Gallirea - Příspěvky uživatele

Jenna naznačila jakýsi výpad proti Suzumemu. Něco ve mě chtělo, aby ho za trest kousla do ocasu, protože mi jeho chování lezlo jistým způsobem na nervy. Na druhou stranu – instinktivně jsem ho musel bránit. Celý jsem se napnul a přimhouřil oči. Věděl jsem, jaká Jenna je. Horlivá povaha. Ale nebyl jsem se schopen rozhodnout, jak daleko to sahá. Jsou to jen slova, nebo by mu byla schopna i reálně ublížit? “Pohov,“ řekl jsem ostře. Neměla nejlepší náladu, já taky ne. A už vůbec jsem neměl chuť na nějaké problémy.
“Ale to je něco jiného. Znám tě, tvé urážky jsou součástí tvé povahy. Dřív jsem ti je vyčítal, to si piš. Ale pak jsem tě poznal a hlavně pochopil. Ale Cora není jako ty. Byla na mě téměř vždy milá. Ona to pak myslela jinak. Chtěla jen pomstu, bolest. Prostě vybuchla. Nevím, co by mi řekla, kdyby mě viděla teď. Ale myslím si, že to co řekla, tak i myslela,“ a nechtěl jsem znít, že si stěžuji, nebo fňukám. Tohle byl prostě fakt.
“Nejsi sama. U mě máš vždy místo. Stačí přijít a já si na tebe udělám čas. Klidně se k tobě teď přidám, pokud někam míříš. Mohu tě doprovodit. Tedy, až se vrátí Storm a jen pokud k tomu svolí,“ mohl jsem znít jako poskok, ale – byl to Storm. Pro něj bych se rozkrájel a zavřel do ohrádky.
“Nemusíš být sama. Jen musíš říct,“ to byl problém většiny. Každý trpěl buď potichu a nikdo jej neslyšel, nebo moc nahlas a nikdo jej nevnímal.
Na otázku, jenž položila ve své hlavě, jsem s provinilým obličejem přikývl. “Nedobrovolně,“ povzdechl jsem si. Vlastně jsem se ještě reálně nezačal snažit, aby mě tato věc přešla. Mohl jsem číst myšlenky a vymlouvat se bez lhaní na to, že to neumím zastavit. Na druhou stranu to bylo někdy dost obtěžující. A Storm řekl, že mi pomůže – další důvod, proč se snažit. Budu s ním moci trávit čas.
Její reakce na mou otázku mi ihned dala najevo, jaký jsem idiot, že jsem se ptal. Nervózně jsem si odkašlal. “Omlouvám se,“ uhnul jsem pohledem. “Až ho potkám, utrhnu mu ocas a přinesu ti ho jako trofej,“ pokusil jsem se odlehčit situaci vražedným vtípkem. Když někdo trpí, má pocity, že jej nikdo nemůže pochopit. Ale já věděl, co cítí. Přesně. Moje smečka – můj domov – rozpadl se. Těšně po tom se na mě vykašlala moje samice a můj nejlepší přítel zmizel se svojí samicí, za kterou mě vyměnil. To není zrovna nejlepší osud mladého vlka, poznamenalo mě to a proto jsem byl ochoten Jenně pomoci. Ona měla tu výhodu, že byla alespoň na venek silnější povaha. Ale tato věc v nitru bolí každého, kdo nějaké nitro má. “Dobře vím, jaké to je. Věř mi,“ dodal jsem pak ještě, kdyby o tom chtěla mluvit, ať ví, že může.
Podíval jsem se na Suzumeho a usmál se. Najednou to vypadalo, že jsme spokojení. Ale věděl jsem, že to je jen iluze. Protože jsem nemohl vědět, co se brzy stane.
A pak se tu objevil Storm. Zaslechl jsem jeho mužné vytí a brzo na to jsem uviděl jeho srst a i jeho zbytek. Zapátral jsem a ucítil, že je zde i Tailla – jak jinak, bohužel ji nikde nezapomněl, a k tomu ještě nějaká další vlčice, kterou jsem neznal. Taky se tu objevil dlouho ztracený člen smečky.
“Ahoj!“ Usmál jsem se a přešel k němu okamžitě blíž s širokým úsměvem a rozzářenýma očima. Tak rád jsem jej viděl. Ale jeho obličej nic takového neukazoval. Cítil jsem z něj hněv a nespokojenost, což bylo jako ledová sprcha. Zastavil jsem se a přilepil na okamžik uši k hlavě. Málem jsem zakňučel. Ne, to ne. Nechtěl jsem ho zklamat. Nemohl jsem ho zklamat. Cítil jsem se jako malý. Napnul jsem obličej a vypjal hruď, jako by byl můj otec, kterému musím dokázat svou pravdu. “Tohle je Jenna. Je to slečna z mé minulé smečky, odkud jsem odešel. Znamená pro mě tolik, jako vlastní sestra,“ odmlčel jsem se. “Vlastně víc. Proto jsem označil za vhodné, ji zde nechat, aby mi mohla sdělit informace o tom, jak to s ní teď vypadá. Lucy očividně znáš,“ odmlčel jsem se. “Vše jsem měl pod kontrolou, sdělil jsem jim, že tu nejsi a již se chystaly k odchodu,“ obhájil jsem se a hleděl do jeho očí. Potřeboval jsem vidět, že je na mě hrdý, že les stále stojí, i když odešel. Chtěl jsem vědět, že si užil dovolenou a že je mi vděčný a má mě rád. A hlavně, že je na mě pyšný a věří mi. Ne, že bych udělal něco tak velkého, ale v mých očích byl on tak velký. Každá jeho malá emoce pro mě měla obrovské dopady. Byl to můj nejlepší přítel. A jeho výraz mi ubližoval. Dal mi to tu na starost.
“Nechtěl jsem tě zklamat,“ křičel jsem na něj v mysli. Pak jsem zbystřil a koukl směrem, kde byla Tailla. “Je vše v pořádku?“
Udělal jsem pár kroků zpět a opřel se o svého partnera.

