledním lovu jsem se probudil ve své smečce – která ale byla úplně prázdná. Dával jsem si teď dobrý pozor, abych se udržel při vědomí. Navíc, tipoval jsem, že ho již Coeden skolí, ale překvapivě se tak nestalo. To zvíře se hodně snažilo udržet si život. Na chvíli mi ho bylo i líto. Co když se nás snaží tou vratkou chůzí jen zmást? Co když mi povolíme a ono se najednou rozběhne z plných sil dál? Byly to však jen hloupé dohady, protože za zvířetem zůstávala rudá stopa, která rozhodně neznačila to, že by to zvíře mohlo přežít. Bohužel pro něj, každá snaha jednou musí skončit, stejně jako každý život musí jednou vyprchat. I tohle zvíře po chvíli zavrávoralo a spadlo, čímž si podepsalo rozsudek smrti, jejímž katem byl sám Storm. Prokousl mu hrdlo, což bylo pro zvíře v tuto chvíli nejspíše jako vykoupení.
Doběhl jsem k mrtvému tělu a zastavil jsem. “Dobrá práce,“ sjel jsem pohledem všechny přítomné. Marně jsem se zde snažil najít Suzumeho, takže jsem pohledem zabloudil dál. Stál někde vzadu jako přilepený. Můj radar okamžitě začal blikat rudě a já se mu bezmyšlenkovitě naboural do hlavy. Uslyšel jsem všechny ty jeho sebe-litující myšlenky a zakoulel jsem očima. Byl v tom skoro tak dobrý jako já.
Přešel jsem ke Stormovi, mluvil jsem tiše. “Nezlob se, že vás teď tak opustím, ale musím za ním jít,“ koukl jsem mu do očí, ve kterých byla směs omluvy a starostí. “Zvládnete to přeci odvláčet do lesa i bez nás, ne?“ Udělal jsem krok od něj. “My přijdeme brzy. Jo a, jsi jednička, brácho!“ Poslední větu jsem již řekl víc nahlas a hravě jsem se usmál. Cítil jsem se jako za starých časů. Jako při našem prvním společném lovu v Borůvkovém lese, po kterém jsem se stal konečně Kappou. Než jsem se rozběhl za Suzumem, hodil jsem pohled na to mrtvé tělo. Chudák, máme vůbec právo někoho takhle zabít? Na chvíli jsem si přál, abych mohl tu smrt vrátit zpět. Pak jsem se otočil a chtěl se rozejít pryč, no zaznamenal jsem pohyb, který rozhodně neměl být. Rychle jsem se otočil.
Zvíře, které již bylo nepochybně mrtvé, se zvedlo ze země a rozešlo se přímo ke mně. Jeho oči byly celé bílé a nepřítomné, jako by to byla loutka a někdo tahal za provázky. Jeho chůze byla podobná. Malátná a vratká. Jeho hlava, která měla zlomený vaz, teď nepřirozeně visela vedle těla a při každém pohybu se nepříjemně třepala.
Výkřik. Můj, či cizí, netušil jsem. Všechno jako by bylo utlumené, já jen vnímal tu hroznou věc, která se ke mně přibližovala a hleděla na mě těma prázdnýma očima. Couval jsem, ale v couvání jsem nebyl moc dobrý. Brzo jsem zakopl a spadl.
Zvíře, pokud se to tak dalo ještě nazývat, ke mně přišlo a jen tam stálo. Nesnažilo se mi to ublížit, dokud jsem se nehýbal já, ani to se nehýbalo.
“Co to má jako být?! Máš být mrtvé! Umři!“ Křičel jsem, jako by to mělo snad pomoci. K mému překvapení to ale opravdu pomohlo. Zvíře si nelehlo, ani neodešlo. Prostě to bylo jako by jste loutce ustřihli provázky. Zřítilo se na zem a již nevykazovalo žádné známky „života.“
Vyděšeně jsem na to hleděl a pomalu jsem si stoupl, načež jsem udělal pár rychlých kroků pryč od toho. Jak ze mě opadával šok, pomalu jsem si uvědomoval, že někde uvnitř své hlavy cítím přítomnost toho těla, jako by to byly mé další končetiny. Chvěl jsem se a nerozuměl jsem tomu. Byla to jako magie, ale tuhle jsem si rozhodně nikdy nežádal. Pak jsem si ale vzpomněl, co mi řekla smrt, když jsem tam naposledy byl. “Dostaneš, co chceš. Víc. Teď ale vypadni!“ Zachvěl jsem se. Pomalu jsem docházel na to, že necítím jen to jedno tělo přes sebou. Všude kolem sebe jsem cítil mrtvé těla. Všude na mě dýchala smrt, třeba z hmyzích těl. Podíval jsem se na Storma vyděšeným pohledem. “Musíme si promluvit,“ hlesl jsem. Tohle nebylo něco, co bych uvítal. Bylo to jako prokletí.

//Trocha vzrušení musí být, ne?

