Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem čekal, má slova o Taille Naomi zasáhla. Ale ne stylem, že by se zlobila a obhajovala ji. Naopak, vypadala, že opravdu přemýšlí nad tím, proč to její matka udělala. Je těžké si uvědomit, že i někdo koho slepě milujeme, má své chyby. Zhluboka jsem se nadechl.
“Víš, Tailla má i své dobré vlastnosti. A myslím, že spoustu toho co řekne nemyslí tak zle, jak to vyzní. A dnes už se chová trochu jinak, než dříve,“ pousmál jsem se. “Ale nikdo se nezmění úplně a i dnes přichází momenty, kdy nedokážu vidět nic dobrého,“ zamračil jsem se. “Naposledy, když třeba vyhrožovala a reálně ublížila magií Suzumemu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Naprosto bez důvodu,“ zachmuřeně jsem koukal do země. Někdy jsem tu studenou válku s ní chtěl ukončit. Když jsem se ale vracel v myšlenkách do minulosti, docházelo mi, že já nejsem ten, kdo by se měl omlouvat. A nedokázal jsem si vybavit téměř nic, co pro mě kdy udělala dobrého. Ale těch zlých věcí? O tom bych mohl mluvit hodiny. A hlavně jsem ani nevěděl, proč mi to dělala. Vzedmula se mi na hrudi silná vlna vzteku. Někdy jsem toužil ji pomalu upalovat, až by se svíjela bolestí a prosila o mé odpuštění. To bych jí ale rozhodně nedal. Ještě jsem neviděl nic, proč by si ho měla zasloužit.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Nechtěl jsem se nechat pohltit záští. Protože až se s Naomi vrátíme, ona tam bude. A já budu muset zase dělat, že je vše v pořádku.

Všiml jsem si určitého zvláštního provinění na její tváři. “Tváříš se, jako by jsi mi ty něco udělala,“ prohlížel jsem si její tvář. “To je na tom to nejhorší. Nemůžu nikoho vinit. Stormovi nemůžu vyčítat, že necítí, to co já. A nemůžu vinit ani Taillu za to, že ji Storm miluje,“ ne že bych ji nevinil z dost jiných věcí. “Můžu vinit jen sám sebe. Že jsem dovolil, aby si mě tak hrozně podmanil. Vždyť celé bytí mé, řídí dvě hvězdy v tváři jediné,“ musel jsem se tiše zasmát. “Ach jo, musím znít hrozně ufňukaně. Tohle se děje pořád, ne? Neopětovaná láska a tak,“ pousmál jsem se. “Jen mám prostě někdy pocit, že všichni okolo mě něco dosáhli. Mají rodiny. A já jsem úplně na stejném místě,“ povzdechl jsem si. “Ale alespoň můžu ochraňovat naši smečku. Dává mi to nějaký životní cíl,“ uchechtl jsem se.

Přišla ke mě a ta blízkost byla fajn. Tohle jsem potřeboval. Cítit, že někoho zajímá, jak trpím. Storm byl teď chodící dobrá nálada, což jsem mu samozřejmě nezazlíval, jen jsem mu to nechtěl kazit. Nechtěl jsem mu dělat starosti tím, co mě trápí.
“To je v pořádku, já moc děkuji, že jsem ti to mohl říct. A že mě neodsuzuješ,“ chvíli jsem mlčel.
“Víš, je to zvláštní. Ale i když cítím tohle ke Stormovi a bolí to, tak jako by to bylo tak nějak součástí mého nitra. Ale bylo tam místo i pro jiné lásky. Třeba Suzume – já ho opravdu miloval. A trochu mi to pomohlo Storma potlačit, ale stejně jsem to cítil dál. Ale přes to, jsem někoho měl. Je to zvláštní. Tak nějak si myslím, že mě ten pocit nikdy nepřejde,“ usmál jsem se. “Ale není to tak, že bych doufal, že z toho někdy něco bude. Prostě to jen cítím a žiju s tím,“ nebo tomu říkám život.

Poslouchal jsem, jak mluví o svém (bývalém?) partnerovi. “Myslím, že si zasloužíš někoho, kdo tu pro tebe bude pořád. Jsi hrozně hodná a působíš na mě jako nesobecký jedinec. O to víc si zasloužíš, aby tvůj život šel tou nejšťastnější cestou. Upřímně si myslím, že si povahově podobnější Stormovi, než své matce,“ nějak jsem cítil, že mohu být upřímný. “A nemusíš na někoho čekat, kdy se zas jen ukáže, máš na víc,“ usmál jsem se na ni. Myslel jsem to opravdu upřímně.

