Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudil jsem se na tvrdé zemi, oči jsem nechával ale zavřené. Ve vzduchu byl cítit jistý pach zatuchliny a bylo naprosté bezvětří. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem, že ležím mezi listím, prachem a špínou. Svět, ve kterém jsem se nacházel, byl černobílý. Ale ne uměle, reálně. Stromy měli našedlou nezdravou barvu, země byla vyprahlá a tmavá. Nebe bylo plné černých oblak, ze kterých už ale očividně dlouho nepršelo.
Pomalu jsem se zvedl. Netušil jsem, kde jsem, ale celá má existence jako by se točila okolo pocitu, že to musím ukončit. Dostat se pryč z tohoto světa tou nejhorší možnou formou.
Rozešel jsem se po této utopické krajině, abych našel vhodný způsob. Pak jsem si všiml povaleného stromu a jedné ostré větve směřující mým směrem. Kdybych mohl, snad bych se i usmál. Ale tento svět to nedovoloval. Co nejrychleji jsem se rozběhl a břichem naběhl přímo na větev. Ozval se výkřik, ale nebyl z mých úst. Někdo zakřičel nadávku, že mám být zticha. Nikoho jsem ale neviděl. Co je rušilo? Snad se jim nelíbil praskot mé páteře? Rušilo to jejich poklidnou chvíli ticha? Nebo jim bylo nepříjemné, jak jsem sebou začal zmítat, když jsem se snažil z těla vytřepat duši?
Vždyť jsem byl nestvůra, jelikož jsem žádnou duši neměl. Nemohl jsem zemřít. Pomalu jsem se z té větve odpojil. Zamlaskalo to. Podíval jsem se s kamennou tváří směrem dolů. Potřeboval bych zašít. Má kůže mi byla nejspíše moc těsná, proto jsem zkusil tento manévr. Bohužel, nemohl jsem se osvobodit. Ale přineslo to i nějaké výhody. Mohl jsem si na střeva zabrnkat melodii do této prázdné hodiny.
A byl jsem tak smutný z těch tónů a okolní prázdnoty, že jsem se rozhodl vydat se na hřbitov. Když jsem nemohl zemřít, chtěl jsem si alespoň připomenout, jaké to je nežít.


S polekaným zasténáním jsem se probudil. Tento sen nebyl příjemný, ta zvláštní melancholie mě naprosto otupila. Najednou jsem byl tak rád, že vidím Jennu vedle sebe. Ale něco mi také došlo – že nežiji. Stojím na místě, abych se nemusel postavit tváří tvář tomu, kdo mě ukotvil. A to se muselo změnit.
Zvedl jsem se a hlavu otočil k ní. Opatrně jsem do ní drcl. “Jenno, musím se posunout dál. Nezlob se na mě, ale mám teď v sobě jistou motivaci a netuším, jak dlouho vydrží. Velmi brzo tě ale zase najdu, dobře? Uvidíme se brzy,“ řekl jsem, když se probrala. Otřel jsem se ještě čumákem o její záda. Pak jsem se otočil a rozběhl se směrem, kde jsem tušil, že by mohl být Borůvkáč.
// Náhorní plošina

“Proto říkám dobrý v něčem, jako šikovný. Ne dobrý jako – jako dobrý,“ podíval jsem se na ni s otázkou v očích, zda chápe, co myslím. Pak jsem ale kývl na pochopení já jí. Konec tématu.
Uslyšel jsem povzdech a automaticky jsem se od ní odsunul. Zahleděl jsem se do země a zhluboka sem se nadechl. Začínalo mi to tu přerůstat přes hlavu, potřeboval jsem na vzduch. Potřeboval jsem se proběhat, protáhnout a vyspat. Koruny se rozestoupily a já se podíval na oblohu. Stále poprchalo, ale již to nebylo nic, co by se nedalo přežít. Navíc, koruny nás i nadále kryly, již ale svou přirozenou ochranou.
“Rád žiju ve snech. Někdy jsou to nejlepší, co mám,“ usmál jsem se. “Třeba prosním celý život a pak si uvědomím, o kolik jsem přišel,“ zasmál jsem se, i když to moc k smíchu nebylo.
Ucítil jsem pachy několika dalších vlků. Tento les byl poměrně malý, ale oproti tomu vězení, ve kterém jsme byli, to bylo luxusní. “Taky jsem rád někdy sám. Ale nesnáším se cítit osamělý,“ v těch dvou věcech byl velký rozdíl. “Každý někoho potřebuje,“ podíval jsem se na ni stylem „ty taky.“
Jenna souhlasila s přesunem. Rozhodl jsem se jít prostě za nosem, jelikož jsem netušil, odkud jsme přišli. Nějak jsem cítil, že bych se dokázal vrátit do lesa, kdybych chtěl. Ale ještě nebyl správný čas.

