Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bez systému nemělo co udržovat loď a zřítila se zpět na zemi, když se přiblížila moc blízko gravitačnímu poli. Díky automatickým padákům to všichni na lodi přežili.

Jedno z tlačítek spustilo autodestrukci lodě, ještě že loď používala zabezpečení proti dětské blbosti.

Ještě že počítače necítí bolest a tak mu bylo celkem fuk, že se děti vztekají a do nečeho kopou. Když se to vymklo kontrole, vypustil uspávací plyn.

Ve chvíli kdy spáchal sebevraždu, lodní počítač vyhodnotil nepřítomnost dospělých na palubě a pomocí počítačové simulace a robotů se o děti začal starat sám.

Na(ne)štěstí také blázni mají potřebu se rozmnožovat (možná ještě větší, kdo by to dělal dobrovolně) a tak oplodnil také umělou várku děloh na vesmírné lodi.

Když v tom najednou se ze stáze ve vesmíru probudil člověk, který do ní byl uveden, když to vypadalo s lidstvem zle. Když viděl, jak to vypadá - počkal až vymřeli úplně všichni.

Naštěstí díky mutaci smrt již neznamenala konec!

Reagovala tak, jak jsem nechtěl. Asi úplně nepochopila, co jsem se tím snažil říct. A ten její pohled, hrozně mi to ubližovalo. Zhluboka jsem se nadechl, ale nenašel jsem žádná slova. Jak se k ní dostat blíž? Pak jsem se ale rozhodl, že zoufalé situace vyžadují extrémní přístup. Využil jsem její rezignovaný uvolněný postoj a svalil se na záda tak, že jsem ji sebou strhl na sebe. Omotal jsem jí tlapy okolo těla a hlavu položil ke krku.
“Naomi,“ oslovil jsem ji rozklepaně. “Je mi s tebou moc dobře,“ podíval jsem se jí do očí. “A to co jsem řekl nebylo odmítnutí, to ani náhodou,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Jen nechci, aby to vypadalo, že využiji situace, kdy ti není nejlépe,“ pousmál jsem se. “Brečela si mi do kožichu kvůli jinému. Nepřijde mi správné,“ na chvíli jsem zmlkl. Nejspíše nebylo k tomuto třeba více říct. Pokud se nad tím zamyslí, musí jí dojít, že tohle není dobrý start.
“Není kam spěchat. Chci, aby ses první cítila v pořádku a až potom si srovnala v hlavě, co vlastně chceš dál,“ podíval jsem se jí do očí. “A já tu budu pro tebe, dobře?“ Usmál jsem se na ni. Bál jsem se, že jsem to pokazil. Ale kdybych to udělal jinak, kdybych prostě se řídil jen srdcem a povolil – možná by jí teď bylo lépe. Ale nebylo by to z mého pohledu správně.
“Máš nádherné oči,“ usmál jsem se na ni, když byla takhle blízko. Chtěl jsem ji vidět se zase usmát. “Ale víc jim sluší úsměv,“ řekl jsem tiše.

Cítil jsem se hrozně zmateně. Ta blízkost, já nebyl z kamene a samozřejmě to ve mě probouzelo spoustu pocitů. Nedovolil jsem si je ale cítit. Ona mi tu brečela kvůli tomu, že miluje někoho jiného a on ji opustil. Jak bych toho mohl využít pro vlastní prospěch? Pak bych si ji rozhodně nezasloužil. Pak bych si nejspíše nezasloužil nic. Pokusil jsem se tedy vystavět alespoň určitý psychický odstup, abych se nespálil. Bylo to ale hrozně těžké, když se na mě podívala a nádherně se usmála. Četl jsem v její tváři hrozně moc bolesti a zároveň jisté štěstí. Nejistě jsem se na ni usmál a zachvěl se. Mé tělo se cítilo hrozně dobře, srdce bušilo jako splašené, ale můj mozek mi vysílal varovné signály. Že takhle to být nemá. Že je pro ni moc brzo na další lásku a nechci být jen náplastí na nezhojené rány.
Iluze se změnila. Propustila slunce a květiny kolem nás se rozevřeli. Ptáci zpívali svou píseň a vše to bylo tak sladké a idealistické. Ta betonová zeď kolem mého srdce trochu nakřápla, ale mozek mi dál říkal pozor.
A pak udělala to, čeho jsem se možná trochu bál. Dotkla se mé tváře tak něžným způsobem, tak intimním a sdělujícím jasnou zprávu. Trhaně jsem vydechl a sklopil pohled. Srdce mi bušilo a chtělo si to užít. Moje hlava mi ale nedovolila propadnout. Netušil jsem, jak jí sdělit co cítím. Naštěstí v tomhle mohla její magie emocí pomoci. Podíval jsem se jí do očí. Cítil jsem, jak se dotkla něčeho ve mě a to začalo hořet. Ale můj mozek si dával pozor, aby nezapálila vše.
“Naomi,“ zašeptal jsem tiše a podíval se jí do očí. “Takhle by to nemělo být. Nechci být jen náplast na staré rány,“ zašeptal jsem tiše a koukl na ni. Nemohl jsem dovolit, aby moment kdy brečí kvůli jinému, byl začátek něčeho mezi námi. Přes to jsem jí polibek vrátil někam do srsti. “Na vše bude dost času. Až tvé srdce nebude tolik bolet,“ nechtěl jsem jí tímto určitým druhem odmítnutí ublížit. Vlastně jsem ji ani neodmítl. Jen potřebovala čas. Já potřeboval čas. A nehodlal jsem využít této situace.

