Gallirea - Příspěvky uživatele

// Osobně jsem se nikdy s původní povahou nesetkala, ani s jejím představením. Nečetla jsem ji, s minulým hráčem jsem se herně nepotkala. Hotaru to schválila, přeci jen - je mu teď 6 let. Mohl se prostě změnit. Každé vlče/dítě je veselé a hravé. 90% povah vlků, co už nějakou dobu tady jsou, prošlo nějakou změnou.
EDIT: Tak slovem "vždy" není vždy mysleno vždycky. (Jako vždy si vypil svůj šálek kávy a pak šel spát. - Taky nepije kávu od narození.) Ale to je slovíčkaření
Myslím, že není žádný důvod, aby se povaha musela dědit. Může, ale není to 100% pravidlo.
Asi nemá cenu to dál řešit, prostě se Ar vrátil z dlouhé dovolené se změnami a výpadky paměti? Protože vážně nevím, kde kdy byl a koho potkal.

//Který večer?

Brno platí, bylo by pro mě lepších těch 15:00, pokud je možné.
Těším se, placku chci. ^^

Tohle byla podpásovka. Věděl, co cítím ohledně Winter. A ano, nemohl jsem mu říkat, co má dělat. “Jde o to, že jsem se o tebe bál. Ne že bych ti to chtěl zakázat,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Cítil jsem se, jako by jsme byli každé z jiné planety.
“A co ti brání?!“ Tohle bylo jako kyselina a okamžitá reakce z mé strany. “Běž,“ Pronesl jsem to se vším chladem, který jsem v sobě dokázal momentálně najít. “Určitě si nechá líbit, pokud budeš její city drtit na prach,“ uhnul jsem pohledem. Snažil jsem se znít jako silný, ale uvnitř mě se klepalo něco tak malého a zranitelného.

Když jsem právě dokončil svůj uvítací monolog k první z vlčic, ucítil jsem další pach. Poznal jsem jeho majitelku ještě před tím, než se ukázala. “Jenno,“ vydechl jsem trochu nevěřícně a první udělal krok dopředu, abych se s ní přivítal, no když jsem uviděl její postoj a její hlas, naopak jsem trochu ucouvl. “Ano, je mi tu dobře. Tohle je smečka, kde jsem vyrůstal. Byl jsem zde dokud se nerozpadla. A když jsem zjistil, že je znovu naživu, musel jsem se sem vrátit. Tohle je místo, kde je opravdu můj domov,“ sledoval jsem její oči. “Ale chybíš mi. Ty, Neon, Nox, Cora,“ sklopil jsem pohled. “Chybíte mi a mrzí mě, to co si o mě myslíte,“ znovu jsem se na ni podíval. “Neměl jsem v plánu vás naštvat, nebo zradit,“ ale problém nebyl jen ve mě.
Chtěl jsem mluvit dál, ale Suzume se sem přihnal a přerušil mě. Probodl jsem ho ostrým pohledem. On byl tak naivní a mimo. Neměl tušení, jako by se měl chovat. Měl bránit smečku! Jsou tu vlčata. A Jenna rozhodně se nepřišla kamarádit. “Zmlkni,“ sykl jsem k němu, ale on pokračoval. Šlo na něm vidět, že nepotkal třeba Elisu. Pamatoval jsem si naše setkání moc dobře. Přišpendlila mě k zemi a nepouštěla. Byla správný ochranář smečky. Suzume? On byl úplně něco jiného. Jak moc vám smečku ochrání křehký motýlek, co má v hlavě prázdno, pokud přijde na obranu smečky?
Když se mě dotkl, odtáhl jsem se od něj až moc zřetelně. To co tu předváděl, dělalo se mi z toho zle. Jako by z našeho vztahu dělal šarádu pro okolí. Podíval jsem se mu do očí, už jsem to neudržel. Ucítil jsem slzy, jenž se v nich zaleskly. Zavrtěl jsem nad ním zklamaně hlavou a odtáhl se od něj ještě víc. Rychle jsem zamrkal a podíval se na vlčice. V pořádku. Musíš být v pořádku. Prosím, Storme. Vrať se. Potřeboval jsem být sám.
Řekl to. Že mě miluje. Podíval jsem se na něj. Tohle bylo poprvé, co jsem ta slova od něj slyšel. Vždy jsem si to představoval ve chvíli absolutního štěstí, kdy budeme sami a on mi ta slova něžně zašeptá. Teď? Miloval jsem ho. On mě. A přes to jsem cítil, jako bychom spolu nemohli žít. Nereagoval jsem na jeho slova, nemohl jsem. Prostě jsem chtěl mít tohle vše za sebou. Být chvíli sám. Opevnit se, postavit ty barikády. Vystavět falešný úsměv, který mu budu moci ukazovat. A přehlížet ty urážky. Protože, i když to bolí, alespoň něco cítíš.
Začala se smát. Kožich se mi naježil. “Náš les není vhodný pro někoho, kdo se směje na účet druhých. V tom krutém smyslu,“ protože tohle nebylo dobré. Bylo to kruté a zlé. Stejně tak reagovala i Cora, nebo Jenna. Věděl jsem, že to je nezvyklé a může to ostatní překvapovat. Ale byla to jen NAŠE věc. A jim to mohlo být ukradené. “Takže pokud máš nějaký problém, můžeš rovnou odejít,“ byl jsem nadále chladný. Podíval jsem se na Suzumeho varovným pohledem. Pokud teď poryje mou autoritu, jako by tím řekl, že jsme opravdu k smíchu.

