Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. „Ale ty jsi zase poslouchala, co jsem říkal já,“ zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. „Takže není vůbec za co děkovat. To bych měl já tobě. Potřeboval jsem s někým nutně mluvit a ty jsi byla ochotná poslouchat. Přijde mi, že opravdu naslouchat neumí skoro nikdo. Když někomu něco říkáš, všichni mají pocit, že chceš slyšet odpovědi. Že ti musí nějak pomoci, že tě musí nějak vyléčit. Ale o to přeci vůbec nejde. Když někomu něco říkám, nechci slyšet rady. Chci to jen ze sebe dostat, jen vnímat to, že to někoho zajímá. A z tebe jsem ten pocit měl a díky tomu jsem mohl na chvíli zapomenout, jak svět stojí za nic,“ zasmál jsem se a prohlédl si ji. Opravdu. Cítil jsem se v její přítomnosti hrozně dobře. Nechápal jsem, odkud to tak přišlo. Nikdy jsem k ní neměl ani blízko a teď najednou jsem jí povídal příběh svého života. Možná to souvisí s “nějakým tím větším“, o kterém tak rádi dospěláci mluví a říkají, že to pochopíme, až vyrosteme. Některé věci jsem ale stejně pořád nechápal. Třeba jak je možné, že jsem se cítil hrozně sám, i když jsem stál v davu. A pak přijde jedna jediná osoba a vše je jinak? Najednou jako bych nebyl sám? Jako by se mě dotkla někde, kde jsem to potřeboval? Tolik otázek, tolik nevyslovených odpovědí. Dlouho jsem podobné myšlenky ignoroval, ale už jsem dávno zapomněl, proč je lepší některé dveře neotvírat.
„Tak až za smrtí někdy půjdeš, tak se k tobě přidám. Budu ti dělat ochranku,“ zašklebil jsem se a hrdě napřímil. Chtěl jsem vypadat, že ji zvládnu ochránit.
Spokojeně jsem odpočíval po jejím boku. Zaslechl jsem její myšlenky. Na chvíli jsem se trochu zachvěl, ale jinak jsem na sobě nedal nijak najevo, že jsem je slyšel. Nechtěl jsem ji dostat do rozpaků. Naopak jsem v návaznosti na to se ztratil ve vlastních myšlenkách.
Proč bránit tomu, co přijde? Proč se bránit svým touhám? Jistě, nemůžeme někoho zabít, jen protože chceme. Ale pokud nikomu neubližujeme, proč neposlouchat srdce? Stejně je mozek bezvýznamným.
„Naomi?“ Oslovil jsem ji po delší době ticha vážně. „Myslím, že jsem nikdy nedocenil to, jaká jsi. V mých vzpomínkách tě vidím jako součást mé milované smečky, ale to je vše. Nikdy jsem nevnímal tebe, jako tvou osobnost. Asi jsi byla zastíněna negativními pocity k tvé matce,“ chvíli jsem mlčel. „Odpusť mi to. Jsi mnohem víc, než jsem si kdy myslel. A to tě vlastně téměř neznám. Jsem zvědavý, co v tobě vše objevím, pokud ti dám více času,“ otočil jsem stydlivě hlavu. Věděl jsem na co myslí ona, od čeho se odrazily mé myšlenky. Nebyl jsem z těch, co se lehce zamilují a tak mě nenapadalo to stejné. Přes to bylo těžké nepřemýšlet nad tím, co by kdyby.

Poslouchal jsem vyčerpávající seznam jejích schopností. Měl jsem z ní daleko větší respekt, než třeba z Tailly. Ta byla velmi silná, ale ráda to ukazovala. Naomi byla očividně velmi silná a ráda si to nechávala pro sebe. Skrytá síla je ještě mnohem silnější.
Pozoroval jsem, jak se přímo před mýma očima klacek mění v kámen ve tvaru srce. Jistě, ta samotná přeměna mě nijak neohromila. Viděl jsem za ty roky tady toho tolik. Ale to, že to bylo zrovna srdce? “Pro mě?“ To bylo zvláštní. Chvíli jsem byl potichu a nejistě sledoval ten dar. Co jsem si z toho měl vzít? Co to pro ni znamenalo? Rozhodl jsem se prostě být vděčný a neřešit to. Nechat věci nějak vyplynout. “Děkuji mnohokrát, je krásný,“ usmál jsem se na ni.
“Já mám svou magii ohně, tu mám nejraději. Je se mnou od počátků. Potom ovládám ještě výborně magii země a myšlenek. Jinak mám v sobě začátky magie vody, předmětů a iluzí. Ale ještě jsem je ani nepoužil, jen jsem o ně poprosil života. Musím zajít za smrtí, aby mi s tím trochu pomohla. Ale není zrovna přátelská, naposled mi dala moji poslední magii, magii vzkříšení,“ tak jsem se jí rozhodl říkat. “Tak nevím, jestli ji chci zas provokovat. No určitě tam zaskočím,“ pousmál jsem se.
“No a pak ještě ta mlha, kterou jsi viděla. Je černá a pak ještě bílá část, ta je na ukrytí,“ pousmál jsem se. “A celkem mi to tak stačí. Jen ještě trochu vylepšit ty, co mám a bude to ideální,“ spokojeně jsem se usmíval.
Dala mi za pravdu, to se mi líbilo. Měl jsem rád chytré vlčice. “Zkusím to navrhnout Stormovi, až se vrátíme. Dal bych si něco pořádného k snědku. A sám – to není taková zábava,“ spokojeně jsem se usmál a přešel k ní blíž. Lehl jsem si po jejím boku.

