Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tailla bola nadšená, keď zjistila čo umím. Nešlo mi moc do hlavy prečo. A chcela po mě akůsi zombie armádu a ovládat svet. “Ale Tailla,“ zaúpel som zhrozeně. “Jakože asi hej, asi by som mohol,“ povedal som pak neochotně, lebo som nechcel lhát. “Nebo neviem. Nikdy sem nedržal viac ako jedno tělo. Vždy som sa snažil tomu ihned zabránit, než sa to rozrastlo,“ podíval som sa na tu hlavu. “Vieš, ta magie by mohla byt dost cool, ale nechcem ju moc dráždit. Lebo sa mi stalo, že som mal černo, výpadok a zobudil som sa a kolem pochodoval mrtvý krab,“ ta událost na pláži bola dost nepríjemná. “Niechcom, aby to malo nadomnou kontrolu. Ale asi hej, až ma tento svet omrzí a nebudu mít nic iné, udelám si armádu, pokud to bolo v mých silách,“ povedal som jej. V jeho silách, to bohužal nebolo, ale to Blueberry eště neveděl. “Lepší mrtvé děti, než žiadne, ne?“ Bizárnost tej vety mi nedocházela.
Odpoveď Jenny na Taillinu nevychovanů otázku ma skoro rozesmála, ale držol som sa. Tailla neveděla, aká Jenna je, takže o chvílu na to nahodila urazený pohled, který propichla Jennu i s jejím kvietkom. “Ale notak, dámy. Nebudeme sa hádat, preci o nič niede,“ Jenna ale bola Jenna a prostě sa rozošla preč. Nemože sa jednou chovat viac ako ja? Ja som taký hodný! Zaúpel som a rozbehol so za nimi, lebo Tailla sa dala ju pronásledovat. “Ale notak, po obede? Tolik námahy? Bude ma bolet bricho,“ povedal som si pro sebe a pomalu obi dve dobehol.
“Jenna, notak. Nehnievaj sa,“ drcol som ju jemno do boku. “Však vieš, ako ťa mám rád. A stále ťa chcem dovésť ku Zlaťáku,“ což znamenalo, že som nemohol s Taillou ku Smrkovému lesu, ako bolo chvílu v pláne. “Prepáč, Tailla, ale preci jen Jenne som to slůbil ako prvé. A eště k tomu povedala, že som ju málem nechal utopit – s tím bych nesouhlasil, ale ať je po jejím,“ ušklíbl jsem se. “Ale určitě Jenne nebude vadit, keď podeš s nami,“ toto preci jen bola misia za lepšími vztahami.

// Nejhorší slovenština ever, ale snaha se cení. Navíc sedím na lavičce v parku a kradu někomu wifi. Prosím, neukamenujte mě.

Pomali som jej hlavů naznačil sůhlas a olízol som si zamýslene pery. “Ja viem, že to chcie čas. Ale mám strach, že o neho prídem,“ povzdechol som si. “Však to musíš chápat. Taky ti na někom záleží. Je ťažké si povedat, že to spraví čas, keď s tím nemůžeš nic urobiť,“ pohodil som rameny a pomalu si lahkal.
Téma „vlčatka“ bolo pro Taillu smutné, ale asi to bolo v pohodě oproti tématu „Maloboro.“ To na mě dokonca zavrčala. Zamračil jsem se, chovala se ako malá. “Já sa ospravedlňujem. Lebo bol to moj dobrý pritel a chýba mi,“ pak som sa ale rozhodol, že sa k tej téme už nebudem vracet.
Taillino výstůpení bolo uspokojivé, takže som po nom spokojeně papal potravu. Teda až do chvíle, kdy sa Tailla zeptala, či som jou já pohol. Naprázdno som prehltol a pomalu pohodil hlavou v sůhlase. “No, áno. Ale nepýtal som si tuto schopnost. Ovládat mrtvé. Bol to asi „darček“ od smrti,“ napnul som sa. “Keď som tam byl, hovorila, že dostanem viac, než som si želal,“ uhnul som pohledom. Neveděl som, ako na toto budů ostatní reagoval. A práve díky tomu som bol ještě viac nervózny. “Eště to neviem úplne dobre ovládat,“ sveril som sa jej.
Jenna na me obvinene reagovala druhým. “Ale no tak, ja som ťa važne neviděl. Tak to hodímé všetko za hlavu, hej?“
Tailla sa spýtala na její kvietok. Neveděl som povedať, jestli to byl dobrý či zlý nápad. Jenna nemala dobrů náladu. Ale nevzpomínal som si na chvílu, kdy by ju dobrů mala. “Je pekný, že? Povedal som jí to už ve chvílu, keď sa na nu prichytil. To bolo ale už pekne dávno,“ zasmial som sa. “No to důfám, že nepálí. Lebo by ta bolest trvala večně. Pamatám si, že ti niešel dat dole,“ zasmial som sa a pak ju sledoval. Tu chvílu som si pamatoval. Bylo to na love. Na tom, na kterom som poprvé poznal tu schopnost, která mi doteraz nedávala spat.

