Gallirea - Příspěvky uživatele

// Narrské kopce

Konečně jsem se po dlouhé cestě s Makadi blížil samotnému cíli. Věděl jsem již dopředu, že konec tohoto putování bude náročný. Již jsem touto cestou jednou kráčel. Tenkrát ještě jako mládenec plný sil. Nyní jsem tuto cestu započal plný nervozity, zda mi vůbec bude schopen splnit to, o co žádám. Každý krok jsem cítil hluboko v kostech. Čas mi již klepal na dveře. Smrt byla připravená mi dát její poslední polibek, a tak byl nejvyšší čas utéct hrobníkovi z lopaty. Funěl jsem a musel často zastavovat, abych popadl dech. Praskalo mi v kolenou. Srdce mi rychle bušilo a slyšel jsem, jak mi krev tepe v uších. Chvilkama se mi dělali mžitky před očima. Nenáviděl jsem každou sekundu. Čímž jsem však byl blíže k vrcholu, tím více mě tyto pocity opouštěli. Všechno mě stále bolelo, cítil jsem však jisté opojení mysli. Blažený pocit spokojenosti se rozléval celým mým tělem. Slova Makadi o tom, že je to vše falešné, byla zapomenuta. Po tváři se mi kutálely slzy úlevy. Mé tělo trpělo, ale má mysl to po dlouhé době dokázala vše blokovat.
Konečně jsem vystoupal až na vrchol. Napil jsem se z jednoho horského jezírka, jelikož jsem měl úplně vyschlá ústa. Chvíli jsem pak jen stál a zhluboka dýchal. Klepala se mi kolena.
Shlížel jsem na svět pode mnou a brečel jsem. Má mysl v tuhle chvíli nebyla jen moje. Byla zabalena do sladkého oparu. Makadi se zdála odsud tak malinká. Věděl jsem, že se za ní musím vrátit. Ovšem v tuto chvíli jsem si vůbec nebyl jist, zda to někdy udělám.
Zaslechl jsem tiché kroky. Podíval jsem se za nimi a byl tam. Srdce mi snad vynechalo úder. Jeho přítomnost byla těžce opojná. Byl tou nejkrásnější bytostí, co jsem kdy spatřil. Jeho mohutné tělo bylo poseto kvítím. Dlouhý ocas mu ležel až na zemi. Vycházela z něj sladká vůně. Ach, jak byl krásný.
“Blueberry,” pronesl trpělivě, čímž mě vytrhl z denního snění. Necítil jsem žádné výčitky či stud, že na něj tak zírám. Musel na to být zvyklý. Jen jsem se na něj usmál. Jako bych snad zapomněl, proč jsem přišel. Rozhlédl jsem se okolo nás. Viděl jsem v povzdálí jeskyni, kde nejspíše přebýval. Nikde nikdo. Přemýšlel jsem, jak se mu zde žije. Zda je šťastný a má vše, co si pán světa zaslouží. Vrátil jsem se pohledem na jeho trpělivou laskavou tvář. Seděl přede mnou téměř nehnutě a hleděl mi do očí. Věnoval mi všechnu svou pozornost, jako by nyní nikdo jiný neexistoval. Málem jsem se pod tou tíhou jeho pohledu zakoktal. “Dlouho jsme se neviděli. Doufám, že se máš dobře. Musí to být těžký úděl tu být pořád tak sám,” starostlivě jsem si jej prohlížel, jako by tu snad přede mnou neseděl sám pán celého tvorstva. Široce se usmál. Kdyby neznal každou mou myšlenku, možná by byl touto otázkou zaskočen. Všichni za ním přichází s nějakou touhou či přáním. Po čem ale on touží? Musí být těžké žít sám a jen plnit přání. On však nebyl vázán žárlivostí, smutkem, či jinými pouty běžného smrtelníka. “Děkuji ti za tvou starostlivost, Blueberry, ale nemusíš se bát. Vše je v pořádku a tak, jak má být. Cítím však, že jsi to ty, koho něco trápí?” Pobídl mě. Pokýval jsem hlavou. Slova z mých úst vycházela v nejhlubší upřímnosti, jako bych mluvit sám se sebou. “Cítím se jako v pasti. Přijde mi, že jsem ještě nesplnil všechno, co jsem na tomto světě měl udělat. Ale moje tělo už mi neslouží. Jako, vyjít sem nahoru to byla fakt hrůza. Docela se bojím, že tu cestu dolů už nedám. No a říkal jsem si, že když jsi sám Život, tak bys mi s tím třeba mohl trochu pomoct? Dát mi nějaký čas navíc? Omladit mě?” Zůstal jsem na něj hledět s otázkou v očích. On samozřejmě dobře věděl, proč jsem přišel. Věděl to ještě před tím, než jsem se sám rozhodl přijít. Možná to věděl dávno před tím, než jsem se narodil. Přes to vypadal, že chvíli přemýšlí. Necítil jsem však nervozitu. Byl jsem tomu nádhernému stvoření naprosto odevzdán. Po dlouhé pauze přikývl. “Ano, ano. S tím ti opravdu mohu pomoci. Ale nebude to levné, to snad víš. Zrovna jsem si oblíbil křišťály a mušličky. Krásně se mi hodí do mé jeskyně. Ale to není jediná cena. Taky mi musíš slíbit, že si budeš svého života vážit. Budeš hledat ve všem to dobré. Budeš laskavý k ostatním. Budeš bránit své blízké a milovat své drahé. Budeš jednat férově a tak, abych nelitoval času, který ti dopřeju navíc. A poslední slib. Až si pro tebe jednou přijde má sestra, půjdeš jí naproti se vztyčenou hlavou. Protože každý jednou musí tuto cestu podstoupit,” hleděl mi do očí. Já se v těch jeho utápěl a u toho jsem pečlivě poslouchal, co mi říká. Srdce mi radostně poskočilo. Znělo to jako hodně požadavků, ale vše to dávalo smysl. Snažil jsem se takovým být celý můj život, ale zároveň jsem hodně chyboval. Chtěl jsem se ho zeptat, co se stane, když udělám nějakou chybu. Zda pak třeba shořím na místě? Ale než jsem ta slova stihl vyslovit, tak promluvil. “Netrap se tím, zda budeš perfektní. Hlavní je to, co budeš mít v srdci. Chyby dělá každý. Poučil jsi se z těch svých?” Naprázdno jsem polkl a na chvíli se zamyslel. Pak jsem přikývl. “Doufám, že jo. Měl jsem dobrý život a udělal jsem spoustu dobrého pro ostatní. Když jsem něco pokazil, snažil jsem se být příště lepší. Ochraňoval jsem svou smečku a vedl její členy. Myslím, že to bylo mé životní poslání! Pak toho ale na mě už bylo moc, a tak jsem našel svého nástupce. I to byla dobrá volba. Přece se nebudu držet moci zuby, drápy! No ale v některých ohledech se ještě musím zlepšovat. Můj milostný život není zrovna nejlepší. Myslím, že jsem měl celý život smůlu. Jsem přece docela fešák a fajn vlk. Ale každý mě nakonec opustil. A pak jsem potkal někoho, kdo by se mnou možná zůstal. Oba máme těžký životní příběh. No ale posral jsem to já. Oj, promiň mi ten jazyk. Ale myslím, že jsem se z toho fakt poučil!” Pronesl jsem dlouhý monolog. On pak pokýval hlavou. “Buď ti tedy dopřáno,” řekl stručně. V očích se mi zalesklo dojetím. Chvíli se nic nedělo. Zmateně jsem se podíval směrem odkud jsem přišel, zda už mám odejít. Pak jsem však ucítil, jak mým tělem prochází vlna tepla. Cítil jsem, jak bolest postupně odchází, a nahrazuje ji síla. Mé tělo nabralo zpět svalovinu, kterou stářím ztratilo. Z kožichu se mi vytratila většina šedin. Nejistě jsem se rozešel směrem k jezírku, ze kterého jsem dříve pil. Jeho hladina byla nyní perfektně klidná a tvořila tak zrcadlo. Prohlédl jsem si sám sebe. Jen takový… šťavňatější. Udělal jsem hluboký nádech a výdech. Kapacita mých plic byla větší. Vše bylo lepší. Nebyl jsem úplný mladík, ale omládl jsem najednou o polovinu. Pohlédl jsem směrem, kde byl Život, abych mu poděkoval. On tam však již nebyl. Snažil jsem se ho najít pohledem, abych ještě jednou viděl všechnu jeho krásu, ale byl už pryč. Chvíli jsem ještě seděl u jezírka a hleděl sám sobě do tváře. Byl jsem plný pozitivních emocí. Štěstí, spokojenost, harmonie. Přál jsem si zde zůstat navždy, ale nedostal jsem přece nový život, abych jej proseděl zde. Rozhodl jsem se proto konečně zase zvednout a vrátit se za Makadi. Prvně jsem šel pomalu, neochotně. Pak jsem však zrychloval, až jsem běžel dolů z kopce. Užíval jsem si, jak se mi plíce plní čerstvým vzduchem. Jak mi vítr čechrá v té rychlosti srst. Jak se mi tlapy bez bolesti odráží od země. A jak se Makadi přibližuje.

