Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozuměl jsem jejím slovům velmi dobře. Důvěra se buduje dlouho a těžce. Stejně jako jiné silné pozitivní pocity. A ta bolest je tak urputná. “Já to vnímám tak, že je lepší se stokrát spálit kvůli tomu, že jsem někomu věřil. Než žít do konce života uzavřen před světem a sám,” pronesl jsem pomalu. Pokud jsem měl z něčeho strach, byla to nejspíše samota. Můj životní příběh nebyl protkán zrovna pozitivními zkušenostmi. Moje první láska zemřela. Můj vlastní otec mě vyhodil z domova. Šel jsem do této země s představou lepší budoucnosti, plný štěstí a nadějí. Ale pak už to šlo pomalu jedno za druhým. Moje první místní láska mě podvedla s mým nejlepším přítelem. A následně kohokoliv jsem měl rád, tak dříve či později zmizel. Lexi, Neyteri, Kaien, Nox, Cora, Jenna… Pouhý začátek listu těch, na kterých mi kdy záleželo. Suzume, kdo ví kde je tomu konec. Možná jsem to již nechtěl ani vědět. Můj nejlepší kamarád Storm, se kterým jsem prožil téměř celý svůj život. A nezapomeňme na Naomi, která mi uhořela přímo před očima. Ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách, až jsem na chvíli zapomněl, kde vlastně jsem. V očích se mi zalesklo při vzpomínce na ten příšerný požár. Pak jsem se ale vrátil s mírným trhnutím zpět do přítomnosti a vyhledal jsem ji pohledem. A teď jsem ztratil i ji. Byl jsem si téměř jistý tím, že až náš rozhovor skončí, tak se vypaří a již ji nikdy neuvidím. Chtěl jsem bojovat za každého, abych ho udržel ve svém životě. Ale možná jsem byl už příliš starý a unavený. Na tohle teď ale nebyl čas. Nemohl jsem se tu před ní rozložit. Necítila se dobře a já k tomu nechtěl přidávat své trable. Vrátil jsem se k úsměvu, i když v něm bylo bystré oko schopno odhalit, že nebyl až tak veselý.
“Dobře, Makadi,” přitakal jsem a chvíli mlčel. Tahle konverzace vedla do mrtvého bodu. Nechtěl jsem se v tom tedy dále plácat a rozhodl jsem se pro taktiku úprku. “Nemáš hlad?” Zeptal jsem se snažíc se o lehkost v hlase. “Do té ledové vody se mi úplně nechce, ale rád nám ulovím nějakou rybu. Alespoň se trochu protáhnu. Dlouho jsem teď spal,” nabídl jsem se gentlemansky. Smířlivě jsem se na ni zadíval. Upřímně, víc než co jiného jsem ji teď chtěl obejmout. Kvůli ní, ale také kvůli sobě. Udělal jsem váhavý krok blíže, ale pak jsem se přinutil zastavit. Příliš jsem se bál. Místo toho jsem sklopil oči dolů, někam k jejim předním tlapkám. Nechal jsem ze země vyrůst několik sněženek. Jedna se dotkla její tlapky. Netušil jsem, co přesně to má znamenat. Podíval jsem se rychle na ni a pak na jezero. Stále bylo možné opodál pozorovat skupinu vlčat s nějakým dospělým podivínem. Přišlo mi to trochu zvláštní, což mě nutilo se tam čas od času podívat, jestli se tam neděje něco nekalého.

Spokojeně jsem si spinkal na měkké mechové pokrývce. Nemusel jsem se vůbec o nic starat a díky tomu jsem měl dostatek času na lebedění během dne. Ovšem moje představivost byla vždy poměrně živá. Zdál se mi tedy následující sen.

