Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Platonicky zamilován jsem se na něj zadíval s úsměvem. Tohle na tobě mám rád,“ vydechl jsem a souhlasně na svá slova přikývl. “Ta nekonečná naděje a důvěra v dobrotu světa,“ podíval jsem se kolem sebe. Ano, svět byl krásný. Příroda, obloha, pobíhající jídlo okolo. Ale opravdu je dobré důvěřovat jiným vlkům? Kromě mě, samozřejmě. Já jsem čestný úplně nejvíc. Slibuju.
“Jistě, chce to najít ten kompromis, ne jen na někoho hodit své povinnosti. Ale ty jsi tu připoutaný a žádný vězeň nemá rád své vězení,“ pokrčil jsem rameny a po chvíli si povzdychl a omluvně se na něj usmál. “Promiň, ale vždyť víš, že tě nechci poučovat. Vím, že bych ti do toho neměl kecat – ale dělá mi problém si udržet pokoru, když jsi to ty. Můj respekt ale máš, to doufám víš,“ mrkl jsem na něj.
Jídlo. Magické slovo z magických rtů. Vyslovil to a já věděl, že budu moci něco brzy sežrat. Zaníceně jsem sebou cukl a poskočil. Jen jsem čekal na ten gong, jenž mi dá pokyn k pohybu. Držel jsem s ním krok, když se rozběhl za jídlem. “Netušíš, jak dlouho,“ celkově jsem moc nejedl. Se Suzumem to bylo těžké. On byl takový umpa lumpa, takže toho moc nesnědl a mě bylo hloupé se před ním každou chvíli cpát. Navíc – potřeboval jsem si držet štíhlou linii – což se mi díky tomu dařilo. Kdybych nebyl tak líný a víc se hýbal, pravděpodobně bych byl spíše podvyživený. Ale kdyby se nepočítá a tak jsem vypadal tak nějak normálně, no rozhodně by mi nějaká ta svalová hmota neuškodila. Ne, že bych hodlal začít zabíjet medvědy jednou tlapou, nával fanynek bych asi neustál, ale trochu na sobě zapracovat by mému tělu neuškodilo. Vypadal jsem sice už jako vlčí Adónis, ale chtělo to ještě kapku přidat.
Storm zpomalil a já zaregistroval, že obě spí. Nesouhlasně jsem zamlaskal. Dělalo mě to neklidným, protože Tailla spala – a ve spaní je vlk tak nějak jednoduchý cíl. Mohl jsem jí třeba prohryznout hrdlo, nebo ji počůrat – kdo by pak vypadal jako idiot – ha! Ale, rozhodl jsem se jí připsat bod za jídlo – takže jsem se zdržel těchto legrácek a sedl si vedle Storma. On se do jídla nepustil a já netrpělivě zíral na kus masa, který se na mě nepochybně široce usmíval. Nemohl jsem začít jíst dřív jak on, protože jsem nebyl takové sociální hovado, no můj hlad teď dokázal překonat africkou rodinu.
Mrtvý los pohnul hlavou směrem ke mě a otevřel své oči, které zaměřil přímo do mých. Říkaly jen jedno – sněz mě. Olízl jsem si rty. Já bych moc rád, ale nemůžu. Dej mi chvíli. Prohrábl nohama v prostoru. Zavřel jsem pevně oči. Dost. Pomalu jeho pohyby ustaly. Podíval jsem se na Storma. “Hm, to je to, o čem jsem mluvil,“ povzdechl jsem si.

