Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji moc a chci pochválit všechny zúčastěné, krásná díla. <3

Prosím o kameny, jedno jaké. A vlastnosti mám všechny plné, je nějaká možnost to nějak změnit?

Nemělo cenu poukazovat na to, jak jsem postupně ztrácel naděje. Příčiny mých mizejících vyhlídek by vystačily na dlouhý nezajímavý seznam, jejichž děsící efekt nelze slovy vyjádřit. Přes to se Storm i jeho družka pokoušeli zlepšovat moji náladu. Nemusím nejspíše zdůrazňovat, že to nezabíralo. Na krátkou chvíli jsem pohledem odputoval do prázdna. Už jsem si ani nedokázal vybavit oči své lásky. Vzpomínal jsem na něj jako na dávno zemřelého. Základy ještě stály, šedé obrysy a charakteristické rysy. Ale detaily jako by odvál čas. Jeho pach vymizel z mého kožichu a jeho stín navždy opustil spadané listí tohoto lesa.
“Myslím, že by ses teď měl věnovat hlavně těm maličkým. Já už se o sebe nějak postarám. A až budeš mít někdy chvíli čas, uspořádáme výlet před pár území,“ s úsměvem jsem se díval do jeho očí. Ty bych si dokázal vybavit kdekoliv, jelikož se mi vypálili pod víčka.
Na poznámku Tailly jsem pouze pohodil hlavou. Tušil jsem, že tohle už žádná pauza nezmění. V mém životě se muselo něco změnit. Měl jsem toho tolik dokázat a zatím jsem neudělal nic. Mám tolik síly, která nebyla vypuštěna ven. Při smrti mláděte se tato síla označuje za možnosti a já jí v sobě měl tolik. Potřeboval jsem tu vyvolenou, abychom spolu mohli tuto sílu předat do další generace. Aby mohli potomci být tím, čím já jsem nikdy nebyl. Tohle je ta lest, kvůli které máme potomky? Tím nás láká příroda do pasti?
Přišla Naomi. Věnoval jsem jí úsměv a vrtění ocasem. Dlouho jsme se neviděli, což mi nijak srdce netrhalo. Nikdy jsme k sobě neměli moc blízko, no viděl jsem ji vyrůstat a ta změna do dospělosti mi přišla fascinující. Více času jsem strávil s jejím bratrem. “Ahoj, Naomi. Dlouho jsem tě neviděl, jak se máš?“
Všichni přítomní ale měli najednou protáhlé obličeje. Přemýšlel jsem nad příčinou tohoto jevu, když jsem si to uvědomil, musel jsem se zasmát. Její matka si pořídila nášup dětí ve věku, kdy spíš měla být babičkou. A ani o tom svému dítěti nejspíše neřekla.
“To je ale situace. Nu což, alespoň budeš mít trénink, až do toho taky praštíte,“ usmíval jsem se na ně. Chtěl jsem trochu odlehčit atmosféru, ale nejspíše se mi to nepovedlo. Nejspíše jsem narušoval toto rodinné setkání. Udělal jsem po tomto prozření několik kroků dozadu, posadil se a jen zaujatě sledoval, co se bude dít.

Skepse na mě dopadala a postupně odkrajovala z úsměvu na mé tváři. Cítil jsem se jako součást produkce odpadu dnešní doby. V časech, kdy přežijí jen ti nejvhodnější – ten nevhodný. A problémů bylo víc, měl jsem pocit, jako bych se nikdy nenaučil žít dobře. A nežít dobře nejspíše znamená nežít vůbec. Ve světě kde nemůžeme opravit žádnou ze svých chyb a ve světě, kdy každá touha je vlastně během za něčím nepoznaným. A já nejenže bych běžel za něčím, jenž pocit neznám – jako sláva, či bohatství – já dokonce běžel za něčím, o čem jsem ani nevěděl, co je. Proto jsem měl pocit, jako by se můj život zastavil, nesměřoval nikam dál, kromě přímé cesty ke smrti. A ta je ještě tak zrádná, že může přijít kdykoliv. I když, způsob naší smrti nás nejspíše trápí více, než smrt samotná. A tak není nejjednodušší se rozhodnou zabít?

