Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Neměl jsem žádný konkrétní cíl, ale když nad tím tak uvažuji, rád bych se stavil u života. Sice jsem tam ještě nikdy nebyl, ale vím kde bydlí," chvíli jsem se odmlčel. "Sice jsem z toho trochu nervózní, ale podle všeho by to mělo být daleko příjemnější místo než smrt," pohodil jsem rameny. "Prý se od tama dokonce nikomu ani nechce odejít," tak proč odchází?
"Je to úplně opačným směrem, než jsme šli. Takže by jsme mohli změnit směr a jít dolů, jen - budeme muset projít blízko Zlaťáku, takže pak asi opatrně, aby za námi nepřiletěla naštvaná Cora," uchechtl jsem se, ale přejel mi při tom mráz po zádech. Rozhodně bych nechtěl skončit jako některý z těch stromů. Třeba tak skončila ona po tom, co to viděl Neon. Napadlo mě, ale nelíbilo se mi to. Já ji měl rád, bral jsem ji jako kamarádku a mrzelo mě, jak tohle všechno vzala.
Rozešel jsem se tedy zpět k řece a začal se jí brodit zase zpět, ale ani mi to nevadilo. Bylo opravdu hrozné teplo, takže voda chladila a měsíc nám svítil na cestu. Pohled mi padl na Suzumeho. Sice ano, když vylezl z vody, šlo vidět, jak je malinký, ale dělalo ho to neskutečně roztomilým. "Jsi nádherný," vydechl jsem. "Pořád, ale ve světle měsíce je v tom něco kouzelného," usmál jsem se na něj.
Překvapeně jsem zamrkal a vylezl na druhý břeh. "Drby?" Zamyslel jsem se. Netušil jsem, co mu říct. Vlastně jsem se s nikým kromě jeho a Storma moc ani nebavil. Storm byl moc hodný na to, aby mi něco na někoho naprášil. Jediný, kdo mi kdy vykládal drby s velkým nadšením byla Lexiett. A to už bylo dávno. Zadíval jsem se na oblohu a tiše jsem si povzdechl. Kde té mohl být konec? A Maloboro? Megan? Kaien? Neyteri? Všichni byli pryč.
"Asi tě zklamu, ale ne. I když, pokud chceš pomlouvat třeba Taillu, určitě si něco najdu," zasmál jsem se. "Mám začít u toho, že má na čele přilepenej kámen? Nebo u toho, že určitě po tmě chodí zabíjet nevinné vlčata," to už jsem sice přeháněl, ale moje tichá nenávist k ní byla jako růže. Rostla a rozstla, rozvíjela se a ona ji omlazovala a omlazovala. Jednoho dne možná uschne a odejde, ale to by se musela snažit. A Strom jí určitě odpustí. Je naprogramovaný k tomu být ke všem hodný a sám sebe stavět na druhou kolej.

// Přímořské pláně

Byl jsem dobrým hercem. Díky tomu jsem jej dokázal sledovat s hranou klidností, aby si nemyslel, že mě to rozhodilo. Měl jsem mu být oporou v každé situaci. Tohle pro mě ale bylo něco, v čem bych sám potřeboval nějakou lekci. Samozřejmě jsem věděl, jak to zhruba chodí. Instinkty na mě dost hrubě řvaly, co s ním mám udělat, aby jsem se toho pocitu zbavil, ale - bál jsem se. Měl jsem strach. Nebylo to samozřejmě poprvé, co jsem tento pocit měl, ale vždy jsem jej prostě nějak potlačil do ústraní. Nedělalo mi to moc dobře, ale bylo to jednodušší než se s tím někomu svěřit.
Mohl bych si o tom promluvit se Stormem. Vždyť má i vlčata. Ale to bych se snad raději propadl do země.
"Ale víš," vydechl jsem. Měl by vědět, že jsem ho měl přečteného i bez toho, abych mu musel lézt do hlavy. Přešel jsem ke svému vyvolenému blíže a hlavu mu zabořil do kožichu. Cítil jsem, jak je z toho nejistý a ten jeho zoufalý výdech mého jména. Potřeboval jsem mu nějak pomoci, ale neuměl jsem v tomto najít správnou odpověď.
Jednou s tím něco uděláme, jednou. Chtěl jsem to říci nahlas, ale netušil jsem, nakolik tomu sám věřím.
"To nic zlato. Nemusíme to nijak řešit," jako bych snad věděl jak.

