Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě v mé hlavě ani nedozněl tený krutý smích, když Suzume otevřel své oči. Zůstal na mě chvíli hledět s jistým úsměvem, ze kterého se mi dělalo až mdlo. Stačil jeden jeho pohled a lehl bych mu k nohám. Mlčky jsem se na něj usmál, jako by bylo vše v pořádku a neděsila mě má mysl. Olízl jsem mu místo za uchem. "Vstávej zlati, měli bychom se ještě podívat domů, než se vydáme na tu výpravu," zatahal jsem ho v naléhání za ucho a pak se rozešel po jeho boku směrem zpět domů. Tu cestu již jsme měli párkrát prochozenou a zdála se mi již i mírně obtěžující - to nemohl být nás les větší, aby to k němu bylo z každého místa blízko?
Zdravím, Blueberry. Doufám, že sis užil časy, kdy jsi byl sám. Protože teď jsem tady já. Krutý smích. Mrtvá již není mrtvá, nikdy víc.
//Borůvkový les, přes řeku

S provokativním úsměvem jsem se natáhl tak, abych byl vysoký, jak to jen šlo. "No já nevím, Suzie. Odsud vypadáš jako malý brouček," úsměv na rtu se změnil v jistý široký škleb, a já nevinně pohodil ohonem. On mě provokovat mohl a já jeho ne? Tak by to nešlo. Věděl jsem, že na téma své tělěsné konstrukce je poněkud citlivější, ale já jej chtěl popichovat. Měl jsem chuť mu tak vrátit pár věcí, žímž bych si rozhodně nevysloužil medaili za přítele roku. Jeho emoční neschopnost vůči mně, mě dostávala do úzkých. Sice jsem nebyl žádná princezna, ale toužil jsem po obsypání okvětními plátky, lasičky do úst a šeptání něžných slov. On se nezmohl ani na zběžný kompliment, což mé srdce neslo těžce.
"Ale já ho fakt vymeju!" Ujistil jsem ho hlasitě a ještě chvíli nejistě přešapoval na místě. Když se ovšem začal smát, mírně ublíženě jsem sklopil uši, no dovolil jsem se k němu posunout o něco blíže.
Brzo na nás padla únava a šli jsme spát. Já se držel blízko něj, jako bych se bál, že mi uteče, no dlouho jsem nemohl zaspat. Miloval jsem jej a byl jsem si tím jist, ale moje srdce stejně nebylo šťastné. Věděl jsem jaký je už na začátku, ale já potřeboval ty jemné malé skutky, jenž by mi dokázali, že pro něj něco znamenám.
Po několika hodinách jsem naštěstí s těžkou hlavou pomalu usnul. Probral jsem se přes to dříve jako on. Již bylo šero, slunce mělo každou chvíli ukázat svůj líc nad tou nekonečností. Ale ráno nepřineslo jen slunce, ale i příliv. A já mohl dost jasně vidět, jak se podél hladiny moře nachází pás pokladů, jenž moře pustilo ven. A bylo to jako hřbitov. Spousta mrtvých těl krabů, kteří museli opustit náš svět.
Zavřel jsem své oči a pokusil se utišit ty rudé plameny v mých očích. Z těch těl na mě doléhalo tolik síly. Byla to jako nějaký energie, ze které jsem dokázal čerpat energii. Ovšem byla černá jako temná noc. Jako sama smrt. Ale její žár byl tak lákavý, že jsem jí dovolil do mě vstoupit, ovšem pomalu. První pouze energii z jednoho těla a když jsem tomu tak učinil, pochopil jsem, že nyní můžu tomu tělu dělat loutkaře. Otevřel jsem oči a sledoval, jak pomalu mršina vstává, klepe klepety, otáší se a přechází po jiných z mrtvých těl. Jaké to musí být, přecházet po tělěch svých mrtvých bratrů? Na tváři se mi objevil nepřítomný zvrácený úsměv. Krab přešel k jednomu z těl a svými silnými klepety začal jednoho slabšího jedince krájet na kousky. Jaké to je, rozřezat svého bratra? Byl jsem tím fascinován. A ta temnota přehlušovala část, jenž to chtěla zastavit.
Proč zůstávat u mála, když můžeme mít více? Ucítil jsem tolik energie, jako nikdy. Všechna mtvá těla se pomalu postavila a já cítil, jak jejich nepatrná síla burcuje mým tělem. A to byli tak malý. Co kdybych použil větší zvířata? Nebo samotné vlky? Moje armáda. Vlastní armáda, čekající na mé rozkazy. Pousmál jsem se. Co by se s tím dalo udělat?
Podíval jsem se na spícího a nic netušícího Suzumeho. Kéž bych mohl cítit i jeho sílu, ale on stále dýchal. Pomalu jsem nechal kraby jít k jeho tělu. Chtěl jsem jeho sílu, chtěl jsem ji cítit! Musela být má!
Škubl jsem sebou, jako bych se probral z tranzu a všechna těla popadala.
Na co to myslím? Zhrozil jsem se. Jako by ta síla ovládala moji mysl a měnila to, kým jsem. Můj smysl pro dobro a zlo. Všechny emoce. To něco unitř mě prahlo po moci a doposud to bylo hluboko pohřbené. Tohle prokletí, jenž mi nadělila sama smrt. Tahle magie. Musel jsem být opatrný.
Opatrný? Nebo slabý?
Uslyšel jsem její smích.

