Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//lot 4

Tailla byla prostě svá. A i ten nápad, který teď vyšel z jejích úst – naprosto se příčil mému pohledu na svět. Jen ležet a jíst? Nechat se obskakovat? A co ten zbytek? Dobrodružství, poznávání a svoboda? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Ale věděl jsem, že nemá cenu, jí něco vyvracet. Každý má na svět určitý pohled. A kdo si myslí, že může sám sebe přechytračit a obejít své nitro, stane se jiným, než doopravdy je. A jednoho dne ho to doběhne. A tak jsem nehodlal Tailli vyvracet, že tento svět by měl být o něčem víc.
“Dobře,“ usmál jsem se. “Tak máme od života každý jiné očekávání. Mě osobně láká zažívat něco víc,“ otočil jsem hlavou směrem k místu, kde jsem nechal Suzumeho. Přemýšlel jsem, jestli někdy přijde. Stál jsem o to ale ještě vůbec? Propadal jsem dál tomu vztahu s ním, i když jsem tomu nejspíše jen oběma ubližovat. Zároveň jsem ještě k tomu předstíral, že je vše v pořádku a v nitru jsem si přál, aby poznal že není. A aby to ukončil.
“Ale na tom nesejde. Jestli chceš, tak ti to teda pomůžu chytit,“ souhlasil jsem nakonec, i když se mi do toho moc nechtělo. Ale ona přišla s tím, že už o to nestojí. Povzdechl jsem si. “Ach ty vlčice a jejich iracionální duše,“ zasmál jsem se.
“Tak snad se tu brzy ukáže,“ podíval jsem se také směrem, kde měl spát. “Z čeho byl tak unavený?“ Zeptal jsem se s úsměvem a podíval se jí do očí. Neměl jsem žádné konkrétní nápady, jen jsem chtěl posunout konverzaci o kousek dál.

//lot 3

Nechápal jsem, jak může srovnávat snězení toho hlodavce a mě. Vždyť jsem byl naprosto jiná forma existence. Nadřazen podobné havěti. Vypjal jsem se v hrudi a nechápavě zavrtěl hlavou. “Myslím, že je to trochu něco jiného. Jestli sežereš člena své smečky, nebo nějakou veverku,“ na chvíli jsem se zamyslel a pak se široce usmál. Oficiálně jsem byl momentálně nad Taillou, co se týkalo hierarchie. Samolibě jsem se usmál, ale nijak jsem to nekomentoval. Pořád to byla Stormova ženština a kdybych jí něco udělal, určitě by se postavil na její stranu. Zase. Nechápal jsem, proč je tak slepý. Navíc, i kdyby byla Tailla zase alfa, pořád bych ji viděl jako něco podřadného. Tento pocit jsem ze sebe nedokázal setřást, stála mi v cestě minulost.
Začala se na mě konečně soustředit, protože něco chtěla. Já ji s neskrývaným nezájmem sledoval. “To si opravdu myslíš, že trochou vody a jídla vykoupíš svobodu? Ironicky jsem se zasmál. “Zkus si představit samu sebe, kdyby tě někdo chtěl držet a dal ti za to jen jídlo,“ udělal jsem pár kroků pryč od ní.
“Navíc, tohle stvoření vážně nevypadá, že by tě mělo nějak v lásce,“ olízl jsem si tlamu. Pokud bych to snědl, byla by naštvaná?
Dotkla se mě. Srst na krku se mi zježila. “Nedotýkej se mě, dobře?“ Řekl sem s ledovým klidem. Ještě ten způsob, jako bych byl malé vlče a ona mi něco vysvětlovala. Opět jsem udělal několik kroků od ní.
“A jak bys mi tak mohla pomoci, hm? Co za to?“ Sledoval jsem ji. Napadlo mě pár věcí, které se týkali Storma, ale pochyboval jsem dost o tom, že by to přijala. Nebo Storm. Přes to že jsem mu řekl, jak co cítím.
“Kde je vůbec Storm? Chtěl jsem s ním mluvit,“ neviděl jsem ho dlouho a chyběl mi.

