Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Víš, nemyslel jsem to zle,“ ujistil jsem ho rychle. “Jen někdy sám nevím, jak se vlastně cítím. A nechci to rozebírat s ostatními. Nebo je tím nějak zatěžovat,“ mile jsem se na něj usmál. Nechtěl jsem, aby se kvůli mě cítil nějak špatně.
“To víš, rád si ostatní idealizuji k obrazu svému. Ale takový ti „špatní kluci“ jsou taky zajímaví,“ uchechtl sem se a prohlížel si ho. “Ale pořád se mi těžko věří tomu, že si rváč. Nechceš mi povědět nějakou historku? Třeba ti pak uvěřím,“ vyzval jsem ho s širokým úsměvem.
Od koho bych chtěl slyšel lichotky? Zamyslel jsem se. “Od kohokoliv? Ale určitě od někoho, kdo to myslí upřímně,“ podíval jsem se na něj. “Falešné komplimenty jsou bez cenné. Spíš naopak, jsou zlo,“ neklidně jsem se zavrtěl.

Usnul jsem rychle, nešlo jinak. Po takové době bez spánku. V podstatě jsem odpadl a vzbudil se až za hodně dlouho. Přes to, on ještě spal. Nějakou dobu jsem si ho tiše prohlížel. Vypadal opravdu sladce. Rozhodl jsem se ale, že udělám něco užitečnějšího. Rozešel jsem se kousek od místa, kde ležel a i když mi to dalo práci, tak jsem uchytil dva zajíce. Jednoho pro sebe a jednoho pro něj. Hlad byl velký. Donesl jsem je oba k místu, kde spal a vlastního jsem začal rovnou jíst.

//Řeka Tenebrae
Po mém krátkém výpadku mi zatarasil cestu. To bylo poměrně odvážné a drzé gesto, na druhou stranu bylo fajn vidět, že je se mnou uvolněný. Tázavě jsem se mu podíval do očí. Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Tato otázka mě zahřála u srdce. Musel jsem se usmát a pomalu jsem přikývl. “Nejspíše ano,“ pohodil jsem ocasem a odvrátil pohled. Nechtěl jsem to nijak víc rozebírat. Přeci jen, na tohle jsme se ještě neznali dost dobře. Vědělo to jen pár mých nejbližších. A nebo ten, kdo to viděl v plné parádě.
“Předměty?“ Zopakoval jsem po něm a pokýval hlavou. “Někdy už jsem někoho s touhle magií potkal. Nedokážu ti říct, kdo to byl,“ povzdechl jsem si. “Ale pokud ti nedokáže pomoci smrtelník, určitě ti pomůže jednou sama smrt,“ ušklíbl jsem se. “Navíc – jsi alespoň jiný než ostatní. Mou magii má skoro každý,“ pousmál jsem se. Nevadilo mi to, miloval jsem ji stejně. Byla darem. Ale za jakou cenu?
Pozorně jsem poslouchal jeho monolog o zranění oka. Pokýval jsem hlavou. “Takže už ses přeci jen s někým někdy popral?“ Udělal jsem krok k němu blíž. “Víš, ať ti kdokoliv bude cokoliv říkat, jde hlavně o to, jak se cítíš ty sám,“ usmál jsem se na něj povzbudivě.
“No, já na lichotky nejsem moc zvyklý. Nikdo mi je neskládá. Rád bych někdy nějakou samozřejmě slyšel, ale možná mám tohle už prostě za sebou,“ smířil jsem se s tím, že kolem mě nebude nikdo okouzleně poletovat.
Prošel jsem hlouběji do tohoto temného lesa. Zvláštně to tu páchlo. Zastavil jsem se na místě, kde to vypadalo ideálně. Dost místa, ale zároveň žádný vítr. “Tak co, usadíme se tu na chvíli?“ Zívl jsem si a pomalu lehl. Zavřel jsem oči. “Bude ti vadit když,“ už jsem to ani nedopověděl a odpadl jsem do snu.

