Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokračoval jsem klidným tempem dále po břehu řeky, když mi došlo, že za sebou již neslyším žádné kroky. Podezřívavě jsem se otočil a zamračil se. Jenna za mnou nebyla. Chvíli jsem čekal, jestli se třeba jen nešla napít, nebo se jinak zdržela – ale nic. Neukázala se za mnou najednou s širokým úsměvem, který bych teda u ní ani nečekal, a já se zamračil. Neměl jsem tušení, proč zmizela a zamrzelo mě to. Chtěl jsem pro ni udělat dobrý skutek a zlepšit jí náladu. Rozhlížel jsem se kolem sebe jak na dovolené, až se moje tvář zastavila na směru, odkud jsem uslyšel kroky. Široce jsem se usmál a hodlal jí to zdržení odpustit, když mi došlo že to není ona. Naopak, byla to Tailla. Celý jsem se napjal, protože její přítomnost ve mě vyvolávala obranný mechanismus. Pokusil jsem se ale uvolnit, protože ona vypadala, že má dobrou náladu a já se nechtěl chovat jako idiot.
“Zdravím,“ řekl jsem klidně, ignorujíc tu hloupou poznámku. Nebylo to nepřátelské pozdravení, ale můj hlas ani nezněl kdo-ví jak šťastně. Nechtěl jsem to předstírat, neměla by mi důvod věřit. Přes to – napadlo mě, že tato chvíle, kdy jsme spolu jen sami dva, by mohla vést k vylepšení našich vztahů. Unavovalo mě to napětí, hlavně když jsme spolu opět žili. Teď jí můžu poroučet. Blesklo mi, protože jsem byl nejspíše výše postaven než ona. Přeci jen, teď už nebyla alfa – i když se tak někdy chovala. Měl jsem chuť jí vrátit všechny ty blbé poznámky, kdy jsem byl omega a ona se v tom vyžívala. Ale nechal jsem si to pro sebe, protože jsem nebyl jako ona.
“Kam máš namířeno?“ Sedl jsem si a zeptal se. Neměl jsem teď nic na práci, jen to se vrátit jako poslušný pejsek domů. A tam byl Suzume, na kterého jsem úplně neměl náladu. Hodlal jsem tedy Taillu chvíli zdržet, abych aspoň zapomněl na to, co se děje v mém životě.
“Storm říkal, že si byla zraněná. Je to už v pořádku?“ Tu otázku jsem myslel vážně.

((Až po napsání mi došlo, že o tom Blue ještě asi ani neví - že je povýšen. Ale nechce se mi to přepisovat, tak asi whatever. :D