Myšlenky na strach, který musela kvůli mě zažít, mi bloudily hlavou. Byl jsem z toho smutný. Pak jsem ucítil dotek na ramenu. Pomalu jsem otevřel oči a zadíval se na ni. Ta její slůvka byla tak krátká, ale znamenala hrozně moc. Pousmál jsem se. “Děkuji,“ vydechl jsem. “Moc to pro mě znamená. Rád bych ti řekl, že nejsem nebezpečný. Ale očividně to neovlivním,“ sklopil jsem pohled. Věděl jsem, že mi věří i díky tomu, že může vnímat mé emoce. Já často věřil vlkům jen proto, že jsem četl jejich myšlenky. Na jednu stranu to bylo podvádění, ale koho to zajímá?
Dala mi do hlavy iluzi té chvíle. Vidět sám sebe, to bylo neskutečně zvláštní. “Copak je tohle za fešáka?“ Zasmál jsem se, ale pak mě smích přešel. Podíval jsem se sám na sebe. Zatočila se mi z toho hlava, nemohl jsem vystát ten pohled vlastních očí. Cítil jsem hrozný pocit viny, když jsem se sledoval. Já – nejsem já. Ale nejsem ani nikdo jiný. Vůbec bych se Naomi nedivil, kdyby při tomto pohledu utekla. Na druhou stranu, vypadalo to hrozně dobře. Jako bych byl nějaký mocný černokněžník a mohl udělat cokoliv se mi zamane. Mísily se ve mě pocity zhnusení a pýchy. “Ani nevím, co na to říct. Je to hrozné. A zároveň určitým způsobem hrozně efektivní. Ani nemám pocit, že jsem to já. Ale jsem. Mám pocit, že je vše jako dřív. A přes to je vše jinak,“ zmateně jsem si povzdechl.
Byl jsem rád, že i přes to co viděla, to stvoření dál jedla. Pro mě to bylo velmi zvláštní. Protože jsem cítil, jak se z toho zvířete postupně vytrácí části. Střed byla hlava. A co bylo napojeno k hlavě, to jsem vnímal. Ve chvíli, kdy mu ukousla nohu, jako by zmizela. Naštěstí jsem necítil tu bolest, ale ten pocit byl velmi pofiderní.
“Není za co, jsem rád, když můžu někomu udělat trochu radosti,“ hlavně to mohla být také omluva za to, co musela zažít.
“Jaké všechny magie vlastně ovládáš ty?“ Usmál jsem se. “Přijde mi to hrozně fascinující. Vím, že hodně vlků by třeba nelovilo pomocí magií. Přijde mi to zvláštní – proč organizovat riskantní smečkové lovy, když by jsme ty zvířata mohli dostat z dálky pomocí jen trochy soustředění? Nechápu to. Jistě, vytrácí se z toho adrenalin a někdy si také rád zalovím normálně. Ale když jde třeba opravdu o to, aby bylo co jíst? Mohl bych to zvíře skolit sám za vynaložení daleko méně energie, než když tam celá smečka pobíhá,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou.

Hlásím se. ^^ A místo vysvědčení jsem dostala první výplatní přehled, to je ještě příjemnější.

