Gallirea - Příspěvky uživatele

// Vrchol

“Ah, živote,“ sešel jsem dolů s doznívajícím okouzlením. Měl jsem pocit, že už nikdy nepotkám někoho tak dokonalého. Nok i Suzume, dokonce i já – všichni jsme byli tak smrtelní. Tak nedokonalí. Vše kromě jeho hlasu, jeho tváře, se mi vytratilo z hlavy. Zajmul mé srdce, aby ho mohl rozdrtit na padrť, když mě tam nechtěl navždy. Když naznačil, že nikdy nebude můj. Ne že by to musel naznačovat. Vždyť jsem pro něj jako šváb. Sklesle jsem si povzdechl.
Se zvláštními pocity jsem se rozešel ke své smečce. Moje srdce bylo rozhořené a já ani necítil ten chlad. Nevnímal jsem, jak se mi sněhové vločky sypou na kožich. Ale cítil jsem něco úplně jiného. Něco ve svém nitru. Jako by se něco začalo už po cestě od něj měnit. Jako by se do mě okamžitě začala lít všechna ta nová magie. Prostupovala mi tělem. Dokázal jsem vnímat mnohem víc detailů v okolí. Odkud vane vítr, kde by mohla být schovaná zvířata, jak padají jednotlivé vločky. Když jsem se rozběhl, běžel jsem rychleji než kdy dřív. A když jsem skákal, nikdy jsem nebyl tak přesný a šikovný. Nové magie jsem zatím necítil, čekala mě dlouhá cesta, než se je naučím ovládat. Pokud teda nenavštívím brzo také smrt. Ale měl jsem momentálně nejspíš úplně prázdný svůj doteď nasyslený koutek.

//Ježčí mýtina

Objednávka:

Nové magie:
ID-M05/Voda – 20 mušliček + 200 květin
ID-M05/Předměty – 20 mušliček + 200 květin
ID-M05/Iluze – 20 mušliček + 200 květin

Vlastnosti:
ID - V01/rychlost/50 (do 100%) - 170 květin (4x5 - 20, 3x50 - 150)
ID - V01/obratnost/68 (do 100%) - 340 květin (7x68 - 340)
ID - V01/taktika lovu/20 (do 100%) - 100 květin (20x5)