// Bor. les

Mírným poklusem jsem mířil pryč se svého současného domova, abych se dostal ke svému minulému domovu. Kdybych nad tímto přemýšlel nějakou dobu dopředu, dělalo by mi to těžkou hlavu a knedlík v krku. Ale díky tomu, že tento čin byl dost ukvapený, cítil jsem se vlastně docela dobře. Měl bych dělat víc podobných věcí, napadlo mě se zájmem. Přes to jsem ale věděl, že mému srdci to asi moc nepomůže. A hlavě už vůbec ne.
Otočil jsem se dozadu, abych zjistil, zda mě Jenna následuje. Zatím jsem ji neviděl. S hrůzou jsem si uvědomil, že mi bude více chybět Storm, než Suzume. Miloval jsem oba dva, a i když moje srdce bylo Suzumem poblázněné, moje mysl byla i nadále natolik racionální, abych si dokázal uvědomovat, že to dlouho nevydrží. Nemůže. Nehodili jsme se k sobě, byli jsme tak odlišní. A já jej nedokážu předělat a ani jsem to nechtěl. A on mě? K čemu by to bylo. Přizpůsobit se je správné, ale ne změnit se.
Pohled mi padl na Jennu, která se nějakou dobu za mnou neobjevovala, až pak jsem uviděl kousek jejího těla. Usmál jsem se a otočil hlavu zpět vpřed. Takže se rozhodla, že půjde se mnou – co jiného jí zbývalo. Když jsem nebyl v lese já, už neměla důvod tam být a Storm by ji stejně poslal pryč. A ať to bylo jakkoliv, Jenna by ten souboj prohrála.
Už jsem se za ní znova neohlížel, ona byla dost schopná a nechtěl jsem ji provokovat tím, že bych ji kontroloval. Když jsem pak uslyšel její kroky blízko za mnou, chtěl jsem na ní promluvit, ale pak mě překvapil náhlý tlak na zádech. Nohy se mi samozřejmě podlomily a já se spolu s ní skulil na zem. Ona pak jako by nic, jako víla, rozběhla k vodě se napít. Sledoval jsem ji s mírným úsměvem. Bylo mi líto toho, co ji potkalo. Dokázal jsem se do toho dost dobře vžít. Já pak ale našel skupinu, která mě zachránila. Kdo zachrání ji?
Já?
“To bylo podlé,“ řekl jsem pak s úšklebkem a pomalu se zvedl. Přeběhl jsem k ní a napil se vedle ní. Chvíli jsem měl silnou chuť ji postrčit nenápadně tak, aby skončila ve vodě. Pak jsem si to ale rozmyslel. Nechtěl jsem jí nijak ublížit a ani jsem neměl náladu. Byla ve mě spousta pocitů a hravost potřebovala přijít postupně. Tak jsem do ní jen trochu dloubl bokem a pak se rozešel dál.
“Kdo bude poslední u té hromady kamení, je plesnivá ponožka!“ Vyhrkl jsem velmi „dospěle“ a rozběhl se okamžitě k hromadě kamení v dály. Jak jsme se přibližovali, zjistil jsem, že to není jen hromada, ale docela velké území kamenitých břehů okolo řeky. Ještě nikdy jsem zde nebyl.

// Kamenná pláž

// Prosím pěkně, 30 drahokamů ke každému z vlků. :)

První láska

Viděl jsem tě.
Tančila jsi na louce a krásy ti vládly.
Slyšel jsem tě.
Zpívala jsi o věčném milování.

Jaká lež.
Jaký klam.
Odejdeš.
Nevím kam.

Život pohasíná.
Jako by se ve mě něco přetrhlo.
Ale pokud nejsi moje,
nebudeš nikoho.

Lituješ, že jsi mě přestala milovat?
Nebo prosíš, aby mě polapilo peklo?
Když prokousnu krk, skláním se nad tebe.
Naposled v jedno.

Stom se věnoval Lucy. Suzume usnul a spal jako šípková Růženka. Zbyla mi tedy Jenna, která se chystala k odchodu. Ne jen proto jsem se ale rozhodl, že ji doprovodím. Chtěl jsem s ní také trávit čas. Vynahradit alespoň něco z toho, co jsem provedl.
Jenna se rozloučila a sice neřekla, abych s ní šel, ale ani to nepopřela. Spíše pronesla jednu ze svých vtipných poznámek, bral jsem to jako vstupenku. Otočil jsem se na Storma. “Vrátím se brzy, příteli. Slibuji,“ opřel jsem se mu na chvíli čumákem o krk. Možná to nebylo vhodné, ale věřil jsem, že to pochopí. Pak jsem se odtáhl a koukl na Suzumeho. Spal a já ho budit nechtěl. Ani mluvit jsem s ním nechtěl. Část mě na něj byla pořád hodně naštvaná. A co víc – zklamaná.
“Tak zatím,“ řekl jsem pak ještě tak nějak do éteru, netušíc, zda mě někdo vůbec vnímá. Rozběhl jsem se pak za Jennou a dohonil ji na hranicích. “Tak co, slečinko. Přeci bych nešla sama, jsem perfektní ochránce,“ pohodil jsem ocasem a pak se zasmál. Pravděpodobně byla Jenna odvážnější než já.
Rozešel jsem se ze svého domova, do svého – minulého? domova. Netušil jsem, jak to místo nazývat. Cítil jsem, že v něm zůstal velký kus mého srdce. Ale tento les měl kus ještě větší.
// Řeka Mahtaë

// Krátké, odešla mi nabíječka od ntb, ale nechci dál zdržovat. Vyřeším to rychle.

// Omlouvám se, omlouvám se. Nějak se to teď nakupilo, přes víkend snad odepíšu.