Situace se vyřešila rychleji, než bych čekal a obě dvě strany se vzdálily. Chvíli jsem nejistě překračoval – přeci jen, nechtěl jsem do toho Stormovi kecat, ale nakonec jsem si to prostě nemohl odpustit.
“Neměl by si být na všechno sám, ale zároveň,“ odmlčel jsem se. “Nemůžeš spoléhat na vlky, kteří sem vlastně ani oficiálně nepatří,“ podíval jsem se mu do očí. Tedy, netušil jsem, zda je Tailla členem smečky, nebo není, ale rozhodně pokud ano, tak by neměla být rovnou vystřelena na příčku alfy. Měl jsem za to, že by to zrovna všechny nepotěšilo. Já bych to bral jako pošpinění vlčích hodnot. “Nejsem žádný profesionál, ale... každý alfa má své pomocníky,“ hleděl jsem mu do očí. “Například ve Zlatavé smečce v podstatě vše odedřela beta Cora a Neon jakož to alfa, si jen užíval svoji pozici,“ koukl jsem se párkrát kolem sebe. Najednou se mi udělalo nedobře z toho, že jsem tohle řekl. “Samozřejmě – bez něj by se to celé asi rozpadlo,“ a měl jsem takové tušení, že k tomu nebylo daleko. Přeci jen – odešlo nás několik najednou, kdo tam zůstal? Jenna? Cora? Přejel mi mráz po zádech. Netušil jsem, čím jsme si vysloužili tolik nenávisti.
“A teď to bude ještě větší potřeba, protože někdo musí pořádně ochránit ty malé,“ měl jsem velkou chuť se na ně zajít podívat, ale na druhou stranu jsem se do toho moc nehrnul. Nechtěl jsem potkat agresivní vlčici s mateřskými pudy.
Zůstal jsem ze Stormem sám. Po tom co jsem mu prozradil, co cítím, mi to nedělalo moc dobře. Sice se zdálo, jako by se téma mohlo změnit, ale já cítil tu potřebu se k tomu vracet a zároveň jsem si přál, aby na to zapomněl.
Někde uvnitř mě jsou rozlehlé prázdné chodby, jenž jsou plny neustupující nicoty. Každá myšlenka se tříští o stěny reality, před kterými nejde uniknout. Nemohu mezi nimi objevit klid. Mé tělo sic bdí, ale uvnitř se pokouším něco uspat. Něco, co je pro mě důležité, ale bolestivé. Jen se modlím, aby to mé srdce zvládlo. Aby z toho nevyšlo zlomené. Ale je to těžké, protože mi jednoduše něco schází, ale přitom na to hledím vlastníma očima z takové blízky, že bych se toho mohl dotknout. Ale má cenu to hledat? Má cenu pokračovat?

Blueberry - Ostrůvky

Povzdechl jsem si, no musel jsem přikývnout. Měl pravdu. Trápil jsem se tím, ale co s tím udělám? Co s tím on udělá? Nezmůžeme nic. A tomu, že čas hojí rány, jsem nemohl věřit.
“Promiň mi, že jsem tě do toho zatáhl. Cítil jsem nutkavou potřebu ti to říct. Jako kdybych bez toho nemohl být,“ chvíli jsem mlčel. Jako bych se teď snad cítil lépe.
Hleděl jsem na něj a přál si, aby ke mě přistoupil a dotkl se mě. Aby mě ukonejšil tím, že to co cítím není marné. Ale nevěřil jsem tomu. Ani ta naděje se tam nenacházela. Bylo to čistě marné snažení, jenž nemělo být vyslyšeno.
Ucítil jsem najednou několik cizích pachů a automaticky jsem se zvedl a koukl na Storma. Věděl jsem, že tam bude muset jít. A já chtěl jít sním. “Jdeme udělat uvítací pozdrav?“ Švihl jsem ocasem a bez přemýšlení jsem se tam poté rozběhl. Neměl jsem sílu na to, zde s ním nadále být. Potřeboval jsem nějak zaměstnat svou mysl.
Rozběhl jsem se na místo, kde byly pachy vetřelců. Než jsem tam ale doběhl, asi v polovině jsem se zastavil. Hotaru a Tailla se k nim připojily a já zůstal na místě. Díky jejich myslím jsem dokázal jednoduše zhodnotit, co se tam děje a zamračil jsem se. Dva tuláci se šli vyptávat, co tu chtějí dva jiní. Švihl jsem pohledem ke Stormovi. Hotaru mě ani tak nezlobila, jako samozřejmě Tailla. “Nemůžu tam,“ zavrtěl jsem hlavou. “Jen bych byl zlý na někoho, koho miluješ,“ udělal jsem krok zpět. “M-měl bys jít,“ ale přál jsem si křičet zůstaň. Navždy.

// Nezlob se, na víkend odjíždím, odpovím v neděli večer. :)

