Gallirea - Příspěvky uživatele

Máma mi kdysi říkala, že svěřit se druhým je to, co mi pomůže. Mít přátele. Ale s dospíváním důvěra odchází, naděje se utápí v slzách a imaginární krvi nepřátel. Kolikrát jsem si představoval, jak něčí tělo trhám na kousky a vystavuji jej jako krvavou trofej.
A to i teď.
Čas zabít. Byl to běžný den, dokud jsem k ní nepřišel. Je s ním, švitoří a já tam přibíhám. Nastavuji drápy a za chvíli již srká život z ovocné tůně, do které by dopadla s rozcupovanou tváří. A můj přítel by na to koukal, hleděl by na mě, jak jsem smáčen její krví a pak by mi to vrátil. Mé tělo by dopadlo k jejímu a ta bolest, jenž jsem cítil, by byla pryč. Stejně jako všechno a všichni ostatní.
Najednou jsem zamrkal. Jako bych se probudil prudce ze snu a pořád jej ještě mohl cítit. Cítil jsem temnotu okolo sebe. Lepila se na mě a odkapávala ze mě jako sliz, jenž byl pro ostatní neviditelný a pro mě tak zřetelný. Kousek od nás poletoval motýl. Jeho tělo bylo potrháno, kus mu chyběl a trčeli z něj vnitřnosti. Rozhodně by poletovat neměl. Taky že to byl můj čin. A druhým směrem od nás šla skupinka polo-rozložených brouků směrem k tůni. Moje oči potemněli a nabrali zvláštní temně rudou barvu. Prudce jsem zamrkal a silou vůle zapůsobil na to, aby to přestalo. Motýl se snesl k zemi a brouci ustali v pohybu. Mrtvá byla zase mrtvá.
Jako bych snad ztrácel schopnost sebekontroly. Jako by z tou novou magií přišlo něco, jenž přebíralo kontrolu.
Tento jev pomalu odcházel.
Dostaneš to a mnohem víc. Ta slova jsem si pamatoval.
Podíval jsem se na Vločku, jenž najednou také ležela. Dokázal jsem si uvědomit, že říkala, že je to v pořádku. Přikývl jsem. “Můžeš mu o tom neříci? Nechci, aby věděl, jak nesu jeho chování. Ne od někoho jiného,“ sklopil jsem pohled. Protože pokud by nevěděl vše, myslel by si, že jsem jen enormně otravný kamarád, jenž se na něm stal závislým. Ale jak mohl být tak slepý? Potřeboval jsem s ním být sám. Říci mu to. A k čemu? Aby jsi jej ztratil úplně?
“Mohlo by to zůstat jen mezi námi?“ Netoužil jsem ani po tom, aby to věděl někdo jiný, jako třeba Suzume. To bych pak mohl zůstat sám. A teď snad sám nejsi?
“Jak dlouho jej znáš? A jak dlouho zde žiješ?“

Když cítíte bolest, chcete ji schovat, protože je to slabost a ty se trestají. Přes to s ní ale chodíte a snažíte se najít někoho, komu ji budete moci ukázat. Někdo, kdo nevyužije té slabosti, ale naopak vám pomůže z ní udělat silné místo. A Strom tu bolest nejspíše cítil. Věřil jsem, že ví, že to bolí. A proto jsem mu nemohl odpustit, to co za chvíli udělal.
Ucítil jsem ji také. Poznal jsem ji ihned a věděl jsem, že on taky. Jeho výraz tváře se ihned změnil. Jako bych jej během jediné vteřiny ztratil. Přes to nějaká má naivní část věřila, že teď neodejde. Že jsem pro něj dost důležitý na to, aby mě tady s tou bolestí nenechal – nechal. Odešel téměř ihned s nějakou odbytou omluvou uprostřed běhu. Viděl jsem jen jeho záda. Rozběhl se za ní, jako by to bylo slunce, na které celou dobu čekal. A pokud je ona slunce, co jsem pro něj já?
Jako bych snad mohl cítit to praskání mého nitra. Věděl jsem, že to co dělá má svůj důvod. Všechno má svůj důvod, ale není to o tom důvodu. Ten totiž nikdy nikoho reálně nezajímá. A já na tom byl stejně.
Svěsil jsem hlavu k zemi a pár sekund jen tak stál. Vypadal jsem jako loutka, s níž mírně chvěje vítr – a pak mi najednou někdo ustřihl provázky. Prostě jsem se sesunul k zemi do lehu. Tím pohybem se mi z pod víček vykradlo pár tichých slz. A já je tam nechal, nač je skrývat? Záleží na tom? Záleží na něčem?
Potřebuji být někdo jiný, potřebuji změnit svůj vzhled. Nenávist k sobě samému byla nepřekonatelnou překážkou ve vlastní existenci. Nebyl jsem sám, kdo se s ní potýkal. Co když vlastně ani neexistuji a jsem jen něčí představa zoufalství, nad kterou by mohl pohrdat? Vždyť je to takové klišé. Zamilovat se do nejlepšího přítele a pak trpět. A nakonec všechno je zalito duhou a dopadne dobře. Ale pro mě není stvořen šťastný konec.
Pootevřel jsem oči, abych zjistil, jestli tu Vločka pořád je. K mému překvapení ano. Zůstal jsem na ni nějakou dobu hledět. “Promiň, nemusíš nic říkat. Vím, že tě přivádím do nepříjemné situace,“ nejspíše stejně jako Storm netušila, co cítím. Vlastně to netušil nikdo, což bylo pravděpodobně jedině dobře. Dokud to nikomu neřeknu, mohu to brát částečně jako neexistující a popírat to. Ale dobře jsem věděl, že to existuje. Bylo to až moc reálné.