Storm na mé snaživé přesvědčování o tom, že jsem měl tuto situaci pod kontrolou, odpověděl velmi stroze. Jedno jediné slovo, které ani nebylo nijak silněji emočně zabarveno. Naježila se mi srst na krku a trochu jsem vykulil oči. Prudký nádech. To všechno během jediné sekundy, kdy jsem uvnitř zažíval paniku, přes to moje tvář i tělo se jinak nepohnulo, takže by si mých pocitů všiml jen ten, kdo by se na mě zrovna výborně soustředil. Párkrát jsem se přiškrceně nadechl a pokusil se uchytit své myšlenky, které se nekontrolovaně nabalovali a balvan v mém žaludku se úměrně na ně zvětšoval.
Zlobí se? Nebo to myslí upřímně? Stalo se něco, když byli pryč? Řekl Taille o tom, co jsem mu předtím řekl já? Comávšechnotohleznamat?Pročtodělácojsemmuudělaljájsemhodnejvlkahodnejkluk – KLID. Zařval jsem sám na sebe vnitřně a pomocí nádechů a výdechů jsem se snažil zkrotit svou splašenou mysl.
Nespokojeně jsem zamlaskal, když se jeho pozornost přesunula k té mladici a ještě k tomu se na ni usmál. O krok jsem ustoupil, abych jim nezacláněl a na chvíli se mi na tváři objevil povýšený pohled. Pak jsem ale nahodil ledovou masku a stiskl zuby k sobě. Nebudu se přeci chovat jako žárlivá vlčice. Sedl jsem si mezi Jennu a Suzumeho a na oba se zářivě usmál, jako by se vlastně nic nedělo. Přes to jsem ale moc dobře poslouchal, o čem ti dva hovoří. Minulost, blablabla. Já si ji nepamatoval, ale mohlo to být tím, že zde žila až po tom, co jsem tu již nebyl já. Tedy poté, co to zde Strom a Tailla znovu otevřeli bez toho, aby mě pozvali na otevírací noc.
Storm si očividně povšimnul mého neklidu i přes to, jak „perfektně“ jsem ho dokázal skrývat. Zaznamenal jsem jeho myšlenku, která mířila přímo ke mě. Navázal jsem s ním na chvíli pevný oční kontakt a pousmál se. Nejde o to, že se zde nic nevyvedlo. Jde o tvou důvěru. Nesmím být dobrý. Musím být perfektní. Pro něj. Věděl jsem, že mé myšlenky nebude poslouchat, to on nedělal. Vyhýbal se tomu z nějakého etického důvodu, což pro mě bylo určitě výhodné, protože jsem se nemusel bát vlastních myšlenek a snů. Přes to to někdy ztěžovalo naši komunikaci.
“Ah,“ pronesl jsem protáhle. “To mě mrzí. Je to vážné?“ Zeptal jsem se s téměř upřímným strachem o ni. Jednu jsem neznal a druhou jsem neměl rád. Bylo těžké se upřímně strachovat, a vzhledem k tomu, že to přežili, se nemohlo stát nic tak zlého. Upřímně mě první napadlo – tak už ji karma dostala, ale to jsem samozřejmě Stormovi říci nemohl. Ani jsem nechtěl. Dal jsem si přeci jen předsevzetí, že zlepším naše mezivlčí vztahy. Chtěl jsem to s ní urovnat, protože jsem už měl své roky a stres škodil mému vzhledu.

Lucy se zeptala na dotaz, který nebyl zrovna obvyklý, když se nacházíte v cizí smečce. Napnul jsem se. Proč tu teď zrovna není Tailla. Vždy když ji nikdo nepotřebuje, tak tu okouní a teď, tu není. Tohle by měla slyšet. Protože když jsem já přišel do tohoto světa, měl jsem úplně stejný přístup. Chodil jsem od smečky ke smečce jako potulné kotě s tím, že chci někde bydlet, ale že si chci mít možnost vybrat, protože co kdybych náhodou našel ještě něco lepšího. Přeci jen se to vyplatilo, protože Borůvková smečka byla jedna z posledních a opravdu jsem se v ní cítil nejlépe. Ale byl to také důvod, proč jsem si vysloužil tak silné nesympatie z Tailliny strany. Můj pohled přešel s vysokou pozorností na Storma. Pokud teď bude reagovat vlídně, nemá už jediné právo na to, mít trpělivost s Taillou a dávat jí za pravdu, když jde o naše spory. Ty začali touto situací, tak by Lucy měla získat stejný výsledek jako já.