Naomi byla velmi hodná. Odpustila mi, že jí hledím do hlavy. Ani se nevztekala. Asi toho bude mít víc společného se Stormem, než s vlastní matkou. Hlavně, opravdu jsem to neuměl vypnout. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem za to byl i rád. Když to ostatní nevěděli, byli díky tomu daleko upřímnější ve svých hlavách. A ticho někdy může být velmi ohlušující. Ale zase – slyšet neustále něco. Bylo to děsně vyčerpávající.
Cítí mé pocity? Magie emocí? Povzdechl jsem si a díval se do země. Nechtěl jsem s ní o tom mluvit, nebo spíš necítil jsem, že bych mohl. Ale pak najednou jsem ucítil nával emocí. Jistou důvěru v ni. Nebyl jsem si jist, jestli s tím nemá něco společného ona. Ale pokud ano – bude si moci sama za to, co se dozví.
“Víš, měl jsem Storma vždy moc rád. Potkal jsem ho ještě v době, kdy byl se Stellou. Ona se k němu chovala příšerně,“ Storm měl opravdu příšerný vkus na partnerky. “Ale díky tomu jsme trávili hodně času spolu. Bylo krásné vidět ho smát se, když jinak byl smutný,“ pousmál jsem se taky. “Se Stellou pak šli od sebe, za což jsem byl opravdu rád. Ve stejné době ale byla ve smečce taky Tailla,“ nejistě jsem se na ni podíval. “Tohle ti možná bude nepříjemné a bude se to těžko poslouchat, slyšet kritiku na rodiče je poměrně citlivé. Ber to prosím tak, že je to prostě můj pohled,“ prohlížel jsem si ji. “Když jsem přišel do Borůvkové smečky ještě pod vedením Hotaru, Tailla se ke mě chovala jako k odpadu. Dokonce přemlouvala Hotaru, aby mě vůbec nepřijala. Byla na mě zlá, šlapala po mě, využívala toho, že byla silnější,“ srst na krku se mi mírně naježila. “Ublížila mi jak fyzicky, tak psychicky. A dlouhou dobu jsem ji opravdu nenáviděl. A ve chvíli kdy se dala dohromady se Stormem,“ nemohl jsem pořád uvěřit tomu, že k tomu mohlo dojít. “Nechápal jsem to. Byli pro mě jako dva naprosto neslučitelné objekty. A Storm byl víc s ní, než se mnou. A místo toho, jak se dřív zastával mě, začal zastávat ji,“ ucítil jsem, že se mi lesknou oči. “Situace se vyhrocovala, smečka se pak i rozpadla a stalo se pár dost vyhrocených situací. Dlouho jsem Storma neviděl. Ale hrozně mi chyběl, i když jsem se alespoň tolik netrápil. Tenkrát jsem svým citům nerozuměl, myslel jsem si, že ho mám prostě jen moc rád jako kamaráda,“ povzdechl jsem si. “No, pak jsem se do tohoto lesa vrátil a zjistil jsem, že je Storm tady. Že se na něj Tailla vykašlala a že vede znovu tuhle smečku. Najednou se všechno zdálo hrozně skvělé a já strávil několik týdnů? Netuším jak dlouho, ale byli jsme hodně spolu a já byl opravdu šťastný. Tedy dokud se nevrátila,“ zavřel jsem oči. “Ona... Prostě přišla a on jí odpustil. Bez otázek, bez čehokoliv. Tolik mu ublížila, ale stejně ji vzal zpět. To já jsem tu ale pro něj byl. To já jsem ho chlácholil, když mu zlomila srdce,“ podíval jsem se na ni. “Jen aby on potom naprosto rozdupal to moje,“ nějakou dobu jsem byl potichu. Snažil jsem se trochu uklidnit. “Udělal bych pro něj úplně cokoliv na světě. Což je taky důvod, proč pro něj každý den trpím. Potřebuje přítele. Vím, že mě má rád. Ale zároveň – jeho srdce patří jí. A když ho vidím, jak je šťastný s ní. Jsem moc rád, že si to užívá. Jsem moc rád, že se probouzí do krásného života. Ale mě osobně to neskutečně týrá sledovat. Naneštěstí pro mě znamená jeho štěstí neskutečně mnoho,“ povzdechl jsem si. Netušil jsem, proč jí to vše říkám. Ale zdálo se to tak snadné. Cítil jsem, že mi trochu zvlhla srst pod očima.