// Mušličková pláž

“Na druhou stranu, jsou to asi dobří stopaři. Nejspíše by se tam dřív nebo později dostali,“ nechtěl jsem nikoho obhajovat. Ale vyčítat někomu něco celý život je vyčerpávající. Odpuštění není výhodné jen pro toho, komu odpustíme. Ale i pro nás.
“Vždy jsem lidi podezíral z toho, že zabili jednoho mého velmi dobrého přítele. Ještě ve světě mimo tento. Ta nenávist mě užírá,“ řekl jsem upřímně a napnul jsem se. Chtěl jsem to dostat ze sebe, ale bylo to těžké. A nejhorší bylo, že pravdu už se nikdy nedozvím.
Jenna se tvářila v našem úkrytu spokojeně, což jsem zrovna u ní velmi ocenil. A taky jsem si tím zvyšoval ego, že jsem ji dokázal dovést k tomuto pocitu. Takže moje nadšení bylo z velké části sobecké.
Jenna se po otázce na jizvy pohnula tak, abych je mohl vidět. Bylo zvláštní, že jsem si jich nikdy dřív nevšiml. Nejspíše jsem si ji nikdy tak detailně neprohlížel. Vyvolal jsem malinkou kuličku ohně a přiblížil se s ní k ní, abych na ni viděl, ale tak, aby jí nemohla nic udělat. Když jsem si ty cestičky prohlédl, pomalu jsem zhasl a „nenápadně“ se uvolnil, takže jsme se konečně opravdu dotýkali a ne jen v podstatě. Neměl jsem rád takový ten pocit doteku bez doteku. Kdy cítíte teplo druhého, víte že je děsně blízko a jen čekáte, kdy se dotknete. Snažil jsem dělat, že jsem si toho ani nevšiml, ale stejně jsem po ní hodil okem, jestli náhodou neshledává tento kontakt nepříjemným.
Otřepal jsem se nad představou železa v těle. “Hlavně že si to přežila. Věřím, že tě to posílilo. Ale nepřál bych to nikomu. Tohle zažít,“ přivřel jsem oči. “Ale mít možnost roztrhat pár lidských bestií na malé kousky, nebo jim upalovat oční víčka, to by bylo něco,“ široce jsem se usmál a na chvíli hleděl někam do prázdna. Snad jsem až cítil, jak mi v hrudníku vybuchuje ta temná magie, o kterou jsem se neprosil. Zachvěl jsem se a pevně zavřel oči. Něco takového bych dříve nevypustil z úst.
“No. Jsem moudřejší a poučený, ale blíž k tomu, co jsem si vysnil, ne,“ uchechtl jsem se, ale pak se vrátil k vážné tváři a poslouchal na oplátku její milostné problémy. Na prvního partnera jsem se raději neptal, když jsem zaslechl to jemné zachvění v hlase.
“Měla by si to pustit za hlavu. Protože pokud tě nechává žít takto, tak si tě nezaslouží. Já ti do hlavy nevidím, někomu vyhovuje být sám. Ale – kdo je opravdu šťastný sám?“ Podíval jsem se jí do očí. “Neměla bys být sama,“ zavrtěl jsem hlavou.
Podíval jsem se nahoru a nechal tu barikádu se trochu rozestoupit. Bouře už ustala a zůstal jen déšť.
“Lepší. O dost lepší,“ koukl jsem na ni. “Chceš už jít?“ Podíval jsem se jí do očí. Osobně už mě vše bolelo a chtěl jsem se normálně vyspat, ale na druhou stranu jsem se cítil dobře. S ní.

