Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já přemýšlím nad tím, proč se pořád řeší to, kdo má kolik magií a hvězdiček u vlastností, když to stejně skoro nevyužíváte.
Jasný, jsou tu lidi, kteří do své hry hodně zapojují magie. Ale co mám zkušenosti, tak většina hráčů to stejně nijak extra nepoužívá. Je to jen taková věc „navíc“, která by měla sloužit k potěše a ne k frustraci.
A pokud jde o vlastnosti, to samé – jak často to reálně využijete? Území na souboje jsou tu chvilku a kromě nich se tu stejně skoro vůbec nebojuje. Opravdu tolik záleží na tom, kolik .png souborů máte v profilu? Je přeci jasné, že pokud je tu někdo třeba 5 let, tak bude asi někde jinde, než někdo kdo je tu měsíc. A kdyby ta vzdálenost šla hned překonat, jaký by pak byl smysl toho, že je tu někdo dlouho? A měla by ta vzdálenost vůbec jít překonat? Spíš by si měli stěžovat vlci, co jsou na maximálních hodnotách, že už nemají kam se posouvat.
Pokud nejste schopni se smířit s tím, že váš vlk neporazí každého jednou ranou, tak smůla. Já osobně souhlasím s tím, aby bylo složité vlka dostat na maximální hodnoty. Protože takhle aspoň budou rozdíly mezi vlky a posune to někam hru. Pokud budou všichni stejně silní a nejlepšejší, tak k čemu to vůbec budeme mít? Ty hvězdy v tu chvíli budou mít stejnou hodnotu, jako kdyby tam žádné nebyly.

Chtěl jsem si před tímto tvorem zachovat vážnou tvář a říct mu, že ten vtip s mým jménem není vůbec vtipný – ale nešlo to. Rád jsem ho viděl a měl jsem díky tomu dobrou náladu. Také kvůli tomu jsem se prostě musel uvolněně zasmát. “Hezky se chovej slušně, nebo tě donutím litovat toho, že si mě kdy poznal,“ odmlčel jsem se. “Ale to bych se musel hodně snažit, protože toho nelituje nikdo,“ zasmál jsem se dost uměle, aby bylo poznat, že tuto egoistickou poznámku rozhodně nemyslím vážně.
“Nesledoval jsem tě. V tom případě to bude už jedině osud, když ne náhoda,“ zasněně jsem se koukl na vycházející slunce a pak jsem se ušklíbl. Na osud jsem nevěřil, ale přeci jen jsem v některých chvílích cítil jisté pochybnosti. Třeba když jsem ho teď znovu potkal. Nebo to, že mezi životem a smrtí je něco víc. Protože oba dva jsou zhmotněni tady mezi námi.
“Nechceš se mnou navštívit Života?“ Napadlo mě při těchto úvahách. Chtěl jsem tam už dlouho a teď konečně byla možnost.
“Hm, chceš snad, abych tě zahřál?“ Zeptal jsem se vážně a mrkl na něj. Netušil jsem, jakou odpověď chci slyšet. Ale notak, nelži sám sobě. Moc dobře víš, co chceš slyšet za odpověď. Jak rád bys zkoumal meandry jeho těla. Jen si to nechceš přiznat, protože je jen jeden vlk, kterého bys měl v této chvíli zahřívat. A na toho kašleš. Stejně jako na svou smečku. Trochu jsem se nechal unést myšlenkami a raději jsem vstal.
“Pohyb nás zahřeje a ty kopce jsou odsud kousek, co si pamatuji,“ udělal jsem k němu pár kroků blíž. “Nebo tě mám zahřát jinak?“