Celkem
1210 květin, 60 mušliček ALE 30% sleva Gallireada

Po slevě: 363

847 květin, 42 mušliček

// Narrské kopce

Ten kopec mě zabije. Funěl jsem jako vlčice při porodu a pokoušel se vytáhnout svůj tlustý zadek nahoru do kopce. To nemůže žít na nějakém dostupnějším místě? Musí si vybrat jediný kopec v okolí? Co tak třeba nějaká hezká pláň plná hezké roviny?
Čím jsem byl výš, tím více na mě dýchalo nadpřirozeno. Také to ale mohlo být způsobené tím, že jsem byl líné prase bez kondice a sotva jsem popadal dech. Halucinace nebyli vyloučeny. Stejně jako mžitky před očima. Bylo to podobné, jako když jsem byl u smrti. Tam jsem však měl ale touhu utéct. Teď jako by mě naopak něco táhlo dále nahoru za ním. Čím jsem byl blíže, tím byl výstup snadnější. Jako by na mě něco většího dohlíželo. Byl jsem za to rád. Nepotřeboval jsem každých pár metrů zastavit.
Tohle místo sálalo uklidňující atmosférou. Všechny mé starosti byly potlačeny do ústraní a já se soustředil jen na to dobré. Cítil jsem slunce ve tváři. Slyšel jsem bublání potůčku. Viděl jsem jeho nádherné barvy a to, jak se v něm odrážela nazrzlá barva hor. A já byl středem toho všeho a byl jsem opravdu skvělý. Prohlédl jsem si vlastní odraz a hned jsem měl lepší náladu. Všechno to dohromady bylo jako balzám na mou bolavou mysl.
Již jsem nepotřeboval zastavovat, až do chvíle, kdy jsem ho uviděl. Sbíhal z kopce s takovou ladností. Jeho srst vlála ve větru a odrážely se na ní paprsky slunce. Od tlap mu odletovaly spršky písku. Jeho tělo bylo mohutné, přes to však ke mně přistoupil s takovou elegancí, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Prohlížel jsem si každý detail jeho těla. Nádherné barvy jeho kožichu, jeho poutající oči. Svalstvo. Jeho tlapy byly zakončeny ledovými drápy. Jakoby každá jeho část byla dokonalá. Byl jako vrchol všech mých ideálů o dokonalém protějšku.
“Egh,“ vydal jsem ze sebe při pokusu něco říct. Neznělo to zrovna inteligentně, no já se musel soustředit víc na to, abych nezačal slintat. Život očividně nebyl hloupý a chápal, co se ve mně děje. Nepokusil se mi to však odlehčit. Místo toho mě obešel o 380 stupňů a zastavil se zase přede mnou. Těsně, jako by chtěl, abych se ho dotkl. Zdál se ale tak nedosažitelný. Doufal jsem, že si mě přitom kolečku neprohlížel, jelikož jsem se vedle něj cítil jako absolutně nechutná forma života. Jako nějaká hmota bez správného tvaru, barvy.
Pak konečně poprvé promluvil. Jeho hlas byl ještě krásnější, než jsem si představoval. Jako by měl opravdu zlato v hrdle. Sálalo z něj teplo a láska. “Vítej v mém domově. Vítej na vrcholu Narrských kopců,“ věnoval mi úsměv, ze kterého se mi podlamovala kolena. Nemusel se ani představovat, bylo mi jasné, kdo to je. “Z-zdravím,“ vysoukal jsem ze sebe koktajíc. Byl jsem z něj natolik uchvácen. “Já jsem Blueberry,“ přikývl, jako by to věděl a otočil se ke mně zády. Rozešel se nahoru do kopců. Nestihl jsem ani dát povel tělu, to se samo rozešlo za ním. Jako bych byl pouhá loutka, kterou někdo tahá za provázky. Přes to jsem se však nebál. Nemohl mi udělat nic zlého. Na to byl až moc čistá bytost.
Život mě zavedl až na vrchol. Ukázal mi zde svou jeskyňku. První mi přišla docela úzká, nakonec jsem se tam však dostal. Pro nás dva byla ideální. Vlastně docela prostorná a byl v ní porost okolo jezírka. A mohl jsem být v jeho blízkosti.
Usadil jsem se vedle Života a hleděl na něj. “Proč jsi přišel?“ Otázal se. Ta otázka mě zaskočila, jelikož jsem si nebyl jistý odpovědí. Jako by mi tohle místo vymazalo povědomí o všem, co se stalo předtím, nebo co by mohlo být po tom. Vnímal jsem jen přítomnost. Zakousla se do mě. Začal jsem se probírat v myšlenkách a pomalu jsem se vracel do reality. Ta nakažlivě dobrá nálada však neustupovala. “Tenhle svět je pln osob, které by mi mohli chtít ublížit. Mě a nebo mým blízkým,“ na tomhle místě to však znělo tak nereálně. Jako by nebyl vlastně žádný konflikt možný. Jako by všichni měli být jen šťastní. “Chtěl bych posílit mé vlastnosti. Chtěl bych být rychlejší, silnější, lepší,“ vysvětloval jsem. Navíc, třeba bych se mu pak mohl líbit taky. Na chvíli jsem se ztratil v představách, že jeho jeskyňku navštěvuji pravidelně. “A ještě bych si přál, abych mohl ovládat magii vody. Je to nádherná magie, která může být velmi nápomocná. A ještě pár dalších, však víš, co mám na mysli. Jiní vlci mi řekli, že nabízíš své služby na květiny. Speciálně pro tebe jsem je natrhal a mám je schované,“ mrkl jsem na něj. On přeci věděl, kde jsem je ukrýval.
“Dobře, Blueberry,“ to jak pronesl mé jméno. Málem jsem se při tom rozpustil. “Co si přeješ, to ti splním,“ usmál se na mě. Pak už mlčel. Mě pomalu docházelo, že je čas odejít. Proč bych ale měl vlastně odcházet? Tohle místo bylo tak krásné. Netížili mě zde žádné starosti. Vše bylo přesně tak, jak mělo být. “Je to vše, Blueberry?“ Vyrušil mě jeho hlas po chvíli ticha. Tak trochu mě tím nejspíše vystrkoval, no já to ignoroval. V hlavě jsem se rychle pokoušel zformulovat něco, co by můj pobyt zde mohlo prodloužit. Vůbec se mi nechtělo pryč. “Nechceš mi říct něco o sobě? Můžeme někdy třeba někam zajít, nebo tak,“ nabídl jsem mu. Byla to první slova, která mě v tomhle omámení napadla. Díky tomuto místu a tomu obláčku okouzlení, mi to nepřišlo ani divné. Zvát kouzelnou bytost na rande? Proč ne. On se jen usmál s klidem. “Je mi líto příteli, ale jsem připoután k tomuto místu. A mám spousty povinností,“ ucítil jsem vlnu smutku a zklamání. Sklopil jsem tvář. Tohle místo mi nedovolilo se pořádně rozesmutnět, přes to jsem netušil, proč mě to vůbec tak vzdalo. Dost mi to však narušilo to idylku. “Můžeš mě však přijít navštívit, když budeš chtít,“ nabídl mi, jako by mě to snad mělo alespoň trochu utišit. Otočil jsem se a pomalu vyšel. “Nezapomenu na tebe,“ vydechl jsem a pak se neochotně rozešel dolů. Pryč od toho nadpozemsky nádherného stvoření.
Čím jsem byl dál od toho místa, tím více z mé hlavy ustupoval ten obláček euforie. Jako bych to tam nahoře snad ani nebyl já. Jako by se mi tam něco dostalo. Pousmál jsem se nad tím, koukl naposledy na tu horu a odešel.

