Gallirea - Příspěvky uživatele

Musel jsem se zasmát a trochu škodolibě jsem se zavrtěl. “Tak to věřím, že si Jenna užila. Moci někomu udělat otvor do ucha,“ ušklíbl jsem se. “To je něco pro ni,“ věděl jsem, že to tak nebylo. Ale protivná mrcha, co by ráda všem ublížila – to byl obrázek, kterým se prezentovala světu. Bylo nutné s ní trávit více času, aby jste viděli pod tu šlupku. Otočil jsem hlavu směrem, kde byl kdysi zlatavý les. Kdo ví, kde se teď Jenna nachází. Chyběla mi.
“Tak to máš štěstí. Je dobré, být spokojený. Přináší to nepochybně jistý klid. Ten moc vlků nemá,“ kmitl jsem pohledem k Suzumemu. “Každý po něčem touží. Ignorujíc to, co už má,“ neměla to být žádná konkrétní narážka.
Suzume očekával nejspíše ještě víc komplimentů, no já jsem necítil, že by si vůbec zasloužil ty, co dostal. “Není to smutné, muset o něco hezkého takhle žadonit?“ Zeptal jsem se ho s úšklebkem, aby to neznělo tak vážně. Ale vážně jsem to myslel. Přišlo mi to hodně pod jeho úroveň. Pod úroveň kohokoliv. I kdyby to měla být legrace.
Skočil k ní a začal aktivně vyšilovat. Stiskl jsem zuby a sledoval, co to zas vyvádí. Winter nejspíš tahle povahová vlastnost nevadila. Já se ale cítil tak, že pro jeden den bylo Suzumeho až dost. Neviděl jsem ho dlouho a možná jsem si ho trochu idealizoval. Pozapomněl jsem na tuhle část, která v podstatě definovala to, kým je. A čím byl starší, tím víc mi lezla na nervy. A přes to, že jsem ho miloval, jsem ho nedokázal vystát.
Stoupl jsem si. “Popravdě – netuším. Moc nezadaných jedinců neznám a i kdyby ano, dohazovat partnery mi přijde nesmyslné,“ podíval jsem se Winter do očí. “Věřím, že jednoho dne potkáš někoho. Každý někoho má, s kým bude chtít strávit zbytek svých dnů,“ na Suzumeho jsem se ale přitom nepodíval. “Jen ho musíš najít,“ pousmál jsem se. A já? Netušil jsem, zda je Suzume ten pravý. Protože když jsem v hlavě porovnával nás dva, vypadalo to, že naše cesty nemohou jít tím stejným směrem. Přes všechnu lásku světa.
“Když mě omluvíte, asi vás ještě nechám o samotě. Věřím, že plakat nebudete,“ pousmál jsem se a přešel blíž k Suzumemu. Opřel jsem se mu čumákem o krk. “Když budeš chtít, budu v lese. Uvidíme se,“ řekl jsem a pak se odtáhl a rozběhl pryč. Hlavu jsem měl plnou myšlenek.