// Středozemní pláň

Ze středozemní pláně k jezeru. Cesta byla rovná, věděl jsem kde nezahnout. A tak jsem byl zcela obklopen tmou, ztracen v myšlenkách. Vzpomínkách. Nejasných představách, projekcí fantazií na vnitřních stranách víček. Pak jsem ale periferně zahlédl tělo, první jsem ho nevnímal, pak jsem se ale přeci jen vrátil z cizí říše a upnul na něj zrak. Musel jsem se usmát, byla to náhoda? Netušil jsem. To na co sem myslel, se tu zhmotnilo. Kus ode mě ležel můj soupeř. Kdybych chtěl pokračovat ve vyhraném boji, mohl jsem ho odstranit rychle. Což bych mohl ale kdykoliv a nejspíš s kýmkoliv. Mohl jsem z něj udělat hořící pochodeň a pak jeho mrtvé, do zlatova upečené tělo donutit, aby se samo zkonzumovalo. Moje magie vzkříšení mi tuhle skvělou zábavu pro celou rodinu dokázala zprostředkovat. Ale dnes jsem neměl moc na podobné vtípky náladu. A taky jedna má část, která nebyla prolezlá touhle temnou magií, musela uznat, že by byla jeho kožichu velká škoda.
“Héj, xichte,“ zavolal jsem na něj. Tohle bylo oslovení, které jsem k němu použil jako první, když jsem ho chtěl vyprovokovat k boji. Když mi pak ale prozradil své jméno, sám jsem mu řekl, že je krásné. Nebyl jsem moc konfliktní typ, když šlo o mladé hezké stvoření.
“Tomu říkám náhoda, copak tu tak poleháváš? Není ti chladno?“ Lehl jsem si ovšem naproti něj – bral jsem jako samozřejmost, že mu to nebude vadit. Tohle nebylo jeho místo, ale veřejný prostor. Také jsem odmítal přemýšlet nad každou věcí, co v jeho přítomnosti provedu. Nad etiketou a podobně. Nebudu se přeci vším užírat, nejsem kanibal.

//Vesnička

Konečně jako bych pocítil, že celé to šílenství odchází a já se mohu svobodně nadechnout. Moje mysl už byla zase moje a žádná šílená Válenda ji neovlivňovala. Necítil jsem potřebu se s nikým prát ani se vrhat do vody. Společně s tím ale přišlo to, že moje mysl byla jakoby zamlžena a já si nebyl schopen vybavit všechny detaily toho, co jsem za poslední dobu všechno dělal. Přes to jsem ale nezapomněl na toho vlka, se kterým jsem sváděl souboj. Teda, pokud se tak tomu dalo vůbec říkat. Z mé strany tam bylo víc erotického napětí, než nějakého bojovného. Nok měl momentálně více prostoru v mé hlavě, než Suzume. Toho jsem už neviděl celou věčnost a zazlíval jsem mu to, i když to byla samozřejmě stejným dílem i má chyba. I když to on na mě naposled vybalil tu hrozně příjemnou sprchu informací, jak stojím za hovno.
Vlci se pomalu začali rozcházet z této přeplněné oblasti a jelikož jsem se zde už nechtěl zdržovat, přidal jsem se k tomu davu a odešel také. Zjevil jsem se na středozemní pláni, kde jsem také naposled tento svět „opustil.“ Když jsem se ale nyní otočil, jako by tato vesnice nikdy neexistovala. Bez většího zaujetí jsem se rozešel směrem k nejbližšímu jezeru. Chtěl jsem se umýt, dát si šlofíka a pak se s velkou parádou vrátit do lesa. Věřil jsem, že mi Storm nebude zazlívat, že jsem byl pryč. Přeci jen jsem ho tam viděl i s Taillou také.

// Ohnivé jezero

Taky bych hlasovala za Brno. :)

