Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl tak blízko. Cítil jsem jeho dech prodírat se mým kožichem. Jeho tělesné teplo, jak se pere s tím mým a společně oteplují okolní svět. A tep jeho srdce – ten jsem cítil také. Přál jsem si na něj napsat své jméno.
ALE – bylo to dost nepohodlné, protože jsem musel stát ve zvláštním poločupu. Pomalu jsem se teda přesunul vedle něj, no znovu jsem se na něj nalepil, jako bychom byly dva magnety.
“Ale já jsem jen tvůj. A pořád budu,“ řekl jsem upřímně. Nerozuměl jsem, co má za problém. Přišlo mi to totiž hrozně zvláštní. “Zlato já – asi tomu nerozumím. Nebo mám spíš pocit, že tomu nerozumíš ty. Cítíš se, jako by ti unikala pozornost? Že se o mé city musíš s někým dělit? Já – vždy jsem měl vlčata rád. Když jsem přišel do tohoto světa, tak jsem se přátelil hlavně s vlčaty, protože jsem se choval stejně jako ony,“ na mysli mi vyvstala Lexiett. Zatřásl jsem hlavou. Zásadně jsem nevytahoval na světlo věci, kterým se daří ve tmě. “Kdyby jsi mě v té době potkal, asi bys mě nepoznával. Ale každý jednou musí dospět, ne?“ Odmlčel jsem se. Moc jsem o své minulosti nemluvil a když už ano, rád jsem si něco přikrášloval. Dějiny se falšují přece právě proto, aby se jim dalo věřit. A pravda která nelže, nemá cenu téměř pro nikoho. “A také – vždy jsem si svou budoucnost představoval s tím, že budu mít vlčata. A když je nemám, snažím se si to vynahradit u cizích. Ale není to tak, že bych litoval. Nikdy bych neměnil to, co mám teď,“ láskyplně jsem se na něj usmál a doufal jsem, že to pochopí. Kývání hlavou mozek neprocvičí a já jsem tedy chtěl řádnou odpověď.
Uslyšel jsem své jméno, což mě vytrhlo z mého hlubokomyslného monologu. Otočil jsem se ke Stormovi – jeho hlas jsem poznal okamžitě. “Ano?“ Zvědavě jsem jej sledoval a když řekl, že mě chce o něco poprosit, stoupl jsem si a zpozorněl. Usmál jsem se na Suzumeho a pak se rozešel za Stormem blíže, aby mi sdělil, co chce. “A jakou?“ Pokukoval jsem po Suzumem. S každým krokem dál od něj, jako by něco v mé hrudi rotovalo. A čím jsem byl dál, tím to bylo více napnuté a otáčelo se to rychleji. Jako bychom byli k sobě připoutáni nějakým lanem a pokud se moc vzdálíme, tak se roztrhne a zabije mě. Je tato sladká bolest láska?
“Samozřejmě,“ usmál jsem se na něj a vypjal hruď. Snažil jsem se tvářit honosně a majestátně, no uvnitř mě se klepala malá dušička pochybností, která byla ale zcela zastíněna mým nafouknutým egem. “Na mě se můžeš vždy spolehnout,“ tolik náhlé zodpovědnosti. Když odešel, vrátil jsem se zpět k Suzumemu, což uklidnilo moji duši.
“Je ze mě pán lesa,“ vydechl jsem zasněně. Mohlo to znít, jako bych si z toho dělal legraci. Ale já to bral hodně vážně.