Podíval jsem se na ni a chvíli přemýšlel, co chtěla říci touto otázkou. Pak mi došlo, na co se ptá a usmál jsem se. “Já už dřív měl partnerky a měl jsem je opravdu rád. Moc tomuhle nerozumím, protože jsem nepotkal nikoho, kdo by mi to dokázal vysvětlit. Ale je mi jednoduše jedno, co je ten druhý zač. Vždy jsem se zamiloval do osobnosti,“ pohodil jsem ocasem.

“Opravdu si myslíš, že se Faelnir nevrátí?“ Podíval jsem se jí do očí.

// Okey, okey. :)

“Tohle jsem už úplně zapomněl. Ale když to říkáš – vybavuji si Santiaga,“ podíval jsem se zamyšleně někam do prázdna a chvíli se toulal ve vlastních myšlenkách. “Je to těžké. Dokud jsou vlčata malé, neměli by pochopení. A až vyrostou, zas to nechtějí slyšet,“ chvíli jsem přemýšlel. “Pamatuji si, jak jsem vás všechny párkrát hlídal. Nejvíc možná právě Santiaga. Netušíš, kde je mu konec?“ Zeptal jsem se tiše. “Je zvláštní, jak se vzpomínky vytrácí. Většinou zrovna ty, které by jsme si chtěli nechat. A některé se zas ne a ne smýt,“ zavrtěl jsem se.
Začala mluvit o svém otci. Že ho přeci jen potkala. “To je mu podobné, mizet. Měl jsem ho jednu dobu hodně rád. Bral jsem ho jako nejlepšího přítele. A on mě pak zradil a utekl,“ usmál jsem se do země. “O moc si nepřišla, Storm je nejlepší otec, jakého si mohla mít a máš,“ to že se někdo pár minut třepal na tvé matce, ho přeci nedělá nijak pro život důležitým.
Zeptala se, zda jí vidím do hlavy. Zatvářil jsem se provinile. Takže jsem nebyl nenápadný. “Bohužel. Nestojím o to a nedělám to schválně, jenom to neumím vypnout – Storm mi slíbil, že mě to odnaučí – ale nějak na to nebyl čas,“ protože nás při tréninku přerušila tvá matka, vyvolala magií obří trnovou kytku, na jeden konec přivázala sebe, na druhý mě a mačkala a mačkala. A nutila Storma si vybrat, koho z nás dvou zachrání. Protože to dělají naprosto vyrovnaní jedinci. Nojo, běžný den.
“Jistě, že to znám. To zná každý. Ty pochybnosti jsou vždy, jen jde o to, jestli se jim poddáš. Nebo ta víra zůstane silnější,“ zamyšleně jsem se usmál. Já už necítil asi ani víru, ani naději. Prostě jsem tak nějak existoval.
Netušil jsem jak, ale zeptala se na mé pocity k Stormovi. Srdce mi poplašeně poskočilo. Jak? “No, ano,“ vydechl jsem a díval se do země. “Víc, než jsem si kdy dokázal představit,“ zašeptal jsem tiše spíše jen pro sebe. “Proč?“ Špitl jsem podezřívavě a koukl na ni. Potřeboval jsem o tomhle mluvit, ale ona asi nebyla úplně ideální parťák na tento rozhovor. Bál jsem se, co by si pomyslela.
“Tak to jsme dva. Hrozně moc bych chtěl rodinu. Cizí jsou fajn, ale nikdy to není ono. I když – zas je můžeš vrátit, když tě štvou,“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru. “Bohužel – s rodinou to nejde tak snadno, většinou jsou zapotřebí dva – a od chvíle, kdy se můj partner pohřešuje,“ zmlkl jsem. “Když nad tím tak přemýšlím, vlastně se uklidil z cesty a udělal mi mou cestu za plnohodnotnou rodinou snazší, protože s ním by to nešlo určitě,“ hořce jsem se zasmál. Na to mu něco chybělo a něco zas přebývalo.
“Ani nevím, jestli chci bráchu potkat. Myslím, že naše životy jsou od sebe příliš dlouho. Lennie byla neskutečné zklamání a asi to nechci zažít znovu. Takhle můžu mít nějakou ideální fantazijní představu, která nikomu neubližuje,“ ale ani neprospívá.

