Gallirea - Příspěvky uživatele

//Přímořské pláně

Po cestě mi hlavou bloudili radostné i starostné myšlenky. V Suzumeho hlavě jsem často slyšel hlas, jenž na něj promlouval. Ano, i já sem tam slyšel promlouvat své vnitřní hlasy. Buď nepřejícný zmetek, a nebo egoistický narcis. Jako bych já stál mezi nimi a byl ta správná rovnováha. No Suzumeho ten hlas oslovoval „bráško“ a Suzume na něj promlouval stejně, nebo ještě k tomu o něm smýšlel jako o Arimovi. Netušil jsem, zda je úplně dobré povídat si se svým mrtvým bratrem a zda to není nějaká náznak budoucích psychických poruch. Také jsem se ptal sám sebe, zda bych neměl začít žárlit, nebo se dokonce bát, že jsem jen náhrada za Arimu. Mrtvý je mrtvý. Co víc ještě chceš?
“Do huby ti sami neskočí, ale rozhodně je lehčí lovit zajíce, než lasičky,“ alespoň já to tak viděl. Zajíci v našem lese byli často líné vyžrané kuličky, které utíkali poprvé v životě, když jsem se je pokusil sníst. Navíc pach Borůvek všude kolem snižuje schopnost orientace všemu, co tam žije. Bohužel i nám. V zimě to však bude horší, zajíci se schovají a nám nezbude nic, než jít lovit velká zvířata. Proto jsem také nechápal, že se Storm tak moc těší na zimu a sníh. Jako hlava smečky by měl chápat, jak těžké bude uživit všechny ty krky.
Došli jsme až k oné řece. Chvíli jsem vedl Suzumeho podél ní, až se objevilo místo, kde se rozvětvovala a mi ji museli přejít, abychom mohli jít nadále rovně.
“Musíme se dostat na druhý břeh,“ koukl jsem na jeho drobné tělo. “Ať mi tě to neodnese,“ řekl jsem škádlivě, no pak jej smířlivě pohladil ocasem po boku a sám jsem pomalu vešel do vody. Jelikož se již schylovalo k zimě, tak nebyla zrovna nejteplejší. Zalapal jsem po dechu a chvíli zůstal zmraženě stát. Pak mi došlo, že moje magie ohně mě může zachránit. Jak to jen bylo možné, jsem nechal vodu změnit teplotu. Po chvíli jsem ucítil, že je poněkud teplejší než dříve. Samozřejmě jen kolem mě.
“Tak honem, kdo je na druhém břehu poslední, je padavka,“ zasmál jsem se a rozběhl se kupředu. Ovšem s úmyslem, nechat Suzumeho vyhrát.

// Agh, teď se tě bojím. :D

//Zlatavý les

Udělal jsem to. Překročil jsem pomyslnou hranici lesa a tím jsem potvrdil čin, který měl tohle znamenat. Již jsem nebyl nadále členem Zlatavé smečky a již jim nebyl ani Suzume. Oba dva jsme před sebou měli náhle novou cestu, kterou se nás život měl dát. Společnou cestu.
Nádech, výdech. Zastavil jsem se a otočil. Čekal jsem, až se s ní Suzume rozloučí, nemusel jsem to vidět, a až za mnou přijde. Můj pohled bloudil po vysokých stromech. Po louce, kde rostly máky. Nyní tam bylo již pusto. Další známka toho, že Neon je někde pryč. Mrzelo mě, že jsem svůj odchod nemohl říct přímo jemu. Ale čekat na něj? To by bylo zdlouhavé. Ale jednou, až ta pláň rozkvete, věnuji mu ta slova.
Nikdy na něj nezapomenu. Tenhle les byl nádherné místo, ale musel jsem jít dál. Nebo spíš se vrátit zpět. Držet se a žít minulostí nebylo dobré. Ale mě to vyšlo.
Po chvíli jsem zahlédl Suzumeho drobné tělo a usmál jsem se. Jak já byl rád, že sem přišel a že se to opravdu děje. Pokud se teď probudím, tak budu opravdu, ale opravdu naštvaný. “Jsem tak rád, že jsi tady,“ přešel jsem k němu blíž a otřel se mu čumákem o tvář. “Se mnou,“ dodal jsem ještě a zadíval jsem se na něj. Nehodlal jsem se již k Winter vracet. Bral jsem to nyní jako uzavřené do doby, než se ukáže.
“Věřím, že budeš šťastný. Postarám se o to,“ nemohl jsem dovolit, aby toho litoval. Zvedl jsem pohled k nebi. “Chtěl bych ti ještě říct záplavu nějakých kýčovitých hezkých slov, ale nevypadá to moc hezky. Máme v cestě přejít řeku a nechtěl bych to dělat při nějakém špatném počasí, nebo po tmě,“ měl jsem z toho trochu hrůzu. Už tu nebyla Neyteri, aby nám postavila mostek. Navíc jsem chtěl už jít i z důvodu, že jsem měl dost hlad. Poslední mé jídlo byl divočák, kterého jsme skolili se Stormem. A to už je nějaká doba. “Máš hlad? Já pořádný,“ povzdechl jsem si a rozešel se směrem k již zmíněnému místu. “Ještě že jsou v Borůvce tak chutní zajíčci,“ olízl jsem si ústa a chvíli se zamyslel nad Felixem. Jak rád bych mu sdělil, že jsem konečně šťastný. On už však dávno splynul s přírodou natolik, že se rozložil.
//Řeka Mahtaë