// Narrské kopce

// Prstové hory

Užasle jsem se na ni podíval a usmál se. Čekal jsem různé žádosti, ale moře mě nenapadlo. Bylo to příjemně prosté. Jen si jít užívat života a poflakovat se. “No, to zní jako bezva plán. Já u moře asi nikdy nebyl,” zamyšleně jsem se snažil bádat ve vlastní paměti. Měl jsem tam matné vzpomínky na pláž. “I kdyby jo, tak už je to fakt dávno,” dodal jsem pak ztracen ve svých vzpomínkách. Zapsal jsem si moře do svého pomyslného kalendáře. Byl jsem rád, že se mám na co těšit. Byla to perfektní příležitost ukázat Makadi své nové mladé tělo, jak jej bičují vlny a srst vlaje ve větru. Představoval jsem si to tak živě, že jsem málem vzrušil i sám sebe.
Další konverzace již byli o něco vážnější. Poslouchal jsem její slova a u toho se trochu mračil. Musela si všimnout překvapení a rozčarování v mém obličeji. Baghý jsem měl moc rád a věřil jsem jejímu úsudku. Proto jsem svěřil smečku do jejích rukou. Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry. Nebylo však jisté, kdy budu mít možnost si vyslechnout druhou stranu. A stejně - ta situace již byla tak dávno a já byl natolik odloučen od smečky, že má slova již ztratila význam. Tedy, ztratila význam pro Baghý. Pro Makadi nyní mohla klidně znamenat celý svět. Bylo tedy snadné volit slova, i když uvnitř jsem byl více rozpolcen. “Moc mě mrzí, že sis něčím takovým muselo projít. Pokud se někde na světě můžeme cítit bezpečně, mělo by to být právě ve smečce. Já už teď s tím bohužel nic neudělám. Ale je mi líto, že jsem tam tenkrát nebyl, abych nějak zakročil,” mluvil jsem opatrně. Ještě nikdy jsem neslyšel Makadi takhle naštvanou. Nahánělo to trochu strach, ale zároveň to bylo celkem sexy. S touto směsicí pocitů jsem si ji ještě pečlivě prohlédl. Poté jsem již stočil pohled na vrcholky, pod kterými jsme se ocitli. Posadil jsem se. Poslouchal jsem také její poslední slova o lásce, ale popravdě jsem byl již myšlenkama trochu jinde. Pokýval jsem tedy jen hlavou. “Souhlasím,” dodal jsem a poté stočil pohled zpět na ty majestátní vrcholky. Chvíli jsem odpočívat a odhodlával jsem se k tomu výstupu. “Ty cesty jsou tu nějaké křivé, že,” pronesl jsem vtip, snažíc se zlehčit tu situaci. Pak jsem se pomalu zvedl. “No nic no. Chvilku tě tu nechám, snad se vrátím co nejdřív. Aspoň budu mít důvod, být co nejdřív zpět! Kdybych se hodně dlouho nevracel, tak je po mě,” řekl jsem se smíchem, i když jsem vlastně tuhle variantu trochu připouštěl. Poté jsem se pomalu vydal směrem nahoru. Funěl jsem u toho. Zrovna začalo vycházet sluníčko a jemně foukalo, tak jsem se naštěstí tolik nepřehříval.