Pokusil jsem si představit ty dvojnožce podle popisu, který mi Jenna poskytla. Stále to byla ale představa hodně vzdálená realitě s velkou dávkou abstrakce. A přes to jak zvědavý jsem byl, nepřál jsem si je potkat. Až takový dobrodruh jsem nebyl.
“Velké věci určitě. A zlé. Co si pamatuji ještě ze světa mimo Gallireu, lesů bylo kvůli nim čím dál méně. Museli jsme se stěhovat, abychom měli kde žít. Lidé ničili naše domovy, místa kde jsme lovili potravu. Všechno ničili. Naštěstí jsem nikdy žádného nepotkal, ale nebyli daleko,“ zachvěl jsem se nad tím a koukl na ni. Srst na krku jí stála. Zhluboka jsem se nadechl a zas vydechl, abych se uklidnil. “Klid. Teď jsme od nich neskutečně daleko,“ usmál jsem se na ni. “Jsi v bezpečí. A když se nad tím budeš rozčilovat, jenom to uškodí tobě,“ věděl jsem, že tohle musí sama vědět, Ale chtěl jsem jí říct něco hezkého a zkusit jí pomoci.
Ucítil jsem, jak se vzduch kolem nás oteplil. Musela to být její práce. Mírně jsem se usmál a spokojeně zamručel. Chtěl jsem něco podobného udělat také, ale už jsem na to neměl energii. “To je příjemné,“ vydechl jsem. Taky nám díky tomu rychleji schly kožichy, což bylo dobře. Vypadali jsme oba hrozně.
“Psa jsem také nikdy nepotkal. Ale jsou to asi jen nedokonalé verze nás samých, takže asi není o co stát,“ pohodil jsem ocasem a zahleděl se na ni. Měla na tváři nějaký zasněný výraz. Musel jsem se zasmát. “Škoda, že ti nemůžu nějakou smečku dotáhnout. Měla by sis s čím hrát,“ uchechtl jsem se. “Třeba bys jednou vypadala i spokojeně,“ rýpl jsem si do ní.
Náš úkryt byl natolik skromný, že tu nebylo moc místa. Vnímal jsem její blízkost dost intenzivně, takže jsem si okamžitě všiml chvíle, kdy se ke mě posunula blíže. Naprázdno jsem polkl, již jsme se dotýkali. Střelil jsem po ní pohledem a mírně se na ni pousmál. Byl jsem rád, že jsem tuto boudu neudělal větší.
“Bailei,“ zopakoval jsem a pak zavrtěl hlavou. “Nepamatuji si ji, ale – měla jizvy kvůli lidem? To jsi pak měla štěstí v neštěstí,“ bez zakrývání toho jsem si ji pečlivě prohlédl. Buď jí jizvy přes kožich nešli vidět, nebo je neměla.
Chtěl jsem říct něco na svou obranu, ale Jenna měla pravdu. A to mě děsilo. “Cítil jsem se s ním dobře, víš? Konečně mě někdo dokázal dostat do starých kolejí. Dřív jsem byl hodně jako on. Bezstarostný, veselý, hravý, roztěkaný. Cítil jsem se mladší a dobře. Bohužel, došlo mi pozdě, že něco takového už teď nehledám. Mám pro něj pocity, ale to nestačí. Už hledám někoho, kdo by byl víc jako já. Rozumnější. A s kým bych se mohl usadit,“ ušklíbl jsem se nad tím. “Možná zním jak z nějakého trapného příběhu, ale tak to teď cítím. Již jsem starý dost na to, žít v klidu a s někým,“ myšlenkami jsem se dostal do naší smečky a k těm drobkům od Aranel. “A hlavně jednu věc mi nikdy nebude moci dát. Vždy jsem chtěl mít vlčata. Myslel jsem si, že to kvůli němu dokážu překonat. Ale on je ještě někde jinde. Měl by si najít někoho, kdo bude víc jako on,“ povzdechl jsem si. Nechtěl jsem ji tím zatěžovat, ale neměl jsem to komu říct. Se Stormem se o tomto bavit mi nebylo úplně příjemné, protože jsem měl jisté pocity i pro něj. Sice jen platonické, ale byly tam. Suzumemu jsem to vykládat nemohl a u toho asi tak skončil seznam vlků, se kterými jsem se chtěl takto osobně bavit. Jenna byla teď po ruce a moje mysl ji hned chtěla zneužít.

