Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Počkám na ně.

Suzumeho reakce mě potěšila. Ucítil jsem takový ten pocit, co má máma, když její dítě počůrá někoho, koho nemá ráda. “Asi se s ní budeme muset naučit žít, protože již v tomto lese žije také,“ koukl jsem na Storma hlubokým pohledem. Teď mohl vidět, že jsem to nebyl jen já. Že i na Suzumeho nezanechala zrovna dobrý dojem. Ale nic jsem neříkal, byli jsme přeci ve fázi udobřování. A také již byla zase členkou smečky – alespoň, co jsem tak vytušil. Ale proč? Měl jí dát před vstupem splnit tak 20 úkolů od těžkých, po nesplnitelné, aby pykala a snažila se. Ne, že si sem přijde a vše je zapomenuto.
Stiskl jsem zuby k sobě. To co mi začal povídat – nejhorší lhář na světe by ho v tu chvíli překonal. Jelikož jsem ale nebyl hysterka, tak jsem si první prověřil, co říká – jelikož tam bylo tak jedno procento šance, že říká pravdu – a on ji opravdu říkal. Zaraženě jsem na něj hleděl. He?
“Tak tohle se mě rozhodně vyhnulo,“ olízl jsem si rty. “Borůvkový les je asi tak krásný, že ho nikdo nechce bombardovat,“ šplhoun. Doufal jsem, že Storm poslouchá. Dál jsem však upíral pohled na Suzumeho. Stále totiž nezodpověděl moji otázku. Ano, jistě že mě zajímalo, co dělal – bylo to přeci v příručce ideálního přítele – ale momentálně pro mě na prvním místě bylo to, co dělal s ní, jak daleko od ní byl a kde u toho byli.
Suzume postupně klesal hlouběji a hlouběji k mým nohám, až ležel a ožužlával mé šátky a olizoval mé nohy. Háklivě jsem se zachvěl, jelikož jsem se bál, že těm šátkům nějak uškodí – no byly přeci magické, tak jsem to zahnal.
“S Winter,“ zopakoval jsem po něm netrpělivě. Tvářil se sice jako neviňátko, ale mě jen tak neoblafne. Nemusel být detektiv nebo já na to, aby si spočítal, že jsem ji neměl moc rád a na tohle se budu vyptávat. Protože já věděl, co cítila. Cítí. Kdo ví. A on jí taky měl docela rád. Určitě ne tak moc jako mě, ale cítil něco. A to mi ubližovalo.
“Už není naštvaná? Proč by měla být naštvaná?“ Snažil jsem se to pronést tónem „to já bych tu měl být ten naštvaný“, ale fakt, že se naštvala mě velmi nenaštval. Byl jsem z něj přímo nadchnut. Znamenalo to, že jsem vyhrál. A já měl výhry – jako každý normální jedinec – moc rád.
“Takže žádné doteky, citové projevy, či plány na společné soužití?“ Neměl jsem náladu to z něj tahat, chtěl jsem, aby se vymáčkl a mohl jsem se přenést přes tuto samici. Snažil jsem se udržet si na tváři tu nelítostnou velitelskou masku, no v mých očích musel vidět tu zranitelnost, jenž jsem se snažil schovat. Kdyby s ní něco měl, moc by mě to zranilo.
“Neměl jsem tak zajímavé období jako ty. Byl jsem jen tady. Se Stormem, pak Taillou a Hotaru. S Taillou jsem se nějak usmířil, se Stormem jsem si dobře popovídal a Hotaru jsem vlastně ani pořádně nestihl, protože zase utekly,“ povzdechl jsem si. “Ale! Aranel a Coeden mají vlčata! Musíme se na ně pak zajít podívat, pokud nám neukousne Aranel hlavu, když se tam přiblížíme,“ to by se mi moc nelíbilo. Ona se hlava k životu celkem hodí.
Uslyšel jsem zvuky, že sem někdo jde. Otočil jsem ochranářsky prudce hlavou, kdyby to byl někdo, kdo by mi chtěl Suzumeho sníst. Rychle jsem však poznal Naomi a jejího partnera. Udělal před Stormem nějaké divadlo s mrtvolou. Zacukaly se mi koutky. Tohle určitě Storma zrovna dvakrát nepotěší, vždyť všem opakuje, jak zrovna tohle nemá rád. “Zdravím,“ řekl jsem k oběma a pak koukl na vlka, jenž se představil. “Blueberry,“ usmál jsem se a pak se pohledem vrátil ke Stormovi. Chtěl jsem vidět jeho reakci.