// Kamenná poruba, blízko Rajce. Bydlíš blízko? :D

// Jedu na týden na Slovensko bez netu. Možná se mi podaří někde v parku napojit, ale nevím. Pokud hodně spěcháte, klidně mě přeskočte. :)

kaaaam? ~Savo

Budou to ti nejaktivnější za červenec a srpen. Vím, že spešly nejsou za čísla. Ale teď zde bude očividně probíhat něco, co podle nich posuzováno bude.

Podíval jsem se jí do očí a pomalu přikývl. “Jistě,“ souhlasil jsem. “To je bez pochyb možné. Mohl bych, nebo spíš musel bych se ho zeptat, ale dostat z něj vážný rozhovor?“ Odfrkl jsem si. “To se mi nepovedlo už dlouho. Ale hádám, že nebude mít na vybranou,“ tím odloučením od něj jsem byl jen více a více paranoidní.
Tailla se nechtěla ještě vrátit do lesa ke Stormovi. Nabídl jsem jí tím přeci jen dokonalý útěk o mé společnosti a ona to odmítla. Polichoceně jsem vypjal hruď. “Máš pravdu. Určitě si najde nějakou zábavu. Přeci jen, pobíhá tam Aranel se všemi těmi mrňaty,“ při té myšlence se mi úsměv rozšířil. “Co vlastně tvá vlčata? Kromě Naomi jsem je dlouho neviděl,“ nechtěl jsem narazit na nepříjemné téma, ale vlčata měli přece dělat radost. Ale možná to bylo jako Storm a Whiskey. Byl smutný z toho, že se ztratil. Pořád jsem doufal, že se jednou vrátí – kvůli němu.
“M-možná se to sem úplně nehodí,“ nejistě jsem přešlápl. “Asi si poté už neslyšela o Maloborovi, co?“ Podíval jsem se jí do očí. Nevěděl jsem, jestli to ví. Ale Maloboro a já jsme jednu dobu byli dobří přátelé. Když jsem ho viděl naposledy, pohádal jsem se s ním kvůli Megan a myslel jsem si, že s ním již nikdy nepromluvím. Kdybych věděl, že zmizí, nejspíše bych se choval jinak. Chyběl mi.
“Ano, ano. Hlad je špatný kamarád, nebo tak nějak se to říká, ne?“ Ušklíbl jsem se a pak se spokojeně usmál, když souhlasila. Zůstal jsem stát kousek od břehu a sledoval ji, jak jde k vodě. Dlouho jsem neviděl žádnou změnu, až jsem si říkal, jestli třeba nezapomněla, jak se to dělá. Ale pak se najednou nad hladinou objevila vodní koule plná ryb. Musel jsem se usmát. Nebylo to nic neočekávatelného, už jsem pár vlků s magií vody potkal, ale pořád mě to fascinovalo. “To je parádní!“ Vykřikl jsem jak za mlada a sledoval, jak se rozprsklo o zem vedle mě. Než jsem ale stihl kteroukoliv vzít do úst a sežrat, Tailla zmínila kamarádku. Zvedl jsem pohled a tázavě se rozhlédl. Uviděl jsem Jennu.
“Tak tady si!“ Řekl jsem protáhle. “Myslel jsem si, že ses na mě už vykašlala a utekla,“ sjel jsem pohledem níž a všiml si toho stvoření, co mučila. To zvíře už tušilo, že zemře. Jako bych to mohl cítit spolu s ním. Stiskl jsem zuby k sobě, neměl jsem podobné mučení kořisti moc rád. “Ne, ona je v pohodě,“ řekl jsem k Tailli, která mě pobídla, ať se s Jennou podělím. “Už něco má. My dva to určitě zvládneme,“ přitáhl jsem si jednu z ryb a zhluboka se nadechl. Věděl jsem, co bude následovat. Rychlým pohybem jsem jí utrhl hlavu a kousek ji odhodil, ale to nepomohlo. Ucítil jsem opět to spojení. Rybí hlava zapohybovala naprázdno pusou a její oko se nasměřovalo na mě. Zároveň zbytek jejího těla sebou zacukal. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Pomalu to přestalo, ale musel jsem se hodně ovládat. Tuhle věc jsem nikdy nechtěl. Bylo to tak zvláštní.
Pak jsem se pustil do jídla. Ryby nebyli mé preferované jídlo, ale když k tomu byla ta show, vychutnal jsem si ji. A postaral jsem se o to, aby byla natolik na padrť, aby na ní nebylo nic, co by se mohlo vrátit k životu. I když jen na chvíli.