//Blueberry se už pomalu vydala pryč a pohodila svými rudými vlasy. ^^
No hate. Pobavilo mě to. :D

//OPRAVA

// Jedlový pás
Tlapy jsem pokládal na tvrdou a studenou zem. Musel jsem u toho vypadat komicky, kdy až vidíte vlka, co vypadá jako baletka? Ale byl to účel. Pokoušel jsem se země dotýkat co nejméně. Dělal jsem dlouhé kroky a nohy zvedal co nejvíce do vzduchu. Proč? Nechtěl jsem obrůst lišejníkem, jako vše okolo.
Atmosféra zde byla zvláštní, běhal mi z ní mráz po zádech. Připomínala mi nějaký hřbitov, nebo scénu z mých nočních můr. Čekal jsem, že na mě každou chvíli vyskočí nějaká potvora a ukousne mi hlavu.
I dech se zde stával viditelný, dokonce jsem měl pocit, že jej můžu i slyšet. Cítil jsem neskutečnou touhu křičet, nebo mluvit. Litoval jsem, že jsem sebou nevzal Suzumeho. To ticho mě spalovalo a děsilo víc, než vše ostatní. Vnímal jsem i tep svého srdce a řídil jím své kroky. Postupně se však ticho stalo tak nestravitelné, že jsem si začal pobrukovat nějakou melodii, která mi uvízla v srdci z dětství. Sice jsem na sebe určitě musel ještě více upozornit, ale něco mi říkalo, že obyvatelka tohoto místa o mě stejně už ví.
Všude kolem mě byly kameny, tedy spíše obří balvany. Všechny byly porostlé mechy a lišejníky. Jak se sem asi tak dostali?
“Hej, kam jdete? Co děláte?“ Ztuhl jsem na místě a pohledem sjel okolí. Nic. Jen tiché stromy lemující cestu. Ještě s větším strachem jsem se rozešel dále po pískové cestě. Kamenů přibývalo, lišejníků taky. Moje touha utéci taky narůstala.
Zastavil jsem před zříceninou. Tak se jí říkalo, no i tak byla stále majestátní. Její hradby se tyčili až do nebes. Z místa šel strach i respekt. Muselo to tu být staré tisíce let. Ale Suzume měl pravdu, proč bydlí v takové chatrči, když může mít vše, na co si vzpomene?
“Pojď ke mně, jen pojď,“ další nával touhy utéct. Něco ve mně však bylo silnější, něco co mě nutilo pokračovat v cestě. Co by si asi pomyslel, kdyby ses teď vrátil s prázdnou?
Obcházel jsem to staré místo. Jako by snad nikde nebyl vchod, ale po paměti jsem jej přece jen našel. Stále vypadal, že se každou chvíli zřítí a zavalí nevítané návštěvníky. Naprázdno jsem polkl, tiše si popřál hodně štěstí a pomalu jsem se začal protahovat škvírou mezi balvany, abych se dostal dovnitř.
Málem jsem se tam kvůli svému zadku zasekl, ale po chvíli mé tělo přeci jen proklouzlo. Ocitl jsem se ve tmě netušíc, jak ji najít. Netušil jsem, proč tu je a jak se jí zavděčit. No věděl jsem kdo je ona. To slovo mi v mysli vyvstávalo rudými písmeny. Smrt. Kožich se mi při té myšlence ježil.
Našlápl jsem na tvrdou kluzkou podlahu. Mé drápy zacinkaly o mramor. Ten zvuk byl tichý, ale zde mi trhal uši. Měl barvu jako samotné zdi. Vše bylo z těžkého černého mramoru, sem tam zlatá žilka, ty v té temnotě však šly jen málo vidět. Tohle však nebylo to, co mé oči uchvátilo. Pohled mi padl na onu zelenou zář, jenž se odrážela od stěn. Pomalu jsem se za ní rozešel jako v hypnóze. Byl tak okouzlující, také bych jej chtěl umět. Došel jsem až k ní. Její teplo mi dýchalo na tvář. Bylo jiné, než teplo mého ohně. Také spalující, ale mělo v sobě jistou černou magii, která z něj šla cítit.
Přes to, jak jsem jim byl fascinován, dokázal jsem odvrátit tvář. Něco mi říkalo, že tohle není důvod, proč se zde nacházím. Měl jsem hlubší poslání. Rozešel jsem se tedy dále do zříceniny v tiché touze majitelku najít. Bylo mi však jasné, že ona se objeví, až ona bude chtít.
S tichým cinkáním jsem se pohyboval, až jsem do něčeho kopnul. Mírně jsem sebou cukl a potlačil ženský výkřik, jenž se mi rodil v hrudi. Byli to kosti. Malé kůstky, které byly však dost velké na to, aby patřili vlku. Byl tohle snad i můj osud? Doufal jsem, že ne. Měl jsem jí přeci co nabídnout.
Uslyšel jsem zvláštní zvuk. Zvedl jsem hlavu. Nade mnou byly staré schody a z nich jako by na mě hledělo tisícero očí. Najednou se ozvala rána a oni vyplašeni se slétly přímo ke mně. Černá křídla mi hladila tvář a zuby škubali kožich. Pak najednou všichni uletěli. Místo nich se zde objevila ona. Nebyla na žádné dlouhé představování, zrovna mě povalila k zemi. Šla na to rychle. Svými drápy byla nepříjemně blízko mé tváře.