Aniž bych vlastně zpozoroval jak se to stalo, jedno z vlčat mi vylezlo na hřbet. Trochu mi to pozvedlo myšlenky od hlubin k bezbarvé šedi. Seděl jsem klidně, aby to malé nespadlo. Nemělo tuto radost ale moc dlouho, jelikož jej Tailla z mého hřbetu pomalu sundala. Ale alespoň chvíli byl šťastný, nic jako dlouhodobé štěstí neexistuje.
Zeptala se mě na Suzumeho. Podíval jsem se na ni chvíli mlčky. Že by ji to opravdu zajímalo a rozhodla se ukončit nekonečnou Studenou válku?
“Potkal jsem ho, než jsem přišel sem do lesa. Chvíli jsme spolu mluvili, ale byl tam s kamarádkou a já chtěl spát. Řekl, že pak přijde. No, nepřišel. Myslím, že možná už ani žádné „my“ není. A řekl bych, že to cítí stejně. Jsme oba dva naprosto odlišné osobnosti, není možné, abychom šli stejnou cestou,“ se smířeným úsměvem jsem se na ni podíval. Teď už jsem jen doufal, že jednoho dne potkám ten ideál. Tedy, já ho již našel. Povzdechl jsem si a pohledem zavadil o Storma. Ale některé touhy jsou nepolapitelné.

“Musím přiznat, že se sám divím, že se tak nestalo,“ uchechtl jsem se tiše a prohlédl si okolí. “No ale – alespoň bych zůstal tady u nás navždy,“ vždyť tu bylo tak krásně.
Formoval jsem si v hlavě nejlepší vtip, jaký jste kdy slyšeli. Opravdu mistrovské dílo. Ale než jsem ho stihl říct, přerušil mě Storm. Moje srdce okamžitě začalo hrát techno a nalepil jsem se na něj bokem. Cítil jsem se zase jako vlče a možná až moc horlivě jsem se na něj usmál. Netušil jsem, zda jej tohle potěší a nebo spíš vyděsí. Kolikrát již jsem si představoval, jak mi podlehne.
“Zdravím tě,“ alespoň ve slovech jsem si chtěl zachovat kousek důstojnosti, no mé tělo s hlavou vedlo boj. On na mě ale neměl moc času, zamířil za jedním ze svých prcků. Sice jsem ho chtěl pro sebe, ale chápal jsem, že má jiné priority. Jiné myšlenky.
Hnědý prcek si mě všímal a s naprostou rozkošností „zopakoval“ mé jméno. Tedy, nevěděl jsem, zda se dá vůbec hovořit o zopakování. Ale pokusil se! A to bylo dostačující. Málem jsem se nad tou roztomilostí rozpustil a vsákl se do koberce z mechu a trávy. “Přesně tak, ty si šikovný!“ Přikývl jsem k němu a široce jsem se usmál. Prohlížel jsem si ho, jak jde k mým tlapám. Podezřívavě jsem ho sledoval a pak vzalo útokem jeden z mých šátků. Musel jsem se zasmát a začal nohou jemně pohupovat, aby to pro něj byla větší legrace. Samozřejmě ale taky tak, abych mu neublížil. Nerad bych Taille rozbil novou hračku tak rychle.
Pak na mě promluvila, zvedl jsem k ní pohled a usmál jsem se. “Jsou krásní, samozřejmě. Hlavně tu hned bude více život, přináší to obecnou radost, ne?“ Řekl jsem to ještě s úsměvem, ale jak jsem se nad tím zamýšlel a prohlížel si Storma s jeho rodinou, cítil jsem se hrozně sám. Vidět jej šťastného mi samozřejmě dělalo radost, ale taky mi tento výjev připomínal to, jak marný můj život je. Zadíval jsem se Stormovi hluboko do očí, bylo mi líto, že nepoužívá své čtení myšlenek. Chtěl jsem s ním mluvit. I když o tomhle je možná lepší mlčet. Sklopil jsem na chvíli pohled k zemi a párkrát se zhluboka nadechl.
“Určitě se mnou můžete počítat,“ usmál jsem se posmutněle na oba. Starat se o mrňata je velká zodpovědnost, no věřil jsem, že se od nich Tailla vzdálí až budou větší.