// Mám začít brečet a prosit? Kdy se to zlepší, brouku?

Je to bolest. Nejhorší bolest, kterou ale chceme znovu a znovu. Je to klid. Ležet s někým, dělat hloupé vtipy a nikdy nechtít jít spát, protože by to znamenalo, být na chvíli bez něj. A to prostě nechceš. Je to, když můžeš být sám sebou, protože osoba, se kterou se rozhodnete být, to zvládne. Všechny ty divé věci, všechno to špatné nebo nedokonalé uvnitř vás. Najednou se to vše zdá správné a vy se již necítíte jako blázen. Je to jako vrátit se domů.
Díval jsem se na něj ze břehu, a když se opět zvedl a rozešel se za mnou, zaradoval jsem se. Ne že bych bez něj nebyl schopen vydržet, ale měl jsem ho opravdu rád. Navíc, cítil jsem, jako by ho mé tělo potřebovalo daleko víc jeho blízkosti.
“Křeč? Spíš - Jisté pocity,“ odmlčel jsem se a sklopil pohled. “Ty co máš také,“ tím jsem mu prozradil, že se mu pořád hrabu v hlavě - ale notak! - tolik nám to teď usnadní situaci, no ne? Alespoň nemusím přemýšlet, zda je nějaká šance, že to má stejně.
Prohlížel jsem si ho. Měl jsem zde být pravděpodobně ten, jenž této situaci dá nějaká chod, no já se cítil, jako by mé končetiny byly z rosolu a nervozitou se mi svíraly útroby.

Na břehu jsem se otočil a všiml jsem si, že si Suzume kecl uprostřed řeky na zadek. Šla mu vidět jenom hlava. Nesouhlasně jsem se zamračil. Co když se zvedne voda a odnese mi ho? Navíc, neměl jsem moc touhu stát na místě, potřeboval jsem rozchodit jistý problém.
“Na co čekáš, princezno?“ Zeptal jsem se s úšklebkem a netrpělivě jsem pohazoval ocasem. Když jsem viděl, že se nezvedá, tak jsem si taky sedl a pokusil se o nějaké zkřížení předních nohou, abych zabránil jeho přímému výhledu. Jak rád bych si teď vyměnil pozici se Suzumem, nebo se k němu přidal. Alespoň by mě tak netrápilo, zda to uvidí a chladná voda byla velmi uvolňující. Ne příjemná, ale alespoň jistým způsobem zmenšovala problém.
Do hlavy mi udeřila další z jeho myšlenek, o kterou jsem nestál. To co jsem zaslechl, mi vyrazilo dech. Zachvěl jsem se. On to má stejně? Takže nejsem jenom já, co vlastně? Mysl mi dělala zmatené kotrmelce, jelikož do této situace jsem ještě nikdy postaven nebyl. Mám mu říct, že to cítím taky? A pokud mu to řeknu, tak co pak? Bude něco? Ale co? Co se dá dělat? Jistým způsobem jsem panikařil. Uklidni se, ty nadržený idiote, zanadával jsem si v hlavě. “Pojď ke mně,“ vyhrkl jsem, než jsem to stihl zadržet. Jak mu to naznačit? Aniž bych se pak musel propadnout pod zem a nechat se sežrat červy.
// Co s touhle situací?

//A nakonec se to zaseklo u mě, heh. Promiň, hoří mi termíny a pokud si nechci dát zlatou ránu, tak musím věnovat všechen čas škole.