Dělal si o mě starosti, bylo to krásné. Z mého pohledu ale také zbytečné. Ne, nemyslel jsem si, že jsem nepřemožitelný. I já jsem mohl být skolen, jako kdokoliv jiný. Tajemství nesmrtelnosti jsem ani nechtěl znát. “Já budu v pořádku a i pokud bych nebyl – na tom nezáleží, hlavně že budeš v pořádku ty,“ znělo to jako jen další klišé, ale já to myslel vážně. Vždy jsem toužil po té bezhlavé lásce bez zábran, kde jste ochotni se obětovat jeden pro druhého a nikdy jsem ji neměl. Postupně jsem se snažil žít ve světě, který byl reálný a opustit ten, ve kterém jsem chtěl žít. Nakonec jsem se naučil, aby mě přestal děsit ten, ve kterém jsem. Pak přišel on a najednou se sen mohl stát skutečností.
“Kdo by si jej nepamatoval,“ zasmál jsem se, no pak pokřivil obličej. Vybavil jsem si jeho tvář – hodně slintal. Tohle snad ani nešlo zapomenout. Byl jako přerostlé nerozumné vlče. To je ta fáze, kdy už to není roztomilé. Je to neomluvitelné a obtěžující. Nechutné. Otravné.
“Myslím si, že nikdo neposlouchá. A i kdyby náhodou ano, netrápí mě to,“ byla to naše rodina, proč to schovávat? Storm nám to přál a pokud by byl někdo proti, on by to vyřídil. To jsem si aspoň myslel, no párkrát mě již zklamal, tak jsem si tím nebyl zas tak jistý.
Vyznal. Vyznal jsem se mu. Prostou větou bez žádných dlouhých proslovů, jak jsem o tom snil. Představoval jsem si to dlouhé, hluboké v slzách a v soukromí. Ale pak mi došlo, že to není třeba. Protože – proč kolem toho dělat divadlo? Tak to prostě bylo. Miloval jsem se a hodlal jsem jej milovat ještě velmi dlouho. Divadlo se dělá, pokud to má být velkolepé. Ale tohle nemělo být. hodlal jsem mu to opakovat a dávkovat celý život. Ne mu to říct a pak jej brát jako samozřejmost. Miloval jsem jej tak moc, protože jsem dobře věděl, jaké to je být milován tak málo.
Když mi skočil okolo krku, na tváři se mi objevil široký úsměv. “Nová úroveň?“ Zvědavě jsem se mu koukl do očí a pak se podíval po ostatních. A najednou jsem s ním chtěl být sám. Neměl jsem ovšem na mysli žádné necudnosti. “Pojď kousek dál,“ zapředl jsem mu do ucha. “Prosím,“ olízl jsem mu jej a pak ani nečekal na odpověď. Jen jsem opatrně setřásl toho maličkého a usmál se na něj. “Někdy si spolu budeme pořádně hrát, jasný? Ukážu ti nějaký super triky,“ mrkl jsem na vlče a pak se rozešel pryč od skupinky vlků, abych si tuhle chvíli mohl vychutnat jen s ním. Ještě jsem jim věnoval pohled rozloučení.
Když jsem došel dost daleko, povalil jsem jej na zem. “Tak povídej o té úrovni,“ zazubil jsem se a jemně mu skousl ucho.

27 oblázků
45 drahokamů
54 kytek
27 mušliček
10% sleva

(Spočítala jsem to znovu)

Snad je to správně. Matematika přece není silná stánka vlků. S těma tlapama se špatně ovládá kalkulačka.
--------------------------
Srazu se zúčastním v Brně. Organizačně klidně pomohu, pokud to nebude jak minule. (Nikde nikdo.)
--------------------------
Určitě oceňuji to, že sis s tímhle dal někdo práci a udělal to. Bylo to super. Ale přijde mi to dost kruté - dát na úkol 24 hodin. Ano, jsou tu takový, co na to mají každý den čas, ale upřímně - já přišla někdy ze školy a už bylo po limitu. Aspoň dva dny, hm?

Tailla reagovala na Suzumeho tak, jak bych u ní přesně čekal. Dotklo se jí to, ihned jsem z ní ucítil agresi. Moc jsem na to nereagoval, ale celé tělo se mi napjalo připraveno vyskočit a bránit jej. Zlé dny? Naklonil jsem hlavu na stranu a bez nějakého většího výrazu ji sledoval. Věděl jsem, že lhát sám sobě, není nejlepší věc na světě. A ona to očividně dělala, jelikož každý zde musel tušit, že je prostě výbušná. Povahová vlastnost, tak se narodila. Tak jako si kytky nevyberou svojí barvu, my si nevybereme, kým se staneme. Také jsem měl vlastnosti, které jsem neměl rád. Jako moji přecitlivělost. Ale uměl jsem to maskovat. Ona až tolik ne. Vyčítal jsem jí to, ale byly věci, které jsem jí vyčítal daleko více.
Bál se. Měl uši u hlavy a já stiskl čelisti k sobě. Ano, na jednu stranu mě těšilo, že jsem si mohl hrát na velkého ochranáře, ale ona neměla žádné právo mu vyhrožovat, nebo jej strašit. Věnoval jsem Stormovi významný pohled ve stylu, aby na ni dával pozor, protože pokud se jej dotkne, všechna ta má ochota se s ní smířit by vymizela. Dokázal jsem si představit svou armádu nemrtvých. I když jsem netušil, zda bych to svedl.
Vjel jsem mu čumákem mezi uši a pohladil ho. “Nedovolil bych, aby ti někdo ublížil,“ snažil jsem se jej uklidnit. “Víš, že na tebe dávám pozor,“ koukl jsem se mu do očí. “A nechci tím říct, že se o sebe nedokážeš postarat – vím, že jsi silný a šikovný. Ale prostě – jsi můj. A já tě budu strážit,“ za tím jsem si stál.
“Na nás? Jen? To tedy nesouhlasím. Vždy je to o vzájemné toleranci,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Musel jsem polknout velkou spoustu uštěpačných poznámek. Přece si nemyslela, že ona se bude chovat jako doposud a my budeme svatí. Taky jsem měl pár karet v rukávu. A poznámek, které by jí mohli ublížit, jsem také pár znal. A začal bych u toho, jak se na to tady vykašlala.
Suzumeho má poznámka rozesmála a já spokojeně vypjal hruď. Sice si koledoval o výprask, ale já byl rád, že jsem svého přítele pobavil. “Jsi umělec,“ vydechl jsem. “Dokážeš mi vytvořit úsměv na tváři jen tím, že jsi,“ ano, tyto mé děsně originální balící hlášky by někomu mohly připadat trapné a ohrané, ale já si připadal děsně romatický milovník a chtěl jsem Suzumeho ohromovat a přivádět do rozpaků.
Když se obrátila k Faelnirovi, měl Suzie několik kousavých poznámek. Zacukaly mi koutky. Držel jsem je u sebe a vší silou a otočil se k němu. Musel pochopit, že mě těší, jak rychle si vybral stranu. Olízl jsem mu čumák. “Budu si tě hlídat, neboj se,“ věřil jsem, že ve skrytu to nemyslí až tak zle. Ale Tailla byla tak vztahovačná, že jakýkoliv humor na její stranu brala jako urážku a čertila se. Ach, další věc, co jsem neměl rád.
Jedno z vlčat – chlapák – se ke mě vydal a poskakoval my u nohou, až se mi začal hrát se šátky. Oči se mi rozzářily a já se zasmál. “Ale copak, líbí se ti strejdovy šátky?“ Prohlížel jsem si ho a schválně nohou trochu zapohyboval, aby se zatřepotaly. “Jmenuji se Blueberry,“ řekl jsem mu s úsměvem. “Jaké je tvé jméno?“ Netušil jsem, jestli už zvládne něco říct, ale rozplýval jsem se.
Koukl jsem na Suzumeho a poznal jsem podle jeho mysli, nad čím přemýšlí. “Mám rád vlčata,“ vydechl jsem upřímně. “To nic nemění na tom, že miluji tebe,“ díval jsem se mu do očí. Pak jsem sklopil pohled. Tohle jsem mu řekl poprvé. Kdybych mohl, zrudl bych a utekl s pískotem. Doufal jsem, že ho to moc nezaskočí.
Hotaru se někde mezitím ztratila. Mrzelo mě to. Nepočkala na náš rozhovor a já to bral jako křivdu. Cítil jsem se ublíženě, ale nehodlal jsem se tím teď trápit.
Uslyšel jsem myšlenku Aranel a zvedl k ní pohled s úsměvem. Pečovatel? Ach ano, mohl bych vychovávat vlčata. Tedy, neměl jsem v tom moc zkušeností, ale nejspíš by to alespoň naplnilo moji část, která po vlčatech touží.

