Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí ruka boha je všemocná a všechny kdo si stěžovali umlčel svým hněvem.

Málem mi ujela zlá poznámka o tom, jak může vycházet se svou matkou, pokud nemá ráda zlé vlky. Kousl jsem se do jazyka, abych tuhle větu raději nevypustil z úst. Nechtěl jsem ničit tuto atmosféru blbými poznámkami. “Taky si s nimi zrovna nenotuji. Ale někdy to hold stojí za to,“ zkusil jsem si rozpomenout, kdy mi to za to stálo. Ten seznam byl kratší než mé jméno.
“Myslím, že tento okamžik je moc krásný na to, abych se topil nebo letěl pryč,“ usmál jsem se. “Chci být teď všemi smysli tady s tebou. Mě tyto rozhovory velmi baví. Přemýšlet, mluvit. Málo kdo je ale ochoten naslouchat, nebo se přidat,“ uchechtl jsem se. Možná jen málo kdo zvládl udržet krok.
“Co by jsi teď udělala, kdyby ten „tvůj“ přišel a začal se ti omlouvat?“ Podíval jsem se jí do očí. “Slíbil ti, že už nezmizí. Že tě má rád a kdo ví co ještě,“ zamyšleně jsem koukal do nebe. “Já myslím, že kdyby přišel Suzume s něčím takovým, stejně bych ho poslal pryč,“ i když ten plamen u mě pořád hořel, naše cesty již neměli být provázány.

“Nemyslím si, že je tvůj sen naivnější. Protože vlastně sníme o tom stejném. A když tedy řeknu, že naivní není, mohu tím povzbudit i sebe, ne?“ Pousmál jsem se. Otočil jsem pohled k ní. Bylo zvláštní, jak blízko jí jsem se najednou cítil. A vůbec nešlo o fyzickou blízkost.
“Naštěstí takových pár je. Kteří si tu práci dají. Ale je to taky o přístupu,“ zamyslel jsem se. “Pokud budeš hodně uzavřený a odhánět všechny, nemůžeš čekat, že si každý tu práci dá. Mám třeba kamarádku, která se ke všem chová vyloženě zle. Odhání ostatní, je drzá, protivná a zlá. Ale pokud to prokoukneš, když se probiješ skrz ty mříže, tak uvidíš, že má opravdu velké srdce a je skvělá. Ale stojí to hrozně moc úsilí a času. Mě to trvalo několik let a to jsme spolu žili v jednom lese. Dlouho jsem byl nazlobený z toho, co mi říká. A někdy jsem ji až nesnášel. Bohužel, ona se potom někdy cítí osaměle. Ale čemu se diví? Chce to nějaké hranice. Nemůžeš ostatním stavět do cesty zdi a čekat, že se jimi budou probíjet navždy,“ povzdechl jsem si.
Přetočila se na záda a odhalila mi tak své tělo. Přejel jsem přes ni pohledem a pak se vrátil k její tváři. Tato pozice byla uvolněná, odhalila mi všechny svá slabá místa. Kdybych chtěl nyní zaútočit, měl bych to jednoduché. Stačila mi jedna dobře mířená ráda a byla by silně zraněná. Já ovšem nic podobného v plánu neměl.
Škubl jsem sebou, když se prostředí okolo mě změnilo. Chvíli jsem se poplašeně rozhlížel, pak mi ale došlo, že to dělá ona. Pomalu jsem se uvolnil a začal si prohlížet okolí.
“To je opravdu nádhera,“ vydechl jsem, ale pohled se mi vrátil k ní. “Je to hrozně uklidňující,“ ještě chvíli jsem ji sledoval, pak jsem se ale pohledem vytratil zpět k nebi. Lehl jsem si stejně jako ona a poslouchal jsem ten zvuk vody.
“Ano, snažím se nad tím přemýšlet i takhle. Kdo řekl, že každý stav horší než štěstí je potřeba vyléčit? Právě ten klid, ty chvíle kdy se nic neděje – to je to, čeho bychom si měli vážit. Už mě nebaví to, jak se tě každý ptá „jak se máš?“ Copak někdo odpovídá upřímně? Ne. Zvykli jsme si předstírat, že je vše skvělé, jen aby lidé neměli otázky. Protože i odpověď „normálně“ se počítá do záporu. Proto je klasická odpověď „dobře.“,“ trochu jsem se do toho zamotával. “Taky si myslím, že něco jako pravé štěstí možná ani neexistuje. Ne protože by nebylo, ale protože si nikdy nebudeme schopni uvědomit, že je. Takže pro nás jako takové neexistuje. A každý okamžik, všechno co prožíváme – vše pro nás existuje až ve chvíli, kdy se nám to zapíše do paměti. Tedy něco jako přítomný čas není. A pokud vše existuje jen v našich vzpomínkách, tak tam také existují ty chvíle nejvyššího štěstí. A pak si ty chvíle přehráváme a litujeme, že se tak necítíme všechen čas. Že ta extáze netrvá věčně. Ale nejlepší je ta chvíle těšně před tím, těsně přes vyvrcholením. Protože pak už je jenom hůř,“ zamyšleně jsem pozoroval hvězdy.
“Myslím, že to je náš úděl. Cizí tráva bude vždy o něco zelenější, vždy budeme chtít víc, než máme. Důležité je se zastavit a uvědomit si, co opravdu máme. Co se v našem životě děje. Máš pravdu, možná není vše tak zlé. Máme smečku, přátele, žijeme. Můžeme se probouzet a nadechovat. U toho vědět, že někam patříme. Přes to nás bude vždy pohánět nějaká frustrace z toho, co chceme dosáhnout. Ve chvíli, kdy dosáhneme svých snů, se bytí stane až nesnesitelně lehké,“ olízl jsem si zamyšleně tlamu. “A stejně vždy toužíme po něčem, co ani nevíme jaké bude. Chci vlčata a rodinu, ale jen protože si představuji, jaké by to asi bylo. Reálně toužíme vždy po něčem, co ani nevíme, jaké bude. A málo kdy splnění snů přinese takové štěstí, jaké jsme si představovali,“ otočil jsem k ní hlavu. “Svět je příšerný místo,“ zasmál jsem se.