Začal jsem se hořce ironicky smát – kdybych tak jen mohl umřít smíchy. Pak bych byl nebožtíky považován za provokatéra. “Nezkoušej mi tvrdit, že tohle děláš pro NAŠE dobro. Pokud by to tak bylo, tak bys mi to řekl nějak šetrně, protože ti přeci záleží na mých pocitech,“ poslední věta zněla dost ironicky. “To co ovšem dělá, to se tomu moc nepodobá. Jen jsi mě probodal přívalem slov. A ano, chápu. Vadí ti to, tak se ozveš. Ale tímhle způsobem? Nene,“ zavrtěl jsem hlavou. “A klidně měj tu blbou připomínku, že do všeho moc rýpám – protože ANO, do všeho moc rýpám,“ mluvil jsem s důrazem na každé slovo. Naštvaně. “A byl jsem takový od začátku, ještě horší, řekl bych,“ vždyť mě našel v depresích. “A snažil jsem se to omezit kvůli tobě a držet to v sobě, ale tohle – tohle k tomu nepatří. Protože tohle by ti po tomhle řekl každý,“ odfrkl jsem si. Pořád se snaží mi lhát? To ho to tak baví?
“Já trénoval, zatímco jsi byl na výletě,“ tohle jsem mu zatím křivdil, protože se prostě ztratil, aniž by mi něco řekl a to na celkem dost dlouhou dobu. “Ale proč bych měl? Kvůli tobě? Aby jsi mi mohl vyčíst něco jiného? Tohle je moje magie, nikomu neškodí a jen mi ukazuje pravdu. Toho se tak bojíš?“ Švihl jsem ocasem. “Lhát je přeci tak zábavné,“ pronesl jsem sladce.
Opět mi zacukaly koutky. Tohle bylo jako špatný vtip. “A tohle byl podle tebe kompromis? Tak to asi ne. Jen sis vybil nějaký tvoje trable tím, že si to na mě všechno vyblil a zničil si náš vztah,“ sledoval jsem ho, jako by to mělo být naposled.
“Nemůžu? Proč ne? Chceš snad být se mnou, když ti toho tolik vadí? Když,“ hlas se mi zlomil a sklopil jsem pohled. Nemohl jsem se na něj ani podívat. Moc to bolelo.
Ucítil jsem pach. Byl to někdo cizí, někdo, kdo sem nepatří. Vlčice. Nevybrala si zrovna nejlepší čas na návštěvu. Storm tady nebyl – a ten byl nejhodnější alfa, takže by jí nic neudělal. Místo toho jsem tady byl já – ne zrovna trpělivý a důvěřivý – a k tomu momentálně v nejhorší možné náladě. Hah, slečna měla štěstí. A já moc neuznával to, že na vlčice musíš být jako na květinky.
Rozběhl jsem se bezeslova tím směrem. Netušil jsem, jestli se ke mě Suzume přidá. Pokud ano, alespoň by mi pomohl. A pokud ne, měl bych od něj chvíli klid, třeba bych vychladl. No, nejspíše by bylo lepší, kdyby šel a hlídal mě. Ne, že bych se bál jí. Ale sebe. Můj oheň bublal. A to nebylo vše, co jsem uměl.
Rozběhl jsem se tedy přes les za pachem a naboural se do hlavy vetřelce, abych odvodil, v jakém přichází rozpoložení. Chce nastolit nový řád? Musel jsem se hořce zasmát. Netušil jsem, zda nějaký řád vůbec máme, no byl jsem si jist, že o nový nestojíme. Stál bych o nový kožich, hm?
Neschovával jsem se za houbou, ani jsem se neplížil jako indián. Místo toho jsem k ní prostě přiklusal a zastavil se kousek od ní. Nebál jsem se jí, měl jsem v sobě tolik adrenalinu a hlavně jsem zrovna dvakrát nepřemýšlel.
“Zdravím tě, vetřelče. Tohle je území Borůvkové smečky, pokud bys necítila tu skvělou vůni,“ až na to, že byla zima, dobrý. “Doporučuji ti říct dobrý důvod, proč si tady. Protože pokud se jenom procházíš, budu tě muset vyprovodit nemilou cestou,“ výhružně jsem se napnul.