Moje odfrknutí muselo mluvit samo za sebe, no musel jsem své opovržení vyjádřit i slovy. “Mluvíš nepochybně o Winter,“ podíval jsem se do jeho očí a pak jsem povýšeně vypjal hruď. “Nemyslím si, že by mi měla zrovna ona dávat nějaké rady. Nejspíše by mi poradila špatně, protože mě nemá zrovna ráda. Navíc, pokud se nemýlím – což určitě ne, tak moje magie je na vyšší úrovni, o co se postarala sama Smrt,“ kdyby to byl kdokoliv – ale úplně KDOKOLIV jiný, bylo by mi absolutně jedno, na jaké úrovni magii má. Ale ona? Jakákoliv sebemenší možnost dokázat Suzumemu, že jsem lepší než ona, se musela využít – a ne! Vůbec nejsem dětinský.
Suzume ke mně přiťapkal a já si myslel, že jsem na něj určitě chlapácky zapůsobil a jde mi vzdát hold. Vlastně něco takového udělal, ale to co řekl, bylo tak neočekávatelné. V životě jsem od něj nic takového neslyšel, vlastně jsem to neslyšel nikdy od nikoho. Pootevřel jsem ústa údivem i úžasem a ucítil jsem jemné mravenčení ve vybraných tělesných partiiích. Naprázdno jsem polkl, ústa stále pootevřená. No jo, přišlo jaro a moje tělo to vnímalo více, než bylo třeba. “Mhm,“ vydal jsem ze sebe intelektuálně a prohlížel si ho, jak kousek odchází. Nejraději bych ho obskočil teď hned a tady, jen mi chyběli jakékoliv informace o tom jak. Tedy jistě – měl jsem jakési pudy, jenž mi říkali, co kam patří, ale s ním? Byli jsme oba samci a moje mysl neměla ani tušení o nějakých alternativních metodách společných–eh–prožitků. Na druhou stranu, alespoň by z toho nevzešla žádná uslintaná mláďata.
“Su-Su,“ chtěl jsem mu snad i něco nabídnout, v prvním případě sebe, ale zarazil jsem se dříve, než jsem vůbec vyslovil jeho jméno. Moje horkomyslná hlava skončila ihned pod vodou, což mi přišlo nedostačující. Nejraději bych sám sebe teď viděl alespoň 30 metrů pod zemí. Vždyť já neměl ani tušení, jak tu nabídku poté skutečně vyplnit! Nabízel jsem něco, co jsem pravděpodobně nemohl dokončit. Třeba je zkušenější než ty. Nabízela mi má mysl, no když jsem se na něj koukl, tu možnost jsem zavrhl. Jak kvůli jeho nevinnosti, tak proto, že bych se pak musel zbláznit žárlivostí.
Díky tomu, že jsem šel hlouběji do vody, byli mé neklidné partie usměrňovány ledovou vodou, no pak měla přijít chvíle, kdy jsem měl vylézt ven, což mě zneklidňovalo. Na břehu jsem na něj čekal a snažil se vytěsnit z hlavy to, co mi řekl, ale zdálo se to být nadvlčím úkolem.
Proč mě tak dráždil? Zakňučel jsem ve své mysli.

// Borůvkový les

Suzume dal najevo, že není dvakrát nadšen, že čtu jeho myšlenky. Nebylo se čemu divit, taky by se mi nelíbilo, kdyby se mi někdo hrabal v hlavě. Kdo ví, co by tam našel. V duchu jsem se musel ušklíbnout. Jsou věci, myšlenky, které vlastně ani nevnímáme, no projdou nám hlavou. Právě tyto „mimo“ myšlenky, můžou být těmi nejhoršími. Možná je perfektně vnímáme, jen si namlouváme opak, abychom nemuseli sami sebou opovrhovat.
“Už jsem ti říkal, že to neumím ovlivnit,“ řekl jsem na svou obranu a otočil pohled. Problém byl možná v tom, že jsem to nikdy opravdu netrénoval. Nevěděl jsem jak, to za prvé. A taky, pak bych přišel o tuto skvělou výmluvu. “Věřím ti, že mi nic netajíš. Jen na mě mysl ostatních stále doléhá. Je to jako neustávající hluk,“ povzdechl jsem si. Někdy jsem si přál moci zažít naprosté ticho. Zatím kam jsem se hnul, tak mě pronásledovali duše ostatních. Pokročil jsi, Blue. Teď už tě můžou pronásledovat i mrtvá těla. Zachvěl jsem se.
“Ona možná, no já bych měl rád kožich v jednom kuse,“ sklopil jsem pohled. “Přitom jsme dřív byli přátelé,“ povzdechl jsem si. Proč nerespektovala to, jak jsem se rozhodl žít? Vždyť jsem jí to vše slušně vysvětlil.
Suzume vrhl k vodě a já první chvíli nejistě postával kousek opodál. V břichu jsem měl hladovou díru a pokud bych se napil, jen bych jej tím podráždil. “Nemáš hlad?“ No on si vzal kus z kořisti. Já se toho nemohl nai dotknout. Sešel jsem k němu blíže. “Takže jdeme skrz?“ Zeptal jsem se a pak vešel do vody. Proud nebyl až tak silný, voda se dala bez větších problémů přebrodit. “Dávej na sebe pozor,“ starostlivě jsem na něj koukl. Byl tak… malý.
“Tak kde to vázne?“ Viděl jsem, že na mě jen divně kouká.