Stejně mi přijde, že všechno to co máte, reálně skoro nepoužijete. o.o Málo kdo se tu s někým pere a pokud ano, skoro nikdo na vlastnosti nekouká a prostě je to nějak "vyrovnané." A jak často opravdu používáte všechny ty magie? :D

// Mám čekat na Coedena?

Podíval jsem se směrem k lesu. Přemýšlel jsem, zda mu chybím. A ne jen, když se cítí osamělý uprostřed noci. Ale i ve chvíli, kdy má spoustu práce. Myslí na mě?
“Já jsem si vědom toho, že chyba není jen v něm. Určitě jsem mu dal nějaké důvody proč,“ pohodil jsem ocasem. “Jen,“ odmlčel jsem se. “Pokud tě něco trápí, máš to říct. Ne to držet tak dlouho, že pak vybouchneš. Neberu to tak, že je vše ztraceno. Chci za nás bojovat. Ale mám strach, že již nebude za co,“ podíval jsem se opět k lesu. Čeká na mě? Kde vůbec je?
Její moudrost jsem oplatil kývnutím. “Jen se bojím toho, že mám nejvyšší čas na to se usadit. Nebo spíš jsem ho už prošvihl. Tedy – teoreticky jsem se již usadil, ale chtěl jsem mít vlčata, rodinu. To s ním nikdy nepůjde. Věděl jsem to, už když jsem si s ním začal. Přemýšlel jsem o tom, že bych šel prosit život nebo smrt,“ to mi dávalo nějakou naději. “Ale on vlčata nemá rád. Což je vtipné, protože sám ještě jedním je,“ zasmál jsem se, ale znělo to dost nuceně,
“A nechceš se tam pomalu vrátit? Mohla bys ho někam vytáhnout rovnou,“ Stormovo blaho mi dost leželo na srdci. Což Tailla nesměla nikdy zjistit. Což bylo těžké, protože jsem si byl tak na 80% jistý tím, že umí číst myšlenky.
Ucítil jsem na tomto území sérii několika dalších pachů. Některé se po chvíli začali vytrácet, ale dva z nich zde zůstávali. Otočil jsem hlavu tím směrem v úmyslu, uvidět ty jedince, ale nedokázal jsem rozeznat nic. Dokázal jsem se jim ale „nabourat“ do hlav. Částečně úmyslně, částečně jsem prostě neuměl to udržet. Otázkou bylo, zda si tím stále jen neomlouvám vlastní zvědavost. Kontakt mohl vést k pozitivnějším tématům, ale tihle dva neměli moc veselé myšlenky.
“Mám hlad,“ konstatoval jsem do ticha a také si stoupl. V nepříjemném tichu jsem se rozešel k vodě a zahleděl se do ní. Tohle nebyla moje doména. Preferoval jsem oheň a pevninu. Nerad jsem lovil ve vodě. Byli jste pak mokří a tak. Otočil jsem se k Taille. Ona ji musela mít ráda. “Nechceš mi ukázat, co umíš s vodou? Rád sleduju druhé u magie. A mohla bys mi pomoct s tím, dostat ven nějakou rybku,“ zasmál jsem se a sedl si dostatečně daleko od vody. Už jsem předtím viděl, co dokáže. Ale chtěl jsem to vidět zas.
Otočil jsem prudce hlavou k těm dvěma. Jako by mi od toho místa naskočil do mozku nový nerv, spojující další kus těla, co mohu ovládat. Někdo z nich musel něco zabít. Když jsem se na to zaměřil, poznal jsem, že je to ryba. Brouky a podobné malé stvoření jsem téměř nevnímal. Tohle bylo něco většího. Cítil jsem, jak snadno bych ji mohl probudit. Vyděsit je. Ale neudělal jsem to. Prudce jsem se nadechl a otevřel oči. Nechtěl jsem to vnímat. Prostě ne.