Hlásím se

// Mušličková pláž

Byl jsem přesvědčen o tom, že se dostanu až za Suzumem a všechno na něj vysypu. A pak budu mít klid. Ano, určitě bych byl poté smutný, ale následně by mělo dojít k uvolnění. Dokonce jsem kvůli tomu nechal Jennu tam, kde byla. Což znamenalo hodně, protože to byla Jenna. A s Jennou mi bylo dobře. Přes to jsem měl nyní na mysli představu vlastního osvobození, ta mi ale moc dlouho nevydržela, jelikož jsem po cestě narazil na početnou skupinu vlků, kteří vypadali, že se druží, ale chybí jim někdo červený. Nemohl jsem je nechat tak strádat. Navíc moje zvědavá povaha zaslechla část rozhovoru před tím, než jsem se k nim reálně přidal.
“Zdravím Vás, já jsem Blueberry. Zaslechl jsem – Logan, Maple, Izar,“ podíval jsem se na poslední vlčici. “Což znamená, že bych rád slyšel i tvé jméno,“ mohl jsem působit drze, ale snažil jsem se jen být společenský.
“Také nejsem žádné slavné krve, ale jsem si dost jistý tím, že nějakou mám. A to stačí,“ nechápal jsem, proč by se měl někdo ohánět svým rodem. Ten nás přeci nedefinuje.
Otočil jsem hlavu směrem k Středozemní pláni. Vypadalo to, že se to tak nějak davuje. Spousta vlků a ruch. I tato skupina pro mě nových tváří o tom hovořila. “Mohu se k vám přidat? Rád bych také zjistil, co tento nezvyklý ruch znamená,“ protáhl jsem se a bez dalších slov se rozešel tím směrem. Doufal jsem, že mě budou následovat. Nechtěl jsem jít sám.
“Slyšel jsem, že tam chcete jít, takže to už nezapřete.“

// Vesnička – přes Středozemní pláň

Probudil jsem se na tvrdé zemi, oči jsem nechával ale zavřené. Ve vzduchu byl cítit jistý pach zatuchliny a bylo naprosté bezvětří. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem, že ležím mezi listím, prachem a špínou. Svět, ve kterém jsem se nacházel, byl černobílý. Ale ne uměle, reálně. Stromy měli našedlou nezdravou barvu, země byla vyprahlá a tmavá. Nebe bylo plné černých oblak, ze kterých už ale očividně dlouho nepršelo.
Pomalu jsem se zvedl. Netušil jsem, kde jsem, ale celá má existence jako by se točila okolo pocitu, že to musím ukončit. Dostat se pryč z tohoto světa tou nejhorší možnou formou.
Rozešel jsem se po této utopické krajině, abych našel vhodný způsob. Pak jsem si všiml povaleného stromu a jedné ostré větve směřující mým směrem. Kdybych mohl, snad bych se i usmál. Ale tento svět to nedovoloval. Co nejrychleji jsem se rozběhl a břichem naběhl přímo na větev. Ozval se výkřik, ale nebyl z mých úst. Někdo zakřičel nadávku, že mám být zticha. Nikoho jsem ale neviděl. Co je rušilo? Snad se jim nelíbil praskot mé páteře? Rušilo to jejich poklidnou chvíli ticha? Nebo jim bylo nepříjemné, jak jsem sebou začal zmítat, když jsem se snažil z těla vytřepat duši?
Vždyť jsem byl nestvůra, jelikož jsem žádnou duši neměl. Nemohl jsem zemřít. Pomalu jsem se z té větve odpojil. Zamlaskalo to. Podíval jsem se s kamennou tváří směrem dolů. Potřeboval bych zašít. Má kůže mi byla nejspíše moc těsná, proto jsem zkusil tento manévr. Bohužel, nemohl jsem se osvobodit. Ale přineslo to i nějaké výhody. Mohl jsem si na střeva zabrnkat melodii do této prázdné hodiny.
A byl jsem tak smutný z těch tónů a okolní prázdnoty, že jsem se rozhodl vydat se na hřbitov. Když jsem nemohl zemřít, chtěl jsem si alespoň připomenout, jaké to je nežít.


S polekaným zasténáním jsem se probudil. Tento sen nebyl příjemný, ta zvláštní melancholie mě naprosto otupila. Najednou jsem byl tak rád, že vidím Jennu vedle sebe. Ale něco mi také došlo – že nežiji. Stojím na místě, abych se nemusel postavit tváří tvář tomu, kdo mě ukotvil. A to se muselo změnit.
Zvedl jsem se a hlavu otočil k ní. Opatrně jsem do ní drcl. “Jenno, musím se posunout dál. Nezlob se na mě, ale mám teď v sobě jistou motivaci a netuším, jak dlouho vydrží. Velmi brzo tě ale zase najdu, dobře? Uvidíme se brzy,“ řekl jsem, když se probrala. Otřel jsem se ještě čumákem o její záda. Pak jsem se otočil a rozběhl se směrem, kde jsem tušil, že by mohl být Borůvkáč.
// Náhorní plošina