// Ono něco jako skupinky asi moc není, protože je to takové hromadné, tak prostě nějak pište do placu, když uznáte za vhodné, že všichni, kteří jsou s vámi v přímé interakci, již napsali. Já třeba čekám na Storma, Suzumeho.

Byl příliš dobrý na to, aby byl dobrý pro mě. A proto jsem měl strach a proto jsem žárlil. A on se očividně naštval, cítil jsem to z něj. Varovným pohledem jsem se mu podíval do očí, ale on naštěstí mlčel. Pokud jsem byl mrzutý, ublížený, nebo uražený, nikdo neměl právo se také urazit. Ale – byl to on. Byl to Suzume. A já mu to byl schopen odpustit a přejít přes to. Kdy jsi na mě myslel naposledy, lásko? Protože já si nepamatuji čas, kdy bych nemyslel. A tolik pochybností v mé hlavě. Jsem jen špína, prach a nic víc. Jak by mě mohl milovat? Mě? Chtěl jsem slyšet odpověď – svět je jen špína a prach, nic víc. A ty jsi můj svět.
Rozplýval jsem se nad těmi tvory. “Vždyť jsou tak sladcí,“ vydechl jsem si spíše pro sebe a koukl k Suzumemu. Jeho otrávený pohled mluvil za vše. Sklopil jsem pohled. Alespoň nebude cítit to, co já. Alespoň mě kvůli nim neopustí.
Za chvíli se sem přidala i Aranel a další vlče. “Gratuluji vám,“ usmál jsem se na oba rodiče, no pak jsem věnoval dlouhý pohled Aranel. “Budeš skvělá matka,“ řekl jsem. Opravdu jsem si to myslel. Co jsem si ji pamatoval, vždy byla velmi starostlivá. A to jako matka potřebovala.
Otočil jsem hlavu a všiml si, že Suzume stojí směrem, aby přivítal Taillu a Hotaru, které se vrátily. Sice nepotřeboval ochranu 24 hodin denně, no všiml jsem si jak po mě hází očkem. A on byl jako můj poklad, zatímco Taille jsem moc nevěřil – takže jsem se dost rychle zvedl a nalepil Suzumemu na bok. Věřil jsem, že by mu nic neudělala, ale tohle byl prostě reflex. “Zdravím vás, dámy,“ vydechl jsem a pak jen poslouchal, co Suzume povídá. Musel jsem držet koutky úst, abych se neusmíval. Znělo to od něj tak provokativně a ironicky, nejraději bych něco přisadil, no musel jsem myslet na to, že s Taillou nechci další spory. “Ona už bude hodná, že jo?“ Koukl jsem jí do očí. Kdyby mu nějak ublížila, velmi bych pak ublížil jí. Uslyšel jsem Stormovu poznámku spíše z jeho myšlenek a přivřel jsem oči. Nepřišlo mi to moc humorné z toho hlediska, co se tenkrát stalo. Bylo to docela vážné.
“Kde jste byly? Utekly jste tak rychle. Zůstaneš tu s námi také chvíli?“ Poslední otázka byla převážně k Hotaru.