Poslouchal jsem pozorně příběh o tom, jak se setkala s lidmi. “Jak vypadají?“ Skočil jsem jí během toho do řeči nedočkavě. Nikdy jsem pořádně nevěděl, jak si je představovat. V mé hlavě vypadali jako monstra, ale od reality to mohlo mít hodně daleko.
Zmínila se, že zabila hromadu psů. Nebyl jsem nijaký ochránce zvěře, takže jsem se zvrhle pousmál. Přemýšlel jsem nad tím, zda by to zvládla i dnes. Od doby, co jsem ji znal, mi připadala fyzicky slabší se snahou to dohnat silnými řečmi. Což mi nepřicházelo jako nejlepší nápad, protože dřív nebo později po ní někdo skočí a z toho už se nevykecá. Ale možná to byl jen můj pocit a podceňoval jsem ji. Přeci jen, když jsem ji poprvé uviděl, byla téměř na pokraji smrti. A vypadala, že už je za okrajem. Ale možná jen dramatizuji.
Zmínila sestru. Opět jsem se snažil hledat ve své paměti, pravděpodobně ji již někdy zmínila. Nedokázal jsem si ale vybavit žádné podrobnosti. “Jaká je?“ Zeptal jsem se, abych si udělal lepší představu.
“Temnou znám. Když sem přišel na Silmarion jako mladík, prošel jsem dost smeček,“ pousmál jsem se při vzpomínce na ta „příjemná“ přivítání. “Není to ale to nejpříjemnější místo k životu. Ale to většina odtuší už podle názvu,“ uchechtl jsem se, ale pak se vrátil k vážné tváři. Nechtěl jsem, aby si myslela, že její povídání beru na lehkou váhu.
“Mám pocit, že všichni mizí. Já tu měl sestru. Viděl jsem ji ale jen tak jednou nebo dvakrát. Netušil jsem, kde tu žije, ale ona věděla, kde najít mě. A stejně za mnou nikdy nepřišla. Přišel jsem na to, že je jednodušší žít s tím, že odešla mimo Gallireu. Je to lepší, než si myslet, že je tak blízko a stejně se za mnou nezastaví,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Ale věřím, že tvý sourozenci se určitě zas někdy ukážou,“ povzbudivě jsem se na ni usmál. Ale nemyslel jsem si, že Jenna je zrovna optimista.
Když se Jenna zasmála nad mým „vtipem“, musel jsem se usmívat. Neslyšel jsem její smích často a o to víc mě těšil. “No tak dobrá, no. Jsi v tom lepší než já. Ale to je jen tou praxí,“ ušklíbl jsem se a plácnují ocasem jí jemně vrátil s úsměvem.
“Noo,“ vydal jsem ze sebe zamyšlený zvuk a snažil se si uvědomit, kolik je to zim od doby, co sem se tu objevil. “Teď to bude má 6. zima tady,“ řekl jsem a povzdechl si. “To zní hrozně. 6 let a žádný životní posun,“ hořce jsem se zasmál. “Když sem přišel, měl jsem za to, že v tuto dobu budu král světa. Že mi po boku bude sedět ta nejhezčí vlčice na světě a všichni mě budou obdivovat,“ musel jsem se nad tím zasmát. “Byl jsem debil,“ jinak se to říct nedalo.