//Finally.

Rozlepil jsem oči. Cítil jsem se jako hrouda neforemného umírajícího shluku. Hromada masa a kostí uzavřená pod těžkou kovovou bednou. Ve vlastní hlavě která ještě k tomu bolela. Musel jsem spát víc, než je zdrávo.
Když jsem dokázal udržet oči otevřené, povšiml jsem si podezřelé zeleně okolo sebe. Něco dokonce kvetlo. Zaúpěl jsem. To zas bude keců.
Když jsem dokázal vnímat také své tělo, ucítil jsem, že mi po kožichu stéká z otevřených úst pramen slin a slepuje ji do tenkých pramínků. Tento fakt se mi ani tolik nehnusil, ale nechtěl jsem, aby mě takhle někdo viděl. Konečně mě to donutilo přinutit své svaly k pohybu. Stoupl jsem si a otřel si tuto kapalinu někam do svého boku. Ano, jak nechutné. Kdybych viděl někoho jiného tohle provést, zhnusím se. U mě mi to ale připadalo tak přirozené. Jak pokrytecké. Jak lidské.
Rozhlédl jsem se okolo. Jako král tohoto lesa jsem usoudil, že bych měl zjistit, co je zde nového. Čtenář si jistě povšimne faktu, že jsem ve smýšlení o sobě samém přešel ze slova „ochranář“ na slovo o tolik vznešenější. No ale uznejte, nemohl jsem si odpustit titul, když jsem byl tak božský.
Klusal jsem lesem jako statný oř a prohlížel si jej. Již byl zahalen do jarního kabátu. Strom, strom, strom, Storm – ne, zase strom. Keř, strom, vlče, strom - zastavil jsem se a otočil pohled zpět. Tailla měla u sebe dvě malé koule chlupů. Jedna z nich jí byla i celkem podobná, druhá vůbec. No podle pachu byli obě dvě její.
“Áhoj,“ pronesl jsem zaraženě a usmíval se. "Tý jo, nejsi na vlčata už stará?“ Vypadlo ze mě trochu rýpavě. “A Storm o to ví?“ Zeptal jsem se ještě, ale pak jsem pohodil hlavou a zasmál jsem se, aby pochopila, že si dělám legraci.
“Jsou naprosto rozkošná!" Usmál jsem se a k jednomu se sklonil, načež jsem nasadil ten typický tón, když mluvíte s vlčaty. “Ahoj! Já jsem Blue!“ Rozhodl jsem se představit hnědému prckovi zblízka a rovnou ve zkratce, jelikož jsem měl jisté předsudky vůči těm malým mozečkům. Doufal jsem, že se mě nebudou bát. Raději jsem ustoupil o krok dozadu a usmál se i na to druhé.

//lot 6

Musel jsem se zasmát, i když to bylo velmi silně ironické. “Řadu, co jsem střídal? Podle sebe soudíš druhé? Já měl partnerek jen pár, každá byla v něčem skvělá, ale nebylo nám přáno,“ pohodil jsem ocasem. “A nejsem typ, co by zůstával ve vztahu s někým jen ze zvyku. Nebo strachu, že budu sám,“ řekl jsem útočně a podíval se na ni. Byla to samozřejmě narážka na to, proč s ní tak Storm asi ještě pořád je. Jiné rozumné řešení mě nenapadalo.
“Nu, Taillo. Tahle tvá urážka je skvělá, ale má jednu vadu. Realita je taková, že jsem Suzumeho za poslední půlrok viděl asi 2x. Ale – když jsem ho viděl naposledy, vypadal dost živě,“ uchechtl jsem se. “Možná už není o jakém vztahu mluvit, v každém případě on pořád žije i bez mé asistence,“ a ani mi to tolik nevadilo. “Což je jedině dobře,“ byl jsem rozhodnutý, že ho budu muset nechat jít. Ale kdo ví, co přinese den, kdy jej uvidím.
Říkala pak nějaká další slova a věty, které mi přijde zbytečné zmiňovat, protože to byla hromada hnoje. Podíval jsem se jí s ledovým klidem do obličeje, no uvnitř už jsem mírně bublal. Jiskry mých rudých očí plály. Zasazeny do tváře, která uměla značit nebezpečí. To ale nejspíše neviděla, hvězdy nad námi byly spolu s měsícem jediným zdrojem světla. A já za to byl rád, aspoň jsem se na ni nemusel koukat.