Prosím. Popři to. Je to tak jednoduché. Zavrť hlavou, vydej to jedno slovo z úst a vše bude v pořádku. Opakoval jsem v mysli a hleděl na něj velkýma očima. Chtěl jsem, aby řekl, že to bylo jen přátelské procházení po světě. Že je to pro něj jen kamarádka a teď se vrátil ke mě, protože jsem kus jeho srdce, bez kterého nemůže žít – dobře, věděl jsem, že by tohle Suzume nikdy neřekl přesně takhle, protože už jen to, že se mě teď dotýká, byl velký pokrok, no mohl to nějak zaonačit v jeho řeči. Místo toho se ale zvedl a bez odpovědi mi olízl čenich. Jestli se mi v tu chvíli zhroutil svět? Ne. Ale bolelo to. Byla to totiž jasná odpověď na to, co jsem se ptal, aniž by musel něco říci. Sklopil jsem pohled a udělal krok dozadu. Nebyl jsem naštvaný. Celá ta moje hrdinská vůdcovská maska spadla jako opona a já svěsil k ocas zemi. Věděl jsem, že bych tohle neměl dělat. Měl bych se chovat jako kámen, kterého se nic nemůže dotknout. Kterého nic nemůže zaskočit. Aby věděl, že jsem silný a ochráním ho. Ale i já měl pocity – navíc ano, byl jsem dost přecitlivělý. A uměl jsem to schovat před většinou, ale před Suzumem? Proč bych to měl schovávat před ním? Doufal jsem, že ke mě cítí tolik, aby ho tohle neodradilo. Pár chvil jsem byl potichu a koukal někam do země. V hlavě mi probíhaly asi ty nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát. Pak jsem pomalu přikývl. “Dobře,“ vydechl jsem a zvedl pohled k jeho očím. Tímhle jsem bral věc za uzavřenou tím, že se s tím prostě srovnám. Opět jsem vypjal hruď, pokusil jsem se si zachovat trochu sebeúcty a pokusil jsem se tvářit tím spokojeným a normálním výrazem, no mé oči zůstávaly zatím posmutnělé. Udělal jsem krok zpět k němu a hlavou jej objal tak, že jsem ji položil na jeho hřbet. “Moc jsi mi chyběl,“ vydechl jsem tiše, aby to slyšel jen on – možná ani on a zavřel jsem oči.
“Asi je nemáš moc rád, co?“ Uchechtl jsem se, když došla řeč na vlčata. “Neboj se, nic ti neudělají. Jsou menší a pomalejší,“ olízl jsem mu ucho.
Vlk požádal o to, zda může odejít. Odfrkl jsem si. Právě přišli a zase chtěli pryč? Proč tedy chodili? Ano, bylo od nich hezké, že se ptají – na druhou stranu, Storma tohle hodně bolelo a on tomu moc nepomohl.
Najednou se tu objevil Coeden a malý vlčí chlapák. V tu chvíli jsem se málem rozpustil. “Ahoj maličký!“ Usmál jsem se od jednoho koutku úst k druhému a udělal k němu krok blíž. Zvedl jsem pohled ke Coedenovi, abych se ujistil, že po mě neskočí, pokud se přiblížím. Pak jsem k němu sklopil pohled a prohlížel si ho. Stále jsem byl ale blízko Suzumeho. “Koukni na něj,“ rozplýval jsem se a cítil jisté hluboké prázdno uvnitř sebe.

// Počkám na ně.