Poslouchal jsem každé z těch krutých slov, které pronesl. Vrývala se hluboko do mě a já koukal do země. Tohle bylo opravdu na vrcholu všech křivd, co mi kdy kdo udělal. Že mě Megan podvedla? Co na tom, alespoň toho litovala a rozešli jsme se v jakési domluvě. Že Kaien prostě zmizela? Alespoň mi uštědřila tuhle bolest. Jak ale může někdo udělat tohle? Podíval jsem se mu s otázkou do očí.
“Proč? Proč mi to říkáš? Co tím sleduješ? Chceš mi jen ublížit?“ A já chtěl jemu. Tak moc v tuhle chvíli. Chtěl jsem mu udělat do hrudi díru a rozdrásnout mu srdce, aby dobře věděl, jaké to je, tuto bolest cítit.
“Je vidět, že neovládáš žádné magie, když nechápeš, že ne každou se naučíš kontrolovat! Už jsem ti říkal několikrát, že to neumím ovládat! Myslíš, že mě těší všem vidět do hlavy?! Raději bych žil ve sladké nevědomosti,“ štěkl jsem.
Z úst mi vyšel prudký krátký smích. “Tak co?“ Vyhrožoval mi? Co mi tak mohl udělat, horšího než tohle. Rozkopal náš vztah během pár chvil. Zničil mě. “Co bys mi asi tak mohl udělat? Nemáš na to, mi ublížit fyzicky, tak po mě štěkáš?“ Byl slabý, tak slabý. A já to na něm miloval, mohl jsem ho chránit. Teď se to ale dokonale nabízelo použít proti němu.
Zůstal jsem na něj hledět. Pohled mi ochladl. “Kdybych byl jako ona, už by jsi tu nestál,“ řekl jsem upřímně. Tailla by ho rozmetala na cucky už po té první větě.
“Je mi tě líto. Nevíš, co je to milovat. Je to o tom přenést se přes to, co ti vadí. Copak si myslíš, že jsi dokonalý? A vyčítám ti snad, co děláš? Jak se chováš? Jak vypadáš? Jaký jsi?“ Zavrtěl jsem nad tím hlavou a stoupl si.
“Odejdi,“ vydechl jsem hlavně a odvrátil pohled. Ne, nechtěl jsem ho tady. Jak se to mohlo tak rychle otočit? “Hned,“ sledoval jsem ho ostražitým pohledem. Každý kousek mého těla chtěl brečet a omluvit se mu, ale ta druhá půlka věděla, že neudělala nic vědomě špatně a chtěla ho zničit. Psychicky i fyzicky.