Podíval jsem se na Naomi. “Copak? Proč nejíš?“ Zeptal jsem se zmateně. Pak jsem si až všiml jejího vystrašeného pohledu. Naklonil jsem hlavu na stranu. Položila mi sérii otázek, které se mi zdály nepochopitelné. “O čem to-,“ pak jsem zmlkl. Došlo mi to. “Už zase,“ vydechl jsem frustrovaně a mračil se. Podíval jsem se na ni. Tvář mi posmutněla. Viděl jsem totiž v té její strach.
“Vše ti vysvětlím, jen mě prosím poslouchej,“ sledoval jsem, jak udělala několik kroků ode mě. Copak není v každém muži trochu šílenství? Jenom někteří ho v sobě mají mnohem víc než ostatní. A ještě k tomu muž bez ženy? To je jako loď s utrženou kotvou plující uprostřed noci.
“Určitě jsi už někdy byla u smrti. Není to zrovna přívětivá paní a já ji asi potkal, když měla extra špatnou náladu. Řekla mi, že mi splní vše, oč jsem ji žádal. A že dostanu i o kousek navíc,“ pousmál jsem se. “Takhle to zní fajn, ale z jejích úst? To znělo jako výhružka. A taky že byla. Zanedlouho byl smečkový lov a nám se podařilo pár duší poslat do ráje. A jelen kterého jsme skolili byl opravdu silný. Museli jsme ho pro přesun trochu rozdělit. Byl celý od krve, kusy těl mu chyběly, ale já ho cítil. Někde uvnitř své hlavy, jako bych necítil jen své svaly. Ale také ty jeho,“ zhluboka jsem se nadechl. “A najednou se ten jelen postavil a rozešel se ke mě. Viděl jsem, jak se jeho tělo hýbe, ale zároveň jsem to cítil. A když jsem chtěl, aby to přestalo, tak to skončilo,“ chvíli jsem mlčel. “Můžu tu magii použít kdy chci, ale nedělám to. Pak jsou ale chvíle, jako ta co jsi viděla, kdy to používám a nevím o tom. Nevím, co mi smrt udělala, ale ta magie nade mnou přebírá kontrolu. Naštěstí se to nestává moc často,“ hlesl jsem. “A někdy si to pamatuji, někdy ne. Teď třeba vůbec,“ podíval jsem se na rozjedeného zajíce. Vnímal jsem ten potenciál k ovládnutí jeho těla. Cítil jsem ho. A určitým způsobem mi to přinášelo pocit moci. Ale zároveň strach z toho, že někdy nekontroluji své činy. Co když někomu ublížím?
“Nikdy bych ti neublížil, Naomi. Věř mi prosím,“ smutně jsem si položil hlavu na přední tlapy a zavřel oči. “Nechci, aby se mě někdo musel bát,“ zašeptal jsem. Tedy, někdy jsem to chtěl. Třeba při ochraně smečky. To bylo ale něco jiného. Nechtěl jsem, aby se mě báli moji přátelé.
Byl jsem smutný z toho, že se ta klidná příjemná atmosféra takto pokazila. Cítil jsem se opravdu dobře. Klidně. Nebyl jsem absolutně šťastný, ale kdo vymyslel to, že každý stav, který není absolutním štěstím, je potřeba léčit? Očekávat, že základním stavem života je štěstí – to je hloupost. Daleko víc bychom si měli vážit toho klidu.
Podíval jsem se na Naomi a posmál se. Hlavou mi automaticky proběhli myšlenky na to, jaké by to bylo, s ní strávit celý život. Přemýšlel jsem nad tím téměř u každého, koho jsem potkal. Tyto milostné vztahy v mé hlavě byly jedněmi z nejkrásnějších chvil, které jsem prožíval. Protože jenom vztahy, které se nikdy neuskuteční, mohou být dokonalé.

Poslouchal jsem její komplimenty a přes tváři mi přebíhal spokojený úsměv. “Hmm, legrace. A vtipný jo? No ano, jsem pozorný... Týjo, dokonce pohledný,“ komentoval jsem tiše zároveň co ona mluvila a uchechtával jsem se. “Děkuji, děkuji. Já vím, ale i tak, děkuji,“ teatrálně jsem se uklonil a pak si lehl vedle ní a zasmál se. Ani mi nevadilo, že s tím přestala. Tak to bylo nejlepší. Říká se – přestaň ve chvíli největšího štěstí. Hlavní síla každého potěšení je přeci v okamžiku těsně před tím. Neexistuje žádný přítomný čas. Věci neexistují, dokud je nezachytí paměť – a až je zachytí, zase jsou minulostí. A v minulosti se může potěšení jedině utopit.
Prohlížel jsem si ji. Jak ji mohl opustit? Moc jsem ji neznal, ale takhle se jevila jako dobrosrdečné hodné stvoření. Se smyslel pro humor. Ničím extra výjimečná, ale s dobrým srdcem. Navíc – pokud si všímáme výjimečností, většinou jsou to katastrofy. Tak pak – proč ji opustil? Vždyť každý chce zemřít s pocitem, že jeho srdce někam patřilo.
“Hned se vrátím,“ mrkl jsem na ni a udělal pár kroků dál. Zorničky se mi pomalu rozšířily. Díval jsem se s nimi chvíli na Naomi a usmíval jsem se, pak jsem ale otočil hlavu někam do prázdna, aby jsem se mohl lépe soustředit. Okolo nohou se mi začala zhmotňovat hustá černá mlha. Plazila se podél země dál a dál. Když byla těsně u Naomi, nechal jsem ji, aby se jí vyhnula. Ona nebyla jejím cílem. Nějakou dobu jsem takhle byl, až jsem se najednou prudce nadechl a zavřel oči. Pak se mlha pomalu rozplynula. Po chvíli jsem oči otevřel. Na zemi se váleli dvě mrtvá těla zajíců. Nadšeně jsem se usmál a koukl na Naomi. “Ňamina!“ Křikl jsem nadšeně a rozešel jsem se k prvnímu z nich. Vzal jsem ho za uši a přenesl ho k Naomi. “Jen jez,“ usmál jsem se a rozešel se k tomu druhému. Když najednou jsem se prudce zastavil.
“Panenky se mi protočili vzhůru. Mrtvé tělo přede mnou, ale také to před Naomi, se prudkým nepřirozeným pohybem zvednulo. Vypadalo to jako kdyby na sobě měli přivázané neviditelné špagátky. Obě těla se rozešla pomalu ke mě. Ta chůze byla trhavá a nepřirozená. A já se stejně tak zasmál a otočil se k Naomi. Z očí mi šla vidět pouze bělma. „Chceš si trochu hrát?“ Vyšlo ze mě a zasmál jsem se. Pak jsem se rozešel k ní a přede mnou šla ta dvě těla. „Ta tvá potvůrka se může přidat,“ dodal jsem.
Najednou vše ustalo. Těla se sesunula k zemi a já zůstal stát. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel okolo sebe. Pak jsem pohodil ocasem, že na tom vlastně nezáleží a opět jsem vzal jednoho zajíce do zubů a donesl k Naomi. “Jen jez,“ usmál jsem se a rozešel se k tomu druhému. Sedl jsem si k němu a začal klidně jíst. Nic jsem si nepamatoval.
“No, musel by to hlavně někdo být, aby to mělo smysl,“ zasmál jsem se. “Ale až něoho potkáme, řeknu mu to!“
Ta malá sranda ke mě přiběhla a prohlížela si mě. Nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. “Jó, ona mě taky,“ řekl jsem nedostatečně přesvědčivě.