Suzumeho reakce mě potěšila. Ucítil jsem takový ten pocit, co má máma, když její dítě počůrá někoho, koho nemá ráda. “Asi se s ní budeme muset naučit žít, protože již v tomto lese žije také,“ koukl jsem na Storma hlubokým pohledem. Teď mohl vidět, že jsem to nebyl jen já. Že i na Suzumeho nezanechala zrovna dobrý dojem. Ale nic jsem neříkal, byli jsme přeci ve fázi udobřování. A také již byla zase členkou smečky – alespoň, co jsem tak vytušil. Ale proč? Měl jí dát před vstupem splnit tak 20 úkolů od těžkých, po nesplnitelné, aby pykala a snažila se. Ne, že si sem přijde a vše je zapomenuto.
Stiskl jsem zuby k sobě. To co mi začal povídat – nejhorší lhář na světe by ho v tu chvíli překonal. Jelikož jsem ale nebyl hysterka, tak jsem si první prověřil, co říká – jelikož tam bylo tak jedno procento šance, že říká pravdu – a on ji opravdu říkal. Zaraženě jsem na něj hleděl. He?
“Tak tohle se mě rozhodně vyhnulo,“ olízl jsem si rty. “Borůvkový les je asi tak krásný, že ho nikdo nechce bombardovat,“ šplhoun. Doufal jsem, že Storm poslouchá. Dál jsem však upíral pohled na Suzumeho. Stále totiž nezodpověděl moji otázku. Ano, jistě že mě zajímalo, co dělal – bylo to přeci v příručce ideálního přítele – ale momentálně pro mě na prvním místě bylo to, co dělal s ní, jak daleko od ní byl a kde u toho byli.
Suzume postupně klesal hlouběji a hlouběji k mým nohám, až ležel a ožužlával mé šátky a olizoval mé nohy. Háklivě jsem se zachvěl, jelikož jsem se bál, že těm šátkům nějak uškodí – no byly přeci magické, tak jsem to zahnal.
“S Winter,“ zopakoval jsem po něm netrpělivě. Tvářil se sice jako neviňátko, ale mě jen tak neoblafne. Nemusel být detektiv nebo já na to, aby si spočítal, že jsem ji neměl moc rád a na tohle se budu vyptávat. Protože já věděl, co cítila. Cítí. Kdo ví. A on jí taky měl docela rád. Určitě ne tak moc jako mě, ale cítil něco. A to mi ubližovalo.
“Už není naštvaná? Proč by měla být naštvaná?“ Snažil jsem se to pronést tónem „to já bych tu měl být ten naštvaný“, ale fakt, že se naštvala mě velmi nenaštval. Byl jsem z něj přímo nadchnut. Znamenalo to, že jsem vyhrál. A já měl výhry – jako každý normální jedinec – moc rád.
“Takže žádné doteky, citové projevy, či plány na společné soužití?“ Neměl jsem náladu to z něj tahat, chtěl jsem, aby se vymáčkl a mohl jsem se přenést přes tuto samici. Snažil jsem se udržet si na tváři tu nelítostnou velitelskou masku, no v mých očích musel vidět tu zranitelnost, jenž jsem se snažil schovat. Kdyby s ní něco měl, moc by mě to zranilo.
“Neměl jsem tak zajímavé období jako ty. Byl jsem jen tady. Se Stormem, pak Taillou a Hotaru. S Taillou jsem se nějak usmířil, se Stormem jsem si dobře popovídal a Hotaru jsem vlastně ani pořádně nestihl, protože zase utekly,“ povzdechl jsem si. “Ale! Aranel a Coeden mají vlčata! Musíme se na ně pak zajít podívat, pokud nám neukousne Aranel hlavu, když se tam přiblížíme,“ to by se mi moc nelíbilo. Ona se hlava k životu celkem hodí.
Uslyšel jsem zvuky, že sem někdo jde. Otočil jsem ochranářsky prudce hlavou, kdyby to byl někdo, kdo by mi chtěl Suzumeho sníst. Rychle jsem však poznal Naomi a jejího partnera. Udělal před Stormem nějaké divadlo s mrtvolou. Zacukaly se mi koutky. Tohle určitě Storma zrovna dvakrát nepotěší, vždyť všem opakuje, jak zrovna tohle nemá rád. “Zdravím,“ řekl jsem k oběma a pak koukl na vlka, jenž se představil. “Blueberry,“ usmál jsem se a pak se pohledem vrátil ke Stormovi. Chtěl jsem vidět jeho reakci.

Koukl jsem k jídlu, i Storm mu pokynul, aby jedl. “Přinesla to Tailla s Hotaru,“ sice jsem mohl předstírat, že jsem jej skolil zcela sám a pak jej sem přinesl, chtěl jsem být upřímný. Jelikož jsem upřímnost očekával i od něj. Pokrytče.
“Dvě vlčice, jenž jsou pro tuto smečku důležité, nebo byly,“ zamyslel jsem se. “Ale Taillu si vlastně pamatuješ, ne?“ Jak by na ni mohl zapomenout. Zažil tu naši výbušnou hádku u jezera.
“Je dobře, že sis ho vzal. Opravdu ti moc sluší,“ pokýval jsem hlavou a na chvíli si představil, jak by asi vypadal na mé hrudi a už jsem se jej málem zeptal, jestli by mi ho nechtěl půjčit – jen na vyzkoušení. Taky mě napadlo, že bych třeba dokázal následně utíkat rychleji než on a začal bych jako zloděj dobrodružný život na druhém konci Gallirei. No, nakonec jsem se rozhodl, že tahle realita taky není úplně špatná.
Když Suzume nadhodil ten kukuč roztomilé prostitutky, mírně jsem se zamračil. Takhle se určitě netvářil jen tak a mě bylo jasné, že nechce odpovídat na mou otázku – a pokud odpoví, tak se mě tímto snaží uchlácholit. Jistě, ta jeho podřízenost mi dělala moc dobře, ale nehodlal jsem ignorovat to, že přede mnou něco tají. “A teď mi řekni to, co se snažíš obejít,“ záměrně jsem ignoroval fakt, že málem umřel. Jistě, měl jsem starost o to, jestli je v pohodě a chtěl jsem ho pořádně prozkoumat, no jeho provinilý pohled mi v tom zabraňoval. “Vím, že jsi byl s ní,“ vytasil jsem. “S Winter,“ sic to bylo jasné obvinění, mluvil jsem normálním tónem, jako by se nic nestalo. Nechtěl jsem se s ním hádat, nebo hrát hysterickou přítelkyni. A jak jsem to věděl? Měl na sobě její pach – to zaprvé. Takže se jí musel dotýkat, což mě ještě víc znepokojovalo. A zadruhé – myšlenky se daly zaměřit i na dálku a já jej nějakou dobu dokázal udržet. Věděl jsem, že se s ní setkal. Pak jsem jej sice ztratil, no věřil jsem tomu, že s ní nějakou dobu byl. “Stalo se něco? Buď prosím upřímný,“ prohlížel jsem si ho a vychutnával si tu jeho pózu, jako bych nad ním měl veškerou moc.