Pozoroval jsem dění na pláni s maximální pozorností. Myšlenky jsem odsunul stranou a vše jsem slyšel nějak utlumeně. Když mi otec kdysi dávno vyprávěl své pocity při lovu, nikdy jsem mu to nevěřil. Nyní jsem to ale chápal. Lov jsem miloval a troufal jsem si říct, že jsem v něm dobrý.
Jediné na co jsem se soustředil, byl signál. Chvíle, kdy budeme muset vyrazit kupředu a dokončit to. Jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Nyní to platilo více než kdykoliv jindy. Také zde ale byla možnost, že se to všechno posere. Slovo „pokazí“ nestačí, protože u takového lovu se můžou stát strašné věci. Jsme silná zvířata, ale ne neporazitelná. Je tu možnost, že bude někomu ublíženo. Někomu kromě Suzumeho a Storma. Těm se přece nic stát nemůže. Hrozí až to, že někdo přijde o život. Nejspíše bychom se s tím časem smířili, nehody se přeci stávají. Byl ale mezi námi jeden, který by to nikdy nezapomněl. Storm by si to určitě dával za chybu, ale proč? Je to tak hloupé a egoistické. Nemůžete přece věřit, že je všechno vaše chyba, pokud si nemyslíte, že jste středem vesmíru.
Mimovolně jsem poznal, že se jeho tělo napnulo a připravilo k akci. Jednal jsem ihned po jeho vzoru. Přikrčil jsem se a napnul končetiny. Čekal jsem přesně na tu chvíli, kdy vystartuje i on. Museli jsme být sehraní, nebyl čas na to, dělat chyby. Za ty se teď platí krví.
Když vyběhl, zamířil jsem ihned za ním. Vítr v srsti jsem pro změnu nevnímal. Běžel po jednom boku zvířete a já zamířil na druhý. On pak vyskočil a zůstal viset u zadního stehna zvířete. To podstatně zpomalilo, no rozhodně nebylo vyhráno. Běžel jsem a čekal na správnou chvíli. Když přišla, odrazil jsem se a skočil. Snažil jsem se mířit na vrchní část zvířete. Krk, záda. Podařilo se mi tam dostat, no zvíře to asi čekalo a tak uhnulo. Zasekl jsem mu sice drápy do krku a porušil tak nějakou z důležitých, možná dokonce přívod vzduchu, dlouho jsem se na něj však bohužel neudržel, neměl jsem se v mé pozici pořádně čeho zachytit. Bohužel jsem tedy ze zvířete sjel, čímž jsem mu drápy dost poranil jeden bok, no zůstal jsem ležet na zemi a ono utíkalo dál. Naprázdno jsem polkl a hleděl za nimi. Rychle jsem vyskočil na nohy, naštěstí mi nic nebylo, a rozběhl jsem se za nimi.
Už by to snad mohlo chcípnout.

// Myslím, že vyhraješ. :D

// Ehm, a nemůžeš to tam raději nechat? :D

“Jak jsem tě mohl vystrašit, když jsem tu stál celou dobu,“ zamrmlal jsem, když si mě po nějaké době všiml. “Jsi ztracený ve své vlastní hlavě. To je normální Suzie, ale teď na to není čas. Musíš se soustředit. Stačí jedna chyba a nedopadne to dobře,“ pamatoval jsem si, jak dopadl můj minulí lov. Jedna vlčice v polovině utekla s tím, že si to rozmyslela. A jak jsme pak skončili? Všichni dobití, od krve a zničení. Teď se to mohlo stát taky. Co když vběhne pod ostrá kopyta?
“Když nejde o ni, tak o co?“ Nechtěl jsem na něj tlačit, ale on mi nic neříkal. Jako by si kolem sebe stavěl zeď. A pak mi zalhal. Nesnášel jsem lži a ještě víc hloupé lži. A tahle byla blbá, jak jen mohla být. Vždyť jsem slyšel jeho myšlenky, tak jak si mohl myslet, že nepoznám, že mi lže? “Opravdu? Musíš mi lhát?“ Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Proč se pořád bojíš vlastních citů? Proč se bojíš se mi svěřit?“ Vždyť o tom to bylo. Bez důvěry nemůže partnerství fungovat.
“To je jedno, teď se soustřeď na lov. Hodně štěstí,“ přejel jsem mu čumákem přes tvář. Pak jsem se rychle otočil, aby neviděl tu bolest. Pak jsem se rozběhl za Stormem, jelikož se dohodli, že on půjde s námi to zvíře skolit. Doběhl jsem s ním až ke keřům a stoupl si po jeho boku. Přikrčil jsem se, abych byl co nejvíce nápadný. Obličej jsem na chvíli stočil ke svému kamarádovi. Byl tak silný. Přes to, co se v jeho životě dělo, byl schopen normálně fungovat. Povzbudivě jsem se na něj usmál, no později jsem s ní potřeboval být sám. Chtěl jsem s ním o všem mluvit o samotě. Probrat Taillu, Suzumeho. Zeptat se ho na věci ohledně smečky. A prostě s ní být, jako za starých časů.
Odvrátil jsem tvář, aby to nepůsobilo divně. Doufal jsem, že Storm teď nezmění své chování, když jsem si přivedl domů kluka. Přeci jen – mohl si myslet, že když se ho dotýkám, vidím v tom něco víc. No Storm pro mě byl jako starší bratr.
Pohledem jsem zaměřil Suzumeho, byl teď jen černá tečka. Doufal jsem, že to nepokazí, že si neublíží. A hlavně jsem doufal, že až bude po lovu, tak mi vše vysvětlí.