Nálada mezi námi dvěma se pomalu začala měnit. Podíval jsem se na svého přítele s otázkou v očích. Cítil jsem z něj, jak pomalu přechází do útoku, ale já opravdu nerozuměl tomu, co jsem udělal špatně. Tohle bylo pro mě normální vyjadřování a on to očividně bral jinak.
“Vždyť jsem neřekl, že bys měl dospět,“ začal jsem se bránit, ale rozhodně to neznělo moc přesvědčivě. Tedy, opravdu jsem to neřekl – ale řekl jsem to ukňouraně, jako bych byl vinen.
To co pak ale pronesl, se do mě zarylo jako hluboký trn a bodalo. Věděl jsem, že bolest končí v nekonečnu a přes to, jako by se stále snažil posouvat její hranice. Jak já miloval dodržování tradic. Navazoval jsem na ně. Zejména s neúspěchy.
Nikdy jsem nebyl ten, kdo by řekl, že se bojí smrti. Ale každý má svého kostlivce ve skříni, kterého by se nikdo neměl dotýkat. A on se trefil do černého. Taky mi mohl říct „Jsi starý, už nemáš na výběr. Brzo umřeš a už nestihneš najít nikoho jiného, protože se s tebou nedá žít.“ Kdo by mohl být tak krutý a takto odpovědět chvíli po tom, co někomu poskytnete vyznání lásky? Ucítil jsem slzy v očích.
Bylo ticho. Nějakou dobu jsem na něj jen hleděl. Dlouhé sekundy. Cítil jsem se, jako bych plul v moři příslibů, které právě zmizelo a já zůstal uprostřed nekonečné pustiny. Pošetilá darebačka.
Napřímil jsem své tělo a stoupl jsem si. Samozřejmě – tím jsem jej převýšil. Naježil se mi kožich, čímž jsem působil ještě mohutněji.
“Myslíš?“ Zavrčel jsem. “Jsem podle tebe jen hromada kostí?“ Prudce jsem škubl ocasem. V těchto chvílích jsem se cítil mlaději než kdy dřív. Jako bych smutek změnil hněv a hněv v agresi. “Ale musím ocenit tvoji schopnost mi tak dlouho lhát, že cítíš, to co já,“ jako by se mi vařila krev v žilách. Bublala stejně jako mé oči. Co plameny. Láva. Žhavá. Musel jsem se držet, abych po něm neskočil.
Musel cítit ten spalující žár na jeho těle. Neškodný, právě na té úrovni, jenž je na hranici následků. Bylo to jen varování. Měl jsem nad tím kontrolu, ale v mé hlavě blikalo rudé světýlko, že se může brzo vytratit. Snažil jsem se to utišit, šlo to těžce. Po chvíli se mi to ovšem podařilo.
Zrychleně jsem dýchal, i když jsem věděl, že tohle nepomůže. Nerozuměl jsem tomu, co se děje. Ale cítil jsem, jako bych jej ztratil. Probodl jsem jej zklamaným pohledem a rozešel se na druhou stranu lesa. Jako by se ten hněv pomalu vytrácel a zůstávalo něco daleko horšího. Bolest.
Lehl jsem si k jednomu ze stromů. Pořád jsem viděl na všechny v lese, ale byl jsem dostatečně daleko na to, abych se cítil aspoň trochu sám. Odejít jsem nemohl. Musel jsem to tu hlídat. Proč tu teď není Storm? Potřeboval jsem jej. Kohokoliv.
Jak? Jak jen moje ego může přejít přes to, co vyslovil? A jak jeho ego může přejít k tomu, aby se mi omluvil?
Vítej, má lásko. Zatančíme si a pak se rozloučíme. Prolomíme ledy. Nech mě se do tebe zamilovat. Posedni mě. A pak odejdi. Ale pokud mě chceš opustit a nemiluješ mě, tak odpočívej v pokoji a přestaň mě strašit.

// Jestli se někoho jiného dotkneš, už nebudeš mít čím zahřívat.

-B.