Z úst mi vyšel táhlý povzdech. Ano, trápit se je zbytečné. Vedlo to snad někdy k něčemu dobrému? Změnilo to snad něčí život? Ale ani jsem nechtěl zahodit to, co cítím. Bylo to jako podvádětu přírodu samu. A láska mi přišla jako tak čistý pocit. A kdybych jej nechal odstranit klamem, co by bylo pak? Necítil bych jen prázdnotu? Když by má hlava vědělat, že prostě něco je špatně? Neuměl jsem si to teď předstvit a netušil jsem, zda něco může být horší než ten stav teď. Ale nechtěl jsem to teď zrovna pokoušet.
Ta ohnivá koule byla znamenitá, to jsem musel uznat. Trochu jsem vypjal hruď, tohle mi nedělalo dobře na ego. Chtěl jsem se cítit jako nejlepší plamenovač v okolí (tedy pokud nebyla na blízku Cora, to byl souboj s bohy).
“To se hezky poslouchá, ještě,“ zasmál jsem se, když řekla, že se jí se mnou dobře povídá. “Ne,“ odmlčel jsem se. “Jsem za to rád. Taky je mi s tebou moc příjemně,“ usmál jsem se. Často se komplimenty braly jako něco automatického, že to ten druhý očekává a komplimenty se vytrácí. Ale to byla nepochybně škoda.
Na Naomi se najednou objevila nějaká malá potvora. “Pozor,“ upozornil jsem ji a chtěl po tom skočit, ale ona mi řekla, že je to její mazel nebo co. Zamračil jsem se. Proč se někdo přátelí s jídlem. “Dobře,“ řekl jsem protáhle a chvíli zaraženě mlčel. “Tak já si najdu něco jiného k jídlu, mám celkem hlad,“ podíval jsem se okolo. Podle nor to vypadalo, že by to nemusel být problém.
“Hm, hm. Však ono se ukáže, kdo má pravdu. Abych tu nezačal běhat a nekřičel „Vlčice k mání, je sama, berte dokud je!“ Začal jsem se smát.

Usmál jsem se na ni, její postoj jsem naprosto chápal. “Neboj se, chápu to. Myslím, že kadžý si své příbuzné idealizuje k obrazu svému. Daleko lépe se s nimi poté žije,“ zasmál jsem se. Příbuzní patřili k velmi zvláštní skupině obyvatelstva. Od narození bylo jaksi povinností je mít rád, nebo je minimálně snášet, i když jste je třeba nemohli vystát. Většina by se minimálně s polovinou své rodiny nikdy dobrovolně nestýkala, pokud by to neměli předurčeni společností. Další lest, jak nás příroda svádí dohromady. Pokud jste kretén, alespoň příbuzní budou předstírat, že to nevnímají.
“Možná to bude znít ošklivě, ale vzhledem jak to s vámi dopadlo – je nejspíše jedině dobře, že tvé city nikdy nebyly natolik silné,“ nejistě jsem se pousmál. “Bude pro tebe mnohem jednodušší jít dál,“ a jít dál je nutnost. I když ode mě to může znít dost pokrytecky. Žív v minulosti se stalo náplní mého života.
“Fňuk, fňuk,“ zasmál jsem se. Byl jsem za tohle rád. A přes to jak těžká témata jsme řešili, stejně jsme se dokázali pousmát - či dokonce zasmát. To bylo minimálně ocenění hodné.
Nabídla mi, že se těch pocitů mohu zbavit. Zhluboka jem se nadechl. Bylo to tak lákavé. Moci opustit to vše, co cítím. Zavřel jsem na chvíli oči. Vybavil jsem si jeho tvář, jeho smích. To co jsem cítil bolelo. Pálilo to jako rozžhavené železo. A ještě než se rána zhojila, přišla další a další. Ale zároveň to bylo něčím krásné. A já o to nechtěl přijít. Už jen kvůli tomu poslednímu tenkému vlásku naděje, na kterém jsem visel. Bez ní bych spadl z útesu. Ale kdyby dala pryč to, k čemu jsem se upínal – najendou bych měl pod nohama pevnou zem. “Já,“ vydechl jsem. Hlas se mi na chvíli zlomil. “Možná někdy, ale ještě na to nejsem připraven,“ špitl jsem a povzdechl si. Cítil jsem to jako vlastní velkou slabinu, ale vzdát se takovýmto umělým způsobem emocí zrovna k němu? To mi přišlo velmi neetické. Ale nejspíše brzo podlehnu.
“To je hloupost. Věřím, že po tobě kouká každý druhý. Jen doteď si byla s někým a nyní,“ pohodil jsem ocasem. “Ještě skoro nikdo neví, že tomu tak není. Měla by sis začít připravovat nějaké odháněcí hlášky, nebo budeš mít okolo sebe davy,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Chtěl jsem jí zlepšit náladu.