Koukl jsem k jídlu, i Storm mu pokynul, aby jedl. “Přinesla to Tailla s Hotaru,“ sice jsem mohl předstírat, že jsem jej skolil zcela sám a pak jej sem přinesl, chtěl jsem být upřímný. Jelikož jsem upřímnost očekával i od něj. Pokrytče.
“Dvě vlčice, jenž jsou pro tuto smečku důležité, nebo byly,“ zamyslel jsem se. “Ale Taillu si vlastně pamatuješ, ne?“ Jak by na ni mohl zapomenout. Zažil tu naši výbušnou hádku u jezera.
“Je dobře, že sis ho vzal. Opravdu ti moc sluší,“ pokýval jsem hlavou a na chvíli si představil, jak by asi vypadal na mé hrudi a už jsem se jej málem zeptal, jestli by mi ho nechtěl půjčit – jen na vyzkoušení. Taky mě napadlo, že bych třeba dokázal následně utíkat rychleji než on a začal bych jako zloděj dobrodružný život na druhém konci Gallirei. No, nakonec jsem se rozhodl, že tahle realita taky není úplně špatná.
Když Suzume nadhodil ten kukuč roztomilé prostitutky, mírně jsem se zamračil. Takhle se určitě netvářil jen tak a mě bylo jasné, že nechce odpovídat na mou otázku – a pokud odpoví, tak se mě tímto snaží uchlácholit. Jistě, ta jeho podřízenost mi dělala moc dobře, ale nehodlal jsem ignorovat to, že přede mnou něco tají. “A teď mi řekni to, co se snažíš obejít,“ záměrně jsem ignoroval fakt, že málem umřel. Jistě, měl jsem starost o to, jestli je v pohodě a chtěl jsem ho pořádně prozkoumat, no jeho provinilý pohled mi v tom zabraňoval. “Vím, že jsi byl s ní,“ vytasil jsem. “S Winter,“ sic to bylo jasné obvinění, mluvil jsem normálním tónem, jako by se nic nestalo. Nechtěl jsem se s ním hádat, nebo hrát hysterickou přítelkyni. A jak jsem to věděl? Měl na sobě její pach – to zaprvé. Takže se jí musel dotýkat, což mě ještě víc znepokojovalo. A zadruhé – myšlenky se daly zaměřit i na dálku a já jej nějakou dobu dokázal udržet. Věděl jsem, že se s ní setkal. Pak jsem jej sice ztratil, no věřil jsem tomu, že s ní nějakou dobu byl. “Stalo se něco? Buď prosím upřímný,“ prohlížel jsem si ho a vychutnával si tu jeho pózu, jako bych nad ním měl veškerou moc.

Taková škoda mého mužného těla pro tak ženskou práci, jako uklízení mrtvého těla. O to víc mi to přišlo zbytečné z důvodu, že jsem jej mohl klidně donutit vstát a prostě se tam nějak dovalit. Když jsme jej donesli na místo určené, vlčice – nebo spíš Tailla – rozhodla, že se vydají dál. Zakabonil jsem se. Chtěl jsem si Hotaru ještě více užít, ani jsem jí nevěnoval dostatek slz a zdrcených pohledů. Navíc, zrovna jsem s ní vedl rozhovor o sobě a to se vždy dobře poslouchá.
“No tak – Ahoj,“ zamumlal jsem už spíš do prázdna, protože zmizeli hrozně rychle. Koukl jsem na Storma a povzdechl si. “Tak jsme tu zas jen mi dva. Nesmrtelní rytíři!“ NARCIS! Bylo pravděpodobně nadsazení to, že jsem svoji oddanost tomuto místu přirovnával ke Stormovi. Nebo ne tak oddanost, jako připoutanost. Sám jsem přeci zde dlouhou dobu nebyl, ale jak každý věděl, měl jsem sklony k dramatičnosti – ach.
Než jsem dokázal ze sebe vydati nějakou další neúplně nezaujatou myšlenku, na zádech mi přistál můj přítel. Ne, nelekl jsem se, jelikož jsem pár chvil před tím slyšel své jméno. Můj ohon si začal dělat co chtěl a choval se, jako by měl elektrický záchvat. Na tváři se mi usídlil šťastný výraz. Svalil jsem ho ze sebe a natiskl se k němu, abych jej mohl obejmout a přitulil si ho k sobě. “Suzie!“ Oslovil jsem ho zdrobnělinou jeho jména, na kterou jsem si dělal výsadní právo. Po chvíli jsem se však s zaujatým pohledem odtáhl a v hlavě mi to šrotovalo. Něco tvrdého měl totiž na hrudi a já byl zvědav, co to je. Protože pokud to tam měl vždycky, tak se mi tedy nepochválil!
A ona to byla nová krásná blýskavá ozdůbka, kterou mu mohl každý Blueberry závidět – pokud by neměl krásné a blýskavé šátky. “Ó, Suzie. To je krásná blýskavá ozdůbka, jenž ti jde nádherně k očím. Kde jsi k ní přišel?“ Mlaskl jsem toužebně a chvíli si jeho hruď prohlížel. Nakonec jsem ovšem zhodnotil, že mu určitě sluší víc jak mě a je pro mě daleko výhodnější, se chlubit tak krásným přítelem s kamenem na krku, než kamenem na krku.
“A kde jsi celou tu dobu byl? Chyběl jsi mi,“ přiznal jsem. I já tvrďák jsem měl nějaké ty city.
Oči se mi stočily ke Stormovi. Co si o tom myslel on? Poté, co jsem mu řekl. Musel to ale přeci pochopit. Já Suzumeho miloval a chtěl jsem s ním být. Ano, přes to že jsem mu to ještě neřekl, tím citem jsem si byl jistý. A již jsem s ním byl opravdu dlouho, abych mohl říci, že jej znám.