Byl tak blízko. Cítil jsem jeho dech prodírat se mým kožichem. Jeho tělesné teplo, jak se pere s tím mým a společně oteplují okolní svět. A tep jeho srdce – ten jsem cítil také. Přál jsem si na něj napsat své jméno.
ALE – bylo to dost nepohodlné, protože jsem musel stát ve zvláštním poločupu. Pomalu jsem se teda přesunul vedle něj, no znovu jsem se na něj nalepil, jako bychom byly dva magnety.
“Ale já jsem jen tvůj. A pořád budu,“ řekl jsem upřímně. Nerozuměl jsem, co má za problém. Přišlo mi to totiž hrozně zvláštní. “Zlato já – asi tomu nerozumím. Nebo mám spíš pocit, že tomu nerozumíš ty. Cítíš se, jako by ti unikala pozornost? Že se o mé city musíš s někým dělit? Já – vždy jsem měl vlčata rád. Když jsem přišel do tohoto světa, tak jsem se přátelil hlavně s vlčaty, protože jsem se choval stejně jako ony,“ na mysli mi vyvstala Lexiett. Zatřásl jsem hlavou. Zásadně jsem nevytahoval na světlo věci, kterým se daří ve tmě. “Kdyby jsi mě v té době potkal, asi bys mě nepoznával. Ale každý jednou musí dospět, ne?“ Odmlčel jsem se. Moc jsem o své minulosti nemluvil a když už ano, rád jsem si něco přikrášloval. Dějiny se falšují přece právě proto, aby se jim dalo věřit. A pravda která nelže, nemá cenu téměř pro nikoho. “A také – vždy jsem si svou budoucnost představoval s tím, že budu mít vlčata. A když je nemám, snažím se si to vynahradit u cizích. Ale není to tak, že bych litoval. Nikdy bych neměnil to, co mám teď,“ láskyplně jsem se na něj usmál a doufal jsem, že to pochopí. Kývání hlavou mozek neprocvičí a já jsem tedy chtěl řádnou odpověď.
Uslyšel jsem své jméno, což mě vytrhlo z mého hlubokomyslného monologu. Otočil jsem se ke Stormovi – jeho hlas jsem poznal okamžitě. “Ano?“ Zvědavě jsem jej sledoval a když řekl, že mě chce o něco poprosit, stoupl jsem si a zpozorněl. Usmál jsem se na Suzumeho a pak se rozešel za Stormem blíže, aby mi sdělil, co chce. “A jakou?“ Pokukoval jsem po Suzumem. S každým krokem dál od něj, jako by něco v mé hrudi rotovalo. A čím jsem byl dál, tím to bylo více napnuté a otáčelo se to rychleji. Jako bychom byli k sobě připoutáni nějakým lanem a pokud se moc vzdálíme, tak se roztrhne a zabije mě. Je tato sladká bolest láska?
“Samozřejmě,“ usmál jsem se na něj a vypjal hruď. Snažil jsem se tvářit honosně a majestátně, no uvnitř mě se klepala malá dušička pochybností, která byla ale zcela zastíněna mým nafouknutým egem. “Na mě se můžeš vždy spolehnout,“ tolik náhlé zodpovědnosti. Když odešel, vrátil jsem se zpět k Suzumemu, což uklidnilo moji duši.
“Je ze mě pán lesa,“ vydechl jsem zasněně. Mohlo to znít, jako bych si z toho dělal legraci. Ale já to bral hodně vážně.

Dělal si o mě starosti, bylo to krásné. Z mého pohledu ale také zbytečné. Ne, nemyslel jsem si, že jsem nepřemožitelný. I já jsem mohl být skolen, jako kdokoliv jiný. Tajemství nesmrtelnosti jsem ani nechtěl znát. “Já budu v pořádku a i pokud bych nebyl – na tom nezáleží, hlavně že budeš v pořádku ty,“ znělo to jako jen další klišé, ale já to myslel vážně. Vždy jsem toužil po té bezhlavé lásce bez zábran, kde jste ochotni se obětovat jeden pro druhého a nikdy jsem ji neměl. Postupně jsem se snažil žít ve světě, který byl reálný a opustit ten, ve kterém jsem chtěl žít. Nakonec jsem se naučil, aby mě přestal děsit ten, ve kterém jsem. Pak přišel on a najednou se sen mohl stát skutečností.
“Kdo by si jej nepamatoval,“ zasmál jsem se, no pak pokřivil obličej. Vybavil jsem si jeho tvář – hodně slintal. Tohle snad ani nešlo zapomenout. Byl jako přerostlé nerozumné vlče. To je ta fáze, kdy už to není roztomilé. Je to neomluvitelné a obtěžující. Nechutné. Otravné.
“Myslím si, že nikdo neposlouchá. A i kdyby náhodou ano, netrápí mě to,“ byla to naše rodina, proč to schovávat? Storm nám to přál a pokud by byl někdo proti, on by to vyřídil. To jsem si aspoň myslel, no párkrát mě již zklamal, tak jsem si tím nebyl zas tak jistý.
Vyznal. Vyznal jsem se mu. Prostou větou bez žádných dlouhých proslovů, jak jsem o tom snil. Představoval jsem si to dlouhé, hluboké v slzách a v soukromí. Ale pak mi došlo, že to není třeba. Protože – proč kolem toho dělat divadlo? Tak to prostě bylo. Miloval jsem se a hodlal jsem jej milovat ještě velmi dlouho. Divadlo se dělá, pokud to má být velkolepé. Ale tohle nemělo být. hodlal jsem mu to opakovat a dávkovat celý život. Ne mu to říct a pak jej brát jako samozřejmost. Miloval jsem jej tak moc, protože jsem dobře věděl, jaké to je být milován tak málo.
Když mi skočil okolo krku, na tváři se mi objevil široký úsměv. “Nová úroveň?“ Zvědavě jsem se mu koukl do očí a pak se podíval po ostatních. A najednou jsem s ním chtěl být sám. Neměl jsem ovšem na mysli žádné necudnosti. “Pojď kousek dál,“ zapředl jsem mu do ucha. “Prosím,“ olízl jsem mu jej a pak ani nečekal na odpověď. Jen jsem opatrně setřásl toho maličkého a usmál se na něj. “Někdy si spolu budeme pořádně hrát, jasný? Ukážu ti nějaký super triky,“ mrkl jsem na vlče a pak se rozešel pryč od skupinky vlků, abych si tuhle chvíli mohl vychutnat jen s ním. Ještě jsem jim věnoval pohled rozloučení.
Když jsem došel dost daleko, povalil jsem jej na zem. “Tak povídej o té úrovni,“ zazubil jsem se a jemně mu skousl ucho.