Jeho nejisté reakce na mé komplimenty mi dělaly dobře. Samozřejmě, také bych rád z jeho úst slyšel nějakou hezkou poznámku – jak jsem skvělý a úžasný. Ale tohle mě také hřálo na hrudi, protože to znamenalo, že mu nebylo ukradené to, co říkám.
Musel jsem se zasmát, když tak roztomile zavrčel a snažil jsem se netvářit příliš nadšeně. “Třeba,“ tajemně jsem se usmál. “Třeba jsem šílený tajný sériový vrah, co své oběti pojídá,“ olízl jsem si rty. “Třeba jdu až tak daleko, že si vezmu některou z končetin a konzumuji ji, zatímco ještě živí majitel se na to musí dívat,“ před očima se mi zatmělo a zastavil jsem se. Ucítil jsem, jak se někde hluboko ve mě něco zavrtělo ve spánku. Ta temná magie, která do mě byla vsazena. Stiskl jsem zuby pevně k sobě a zamrkal. Zhluboka jsem se nadechl a pak jakoby nic jsem se zase rozešel.
“Jakou magií oplýváš?“ Podíval jsem se mu do očí. Moc vlků s podobnýma jsem neviděl a nebyl jsem si jist, co k tomu přiřadit. Nechtěl jsem hádat, taky to mohli být prostě zlaté oči, které ukrývaly magii nositele. Navíc každé mělo trochu jinou barvu, ale nebral jsem to jako nějaký nedostatek. Naopak, přišlo mi to velmi zajímavé. On ale po chvíli řekl něco o slepotě. Zadíval jsem se na něj s otázkou v očích. “Jestli chceš o tomhle mluvit, rád si vyslechnu, co máš na srdci. Když to takhle načneš, jsem samozřejmě zvědavý. Ale pokud o tom mluvit nechceš, pochopím to. Nejde přeci o nic, co by bořilo svět,“ pohodil jsem ocasem. Vlezlé otázky jsem znal moc dobře. Navíc, slyšel jsem jeho myšlenky a nemohlo mi uniknout, že je rád, že se na to neptám. Nehodlal jsem mu prozradit, že mu vidím do hlavy. Nebylo to schválně, nestál jsem o to. Neměl jsem to rád.
“Áno, velmi rád lichotím, pokud si to někdo zaslouží,“ musel jsem se široce usmát. “Navíc, rád sleduji následné reakce. A ty jsi očividně zneklidněn, což mi dělá dobře,“ jemně jsem ho při chůzi ocasem pohladil po tom jeho – jako by to bylo neúmyslně.
“Jeskyně? Netuším, neznám to tu. Ale něco určitě najdeme a usadíme se někde. Také už by mi přišel vhod odpočinek,“ jako na znamení jsem si trochu zívl.
Přecházel kmen přede mnou a já ho sledoval. Všiml jsem si, že na jednu nohu úplně nedošlapuje. Jakmile jsme se oba dostali bezpečně na druhou stranu řeky, jsem k němu přešel blíž. “Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se starostlivě a rozhlédl se okolo, zda tu není nějaká jeskyně. Nic. Ale pozitivní bylo, že jsem již viděl místo, kde sídlil život.
“Támhle nahoře je cíl naší cesty,“ švihl jsem hlavou směrem k vrcholkům. “Ale první bych se prospal. Támhle je nějaký hustý les, nebude tam foukat a aspoň pocitově tam bude tedy tepleji. A kdyby to nepomohlo, rád tě zahřeju,“ ušklíbl jsem se a aniž bych čekal na odpověď, jsem se tam rozešel.