Poslouchal jsem pečlivě každé její slovo, abych si je zapamatoval, když najednou přestala mluvit. Zvědavě jsem na ni koukl a uviděl jsem, že se jí lesknou oči. Polekaně jsem se napřímil a oni mi zabořila hlavu do krku. Chvíli jsem byl polekaně zaražen. Tohle byla moje vina, to že začala brečet. To já jsem se jí na to zeptal a zničil tu krásnou chvíli. Pak jsem se ale zhluboka nadechl. Ne. Byla to potřeba, aby to ze sebe dostala. Každá bolest sebou přináší slova, která toužíme někomu říct a slzy, které chceme prolít. Dokud tak neučiníme, zůstávají v nás a nedovolí nám se posunout dál. Jemně jsem jí přiložil hlavu k tělu a zavřel oči.
“Klidně plakej, Naomi. Můžeš. Jsme tu jen mi dva, nikdo jiní tě nevidí. A já jsem tu pro tebe, abych na tebe dal pozor,“ šeptal jsem jí laskavě do ucha a jemně pohnul hlavou ve snaze jí konejšit. Pak jsem začal tiše mluvit.
“Vím, že to bolí. Ale jak si sama říkala – jen zacláněl někomu lepšímu. Někomu, kdo si tě bude opravdu vážit, neopustí tě a pozná, co si opravdu zasloužíš. Bude se k tobě chovat jako k princezně, protože tou jsi,“ víc jsem se k ní natiskl. To o čem mluvila, jak jí něco sliboval a porušoval – znal jsem to dobře. Dělala to velká spousta vlků. Každý střídal role, měnil tváře podle toho, co se zrovna hodilo nejvíce. Všichni slibují tolik a dávají tak málo.
“Jsem tu s tebou, vše bude v pořádku. Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ opakoval jsem tiše a konejšil ji.
Po nějaké době jsem odtáhl hlavu a podíval se směrem ke slunci. Rozednívalo se. “Vidíš? Každá noc jednou přejde. A tak je to i s každým trápením. Někdy se noc může zdát nekonečná, hlavně když jsi sama. Ale jak tahle ta utekla? Když nebudeš sama, i trápení přejde rychleji,“ usmál jsem se na ni. “Jsem tu pro tebe, dobře?“ Konejšivě jsem jí přejel čumákem přes krk. Sám jsem měl v sobě stejný šrám, ale nedovolil jsem mu, aby se nyní ukázal. Chtěl jsem být silný, silný pro ni. Byl jsem ochránce smečky, patřilo tohle k popisu práce? Možná. Pro mě to ale bylo mnohem víc.

Více rukou pro všechny!

Nakonec na planetě nezbylo vůbec nic. Díky tomu ale mohl začít celý proces od začátku! Od bakterií.

Chudáci roboti! Ještě že sem tam do některého uhodil blesk a tím jim dobil baterky.

Silnější možná, ale křečci byli inteligentnější. Byl to vyrovnaný souboj, vedlejší ztráty byli pouze vymření lidí.

Křeček si uvědomil, že jsem lidé zbytečný bacil této planety a začal postupně vytvářet své klony.