//lot 2

Tailla ignorovala má slova a přesedlala otázkami na úplně něco jiného, s naprostou absencí respektu vůči mě. “Vážně?“ Zeptal jsem se a zamračil se. Snažil jsem se s ní vycházet opravdu ze všech sil, ale pak jsem ji potkal a připadala mi jako malé rozmazlené vlče, nebo jen nevychovaná stará bréca. “Nějaké zvíře s tebou dobrovolně tráví čas? Tomu nevěřím,“ řekl jsem kousavě a přešel blíž k tomu kmenu, když se od něj ona odlepila. Podíval jsem se, co že se to snaží vylovit. Byl jsem vyšší než ona, takže jsem neměl takový problém s výhledem. Ale neměl jsem zájem jí nijak pomáhat. Ne s tímto přístupem.
Odstoupil jsem od kmenu a nezaujatě pohodil ocasem. “Proč to nesníš?“ Zeptal jsem se tak nějak, aby řeč nestála. Neviděl jsem důvod, proč by to mělo žít, když jsem měl hlad. A já měl hlad pořád.
“Můžu použít magii země a vystrčit ji z toho stromu, ale věřím, že něco takového už tě napadlo, ne?“ Podíval jsem se na ni. Vždyť ona byla přece ta super hvězda, co uměla všechno na světě. Trochu se mi při tomto uvažování naježila srst na krku. Lehl jsem si kousek od ní a koukl na led, který se tu všude tvořil, jak pořádně zamrzl sníh. Odrážel se v něm měsíc a trochu i já. Dnes sem vypadal fakt dobře, ještě o trochu líp a svět by to nezvládl.
“Nemyslíš si, že si to stvoření zaslouží smrt?“ Naklonil jsem hlavu na stranu. “Tohle je celkem kruté zacházení i na tebe,“ uchechtl jsem se.

*//lot 1

Zrovna jsem si prohlížel velmi pečlivě část stromu, když jsem uslyšel nějaký hlas. Nebyl jsem schopen rozeznat, co říkal. Přeci jen zněl z dálky. Ale díky i pachu a barvě hlasu jsem poznal, že je to Tailla. Nebyla úplně moje číslo jedna. Ani dvě. A tak dál. Ale nudil jsem se už docela dlouho a lepší niktoš jak nic. Rozběhl jsem se tedy pomalu jejím směrem.
Když jsem dorazil, zrovna se opírala o strom a koukala na něj. Olízl jsem si tlamu a chvíli na ni jen mlčky koukal. Přemýšlel jsem, jestli ji rušit.
Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. “Áhoj,“ řekl jsem pak protáhle a usmál se. Doufal jsem, že seskočí a bude se mi věnovat. Tak nějak to nepřátelství už bylo za náma, ne?
“Jak se daří? Chvíli jsme se neviděli,“ prohlídl jsem si ji od hlavy k patě. "Ale vypadáš pořád stejně," pohodil jsem ocasem a pousmál se. "Ale nepochybuji, že se za tu dobu něco událo. Něco nového? Ve smečce nebo kdekoliv?"

Vzbudil jsem se po vydatném dlouhém spánku v blízkosti svého „domovského“ křovinatého přítele. Byl jsem v Borůvkovém lese, což bylo dobré znamení. Sem jsem patřil. A cítil jsem se zde dobře. Navíc to byla moje povinnost se zde nacházet.
Zívl jsem s pořádným otevřením úst, aniž by mě zajímalo, kdo mi vidí do krku. Olízl jsem si tlamu a rozhlédl se okolo. Nebyl tu žádný Suzume, co by mě vítal. Takže ještě nedorazil. Zamračil jsem se. Mrzelo mě, že byl raději i nadále s ní. Počítal jsem s tím, že mě bude brzy následovat. Ale tak, aspoň jsem mohl být sám a dál přemýšlet nad tím, jestli by mi měl vůbec chybět. Protože já ho miloval. Ale nedokázal jsem ho snést.
Zvedl jsem se, protáhl a pak se vydal pomalým „klusem“ na obhlídku hranic lesa. Cítil jsem pachy vlků, kteří sem patřili. Žádný vetřelec, nic zajímavého. Storm se zde nenacházel, očividně byli společně s Taillou zalezlí v úkrytu. Na chvíli jsem se před ním zastavil a přemýšlel, jestli mám jít za nimi. Pak jsem si ale řekl, že to není úplně nápad dne a že se jim nebudu vtírat do pozornosti.