Storm ji nazval svým potomkem, což jsem dnes již samozřejmě chápal. Dříve mi to však dělalo problémy. Nemohl jsem pochopit, jak to tak může brát – vždyť není jeho a má jiného otce. Časem jsem to ale pochopil. Nezáleží na krvi. Záleží na tom, kdo se o ně staral. A to byl Strom. Témata vlčat jsem ve své hlavě raději moc nerozvíjel. Vždy jsem si je totiž moc přál, ale teď se Suzumem, jako by ta iluze a vize odplula. Protože on mi je nemůže dát a já je nemůžu dát jemu. Já se s tím smířím, ale co on? Opustí mě kvůli tomu jednoho dne? Nebo někde uloupíme prcka nějaké mamině?
Ten pohled jeho očí. Ta ostrost, vztek. Donutilo mě to nedobrovolně udělat krok dozadu a sklopit uši k hlavě. Rychle jsem odvrátil pohled, aby jej neviděl. Věděl jsem, jak teď bolestně může moje tvář vypadat. Věděl jsem, že ji miluje. Přes to všechno, co mu udělala, jí dál miloval. A taková byla pravá láska. Nekritická. Slepá. Naivní. Přál jsem mu, aby tohle cítil, ale zároveň jsem to nedokázal přijat. Vždy byl na její straně. Přes to jak se ona chovala, přes to jaká byla, tak on se vždy postavil za ní a já byl jen ten, kdo se pře s jeho láskou. Bolelo to. Nemohl jsem mu dát to, co ona. Neměl ani tušení, jak moc bych si to přál. Několik dlouhých sekund bylo absolutní ticho a já hleděl do chladné země. “Odpusť,“ chtěl jsem říct, ale nejspíš z mých úst vyšlo jen nějaké tiché zasýpání. Zvedl jsem pohled a zapíchl mu ho rovnou do očí.
Kéž bys věděl. Kdybys věděl, poslal bys mě pryč? Byl jsem tak zavržení hodný.
Když Suzume odběhl, byl jsem mírně vyveden z míry, no ani jeden neměl nějaké uštěpačné poznámky, což bylo dobře. Od Storma by mě to bolelo a od Vločky by mě to pravděpodobně urazilo. Naopak – to jak na nás zírala, když se sem Suzume přihnal mě celkem potěšilo.
Zajímalo mě, co Suzume dělá. Na chvíli jsem zavřel oči a vyhledal jej. Bylo to těžké a chtělo to soustředění – proto jsem taky na chvíli vypnul vše ostatní. A našel jsem jej. A byl s ní. S tou bílou vlčicí, na kterou jsem tak žárlil. Ucítil jsem bolest v hrudníku a stiskl jsem zuby. Tak rád ji viděl. Tak rád se jí dotýkal.
“Měli bychom. Rád bych se prospal,“ sklopil jsem pohled. Příliš mnoho pocitů na mou hlavu.