27 oblázků
45 drahokamů
54 kytek
27 mušliček
10% sleva

(Spočítala jsem to znovu)

Snad je to správně. Matematika přece není silná stánka vlků. S těma tlapama se špatně ovládá kalkulačka.
--------------------------
Srazu se zúčastním v Brně. Organizačně klidně pomohu, pokud to nebude jak minule. (Nikde nikdo.)
--------------------------
Určitě oceňuji to, že sis s tímhle dal někdo práci a udělal to. Bylo to super. Ale přijde mi to dost kruté - dát na úkol 24 hodin. Ano, jsou tu takový, co na to mají každý den čas, ale upřímně - já přišla někdy ze školy a už bylo po limitu. Aspoň dva dny, hm?

Tailla reagovala na Suzumeho tak, jak bych u ní přesně čekal. Dotklo se jí to, ihned jsem z ní ucítil agresi. Moc jsem na to nereagoval, ale celé tělo se mi napjalo připraveno vyskočit a bránit jej. Zlé dny? Naklonil jsem hlavu na stranu a bez nějakého většího výrazu ji sledoval. Věděl jsem, že lhát sám sobě, není nejlepší věc na světě. A ona to očividně dělala, jelikož každý zde musel tušit, že je prostě výbušná. Povahová vlastnost, tak se narodila. Tak jako si kytky nevyberou svojí barvu, my si nevybereme, kým se staneme. Také jsem měl vlastnosti, které jsem neměl rád. Jako moji přecitlivělost. Ale uměl jsem to maskovat. Ona až tolik ne. Vyčítal jsem jí to, ale byly věci, které jsem jí vyčítal daleko více.
Bál se. Měl uši u hlavy a já stiskl čelisti k sobě. Ano, na jednu stranu mě těšilo, že jsem si mohl hrát na velkého ochranáře, ale ona neměla žádné právo mu vyhrožovat, nebo jej strašit. Věnoval jsem Stormovi významný pohled ve stylu, aby na ni dával pozor, protože pokud se jej dotkne, všechna ta má ochota se s ní smířit by vymizela. Dokázal jsem si představit svou armádu nemrtvých. I když jsem netušil, zda bych to svedl.
Vjel jsem mu čumákem mezi uši a pohladil ho. “Nedovolil bych, aby ti někdo ublížil,“ snažil jsem se jej uklidnit. “Víš, že na tebe dávám pozor,“ koukl jsem se mu do očí. “A nechci tím říct, že se o sebe nedokážeš postarat – vím, že jsi silný a šikovný. Ale prostě – jsi můj. A já tě budu strážit,“ za tím jsem si stál.
“Na nás? Jen? To tedy nesouhlasím. Vždy je to o vzájemné toleranci,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Musel jsem polknout velkou spoustu uštěpačných poznámek. Přece si nemyslela, že ona se bude chovat jako doposud a my budeme svatí. Taky jsem měl pár karet v rukávu. A poznámek, které by jí mohli ublížit, jsem také pár znal. A začal bych u toho, jak se na to tady vykašlala.
Suzumeho má poznámka rozesmála a já spokojeně vypjal hruď. Sice si koledoval o výprask, ale já byl rád, že jsem svého přítele pobavil. “Jsi umělec,“ vydechl jsem. “Dokážeš mi vytvořit úsměv na tváři jen tím, že jsi,“ ano, tyto mé děsně originální balící hlášky by někomu mohly připadat trapné a ohrané, ale já si připadal děsně romatický milovník a chtěl jsem Suzumeho ohromovat a přivádět do rozpaků.
Když se obrátila k Faelnirovi, měl Suzie několik kousavých poznámek. Zacukaly mi koutky. Držel jsem je u sebe a vší silou a otočil se k němu. Musel pochopit, že mě těší, jak rychle si vybral stranu. Olízl jsem mu čumák. “Budu si tě hlídat, neboj se,“ věřil jsem, že ve skrytu to nemyslí až tak zle. Ale Tailla byla tak vztahovačná, že jakýkoliv humor na její stranu brala jako urážku a čertila se. Ach, další věc, co jsem neměl rád.
Jedno z vlčat – chlapák – se ke mě vydal a poskakoval my u nohou, až se mi začal hrát se šátky. Oči se mi rozzářily a já se zasmál. “Ale copak, líbí se ti strejdovy šátky?“ Prohlížel jsem si ho a schválně nohou trochu zapohyboval, aby se zatřepotaly. “Jmenuji se Blueberry,“ řekl jsem mu s úsměvem. “Jaké je tvé jméno?“ Netušil jsem, jestli už zvládne něco říct, ale rozplýval jsem se.
Koukl jsem na Suzumeho a poznal jsem podle jeho mysli, nad čím přemýšlí. “Mám rád vlčata,“ vydechl jsem upřímně. “To nic nemění na tom, že miluji tebe,“ díval jsem se mu do očí. Pak jsem sklopil pohled. Tohle jsem mu řekl poprvé. Kdybych mohl, zrudl bych a utekl s pískotem. Doufal jsem, že ho to moc nezaskočí.
Hotaru se někde mezitím ztratila. Mrzelo mě to. Nepočkala na náš rozhovor a já to bral jako křivdu. Cítil jsem se ublíženě, ale nehodlal jsem se tím teď trápit.
Uslyšel jsem myšlenku Aranel a zvedl k ní pohled s úsměvem. Pečovatel? Ach ano, mohl bych vychovávat vlčata. Tedy, neměl jsem v tom moc zkušeností, ale nejspíš by to alespoň naplnilo moji část, která po vlčatech touží.