// Řeka Mahtaë
Konečně. Po takové době jsem překročil pomyslný práh domova. Cítil jsem se zase o něco víc kompletní, i když jednu svou důležitou část jsem nechal za sebou. Ale už mi to nepřipadalo tak hrozné, tak bolestivé, když jsem bořil své tlapy do chladného sněhu. A co, že nebylo teplo. Že stromy shodili svůj šat. Já uvnitř sebe cítil žár.
“Jsem doma a jsem to já,“ dal jsem najevo zprávu do dlouhého zavytí. Cítil jsem, že nejsem sám. V lese to žilo. Vnímal jsem hlavně to, že je tu Storm. Okamžitě jsem se chtěl rozběhnout za ním, ale pak jsem se zastavil. Chtěl jsem, potřeboval jsem, být chvíli sám. Rozešel jsem se směrem k místu, které bylo již od první chvíle zde, mým doupětem. Když jsem přišel do této země a poprvé jsem se přidal do této smečky, stalo se mi úkrytem před všemi a vším. A když mě Storm přijal znovu, opět jsem se k němu upnul. A i nyní jsem ho našel bez problému. Keř, pod kterým byla vyhloubená jáma. Teď ovšem nešla vidět, byla pod nánosem sněhu. I když jsem ale vedle keře ulehl a zavřel oči. Měl jsem hlad, ale to jsem odsunul na později. Spánek měl přednost.
Zdálo se mi o vlčici.
Měla si drobné tlapy s dlouhými drápky. Kaštanovou srst, dlouhou tak, aby vlála ve větru. Tělo bez jediné jizvy, kterého se nikdy nic nebezpečného nedotklo. Věřil jsem, že spoustu z tohoto světa neznáš. Že jsi nevinná vlčice, která v podzimním dnu prochází alejí stromů. A já tě dostal.
O něco později jsem stál nad tvým tělem, které nebylo schopné pohybu. Byla jsi paralyzována, to jsem ve svém snu dokázal. Tvé oči se upírali na mě a já hleděl naopak na tebe. Neschopnou pohybu. Něco uvnitř mě, se nedočkavě chvělo. A drželo to na tenkém vlásku, jako poslední podzimní list, držící se ze všech sil větve. Moje příčetnost. A pak foukl podzimní vítr a byla pryč.
Sklonil jsem se k tobě, přejel čumákem po tvém boku. Kosti si měla vystouplé, nejspíše tě někdo přesvědčil, že tvé tělo nebylo dost dobré. A tak jsi nejedla a kosti ti trčely, jako nějaké vysoké hory. Věř mi, poznal jsem hodně těl. Hodně zblízka. A tak ti tu s drápem, rozřezávající tvou kůži říkám, máš nádherné tělo. Všechny jeho vrstvy, které postupně poznávám, mají svou krásu. Jak se odděluje kůže od svalů a do té hlubiny mezi nimi se vlévá rudá krev. Připomínka bolesti, kterou cítíš. Připomínka bolesti, kterou já cítím. Protože, když ti vyřezávám srdce a šlapu na něj tlapou, to moje vlastní se svírá něhou a bolestí.
Oči jsi již měla zavřené, ale já si pamatoval jejich barvu. Tmavě modré, ovládala si umění vody. Ale k čemu je ti teď? Když jsem tě dostal. Duše, která opustila tělo, se na tebe chvíli dívala a pak tě opustila. Stejně jako já opouštím tebe a nechávám tě zde, aby tě našel někdo, kdo se sem zatoulá.
S trhnutím jsem se probudil. Měl jsem zrychlený dech a koukal jsem se před sebe. Byl jsem zděšený. Ne tím snem, ale sám sebou. Protože v žaludku jsem cítil jistý smotánek vzrušení. Přes to, že většině mě se ten sen hnusil, něco ve mě ho bralo jako krásný sen.

// Medvědí řeka

Utekl jsem před nimi, jako bych něco provedl. A nejspíš taky že ano. Opustil jsem svého přítele, svého Suzumeho, a to i přes to, jak dlouho jsme se neviděli. Nechal jsem ho s jeho kamarádkou, kterou jsem kdysi nemohl vystát. A ani jsem se s ním pořádně nerozloučil, protože když jsem měl čumák v jeho kožichu, v hlavě mi běhali myšlenky na to, jak ho miluju. Ale zároveň silnější na to, jak je otravný. A to jsem si myslel, že když je láska stará jako svět, nemůže už zreznout. Ale pravda byla jinde. I když jsem ho miloval a ten cit byl silný, už jsem neměl ty brýle zamilovanosti. Navíc, časem se jedinci mění. Já už nebyl tak pozitivní, veselý a nadšený. Už mi nepřipadalo skvělé vše, co udělal. A i když mi bylo líto, kdybych měl zahodit ty 2 roky s ním, nedokázal jsem si představit, že bych s ním měl být další dva. A tak nejspíš zavraždím to, co je tak čisté. Bez viny. Zahubím lásku, ze samé lásky.
Proběhl jsem územím, které již bylo rutinou, když jsem se chtěl dostat domů. A jak jsem se blížil, naplňoval mě dobrý pocit toho, že se vracím tam, kam patřím.