// Suzume :0

// Jenna, Suzume, Lucy, Blueberry - jedna skupina. Druhá jede paralerně nezávisle na nás. Teď je na řadě Jenna.

Jenna místo nadávek volila otázky. Jeden by si řekl, že bude jednodušší na ně reagovat, ale nebylo to tak. Ty otázky se zavrtávali hluboko, už jen díky své pravdivosti. Odmítavě jsem zaškubal ušima, ve znamení vnitřního boje, ale musel jsem uznat, že je to pravda. A tohle byly mé hříchy.
“Bude to znít hloupě, ale já se zde zasekl,“ nějakou dobu jsem mlčel. “Byla toho spousta, co se stalo. Navíc, necítil jsem se v našem-vašem,“ opravil jsem se. “Lese zrovna vítán. Cora umí nahnat hrůzu i bez toho, aby kolem sebe plivala oheň. Chtěla mě zabít, ublížit mi. A zároveň urazila mě i můj styl života,“ zamračil jsem se. “A kdybych ji sebevíc vyprovokoval, to co řekla je neodpustitelné. Můj zájem o to ji navštívit se těmito faktory poněkud snížil,“ pohodil jsem hlavou. Ne že by například Tailla byla o moc lepší, ale pořád nebyla část mé rodiny s tím, že by mi řekla, že jsem nechutná forma existence.
“A pokud se pamatuji, taky jsi se mě zrovna nezastala. Udělal jsem špatnou věc, sobeckou. Ale takový věci někdy dělat musíš. Ale urážet ostatní ti nic nepřinese. V mých očích klesla,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Rodina. Byli jsme rodina a řekla to. A teď? Tebe tak pořád beru. Jsi pro mě důležitá osoba a mrzí mě, že již nejsi po mém boku. Ale domov už nemáme společný a já se do něj nemohu vrátit. A ani nechci,“ doufal jsem, že to pochopí. Řekl jsem, to co jsem si myslel. A u Jenny jsem věřil, že zrovna díky její povaze, to pochopí. Takováto prostě byla má realita a já neměl proč se za to omlouvat. Jestli jsem měl strach? Samozřejmě. Nepřál jsem nikomu z nich nic zlého, dokonce ani Cattanovi. Ale nemohl jsem tam být a držet je za packu. Každý jednou odejde.
Slyšel jsem její myšlenky, samozřejmě, že jsem je vnímal. Ač jsem ji měl rád, byla na tomto území cizinec, já ho měl bránit a byla tu vlčata. Nemohl jsem si dovolit neposlouchat, co si myslí. Tam se přeci ukáže, zda přemýšlí nad útokem. Nestalo by se poprvé, že by krutý host zabil hostitele.
Naklonil jsem hlavu na stranu a povzdechl si. Chápal jsem to. Neon se nevrátí. Otázka byla, zda se mu něco stalo, nebo prostě odešel. Ale proč my odešel od své rodiny? Od svých máků? Od svých dětí? A i ty vlky měl přeci trochu rád. “Mrzí mě to,“ vydechl jsem upřímně. Dlouho jsem doufal, že Neona ještě někdy uvidím.
Suzume si očividně padl do řeči s tou mladou vlčicí, která na něj koukala, div jí oči nevypadli. Nojo, pro nezkušené štěně stačí pár lichotek, trochu zamrkat a je vaše. Je to lehké zboží. Žárlivě jsem přivřel oči, no nedával jsem své pocity více najevo. Pořád jsem měl nějakou sebekontrolu a sebeúctu. No musel jsem to přeci jen přerušit svým dotekem, který jsem si užíval. Jako bych cítil, že k němu patřím, a on ke mě. Když jsem se odtáhl, zahleděl jsem se mu zpříma do očí. V tu chvíli jsem si připadal tak malý a prostý. “Že to bude dobré?“ Vydechl jsem tichounce, téměř plačtivě a koukal na něj. Byl jsem jako malé vlče, jenž chce ujistit, že svět není tak krutý, jak se zdá. A že bude zase dobře.
Pak jsem se zhluboka nadechl a otočil k Lucy. Lezení do zadku si neulehčíme tím, že ho rozdělíme na dvě poloviny. A ona mu do něj lezla velmi těžce.
“A v jaké smečce teď jsi?“ Usmál jsem se na ni, snad poprvé. Potřeboval jsem se vzchopit. Kdo bere život příliš vážně, může se smát až po smrti. V mé mysli se vyrojilo několik nápadů, odkud tak může pocházet. Přeci jen, v pár smečkách jsem se ukázal před tím, než mě Lexiett zavedla do této. A byla to nejlepší volba. Kde bych teď byl, kdybych se rozhodl usadit jinde?
Lucy se zeptala na něco osobnější otázky. “Již jsme spolu docela dlouho. Myslím, že už je to přes rok,“ koukl jsem na Suzumeho s jemným úsměvem. “Ale známe se samozřejmě déle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem jej udolal,“ na tváři se mi objevil široký úsměv. Byl jsem z něj hotový od první chvíle. “A příběh o poznání si asi necháme na chvíli, kdy se poznáme lépe. Může být?“ Nechtěl jsem to tady rozpitvávat. Bylo to osobní a vlastně to ani nebylo ničím moc zajímavé. Prostě jsme se tak nějak sešli.
“A co ty Jenno?“ Koukl jsem na ni. “Co tvůj partner? Rád bych ho zase někdy viděl,“ kdysi jsem s ním vedl opravdu příjemný rozhovor. I když ještě před tím, kdysi, se mě pokusil zabít, když jsem vstoupil na území jeho smečky.

// Odepíšu snad během odpoledne.

//Trochu delší, možná přehnané, ale nudím se.