// Neboj Brouku, jsem tu pro tebe. ^^ A Storm nám doufám hned neuteče.

Tailla se nakonec rozhodla rychleji, než bych očekával, že mi tedy dá šanci. Usmál jsem se pěkně zširoka, aby měl radost. “Děkuji a neboj se, nebudu na tebe skákat zpoza křoví,“ tím jsem ukončil tento hluboký rozhovor a přešel k věnování se Hotaru, což nepřinášlo tolik strastí.
”Je to kousek od té pláže,” přikývl jsem si sám sobě. Netušil jsem, zda tam někdy byla, nebo jestli tu náhodou není ještě nějaká pláž, ale bylo to asi celkem jedno. Byla to má minulost a já byl ochoten ji nechat jít a pamatovat si jen to dobré s tím, že byla krásná. I když to nebyla až taková pravda. Těch chvil, které nebyly zrovna šťastné bylo taky dostatek. “Ano, Neon. Byl velmi svůj, ale každý přece nemůže být stejný,“ snažil jsem se, aby to znělo hluboce a důležitě, jelikož jsem si tak omlouval svoji existenci a vztahovalo se to i k její další otázce.
“Ano, mám partnera,“ to překvapení jsem čekal, ale nepřinášelo mi to již žádnou bolest nebo stud. Stál jsem si za ním. “Vím, může se to zdát zvláštní, ale – stalo se,“ pokrčil jsem rameny a hleděl na ni. “I když, teď se zrovna někde toulá,“ zadíval jsem se někam mezi stromy. Již mi byla dlouhá chvíle. Doufal jsem, že se ke mě brzy vrátí. V myšlenkách, jako bych jej nemohl najít. A možná jsem ani nechtěl. Cítil jsem se provinile kvůli mým pocitům ke Stormovi. Koukl jsem Hotaru do očí. Všiml jsem si, že vnímá myšlenky ostatních. Musela tedy vědět, co proběhlo mezi mnou a Stormem. Nebo spíš – co probíhá u mě k němu. Pokud tohle bude Tailla vědět, bude mě nenávidět ještě více. Sklopil jsem na chvíli posmutněle pohled.
“Já bych je s tebou proběhal rád,“ usmál jsem se a myslel jsem to upřímně. Vždy jsem ji měl rád, ale měl jsem pocit, jako bych ji nikdy plně nepoznal. Možná právě díky mému vzhlížení k ní.
“A teď se se sestrou nevídáš?“ Nejspíše nebylo nejlepší se o ní bavit před Stormem, ale nehodlal jsem to rozvádět do velkých detailů. “Takže jsi členem smečky,“ snažil jsem se, aby to neznělo moc zklamaně.
“Musím se pak jít na Aranel podívat. Je to zvláštní. Pamatuji si ji jako malou a teď je z ní máma,“ přinášelo mi to jednu otázku – co dělám se svým životem?
“Chcete pomoci?“ Koukl jsem se na ně a pak jim prostě s tím taháním pomohl.