// Řeka Mahtaë

Konečně uvěřil mému příběhu. Nebylo proč mu nevěřit, byl pravdivý. I tak se mi ale ulevilo, že se v tom nemusíme dál hrabat. Nelíbilo se mi, že mu tohle vadilo. Hlavně když já ho reálně při fyzickém kontaktu viděl.
“Jsem v pořádku. Však já se o sebe umím postarat,“ usmál jsem se. Byl jsem rád, že o mě má starosti. Dávalo mi to velmi příjemný pocit toho, že mu na mě záleží. “To spíš ty – jsi v pořádku? Beze mě si musel strádat,“ ušklíbl jsem se. Snažil jsem se to zahrát do ironického egoismu. Ale reálně jsem si jej starostlivě prohlédl.
Omluvil se mi, nebo spíš něco zakňučel. Ale spíš měl starost, aby se náhodou nějak neprojevil před ní. Čekal jsem něco víc, nějaké vysvětlení. Na druhou stranu jsem ho už dobře znal a věděl jsem, že větší náklonosti se od něj nedočkám. Aby přiznal vlastní chybu, nebo mi vysvětlit, proč mi ublížil. Natož tak před ní. Ale hlavně že trefovat se do mě, u toho mu publikum nevadilo. Při této vzpomínce se mi srst zezadu na krku trochu naježila. Odmítavě jsem odvrátil hlavu. Tahle slova pro mě nic neznamenala. Byla prázdná, dokud je nepodloží činy. Na chvíli jsem v hlavě uslyšel skupinu skeptických myšlenek. Měla naše láska vůbec budoucnost? Všichni víme, že nemůže dál zrát to, co už je shnilé.
Zeptal jsem se na tu otázku, co spalovala moji mysl. Měl jsem ji pod kůží, v každém koutku mozku. Na nic jiného jsem se nedokázal soustředit. Prostě jsem čekal na jeho odpověď. I když jsem nevěděl, co chci slyšet, stejně bych za odpovědí šel přes mrtvoly. Stačilo by mi pouhé ano, ale to by nebyl Suzume. U něj se to muselo zveličovat, protože asi potřeboval pořád něco komplikovaného. Chtěl jsem ho zarazit, aby mi normálně odpověděl, ale on se pak najednou na mě vrhl a začal dělat něco, čemu jsem se vůbec nebránil. Svalil se na mě, olizoval mě, ňuchňal a třel se. Tohle mi tak chybělo. Spokojeně jsem nechával to teplo z jeho těla prostupovat do mě. Neměl jsem moc prostoru se nějak pohnout a tak jsem se alespoň sem tam dotkl čumákem jeho krku a olízl ho. Jestli na nás někdo kouká, mi bylo ukradené. A ano, bral jsem to jako odpověď toho, že je můj. Na druhou stranu – proč měl problém s tím mi říct, co cítí? Milujeme se snad prostřednictvím těl? Možná si myslíme, že se milujeme, ale reálně se jenom chceme.
Pak toho nechal a došlo k tomu velmi divnému procesu mezi mnou a Winter. “Tak to už je slušně dlouho,“ usmál jsem se trochu nostalgicky a znovu koukl na ten kamínek. “Nevíš která vlčice?“ Chtěl jsem dát této zprávě jasnější podobu v mé hlavě. Představit si, jak to asi mohlo vypadat.
“Jsi spokojená s barvou svého kožichu?“ Zeptal jsem se otevřeně. Nijak jsem tím nenaznačoval žádný osobní pohled, byla to prostá nevinná otázka, která mě zrovna napadla.
Pak přišla řada na ni a řekla něco o respektu, který vyvolávají mé oči. Přikývl jsem. Netušil jsem, zda takto působí na všechny, no v jejich tělesných reakcích jsem poznal, že ona to tak cítí. Už byla sice více v klidu, než na začátku, no tušil jsem, že kdybych sebou prudce trhl jejím směrem, tak by uskočila. Navíc jsem se po návštěvě života cítil nabitý energií, silou a vitalitou.
Suzume měl očividně z této cringe chvíle legraci. Neviděl jsem ho dlouho a trochu jsem díky tomu zapomněl na tuhle jeho neskutečně otravnou, ale zároveň milovanou vlastnost.Pořád měl spoustu energie a nálady. A pořád by se jen smál a veselil. Zhluboka jsem se nadechl a zas vydechl. “Všechno. Miluji na tobě všechno. I ty drobné věci, které mi sem tam vadí – věřím, že ty máš na mě taky výhrady. Ale stejně jsi to ty,“ drcnul jsem ho čumákem do ramene. Pak jsem se otočil na Winter. “Jak to máš teď vlastně ty? Jsi v nějaké jiné smečce? Máš někoho?“ Docela jsem doufal, že řekne ano. Znamenalo by to, že je ještě někdo, kdo by z blízkosti Suzumeho a ní nebyl nadšený.

Najít štěstí, nebo si uvědomit, že už ho našel.