Jak jsem čekal, má slova o Taille Naomi zasáhla. Ale ne stylem, že by se zlobila a obhajovala ji. Naopak, vypadala, že opravdu přemýšlí nad tím, proč to její matka udělala. Je těžké si uvědomit, že i někdo koho slepě milujeme, má své chyby. Zhluboka jsem se nadechl.
“Víš, Tailla má i své dobré vlastnosti. A myslím, že spoustu toho co řekne nemyslí tak zle, jak to vyzní. A dnes už se chová trochu jinak, než dříve,“ pousmál jsem se. “Ale nikdo se nezmění úplně a i dnes přichází momenty, kdy nedokážu vidět nic dobrého,“ zamračil jsem se. “Naposledy, když třeba vyhrožovala a reálně ublížila magií Suzumemu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Naprosto bez důvodu,“ zachmuřeně jsem koukal do země. Někdy jsem tu studenou válku s ní chtěl ukončit. Když jsem se ale vracel v myšlenkách do minulosti, docházelo mi, že já nejsem ten, kdo by se měl omlouvat. A nedokázal jsem si vybavit téměř nic, co pro mě kdy udělala dobrého. Ale těch zlých věcí? O tom bych mohl mluvit hodiny. A hlavně jsem ani nevěděl, proč mi to dělala. Vzedmula se mi na hrudi silná vlna vzteku. Někdy jsem toužil ji pomalu upalovat, až by se svíjela bolestí a prosila o mé odpuštění. To bych jí ale rozhodně nedal. Ještě jsem neviděl nic, proč by si ho měla zasloužit.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Nechtěl jsem se nechat pohltit záští. Protože až se s Naomi vrátíme, ona tam bude. A já budu muset zase dělat, že je vše v pořádku.

Všiml jsem si určitého zvláštního provinění na její tváři. “Tváříš se, jako by jsi mi ty něco udělala,“ prohlížel jsem si její tvář. “To je na tom to nejhorší. Nemůžu nikoho vinit. Stormovi nemůžu vyčítat, že necítí, to co já. A nemůžu vinit ani Taillu za to, že ji Storm miluje,“ ne že bych ji nevinil z dost jiných věcí. “Můžu vinit jen sám sebe. Že jsem dovolil, aby si mě tak hrozně podmanil. Vždyť celé bytí mé, řídí dvě hvězdy v tváři jediné,“ musel jsem se tiše zasmát. “Ach jo, musím znít hrozně ufňukaně. Tohle se děje pořád, ne? Neopětovaná láska a tak,“ pousmál jsem se. “Jen mám prostě někdy pocit, že všichni okolo mě něco dosáhli. Mají rodiny. A já jsem úplně na stejném místě,“ povzdechl jsem si. “Ale alespoň můžu ochraňovat naši smečku. Dává mi to nějaký životní cíl,“ uchechtl jsem se.

Přišla ke mě a ta blízkost byla fajn. Tohle jsem potřeboval. Cítit, že někoho zajímá, jak trpím. Storm byl teď chodící dobrá nálada, což jsem mu samozřejmě nezazlíval, jen jsem mu to nechtěl kazit. Nechtěl jsem mu dělat starosti tím, co mě trápí.
“To je v pořádku, já moc děkuji, že jsem ti to mohl říct. A že mě neodsuzuješ,“ chvíli jsem mlčel.
“Víš, je to zvláštní. Ale i když cítím tohle ke Stormovi a bolí to, tak jako by to bylo tak nějak součástí mého nitra. Ale bylo tam místo i pro jiné lásky. Třeba Suzume – já ho opravdu miloval. A trochu mi to pomohlo Storma potlačit, ale stejně jsem to cítil dál. Ale přes to, jsem někoho měl. Je to zvláštní. Tak nějak si myslím, že mě ten pocit nikdy nepřejde,“ usmál jsem se. “Ale není to tak, že bych doufal, že z toho někdy něco bude. Prostě to jen cítím a žiju s tím,“ nebo tomu říkám život.

Poslouchal jsem, jak mluví o svém (bývalém?) partnerovi. “Myslím, že si zasloužíš někoho, kdo tu pro tebe bude pořád. Jsi hrozně hodná a působíš na mě jako nesobecký jedinec. O to víc si zasloužíš, aby tvůj život šel tou nejšťastnější cestou. Upřímně si myslím, že si povahově podobnější Stormovi, než své matce,“ nějak jsem cítil, že mohu být upřímný. “A nemusíš na někoho čekat, kdy se zas jen ukáže, máš na víc,“ usmál jsem se na ni. Myslel jsem to opravdu upřímně.