Podíval jsem se na ni. Byla taková, jakou jsem si ji pamatoval. Divoký vzhled, který však v té tmě nešel dostatečně ocenit. Její zelené oči zářily. Byly plné zloby a šílenství, také ale poznání. Musela vidět tolik životů odejít. Z toho se musí každý zbláznit. Snažil jsem se něco říct, něco namítnout, ale ona mi tlačila na hrdlo. Pokusil jsem se něco říct, ale ona mě zarazila.
“Nemluv!“ Řekla formou příkazu a nebyla jiná možnost, než ji poslechnout. Z jejích úst se linul pach, který nelze slovy popsat. Zvedal se mi z něj žaludek. “Co tady zase chceš? Tohle je můj domov! Můj rozumíš?!“ Syčela zvláštním hlasem a já nebyl schopen slova, jak mi na krk tlačila. Tak tak jsem mohl dýchat. Klapla mi svými dlouhými ostrými zuby u dost důležitých krčních tepen. Naprázdno jsem polkl. “Ty se nebojíš smrti?“ Zadíval jsem se jí přímo do očí. Jak těžká otázka. Nevěděl jsem přeci, co vlastně smrt znamená. Co to přinese? Co je po ní? “A co je po smrti?“ Zeptal jsem se tiše. Ona mi na to však neodpověděla. “Jestli chceš, můžeš to rychle zjistit,“ zavrčela a pak však odskočila. Já se pomalu postavil na rozklepané končetiny. Pes co štěká, nekouše. Tak mě to kdysi učili, no bylo mi jasné, že tohle nebude ten případ. Určitě kousala ráda. Měla k tomu slušnou výbavu blýskavých zubů.
“Omlouvám se, že vás ruším v tuhle jasnou noc,“ začal jsem pomalu. Hrál jsem si s časem a v hlavě skládal puzzle. Jak reagovat? Jak se chovat? Jak k ní přistupovat? Kamarádsky? Podřízeně? Nebo tak, že mám navrch?
Podívala se na mě s jistou dávnou opovržení a neochoty. “Můžeš se už vyžvýknout?“ Její hlas byl protkán onou neochotou, stejně jako tahle zřícenina. Všechno na mě křičelo, že mě tu nechce. Že jsem vetřelec, kterého je nutné dostat pryč.
Když mi nebudeš skákat do projevu, bude to rychlejší. Neubránil jsem se ironické myšlence. “Rád bych ti přednesl zajímavou nabídku,“ dal jsem jí jakousi naději. Očividně to nebylo to, co by pohnulo jejím světem, protože její pohled nadále zůstával stejný, možná ještě o něco horší. Nerozmáčkla mě na místě snad jen proto, že by to tu pak musela uklidit.
“Mám kamínky a prosbu,“ ona jen zamlaskala a opět mě přerušila. “Kamení je všude spousta,“ ohradila se docela inteligentně. Na chvíli mi vypadla slova a ticho jsem vyplnil poklepáním drápy na mramorovou podlahu. “Ale jak budeš moci žíti s myšlenou, že jsi přišla o ty, které ti teď nabízím?“ Šlo vidět, že to už s ní něco udělalo. Zavrtěla se a svém místě a pak však opět ztuhla a odmítavě na mě hleděla. Hodlal jsem použít poslední plán. Zatřásl jsem tlapkou, až z mého šátku vypadl drahý kámen. Začal jsem si s ním nevinně pohazovat mezi tlapami. “Je tak hezký, viď? Věřím, že bys jej chtěla. Doma mám ještě spoustu takových. Můžeš si je vzít i bez toho, abys mi něco dala. Ale smrti, ty přece nejsi zlodějka,“ zahleděl jsem se na ni. “To je potupné. Ale chytrá výměna, to je na tvé úrovni,“ mrkl jsem na ni. Ona už to nevydržela, skočila mým směrem, mě odhodila a kámen si stáhla k sobě. Naštvanýma očima mě propalovala. “Budeš mít co chceš! Víc! Ale vypadni!“ Moc jsem nechápal, co tím „víc“ myslí, ale neřešil jsem to. Bral jsem to tak, že mé prosby budou vyslyšeny. “Víš já chtěl bych-„ ucítil jsem ostrou bolest na rameni. Naštvaně a překvapeně jsem na ránu koukl. Jak se objevila, tak zase i zmizela. Nechápavě jsem se na smrt zadíval. “Vypadni! Jinak ti rozsápám xicht a tomu štěněti venku taky!“ Zamrkal jsem. Ví i o něm? Ihned jsem se otočil a rozběhl se pryč.
Smrt není hodná babička, která dá to, co slíbí. Ano, chtěla to, co Blueberry nabízel a proto nabídku přijala. A ani nebyla lhářka, řekla, že dostane víc. To však neznamenalo to, že se mu to bude líbit. Dala Bueberrymu navíc něco, o co nežádal. Věc tak nečistou, že ji mohla ovládat jen sama smrt. Moc nad mrtvými. Nyní byla v jeho tlapách, nekontrolovaná bomba, o které zatím neměl ani tušení.
// Jedlový pás