Ležel jsem na zádech v jeskyni. Připomínala jakýsi mix mé rodné jeskyně a Jeskyně Burūberī. Jako první mi padl pohled na roh jeskyně, kde seděl Storm a tvářil se velmi vážně. Vypadal mladě, jako když jsme se poprvé potkali. Radostně jsem na něj chtěl zavolat, že ho rád vidím. Pak jsem si ale všiml, že nejsme sami. Vedle mě seděl nějaký neznámý vlk. Měl krásný lesklý kožich černé barvy a oči modré jako studánky. Vypadal statně a zdravě, jako dobrá partie. Díval se na mě ovšem pohledem plným starostí, jako bych snad umíral. “Co je?” Zeptal jsem se zmateně všech přítomných. Potom do místnosti vletěl motýl, který byl černobílý a dost velký. Měl hlas jako moje matka. “No koukejte se na něj. Ten ale ale tlustej. Měl by ses stydět,” byl jsem trochu zmaten. Moje maminka přece nebyla motýl! Najednou se však ten motýl proměnil na vlka a přišel ke mně. “Neposlouchej toho hloupého motýla. Už to bude jen chvilka,” řekla moje máma, co už nebyla motýl, ale moje máma. “Co už bude jen chvilka?” Zeptal jsem se jí, ale pak jsem to uviděl. Moje břicho se začalo nafukovat, bobtnat a zvětšovat se. Nebolelo to, ale bylo najednou až po strom jeskyně. Neměl jsem slov, protože to vypadalo, že jsem opravdu trochu přibral. Ale pak najednou se mi ten obrovský pupek otevřel ve dví a vykoukla z něj obrovská vlčečí hlava. Pak to vlče vyskočilo ven, načež se mi pupek sám uzavřel a zmenšil do původní velikosti. Trochu jsem si oddechl, už jsem byl zase šik. Jen o trochu víc starostí mi dělalo to obrovské vlče. Bylo částečně černé, částečně hnědé. Mělo však červené oči, úplně stejné jako já. Bylo to moje vlče. A já vlčata rád neměl. A tohle bylo opravdu hodně velké. “Co tu chceš ty vlče jedno?” Zeptal jsem se ho. “Vždyť je to náš syn!” Křičel na mě hystericky ten černý vlk s modrýma očima. “Vždyť vypadá úplně jako ty!”
V tu chvíli si v koutě odkašlal Storm. Pomalu se zvedl a s úsměvem šel k tomu vlčeti. Chtěl pozdravit tento nový přírůstek do rodiny, protože Storm prostě miloval vlčata. To vlče si ho ovšem nevšimlo a jak bylo velké, tak si na něj sedlo a Storma rozsedlo. Udělalo to praskavě-mlaskavý zvuk. Začal jsem hrozně křičet. “No tak, je to jen vlče, ono z toho nemá rozum,” řekla moje máma, která byla pořád moje máma. Stormova krev začala vytékat z pod jeho pozadí a zapíjela se mi do tlapek, což vlastně nešlo ani poznat. Zíral jsem na krev a pak na to vlče a pak na mámu a pak na toho krásného vlka. “Mám hlad,” řeklo to vlče najednou a zakručelo mu v břiše. Byl jsem si téměř jistý, že je to můj konec a sežere mě. Místo toho ale chtělo sníst mou mámu. Na mou mámu si ale nepřišlo, protože se najednou proměnila ve velkého medvěda. Tomu vlčeti dala pohlavek a odtáhla ho ven z jeskyně, přičemž si to vlče otlouklo hlavu o strop jeskyně. To bylo celkem vtipné. Rozmáznutý Storm naštěstí zmizel, nejspíše jsem neměl dostatečně brutální představivost. Otočil jsem se na mého partnera. Ten na mě hleděl. “Rozcházím se s tebou. Nejsem připraven na tak velký závazek. Věřím, že se o naše dítě postaráš. Čau,” a pak najednou zmizel.

S trhnutím jsem se probudil. Poměrně rychle mi bušilo srdce. Co se to sakra děje?