// Borůvkový ráj

Z hrdla mi vyšel upřímný smích. “Přesně na to jsem teď taky myslel. Jak blízko to mám a že jsem tam nikdy nebyl. Život je samé překvapení,“ a smrt ještě větší. Podíval jsem se na ni. Překvapení bylo i to, že vůbec na tohle místo kráčím s ní. Doufal jsem, že se z ní nevyklube mladší kopie její matky.
“Bereš Storma jako otce?“ Vyskočilo ze mě automaticky a už to nešlo vzít zpět. Ano, byla to trochu podpásovka. Ale ani jsem si nebyl jist, kolik Naomi bylo, když se Storm (bohužel) dal dohromady s Taillou. Pořád jsem to řadil na seznam věcí, které se nikdy neměli stát. Storm byl nejhodnější stvoření, co jsem kdy poznal. Tailla to nejsobečtější s obrovským egem a potřebou na sebe vztahovat každé drama.
Maloboro byl naopak můj velmi dobrý přítel nějakou dobu a taky jsem nechápal, proč s Taillou vůbec byl. I když, moc dlouho to s ní asi nevydržel. Ještě aby jo, když nemohl spustit oči z Megan. Zamračil jsem se. Ani jeden z nich nebyl bez chyby. Ale bylo zvláštní tu dnes stát a sledovat jeho dceru, jak mluví o někom jiném, jako o svém otci. Zvláštnější o to, že jím byl můj současný nejlepší přítel. Jako by Storm nahradil díru v mém i jejím srdci po tom stejném vlkovi.
Moje magie myšlenek byla často přítěží a to i nyní. Zachytil jsem každou její myšlenku, v tom dlouhém tichu. Snažil jsem se to nedat najevo a navázat jakoby na vlastní myšlenkový pochod.
“Myslím, že dost chápu, jak se cítíš,“ řekl jsem tiše. “Ale věřím, že oba tě mají moc rádi. I kdyby Taillino mateřství šťastné nebylo, a už si moc nepamatuji podrobnosti – nemá to nic společného s tebou. A Storm? Ten má tak velké srdce, že se tam vlezou všichni,“ pousmál jsem se a sklopil pohled. Někdy mi naopak přidalo tak neskutečně malé a celé zaplněné někým jiným. Tolik jsem si přál, moci tohle Stormovi říct. Nebo komukoliv. Cítil jsem se naprosto poddán jeho očím a za krásné pokládal poddanské dny. Přes to, že mé srdce neskutečně krvácelo. Ale nemohl jsem přeci si stěžovat jemu, že jsem do něj zamilovaný. A už vůbec ne Taille. Ta by se mi vysmála a pak by mi možná utrhla ocas. A Naomi? Co ta by si pomyslela, kdyby jen věděla.
“Tak chvíli budeš velká sestra na žužlání a až vyrostou, tak si určitě budete i rozumět,“ usmál jsem se.
Mírně jsem se zamračil. “Měl jsem sourozence. Teoreticky možná pořád mám. Ernesta, bratra. Neviděl jsem ho od doby, co jsem opustil rodnou smečku. Jemu nic nezazlívám, ani neví kde jsem. Ale pak tu je Lennie. Našla mě, ale měla jiné preference, než svého sourozence,“ chvíli jsem mlčel. “V mých očích už ji za rodinu nepovažuji. Je to jen známá tvář v neznámém davu,“ pohodil jsem ocasem.

“Ale našel jsem si vlastní rodinu. Vlky tady. Myslím, že na krvi nezáleží,“ podíval jsem se na ni a pousmál se.

Naomi souhlasila s mojí nabídkou, udělat si depresivní kroužek ve dvou a povídat si o zlomených srdcích. Dokonce vypadala, že s tou nabídkou souhlasí dobrovolně – což bylo o trošku lepší, než jen ze slušnosti. Ale jen o trošku.
“Jó, jo. Vrátíme se brzy a pošleme pozdravy z cest,“ snažil jsem se být vtipný. Snažil. Úspěch už je věc druhá. “Hlavně abychom si užili ty prťata,“ přešel jsem ke Stormovi blíž a na chvíli mu položil hlavu přes hřbet. Zavřel jsem oči a povzdechl jsem si. “Jsem moc rád, že jsi šťasten, příteli,“ zašeptal jsem a pak se odtáhl. Už jsem se ani neotočil a rozešel se za Naomi.
“Tak třeba tudy. Nikdy jsem tam nebyl,“ pohodil jsem čumákem k Zeleným horám. Bylo zvláštní, že jsem tam nikdy nekoukl, i když to bylo hned vedle mé domoviny.
“Takže,“ naprázdno jsem polkl. Takhle daleko jsem náš rozhovor nedomyslel. “Jak se cítíš, jako velká sestra?“ Podíval jsem se na ni. “Jsi překvapená?“