“Děkuji za optání, Winter,“ usmál jsem se na ni, i když v tom nebyla žádná vřelost. Bylo to čistě ze slušnosti. Mé oči přitom zůstaly chladné. “A musím říct, že teď už lépe,“ otočil jsem pohled k Suzumemu. Tam už mi v očích zajiskřilo. “Hned se cítím lépe, když je poblíž. A vidím, že je v jednom kuse a tak,“ když jsem ho neměl blízko, pořád jsem měl jistý strach, že se rozplyne. A že jsi pořád můj? Zeptal jsem se tiše v myšlenkách, bál jsem se zeptat, i když jsem věděl, že budu muset.
Zeptal se mě, co to bylo za známého. Naprázdno jsem polkl a pokusil jsem se potlačit úsměv nad tím, že žárlí. “Těsně poté, co jsem byl naposled v lese, mě oslovil jistý zvláštní tvor. Mě a ještě pár jedinců posedl nějakou magickou touhou po soutěžení a jistou sounáležitostí,“ uchechtl jsem se. “A tak jsem šel spolu s nimi na místo, kde se konaly různé soutěže. Musí to znít zvláštně, ale byl tam i Storm a Tailla,“ chtěl jsem, aby mi věřil. Muselo to znít dost bláznivě. “No a jednou z těch soutěží byl i souboj. Tak nějak jsem byl asi přiřazen k jednomu vlkovi. Moc jsme nebojovali, protože na to ani jeden neměl náladu, navíc by to nebyl moc vyrovnaný souboj,“ nemělo to znít namyšleně. “Pak už jsem s ním zas nemluvil, ale náhodou jsem na něj narazil po cestě z toho blázince. A jelikož jsem byl blízko Života, řekl jsem si, že tam zajdu a pak zamířím rovnou ke smečce. A on mě doprovodil,“ mluvil jsem klidně. Nebylo co skrývat. K ničemu nedošlo. Má slova sice sem tam byla trochu přes čáru, ale byla to pořád jen slova, ne? A on na ně nijak moc nereagoval. Což je jedině dobře, idiote.
“Mluvíš o tom tak, jako by to byla jen má vina, že jsme se dlouho neviděli. Věř mi, rád bych se sem vrátil dřív, ale to kouzelné stvoření mě donutilo myslet jen na ty soutěže,“ povzdechl jsem se. “Navíc, ty jsi předtím taky v lese nebyl celou věčnost,“ sklopil jsem pohled. Když jsme se viděli naposledy, choval se ke mě naprosto odporně. Neměl jsem zrovna chuť za ním běhat. “Navíc ses ke mě choval dost zle,“ řekl jsem o něco tišeji. “Ublížilo mi to,“ přiznal jsem i před Winter. Bylo mi to jedno. Zvedl jsem pohled k jeho očím. Pamatoval jsem si skoro každé slovo, co mi předtím řekl. A ještě z toho udělal show pro ty přihlížející vlčice. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nechápal jsem to dodnes. Jako by si mou bolest užíval.
“Také mi byla zima,“ sledoval jsem, jak vyšel zpoza Winter. Přešel jsem k němu blíž a zabořil mu čenich do kožichu. “Teď už tě budu zahřívat jenom já,“ zasekl jsem se a nadechl se jeho vůně. Chvíli jsem mlčel. “Tedy pokud jsi,“ zasekl jsem se. Bál jsem se zeptat. “Jsi pořád můj?“ Špitl jsem v tiché otázce, aby to mohl slyšet jen on.
Odskočil ode mě a já vytřeštil oči, když nahodil něco o sbližování a o očích. Byl jsem z toho dost vyjukaný, protože jsem se těch chtěl sbližovat jedině s ním. A to fyzicky. “Cože?“ Chvíli jsem se na něj mračil. Pak mě ale moje ne úplně čisté svědomí donutilo mu vyhovět. “No tak jo,“ podíval jsem se na Winter. Kompliment? Měla bílé oči, podobně jako kožich. Celá byla taková bílá. Jednobarevná. Splývala s okolím. Fádní. Sem tam jí prosvítala nějaká jizva a já se musel držet, abych se nezeptal, kdo jí to udělal. Jen ta náušnice jí dodávala jistý šmrnc. Olízl jsem si čumák a přemýšlel, jak z toho udělat kompliment. “Ten šperk je fakt zajímavý. Jak si k němu přišla?“ Nebyl jsem si jistý, jestli to byl zrovna kompliment, ale byl to alespoň pokus o nějakou konverzaci. A chválu.

První reakce na mě přišla od Winter. Viděl jsem strach v očích, které na mě upírala. Všiml jsem si také uší, které se sklopily dozadu. Nejspíše jí došlo, že poloha ve které se nacházeli, nebyla zrovna nejvhodnější. Trochu mě ten její strach potěšil a já vypjal hruď, abych vypadal ještě větší. Ne, že by to byla potřeba. Slezla z mého přítele okamžitě. Okomentoval jsem to jen téměř neznatelným přikývnutím, aby věděla, že dobře dělá.
“Zdravím, Winter,“ pronesl jsem klidným hlasem, ve kterém nešli moc znát jakékoliv emoce. Určitě to ale bylo lepší, než kdybych tu začal řvát. Což jsem chvíli chtěl udělat.
“To je v pořádku,“ řekl jsem vyrovnaně a zavrtěl nad jejím vysvětlením hlavou. Líbil se mi ten respekt, který ze mě měla. Netušil jsem, že na někoho dokážu takto působit. Ale věděla dobře, že si na mě má dát pozor. Naštěstí jsem měl dnes dobrý den.
A pak konečně na mě zareagoval i Suzume. Podíval se mi do očí a než jsem stihl udělat cokoliv já, skočil po mě. Beze slov se na mě vrhnul a já ho ucítil tak blízko. Jeho kožich se spojoval s mým. Zabořil jsem mu čenich do srsti a láskyplně jsem přivřel oči. Všechny ty starosti, pochybnosti, strach. Ta nejistota a utlumené pocity. Vše bylo pryč. Stačil jeden jeho projev náklonosti a já v tom byl až po uši. Pod jeho mocí. “Tak moc si mi chyběl. Bál jsem se, že už mě nechceš vidět,“ vydechl jsem tiše a držel ho u sebe. Pak ale najednou odskočil se zvláštním výrazem. Nerozuměl jsem tomu, co se stalo. Také jsem se rychle postavil a tázavě na něj zíral. Netušil jsem, co se stalo. A pak to řekl. Jediné slovo, ale dobře jsem chápal, co tím chce říct. Zhluboka jsem se nadechl a sledoval, jak se schovává za Winter. To gesto mi samotnému dost ubližovalo.
“Potkal jsem jednoho známého a ten mě doprovodil k Životu,“ řekl jsem s klidem. “Před chvílí jsme se rozloučili a já mu jen krátce položil hlavu na krk,“ sledoval jsem jeho oči. “Rozhodně to nebylo tak intenzivní, jako tohle,“ pohodil jsem hlavou k nim dvěma a na chvíli se odmlčel, abych neřekl nic ošklivého. “Ale raději se nebudu na nic ptát, protože nechci slyšet odpověď,“ přiznal jsem pak a opět se odmlčel.
“Dlouho jsme se neviděli. Ve smečce si nebyl a já pak odešel a semlelo se toho tolik,“ užasle jsem vydechl. “Bál jsem se, že-„ zasekl jsem se. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nechtěl jsem tohle rozebírat před Winter. “Ale o tom si promluvíme až jindy, dobře?“ Koukl jsem na tu vlčici. Nechtěl jsem ji nějak vyhánět, nebo tak. Očividně ji Suzume rád viděl a měl ji rád. Nechtěl jsem stavět bariéry mezi nimi, i když jsem na ni žárlil. Tedy, hlavně dřív. Teď jsem cítil tolik emocí, že na žárlivost nebyl moc čas.
“Jak se máte? Oba dva?“ Cítil jsem se dost nepříjemně. Potřeboval jsem s ním mluvit a ona mi tu překážela. Zároveň jsem ji nechtěl vyhazovat. Byla to zvláštní situace.