“Proto říkám dobrý v něčem, jako šikovný. Ne dobrý jako – jako dobrý,“ podíval jsem se na ni s otázkou v očích, zda chápe, co myslím. Pak jsem ale kývl na pochopení já jí. Konec tématu.
Uslyšel jsem povzdech a automaticky jsem se od ní odsunul. Zahleděl jsem se do země a zhluboka sem se nadechl. Začínalo mi to tu přerůstat přes hlavu, potřeboval jsem na vzduch. Potřeboval jsem se proběhat, protáhnout a vyspat. Koruny se rozestoupily a já se podíval na oblohu. Stále poprchalo, ale již to nebylo nic, co by se nedalo přežít. Navíc, koruny nás i nadále kryly, již ale svou přirozenou ochranou.
“Rád žiju ve snech. Někdy jsou to nejlepší, co mám,“ usmál jsem se. “Třeba prosním celý život a pak si uvědomím, o kolik jsem přišel,“ zasmál jsem se, i když to moc k smíchu nebylo.
Ucítil jsem pachy několika dalších vlků. Tento les byl poměrně malý, ale oproti tomu vězení, ve kterém jsme byli, to bylo luxusní. “Taky jsem rád někdy sám. Ale nesnáším se cítit osamělý,“ v těch dvou věcech byl velký rozdíl. “Každý někoho potřebuje,“ podíval jsem se na ni stylem „ty taky.“
Jenna souhlasila s přesunem. Rozhodl jsem se jít prostě za nosem, jelikož jsem netušil, odkud jsme přišli. Nějak jsem cítil, že bych se dokázal vrátit do lesa, kdybych chtěl. Ale ještě nebyl správný čas.

// Mušličková pláž

“Na druhou stranu, jsou to asi dobří stopaři. Nejspíše by se tam dřív nebo později dostali,“ nechtěl jsem nikoho obhajovat. Ale vyčítat někomu něco celý život je vyčerpávající. Odpuštění není výhodné jen pro toho, komu odpustíme. Ale i pro nás.
“Vždy jsem lidi podezíral z toho, že zabili jednoho mého velmi dobrého přítele. Ještě ve světě mimo tento. Ta nenávist mě užírá,“ řekl jsem upřímně a napnul jsem se. Chtěl jsem to dostat ze sebe, ale bylo to těžké. A nejhorší bylo, že pravdu už se nikdy nedozvím.
Jenna se tvářila v našem úkrytu spokojeně, což jsem zrovna u ní velmi ocenil. A taky jsem si tím zvyšoval ego, že jsem ji dokázal dovést k tomuto pocitu. Takže moje nadšení bylo z velké části sobecké.
Jenna se po otázce na jizvy pohnula tak, abych je mohl vidět. Bylo zvláštní, že jsem si jich nikdy dřív nevšiml. Nejspíše jsem si ji nikdy tak detailně neprohlížel. Vyvolal jsem malinkou kuličku ohně a přiblížil se s ní k ní, abych na ni viděl, ale tak, aby jí nemohla nic udělat. Když jsem si ty cestičky prohlédl, pomalu jsem zhasl a „nenápadně“ se uvolnil, takže jsme se konečně opravdu dotýkali a ne jen v podstatě. Neměl jsem rád takový ten pocit doteku bez doteku. Kdy cítíte teplo druhého, víte že je děsně blízko a jen čekáte, kdy se dotknete. Snažil jsem dělat, že jsem si toho ani nevšiml, ale stejně jsem po ní hodil okem, jestli náhodou neshledává tento kontakt nepříjemným.
Otřepal jsem se nad představou železa v těle. “Hlavně že si to přežila. Věřím, že tě to posílilo. Ale nepřál bych to nikomu. Tohle zažít,“ přivřel jsem oči. “Ale mít možnost roztrhat pár lidských bestií na malé kousky, nebo jim upalovat oční víčka, to by bylo něco,“ široce jsem se usmál a na chvíli hleděl někam do prázdna. Snad jsem až cítil, jak mi v hrudníku vybuchuje ta temná magie, o kterou jsem se neprosil. Zachvěl jsem se a pevně zavřel oči. Něco takového bych dříve nevypustil z úst.
“No. Jsem moudřejší a poučený, ale blíž k tomu, co jsem si vysnil, ne,“ uchechtl jsem se, ale pak se vrátil k vážné tváři a poslouchal na oplátku její milostné problémy. Na prvního partnera jsem se raději neptal, když jsem zaslechl to jemné zachvění v hlase.
“Měla by si to pustit za hlavu. Protože pokud tě nechává žít takto, tak si tě nezaslouží. Já ti do hlavy nevidím, někomu vyhovuje být sám. Ale – kdo je opravdu šťastný sám?“ Podíval jsem se jí do očí. “Neměla bys být sama,“ zavrtěl jsem hlavou.
Podíval jsem se nahoru a nechal tu barikádu se trochu rozestoupit. Bouře už ustala a zůstal jen déšť.
“Lepší. O dost lepší,“ koukl jsem na ni. “Chceš už jít?“ Podíval jsem se jí do očí. Osobně už mě vše bolelo a chtěl jsem se normálně vyspat, ale na druhou stranu jsem se cítil dobře. S ní.