V pořádku :) -S

Nezapomněla na mě ani po těch letech, kdy jsme se neviděli. Všiml jsem si smíchu, jenž předcházel mé jméno. Ucítil jsem prudký nával nadšení, jenž prostupoval mým tělem. Bral jsem to jako poctu a výsadu, jenž se mi s tím dostala. Ach Blue, čím si právě ona zasluhuje tolik poklon? Naprázdno jsem polkl. Netušil jsem.
Spokojeně jsem přikývl, když souhlasila s našim rozhovorem a ani jsem nemusel použít žádné donucovací metody. Moje racionální část se snažila mi namluvit, že o nic nejde, ale já se přes to dál cítil jako fanynka, která potkává svůj idol a má chuť omdlít. A nebyla to jen Hotaru. Stejné pocity jsem měl z Neona, ten si je ale rozhodně tolik nezasluhoval. A Storm? Ten byl něco jiného. City daleko silnější ovšem jiné.
Strom souhlasil s tím, že mě vyslechne. Usmál jsem se. Konečně si pro mě udělá tu chvíli. Od té věci na lovu jsem s ním chtěl být sám, ale stále se mi to nedařilo. Odešel jsem s ním kousek od vlčic, aby neměli možnost nás slyšet, no stále jsme je viděli. Přidal se k nim i novopečený otecko.
Přemýšlel jsem, kde s rozhovorem začít. Byla spousta věcí, které jsem mu chtěl říct, ale jedna blikala rudou. Ovšem zrovna tato nejurgentnější byla i nejhorší a nejvíce naivní. Proč mu to vůbec říkat, když vím, že tím nic nezlepším? Proto se přeci lidé svěřují. Doufají v nějakou spásu. Co tohle ale tak může přinést? Ale takový jsem byl já. Hledal jsem někoho, komu budu moci říct úplně vše a rozdělit tak to, co mě tíží.
“Něco se se mnou děje,“ začal jsem tématem, které pro mě bylo sice dost osobní, ale pro něj to nebyla taková bomba. “Od té doby – od lovu – jak povstalo to zvíře z mrtvých – od té doby se mi to pořád děje. Ale nejen tohle. Mám výpadky paměti. Proberu se a najednou kolem mě pochoduje to, co by mělo jen bezvládně ležet. Co když někomu ublížím? Cítím v sobě zvláštní zášť,“ a sílu. Sílu, která měla být zavřená u smrti ve sklepě. Proč já? Proč zrovna já? Přes to ale, jak mě tohle jistým způsobem trápilo, tak můj hlas ani nebyl moc vyděšený nebo zoufalý. To co jsem teď říkal, bylo sice vážné, ale bylo to spíše jako oddalování toho hlavního tématu, ke kterému jsem nemohl najít ta správná slova.
Jak ti to jen říci, příteli? Nevím, zda bude k tobě někdo ještě někdy cítit, to co já, ale upřímně doufám v to, že to ona cítí. Jak se tohle mohlo stát? A nechci ti to říct, abys mi odpověděl. Zhaslo i to poslední světlo, když se sem vrátila. Zhasla moje naděje. Jako bych si chtěl víc a víc ubližovat tím, že to budu k tobě cítit. Měl jsem tohle mít se Suzumem a mám – ale ne tolik. Všechno se pokazilo a zvrtlo. Tak jak okvětné lístky stromů sfoukne vítr, tak rychle by mohl skončit i můj život. Ale takový nejsem. Budu s tou bolestí žít a třeba ji jednou překonám, ale znáš mě. Dělá mi problém držet věci uvnitř sebe – hlavně před tebou.
Vše se to seběhlo tak rychle, že si to ani neuvědomuji. Dlouho jsem to nevnímal, ale myslím, že to tu bylo už dávno.
Prosím, netrap se tím.
Pamatuji si ten pocit, když sem se sem přišel podívat a ty jsi tu byl. Moje srdce skákalo radostí a netušil jsem, jak jej zkrotit. A musím ti to říci. Kdybych to neudělal, cítil bych se jako zbabělec. A teď si myslím, že se tímhle něco vyřeší a že se mi uleví. Ale pochybuji o tom.
Prosím, netrap se tím.
Stačí tvůj zvonivý smích a krásný hlas. A budu v pořádku.
Třeba se netrápíš.
Uvědomil sis někdy, co pro mě znamenáš? Každá tvoje chybička, ať jen drobná, tě dělá ještě úžasnějším. Nikdy jsem nevěřil, že budu mít to štěstí a poznám někoho, jako jsi ty. Nikdy jsem nevěřil, že je možné, se tak šíleně zamilovat. A věřil jsem, že tu pro mě vždy budeš. A teď cítím, jako by ses vzdaloval s každou touto myšlenkou. Ale měl bys to vědět.
Zdám se být směšný?
Snad jsem pro tebe alespoň dobrým přítelem. Snažím se ti dát vše, co mohu nabídnout. Věřím ti každé tvé slovo. Možná jsem naivní, ale to už jsem já. A ty jsi úplně jiný. Jsi sám sebou, nenecháš se změnit, ani přes nátlak ostatních. Když ji miluješ, stojíš za ní.
Neber to tak, že bych ti to nepřál. Nic na světě nechci víc, než aby jsi byl šťasten.
Kéž bych zvládl to, co ty. Místo toho jsem uvězněn v kleci vlastí nejistoty a jsem hlavně to, čím mě chtějí ostatní.
Prosím, poslední věc. Nezlob se na mě. Prostě cítím potřebu, aby jsi tohle věděl. Je to tak a já to nemohu změnit. Měj to na paměti, ale nenechej nás tím ovlivnit. A až jednoho dne ti bude smutno, budu čekat. I když teď se budu muset schovat do ústraní a ustoupit před těmi, ke kterým cítíš to, co já k tobě. Miluji. Buď s ní. Dělej co tě baví.
Po celou dobu vnitřního monologu jsem kráčel dozadu, téměř nenápadně, až jsem narazil do stromu zády pár metrů od něj. Naprázdno jsem polkl. Cítil jsem strach, ale i zvláštní uspokojení. Co nejhoršího se může stát? Vzdá to se mnou? Zažene mě? Už mě nikdy nebude chtít vidět? Nebo ztratím důstojnost?