//Tmavé smrčiny

// Kopretinová louka

“Nó,“ řekl jsem protáhle a přemýšlel, jestli mu mám lhát o tom, že z něj jde vážně strach, a nebo to stočit k nějakému komplimentu o jeho roztomilosti. Chtěl jsem zvolit jak cestu menšího zla, tak tu která ho potěší. Nakonec jsem se sladce usmál. “Ano, ty jsi mě příjemně překvapil. Ne jako bojovník, ale jako,“ zamlaskal jsem při hledání správného slova. “Osoba,“ pohodil jsem ocasem a pokračoval v cestě.
“No ano, to jsem sice řekl, ale kdo ví. Třeba bych se neovládl a touha ochutnat tvé tělo by byla silnější,“ raději jsem se moc nezamýšlel nad tím, co jsem to vlastně právě řekl.
Potěšeně jsem se usmál, když jsem viděl jeho nadšený výraz v reakci na mou magii. Cítil jsem se jako kdybych dokázal fakt něco velkolepého. “Víš, má pro mě silný citový význam. Magie jsou naší niterní součástí. A na její objevování mám ty nejhezčí vzpomínky z dětství. Bylo to něco nového. Teď už ji sice ovládám dobře, ale již v tom není žádné vzrušení z dobrodružství,“ zrychlil jsem trochu tempo, abych se zahřál a sledoval tu rozpouštějící se hranici.
“Jak jsi na tom ty? Otázal jsem se ho. “Co tvé schopnosti?“
“Půl roku?“ Zopakoval jsem s úsměvem. “Tak to máš ještě spoustu co objevovat! Ale teď spolu míříme nepochybně k jednomu z nejkouzelnějších míst. Klidně se spolu můžeme někdy vydat na výpravu i za smrtí. Je sice dost děsná a někdo se od ní už nikdy nevrátí, ale já tam byl už dvakrát a věřím, že bych i tebe uchránil,“ s mou sebejistotou to nemělo moc co dělat, prostě jsem ho chtěl oslňovat i nadále.
“Ale, jak to můžeš vědět? Ty se přeci nemůžeš sledovat a tedy není možné, aby si se stal objektivním hodnotitelem své vlastní sladkosti,“ usmál jsem se a se zájmem si ho prohlížel. “Ale musím říct, že o hodně přicházíš, když se nevidíš,“ netušil jsem, zda jsou tyto řeči vůbec vhodné. Šance že je na tom stejně jako já, nebyla podle mých zkušeností moc vysoká. Za celou dobu mé existence jsem potkal jen Visiona – který pak někam zmizel. A pak ještě Suzumeho – který si ovšem mou existenci nezasloužil. Ne po tom, jak se choval naposledy a pak někam zmizel.
Slunce se schovalo a mi museli pokračovat i v noci. Vítr zesílil na nepříjemnou hranici. “Musím uznat, že tohle počasí není nejvhodnější na průzkum,“ povzdechl jsem si. “Ale přináší to úplně nový význam tomu, ne? S větším množstvím adrenalinu,“ poskočil jsem na místě.
Došli jsme až k řece. Nespokojeně jsem se zastavil. Nešlo ji přebrodit, rozhodně ne v tomto počasí. Na druhé straně by se z nás staly rampouchy. Rozhlédl jsem se okolo sebe. “Budeme to muset někde přejít, možná níž po směru bude lepší šance,“ pohodil jsem hlavou tím směrem a pomalu se jím rozešel. Byl jsem vděčný za to, že alespoň nesněžilo. I když vítr nepříjemně řezal do očí.
Po nějaké době cesty jsem zahlédl stromy spadané přes řeku. Byli jsme teď dost blízko tomu smečkovému lesu, ale nebylo zde jiné řešení. Přešel jsem kmenům blíže. “Tak co, chceš jít první, nebo mám jít já?“ Povzbudivě jsem se na něj usmál. Nebyl jsem zrovna hrdina, jen jsem prostě neměl moc strach ze smrti.