Taková škoda mého mužného těla pro tak ženskou práci, jako uklízení mrtvého těla. O to víc mi to přišlo zbytečné z důvodu, že jsem jej mohl klidně donutit vstát a prostě se tam nějak dovalit. Když jsme jej donesli na místo určené, vlčice – nebo spíš Tailla – rozhodla, že se vydají dál. Zakabonil jsem se. Chtěl jsem si Hotaru ještě více užít, ani jsem jí nevěnoval dostatek slz a zdrcených pohledů. Navíc, zrovna jsem s ní vedl rozhovor o sobě a to se vždy dobře poslouchá.
“No tak – Ahoj,“ zamumlal jsem už spíš do prázdna, protože zmizeli hrozně rychle. Koukl jsem na Storma a povzdechl si. “Tak jsme tu zas jen mi dva. Nesmrtelní rytíři!“ NARCIS! Bylo pravděpodobně nadsazení to, že jsem svoji oddanost tomuto místu přirovnával ke Stormovi. Nebo ne tak oddanost, jako připoutanost. Sám jsem přeci zde dlouhou dobu nebyl, ale jak každý věděl, měl jsem sklony k dramatičnosti – ach.
Než jsem dokázal ze sebe vydati nějakou další neúplně nezaujatou myšlenku, na zádech mi přistál můj přítel. Ne, nelekl jsem se, jelikož jsem pár chvil před tím slyšel své jméno. Můj ohon si začal dělat co chtěl a choval se, jako by měl elektrický záchvat. Na tváři se mi usídlil šťastný výraz. Svalil jsem ho ze sebe a natiskl se k němu, abych jej mohl obejmout a přitulil si ho k sobě. “Suzie!“ Oslovil jsem ho zdrobnělinou jeho jména, na kterou jsem si dělal výsadní právo. Po chvíli jsem se však s zaujatým pohledem odtáhl a v hlavě mi to šrotovalo. Něco tvrdého měl totiž na hrudi a já byl zvědav, co to je. Protože pokud to tam měl vždycky, tak se mi tedy nepochválil!
A ona to byla nová krásná blýskavá ozdůbka, kterou mu mohl každý Blueberry závidět – pokud by neměl krásné a blýskavé šátky. “Ó, Suzie. To je krásná blýskavá ozdůbka, jenž ti jde nádherně k očím. Kde jsi k ní přišel?“ Mlaskl jsem toužebně a chvíli si jeho hruď prohlížel. Nakonec jsem ovšem zhodnotil, že mu určitě sluší víc jak mě a je pro mě daleko výhodnější, se chlubit tak krásným přítelem s kamenem na krku, než kamenem na krku.
“A kde jsi celou tu dobu byl? Chyběl jsi mi,“ přiznal jsem. I já tvrďák jsem měl nějaké ty city.
Oči se mi stočily ke Stormovi. Co si o tom myslel on? Poté, co jsem mu řekl. Musel to ale přeci pochopit. Já Suzumeho miloval a chtěl jsem s ním být. Ano, přes to že jsem mu to ještě neřekl, tím citem jsem si byl jistý. A již jsem s ním byl opravdu dlouho, abych mohl říci, že jej znám.

// Neboj Brouku, jsem tu pro tebe. ^^ A Storm nám doufám hned neuteče.