// Je to sladké jak gumoví medvídci.

Vločka byla mimo mou mysl ve chvíli, kdy jsem ucítil ji. Tak dlouho jsem ji neviděl a teď tu byla. Okamžitě jsem si stoupl a podíval se tím směrem. “Omluv mě, musím jít za ní. Kdysi pro mě moc znamenala,“ věděl jsem, že pokrytecky jsem se na ni vykašlal stejně, jako Storm na mě, ale co jsem mohl dělat?
Rozběhl jsem se za ní. Brzo jsem pochopil, že se s ní již nachází i Storm a Tailla. Zpomalil jsem krok a k nim pomalu došel. Pohled mi těkal mezi všemi. Ostražitě na Taillu, nadšeně na Hotaru, mírně ublíženě na Storma. Zastavil jsem se v jejich blízkosti a usmál jsem se.
“Zdravím,“ přejel jsem spěšně pohledem všechny zúčastněné, no pak se můj pohled zastavil u Hotaru. “Moc rád tě vidím,“ vydechl jsem upřímně. Netušil jsem, zda si mě ona pamatuje, ale doufal jsem v to. Vždy jsem k ní cítil velký respekt a obdiv. Přes to, že jí radili opak, mi dala šanci – i když jen jako omega, jsem mohl být na jejím území. Součást její rodiny. A pak když ze mě udělala kappu, měl jsem takovou radost.
Došlo mi, že jsem je asi přerušil uprostřed rozhovoru. Omluvně jsem se usmál. “Až budeš mít čas, udělej si pro mě chvíli. Rád bych zjistil, jak se máš,“ přes to, že byla ona tím cizincem v této smečce a já měl navrch, cítil jsem stále respekt. Oddanost. Věděl jsem, že to není dobře, ale co jsem mohl nadělat?
“A gratuluji k vlčatům – omlouvám se, ale zaslechl jsem kousek rozhovoru,“ podíval jsem se směrem k úkrytu. Na chvíli jsem se zamyslel a pak otočil hlavou k Taille. Váhal jsem, jak to podat. “Taillo? Chtěl bych pak mluvit i s tebou,“ kmitl jsem pohledem ke Stormovi. “Myslím, že si vzájemně dlužíme rozhovor,“ pousmál jsem se. Netoužil jsem po velkém přítelíčkování a ano, před chvíli jsem si představoval rozsápání jejího těla, ale co bych neudělal pro Storma?
Pak jsem ustoupil dozadu víc ke Stormovi, jelikož vlčice měli debatu mezi sebou. Podíval jsem se na svého přítele. “P-potřeboval bych s tebou mluvit,“ hlas se mi najednou začal zadrhávat a do očí se vrátila ta bolest, jenž jsem před chvílí tolik cítil a propadl jsem jí. “Nebo lépe, potřeboval bych, aby jsi nahlédl do mé hlavy. Ale nejlépe kousek od ostatních, můžeš to pro mě udělat?“ Stačil kousek, aby neslyšely náš následný rozhovor.

Máma mi kdysi říkala, že svěřit se druhým je to, co mi pomůže. Mít přátele. Ale s dospíváním důvěra odchází, naděje se utápí v slzách a imaginární krvi nepřátel. Kolikrát jsem si představoval, jak něčí tělo trhám na kousky a vystavuji jej jako krvavou trofej.
A to i teď.
Čas zabít. Byl to běžný den, dokud jsem k ní nepřišel. Je s ním, švitoří a já tam přibíhám. Nastavuji drápy a za chvíli již srká život z ovocné tůně, do které by dopadla s rozcupovanou tváří. A můj přítel by na to koukal, hleděl by na mě, jak jsem smáčen její krví a pak by mi to vrátil. Mé tělo by dopadlo k jejímu a ta bolest, jenž jsem cítil, by byla pryč. Stejně jako všechno a všichni ostatní.
Najednou jsem zamrkal. Jako bych se probudil prudce ze snu a pořád jej ještě mohl cítit. Cítil jsem temnotu okolo sebe. Lepila se na mě a odkapávala ze mě jako sliz, jenž byl pro ostatní neviditelný a pro mě tak zřetelný. Kousek od nás poletoval motýl. Jeho tělo bylo potrháno, kus mu chyběl a trčeli z něj vnitřnosti. Rozhodně by poletovat neměl. Taky že to byl můj čin. A druhým směrem od nás šla skupinka polo-rozložených brouků směrem k tůni. Moje oči potemněli a nabrali zvláštní temně rudou barvu. Prudce jsem zamrkal a silou vůle zapůsobil na to, aby to přestalo. Motýl se snesl k zemi a brouci ustali v pohybu. Mrtvá byla zase mrtvá.
Jako bych snad ztrácel schopnost sebekontroly. Jako by z tou novou magií přišlo něco, jenž přebíralo kontrolu.
Tento jev pomalu odcházel.
Dostaneš to a mnohem víc. Ta slova jsem si pamatoval.
Podíval jsem se na Vločku, jenž najednou také ležela. Dokázal jsem si uvědomit, že říkala, že je to v pořádku. Přikývl jsem. “Můžeš mu o tom neříci? Nechci, aby věděl, jak nesu jeho chování. Ne od někoho jiného,“ sklopil jsem pohled. Protože pokud by nevěděl vše, myslel by si, že jsem jen enormně otravný kamarád, jenž se na něm stal závislým. Ale jak mohl být tak slepý? Potřeboval jsem s ním být sám. Říci mu to. A k čemu? Aby jsi jej ztratil úplně?
“Mohlo by to zůstat jen mezi námi?“ Netoužil jsem ani po tom, aby to věděl někdo jiný, jako třeba Suzume. To bych pak mohl zůstat sám. A teď snad sám nejsi?
“Jak dlouho jej znáš? A jak dlouho zde žiješ?“