// Ono něco jako skupinky asi moc není, protože je to takové hromadné, tak prostě nějak pište do placu, když uznáte za vhodné, že všichni, kteří jsou s vámi v přímé interakci, již napsali. Já třeba čekám na Storma, Suzumeho.

Byl příliš dobrý na to, aby byl dobrý pro mě. A proto jsem měl strach a proto jsem žárlil. A on se očividně naštval, cítil jsem to z něj. Varovným pohledem jsem se mu podíval do očí, ale on naštěstí mlčel. Pokud jsem byl mrzutý, ublížený, nebo uražený, nikdo neměl právo se také urazit. Ale – byl to on. Byl to Suzume. A já mu to byl schopen odpustit a přejít přes to. Kdy jsi na mě myslel naposledy, lásko? Protože já si nepamatuji čas, kdy bych nemyslel. A tolik pochybností v mé hlavě. Jsem jen špína, prach a nic víc. Jak by mě mohl milovat? Mě? Chtěl jsem slyšet odpověď – svět je jen špína a prach, nic víc. A ty jsi můj svět.
Rozplýval jsem se nad těmi tvory. “Vždyť jsou tak sladcí,“ vydechl jsem si spíše pro sebe a koukl k Suzumemu. Jeho otrávený pohled mluvil za vše. Sklopil jsem pohled. Alespoň nebude cítit to, co já. Alespoň mě kvůli nim neopustí.
Za chvíli se sem přidala i Aranel a další vlče. “Gratuluji vám,“ usmál jsem se na oba rodiče, no pak jsem věnoval dlouhý pohled Aranel. “Budeš skvělá matka,“ řekl jsem. Opravdu jsem si to myslel. Co jsem si ji pamatoval, vždy byla velmi starostlivá. A to jako matka potřebovala.
Otočil jsem hlavu a všiml si, že Suzume stojí směrem, aby přivítal Taillu a Hotaru, které se vrátily. Sice nepotřeboval ochranu 24 hodin denně, no všiml jsem si jak po mě hází očkem. A on byl jako můj poklad, zatímco Taille jsem moc nevěřil – takže jsem se dost rychle zvedl a nalepil Suzumemu na bok. Věřil jsem, že by mu nic neudělala, ale tohle byl prostě reflex. “Zdravím vás, dámy,“ vydechl jsem a pak jen poslouchal, co Suzume povídá. Musel jsem držet koutky úst, abych se neusmíval. Znělo to od něj tak provokativně a ironicky, nejraději bych něco přisadil, no musel jsem myslet na to, že s Taillou nechci další spory. “Ona už bude hodná, že jo?“ Koukl jsem jí do očí. Kdyby mu nějak ublížila, velmi bych pak ublížil jí. Uslyšel jsem Stormovu poznámku spíše z jeho myšlenek a přivřel jsem oči. Nepřišlo mi to moc humorné z toho hlediska, co se tenkrát stalo. Bylo to docela vážné.
“Kde jste byly? Utekly jste tak rychle. Zůstaneš tu s námi také chvíli?“ Poslední otázka byla převážně k Hotaru.