Naomi byla velmi hodná. Odpustila mi, že jí hledím do hlavy. Ani se nevztekala. Asi toho bude mít víc společného se Stormem, než s vlastní matkou. Hlavně, opravdu jsem to neuměl vypnout. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem za to byl i rád. Když to ostatní nevěděli, byli díky tomu daleko upřímnější ve svých hlavách. A ticho někdy může být velmi ohlušující. Ale zase – slyšet neustále něco. Bylo to děsně vyčerpávající.
Cítí mé pocity? Magie emocí? Povzdechl jsem si a díval se do země. Nechtěl jsem s ní o tom mluvit, nebo spíš necítil jsem, že bych mohl. Ale pak najednou jsem ucítil nával emocí. Jistou důvěru v ni. Nebyl jsem si jist, jestli s tím nemá něco společného ona. Ale pokud ano – bude si moci sama za to, co se dozví.
“Víš, měl jsem Storma vždy moc rád. Potkal jsem ho ještě v době, kdy byl se Stellou. Ona se k němu chovala příšerně,“ Storm měl opravdu příšerný vkus na partnerky. “Ale díky tomu jsme trávili hodně času spolu. Bylo krásné vidět ho smát se, když jinak byl smutný,“ pousmál jsem se taky. “Se Stellou pak šli od sebe, za což jsem byl opravdu rád. Ve stejné době ale byla ve smečce taky Tailla,“ nejistě jsem se na ni podíval. “Tohle ti možná bude nepříjemné a bude se to těžko poslouchat, slyšet kritiku na rodiče je poměrně citlivé. Ber to prosím tak, že je to prostě můj pohled,“ prohlížel jsem si ji. “Když jsem přišel do Borůvkové smečky ještě pod vedením Hotaru, Tailla se ke mě chovala jako k odpadu. Dokonce přemlouvala Hotaru, aby mě vůbec nepřijala. Byla na mě zlá, šlapala po mě, využívala toho, že byla silnější,“ srst na krku se mi mírně naježila. “Ublížila mi jak fyzicky, tak psychicky. A dlouhou dobu jsem ji opravdu nenáviděl. A ve chvíli kdy se dala dohromady se Stormem,“ nemohl jsem pořád uvěřit tomu, že k tomu mohlo dojít. “Nechápal jsem to. Byli pro mě jako dva naprosto neslučitelné objekty. A Storm byl víc s ní, než se mnou. A místo toho, jak se dřív zastával mě, začal zastávat ji,“ ucítil jsem, že se mi lesknou oči. “Situace se vyhrocovala, smečka se pak i rozpadla a stalo se pár dost vyhrocených situací. Dlouho jsem Storma neviděl. Ale hrozně mi chyběl, i když jsem se alespoň tolik netrápil. Tenkrát jsem svým citům nerozuměl, myslel jsem si, že ho mám prostě jen moc rád jako kamaráda,“ povzdechl jsem si. “No, pak jsem se do tohoto lesa vrátil a zjistil jsem, že je Storm tady. Že se na něj Tailla vykašlala a že vede znovu tuhle smečku. Najednou se všechno zdálo hrozně skvělé a já strávil několik týdnů? Netuším jak dlouho, ale byli jsme hodně spolu a já byl opravdu šťastný. Tedy dokud se nevrátila,“ zavřel jsem oči. “Ona... Prostě přišla a on jí odpustil. Bez otázek, bez čehokoliv. Tolik mu ublížila, ale stejně ji vzal zpět. To já jsem tu ale pro něj byl. To já jsem ho chlácholil, když mu zlomila srdce,“ podíval jsem se na ni. “Jen aby on potom naprosto rozdupal to moje,“ nějakou dobu jsem byl potichu. Snažil jsem se trochu uklidnit. “Udělal bych pro něj úplně cokoliv na světě. Což je taky důvod, proč pro něj každý den trpím. Potřebuje přítele. Vím, že mě má rád. Ale zároveň – jeho srdce patří jí. A když ho vidím, jak je šťastný s ní. Jsem moc rád, že si to užívá. Jsem moc rád, že se probouzí do krásného života. Ale mě osobně to neskutečně týrá sledovat. Naneštěstí pro mě znamená jeho štěstí neskutečně mnoho,“ povzdechl jsem si. Netušil jsem, proč jí to vše říkám. Ale zdálo se to tak snadné. Cítil jsem, že mi trochu zvlhla srst pod očima.

Podíval jsem se na ni a chvíli přemýšlel, co chtěla říci touto otázkou. Pak mi došlo, na co se ptá a usmál jsem se. “Já už dřív měl partnerky a měl jsem je opravdu rád. Moc tomuhle nerozumím, protože jsem nepotkal nikoho, kdo by mi to dokázal vysvětlit. Ale je mi jednoduše jedno, co je ten druhý zač. Vždy jsem se zamiloval do osobnosti,“ pohodil jsem ocasem.

“Opravdu si myslíš, že se Faelnir nevrátí?“ Podíval jsem se jí do očí.

// Okey, okey. :)