“Netuším, kdy se vrátí. Doufám, že za dlouho. Byl tady uvěznění několik let bez toho, aby se vůbec podíval za hranice lesa,“ obdivoval jsem to. Osobně by mi z toho vypadal kožich. Nebo zuby.
Lucy najednou vyskočila směrem k mému partnerovi. Cukl jsem sebou a trochu se mi naježil kožich, ale očividně to nebyl útok, ale naopak pochválila jeho blyštivou hračičku na krku. Ano, byla pěkná. Kdybych byl v normální náladě, začal bych natřásat své šátky, abych také dostal nějaký kompliment. Momentálně mi na tom moc nezáleželo.
Jenna byla sice naštvaná na to, že jsem opustil smečku, ale očividně byla ještě více naštvaná na Suzumeho. Což jsem na jednu stranu chápal – neměla k němu nikdy takové pouto, ne že by ke mě měla, ale přeci jen už jsme se trochu znali, ale na druhou stranu, vždyť on vůbec nemohl za to, že jsem odešel. To já. Suzumeho jsem já přemluvil, aby šel se mnou. Jednu moji část teď těšilo, jak je na něj krutá. A jiná má část si přála, abych za to Jennu roztavil.
“Pokud jsi chtěla představení šťastného páru, tak nemáš zrovna nejlepší načasování,“ pronesl jsem klidně. Nemusel jsem se jí zpovídat, ale na druhou stranu – nechtěl jsem, aby si myslela, že toho třeba lituji. A taky i přes to, jak dlouho jsme se neviděli, kdysi jsem ji bral jako dobrou přítelkyni. Přes to, jak krutá její slova uměla být, nikdy je tak zle nemyslela.
Jenna Suzumeho v podstatě úplně odignorovala a odstrčila pryč, aby mohla mluvit se mnou. “Já ani nežádám o odpuštění, vím, jaké to pro vás musí být. Žádám pouze o pochopení,“ chvíli jsem mlčel. “Alespoň tvé. Protože to od Cory nežádám. To co mi předtím řekla, ve mě zklamalo naprosto vše, co jsem k ní cítil,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Ano, naštval jsem ji. Ale jsou jisté hranice,“ a to jak se ke mě zachovala, jak shodila celou mou existenci – to bylo nezapomenutelné. “A za ty se prostě nejde, pokud ti na někom záleží,“ sklopil jsem pohled. Coru jsem měl rád. Hodně mi pomohla.
Vyslechl jsem si stav jejich lesa a smutně jsem přikývl. “Je mi to líto. Moc rád bych vám nějak pomohl,“ sklopil jsem pohled. “Ale jsem teď zavázán alfě, abych to tu pohlídal,“ prohlídl jsem si ji. “Už jsem tě viděl v horším stavu a vím, že jsi dost silná, abys tyto krušné časy přečkala. Brzo by měla zima odejít,“ moc jsem v to doufal. Neměl jsem ji zrovna v lásce. “Neon se o vás nestará?“ Zeptal jsem se opatrně. Nezmínila se o něm od doby, co přišla. Nemluvila o jeho reakci na náš odchod. Jako by zmizel.
Lucy jsem teda nakonec nějak toleroval a posadil jsem se. “Pokud nás Jenna nehodlá spálit, tak se není čeho bát,“ usmál jsem se. Nevěřil jsem tomu, že by měla šanci, i kdyby chtěla. Byla velmi slabá, jak sama řekla. Alespoň fyzicky. A já byl zase v dobrém fyzickém stavu. Psychický za moc nestál.

Otočil jsem tvář k Suzumemu. Chvíli jsem mlčel, no poté jsem se k němu posunul blíže a zabořil mu čenich do kožichu. Nemohl jsem trucovat.