//Jak to vypadá s tvou aktivitou, Růženko Šípková?

“Ne?“ Koukl jsem na něj. V žádném případě moje mysl tuto odpověď nebrala, jelikož jsem měl dost dobré důvody myslet si opak. “Poslouchej své myšlenky s větší pečlivostí, drahý,“ pronesl jsem zamyšleně a tiše. Od kdy jsem na něj takový?
Rozešel jsem se za klimbajícím pozadím mého partnera. “Sentimentální? Že váháš. Vždyť mě znáš, jsem takový vždy a pořád,“ bylo to jako mé druhé jméno a byl jsem v tom zatraceně dobrý. Proč bych se toho měl vzdávat? Možná proto, že to nikdo neviděl jako dobrou vlastnost. Ale proč? Vždyť máme city, tak proč je neprojevit? K čemu jsou, pokud je máme zavřeny v sobě? Po nohou taky chodíme, protože nám narostly. Ještě jsem neviděl vlka, co by se plazil po zemi jako had – tedy, muselo by to být fajn. Už by mě nikdy nebolely nohy, ale víte, co se říká o naději – přináší věčné utrpení.
Hlas v mé mysli mi přes to napovídal, že bych měl na sobě zapracovat a těchto nevítaných myšlenek zbavit. Co je to vůbec za hlas? Jsou to hlasy našich mrtvých přátel, nebo je to jen gramofon? Jak můžeme mluvit sami k sobě, to jsme natolik sebestřední?
“Kam plánuješ jít?“ Zeptal jsem se jej zaujatě. “Minule jsme šli na sever, co zkusit jih?“ Nabídl jsem a koukl směrem, kde jsem měl kdysi domovinu, nebo spíš náhradu domova. “Jen se musíme vyhnout obloukem jednomu místu,“ pousmál jsem se. “Cora by nás ráda usmažila,“ vzpomněl jsem si na myšlenky, které na mě doléhali. Nebyla zrovna nadšená, to opravdu ne.

=> řeka Mahtaë

// Zzzzzz.... Vstávat a cvičit! Už je ráno!

“Nepřijde mi to zrovna jako blbost,“ poznamenal jsem nesouhlasně a pak jsem pomalu sklopil pohled. “Ale víš co? Tak to neřeš,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou, jako by to nebylo důležité, no opak byl pravdou. Zajímala mě každá jeho část, byť se mohla zdát bezvýznamná. Nechtěl mi to říct, cítil jsem to z něj a věděl jsem, že bych byl nerozumný, kdybych to z něj chtěl vymáhat, ale samozřejmě mě to mrzelo. Já se snažil odpovídat na všechny jeho otázky, pokud se zeptal. Samozřejmě jsem mu nezačal sám od sebe vykládat o svých strašidlech pod postelí, no ani jsem se nevyhýbal odpovědím, jelikož on byl ten, komu jsem v koutku duše věřil.
Smál se mi do tváře. Ucítil jsem, jak se ve mně něco stáhlo a moji tvář i tělo opustili navenek všechny emoce. Těch vnitřních jsem se samozřejmě zbavit nemohl, no ty venkovní jsem uměl tlumit dost efektivně.
“A baví tě to? Ovládat mě?“ Usmál jsem se, no v tom úsměvu nebyla ani stopa po štěstí. Spíše ironie, no můj hlas byl stejný jako má tvář – prostě nic. Jen jsem to mimochodem konstatoval a díval se mu pevně do očí. Ach, tyhle mé nálady. Chvíle, kdy jsem měl chuť opustit všechno a vše. Přetrhat kořeny a vazby, být sám. Trvalo to vždy jen pár vteřin, ale měl jsem z toho strach. Co když to jednou přetrvá déle?
“Zajímá mě, co si myslíš. Je to pro mě nejdůležitější, ale prostě jsem se tak narodil. Řeším i ostatní, jako by na tom záviselo mé přežití,“ což vlastně záleželo. Pokud se někomu znelíbím, jaký bude mít problém mě dostat? Tailla už mi ukázala, jak je pro ni lehké mě zabít. A jak lehké je pro mě zabít ji?
Prohlížel jsem si svého přítele a přemýšlel jsem. Jak jsem se k tomuto vlastně dostal? Nenašel jsem to, co jsem chtěl, ale to, co jsem v skrytu duše hledal a pokus je pro mě kvůli tomu všemu speciální místo v pekle, nazývejme ho trůn. Protože tento svazek není jako jiné.
Suzume se rozešel jedním směrem s jistým nadšením a já to pochopil tak, že už chce jít. “To chceš vyrazit teď hned?“ Koukl jsem na Storma, no nevypadal, že by na mě měl mít v blízké době čas. Tak to je a tak to bude. Tvůj přítel se hnul dál, má vlčata a smečku, už na tebe nemá čas. Nemá čas na ty, co stále někde bloudí a hledají se. Naprázdno jsem polkl. Chci jednoho dne rodinu, může mi ji dát? Sjel jsem Suzumeho pohledem, pak jsem se usmál a pomalu jsem kývl. “Pojďme, provětrat si hlavu jen pomůže,“ hodlal jsem to v sobě vše pohřbít na hromadu pocitů, které se neměly vracet. Tato hora hrozila, že se kvůli své velikosti, zřítí.