// Vrchol narrských kopců

// Tmavé smrčiny

Cíl naší cesty byl již blízko. Stačilo už jen projít krajinou, která mohla být kdysi majestátním pohořím. Průchod těmito časem omletými výstupky byl poetický. Jako by zobrazovali mě samotného. Brzy jsem se však měl alespoň částečně vrátit k tomu, kým jsem kdysi byl. Dostat druhou šanci.
Mrkl jsem směrem k ní. Její bolestivá myšlenka byla tak silná, že se vymrštila také do mé hlavy. Starostlivě jsem svraštil obličej. Možná jsme v tomhle ohledu byli stejní. Možná jsme jen chtěli, aby nás někdo miloval. Na chvíli jsem se zastavil, abych si mohl prohlédnout krajinu a srovnat si myšlenky. “Už tam budem,” konstatoval jsem a koukal na vrcholky před námi. “Je to konce našeho výletu, ale mohl by to být začátek něčeho nového, ne? Něčeho velkého,” usmál jsem se na ni a zvědavě si ji prohlížel. Sice jsme si vše už nějak řekli, ale měla nyní dostatek času na to si to rozmyslet. “Další cíl nechám na tobě! Chceš se jen někde poflakovat? Ulovit něco k snědku? Nebo vyrazit někam dál?” Poslední otázku jsem řekl snad až se strachem v hlase, jelikož jsem potřeboval oddech.
Zamračil jsem se. “Jak to myslíš? Ublížil ti někdo ze smečky?” Zeptal jsem se vážně. “Cítím, že se něco stalo. Nejsem trouba. Ta situace o které si mi vyprávělo. Ta, po které jsi skončilo v řece. To byl někdo z Borůvky? Kdo na tebe byl zlý?” Ptal jsem se dál. Mohlo mi v očích plápolat? “A kdo?” Zeptal jsem se pak příkře. Jako by snad ve mě zůstalo něco z toho alfáka, který chtěl mít smečku plnou lásky a pohody. Který nesl zodpovědnost za chod smečky a byl ochoten sekat krky těm, kdo to zkusí narušit.
Poté jsme opět pomalu kráčeli dále. Nemělo smysl nyní zastavovat, brzy jsme měli dostat možnost kvalitního odpočinku. Pokýval jsem souhlasně hlavou. “No, to teda fakt není,” bylo podivné o něčem takovém mluvit právě s ní. Nedokázal jsem v sobě zatím posoudit, zda by snad ona mohla být tím pravým parťákem do života. Strávil jsem tolik let hledáním a marnými nadějemi, že jsem již nevěřil, že je to vepsané v mém osudu. Možná tíha naší minulosti byla příšil silná, abychom ji zvládli překonat. Možná jsme byli až příliš odlišní. “Už asi ani nevěřím na nějakou epickou lásku na první pohled. Kdysi jo. Ale teď si myslím, že je to spíš o trpělivosti. Nějakých kompromisech. Vzájemném poznávání, odhodlání. Ale zároveň o nějaké lehkosti, kterou ten druhý sebou přinese,” kmitl jsem k ní pohledem, abych se ujistil, že chápe a poslouchá. “A jak říkáš, musí to tak cítit oba dva. Do toho to musí být správné načasování. Nějak moc věcí musí zapadnout do sebe, aby jeden našel svou životní lásku,” ta se bohužel u života koupit nejspíše nedala.
Poslouchal jsem její slova o Životu. Byl to zajímavý a realistický pohled. Já byl nejspíš příliš naivní, abych jej takhle podezíral. “Třeba je to jeho prokletí, které si sebou nese a nemůže to vypnout. Že má kolem sebe takovou zářivou auru, která všechny přitahuje. Ale nikdo ho nedokáže vnímat takového, jaký opravdu je. A tak je pořád sám. Pokud má hmotné tělo, tak musí někým být? Třeba měl sny, které nemůže naplnit, protože musí být pořád na jednom místě a čekat na ty, kteří k němu chodí o něco prosit. Navždy milovaný a obdivovaný, ale zároveň vzdálený a nedostupný,” polemizoval jsem, zatímco jsme přicházeli k jeho domovu.

// Narrské vršky

Baghý | Červen | 1/10

Nervózně jsem se pousmál. Toulavýma tlapkama bych důvod mé nepřítomnosti zrovna nenazval. Došlo mi však, že to bude snadnější a jednodušší vysvětlení. Rozhodl jsem se tedy v tomto dále nepokračovat a být vděčný, že se Baghý nezlobí. Bylo však možné, že můj návrat do smečky vzbudí také negativní reakce. Osobně jsem vždy byl trochu otráven, když se někdo po dlouhé době vrátil a Alfa ho přijala, jako by se nic nestalo. Ale finální slovo má Baghý a tak si můžou všichni ostatní hledět svého.
Pokýval jsem poměrně nezaujat hlavou. Všichni si dělali vlčata. Já žádné stále neměl a pochyboval jsem, že někdy nějaké mít budu. Navíc na seznam mých posledních vztahů patřil samec a potom samec, co vlastně není samec, ale teď už není ani samice. Moje šance na rozsévání sémě zatím nebyla moc vysoká. Párkrát jsem měl snad pocit, že bych si mohl nějaké vlče adoptovat. Pár se nám jich do smečky zatoulalo. Ovšem nakonec se vždy ukázalo, že jsou vlčata velmi otravná.
Rád jsem slyšel o všech, Aranel, Awarak, Jinks. Sice jsem si některá jména nemohl spojit s žádnou tváří, ale stačilo mi, že mají blízko k těm, které mám rád. Při zmínce o Wizku jsem však spokojeně pokýval. A pohodil jsem rameny, když zmínila Lilith. “Nemůžeme nikoho držet násilím, že,” usmál jsem se. “A co ty? Je alfování pro tebe?” Zeptal jsem se pak ještě, navazujíc na pár vět zpět. “Já měl vždy pocit, že jsem se proto narodil,” zasněně jsem si povzdechl. “Přemýšlím, co na mě teď čeká dál,” bylo těžké ze sebe sejmout tak důležitou roli a cítit se i nadále v něčem užitečný.

