Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak americká vláda tajně začala instalovat do domácností miniroboty, kteří schovávali po domě ovladač od televize, při jehož hledání se museli obyvatelé pohybovat.

Začalo se tedy pracovat na možnosti odtučnění amerických občanů pomocí speciálních odsávčů, protože sami by to nejspíše zvládli také.

Přes to zaslepenost amerických zákazníků přinesla své ovoce, a tak byly peníze z hamburgerů nahrazeny nafukovacím nábytkem.

A tak musela přemýšlet nad tím, co bude novým esem v rukávu a přišla s úžasným objevem.

Míra obezity u amerických dětí se rapidně snížila.

“Asi každý má nějaký sen. Mám představu toho, co bych chtěl dosáhnout. Ale není to něco, co bych mohl dosáhnout sám. Ale tak, můj hlavní sen spočívá v tom, najít štěstí. Někoho, komu ho budu moci dát a zároveň ho od něj dostávat,“ chvíli jsem mlčel a pak jsem se zasmál. “To zní hrozně naivně a romaticky,“ položil jsem si hlavu na tlapy. “Ale nechce něco takového snad každý? V hloubi? Nejsme tvorové stvořeni pro samotu,“ to opravdu ne.
“Tohle nikdy nepochopím. Spousta vlků ztrácí zájem o druhé jen kvůli drobnostem. Povrchním věcem. Nedají tomu čas, aby druhé poznali. Přitom by mohli tolik najít a o tolik se obohatit. Každý má něco jiného, co může nabídnout. Každý je svým způsobem důležitý, jedinečný. A je jen třeba to najít, ale to je asi moc práce,“ povzdechl jsem si. “Ale pokud si někdo nedá práci s tím dostat se k nitru, tak za to nestojí, aby ho poznal,“ usmál jsem se na ni.
“Děkuji ti za tvá slova. Stále na své štěstí čekám, ale kdo ví,“ usmál jsem se a podíval se do prázdna. “Třeba už je blízko a jen ho nevidím, zaslepen vlastní snahou o dramatičnost,“ musel jsem se zasmát. Nechtěl jsem působit jako hromádka neštěstí a deprese.
“A jaký mají pak ale smysl jakékoliv naše činy?“ Podíval jsem se na ni. “Co když, budeš prostě jen tak čekat a nic nedělat? Přeci ti nespadne nic jen tak z nebes. Mám s tímhle problém, protože potom by spousta věcí neměla smysl. Dávat si na sebe pozor? Proč. Jestli je dopředu řečeno, kde naše skluzavka končí – tak potom nemá smysl snažit se být zdravý, nebo vyhýbat se nebezpečí,“ zamyšleně jsem na ni koukl. “Nemohl bych žít s myšlenkou, že na našich rozhodnutích nezáleží, protože už jsou dávno přeurčena,“ povzdechl jsem si.
Ucítil jsem potřebu se protáhnout. Natáhl jsem celé tělo, trochu to ve mě zakřupalo. Nechtěně jsem přitom ocasem zavadil o její. Dělal jsem, jako by se to nestalo a opět si položil hlavu na tlapy.

„Tak až budeš mít někdy něco zase na srdci, stačí říct a já si tě rád vyslechnu,“ usmál jsem se na ni. Poslouchat trápení ostatních nebylo příjemné, soucítil jsem s nimi. Na druhou stranu, pokud to někomu pomůže? Byl jsem ochoten.
„To by mě pak zajímalo, co uniká mě v mém příběhu. Přijde mi, že jsem se na svůj život podíval z mnoha úhlů, ale ve všech se dostanu do stejného mrtvého bodu. Ze kterého již nevím, jak utéci,“ bylo zvláštní jí takhle upřímně říkat niterní věci. Ale co? Stejně by se je jednou dozvěděla, pokud máme zůstat přátelé. A o iluze každý postupně přijde, tak proč jim neubrat trochu lesku a nepoodhalit to, co se ve mě opravdu skrývá.
„Nejvíc? To jsi nikdy neměla k nikomu takhle blízko? Mě naopak přijde, že o mě všichni vědí více, než bych chtěl. Že jsem snadno čitelný a předvídatelný. Co je na mě takového, že mě odličuje od ostatních? Dobré srdce se dnes nenosí, hlava těžká myšlenkami už také vyšla z módy. A to jsou mé základní pilíře. Dej to pryč a co zbyde? Nic,“ zasmál jsem se.
„Podívej se na Storma. Myslím, že jsme si povahově celkem podobní. V něčem. Ale on našel své štěstí,“ i když já v něm viděl spíše neštěstí. „Nebo on tomu tak říká. To je jedno. Ale mám prostě pocit, že všichni mají to co chtějí. A já? Vše se mi tříští pod tlapama. Věříš v osud, Naomi?“ Zadíval jsem se jí do očí. „Že někdy nás život jen zkouší, zda vydržíme? A pokud projdeme testem, tak pro nás má jen to nejlepší?“ Zamyšleně jsem sklopil zrak. “Co když už nechci dál bojovat? Jsem unavený,“ povzdechl jsem si.
“Jsem rád, že jsme si dali šanci. Dlouho jsem nevedl s nikým takto příjemný rozhovor,“ na tváři mi hrál úsměv.

Zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. „Ale ty jsi zase poslouchala, co jsem říkal já,“ zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. „Takže není vůbec za co děkovat. To bych měl já tobě. Potřeboval jsem s někým nutně mluvit a ty jsi byla ochotná poslouchat. Přijde mi, že opravdu naslouchat neumí skoro nikdo. Když někomu něco říkáš, všichni mají pocit, že chceš slyšet odpovědi. Že ti musí nějak pomoci, že tě musí nějak vyléčit. Ale o to přeci vůbec nejde. Když někomu něco říkám, nechci slyšet rady. Chci to jen ze sebe dostat, jen vnímat to, že to někoho zajímá. A z tebe jsem ten pocit měl a díky tomu jsem mohl na chvíli zapomenout, jak svět stojí za nic,“ zasmál jsem se a prohlédl si ji. Opravdu. Cítil jsem se v její přítomnosti hrozně dobře. Nechápal jsem, odkud to tak přišlo. Nikdy jsem k ní neměl ani blízko a teď najednou jsem jí povídal příběh svého života. Možná to souvisí s “nějakým tím větším“, o kterém tak rádi dospěláci mluví a říkají, že to pochopíme, až vyrosteme. Některé věci jsem ale stejně pořád nechápal. Třeba jak je možné, že jsem se cítil hrozně sám, i když jsem stál v davu. A pak přijde jedna jediná osoba a vše je jinak? Najednou jako bych nebyl sám? Jako by se mě dotkla někde, kde jsem to potřeboval? Tolik otázek, tolik nevyslovených odpovědí. Dlouho jsem podobné myšlenky ignoroval, ale už jsem dávno zapomněl, proč je lepší některé dveře neotvírat.
„Tak až za smrtí někdy půjdeš, tak se k tobě přidám. Budu ti dělat ochranku,“ zašklebil jsem se a hrdě napřímil. Chtěl jsem vypadat, že ji zvládnu ochránit.
Spokojeně jsem odpočíval po jejím boku. Zaslechl jsem její myšlenky. Na chvíli jsem se trochu zachvěl, ale jinak jsem na sobě nedal nijak najevo, že jsem je slyšel. Nechtěl jsem ji dostat do rozpaků. Naopak jsem v návaznosti na to se ztratil ve vlastních myšlenkách.
Proč bránit tomu, co přijde? Proč se bránit svým touhám? Jistě, nemůžeme někoho zabít, jen protože chceme. Ale pokud nikomu neubližujeme, proč neposlouchat srdce? Stejně je mozek bezvýznamným.
„Naomi?“ Oslovil jsem ji po delší době ticha vážně. „Myslím, že jsem nikdy nedocenil to, jaká jsi. V mých vzpomínkách tě vidím jako součást mé milované smečky, ale to je vše. Nikdy jsem nevnímal tebe, jako tvou osobnost. Asi jsi byla zastíněna negativními pocity k tvé matce,“ chvíli jsem mlčel. „Odpusť mi to. Jsi mnohem víc, než jsem si kdy myslel. A to tě vlastně téměř neznám. Jsem zvědavý, co v tobě vše objevím, pokud ti dám více času,“ otočil jsem stydlivě hlavu. Věděl jsem na co myslí ona, od čeho se odrazily mé myšlenky. Nebyl jsem z těch, co se lehce zamilují a tak mě nenapadalo to stejné. Přes to bylo těžké nepřemýšlet nad tím, co by kdyby.