Když cítíte bolest, chcete ji schovat, protože je to slabost a ty se trestají. Přes to s ní ale chodíte a snažíte se najít někoho, komu ji budete moci ukázat. Někdo, kdo nevyužije té slabosti, ale naopak vám pomůže z ní udělat silné místo. A Strom tu bolest nejspíše cítil. Věřil jsem, že ví, že to bolí. A proto jsem mu nemohl odpustit, to co za chvíli udělal.
Ucítil jsem ji také. Poznal jsem ji ihned a věděl jsem, že on taky. Jeho výraz tváře se ihned změnil. Jako bych jej během jediné vteřiny ztratil. Přes to nějaká má naivní část věřila, že teď neodejde. Že jsem pro něj dost důležitý na to, aby mě tady s tou bolestí nenechal – nechal. Odešel téměř ihned s nějakou odbytou omluvou uprostřed běhu. Viděl jsem jen jeho záda. Rozběhl se za ní, jako by to bylo slunce, na které celou dobu čekal. A pokud je ona slunce, co jsem pro něj já?
Jako bych snad mohl cítit to praskání mého nitra. Věděl jsem, že to co dělá má svůj důvod. Všechno má svůj důvod, ale není to o tom důvodu. Ten totiž nikdy nikoho reálně nezajímá. A já na tom byl stejně.
Svěsil jsem hlavu k zemi a pár sekund jen tak stál. Vypadal jsem jako loutka, s níž mírně chvěje vítr – a pak mi najednou někdo ustřihl provázky. Prostě jsem se sesunul k zemi do lehu. Tím pohybem se mi z pod víček vykradlo pár tichých slz. A já je tam nechal, nač je skrývat? Záleží na tom? Záleží na něčem?
Potřebuji být někdo jiný, potřebuji změnit svůj vzhled. Nenávist k sobě samému byla nepřekonatelnou překážkou ve vlastní existenci. Nebyl jsem sám, kdo se s ní potýkal. Co když vlastně ani neexistuji a jsem jen něčí představa zoufalství, nad kterou by mohl pohrdat? Vždyť je to takové klišé. Zamilovat se do nejlepšího přítele a pak trpět. A nakonec všechno je zalito duhou a dopadne dobře. Ale pro mě není stvořen šťastný konec.
Pootevřel jsem oči, abych zjistil, jestli tu Vločka pořád je. K mému překvapení ano. Zůstal jsem na ni nějakou dobu hledět. “Promiň, nemusíš nic říkat. Vím, že tě přivádím do nepříjemné situace,“ nejspíše stejně jako Storm netušila, co cítím. Vlastně to netušil nikdo, což bylo pravděpodobně jedině dobře. Dokud to nikomu neřeknu, mohu to brát částečně jako neexistující a popírat to. Ale dobře jsem věděl, že to existuje. Bylo to až moc reálné.