//lot 5

Ucítil jsem náhlý nával negativních emocí vůči ní. A to jsem chtěl být smířlivý. Celý jsem se napnul. Z úst se jí valila spousta věcí, převážně to dost smrdělo debilitou.
“Měl jsem řadu partnerek, Suzume je první partner. Takže v tomhle ti to trochu nevyšlo,“ pozoroval jsem ji. “Měla by ses lépe připravit, pokud chceš na někoho útočit,“ na tváři sem měl široký úsměv. “To samice umí dobře, ne? Pamatovat si spoustu sraček. I když – promiň,“ nevinně jsem se zasmál. “Vím, že ty v sobě té ženskosti moc nemáš,“ pohodil jsem ocasem. “Stormovi nevadí, že není v tom vztahu ten, kdo dělá samce?“ Chvíli jsem mlčel. “Už při prvním setkání by si toho musel všimnout. I když, nepotkali jste se náhodou poprvé v noci? To jsou pak všechna těla stejná,“ kmitl jsem ocasem. “A není tolik času přemýšlet,“ vrátil jsem se ve vzpomínkách k Megan.
Proč mě zajímá Storm? “Asi protože je to můj kamarád? Ne? Nic?“ Ironicky jsem nad tím zavrtěl hlavou. “Neboj se, nechci ti ho přebrat. Myslím, že si Storm tvou společnost zaslouží. Je to vlastně nekonečný trest za to, že si s tebou vůbec začal,“ ušklíbl jsem se.
“Hm, nemám zájem ho hledat. Nic ti do toho není, ale mohu tě ubezpečit, že mě nevyměnil,“ sebevědomě jsem vypnul hruď. “Je do mě blázen. Ale chápu, že něčemu takovému nemůžeš rozumět. A neboj se, já plakat nebudu. Ale co ty? Až si Storm uvědomí, s kým ztrácí čas?“ Podíval jsem se jí přímo do očí. “Očividně jsi ho oslepila natolik, že má v sobě ještě nějakou dětskost. Ale jednou určitě dospěje do fáze, kdy v tobě uvidí tu zrůdu. Kdy si sundá ty zamilované růžové brýle,“ musel být fakt zoufalý.

// Tákže - kdo pronese proslov na Blueberryho pohřbu?

//lot 4

Tailla byla prostě svá. A i ten nápad, který teď vyšel z jejích úst – naprosto se příčil mému pohledu na svět. Jen ležet a jíst? Nechat se obskakovat? A co ten zbytek? Dobrodružství, poznávání a svoboda? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Ale věděl jsem, že nemá cenu, jí něco vyvracet. Každý má na svět určitý pohled. A kdo si myslí, že může sám sebe přechytračit a obejít své nitro, stane se jiným, než doopravdy je. A jednoho dne ho to doběhne. A tak jsem nehodlal Tailli vyvracet, že tento svět by měl být o něčem víc.
“Dobře,“ usmál jsem se. “Tak máme od života každý jiné očekávání. Mě osobně láká zažívat něco víc,“ otočil jsem hlavou směrem k místu, kde jsem nechal Suzumeho. Přemýšlel jsem, jestli někdy přijde. Stál jsem o to ale ještě vůbec? Propadal jsem dál tomu vztahu s ním, i když jsem tomu nejspíše jen oběma ubližovat. Zároveň jsem ještě k tomu předstíral, že je vše v pořádku a v nitru jsem si přál, aby poznal že není. A aby to ukončil.
“Ale na tom nesejde. Jestli chceš, tak ti to teda pomůžu chytit,“ souhlasil jsem nakonec, i když se mi do toho moc nechtělo. Ale ona přišla s tím, že už o to nestojí. Povzdechl jsem si. “Ach ty vlčice a jejich iracionální duše,“ zasmál jsem se.
“Tak snad se tu brzy ukáže,“ podíval jsem se také směrem, kde měl spát. “Z čeho byl tak unavený?“ Zeptal jsem se s úsměvem a podíval se jí do očí. Neměl jsem žádné konkrétní nápady, jen jsem chtěl posunout konverzaci o kousek dál.