“Tohle jsem už úplně zapomněl. Ale když to říkáš – vybavuji si Santiaga,“ podíval jsem se zamyšleně někam do prázdna a chvíli se toulal ve vlastních myšlenkách. “Je to těžké. Dokud jsou vlčata malé, neměli by pochopení. A až vyrostou, zas to nechtějí slyšet,“ chvíli jsem přemýšlel. “Pamatuji si, jak jsem vás všechny párkrát hlídal. Nejvíc možná právě Santiaga. Netušíš, kde je mu konec?“ Zeptal jsem se tiše. “Je zvláštní, jak se vzpomínky vytrácí. Většinou zrovna ty, které by jsme si chtěli nechat. A některé se zas ne a ne smýt,“ zavrtěl jsem se.
Začala mluvit o svém otci. Že ho přeci jen potkala. “To je mu podobné, mizet. Měl jsem ho jednu dobu hodně rád. Bral jsem ho jako nejlepšího přítele. A on mě pak zradil a utekl,“ usmál jsem se do země. “O moc si nepřišla, Storm je nejlepší otec, jakého si mohla mít a máš,“ to že se někdo pár minut třepal na tvé matce, ho přeci nedělá nijak pro život důležitým.
Zeptala se, zda jí vidím do hlavy. Zatvářil jsem se provinile. Takže jsem nebyl nenápadný. “Bohužel. Nestojím o to a nedělám to schválně, jenom to neumím vypnout – Storm mi slíbil, že mě to odnaučí – ale nějak na to nebyl čas,“ protože nás při tréninku přerušila tvá matka, vyvolala magií obří trnovou kytku, na jeden konec přivázala sebe, na druhý mě a mačkala a mačkala. A nutila Storma si vybrat, koho z nás dvou zachrání. Protože to dělají naprosto vyrovnaní jedinci. Nojo, běžný den.
“Jistě, že to znám. To zná každý. Ty pochybnosti jsou vždy, jen jde o to, jestli se jim poddáš. Nebo ta víra zůstane silnější,“ zamyšleně jsem se usmál. Já už necítil asi ani víru, ani naději. Prostě jsem tak nějak existoval.
Netušil jsem jak, ale zeptala se na mé pocity k Stormovi. Srdce mi poplašeně poskočilo. Jak? “No, ano,“ vydechl jsem a díval se do země. “Víc, než jsem si kdy dokázal představit,“ zašeptal jsem tiše spíše jen pro sebe. “Proč?“ Špitl jsem podezřívavě a koukl na ni. Potřeboval jsem o tomhle mluvit, ale ona asi nebyla úplně ideální parťák na tento rozhovor. Bál jsem se, co by si pomyslela.
“Tak to jsme dva. Hrozně moc bych chtěl rodinu. Cizí jsou fajn, ale nikdy to není ono. I když – zas je můžeš vrátit, když tě štvou,“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru. “Bohužel – s rodinou to nejde tak snadno, většinou jsou zapotřebí dva – a od chvíle, kdy se můj partner pohřešuje,“ zmlkl jsem. “Když nad tím tak přemýšlím, vlastně se uklidil z cesty a udělal mi mou cestu za plnohodnotnou rodinou snazší, protože s ním by to nešlo určitě,“ hořce jsem se zasmál. Na to mu něco chybělo a něco zas přebývalo.
“Ani nevím, jestli chci bráchu potkat. Myslím, že naše životy jsou od sebe příliš dlouho. Lennie byla neskutečné zklamání a asi to nechci zažít znovu. Takhle můžu mít nějakou ideální fantazijní představu, která nikomu neubližuje,“ ale ani neprospívá.

// Borůvkový ráj

Z hrdla mi vyšel upřímný smích. “Přesně na to jsem teď taky myslel. Jak blízko to mám a že jsem tam nikdy nebyl. Život je samé překvapení,“ a smrt ještě větší. Podíval jsem se na ni. Překvapení bylo i to, že vůbec na tohle místo kráčím s ní. Doufal jsem, že se z ní nevyklube mladší kopie její matky.
“Bereš Storma jako otce?“ Vyskočilo ze mě automaticky a už to nešlo vzít zpět. Ano, byla to trochu podpásovka. Ale ani jsem si nebyl jist, kolik Naomi bylo, když se Storm (bohužel) dal dohromady s Taillou. Pořád jsem to řadil na seznam věcí, které se nikdy neměli stát. Storm byl nejhodnější stvoření, co jsem kdy poznal. Tailla to nejsobečtější s obrovským egem a potřebou na sebe vztahovat každé drama.
Maloboro byl naopak můj velmi dobrý přítel nějakou dobu a taky jsem nechápal, proč s Taillou vůbec byl. I když, moc dlouho to s ní asi nevydržel. Ještě aby jo, když nemohl spustit oči z Megan. Zamračil jsem se. Ani jeden z nich nebyl bez chyby. Ale bylo zvláštní tu dnes stát a sledovat jeho dceru, jak mluví o někom jiném, jako o svém otci. Zvláštnější o to, že jím byl můj současný nejlepší přítel. Jako by Storm nahradil díru v mém i jejím srdci po tom stejném vlkovi.
Moje magie myšlenek byla často přítěží a to i nyní. Zachytil jsem každou její myšlenku, v tom dlouhém tichu. Snažil jsem se to nedat najevo a navázat jakoby na vlastní myšlenkový pochod.
“Myslím, že dost chápu, jak se cítíš,“ řekl jsem tiše. “Ale věřím, že oba tě mají moc rádi. I kdyby Taillino mateřství šťastné nebylo, a už si moc nepamatuji podrobnosti – nemá to nic společného s tebou. A Storm? Ten má tak velké srdce, že se tam vlezou všichni,“ pousmál jsem se a sklopil pohled. Někdy mi naopak přidalo tak neskutečně malé a celé zaplněné někým jiným. Tolik jsem si přál, moci tohle Stormovi říct. Nebo komukoliv. Cítil jsem se naprosto poddán jeho očím a za krásné pokládal poddanské dny. Přes to, že mé srdce neskutečně krvácelo. Ale nemohl jsem přeci si stěžovat jemu, že jsem do něj zamilovaný. A už vůbec ne Taille. Ta by se mi vysmála a pak by mi možná utrhla ocas. A Naomi? Co ta by si pomyslela, kdyby jen věděla.
“Tak chvíli budeš velká sestra na žužlání a až vyrostou, tak si určitě budete i rozumět,“ usmál jsem se.
Mírně jsem se zamračil. “Měl jsem sourozence. Teoreticky možná pořád mám. Ernesta, bratra. Neviděl jsem ho od doby, co jsem opustil rodnou smečku. Jemu nic nezazlívám, ani neví kde jsem. Ale pak tu je Lennie. Našla mě, ale měla jiné preference, než svého sourozence,“ chvíli jsem mlčel. “V mých očích už ji za rodinu nepovažuji. Je to jen známá tvář v neznámém davu,“ pohodil jsem ocasem.