// Objednávka:
ID - M02/Země/9* (180 kamenů)
ID - M02/Myšlenky/5* (100 kamenů)
ID - M02/Vzkříšení/ 9 * (180 kamenů)
Celkem: 460 kamenů + 25 % sleva za loterii ( 25 % z 460 = 115) takže kamenů odečteno: 345

Situace skončila docela bizarně. Dostali jsme se do fáze, kdy jsem v podstatě mluvil já s Winter a Suzume sem tam něco plácl, ale stejně se to tak nějak ztratilo v naší konverzaci. Alespoň já to tak momentálně viděl, jelikož jsem byl rozčílený. Dokonale to vystihovalo větu, kterou jsem měl tolik rád. Nebojte se říct, jak se cítíte. Stejně to nikoho nezajímá. Tedy, mě zajímalo, jak se Suzie cítí. Byl jsem momentálně ale natolik rozčílený, že jsem nebyl schopen dát cokoliv najevo.
Hlavně ji nezabij. Když někoho zabiješ, tak zemře. Opakoval jsem si v mysli a snažil se uklidnit své naštvané emoce. Vždyť jsem tolik neměl rád, když se jimi někdo až přehnaně řídil. Tak proč jsem najednou byl natolik vytočený? Protože ti na něm záleží.
“On to asi nečekal nikdo, ale prostě se to stalo,“ okomentoval jsem tak nějak samovolně. Jako by mé tělo pomalu přepínalo na autopilota, aby zachránilo churavou mysl. Ona to očividně nedělala, protože pořád fňukala nad ztrátou Suzumeho. Jak může ztratit něco, co není její? A má cenu nad tím brečet? Nebrečte nad rozlitým mlékem, brečte nad tím, jak je váš život k ničemu.
Winter vyznala své city k Suzumemu. Alespoň tak to vyznělo. Prý k němu cítí to stejné, co já. Měl jsem chuť v tu chvíli Suzumemu na zadek nalepit velkou nálepku s mým jménem, aby pochopila, že je můj. Ano, uvědomoval jsem si, jak je to pokrytecké. Jí říkám, že si jej nemá přivlastňovat, zatímco já to beru jako samozřejmost. “Přeneseš se přes to,“ vydechl jsem nakonec. Najednou jsem dokázal pochopit, proč se takhle chová. Kdyby ona získala Suzumeho místo mě, taky by mě to zranilo.
“Měli bychom již jít,“ souhlasil jsem s Winter. Pro ni to muselo být tím těžší, že jsme tady. Sama si to nejlépe srovná v hlavě. “Borůvkový les je kousek, najdeš jej jednoduše. Přijď, až se s tím trochu srovnáš,“ mluvil jsem již klidněji. Stále však jsem nebyl v normálním rozpoložení.
Ucítil jsem známý pach a brzy i uviděl známé chlupy. Chvíli jsem mlčel a pak naprázdno polkl. Teď se tu opravdu nehodila. Byla jako balíček instantní dobré nálady. “Coro, prosím,“ vydechl jsem vážně. “Teď se to nehodí. My už odcházíme a Winter ti to určitě vše vysvětlí,“ koukl jsem na ní a pak na Suzumeho. Ten to ovšem dokázal opět krásně pokazit. Propíchl jsem ho pohledem, když ji oslovil „kotě“ a zamračil jsem se. “Pojď,“ vydechl jsem mrzutě a rozešel se pryč z lesa.
// Přímořské pláně