Pomalým nejistým pohybem hlavy jsem dal Stormovi najevo, že jsem nikoho ze smečky nepotkal. Tvářil jsem se přitom mírně zarputile, jelikož jsem si dokázal představit trápení, jenž přináší být alfou a nevidět některé členy dlouhou dobu. Přináší to otázky typu “ještě se o nás zajímá” “můžu s ním počítat” nebo “vrátí se někdy”. A přesně proto, že jsem se s tímto sám dokázal stotožnit, jsem se rozhodl vrátit zpět před tím, než se vypravím dále.
”Ale my jsme nepotkali živou duši, takže to neber jako špatné znamení,” dodal jsem ve snaze jej alespoň trochu povzbudit.
”Staronového? A koho? Někoho, koho znám? Počkej – nech mě hádat,” na chvíli jsem se zamyslel, no pak jsem to vzdal.
”Kdo to je?” Zeptal jsem se tedy znova.
”Coffin?” Zeptal jsem se s jistou opatrností v hlase a mírně přiklopil uši k hlavě, aniž bych to plánoval. Věděl jsem, že je to jeho syn. Nedokázal jsem si představit, jaké to je, někoho mít. Mít syna. Musela to být velká zodpovědnost, ale hlavně velká spousta citů. A vzledem k tomu, že jeho druhé dítě bylo pryč – tak tohle muselo být těžké. A přes to, že měl klidnou tvář, dokázal jsem vidět do jeho nitra a tušit, že i přes jeho vyrovnanost, jej to někde musí bolet. I když si to sám třeba ještě nepřizná.
”No jo, když tu nejsem společně s Taillou, tak se spory nevyskytují,” ušklíbl jsem se a pak se odmlčel. Netušil jsem, jak je na tom s tímto tématem. Já to bral jako minulost a přes to že jsem ji nenáviděl ještě víc jak dřív, tak teď tu nebyla a já ano – což pro mě bylo dobré znamení. Ale – co on? To jeho pocity byly důležité.
Najednou se mi pod tělem oběvil Suzie a já ucítil jeho jazyk na své hrudi. Kdybych mohl zrudnout, určitě bych zrudl. ”Ahoj zlato,” vydechl jsem překvapeně nad tím, jak se chová. Tolik projevu náklonosti a dožadování se pozornosti jsem se od něj ještě nedočkal. Jeho čumák v mé srsti. Nejistě jsem polkl, když řekl, že se projde. Tedy, chtěl jsem aby byl i samostaný, ale měl jsem o něj starch.
”Hlavně na sebe dávej pozor a vrať se mi,” zašeptal jsem mu do ucha a na chvíli mu naoplátku schoval čenich mezi uši.
”Mám tě tak rád,” zašeptal jsem pak ještě, když se zvedal k odchodu a cítil jsem zvláští tíseň, když se ode mne vzdaloval. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl, načež jsem svůj pohled vrátil k Vločce a Stormovi. Kdybych mohl být rudý, byl bych. Teď jsem se jen tak nějak šťastně usmíval.
”Ehm,” nedokázal jsem si vzpomenout, o čem byla řeč, než se sem přihnal. Srdce mi bušilo o něco rychleji než před tím. ”Suzumeho znáš?” Zeptal jsem se Vločky, jen abych zaobalil to trapné ticho. Storm musel chápat, jak se cítím. Myslím, že mě takto ještě neviděl.

“Suzie?“ Zamumlal jsem tiše a otočil se. Všiml jsem si jen jeho ohonu, jak odchází někam mezi stromy. Na chvíli jsem pocítil jistý pocit úzkosti z toho, že jsem ho nazlobil – ale pak jsem se rozhodl se mu prostě nabourat do hlavy. Co neví – to nebolí – no ne?
Když jsem se ujistil, že je vše v pořádku, byl jsem spokojen. Pak jsem ovšem zaslechl i to, že přesně pochopil mé momentální pocity. To že si chci chvíli užít Stormovu přítomnost. Srdce mi udělalo otočku v hrudi a já se musel pousmát. Když nikdo není perfektní, tak co poté je on? Jaká je vyšší úroveň dokonalosti? Láskyplně jsem se koukal za jeho mizejícím ohonem, no pak jsem můj pohled vrátil do normální úrovně a vrátil jsem svou pozornost ke Stormovi.
Věnoval mi přátelský dotek na krku. Cítil jsem tisíce jehliček v mých zádech. Příjemný pocit elektřiny. Kdyby byl Storm jako já – byl by mým. Tím jsem si byl jist přes to, že mé srdce teď patřilo Suzumemu. Věnoval jsem mu úsměv a pokusil se zahnat ten pocit, jenž mi svíral hrudník. Pocit, jenž se nikdy nedozví – pokud nepoužije svoji vrozenou magii k tomu, aby se vloupal do mé hlavy. Ale věděl jsem, že on takový není. Pokud by věděl, co by udělal?
Když mě ujistil, že neřešili nic důležitého, úsměvně jsem přikývl. Ulevilo se mi. Né – že by mě přímo zajímalo, zda jsem jim porušil nějakou vážnou chvilku – ale pravděpodobně by se pak ode mě slušilo odejít. A to jsem opravdu nechtěl.
“Popravdě nic extra. Dostali jsme se přes řeku k přímořským pláním, kde jsme si trochu pospali,“ najednou jsem si vzpomněl na tu naši chvíli ve vodě, kdy jsme oba jen rozpačitě stáli s tím, že jsme netušili, co teď. Ucítil jsem jisté dloubnutí v podbříšku a rychle jsem tyto myšlenky zahnal. Protože přes to, že jsem již na světě pár let byl, tohle pro mě bylo tak nějak tabu. A rozhodně jsem neměl nikoho, s kým bych o tom mohl hovořit a necítit se přitom asi tak extrémně trapně.
“Chtěl jsem jít k životu, ale první jsem se chtěl ještě ukázat tady – přeci jen, aby sis nemyslel, že kašleme na náš úžasný domov,“ zazubil jsem se. “Nebo na tebe, to bych nemohl,“ usmál jsem se. Nedokázal jsem nyní pochopit, jak jsem bez něj mohl celou tu dobu být. Vždyť mi byl nejlepším přítelem.
“A co vy? Stalo se zde něco, když jsme byli pryč?“ Chtěl jsem i Vločku nějak zahrnout do rozhovoru, aby tu jen nestála a nekoukala po nás. Někdy bych s ní chtěl strávit i nějaký čas sám. Storm ji má očividně rád a já chtěl vědět, jaká je. Zůstal jsem na ní zkoumavým pohledem o něco déle, než by se slušilo. Pak jsem prudce zamrkal a omluvně se usmál. S jistým studem jsem sklopil pohled k zemi.
“Doufám, že tu nebyly nějaké spory,“ pronesl jsem vážně. Kdyby se stalo něco vážného a já tu zrovna nebyl – vyčítal bych si to. Ano, neměl jsem žádnou funkci a tedy jsem neměl ani úplně tu největší povinnost to tu hlídat – ale tohle byla má srdeční záležitost. A já byl toto místo ochoten bránit tělem i duší.

