Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil jsem se hrozně zmateně. Ta blízkost, já nebyl z kamene a samozřejmě to ve mě probouzelo spoustu pocitů. Nedovolil jsem si je ale cítit. Ona mi tu brečela kvůli tomu, že miluje někoho jiného a on ji opustil. Jak bych toho mohl využít pro vlastní prospěch? Pak bych si ji rozhodně nezasloužil. Pak bych si nejspíše nezasloužil nic. Pokusil jsem se tedy vystavět alespoň určitý psychický odstup, abych se nespálil. Bylo to ale hrozně těžké, když se na mě podívala a nádherně se usmála. Četl jsem v její tváři hrozně moc bolesti a zároveň jisté štěstí. Nejistě jsem se na ni usmál a zachvěl se. Mé tělo se cítilo hrozně dobře, srdce bušilo jako splašené, ale můj mozek mi vysílal varovné signály. Že takhle to být nemá. Že je pro ni moc brzo na další lásku a nechci být jen náplastí na nezhojené rány.
Iluze se změnila. Propustila slunce a květiny kolem nás se rozevřeli. Ptáci zpívali svou píseň a vše to bylo tak sladké a idealistické. Ta betonová zeď kolem mého srdce trochu nakřápla, ale mozek mi dál říkal pozor.
A pak udělala to, čeho jsem se možná trochu bál. Dotkla se mé tváře tak něžným způsobem, tak intimním a sdělujícím jasnou zprávu. Trhaně jsem vydechl a sklopil pohled. Srdce mi bušilo a chtělo si to užít. Moje hlava mi ale nedovolila propadnout. Netušil jsem, jak jí sdělit co cítím. Naštěstí v tomhle mohla její magie emocí pomoci. Podíval jsem se jí do očí. Cítil jsem, jak se dotkla něčeho ve mě a to začalo hořet. Ale můj mozek si dával pozor, aby nezapálila vše.
“Naomi,“ zašeptal jsem tiše a podíval se jí do očí. “Takhle by to nemělo být. Nechci být jen náplast na staré rány,“ zašeptal jsem tiše a koukl na ni. Nemohl jsem dovolit, aby moment kdy brečí kvůli jinému, byl začátek něčeho mezi námi. Přes to jsem jí polibek vrátil někam do srsti. “Na vše bude dost času. Až tvé srdce nebude tolik bolet,“ nechtěl jsem jí tímto určitým druhem odmítnutí ublížit. Vlastně jsem ji ani neodmítl. Jen potřebovala čas. Já potřeboval čas. A nehodlal jsem využít této situace.

Poslouchal jsem pečlivě každé její slovo, abych si je zapamatoval, když najednou přestala mluvit. Zvědavě jsem na ni koukl a uviděl jsem, že se jí lesknou oči. Polekaně jsem se napřímil a oni mi zabořila hlavu do krku. Chvíli jsem byl polekaně zaražen. Tohle byla moje vina, to že začala brečet. To já jsem se jí na to zeptal a zničil tu krásnou chvíli. Pak jsem se ale zhluboka nadechl. Ne. Byla to potřeba, aby to ze sebe dostala. Každá bolest sebou přináší slova, která toužíme někomu říct a slzy, které chceme prolít. Dokud tak neučiníme, zůstávají v nás a nedovolí nám se posunout dál. Jemně jsem jí přiložil hlavu k tělu a zavřel oči.
“Klidně plakej, Naomi. Můžeš. Jsme tu jen mi dva, nikdo jiní tě nevidí. A já jsem tu pro tebe, abych na tebe dal pozor,“ šeptal jsem jí laskavě do ucha a jemně pohnul hlavou ve snaze jí konejšit. Pak jsem začal tiše mluvit.
“Vím, že to bolí. Ale jak si sama říkala – jen zacláněl někomu lepšímu. Někomu, kdo si tě bude opravdu vážit, neopustí tě a pozná, co si opravdu zasloužíš. Bude se k tobě chovat jako k princezně, protože tou jsi,“ víc jsem se k ní natiskl. To o čem mluvila, jak jí něco sliboval a porušoval – znal jsem to dobře. Dělala to velká spousta vlků. Každý střídal role, měnil tváře podle toho, co se zrovna hodilo nejvíce. Všichni slibují tolik a dávají tak málo.
“Jsem tu s tebou, vše bude v pořádku. Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ opakoval jsem tiše a konejšil ji.
Po nějaké době jsem odtáhl hlavu a podíval se směrem ke slunci. Rozednívalo se. “Vidíš? Každá noc jednou přejde. A tak je to i s každým trápením. Někdy se noc může zdát nekonečná, hlavně když jsi sama. Ale jak tahle ta utekla? Když nebudeš sama, i trápení přejde rychleji,“ usmál jsem se na ni. “Jsem tu pro tebe, dobře?“ Konejšivě jsem jí přejel čumákem přes krk. Sám jsem měl v sobě stejný šrám, ale nedovolil jsem mu, aby se nyní ukázal. Chtěl jsem být silný, silný pro ni. Byl jsem ochránce smečky, patřilo tohle k popisu práce? Možná. Pro mě to ale bylo mnohem víc.

Více rukou pro všechny!

Nakonec na planetě nezbylo vůbec nic. Díky tomu ale mohl začít celý proces od začátku! Od bakterií.

Chudáci roboti! Ještě že sem tam do některého uhodil blesk a tím jim dobil baterky.

Silnější možná, ale křečci byli inteligentnější. Byl to vyrovnaný souboj, vedlejší ztráty byli pouze vymření lidí.

Křeček si uvědomil, že jsem lidé zbytečný bacil této planety a začal postupně vytvářet své klony.

Nakonec si křeček podmanil celé lidstvo a donutil lidi, aby mu dali jeho prsty zpět. Pak ale začal vládnout rozumnou rukou.

A tak mu při příštím chycení odstranili prsty.

Američtí občané díky nedostatku hamburgů zhubnuli časem natolik, že byli schopni křečka chytit.

Naštěstí některým lidem se líbilo, když jim dal někdo kožený obojek a plácal je po zadku.

Ještě že si lidstvo mezitím zvládlo stvořit elektronické mazlíčky a umělou farmu na maso.

Což ale křesťanům nevadilo, hlavně že měli komu prodávat pohlednice z Vatikánu. Novým papežem byl zvolen majitel největší firmy na hamburgery.

Křesťané si toho všimli a začali mít strach. Proto udělali tajnou výrobnu hamburgerů a dodávali je lidem za cenu toho, aby se přidali na jejich stranu.

Kdo mluvil o zlepšování? Stačilo, že se všichni báli říct cokoliv špatného, jinak by byli usmaženi.