// Ohnivé jezero

“Popravdě, neperu se moc rád. Ale něco mě nutilo to udělat,“ přes to, jak hloupě to znělo, to byla pravda. Mé vzpomínky okolo všeho z té doby byly dost zamlžené. “Předtím jsem potkal takovou divnou,“ zasekl jsem se a zamlaskal. Netušil jsem, jak to stvoření popsat. “Něco. Představilo se to jako Válenda a do celé skupiny, se kterou jsem tam přišel, to přineslo jistý pocit sounáležitosti a touhy po vítězství,“ pohodil jsem ocasem. “Asi nějaká magie. Někdy mám pocit, že už mě tady nic nedokáže opravdu překvapit,“ povzdechl jsem si.
Koukl jsem po jeho jazyku, který na mě vyplázl. Cvakl jsem jen na oko zuby. “Abych ti ho neukousl,“ provokativně jsem se ušklíbl.
Když jsme vešli na louku, pohyb byl poněkud složitější. Sice již nesněžilo, ale sněhová pokrývka se díky chladu držela. Byl jsem rád za své chlupy a normální vrstvu podkožního tuku. Také má magie ohně mi dost usnadňovala existenci, jelikož jsem si mohl jemně ohřívat kožich. Koukl jsem po něm. “Opravdu ti není zima?“ Zeptal jsem se znovu starostlivě a pak koukl na zem před námi. Nešlo ani až tolik o to, že by mi vadilo brodění. Spíš jsem se chtěl vytahovat. Přivřel jsem oči a nechal sníh před námi, aby se pomocí tepla rozpustil. Jak jsme postupovali kupředu, před námi se objevoval chodníček. Široce jsem se usmál. Moc mě to nevyčerpávalo a chtěl jsem vypadat jako pravý hrdina. Ohromit princeznu po mém boku.
Vypadal, že s mými myšlenkami poměrně souhlasí. To se mi líbilo. Měl jsem rád, když ostatní věděli, co je dobré. “Je to hodně smutné, ale bohužel je to součástí existence mnoha jedinců. Zbabělost,“ pousmál jsem se. “Naštěstí jsou pořád takový, co nemají ve zvyku si jen stěžovat,“ prohlédl jsem si ho. “A každý se musí smířit s tím, že ostatní už se nezmění. Hloupost je věčná,“ a nekonečná. I kdybych byl sebechytřejší, nepodařilo by se mi přechytračit blbost některých jedinců.
“Bude to 6 let,“ řekl jsem po chvíli zamyšlení a úsměv mi trochu poklesl. Měl jsem pocit, jako bych tu za tu dobu téměř nic nedokázal. “A co ty, jak dlouho tu jsi? Vypadáš mlaďounce, to je sladké,“ podíval jsem se do jeho medových očí a pak pokračoval dál v cestě.

// Řeka Tenebrae

Budou body navíc za hraní na touchpadu? Je to fakt peklo.

Zpomal. Ty dáváš nováčka na úroveň nejvyšší a hráče, kteří jsou tu už X let vůbec nebereš v úvahu. Proč by se tu měl někdo 6 let snažit na určitém systému, když se potom úplně změní a na stejnou úroveň se dostane kdokoliv během pár měsíců? Opravdu v tom nevidíš tu nesmyslnost?
Chápu, je to demotivující naskočit do rozjetého vlaku, kde jsou někteří velmi vysoko. Ale takhle je to všude. Když nastoupíš do práce, taky nemůžeš očekávat, že z tebe během půl roku bude šéf, jen protože to fakt moc chceš. Musíš se k tomu dlouholetou zkušeností dopracovat, stejně jak se k tomu musel nějak dopracovat ten, co je na vysoké úrovni teď.
A tady to není tak, že by byli tak obrovské propasti. Jsou tady v podstatě „vrstvy“, které jsou si sobě rovny. A pokud chceš tak hrozně ve hře používat všechny ty vychytávky, tak si hold najdeš spoluhráče, který je na stejné úrovni jako ty. Nebo je slabší, silnější. Podle toho, kam chceš svou hru posunout.
Pořád ale myslete na to, že tohle vše je jen bonus k té hře, která zde je. Je to o hraní a pokud jste tu půl roku, určitě ještě máte daleko víc co prozkoumávat, než lidi co jsou tady X let – ty mají právo si stěžovat, že chtějí nějaké větší vzrůšo, než jen si povídat.
Já osobně tu budu 6. rokem a nikdy mě ani nenapadlo si jít stěžovat, že někdo má v profilu víc věcí jak já. A přála bych vám zažít dobu, kdy se čekalo třeba měsíc jen na odpověď u registrace.
Pokud teď brečíte kvůli takovéto hlouposti, asi jste na špatné hře. Možnost si zvedat věci v profilu vám dá skoro jakákoliv hra – a mimochodem – v jakékoliv hře jste na začátku prostě slabí. Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti s realitou – ale tak to prostě je.