Ono dosáhnout nějaké spavedlnosti není možné. Systém tak není nastaven. Vždy je něco na úkor něčeho jiného. Vezmeme si i třeba ten systém udělování bonusů do budoucna, který zde byl představen. Nejaktivnější hráči získají odměnu? Takže pokud začnu psát příspěvky o 5 řádcích a pobíhat po mapě, tak vyhraju? Tímto způsobem napíšu hromadu nekvalitních blbostí denně, ale nejaktivnější pravděpodobně budu. Neříkám, že by tohle tady někdo udělal, ale snažím se poukázat na ten problém.
Musíte vzít v úvahu i to, že vaše aktivita není závislá jen na vás. Pokud chcete hrát, pravděpodobně aspoň ve dvojici, někdy ve skupině. Každý má čas jen v určitou dobu. Jsou tu studenti, pracující, někdo dělá i obojí. Teď přes léto bude plno dovolených a tak. Pokud chci hrát, musím čekat na ostatní, až mají oni čas a oni pak na mě. Tak proč posuzovat aktivitu? Proč se nedívat na kvalitu příspěvků? Přísun do děje? A jistě, i nějakou tu aktivitu, ale nebrat to jako stěžejní bod. Problém je ten, že aby tohle fungovalo, musela by existovat nezávislá rada, která by ty nejlepší vybrala. A číst příspěvky od všech je nemožné. Daleko jednodušší je jen porovnat ty čísla. Ale jaký to má smysl? Aby vznikal odpad? Jistě, jsou tu aktivní vlci s kvalitními příspěvky. Ale není jich tolik, protože málo kdo má tohle v moci.

Všiml jsem si, jak při té poznámce ztuhla. Také jsem se instinktivně trochu napjal. Udělala to, co sem čekal a tím jen víc dokázala, že to tak opravdu je. A nejspíše si tento fakt také uvědomovala proto raději mlčela. Měl jsem chuť se usmát, ale udržel jsem to na uzdě.
Když se zeptala, co se vlastně stalo, chvíli jsem mlčel. “Já ani nevím, jak se to stalo. Bylo to normální, hezké. A pak najednou napadl to, jaký jsem. Úplně všechno,“ pohodil jsem ocasem a zamračil se. “Dlouho tutlal spoustu věcí a pak to na mě najednou všechno hodil. Ale takovým stylem, že to prostě se nedalo. A bylo to hned poté, co jsem mu poprvé řekl, co opravdu cítím. Tuhle odpověď jsem nečekal,“ stáhl jsem uši k hlavě a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem před ní vypadat tak slabý. “Největší problém je ten, že jsme moc rozdílní. Já jeho snažím brát takový, jaký je. Ale jemu očividně vadí snad vše. Nemyslím si, že to je něco, s čím by mohl vztah existovat. A není to jedna hádka, podobné náznaky se táhnou celou dobu. Jen jsem měl asi doposud růžové brýle,“ zakoukal jsem se na chvíli někam do prázdna. “Nevím, jestli mi víc ubližuje to, že mi tak dlouho nic neřekl, nebo to, že bych o něj měl přijít,“ povzdechl jsem si a koukl jí do očí. “Nechci tě tím zatěžovat. Jen, máš pravdu. Většinou pomáhá, když to můžeš někomu říct,“ prohlížel jsem si ji. Věděl jsem, že pokud se začne nad touto témou smát, to temné co ve mě vzrůstalo se neudrží.
Poslouchal jsem, co říká o jejich vztahu a cítil jistý nepříjemný pocit u srdce. “Musíte zas někam zajít, ochotně zas pohlídám les. Ono se stejně nic převratného nikdy neděje,“ zasmál jsem se, ale pak se zatvářil vážně. “V tomhle se na mě můžete spolehnout. To místo pro mě znamená mnoho.“ Tohle musela vědět, jaké je. Cítil jsem to stejně.