//Narrské kopce

// Tmavé smrčiny

“Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ Zeptal jsem se ho vážně a prohlížel si ho. “Já bych tě viděl rád, je mi s tebou dobře. Věřím tomu, že se zas shledáme. Jaká je tvá smečka?“ Odtušil jsem, že v nějaké je, když řekl, že se tam musí vrátit. “Přišel bych si pro tebe třeba tam, až si zařídím své povinnosti? Nebo se nějak prostě najdeme,“ slíbil jsem mu. “Musím teď zmizet, ale čas s tebou chci trávit zas,“ nechtěl jsem vypadat, že před ním utíkám.
Když řekl, že mě doprovodí, byl jsem rád. “Děkuji,“ díky tomu ta cesta utekla hrozně rychle. Navíc to bylo opravdu kousek.
Venku sněžilo více, než jsem si myslel. Došli jsme v tom chumelení až pod vršky a já se na ně nahoru podíval. Naprázdno jsem polkl. Tyčili se majestátně do výšky. Byl jsem nervózní z toho, koho tam potkám a taky z představy, že se musím vydrápat až tam nahoru.
Otočil jsem pohled zpět k němu a chvíli mlčel. “Tak se asi rozloučíme. Stejně bych pak rovnou šel, tak na mě nemusíš čekat,“ udělal jsem krok blíž k němu a pomalu kolem jeho krku obtočil ten svůj. “Rád jsem tě poznal a opět viděl. Už teď se těším, až tě znovu uvidím,“ řekl jsem mu někam do srsti a pak se odtáhl a chvíli ho sledoval. “Měj se hezky. Najdu si tě,“ pak jsem se otočil a pomalu se rozešel nahoru do kopce.

// Vrcholky

“Uvidíme, uvidíme,“ řekl jsem s nějakou příměsí tajemna. “Rád to ale bývám já,“ varoval jsem ho s úšklebkem. “Mít poslední slovo, naposled se zasmát. Vždyť je to tak skvělé,“ zasněně jsem si povzdechl – samozřejmě jsem to hrál. “Škoda, že to nikdy nepoznáš,“ rýpl jsem si do něj znovu. Byl jsem rád, že byl naladěný na podobnou notu jako já. Někdy jsem měl sice sklony být přehnaně vážný, ale někdy naopak jsem vážné jedince neměl rád. Suzume ti moc rád vyčítá, jak si upjatý a vážný. Copak tuhle tvou stránku nikdy nepoznal? Ptal jsem se sám sebe v hlavě a sklopil na chvíli pohled. Netušil jsem, co to s mým vrabčákem právě hrajeme za hru. Možná, že už jsme prostě dohráli a v tichosti se rozešli každý po svém. Ale možná na mě taky pořád někde čeká. Měl bych to zjistit.
“Jsem rád, že ti chutnalo,“ řekl jsem spokojeně a ležel blízko něj, ale na břiše. Pohodlnost to samozřejmě nebyla úplně 100%, když jsem byl plně najeden, ale moje sebeúcta mi nedovolovala se zde tak uvolněně rozplácnout s odhaleným břichem. Položil jsem si hlavu na tlapy a koukl na něj. “Ale na prázdný žaludek je skvělé snad všechno,“ na to, že má dost jsem jen přikývl a přivřel oči.
“No, většinou ne,“ přiznal jsem na jeho otázku o smíchu a prohlížel jsem si okolí s nastraženýma ušima. “Ale asi nemá cenu se zbytečně stresovat. Co se má stát, to se stane. Úplně nevím, jak bojovat proti smíchu, když jsem ještě neviděl jeho majitele,“ v duchu mi ale hlodal malý strach. Ale věřil jsem, že bych ho dokázal ochránit.
“Asi bych brzy vyrazil,“ přiznal jsem. “Potřeboval bych se taky ukázat po 100 letech ve smečce, nebyl jsem tam celou věčnost. A to je ze mě hlídač,“ přiznal jsem trochu s lítostí v hlase a posadil jsem se. “Asi to nechám na tobě, jestli půjdeš se mnou. Ty kopce jsou hned tady. Můžeš jít, nebo tu počkat. Ale budu rád, když mě doprovodíš alespoň pod ně,“ usmál jsem se a ještě nějakou dobu seděl a čekal, než nám žaludky slehnou. Napadlo mě i to, že bych se ho zeptal, aby šel se mnou až do Borůvkového lesa. Ale nejspíše to nebyl dobrý nápad. Nevěděl jsem, co by na to řekl Storm a už vůbec jsem nechtěl, aby se potkala trojice já, Suzume a Nok.
Když jsem cítil, že už mi trochu poposedlo a on taky už nevypadal, že praskne, jsem se zvedl a pomalu se rozešel směrem pod ty kopce. Byl jsem z té návštěvy nervózní.
// Narrské vršky