Tailla se nakonec rozhodla rychleji, než bych očekával, že mi tedy dá šanci. Usmál jsem se pěkně zširoka, aby měl radost. “Děkuji a neboj se, nebudu na tebe skákat zpoza křoví,“ tím jsem ukončil tento hluboký rozhovor a přešel k věnování se Hotaru, což nepřinášlo tolik strastí.
”Je to kousek od té pláže,” přikývl jsem si sám sobě. Netušil jsem, zda tam někdy byla, nebo jestli tu náhodou není ještě nějaká pláž, ale bylo to asi celkem jedno. Byla to má minulost a já byl ochoten ji nechat jít a pamatovat si jen to dobré s tím, že byla krásná. I když to nebyla až taková pravda. Těch chvil, které nebyly zrovna šťastné bylo taky dostatek. “Ano, Neon. Byl velmi svůj, ale každý přece nemůže být stejný,“ snažil jsem se, aby to znělo hluboce a důležitě, jelikož jsem si tak omlouval svoji existenci a vztahovalo se to i k její další otázce.
“Ano, mám partnera,“ to překvapení jsem čekal, ale nepřinášelo mi to již žádnou bolest nebo stud. Stál jsem si za ním. “Vím, může se to zdát zvláštní, ale – stalo se,“ pokrčil jsem rameny a hleděl na ni. “I když, teď se zrovna někde toulá,“ zadíval jsem se někam mezi stromy. Již mi byla dlouhá chvíle. Doufal jsem, že se ke mě brzy vrátí. V myšlenkách, jako bych jej nemohl najít. A možná jsem ani nechtěl. Cítil jsem se provinile kvůli mým pocitům ke Stormovi. Koukl jsem Hotaru do očí. Všiml jsem si, že vnímá myšlenky ostatních. Musela tedy vědět, co proběhlo mezi mnou a Stormem. Nebo spíš – co probíhá u mě k němu. Pokud tohle bude Tailla vědět, bude mě nenávidět ještě více. Sklopil jsem na chvíli posmutněle pohled.
“Já bych je s tebou proběhal rád,“ usmál jsem se a myslel jsem to upřímně. Vždy jsem ji měl rád, ale měl jsem pocit, jako bych ji nikdy plně nepoznal. Možná právě díky mému vzhlížení k ní.
“A teď se se sestrou nevídáš?“ Nejspíše nebylo nejlepší se o ní bavit před Stormem, ale nehodlal jsem to rozvádět do velkých detailů. “Takže jsi členem smečky,“ snažil jsem se, aby to neznělo moc zklamaně.
“Musím se pak jít na Aranel podívat. Je to zvláštní. Pamatuji si ji jako malou a teď je z ní máma,“ přinášelo mi to jednu otázku – co dělám se svým životem?
“Chcete pomoci?“ Koukl jsem se na ně a pak jim prostě s tím taháním pomohl.

“To se opravdu ptáš?“ Zadíval jsem se na něj s pohledem, jenž říkal něco ve stylu „jako bys mě neznal.“ “Pokud bych chtěl? Asi tak na tisíc procent. Budu jen rád,“ už trávit s ním čas bude poklad. A k tomu se částečně zbavit té hrůzy, jenž přinášela tato super vychytávka? “I když – to „jen“ bych vynechal. Dokážeš si představit, kolik to pro mě znamená,“ pousmál jsem se. Hovořil jsem k Taille a ona naslouchala. Slyšel jsem ty její myšlenky, ale dařilo se mi je na oko ignorovat. Přesvědčovat ji o tom, že nelžu? To nebyl můj styl. A ani bych nechtěl. Spíše to má vždy opačný efekt. Však čas ukáže, že jí nelžu. A čas je to jediné, co vlastně máme. Nevíme kolik, ale je náš.
Stom –egoista- si byl vědom toho, kolik pro mě znamená a že bych pro něj šel světa kraj a pral se se silnějšími. Podíval jsem se mu významně do očí a zavrtěl jsem hlavou. Nebyl mi nijak zavázán. Dělal jsem to kvůli svému srdci, ne abych očekával něco na zpět. To byla krásná část na zamilovanosti pro toho druhého. Bohužel – dalo se to dost slušně využít, ale Storm zrovna takový nebyl. Kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně bych s tím skončil už dávno – ano, dle mého dával málo z toho, po čem jsem toužil. Ale to po čem jsem toužil, mi ani nemohl dát.
“Nemusíš mi odpovídat teď,“ pronesl jsem s mírným úsměvem, no chtěl jsem odpověď. “Možná ani nikdy. Prostě – takhle to já teď cítím. Chci to urovnat,“ i když jsem tak nějak věřil, že většinu toho vyvolávala ona. “Myslím, že nemůžeš namítat,“ uchechtl jsem se, no nebylo v tom moc radosti. Tohle mi nebylo moc příjemné, ale věděl jsem, že je to tak správné. A opravdu jsem s ní nechtěl být v konfliktu. Jen jsem na ní neskutečně žárlil.
Koukl jsem na Hotaru, protože Storm a Tailla se zaměřili více k sobě a pousmál jsem se. “Od doby co jsme se neviděli? To už je doba. Nějakou dobu jsem byl tulák, pak jsem žil chvíli ve Zlatavém lese pod vedením Neona – tam jsem také potkal svého nynějšího partnera. A když jsem zjistil, že je Borůvková smečka zase existující a navíc, že v ní je spousta členů, co kdysi – neváhal jsem a dotáhl Suzumeho sebou sem. Vrátil jsem se domů, protože sem patřím,“ usmál jsem se a ukousl si velké sousto. “Za borůvky!“ Zvolal jsem a pak se zazubil a pokračoval v jídle. “Myslím, že nejvíce jsem se změnil povahově. Musíš si mě pamatovat jako nějakého šaška, z toho jsem již vyrostl. Ale – pořád jsem vtipálek,“ znělo to jako něco mezi ironií a stavem, kdy to myslíte smrtelně vážně. “A co ty? Jak se máš? Něco nového?“ Prohlížel jsem si ji. “Jak žiješ?“ A nechceš se k nám vrátit? Měl jsem na jazyku.