Baghý | Květen | 3/10

Napjatě jsem čekal na každé její slovo. Když zmínila, že o mě měli strach, srdce mi poskočilo. Byla to poměrně sobecká reakce, samozřejmě jsem své rodině nechtěl způsobovat žádné nepříjemné emoce. Ale mé nejistotě to trochu počechralo korunku. “Mrzí mě to,” povzdechl jsem si. Věděl jsem, že bych měl přijít s nějakým vysvětlením. Neměl jsem za sebou žádný epický výlet, ani boj s draky. “Vlastně ani nedokážu moc vysvětlit, co se stalo. Asi toho na mě bylo už hodně a potřeboval jsem vše vydýchat. Jsem moc rád, že jsem mohl nechat smečku v tak schopných tlapkách. Teď už konečně přišel čas,” zasekl jsem se. “Vrátit se?” Dokončil jsem konec věty formou otázky. Sice jsem cítil, že mě Baghý ráda vidí. Ale neměl jsem jistotu, že mě uvítá také ve smečce. Osobně jsem vždy po nějaké době s vlky už nepočítal. Na druhou stranu, pokud byl někdo maskotem Borůvkového lesa, byl jsem to nepochybně já.
Posadil jsem se vedle Baghý a zaposlouchal se do jejího vyprávění. Přál jsem si, aby nikdy neskončilo. Hleděl jsem střídavě na ni a na klidnou hladinu jezera. Na tváři jsem měl úsměv. Byl jsem moc rád, že se smečce daří dobře. Spousta z nich neprošla zkouškou času a dříve či později zanikla. Borůvce se to již jednou stalo a bál jsem se, že by to mohlo přijít znovu.
“No teda, spousta nových jmen. Budu muset všechny pozdravit!” Usmíval jsem se nadále. Slyšet, že se k Baghý připojil nový alfák mě však trochu píchlo u srdce. Věděl jsem, že k sobě Baghý potřebuje nějakou pravou ruku. Já byl na vedení smečky sám a pak jsem tři roky spal. Nedoporučuji. Také jsem byl rád, že je Aranel v pořádku. Nejvíc mě však překvapila zmínka o vlčatech. Zamrkal jsem. Opravdu jsem toho zameškal hodně. “Wow, a s kým?” Zeptal jsem se možná trochu netaktně. Nebyl jsem si vědom toho, že by Baghý měla partnera. Ale možná se dala na dráhu matky samoživitelky. “A co Wizku? Je v pořádku? Potkal jsem Makadi a ta mi řekla, že smečku opustila. Lilith hádám, že asi taky?” Zajímalo mě.

Baghý | Květen | 2/10

Bál jsem se. Neviděli jsme se tak dlouho. Měl jsem strach, že bude plná výčitek, na které měla plný nárok. Nestalo se tak, a mé obavy se díky tomu mohli rychle rozplynout. Trvalo to pouze pár okamžiků, než se tahle prťavá vlčice přesunula k mému tělu a věnovala mi objetí plné vřelosti. Zavřel jsem oči, položil hlavu na její hřbet a dlouze se nadechl. Cítil jsem z ní vůni domova. Lásku. Cítil jsem se tak odloučen od všech mých blízkých, že jsem byl za tento okamžik moc vděčný. Pod víčky jsem ucítil lehké horko, jak se mi chtěli vydrat slzy na povrch. Zatlačil jsem je zpět. Nemohl jsem si dovolit, aby mě někdo viděl brečet. Byl to pro mě však velmi důležitý okamžik. Přeci jen, byl jsem tak starý, že to se mnou mohlo kdykoliv seknout.
“Bylo to moc dlouho, ale už jsem zpět. Slibuju,” vydechl jsem jí do kožichu a pak se pomalu odtáhl. Odstoupil jsem však jen o kousek a pozorně se jí zadíval do tváře. Pohlen v přítomném okamžiku jsem si prohlížel její tvář. Vypadala téměř stejně, jako když jsem ji viděl naposled. Možná o něco starší, ale to jsem byl také. “Povídej! Jak ses měla? Co je novýho? A jak se daří Borůvce? Šéfuješ tomu určitě nejlíp, jak to jen jde,” široce jsem se usmál. Měl jsem tolik otázek, všechno jsem to chtěl vědět. Cítil jsem, jak mi srdce bije rychle v hrudi. Byl jsem plný nadšení. Zároveň jsem se však trochu bál odpovědí. Je těžké si připustit, že když na nějaký čas zmizíte, svět kolem vás se točí dál.