Pokusil jsem si představit ty dvojnožce podle popisu, který mi Jenna poskytla. Stále to byla ale představa hodně vzdálená realitě s velkou dávkou abstrakce. A přes to jak zvědavý jsem byl, nepřál jsem si je potkat. Až takový dobrodruh jsem nebyl.
“Velké věci určitě. A zlé. Co si pamatuji ještě ze světa mimo Gallireu, lesů bylo kvůli nim čím dál méně. Museli jsme se stěhovat, abychom měli kde žít. Lidé ničili naše domovy, místa kde jsme lovili potravu. Všechno ničili. Naštěstí jsem nikdy žádného nepotkal, ale nebyli daleko,“ zachvěl jsem se nad tím a koukl na ni. Srst na krku jí stála. Zhluboka jsem se nadechl a zas vydechl, abych se uklidnil. “Klid. Teď jsme od nich neskutečně daleko,“ usmál jsem se na ni. “Jsi v bezpečí. A když se nad tím budeš rozčilovat, jenom to uškodí tobě,“ věděl jsem, že tohle musí sama vědět, Ale chtěl jsem jí říct něco hezkého a zkusit jí pomoci.
Ucítil jsem, jak se vzduch kolem nás oteplil. Musela to být její práce. Mírně jsem se usmál a spokojeně zamručel. Chtěl jsem něco podobného udělat také, ale už jsem na to neměl energii. “To je příjemné,“ vydechl jsem. Taky nám díky tomu rychleji schly kožichy, což bylo dobře. Vypadali jsme oba hrozně.
“Psa jsem také nikdy nepotkal. Ale jsou to asi jen nedokonalé verze nás samých, takže asi není o co stát,“ pohodil jsem ocasem a zahleděl se na ni. Měla na tváři nějaký zasněný výraz. Musel jsem se zasmát. “Škoda, že ti nemůžu nějakou smečku dotáhnout. Měla by sis s čím hrát,“ uchechtl jsem se. “Třeba bys jednou vypadala i spokojeně,“ rýpl jsem si do ní.
Náš úkryt byl natolik skromný, že tu nebylo moc místa. Vnímal jsem její blízkost dost intenzivně, takže jsem si okamžitě všiml chvíle, kdy se ke mě posunula blíže. Naprázdno jsem polkl, již jsme se dotýkali. Střelil jsem po ní pohledem a mírně se na ni pousmál. Byl jsem rád, že jsem tuto boudu neudělal větší.
“Bailei,“ zopakoval jsem a pak zavrtěl hlavou. “Nepamatuji si ji, ale – měla jizvy kvůli lidem? To jsi pak měla štěstí v neštěstí,“ bez zakrývání toho jsem si ji pečlivě prohlédl. Buď jí jizvy přes kožich nešli vidět, nebo je neměla.
Chtěl jsem říct něco na svou obranu, ale Jenna měla pravdu. A to mě děsilo. “Cítil jsem se s ním dobře, víš? Konečně mě někdo dokázal dostat do starých kolejí. Dřív jsem byl hodně jako on. Bezstarostný, veselý, hravý, roztěkaný. Cítil jsem se mladší a dobře. Bohužel, došlo mi pozdě, že něco takového už teď nehledám. Mám pro něj pocity, ale to nestačí. Už hledám někoho, kdo by byl víc jako já. Rozumnější. A s kým bych se mohl usadit,“ ušklíbl jsem se nad tím. “Možná zním jak z nějakého trapného příběhu, ale tak to teď cítím. Již jsem starý dost na to, žít v klidu a s někým,“ myšlenkami jsem se dostal do naší smečky a k těm drobkům od Aranel. “A hlavně jednu věc mi nikdy nebude moci dát. Vždy jsem chtěl mít vlčata. Myslel jsem si, že to kvůli němu dokážu překonat. Ale on je ještě někde jinde. Měl by si najít někoho, kdo bude víc jako on,“ povzdechl jsem si. Nechtěl jsem ji tím zatěžovat, ale neměl jsem to komu říct. Se Stormem se o tomto bavit mi nebylo úplně příjemné, protože jsem měl jisté pocity i pro něj. Sice jen platonické, ale byly tam. Suzumemu jsem to vykládat nemohl a u toho asi tak skončil seznam vlků, se kterými jsem se chtěl takto osobně bavit. Jenna byla teď po ruce a moje mysl ji hned chtěla zneužít.