Tolik ho miluji a tolik bych mu to chtěl říct. Ale jsem potichu. Jen doufám, že to trápení mou lásku potěšilo. Cítí se lépe? A také doufám, že to potěšení povede ke čtení mě samotného a to v něm probudí aspoň kapku soucitu. A tak do vhodných slov, měl bych se pokusit vnést aspoň trochu žalu. Ale nic, žádná slova nevycházejí. Plaší se, drhnou mi v krku. S mým citem se bijí nápady, jak by mohl reagovat. A jakou další bolest by mi jeho reakce mohla způsobit. A ty možnosti mě náhle tak straší, stejně jako to náhlé odcizení. A tak nejsem schopen slov, i když uvnitř jsem jich tak plný.
Mé srdce teď navždy krvácí, víš má lásko? Protože postupem času, tvé přednosti si mě celého polapily. A ta krásná minulost, kdy jsme byli spolu, je teď jako pouhý stín svobody. Protože nyní se cítím jako otrok, jemuž velí tyran. Ale přes to za krásné pokládám poddanské dny, protože ty za to stojíš. A tak si s vtipem maluji vizi, abych mohl uvěřit, že ten pekelný kraj je vlastně ráj. A ať tak či onak, někdo má smysl pro humor a rozhodl se, že láska má mít šaty smutku na počest těch, jenž jsou v ní polapeni.
Jeho modré oči. Představují chlad? Vždyť vypadá, jako by se bohyně krásy v jeho tváři usadila. A já? Rudá. Třpyt, jenž by mohl roztavit jeho sníh. A jak chladný prostoupil do mě, v mém srdci si popálil svá křídla, zároveň v něm zanechal kousek ledu, jenž tam navždy zůstane. “Ani jeden z nás nemůže zůstat nepoznamenaný,“ sledoval jsem jeho oči. “Měním se pro tebe. Snažím se, opravdu,“ vzdechl jsem.
Jeho modré oči. Okna, z nichž shlíží na celý svět. A nevidí, co si bez větších snah přivlastnil. Jak dotkl se mě. Hluboko.
Rozume, pomoc! Máš co si chtěl. Přel si se bez ustání.
Netrpím snad dost? Tu bolest v hrudi mám. A ty mě týráš dál slovy. Jako bys viděl najednou jen to špatné. Ale jak to můžeš zvát hříchem? Vždyť je to jen něco, co je lásce vlastní. Žárlivost, stát ve slovu, věrnost chovat v hrudi, hanby se bát a cítit mnoho. Jestliže je hříchem, že cokoliv se kolem tebe pohne, ve mě budí nenávist – je láska hřích – a já chci být hříšníkem.
Vždy jsem měl rád krásu, kdo by ji rád neměl. A vidět jeho, je jako sledovat záplavu 100 karátového zlata. “Proč jsi tak dlouho mlčel?“ Věřil jsem, že souzníme jako jeden. Od jiných jsem se ale dozvěděl, že krutě bolí duše, jenž si vzala láska. Ale já si myslel, že je to lež. A nyní? Každé malé škrábnutí mě rozpláče. A jak může tvrdit, že je to sobecké? Neumím to ovlivnit. Ale je to má vina. Zahrával jsem si s ohněm. Tak krutě se mnou zacházej. Ač mě to bude den za dnem ničit, větší hřích by pro mě byl ničit tebe. Vidíte toho vraždícího chlapce?
“To tím laskavým sarkasmem viníš mou mysl, že blázní láskou?“ Sledoval jsem jeho tvář. Ano, má slova jsou sluhové špatní. A hloupostí hýří.
Má těžká mysl je pro něj záhadou. Ano, pro zvědavce je dost tajemná. Nečitelná tvář i sklopené oči klamou. Ale asi nadarmo se sám sebe ptá, kde je původ mojí melancholie. Pochyboval jsem, že někdy pochopí můj příběh, aniž bych mu ho celý vyprávěl. A ani pak by nejspíše nerozuměl, co mě tak změnilo, od toho veselého děcka.