// Řeka

Prostředí kolem nás zdálo se být najednou chmurné. Vešli jsme do lesa, který zel prázdnotou. Takhle nějak vypadal svět v mých nejhorších nočních můrách. Chlad a prázdno. Nyní jsem tu byl však s Makadi. Ta konfrontace byla zvláštní, ale příjemná. Cítil jsem se povznesen nad touto děsivou vizí. Jako bych se vznášel na obláčku z vůně její přítomnosti.
Pousmál jsem se. Její otázka byla chytrá. Byla první, kdo mi ji položil. Ale nepochybně nebyla první, kdo se nad ní zamýšlel. “To je dobrá otázka. Asi každý, kdo se dostane k moci, má možnost výběru, jak s ní naložit. Osobně jsem nikdy netoužil po tom vzbuzovat respekt nebo strach. Spíše jsem chtěl být milován,” zarazil jsem se. Tohle nahlédnutí do vlastního nitra jsem úplně nezamýšlel. Stále jsem nosil jistou masku, která měla potlačovat tyto pocity nejistoty. “No a nikdy jsem to ani nepotřeboval. Dlouho jsem dělal ochranáře naší smečky. Nechci se chlubit, ale nikdy žádný vetřelec neměl šanci!” Pokračoval jsem na lehčí vlně a vypjal trochu hruď. Nedalo se říci, že bych se za ta léta setkal s nějakou velkou invazí. Tu a tam se u nás někdo objevil, většinou s čistě dobrými úmysly. Díky tomu byla moje práce poměrně nudná a stereotypní. Ale párkrát jsem měl možnost ukázat, co všechno umím. “Když jsem do Borůvkové smečky přišel, vedla ji Haruhi. Byla přísná, ale zároveň laskavá. Férová. A pak smečku dlouho vedl Storm s Taillou. On byl extrémně hodný, klidný, moudrý, laskavý,” trochu jsem se nechal unést. Mohl bych takhle pokračovat ještě dlouho. “Tailla vedle něj byla potvora, ale společně jim to nějak fungovalo. Borůvka byla vždy spíše jako rodina a já v tom chtěl pokračovat. Smečka, kde jsem se kdysi narodil, byla v tomhle dost podobná. Ale určitě to není jediná cesta,” musel jsem se široce usmát při vzpomínce na jiný přístup. “Nějakou dobu jsem žil v jiné smečce, která teď už neexistuje. Náš pan alfák byl velmi,” zasekl jsem se. Přemýšlel jsem, jak vůbec popsat Neona. “Noblesní? Myslím, že nás bral spíše jako své poddané, než cokoliv jiného. Ale fungovalo to,” usmíval jsem se. Nejspíše by to pochopil jen ten, kdo jej měl tu šanci potkat. Pak mi však úsměv trochu poklesl. Uvědomil jsem si, jak dlouho jsem již nikoho z nich neviděl. Neon, Jenna, Cora. Tato jména mi v hlavě vyvstala nejvíce. Ze začínajícího pocitu smutku mě však dostala velmi morbidně vtipná věta od Makadi. Zasmál jsem se. Tohle se mi líbilo. Chtěl jsem, aby se více otevřela. Rozpovídala se. Aby se nebála dělat vtipy, užívat si života. Byl jsem poměrně sluníčkový a fascinace smrtí mi nebyla úplně blízká. Právě proto jsem nebyl schopen přijmout sám sebe s touto nečistou magií. Ovšem možná by mi v tomto někdo dokázal otevřít oči. Kdo jiný, než Makadi? Naprázdno jsem však polkl, na její otázku jsem nedokázal najít správná slova. Protože se cítím, jako bych byl něco špinavého u cesty. Jako bych byl mršinou a každou chvíli se mi lebkou prokouše červ. Sklopil jsem pohled k zemi a na chvíli se ztratil se svých myšlenkách. Možná na mě přeci jen nálada tohoto místa dopadla.
Z víru myšlenek mě vytrhla až její další slova. Společné zlepšování znělo dobře. Pokýval jsem hlavou. “O tom to asi všechno je, ne? Najít k sobě někoho druhýho a s ním se stávat lepším a šťastnějším,” což šlo v mé hlavě ruku v ruce.
Zaujatě jsem ji poslouchal. Pravda byla taková, že jsem byl ve svém vidění světa poměrně naivní. Dobro a zlo jsem vnímal jasně oddělené a nepřisuzoval jsem tak Životu žádné negativní vlastnosti. Makadi pohled mě však pošimral někde uvnitř hlavy a zasadil tam semínko nejistoty. “Neboj se tu myšlenku rozvést. Co se ti na něm nezná?” Zeptal jsem se s nefalšovaným zájmem. Prostředí kolem nás se měnilo a už jsme byli jen malý kousek od cíle. Pokud měla Makadi na srdci něco důležitého ohledně Života, byl nejvyšší čas mi to říct.

// Prstové hory

Baghý | Květen | 1/10

Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Měl jsem v ní spoustu myšlenek, které jsem odsouval na kraj mého podvědomí. Nemohl jsem však ignorovat tyto otázky věčně. Rozhodl jsem se tedy využít krátkou procházku pro srovnání si priorit a cílů. Vracel jsem se dokola ke vzpomínkám na domov a přemítal jsem, jak se správně vrátit. A zda tam mám ještě své místo. Spal jsem tak dlouho na okraji lesa, že jsem se nejspíše stal jen dalším pařezem. Ukryt před zraky ostatních. Ví někdo, že ještě žiju? Chyběl jsem jim? Přemítal jsem. Oplakal někdo moji smrt? Vztahy s vlky ve smečce jsem měl minimálně dobré. Řada z mých nejbližších tam sice již nebyla. Naomi, Storm, Makadi. Ale určitě jsem zanechal alespoň malý otisk v srdcích jiných vlků. V tom mém byla minimálně Wizku, Baghý a Aranel. Těžko by se mi žilo dál, kdyby na mě zapomněli.
Ponořen v myšlenkách jsem došel až k jezeru. Sice jsem byl myslí nepřítomen, ale její pach mě vtáhl zpět do reality. Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe a opravdu. Seděla opodál u břehu. Vypadala klidně a majestátně, jako jsem si ji pamatoval. Naprázdno jsem polkl. Srdce mi kleslo někam do žaludku. Mísily se ve mě pocity nadšení, radosti, ale také nervozity a strachu. Nemohl jsem se však nyní otočit a jít pryč. Tahle konverzace musela dříve či později přijít. Pomalým během jsem se vydal přímo k ní a zastavil se kousek od ní, v konverzační vzdálenosti. Nervózně jsem se usmál. “Ahoj,” pronesl jsem s nadšením, ale také jistou nervozitou v hlase. Chtěl jsem jí dát možnost, aby si vybrala sama, jak bude na mou přítomnost reagovat. “Moc rád tě vidím.”