Zpozoroval jsem, že ten pohyb mrtvého těla nebyl pro Storma zrovna potěšující. Vypadal trochu poplašeně, což jsem se nedivil. Mě už to osobně neděsilo tímto stylem, že bych se toho lekl. Ale uvnitř jsem cítil téměř neustále temnotu, jenž chtěla napovrch, aby vyvraždila tento svět. Ano, měl jsem sklony zveličovat svoje problémy, ale – můžu.
“Záleží,“ chvíli jsem mlčel a přemýšlel, jak správně vystihnout vše v pár větách – protože jsme neměli čas na dlouhé vnitřní popisy. “Někdy vnímám, že to přichází, ale jako bych to nemohl ovlivnit. A nějaká část mě to ani ovlivnit nechce, protože jí to připadá úžasné a fascinující,“ jako že to bylo úžasné a fascinující. “Někdy se proberu uprostřed toho a nepamatuji si nějakou dobu. Mám prostě okno a cítím, jako by to chtělo získat kontrolu nad mým tělem,“ vydechl jsem a přivřel oči. “A někdy nic. Jen cítím přítomnost té mrtvoly, ale nepotřebuji s ní nic dělat. Kromě toho, že cítím takové – jako by ty těla byly části mého těla a já je mohl libovolně kontrolovat,“ netušil jsem, zda to mravenčení v mé mysli dokáže dostatečně pochopit. Nejspíše jsem na tohle byl prostě sám. “Snažím se tomu nějak vyhnout, takže jsem to zatím moc neobjevoval,“ sklopil jsem pohled. “Navíc – většinou se jednalo o malá stvoření. Ale představ si, že potkám mrtvolu medvěda, nebo něco tak velkého a nebezpečného. T-to bude nezastavitelné, protože to nepůjde zabít,“ Storm neměl rád myšlenky na to nejhorší, ale já byl expert pesimista, smíchaný s realistou.
Tailla sebou prudce škubla a já se skoro – lekl. Stiskl jsem zuby k sobě, trochu vykulil oči a přikrčil se. Když jste tak myšlenkami u rozběsněného medvěda s planoucíma očima, jenž postupně zabíjí každého, koho potká a všude je hodně krve – no prostě není moc hezký byt probuzen prudkým pohybem a vrčením.
Nezasahoval jsem do hovoru těch tří a nějak jsem vydýchávat srdeční kolaps. Tailla se na mě pak obrátila s tím, co jsem jí to chtěl říct a Hotaru k tomu nadšeně přikyvovala. “No, chtěl jsem si to nechat do soukromí, ale – asi jsme tu ve složení, které to může slyšet,“ Stromovi jsem věřil bezmezně a Hotaru si s Taillou očividně byla dost blízká – sic jsem se bál, že tím klesnu v jejích očích, ale – Tailla taky nebyla až takové neviňátko. No nehodlal jsem taky puberťácky házet špínu na druhé.
“Jsi zpět,“ začal jsem. “A vím, že jsme neměli zrovna dobré vztahy – hlavně když jsme se viděli naposled, neměl jsem moc dobré rozpoložení – což se nedá říct ani o tobě,“ pravděpodobně měla ještě horší, protože mě málem zabila spolu s ní, což jsem si bral jako docela osobně, ale ještě víc těžce jsem nesl fakt, že i po tomto se Storm víc zajímal o to, jestli je ona v pořádku. “Ale budeme tu spolu žít a já nechci, aby to bylo jako předtím. Už jsem dospělý,“ odmítal jsem použít výraz starý. “A nepřátelství je vyčerpávající, hlavně pokud je ve smečce. Tak by prostě nemohla fungovat. Vím, že tohle asi se nezmění ze dne na den, ale nabízím ti příměří. Nebo alespoň – chtěl bych k němu dospět,“ chvíli jsem na ni hleděl a pak odvrátil pohled ke Stormovi. Dělal jsem to hlavně kvůli němu, přes to, jak moc to bolelo. “Zaslouží si, aby jeho okolí bylo spokojené a šťastné, aby takový mohl být i on,“ věděl jsem, že nás slyší – ale to mě nemohlo zastavit.
Když jsem to ze sebe vysoukal, utrhl jsem si kousek masa, lehl si s ním a pustil se do jídla. “Děkuju,“ koukl jsem na Taillu a Hotaru. “Měl jsem už děsný hlad,“ pustil jsem se do jídla. Příjemná změna.