// Osobně jsem se nikdy s původní povahou nesetkala, ani s jejím představením. Nečetla jsem ji, s minulým hráčem jsem se herně nepotkala. Hotaru to schválila, přeci jen - je mu teď 6 let. Mohl se prostě změnit. Každé vlče/dítě je veselé a hravé. 90% povah vlků, co už nějakou dobu tady jsou, prošlo nějakou změnou.
EDIT: Tak slovem "vždy" není vždy mysleno vždycky. (Jako vždy si vypil svůj šálek kávy a pak šel spát. - Taky nepije kávu od narození.) Ale to je slovíčkaření
Myslím, že není žádný důvod, aby se povaha musela dědit. Může, ale není to 100% pravidlo.
Asi nemá cenu to dál řešit, prostě se Ar vrátil z dlouhé dovolené se změnami a výpadky paměti? Protože vážně nevím, kde kdy byl a koho potkal.

//Který večer?

Brno platí, bylo by pro mě lepších těch 15:00, pokud je možné.
Těším se, placku chci. ^^

Tohle byla podpásovka. Věděl, co cítím ohledně Winter. A ano, nemohl jsem mu říkat, co má dělat. “Jde o to, že jsem se o tebe bál. Ne že bych ti to chtěl zakázat,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Cítil jsem se, jako by jsme byli každé z jiné planety.
“A co ti brání?!“ Tohle bylo jako kyselina a okamžitá reakce z mé strany. “Běž,“ Pronesl jsem to se vším chladem, který jsem v sobě dokázal momentálně najít. “Určitě si nechá líbit, pokud budeš její city drtit na prach,“ uhnul jsem pohledem. Snažil jsem se znít jako silný, ale uvnitř mě se klepalo něco tak malého a zranitelného.