// Borůvkový les

Musel jsem se zasmát a trochu škodolibě jsem se zavrtěl. “Tak to věřím, že si Jenna užila. Moci někomu udělat otvor do ucha,“ ušklíbl jsem se. “To je něco pro ni,“ věděl jsem, že to tak nebylo. Ale protivná mrcha, co by ráda všem ublížila – to byl obrázek, kterým se prezentovala světu. Bylo nutné s ní trávit více času, aby jste viděli pod tu šlupku. Otočil jsem hlavu směrem, kde byl kdysi zlatavý les. Kdo ví, kde se teď Jenna nachází. Chyběla mi.
“Tak to máš štěstí. Je dobré, být spokojený. Přináší to nepochybně jistý klid. Ten moc vlků nemá,“ kmitl jsem pohledem k Suzumemu. “Každý po něčem touží. Ignorujíc to, co už má,“ neměla to být žádná konkrétní narážka.
Suzume očekával nejspíše ještě víc komplimentů, no já jsem necítil, že by si vůbec zasloužil ty, co dostal. “Není to smutné, muset o něco hezkého takhle žadonit?“ Zeptal jsem se ho s úšklebkem, aby to neznělo tak vážně. Ale vážně jsem to myslel. Přišlo mi to hodně pod jeho úroveň. Pod úroveň kohokoliv. I kdyby to měla být legrace.
Skočil k ní a začal aktivně vyšilovat. Stiskl jsem zuby a sledoval, co to zas vyvádí. Winter nejspíš tahle povahová vlastnost nevadila. Já se ale cítil tak, že pro jeden den bylo Suzumeho až dost. Neviděl jsem ho dlouho a možná jsem si ho trochu idealizoval. Pozapomněl jsem na tuhle část, která v podstatě definovala to, kým je. A čím byl starší, tím víc mi lezla na nervy. A přes to, že jsem ho miloval, jsem ho nedokázal vystát.
Stoupl jsem si. “Popravdě – netuším. Moc nezadaných jedinců neznám a i kdyby ano, dohazovat partnery mi přijde nesmyslné,“ podíval jsem se Winter do očí. “Věřím, že jednoho dne potkáš někoho. Každý někoho má, s kým bude chtít strávit zbytek svých dnů,“ na Suzumeho jsem se ale přitom nepodíval. “Jen ho musíš najít,“ pousmál jsem se. A já? Netušil jsem, zda je Suzume ten pravý. Protože když jsem v hlavě porovnával nás dva, vypadalo to, že naše cesty nemohou jít tím stejným směrem. Přes všechnu lásku světa.
“Když mě omluvíte, asi vás ještě nechám o samotě. Věřím, že plakat nebudete,“ pousmál jsem se a přešel blíž k Suzumemu. Opřel jsem se mu čumákem o krk. “Když budeš chtít, budu v lese. Uvidíme se,“ řekl jsem a pak se odtáhl a rozběhl pryč. Hlavu jsem měl plnou myšlenek.