“To se opravdu ptáš?“ Zadíval jsem se na něj s pohledem, jenž říkal něco ve stylu „jako bys mě neznal.“ “Pokud bych chtěl? Asi tak na tisíc procent. Budu jen rád,“ už trávit s ním čas bude poklad. A k tomu se částečně zbavit té hrůzy, jenž přinášela tato super vychytávka? “I když – to „jen“ bych vynechal. Dokážeš si představit, kolik to pro mě znamená,“ pousmál jsem se. Hovořil jsem k Taille a ona naslouchala. Slyšel jsem ty její myšlenky, ale dařilo se mi je na oko ignorovat. Přesvědčovat ji o tom, že nelžu? To nebyl můj styl. A ani bych nechtěl. Spíše to má vždy opačný efekt. Však čas ukáže, že jí nelžu. A čas je to jediné, co vlastně máme. Nevíme kolik, ale je náš.
Stom –egoista- si byl vědom toho, kolik pro mě znamená a že bych pro něj šel světa kraj a pral se se silnějšími. Podíval jsem se mu významně do očí a zavrtěl jsem hlavou. Nebyl mi nijak zavázán. Dělal jsem to kvůli svému srdci, ne abych očekával něco na zpět. To byla krásná část na zamilovanosti pro toho druhého. Bohužel – dalo se to dost slušně využít, ale Storm zrovna takový nebyl. Kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně bych s tím skončil už dávno – ano, dle mého dával málo z toho, po čem jsem toužil. Ale to po čem jsem toužil, mi ani nemohl dát.
“Nemusíš mi odpovídat teď,“ pronesl jsem s mírným úsměvem, no chtěl jsem odpověď. “Možná ani nikdy. Prostě – takhle to já teď cítím. Chci to urovnat,“ i když jsem tak nějak věřil, že většinu toho vyvolávala ona. “Myslím, že nemůžeš namítat,“ uchechtl jsem se, no nebylo v tom moc radosti. Tohle mi nebylo moc příjemné, ale věděl jsem, že je to tak správné. A opravdu jsem s ní nechtěl být v konfliktu. Jen jsem na ní neskutečně žárlil.
Koukl jsem na Hotaru, protože Storm a Tailla se zaměřili více k sobě a pousmál jsem se. “Od doby co jsme se neviděli? To už je doba. Nějakou dobu jsem byl tulák, pak jsem žil chvíli ve Zlatavém lese pod vedením Neona – tam jsem také potkal svého nynějšího partnera. A když jsem zjistil, že je Borůvková smečka zase existující a navíc, že v ní je spousta členů, co kdysi – neváhal jsem a dotáhl Suzumeho sebou sem. Vrátil jsem se domů, protože sem patřím,“ usmál jsem se a ukousl si velké sousto. “Za borůvky!“ Zvolal jsem a pak se zazubil a pokračoval v jídle. “Myslím, že nejvíce jsem se změnil povahově. Musíš si mě pamatovat jako nějakého šaška, z toho jsem již vyrostl. Ale – pořád jsem vtipálek,“ znělo to jako něco mezi ironií a stavem, kdy to myslíte smrtelně vážně. “A co ty? Jak se máš? Něco nového?“ Prohlížel jsem si ji. “Jak žiješ?“ A nechceš se k nám vrátit? Měl jsem na jazyku.

Zpozoroval jsem, že ten pohyb mrtvého těla nebyl pro Storma zrovna potěšující. Vypadal trochu poplašeně, což jsem se nedivil. Mě už to osobně neděsilo tímto stylem, že bych se toho lekl. Ale uvnitř jsem cítil téměř neustále temnotu, jenž chtěla napovrch, aby vyvraždila tento svět. Ano, měl jsem sklony zveličovat svoje problémy, ale – můžu.
“Záleží,“ chvíli jsem mlčel a přemýšlel, jak správně vystihnout vše v pár větách – protože jsme neměli čas na dlouhé vnitřní popisy. “Někdy vnímám, že to přichází, ale jako bych to nemohl ovlivnit. A nějaká část mě to ani ovlivnit nechce, protože jí to připadá úžasné a fascinující,“ jako že to bylo úžasné a fascinující. “Někdy se proberu uprostřed toho a nepamatuji si nějakou dobu. Mám prostě okno a cítím, jako by to chtělo získat kontrolu nad mým tělem,“ vydechl jsem a přivřel oči. “A někdy nic. Jen cítím přítomnost té mrtvoly, ale nepotřebuji s ní nic dělat. Kromě toho, že cítím takové – jako by ty těla byly části mého těla a já je mohl libovolně kontrolovat,“ netušil jsem, zda to mravenčení v mé mysli dokáže dostatečně pochopit. Nejspíše jsem na tohle byl prostě sám. “Snažím se tomu nějak vyhnout, takže jsem to zatím moc neobjevoval,“ sklopil jsem pohled. “Navíc – většinou se jednalo o malá stvoření. Ale představ si, že potkám mrtvolu medvěda, nebo něco tak velkého a nebezpečného. T-to bude nezastavitelné, protože to nepůjde zabít,“ Storm neměl rád myšlenky na to nejhorší, ale já byl expert pesimista, smíchaný s realistou.
Tailla sebou prudce škubla a já se skoro – lekl. Stiskl jsem zuby k sobě, trochu vykulil oči a přikrčil se. Když jste tak myšlenkami u rozběsněného medvěda s planoucíma očima, jenž postupně zabíjí každého, koho potká a všude je hodně krve – no prostě není moc hezký byt probuzen prudkým pohybem a vrčením.
Nezasahoval jsem do hovoru těch tří a nějak jsem vydýchávat srdeční kolaps. Tailla se na mě pak obrátila s tím, co jsem jí to chtěl říct a Hotaru k tomu nadšeně přikyvovala. “No, chtěl jsem si to nechat do soukromí, ale – asi jsme tu ve složení, které to může slyšet,“ Stromovi jsem věřil bezmezně a Hotaru si s Taillou očividně byla dost blízká – sic jsem se bál, že tím klesnu v jejích očích, ale – Tailla taky nebyla až takové neviňátko. No nehodlal jsem taky puberťácky házet špínu na druhé.
“Jsi zpět,“ začal jsem. “A vím, že jsme neměli zrovna dobré vztahy – hlavně když jsme se viděli naposled, neměl jsem moc dobré rozpoložení – což se nedá říct ani o tobě,“ pravděpodobně měla ještě horší, protože mě málem zabila spolu s ní, což jsem si bral jako docela osobně, ale ještě víc těžce jsem nesl fakt, že i po tomto se Storm víc zajímal o to, jestli je ona v pořádku. “Ale budeme tu spolu žít a já nechci, aby to bylo jako předtím. Už jsem dospělý,“ odmítal jsem použít výraz starý. “A nepřátelství je vyčerpávající, hlavně pokud je ve smečce. Tak by prostě nemohla fungovat. Vím, že tohle asi se nezmění ze dne na den, ale nabízím ti příměří. Nebo alespoň – chtěl bych k němu dospět,“ chvíli jsem na ni hleděl a pak odvrátil pohled ke Stormovi. Dělal jsem to hlavně kvůli němu, přes to, jak moc to bolelo. “Zaslouží si, aby jeho okolí bylo spokojené a šťastné, aby takový mohl být i on,“ věděl jsem, že nás slyší – ale to mě nemohlo zastavit.
Když jsem to ze sebe vysoukal, utrhl jsem si kousek masa, lehl si s ním a pustil se do jídla. “Děkuju,“ koukl jsem na Taillu a Hotaru. “Měl jsem už děsný hlad,“ pustil jsem se do jídla. Příjemná změna.