“Ale notak, nedělal jsem to, abys mi to musel vracet,“ zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. “Prostě jsem ti chtěl udělat radost. A navíc – kdo má poslouchat to, jak ti kručí v břiše? Ale vážně, je to jako kdyby tvůj hlad skládal hymnu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a pousmál se. Byla to samozřejmě nadsázka, uši mi to nijak netrhalo. Zasmál jsem se vlastnímu vtipu, což bylo přinejmenším smutné, a přisunul jsem k němu toho zajíce blíž. “Ale dobře, bránit se nebudu a rád si prohlédnu tvé bojové schopnosti,“ prohlížel jsem si ho. “Proti zajíci budeš mít šanci,“ rýpl jsem si do něj v náznaku toho, že se mnou ji neměl. Ale nebylo to tak. Vždy byla šance. Síla nebyla všechno. Ani tělesná konstrukce. Důvtip a intelekt často vítězili v podobných bitvách.
Když mi pak poděkoval, pokývl jsem hlavou. “Není zač,“ řekl jsem jen ze zvyku a soustředil se na očištění svých tlap. Byly také trochu od krve, i když se to v mých rudých tlapách celkem ztrácelo.
Souhlasně jsem pokýval. “Blbců je spousta a blbost je nekonečná,“ neměl jsem o tomto světě již moc iluzí. Kdysi jsem byl naivní a idealistický. Dnes? Z iluzí jsou jen mrtvá těla. Sem tam se na nich něco najde, ale není to žádná sláva.
Když si lehl na záda, vypadalo to děsně roztomile. Takové koťátko. “Oh bože,“ neudržel jsem tiché zakňourání nad tím výjevem a posunul jsem se k němu blíž. Pohled jsem ale na chvíli otočil někam jinam, aby nebylo tak hrozně jednoznačné, že to bylo myšleno na něj.
“Spokojen? Chutnalo? Nechceš ještě?“ Podle jeho břišního hrbu jsem ale soudil, že je najeden do syta.
Zastříhal jsem ušima. “Ten smích je dost divný,“ vydal jsem ze sebe po nějaké době, když se to ozvalo znova. “Můžeme dělat, že se tak směje právě život,“ pronesl jsem s mírnou nadějí v hlase, ale nebyl jsem až tak dobrý lhář, takže jsem tomu neuvěřil ani já sám. Hlavně se ty zvuky ozývaly ze všech možných stran. Naštěstí neplnily jen mou hlavu, očividně je také slyšel. Kdyby se ke všemu tomu ve mě přidali ještě halucinace, asi bych nebyl moc rád.

Přitom jak jsem se nacpával, jsem přemýšlel nad tím komplimentem, který mi složil. Opravdu mě to potěšilo, že mě rád poznal. Však já jsem na tom byl stejně. Také jsem byl rád, že jsem se při tom souboji nachomýtl zrovna k němu.
Všiml jsem si, že se vzbudil. Usmál jsem se na něj. “Dobré ráno,“ uslyšel jsem jeho zakručení v břiše a sledoval, jak se zvedá, že půjde pryč. Nespokojeně jsem mlaskl. “Tady to je pro tebe,“ oznámil jsem a kmitl hlavou k tomu druhému zajíci. “Doufal jsem, že ti přijde vhod. A jak slyším tvůj žaludek, je to tak,“ olízl jsem si čumák od krve. “Ulovil jsem to, když si ještě spal,“ snažil jsem se soustředit pečlivě na něj, abych nedal šanci ničemu jinému, převzít kontrolu. Kdyby se najednou začalo mrtvé stvoření hýbat, asi by to vyvolalo nějaké otázky z jeho strany.
Nějakou dobu jsem jen jedl. “Přemýšlel jsem nad tím příběhem, který si mi vyprávěl,“ řekl jsem pak. “Cením si takové odvahy. Já nikdy moc na konflikty nebyl. Ale sem tam mě někdo naštval natolik, že jsem opravdu zaútočil,“ začal jsem se smát. “Nesnáším takové, co si myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. Za to bych zabíjel,“ zhluboka jsem se nadechl.
Najednou jsem uslyšel hlasitý jekot, který ale po chvíli přestal. Za chvíli se zas ozval nějaký smích. “Co to má být?“ Zeptal jsem se nechápavě a otočil se. Vítr přestal foukat, ale naopak to vypadalo, že začíná zase sněžit. Les nás před nejhorším chránil, za to jsem byl rád.