//Středozem

Zahloubán v myšlenkách na něj, jsem pokračoval v již známé cestě do lesa. Jelikož se někdo rozhodl, že si udělá v sousedním lese smečku, musel jsem to obcházet oklikou podél řek. Štvalo mě sice, že jsem nemohl jít zkratkou, jako kdysi. Ale zrovna teď jsem měl hlavu plnou jiných starostí. Díky tomu jsem si také přítomných vlků první nevšiml. Až jsem jim byl natolik blízko, že jsem je zaslechl. Zvedl jsem pohled, jen abych se podíval, kdo to je. Když jsem oba poznal, musel jsem zastavit. Oči se mi rozšířili. Suzume a Winter. A byli si tak blízko, až mě to zabolelo. Jako bych je přerušil uprostřed nějakého rituálu. Můj mozek okamžitě naskočil na plné obrátky a začal vymýšlet spoustu teorií toho, co se tak mohlo asi stát. Jsou spolu? Co dělají? Proč-
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Shhh. Chvíli jsem tam tak jen stál a dostal se do klidnějšího stavu. Nezačal jsem na ně křičet, ani dotčeně dupat pryč. Jen jsem tam nějakou dobu tiše stál a pozoroval je. Vypadalo to, že se dlouho neviděli. Že tohle bylo přivítání. Navíc – bylo by ode mě dost pokrytecké ho soudit, poté co jsem já zažil před chvílí. Sice jsem se s Nokem až tolik nekontaktoval, no myšlenky jsou často hříšnější než činy.
Přemýšlel jsem, jestli až se ozvu, tak mě Suzume bude také tak nadšeně vítat. Nebo mě pošle pryč, jako jen ducha z minulosti?
Opět jsem se zhluboka nadechl, chtěl jsem promluvit, ale právě strach z odpovědí mě oněměl. A nemohl jsem být vážný, když to on neměl tak rád. Pokoušel jsem se uvolnit, ale bylo to k zešílení.
Nakonec jsem k nim přešel blíže. “Suzie?“ Řekl jsem jen a široce se usmál. Vypadal jsem nepochybně trochu vyklepaně. Pořád jsem stál kus od nich. Kdyby mě náhodou opravdu poslal pryč, tak abych mohl co nejrychleji zmizet. A nechtěl jsem sledovat výsměch od Winter.
Čekal jsem odevzdaně na jeho reakci. I kdybych chtěl něco udělat, nemohl sem. Byli si tak blízko, že to už snad nešlo ani blíž.

// Ježčí nížina (přes řeku)

Nervozita stoupala. Cítil jsem, jako by mě někdo kopal do žaludku. A ten se stahoval a stahoval. Zároveň jsem na sebe byl ale i naštvaný, že dovolím jednomu stvoření, aby mě dokázalo takhle ovládat. Povzdechl jsem si a sklopil pohled. Kdysi jsem to už někomu dovolil. Megan mě pohltila jako nikdo nikdy dřív. Vzala vše a nenechala nic. Dal jsem jí své srdce, chtěl jsem aby si ho nechala. Ale ona ho pak vzala a rozdupala, když šla za jiným. Zničila mě. A já si řekl, že tohle je věc, co si už nikdy nechci zopakovat. Tolik jsem se bál, že se to stane znovu. Že mi někdo zas tak moc ublíží. Zaujmul jsem obranou pozici a přes srdce si dal mříž. Postavil jsem se proti citům, ignoroval ostatní, vyhýbal se lásce. Až jsem zjistil, že už ani nevím, jak se zamilovat.
Jsi kráska, stejně jako si i zvíře. Si kotě, co moje rány líže. Stejně tak lev, co se probil skrz moje mříže.
A to byl Suzume. Dokázal mě rozesmát, když mi bylo špatně. A postupně, niž bych věděl jak, se probil přes ty mříže, které jsem si vytvořil. A já se do něj zamiloval. Propadl jsem mu. A on byl nedostupný a já ho chtěl o to víc. Posílilo to ten žár, až se jednoho dne stal mým. A dnes? Ani nevím, jak to vlastně je.