“Tak poslouchej ty nádhero,“ všechna ta snaha o hodného plyšáčka Blueberryho byla pryč. Chovala se přecitlivěle? Tak ať má proč.
Rozešel jsem se za ní na to místo, kde si lehla jako hromádka neštěstí. Dost nevkusná, abych podotkl. Ta její myšlenka o mém nebytí. Přivřel jsem oči do úzkých štěrbinek a následně jsem je široce rozevřel. Dej si pozor, aby si ty vůbec ještě byla.
Snažil jsem se mírnit můj hněv, přes to jsem na ni tak trochu křičel. To bylo ale v pořádku. Každý ví, že pokud křičím, nic se skoro neděje. Pokud ale začnu mluvit pomalu a potichu, tak další fáze je zabíjení.
“Víš jaký je rozdíl mezi přátelstvím a partnerstvím? Vy můžete být dále kamarádi. Ale já a on,“ hodlal jsem jí vykřičet do obličeje, že je teď prostě můj. Že jsme partneři, že se máme rádi, že spolu budeme žít a že ho hodlám rozmazlovat. A že jí určím nutný odstup 100 metrů. To všechno jsem však polkl a nahradil to nádechem a výdechem. “Uvědom si, že to co děláš, je vrchol sobectví. Jste přátelé, ale nevlastníš jej. Má právo se rozhodnout, kde bude žít a koho chce po svém boku. To že si vybral mě, je pro mě neskutečná pocta a nikdy jej nezradím. Nejsem ten, kdo by mu ublížil. Nejsem nestálý, nebo lživý. Udělal bych pro něj první poslední. Ale ty – děláš jen dotčenou chudinku. O nic nejde, dál jste kamarádi, jen bude žít jinde. Jen teď Suzume někoho má,“ nadechl jsem se. Hněv ve mně bublal, protože to co dělala. Hrát na city? Co čekala? Že snad stáhne ocas a vše vezme zpět? Pokud ano, tak za to ona zaplatí.
Následně se do toho vložil i Suzume. Řekl v podstatě to stejné co já. Že nešlo o žádnou výměnu. Jen tedy on to podal tak nějak něžněji. Nadechl jsem se, abych jí do obličeje vmetl něco ve stylu „já ti to říkal“, ale Suzume mě oslovil jménem. Mým jménem. Tak mi doposud snad nikdy neřekl. Vždy pro mě měl rozkošné přezdívky. Mělo to jediný význam, umlčet mě. Já to pocítil. Přivřel jsem oči a napnul se. Bylo to jako přilít olej do ohně, nebo hůř, benzín.
Udělal jsem krok dozadu a mlčky si sedl. Můj pohled byl jasně nad věcí. Pohled jsem držel na ní a celé mé tělo bylo napnuté. Byl jsem připraven zakročit, pokud udělá něco, co se mi nebude líbit. Už jsem byl totiž ve fázi, kdy to bylo dost osobní a já byl značně nasrán. Měla jen jedinou správnou možnost – smířit se. Jinak uvidí, co umím.