“Víš, nemyslel jsem to zle,“ ujistil jsem ho rychle. “Jen někdy sám nevím, jak se vlastně cítím. A nechci to rozebírat s ostatními. Nebo je tím nějak zatěžovat,“ mile jsem se na něj usmál. Nechtěl jsem, aby se kvůli mě cítil nějak špatně.
“To víš, rád si ostatní idealizuji k obrazu svému. Ale takový ti „špatní kluci“ jsou taky zajímaví,“ uchechtl sem se a prohlížel si ho. “Ale pořád se mi těžko věří tomu, že si rváč. Nechceš mi povědět nějakou historku? Třeba ti pak uvěřím,“ vyzval jsem ho s širokým úsměvem.
Od koho bych chtěl slyšel lichotky? Zamyslel jsem se. “Od kohokoliv? Ale určitě od někoho, kdo to myslí upřímně,“ podíval jsem se na něj. “Falešné komplimenty jsou bez cenné. Spíš naopak, jsou zlo,“ neklidně jsem se zavrtěl.

Usnul jsem rychle, nešlo jinak. Po takové době bez spánku. V podstatě jsem odpadl a vzbudil se až za hodně dlouho. Přes to, on ještě spal. Nějakou dobu jsem si ho tiše prohlížel. Vypadal opravdu sladce. Rozhodl jsem se ale, že udělám něco užitečnějšího. Rozešel jsem se kousek od místa, kde ležel a i když mi to dalo práci, tak jsem uchytil dva zajíce. Jednoho pro sebe a jednoho pro něj. Hlad byl velký. Donesl jsem je oba k místu, kde spal a vlastního jsem začal rovnou jíst.

//Řeka Tenebrae
Po mém krátkém výpadku mi zatarasil cestu. To bylo poměrně odvážné a drzé gesto, na druhou stranu bylo fajn vidět, že je se mnou uvolněný. Tázavě jsem se mu podíval do očí. Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Tato otázka mě zahřála u srdce. Musel jsem se usmát a pomalu jsem přikývl. “Nejspíše ano,“ pohodil jsem ocasem a odvrátil pohled. Nechtěl jsem to nijak víc rozebírat. Přeci jen, na tohle jsme se ještě neznali dost dobře. Vědělo to jen pár mých nejbližších. A nebo ten, kdo to viděl v plné parádě.
“Předměty?“ Zopakoval jsem po něm a pokýval hlavou. “Někdy už jsem někoho s touhle magií potkal. Nedokážu ti říct, kdo to byl,“ povzdechl jsem si. “Ale pokud ti nedokáže pomoci smrtelník, určitě ti pomůže jednou sama smrt,“ ušklíbl jsem se. “Navíc – jsi alespoň jiný než ostatní. Mou magii má skoro každý,“ pousmál jsem se. Nevadilo mi to, miloval jsem ji stejně. Byla darem. Ale za jakou cenu?
Pozorně jsem poslouchal jeho monolog o zranění oka. Pokýval jsem hlavou. “Takže už ses přeci jen s někým někdy popral?“ Udělal jsem krok k němu blíž. “Víš, ať ti kdokoliv bude cokoliv říkat, jde hlavně o to, jak se cítíš ty sám,“ usmál jsem se na něj povzbudivě.
“No, já na lichotky nejsem moc zvyklý. Nikdo mi je neskládá. Rád bych někdy nějakou samozřejmě slyšel, ale možná mám tohle už prostě za sebou,“ smířil jsem se s tím, že kolem mě nebude nikdo okouzleně poletovat.
Prošel jsem hlouběji do tohoto temného lesa. Zvláštně to tu páchlo. Zastavil jsem se na místě, kde to vypadalo ideálně. Dost místa, ale zároveň žádný vítr. “Tak co, usadíme se tu na chvíli?“ Zívl jsem si a pomalu lehl. Zavřel jsem oči. “Bude ti vadit když,“ už jsem to ani nedopověděl a odpadl jsem do snu.