Nemohl jsem jinak, než nad celou situací cítit smutek. Ať už byla realita jakákoliv, ať už jsem rozumněl tomu co se stalo, nebo ne - z jedince přede mnou vycházel hluboký zármutek. Bylo to pro ni nejspíše velmi bolavé. A kdo zvládne být naprosto klidný k cizímu utrpení? “Nikdo?” Zopakoval jsem tázavě. S každou její odpovědí jsem se propadal více do hlubin zmatku. Chtěl jsem utnout tento zvláštní maraton otázek a nic neříkajících odpovědí. “Nevím, jestli tomu budeš věřit, ale pořád mi na tobě záleží. A ve výsledku je mi jedno, co se stalo. Kdo jsi, co jsi. Třeba mi někdy řekneš celý příběh, až budeš chtít. Ale nemusíš. Hlavní je, že jsi tady. Že jsi v pořádku,” nebyl jsem si jist, zda se s tím Makadi bude souhlasit. Cítil jsem, že tak úplně v pořádku není. A asi ani nikdy nebyla. Nesla si sebou neviditelnou zátěž už od chvíle, kdy jsme se poprvé poznali. Seděla jí na ramenou jako pukavec.
Doteď jsem byl natolik ponořen do celé situace, že jsem si ani nevšiml jistých změn. Její vůně byla jiná. Bylo to již dlouho a přes to jsem si byl jist, že se něco změnilo. Bloudění mých očí po jejím těle si nevšimlo žádných dalších změn, kromě křídel, která se nedala přehlédnout. A její hlas. Měl jsem pocit, že je také trochu jiný. Těžko říct co, z těch pár slov, které mi věnovala. Nebyl jsem schopen pojmout, co všechny ty změny znamenaly.
Zachytil jsem ten pokus o úsměv. Také jsem se na ni usmál. A pak konečně, zacítil jsem příslib nějakého vysvětlení. “V tom případě - jak ti mám teď říkat? Makadi, nebo jinak?” Pokusil jsem se mluvit odlehčeně. Tíha celé situace byla nepříjemná a nechtěl jsem ji ještě prohlubovat. Nikdy jsem si podobnou těžkou krizí osobnosti neprošel. Měl jsem své výkyvy nahoru a dolů, také jsem se poměrně dost změnil. Ale ve svém jádru jsem byl pevný jako smrkové jehličí. Také nikdy neopadá.
“Protože s ní nic špatně nebylo,” odpověděl jsem okamžitě, bez přemýšlení. Pak mi teprve došlo, na co naráží. Zamyšleně jsem jí zůstal koukat do očí. “Nikdy jsem na ní nevnímal žádné nedostatky. Makadi byla zakřiknutá, plachá. Možná odtažitá a uzavřená do sebe. Ale to je to jediné, co bych měnil. A ne proto, že by to byl snad nějaký nedostatek. Jen proto, aby se jí žílo líp,” chvíli jsem se odmlčel. “A cokoliv dalšího,” nechtěl jsem být konkrétní. “Do toho přece nikomu nic není,” trochu jsem chodil okolo horké kaše. Tohle téma Makadi neměla ráda. Navíc, já ho s ní otevřel asi jen jednou. Ona mi vysvětlila, jak to cítí. A dál už jsem do toho nepotřeboval šťourat, tím to pro mě bylo uzavřené.

Je nad míru jasné, že není snadné být tak krásným vlkem jako jsem já. Jasnější je snad jen to, že s přicházejícím věkem se míra úžasnosti snižuje. Je tomu tak hlavně u jiných vlků než jsem já, přesto vám dnes rád objasním, jaké to je stárnout. Jádro mé pozitivní duše se časem scvrklo a tak již nejsem tak pozitivní jako dříve, přes to nelekejte se tohoto výčtu nedostatků spojených se stárnutím. Je to škoda jen u někoho jako jsem já, vás nikdo litovat nebude, až tu nebudete.
Jestli budete mít štěstí, budete schopni vidět a slyšet jako dříve. Je ovšem také slyšet, jak vám v kostech křupe. Jasně je také viditelné, jak se vám hřbet prohýbá a kolena kroutí. Jaro přináší změny teplot, což vede k nepříjemným pocitům v kolenou. Jídlo se stane vaším nepřítelem, jelikož budete mít problém vůbec něco pokousat. Jehněčí už si nedáte, zuby se vám budou kývat na všechny strany, tak tak že vám nevypadnou. Je potřeba je pečlivě zatlačovat jazykem zpět na své místo, nebo se s nimi můžete rovnou rozloučit.
Jelikož se nemůžete téměř hýbat, všem okolo je jasné, že maraton již neuběhnete. Jste tedy vyčleněn z velkých výprav na nejvyšší hory, ale časem také z obyčejných procházet. Jak k tomu dojde, máte možnost cestovat pouze ve své vlastní společnosti, nebo společnosti vašich stejně senilních přátel. Járek u cesty se pak stává vaším dobrým přítelem, jelikož si v něm můžete dát dlouhou přestávku a nikdo nedokáže říct, jestli je po vás, nebo odpočíváte. Je to jen otázka času, kdy vám na prahu zaklepe zubatá a vezme si vás sebou. Jistě, mohli byste si říci, tělo bez duše, duše bez těla. Jenže i ve stáří mají někteří pro co žít. Já určitě, jsou tu mladé vlčice a nekonečný příval borůvek. Ještě můžete své okolí dokola trápit historkama o tom, co jste dělal, když jste byl mladý jinoch. Jebat už nemůžete, to je jasné, ale tomuto tématu se příliš věnovat nemusíme. Jebák na nose vám přeroste do výhledu. Jejda, a vaše trpělivost? Jebnul bych všechny po hlavě, jak mě poslední dobou štvou. Ještě že jednička budu napořád. Jsem přeci místní jednorožec.