Chystal jsem se odejít po boku Suzumeho do západu slunce, když se tu objevila ta bílá pohroma. Okamžitě jsem ustal v pohybu. Stoupl jsem pevně na všechny čtyři a vypjal hruď. Musela pochopit, že to já jsem tady ten velkej kluk a nemá nic zkoušet. Taky by ta její bílá paráda mohla trošku změnit barvu. Nebo dokonce zmizet úplně.
Chtěl jsem dát nevinný náznak Winter, že si nemá u Suzumeho dělat šance. Stoupl jsem si k jeho boku a jemně jej špičkou ocasu pohladil po boku. Pak jsem ji pak nechal a upíral pohled do bílých očí té vlčice. Byla celé bílá, tak nezajímavá.
“Zdravím,“ řekl jsem neutrálně a koukal na ni. Moje tvář byla chladná, nehodlal jsem si hrát na to, že k ní chovám nějaké vřelé emoce. Taky jsem se ale kvůli Suzumemu dost držel. Kdybych ji potkal sám, neměl bych důvod stát tak daleko od ní a nevyhrožovat jí. Už jen to, jak po něm a po mě koukala. Jako by se jí nelíbilo, že tu jsem. Jako by si dělala naděje, že by snad mohla být na mém místě. Nebylo těžké poznat, že o něj měla zájem. Ale měla smůlu, Suzume byl teď můj. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Suzume na ni na rozdíl ode mě reagoval pozitivně. Jistě, byla to jeho kamarádka, tak proč by to neudělal? Nemohl jsem čekat, že najednou bude klidný a odměřený. Do jejich rozhovoru jsem se nezapojoval a jen poslouchal na půl ucha. Bylo mi úplně jedno, kde Winter byla, když tu nebyla. Vlastně bych byl rád, kdyby tu zase brzo nebyla. Momentálně totiž jen ničila to, co se právě stalo. Bylo to tak čerstvé a já se bál, že to ještě není jisté. Co když si to rozmyslí?
Suzume ze sebe pomalu dostával to, o co šlo. Měl jsem obrovskou chuť mu to slovo vzít a prostě to na ni tvrdě vybalit s posměšným úšklebkem, no ovládl jsem se. Jen jsem souhlasně přikyvoval a nespouštěl jsem z ní pohled. Chtěl jsem vidět každou její reakci. Navíc v mém pohledu šlo znát jasně to, že to tak prostě bude a ona s tím nic udělat nemůže.
“Ano, vše co právě Suzie řekl je pravda. Není to žádná tragédie, můžete se přece sem tam vídat dál,“ v mém hlasu zněl jasný nesouhlas s vlastními slovy, no musela být vyslovena, abych to bílé stvoření uklidnil.
“Jako členku smečky tě pověřuji tím, abys bránila území a poté vyřídila Neonovi, že jsme odešli. Tohle místo není pro nás a nemá smysl jej zabírat jiným, kteří zde mohou najít domov,“ hodil jsem po ní pohledem. “Mě a Suzumeho již čeká budoucnost jinde,“ dodal jsem jasně. Musela hlavně pochopit, že tu není žádná možnost, že půjde s námi. Borůvková smečka byla plná, místo bylo jen pro vyvolené. A Suzume byl můj vyvolený.

// Ruším tedy přechod.
Mě jako hráči to je celkem fuk, Blueberry tě sežere možná za živa, jinak je ale hodnej. Fakt.