Poslouchal jsem pozorně příběh o tom, jak se setkala s lidmi. “Jak vypadají?“ Skočil jsem jí během toho do řeči nedočkavě. Nikdy jsem pořádně nevěděl, jak si je představovat. V mé hlavě vypadali jako monstra, ale od reality to mohlo mít hodně daleko.
Zmínila se, že zabila hromadu psů. Nebyl jsem nijaký ochránce zvěře, takže jsem se zvrhle pousmál. Přemýšlel jsem nad tím, zda by to zvládla i dnes. Od doby, co jsem ji znal, mi připadala fyzicky slabší se snahou to dohnat silnými řečmi. Což mi nepřicházelo jako nejlepší nápad, protože dřív nebo později po ní někdo skočí a z toho už se nevykecá. Ale možná to byl jen můj pocit a podceňoval jsem ji. Přeci jen, když jsem ji poprvé uviděl, byla téměř na pokraji smrti. A vypadala, že už je za okrajem. Ale možná jen dramatizuji.
Zmínila sestru. Opět jsem se snažil hledat ve své paměti, pravděpodobně ji již někdy zmínila. Nedokázal jsem si ale vybavit žádné podrobnosti. “Jaká je?“ Zeptal jsem se, abych si udělal lepší představu.
“Temnou znám. Když sem přišel na Silmarion jako mladík, prošel jsem dost smeček,“ pousmál jsem se při vzpomínce na ta „příjemná“ přivítání. “Není to ale to nejpříjemnější místo k životu. Ale to většina odtuší už podle názvu,“ uchechtl jsem se, ale pak se vrátil k vážné tváři. Nechtěl jsem, aby si myslela, že její povídání beru na lehkou váhu.
“Mám pocit, že všichni mizí. Já tu měl sestru. Viděl jsem ji ale jen tak jednou nebo dvakrát. Netušil jsem, kde tu žije, ale ona věděla, kde najít mě. A stejně za mnou nikdy nepřišla. Přišel jsem na to, že je jednodušší žít s tím, že odešla mimo Gallireu. Je to lepší, než si myslet, že je tak blízko a stejně se za mnou nezastaví,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Ale věřím, že tvý sourozenci se určitě zas někdy ukážou,“ povzbudivě jsem se na ni usmál. Ale nemyslel jsem si, že Jenna je zrovna optimista.
Když se Jenna zasmála nad mým „vtipem“, musel jsem se usmívat. Neslyšel jsem její smích často a o to víc mě těšil. “No tak dobrá, no. Jsi v tom lepší než já. Ale to je jen tou praxí,“ ušklíbl jsem se a plácnují ocasem jí jemně vrátil s úsměvem.
“Noo,“ vydal jsem ze sebe zamyšlený zvuk a snažil se si uvědomit, kolik je to zim od doby, co sem se tu objevil. “Teď to bude má 6. zima tady,“ řekl jsem a povzdechl si. “To zní hrozně. 6 let a žádný životní posun,“ hořce jsem se zasmál. “Když sem přišel, měl jsem za to, že v tuto dobu budu král světa. Že mi po boku bude sedět ta nejhezčí vlčice na světě a všichni mě budou obdivovat,“ musel jsem se nad tím zasmát. “Byl jsem debil,“ jinak se to říct nedalo.