// Přímořské pláně přes řeku

“Ó,“ vydal jsem ze sebe protaženě, aby bylo jasné, že mé myšlenky nejsou úplně nejčistější. “Tu nabídku si zapisuji do paměti na chvíle, kdy budeme samy,“ představa Suzumeho a mě v tomto očistném aktu mě lochtala v podbříšku. Já v hlavní roly, jako nejzkušenější čistič srsti v okolí a pak Suzume – jako špinavá chudinka, kterou zachráním svým zkušeným jazykem.
Po nepříliš dlouhé cestě, jsme společně přeběhli hranice našeho domova. Na tváři se mi usadil potěšený úsměv, když jsem ucítil silný pach mého bratra Storma. Tedy – aby bylo jasno – pokrevní pouto jsme nesdíleli, ale po stránce duchovní jsme byli určitě silně propojeni.
Jelikož jsem právě dorazil do svého dlouhodobého domova, musel jsem se uvést s velkou parádou. Přeci jen – hned po Stormovi jsem byl přece nejstarší člen klubu borůvek. Tedy – nemyslím věkově, nebo vzhledově. Jsem přeci ještě švarný hoch. Ale v době toho, jak dlouho toto území obývám. I když, vlastně Naomi tu byla dříve – ale to si ještě slintala na břicho, to se nepočítá! A Aranel – to bylo to samé! No a Tailla už sem přeci nepatří. Dalo by se říct, že vlastně jsem nebyl nijak výjimečný člen této roty, ale to by mé ego pravděpodobně nepřežilo, takže jsem zůstal u svého tvrzení – hned po Stormovi. A jelikož jsem dorazil do toho svého dlouhodobého domova, tak jsem se s tou velkou parádou prostě uvést musel. Což znamenalo v mém podání hlasité hrdelní zavytí na znamení, že mě mají tady a už nemusejí tesknit.
Proběhl jsem lesem k místu, kde se nacházel Storm v obklopení pár ostatních vlků, kteří mě však momentálně moc nezaujali. Tedy – byla tu Vločka, jenž jsem bral jako jistou formu konkurence, ale momentálně mě poháněla jistá temná sebevědomá síla, jenž všechny pochybnosti smetla pod podlahu. A pak ještě jeho dcera, kterou jsem měl i docela rád a kdybych byl o něco mladší a já o něco starší – nuž, na tom raději nezáleží.
“Stormíku!“ Oslovil jsem svého bratra zdrobnělinou, jenž jsem s naprostým úchvatným nezájmem popřel jakoukoliv jeho autoritu, kterou bych k němu měl cítit. “Jsem doma,“ vyhrkl jsem. “Jsme,“ opravil jsem se rychle. Přeci jen – Suzumeho jsem měl opravdu rád a nechtěl jsem si to u něj pohnojit tím, že mu najednou nebudu věnovat žádnou pozornost.
Jelikož jsem byl stále rozběhnut a chtěl jsem svůj příchod se Stormem oslavit, zabrzdil jsem až tak nějak v něm. Tedy – neshodil jsem jej – jelikož kdo by pak nás staříky sbíral ze země. Ale jen jsem se na něj nějak nalepil a věnoval mu bratrské vlčí obětí. Pak jsem se odtáhl a zůstal na něj spokojeně zírat.
“Vím, že jsem ti moc chyběl, ale teď už jsem zpět, tak nemusíš brečet,“ vydechl jsem hravě, aby pochopil, že přeci jen mé ego nedosahuje až tak astronomických výšin, abych byl něco takového schopen vyříct a myslet to vážně. Pak jsem o něco povážněl a koukl na zbylé obecenstvo. “Zdravím,“ řekl jsem mile a pohodil ocasem. Pak jsem koukl na Storma. “Neruším vás?“ hleděl jsem mu do očí. Měli jsme o čem mluvit a já si jej chtěl ukrást pro sebe, ale rozhodně oni nějaký rozhovor vedli, než jsem se sem přihnal a nebyl jsem až tak nevychovaný, abych si jej prostě odtáhl a nechal jim tu místo něj Suzumeho – kterého jsem se potřeboval na krátkou chvíli zbavit. Měl jsem ho moc rád, ale kdybychom spolu měli být naprosto pořád, tak by ten vztah dlouho nevydržel. Protože nejlepší a nejvážnější vztah můžou mít jen přátelé – protože v dobrém přátelství se každý cítí jako dlužník, zatímco ve vztahu se každý cítí jako věřitel.