Opravdu mě právě nazval atraktivně zarudlým? Moje oči se na chvíli tvářili jako z pohádky o roztomilém koťátku. Úsměv nešel moc zastavit. "Ale vždyť mě máš přece rád," ušklíbl jsem se a pak se trochu rozpačitě usmál a odmlčel se. Já ho rád měl. Netušil jsem jak moc, v tom jsem nebyl moc dobrý, ale věděl jsem že hodně. I když jsem z toho měl strach. Je smutné když se dva milují a nedokáží spolu žít, jako to bylo u mě a u Kaien. Nebo u mě a u Megan. Bylo to dávno, ale někdy - dřív jsem si říkal, že byla chyba se toho vzdát přes to, že ti nebylo 100% času dokonalé. Byl jsem nešťastný kvůli tomu, že nejsem pořád šťastný. Přitom štěstí se skládá hlavně z těch chvilek klidu, kdy se nic moc neděje, ale jeden má zázemí a nehrozí mu nebezpečí. A i ty chvíle malého zla musíme počítat.
Pohodil jsem rameny a tak nějak naznačil oblouček hlavou. "Prostě všude tady. Kdekoliv co neobsahuje "se mnou,"" pousmál jsem se. "Mám strach, že když tě ztratím z očí, tak tě už nenajdu," řekl jsem o něco tišeji. Nesnášel jsem bolestné flashbacky z minulosti. Nebylo by to poprvé, kdy by mi někdo prostě jen tak zmizel. Ta nekonečná naděje.
Zmateně jsem se podíval na Suzumeho. První jsem si nebyl jist, jestli to myslí vážně, ale když po chvíli nezměnil tvář, polekal jsem se. Netušil jsem, že slanou vodu nemá až tak moc rád. Naklonil jsem tvář tázavě na stranu a zavrtěl jí. "To prosím ne. Nepřežil bych od tebe tak prudkou nenávist," vyšel jsem pomalu z vody, no v bezpečné vzdálenosti od něj a zůstal na něj tiše zírat. Bolelo to, že mě u sebe nechtěl jen kvůli něčemu takovému.
Z mé srsti se vznesl obláček dýmu, jak jsem ji svou magií ohně jemně vysušil. Sice jsem byl již suchý, ale pořád jsem se k němu bál přiblížit blíž. "J-jak najdeme vodu, tak se umyju," zašeptal jsem a prohlížel si ho. "Promiň," naprázdno jsem polkl.