Storm ji nazval svým potomkem, což jsem dnes již samozřejmě chápal. Dříve mi to však dělalo problémy. Nemohl jsem pochopit, jak to tak může brát – vždyť není jeho a má jiného otce. Časem jsem to ale pochopil. Nezáleží na krvi. Záleží na tom, kdo se o ně staral. A to byl Strom. Témata vlčat jsem ve své hlavě raději moc nerozvíjel. Vždy jsem si je totiž moc přál, ale teď se Suzumem, jako by ta iluze a vize odplula. Protože on mi je nemůže dát a já je nemůžu dát jemu. Já se s tím smířím, ale co on? Opustí mě kvůli tomu jednoho dne? Nebo někde uloupíme prcka nějaké mamině?
Ten pohled jeho očí. Ta ostrost, vztek. Donutilo mě to nedobrovolně udělat krok dozadu a sklopit uši k hlavě. Rychle jsem odvrátil pohled, aby jej neviděl. Věděl jsem, jak teď bolestně může moje tvář vypadat. Věděl jsem, že ji miluje. Přes to všechno, co mu udělala, jí dál miloval. A taková byla pravá láska. Nekritická. Slepá. Naivní. Přál jsem mu, aby tohle cítil, ale zároveň jsem to nedokázal přijat. Vždy byl na její straně. Přes to jak se ona chovala, přes to jaká byla, tak on se vždy postavil za ní a já byl jen ten, kdo se pře s jeho láskou. Bolelo to. Nemohl jsem mu dát to, co ona. Neměl ani tušení, jak moc bych si to přál. Několik dlouhých sekund bylo absolutní ticho a já hleděl do chladné země. “Odpusť,“ chtěl jsem říct, ale nejspíš z mých úst vyšlo jen nějaké tiché zasýpání. Zvedl jsem pohled a zapíchl mu ho rovnou do očí.
Kéž bys věděl. Kdybys věděl, poslal bys mě pryč? Byl jsem tak zavržení hodný.
Když Suzume odběhl, byl jsem mírně vyveden z míry, no ani jeden neměl nějaké uštěpačné poznámky, což bylo dobře. Od Storma by mě to bolelo a od Vločky by mě to pravděpodobně urazilo. Naopak – to jak na nás zírala, když se sem Suzume přihnal mě celkem potěšilo.
Zajímalo mě, co Suzume dělá. Na chvíli jsem zavřel oči a vyhledal jej. Bylo to těžké a chtělo to soustředění – proto jsem taky na chvíli vypnul vše ostatní. A našel jsem jej. A byl s ní. S tou bílou vlčicí, na kterou jsem tak žárlil. Ucítil jsem bolest v hrudníku a stiskl jsem zuby. Tak rád ji viděl. Tak rád se jí dotýkal.
“Měli bychom. Rád bych se prospal,“ sklopil jsem pohled. Příliš mnoho pocitů na mou hlavu.

Pomalým nejistým pohybem hlavy jsem dal Stormovi najevo, že jsem nikoho ze smečky nepotkal. Tvářil jsem se přitom mírně zarputile, jelikož jsem si dokázal představit trápení, jenž přináší být alfou a nevidět některé členy dlouhou dobu. Přináší to otázky typu “ještě se o nás zajímá” “můžu s ním počítat” nebo “vrátí se někdy”. A přesně proto, že jsem se s tímto sám dokázal stotožnit, jsem se rozhodl vrátit zpět před tím, než se vypravím dále.
”Ale my jsme nepotkali živou duši, takže to neber jako špatné znamení,” dodal jsem ve snaze jej alespoň trochu povzbudit.
”Staronového? A koho? Někoho, koho znám? Počkej – nech mě hádat,” na chvíli jsem se zamyslel, no pak jsem to vzdal.
”Kdo to je?” Zeptal jsem se tedy znova.
”Coffin?” Zeptal jsem se s jistou opatrností v hlase a mírně přiklopil uši k hlavě, aniž bych to plánoval. Věděl jsem, že je to jeho syn. Nedokázal jsem si představit, jaké to je, někoho mít. Mít syna. Musela to být velká zodpovědnost, ale hlavně velká spousta citů. A vzledem k tomu, že jeho druhé dítě bylo pryč – tak tohle muselo být těžké. A přes to, že měl klidnou tvář, dokázal jsem vidět do jeho nitra a tušit, že i přes jeho vyrovnanost, jej to někde musí bolet. I když si to sám třeba ještě nepřizná.
”No jo, když tu nejsem společně s Taillou, tak se spory nevyskytují,” ušklíbl jsem se a pak se odmlčel. Netušil jsem, jak je na tom s tímto tématem. Já to bral jako minulost a přes to že jsem ji nenáviděl ještě víc jak dřív, tak teď tu nebyla a já ano – což pro mě bylo dobré znamení. Ale – co on? To jeho pocity byly důležité.
Najednou se mi pod tělem oběvil Suzie a já ucítil jeho jazyk na své hrudi. Kdybych mohl zrudnout, určitě bych zrudl. ”Ahoj zlato,” vydechl jsem překvapeně nad tím, jak se chová. Tolik projevu náklonosti a dožadování se pozornosti jsem se od něj ještě nedočkal. Jeho čumák v mé srsti. Nejistě jsem polkl, když řekl, že se projde. Tedy, chtěl jsem aby byl i samostaný, ale měl jsem o něj starch.
”Hlavně na sebe dávej pozor a vrať se mi,” zašeptal jsem mu do ucha a na chvíli mu naoplátku schoval čenich mezi uši.
”Mám tě tak rád,” zašeptal jsem pak ještě, když se zvedal k odchodu a cítil jsem zvláští tíseň, když se ode mne vzdaloval. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl, načež jsem svůj pohled vrátil k Vločce a Stormovi. Kdybych mohl být rudý, byl bych. Teď jsem se jen tak nějak šťastně usmíval.
”Ehm,” nedokázal jsem si vzpomenout, o čem byla řeč, než se sem přihnal. Srdce mi bušilo o něco rychleji než před tím. ”Suzumeho znáš?” Zeptal jsem se Vločky, jen abych zaobalil to trapné ticho. Storm musel chápat, jak se cítím. Myslím, že mě takto ještě neviděl.