//Tak to pak beru. ^^

Krásný vzhled, gratulace. ^^

Jihomoravský kraj, okres Hodonín. Nojo, ten konec světa, kde se už padá dolů.

A co se srazu týče, asi by pro mě nebylo problém ani jedno město, no rozhodně bych preferovala Brno. Ale jak jsme již zjistili, moc se nás neposkládalo.

Ještě v mé hlavě ani nedozněl tený krutý smích, když Suzume otevřel své oči. Zůstal na mě chvíli hledět s jistým úsměvem, ze kterého se mi dělalo až mdlo. Stačil jeden jeho pohled a lehl bych mu k nohám. Mlčky jsem se na něj usmál, jako by bylo vše v pořádku a neděsila mě má mysl. Olízl jsem mu místo za uchem. "Vstávej zlati, měli bychom se ještě podívat domů, než se vydáme na tu výpravu," zatahal jsem ho v naléhání za ucho a pak se rozešel po jeho boku směrem zpět domů. Tu cestu již jsme měli párkrát prochozenou a zdála se mi již i mírně obtěžující - to nemohl být nás les větší, aby to k němu bylo z každého místa blízko?
Zdravím, Blueberry. Doufám, že sis užil časy, kdy jsi byl sám. Protože teď jsem tady já. Krutý smích. Mrtvá již není mrtvá, nikdy víc.
//Borůvkový les, přes řeku

S provokativním úsměvem jsem se natáhl tak, abych byl vysoký, jak to jen šlo. "No já nevím, Suzie. Odsud vypadáš jako malý brouček," úsměv na rtu se změnil v jistý široký škleb, a já nevinně pohodil ohonem. On mě provokovat mohl a já jeho ne? Tak by to nešlo. Věděl jsem, že na téma své tělěsné konstrukce je poněkud citlivější, ale já jej chtěl popichovat. Měl jsem chuť mu tak vrátit pár věcí, žímž bych si rozhodně nevysloužil medaili za přítele roku. Jeho emoční neschopnost vůči mně, mě dostávala do úzkých. Sice jsem nebyl žádná princezna, ale toužil jsem po obsypání okvětními plátky, lasičky do úst a šeptání něžných slov. On se nezmohl ani na zběžný kompliment, což mé srdce neslo těžce.
"Ale já ho fakt vymeju!" Ujistil jsem ho hlasitě a ještě chvíli nejistě přešapoval na místě. Když se ovšem začal smát, mírně ublíženě jsem sklopil uši, no dovolil jsem se k němu posunout o něco blíže.
Brzo na nás padla únava a šli jsme spát. Já se držel blízko něj, jako bych se bál, že mi uteče, no dlouho jsem nemohl zaspat. Miloval jsem jej a byl jsem si tím jist, ale moje srdce stejně nebylo šťastné. Věděl jsem jaký je už na začátku, ale já potřeboval ty jemné malé skutky, jenž by mi dokázali, že pro něj něco znamenám.
Po několika hodinách jsem naštěstí s těžkou hlavou pomalu usnul. Probral jsem se přes to dříve jako on. Již bylo šero, slunce mělo každou chvíli ukázat svůj líc nad tou nekonečností. Ale ráno nepřineslo jen slunce, ale i příliv. A já mohl dost jasně vidět, jak se podél hladiny moře nachází pás pokladů, jenž moře pustilo ven. A bylo to jako hřbitov. Spousta mrtvých těl krabů, kteří museli opustit náš svět.
Zavřel jsem své oči a pokusil se utišit ty rudé plameny v mých očích. Z těch těl na mě doléhalo tolik síly. Byla to jako nějaký energie, ze které jsem dokázal čerpat energii. Ovšem byla černá jako temná noc. Jako sama smrt. Ale její žár byl tak lákavý, že jsem jí dovolil do mě vstoupit, ovšem pomalu. První pouze energii z jednoho těla a když jsem tomu tak učinil, pochopil jsem, že nyní můžu tomu tělu dělat loutkaře. Otevřel jsem oči a sledoval, jak pomalu mršina vstává, klepe klepety, otáší se a přechází po jiných z mrtvých těl. Jaké to musí být, přecházet po tělěch svých mrtvých bratrů? Na tváři se mi objevil nepřítomný zvrácený úsměv. Krab přešel k jednomu z těl a svými silnými klepety začal jednoho slabšího jedince krájet na kousky. Jaké to je, rozřezat svého bratra? Byl jsem tím fascinován. A ta temnota přehlušovala část, jenž to chtěla zastavit.
Proč zůstávat u mála, když můžeme mít více? Ucítil jsem tolik energie, jako nikdy. Všechna mtvá těla se pomalu postavila a já cítil, jak jejich nepatrná síla burcuje mým tělem. A to byli tak malý. Co kdybych použil větší zvířata? Nebo samotné vlky? Moje armáda. Vlastní armáda, čekající na mé rozkazy. Pousmál jsem se. Co by se s tím dalo udělat?
Podíval jsem se na spícího a nic netušícího Suzumeho. Kéž bych mohl cítit i jeho sílu, ale on stále dýchal. Pomalu jsem nechal kraby jít k jeho tělu. Chtěl jsem jeho sílu, chtěl jsem ji cítit! Musela být má!
Škubl jsem sebou, jako bych se probral z tranzu a všechna těla popadala.
Na co to myslím? Zhrozil jsem se. Jako by ta síla ovládala moji mysl a měnila to, kým jsem. Můj smysl pro dobro a zlo. Všechny emoce. To něco unitř mě prahlo po moci a doposud to bylo hluboko pohřbené. Tohle prokletí, jenž mi nadělila sama smrt. Tahle magie. Musel jsem být opatrný.
Opatrný? Nebo slabý?
Uslyšel jsem její smích.