Přešel jsem pohledem na Jennu, u které si už jen stačilo představit bouřkový mrak nad její hlavou a bylo by to kompletní. Chvíli jsem ji sledoval. Slyšel jsem její myšlenky, ale neuměl jsem nikdy formulovat to, co cítím. “Pokud chceš, doprovodím tě,“ řekl jsem jí klidně tišším hlasem, ale tak, aby mě zřetelně slyšela. Myslím, že to bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat. Potřebovala oporu. A já tu pro ni teď musel být a chtěl jsem být. “Trvám na tom,“ řekl jsem pak ještě neústupně a koukl na Suzumeho. Však on na mě chvíli počká. Taky jsem od něj, po tom co předvedl, potřeboval taky chvíli pauzu.
“Vyrazíme?“

// Suzume to vzdal, tak asi Lucy

Jenna naznačila jakýsi výpad proti Suzumemu. Něco ve mě chtělo, aby ho za trest kousla do ocasu, protože mi jeho chování lezlo jistým způsobem na nervy. Na druhou stranu – instinktivně jsem ho musel bránit. Celý jsem se napnul a přimhouřil oči. Věděl jsem, jaká Jenna je. Horlivá povaha. Ale nebyl jsem se schopen rozhodnout, jak daleko to sahá. Jsou to jen slova, nebo by mu byla schopna i reálně ublížit? “Pohov,“ řekl jsem ostře. Neměla nejlepší náladu, já taky ne. A už vůbec jsem neměl chuť na nějaké problémy.
“Ale to je něco jiného. Znám tě, tvé urážky jsou součástí tvé povahy. Dřív jsem ti je vyčítal, to si piš. Ale pak jsem tě poznal a hlavně pochopil. Ale Cora není jako ty. Byla na mě téměř vždy milá. Ona to pak myslela jinak. Chtěla jen pomstu, bolest. Prostě vybuchla. Nevím, co by mi řekla, kdyby mě viděla teď. Ale myslím si, že to co řekla, tak i myslela,“ a nechtěl jsem znít, že si stěžuji, nebo fňukám. Tohle byl prostě fakt.
“Nejsi sama. U mě máš vždy místo. Stačí přijít a já si na tebe udělám čas. Klidně se k tobě teď přidám, pokud někam míříš. Mohu tě doprovodit. Tedy, až se vrátí Storm a jen pokud k tomu svolí,“ mohl jsem znít jako poskok, ale – byl to Storm. Pro něj bych se rozkrájel a zavřel do ohrádky.
“Nemusíš být sama. Jen musíš říct,“ to byl problém většiny. Každý trpěl buď potichu a nikdo jej neslyšel, nebo moc nahlas a nikdo jej nevnímal.
Na otázku, jenž položila ve své hlavě, jsem s provinilým obličejem přikývl. “Nedobrovolně,“ povzdechl jsem si. Vlastně jsem se ještě reálně nezačal snažit, aby mě tato věc přešla. Mohl jsem číst myšlenky a vymlouvat se bez lhaní na to, že to neumím zastavit. Na druhou stranu to bylo někdy dost obtěžující. A Storm řekl, že mi pomůže – další důvod, proč se snažit. Budu s ním moci trávit čas.