Jenna byla Jenna a odpovídala mi se svým klasickým nevrlým tónem, společně se sarkasmem. Ale přes to jsem poznal, že mi očividně prozradila něco osobního, co pro ni mělo osobní hluboký význam. A hlavně něco, co neříká každému na potkání.
Jelikož už jsme na sebe nemuseli řvát a dokonce jsem na ni viděl, prohlížel jsem si ji. “Já lidi nikdy nepotkal, ale musí být strašní. Kdokoliv mi o nich povídal říkal, že jsou to ohavná stvoření,“ otřepal jsem se a chvíli mlčel. Pak jsem se na ni vážně podíval. “Chceš mi o tom říct? Rád si to poslechnu,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. “Ale pokud si to chceš nechat pro sebe, zlobit se nebudu,“ přátelsky jsem ji sledoval.
Netušil jsem, co Jenna opravdu cítí tam uvnitř. Jestli na tom, jak se ke mě chová, není i kousek pravdy. Protože ano, již jsem si na ni zvykl a bral jsem to na lehkou váhu, ale část mě se nedokázala přenést přes ten chlad a přemýšlela nad tím, jak moc to hraje.
Kývl jsem a usmál se. Poděkování a uznání i v takovém lehkém náznaku, mě od ní potěšilo. “To nic, jsem rád, že se cítíš lépe. Navíc – také nejsem fanoušek podobného počasí a hlavně, netuším, kde jsme,“ naprázdno jsem polkl. “Nechci se ztratit a ještě k tomu s tebou, pff,“ ironicky jsem se ušklíbl, ale pak se musel zasmát. Nešlo mi to. Snažit se mluvit podobně jako ona. Stejně jsem měl chuť se jí okamžitě omluvit a říct, že to nemyslím vážně.
Zeptala se mě, zda nemám povinnosti. Naprázdno jsem polkl. “Storm mi řekl, že můžu jít. Viděl, že potřebuji pryč. A zpět se určitě vrátím, jen,“ povzdechl jsem si. “Ještě se mi vracet moc nechce,“ sklopil jsem pohled. Byl tam Suzume a já netušil, jestli jsem připravený na to ho vidět po tom, jak se ke mě choval. A čím déle jsem byl pryč, tím víc jsem si uvědomoval, jak se chová celou dobu.

Vítr byl čím dál horší a k mému znepokojení se k němu přidal i déšť. Nedaleko nás oblohu protnul kužel světla. Zachvěl jsem se při zvuku mohutného hromu. Většinou mi déšť nevadil, byla to jen voda. Taky se před ním dalo lehce schovat. Ale při takovýchto bouřích kapky řezaly snad až do kůže, vítr byl otravný a nejhorší byly právě hromy a blesky. To bylo i reálně nebezpečné a já se toho bál.
Jenna z tohoto počasí taky nebyla dvakrát nadšená. Kdo by taky byl. Byl jsem si tedy tak na 80% jistý tím, že se jí líbit nebude, jelikož komu by se líbilo. Její následné krčení u jednoho z kmenů mi dodalo jistotu, že je normální.
Nechtěl jsem se od ní vzdálit. Nebylo vidět přes kapky a vítr moc daleko a mezi základní pravidla přežití vždy patřilo „držte se pohromadě.“ Proto jsem se přesunul ke kmenu, u kterého se tísnila Jenna a pokusil jsem se tam najít i nějaké místo pro sebe.
“O tom si mi nikdy neřekla,“ křikl jsem na ni přes vítr a podíval se jí do očí. Nebo se o to aspoň pokusil. Ty proudy řezaly do očí. “O řetězech. A věřím, že tohle bych si pamatoval,“ prohlížel jsem si ji možná až moc zaujatě. Byla proto taková, jaká je? Musela vědět, že svých chováním od sebe většinu odežene, než ji stihnou poznat.
“Není Ti zima?“ Zeptal jsem se jí, protože mě byla a dost velká. Z toho důvodu jsem ani nečekal na odpověď a přemýšlel, co s tím udělat. Víc ale než chlad, mě štvaly ty bubnující kapky o můj kožich a neustupující vítr.
K čemu bych tě měl, kdybych tě nikdy nepoužil?
Zavřel jsem oči a pokoušel se soustředit. S těmi všemi rozptylujícími prvky, od kapek deště, přes vítr, k její blízkosti, to bylo těžké. Naštěstí jsem již něco podobného dělal, když jsem byl se Suzumem. Při vzpomínce na něj jsem se zhluboka nadechl a zachvěl. Nechal jsem korunu stromu, aby se dle svých možností sklonila k nám. Větve, ale zároveň i kořeny stromu, u kterého jsme stály, kolem nás pomalu vytvořili jakési vajíčko. Nebylo absolutně nepropustné, stále tudy profukovalo a šlo sem nějaké světlo. Ale déšť, nebo alespoň jeho většina, ustala.
Podíval jsem se na ni a trochu hrdinsky vypjal hruď. Pomohlo to. Posadil jsem se a opatrně ze sebe setřepal vodu. Pak jsem se na ni podíval. “Nevím jak ty, ale já odsud hodlám vylézt až ve chvíli, kdy to přejde, nebo kdy budu umírat hlady,“ usmál jsem se, ale pak se unaveně opřel o stěnu. Nespal jsem již delší dobu a tento počin mě také trochu unavil. Náš úkryt ale nebyl až tak velký, abych se mohl natáhnout a zároveň tím nenarušit osobní prostor Jenny. A netušil jsem, zda je v náladě, kdy bych měl pokoušet jeho narušení.