Opravdu mě právě nazval atraktivně zarudlým? Moje oči se na chvíli tvářili jako z pohádky o roztomilém koťátku. Úsměv nešel moc zastavit. "Ale vždyť mě máš přece rád," ušklíbl jsem se a pak se trochu rozpačitě usmál a odmlčel se. Já ho rád měl. Netušil jsem jak moc, v tom jsem nebyl moc dobrý, ale věděl jsem že hodně. I když jsem z toho měl strach. Je smutné když se dva milují a nedokáží spolu žít, jako to bylo u mě a u Kaien. Nebo u mě a u Megan. Bylo to dávno, ale někdy - dřív jsem si říkal, že byla chyba se toho vzdát přes to, že ti nebylo 100% času dokonalé. Byl jsem nešťastný kvůli tomu, že nejsem pořád šťastný. Přitom štěstí se skládá hlavně z těch chvilek klidu, kdy se nic moc neděje, ale jeden má zázemí a nehrozí mu nebezpečí. A i ty chvíle malého zla musíme počítat.
Pohodil jsem rameny a tak nějak naznačil oblouček hlavou. "Prostě všude tady. Kdekoliv co neobsahuje "se mnou,"" pousmál jsem se. "Mám strach, že když tě ztratím z očí, tak tě už nenajdu," řekl jsem o něco tišeji. Nesnášel jsem bolestné flashbacky z minulosti. Nebylo by to poprvé, kdy by mi někdo prostě jen tak zmizel. Ta nekonečná naděje.
Zmateně jsem se podíval na Suzumeho. První jsem si nebyl jist, jestli to myslí vážně, ale když po chvíli nezměnil tvář, polekal jsem se. Netušil jsem, že slanou vodu nemá až tak moc rád. Naklonil jsem tvář tázavě na stranu a zavrtěl jí. "To prosím ne. Nepřežil bych od tebe tak prudkou nenávist," vyšel jsem pomalu z vody, no v bezpečné vzdálenosti od něj a zůstal na něj tiše zírat. Bolelo to, že mě u sebe nechtěl jen kvůli něčemu takovému.
Z mé srsti se vznesl obláček dýmu, jak jsem ji svou magií ohně jemně vysušil. Sice jsem byl již suchý, ale pořád jsem se k němu bál přiblížit blíž. "J-jak najdeme vodu, tak se umyju," zašeptal jsem a prohlížel si ho. "Promiň," naprázdno jsem polkl.