// Tento týden toho mám hrozně moc, klauzury a tak. Zkusím najít zítra čas.

Přemýšlel jsem nad tím jménem. Věděl jsem, že jsem ho již někdy slyšel. Snažil jsem se ho ve své paměti spojit s nějakou tváří, až se mi mírně rozšířili oči. “Myslím, že se někdy ukázala ve Zlaťáku, navštívit Neona,“ netušil jsem, jestli ho zná. Ale Neon působil vždy dojmem, že ho musí znát celý svět. Moje bezmezná úcta k jeho osobě by byla k smíchu každému, komu bych o ní řekl.
“Nehnusí,“ zavrtěl jsem hlavou. “Už delší dobu jsem nad tím přemýšlel, ale ještě jsem nestihl si tě ukořistit pro sebe. Myslím, že bychom tyto věci měli nechat za námi. Už jsme starší a nepochybně i rozumnější. Nechci plýtvat energií na podobné malichernosti,“ odfrkl jsem si. “Co ty na to? Jasný, asi to nepůjde jen tak,“ podíval jsem se na ni klidným pohledem. Věděl jsem, že určitě zase přijde chvíle, kdy mě neskutečně vytočí. V tom ona byla skvělá. Byla tak prchlivá a já to nedokázal akceptovat. Ale kvůli Stormovi jsem se chtěl o to alespoň pokusit.
“Já už dost dlouho nevytáhl paty ze smečky,“ řekl jsem upřímně. “Ale je pravda, že když jsem byl naposled mimo, tak jsem skoro nepotkal živou duši,“ podíval jsem se sám na sebe do vody. “Ano, pořád to tu roste. Ale možná nás to odcizuje,“ řekl jsem zamyšleně. “Pamatuji si, kdy se to tady dalo celé prochodit. Teď ta mlha sahá dál a dál. Tato země se rozšiřuje, zajímalo by mě proč.“

“Nechceš mi dát alespoň nějakou nápovědu?“ Zasmál jsem se. Dělala kolem toho tajnosti, jako by se styděla za to, koho jde navštívit. Bylo pravděpodobné, že mi to jméno nic neřekne. Přeci jen – zas tolik vlků jsem neznal.
“Jestli chceš v cestě pokračovat, klidně půjdu s tebou a pak odejdu,“ pohodil jsem ocasem. Mohl jsem působit až zoufale, ale opravdu jsem po rozptýlení toužil.
“No, netuším. Ona je někdy taková, asi ani vlastně nesouhlasila s tím, že s ní půjdu. Ale šel jsem, no,“ odmlčel jsem. Třeba mě teď chtěla setřást. “Asi ji neznáš, Jenna?“ Nadhodil jsem to jméno. “Byla teď chvíli v našem lese s Lucy, to je ta vlčice, co Storm poznal,“ já ale netušil, kdo to je.
“Jenna patřila do stejné smečky jako já, potom co se Borůvkový les rozpadl. Pak jsem odešel, ale teď mi říkala, že to tam asi alfa opustila spolu s většinou členů, tak z toho byla smutná a ani nevěděla, jestli se má kam vrátit,“ ani jsem netušil, proč jí to říkám. Měl jsem náladu na to, si s někým povídat.