// Řeka Mahtaë

Konečně uvěřil mému příběhu. Nebylo proč mu nevěřit, byl pravdivý. I tak se mi ale ulevilo, že se v tom nemusíme dál hrabat. Nelíbilo se mi, že mu tohle vadilo. Hlavně když já ho reálně při fyzickém kontaktu viděl.
“Jsem v pořádku. Však já se o sebe umím postarat,“ usmál jsem se. Byl jsem rád, že o mě má starosti. Dávalo mi to velmi příjemný pocit toho, že mu na mě záleží. “To spíš ty – jsi v pořádku? Beze mě si musel strádat,“ ušklíbl jsem se. Snažil jsem se to zahrát do ironického egoismu. Ale reálně jsem si jej starostlivě prohlédl.
Omluvil se mi, nebo spíš něco zakňučel. Ale spíš měl starost, aby se náhodou nějak neprojevil před ní. Čekal jsem něco víc, nějaké vysvětlení. Na druhou stranu jsem ho už dobře znal a věděl jsem, že větší náklonosti se od něj nedočkám. Aby přiznal vlastní chybu, nebo mi vysvětlit, proč mi ublížil. Natož tak před ní. Ale hlavně že trefovat se do mě, u toho mu publikum nevadilo. Při této vzpomínce se mi srst zezadu na krku trochu naježila. Odmítavě jsem odvrátil hlavu. Tahle slova pro mě nic neznamenala. Byla prázdná, dokud je nepodloží činy. Na chvíli jsem v hlavě uslyšel skupinu skeptických myšlenek. Měla naše láska vůbec budoucnost? Všichni víme, že nemůže dál zrát to, co už je shnilé.
Zeptal jsem se na tu otázku, co spalovala moji mysl. Měl jsem ji pod kůží, v každém koutku mozku. Na nic jiného jsem se nedokázal soustředit. Prostě jsem čekal na jeho odpověď. I když jsem nevěděl, co chci slyšet, stejně bych za odpovědí šel přes mrtvoly. Stačilo by mi pouhé ano, ale to by nebyl Suzume. U něj se to muselo zveličovat, protože asi potřeboval pořád něco komplikovaného. Chtěl jsem ho zarazit, aby mi normálně odpověděl, ale on se pak najednou na mě vrhl a začal dělat něco, čemu jsem se vůbec nebránil. Svalil se na mě, olizoval mě, ňuchňal a třel se. Tohle mi tak chybělo. Spokojeně jsem nechával to teplo z jeho těla prostupovat do mě. Neměl jsem moc prostoru se nějak pohnout a tak jsem se alespoň sem tam dotkl čumákem jeho krku a olízl ho. Jestli na nás někdo kouká, mi bylo ukradené. A ano, bral jsem to jako odpověď toho, že je můj. Na druhou stranu – proč měl problém s tím mi říct, co cítí? Milujeme se snad prostřednictvím těl? Možná si myslíme, že se milujeme, ale reálně se jenom chceme.
Pak toho nechal a došlo k tomu velmi divnému procesu mezi mnou a Winter. “Tak to už je slušně dlouho,“ usmál jsem se trochu nostalgicky a znovu koukl na ten kamínek. “Nevíš která vlčice?“ Chtěl jsem dát této zprávě jasnější podobu v mé hlavě. Představit si, jak to asi mohlo vypadat.
“Jsi spokojená s barvou svého kožichu?“ Zeptal jsem se otevřeně. Nijak jsem tím nenaznačoval žádný osobní pohled, byla to prostá nevinná otázka, která mě zrovna napadla.
Pak přišla řada na ni a řekla něco o respektu, který vyvolávají mé oči. Přikývl jsem. Netušil jsem, zda takto působí na všechny, no v jejich tělesných reakcích jsem poznal, že ona to tak cítí. Už byla sice více v klidu, než na začátku, no tušil jsem, že kdybych sebou prudce trhl jejím směrem, tak by uskočila. Navíc jsem se po návštěvě života cítil nabitý energií, silou a vitalitou.
Suzume měl očividně z této cringe chvíle legraci. Neviděl jsem ho dlouho a trochu jsem díky tomu zapomněl na tuhle jeho neskutečně otravnou, ale zároveň milovanou vlastnost.Pořád měl spoustu energie a nálady. A pořád by se jen smál a veselil. Zhluboka jsem se nadechl a zas vydechl. “Všechno. Miluji na tobě všechno. I ty drobné věci, které mi sem tam vadí – věřím, že ty máš na mě taky výhrady. Ale stejně jsi to ty,“ drcnul jsem ho čumákem do ramene. Pak jsem se otočil na Winter. “Jak to máš teď vlastně ty? Jsi v nějaké jiné smečce? Máš někoho?“ Docela jsem doufal, že řekne ano. Znamenalo by to, že je ještě někdo, kdo by z blízkosti Suzumeho a ní nebyl nadšený.

Najít štěstí, nebo si uvědomit, že už ho našel.

