Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se směrem k lesu. Přemýšlel jsem, zda mu chybím. A ne jen, když se cítí osamělý uprostřed noci. Ale i ve chvíli, kdy má spoustu práce. Myslí na mě?
“Já jsem si vědom toho, že chyba není jen v něm. Určitě jsem mu dal nějaké důvody proč,“ pohodil jsem ocasem. “Jen,“ odmlčel jsem se. “Pokud tě něco trápí, máš to říct. Ne to držet tak dlouho, že pak vybouchneš. Neberu to tak, že je vše ztraceno. Chci za nás bojovat. Ale mám strach, že již nebude za co,“ podíval jsem se opět k lesu. Čeká na mě? Kde vůbec je?
Její moudrost jsem oplatil kývnutím. “Jen se bojím toho, že mám nejvyšší čas na to se usadit. Nebo spíš jsem ho už prošvihl. Tedy – teoreticky jsem se již usadil, ale chtěl jsem mít vlčata, rodinu. To s ním nikdy nepůjde. Věděl jsem to, už když jsem si s ním začal. Přemýšlel jsem o tom, že bych šel prosit život nebo smrt,“ to mi dávalo nějakou naději. “Ale on vlčata nemá rád. Což je vtipné, protože sám ještě jedním je,“ zasmál jsem se, ale znělo to dost nuceně,
“A nechceš se tam pomalu vrátit? Mohla bys ho někam vytáhnout rovnou,“ Stormovo blaho mi dost leželo na srdci. Což Tailla nesměla nikdy zjistit. Což bylo těžké, protože jsem si byl tak na 80% jistý tím, že umí číst myšlenky.
Ucítil jsem na tomto území sérii několika dalších pachů. Některé se po chvíli začali vytrácet, ale dva z nich zde zůstávali. Otočil jsem hlavu tím směrem v úmyslu, uvidět ty jedince, ale nedokázal jsem rozeznat nic. Dokázal jsem se jim ale „nabourat“ do hlav. Částečně úmyslně, částečně jsem prostě neuměl to udržet. Otázkou bylo, zda si tím stále jen neomlouvám vlastní zvědavost. Kontakt mohl vést k pozitivnějším tématům, ale tihle dva neměli moc veselé myšlenky.
“Mám hlad,“ konstatoval jsem do ticha a také si stoupl. V nepříjemném tichu jsem se rozešel k vodě a zahleděl se do ní. Tohle nebyla moje doména. Preferoval jsem oheň a pevninu. Nerad jsem lovil ve vodě. Byli jste pak mokří a tak. Otočil jsem se k Taille. Ona ji musela mít ráda. “Nechceš mi ukázat, co umíš s vodou? Rád sleduju druhé u magie. A mohla bys mi pomoct s tím, dostat ven nějakou rybku,“ zasmál jsem se a sedl si dostatečně daleko od vody. Už jsem předtím viděl, co dokáže. Ale chtěl jsem to vidět zas.
Otočil jsem prudce hlavou k těm dvěma. Jako by mi od toho místa naskočil do mozku nový nerv, spojující další kus těla, co mohu ovládat. Někdo z nich musel něco zabít. Když jsem se na to zaměřil, poznal jsem, že je to ryba. Brouky a podobné malé stvoření jsem téměř nevnímal. Tohle bylo něco většího. Cítil jsem, jak snadno bych ji mohl probudit. Vyděsit je. Ale neudělal jsem to. Prudce jsem se nadechl a otevřel oči. Nechtěl jsem to vnímat. Prostě ne.