<- Lúka vlčích makov

Jenna utíkala pryč, až jsem si myslel, že snad chce, abych ji nechal být. To bylo dost možné, ale já nehodlal nechat kamarádku se špatnými pocity samotnou. Věděl jsem dost dobře, jak se cítí. Znal jsem ten pocit.
“Jenno, tak to není. Taky se mi tohle stalo, vždyť to víš. Moje smečka se rozpadla a dobře si pamatuji, jak to bolelo. Byl jsem dlouho sám, cítil jsem se zrazený. Ale nepomohlo nic, jen to se s tím smířit. Přenesl jsem se přes to a pohnul jsem se dál. Pak mi bylo lépe, s vámi. U vás,“ trhlina v mém „pohnout se dál“ byla ta, že jsem se pak na ně vykašlal kvůli tomu, že se Borůvková smečka dala zase dohromady. “Ano. Možná už to nebude nikdy takové, jako doposud. Ale musíš to zkusit,“ pohodil jsem ocasem. “Nemůžeš to se všemi prostě vzdát, to ti nedovolím,“ řekl jsem pevně.
Všiml jsem si, jak se najednou Jenna málem skácela. Mohl za to nejspíše ten silný vítr. Se mnou to až tolik neházelo, byl jsem lépe živen, ale i tak to bylo velmi nepříjemné. Zrychlil jsem krok, abych jí byl po boku, kdyby jí to snad odfouklo.
“Pořád jsou vlci, kteří tě mají rádi. Jen už nejsou pod jednou smečkou,“ snažil jsem se přeřvat vítr.

-> Les stratených duší

Na tomto rozmanitém světě je sice každý jiný, ale typů osobnosti zas tolik není. A i když se každý v něčem lišíme, něčím jsme si podobní. A tato vlčice oplývala typem, který jsem vůbec nemusel. Jenna byla již na pohled slabší než ona, ale tato vlčice si ještě pomohla magií k tomu, aby ji spoutala. Normálně bych řekl, že přesně k tomuhle magie jsou a je to dobře. Ale dnes ne. Mohlo jí dojít, že Jenna po ní nestartuje ze zábavy, ale z bolesti. To by ale právě tato vlčice nesměla být toho typu osobnosti, aby si potřebovala něco dokazovat na druhých. Jen jsem se napnul a sledoval ji. “Pokud se takto chováš běžně, lituji tvé smečky,“ odsekl jsem. Nedokázal jsem si představit, že by se takto choval Storm. Ano, uměl být pěkně nepříjemný k tulákům, ale nehodil si na nich své ego.
Jenna obvinila mě z toho, že jsem to věděl. “Ale to vůbec není pravda! Já jsem na to přišel až tady, netušil jsem, jak to s lesem je,“ přiběhl jsem k ní, abych ji zastavil na druhém území. “Je mi to moc líto,“ sledoval jsem ji a přemýšlel, jak ji ukonejšit.