Jeho nejisté reakce na mé komplimenty mi dělaly dobře. Samozřejmě, také bych rád z jeho úst slyšel nějakou hezkou poznámku – jak jsem skvělý a úžasný. Ale tohle mě také hřálo na hrudi, protože to znamenalo, že mu nebylo ukradené to, co říkám.
Musel jsem se zasmát, když tak roztomile zavrčel a snažil jsem se netvářit příliš nadšeně. “Třeba,“ tajemně jsem se usmál. “Třeba jsem šílený tajný sériový vrah, co své oběti pojídá,“ olízl jsem si rty. “Třeba jdu až tak daleko, že si vezmu některou z končetin a konzumuji ji, zatímco ještě živí majitel se na to musí dívat,“ před očima se mi zatmělo a zastavil jsem se. Ucítil jsem, jak se někde hluboko ve mě něco zavrtělo ve spánku. Ta temná magie, která do mě byla vsazena. Stiskl jsem zuby pevně k sobě a zamrkal. Zhluboka jsem se nadechl a pak jakoby nic jsem se zase rozešel.
“Jakou magií oplýváš?“ Podíval jsem se mu do očí. Moc vlků s podobnýma jsem neviděl a nebyl jsem si jist, co k tomu přiřadit. Nechtěl jsem hádat, taky to mohli být prostě zlaté oči, které ukrývaly magii nositele. Navíc každé mělo trochu jinou barvu, ale nebral jsem to jako nějaký nedostatek. Naopak, přišlo mi to velmi zajímavé. On ale po chvíli řekl něco o slepotě. Zadíval jsem se na něj s otázkou v očích. “Jestli chceš o tomhle mluvit, rád si vyslechnu, co máš na srdci. Když to takhle načneš, jsem samozřejmě zvědavý. Ale pokud o tom mluvit nechceš, pochopím to. Nejde přeci o nic, co by bořilo svět,“ pohodil jsem ocasem. Vlezlé otázky jsem znal moc dobře. Navíc, slyšel jsem jeho myšlenky a nemohlo mi uniknout, že je rád, že se na to neptám. Nehodlal jsem mu prozradit, že mu vidím do hlavy. Nebylo to schválně, nestál jsem o to. Neměl jsem to rád.
“Áno, velmi rád lichotím, pokud si to někdo zaslouží,“ musel jsem se široce usmát. “Navíc, rád sleduji následné reakce. A ty jsi očividně zneklidněn, což mi dělá dobře,“ jemně jsem ho při chůzi ocasem pohladil po tom jeho – jako by to bylo neúmyslně.
“Jeskyně? Netuším, neznám to tu. Ale něco určitě najdeme a usadíme se někde. Také už by mi přišel vhod odpočinek,“ jako na znamení jsem si trochu zívl.
Přecházel kmen přede mnou a já ho sledoval. Všiml jsem si, že na jednu nohu úplně nedošlapuje. Jakmile jsme se oba dostali bezpečně na druhou stranu řeky, jsem k němu přešel blíž. “Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se starostlivě a rozhlédl se okolo, zda tu není nějaká jeskyně. Nic. Ale pozitivní bylo, že jsem již viděl místo, kde sídlil život.
“Támhle nahoře je cíl naší cesty,“ švihl jsem hlavou směrem k vrcholkům. “Ale první bych se prospal. Támhle je nějaký hustý les, nebude tam foukat a aspoň pocitově tam bude tedy tepleji. A kdyby to nepomohlo, rád tě zahřeju,“ ušklíbl jsem se a aniž bych čekal na odpověď, jsem se tam rozešel.