Ono dosáhnout nějaké spavedlnosti není možné. Systém tak není nastaven. Vždy je něco na úkor něčeho jiného. Vezmeme si i třeba ten systém udělování bonusů do budoucna, který zde byl představen. Nejaktivnější hráči získají odměnu? Takže pokud začnu psát příspěvky o 5 řádcích a pobíhat po mapě, tak vyhraju? Tímto způsobem napíšu hromadu nekvalitních blbostí denně, ale nejaktivnější pravděpodobně budu. Neříkám, že by tohle tady někdo udělal, ale snažím se poukázat na ten problém.
Musíte vzít v úvahu i to, že vaše aktivita není závislá jen na vás. Pokud chcete hrát, pravděpodobně aspoň ve dvojici, někdy ve skupině. Každý má čas jen v určitou dobu. Jsou tu studenti, pracující, někdo dělá i obojí. Teď přes léto bude plno dovolených a tak. Pokud chci hrát, musím čekat na ostatní, až mají oni čas a oni pak na mě. Tak proč posuzovat aktivitu? Proč se nedívat na kvalitu příspěvků? Přísun do děje? A jistě, i nějakou tu aktivitu, ale nebrat to jako stěžejní bod. Problém je ten, že aby tohle fungovalo, musela by existovat nezávislá rada, která by ty nejlepší vybrala. A číst příspěvky od všech je nemožné. Daleko jednodušší je jen porovnat ty čísla. Ale jaký to má smysl? Aby vznikal odpad? Jistě, jsou tu aktivní vlci s kvalitními příspěvky. Ale není jich tolik, protože málo kdo má tohle v moci.

Všiml jsem si, jak při té poznámce ztuhla. Také jsem se instinktivně trochu napjal. Udělala to, co sem čekal a tím jen víc dokázala, že to tak opravdu je. A nejspíše si tento fakt také uvědomovala proto raději mlčela. Měl jsem chuť se usmát, ale udržel jsem to na uzdě.
Když se zeptala, co se vlastně stalo, chvíli jsem mlčel. “Já ani nevím, jak se to stalo. Bylo to normální, hezké. A pak najednou napadl to, jaký jsem. Úplně všechno,“ pohodil jsem ocasem a zamračil se. “Dlouho tutlal spoustu věcí a pak to na mě najednou všechno hodil. Ale takovým stylem, že to prostě se nedalo. A bylo to hned poté, co jsem mu poprvé řekl, co opravdu cítím. Tuhle odpověď jsem nečekal,“ stáhl jsem uši k hlavě a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem před ní vypadat tak slabý. “Největší problém je ten, že jsme moc rozdílní. Já jeho snažím brát takový, jaký je. Ale jemu očividně vadí snad vše. Nemyslím si, že to je něco, s čím by mohl vztah existovat. A není to jedna hádka, podobné náznaky se táhnou celou dobu. Jen jsem měl asi doposud růžové brýle,“ zakoukal jsem se na chvíli někam do prázdna. “Nevím, jestli mi víc ubližuje to, že mi tak dlouho nic neřekl, nebo to, že bych o něj měl přijít,“ povzdechl jsem si a koukl jí do očí. “Nechci tě tím zatěžovat. Jen, máš pravdu. Většinou pomáhá, když to můžeš někomu říct,“ prohlížel jsem si ji. Věděl jsem, že pokud se začne nad touto témou smát, to temné co ve mě vzrůstalo se neudrží.
Poslouchal jsem, co říká o jejich vztahu a cítil jistý nepříjemný pocit u srdce. “Musíte zas někam zajít, ochotně zas pohlídám les. Ono se stejně nic převratného nikdy neděje,“ zasmál jsem se, ale pak se zatvářil vážně. “V tomhle se na mě můžete spolehnout. To místo pro mě znamená mnoho.“ Tohle musela vědět, jaké je. Cítil jsem to stejně.

// Tento týden toho mám hrozně moc, klauzury a tak. Zkusím najít zítra čas.