Prosím. Popři to. Je to tak jednoduché. Zavrť hlavou, vydej to jedno slovo z úst a vše bude v pořádku. Opakoval jsem v mysli a hleděl na něj velkýma očima. Chtěl jsem, aby řekl, že to bylo jen přátelské procházení po světě. Že je to pro něj jen kamarádka a teď se vrátil ke mě, protože jsem kus jeho srdce, bez kterého nemůže žít – dobře, věděl jsem, že by tohle Suzume nikdy neřekl přesně takhle, protože už jen to, že se mě teď dotýká, byl velký pokrok, no mohl to nějak zaonačit v jeho řeči. Místo toho se ale zvedl a bez odpovědi mi olízl čenich. Jestli se mi v tu chvíli zhroutil svět? Ne. Ale bolelo to. Byla to totiž jasná odpověď na to, co jsem se ptal, aniž by musel něco říci. Sklopil jsem pohled a udělal krok dozadu. Nebyl jsem naštvaný. Celá ta moje hrdinská vůdcovská maska spadla jako opona a já svěsil k ocas zemi. Věděl jsem, že bych tohle neměl dělat. Měl bych se chovat jako kámen, kterého se nic nemůže dotknout. Kterého nic nemůže zaskočit. Aby věděl, že jsem silný a ochráním ho. Ale i já měl pocity – navíc ano, byl jsem dost přecitlivělý. A uměl jsem to schovat před většinou, ale před Suzumem? Proč bych to měl schovávat před ním? Doufal jsem, že ke mě cítí tolik, aby ho tohle neodradilo. Pár chvil jsem byl potichu a koukal někam do země. V hlavě mi probíhaly asi ty nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát. Pak jsem pomalu přikývl. “Dobře,“ vydechl jsem a zvedl pohled k jeho očím. Tímhle jsem bral věc za uzavřenou tím, že se s tím prostě srovnám. Opět jsem vypjal hruď, pokusil jsem se si zachovat trochu sebeúcty a pokusil jsem se tvářit tím spokojeným a normálním výrazem, no mé oči zůstávaly zatím posmutnělé. Udělal jsem krok zpět k němu a hlavou jej objal tak, že jsem ji položil na jeho hřbet. “Moc jsi mi chyběl,“ vydechl jsem tiše, aby to slyšel jen on – možná ani on a zavřel jsem oči.
“Asi je nemáš moc rád, co?“ Uchechtl jsem se, když došla řeč na vlčata. “Neboj se, nic ti neudělají. Jsou menší a pomalejší,“ olízl jsem mu ucho.
Vlk požádal o to, zda může odejít. Odfrkl jsem si. Právě přišli a zase chtěli pryč? Proč tedy chodili? Ano, bylo od nich hezké, že se ptají – na druhou stranu, Storma tohle hodně bolelo a on tomu moc nepomohl.
Najednou se tu objevil Coeden a malý vlčí chlapák. V tu chvíli jsem se málem rozpustil. “Ahoj maličký!“ Usmál jsem se od jednoho koutku úst k druhému a udělal k němu krok blíž. Zvedl jsem pohled ke Coedenovi, abych se ujistil, že po mě neskočí, pokud se přiblížím. Pak jsem k němu sklopil pohled a prohlížel si ho. Stále jsem byl ale blízko Suzumeho. “Koukni na něj,“ rozplýval jsem se a cítil jisté hluboké prázdno uvnitř sebe.