Všiml jsem si, že jeho úsměv působil poněkud nejistě. Olízl jsem si čumák, abych vyplnil chvíli ticha a přemýšlel, jak zachránit tuto situaci. “Víš, nemusíš se mě bát,“ široce jsem se usmál. Bylo mi jasné, že přesně tohle by řekl každý, koho by jste se měli hodně bát – ale já to myslel upřímně.
“Už jsem měl možnost ti ukousnout ouška a nevyužil jsem toho. Tak proč bych to dělal teď?“ Pohodil jsem rameny.
Zeptal se, zda věřím na osud. Skepticky jsem se trochu zamračil, ale pak se zas usmál. Osud? Co to vlastně je. “Já si myslím, že osud vymysleli ti, kteří chtěli mít něco, na co by mohli svalit vinu za vlastní nedostatky. Snad každá víra se opírá o tohle, ne? O nějakou naději toho, že jednou bude líp. A zároveň o manipulaci s ostatními,“ pohodil jsem trochu rozhořčeně ocasem. “Já věřím tomu, že jsem. A možná někdy musíš párkrát umřít, aby si opravdu byl. Věřím v to, že po smrti něco je dál. Nějaký další život, nebo něco podobného. Ale věřím taky tomu, že odpovědnost za vlastní život nese každý sám. Nemá cenu čekat na to, že k tobě něco přivane štěstí, no ne?“ Pousmál jsem se nejistě a koukl někam do prázdna, s doznívající myšlenkou v hlavě. Pak jsem se ale podíval na něj a pečlivě ho sjel pohledem. Štěstí musíš hledat.
“Nejsem si úplně jist přesnou polohou,“ otočil jsem se jedním směrem. “Ale myslím, že by to mělo být někde za tím lesem. Když ne, tak se alespoň projdeme?“ Usmál jsem se na něj.
Celý se rozkoktal, bylo to roztomilé a musel jsem se usmát. “Já vím, že to zvládneš. Ale využít šanci jsem musel,“ pohodil jsem rameny a ušklíbl se. Nemělo cenu mu něco namlouvat. A rád jsem sledoval, jak ho přivádím do rozpaků. Se Suzumem tohle už nešlo.
“Tak pojďme,“ rozešel jsem se směrem k louce. Šlo by to střihnout rovně, ale z toho lesa to táhlo smečkou a já neměl chuť řešit něco podobného, jako „proč si tady.“

//Kopretinová louka

Já přemýšlím nad tím, proč se pořád řeší to, kdo má kolik magií a hvězdiček u vlastností, když to stejně skoro nevyužíváte.
Jasný, jsou tu lidi, kteří do své hry hodně zapojují magie. Ale co mám zkušenosti, tak většina hráčů to stejně nijak extra nepoužívá. Je to jen taková věc „navíc“, která by měla sloužit k potěše a ne k frustraci.
A pokud jde o vlastnosti, to samé – jak často to reálně využijete? Území na souboje jsou tu chvilku a kromě nich se tu stejně skoro vůbec nebojuje. Opravdu tolik záleží na tom, kolik .png souborů máte v profilu? Je přeci jasné, že pokud je tu někdo třeba 5 let, tak bude asi někde jinde, než někdo kdo je tu měsíc. A kdyby ta vzdálenost šla hned překonat, jaký by pak byl smysl toho, že je tu někdo dlouho? A měla by ta vzdálenost vůbec jít překonat? Spíš by si měli stěžovat vlci, co jsou na maximálních hodnotách, že už nemají kam se posouvat.
Pokud nejste schopni se smířit s tím, že váš vlk neporazí každého jednou ranou, tak smůla. Já osobně souhlasím s tím, aby bylo složité vlka dostat na maximální hodnoty. Protože takhle aspoň budou rozdíly mezi vlky a posune to někam hru. Pokud budou všichni stejně silní a nejlepšejší, tak k čemu to vůbec budeme mít? Ty hvězdy v tu chvíli budou mít stejnou hodnotu, jako kdyby tam žádné nebyly.