“Děkuji za optání, Winter,“ usmál jsem se na ni, i když v tom nebyla žádná vřelost. Bylo to čistě ze slušnosti. Mé oči přitom zůstaly chladné. “A musím říct, že teď už lépe,“ otočil jsem pohled k Suzumemu. Tam už mi v očích zajiskřilo. “Hned se cítím lépe, když je poblíž. A vidím, že je v jednom kuse a tak,“ když jsem ho neměl blízko, pořád jsem měl jistý strach, že se rozplyne. A že jsi pořád můj? Zeptal jsem se tiše v myšlenkách, bál jsem se zeptat, i když jsem věděl, že budu muset.
Zeptal se mě, co to bylo za známého. Naprázdno jsem polkl a pokusil jsem se potlačit úsměv nad tím, že žárlí. “Těsně poté, co jsem byl naposled v lese, mě oslovil jistý zvláštní tvor. Mě a ještě pár jedinců posedl nějakou magickou touhou po soutěžení a jistou sounáležitostí,“ uchechtl jsem se. “A tak jsem šel spolu s nimi na místo, kde se konaly různé soutěže. Musí to znít zvláštně, ale byl tam i Storm a Tailla,“ chtěl jsem, aby mi věřil. Muselo to znít dost bláznivě. “No a jednou z těch soutěží byl i souboj. Tak nějak jsem byl asi přiřazen k jednomu vlkovi. Moc jsme nebojovali, protože na to ani jeden neměl náladu, navíc by to nebyl moc vyrovnaný souboj,“ nemělo to znít namyšleně. “Pak už jsem s ním zas nemluvil, ale náhodou jsem na něj narazil po cestě z toho blázince. A jelikož jsem byl blízko Života, řekl jsem si, že tam zajdu a pak zamířím rovnou ke smečce. A on mě doprovodil,“ mluvil jsem klidně. Nebylo co skrývat. K ničemu nedošlo. Má slova sice sem tam byla trochu přes čáru, ale byla to pořád jen slova, ne? A on na ně nijak moc nereagoval. Což je jedině dobře, idiote.
“Mluvíš o tom tak, jako by to byla jen má vina, že jsme se dlouho neviděli. Věř mi, rád bych se sem vrátil dřív, ale to kouzelné stvoření mě donutilo myslet jen na ty soutěže,“ povzdechl jsem se. “Navíc, ty jsi předtím taky v lese nebyl celou věčnost,“ sklopil jsem pohled. Když jsme se viděli naposledy, choval se ke mě naprosto odporně. Neměl jsem zrovna chuť za ním běhat. “Navíc ses ke mě choval dost zle,“ řekl jsem o něco tišeji. “Ublížilo mi to,“ přiznal jsem i před Winter. Bylo mi to jedno. Zvedl jsem pohled k jeho očím. Pamatoval jsem si skoro každé slovo, co mi předtím řekl. A ještě z toho udělal show pro ty přihlížející vlčice. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nechápal jsem to dodnes. Jako by si mou bolest užíval.
“Také mi byla zima,“ sledoval jsem, jak vyšel zpoza Winter. Přešel jsem k němu blíž a zabořil mu čenich do kožichu. “Teď už tě budu zahřívat jenom já,“ zasekl jsem se a nadechl se jeho vůně. Chvíli jsem mlčel. “Tedy pokud jsi,“ zasekl jsem se. Bál jsem se zeptat. “Jsi pořád můj?“ Špitl jsem v tiché otázce, aby to mohl slyšet jen on.
Odskočil ode mě a já vytřeštil oči, když nahodil něco o sbližování a o očích. Byl jsem z toho dost vyjukaný, protože jsem se těch chtěl sbližovat jedině s ním. A to fyzicky. “Cože?“ Chvíli jsem se na něj mračil. Pak mě ale moje ne úplně čisté svědomí donutilo mu vyhovět. “No tak jo,“ podíval jsem se na Winter. Kompliment? Měla bílé oči, podobně jako kožich. Celá byla taková bílá. Jednobarevná. Splývala s okolím. Fádní. Sem tam jí prosvítala nějaká jizva a já se musel držet, abych se nezeptal, kdo jí to udělal. Jen ta náušnice jí dodávala jistý šmrnc. Olízl jsem si čumák a přemýšlel, jak z toho udělat kompliment. “Ten šperk je fakt zajímavý. Jak si k němu přišla?“ Nebyl jsem si jistý, jestli to byl zrovna kompliment, ale byl to alespoň pokus o nějakou konverzaci. A chválu.