Suzumeho moje polemizování o malých červíčcích moc nepotěšilo. Ono se jako nebylo moc čemu divit, ta představa nebyla nijak delikátní, ale na druhou stranu pro mě byla celkem uklidňující. Sice jsou stále spory o tom, co vlastně po smrti je, ale můžeme si být dost jistý tím, že naše tělo zůstane tam, kde naposledy vydechneme. Tedy - obrazně. Samozřejmě jsou experti, jenž by tělo mohli přesunout, nebo nás spapá medvěd, nebo přijde někdo já a bude si hrát na loutkaře - ale pořád, naše tělo se rozloží. Takže po smrti by prostě nemuselo být nic a nic - s tím jsem si dokázal vystačit.
"Co myslíš, že by mohlo nad nimi být? Smrt a život? To zní jako dost krajní pojmy," nedokázal jsem si moc představit, co by ještě mohlo být nad nimi. Ale co mi máme představu o tom, co vůbec kde je, že. Já měl ovšem polemizování o podobných věcech moc rád. Vlastně bych tak mohl trávit celé dny, ale on nejspíše ne. Byl jiný než já. Tedy býval, když jsem ho potkal bych to snílek, optimista a stále plný energie a dobré nálady. Co byl se mnou, cítil jsem, jak se pomalu mění a přizpůsobuje se mě samotnému. Byl jsem za to na jednu stranu samozřejmě sebestředně rád, protože jsem o něj nechtěl přijít, ale na tu druhou stranu - to by nikdy nefungovalo. Snažil jsem se tedy naopak přizpůsobovat jemu. Sem tam udělat něco praštěného a spontánního. Cítil jsem se přitom i dobře, ale pořád - nevycházelo to z jádra mého srdce, dělal jsem to jen pro to, aby se mnou zůstal. Kdyby jsme se tak potkali o pár let dříve, byli bychom úplně stejní. Ale teď? Byl ze mě starý paprika, který je odsouzen k hovorům o nemožném se stejnými jedinci? Na druhou stranu, třeba Storm byl jako já. Ale on takový byl vždy, i když byl mladý.
"Tak růžová ne? A jaká by se ti líbila?" Zeptal jsem se a zároveň ho s úsměvem sjížděl pohledem. Představoval jsem si ho v různých barvách duhy a byl jsem spokojený snad se vším. Pokud je nezkombinuje všechny dohromady. "Klaun, klaun." Vyvstalo my v hlavě oslovení, které jsem dříve slýchával a mírně jsem se zachvěl. Tailla tímhle nešetřila a já to vždy bral na lehkou váhu, dokonce jsem si to po nějaké době i cenil a svým pestrým vzhledem jsem se pyšnil. Dnes? Už si ani tak moc pestrobarevný nepřijdu. Chodí zde barevnější kreace.
Když jsem si všiml jeho zděšené reakce, moje srdce se potěšeně zachvělo. Pokusil jsem se udržet vážnou tvář, protože - nemohl jsem přeci vypadat, jako že se každou chvíli blahem rozzářím jako lampička. "Neboj se, bublinko. Nenechal bych tě tady," zabořil jsem mu smířlivě čenich do srsti. Voněl tak krásně, jako vždycky.
"Ale no tak - Suzie!" Zamrmlal jsem protáhle a trochu vyděšeně. "Já se k tobě tulit chci!" Tvrdohlavě jsem poskočil na místě, až odletělo pár kapek vody i na něj. Škodolibě jsem se zasmál. "Vždy't je to jen troška vody!"

// Promiň mi, příteli. Napíšu asi až tak 13.