//Tmavé smrčiny

// Kopretinová louka

“Nó,“ řekl jsem protáhle a přemýšlel, jestli mu mám lhát o tom, že z něj jde vážně strach, a nebo to stočit k nějakému komplimentu o jeho roztomilosti. Chtěl jsem zvolit jak cestu menšího zla, tak tu která ho potěší. Nakonec jsem se sladce usmál. “Ano, ty jsi mě příjemně překvapil. Ne jako bojovník, ale jako,“ zamlaskal jsem při hledání správného slova. “Osoba,“ pohodil jsem ocasem a pokračoval v cestě.
“No ano, to jsem sice řekl, ale kdo ví. Třeba bych se neovládl a touha ochutnat tvé tělo by byla silnější,“ raději jsem se moc nezamýšlel nad tím, co jsem to vlastně právě řekl.
Potěšeně jsem se usmál, když jsem viděl jeho nadšený výraz v reakci na mou magii. Cítil jsem se jako kdybych dokázal fakt něco velkolepého. “Víš, má pro mě silný citový význam. Magie jsou naší niterní součástí. A na její objevování mám ty nejhezčí vzpomínky z dětství. Bylo to něco nového. Teď už ji sice ovládám dobře, ale již v tom není žádné vzrušení z dobrodružství,“ zrychlil jsem trochu tempo, abych se zahřál a sledoval tu rozpouštějící se hranici.
“Jak jsi na tom ty? Otázal jsem se ho. “Co tvé schopnosti?“
“Půl roku?“ Zopakoval jsem s úsměvem. “Tak to máš ještě spoustu co objevovat! Ale teď spolu míříme nepochybně k jednomu z nejkouzelnějších míst. Klidně se spolu můžeme někdy vydat na výpravu i za smrtí. Je sice dost děsná a někdo se od ní už nikdy nevrátí, ale já tam byl už dvakrát a věřím, že bych i tebe uchránil,“ s mou sebejistotou to nemělo moc co dělat, prostě jsem ho chtěl oslňovat i nadále.
“Ale, jak to můžeš vědět? Ty se přeci nemůžeš sledovat a tedy není možné, aby si se stal objektivním hodnotitelem své vlastní sladkosti,“ usmál jsem se a se zájmem si ho prohlížel. “Ale musím říct, že o hodně přicházíš, když se nevidíš,“ netušil jsem, zda jsou tyto řeči vůbec vhodné. Šance že je na tom stejně jako já, nebyla podle mých zkušeností moc vysoká. Za celou dobu mé existence jsem potkal jen Visiona – který pak někam zmizel. A pak ještě Suzumeho – který si ovšem mou existenci nezasloužil. Ne po tom, jak se choval naposledy a pak někam zmizel.
Slunce se schovalo a mi museli pokračovat i v noci. Vítr zesílil na nepříjemnou hranici. “Musím uznat, že tohle počasí není nejvhodnější na průzkum,“ povzdechl jsem si. “Ale přináší to úplně nový význam tomu, ne? S větším množstvím adrenalinu,“ poskočil jsem na místě.
Došli jsme až k řece. Nespokojeně jsem se zastavil. Nešlo ji přebrodit, rozhodně ne v tomto počasí. Na druhé straně by se z nás staly rampouchy. Rozhlédl jsem se okolo sebe. “Budeme to muset někde přejít, možná níž po směru bude lepší šance,“ pohodil jsem hlavou tím směrem a pomalu se jím rozešel. Byl jsem vděčný za to, že alespoň nesněžilo. I když vítr nepříjemně řezal do očí.
Po nějaké době cesty jsem zahlédl stromy spadané přes řeku. Byli jsme teď dost blízko tomu smečkovému lesu, ale nebylo zde jiné řešení. Přešel jsem kmenům blíže. “Tak co, chceš jít první, nebo mám jít já?“ Povzbudivě jsem se na něj usmál. Nebyl jsem zrovna hrdina, jen jsem prostě neměl moc strach ze smrti.

// Ohnivé jezero

“Popravdě, neperu se moc rád. Ale něco mě nutilo to udělat,“ přes to, jak hloupě to znělo, to byla pravda. Mé vzpomínky okolo všeho z té doby byly dost zamlžené. “Předtím jsem potkal takovou divnou,“ zasekl jsem se a zamlaskal. Netušil jsem, jak to stvoření popsat. “Něco. Představilo se to jako Válenda a do celé skupiny, se kterou jsem tam přišel, to přineslo jistý pocit sounáležitosti a touhy po vítězství,“ pohodil jsem ocasem. “Asi nějaká magie. Někdy mám pocit, že už mě tady nic nedokáže opravdu překvapit,“ povzdechl jsem si.
Koukl jsem po jeho jazyku, který na mě vyplázl. Cvakl jsem jen na oko zuby. “Abych ti ho neukousl,“ provokativně jsem se ušklíbl.
Když jsme vešli na louku, pohyb byl poněkud složitější. Sice již nesněžilo, ale sněhová pokrývka se díky chladu držela. Byl jsem rád za své chlupy a normální vrstvu podkožního tuku. Také má magie ohně mi dost usnadňovala existenci, jelikož jsem si mohl jemně ohřívat kožich. Koukl jsem po něm. “Opravdu ti není zima?“ Zeptal jsem se znovu starostlivě a pak koukl na zem před námi. Nešlo ani až tolik o to, že by mi vadilo brodění. Spíš jsem se chtěl vytahovat. Přivřel jsem oči a nechal sníh před námi, aby se pomocí tepla rozpustil. Jak jsme postupovali kupředu, před námi se objevoval chodníček. Široce jsem se usmál. Moc mě to nevyčerpávalo a chtěl jsem vypadat jako pravý hrdina. Ohromit princeznu po mém boku.
Vypadal, že s mými myšlenkami poměrně souhlasí. To se mi líbilo. Měl jsem rád, když ostatní věděli, co je dobré. “Je to hodně smutné, ale bohužel je to součástí existence mnoha jedinců. Zbabělost,“ pousmál jsem se. “Naštěstí jsou pořád takový, co nemají ve zvyku si jen stěžovat,“ prohlédl jsem si ho. “A každý se musí smířit s tím, že ostatní už se nezmění. Hloupost je věčná,“ a nekonečná. I kdybych byl sebechytřejší, nepodařilo by se mi přechytračit blbost některých jedinců.
“Bude to 6 let,“ řekl jsem po chvíli zamyšlení a úsměv mi trochu poklesl. Měl jsem pocit, jako bych tu za tu dobu téměř nic nedokázal. “A co ty, jak dlouho tu jsi? Vypadáš mlaďounce, to je sladké,“ podíval jsem se do jeho medových očí a pak pokračoval dál v cestě.