//lot 3

Nechápal jsem, jak může srovnávat snězení toho hlodavce a mě. Vždyť jsem byl naprosto jiná forma existence. Nadřazen podobné havěti. Vypjal jsem se v hrudi a nechápavě zavrtěl hlavou. “Myslím, že je to trochu něco jiného. Jestli sežereš člena své smečky, nebo nějakou veverku,“ na chvíli jsem se zamyslel a pak se široce usmál. Oficiálně jsem byl momentálně nad Taillou, co se týkalo hierarchie. Samolibě jsem se usmál, ale nijak jsem to nekomentoval. Pořád to byla Stormova ženština a kdybych jí něco udělal, určitě by se postavil na její stranu. Zase. Nechápal jsem, proč je tak slepý. Navíc, i kdyby byla Tailla zase alfa, pořád bych ji viděl jako něco podřadného. Tento pocit jsem ze sebe nedokázal setřást, stála mi v cestě minulost.
Začala se na mě konečně soustředit, protože něco chtěla. Já ji s neskrývaným nezájmem sledoval. “To si opravdu myslíš, že trochou vody a jídla vykoupíš svobodu? Ironicky jsem se zasmál. “Zkus si představit samu sebe, kdyby tě někdo chtěl držet a dal ti za to jen jídlo,“ udělal jsem pár kroků pryč od ní.
“Navíc, tohle stvoření vážně nevypadá, že by tě mělo nějak v lásce,“ olízl jsem si tlamu. Pokud bych to snědl, byla by naštvaná?
Dotkla se mě. Srst na krku se mi zježila. “Nedotýkej se mě, dobře?“ Řekl sem s ledovým klidem. Ještě ten způsob, jako bych byl malé vlče a ona mi něco vysvětlovala. Opět jsem udělal několik kroků od ní.
“A jak bys mi tak mohla pomoci, hm? Co za to?“ Sledoval jsem ji. Napadlo mě pár věcí, které se týkali Storma, ale pochyboval jsem dost o tom, že by to přijala. Nebo Storm. Přes to že jsem mu řekl, jak co cítím.
“Kde je vůbec Storm? Chtěl jsem s ním mluvit,“ neviděl jsem ho dlouho a chyběl mi.

//lot 2

Tailla ignorovala má slova a přesedlala otázkami na úplně něco jiného, s naprostou absencí respektu vůči mě. “Vážně?“ Zeptal jsem se a zamračil se. Snažil jsem se s ní vycházet opravdu ze všech sil, ale pak jsem ji potkal a připadala mi jako malé rozmazlené vlče, nebo jen nevychovaná stará bréca. “Nějaké zvíře s tebou dobrovolně tráví čas? Tomu nevěřím,“ řekl jsem kousavě a přešel blíž k tomu kmenu, když se od něj ona odlepila. Podíval jsem se, co že se to snaží vylovit. Byl jsem vyšší než ona, takže jsem neměl takový problém s výhledem. Ale neměl jsem zájem jí nijak pomáhat. Ne s tímto přístupem.
Odstoupil jsem od kmenu a nezaujatě pohodil ocasem. “Proč to nesníš?“ Zeptal jsem se tak nějak, aby řeč nestála. Neviděl jsem důvod, proč by to mělo žít, když jsem měl hlad. A já měl hlad pořád.
“Můžu použít magii země a vystrčit ji z toho stromu, ale věřím, že něco takového už tě napadlo, ne?“ Podíval jsem se na ni. Vždyť ona byla přece ta super hvězda, co uměla všechno na světě. Trochu se mi při tomto uvažování naježila srst na krku. Lehl jsem si kousek od ní a koukl na led, který se tu všude tvořil, jak pořádně zamrzl sníh. Odrážel se v něm měsíc a trochu i já. Dnes sem vypadal fakt dobře, ještě o trochu líp a svět by to nezvládl.
“Nemyslíš si, že si to stvoření zaslouží smrt?“ Naklonil jsem hlavu na stranu. “Tohle je celkem kruté zacházení i na tebe,“ uchechtl jsem se.