Kmitl jsem k němu pohledem a musel jsem se zasmát. "Třeba takový, ale kdo ví, jaké to v hrobě opravdu je," trochu jsem se otřásl. Jednou nás stíny všechny pohltí, ale nikdo netuší, co to vlastně znamená. Co je pak. "Co když-" zatvářil jsem se veledůležitě. "Všichni ti červy, co když to po smrti cítíš? Jak ti prolézají kožich a koušou tvé maso?" V mých očích bylo něco mezi nechutí a jistou fascinací, no po chvíli jsem se otřepal a násilým tu představu vyhnal ven z hlavy. Raději jsem si představoval nějaké roztomilé věci, jako malé veverky, vlčata, nebo malé veverky.
Postřehl jsem pohled, jímž se na mě Suzume podíval. Byl zamyšlený a já měl chuť mu vejít do hlavy a zjistit, co za ním vlastně bylo. Ale vyjmečně mě jeho myšlenky neudeřili do obličeje, tak jsem si řekl, že to tak nechám a jen mu věnoval povzbudivý úsměv. Věřil jsem, že pokud ho bude něco opravdu trápit a bude si o tom chtít promluvit, tak to udělá. Vždyť jsem zde pro něj.
"Plevel asi ne, řekl bych, že bude dost vybíravý," zasmál jsem se. "Ale stejně tomu nerozumím, vždyť je všemohoucí, tak proč by ho zajímali nějaké kytky, které si může sám vykouzlit?" Kmitl jsem k němu pohledem. "Smrt měla ráda kytky taky, ale pokud vím, tak jen jeden druh a ten už tu snad ani neroste," ale jako bych si ji dokonale pamatoval. Nemohl jsem si vzpomnět na název, ale byli překrásné. A Ney je sbírala.
"Růžová?" Sjel jsem ho pohledem a široce jsem se usmál. "Myslím, že by ti slušelo cokoliv," to že by ke mě s růžovou ladil jsem nějak přešel. Já měl rudou! Žádnou růžovou. Opřel jsem si hlavu o jeho krk a pořádně se nadýchal jeho vůně.
"Asi máš pravdu. Zajímalo by mě, jestli se svět mimo Gall změnil. Pamatuji si jej jen matně. Přemýšlím, zda se někdy vrátit na místo, kde jsem se narodil," podíval jsem se na Suzumeho a raději jsem sklapl. On se vrátit nemohl, podle toho, co mi řekl. "Ale, myslím, že zrovna teď nikam nepůjdu," prohlížel jsem si jej. Na mysl se mi vrátila ta situace u řeky a naprázdno jsem polkl. Raději jsem se zvedl a vběhl do vody. Ano, byla slaná a smrděla tím, ale... byla příjemně ochlazující.
"Pojď Suzie! Noční koupání!"

// Mathae

Podíval jsem se na něj a pousmál se. Chyběl bych mu, kdybych se již nevrátil? On by mi chyběl určitě. Vždyť mě znovu naučil, jak milovat. A co bych dělal bez tváře, na kterou pomyslím jako první, když se probudím a jako první, když jdu spát?
"Ano, prý je tam klid, jenž málo kdo reálně pozná zde na zemi. Ale, myslím, že mám dostatečný důvod na to, abych se určitě vrátil," podíval jsem se na něj a usmál se. Vždyť byl tak sladký a ten smích? Koutky mi zacukaly, no mohl jsem na něj oči nechat. Rychle jsem si olízl tlamu, abych nevypadal, že se směji. A taky, abych skryl ten úžas.
Zastavil jsem se. Mluvili jsme o Coře a já ucítil pach někoho velmi známého. Jenna, vždyť je jako její pravá ruka. Přikrčil jsem se a připravil na to, že sem přiběhne a začně na nás křičet ty své zlé poznámky, ale ona místo toho prostě šla dál, ještě s jedním vlkem. Oddechl jsem si. Ne, že bych se jí tak bál, ale neměl jsem náladu na spory. Vždyť jsem ani neudělal nic špatného a ony mě nutily myslet si, že už nejsem dobrá osoba. Možná to, že jsem nikdy nebyl.
"Cory? Ano. Znám ji sice jen mělce, ale věř mi, že se umí naštvat a to pak bolí všechny okolo. Já sice umím ovládat oheň, ale ona se umí celá zapálit, což je dost nebezpečný,"závistivě jsem přivřel oči. "Taky bych to chtěl umět. Klidně bych to vyměnil za to prokletí," sklopil jsem pohled. Pořád jsem to cítil, i když jsem se na to snažil nemyslet. Mrtvá těla, všude. Rozložená, ale i ještě čerstvá. Tolik smrti a já je mohl všechny vrátit do života. Mohl jsem je vzkřísit.
"Život," zamyslel jsem se. "Co jsem slyšel, tak má rád kytky, na kameny není," možná je člen nějaké té sekty osob, jenž rozhazují kytky a jsou šťastní. "A slyšel jsem něco o tom, že si kolem sebe shromažďuje kytky a ty co tam rostou, jsou ti vlci, jenž se tam rozhodli navždy zůstat," usmál jsem se. "Ale tomu bych nevěřil," zasmál jsem se a pomalu vylezl z vody.
"Nemám tušení, zda může nabídnout nějak závratně něco, co smrt ne, ale určitě sis všiml, že tu chodí různě barevní vlci," odmlčel jsem se. "Třeba já mám tu rudou ještě od smrti, ale ona tohle už prý nedělá a převzal to nějak život a barví vlky. Vlastně to ani není k ničemu moc dobrý, ale - vypadám pak jako frajer, na to nezapomeň. A jde mi k očím," uchechtl jsem se a ucítil pod tlapami první mušličky. Podvědomě jsem šel směrem k moři. Slaný vítr mi čechral srst a já si kousek od místa, kde končily vlny sedl. Hleděl jsem na tu dálku. "Mám tohle místo rád, působí tak - klidně," vydechl jsem. "Neznepokojuje tě to? Ten pohled na to nekonečno? Uvědomění, jak reálně malí jsme?" Vydechl jsem a pousmál jsem se. "Mě to přináší pocit volnosti," vydechl jsem. Chtěl jsem k němu být upřímný a moci mu říci vše. Bylo unavující držet tolik věcí v sobě.