První reakce na mě přišla od Winter. Viděl jsem strach v očích, které na mě upírala. Všiml jsem si také uší, které se sklopily dozadu. Nejspíše jí došlo, že poloha ve které se nacházeli, nebyla zrovna nejvhodnější. Trochu mě ten její strach potěšil a já vypjal hruď, abych vypadal ještě větší. Ne, že by to byla potřeba. Slezla z mého přítele okamžitě. Okomentoval jsem to jen téměř neznatelným přikývnutím, aby věděla, že dobře dělá.
“Zdravím, Winter,“ pronesl jsem klidným hlasem, ve kterém nešli moc znát jakékoliv emoce. Určitě to ale bylo lepší, než kdybych tu začal řvát. Což jsem chvíli chtěl udělat.
“To je v pořádku,“ řekl jsem vyrovnaně a zavrtěl nad jejím vysvětlením hlavou. Líbil se mi ten respekt, který ze mě měla. Netušil jsem, že na někoho dokážu takto působit. Ale věděla dobře, že si na mě má dát pozor. Naštěstí jsem měl dnes dobrý den.
A pak konečně na mě zareagoval i Suzume. Podíval se mi do očí a než jsem stihl udělat cokoliv já, skočil po mě. Beze slov se na mě vrhnul a já ho ucítil tak blízko. Jeho kožich se spojoval s mým. Zabořil jsem mu čenich do srsti a láskyplně jsem přivřel oči. Všechny ty starosti, pochybnosti, strach. Ta nejistota a utlumené pocity. Vše bylo pryč. Stačil jeden jeho projev náklonosti a já v tom byl až po uši. Pod jeho mocí. “Tak moc si mi chyběl. Bál jsem se, že už mě nechceš vidět,“ vydechl jsem tiše a držel ho u sebe. Pak ale najednou odskočil se zvláštním výrazem. Nerozuměl jsem tomu, co se stalo. Také jsem se rychle postavil a tázavě na něj zíral. Netušil jsem, co se stalo. A pak to řekl. Jediné slovo, ale dobře jsem chápal, co tím chce říct. Zhluboka jsem se nadechl a sledoval, jak se schovává za Winter. To gesto mi samotnému dost ubližovalo.
“Potkal jsem jednoho známého a ten mě doprovodil k Životu,“ řekl jsem s klidem. “Před chvílí jsme se rozloučili a já mu jen krátce položil hlavu na krk,“ sledoval jsem jeho oči. “Rozhodně to nebylo tak intenzivní, jako tohle,“ pohodil jsem hlavou k nim dvěma a na chvíli se odmlčel, abych neřekl nic ošklivého. “Ale raději se nebudu na nic ptát, protože nechci slyšet odpověď,“ přiznal jsem pak a opět se odmlčel.
“Dlouho jsme se neviděli. Ve smečce si nebyl a já pak odešel a semlelo se toho tolik,“ užasle jsem vydechl. “Bál jsem se, že-„ zasekl jsem se. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nechtěl jsem tohle rozebírat před Winter. “Ale o tom si promluvíme až jindy, dobře?“ Koukl jsem na tu vlčici. Nechtěl jsem ji nějak vyhánět, nebo tak. Očividně ji Suzume rád viděl a měl ji rád. Nechtěl jsem stavět bariéry mezi nimi, i když jsem na ni žárlil. Tedy, hlavně dřív. Teď jsem cítil tolik emocí, že na žárlivost nebyl moc čas.
“Jak se máte? Oba dva?“ Cítil jsem se dost nepříjemně. Potřeboval jsem s ním mluvit a ona mi tu překážela. Zároveň jsem ji nechtěl vyhazovat. Byla to zvláštní situace.