Když jsem právě dokončil svůj uvítací monolog k první z vlčic, ucítil jsem další pach. Poznal jsem jeho majitelku ještě před tím, než se ukázala. “Jenno,“ vydechl jsem trochu nevěřícně a první udělal krok dopředu, abych se s ní přivítal, no když jsem uviděl její postoj a její hlas, naopak jsem trochu ucouvl. “Ano, je mi tu dobře. Tohle je smečka, kde jsem vyrůstal. Byl jsem zde dokud se nerozpadla. A když jsem zjistil, že je znovu naživu, musel jsem se sem vrátit. Tohle je místo, kde je opravdu můj domov,“ sledoval jsem její oči. “Ale chybíš mi. Ty, Neon, Nox, Cora,“ sklopil jsem pohled. “Chybíte mi a mrzí mě, to co si o mě myslíte,“ znovu jsem se na ni podíval. “Neměl jsem v plánu vás naštvat, nebo zradit,“ ale problém nebyl jen ve mě.
Chtěl jsem mluvit dál, ale Suzume se sem přihnal a přerušil mě. Probodl jsem ho ostrým pohledem. On byl tak naivní a mimo. Neměl tušení, jako by se měl chovat. Měl bránit smečku! Jsou tu vlčata. A Jenna rozhodně se nepřišla kamarádit. “Zmlkni,“ sykl jsem k němu, ale on pokračoval. Šlo na něm vidět, že nepotkal třeba Elisu. Pamatoval jsem si naše setkání moc dobře. Přišpendlila mě k zemi a nepouštěla. Byla správný ochranář smečky. Suzume? On byl úplně něco jiného. Jak moc vám smečku ochrání křehký motýlek, co má v hlavě prázdno, pokud přijde na obranu smečky?
Když se mě dotkl, odtáhl jsem se od něj až moc zřetelně. To co tu předváděl, dělalo se mi z toho zle. Jako by z našeho vztahu dělal šarádu pro okolí. Podíval jsem se mu do očí, už jsem to neudržel. Ucítil jsem slzy, jenž se v nich zaleskly. Zavrtěl jsem nad ním zklamaně hlavou a odtáhl se od něj ještě víc. Rychle jsem zamrkal a podíval se na vlčice. V pořádku. Musíš být v pořádku. Prosím, Storme. Vrať se. Potřeboval jsem být sám.
Řekl to. Že mě miluje. Podíval jsem se na něj. Tohle bylo poprvé, co jsem ta slova od něj slyšel. Vždy jsem si to představoval ve chvíli absolutního štěstí, kdy budeme sami a on mi ta slova něžně zašeptá. Teď? Miloval jsem ho. On mě. A přes to jsem cítil, jako bychom spolu nemohli žít. Nereagoval jsem na jeho slova, nemohl jsem. Prostě jsem chtěl mít tohle vše za sebou. Být chvíli sám. Opevnit se, postavit ty barikády. Vystavět falešný úsměv, který mu budu moci ukazovat. A přehlížet ty urážky. Protože, i když to bolí, alespoň něco cítíš.
Začala se smát. Kožich se mi naježil. “Náš les není vhodný pro někoho, kdo se směje na účet druhých. V tom krutém smyslu,“ protože tohle nebylo dobré. Bylo to kruté a zlé. Stejně tak reagovala i Cora, nebo Jenna. Věděl jsem, že to je nezvyklé a může to ostatní překvapovat. Ale byla to jen NAŠE věc. A jim to mohlo být ukradené. “Takže pokud máš nějaký problém, můžeš rovnou odejít,“ byl jsem nadále chladný. Podíval jsem se na Suzumeho varovným pohledem. Pokud teď poryje mou autoritu, jako by tím řekl, že jsme opravdu k smíchu.