// Řeka Tenebrae

Budou body navíc za hraní na touchpadu? Je to fakt peklo.

Zpomal. Ty dáváš nováčka na úroveň nejvyšší a hráče, kteří jsou tu už X let vůbec nebereš v úvahu. Proč by se tu měl někdo 6 let snažit na určitém systému, když se potom úplně změní a na stejnou úroveň se dostane kdokoliv během pár měsíců? Opravdu v tom nevidíš tu nesmyslnost?
Chápu, je to demotivující naskočit do rozjetého vlaku, kde jsou někteří velmi vysoko. Ale takhle je to všude. Když nastoupíš do práce, taky nemůžeš očekávat, že z tebe během půl roku bude šéf, jen protože to fakt moc chceš. Musíš se k tomu dlouholetou zkušeností dopracovat, stejně jak se k tomu musel nějak dopracovat ten, co je na vysoké úrovni teď.
A tady to není tak, že by byli tak obrovské propasti. Jsou tady v podstatě „vrstvy“, které jsou si sobě rovny. A pokud chceš tak hrozně ve hře používat všechny ty vychytávky, tak si hold najdeš spoluhráče, který je na stejné úrovni jako ty. Nebo je slabší, silnější. Podle toho, kam chceš svou hru posunout.
Pořád ale myslete na to, že tohle vše je jen bonus k té hře, která zde je. Je to o hraní a pokud jste tu půl roku, určitě ještě máte daleko víc co prozkoumávat, než lidi co jsou tady X let – ty mají právo si stěžovat, že chtějí nějaké větší vzrůšo, než jen si povídat.
Já osobně tu budu 6. rokem a nikdy mě ani nenapadlo si jít stěžovat, že někdo má v profilu víc věcí jak já. A přála bych vám zažít dobu, kdy se čekalo třeba měsíc jen na odpověď u registrace.
Pokud teď brečíte kvůli takovéto hlouposti, asi jste na špatné hře. Možnost si zvedat věci v profilu vám dá skoro jakákoliv hra – a mimochodem – v jakékoliv hře jste na začátku prostě slabí. Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti s realitou – ale tak to prostě je.

Všiml jsem si, že jeho úsměv působil poněkud nejistě. Olízl jsem si čumák, abych vyplnil chvíli ticha a přemýšlel, jak zachránit tuto situaci. “Víš, nemusíš se mě bát,“ široce jsem se usmál. Bylo mi jasné, že přesně tohle by řekl každý, koho by jste se měli hodně bát – ale já to myslel upřímně.
“Už jsem měl možnost ti ukousnout ouška a nevyužil jsem toho. Tak proč bych to dělal teď?“ Pohodil jsem rameny.
Zeptal se, zda věřím na osud. Skepticky jsem se trochu zamračil, ale pak se zas usmál. Osud? Co to vlastně je. “Já si myslím, že osud vymysleli ti, kteří chtěli mít něco, na co by mohli svalit vinu za vlastní nedostatky. Snad každá víra se opírá o tohle, ne? O nějakou naději toho, že jednou bude líp. A zároveň o manipulaci s ostatními,“ pohodil jsem trochu rozhořčeně ocasem. “Já věřím tomu, že jsem. A možná někdy musíš párkrát umřít, aby si opravdu byl. Věřím v to, že po smrti něco je dál. Nějaký další život, nebo něco podobného. Ale věřím taky tomu, že odpovědnost za vlastní život nese každý sám. Nemá cenu čekat na to, že k tobě něco přivane štěstí, no ne?“ Pousmál jsem se nejistě a koukl někam do prázdna, s doznívající myšlenkou v hlavě. Pak jsem se ale podíval na něj a pečlivě ho sjel pohledem. Štěstí musíš hledat.
“Nejsem si úplně jist přesnou polohou,“ otočil jsem se jedním směrem. “Ale myslím, že by to mělo být někde za tím lesem. Když ne, tak se alespoň projdeme?“ Usmál jsem se na něj.
Celý se rozkoktal, bylo to roztomilé a musel jsem se usmát. “Já vím, že to zvládneš. Ale využít šanci jsem musel,“ pohodil jsem rameny a ušklíbl se. Nemělo cenu mu něco namlouvat. A rád jsem sledoval, jak ho přivádím do rozpaků. Se Suzumem tohle už nešlo.
“Tak pojďme,“ rozešel jsem se směrem k louce. Šlo by to střihnout rovně, ale z toho lesa to táhlo smečkou a já neměl chuť řešit něco podobného, jako „proč si tady.“

//Kopretinová louka