// Medvědí řeka

// Narrské kopce

Vzdaloval jsem se od vrcholků. S každým krokem pryč od nich a blíž k domovu, jako bych cítil větší a větší tíž. Jako by mi každý krok svíral srdce. Bál jsem se, co mě čeká, až prekročím pomyslnou hranici lesa. Suzume. Bylo to jen jedno slovo, jen jedno jméno. A přes to to popisovalo tolik vnitřního neklidu a děsu. Jaké to bylo pro něj? Každý sám tak daleko, nejspíše si pod víčky představujeme toho druhého. A zatím druhým závidíme, že se milují. Aniž bychom viděli, co nám uniká. Ale samozřejmě jsem se také těšil, až ho uvidím. Moje city k němu byly stále velmi silné. Jen byly pohřbeny pod nánosem prachu, který se skládal z dlouhodobého odloučení a křivd.
Přemýšlel jsem, co mu pak řeknu. Nechtěl jsem vypouštět jen prázdná slova o tom, jak se měl a kde se toulal. Potřeboval jsem vážný rozhovor. A věděl jsem, že mi opět vyčte to, jak jsem vážný. Ale já potřeboval tento rozhovor právě proto, abych pak už vážný být nemusel.

// Středozemní pláň (Přes řeku)

// Vrchol

“Ah, živote,“ sešel jsem dolů s doznívajícím okouzlením. Měl jsem pocit, že už nikdy nepotkám někoho tak dokonalého. Nok i Suzume, dokonce i já – všichni jsme byli tak smrtelní. Tak nedokonalí. Vše kromě jeho hlasu, jeho tváře, se mi vytratilo z hlavy. Zajmul mé srdce, aby ho mohl rozdrtit na padrť, když mě tam nechtěl navždy. Když naznačil, že nikdy nebude můj. Ne že by to musel naznačovat. Vždyť jsem pro něj jako šváb. Sklesle jsem si povzdechl.
Se zvláštními pocity jsem se rozešel ke své smečce. Moje srdce bylo rozhořené a já ani necítil ten chlad. Nevnímal jsem, jak se mi sněhové vločky sypou na kožich. Ale cítil jsem něco úplně jiného. Něco ve svém nitru. Jako by se něco začalo už po cestě od něj měnit. Jako by se do mě okamžitě začala lít všechna ta nová magie. Prostupovala mi tělem. Dokázal jsem vnímat mnohem víc detailů v okolí. Odkud vane vítr, kde by mohla být schovaná zvířata, jak padají jednotlivé vločky. Když jsem se rozběhl, běžel jsem rychleji než kdy dřív. A když jsem skákal, nikdy jsem nebyl tak přesný a šikovný. Nové magie jsem zatím necítil, čekala mě dlouhá cesta, než se je naučím ovládat. Pokud teda nenavštívím brzo také smrt. Ale měl jsem momentálně nejspíš úplně prázdný svůj doteď nasyslený koutek.

//Ježčí mýtina

Objednávka:

Nové magie:
ID-M05/Voda – 20 mušliček + 200 květin
ID-M05/Předměty – 20 mušliček + 200 květin
ID-M05/Iluze – 20 mušliček + 200 květin

Vlastnosti:
ID - V01/rychlost/50 (do 100%) - 170 květin (4x5 - 20, 3x50 - 150)
ID - V01/obratnost/68 (do 100%) - 340 květin (7x68 - 340)
ID - V01/taktika lovu/20 (do 100%) - 100 květin (20x5)