Jenna byla Jenna a odpovídala mi se svým klasickým nevrlým tónem, společně se sarkasmem. Ale přes to jsem poznal, že mi očividně prozradila něco osobního, co pro ni mělo osobní hluboký význam. A hlavně něco, co neříká každému na potkání.
Jelikož už jsme na sebe nemuseli řvát a dokonce jsem na ni viděl, prohlížel jsem si ji. “Já lidi nikdy nepotkal, ale musí být strašní. Kdokoliv mi o nich povídal říkal, že jsou to ohavná stvoření,“ otřepal jsem se a chvíli mlčel. Pak jsem se na ni vážně podíval. “Chceš mi o tom říct? Rád si to poslechnu,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. “Ale pokud si to chceš nechat pro sebe, zlobit se nebudu,“ přátelsky jsem ji sledoval.
Netušil jsem, co Jenna opravdu cítí tam uvnitř. Jestli na tom, jak se ke mě chová, není i kousek pravdy. Protože ano, již jsem si na ni zvykl a bral jsem to na lehkou váhu, ale část mě se nedokázala přenést přes ten chlad a přemýšlela nad tím, jak moc to hraje.
Kývl jsem a usmál se. Poděkování a uznání i v takovém lehkém náznaku, mě od ní potěšilo. “To nic, jsem rád, že se cítíš lépe. Navíc – také nejsem fanoušek podobného počasí a hlavně, netuším, kde jsme,“ naprázdno jsem polkl. “Nechci se ztratit a ještě k tomu s tebou, pff,“ ironicky jsem se ušklíbl, ale pak se musel zasmát. Nešlo mi to. Snažit se mluvit podobně jako ona. Stejně jsem měl chuť se jí okamžitě omluvit a říct, že to nemyslím vážně.
Zeptala se mě, zda nemám povinnosti. Naprázdno jsem polkl. “Storm mi řekl, že můžu jít. Viděl, že potřebuji pryč. A zpět se určitě vrátím, jen,“ povzdechl jsem si. “Ještě se mi vracet moc nechce,“ sklopil jsem pohled. Byl tam Suzume a já netušil, jestli jsem připravený na to ho vidět po tom, jak se ke mě choval. A čím déle jsem byl pryč, tím víc jsem si uvědomoval, jak se chová celou dobu.