příslib

Můj zmrskaný postoj se postupně vytrácel, jak jsem byl čím dál více zmaten danou situací. Kdyby byla naštvaná a praštila mě, dokázal bych to pochopit. Ale řeči o smrti a z mrtvých vstání jsem úplně nepobíral. “Mmmm,” vydal jsem jakýsi přemýšlivě souhlasný zvuk a pokýval jsem hlavou, jako bych snad na malou sekundu pochopil, co říká. Přivřel jsem oči. “A jak to, že jsi teda -,” chtěl jsem se zeptat samozřejmě na to, jak může stát přímo předemnou a zároveň se nazývat utopencem. Ale uprostřed věty jsem se zasekl. Na malý, malinký, okamžik se mi roztáhly oči a téměř jsem se usmál. Chtělo se mi zakřičet “aaa!” v rychlém pochopení, že je tohle jenom nějaká hra. Že chce, abych se jí omlouval, dobýval ji a snad ji olízl na tom roztomilém čumáčku. Ale velmi rychle jsem tuhle pošetilou myšlenku opět zahubil a zatvářil se opět velmi vážně. “A pokud teda nejsi Makadi,” na chvíli jsem se odmlčel, jako bych sbíral sílu na tuto iracionální konverzaci. “Tak kdo jsi?” Přistoupil jsem na její hru. Měl jsem snad na výběr?
K mému nepříliš velkému překvapení mi nevyvrátila, že jsem jí ublížil. Ovšem řekla to s takovou lehkostí v hlase, že mě to překvapilo. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. “Proč by si to zasloužila?” Zeptal jsem se, příjmajíc taktiku hovořit ve třetí osobě. “Makadi, kterou si pamatuji, byla nevinná. Vlastně taková čistá duše. Trochu zakřiknutá, to jo,” na chvíli jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách, jako by snad nestála přímo předemnou. “Ale rozhodně sis - si - nezasloužila, aby ji někdo ranil. NATOŽ tak já,” to bylo přece jasné. Byl jsem dobrák od kosti. “Ale tak či tak, jedno to není. Jsme teď tady spolu. A nejsem už zrovna nejmladší,” pronesl jsem to tónem, jako by to na mě nebylo ani trošku vidět. “Nerad bych se potkal se zubatou a měl nějaké nedořešené záležitosti. Pak bych tě musel chodit strašit jako duch a jejda, to přece nechceš,” pokusil jsem se mírně odlehčit atmosféru nepříliš humornou vsuvkou. Vážnosti bylo na jeden den až dost. Bohužel jsem tušil, že jí ještě krapet dostanu.

