Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Proti tomu se ovšem spojil český spolek důchodců a komunistů, kteří pracovali na udržení českého jazyka. "Slovník do každé domácnosti!"

Česká republika nebyla připravena na tento nával obyvatelstva a tak vytvořili obrovskou zeď z půllitrů. Když američané uviděli v odrazu svá těla, donutilo je to se zamyslet nad svým zdravím.

V Americe si ovšem vláda na protesty obyvatelstva zvykla natolik, že je již žádné protestování nedokázalo rozhodit.

Část obyvatelstva ovšem byla vůči nákazám imunní a tak přežili ti, kdo snědli všechny ostatní.

Ke svému potěšení začali vytvářet hamburgery z nich!

Této situace využil pan Vomáčka z Broumova, který vymyslel plán, jak obelstít americké obyvatelstvo a ještě na tom vydělat. Začal vytvářet z rýže hmotu, kterou nechal lisovat do tvaru hamburgeru.

A tak se do věcí vložila Čína, která nabídla levnou pracovní sílu.

Z čehož amerika profitovala, jelikož se snížilo přelidnění a zároveň stoupl počet sponzorů do nemocnic.

A tak americká vláda tajně začala instalovat do domácností miniroboty, kteří schovávali po domě ovladač od televize, při jehož hledání se museli obyvatelé pohybovat.

Začalo se tedy pracovat na možnosti odtučnění amerických občanů pomocí speciálních odsávčů, protože sami by to nejspíše zvládli také.

Přes to zaslepenost amerických zákazníků přinesla své ovoce, a tak byly peníze z hamburgerů nahrazeny nafukovacím nábytkem.

A tak musela přemýšlet nad tím, co bude novým esem v rukávu a přišla s úžasným objevem.

Míra obezity u amerických dětí se rapidně snížila.

“Asi každý má nějaký sen. Mám představu toho, co bych chtěl dosáhnout. Ale není to něco, co bych mohl dosáhnout sám. Ale tak, můj hlavní sen spočívá v tom, najít štěstí. Někoho, komu ho budu moci dát a zároveň ho od něj dostávat,“ chvíli jsem mlčel a pak jsem se zasmál. “To zní hrozně naivně a romaticky,“ položil jsem si hlavu na tlapy. “Ale nechce něco takového snad každý? V hloubi? Nejsme tvorové stvořeni pro samotu,“ to opravdu ne.
“Tohle nikdy nepochopím. Spousta vlků ztrácí zájem o druhé jen kvůli drobnostem. Povrchním věcem. Nedají tomu čas, aby druhé poznali. Přitom by mohli tolik najít a o tolik se obohatit. Každý má něco jiného, co může nabídnout. Každý je svým způsobem důležitý, jedinečný. A je jen třeba to najít, ale to je asi moc práce,“ povzdechl jsem si. “Ale pokud si někdo nedá práci s tím dostat se k nitru, tak za to nestojí, aby ho poznal,“ usmál jsem se na ni.
“Děkuji ti za tvá slova. Stále na své štěstí čekám, ale kdo ví,“ usmál jsem se a podíval se do prázdna. “Třeba už je blízko a jen ho nevidím, zaslepen vlastní snahou o dramatičnost,“ musel jsem se zasmát. Nechtěl jsem působit jako hromádka neštěstí a deprese.
“A jaký mají pak ale smysl jakékoliv naše činy?“ Podíval jsem se na ni. “Co když, budeš prostě jen tak čekat a nic nedělat? Přeci ti nespadne nic jen tak z nebes. Mám s tímhle problém, protože potom by spousta věcí neměla smysl. Dávat si na sebe pozor? Proč. Jestli je dopředu řečeno, kde naše skluzavka končí – tak potom nemá smysl snažit se být zdravý, nebo vyhýbat se nebezpečí,“ zamyšleně jsem na ni koukl. “Nemohl bych žít s myšlenkou, že na našich rozhodnutích nezáleží, protože už jsou dávno přeurčena,“ povzdechl jsem si.
Ucítil jsem potřebu se protáhnout. Natáhl jsem celé tělo, trochu to ve mě zakřupalo. Nechtěně jsem přitom ocasem zavadil o její. Dělal jsem, jako by se to nestalo a opět si položil hlavu na tlapy.

„Tak až budeš mít někdy něco zase na srdci, stačí říct a já si tě rád vyslechnu,“ usmál jsem se na ni. Poslouchat trápení ostatních nebylo příjemné, soucítil jsem s nimi. Na druhou stranu, pokud to někomu pomůže? Byl jsem ochoten.
„To by mě pak zajímalo, co uniká mě v mém příběhu. Přijde mi, že jsem se na svůj život podíval z mnoha úhlů, ale ve všech se dostanu do stejného mrtvého bodu. Ze kterého již nevím, jak utéci,“ bylo zvláštní jí takhle upřímně říkat niterní věci. Ale co? Stejně by se je jednou dozvěděla, pokud máme zůstat přátelé. A o iluze každý postupně přijde, tak proč jim neubrat trochu lesku a nepoodhalit to, co se ve mě opravdu skrývá.
„Nejvíc? To jsi nikdy neměla k nikomu takhle blízko? Mě naopak přijde, že o mě všichni vědí více, než bych chtěl. Že jsem snadno čitelný a předvídatelný. Co je na mě takového, že mě odličuje od ostatních? Dobré srdce se dnes nenosí, hlava těžká myšlenkami už také vyšla z módy. A to jsou mé základní pilíře. Dej to pryč a co zbyde? Nic,“ zasmál jsem se.
„Podívej se na Storma. Myslím, že jsme si povahově celkem podobní. V něčem. Ale on našel své štěstí,“ i když já v něm viděl spíše neštěstí. „Nebo on tomu tak říká. To je jedno. Ale mám prostě pocit, že všichni mají to co chtějí. A já? Vše se mi tříští pod tlapama. Věříš v osud, Naomi?“ Zadíval jsem se jí do očí. „Že někdy nás život jen zkouší, zda vydržíme? A pokud projdeme testem, tak pro nás má jen to nejlepší?“ Zamyšleně jsem sklopil zrak. “Co když už nechci dál bojovat? Jsem unavený,“ povzdechl jsem si.
“Jsem rád, že jsme si dali šanci. Dlouho jsem nevedl s nikým takto příjemný rozhovor,“ na tváři mi hrál úsměv.