"Neměl jsem žádný konkrétní cíl, ale když nad tím tak uvažuji, rád bych se stavil u života. Sice jsem tam ještě nikdy nebyl, ale vím kde bydlí," chvíli jsem se odmlčel. "Sice jsem z toho trochu nervózní, ale podle všeho by to mělo být daleko příjemnější místo než smrt," pohodil jsem rameny. "Prý se od tama dokonce nikomu ani nechce odejít," tak proč odchází?
"Je to úplně opačným směrem, než jsme šli. Takže by jsme mohli změnit směr a jít dolů, jen - budeme muset projít blízko Zlaťáku, takže pak asi opatrně, aby za námi nepřiletěla naštvaná Cora," uchechtl jsem se, ale přejel mi při tom mráz po zádech. Rozhodně bych nechtěl skončit jako některý z těch stromů. Třeba tak skončila ona po tom, co to viděl Neon. Napadlo mě, ale nelíbilo se mi to. Já ji měl rád, bral jsem ji jako kamarádku a mrzelo mě, jak tohle všechno vzala.
Rozešel jsem se tedy zpět k řece a začal se jí brodit zase zpět, ale ani mi to nevadilo. Bylo opravdu hrozné teplo, takže voda chladila a měsíc nám svítil na cestu. Pohled mi padl na Suzumeho. Sice ano, když vylezl z vody, šlo vidět, jak je malinký, ale dělalo ho to neskutečně roztomilým. "Jsi nádherný," vydechl jsem. "Pořád, ale ve světle měsíce je v tom něco kouzelného," usmál jsem se na něj.
Překvapeně jsem zamrkal a vylezl na druhý břeh. "Drby?" Zamyslel jsem se. Netušil jsem, co mu říct. Vlastně jsem se s nikým kromě jeho a Storma moc ani nebavil. Storm byl moc hodný na to, aby mi něco na někoho naprášil. Jediný, kdo mi kdy vykládal drby s velkým nadšením byla Lexiett. A to už bylo dávno. Zadíval jsem se na oblohu a tiše jsem si povzdechl. Kde té mohl být konec? A Maloboro? Megan? Kaien? Neyteri? Všichni byli pryč.
"Asi tě zklamu, ale ne. I když, pokud chceš pomlouvat třeba Taillu, určitě si něco najdu," zasmál jsem se. "Mám začít u toho, že má na čele přilepenej kámen? Nebo u toho, že určitě po tmě chodí zabíjet nevinné vlčata," to už jsem sice přeháněl, ale moje tichá nenávist k ní byla jako růže. Rostla a rozstla, rozvíjela se a ona ji omlazovala a omlazovala. Jednoho dne možná uschne a odejde, ale to by se musela snažit. A Strom jí určitě odpustí. Je naprogramovaný k tomu být ke všem hodný a sám sebe stavět na druhou kolej.