Suzumeho moje polemizování o malých červíčcích moc nepotěšilo. Ono se jako nebylo moc čemu divit, ta představa nebyla nijak delikátní, ale na druhou stranu pro mě byla celkem uklidňující. Sice jsou stále spory o tom, co vlastně po smrti je, ale můžeme si být dost jistý tím, že naše tělo zůstane tam, kde naposledy vydechneme. Tedy - obrazně. Samozřejmě jsou experti, jenž by tělo mohli přesunout, nebo nás spapá medvěd, nebo přijde někdo já a bude si hrát na loutkaře - ale pořád, naše tělo se rozloží. Takže po smrti by prostě nemuselo být nic a nic - s tím jsem si dokázal vystačit.
"Co myslíš, že by mohlo nad nimi být? Smrt a život? To zní jako dost krajní pojmy," nedokázal jsem si moc představit, co by ještě mohlo být nad nimi. Ale co mi máme představu o tom, co vůbec kde je, že. Já měl ovšem polemizování o podobných věcech moc rád. Vlastně bych tak mohl trávit celé dny, ale on nejspíše ne. Byl jiný než já. Tedy býval, když jsem ho potkal bych to snílek, optimista a stále plný energie a dobré nálady. Co byl se mnou, cítil jsem, jak se pomalu mění a přizpůsobuje se mě samotnému. Byl jsem za to na jednu stranu samozřejmě sebestředně rád, protože jsem o něj nechtěl přijít, ale na tu druhou stranu - to by nikdy nefungovalo. Snažil jsem se tedy naopak přizpůsobovat jemu. Sem tam udělat něco praštěného a spontánního. Cítil jsem se přitom i dobře, ale pořád - nevycházelo to z jádra mého srdce, dělal jsem to jen pro to, aby se mnou zůstal. Kdyby jsme se tak potkali o pár let dříve, byli bychom úplně stejní. Ale teď? Byl ze mě starý paprika, který je odsouzen k hovorům o nemožném se stejnými jedinci? Na druhou stranu, třeba Storm byl jako já. Ale on takový byl vždy, i když byl mladý.
"Tak růžová ne? A jaká by se ti líbila?" Zeptal jsem se a zároveň ho s úsměvem sjížděl pohledem. Představoval jsem si ho v různých barvách duhy a byl jsem spokojený snad se vším. Pokud je nezkombinuje všechny dohromady. "Klaun, klaun." Vyvstalo my v hlavě oslovení, které jsem dříve slýchával a mírně jsem se zachvěl. Tailla tímhle nešetřila a já to vždy bral na lehkou váhu, dokonce jsem si to po nějaké době i cenil a svým pestrým vzhledem jsem se pyšnil. Dnes? Už si ani tak moc pestrobarevný nepřijdu. Chodí zde barevnější kreace.
Když jsem si všiml jeho zděšené reakce, moje srdce se potěšeně zachvělo. Pokusil jsem se udržet vážnou tvář, protože - nemohl jsem přeci vypadat, jako že se každou chvíli blahem rozzářím jako lampička. "Neboj se, bublinko. Nenechal bych tě tady," zabořil jsem mu smířlivě čenich do srsti. Voněl tak krásně, jako vždycky.
"Ale no tak - Suzie!" Zamrmlal jsem protáhle a trochu vyděšeně. "Já se k tobě tulit chci!" Tvrdohlavě jsem poskočil na místě, až odletělo pár kapek vody i na něj. Škodolibě jsem se zasmál. "Vždy't je to jen troška vody!"

// Promiň mi, příteli. Napíšu asi až tak 13.

Kmitl jsem k němu pohledem a musel jsem se zasmát. "Třeba takový, ale kdo ví, jaké to v hrobě opravdu je," trochu jsem se otřásl. Jednou nás stíny všechny pohltí, ale nikdo netuší, co to vlastně znamená. Co je pak. "Co když-" zatvářil jsem se veledůležitě. "Všichni ti červy, co když to po smrti cítíš? Jak ti prolézají kožich a koušou tvé maso?" V mých očích bylo něco mezi nechutí a jistou fascinací, no po chvíli jsem se otřepal a násilým tu představu vyhnal ven z hlavy. Raději jsem si představoval nějaké roztomilé věci, jako malé veverky, vlčata, nebo malé veverky.
Postřehl jsem pohled, jímž se na mě Suzume podíval. Byl zamyšlený a já měl chuť mu vejít do hlavy a zjistit, co za ním vlastně bylo. Ale vyjmečně mě jeho myšlenky neudeřili do obličeje, tak jsem si řekl, že to tak nechám a jen mu věnoval povzbudivý úsměv. Věřil jsem, že pokud ho bude něco opravdu trápit a bude si o tom chtít promluvit, tak to udělá. Vždyť jsem zde pro něj.
"Plevel asi ne, řekl bych, že bude dost vybíravý," zasmál jsem se. "Ale stejně tomu nerozumím, vždyť je všemohoucí, tak proč by ho zajímali nějaké kytky, které si může sám vykouzlit?" Kmitl jsem k němu pohledem. "Smrt měla ráda kytky taky, ale pokud vím, tak jen jeden druh a ten už tu snad ani neroste," ale jako bych si ji dokonale pamatoval. Nemohl jsem si vzpomnět na název, ale byli překrásné. A Ney je sbírala.
"Růžová?" Sjel jsem ho pohledem a široce jsem se usmál. "Myslím, že by ti slušelo cokoliv," to že by ke mě s růžovou ladil jsem nějak přešel. Já měl rudou! Žádnou růžovou. Opřel jsem si hlavu o jeho krk a pořádně se nadýchal jeho vůně.
"Asi máš pravdu. Zajímalo by mě, jestli se svět mimo Gall změnil. Pamatuji si jej jen matně. Přemýšlím, zda se někdy vrátit na místo, kde jsem se narodil," podíval jsem se na Suzumeho a raději jsem sklapl. On se vrátit nemohl, podle toho, co mi řekl. "Ale, myslím, že zrovna teď nikam nepůjdu," prohlížel jsem si jej. Na mysl se mi vrátila ta situace u řeky a naprázdno jsem polkl. Raději jsem se zvedl a vběhl do vody. Ano, byla slaná a smrděla tím, ale... byla příjemně ochlazující.
"Pojď Suzie! Noční koupání!"