Poslouchal jsem vyčerpávající seznam jejích schopností. Měl jsem z ní daleko větší respekt, než třeba z Tailly. Ta byla velmi silná, ale ráda to ukazovala. Naomi byla očividně velmi silná a ráda si to nechávala pro sebe. Skrytá síla je ještě mnohem silnější.
Pozoroval jsem, jak se přímo před mýma očima klacek mění v kámen ve tvaru srce. Jistě, ta samotná přeměna mě nijak neohromila. Viděl jsem za ty roky tady toho tolik. Ale to, že to bylo zrovna srdce? “Pro mě?“ To bylo zvláštní. Chvíli jsem byl potichu a nejistě sledoval ten dar. Co jsem si z toho měl vzít? Co to pro ni znamenalo? Rozhodl jsem se prostě být vděčný a neřešit to. Nechat věci nějak vyplynout. “Děkuji mnohokrát, je krásný,“ usmál jsem se na ni.
“Já mám svou magii ohně, tu mám nejraději. Je se mnou od počátků. Potom ovládám ještě výborně magii země a myšlenek. Jinak mám v sobě začátky magie vody, předmětů a iluzí. Ale ještě jsem je ani nepoužil, jen jsem o ně poprosil života. Musím zajít za smrtí, aby mi s tím trochu pomohla. Ale není zrovna přátelská, naposled mi dala moji poslední magii, magii vzkříšení,“ tak jsem se jí rozhodl říkat. “Tak nevím, jestli ji chci zas provokovat. No určitě tam zaskočím,“ pousmál jsem se.
“No a pak ještě ta mlha, kterou jsi viděla. Je černá a pak ještě bílá část, ta je na ukrytí,“ pousmál jsem se. “A celkem mi to tak stačí. Jen ještě trochu vylepšit ty, co mám a bude to ideální,“ spokojeně jsem se usmíval.
Dala mi za pravdu, to se mi líbilo. Měl jsem rád chytré vlčice. “Zkusím to navrhnout Stormovi, až se vrátíme. Dal bych si něco pořádného k snědku. A sám – to není taková zábava,“ spokojeně jsem se usmál a přešel k ní blíž. Lehl jsem si po jejím boku.

Myšlenky na strach, který musela kvůli mě zažít, mi bloudily hlavou. Byl jsem z toho smutný. Pak jsem ucítil dotek na ramenu. Pomalu jsem otevřel oči a zadíval se na ni. Ta její slůvka byla tak krátká, ale znamenala hrozně moc. Pousmál jsem se. “Děkuji,“ vydechl jsem. “Moc to pro mě znamená. Rád bych ti řekl, že nejsem nebezpečný. Ale očividně to neovlivním,“ sklopil jsem pohled. Věděl jsem, že mi věří i díky tomu, že může vnímat mé emoce. Já často věřil vlkům jen proto, že jsem četl jejich myšlenky. Na jednu stranu to bylo podvádění, ale koho to zajímá?
Dala mi do hlavy iluzi té chvíle. Vidět sám sebe, to bylo neskutečně zvláštní. “Copak je tohle za fešáka?“ Zasmál jsem se, ale pak mě smích přešel. Podíval jsem se sám na sebe. Zatočila se mi z toho hlava, nemohl jsem vystát ten pohled vlastních očí. Cítil jsem hrozný pocit viny, když jsem se sledoval. Já – nejsem já. Ale nejsem ani nikdo jiný. Vůbec bych se Naomi nedivil, kdyby při tomto pohledu utekla. Na druhou stranu, vypadalo to hrozně dobře. Jako bych byl nějaký mocný černokněžník a mohl udělat cokoliv se mi zamane. Mísily se ve mě pocity zhnusení a pýchy. “Ani nevím, co na to říct. Je to hrozné. A zároveň určitým způsobem hrozně efektivní. Ani nemám pocit, že jsem to já. Ale jsem. Mám pocit, že je vše jako dřív. A přes to je vše jinak,“ zmateně jsem si povzdechl.
Byl jsem rád, že i přes to co viděla, to stvoření dál jedla. Pro mě to bylo velmi zvláštní. Protože jsem cítil, jak se z toho zvířete postupně vytrácí části. Střed byla hlava. A co bylo napojeno k hlavě, to jsem vnímal. Ve chvíli, kdy mu ukousla nohu, jako by zmizela. Naštěstí jsem necítil tu bolest, ale ten pocit byl velmi pofiderní.
“Není za co, jsem rád, když můžu někomu udělat trochu radosti,“ hlavně to mohla být také omluva za to, co musela zažít.
“Jaké všechny magie vlastně ovládáš ty?“ Usmál jsem se. “Přijde mi to hrozně fascinující. Vím, že hodně vlků by třeba nelovilo pomocí magií. Přijde mi to zvláštní – proč organizovat riskantní smečkové lovy, když by jsme ty zvířata mohli dostat z dálky pomocí jen trochy soustředění? Nechápu to. Jistě, vytrácí se z toho adrenalin a někdy si také rád zalovím normálně. Ale když jde třeba opravdu o to, aby bylo co jíst? Mohl bych to zvíře skolit sám za vynaložení daleko méně energie, než když tam celá smečka pobíhá,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou.