Její reakce na mou otázku mi ihned dala najevo, jaký jsem idiot, že jsem se ptal. Nervózně jsem si odkašlal. “Omlouvám se,“ uhnul jsem pohledem. “Až ho potkám, utrhnu mu ocas a přinesu ti ho jako trofej,“ pokusil jsem se odlehčit situaci vražedným vtípkem. Když někdo trpí, má pocity, že jej nikdo nemůže pochopit. Ale já věděl, co cítí. Přesně. Moje smečka – můj domov – rozpadl se. Těšně po tom se na mě vykašlala moje samice a můj nejlepší přítel zmizel se svojí samicí, za kterou mě vyměnil. To není zrovna nejlepší osud mladého vlka, poznamenalo mě to a proto jsem byl ochoten Jenně pomoci. Ona měla tu výhodu, že byla alespoň na venek silnější povaha. Ale tato věc v nitru bolí každého, kdo nějaké nitro má. “Dobře vím, jaké to je. Věř mi,“ dodal jsem pak ještě, kdyby o tom chtěla mluvit, ať ví, že může.
Podíval jsem se na Suzumeho a usmál se. Najednou to vypadalo, že jsme spokojení. Ale věděl jsem, že to je jen iluze. Protože jsem nemohl vědět, co se brzy stane.
A pak se tu objevil Storm. Zaslechl jsem jeho mužné vytí a brzo na to jsem uviděl jeho srst a i jeho zbytek. Zapátral jsem a ucítil, že je zde i Tailla – jak jinak, bohužel ji nikde nezapomněl, a k tomu ještě nějaká další vlčice, kterou jsem neznal. Taky se tu objevil dlouho ztracený člen smečky.
“Ahoj!“ Usmál jsem se a přešel k němu okamžitě blíž s širokým úsměvem a rozzářenýma očima. Tak rád jsem jej viděl. Ale jeho obličej nic takového neukazoval. Cítil jsem z něj hněv a nespokojenost, což bylo jako ledová sprcha. Zastavil jsem se a přilepil na okamžik uši k hlavě. Málem jsem zakňučel. Ne, to ne. Nechtěl jsem ho zklamat. Nemohl jsem ho zklamat. Cítil jsem se jako malý. Napnul jsem obličej a vypjal hruď, jako by byl můj otec, kterému musím dokázat svou pravdu. “Tohle je Jenna. Je to slečna z mé minulé smečky, odkud jsem odešel. Znamená pro mě tolik, jako vlastní sestra,“ odmlčel jsem se. “Vlastně víc. Proto jsem označil za vhodné, ji zde nechat, aby mi mohla sdělit informace o tom, jak to s ní teď vypadá. Lucy očividně znáš,“ odmlčel jsem se. “Vše jsem měl pod kontrolou, sdělil jsem jim, že tu nejsi a již se chystaly k odchodu,“ obhájil jsem se a hleděl do jeho očí. Potřeboval jsem vidět, že je na mě hrdý, že les stále stojí, i když odešel. Chtěl jsem vědět, že si užil dovolenou a že je mi vděčný a má mě rád. A hlavně, že je na mě pyšný a věří mi. Ne, že bych udělal něco tak velkého, ale v mých očích byl on tak velký. Každá jeho malá emoce pro mě měla obrovské dopady. Byl to můj nejlepší přítel. A jeho výraz mi ubližoval. Dal mi to tu na starost.
“Nechtěl jsem tě zklamat,“ křičel jsem na něj v mysli. Pak jsem zbystřil a koukl směrem, kde byla Tailla. “Je vše v pořádku?“
Udělal jsem pár kroků zpět a opřel se o svého partnera.

// Suzume :0

// Jenna, Suzume, Lucy, Blueberry - jedna skupina. Druhá jede paralerně nezávisle na nás. Teď je na řadě Jenna.