//Středozem

Zahloubán v myšlenkách na něj, jsem pokračoval v již známé cestě do lesa. Jelikož se někdo rozhodl, že si udělá v sousedním lese smečku, musel jsem to obcházet oklikou podél řek. Štvalo mě sice, že jsem nemohl jít zkratkou, jako kdysi. Ale zrovna teď jsem měl hlavu plnou jiných starostí. Díky tomu jsem si také přítomných vlků první nevšiml. Až jsem jim byl natolik blízko, že jsem je zaslechl. Zvedl jsem pohled, jen abych se podíval, kdo to je. Když jsem oba poznal, musel jsem zastavit. Oči se mi rozšířili. Suzume a Winter. A byli si tak blízko, až mě to zabolelo. Jako bych je přerušil uprostřed nějakého rituálu. Můj mozek okamžitě naskočil na plné obrátky a začal vymýšlet spoustu teorií toho, co se tak mohlo asi stát. Jsou spolu? Co dělají? Proč-
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Shhh. Chvíli jsem tam tak jen stál a dostal se do klidnějšího stavu. Nezačal jsem na ně křičet, ani dotčeně dupat pryč. Jen jsem tam nějakou dobu tiše stál a pozoroval je. Vypadalo to, že se dlouho neviděli. Že tohle bylo přivítání. Navíc – bylo by ode mě dost pokrytecké ho soudit, poté co jsem já zažil před chvílí. Sice jsem se s Nokem až tolik nekontaktoval, no myšlenky jsou často hříšnější než činy.
Přemýšlel jsem, jestli až se ozvu, tak mě Suzume bude také tak nadšeně vítat. Nebo mě pošle pryč, jako jen ducha z minulosti?
Opět jsem se zhluboka nadechl, chtěl jsem promluvit, ale právě strach z odpovědí mě oněměl. A nemohl jsem být vážný, když to on neměl tak rád. Pokoušel jsem se uvolnit, ale bylo to k zešílení.
Nakonec jsem k nim přešel blíže. “Suzie?“ Řekl jsem jen a široce se usmál. Vypadal jsem nepochybně trochu vyklepaně. Pořád jsem stál kus od nich. Kdyby mě náhodou opravdu poslal pryč, tak abych mohl co nejrychleji zmizet. A nechtěl jsem sledovat výsměch od Winter.
Čekal jsem odevzdaně na jeho reakci. I kdybych chtěl něco udělat, nemohl sem. Byli si tak blízko, že to už snad nešlo ani blíž.

// Ježčí nížina (přes řeku)

Nervozita stoupala. Cítil jsem, jako by mě někdo kopal do žaludku. A ten se stahoval a stahoval. Zároveň jsem na sebe byl ale i naštvaný, že dovolím jednomu stvoření, aby mě dokázalo takhle ovládat. Povzdechl jsem si a sklopil pohled. Kdysi jsem to už někomu dovolil. Megan mě pohltila jako nikdo nikdy dřív. Vzala vše a nenechala nic. Dal jsem jí své srdce, chtěl jsem aby si ho nechala. Ale ona ho pak vzala a rozdupala, když šla za jiným. Zničila mě. A já si řekl, že tohle je věc, co si už nikdy nechci zopakovat. Tolik jsem se bál, že se to stane znovu. Že mi někdo zas tak moc ublíží. Zaujmul jsem obranou pozici a přes srdce si dal mříž. Postavil jsem se proti citům, ignoroval ostatní, vyhýbal se lásce. Až jsem zjistil, že už ani nevím, jak se zamilovat.
Jsi kráska, stejně jako si i zvíře. Si kotě, co moje rány líže. Stejně tak lev, co se probil skrz moje mříže.
A to byl Suzume. Dokázal mě rozesmát, když mi bylo špatně. A postupně, niž bych věděl jak, se probil přes ty mříže, které jsem si vytvořil. A já se do něj zamiloval. Propadl jsem mu. A on byl nedostupný a já ho chtěl o to víc. Posílilo to ten žár, až se jednoho dne stal mým. A dnes? Ani nevím, jak to vlastně je.

// Medvědí řeka

// Narrské kopce

Vzdaloval jsem se od vrcholků. S každým krokem pryč od nich a blíž k domovu, jako bych cítil větší a větší tíž. Jako by mi každý krok svíral srdce. Bál jsem se, co mě čeká, až prekročím pomyslnou hranici lesa. Suzume. Bylo to jen jedno slovo, jen jedno jméno. A přes to to popisovalo tolik vnitřního neklidu a děsu. Jaké to bylo pro něj? Každý sám tak daleko, nejspíše si pod víčky představujeme toho druhého. A zatím druhým závidíme, že se milují. Aniž bychom viděli, co nám uniká. Ale samozřejmě jsem se také těšil, až ho uvidím. Moje city k němu byly stále velmi silné. Jen byly pohřbeny pod nánosem prachu, který se skládal z dlouhodobého odloučení a křivd.
Přemýšlel jsem, co mu pak řeknu. Nechtěl jsem vypouštět jen prázdná slova o tom, jak se měl a kde se toulal. Potřeboval jsem vážný rozhovor. A věděl jsem, že mi opět vyčte to, jak jsem vážný. Ale já potřeboval tento rozhovor právě proto, abych pak už vážný být nemusel.

// Středozemní pláň (Přes řeku)