“Suzie?“ Zamumlal jsem tiše a otočil se. Všiml jsem si jen jeho ohonu, jak odchází někam mezi stromy. Na chvíli jsem pocítil jistý pocit úzkosti z toho, že jsem ho nazlobil – ale pak jsem se rozhodl se mu prostě nabourat do hlavy. Co neví – to nebolí – no ne?
Když jsem se ujistil, že je vše v pořádku, byl jsem spokojen. Pak jsem ovšem zaslechl i to, že přesně pochopil mé momentální pocity. To že si chci chvíli užít Stormovu přítomnost. Srdce mi udělalo otočku v hrudi a já se musel pousmát. Když nikdo není perfektní, tak co poté je on? Jaká je vyšší úroveň dokonalosti? Láskyplně jsem se koukal za jeho mizejícím ohonem, no pak jsem můj pohled vrátil do normální úrovně a vrátil jsem svou pozornost ke Stormovi.
Věnoval mi přátelský dotek na krku. Cítil jsem tisíce jehliček v mých zádech. Příjemný pocit elektřiny. Kdyby byl Storm jako já – byl by mým. Tím jsem si byl jist přes to, že mé srdce teď patřilo Suzumemu. Věnoval jsem mu úsměv a pokusil se zahnat ten pocit, jenž mi svíral hrudník. Pocit, jenž se nikdy nedozví – pokud nepoužije svoji vrozenou magii k tomu, aby se vloupal do mé hlavy. Ale věděl jsem, že on takový není. Pokud by věděl, co by udělal?
Když mě ujistil, že neřešili nic důležitého, úsměvně jsem přikývl. Ulevilo se mi. Né – že by mě přímo zajímalo, zda jsem jim porušil nějakou vážnou chvilku – ale pravděpodobně by se pak ode mě slušilo odejít. A to jsem opravdu nechtěl.
“Popravdě nic extra. Dostali jsme se přes řeku k přímořským pláním, kde jsme si trochu pospali,“ najednou jsem si vzpomněl na tu naši chvíli ve vodě, kdy jsme oba jen rozpačitě stáli s tím, že jsme netušili, co teď. Ucítil jsem jisté dloubnutí v podbříšku a rychle jsem tyto myšlenky zahnal. Protože přes to, že jsem již na světě pár let byl, tohle pro mě bylo tak nějak tabu. A rozhodně jsem neměl nikoho, s kým bych o tom mohl hovořit a necítit se přitom asi tak extrémně trapně.
“Chtěl jsem jít k životu, ale první jsem se chtěl ještě ukázat tady – přeci jen, aby sis nemyslel, že kašleme na náš úžasný domov,“ zazubil jsem se. “Nebo na tebe, to bych nemohl,“ usmál jsem se. Nedokázal jsem nyní pochopit, jak jsem bez něj mohl celou tu dobu být. Vždyť mi byl nejlepším přítelem.
“A co vy? Stalo se zde něco, když jsme byli pryč?“ Chtěl jsem i Vločku nějak zahrnout do rozhovoru, aby tu jen nestála a nekoukala po nás. Někdy bych s ní chtěl strávit i nějaký čas sám. Storm ji má očividně rád a já chtěl vědět, jaká je. Zůstal jsem na ní zkoumavým pohledem o něco déle, než by se slušilo. Pak jsem prudce zamrkal a omluvně se usmál. S jistým studem jsem sklopil pohled k zemi.
“Doufám, že tu nebyly nějaké spory,“ pronesl jsem vážně. Kdyby se stalo něco vážného a já tu zrovna nebyl – vyčítal bych si to. Ano, neměl jsem žádnou funkci a tedy jsem neměl ani úplně tu největší povinnost to tu hlídat – ale tohle byla má srdeční záležitost. A já byl toto místo ochoten bránit tělem i duší.