Hněv v jejich očích, ale možná ještě o kousek více strach, který se v nich značil, mě téměř donutili zakňučet. Přikrčil jsem se, jako by mě její pohled práskl bičem. Takhle se na mě ještě nikdy nikdo nedíval. Ve svých nejlepších letech jsem jistě dokázal vzbuzovat strach či respekt. Ale ona - kdysi jsem toužil být jejím bezpečným prostorem, kam se bude ráda vracet. Možná kdybych tak dlouho nespal a něco zažil, bylo by to teď jiné. Já byl však téměř stejný jako v den, kdy jsme se rozloučili. Sic starší a unavenější, ale mé pocity byly stejné. Bylo těžké si vybavit všechny niance rozhovoru, který jsme spolu vedli naposled. Co z mých slov tě donutilo ke mě cítit to, co se ti teď značí v očích?
Ona už tu není? Zopakoval jsem ve své hlavě její odpověď. Tázavě jsem se na ni zadíval. Nedokázal jsem ani v nejměnším rozluštit, co tím chce říci. “Jak to myslíš?” Zeptal jsem se po chvíli trpělivě.
V ústech se mi převalovala spousta slov a všechny jsem je chtěl vykřičet. Netušil jsem ani kde začít. Normálně bych je na ni vybalil všechny najednou bez rozmyslu. Ale tíha této situace mě nutila si počínat s větší rozvahou. Těžko říci, jak dlouho mi to vydrží. “Mrzí mě, pokud jsem ti ublížil,” začal jsem a kladl za sebe slova s velkou opatrností. “Rozhodně jsem tě nechtěl ranit,” chtěl jsem toho říct mnohem víc. Měl jsem na jazyku spoustu výmluv, které by více ulevili mému egu. Má slova jsem ovšem myslel naprosto upřímně. Opravdu jsem jí nikdy nechtěl ublížit. Zároveň jsem však necítil příliš velkou vinu nad tím, co se tenkrát stalo. Zaprvé - minimálně polovinu jsem si toho momentálně nepamatoval. A za druhé - nikdy jsem jí nelhal. Jednal jsem s ní narovinu. Zajisté ovšem pravda umí být krutá a ne vždy je nejlepším řešením. Nepamatoval jsem si, zda mi někdy vyjádřila své city. Věděl jsem, že jsme k sobě měli blízko. Ale byl jsem si téměř jistý tím, že jsem jí nikdy nic neslíbil. Nebyl jsem si tedy jist, odkud pramení její momentální rozpoložení. Bylo marné útočit rozumem na pevnou hradbu iracionálních pocitů, z nichž je, jak známo, uhnětena duše vlčice. Vzpomněl jsem si na toto moudro, jenž mi snad někdy někdo řekl. Zároveň jsem však na její řeči těla viděl, že jsem udělal něco velmi špatného. A k tomu jsem nemohl být lhostejný.

Nevěděl jsem, jak je tohle možné. Ale sotva jsem dokončil svoji poslední myšlenku na jednu dámu, spatřil jsem ji před sebou. Zamrkal jsem, jako bych snad chtěl zjistit, zda se mi to jen nezdá. Dalo se předpokládat, že na sebe dříve či později narazíme. Ale bylo to tak brzy, že se to zdálo osudové.
Stál jsem jako socha a hleděl jejím směrem. Fakt byl bohužel ten, že jsem nedokázal velmi dobře odhadnout, jaké vůči mě Makadi chová emoce. Lhostejnost? Napadlo mě jako nejpravděpodobnější řešení. Bylo to již dlouho, co jsme se viděli naposledy. Navíc, nikdy jsem na má poslední slova nedostal žádnou odpověď. Což mohlo být pro někoho vypovídající, ale pro mě to neznamenalo nic jednoznačného.
A co já? Zeptal jsem se sám sebe s hlubokým nádechem. Pokusil jsem se ponořit někam do svého nitra. Mé pocity se zdály poměrně neměnné. Nebyly nijak hluboké, ale cítil jsem k ní něco. Záleželo mi na ní. Její zvláštnosti lahodily mé zvědavosti a jisté fascinaci. Její slabosti lahodily mému egu. Nebyl jsem v některých ohledech příliš komplikovaný a pokud přede mne postavíte jemnou duši s problémy, samozřejmě mi imponuje být ten, kdo ji zachrání.
Nyní jsem však tušil, že přede mnou již nestojí ten kdo kdysi. A nemyslel jsem tím pouze nejvíce očividnou změnu, které si nešlo nevšimnout. Pár křídel. Další takový. Napadlo mě. Naposledy jsem měl stejnou reakci, když jsem potkal s podobnou vychytávkou Baghý. Těžko říct, zda jsem již byl jimi přesycen, nebo jsem záviděl. V každém případě jsem byl překvapen. Nečekal jsem, že by zrovna Makadi oceňovala pozornost, které se jí díky nim dostane.
Nebylo nač čekat. Naše oči se střetli z poměrné dálky a rozhodně jsem nechtěl tohle shledání promarnit. Rozhodl jsem se proto překlenout tu tíhu nejasnosti a rozejít se jí naproti. Vydal jsem se rozvážným krokem směrem k ní. Bojoval jsem s vlastní touhou se rozběhnout, aby neměla čas utéct. Ale nechtěl jsem ji vyplašit. Zastavil jsem se ve vzdálenosti vhodné k situaci a opět si ji prohlédl. V očích se mi musela zračit jistá starost a strach, i když jsem se snažil tomu zabránit. I bez použití magie myšlenek jsem byl schopen vytušit, že z tohoto shledání není zrovna nadšená. Zároveň jsem si ovšem nepřipouštěl, že by její reakce mohla být extrémně negativní. Nic tak hrozného jsem přece neudělal, ne?
Rozhodl jsem se prolomit podivné ticho. “Makadi,” pronesl jsem její jméno s jemností a intimitou, kterou jsme kdysi sdíleli. Žádná formální verze pozdravu mi nepřišla dostatečně smysluplná a hodící se k tomuto epickému shledání.