Přemýšlel jsem nad tím jménem. Věděl jsem, že jsem ho již někdy slyšel. Snažil jsem se ho ve své paměti spojit s nějakou tváří, až se mi mírně rozšířili oči. “Myslím, že se někdy ukázala ve Zlaťáku, navštívit Neona,“ netušil jsem, jestli ho zná. Ale Neon působil vždy dojmem, že ho musí znát celý svět. Moje bezmezná úcta k jeho osobě by byla k smíchu každému, komu bych o ní řekl.
“Nehnusí,“ zavrtěl jsem hlavou. “Už delší dobu jsem nad tím přemýšlel, ale ještě jsem nestihl si tě ukořistit pro sebe. Myslím, že bychom tyto věci měli nechat za námi. Už jsme starší a nepochybně i rozumnější. Nechci plýtvat energií na podobné malichernosti,“ odfrkl jsem si. “Co ty na to? Jasný, asi to nepůjde jen tak,“ podíval jsem se na ni klidným pohledem. Věděl jsem, že určitě zase přijde chvíle, kdy mě neskutečně vytočí. V tom ona byla skvělá. Byla tak prchlivá a já to nedokázal akceptovat. Ale kvůli Stormovi jsem se chtěl o to alespoň pokusit.
“Já už dost dlouho nevytáhl paty ze smečky,“ řekl jsem upřímně. “Ale je pravda, že když jsem byl naposled mimo, tak jsem skoro nepotkal živou duši,“ podíval jsem se sám na sebe do vody. “Ano, pořád to tu roste. Ale možná nás to odcizuje,“ řekl jsem zamyšleně. “Pamatuji si, kdy se to tady dalo celé prochodit. Teď ta mlha sahá dál a dál. Tato země se rozšiřuje, zajímalo by mě proč.“

“Nechceš mi dát alespoň nějakou nápovědu?“ Zasmál jsem se. Dělala kolem toho tajnosti, jako by se styděla za to, koho jde navštívit. Bylo pravděpodobné, že mi to jméno nic neřekne. Přeci jen – zas tolik vlků jsem neznal.
“Jestli chceš v cestě pokračovat, klidně půjdu s tebou a pak odejdu,“ pohodil jsem ocasem. Mohl jsem působit až zoufale, ale opravdu jsem po rozptýlení toužil.
“No, netuším. Ona je někdy taková, asi ani vlastně nesouhlasila s tím, že s ní půjdu. Ale šel jsem, no,“ odmlčel jsem. Třeba mě teď chtěla setřást. “Asi ji neznáš, Jenna?“ Nadhodil jsem to jméno. “Byla teď chvíli v našem lese s Lucy, to je ta vlčice, co Storm poznal,“ já ale netušil, kdo to je.
“Jenna patřila do stejné smečky jako já, potom co se Borůvkový les rozpadl. Pak jsem odešel, ale teď mi říkala, že to tam asi alfa opustila spolu s většinou členů, tak z toho byla smutná a ani nevěděla, jestli se má kam vrátit,“ ani jsem netušil, proč jí to říkám. Měl jsem náladu na to, si s někým povídat.

Zamyslel jsem se. “Asi jsme od sebe až moc odlišní,“ nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. “Nebo, nevím, asi, nevím,“ mumlal jsem ztracen v myšlenkách. Prostě jsem cítil, že to nikdy nebude takové, jaké chci. Navíc, toužil jsem po rodině a tu mi on nemohl dát. A on potřeboval někoho mladšího. Tyhle pesimistické myšlenky se mi teď ozývali v hlavě. A ani jsem ze sebe toho moc nemohl dostat, protože Tailla ve mě vyvolávala pocit, že ať jí řeknu cokoliv, použije to proti mě.
Sledoval jsem ji, jak pije a poslouchal, co říká. “Pak mě představíš. Potřebuji nějaké nové známé. Mám pocit, že ti staří mizí,“ povzdechl jsem si. V podstatě mi zůstal jen Storm. Maloboro, Lexiett, Neyteri. Všichni ty, které jsem měl opravdu jako kamarády zmizeli. Buď úplně, nebo jsem je alespoň nevídal. Jistě, byli tu staří známí, jako někteří z obyvatel Borůvkové smečky. Ale to nebyli ti, kterým bych řekl vše. O to víc jsem si Storma vážil.
“Nepřijde ti, že spousta vlků zmizí bez rozloučení?“ Zamyslel jsem se. “A někteří se naopak objeví a rychle tě očarují,“ zamyšleně jsem koukal do prázdna a nemyslel tím nic konkrétního. Možná jsem jí kazil tu veselou náladu. Trochu mě ale strhávala sebou.