Celkem
1210 květin, 60 mušliček ALE 30% sleva Gallireada

Po slevě: 363

847 květin, 42 mušliček

// Narrské kopce

Ten kopec mě zabije. Funěl jsem jako vlčice při porodu a pokoušel se vytáhnout svůj tlustý zadek nahoru do kopce. To nemůže žít na nějakém dostupnějším místě? Musí si vybrat jediný kopec v okolí? Co tak třeba nějaká hezká pláň plná hezké roviny?
Čím jsem byl výš, tím více na mě dýchalo nadpřirozeno. Také to ale mohlo být způsobené tím, že jsem byl líné prase bez kondice a sotva jsem popadal dech. Halucinace nebyli vyloučeny. Stejně jako mžitky před očima. Bylo to podobné, jako když jsem byl u smrti. Tam jsem však měl ale touhu utéct. Teď jako by mě naopak něco táhlo dále nahoru za ním. Čím jsem byl blíže, tím byl výstup snadnější. Jako by na mě něco většího dohlíželo. Byl jsem za to rád. Nepotřeboval jsem každých pár metrů zastavit.
Tohle místo sálalo uklidňující atmosférou. Všechny mé starosti byly potlačeny do ústraní a já se soustředil jen na to dobré. Cítil jsem slunce ve tváři. Slyšel jsem bublání potůčku. Viděl jsem jeho nádherné barvy a to, jak se v něm odrážela nazrzlá barva hor. A já byl středem toho všeho a byl jsem opravdu skvělý. Prohlédl jsem si vlastní odraz a hned jsem měl lepší náladu. Všechno to dohromady bylo jako balzám na mou bolavou mysl.
Již jsem nepotřeboval zastavovat, až do chvíle, kdy jsem ho uviděl. Sbíhal z kopce s takovou ladností. Jeho srst vlála ve větru a odrážely se na ní paprsky slunce. Od tlap mu odletovaly spršky písku. Jeho tělo bylo mohutné, přes to však ke mně přistoupil s takovou elegancí, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Prohlížel jsem si každý detail jeho těla. Nádherné barvy jeho kožichu, jeho poutající oči. Svalstvo. Jeho tlapy byly zakončeny ledovými drápy. Jakoby každá jeho část byla dokonalá. Byl jako vrchol všech mých ideálů o dokonalém protějšku.
“Egh,“ vydal jsem ze sebe při pokusu něco říct. Neznělo to zrovna inteligentně, no já se musel soustředit víc na to, abych nezačal slintat. Život očividně nebyl hloupý a chápal, co se ve mně děje. Nepokusil se mi to však odlehčit. Místo toho mě obešel o 380 stupňů a zastavil se zase přede mnou. Těsně, jako by chtěl, abych se ho dotkl. Zdál se ale tak nedosažitelný. Doufal jsem, že si mě přitom kolečku neprohlížel, jelikož jsem se vedle něj cítil jako absolutně nechutná forma života. Jako nějaká hmota bez správného tvaru, barvy.
Pak konečně poprvé promluvil. Jeho hlas byl ještě krásnější, než jsem si představoval. Jako by měl opravdu zlato v hrdle. Sálalo z něj teplo a láska. “Vítej v mém domově. Vítej na vrcholu Narrských kopců,“ věnoval mi úsměv, ze kterého se mi podlamovala kolena. Nemusel se ani představovat, bylo mi jasné, kdo to je. “Z-zdravím,“ vysoukal jsem ze sebe koktajíc. Byl jsem z něj natolik uchvácen. “Já jsem Blueberry,“ přikývl, jako by to věděl a otočil se ke mně zády. Rozešel se nahoru do kopců. Nestihl jsem ani dát povel tělu, to se samo rozešlo za ním. Jako bych byl pouhá loutka, kterou někdo tahá za provázky. Přes to jsem se však nebál. Nemohl mi udělat nic zlého. Na to byl až moc čistá bytost.
Život mě zavedl až na vrchol. Ukázal mi zde svou jeskyňku. První mi přišla docela úzká, nakonec jsem se tam však dostal. Pro nás dva byla ideální. Vlastně docela prostorná a byl v ní porost okolo jezírka. A mohl jsem být v jeho blízkosti.
Usadil jsem se vedle Života a hleděl na něj. “Proč jsi přišel?“ Otázal se. Ta otázka mě zaskočila, jelikož jsem si nebyl jistý odpovědí. Jako by mi tohle místo vymazalo povědomí o všem, co se stalo předtím, nebo co by mohlo být po tom. Vnímal jsem jen přítomnost. Zakousla se do mě. Začal jsem se probírat v myšlenkách a pomalu jsem se vracel do reality. Ta nakažlivě dobrá nálada však neustupovala. “Tenhle svět je pln osob, které by mi mohli chtít ublížit. Mě a nebo mým blízkým,“ na tomhle místě to však znělo tak nereálně. Jako by nebyl vlastně žádný konflikt možný. Jako by všichni měli být jen šťastní. “Chtěl bych posílit mé vlastnosti. Chtěl bych být rychlejší, silnější, lepší,“ vysvětloval jsem. Navíc, třeba bych se mu pak mohl líbit taky. Na chvíli jsem se ztratil v představách, že jeho jeskyňku navštěvuji pravidelně. “A ještě bych si přál, abych mohl ovládat magii vody. Je to nádherná magie, která může být velmi nápomocná. A ještě pár dalších, však víš, co mám na mysli. Jiní vlci mi řekli, že nabízíš své služby na květiny. Speciálně pro tebe jsem je natrhal a mám je schované,“ mrkl jsem na něj. On přeci věděl, kde jsem je ukrýval.
“Dobře, Blueberry,“ to jak pronesl mé jméno. Málem jsem se při tom rozpustil. “Co si přeješ, to ti splním,“ usmál se na mě. Pak už mlčel. Mě pomalu docházelo, že je čas odejít. Proč bych ale měl vlastně odcházet? Tohle místo bylo tak krásné. Netížili mě zde žádné starosti. Vše bylo přesně tak, jak mělo být. “Je to vše, Blueberry?“ Vyrušil mě jeho hlas po chvíli ticha. Tak trochu mě tím nejspíše vystrkoval, no já to ignoroval. V hlavě jsem se rychle pokoušel zformulovat něco, co by můj pobyt zde mohlo prodloužit. Vůbec se mi nechtělo pryč. “Nechceš mi říct něco o sobě? Můžeme někdy třeba někam zajít, nebo tak,“ nabídl jsem mu. Byla to první slova, která mě v tomhle omámení napadla. Díky tomuto místu a tomu obláčku okouzlení, mi to nepřišlo ani divné. Zvát kouzelnou bytost na rande? Proč ne. On se jen usmál s klidem. “Je mi líto příteli, ale jsem připoután k tomuto místu. A mám spousty povinností,“ ucítil jsem vlnu smutku a zklamání. Sklopil jsem tvář. Tohle místo mi nedovolilo se pořádně rozesmutnět, přes to jsem netušil, proč mě to vůbec tak vzdalo. Dost mi to však narušilo to idylku. “Můžeš mě však přijít navštívit, když budeš chtít,“ nabídl mi, jako by mě to snad mělo alespoň trochu utišit. Otočil jsem se a pomalu vyšel. “Nezapomenu na tebe,“ vydechl jsem a pak se neochotně rozešel dolů. Pryč od toho nadpozemsky nádherného stvoření.
Čím jsem byl dál od toho místa, tím více z mé hlavy ustupoval ten obláček euforie. Jako bych to tam nahoře snad ani nebyl já. Jako by se mi tam něco dostalo. Pousmál jsem se nad tím, koukl naposledy na tu horu a odešel.