Chtěl jsem si před tímto tvorem zachovat vážnou tvář a říct mu, že ten vtip s mým jménem není vůbec vtipný – ale nešlo to. Rád jsem ho viděl a měl jsem díky tomu dobrou náladu. Také kvůli tomu jsem se prostě musel uvolněně zasmát. “Hezky se chovej slušně, nebo tě donutím litovat toho, že si mě kdy poznal,“ odmlčel jsem se. “Ale to bych se musel hodně snažit, protože toho nelituje nikdo,“ zasmál jsem se dost uměle, aby bylo poznat, že tuto egoistickou poznámku rozhodně nemyslím vážně.
“Nesledoval jsem tě. V tom případě to bude už jedině osud, když ne náhoda,“ zasněně jsem se koukl na vycházející slunce a pak jsem se ušklíbl. Na osud jsem nevěřil, ale přeci jen jsem v některých chvílích cítil jisté pochybnosti. Třeba když jsem ho teď znovu potkal. Nebo to, že mezi životem a smrtí je něco víc. Protože oba dva jsou zhmotněni tady mezi námi.
“Nechceš se mnou navštívit Života?“ Napadlo mě při těchto úvahách. Chtěl jsem tam už dlouho a teď konečně byla možnost.
“Hm, chceš snad, abych tě zahřál?“ Zeptal jsem se vážně a mrkl na něj. Netušil jsem, jakou odpověď chci slyšet. Ale notak, nelži sám sobě. Moc dobře víš, co chceš slyšet za odpověď. Jak rád bys zkoumal meandry jeho těla. Jen si to nechceš přiznat, protože je jen jeden vlk, kterého bys měl v této chvíli zahřívat. A na toho kašleš. Stejně jako na svou smečku. Trochu jsem se nechal unést myšlenkami a raději jsem vstal.
“Pohyb nás zahřeje a ty kopce jsou odsud kousek, co si pamatuji,“ udělal jsem k němu pár kroků blíž. “Nebo tě mám zahřát jinak?“

// Středozemní pláň

Ze středozemní pláně k jezeru. Cesta byla rovná, věděl jsem kde nezahnout. A tak jsem byl zcela obklopen tmou, ztracen v myšlenkách. Vzpomínkách. Nejasných představách, projekcí fantazií na vnitřních stranách víček. Pak jsem ale periferně zahlédl tělo, první jsem ho nevnímal, pak jsem se ale přeci jen vrátil z cizí říše a upnul na něj zrak. Musel jsem se usmát, byla to náhoda? Netušil jsem. To na co sem myslel, se tu zhmotnilo. Kus ode mě ležel můj soupeř. Kdybych chtěl pokračovat ve vyhraném boji, mohl jsem ho odstranit rychle. Což bych mohl ale kdykoliv a nejspíš s kýmkoliv. Mohl jsem z něj udělat hořící pochodeň a pak jeho mrtvé, do zlatova upečené tělo donutit, aby se samo zkonzumovalo. Moje magie vzkříšení mi tuhle skvělou zábavu pro celou rodinu dokázala zprostředkovat. Ale dnes jsem neměl moc na podobné vtípky náladu. A taky jedna má část, která nebyla prolezlá touhle temnou magií, musela uznat, že by byla jeho kožichu velká škoda.
“Héj, xichte,“ zavolal jsem na něj. Tohle bylo oslovení, které jsem k němu použil jako první, když jsem ho chtěl vyprovokovat k boji. Když mi pak ale prozradil své jméno, sám jsem mu řekl, že je krásné. Nebyl jsem moc konfliktní typ, když šlo o mladé hezké stvoření.
“Tomu říkám náhoda, copak tu tak poleháváš? Není ti chladno?“ Lehl jsem si ovšem naproti něj – bral jsem jako samozřejmost, že mu to nebude vadit. Tohle nebylo jeho místo, ale veřejný prostor. Také jsem odmítal přemýšlet nad každou věcí, co v jeho přítomnosti provedu. Nad etiketou a podobně. Nebudu se přeci vším užírat, nejsem kanibal.