Boha sice netrápilo, že vymírají lidé, když ale uviděl že umírají také ještěrky, tak jeho silná ruka zasáhla a zemi se postupně začala obnovovat její původní zdravost.

Svět se postupně dostal do bodu, kdy začalo kolabovat úplně vše a z lidstva přežilo pár posledních. Ještěrkám se ale dařilo dobře!

Zdravíčko,
přes léto jsem aktivní bez problémů. (Samozřejmě až na nějaké ty dovolené atd.) Potom nastoupím do režimu VŠ, práce - ale věřím, že si nějak udělám čas i na tohle. I když to nebude nonstop. Děkuji za super informace, jdu přemýšlet nad tím, jak asi vypadá léto v Borůvkovém lese.

Jelikož tento počin silně posílil kapitalismus, trh se stal daleko více otevřen všem soukromým provozovatelům rychlého občerstvení.

Proti tomu se ovšem spojil český spolek důchodců a komunistů, kteří pracovali na udržení českého jazyka. "Slovník do každé domácnosti!"

Česká republika nebyla připravena na tento nával obyvatelstva a tak vytvořili obrovskou zeď z půllitrů. Když američané uviděli v odrazu svá těla, donutilo je to se zamyslet nad svým zdravím.

V Americe si ovšem vláda na protesty obyvatelstva zvykla natolik, že je již žádné protestování nedokázalo rozhodit.

Část obyvatelstva ovšem byla vůči nákazám imunní a tak přežili ti, kdo snědli všechny ostatní.

Ke svému potěšení začali vytvářet hamburgery z nich!

Této situace využil pan Vomáčka z Broumova, který vymyslel plán, jak obelstít americké obyvatelstvo a ještě na tom vydělat. Začal vytvářet z rýže hmotu, kterou nechal lisovat do tvaru hamburgeru.

A tak se do věcí vložila Čína, která nabídla levnou pracovní sílu.

Z čehož amerika profitovala, jelikož se snížilo přelidnění a zároveň stoupl počet sponzorů do nemocnic.