//Rychlý odpad z mobilu, jedu teď zase na týden pryč.
-> Náhorná plošina

1) 5 křišťálů
2) 5 x příspěvek = 50 oblázků
6) Výjimečná perlička = 5 květin (BluebeRRy)

Vrátím se do lesa brzy a jsem pro lov. Čas si najdu, přeci jen je to jen chvíle. :)

//Středozemní pláň

Už ve chvíli, kdy jsem na toto území vkročil, bylo patrné, že něco není v pořádku. Když jsem zde ještě žil, pach smečky byl cítit velmi silně. Cora se o to starala a Neon byl takový puntičkář. Navíc máky zde již nevypadali tak krásně, jako když byly pod jeho velením. Každý, kdo sem vstoupil cítil, že tohle je pach smečky. Její území.
Ale teď?
Byla zde jen malá téměř neexistující stopa po tom, že kdysi hranice udržována byla. Zavřel jsem oči. Hluboký nádech, výdech. Oční víčka jsem pevně stiskl k sobě. Prosím, ještě chvíli vydržte. Protože až je otevřu, vím, že budu muset čelit Jenně. Ucítil jsem lítost spojenou s tím, že ji to bude bolet. Zadržel jsem dech a snažil se vymyslet způsob, jak jí to říct. Taky se v mé hlavě objevily nápady typu, že to je jen toto místo a Zlatavý les pořád žije. Co kdybych prostě nevydechl? Ale plíce mě donutili se znovu nadechnout. Donutili mě žít.
Otevřel jsem oči. Jenna se díky náskoku již stihla rozběhnout za dvěma vlky, kteří na toto území nepatřili. Netušil jsem, zda jí to nedošlo, ale spíše stále chtěla mít víru. Zhluboka jsem se nadechl a rozběhl se za ní s tím, že ji zastavím, než udělá nějakou blbost. Ale byla to Jenna, takže jsem to samozřejmě nestihl.
Ani jednoho z přítomných vlků jsem neznal. Vlčice byla cítit velmi silným pachem jiné smečky, takovým, který jsem si nedokázal s nikým spojit. Nejspíše byla výše postavená, možná až alfa. To došlo i Jenně, alespoň podle toho, co řekla. Povzdechl jsem si a pokusil se alespoň napřímit, abych jí dělal nějaké křoví a ta vlčice po ní hned neskočila. Já bych to udělal, kdyby se chovala takhle a neznal jsem ji.
A ten vlk? Nejspíše tulák. Nic zajímavého, ale na zádech měl křídla. Naklonil jsem hlavu na stranu a chvíli si jej užasle prohlížel. Spíš jsem ale přemýšlel nad tím, jak těžké musí být.
Jenna vypadala oproti oběda dost bídně. Nebyla úplně ochranářský typ. Já se snažil tvářit tak nějak tvrďácky, přeci jen jsem byl kdysi ochránce této smečky a nyní dokonce i smečky Borůvkové. Takže jsem v tom asi dobrý. Napadlo mě, ale nepousmál jsem se. Předtucha toho, jak najdeme opuštěný Zlatavý les mě tížila. Protože Jennu to raní. I když to třeba nedá najevo. A teď ještě byla na této sebevražedné misi.
Otočil jsem hlavu k zlatavému lesu a zavřel oči. Pokusil jsem se pomocí magie myšlenek zjistit, zda tam někdo je. Nebylo to nejjednodušší, ale přeci jen jsem ji měl dost vytrénovanou. A k mému děsu tam byli vlci, kteří tam nepatřili. Takže ani srdce Zlatavé smečky nebylo uchráněno. A Cora? Ta tam nebyla.
Vrátil jsem se zpět do reality a koukl na Jennu s lítostí v očích. “Jenno,“ oslovil jsem ji tiše a konejšivě. Musela se uklidnit. Musela pochopit.

// <- Medvedia rieka

Tailla se najednou vydala směrem, kterým jsme určitě neměli jít. Zastavil jsem se a sledoval, kam to jde. Nějaká bílá vlčice očividně zaujala její pozornost a začali si spolu štěbetat. Otráveně jsem si odfrkl a pokračoval za Jennou. Ona zamířila rovnou na území, které patřilo k mé bývalé smečce. Na chvíli jsem zaváhal a sledoval ji, jak se vzdaluje. Ano, bál jsem se Cory. Pak jsem si ale řekl, že nemám moc co ztratit. A rozběhl jsem se za ní i tak.
“To je mi úroveň, ani na mě nepočkáš a ta druhá se na nás prostě vykašle,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a vběhl na místo, co přinášelo spoustu vzpomínek.