Březen 1/10, Mitsuo

Sen

Procházel jsem noční krajinou lesa, který se z mé pozice zdál nekonečný. Pod tlamapi jsem cítil ten nejměkčí mech, jaký si jen dovedete představit. Jako bych se místo chůze jemně vznášel. Podobně se musí cítit andělé, kteří kráčí po mracích. V tuhle chvíli jsem se ovšem moc nebesky necítil. Noční les mi většinou nevadil, byl jsem přeci jen pořádný kus vlka, ale dnes se zdál zvláštně prázdný a chladný. Bylo úplné bezvětří. Nepřirozené ticho. Přes to jsem měl pocit, jako by mě ze všech stran někdo pozoroval.
Mroucí ticho protrhlo zapraskání větví. Podíval jsem se tím směrem s takovou prudností, až mi zapraskalo v krčních obratlech. Na jedné z větví stála sova, která na mne shlížela pohledem tak upřeným, jako bych byl poslední na světě. Vypadalo to, že se mi snaží něco říct. V tváři se jí značila moudrost, kterou musela posbírat během svého dlouhého života. Pomalu jsem se rozešel směrem k ní, když jsem se však dostatečně přiblížil, s tichostí sovám vlastní popoleťela o pár stromů dál. "Mám jít za tebou?" Zeptal jsem se, jako bych snad čekal, že mi odpoví. Ochoten jí následovat jsem pokračoval. Přeci jen, nebyla to nejbláznivější věc, co jsem kdy udělal. Navíc jsem se dnes cítil neobyčejně odpočatě a čile. Jako by mé tělo zapomnělo na svůj úctyhodný věk a místo toho se cítilo zase jako za mladých let. A v neposlední řadě, měsíc byl téměř v novu a tak moc světla neposkytoval. Nic jiného než následovat ty dvě žluté oči jsem stejně dělat nemohl. Pokračoval jsem tedy v této tiché cestě za dobrodružstvím?

Sklonil jsem se k vlastnímu odrazu, jako bych se chtěl ospalým očím zadívat až do duše. Měl jsem vyschlé hrdlo. Voda byla chladná, ale svítilo sluníčko, které mě hřálo na zádech. Přesto jsem na plnohodnotnou koupel náladu neměl. Namočil jsem si pouze nožičky. Ale určitě by mi po tom dlouhém spánku nijak neuškodila. Chtělo by to nějakého sličného mládence, co by mě olízal od hlavy k patě. Vzpomněl jsem si u toho na Suzumeho. Vrátil se. Nojo, ale to už bylo nějakou dobu. Od té doby jsem ho opět neviděl a nebylo pochyb, že ho můj dlouhý spánek nepotěšil. Těžko říci, zda mě zkoušel vyhledat. Ne že by bylo těžké mě najít, když jsem byl celou dobu doma. Možná mu ta zvláštní kreatura nepřišla povědomá, jak jsem spal pod vrstvou špíny, sněhu a opadaného listí.
Pak jsem si vzpomněl na Makadi. Nedokázal jsem si úplně přesně vybavit naši poslední konverzaci, ale pamatoval jsem si ten příjemný pocit, který jsem s ní cítil. Věděl jsem, že jsem jí ublížil. Přes to, že jsem se tenkrát poddal primitivním pudům, nebyl jsem natolik emocionálně zaostalý, aby mi to nedošlo. Na druhou stranu, cítil jsem frustraci. Chceme pravdu, dokud se nám líbí. Napadlo mě kysele. Rozhodoval jsem se, kam mě táhne mé srdce, až jsem nakonec stejně zůstal sám. Myslí si o mě nyní, že jsem pouhá zmije? Přes to bych s ní alespoň ještě jednou rád mluvil.