// Mathae

Podíval jsem se na něj a pousmál se. Chyběl bych mu, kdybych se již nevrátil? On by mi chyběl určitě. Vždyť mě znovu naučil, jak milovat. A co bych dělal bez tváře, na kterou pomyslím jako první, když se probudím a jako první, když jdu spát?
"Ano, prý je tam klid, jenž málo kdo reálně pozná zde na zemi. Ale, myslím, že mám dostatečný důvod na to, abych se určitě vrátil," podíval jsem se na něj a usmál se. Vždyť byl tak sladký a ten smích? Koutky mi zacukaly, no mohl jsem na něj oči nechat. Rychle jsem si olízl tlamu, abych nevypadal, že se směji. A taky, abych skryl ten úžas.
Zastavil jsem se. Mluvili jsme o Coře a já ucítil pach někoho velmi známého. Jenna, vždyť je jako její pravá ruka. Přikrčil jsem se a připravil na to, že sem přiběhne a začně na nás křičet ty své zlé poznámky, ale ona místo toho prostě šla dál, ještě s jedním vlkem. Oddechl jsem si. Ne, že bych se jí tak bál, ale neměl jsem náladu na spory. Vždyť jsem ani neudělal nic špatného a ony mě nutily myslet si, že už nejsem dobrá osoba. Možná to, že jsem nikdy nebyl.
"Cory? Ano. Znám ji sice jen mělce, ale věř mi, že se umí naštvat a to pak bolí všechny okolo. Já sice umím ovládat oheň, ale ona se umí celá zapálit, což je dost nebezpečný,"závistivě jsem přivřel oči. "Taky bych to chtěl umět. Klidně bych to vyměnil za to prokletí," sklopil jsem pohled. Pořád jsem to cítil, i když jsem se na to snažil nemyslet. Mrtvá těla, všude. Rozložená, ale i ještě čerstvá. Tolik smrti a já je mohl všechny vrátit do života. Mohl jsem je vzkřísit.
"Život," zamyslel jsem se. "Co jsem slyšel, tak má rád kytky, na kameny není," možná je člen nějaké té sekty osob, jenž rozhazují kytky a jsou šťastní. "A slyšel jsem něco o tom, že si kolem sebe shromažďuje kytky a ty co tam rostou, jsou ti vlci, jenž se tam rozhodli navždy zůstat," usmál jsem se. "Ale tomu bych nevěřil," zasmál jsem se a pomalu vylezl z vody.
"Nemám tušení, zda může nabídnout nějak závratně něco, co smrt ne, ale určitě sis všiml, že tu chodí různě barevní vlci," odmlčel jsem se. "Třeba já mám tu rudou ještě od smrti, ale ona tohle už prý nedělá a převzal to nějak život a barví vlky. Vlastně to ani není k ničemu moc dobrý, ale - vypadám pak jako frajer, na to nezapomeň. A jde mi k očím," uchechtl jsem se a ucítil pod tlapami první mušličky. Podvědomě jsem šel směrem k moři. Slaný vítr mi čechral srst a já si kousek od místa, kde končily vlny sedl. Hleděl jsem na tu dálku. "Mám tohle místo rád, působí tak - klidně," vydechl jsem. "Neznepokojuje tě to? Ten pohled na to nekonečno? Uvědomění, jak reálně malí jsme?" Vydechl jsem a pousmál jsem se. "Mě to přináší pocit volnosti," vydechl jsem. Chtěl jsem k němu být upřímný a moci mu říci vše. Bylo unavující držet tolik věcí v sobě.