// Esíčka

Pokračovali jsme v této dlouhé výpravě. Trochu jsem si již musel sem tam protřepat některou z tlapek. Snažil jsem se to nedělat příliš okatě. Popravdě jsem čekal, že celá tato pouť bude rychlejší a jednodušší. Když jsem za Životem mířil kdysi, přišlo mi to kousek. Naštěstí jsme však již byli za půlkou a nebyla tak žádná možnost to nyní vzdát!
Makadi nejspíše připadalo, že ji budu soudit. Přišlo mi to vtipné, jelikož jsem se ještě před chvílí bál toho samého. Tvářil jsem se však neutrálně, jako bychom se bavili o počasí. Byl jsem v těchto ohledech poměrně otevřený a snažil jsem se ostatní nesoudit. Jistě, kdyby mi řekla, že ráda vraždí malá vlčátka, možná by mě to na chvíli vyvedlo z míry. “Nu, to je dobrá otázka,” přitakal jsem zamyšleně. Proč se nezlepšovat v této mrchožroutské magii, kterou jsem ani nechtěl? Doteď jsem to bral jako prokletí, a bylo tedy těžké, změnit pohled na věc. Na druhou stranu, kdybych se v tom tolik neutápěl a podpořil to v sobě, mohlo by to mít pozitivní následky. “Asi si to jednoduše pojím s něčím negativním. Myslím si, že většina vlků by nereagovala tak poklidně. Byl jsem přeci jen alfák, musel jsem vzbuzovat pocit vyrovnanosti a bezpečí,” pousmál jsem se. Nebyla to samozřejmě jediná možnost. Mohli jste vést smečku ve stylu jedné velké rodiny, ale také jste si mohli udělat kult osobnosti. Vzbuzovat strach a respekt. Ostatní by vás následovali, protože jedině s vámi by měli pocit bezpečí. Slovy jednoho génia, okolí se vás může buď bát, nebo vás milovat - a já chtěl, aby se ostatní báli toho, jak moc mě milují. A to se s nekromancií příliš nespojovalo. “Ale teď už žádné takové závazky nemám, takže se do toho asi mohu trochu více ponořit,” řekl jsem zdráhavě. “Je pravda, že pokud se s tím naučím pracovat, tak tomu už nedám možnost mě ovládat,” povzdechl jsem si. Krapet jsem litoval, že jsem toto téma vůbec otevřel. Nebyl jsem připraven na tak hluboký rozhovor a přehodnocování svých životních rozhodnutí.
Pokynul jsem hlavou. Makadi nejspíše nebyla takový milovník magií jako já. Nebo možná jen nedokázala tolik prodat svou vlastní osobnost. “Teda, jsi fakt frajer. Že jsi ji zvládlo přesvědčit k tomu, aby ti vyhověla,” snažil jsem se respektovat to, jak o sobě Makadi mluvila. I když mi to šlo zatím těžce přes ústa, jako bych z ní dělal kámen nebo větvičku. "Opravdu. Já jsem s ní vždy bojoval. Upřímně mi to místo nahání strach. Snažil jsem se Makadi trochu pozvednout sebevědobí, jinak bych rozhodně vlastní strach nikdy nepřiznal.
Konečně jsme mohli změnit směr cesty. Odpojil jsem se od proudu řeky a rozešel se k mohutnému tmavému lesu. Měl jsem pocit, že jsem v něm už někdy byl.

// Tmavé smrčiny

// Zarostlý les

Mé kouzelnické vystoupení jsem završil dlouhým pohledem do tváře Makadi. Působila na mě jako někdo, kdo se zalekne i vlastního stínu. A tak jsem přirozeně předpokládal, že s ní tato ukázka otřeše. Místo toho jsem však na krátký okamžik zahlédl v její tváři fascinaci, kterou se přede mnou následně pokusila skrýt. Téda, nikdy jsem se nezamyslel nad pozitivy této magie. Nebo jak může působit na někoho jiného. Vlastně se stávám takovým krátkodobým pánem smrti! To zní dost drsňácky. A jak řekla Makadi, nikdy jsem nic podobného od nikoho jiného neviděl. Tato myšlenková spirála zaklepala na mé ego a musel jsem se mírně pousmát. “Líbilo se ti to?” Zeptal jsem se s jemným nadšením v hlase. “Teda, je pravda, že na to nekoukám moc objektivně. Já jsem velký obdivovatel magií a někteří vlci dokážou opravdu velké věci. Tohle zrovna vnímám spíš jako prokletí. Ale je pravda, že i když je to příšerné, tak je to pořád velké. Osobně bych se chtěl zlepšovat a učit nové věci a schopnosti. Ale jaké?” Položil jsem spíše řečnickou otázku a ani jí nedal prostor na ni odpovědět. “Zároveň je to však dost děsivé. Já třeba mám v sobě takový žár, jako bych snad dokázal spálit celou zem,” střelil jsem k ní pohledem. “Teda, samozřejmě jen obrazně. Ale jsem hodný, takže nemám potřebu takové věci dělat. Ale co když potkáme fakt nějakého šílence? Stalo se ti to někdy? Že by tě někdo napadl pomocí magie?” Zamyšleně jsem kráčel vedle Makadi. V tomhle byla magie ohně velmi silnou zbraní a už párkrát ji někdo použil také proti mě.
Poslouchal jsem pozorně, když začala mluvit o její magii. Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo, úplně se to k ní hodilo. Bylo to takové nouzové tlačítko pro rychlý útěk. Uznale jsem pokynul hlavou. “To zní jako skvělý únikový plán. A trochu nebezpečně,” dodal jsem zamyšleně. Já nic podobného neměl. Byl jsem spíše útočník, než že bych měl silnou obranu.
“Myslím, že teď půjdeme ještě chvíli podél řeky a pak už tam skoro budeme,” nadhodil jsem, když se cesta konečně přestala klikatit.