//Zelené hory

Pohledem jsem zkoumal okolní les. Měl jsem tomuto místu kralovat. Nebo tedy – reálně jsem měl dělat pouze strážného a na trůnu sedět Storm. Ale – co by to bylo za království bez ochrany? A Stormovi s Taillou se teď smrskne mozek, což je typické pro rodiče novorozeňat. Hravé šišlání, celý svět se bude točit okolo prcků a budou to používat jako výmluvu pro všechny své nedokonalosti. A až si to uvědomí, bude pozdě. Kdyby to nebyla past, proč by nás do ní příroda lákala těmi pár minutami limbu? Naštěstí jsem tu ještě já - racionálně myslící jedinec, který tomu bude šéfovat. I když – nedokážu donutit ani můj mozek, aby pro mě pracoval. Nah, to se nějak pořeší.
Storm oznámil své (ne)dceři, že má s její matkou, její další (ne)sourozence. Mohla to brát jako navýšení konkurence o pozornost její rodičky, ale kdo by se pral o Taillu. Nejspíše si ani nepamatuje, jak se její děti jmenují. Snad aspoň ještě ví, které vůbec jsou její. Naomi se první tvářila, že vrhne. Naštěstí to neudělala, což jsem ocenil. Pak se dokonce její tvář rozzářila a chvíli vypadala, že vlčata sní. Neudělala to. No, nevadí.
Vzpomněl jsem si na vlastní sourozence. Nezvěstný bratříček a nezvěstná sestřička. Bratrovi jsem to byl schopen odpustit, protože netušil, kde jsem. Ale ta mrcha? Ta dobře věděla, kde se nacházím. A i když už mě náhodou potkala, raději běžela za svými kamarády. Ale nehodlal jsem se tím užírat, přeci nejsem kanibal. Nojo, rodinné drama.
“Ta novinka jsou ti mladí, nebo ještě něco dalšího?“ Zeptal jsem se se zájmem, chtěl jsem odvést téma k čemukoliv jinému. Z toho štěstí co jsem okolo sebe viděl se mi dělalo trochu mdlo.
A hurá – přišla s tématem opuštění. S tím jsem měl daleko víc zkušeností než s rodinným štěstím. “Nechceš si o tom popovídat někde jinde?“ Podíval jsem se na ni. Nebyli jsme nikdy extra přátelé, ale přišla (asi) o partnera a já jsem přišel taky (asi) o partnera. Měli jsme tedy společné téma k rozhovoru. “Procházím si tím stejným,“ a měl jsem pocit, že o tom mluvit potřebuji. Ale adepti na tento rozhovor nikde. Vlastně momentálně jediný byl Storm, ale nemyslel jsem, že to pochopí, když jeho život dospěl do šťastného – konce? Ještě snad není u konce, ale minimálně je ve šťastném bodě.
“Tady se bude veselit i bez nás,“ nechtěl jsem, aby to znělo trpce, ale znělo. Žárlil jsem.
“Tak co, koukneme někam do světa?“

Děkuji moc a chci pochválit všechny zúčastěné, krásná díla. <3

Prosím o kameny, jedno jaké. A vlastnosti mám všechny plné, je nějaká možnost to nějak změnit?