Hlásím se. ^^ A místo vysvědčení jsem dostala první výplatní přehled, to je ještě příjemnější.

Podíval jsem se na Naomi. “Copak? Proč nejíš?“ Zeptal jsem se zmateně. Pak jsem si až všiml jejího vystrašeného pohledu. Naklonil jsem hlavu na stranu. Položila mi sérii otázek, které se mi zdály nepochopitelné. “O čem to-,“ pak jsem zmlkl. Došlo mi to. “Už zase,“ vydechl jsem frustrovaně a mračil se. Podíval jsem se na ni. Tvář mi posmutněla. Viděl jsem totiž v té její strach.
“Vše ti vysvětlím, jen mě prosím poslouchej,“ sledoval jsem, jak udělala několik kroků ode mě. Copak není v každém muži trochu šílenství? Jenom někteří ho v sobě mají mnohem víc než ostatní. A ještě k tomu muž bez ženy? To je jako loď s utrženou kotvou plující uprostřed noci.
“Určitě jsi už někdy byla u smrti. Není to zrovna přívětivá paní a já ji asi potkal, když měla extra špatnou náladu. Řekla mi, že mi splní vše, oč jsem ji žádal. A že dostanu i o kousek navíc,“ pousmál jsem se. “Takhle to zní fajn, ale z jejích úst? To znělo jako výhružka. A taky že byla. Zanedlouho byl smečkový lov a nám se podařilo pár duší poslat do ráje. A jelen kterého jsme skolili byl opravdu silný. Museli jsme ho pro přesun trochu rozdělit. Byl celý od krve, kusy těl mu chyběly, ale já ho cítil. Někde uvnitř své hlavy, jako bych necítil jen své svaly. Ale také ty jeho,“ zhluboka jsem se nadechl. “A najednou se ten jelen postavil a rozešel se ke mě. Viděl jsem, jak se jeho tělo hýbe, ale zároveň jsem to cítil. A když jsem chtěl, aby to přestalo, tak to skončilo,“ chvíli jsem mlčel. “Můžu tu magii použít kdy chci, ale nedělám to. Pak jsou ale chvíle, jako ta co jsi viděla, kdy to používám a nevím o tom. Nevím, co mi smrt udělala, ale ta magie nade mnou přebírá kontrolu. Naštěstí se to nestává moc často,“ hlesl jsem. “A někdy si to pamatuji, někdy ne. Teď třeba vůbec,“ podíval jsem se na rozjedeného zajíce. Vnímal jsem ten potenciál k ovládnutí jeho těla. Cítil jsem ho. A určitým způsobem mi to přinášelo pocit moci. Ale zároveň strach z toho, že někdy nekontroluji své činy. Co když někomu ublížím?
“Nikdy bych ti neublížil, Naomi. Věř mi prosím,“ smutně jsem si položil hlavu na přední tlapy a zavřel oči. “Nechci, aby se mě někdo musel bát,“ zašeptal jsem. Tedy, někdy jsem to chtěl. Třeba při ochraně smečky. To bylo ale něco jiného. Nechtěl jsem, aby se mě báli moji přátelé.
Byl jsem smutný z toho, že se ta klidná příjemná atmosféra takto pokazila. Cítil jsem se opravdu dobře. Klidně. Nebyl jsem absolutně šťastný, ale kdo vymyslel to, že každý stav, který není absolutním štěstím, je potřeba léčit? Očekávat, že základním stavem života je štěstí – to je hloupost. Daleko víc bychom si měli vážit toho klidu.
Podíval jsem se na Naomi a posmál se. Hlavou mi automaticky proběhli myšlenky na to, jaké by to bylo, s ní strávit celý život. Přemýšlel jsem nad tím téměř u každého, koho jsem potkal. Tyto milostné vztahy v mé hlavě byly jedněmi z nejkrásnějších chvil, které jsem prožíval. Protože jenom vztahy, které se nikdy neuskuteční, mohou být dokonalé.