Zamyslel jsem se. “Na starého známého?“ Odtušil jsem, i když mi došlo, že to byla pouze řečnická otázka. “A znám ji?“ Byla to možná nevhodná, nebo zvědavá otázka. Ale já si chtěl být jistý tím, že využiji každou příležitost k rozptýlení. A poznávání nových vlků, nebo i setkání s těmi co už znám, rozptýlení bylo. Navíc, kdybychom někam šli, dalo by se to brát jako cíl cesty. A to by znamenalo, že by můj život měl alespoň nějaký smysl. Lháři. Dokonce, i kdyby ten krátkodobý cíl obsahoval Taillu. Nejspíše bych jí už dávno odpustil její chování vůči mě, ale nedokázal jsem jí odpustit to, co udělala Stormovi. Nevážila si ho, opustila ho a nechala ho na vše sama. A pak se prostě vrátila a Storm dělal, jako by se nic nestalo. Opět se postavila na místo po jeho boku, kde jsem si přál být já. Věděl jsem, že bych na něm nikdy nebyl tak, jak jsem si přál. Ale alespoň jsem mohl být s ním. Ale když tu byla ona, Storm dost jasně dával najevo preference. Přátelství muselo ustoupit před láskou, což jsem chápal. Ale nedokázal jsem se s tím smířit.
“Já šel s mou známou do Zlatavé smečky, kde žije. Chtěl jsem ji doprovodit a pak utéct,“ uchechtl jsem se. Nejspíše nemohla pochopit proč mi to přišlo vtipné, ale to mě netrápilo. “Ale ona se během cesty vypařila. Tak jsem zůstal tady,“ pohodil jsem hlavou. Nedokázal jsem k tomu nic víc říct a doufal jsem, že nebude mít kousavé poznámky. Po chvíli ale přišlo ještě horší téma, Suzume. Odvrátil jsem tvář, aby neviděla můj pohled a zamračil jsem se. “Asi doma?“ Odvětil jsem tiše. Neměl jsem chuť se o něm bavit, nebo na něj myslet. Ale přišlo to a já věděl, že tu náladu nezamaskuju snahou, ale jedině jiným tématem. Otočil jsem k ní tedy zpět tvář, v které mohla číst smutek.
Pokýval jsem, jako by to byla samozřejmá věc. “Patříš k nám a on Tě miluje,“ konstatoval jsem. “Musí mě to zajímat,“ odpustil jsem si u té první věty kousavou poznámku ve stylu „teď už zase k nám patříš“ nebo „dokud zase nezmizíš.“ Nechtěl jsem ji provokovat hloupými dětskými poznámkami. Ji ne, ne teď. Byla dost vztahovačná.
“Nojo, lepší už to nebude,“ taky jsem se protáhl. “Nechci mluvit za tebe, ale nemyslím si, že se kdokoliv z nás cítí jako v době, kdy jsme se potkali,“ pousmál jsem se. Kolik to bylo, 5 zim? A kdybych měl počítat svůj věk – raději jsem na to nemyslel.
“Storm říkal, že sis přivedla kamarádku,“ usmál jsem se na ni, se snahou změnit téma. Bavit se o tom, že brzo všichni asi umřeme nebylo úplně ono. “A že prý se k nám možná přidá,“ sledoval jsem ji a čekal, jestli se toho chytí.