“Ale našel jsem si vlastní rodinu. Vlky tady. Myslím, že na krvi nezáleží,“ podíval jsem se na ni a pousmál se.

Naomi souhlasila s mojí nabídkou, udělat si depresivní kroužek ve dvou a povídat si o zlomených srdcích. Dokonce vypadala, že s tou nabídkou souhlasí dobrovolně – což bylo o trošku lepší, než jen ze slušnosti. Ale jen o trošku.
“Jó, jo. Vrátíme se brzy a pošleme pozdravy z cest,“ snažil jsem se být vtipný. Snažil. Úspěch už je věc druhá. “Hlavně abychom si užili ty prťata,“ přešel jsem ke Stormovi blíž a na chvíli mu položil hlavu přes hřbet. Zavřel jsem oči a povzdechl jsem si. “Jsem moc rád, že jsi šťasten, příteli,“ zašeptal jsem a pak se odtáhl. Už jsem se ani neotočil a rozešel se za Naomi.
“Tak třeba tudy. Nikdy jsem tam nebyl,“ pohodil jsem čumákem k Zeleným horám. Bylo zvláštní, že jsem tam nikdy nekoukl, i když to bylo hned vedle mé domoviny.
“Takže,“ naprázdno jsem polkl. Takhle daleko jsem náš rozhovor nedomyslel. “Jak se cítíš, jako velká sestra?“ Podíval jsem se na ni. “Jsi překvapená?“

//Zelené hory

Pohledem jsem zkoumal okolní les. Měl jsem tomuto místu kralovat. Nebo tedy – reálně jsem měl dělat pouze strážného a na trůnu sedět Storm. Ale – co by to bylo za království bez ochrany? A Stormovi s Taillou se teď smrskne mozek, což je typické pro rodiče novorozeňat. Hravé šišlání, celý svět se bude točit okolo prcků a budou to používat jako výmluvu pro všechny své nedokonalosti. A až si to uvědomí, bude pozdě. Kdyby to nebyla past, proč by nás do ní příroda lákala těmi pár minutami limbu? Naštěstí jsem tu ještě já - racionálně myslící jedinec, který tomu bude šéfovat. I když – nedokážu donutit ani můj mozek, aby pro mě pracoval. Nah, to se nějak pořeší.
Storm oznámil své (ne)dceři, že má s její matkou, její další (ne)sourozence. Mohla to brát jako navýšení konkurence o pozornost její rodičky, ale kdo by se pral o Taillu. Nejspíše si ani nepamatuje, jak se její děti jmenují. Snad aspoň ještě ví, které vůbec jsou její. Naomi se první tvářila, že vrhne. Naštěstí to neudělala, což jsem ocenil. Pak se dokonce její tvář rozzářila a chvíli vypadala, že vlčata sní. Neudělala to. No, nevadí.
Vzpomněl jsem si na vlastní sourozence. Nezvěstný bratříček a nezvěstná sestřička. Bratrovi jsem to byl schopen odpustit, protože netušil, kde jsem. Ale ta mrcha? Ta dobře věděla, kde se nacházím. A i když už mě náhodou potkala, raději běžela za svými kamarády. Ale nehodlal jsem se tím užírat, přeci nejsem kanibal. Nojo, rodinné drama.
“Ta novinka jsou ti mladí, nebo ještě něco dalšího?“ Zeptal jsem se se zájmem, chtěl jsem odvést téma k čemukoliv jinému. Z toho štěstí co jsem okolo sebe viděl se mi dělalo trochu mdlo.
A hurá – přišla s tématem opuštění. S tím jsem měl daleko víc zkušeností než s rodinným štěstím. “Nechceš si o tom popovídat někde jinde?“ Podíval jsem se na ni. Nebyli jsme nikdy extra přátelé, ale přišla (asi) o partnera a já jsem přišel taky (asi) o partnera. Měli jsme tedy společné téma k rozhovoru. “Procházím si tím stejným,“ a měl jsem pocit, že o tom mluvit potřebuji. Ale adepti na tento rozhovor nikde. Vlastně momentálně jediný byl Storm, ale nemyslel jsem, že to pochopí, když jeho život dospěl do šťastného – konce? Ještě snad není u konce, ale minimálně je ve šťastném bodě.
“Tady se bude veselit i bez nás,“ nechtěl jsem, aby to znělo trpce, ale znělo. Žárlil jsem.
“Tak co, koukneme někam do světa?“