// Odjíždím teď na týden pryč, odepíšu až tak 11. - 12. Nezlob se. :)

// Přežij to, brouku.

Zamrkal jsem a chvíli mlčel. “Proč ne?“ Zopakoval jsem po něm a pohodil jsem rameny. Napadala mě celá hromada důvodů, proč by si členové rodiny navzájem neměli ubližovat. Trochu ironie ne, Blue? Vždyť tebe fotřík vykopl z domova, protože tě mel prý moc rád. No jasně. A tvoje sestra se tu potuluje, ale ani si tě nenajde. Raději bude se svými lepšími přáteli. Ty máš tedy co říkat o rodinné lásce. Můj úžasný vnitřní hlas, jenž mi vždy dokázal dokonale zkazit náladu, se opět ozval a svou přítomností mi zlepšil den. Naprázdno jsem polkl a snažil jsem se to ignorovat, jako bych se snad mohl přenést přes tuto vnitřní samomluvu. Asi těžko, tohle jsem měl od malička. “Udělal jsi jim něco?“ Musel jsem se zeptat. Pokud by mu chtěli blížit v rámci pomsty, to bych pochopil. Proč by mu ale jinak ubližovala rodina?
“Já vím, hrdino,“ na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsem viděl jeho postoj. “Věřím ti to,“ mrkl jsem na něj. Snažil se působit jako silák a udělat ze sebe většího. Mělo to podobný efekt, jako když si dítě vezme máminy podpatky- super-rozkošné, ale absolutně nesplňující původní účel.
Lekl jsem se. Jak to bylo dlouho, co mě oslovil někdo Blueberry místo tlapičko a nebo Blue? Ano, byl jsem větší než on ve všech fyzických směrech, ale stačilo aby trochu přitvrdil hlas a cítil jsem se jako malé vlče, po kterém někdo šlape. “Myslím, že jsem se tak už narodil. Neustále napnutý, starající se o to, co si kdo myslí,“ rezignovaně jsem si povzdechl. Prostě jak se říká – starého psa novým zvykům nenaučíš.
Jeho hlas pak opět zjemnil, což mě mírně uklidnilo, no zůstal jsem stále v pozoru. To co řekl, mě rozehřálo u srdce. Lhal bych, kdybych se tvářil, jako že to se mnou nic neudělalo. “Děkuji,“ řekl jsem vděčně.
“Víš, pořád mám starost, že ti někdo ublíží. Přitom jsi nejspíše silnější než já. Větší než já,“ pousmál jsem se. Ano, vzhledově to znělo jako hloupost, ale síla ducha byla dle mého důležitá taky. A můj duch byl jen jako nějaká pokřivená troska, zatímco on měl ještě na svět šťastný pohled.
"Měli by jsme někam jít, na nějakou dlouhou výpravu," prohlížel jsem si ho. Zažít nějaké dobrodružství, abychom měli na co vzpomínat a jednou to vyprávět," usmál jsem se na něj. Moje mysl v tomhle měla jasno - chce to mít jednou komu vyprávět.