//Narrské kopce

// Tmavé smrčiny

“Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ Zeptal jsem se ho vážně a prohlížel si ho. “Já bych tě viděl rád, je mi s tebou dobře. Věřím tomu, že se zas shledáme. Jaká je tvá smečka?“ Odtušil jsem, že v nějaké je, když řekl, že se tam musí vrátit. “Přišel bych si pro tebe třeba tam, až si zařídím své povinnosti? Nebo se nějak prostě najdeme,“ slíbil jsem mu. “Musím teď zmizet, ale čas s tebou chci trávit zas,“ nechtěl jsem vypadat, že před ním utíkám.
Když řekl, že mě doprovodí, byl jsem rád. “Děkuji,“ díky tomu ta cesta utekla hrozně rychle. Navíc to bylo opravdu kousek.
Venku sněžilo více, než jsem si myslel. Došli jsme v tom chumelení až pod vršky a já se na ně nahoru podíval. Naprázdno jsem polkl. Tyčili se majestátně do výšky. Byl jsem nervózní z toho, koho tam potkám a taky z představy, že se musím vydrápat až tam nahoru.
Otočil jsem pohled zpět k němu a chvíli mlčel. “Tak se asi rozloučíme. Stejně bych pak rovnou šel, tak na mě nemusíš čekat,“ udělal jsem krok blíž k němu a pomalu kolem jeho krku obtočil ten svůj. “Rád jsem tě poznal a opět viděl. Už teď se těším, až tě znovu uvidím,“ řekl jsem mu někam do srsti a pak se odtáhl a chvíli ho sledoval. “Měj se hezky. Najdu si tě,“ pak jsem se otočil a pomalu se rozešel nahoru do kopce.

// Vrcholky

“Uvidíme, uvidíme,“ řekl jsem s nějakou příměsí tajemna. “Rád to ale bývám já,“ varoval jsem ho s úšklebkem. “Mít poslední slovo, naposled se zasmát. Vždyť je to tak skvělé,“ zasněně jsem si povzdechl – samozřejmě jsem to hrál. “Škoda, že to nikdy nepoznáš,“ rýpl jsem si do něj znovu. Byl jsem rád, že byl naladěný na podobnou notu jako já. Někdy jsem měl sice sklony být přehnaně vážný, ale někdy naopak jsem vážné jedince neměl rád. Suzume ti moc rád vyčítá, jak si upjatý a vážný. Copak tuhle tvou stránku nikdy nepoznal? Ptal jsem se sám sebe v hlavě a sklopil na chvíli pohled. Netušil jsem, co to s mým vrabčákem právě hrajeme za hru. Možná, že už jsme prostě dohráli a v tichosti se rozešli každý po svém. Ale možná na mě taky pořád někde čeká. Měl bych to zjistit.
“Jsem rád, že ti chutnalo,“ řekl jsem spokojeně a ležel blízko něj, ale na břiše. Pohodlnost to samozřejmě nebyla úplně 100%, když jsem byl plně najeden, ale moje sebeúcta mi nedovolovala se zde tak uvolněně rozplácnout s odhaleným břichem. Položil jsem si hlavu na tlapy a koukl na něj. “Ale na prázdný žaludek je skvělé snad všechno,“ na to, že má dost jsem jen přikývl a přivřel oči.
“No, většinou ne,“ přiznal jsem na jeho otázku o smíchu a prohlížel jsem si okolí s nastraženýma ušima. “Ale asi nemá cenu se zbytečně stresovat. Co se má stát, to se stane. Úplně nevím, jak bojovat proti smíchu, když jsem ještě neviděl jeho majitele,“ v duchu mi ale hlodal malý strach. Ale věřil jsem, že bych ho dokázal ochránit.
“Asi bych brzy vyrazil,“ přiznal jsem. “Potřeboval bych se taky ukázat po 100 letech ve smečce, nebyl jsem tam celou věčnost. A to je ze mě hlídač,“ přiznal jsem trochu s lítostí v hlase a posadil jsem se. “Asi to nechám na tobě, jestli půjdeš se mnou. Ty kopce jsou hned tady. Můžeš jít, nebo tu počkat. Ale budu rád, když mě doprovodíš alespoň pod ně,“ usmál jsem se a ještě nějakou dobu seděl a čekal, než nám žaludky slehnou. Napadlo mě i to, že bych se ho zeptal, aby šel se mnou až do Borůvkového lesa. Ale nejspíše to nebyl dobrý nápad. Nevěděl jsem, co by na to řekl Storm a už vůbec jsem nechtěl, aby se potkala trojice já, Suzume a Nok.
Když jsem cítil, že už mi trochu poposedlo a on taky už nevypadal, že praskne, jsem se zvedl a pomalu se rozešel směrem pod ty kopce. Byl jsem z té návštěvy nervózní.
// Narrské vršky