// Řeka Tenebrae

// Zrcadlové hory

Pokračovali jsme podél koryta řeky. Okolo nás byl hluboký, zarostlý les. Sem tam jsem se podíval, jestli nezahlédnu něco zajímavého, ale nic. Kdybych šel sám, nejspíše bych byl touto částí výpravy dost otráven. Ale trávit čas s Makadi bylo po tak dlouhé době velmi příjemné a vůbec jsem nelitoval. Její otázka již tolik příjemná nebyla. Nebyl jsem si jist, zda jsme si o tomto někdy už povídali. Rozhodl jsem se říct plnou pravdu, to se mi zdálo jako nejlepší cesta. “No,” začal jsem, snažíc si koupit nějaký čas. Chtěl jsem si v hlavě trochu sesumírovat, co jí vlastně říct. “Je to schopnost přivést mrtvé zpět, alespoň na chvilku. I když ne tak úplně… Oni už tam nejsou. Spíš jen hýbat s jejich tělem,” naprázdno jsem polkl. “Ale nejen to. Moc jsem se tím nezaobíral, nelíbí se mi to,” na chvíli jsem se pak zastavil. Chtěl jsem to Makadi ukázat, aby to měla se vším všudy a už jsem se k tomu nemuseli vracet.
Zavřel jsem oči. Tráva kolem mě začala žloutnout, vadnout. Cítil jsem kolem nás hned řadu mrtvých těl. Brouci, žížaly a ryby vyplavené na břeh. Ale také se kousek od nás nacházel mrtvý sýček. Otevřel jsem opět oči, při používání této magie, jakoby se mi rozšířily zornice. Hleděl jsem sice před sebe, ale myslí jsem byl jinde. Netrvalo to dlouho a před námi bylo možné pozorovat trhané pohyby mrtvého sýčka, který se k nám přibližoval. Musel zde již nějakou dobu ležet. Křídla táhnul za sebou a z oka mu lezl červ. Zachvěl jsem se. Jako by mě stálo více úsilý z jeho těla vyskočit, než jej ovládnout. S zafuněním jsem propustil jeho tělo, které padlo před námi zpět na zem. Zamrkal jsem a pomalu pohledem vyhledal zpět Makadi. “Cítím je. Jsou všude. Tolik smrti a neštěstí,” povzdechl jsem si. “O tohle jsem se neprosil. Snažím se to ignorovat a držet na uzdě, ale nejde to vypnout. Jiné své magie mám moc rád, jako magii ohně. Ale tahle k nim nepatří,” povzdechl jsem si. Měl jsem pocit, jako bych v ústech cítil pach smrti. Byl jsem si jist, že se někde hystericky směje.
“No a co nadělila tobě?” Usmál jsem se a chtěl přenést pozornost na něco pozitivnějšího. Obešel jsem mrtvé tělo před námi a pokračoval dál v cestě. Makadi mi můj kompliment neoplatila, což byla trochu škoda. Ale naštěstí jsem měl pořád dostatek sebevědomí na to, abych se tím nijak netrápil. Její odhalení o tom, jak jí mám oslovovat, jsem pak již nekomentoval. Byl jsem rád, že mi to řekla. Nechtěl jsem z toho dělat moc velkou vědu, aby se necítila špatně.

// Esíčka

Dobové šero se pomalu snášelo na zem a stíny se prodlužovaly. Díval jsem se okolo sebe s ledovým klidem, ovšem čím byla větší tma, tím více jsem se cítil neklidný. Dnes jsem totiž měl zvláštní pocit vnitřního neklidu, že se stane něco špatného. Dlouho se mi nic podobného nestalo, většinou jsem procházel životem s lehkostí a hravostí. Dnešní den byl však v něčem jiný. Doufal jsem, že po cestě potkám nějakou známou tvář, a budu ji moci využít jako doprovod. Dominantní část mé osobnosti by si však stejně nejspíše o pomoc neřekla.
Drobné šustění prorazilo hluboké ticho a rozvibrovalo každou buňku v mém těle. Dadaistický pohled naskytl by se každému, kdo by nyní chtěl projít okolo. Dlouhé tělo jsem měl přikrčené k zemi a pohledem jsem se ubíral na jedno jediné místo, tam, odkud předtím nejspíše zaslechl jsem onen zvuk. “Dej mi o sobě vědět, nebo tě sežeru!” Decibely mého hlasu překračovali běžnou mluvu. “Debužírovat na tvém těle budu já i,” na chvíli jsem zaváhal. “Dan!” Dokončil jsem větu, ovšem žádného Dana jsem neznal. Doufal jsem však, že autor toho znepokojivého zvuku se mě i Dana zalekne a ukáže svou tvář. Dan však nejspíše nebylo příliš hrůzoplné jméno, jelikož se kromě dalšího zachrastění se nic nestalo. Decepce se mi nezdařila. Dědek jako já se bude muset tedy bránit vlastním tělem. Dýchal jsem mělce a rychle, jak jsem byl čím dál více nervózní. Do mysli se mi vykrádali představi hrozivých lesních šelem, jako je třeba medvěd, nebo pavouk. Dlouhým skokem jsem skočil do křoví. Decimoval jsem vše, co mi přišlo pod tlapy. Doplnil jsem tento výstup bojovým pokřikem “AAAAAAAAA!” Drápy jsem trhal okolo sebe, ale nenarazil jsem na nic jiného, než na listí. Dramaticky jsem se zastavil a rozhlédl kolem sebe. Dokázal jsem pouze trochu zahradnické práce, která vytvořila hromádky chaoticky rozházeného listí. Dvě malinké tlapičky se pak vynořili z pod jedné z nich. Díky napětí, které se ve mě budovalo, jsem vymrštil celé své tělo do vzduchu a naježila se mi srst. Dostalo se mi však místo souboje spíše velké dávky trapnosti. Dostalo se mi však štěstí, že to nikdo kromě toho malého stvoření neviděl. “Důstojnost především,” zamumlal jsem si pro sebe a odkráčel pryč.