Poslouchal jsem její komplimenty a přes tváři mi přebíhal spokojený úsměv. “Hmm, legrace. A vtipný jo? No ano, jsem pozorný... Týjo, dokonce pohledný,“ komentoval jsem tiše zároveň co ona mluvila a uchechtával jsem se. “Děkuji, děkuji. Já vím, ale i tak, děkuji,“ teatrálně jsem se uklonil a pak si lehl vedle ní a zasmál se. Ani mi nevadilo, že s tím přestala. Tak to bylo nejlepší. Říká se – přestaň ve chvíli největšího štěstí. Hlavní síla každého potěšení je přeci v okamžiku těsně před tím. Neexistuje žádný přítomný čas. Věci neexistují, dokud je nezachytí paměť – a až je zachytí, zase jsou minulostí. A v minulosti se může potěšení jedině utopit.
Prohlížel jsem si ji. Jak ji mohl opustit? Moc jsem ji neznal, ale takhle se jevila jako dobrosrdečné hodné stvoření. Se smyslel pro humor. Ničím extra výjimečná, ale s dobrým srdcem. Navíc – pokud si všímáme výjimečností, většinou jsou to katastrofy. Tak pak – proč ji opustil? Vždyť každý chce zemřít s pocitem, že jeho srdce někam patřilo.
“Hned se vrátím,“ mrkl jsem na ni a udělal pár kroků dál. Zorničky se mi pomalu rozšířily. Díval jsem se s nimi chvíli na Naomi a usmíval jsem se, pak jsem ale otočil hlavu někam do prázdna, aby jsem se mohl lépe soustředit. Okolo nohou se mi začala zhmotňovat hustá černá mlha. Plazila se podél země dál a dál. Když byla těsně u Naomi, nechal jsem ji, aby se jí vyhnula. Ona nebyla jejím cílem. Nějakou dobu jsem takhle byl, až jsem se najednou prudce nadechl a zavřel oči. Pak se mlha pomalu rozplynula. Po chvíli jsem oči otevřel. Na zemi se váleli dvě mrtvá těla zajíců. Nadšeně jsem se usmál a koukl na Naomi. “Ňamina!“ Křikl jsem nadšeně a rozešel jsem se k prvnímu z nich. Vzal jsem ho za uši a přenesl ho k Naomi. “Jen jez,“ usmál jsem se a rozešel se k tomu druhému. Když najednou jsem se prudce zastavil.
“Panenky se mi protočili vzhůru. Mrtvé tělo přede mnou, ale také to před Naomi, se prudkým nepřirozeným pohybem zvednulo. Vypadalo to jako kdyby na sobě měli přivázané neviditelné špagátky. Obě těla se rozešla pomalu ke mě. Ta chůze byla trhavá a nepřirozená. A já se stejně tak zasmál a otočil se k Naomi. Z očí mi šla vidět pouze bělma. „Chceš si trochu hrát?“ Vyšlo ze mě a zasmál jsem se. Pak jsem se rozešel k ní a přede mnou šla ta dvě těla. „Ta tvá potvůrka se může přidat,“ dodal jsem.
Najednou vše ustalo. Těla se sesunula k zemi a já zůstal stát. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel okolo sebe. Pak jsem pohodil ocasem, že na tom vlastně nezáleží a opět jsem vzal jednoho zajíce do zubů a donesl k Naomi. “Jen jez,“ usmál jsem se a rozešel se k tomu druhému. Sedl jsem si k němu a začal klidně jíst. Nic jsem si nepamatoval.
“No, musel by to hlavně někdo být, aby to mělo smysl,“ zasmál jsem se. “Ale až něoho potkáme, řeknu mu to!“
Ta malá sranda ke mě přiběhla a prohlížela si mě. Nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. “Jó, ona mě taky,“ řekl jsem nedostatečně přesvědčivě.