Pokračoval jsem klidným tempem dále po břehu řeky, když mi došlo, že za sebou již neslyším žádné kroky. Podezřívavě jsem se otočil a zamračil se. Jenna za mnou nebyla. Chvíli jsem čekal, jestli se třeba jen nešla napít, nebo se jinak zdržela – ale nic. Neukázala se za mnou najednou s širokým úsměvem, který bych teda u ní ani nečekal, a já se zamračil. Neměl jsem tušení, proč zmizela a zamrzelo mě to. Chtěl jsem pro ni udělat dobrý skutek a zlepšit jí náladu. Rozhlížel jsem se kolem sebe jak na dovolené, až se moje tvář zastavila na směru, odkud jsem uslyšel kroky. Široce jsem se usmál a hodlal jí to zdržení odpustit, když mi došlo že to není ona. Naopak, byla to Tailla. Celý jsem se napjal, protože její přítomnost ve mě vyvolávala obranný mechanismus. Pokusil jsem se ale uvolnit, protože ona vypadala, že má dobrou náladu a já se nechtěl chovat jako idiot.
“Zdravím,“ řekl jsem klidně, ignorujíc tu hloupou poznámku. Nebylo to nepřátelské pozdravení, ale můj hlas ani nezněl kdo-ví jak šťastně. Nechtěl jsem to předstírat, neměla by mi důvod věřit. Přes to – napadlo mě, že tato chvíle, kdy jsme spolu jen sami dva, by mohla vést k vylepšení našich vztahů. Unavovalo mě to napětí, hlavně když jsme spolu opět žili. Teď jí můžu poroučet. Blesklo mi, protože jsem byl nejspíše výše postaven než ona. Přeci jen, teď už nebyla alfa – i když se tak někdy chovala. Měl jsem chuť jí vrátit všechny ty blbé poznámky, kdy jsem byl omega a ona se v tom vyžívala. Ale nechal jsem si to pro sebe, protože jsem nebyl jako ona.
“Kam máš namířeno?“ Sedl jsem si a zeptal se. Neměl jsem teď nic na práci, jen to se vrátit jako poslušný pejsek domů. A tam byl Suzume, na kterého jsem úplně neměl náladu. Hodlal jsem tedy Taillu chvíli zdržet, abych aspoň zapomněl na to, co se děje v mém životě.
“Storm říkal, že si byla zraněná. Je to už v pořádku?“ Tu otázku jsem myslel vážně.

((Až po napsání mi došlo, že o tom Blue ještě asi ani neví - že je povýšen. Ale nechce se mi to přepisovat, tak asi whatever. :D

// Bor. les

Mírným poklusem jsem mířil pryč se svého současného domova, abych se dostal ke svému minulému domovu. Kdybych nad tímto přemýšlel nějakou dobu dopředu, dělalo by mi to těžkou hlavu a knedlík v krku. Ale díky tomu, že tento čin byl dost ukvapený, cítil jsem se vlastně docela dobře. Měl bych dělat víc podobných věcí, napadlo mě se zájmem. Přes to jsem ale věděl, že mému srdci to asi moc nepomůže. A hlavě už vůbec ne.
Otočil jsem se dozadu, abych zjistil, zda mě Jenna následuje. Zatím jsem ji neviděl. S hrůzou jsem si uvědomil, že mi bude více chybět Storm, než Suzume. Miloval jsem oba dva, a i když moje srdce bylo Suzumem poblázněné, moje mysl byla i nadále natolik racionální, abych si dokázal uvědomovat, že to dlouho nevydrží. Nemůže. Nehodili jsme se k sobě, byli jsme tak odlišní. A já jej nedokážu předělat a ani jsem to nechtěl. A on mě? K čemu by to bylo. Přizpůsobit se je správné, ale ne změnit se.
Pohled mi padl na Jennu, která se nějakou dobu za mnou neobjevovala, až pak jsem uviděl kousek jejího těla. Usmál jsem se a otočil hlavu zpět vpřed. Takže se rozhodla, že půjde se mnou – co jiného jí zbývalo. Když jsem nebyl v lese já, už neměla důvod tam být a Storm by ji stejně poslal pryč. A ať to bylo jakkoliv, Jenna by ten souboj prohrála.
Už jsem se za ní znova neohlížel, ona byla dost schopná a nechtěl jsem ji provokovat tím, že bych ji kontroloval. Když jsem pak uslyšel její kroky blízko za mnou, chtěl jsem na ní promluvit, ale pak mě překvapil náhlý tlak na zádech. Nohy se mi samozřejmě podlomily a já se spolu s ní skulil na zem. Ona pak jako by nic, jako víla, rozběhla k vodě se napít. Sledoval jsem ji s mírným úsměvem. Bylo mi líto toho, co ji potkalo. Dokázal jsem se do toho dost dobře vžít. Já pak ale našel skupinu, která mě zachránila. Kdo zachrání ji?
Já?
“To bylo podlé,“ řekl jsem pak s úšklebkem a pomalu se zvedl. Přeběhl jsem k ní a napil se vedle ní. Chvíli jsem měl silnou chuť ji postrčit nenápadně tak, aby skončila ve vodě. Pak jsem si to ale rozmyslel. Nechtěl jsem jí nijak ublížit a ani jsem neměl náladu. Byla ve mě spousta pocitů a hravost potřebovala přijít postupně. Tak jsem do ní jen trochu dloubl bokem a pak se rozešel dál.
“Kdo bude poslední u té hromady kamení, je plesnivá ponožka!“ Vyhrkl jsem velmi „dospěle“ a rozběhl se okamžitě k hromadě kamení v dály. Jak jsme se přibližovali, zjistil jsem, že to není jen hromada, ale docela velké území kamenitých břehů okolo řeky. Ještě nikdy jsem zde nebyl.