Nemělo cenu poukazovat na to, jak jsem postupně ztrácel naděje. Příčiny mých mizejících vyhlídek by vystačily na dlouhý nezajímavý seznam, jejichž děsící efekt nelze slovy vyjádřit. Přes to se Storm i jeho družka pokoušeli zlepšovat moji náladu. Nemusím nejspíše zdůrazňovat, že to nezabíralo. Na krátkou chvíli jsem pohledem odputoval do prázdna. Už jsem si ani nedokázal vybavit oči své lásky. Vzpomínal jsem na něj jako na dávno zemřelého. Základy ještě stály, šedé obrysy a charakteristické rysy. Ale detaily jako by odvál čas. Jeho pach vymizel z mého kožichu a jeho stín navždy opustil spadané listí tohoto lesa.
“Myslím, že by ses teď měl věnovat hlavně těm maličkým. Já už se o sebe nějak postarám. A až budeš mít někdy chvíli čas, uspořádáme výlet před pár území,“ s úsměvem jsem se díval do jeho očí. Ty bych si dokázal vybavit kdekoliv, jelikož se mi vypálili pod víčka.
Na poznámku Tailly jsem pouze pohodil hlavou. Tušil jsem, že tohle už žádná pauza nezmění. V mém životě se muselo něco změnit. Měl jsem toho tolik dokázat a zatím jsem neudělal nic. Mám tolik síly, která nebyla vypuštěna ven. Při smrti mláděte se tato síla označuje za možnosti a já jí v sobě měl tolik. Potřeboval jsem tu vyvolenou, abychom spolu mohli tuto sílu předat do další generace. Aby mohli potomci být tím, čím já jsem nikdy nebyl. Tohle je ta lest, kvůli které máme potomky? Tím nás láká příroda do pasti?
Přišla Naomi. Věnoval jsem jí úsměv a vrtění ocasem. Dlouho jsme se neviděli, což mi nijak srdce netrhalo. Nikdy jsme k sobě neměli moc blízko, no viděl jsem ji vyrůstat a ta změna do dospělosti mi přišla fascinující. Více času jsem strávil s jejím bratrem. “Ahoj, Naomi. Dlouho jsem tě neviděl, jak se máš?“
Všichni přítomní ale měli najednou protáhlé obličeje. Přemýšlel jsem nad příčinou tohoto jevu, když jsem si to uvědomil, musel jsem se zasmát. Její matka si pořídila nášup dětí ve věku, kdy spíš měla být babičkou. A ani o tom svému dítěti nejspíše neřekla.
“To je ale situace. Nu což, alespoň budeš mít trénink, až do toho taky praštíte,“ usmíval jsem se na ně. Chtěl jsem trochu odlehčit atmosféru, ale nejspíše se mi to nepovedlo. Nejspíše jsem narušoval toto rodinné setkání. Udělal jsem po tomto prozření několik kroků dozadu, posadil se a jen zaujatě sledoval, co se bude dít.

Skepse na mě dopadala a postupně odkrajovala z úsměvu na mé tváři. Cítil jsem se jako součást produkce odpadu dnešní doby. V časech, kdy přežijí jen ti nejvhodnější – ten nevhodný. A problémů bylo víc, měl jsem pocit, jako bych se nikdy nenaučil žít dobře. A nežít dobře nejspíše znamená nežít vůbec. Ve světě kde nemůžeme opravit žádnou ze svých chyb a ve světě, kdy každá touha je vlastně během za něčím nepoznaným. A já nejenže bych běžel za něčím, jenž pocit neznám – jako sláva, či bohatství – já dokonce běžel za něčím, o čem jsem ani nevěděl, co je. Proto jsem měl pocit, jako by se můj život zastavil, nesměřoval nikam dál, kromě přímé cesty ke smrti. A ta je ještě tak zrádná, že může přijít kdykoliv. I když, způsob naší smrti nás nejspíše trápí více, než smrt samotná. A tak není nejjednodušší se rozhodnou zabít?

Aniž bych vlastně zpozoroval jak se to stalo, jedno z vlčat mi vylezlo na hřbet. Trochu mi to pozvedlo myšlenky od hlubin k bezbarvé šedi. Seděl jsem klidně, aby to malé nespadlo. Nemělo tuto radost ale moc dlouho, jelikož jej Tailla z mého hřbetu pomalu sundala. Ale alespoň chvíli byl šťastný, nic jako dlouhodobé štěstí neexistuje.
Zeptala se mě na Suzumeho. Podíval jsem se na ni chvíli mlčky. Že by ji to opravdu zajímalo a rozhodla se ukončit nekonečnou Studenou válku?
“Potkal jsem ho, než jsem přišel sem do lesa. Chvíli jsme spolu mluvili, ale byl tam s kamarádkou a já chtěl spát. Řekl, že pak přijde. No, nepřišel. Myslím, že možná už ani žádné „my“ není. A řekl bych, že to cítí stejně. Jsme oba dva naprosto odlišné osobnosti, není možné, abychom šli stejnou cestou,“ se smířeným úsměvem jsem se na ni podíval. Teď už jsem jen doufal, že jednoho dne potkám ten ideál. Tedy, já ho již našel. Povzdechl jsem si a pohledem zavadil o Storma. Ale některé touhy jsou nepolapitelné.