Jeho návrh byl absurdní, něco roztomilého? Jak může být něco, co už zaklapalo bačkorami, roztomilé? Ano, zajíček ušáček je velmi roztomilé zvíře. Ty chlupy, velké uši, roztomilé černé oči. Vždy mi bylo líto, že musím něco takového sníst, no ve chvíli kdy už to bylo mrtvé, se ta roztomilost záhadně vytratila. Třeba když z něj stříkala krev, nebo mu chyběla hlava. Najednou to nebylo tak k „sežrání“ ale už to bylo jen k sežrání.
“Netuším, jak moc se dá mluvit u mrtvoly o roztomilosti, no nepřijde mi to moc na místě. Spíš bych řekl, že vezmu něco menšího – něco méně děsivého, jako je třeba zrovna zajíc,“ navrhl jsem. Myšlenky mi samovolně zabloudili k Ferdovi, mému starému kožešinovému příteli. Obyčejná kožešina ze zajíce, která mi v těžkých časech dávala rady o životě. To zní, jako by se mnou bylo něco v nepořádku. Samozřejmě mě napadlo, že bych jej mohl přivést zpět k životu, alespoň na chvíli. Jenže z něj už moc nezbylo, ani jsem netušil, kde se teď nachází. Navíc, pohled na levitující kožešinu by nebyl moc příjemný. Pravděpodobně je mrtvý už tak dlouho, že bych jej už oživit ani nedokázal, nebo z něj na to zbylo moc málo.
“Rodná smečka?“ Zamračil jsem se a odtáhl se, abych mu viděl do očí, no zároveň jsem zůstával tak, aby se naše hrudníky stále dotýkaly. “Proč by ti chtěli ublížit?“ Zeptal jsem se se zájmem v hlase a prohlížel si ho. Věděl jsem, že Suzume má v sobě něco, co mi ještě nesvěřil. Ten hlas v jeho hlavě, ani se nikdy nezmiňoval o své minulosti. Jako by se ji pokusil pohřbít. Buďme upřímní – já mu taky ještě nesvěřil celý svůj životní příběh, ale ne protože bych nechtěl, ale protože nebyla vhodná chvíle a netušil jsem, jestli by o to stál. Navíc – v čem byl můj příběh zvláštní? Má chvíle štěstí, chvíle deprese. Chvíle osamocení, ale i bandy přátel. Takhle to má každý příběh, přes to já ten jeho chtěl znát. Zajímalo mě, co prožil. Ovlivnilo to to, s kým tu teď stojím.
“Neschopný?“ Koukl jsem mu překvapeně do očí. Jak jej to mohlo vůbec napadnout, že bych si to o něm myslel? Zavrtěl jsem hlavou. “Vím, že by ses o sebe dokázal postarat sám. Suzie. Jsi silný. Možná někoho nepřepereš, ale máš jiné karty v rukávu. Tvoje pusa je tak hovorná, že jakoukoliv konfrontaci nakonec stejně rozmluvíš,“ usmál jsem se. “Jenomže jsou věci, které nemají za účel ti fyzicky ublížit. Některé ti mají ublížit vnitřně a proti těm se těžko vzdoruje. Jak se říká – můžeš někomu ublížit fyzicky, ale zlá slova vždy vyhrají,“ naprázdno jsem polkl. “To co jsem předtím chtěl říct bylo, že jsi se mnou,“ dokončil jsem tu otevřenou větu. “Já a ty – jsme oba samci a pro ostatní to může být něco zvláštního, moc často se to tu neobjevuje. A jsou jedinci, jenž věci, které nejsou běžné, označují za špatné. Podle mě jsou to idioti, ale přes to takoví jsou,“ posmutněle jsem se na něj pousmál. Já už něco takového dobře zažil. Byl jsem ještě malý, když mě viděli s Maxisem v mé rodné smečce. Já byl tenkrát zmatený, ale jen jsem věděl, že jej nemůžu dostat ze své hlavy. Vždy když jsem se na něj podíval, měl jsem ten pocit bolesti u srdce a věděl jsem, že je to jeho chyba. Hajzl. A ostatní? Ti když zjistili, že mi dal šanci, tak si na mě vždy vylévali svou špatnou náladu. Ponižovali mě, nadávali mi. Nemohl jsem dopustit, aby tohle udělali i Suzumemu.
“Netrápí mě, že by mě mohli urážet, ale trápí mě, že by mohli urazit tebe,“ prohlížel jsem si ho. “Pokud ti někdo ublížil kvůli tomu, že jsme spolu-„ opět jsem se varovně zamračil a nechal jsem tu větu otevřenou.