Z úst mi vyšel táhlý povzdech. Ano, trápit se je zbytečné. Vedlo to snad někdy k něčemu dobrému? Změnilo to snad něčí život? Ale ani jsem nechtěl zahodit to, co cítím. Bylo to jako podvádětu přírodu samu. A láska mi přišla jako tak čistý pocit. A kdybych jej nechal odstranit klamem, co by bylo pak? Necítil bych jen prázdnotu? Když by má hlava vědělat, že prostě něco je špatně? Neuměl jsem si to teď předstvit a netušil jsem, zda něco může být horší než ten stav teď. Ale nechtěl jsem to teď zrovna pokoušet.
Ta ohnivá koule byla znamenitá, to jsem musel uznat. Trochu jsem vypjal hruď, tohle mi nedělalo dobře na ego. Chtěl jsem se cítit jako nejlepší plamenovač v okolí (tedy pokud nebyla na blízku Cora, to byl souboj s bohy).
“To se hezky poslouchá, ještě,“ zasmál jsem se, když řekla, že se jí se mnou dobře povídá. “Ne,“ odmlčel jsem se. “Jsem za to rád. Taky je mi s tebou moc příjemně,“ usmál jsem se. Často se komplimenty braly jako něco automatického, že to ten druhý očekává a komplimenty se vytrácí. Ale to byla nepochybně škoda.
Na Naomi se najednou objevila nějaká malá potvora. “Pozor,“ upozornil jsem ji a chtěl po tom skočit, ale ona mi řekla, že je to její mazel nebo co. Zamračil jsem se. Proč se někdo přátelí s jídlem. “Dobře,“ řekl jsem protáhle a chvíli zaraženě mlčel. “Tak já si najdu něco jiného k jídlu, mám celkem hlad,“ podíval jsem se okolo. Podle nor to vypadalo, že by to nemusel být problém.
“Hm, hm. Však ono se ukáže, kdo má pravdu. Abych tu nezačal běhat a nekřičel „Vlčice k mání, je sama, berte dokud je!“ Začal jsem se smát.

Usmál jsem se na ni, její postoj jsem naprosto chápal. “Neboj se, chápu to. Myslím, že kadžý si své příbuzné idealizuje k obrazu svému. Daleko lépe se s nimi poté žije,“ zasmál jsem se. Příbuzní patřili k velmi zvláštní skupině obyvatelstva. Od narození bylo jaksi povinností je mít rád, nebo je minimálně snášet, i když jste je třeba nemohli vystát. Většina by se minimálně s polovinou své rodiny nikdy dobrovolně nestýkala, pokud by to neměli předurčeni společností. Další lest, jak nás příroda svádí dohromady. Pokud jste kretén, alespoň příbuzní budou předstírat, že to nevnímají.
“Možná to bude znít ošklivě, ale vzhledem jak to s vámi dopadlo – je nejspíše jedině dobře, že tvé city nikdy nebyly natolik silné,“ nejistě jsem se pousmál. “Bude pro tebe mnohem jednodušší jít dál,“ a jít dál je nutnost. I když ode mě to může znít dost pokrytecky. Žív v minulosti se stalo náplní mého života.
“Fňuk, fňuk,“ zasmál jsem se. Byl jsem za tohle rád. A přes to jak těžká témata jsme řešili, stejně jsme se dokázali pousmát - či dokonce zasmát. To bylo minimálně ocenění hodné.
Nabídla mi, že se těch pocitů mohu zbavit. Zhluboka jem se nadechl. Bylo to tak lákavé. Moci opustit to vše, co cítím. Zavřel jsem na chvíli oči. Vybavil jsem si jeho tvář, jeho smích. To co jsem cítil bolelo. Pálilo to jako rozžhavené železo. A ještě než se rána zhojila, přišla další a další. Ale zároveň to bylo něčím krásné. A já o to nechtěl přijít. Už jen kvůli tomu poslednímu tenkému vlásku naděje, na kterém jsem visel. Bez ní bych spadl z útesu. Ale kdyby dala pryč to, k čemu jsem se upínal – najendou bych měl pod nohama pevnou zem. “Já,“ vydechl jsem. Hlas se mi na chvíli zlomil. “Možná někdy, ale ještě na to nejsem připraven,“ špitl jsem a povzdechl si. Cítil jsem to jako vlastní velkou slabinu, ale vzdát se takovýmto umělým způsobem emocí zrovna k němu? To mi přišlo velmi neetické. Ale nejspíše brzo podlehnu.
“To je hloupost. Věřím, že po tobě kouká každý druhý. Jen doteď si byla s někým a nyní,“ pohodil jsem ocasem. “Ještě skoro nikdo neví, že tomu tak není. Měla by sis začít připravovat nějaké odháněcí hlášky, nebo budeš mít okolo sebe davy,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Chtěl jsem jí zlepšit náladu.