Zamyslel jsem se. “Asi jsme od sebe až moc odlišní,“ nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. “Nebo, nevím, asi, nevím,“ mumlal jsem ztracen v myšlenkách. Prostě jsem cítil, že to nikdy nebude takové, jaké chci. Navíc, toužil jsem po rodině a tu mi on nemohl dát. A on potřeboval někoho mladšího. Tyhle pesimistické myšlenky se mi teď ozývali v hlavě. A ani jsem ze sebe toho moc nemohl dostat, protože Tailla ve mě vyvolávala pocit, že ať jí řeknu cokoliv, použije to proti mě.
Sledoval jsem ji, jak pije a poslouchal, co říká. “Pak mě představíš. Potřebuji nějaké nové známé. Mám pocit, že ti staří mizí,“ povzdechl jsem si. V podstatě mi zůstal jen Storm. Maloboro, Lexiett, Neyteri. Všichni ty, které jsem měl opravdu jako kamarády zmizeli. Buď úplně, nebo jsem je alespoň nevídal. Jistě, byli tu staří známí, jako někteří z obyvatel Borůvkové smečky. Ale to nebyli ti, kterým bych řekl vše. O to víc jsem si Storma vážil.
“Nepřijde ti, že spousta vlků zmizí bez rozloučení?“ Zamyslel jsem se. “A někteří se naopak objeví a rychle tě očarují,“ zamyšleně jsem koukal do prázdna a nemyslel tím nic konkrétního. Možná jsem jí kazil tu veselou náladu. Trochu mě ale strhávala sebou.

Zamyslel jsem se. “Na starého známého?“ Odtušil jsem, i když mi došlo, že to byla pouze řečnická otázka. “A znám ji?“ Byla to možná nevhodná, nebo zvědavá otázka. Ale já si chtěl být jistý tím, že využiji každou příležitost k rozptýlení. A poznávání nových vlků, nebo i setkání s těmi co už znám, rozptýlení bylo. Navíc, kdybychom někam šli, dalo by se to brát jako cíl cesty. A to by znamenalo, že by můj život měl alespoň nějaký smysl. Lháři. Dokonce, i kdyby ten krátkodobý cíl obsahoval Taillu. Nejspíše bych jí už dávno odpustil její chování vůči mě, ale nedokázal jsem jí odpustit to, co udělala Stormovi. Nevážila si ho, opustila ho a nechala ho na vše sama. A pak se prostě vrátila a Storm dělal, jako by se nic nestalo. Opět se postavila na místo po jeho boku, kde jsem si přál být já. Věděl jsem, že bych na něm nikdy nebyl tak, jak jsem si přál. Ale alespoň jsem mohl být s ním. Ale když tu byla ona, Storm dost jasně dával najevo preference. Přátelství muselo ustoupit před láskou, což jsem chápal. Ale nedokázal jsem se s tím smířit.
“Já šel s mou známou do Zlatavé smečky, kde žije. Chtěl jsem ji doprovodit a pak utéct,“ uchechtl jsem se. Nejspíše nemohla pochopit proč mi to přišlo vtipné, ale to mě netrápilo. “Ale ona se během cesty vypařila. Tak jsem zůstal tady,“ pohodil jsem hlavou. Nedokázal jsem k tomu nic víc říct a doufal jsem, že nebude mít kousavé poznámky. Po chvíli ale přišlo ještě horší téma, Suzume. Odvrátil jsem tvář, aby neviděla můj pohled a zamračil jsem se. “Asi doma?“ Odvětil jsem tiše. Neměl jsem chuť se o něm bavit, nebo na něj myslet. Ale přišlo to a já věděl, že tu náladu nezamaskuju snahou, ale jedině jiným tématem. Otočil jsem k ní tedy zpět tvář, v které mohla číst smutek.
Pokýval jsem, jako by to byla samozřejmá věc. “Patříš k nám a on Tě miluje,“ konstatoval jsem. “Musí mě to zajímat,“ odpustil jsem si u té první věty kousavou poznámku ve stylu „teď už zase k nám patříš“ nebo „dokud zase nezmizíš.“ Nechtěl jsem ji provokovat hloupými dětskými poznámkami. Ji ne, ne teď. Byla dost vztahovačná.
“Nojo, lepší už to nebude,“ taky jsem se protáhl. “Nechci mluvit za tebe, ale nemyslím si, že se kdokoliv z nás cítí jako v době, kdy jsme se potkali,“ pousmál jsem se. Kolik to bylo, 5 zim? A kdybych měl počítat svůj věk – raději jsem na to nemyslel.
“Storm říkal, že sis přivedla kamarádku,“ usmál jsem se na ni, se snahou změnit téma. Bavit se o tom, že brzo všichni asi umřeme nebylo úplně ono. “A že prý se k nám možná přidá,“ sledoval jsem ji a čekal, jestli se toho chytí.