Začal jsem se hořce ironicky smát – kdybych tak jen mohl umřít smíchy. Pak bych byl nebožtíky považován za provokatéra. “Nezkoušej mi tvrdit, že tohle děláš pro NAŠE dobro. Pokud by to tak bylo, tak bys mi to řekl nějak šetrně, protože ti přeci záleží na mých pocitech,“ poslední věta zněla dost ironicky. “To co ovšem dělá, to se tomu moc nepodobá. Jen jsi mě probodal přívalem slov. A ano, chápu. Vadí ti to, tak se ozveš. Ale tímhle způsobem? Nene,“ zavrtěl jsem hlavou. “A klidně měj tu blbou připomínku, že do všeho moc rýpám – protože ANO, do všeho moc rýpám,“ mluvil jsem s důrazem na každé slovo. Naštvaně. “A byl jsem takový od začátku, ještě horší, řekl bych,“ vždyť mě našel v depresích. “A snažil jsem se to omezit kvůli tobě a držet to v sobě, ale tohle – tohle k tomu nepatří. Protože tohle by ti po tomhle řekl každý,“ odfrkl jsem si. Pořád se snaží mi lhát? To ho to tak baví?
“Já trénoval, zatímco jsi byl na výletě,“ tohle jsem mu zatím křivdil, protože se prostě ztratil, aniž by mi něco řekl a to na celkem dost dlouhou dobu. “Ale proč bych měl? Kvůli tobě? Aby jsi mi mohl vyčíst něco jiného? Tohle je moje magie, nikomu neškodí a jen mi ukazuje pravdu. Toho se tak bojíš?“ Švihl jsem ocasem. “Lhát je přeci tak zábavné,“ pronesl jsem sladce.
Opět mi zacukaly koutky. Tohle bylo jako špatný vtip. “A tohle byl podle tebe kompromis? Tak to asi ne. Jen sis vybil nějaký tvoje trable tím, že si to na mě všechno vyblil a zničil si náš vztah,“ sledoval jsem ho, jako by to mělo být naposled.
“Nemůžu? Proč ne? Chceš snad být se mnou, když ti toho tolik vadí? Když,“ hlas se mi zlomil a sklopil jsem pohled. Nemohl jsem se na něj ani podívat. Moc to bolelo.
Ucítil jsem pach. Byl to někdo cizí, někdo, kdo sem nepatří. Vlčice. Nevybrala si zrovna nejlepší čas na návštěvu. Storm tady nebyl – a ten byl nejhodnější alfa, takže by jí nic neudělal. Místo toho jsem tady byl já – ne zrovna trpělivý a důvěřivý – a k tomu momentálně v nejhorší možné náladě. Hah, slečna měla štěstí. A já moc neuznával to, že na vlčice musíš být jako na květinky.
Rozběhl jsem se bezeslova tím směrem. Netušil jsem, jestli se ke mě Suzume přidá. Pokud ano, alespoň by mi pomohl. A pokud ne, měl bych od něj chvíli klid, třeba bych vychladl. No, nejspíše by bylo lepší, kdyby šel a hlídal mě. Ne, že bych se bál jí. Ale sebe. Můj oheň bublal. A to nebylo vše, co jsem uměl.
Rozběhl jsem se tedy přes les za pachem a naboural se do hlavy vetřelce, abych odvodil, v jakém přichází rozpoložení. Chce nastolit nový řád? Musel jsem se hořce zasmát. Netušil jsem, zda nějaký řád vůbec máme, no byl jsem si jist, že o nový nestojíme. Stál bych o nový kožich, hm?
Neschovával jsem se za houbou, ani jsem se neplížil jako indián. Místo toho jsem k ní prostě přiklusal a zastavil se kousek od ní. Nebál jsem se jí, měl jsem v sobě tolik adrenalinu a hlavně jsem zrovna dvakrát nepřemýšlel.
“Zdravím tě, vetřelče. Tohle je území Borůvkové smečky, pokud bys necítila tu skvělou vůni,“ až na to, že byla zima, dobrý. “Doporučuji ti říct dobrý důvod, proč si tady. Protože pokud se jenom procházíš, budu tě muset vyprovodit nemilou cestou,“ výhružně jsem se napnul.

Poslouchal jsem každé z těch krutých slov, které pronesl. Vrývala se hluboko do mě a já koukal do země. Tohle bylo opravdu na vrcholu všech křivd, co mi kdy kdo udělal. Že mě Megan podvedla? Co na tom, alespoň toho litovala a rozešli jsme se v jakési domluvě. Že Kaien prostě zmizela? Alespoň mi uštědřila tuhle bolest. Jak ale může někdo udělat tohle? Podíval jsem se mu s otázkou do očí.
“Proč? Proč mi to říkáš? Co tím sleduješ? Chceš mi jen ublížit?“ A já chtěl jemu. Tak moc v tuhle chvíli. Chtěl jsem mu udělat do hrudi díru a rozdrásnout mu srdce, aby dobře věděl, jaké to je, tuto bolest cítit.
“Je vidět, že neovládáš žádné magie, když nechápeš, že ne každou se naučíš kontrolovat! Už jsem ti říkal několikrát, že to neumím ovládat! Myslíš, že mě těší všem vidět do hlavy?! Raději bych žil ve sladké nevědomosti,“ štěkl jsem.
Z úst mi vyšel prudký krátký smích. “Tak co?“ Vyhrožoval mi? Co mi tak mohl udělat, horšího než tohle. Rozkopal náš vztah během pár chvil. Zničil mě. “Co bys mi asi tak mohl udělat? Nemáš na to, mi ublížit fyzicky, tak po mě štěkáš?“ Byl slabý, tak slabý. A já to na něm miloval, mohl jsem ho chránit. Teď se to ale dokonale nabízelo použít proti němu.
Zůstal jsem na něj hledět. Pohled mi ochladl. “Kdybych byl jako ona, už by jsi tu nestál,“ řekl jsem upřímně. Tailla by ho rozmetala na cucky už po té první větě.
“Je mi tě líto. Nevíš, co je to milovat. Je to o tom přenést se přes to, co ti vadí. Copak si myslíš, že jsi dokonalý? A vyčítám ti snad, co děláš? Jak se chováš? Jak vypadáš? Jaký jsi?“ Zavrtěl jsem nad tím hlavou a stoupl si.
“Odejdi,“ vydechl jsem hlavně a odvrátil pohled. Ne, nechtěl jsem ho tady. Jak se to mohlo tak rychle otočit? “Hned,“ sledoval jsem ho ostražitým pohledem. Každý kousek mého těla chtěl brečet a omluvit se mu, ale ta druhá půlka věděla, že neudělala nic vědomě špatně a chtěla ho zničit. Psychicky i fyzicky.