Platonicky zamilován jsem se na něj zadíval s úsměvem. Tohle na tobě mám rád,“ vydechl jsem a souhlasně na svá slova přikývl. “Ta nekonečná naděje a důvěra v dobrotu světa,“ podíval jsem se kolem sebe. Ano, svět byl krásný. Příroda, obloha, pobíhající jídlo okolo. Ale opravdu je dobré důvěřovat jiným vlkům? Kromě mě, samozřejmě. Já jsem čestný úplně nejvíc. Slibuju.
“Jistě, chce to najít ten kompromis, ne jen na někoho hodit své povinnosti. Ale ty jsi tu připoutaný a žádný vězeň nemá rád své vězení,“ pokrčil jsem rameny a po chvíli si povzdychl a omluvně se na něj usmál. “Promiň, ale vždyť víš, že tě nechci poučovat. Vím, že bych ti do toho neměl kecat – ale dělá mi problém si udržet pokoru, když jsi to ty. Můj respekt ale máš, to doufám víš,“ mrkl jsem na něj.
Jídlo. Magické slovo z magických rtů. Vyslovil to a já věděl, že budu moci něco brzy sežrat. Zaníceně jsem sebou cukl a poskočil. Jen jsem čekal na ten gong, jenž mi dá pokyn k pohybu. Držel jsem s ním krok, když se rozběhl za jídlem. “Netušíš, jak dlouho,“ celkově jsem moc nejedl. Se Suzumem to bylo těžké. On byl takový umpa lumpa, takže toho moc nesnědl a mě bylo hloupé se před ním každou chvíli cpát. Navíc – potřeboval jsem si držet štíhlou linii – což se mi díky tomu dařilo. Kdybych nebyl tak líný a víc se hýbal, pravděpodobně bych byl spíše podvyživený. Ale kdyby se nepočítá a tak jsem vypadal tak nějak normálně, no rozhodně by mi nějaká ta svalová hmota neuškodila. Ne, že bych hodlal začít zabíjet medvědy jednou tlapou, nával fanynek bych asi neustál, ale trochu na sobě zapracovat by mému tělu neuškodilo. Vypadal jsem sice už jako vlčí Adónis, ale chtělo to ještě kapku přidat.
Storm zpomalil a já zaregistroval, že obě spí. Nesouhlasně jsem zamlaskal. Dělalo mě to neklidným, protože Tailla spala – a ve spaní je vlk tak nějak jednoduchý cíl. Mohl jsem jí třeba prohryznout hrdlo, nebo ji počůrat – kdo by pak vypadal jako idiot – ha! Ale, rozhodl jsem se jí připsat bod za jídlo – takže jsem se zdržel těchto legrácek a sedl si vedle Storma. On se do jídla nepustil a já netrpělivě zíral na kus masa, který se na mě nepochybně široce usmíval. Nemohl jsem začít jíst dřív jak on, protože jsem nebyl takové sociální hovado, no můj hlad teď dokázal překonat africkou rodinu.
Mrtvý los pohnul hlavou směrem ke mě a otevřel své oči, které zaměřil přímo do mých. Říkaly jen jedno – sněz mě. Olízl jsem si rty. Já bych moc rád, ale nemůžu. Dej mi chvíli. Prohrábl nohama v prostoru. Zavřel jsem pevně oči. Dost. Pomalu jeho pohyby ustaly. Podíval jsem se na Storma. “Hm, to je to, o čem jsem mluvil,“ povzdechl jsem si.