*//lot 1

Zrovna jsem si prohlížel velmi pečlivě část stromu, když jsem uslyšel nějaký hlas. Nebyl jsem schopen rozeznat, co říkal. Přeci jen zněl z dálky. Ale díky i pachu a barvě hlasu jsem poznal, že je to Tailla. Nebyla úplně moje číslo jedna. Ani dvě. A tak dál. Ale nudil jsem se už docela dlouho a lepší niktoš jak nic. Rozběhl jsem se tedy pomalu jejím směrem.
Když jsem dorazil, zrovna se opírala o strom a koukala na něj. Olízl jsem si tlamu a chvíli na ni jen mlčky koukal. Přemýšlel jsem, jestli ji rušit.
Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. “Áhoj,“ řekl jsem pak protáhle a usmál se. Doufal jsem, že seskočí a bude se mi věnovat. Tak nějak to nepřátelství už bylo za náma, ne?
“Jak se daří? Chvíli jsme se neviděli,“ prohlídl jsem si ji od hlavy k patě. "Ale vypadáš pořád stejně," pohodil jsem ocasem a pousmál se. "Ale nepochybuji, že se za tu dobu něco událo. Něco nového? Ve smečce nebo kdekoliv?"

Vzbudil jsem se po vydatném dlouhém spánku v blízkosti svého „domovského“ křovinatého přítele. Byl jsem v Borůvkovém lese, což bylo dobré znamení. Sem jsem patřil. A cítil jsem se zde dobře. Navíc to byla moje povinnost se zde nacházet.
Zívl jsem s pořádným otevřením úst, aniž by mě zajímalo, kdo mi vidí do krku. Olízl jsem si tlamu a rozhlédl se okolo. Nebyl tu žádný Suzume, co by mě vítal. Takže ještě nedorazil. Zamračil jsem se. Mrzelo mě, že byl raději i nadále s ní. Počítal jsem s tím, že mě bude brzy následovat. Ale tak, aspoň jsem mohl být sám a dál přemýšlet nad tím, jestli by mi měl vůbec chybět. Protože já ho miloval. Ale nedokázal jsem ho snést.
Zvedl jsem se, protáhl a pak se vydal pomalým „klusem“ na obhlídku hranic lesa. Cítil jsem pachy vlků, kteří sem patřili. Žádný vetřelec, nic zajímavého. Storm se zde nenacházel, očividně byli společně s Taillou zalezlí v úkrytu. Na chvíli jsem se před ním zastavil a přemýšlel, jestli mám jít za nimi. Pak jsem si ale řekl, že to není úplně nápad dne a že se jim nebudu vtírat do pozornosti.