// Kamenná pláž

// Prosím pěkně, 30 drahokamů ke každému z vlků. :)

První láska

Viděl jsem tě.
Tančila jsi na louce a krásy ti vládly.
Slyšel jsem tě.
Zpívala jsi o věčném milování.

Jaká lež.
Jaký klam.
Odejdeš.
Nevím kam.

Život pohasíná.
Jako by se ve mě něco přetrhlo.
Ale pokud nejsi moje,
nebudeš nikoho.

Lituješ, že jsi mě přestala milovat?
Nebo prosíš, aby mě polapilo peklo?
Když prokousnu krk, skláním se nad tebe.
Naposled v jedno.

Stom se věnoval Lucy. Suzume usnul a spal jako šípková Růženka. Zbyla mi tedy Jenna, která se chystala k odchodu. Ne jen proto jsem se ale rozhodl, že ji doprovodím. Chtěl jsem s ní také trávit čas. Vynahradit alespoň něco z toho, co jsem provedl.
Jenna se rozloučila a sice neřekla, abych s ní šel, ale ani to nepopřela. Spíše pronesla jednu ze svých vtipných poznámek, bral jsem to jako vstupenku. Otočil jsem se na Storma. “Vrátím se brzy, příteli. Slibuji,“ opřel jsem se mu na chvíli čumákem o krk. Možná to nebylo vhodné, ale věřil jsem, že to pochopí. Pak jsem se odtáhl a koukl na Suzumeho. Spal a já ho budit nechtěl. Ani mluvit jsem s ním nechtěl. Část mě na něj byla pořád hodně naštvaná. A co víc – zklamaná.
“Tak zatím,“ řekl jsem pak ještě tak nějak do éteru, netušíc, zda mě někdo vůbec vnímá. Rozběhl jsem se pak za Jennou a dohonil ji na hranicích. “Tak co, slečinko. Přeci bych nešla sama, jsem perfektní ochránce,“ pohodil jsem ocasem a pak se zasmál. Pravděpodobně byla Jenna odvážnější než já.
Rozešel jsem se ze svého domova, do svého – minulého? domova. Netušil jsem, jak to místo nazývat. Cítil jsem, že v něm zůstal velký kus mého srdce. Ale tento les měl kus ještě větší.
// Řeka Mahtaë

// Krátké, odešla mi nabíječka od ntb, ale nechci dál zdržovat. Vyřeším to rychle.

// Omlouvám se, omlouvám se. Nějak se to teď nakupilo, přes víkend snad odepíšu.