“Ale notak, nedělal jsem to, abys mi to musel vracet,“ zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. “Prostě jsem ti chtěl udělat radost. A navíc – kdo má poslouchat to, jak ti kručí v břiše? Ale vážně, je to jako kdyby tvůj hlad skládal hymnu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a pousmál se. Byla to samozřejmě nadsázka, uši mi to nijak netrhalo. Zasmál jsem se vlastnímu vtipu, což bylo přinejmenším smutné, a přisunul jsem k němu toho zajíce blíž. “Ale dobře, bránit se nebudu a rád si prohlédnu tvé bojové schopnosti,“ prohlížel jsem si ho. “Proti zajíci budeš mít šanci,“ rýpl jsem si do něj v náznaku toho, že se mnou ji neměl. Ale nebylo to tak. Vždy byla šance. Síla nebyla všechno. Ani tělesná konstrukce. Důvtip a intelekt často vítězili v podobných bitvách.
Když mi pak poděkoval, pokývl jsem hlavou. “Není zač,“ řekl jsem jen ze zvyku a soustředil se na očištění svých tlap. Byly také trochu od krve, i když se to v mých rudých tlapách celkem ztrácelo.
Souhlasně jsem pokýval. “Blbců je spousta a blbost je nekonečná,“ neměl jsem o tomto světě již moc iluzí. Kdysi jsem byl naivní a idealistický. Dnes? Z iluzí jsou jen mrtvá těla. Sem tam se na nich něco najde, ale není to žádná sláva.
Když si lehl na záda, vypadalo to děsně roztomile. Takové koťátko. “Oh bože,“ neudržel jsem tiché zakňourání nad tím výjevem a posunul jsem se k němu blíž. Pohled jsem ale na chvíli otočil někam jinam, aby nebylo tak hrozně jednoznačné, že to bylo myšleno na něj.
“Spokojen? Chutnalo? Nechceš ještě?“ Podle jeho břišního hrbu jsem ale soudil, že je najeden do syta.
Zastříhal jsem ušima. “Ten smích je dost divný,“ vydal jsem ze sebe po nějaké době, když se to ozvalo znova. “Můžeme dělat, že se tak směje právě život,“ pronesl jsem s mírnou nadějí v hlase, ale nebyl jsem až tak dobrý lhář, takže jsem tomu neuvěřil ani já sám. Hlavně se ty zvuky ozývaly ze všech možných stran. Naštěstí neplnily jen mou hlavu, očividně je také slyšel. Kdyby se ke všemu tomu ve mě přidali ještě halucinace, asi bych nebyl moc rád.

Přitom jak jsem se nacpával, jsem přemýšlel nad tím komplimentem, který mi složil. Opravdu mě to potěšilo, že mě rád poznal. Však já jsem na tom byl stejně. Také jsem byl rád, že jsem se při tom souboji nachomýtl zrovna k němu.
Všiml jsem si, že se vzbudil. Usmál jsem se na něj. “Dobré ráno,“ uslyšel jsem jeho zakručení v břiše a sledoval, jak se zvedá, že půjde pryč. Nespokojeně jsem mlaskl. “Tady to je pro tebe,“ oznámil jsem a kmitl hlavou k tomu druhému zajíci. “Doufal jsem, že ti přijde vhod. A jak slyším tvůj žaludek, je to tak,“ olízl jsem si čumák od krve. “Ulovil jsem to, když si ještě spal,“ snažil jsem se soustředit pečlivě na něj, abych nedal šanci ničemu jinému, převzít kontrolu. Kdyby se najednou začalo mrtvé stvoření hýbat, asi by to vyvolalo nějaké otázky z jeho strany.
Nějakou dobu jsem jen jedl. “Přemýšlel jsem nad tím příběhem, který si mi vyprávěl,“ řekl jsem pak. “Cením si takové odvahy. Já nikdy moc na konflikty nebyl. Ale sem tam mě někdo naštval natolik, že jsem opravdu zaútočil,“ začal jsem se smát. “Nesnáším takové, co si myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. Za to bych zabíjel,“ zhluboka jsem se nadechl.
Najednou jsem uslyšel hlasitý jekot, který ale po chvíli přestal. Za chvíli se zas ozval nějaký smích. “Co to má být?“ Zeptal jsem se nechápavě a otočil se. Vítr přestal foukat, ale naopak to vypadalo, že začíná zase sněžit. Les nás před nejhorším chránil, za to jsem byl rád.