zmije

// Z Borůvky okolo řeky

Přesně jak jsem předpokládal. Jezero tady pořád bylo v celé své majestátnosti. Na jednom konci se do něj vlévala rozbouřená, ale díky ohromné mase vody to na jezeru zanechalo jen slabé vlnky. Na břehu opodál jsem viděl několik jedinců si hrát s vlčaty. Jaro. Pomyslel jsem si s jistou kyselostí. Období, kdy se všichni rozhodují duplikovat. Čím jsem byl starší, tím jsem měl méně trpělivosti s pitomostí a oslintaným kožichem. Možná jsem jim někde v koutku duše záviděl tu hravost a lehkovážnost, kterou jsem kdysi sám oplýval. Ale spíše to bylo tím, že jsou to nevychované smráďata.
Nešel jsem až k vodě, snad ze strachu z vlastního odrazu. Posadil jsem se opodál a s pohledem na jeho nekonečnou hladinu jsem přemýšlel, kam by mé kroky měli pokračovat dál. Když si dáte takhle dlouhého šlofíka, tak probuzení není úplně nejjemnější. Netušil jsem, kolik uplynulo času. Pochyboval jsem, že by mi někdo dokázal odpovědět. Ale mé tělo mi jasně říkalo, že to bylo hodně. Potřeboval jsem se co nejdříve najíst, ale na lov jsem byl moc unavený. První by se tedy spíše hodilo si dát pár senilních koleček okolo jezera, abych udržoval zdravé tělo i mysl. Nejspíše bych se měl vypravit za životem, než si mě vezme sama smrt.
Neklesej na mysli, Blue. Opět jsem se postavil a s knedlíkem v krku jsem pomalu přešel k vodní hladině. Shlédl jsem v ní sám sebe. Vždyť jsi vlastně pořád celkem kus.

S paprsky na tváři jsem procitl. Půda pode mnou byla vlhká od tajícího sněhu. Tento břečkovitý stav jsem neměl příliš v lásce. Ovšem znamenalo to, že je tu opět ten čas, kdy se příroda pomalu probouzí k životu.
Spal jsem dlouho, jako vždy. Paradoxně unavenýma očima jsem zaostřil na květinu blízko mého čumáku. Nejspíše již stárnu. Napadlo mě. Samozřejmě že ne. Pomyslel jsem si poté s prudkostí mě vlastní, ovšem mé podvědomí jsem nepřesvědčil. Bylo pokaždé těžší procitnout z říše snů. Spánek se prohluboval, stával se delším. A mé tělo bylo vždy unavenější.
Pomalu jsem se posadil. Svět okolo mě se měnil. Tušil jsem, že již nebude jako dřív. K mé melancholii nepřispěl ani stav našeho lesa, který byl po dlouhé zimě typicky nevábný. Ale brzy se to změní. Pamatoval jsem si dobře jeho krásu v průběhu léta. Ale i pohled na tuto nepříliš zelenou krajinu mě naplnil láskou, kterou mohl přinést jedině domov. Byl jsem na úplném okraji Borůvkového lesa. Pamatoval jsem si, že jsem do něj mířil. Ale nedokázal jsem již říct proč. Pamatoval jsem si některé události, jako by se staly včera. Jiné jsem měl ovšem zahaleny v mlze. Přirozeně, paměť mi již nesloužila stejně jako dříve.
Byl jsem zde sám. Cítil jsem pachy, které jsem nepoznával. U některých, jako by mi jejich vzpomínka tančila na špičce jazyka, ale nebyl jsem schopen jejich jméno vyslovit. Někde v skrytu duše jsem tušil, že Storm již není mezi námi. Nebyl jsem o moc mladší než on, takže i na mě již čekala zubatá. Představil jsem si ji ve své věži, s odpudivým úsměvem na tváři. Pousmál jsem se. Ještě ne. Pomyslel jsem si. Pomalu jsem se zvedl a zadíval se do prázdnoty lesa. Našeho lesa. Ale věděl jsem, že již není můj. Již patří někomu jinému. Tušil jsem, že v něm budu mít jisté místo navždy. Ale jak dlouho to navždy bude trvat?