// Přímořské pláně

Byl jsem dobrým hercem. Díky tomu jsem jej dokázal sledovat s hranou klidností, aby si nemyslel, že mě to rozhodilo. Měl jsem mu být oporou v každé situaci. Tohle pro mě ale bylo něco, v čem bych sám potřeboval nějakou lekci. Samozřejmě jsem věděl, jak to zhruba chodí. Instinkty na mě dost hrubě řvaly, co s ním mám udělat, aby jsem se toho pocitu zbavil, ale - bál jsem se. Měl jsem strach. Nebylo to samozřejmě poprvé, co jsem tento pocit měl, ale vždy jsem jej prostě nějak potlačil do ústraní. Nedělalo mi to moc dobře, ale bylo to jednodušší než se s tím někomu svěřit.
Mohl bych si o tom promluvit se Stormem. Vždyť má i vlčata. Ale to bych se snad raději propadl do země.
"Ale víš," vydechl jsem. Měl by vědět, že jsem ho měl přečteného i bez toho, abych mu musel lézt do hlavy. Přešel jsem ke svému vyvolenému blíže a hlavu mu zabořil do kožichu. Cítil jsem, jak je z toho nejistý a ten jeho zoufalý výdech mého jména. Potřeboval jsem mu nějak pomoci, ale neuměl jsem v tomto najít správnou odpověď.
Jednou s tím něco uděláme, jednou. Chtěl jsem to říci nahlas, ale netušil jsem, nakolik tomu sám věřím.
"To nic zlato. Nemusíme to nijak řešit," jako bych snad věděl jak.

// Mám začít brečet a prosit? Kdy se to zlepší, brouku?

Je to bolest. Nejhorší bolest, kterou ale chceme znovu a znovu. Je to klid. Ležet s někým, dělat hloupé vtipy a nikdy nechtít jít spát, protože by to znamenalo, být na chvíli bez něj. A to prostě nechceš. Je to, když můžeš být sám sebou, protože osoba, se kterou se rozhodnete být, to zvládne. Všechny ty divé věci, všechno to špatné nebo nedokonalé uvnitř vás. Najednou se to vše zdá správné a vy se již necítíte jako blázen. Je to jako vrátit se domů.
Díval jsem se na něj ze břehu, a když se opět zvedl a rozešel se za mnou, zaradoval jsem se. Ne že bych bez něj nebyl schopen vydržet, ale měl jsem ho opravdu rád. Navíc, cítil jsem, jako by ho mé tělo potřebovalo daleko víc jeho blízkosti.
“Křeč? Spíš - Jisté pocity,“ odmlčel jsem se a sklopil pohled. “Ty co máš také,“ tím jsem mu prozradil, že se mu pořád hrabu v hlavě - ale notak! - tolik nám to teď usnadní situaci, no ne? Alespoň nemusím přemýšlet, zda je nějaká šance, že to má stejně.
Prohlížel jsem si ho. Měl jsem zde být pravděpodobně ten, jenž této situaci dá nějaká chod, no já se cítil, jako by mé končetiny byly z rosolu a nervozitou se mi svíraly útroby.

Na břehu jsem se otočil a všiml jsem si, že si Suzume kecl uprostřed řeky na zadek. Šla mu vidět jenom hlava. Nesouhlasně jsem se zamračil. Co když se zvedne voda a odnese mi ho? Navíc, neměl jsem moc touhu stát na místě, potřeboval jsem rozchodit jistý problém.
“Na co čekáš, princezno?“ Zeptal jsem se s úšklebkem a netrpělivě jsem pohazoval ocasem. Když jsem viděl, že se nezvedá, tak jsem si taky sedl a pokusil se o nějaké zkřížení předních nohou, abych zabránil jeho přímému výhledu. Jak rád bych si teď vyměnil pozici se Suzumem, nebo se k němu přidal. Alespoň by mě tak netrápilo, zda to uvidí a chladná voda byla velmi uvolňující. Ne příjemná, ale alespoň jistým způsobem zmenšovala problém.
Do hlavy mi udeřila další z jeho myšlenek, o kterou jsem nestál. To co jsem zaslechl, mi vyrazilo dech. Zachvěl jsem se. On to má stejně? Takže nejsem jenom já, co vlastně? Mysl mi dělala zmatené kotrmelce, jelikož do této situace jsem ještě nikdy postaven nebyl. Mám mu říct, že to cítím taky? A pokud mu to řeknu, tak co pak? Bude něco? Ale co? Co se dá dělat? Jistým způsobem jsem panikařil. Uklidni se, ty nadržený idiote, zanadával jsem si v hlavě. “Pojď ke mně,“ vyhrkl jsem, než jsem to stihl zadržet. Jak mu to naznačit? Aniž bych se pak musel propadnout pod zem a nechat se sežrat červy.
// Co s touhle situací?