“Musím přiznat, že se sám divím, že se tak nestalo,“ uchechtl jsem se tiše a prohlédl si okolí. “No ale – alespoň bych zůstal tady u nás navždy,“ vždyť tu bylo tak krásně.
Formoval jsem si v hlavě nejlepší vtip, jaký jste kdy slyšeli. Opravdu mistrovské dílo. Ale než jsem ho stihl říct, přerušil mě Storm. Moje srdce okamžitě začalo hrát techno a nalepil jsem se na něj bokem. Cítil jsem se zase jako vlče a možná až moc horlivě jsem se na něj usmál. Netušil jsem, zda jej tohle potěší a nebo spíš vyděsí. Kolikrát již jsem si představoval, jak mi podlehne.
“Zdravím tě,“ alespoň ve slovech jsem si chtěl zachovat kousek důstojnosti, no mé tělo s hlavou vedlo boj. On na mě ale neměl moc času, zamířil za jedním ze svých prcků. Sice jsem ho chtěl pro sebe, ale chápal jsem, že má jiné priority. Jiné myšlenky.
Hnědý prcek si mě všímal a s naprostou rozkošností „zopakoval“ mé jméno. Tedy, nevěděl jsem, zda se dá vůbec hovořit o zopakování. Ale pokusil se! A to bylo dostačující. Málem jsem se nad tou roztomilostí rozpustil a vsákl se do koberce z mechu a trávy. “Přesně tak, ty si šikovný!“ Přikývl jsem k němu a široce jsem se usmál. Prohlížel jsem si ho, jak jde k mým tlapám. Podezřívavě jsem ho sledoval a pak vzalo útokem jeden z mých šátků. Musel jsem se zasmát a začal nohou jemně pohupovat, aby to pro něj byla větší legrace. Samozřejmě ale taky tak, abych mu neublížil. Nerad bych Taille rozbil novou hračku tak rychle.
Pak na mě promluvila, zvedl jsem k ní pohled a usmál jsem se. “Jsou krásní, samozřejmě. Hlavně tu hned bude více život, přináší to obecnou radost, ne?“ Řekl jsem to ještě s úsměvem, ale jak jsem se nad tím zamýšlel a prohlížel si Storma s jeho rodinou, cítil jsem se hrozně sám. Vidět jej šťastného mi samozřejmě dělalo radost, ale taky mi tento výjev připomínal to, jak marný můj život je. Zadíval jsem se Stormovi hluboko do očí, bylo mi líto, že nepoužívá své čtení myšlenek. Chtěl jsem s ním mluvit. I když o tomhle je možná lepší mlčet. Sklopil jsem na chvíli pohled k zemi a párkrát se zhluboka nadechl.
“Určitě se mnou můžete počítat,“ usmál jsem se posmutněle na oba. Starat se o mrňata je velká zodpovědnost, no věřil jsem, že se od nich Tailla vzdálí až budou větší.

//Finally.

Rozlepil jsem oči. Cítil jsem se jako hrouda neforemného umírajícího shluku. Hromada masa a kostí uzavřená pod těžkou kovovou bednou. Ve vlastní hlavě která ještě k tomu bolela. Musel jsem spát víc, než je zdrávo.
Když jsem dokázal udržet oči otevřené, povšiml jsem si podezřelé zeleně okolo sebe. Něco dokonce kvetlo. Zaúpěl jsem. To zas bude keců.
Když jsem dokázal vnímat také své tělo, ucítil jsem, že mi po kožichu stéká z otevřených úst pramen slin a slepuje ji do tenkých pramínků. Tento fakt se mi ani tolik nehnusil, ale nechtěl jsem, aby mě takhle někdo viděl. Konečně mě to donutilo přinutit své svaly k pohybu. Stoupl jsem si a otřel si tuto kapalinu někam do svého boku. Ano, jak nechutné. Kdybych viděl někoho jiného tohle provést, zhnusím se. U mě mi to ale připadalo tak přirozené. Jak pokrytecké. Jak lidské.
Rozhlédl jsem se okolo. Jako král tohoto lesa jsem usoudil, že bych měl zjistit, co je zde nového. Čtenář si jistě povšimne faktu, že jsem ve smýšlení o sobě samém přešel ze slova „ochranář“ na slovo o tolik vznešenější. No ale uznejte, nemohl jsem si odpustit titul, když jsem byl tak božský.
Klusal jsem lesem jako statný oř a prohlížel si jej. Již byl zahalen do jarního kabátu. Strom, strom, strom, Storm – ne, zase strom. Keř, strom, vlče, strom - zastavil jsem se a otočil pohled zpět. Tailla měla u sebe dvě malé koule chlupů. Jedna z nich jí byla i celkem podobná, druhá vůbec. No podle pachu byli obě dvě její.
“Áhoj,“ pronesl jsem zaraženě a usmíval se. "Tý jo, nejsi na vlčata už stará?“ Vypadlo ze mě trochu rýpavě. “A Storm o to ví?“ Zeptal jsem se ještě, ale pak jsem pohodil hlavou a zasmál jsem se, aby pochopila, že si dělám legraci.
“Jsou naprosto rozkošná!" Usmál jsem se a k jednomu se sklonil, načež jsem nasadil ten typický tón, když mluvíte s vlčaty. “Ahoj! Já jsem Blue!“ Rozhodl jsem se představit hnědému prckovi zblízka a rovnou ve zkratce, jelikož jsem měl jisté předsudky vůči těm malým mozečkům. Doufal jsem, že se mě nebudou bát. Raději jsem ustoupil o krok dozadu a usmál se i na to druhé.