// Přímořské pláně přes řeku

“Ó,“ vydal jsem ze sebe protaženě, aby bylo jasné, že mé myšlenky nejsou úplně nejčistější. “Tu nabídku si zapisuji do paměti na chvíle, kdy budeme samy,“ představa Suzumeho a mě v tomto očistném aktu mě lochtala v podbříšku. Já v hlavní roly, jako nejzkušenější čistič srsti v okolí a pak Suzume – jako špinavá chudinka, kterou zachráním svým zkušeným jazykem.
Po nepříliš dlouhé cestě, jsme společně přeběhli hranice našeho domova. Na tváři se mi usadil potěšený úsměv, když jsem ucítil silný pach mého bratra Storma. Tedy – aby bylo jasno – pokrevní pouto jsme nesdíleli, ale po stránce duchovní jsme byli určitě silně propojeni.
Jelikož jsem právě dorazil do svého dlouhodobého domova, musel jsem se uvést s velkou parádou. Přeci jen – hned po Stormovi jsem byl přece nejstarší člen klubu borůvek. Tedy – nemyslím věkově, nebo vzhledově. Jsem přeci ještě švarný hoch. Ale v době toho, jak dlouho toto území obývám. I když, vlastně Naomi tu byla dříve – ale to si ještě slintala na břicho, to se nepočítá! A Aranel – to bylo to samé! No a Tailla už sem přeci nepatří. Dalo by se říct, že vlastně jsem nebyl nijak výjimečný člen této roty, ale to by mé ego pravděpodobně nepřežilo, takže jsem zůstal u svého tvrzení – hned po Stormovi. A jelikož jsem dorazil do toho svého dlouhodobého domova, tak jsem se s tou velkou parádou prostě uvést musel. Což znamenalo v mém podání hlasité hrdelní zavytí na znamení, že mě mají tady a už nemusejí tesknit.
Proběhl jsem lesem k místu, kde se nacházel Storm v obklopení pár ostatních vlků, kteří mě však momentálně moc nezaujali. Tedy – byla tu Vločka, jenž jsem bral jako jistou formu konkurence, ale momentálně mě poháněla jistá temná sebevědomá síla, jenž všechny pochybnosti smetla pod podlahu. A pak ještě jeho dcera, kterou jsem měl i docela rád a kdybych byl o něco mladší a já o něco starší – nuž, na tom raději nezáleží.
“Stormíku!“ Oslovil jsem svého bratra zdrobnělinou, jenž jsem s naprostým úchvatným nezájmem popřel jakoukoliv jeho autoritu, kterou bych k němu měl cítit. “Jsem doma,“ vyhrkl jsem. “Jsme,“ opravil jsem se rychle. Přeci jen – Suzumeho jsem měl opravdu rád a nechtěl jsem si to u něj pohnojit tím, že mu najednou nebudu věnovat žádnou pozornost.
Jelikož jsem byl stále rozběhnut a chtěl jsem svůj příchod se Stormem oslavit, zabrzdil jsem až tak nějak v něm. Tedy – neshodil jsem jej – jelikož kdo by pak nás staříky sbíral ze země. Ale jen jsem se na něj nějak nalepil a věnoval mu bratrské vlčí obětí. Pak jsem se odtáhl a zůstal na něj spokojeně zírat.
“Vím, že jsem ti moc chyběl, ale teď už jsem zpět, tak nemusíš brečet,“ vydechl jsem hravě, aby pochopil, že přeci jen mé ego nedosahuje až tak astronomických výšin, abych byl něco takového schopen vyříct a myslet to vážně. Pak jsem o něco povážněl a koukl na zbylé obecenstvo. “Zdravím,“ řekl jsem mile a pohodil ocasem. Pak jsem koukl na Storma. “Neruším vás?“ hleděl jsem mu do očí. Měli jsme o čem mluvit a já si jej chtěl ukrást pro sebe, ale rozhodně oni nějaký rozhovor vedli, než jsem se sem přihnal a nebyl jsem až tak nevychovaný, abych si jej prostě odtáhl a nechal jim tu místo něj Suzumeho – kterého jsem se potřeboval na krátkou chvíli zbavit. Měl jsem ho moc rád, ale kdybychom spolu měli být naprosto pořád, tak by ten vztah dlouho nevydržel. Protože nejlepší a nejvážnější vztah můžou mít jen přátelé – protože v dobrém přátelství se každý cítí jako dlužník, zatímco ve vztahu se každý cítí jako věřitel.

//Tak to pak beru. ^^

Krásný vzhled, gratulace. ^^

Jihomoravský kraj, okres Hodonín. Nojo, ten konec světa, kde se už padá dolů.

A co se srazu týče, asi by pro mě nebylo problém ani jedno město, no rozhodně bych preferovala Brno. Ale jak jsme již zjistili, moc se nás neposkládalo.