// Východní hvozd

Zamyšleně jsem se na ni zadíval. Moc jsem si nedokázal představit, že by mi Smrt dovolila být na tomto světě i jen o minutu déle. Nejspíše si na mě již brousila drápy. Jako bych zaslechl ten zvuk, kdy dopadají na chladnou podlahu v jejím obydlí. “Je to možné,” řekl jsem zdráhavě. “Ale těžko říct. Myslím si, že mám větší šanci u Života. Smrt mě asi nemá moc v lásce. Jestli teda vůbec někoho v lásce mít může,” na chvíli jsem se odmlčel. Alespoň ona by měla být nestranná. “Když jsme se viděli naposledy, tak jsme se moc nepohodli. Od té doby už nejsem jako dřív. Dala mi takové divné schopnosti, které jsem teda rozhodně nechtěl,” řekl jsem důrazně. Nebyl jsem si momentálně jistý, do jaké míry o nich Makadi ví. Snažil jsem se tuhle antikrist magii držet na uzdě, ale ne vždy se mi to povedlo.
Neměl jsem v plánu ji více k hledání Lilith přemlouvat. Osobně jsem o to nijak nestál a koneckonců to bylo čistě její rozhodnutí. “Dobroš,” pokynul jsem hlavou. Terén se začal pomalu zvedat a já musel šetřit dechem, abych se příliš nezadýchával. Chvíli jsem šel tedy mlčky, dokud mě nepřipravila o poslední zbytky dechu. Vyhledal jsem jí pohledem. Nejraději bych jí řekl, aby to zopakovala. Ale neučinil jsem tak. Místo toho jsem jí opětoval její dlouhý pohled. Bylo to ujištění, které jsem potřeboval. “Děkuju. Za všechno. Za druhou šanci. Udělám vše, co bude v mých silách, abych také nikam nezmizel,” řekl jsem skálopevně. Na chvíli se nám ukázal velmi hezký výhled z vrcholku kopce. Velmi romantické místo. Měl jsem však strach se tak brzy pouštět do nějakých velkých gest. Jen jsem se tedy na ni něžně usmál. “Stejně je to tady krásné, nemyslíš? Příroda, hory, slunce a ty,” díval jsem se jí přitom do tváře s jistou mírou sebevědomí, která mohla být pro někoho přitažlivá. Přeci jen - flirt mi nebyl cizí. Poté jsem se pomalu vydal dál, nyní již z kopce. Hned to bylo příjemnější.
Otázka, kterou jsem jí položil, byla nepříjemná. Hlavně pro mě, jelikož Makadi to vzala dost s klidem. Její odpověď mi přišla dostačující. Obsahovala výraznou míru sebeuvědomění, které jsem u ní viděl moc rád. “Tak to je bezva, že je ti dobře. To je to nejdůležitější, no ne? Nerad bych ti nějak ubližoval, mám tě tak taky oslovovat?” Tázavě jsem na ni koukl. “Bude to možná trochu nezvyk, tak se na mě nezlob, jestli to popletu. Ale budu se snažit!” Slíbil jsem.
Dostali jsme se až k pramenu řeky, podél kterého jsem dál pokračoval v naší výpravě. Porost začal pomalu houstnout, až jsme procházeli hustým lesem. Držel jsem se však podél řeky, abychom se nemuseli prodírat tou houštinou.

// Zarostlý les

Cestou necestou, za mou nevěstou. Cachtal jsem se mezi kalužemi a kráčel pustou jarní krajinou. Cíl mé cesty byl poměrně jasný, jako bych ho již viděl někde v mlze přede mnou. Cílil jsem dojít na místo, kde vždy byla spousta vlků! Cítil jsem se totiž osamocen, což ve mně vyvolávalo smutek. Cit, který jsem poslední dobou znal více než dosti. Cestování jsem měl rád a bylo příjemné, ale když je jeden na to sám, tak to brzy omrzí. Cíleně jsem se tedy rozhodl si najít nějakého parťáka a to hned. Cecílie, Emílie, Iveta, a nebo když na to přijde, tak i Bruno. Cokoliv, kdokoliv, někdo ochoten mě doprovázet na epickou výpravu! Citově jsem byl již vyprahlý, ale nehledal jsem romantického partnera. Cíl bylo najít nějakého super kámoše, se kterým budu moct chodit na ryby. Celkově aby se podobal Stormovi, jenom o něco více naživu. Cupital jsem si to tedy posledních pár kroků k mému cíli, velkému jezeru. Celá jeho hladina byla klidná, stejně jako celé tohle místo. “Cože? Co se to děje?” Cokoliv by bylo příjemnější než to, na co jsem teď narazil. Cokoliv, vskutku. Co jsem však místo místa plného života dostal, byla absolutní prázdnota. Cinkání ve větru bylo jediné, co se ozývalo krajinou. Cítil jsem, jak mi srdce pokleslo a snad se i odkutálelo někam na zem. Celá tato výprava za babama byla úplně zbytečná! Copak se už mladí vlci neschází u tohoto lukrativního místa? Celé mé mládí jsem se zde seznamoval, proháněl jsem vlčice, a teď tu nebyla ani noha. Což bylo možná dobře, nechtěl bych potkat samotnou nohu. “Co teď?” Co mi ale nyní zbývalo? Cákal jsem se chvilku v jezeře a pak se vydal zase dál.