Situace se vyřešila rychleji, než bych čekal a obě dvě strany se vzdálily. Chvíli jsem nejistě překračoval – přeci jen, nechtěl jsem do toho Stormovi kecat, ale nakonec jsem si to prostě nemohl odpustit.
“Neměl by si být na všechno sám, ale zároveň,“ odmlčel jsem se. “Nemůžeš spoléhat na vlky, kteří sem vlastně ani oficiálně nepatří,“ podíval jsem se mu do očí. Tedy, netušil jsem, zda je Tailla členem smečky, nebo není, ale rozhodně pokud ano, tak by neměla být rovnou vystřelena na příčku alfy. Měl jsem za to, že by to zrovna všechny nepotěšilo. Já bych to bral jako pošpinění vlčích hodnot. “Nejsem žádný profesionál, ale... každý alfa má své pomocníky,“ hleděl jsem mu do očí. “Například ve Zlatavé smečce v podstatě vše odedřela beta Cora a Neon jakož to alfa, si jen užíval svoji pozici,“ koukl jsem se párkrát kolem sebe. Najednou se mi udělalo nedobře z toho, že jsem tohle řekl. “Samozřejmě – bez něj by se to celé asi rozpadlo,“ a měl jsem takové tušení, že k tomu nebylo daleko. Přeci jen – odešlo nás několik najednou, kdo tam zůstal? Jenna? Cora? Přejel mi mráz po zádech. Netušil jsem, čím jsme si vysloužili tolik nenávisti.
“A teď to bude ještě větší potřeba, protože někdo musí pořádně ochránit ty malé,“ měl jsem velkou chuť se na ně zajít podívat, ale na druhou stranu jsem se do toho moc nehrnul. Nechtěl jsem potkat agresivní vlčici s mateřskými pudy.
Zůstal jsem ze Stormem sám. Po tom co jsem mu prozradil, co cítím, mi to nedělalo moc dobře. Sice se zdálo, jako by se téma mohlo změnit, ale já cítil tu potřebu se k tomu vracet a zároveň jsem si přál, aby na to zapomněl.
Někde uvnitř mě jsou rozlehlé prázdné chodby, jenž jsou plny neustupující nicoty. Každá myšlenka se tříští o stěny reality, před kterými nejde uniknout. Nemohu mezi nimi objevit klid. Mé tělo sic bdí, ale uvnitř se pokouším něco uspat. Něco, co je pro mě důležité, ale bolestivé. Jen se modlím, aby to mé srdce zvládlo. Aby z toho nevyšlo zlomené. Ale je to těžké, protože mi jednoduše něco schází, ale přitom na to hledím vlastníma očima z takové blízky, že bych se toho mohl dotknout. Ale má cenu to hledat? Má cenu pokračovat?

Blueberry - Ostrůvky

Povzdechl jsem si, no musel jsem přikývnout. Měl pravdu. Trápil jsem se tím, ale co s tím udělám? Co s tím on udělá? Nezmůžeme nic. A tomu, že čas hojí rány, jsem nemohl věřit.
“Promiň mi, že jsem tě do toho zatáhl. Cítil jsem nutkavou potřebu ti to říct. Jako kdybych bez toho nemohl být,“ chvíli jsem mlčel. Jako bych se teď snad cítil lépe.
Hleděl jsem na něj a přál si, aby ke mě přistoupil a dotkl se mě. Aby mě ukonejšil tím, že to co cítím není marné. Ale nevěřil jsem tomu. Ani ta naděje se tam nenacházela. Bylo to čistě marné snažení, jenž nemělo být vyslyšeno.
Ucítil jsem najednou několik cizích pachů a automaticky jsem se zvedl a koukl na Storma. Věděl jsem, že tam bude muset jít. A já chtěl jít sním. “Jdeme udělat uvítací pozdrav?“ Švihl jsem ocasem a bez přemýšlení jsem se tam poté rozběhl. Neměl jsem sílu na to, zde s ním nadále být. Potřeboval jsem nějak zaměstnat svou mysl.
Rozběhl jsem se na místo, kde byly pachy vetřelců. Než jsem tam ale doběhl, asi v polovině jsem se zastavil. Hotaru a Tailla se k nim připojily a já zůstal na místě. Díky jejich myslím jsem dokázal jednoduše zhodnotit, co se tam děje a zamračil jsem se. Dva tuláci se šli vyptávat, co tu chtějí dva jiní. Švihl jsem pohledem ke Stormovi. Hotaru mě ani tak nezlobila, jako samozřejmě Tailla. “Nemůžu tam,“ zavrtěl jsem hlavou. “Jen bych byl zlý na někoho, koho miluješ,“ udělal jsem krok zpět. “M-měl bys jít,“ ale přál jsem si křičet zůstaň. Navždy.