Věnoval jsem mu jeden z mých dokonale zmatených pohledů. “Nejsi? Tak proč-„ zmlkl jsem náhlým uvědoměním. Nechtěl jsem se v tom rýpat. Chtěl jsem být jen šťastný, to znamenalo umět přejít drobnosti, o kterých nejspíše nebylo vhodné mluvit. Nemohl jsem se snažit porozumět na silu každé maličkosti, brzo se jeho řeč těla naučím i bez příruček či nápověd.
Suzie si musel všimnout mých očí. Jejich výrazu, když mluvil o Winter. Neříká se o nich jen tak, že jsou brána do duše. U mě to byla pravda. Z mé tváře se nedalo nic moc vyčíst, no z mých očí? Tichá žárlivost, bolest a snad i majetnost. Bylo těžké být zamilovaný a vědět, že v srdci toho jiného se musíte s někým prát. Ano, já taky měl rád i Storma, nebo Ney. Ale nemluvil jsem o nich. Jedna má část měla chuť začít a vyprovokovat jej. Aby věděl, jak se cítím.
Žárlivost ale nemohla být silnější než to, co jsem cítil. Nedovolil jsem si to. Chvíli jsem hleděl na to plyšákové stvoření, jemný kožich, malé tělo. Jak bych mu mohl dovolit se s někým prát? “Pokud ti na ní tak moc záleží,“ chvíli jsem se odmlčel. Teď byla poslední šance si rozmyslet to, co jsem chtěl říct. “Udělám to za tebe,“ neřekl jsem to moc nadšeně, no odhodlaně. Jak jsem mohl být nadšený z toho, že se budu prát za někoho, kdo mi není zrovna vhod? Ještě jsem s ní ani nikdy nemluvil, no chtěl jsem s ní být někdy sám. Aby jasně pochopila, že se má držet zpátky. Nepochybuji o tom, že bych Winter dostal, kdyby se o něco pokusila.
Nechtěl se loučit s lesem, to bylo pochopitelné. Vždyť pro něj zatím nic neznamenal. Pro mě taky ne, proto odcházím. No přeci jen mi ten les něco dal a něco zase vzal. Jak bych jej mohl opustit beze slova?
Popošel o pár kroků dál, aby mě nechal provést můj rituál. Nechal za sebou jen těch pár slov, která mě hluboce zahřála. Byl můj. Teď to řekl. Stále ve mně bylo trochu pochybností, protože to neřekl. Nikdy nic neřekl, vždy to nějak obešel. Ale já to nyní vzal jako svolení. Je můj. Mohl jsem si na něj dělat nároky. Mohl jsem jej chránit, milovat. Usínat vedle něj, dotýkat se jej. Být jeho.
“Neboj se. Královna musí znát pokory,“ vydechl jsem za ním a pak už se soustředil na les. Na tiché rozloučení, které však mohl slyšet i on.
“Děkuji Ti.
Nikdy jsi pro mě nebyl domovem. Přes to si se stal místem, které mě dalo dohromady. Přijal si mě, když mi bylo nejhůře a dal mi naději jít dál. Stal si se jako odrazovým můstkem pro mou další sílu. Naučil si mě, co to znamená cítit,“ můj pohled zabloudil na chvíli k Suzumemu. “Rok života jsi mě zde nechal strávit. Byl to rok, který již nemůžu vrátit ani na něj zapomenout. Nebyl ani nejhorší, ale ani nejlepší. A proto odcházím. Chci být šťastný, ale tohle není můj domov. Můj domov je tam, kde jsem byl kdysi. A taky je můj domov tam, kde bude on,“ opět se můj pohled stočil k němu. Zbytek jsem nedokázal říct nahlas.
Mám strach. Mám strach, že to bere jen jako hru. Moje srdce není schopné snést další bolest. Chci, aby tohle vyšlo. Aby tohle bylo opravdové.
Pak už jsem jen pomalu kývl k lesu a rozešel se za Suzumem.
“Tak pojď,“ usmál jsem se na něj a rozešel se směrem z lesa.
“Copak jsi dělal, když jsem s tebou nebyl?

Taky mě napadlo uďělat vedlejší roli, ale rozmyslela jsem si to. Raději.
Ale Storm jako nevinná oběť by byl určitě fajn.

//Psáno mobilem-možné překlepy. Autokorekce je nevyzpytatelná.

Jeho třas jemně ustal. Nejspíše získal vládu nad tělem, no jeho psychický stav? Nebyl jsem si vědom nějaké změny. Stále jsem z něj cítil tu nejistotu a strach z neznáma. Vždyť tě mám rád a chci být s tebou. Co je krásnějšího než lásku dát a v lásce být milován?
Jeho hlas se zatřásl neskrývanou agresí. Jako by v něm má slova vyvolala hněv. To ale vůbec nebyl jejich účel. Vždyť měl cítit to teplo, co tahle slova dávají. Cítit radost, dojetí. On reagoval opačně. "N-není třeba hněvu," zašeptal jsem rozhoděně a sklopil tvář. Co jsem dělal špatně?
Čekání na pár slov. Nekonečná propast ticha. Zdála se nepřekonatelná a já ani netušil, zda chci opravdu vědět, co je za ní. Co roste na druhé straně.
Vyvolal ve mě spíše otázky, než klid odpovědí.
"Tvoje? Tvá? A co je tvá? Jen kamarádka?" Nevadilo mi, že má někoho rád. Já měl taky rád Storma, Ney a další. Ale není rád, jako rád. Chtěl jsem jen vědět, že mi s ní neuteče.
"Takže ji máš rád jako kamarádku? Jinak ne?" Stále jsem o tom ujišťoval sám sebe. "Pokud ji neplánuješ mít raději než kamarádku, tak mi to nevadí, ne tak úplně. Žárlivost nezmizí. Bude to bolet, budu se bát. Ale dokážu s tím žít. Ale bez něj?
Jeho otázka v mysli rozzářila mé rudé oči. Jako by v nich najednou tančilo svůj tanec tisíc plamenů. Láskyplně jsem se na něj natiskl a otřel se čenichem o jeho tvář. "Můžeme jít klidně hned, Storm tě rád pozná," přivřel jsem oči a dotýkal se jej. Uvnitř jsem pukal štěstím. "Jen bychom se tu s tím měli rozloučit," koukl jsem okolo trochu nostalgicky.
"Suzie, si teď můj?"