//Vesnička

Konečně jako bych pocítil, že celé to šílenství odchází a já se mohu svobodně nadechnout. Moje mysl už byla zase moje a žádná šílená Válenda ji neovlivňovala. Necítil jsem potřebu se s nikým prát ani se vrhat do vody. Společně s tím ale přišlo to, že moje mysl byla jakoby zamlžena a já si nebyl schopen vybavit všechny detaily toho, co jsem za poslední dobu všechno dělal. Přes to jsem ale nezapomněl na toho vlka, se kterým jsem sváděl souboj. Teda, pokud se tak tomu dalo vůbec říkat. Z mé strany tam bylo víc erotického napětí, než nějakého bojovného. Nok měl momentálně více prostoru v mé hlavě, než Suzume. Toho jsem už neviděl celou věčnost a zazlíval jsem mu to, i když to byla samozřejmě stejným dílem i má chyba. I když to on na mě naposled vybalil tu hrozně příjemnou sprchu informací, jak stojím za hovno.
Vlci se pomalu začali rozcházet z této přeplněné oblasti a jelikož jsem se zde už nechtěl zdržovat, přidal jsem se k tomu davu a odešel také. Zjevil jsem se na středozemní pláni, kde jsem také naposled tento svět „opustil.“ Když jsem se ale nyní otočil, jako by tato vesnice nikdy neexistovala. Bez většího zaujetí jsem se rozešel směrem k nejbližšímu jezeru. Chtěl jsem se umýt, dát si šlofíka a pak se s velkou parádou vrátit do lesa. Věřil jsem, že mi Storm nebude zazlívat, že jsem byl pryč. Přeci jen jsem ho tam viděl i s Taillou také.

// Ohnivé jezero

Taky bych hlasovala za Brno. :)

Hlásím se

// Mušličková pláž

Byl jsem přesvědčen o tom, že se dostanu až za Suzumem a všechno na něj vysypu. A pak budu mít klid. Ano, určitě bych byl poté smutný, ale následně by mělo dojít k uvolnění. Dokonce jsem kvůli tomu nechal Jennu tam, kde byla. Což znamenalo hodně, protože to byla Jenna. A s Jennou mi bylo dobře. Přes to jsem měl nyní na mysli představu vlastního osvobození, ta mi ale moc dlouho nevydržela, jelikož jsem po cestě narazil na početnou skupinu vlků, kteří vypadali, že se druží, ale chybí jim někdo červený. Nemohl jsem je nechat tak strádat. Navíc moje zvědavá povaha zaslechla část rozhovoru před tím, než jsem se k nim reálně přidal.
“Zdravím Vás, já jsem Blueberry. Zaslechl jsem – Logan, Maple, Izar,“ podíval jsem se na poslední vlčici. “Což znamená, že bych rád slyšel i tvé jméno,“ mohl jsem působit drze, ale snažil jsem se jen být společenský.
“Také nejsem žádné slavné krve, ale jsem si dost jistý tím, že nějakou mám. A to stačí,“ nechápal jsem, proč by se měl někdo ohánět svým rodem. Ten nás přeci nedefinuje.
Otočil jsem hlavu směrem k Středozemní pláni. Vypadalo to, že se to tak nějak davuje. Spousta vlků a ruch. I tato skupina pro mě nových tváří o tom hovořila. “Mohu se k vám přidat? Rád bych také zjistil, co tento nezvyklý ruch znamená,“ protáhl jsem se a bez dalších slov se rozešel tím směrem. Doufal jsem, že mě budou následovat. Nechtěl jsem jít sám.
“Slyšel jsem, že tam chcete jít, takže to už nezapřete.“

// Vesnička – přes Středozemní pláň