Otočil jsem se druhým směrem, pryč od mého domova. Nebyl jsem připraven čelit všem změnám, které jsem očekával. Rozhodl jsem se místo toho vydat na místo, kde to vše začalo. Místo, které se zdálo být i po všem tom čase neměnné a stejné.

// Kolem řeky k VVJ

Asi jsem se srazil s nosorožcem. Napadlo mě, když jsem procitl. S mírnými obtížemi jsem rozlepil oči. Ty byly slepené nějakým hnusem, na který jsem snad raději ani nechtěl myslet. Hleděl jsem tupě před sebe a přemýšlel jsem, proč jsem někde uprostřed louky sám a dávám si šlofíka. Měl jsem přeci být v Borůvkovém lese a alfovat? "HA!" Překvapeně jsem se nadechl, když jsem si vzpomenul, že již nejsem alfou. Baghý měla nyní smečku pod palcem. Zvedl jsem se poměrně rychle na všechny čtyři. Byl jsem zde přece se Suzumem, který se tu ale nyní nenacházel. Přemýšlel jsem, kde by asi mohl být. Nikde okolo jsem jej ovšem neviděl. Nejspíše jsem si dal další z mých dlouho-spánků a tak Suzume vyrazil na cestu okolo světa sám. Nebo v horším případě s někým jiným. Tomu jsem ale příliš nevěřil, protože koho by asi tak našel lepšího.

Rozhodl jsem se velmi pragmaticky, že se vrátím do Borůvkového lesa. Zkontroluji Baghý, zda to tam má vše pod palcem. A počkám na Suzumeho, až si mě zde vyzvedne. Pokud by si mě přeci jen dlouho nevyzvedával, vydal bych se jej hledat.

//Borůvkový les

Uchechtl jsem se. „Opravdu, jo?“ Pošťouchl jsem jej pohledem. Chápal jsem, že tu Suzume myslí jako flirt. Ale byla v tom i větší hloubka. Já jsem se hodně jednoduše zakoukal. Užíval jsem si pocit alfa samce, dobívání, seznamování a flirtu. Rád jsem poznával nové tváře, nové doteky, romantiku a pocit, že jsem to zvládl. Mému sebevědomí to dělalo moc dobře. Ale dokázal jsem se z toho ihned oklepat a přeskakovat z jednoho objektu zájmu na druhý. Nebyla to láska, jen flirt. Ošálení mysli. Milovat – to znamenalo něco úplně jiného. Miloval jsem hluboce a na celý život. Ponořil jsem se do toho celým svým srdcem, celým tělem. Byl jsem věrný, byl jsem v tom vztahu na plno. Byl jsem schopen čehokoliv pro svou epickou lásku. A do dnešního dne jsem miloval ty, o které jsem během svých dnů přišel. Se Suzumem to bylo stejné. Miloval jsem ho do morku kostí a proto když se nyní vrátil, ten pocit planul jako kdysi. Přes to jsem byl opatrný a netroufal jsem si mu to přiznat. Bál jsem se, že mi zase proklouzne mezi prsty a spálí mé nitro. Kolikrát člověk muže mít rád tak opravdu z lásky. Dvakrát či tri krát to ne i jednou je dost.
Můj plán Suzumeho utopit se nezdařil. Místo toho se obrátil proti mě. Byl jsem ovšem o dost mohutnější než Suzume a tak když do mě narazil, jen to se mnou trochu škubnulo. Rozhodl jsem se však, že vyhovým této hře a tak jsem s jasným zpožděním přeci jen spadl do louže a nezapomněl jsem jej stáhnout sebou. I přes to, že oheň byl mým věrným přítelem, voda mi nevadila.
Potom co jsem se dochechtal, jsem zůstal ležet dál v kaluži a usmál jsem se na něj. „Taky jsem na tebe myslel. Když jsi odešel, tak pořád. Časem o něco méně. Ale vzpomněl jsem si na tebe snad každý den. Na věci, co jsme dělali. Ale snažil jsem se na to moc nemyslet,“ zatřepal jsem hlavou. On odešel z vlastní vůle a tak vzpomínky na mě mohly být příjemné a růžové. Pro mě to však byla hluboká zrada a bolest, na kterou jsem myslet nechtěl. „Třeba jsem si představoval, že ti upaluji končetiny jednu po druhé,“ řekl jsem a hlasitě jsem se zasmál, aby si myslel, že je to vtip. No, nějaká pravda na tom byla taky.