Jenna místo nadávek volila otázky. Jeden by si řekl, že bude jednodušší na ně reagovat, ale nebylo to tak. Ty otázky se zavrtávali hluboko, už jen díky své pravdivosti. Odmítavě jsem zaškubal ušima, ve znamení vnitřního boje, ale musel jsem uznat, že je to pravda. A tohle byly mé hříchy.
“Bude to znít hloupě, ale já se zde zasekl,“ nějakou dobu jsem mlčel. “Byla toho spousta, co se stalo. Navíc, necítil jsem se v našem-vašem,“ opravil jsem se. “Lese zrovna vítán. Cora umí nahnat hrůzu i bez toho, aby kolem sebe plivala oheň. Chtěla mě zabít, ublížit mi. A zároveň urazila mě i můj styl života,“ zamračil jsem se. “A kdybych ji sebevíc vyprovokoval, to co řekla je neodpustitelné. Můj zájem o to ji navštívit se těmito faktory poněkud snížil,“ pohodil jsem hlavou. Ne že by například Tailla byla o moc lepší, ale pořád nebyla část mé rodiny s tím, že by mi řekla, že jsem nechutná forma existence.
“A pokud se pamatuji, taky jsi se mě zrovna nezastala. Udělal jsem špatnou věc, sobeckou. Ale takový věci někdy dělat musíš. Ale urážet ostatní ti nic nepřinese. V mých očích klesla,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Rodina. Byli jsme rodina a řekla to. A teď? Tebe tak pořád beru. Jsi pro mě důležitá osoba a mrzí mě, že již nejsi po mém boku. Ale domov už nemáme společný a já se do něj nemohu vrátit. A ani nechci,“ doufal jsem, že to pochopí. Řekl jsem, to co jsem si myslel. A u Jenny jsem věřil, že zrovna díky její povaze, to pochopí. Takováto prostě byla má realita a já neměl proč se za to omlouvat. Jestli jsem měl strach? Samozřejmě. Nepřál jsem nikomu z nich nic zlého, dokonce ani Cattanovi. Ale nemohl jsem tam být a držet je za packu. Každý jednou odejde.
Slyšel jsem její myšlenky, samozřejmě, že jsem je vnímal. Ač jsem ji měl rád, byla na tomto území cizinec, já ho měl bránit a byla tu vlčata. Nemohl jsem si dovolit neposlouchat, co si myslí. Tam se přeci ukáže, zda přemýšlí nad útokem. Nestalo by se poprvé, že by krutý host zabil hostitele.
Naklonil jsem hlavu na stranu a povzdechl si. Chápal jsem to. Neon se nevrátí. Otázka byla, zda se mu něco stalo, nebo prostě odešel. Ale proč my odešel od své rodiny? Od svých máků? Od svých dětí? A i ty vlky měl přeci trochu rád. “Mrzí mě to,“ vydechl jsem upřímně. Dlouho jsem doufal, že Neona ještě někdy uvidím.
Suzume si očividně padl do řeči s tou mladou vlčicí, která na něj koukala, div jí oči nevypadli. Nojo, pro nezkušené štěně stačí pár lichotek, trochu zamrkat a je vaše. Je to lehké zboží. Žárlivě jsem přivřel oči, no nedával jsem své pocity více najevo. Pořád jsem měl nějakou sebekontrolu a sebeúctu. No musel jsem to přeci jen přerušit svým dotekem, který jsem si užíval. Jako bych cítil, že k němu patřím, a on ke mě. Když jsem se odtáhl, zahleděl jsem se mu zpříma do očí. V tu chvíli jsem si připadal tak malý a prostý. “Že to bude dobré?“ Vydechl jsem tichounce, téměř plačtivě a koukal na něj. Byl jsem jako malé vlče, jenž chce ujistit, že svět není tak krutý, jak se zdá. A že bude zase dobře.
Pak jsem se zhluboka nadechl a otočil k Lucy. Lezení do zadku si neulehčíme tím, že ho rozdělíme na dvě poloviny. A ona mu do něj lezla velmi těžce.
“A v jaké smečce teď jsi?“ Usmál jsem se na ni, snad poprvé. Potřeboval jsem se vzchopit. Kdo bere život příliš vážně, může se smát až po smrti. V mé mysli se vyrojilo několik nápadů, odkud tak může pocházet. Přeci jen, v pár smečkách jsem se ukázal před tím, než mě Lexiett zavedla do této. A byla to nejlepší volba. Kde bych teď byl, kdybych se rozhodl usadit jinde?
Lucy se zeptala na něco osobnější otázky. “Již jsme spolu docela dlouho. Myslím, že už je to přes rok,“ koukl jsem na Suzumeho s jemným úsměvem. “Ale známe se samozřejmě déle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem jej udolal,“ na tváři se mi objevil široký úsměv. Byl jsem z něj hotový od první chvíle. “A příběh o poznání si asi necháme na chvíli, kdy se poznáme lépe. Může být?“ Nechtěl jsem to tady rozpitvávat. Bylo to osobní a vlastně to ani nebylo ničím moc zajímavé. Prostě jsme se tak nějak sešli.
“A co ty Jenno?“ Koukl jsem na ni. “Co tvůj partner? Rád bych ho zase někdy viděl,“ kdysi jsem s ním vedl opravdu příjemný rozhovor. I když ještě před tím, kdysi, se mě pokusil zabít, když jsem vstoupil na území jeho smečky.