Byl jsem blízko něj, takže jsem mohl cítit, jak se chvěje. Mohl jsem to přičítat zimě, ale tak to nebylo. Jeho vnitřní stav prostupoval ven jeho křehkým tělem. Chápal jsem, je to velké rozhodnutí. Musí si přiznat, že něco cítí. Musí opustit smečku. Ale pokud to udělá, budu tam já a druhá smečka. Náš společný život.
Konejšivě jsem mu ocasem přejel přes útlý bok. “No tak, prosím,“ vydechl jsem prosebně a koukl mu do očí. “Nechci, abys byl tak vystresovaný,“ starostlivě jsem koukl do jeho očí.
“Ano, Borůvky,“ řekl jsem souhlasně. Jeho vtip jsem přešel jen nejistým úsměvem, ten však zas rychle zmizel. Nebyl jsem schopen momentálně udržet nějaký výraz tváře. Ale musel to přeci pochopit. To co se uvnitř mě teď odehrávalo. Všechno, celá má budoucnost, vše teď viselo na jeho slovech. A on to tak protahoval, copak mi to nemohl prostě říct? Ať vím zda se radovat, nebo jít a zničit se do zapomnění.
Nejspíš se Neona bál. Jen jsem pohodil rameny. “On to pochopí. Nemá právo nás zde držet a je to rozumný vlk,“ jo to zrovna. “Navíc tu už dlouho nebyl. Není hloupí ani nemilosrdný, pochopí to. Má tu spoustu jiných vlků,“ koukl jsem po okolí a pak zpět na něj. Jistě, bude mi to tu chybět, ale s Borůvkovým lesem se to nedalo srovnat. Ne vzhledově, ale to byl domov. Tohle jen náhrada.
Zmínil její jméno. Už jen to mi dokázalo naježit srst na krku a já se přikrčil a zachvěl. Pořád se o ni staral, myslel na ni. “Prosím, buď upřímný. Cítíš k ní něco? Máš ji raději než mě?“ Upíral jsem na něj oči. Jako bych odstranil úplně všechny ochranné štíty a vystavil se mu. Otevřený a bezbranný. Tak jasně zranitelný. Čím jsem byl horší než ona?

Pomalu jsem přikývl a neoddaloval se od něj. “Ano Suzie, do druhé smečky,“ můj hlas byl laskavý a vstřícný. Jako bych mluvil na tu nejdražší květinku. “Odešli bychom spolu, věnoval bych se ti každým dnem. Splnil bych všechna tvá přání, kterých bych byl schopen,“ slíbil jsem láskyplně a pevně. Nebyly to jen plané sliby. Hodlal jsem to všechno dodržet.
Zaslechl jsem útržky z jeho vnitřního boje. Cítil jsem, jak je nerozhodný, no trochu mě hřálo to, že byl spíš na straně toho odejít. Vyber si mě prosím. Pomyslel jsem si prosebně. V mých očích musela jít znát ta láska a naděje. Jemně jsem jej ocasem hladil po boku. Jak může někomu tak moc záležet na někom jiném? Bylo to jen krátkodobé opojení? Netušil jsem, ale nemyslel jsem si to. Pokud mi to bude opětovat, nejsem ten, kdo by zapomínal. To na mě se vždy mé protějšky vykašlaly. A to jsem věřil, že vše dělám správně. Megan se raději nechala konejšit od mého kamaráda a Kaien? Ta prostě ochladla.
“Jsem si jistý tím, že by tě tam chtěli. Jsi úžasný vlk a alfa je navíc můj kamarád. Když mu řeknu, že mě děláš šťastným, tak to určitě povolí,“ byl jsem si tím dost jistý. Storm byl dobrý vlk a byl ke mně vždy hodný. Navíc, řekl jsem mu již o Suzumem, když mě to trápilo. Řekl mi, ať následuji své srdce. Když mé srdce chce být s ním, tak jak by mohl být proti?
Jeho větu jsem přešel s něžným úsměvem. Sklonil jsem se k němu a něžně ho olízl na tváři. Pak jsem mu čumák zabořil do místa, kde tlouklo jeho srdce. “Dám ti tolik tepla, kolik si jen budeš přát,“ zahleděl jsem se mu do očí a stále poslouchal jeho srdce. Tlouklo tak rychle, jako to mé.
“Láska hřeje,“ vydechl jsem.