//A nakonec se to zaseklo u mě, heh. Promiň, hoří mi termíny a pokud si nechci dát zlatou ránu, tak musím věnovat všechen čas škole.

Moje odfrknutí muselo mluvit samo za sebe, no musel jsem své opovržení vyjádřit i slovy. “Mluvíš nepochybně o Winter,“ podíval jsem se do jeho očí a pak jsem povýšeně vypjal hruď. “Nemyslím si, že by mi měla zrovna ona dávat nějaké rady. Nejspíše by mi poradila špatně, protože mě nemá zrovna ráda. Navíc, pokud se nemýlím – což určitě ne, tak moje magie je na vyšší úrovni, o co se postarala sama Smrt,“ kdyby to byl kdokoliv – ale úplně KDOKOLIV jiný, bylo by mi absolutně jedno, na jaké úrovni magii má. Ale ona? Jakákoliv sebemenší možnost dokázat Suzumemu, že jsem lepší než ona, se musela využít – a ne! Vůbec nejsem dětinský.
Suzume ke mně přiťapkal a já si myslel, že jsem na něj určitě chlapácky zapůsobil a jde mi vzdát hold. Vlastně něco takového udělal, ale to co řekl, bylo tak neočekávatelné. V životě jsem od něj nic takového neslyšel, vlastně jsem to neslyšel nikdy od nikoho. Pootevřel jsem ústa údivem i úžasem a ucítil jsem jemné mravenčení ve vybraných tělesných partiiích. Naprázdno jsem polkl, ústa stále pootevřená. No jo, přišlo jaro a moje tělo to vnímalo více, než bylo třeba. “Mhm,“ vydal jsem ze sebe intelektuálně a prohlížel si ho, jak kousek odchází. Nejraději bych ho obskočil teď hned a tady, jen mi chyběli jakékoliv informace o tom jak. Tedy jistě – měl jsem jakési pudy, jenž mi říkali, co kam patří, ale s ním? Byli jsme oba samci a moje mysl neměla ani tušení o nějakých alternativních metodách společných–eh–prožitků. Na druhou stranu, alespoň by z toho nevzešla žádná uslintaná mláďata.
“Su-Su,“ chtěl jsem mu snad i něco nabídnout, v prvním případě sebe, ale zarazil jsem se dříve, než jsem vůbec vyslovil jeho jméno. Moje horkomyslná hlava skončila ihned pod vodou, což mi přišlo nedostačující. Nejraději bych sám sebe teď viděl alespoň 30 metrů pod zemí. Vždyť já neměl ani tušení, jak tu nabídku poté skutečně vyplnit! Nabízel jsem něco, co jsem pravděpodobně nemohl dokončit. Třeba je zkušenější než ty. Nabízela mi má mysl, no když jsem se na něj koukl, tu možnost jsem zavrhl. Jak kvůli jeho nevinnosti, tak proto, že bych se pak musel zbláznit žárlivostí.
Díky tomu, že jsem šel hlouběji do vody, byli mé neklidné partie usměrňovány ledovou vodou, no pak měla přijít chvíle, kdy jsem měl vylézt ven, což mě zneklidňovalo. Na břehu jsem na něj čekal a snažil se vytěsnit z hlavy to, co mi řekl, ale zdálo se to být nadvlčím úkolem.
Proč mě tak dráždil? Zakňučel jsem ve své mysli.