Nálada mezi námi dvěma se pomalu začala měnit. Podíval jsem se na svého přítele s otázkou v očích. Cítil jsem z něj, jak pomalu přechází do útoku, ale já opravdu nerozuměl tomu, co jsem udělal špatně. Tohle bylo pro mě normální vyjadřování a on to očividně bral jinak.
“Vždyť jsem neřekl, že bys měl dospět,“ začal jsem se bránit, ale rozhodně to neznělo moc přesvědčivě. Tedy, opravdu jsem to neřekl – ale řekl jsem to ukňouraně, jako bych byl vinen.
To co pak ale pronesl, se do mě zarylo jako hluboký trn a bodalo. Věděl jsem, že bolest končí v nekonečnu a přes to, jako by se stále snažil posouvat její hranice. Jak já miloval dodržování tradic. Navazoval jsem na ně. Zejména s neúspěchy.
Nikdy jsem nebyl ten, kdo by řekl, že se bojí smrti. Ale každý má svého kostlivce ve skříni, kterého by se nikdo neměl dotýkat. A on se trefil do černého. Taky mi mohl říct „Jsi starý, už nemáš na výběr. Brzo umřeš a už nestihneš najít nikoho jiného, protože se s tebou nedá žít.“ Kdo by mohl být tak krutý a takto odpovědět chvíli po tom, co někomu poskytnete vyznání lásky? Ucítil jsem slzy v očích.
Bylo ticho. Nějakou dobu jsem na něj jen hleděl. Dlouhé sekundy. Cítil jsem se, jako bych plul v moři příslibů, které právě zmizelo a já zůstal uprostřed nekonečné pustiny. Pošetilá darebačka.
Napřímil jsem své tělo a stoupl jsem si. Samozřejmě – tím jsem jej převýšil. Naježil se mi kožich, čímž jsem působil ještě mohutněji.
“Myslíš?“ Zavrčel jsem. “Jsem podle tebe jen hromada kostí?“ Prudce jsem škubl ocasem. V těchto chvílích jsem se cítil mlaději než kdy dřív. Jako bych smutek změnil hněv a hněv v agresi. “Ale musím ocenit tvoji schopnost mi tak dlouho lhát, že cítíš, to co já,“ jako by se mi vařila krev v žilách. Bublala stejně jako mé oči. Co plameny. Láva. Žhavá. Musel jsem se držet, abych po něm neskočil.
Musel cítit ten spalující žár na jeho těle. Neškodný, právě na té úrovni, jenž je na hranici následků. Bylo to jen varování. Měl jsem nad tím kontrolu, ale v mé hlavě blikalo rudé světýlko, že se může brzo vytratit. Snažil jsem se to utišit, šlo to těžce. Po chvíli se mi to ovšem podařilo.
Zrychleně jsem dýchal, i když jsem věděl, že tohle nepomůže. Nerozuměl jsem tomu, co se děje. Ale cítil jsem, jako bych jej ztratil. Probodl jsem jej zklamaným pohledem a rozešel se na druhou stranu lesa. Jako by se ten hněv pomalu vytrácel a zůstávalo něco daleko horšího. Bolest.
Lehl jsem si k jednomu ze stromů. Pořád jsem viděl na všechny v lese, ale byl jsem dostatečně daleko na to, abych se cítil aspoň trochu sám. Odejít jsem nemohl. Musel jsem to tu hlídat. Proč tu teď není Storm? Potřeboval jsem jej. Kohokoliv.
Jak? Jak jen moje ego může přejít přes to, co vyslovil? A jak jeho ego může přejít k tomu, aby se mi omluvil?
Vítej, má lásko. Zatančíme si a pak se rozloučíme. Prolomíme ledy. Nech mě se do tebe zamilovat. Posedni mě. A pak odejdi. Ale pokud mě chceš opustit a nemiluješ mě, tak odpočívej v pokoji a přestaň mě strašit.

// Jestli se někoho jiného dotkneš, už nebudeš mít čím zahřívat.

-B.