// Odepíšu snad během odpoledne.

// Odepíšu snad během odpoledne.

//Trochu delší, možná přehnané, ale nudím se.

“Netuším, kdy se vrátí. Doufám, že za dlouho. Byl tady uvěznění několik let bez toho, aby se vůbec podíval za hranice lesa,“ obdivoval jsem to. Osobně by mi z toho vypadal kožich. Nebo zuby.
Lucy najednou vyskočila směrem k mému partnerovi. Cukl jsem sebou a trochu se mi naježil kožich, ale očividně to nebyl útok, ale naopak pochválila jeho blyštivou hračičku na krku. Ano, byla pěkná. Kdybych byl v normální náladě, začal bych natřásat své šátky, abych také dostal nějaký kompliment. Momentálně mi na tom moc nezáleželo.
Jenna byla sice naštvaná na to, že jsem opustil smečku, ale očividně byla ještě více naštvaná na Suzumeho. Což jsem na jednu stranu chápal – neměla k němu nikdy takové pouto, ne že by ke mě měla, ale přeci jen už jsme se trochu znali, ale na druhou stranu, vždyť on vůbec nemohl za to, že jsem odešel. To já. Suzumeho jsem já přemluvil, aby šel se mnou. Jednu moji část teď těšilo, jak je na něj krutá. A jiná má část si přála, abych za to Jennu roztavil.
“Pokud jsi chtěla představení šťastného páru, tak nemáš zrovna nejlepší načasování,“ pronesl jsem klidně. Nemusel jsem se jí zpovídat, ale na druhou stranu – nechtěl jsem, aby si myslela, že toho třeba lituji. A taky i přes to, jak dlouho jsme se neviděli, kdysi jsem ji bral jako dobrou přítelkyni. Přes to, jak krutá její slova uměla být, nikdy je tak zle nemyslela.
Jenna Suzumeho v podstatě úplně odignorovala a odstrčila pryč, aby mohla mluvit se mnou. “Já ani nežádám o odpuštění, vím, jaké to pro vás musí být. Žádám pouze o pochopení,“ chvíli jsem mlčel. “Alespoň tvé. Protože to od Cory nežádám. To co mi předtím řekla, ve mě zklamalo naprosto vše, co jsem k ní cítil,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Ano, naštval jsem ji. Ale jsou jisté hranice,“ a to jak se ke mě zachovala, jak shodila celou mou existenci – to bylo nezapomenutelné. “A za ty se prostě nejde, pokud ti na někom záleží,“ sklopil jsem pohled. Coru jsem měl rád. Hodně mi pomohla.
Vyslechl jsem si stav jejich lesa a smutně jsem přikývl. “Je mi to líto. Moc rád bych vám nějak pomohl,“ sklopil jsem pohled. “Ale jsem teď zavázán alfě, abych to tu pohlídal,“ prohlídl jsem si ji. “Už jsem tě viděl v horším stavu a vím, že jsi dost silná, abys tyto krušné časy přečkala. Brzo by měla zima odejít,“ moc jsem v to doufal. Neměl jsem ji zrovna v lásce. “Neon se o vás nestará?“ Zeptal jsem se opatrně. Nezmínila se o něm od doby, co přišla. Nemluvila o jeho reakci na náš odchod. Jako by zmizel.
Lucy jsem teda nakonec nějak toleroval a posadil jsem se. “Pokud nás Jenna nehodlá spálit, tak se není čeho bát,“ usmál jsem se. Nevěřil jsem tomu, že by měla šanci, i kdyby chtěla. Byla velmi slabá, jak sama řekla. Alespoň fyzicky. A já byl zase v dobrém fyzickém stavu. Psychický za moc nestál.