-> Lúka vlčích makov

Jenna mě uhodila svým ocasem do obličeje. Automaticky jsem se po ní ohnal. Samozřejmě mě to nijak extra nebolelo, to by se musela snažit více, ale ani mě tím nepotěšila. Nebyl jsem rád, když byl můj obličej takhle konfrontován. “Tohle jsem si nezasloužil, Jennisko,“ zaprotestoval jsem a pánví do ní mírně žďuchl. Musel jsem se zasmát. Ona se ale nesmála. Z nějakého důvodu měla jen špatnou a protivnou náladu. Snažil jsem se jí ji zlepšit, ale zdálo se, že to spíš zhoršuji.
“Strašpytel? Ale, ale. Jak se mi můžeš divit? Když jsem ji viděl naposled, neudržela se a padl pod ní celý nevinný strom. Vybouchla. A já jsem také hořlavý a dokud budu, nemám v zájmu riskovat svoji srst,“ pohodil jsem hlavou. “Ále – můžeš mi u ní vyjednat mír. Už je to dlouho, ne? Mohla se přes to už přenést. A pokud se mi omluví, přenesu se přes to i já,“ mluvil jsem s nadsázkou, ale myslel jsem to vážně. Cora byla moje dobrá kamarádka a pak mi slovně velmi ublížila.
Tailla můj strach využila a natiskla se na mě. “Abych si ještě nemyslel, že se mě chceš dotýkat,“ ušklíbl jsem se. Když mi ale nabídla tu ochranu, napnul jsem se. “Nepotřebuji ochránit, mám vlastní triky. Problém je ten, že se s Corou nechci prát. To by znamenalo, že bych jí musel také ublížit,“ a to já dělat nechtěl.
Pak ale naopak Tailla ukázala její strach. Zasmál jsem se. “Bojíš se, že budeš sežrána?“ Vždyť sundat medvěda bylo jednodušší, než vlka. Stačilo použít magii. Ale tohle byla ta skvělá věc, co tu všichni uctívali. Nepoužívat magii při střetu s bytostmi, co ji neovládají. To zastupovalo i lovení potravy. Celé je to blbost. Zbytečná námaha a riskování. Taille se prý na posledním lovu něco stalo. Vždyť tomu zvířeti mohla udělat na hlavě vodní kouli a počkat, až se utopí.

// Někam. o.o

Trochu som si dokonca začal robiť starosti, lebo Jenna zrazu vyzerala snad viac ako „Jenna“ než zvyčajně. Povzdechol som si nad tím a důfal, že je všetko dobré. Pak som ale zbadal o chvílu později jej úškrn a mosel som sa zasmát.
“Ale notak, Jenna. Ja stejně viem, ako moc ma lůbíš,“ cvakol som jej zubama těsně u ucha. “Nemóžeš bezo mna žit, tak si prišla do Borůvkového lesa iba kvóli tomu, aby si ma mohla vidiet. A Lucy bola iba zásterka,“ laskovne som ju pohladil ocasom po boku a zasmál sa. Nevediel som, ako na toto bude reagovat.
Dve vlčice, co sa chovali v minulosti, ako že ma nesnáší, tu teď so mnou byli akoby nic. Jedna to dokonca myslela vážně. Aj keď, je fakt, že Jenna možno niekedy taky. A spolu s tímto som si vzpomenul na Coru a na prázdno polkl. “Ak bude na území Cora, asi radšej zůstanu někde dalej. Nepotrebujem ju vidiet,“ no nebola to pravda a musela to počut v mojom hlase. Ja som ju moc chciel vidiet. Mal som ju vždy rád. Ale taky som sa jej poriadne bal.
“Tailla, ty máš aků dobrů náladu. Takto som ťa dlho neviděl,“ zasmál som sa, lebo vždy keď som sa s ňou bavil, vyhrožovala mi, že ma zabije. A to čo raz urobila ve mě pohřbilo všechno, co k něj chovalo akýkoliv respekt alebo úctu. Však nutit partnera si vybrat mezi láskou a pratelstvím není normálne. A doteraz som si myslel, že má Storm na viac.

//Medvedí reka