// Řeka Mahtaë
Konečně. Po takové době jsem překročil pomyslný práh domova. Cítil jsem se zase o něco víc kompletní, i když jednu svou důležitou část jsem nechal za sebou. Ale už mi to nepřipadalo tak hrozné, tak bolestivé, když jsem bořil své tlapy do chladného sněhu. A co, že nebylo teplo. Že stromy shodili svůj šat. Já uvnitř sebe cítil žár.
“Jsem doma a jsem to já,“ dal jsem najevo zprávu do dlouhého zavytí. Cítil jsem, že nejsem sám. V lese to žilo. Vnímal jsem hlavně to, že je tu Storm. Okamžitě jsem se chtěl rozběhnout za ním, ale pak jsem se zastavil. Chtěl jsem, potřeboval jsem, být chvíli sám. Rozešel jsem se směrem k místu, které bylo již od první chvíle zde, mým doupětem. Když jsem přišel do této země a poprvé jsem se přidal do této smečky, stalo se mi úkrytem před všemi a vším. A když mě Storm přijal znovu, opět jsem se k němu upnul. A i nyní jsem ho našel bez problému. Keř, pod kterým byla vyhloubená jáma. Teď ovšem nešla vidět, byla pod nánosem sněhu. I když jsem ale vedle keře ulehl a zavřel oči. Měl jsem hlad, ale to jsem odsunul na později. Spánek měl přednost.
Zdálo se mi o vlčici.
Měla si drobné tlapy s dlouhými drápky. Kaštanovou srst, dlouhou tak, aby vlála ve větru. Tělo bez jediné jizvy, kterého se nikdy nic nebezpečného nedotklo. Věřil jsem, že spoustu z tohoto světa neznáš. Že jsi nevinná vlčice, která v podzimním dnu prochází alejí stromů. A já tě dostal.
O něco později jsem stál nad tvým tělem, které nebylo schopné pohybu. Byla jsi paralyzována, to jsem ve svém snu dokázal. Tvé oči se upírali na mě a já hleděl naopak na tebe. Neschopnou pohybu. Něco uvnitř mě, se nedočkavě chvělo. A drželo to na tenkém vlásku, jako poslední podzimní list, držící se ze všech sil větve. Moje příčetnost. A pak foukl podzimní vítr a byla pryč.
Sklonil jsem se k tobě, přejel čumákem po tvém boku. Kosti si měla vystouplé, nejspíše tě někdo přesvědčil, že tvé tělo nebylo dost dobré. A tak jsi nejedla a kosti ti trčely, jako nějaké vysoké hory. Věř mi, poznal jsem hodně těl. Hodně zblízka. A tak ti tu s drápem, rozřezávající tvou kůži říkám, máš nádherné tělo. Všechny jeho vrstvy, které postupně poznávám, mají svou krásu. Jak se odděluje kůže od svalů a do té hlubiny mezi nimi se vlévá rudá krev. Připomínka bolesti, kterou cítíš. Připomínka bolesti, kterou já cítím. Protože, když ti vyřezávám srdce a šlapu na něj tlapou, to moje vlastní se svírá něhou a bolestí.
Oči jsi již měla zavřené, ale já si pamatoval jejich barvu. Tmavě modré, ovládala si umění vody. Ale k čemu je ti teď? Když jsem tě dostal. Duše, která opustila tělo, se na tebe chvíli dívala a pak tě opustila. Stejně jako já opouštím tebe a nechávám tě zde, aby tě našel někdo, kdo se sem zatoulá.
S trhnutím jsem se probudil. Měl jsem zrychlený dech a koukal jsem se před sebe. Byl jsem zděšený. Ne tím snem, ale sám sebou. Protože v žaludku jsem cítil jistý smotánek vzrušení. Přes to, že většině mě se ten sen hnusil, něco ve mě ho bralo jako krásný sen.

// Medvědí řeka

Utekl jsem před nimi, jako bych něco provedl. A nejspíš taky že ano. Opustil jsem svého přítele, svého Suzumeho, a to i přes to, jak dlouho jsme se neviděli. Nechal jsem ho s jeho kamarádkou, kterou jsem kdysi nemohl vystát. A ani jsem se s ním pořádně nerozloučil, protože když jsem měl čumák v jeho kožichu, v hlavě mi běhali myšlenky na to, jak ho miluju. Ale zároveň silnější na to, jak je otravný. A to jsem si myslel, že když je láska stará jako svět, nemůže už zreznout. Ale pravda byla jinde. I když jsem ho miloval a ten cit byl silný, už jsem neměl ty brýle zamilovanosti. Navíc, časem se jedinci mění. Já už nebyl tak pozitivní, veselý a nadšený. Už mi nepřipadalo skvělé vše, co udělal. A i když mi bylo líto, kdybych měl zahodit ty 2 roky s ním, nedokázal jsem si představit, že bych s ním měl být další dva. A tak nejspíš zavraždím to, co je tak čisté. Bez viny. Zahubím lásku, ze samé lásky.
Proběhl jsem územím, které již bylo rutinou, když jsem se chtěl dostat domů. A jak jsem se blížil, naplňoval mě dobrý pocit toho, že se vracím tam, kam patřím.

// Borůvkový les