// Nezlob se, na víkend odjíždím, odpovím v neděli večer. :)

V pořádku :) -S

Nezapomněla na mě ani po těch letech, kdy jsme se neviděli. Všiml jsem si smíchu, jenž předcházel mé jméno. Ucítil jsem prudký nával nadšení, jenž prostupoval mým tělem. Bral jsem to jako poctu a výsadu, jenž se mi s tím dostala. Ach Blue, čím si právě ona zasluhuje tolik poklon? Naprázdno jsem polkl. Netušil jsem.
Spokojeně jsem přikývl, když souhlasila s našim rozhovorem a ani jsem nemusel použít žádné donucovací metody. Moje racionální část se snažila mi namluvit, že o nic nejde, ale já se přes to dál cítil jako fanynka, která potkává svůj idol a má chuť omdlít. A nebyla to jen Hotaru. Stejné pocity jsem měl z Neona, ten si je ale rozhodně tolik nezasluhoval. A Storm? Ten byl něco jiného. City daleko silnější ovšem jiné.
Strom souhlasil s tím, že mě vyslechne. Usmál jsem se. Konečně si pro mě udělá tu chvíli. Od té věci na lovu jsem s ním chtěl být sám, ale stále se mi to nedařilo. Odešel jsem s ním kousek od vlčic, aby neměli možnost nás slyšet, no stále jsme je viděli. Přidal se k nim i novopečený otecko.
Přemýšlel jsem, kde s rozhovorem začít. Byla spousta věcí, které jsem mu chtěl říct, ale jedna blikala rudou. Ovšem zrovna tato nejurgentnější byla i nejhorší a nejvíce naivní. Proč mu to vůbec říkat, když vím, že tím nic nezlepším? Proto se přeci lidé svěřují. Doufají v nějakou spásu. Co tohle ale tak může přinést? Ale takový jsem byl já. Hledal jsem někoho, komu budu moci říct úplně vše a rozdělit tak to, co mě tíží.
“Něco se se mnou děje,“ začal jsem tématem, které pro mě bylo sice dost osobní, ale pro něj to nebyla taková bomba. “Od té doby – od lovu – jak povstalo to zvíře z mrtvých – od té doby se mi to pořád děje. Ale nejen tohle. Mám výpadky paměti. Proberu se a najednou kolem mě pochoduje to, co by mělo jen bezvládně ležet. Co když někomu ublížím? Cítím v sobě zvláštní zášť,“ a sílu. Sílu, která měla být zavřená u smrti ve sklepě. Proč já? Proč zrovna já? Přes to ale, jak mě tohle jistým způsobem trápilo, tak můj hlas ani nebyl moc vyděšený nebo zoufalý. To co jsem teď říkal, bylo sice vážné, ale bylo to spíše jako oddalování toho hlavního tématu, ke kterému jsem nemohl najít ta správná slova.
Jak ti to jen říci, příteli? Nevím, zda bude k tobě někdo ještě někdy cítit, to co já, ale upřímně doufám v to, že to ona cítí. Jak se tohle mohlo stát? A nechci ti to říct, abys mi odpověděl. Zhaslo i to poslední světlo, když se sem vrátila. Zhasla moje naděje. Jako bych si chtěl víc a víc ubližovat tím, že to budu k tobě cítit. Měl jsem tohle mít se Suzumem a mám – ale ne tolik. Všechno se pokazilo a zvrtlo. Tak jak okvětné lístky stromů sfoukne vítr, tak rychle by mohl skončit i můj život. Ale takový nejsem. Budu s tou bolestí žít a třeba ji jednou překonám, ale znáš mě. Dělá mi problém držet věci uvnitř sebe – hlavně před tebou.
Vše se to seběhlo tak rychle, že si to ani neuvědomuji. Dlouho jsem to nevnímal, ale myslím, že to tu bylo už dávno.
Prosím, netrap se tím.
Pamatuji si ten pocit, když sem se sem přišel podívat a ty jsi tu byl. Moje srdce skákalo radostí a netušil jsem, jak jej zkrotit. A musím ti to říci. Kdybych to neudělal, cítil bych se jako zbabělec. A teď si myslím, že se tímhle něco vyřeší a že se mi uleví. Ale pochybuji o tom.
Prosím, netrap se tím.
Stačí tvůj zvonivý smích a krásný hlas. A budu v pořádku.
Třeba se netrápíš.
Uvědomil sis někdy, co pro mě znamenáš? Každá tvoje chybička, ať jen drobná, tě dělá ještě úžasnějším. Nikdy jsem nevěřil, že budu mít to štěstí a poznám někoho, jako jsi ty. Nikdy jsem nevěřil, že je možné, se tak šíleně zamilovat. A věřil jsem, že tu pro mě vždy budeš. A teď cítím, jako by ses vzdaloval s každou touto myšlenkou. Ale měl bys to vědět.
Zdám se být směšný?
Snad jsem pro tebe alespoň dobrým přítelem. Snažím se ti dát vše, co mohu nabídnout. Věřím ti každé tvé slovo. Možná jsem naivní, ale to už jsem já. A ty jsi úplně jiný. Jsi sám sebou, nenecháš se změnit, ani přes nátlak ostatních. Když ji miluješ, stojíš za ní.
Neber to tak, že bych ti to nepřál. Nic na světě nechci víc, než aby jsi byl šťasten.
Kéž bych zvládl to, co ty. Místo toho jsem uvězněn v kleci vlastí nejistoty a jsem hlavně to, čím mě chtějí ostatní.
Prosím, poslední věc. Nezlob se na mě. Prostě cítím potřebu, aby jsi tohle věděl. Je to tak a já to nemohu změnit. Měj to na paměti, ale nenechej nás tím ovlivnit. A až jednoho dne ti bude smutno, budu čekat. I když teď se budu muset schovat do ústraní a ustoupit před těmi, ke kterým cítíš to, co já k tobě. Miluji. Buď s ní. Dělej co tě baví.
Po celou dobu vnitřního monologu jsem kráčel dozadu, téměř nenápadně, až jsem narazil do stromu zády pár metrů od něj. Naprázdno jsem polkl. Cítil jsem strach, ale i zvláštní uspokojení. Co nejhoršího se může stát? Vzdá to se mnou? Zažene mě? Už mě nikdy nebude chtít vidět? Nebo ztratím důstojnost?