//lot 6

Musel jsem se zasmát, i když to bylo velmi silně ironické. “Řadu, co jsem střídal? Podle sebe soudíš druhé? Já měl partnerek jen pár, každá byla v něčem skvělá, ale nebylo nám přáno,“ pohodil jsem ocasem. “A nejsem typ, co by zůstával ve vztahu s někým jen ze zvyku. Nebo strachu, že budu sám,“ řekl jsem útočně a podíval se na ni. Byla to samozřejmě narážka na to, proč s ní tak Storm asi ještě pořád je. Jiné rozumné řešení mě nenapadalo.
“Nu, Taillo. Tahle tvá urážka je skvělá, ale má jednu vadu. Realita je taková, že jsem Suzumeho za poslední půlrok viděl asi 2x. Ale – když jsem ho viděl naposledy, vypadal dost živě,“ uchechtl jsem se. “Možná už není o jakém vztahu mluvit, v každém případě on pořád žije i bez mé asistence,“ a ani mi to tolik nevadilo. “Což je jedině dobře,“ byl jsem rozhodnutý, že ho budu muset nechat jít. Ale kdo ví, co přinese den, kdy jej uvidím.
Říkala pak nějaká další slova a věty, které mi přijde zbytečné zmiňovat, protože to byla hromada hnoje. Podíval jsem se jí s ledovým klidem do obličeje, no uvnitř už jsem mírně bublal. Jiskry mých rudých očí plály. Zasazeny do tváře, která uměla značit nebezpečí. To ale nejspíše neviděla, hvězdy nad námi byly spolu s měsícem jediným zdrojem světla. A já za to byl rád, aspoň jsem se na ni nemusel koukat.

//lot 5

Ucítil jsem náhlý nával negativních emocí vůči ní. A to jsem chtěl být smířlivý. Celý jsem se napnul. Z úst se jí valila spousta věcí, převážně to dost smrdělo debilitou.
“Měl jsem řadu partnerek, Suzume je první partner. Takže v tomhle ti to trochu nevyšlo,“ pozoroval jsem ji. “Měla by ses lépe připravit, pokud chceš na někoho útočit,“ na tváři sem měl široký úsměv. “To samice umí dobře, ne? Pamatovat si spoustu sraček. I když – promiň,“ nevinně jsem se zasmál. “Vím, že ty v sobě té ženskosti moc nemáš,“ pohodil jsem ocasem. “Stormovi nevadí, že není v tom vztahu ten, kdo dělá samce?“ Chvíli jsem mlčel. “Už při prvním setkání by si toho musel všimnout. I když, nepotkali jste se náhodou poprvé v noci? To jsou pak všechna těla stejná,“ kmitl jsem ocasem. “A není tolik času přemýšlet,“ vrátil jsem se ve vzpomínkách k Megan.
Proč mě zajímá Storm? “Asi protože je to můj kamarád? Ne? Nic?“ Ironicky jsem nad tím zavrtěl hlavou. “Neboj se, nechci ti ho přebrat. Myslím, že si Storm tvou společnost zaslouží. Je to vlastně nekonečný trest za to, že si s tebou vůbec začal,“ ušklíbl jsem se.
“Hm, nemám zájem ho hledat. Nic ti do toho není, ale mohu tě ubezpečit, že mě nevyměnil,“ sebevědomě jsem vypnul hruď. “Je do mě blázen. Ale chápu, že něčemu takovému nemůžeš rozumět. A neboj se, já plakat nebudu. Ale co ty? Až si Storm uvědomí, s kým ztrácí čas?“ Podíval jsem se jí přímo do očí. “Očividně jsi ho oslepila natolik, že má v sobě ještě nějakou dětskost. Ale jednou určitě dospěje do fáze, kdy v tobě uvidí tu zrůdu. Kdy si sundá ty zamilované růžové brýle,“ musel být fakt zoufalý.

// Tákže - kdo pronese proslov na Blueberryho pohřbu?