Vítr byl čím dál horší a k mému znepokojení se k němu přidal i déšť. Nedaleko nás oblohu protnul kužel světla. Zachvěl jsem se při zvuku mohutného hromu. Většinou mi déšť nevadil, byla to jen voda. Taky se před ním dalo lehce schovat. Ale při takovýchto bouřích kapky řezaly snad až do kůže, vítr byl otravný a nejhorší byly právě hromy a blesky. To bylo i reálně nebezpečné a já se toho bál.
Jenna z tohoto počasí taky nebyla dvakrát nadšená. Kdo by taky byl. Byl jsem si tedy tak na 80% jistý tím, že se jí líbit nebude, jelikož komu by se líbilo. Její následné krčení u jednoho z kmenů mi dodalo jistotu, že je normální.
Nechtěl jsem se od ní vzdálit. Nebylo vidět přes kapky a vítr moc daleko a mezi základní pravidla přežití vždy patřilo „držte se pohromadě.“ Proto jsem se přesunul ke kmenu, u kterého se tísnila Jenna a pokusil jsem se tam najít i nějaké místo pro sebe.
“O tom si mi nikdy neřekla,“ křikl jsem na ni přes vítr a podíval se jí do očí. Nebo se o to aspoň pokusil. Ty proudy řezaly do očí. “O řetězech. A věřím, že tohle bych si pamatoval,“ prohlížel jsem si ji možná až moc zaujatě. Byla proto taková, jaká je? Musela vědět, že svých chováním od sebe většinu odežene, než ji stihnou poznat.
“Není Ti zima?“ Zeptal jsem se jí, protože mě byla a dost velká. Z toho důvodu jsem ani nečekal na odpověď a přemýšlel, co s tím udělat. Víc ale než chlad, mě štvaly ty bubnující kapky o můj kožich a neustupující vítr.
K čemu bych tě měl, kdybych tě nikdy nepoužil?
Zavřel jsem oči a pokoušel se soustředit. S těmi všemi rozptylujícími prvky, od kapek deště, přes vítr, k její blízkosti, to bylo těžké. Naštěstí jsem již něco podobného dělal, když jsem byl se Suzumem. Při vzpomínce na něj jsem se zhluboka nadechl a zachvěl. Nechal jsem korunu stromu, aby se dle svých možností sklonila k nám. Větve, ale zároveň i kořeny stromu, u kterého jsme stály, kolem nás pomalu vytvořili jakési vajíčko. Nebylo absolutně nepropustné, stále tudy profukovalo a šlo sem nějaké světlo. Ale déšť, nebo alespoň jeho většina, ustala.
Podíval jsem se na ni a trochu hrdinsky vypjal hruď. Pomohlo to. Posadil jsem se a opatrně ze sebe setřepal vodu. Pak jsem se na ni podíval. “Nevím jak ty, ale já odsud hodlám vylézt až ve chvíli, kdy to přejde, nebo kdy budu umírat hlady,“ usmál jsem se, ale pak se unaveně opřel o stěnu. Nespal jsem již delší dobu a tento počin mě také trochu unavil. Náš úkryt ale nebyl až tak velký, abych se mohl natáhnout a zároveň tím nenarušit osobní prostor Jenny. A netušil jsem, zda je v náladě, kdy bych měl pokoušet jeho narušení.

<- Lúka vlčích makov

Jenna utíkala pryč, až jsem si myslel, že snad chce, abych ji nechal být. To bylo dost možné, ale já nehodlal nechat kamarádku se špatnými pocity samotnou. Věděl jsem dost dobře, jak se cítí. Znal jsem ten pocit.
“Jenno, tak to není. Taky se mi tohle stalo, vždyť to víš. Moje smečka se rozpadla a dobře si pamatuji, jak to bolelo. Byl jsem dlouho sám, cítil jsem se zrazený. Ale nepomohlo nic, jen to se s tím smířit. Přenesl jsem se přes to a pohnul jsem se dál. Pak mi bylo lépe, s vámi. U vás,“ trhlina v mém „pohnout se dál“ byla ta, že jsem se pak na ně vykašlal kvůli tomu, že se Borůvková smečka dala zase dohromady. “Ano. Možná už to nebude nikdy takové, jako doposud. Ale musíš to zkusit,“ pohodil jsem ocasem. “Nemůžeš to se všemi prostě vzdát, to ti nedovolím,“ řekl jsem pevně.
Všiml jsem si, jak se najednou Jenna málem skácela. Mohl za to nejspíše ten silný vítr. Se mnou to až tolik neházelo, byl jsem lépe živen, ale i tak to bylo velmi nepříjemné. Zrychlil jsem krok, abych jí byl po boku, kdyby jí to snad odfouklo.
“Pořád jsou vlci, kteří tě mají rádi. Jen už nejsou pod jednou smečkou,“ snažil jsem se přeřvat vítr.

-> Les stratených duší