Suzie se tvářil, jako by to bylo dokonce něco dobrého. Ano, samozřejmě. Má to určitě své výhody. Mohl jsem si říkat pán smrti, nebo zabiják. Kdybych odvázal ty šátky a jeden použil jako pásku přes oči a jeden jako plášť, určitě bych byl úžasný super padouch. Ale nic takového nepřicházelo v úvahu, což znamenalo, že tu zůstávalo hlavně to špatné. Nejhorší byl však ten pocit, jako bych cítil v ústech hlínu a v mysli odumřelou tkáň.
“Pravděpodobně? Jen nevím v jakém rozsahu, a nebo jak dlouho,“ povzdechl jsem si. Kontrolovat magie je vždy obtížné. Jednu chvíli to máte pod kontrolou, pak se na chvíli otočíte a hoří vám pod tlapami. “Předtím jsem to udělal například neúmyslně, proto mě to tak vyděsilo. Měl bych to trénovat, jako každou jinou magii, ale nevím jak to provádět. Moc se mi do toho nechce a netěším se na to vidět, jak se nám tu po lese producírují mrtví,“ to by taky připomínalo jedny z mých děsivých snů. Všude mrtví vlci, napůl rozpadlí, sápou se po mě a chtějí mě taky zabít. Zachvěl jsem se.
“Máš pravdu, nevíš jaký to je pocit. Znám jen jednu, která by to mohla vědět, ale té se už ptát nehodlám. Myslím, že to ale překonám. S tebou,“ zadíval jsem se mu láskyplně do očí. Byl to sice jen malý vlček, ale cítil jsem, že v jeho přítomnosti dokážu cokoliv.
Suzie se najednou zvedl a rozešel se směrem ke mně. První mě napadlo, že jsem ho začal nudit, obejde mě a půjde pryč. On to ale neudělal. Přišel přímo ke mně a natiskl své tělo na to mé. Cítil jsem, jak mu bije srdce. Jak se mu při dýchání hýbou žebra. Také jsem cítil, jak se jemně chvěje. Na tváři se mi objevil široký úsměv. Ano, přesně tohle na mě platilo. Stačilo aby projevil svou náklonost a já měl pocit, že se rozpustím.
“Takhle nemluv,“ zamrmlal jsem. “Nikdy bych nedovolil, aby mi tě někdo zakousl. Pokud se o to někdo pokusí, tak bude mít co dočinění se mnou,“ zabořil jsem čumák do jeho srsti. “A až s ním skončím, tak bude mít víc než jen špinavý kožich,“ řekl jsem varovně. Do mysli mi vplula vzpomínka, jak jsem tak jednou podpálil nějakou vlčici. Už jsem si nepamatoval, kdo to byl, ale byl jsem na tom v té době dost špatně. Kaien, smečka, Maxis. Tolik věcí, až jsem se nechal jednoduše vyprovokovat a střelil po ní ohnivé koule. A udělal bych to znovu. Musel jsem uznat.
“Hlavně mi musíš okamžitě říct, kdyby ti někdo chtěl ublížit, ano? A ne jen fyzicky. Jestli na tebe bude někdo zlý, třeba kvůli tomu že jsi se-„ odmlčel jsem se. Ano, chtěl jsem říct, že je se mnou. Tohle bylo něco nového pro mě, pro něj a nejspíše i pro všechny ostatní. Stále jsem se cítil zmateně, že jsem se do něj mohl takhle zbláznit. Jako by můj mozek nefungoval tak, jako mozky ostatních vlků. Jako by se do mě někdo naboural a přeprogramoval mě. Ostatní to mohli brát špatně, smát se nám, nebo si na nás potají ukazovat. Hodlal jsem i takové řádně potrestat.
“Prostě pokud na tebe bude někdo zlý,“ dodal jsem a olízl mu něžně ouško. Pak jsem se na něj zadíval. Tolik pro mě znamenal, jak to bylo možné? Jak jsme mohli být schopni lásky? Kde se vůbec bere?