Otočil jsem tvář k Suzumemu. Chvíli jsem mlčel, no poté jsem se k němu posunul blíže a zabořil mu čenich do kožichu. Nemohl jsem trucovat.

Tolik ho miluji a tolik bych mu to chtěl říct. Ale jsem potichu. Jen doufám, že to trápení mou lásku potěšilo. Cítí se lépe? A také doufám, že to potěšení povede ke čtení mě samotného a to v něm probudí aspoň kapku soucitu. A tak do vhodných slov, měl bych se pokusit vnést aspoň trochu žalu. Ale nic, žádná slova nevycházejí. Plaší se, drhnou mi v krku. S mým citem se bijí nápady, jak by mohl reagovat. A jakou další bolest by mi jeho reakce mohla způsobit. A ty možnosti mě náhle tak straší, stejně jako to náhlé odcizení. A tak nejsem schopen slov, i když uvnitř jsem jich tak plný.
Mé srdce teď navždy krvácí, víš má lásko? Protože postupem času, tvé přednosti si mě celého polapily. A ta krásná minulost, kdy jsme byli spolu, je teď jako pouhý stín svobody. Protože nyní se cítím jako otrok, jemuž velí tyran. Ale přes to za krásné pokládám poddanské dny, protože ty za to stojíš. A tak si s vtipem maluji vizi, abych mohl uvěřit, že ten pekelný kraj je vlastně ráj. A ať tak či onak, někdo má smysl pro humor a rozhodl se, že láska má mít šaty smutku na počest těch, jenž jsou v ní polapeni.
Jeho modré oči. Představují chlad? Vždyť vypadá, jako by se bohyně krásy v jeho tváři usadila. A já? Rudá. Třpyt, jenž by mohl roztavit jeho sníh. A jak chladný prostoupil do mě, v mém srdci si popálil svá křídla, zároveň v něm zanechal kousek ledu, jenž tam navždy zůstane. “Ani jeden z nás nemůže zůstat nepoznamenaný,“ sledoval jsem jeho oči. “Měním se pro tebe. Snažím se, opravdu,“ vzdechl jsem.
Jeho modré oči. Okna, z nichž shlíží na celý svět. A nevidí, co si bez větších snah přivlastnil. Jak dotkl se mě. Hluboko.
Rozume, pomoc! Máš co si chtěl. Přel si se bez ustání.
Netrpím snad dost? Tu bolest v hrudi mám. A ty mě týráš dál slovy. Jako bys viděl najednou jen to špatné. Ale jak to můžeš zvát hříchem? Vždyť je to jen něco, co je lásce vlastní. Žárlivost, stát ve slovu, věrnost chovat v hrudi, hanby se bát a cítit mnoho. Jestliže je hříchem, že cokoliv se kolem tebe pohne, ve mě budí nenávist – je láska hřích – a já chci být hříšníkem.
Vždy jsem měl rád krásu, kdo by ji rád neměl. A vidět jeho, je jako sledovat záplavu 100 karátového zlata. “Proč jsi tak dlouho mlčel?“ Věřil jsem, že souzníme jako jeden. Od jiných jsem se ale dozvěděl, že krutě bolí duše, jenž si vzala láska. Ale já si myslel, že je to lež. A nyní? Každé malé škrábnutí mě rozpláče. A jak může tvrdit, že je to sobecké? Neumím to ovlivnit. Ale je to má vina. Zahrával jsem si s ohněm. Tak krutě se mnou zacházej. Ač mě to bude den za dnem ničit, větší hřích by pro mě byl ničit tebe. Vidíte toho vraždícího chlapce?
“To tím laskavým sarkasmem viníš mou mysl, že blázní láskou?“ Sledoval jsem jeho tvář. Ano, má slova jsou sluhové špatní. A hloupostí hýří.
Má těžká mysl je pro něj záhadou. Ano, pro zvědavce je dost tajemná. Nečitelná tvář i sklopené oči klamou. Ale asi nadarmo se sám sebe ptá, kde je původ mojí melancholie. Pochyboval jsem, že někdy pochopí můj příběh, aniž bych mu ho celý vyprávěl. A ani pak by nejspíše nerozuměl, co mě tak změnilo, od toho veselého děcka.