Storm na mé snaživé přesvědčování o tom, že jsem měl tuto situaci pod kontrolou, odpověděl velmi stroze. Jedno jediné slovo, které ani nebylo nijak silněji emočně zabarveno. Naježila se mi srst na krku a trochu jsem vykulil oči. Prudký nádech. To všechno během jediné sekundy, kdy jsem uvnitř zažíval paniku, přes to moje tvář i tělo se jinak nepohnulo, takže by si mých pocitů všiml jen ten, kdo by se na mě zrovna výborně soustředil. Párkrát jsem se přiškrceně nadechl a pokusil se uchytit své myšlenky, které se nekontrolovaně nabalovali a balvan v mém žaludku se úměrně na ně zvětšoval.
Zlobí se? Nebo to myslí upřímně? Stalo se něco, když byli pryč? Řekl Taille o tom, co jsem mu předtím řekl já? Comávšechnotohleznamat?Pročtodělácojsemmuudělaljájsemhodnejvlkahodnejkluk – KLID. Zařval jsem sám na sebe vnitřně a pomocí nádechů a výdechů jsem se snažil zkrotit svou splašenou mysl.
Nespokojeně jsem zamlaskal, když se jeho pozornost přesunula k té mladici a ještě k tomu se na ni usmál. O krok jsem ustoupil, abych jim nezacláněl a na chvíli se mi na tváři objevil povýšený pohled. Pak jsem ale nahodil ledovou masku a stiskl zuby k sobě. Nebudu se přeci chovat jako žárlivá vlčice. Sedl jsem si mezi Jennu a Suzumeho a na oba se zářivě usmál, jako by se vlastně nic nedělo. Přes to jsem ale moc dobře poslouchal, o čem ti dva hovoří. Minulost, blablabla. Já si ji nepamatoval, ale mohlo to být tím, že zde žila až po tom, co jsem tu již nebyl já. Tedy poté, co to zde Strom a Tailla znovu otevřeli bez toho, aby mě pozvali na otevírací noc.
Storm si očividně povšimnul mého neklidu i přes to, jak „perfektně“ jsem ho dokázal skrývat. Zaznamenal jsem jeho myšlenku, která mířila přímo ke mě. Navázal jsem s ním na chvíli pevný oční kontakt a pousmál se. Nejde o to, že se zde nic nevyvedlo. Jde o tvou důvěru. Nesmím být dobrý. Musím být perfektní. Pro něj. Věděl jsem, že mé myšlenky nebude poslouchat, to on nedělal. Vyhýbal se tomu z nějakého etického důvodu, což pro mě bylo určitě výhodné, protože jsem se nemusel bát vlastních myšlenek a snů. Přes to to někdy ztěžovalo naši komunikaci.
“Ah,“ pronesl jsem protáhle. “To mě mrzí. Je to vážné?“ Zeptal jsem se s téměř upřímným strachem o ni. Jednu jsem neznal a druhou jsem neměl rád. Bylo těžké se upřímně strachovat, a vzhledem k tomu, že to přežili, se nemohlo stát nic tak zlého. Upřímně mě první napadlo – tak už ji karma dostala, ale to jsem samozřejmě Stormovi říci nemohl. Ani jsem nechtěl. Dal jsem si přeci jen předsevzetí, že zlepším naše mezivlčí vztahy. Chtěl jsem to s ní urovnat, protože jsem už měl své roky a stres škodil mému vzhledu.

Lucy se zeptala na dotaz, který nebyl zrovna obvyklý, když se nacházíte v cizí smečce. Napnul jsem se. Proč tu teď zrovna není Tailla. Vždy když ji nikdo nepotřebuje, tak tu okouní a teď, tu není. Tohle by měla slyšet. Protože když jsem já přišel do tohoto světa, měl jsem úplně stejný přístup. Chodil jsem od smečky ke smečce jako potulné kotě s tím, že chci někde bydlet, ale že si chci mít možnost vybrat, protože co kdybych náhodou našel ještě něco lepšího. Přeci jen se to vyplatilo, protože Borůvková smečka byla jedna z posledních a opravdu jsem se v ní cítil nejlépe. Ale byl to také důvod, proč jsem si vysloužil tak silné nesympatie z Tailliny strany. Můj pohled přešel s vysokou pozorností na Storma. Pokud teď bude reagovat vlídně, nemá už jediné právo na to, mít trpělivost s Taillou a dávat jí za pravdu, když jde o naše spory. Ty začali touto situací, tak by Lucy měla získat stejný výsledek jako já.

Přešel jsem pohledem na Jennu, u které si už jen stačilo představit bouřkový mrak nad její hlavou a bylo by to kompletní. Chvíli jsem ji sledoval. Slyšel jsem její myšlenky, ale neuměl jsem nikdy formulovat to, co cítím. “Pokud chceš, doprovodím tě,“ řekl jsem jí klidně tišším hlasem, ale tak, aby mě zřetelně slyšela. Myslím, že to bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat. Potřebovala oporu. A já tu pro ni teď musel být a chtěl jsem být. “Trvám na tom,“ řekl jsem pak ještě neústupně a koukl na Suzumeho. Však on na mě chvíli počká. Taky jsem od něj, po tom co předvedl, potřeboval taky chvíli pauzu.
“Vyrazíme?“

// Suzume to vzdal, tak asi Lucy