// Borůvkový les

Suzume dal najevo, že není dvakrát nadšen, že čtu jeho myšlenky. Nebylo se čemu divit, taky by se mi nelíbilo, kdyby se mi někdo hrabal v hlavě. Kdo ví, co by tam našel. V duchu jsem se musel ušklíbnout. Jsou věci, myšlenky, které vlastně ani nevnímáme, no projdou nám hlavou. Právě tyto „mimo“ myšlenky, můžou být těmi nejhoršími. Možná je perfektně vnímáme, jen si namlouváme opak, abychom nemuseli sami sebou opovrhovat.
“Už jsem ti říkal, že to neumím ovlivnit,“ řekl jsem na svou obranu a otočil pohled. Problém byl možná v tom, že jsem to nikdy opravdu netrénoval. Nevěděl jsem jak, to za prvé. A taky, pak bych přišel o tuto skvělou výmluvu. “Věřím ti, že mi nic netajíš. Jen na mě mysl ostatních stále doléhá. Je to jako neustávající hluk,“ povzdechl jsem si. Někdy jsem si přál moci zažít naprosté ticho. Zatím kam jsem se hnul, tak mě pronásledovali duše ostatních. Pokročil jsi, Blue. Teď už tě můžou pronásledovat i mrtvá těla. Zachvěl jsem se.
“Ona možná, no já bych měl rád kožich v jednom kuse,“ sklopil jsem pohled. “Přitom jsme dřív byli přátelé,“ povzdechl jsem si. Proč nerespektovala to, jak jsem se rozhodl žít? Vždyť jsem jí to vše slušně vysvětlil.
Suzume vrhl k vodě a já první chvíli nejistě postával kousek opodál. V břichu jsem měl hladovou díru a pokud bych se napil, jen bych jej tím podráždil. “Nemáš hlad?“ No on si vzal kus z kořisti. Já se toho nemohl nai dotknout. Sešel jsem k němu blíže. “Takže jdeme skrz?“ Zeptal jsem se a pak vešel do vody. Proud nebyl až tak silný, voda se dala bez větších problémů přebrodit. “Dávej na sebe pozor,“ starostlivě jsem na něj koukl. Byl tak… malý.
“Tak kde to vázne?“ Viděl jsem, že na mě jen divně kouká.

//Jak to vypadá s tvou aktivitou, Růženko Šípková?

“Ne?“ Koukl jsem na něj. V žádném případě moje mysl tuto odpověď nebrala, jelikož jsem měl dost dobré důvody myslet si opak. “Poslouchej své myšlenky s větší pečlivostí, drahý,“ pronesl jsem zamyšleně a tiše. Od kdy jsem na něj takový?
Rozešel jsem se za klimbajícím pozadím mého partnera. “Sentimentální? Že váháš. Vždyť mě znáš, jsem takový vždy a pořád,“ bylo to jako mé druhé jméno a byl jsem v tom zatraceně dobrý. Proč bych se toho měl vzdávat? Možná proto, že to nikdo neviděl jako dobrou vlastnost. Ale proč? Vždyť máme city, tak proč je neprojevit? K čemu jsou, pokud je máme zavřeny v sobě? Po nohou taky chodíme, protože nám narostly. Ještě jsem neviděl vlka, co by se plazil po zemi jako had – tedy, muselo by to být fajn. Už by mě nikdy nebolely nohy, ale víte, co se říká o naději – přináší věčné utrpení.
Hlas v mé mysli mi přes to napovídal, že bych měl na sobě zapracovat a těchto nevítaných myšlenek zbavit. Co je to vůbec za hlas? Jsou to hlasy našich mrtvých přátel, nebo je to jen gramofon? Jak můžeme mluvit sami k sobě, to jsme natolik sebestřední?
“Kam plánuješ jít?“ Zeptal jsem se jej zaujatě. “Minule jsme šli na sever, co zkusit jih?“ Nabídl jsem a koukl směrem, kde jsem měl kdysi domovinu, nebo spíš náhradu domova. “Jen se musíme vyhnout obloukem jednomu místu,“ pousmál jsem se. “Cora by nás ráda usmažila,“ vzpomněl jsem si na myšlenky, které na mě doléhali. Nebyla zrovna nadšená, to opravdu ne.

=> řeka Mahtaë