// Je to sladké jak gumoví medvídci.

Vločka byla mimo mou mysl ve chvíli, kdy jsem ucítil ji. Tak dlouho jsem ji neviděl a teď tu byla. Okamžitě jsem si stoupl a podíval se tím směrem. “Omluv mě, musím jít za ní. Kdysi pro mě moc znamenala,“ věděl jsem, že pokrytecky jsem se na ni vykašlal stejně, jako Storm na mě, ale co jsem mohl dělat?
Rozběhl jsem se za ní. Brzo jsem pochopil, že se s ní již nachází i Storm a Tailla. Zpomalil jsem krok a k nim pomalu došel. Pohled mi těkal mezi všemi. Ostražitě na Taillu, nadšeně na Hotaru, mírně ublíženě na Storma. Zastavil jsem se v jejich blízkosti a usmál jsem se.
“Zdravím,“ přejel jsem spěšně pohledem všechny zúčastněné, no pak se můj pohled zastavil u Hotaru. “Moc rád tě vidím,“ vydechl jsem upřímně. Netušil jsem, zda si mě ona pamatuje, ale doufal jsem v to. Vždy jsem k ní cítil velký respekt a obdiv. Přes to, že jí radili opak, mi dala šanci – i když jen jako omega, jsem mohl být na jejím území. Součást její rodiny. A pak když ze mě udělala kappu, měl jsem takovou radost.
Došlo mi, že jsem je asi přerušil uprostřed rozhovoru. Omluvně jsem se usmál. “Až budeš mít čas, udělej si pro mě chvíli. Rád bych zjistil, jak se máš,“ přes to, že byla ona tím cizincem v této smečce a já měl navrch, cítil jsem stále respekt. Oddanost. Věděl jsem, že to není dobře, ale co jsem mohl nadělat?
“A gratuluji k vlčatům – omlouvám se, ale zaslechl jsem kousek rozhovoru,“ podíval jsem se směrem k úkrytu. Na chvíli jsem se zamyslel a pak otočil hlavou k Taille. Váhal jsem, jak to podat. “Taillo? Chtěl bych pak mluvit i s tebou,“ kmitl jsem pohledem ke Stormovi. “Myslím, že si vzájemně dlužíme rozhovor,“ pousmál jsem se. Netoužil jsem po velkém přítelíčkování a ano, před chvíli jsem si představoval rozsápání jejího těla, ale co bych neudělal pro Storma?
Pak jsem ustoupil dozadu víc ke Stormovi, jelikož vlčice měli debatu mezi sebou. Podíval jsem se na svého přítele. “P-potřeboval bych s tebou mluvit,“ hlas se mi najednou začal zadrhávat a do očí se vrátila ta bolest, jenž jsem před chvílí tolik cítil a propadl jsem jí. “Nebo lépe, potřeboval bych, aby jsi nahlédl do mé hlavy. Ale nejlépe kousek od ostatních, můžeš to pro mě udělat?“ Stačil kousek, aby neslyšely náš následný rozhovor.