Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vyhlídka

Škodolibě jsem se zasmál a rošťácky po ní koukl. “Ani náhodou! Já se nikdy nevzdávám,“ pronesl jsem s úšklebkem a přivřel oči. Stála blízko břehu, až moc. Bylo snadné si pomoci trochou magie země a nechat břeh pod ní se rozdrolit. Díky tomu jí zmizel pod nohama a ona spadla kousek ode mě do vody. Přešel jsem k ní blíž, ale tak abych byl v bezpečné vzdálenosti. “Ještě že je teplo!“ Pronesl jsem a koukl na měsíc nad námi. “Je to totiž naprosto osvěžující,“ pronesl jsem s nadšením a začal poskakovat, díky čemuž na ni létaly spršky další vody. Pak jsem najednou ztuhl a koukl se okolo sebe. “Snad není ve vodě žádná potvora,“ oklepal jsem se rozešel se pomalu ke břehu. Nebyl jsem zrovna fanoušek neznámých vod. Natož tak v noci.

Nuž, mé plány. Změnil se mi teď dost život, jelikož jsem odmaturovala, přišla práce a výška. Takže kdo ví, kolik bude od října volného času. Ale věřím, že na tohle se čas najde vždy. (Protože když je toho nejvíce na práci, tak se nejlépe prokrastinuje.)
Gratuluji všem, kterým se gratulovat má. Smečky do toho!

Hleděl jsem někam do prázdna a snažil se si rozpomenout, jaké všechny kroky přišly před tímto okamžikem. Co vše se stalo, jaké chyby byly učiněny, že jsme tu teď seděli smutní. Nebylo to zrovna nejpříjemnější přemýšlení, ale každý si po nějaké době zvykne na utíkání z pekla. Přes to má nálada byla na bodu mrazu. Cítil jsem spoustu starostí a nejistot, co teď?
Z přemýšlení mě vytrhla Naomi, která se najednou zvedla, klepla mě po těle a rozběhla se z kopce směrem dolů. Nejspíše se chtěla uvolnit, zapomenout. Rozesmát sebe i mě. Několik okamžiků jsem přemýšlel, že na to nepřistoupím. Nebyl jsem v náladě na blbnutí, pak jsem ale pohodil rameny. Proč být pořád tak vážný? Zvedl jsem se a rozběhl se za ní. Popravdě – byl jsem z velké části ochoten přistoupit na její hru, protože z kopce se běhá daleko snadněji než do něj.
“Boj se!“ Křikl jsem za ní a zrychlil, abych ji dohnal. Možná až moc, protože jsem cítil, jak se mi podvrtla noha a já se najednou v klubíčku kutálel až dolů, kde jsem se zastavil tak, že jsem sletěl do vody. Postavil jsem se rychle na nohy, trochu se chvěl, ale smál jsem se.

//Řeka Midiam

Nějakou dobu mlčela. Snažil jsem se vypadat trpělivě a sledovat ji, ale uvnitř jsem cítil hrozně moc neklidu. Záleželo mi na tom, co řekne. Co si pomyslí. Chtěl jsem prostě, jen aby to bylo v pohodě. Pak jsem kývl. Ano, se Suzumem jsem byl opravdu dlouho. A taky to bylo jiné, než mé dosavadní vztahy. Co mi ale vadilo nejvíc bylo to, že jsme si o tom ještě nepromluvili. A nedokázal jsem si představit situaci, že by jsme se pak potkali a on by mě viděl. S někým jiným. Nechtěl jsem mu takto ublížit.
Opět její myšlenky. Ano. Nevíme, co chceme. Zvolíme si cestu a po té jdeme. A pak v noci myslíme, zda o tu cestu vůbec stojíme.
Taky jsem byl ztracen v myšlenkách, takže když promluvila, mírně jsem sebou zaškubl.
“Chyba,“ vydechl jsem smutně. Sice to neřekla přímo tak, ale znamenalo to totéž. Já věcí v životě nelitoval. Prostě se stali, tak se asi měli stát. A musíme s tím umět žít. Přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo jinak. Jen to zasírá systémy.
Trochu jsem se napjal, když vlastně řekla, že to byla má chyba. Že jsem ji zmátl. Zamračil jsem se a nadechl se, vydechl. Raději jsem k tomu nic neříkal.
“Nu, dobrá,“ pronesl jsem na její návrh. Já neuměl vypnout to napětí, co jsem teď cítil. Doufal jsem, že to přijde časem.
“To je dobrý přístup. Neměli bychom se smrti bát,“ usmál jsem se. “Je prostě přirozená. Tak jako vše ostatní,“ položil jsem si hlavu nad tlapky. Slunce už zas začalo pomalu vycházet a já ho sledoval, jak zalívá svou krásou celý svět. Jako by mělo dar vybarvit černobílé omalovánky.

Podíval jsem se na ni, opět jsem slyšel nad čím přemýšlí. Cítil jsem se trochu nepříjemně, když jsem věděl, jak moc to tlačí. Ale zároveň jsem jí nechtěl ubližovat. Sváděla boj se zakázaným ovocem. A tím jsem byl já.
“Možná to co teď řeknu bude znít zvláštně,“ chvíli jsem mlčel. “Ještě nejsem připravený jít dál. A myslím, že ty bys taky neměla. Chce to čas na zhojení ran. Ale rozumíme si, je nám spolu dobře. Pokud budeš ochotná tomu dát čas, nevím jsem dlouho, ale pokud ano – uvnitř mě si něco rozechvěla a budu chtít zkusit víc,“ pousmál jsem se na ni. “Jen tomu dej chvíli. Pokud o to ale nestojíš, pochopím to,“ zas jsem ji totiž nechtěl nějak v něčem zdržovat.
“No, smrt. Z toho co jsem viděl je studená a slizká. Tělo je jen prázdná schránka. Když zanikne vše, nic tam není,“ zachvěl jsem se. “Takže pokud je tam duše, dokud žijeme, stejně to nepoznám. Ale doufám, že ano. Protože pokud jsme jen hromady tělesných funkcí, tak po smrti je jen nekonečná temnota,“ a nic.

Měsíc, teplo našich těl. Tento moment byl jako vystřižený ze sladkých snů mladé vlčice. Romantická chvíle pronikající do srdce, hlavy se spojí v jedinou a pak už to jde rychle. Bohužel, já už nebyl mladá naivní vlčice. A do hlavy mi pronikali praktické otázky stylu „jak je možné, že něco cítím na hrudi, když srdce je jen sval? Nemám infarkt?“ Snažil jsem se podobné myšlenky vytěsnit z hlavy, ale místo nich přicházeli jen ještě horší. Vyčítavý pohled Suzumeho v mé mysli se nedal zastavit. Zavřel jsem na chvíli oči a zachvěl jsem se. Pokud mu tímhle ublížím, tak mě to bude mrzet. Ale on mi ubližovat svou nepřítomností po tak dlouho.
Opřela si o mě hlavu, čímž mě vytrhla z myšlenek. Neprotestoval jsem. Cítit teplo někoho jiného, bylo to příjemné. A navíc jsem nechtěl vidět znovu její ublížený obličej, protože to dost bolelo. I když sama uznala, že reagovala přehnaně – já jí nechtěl ubližovat.
“To je zajímavá myšlenka,“ musel jsem uznat a pokynul hlavou. “Je těžké uvěřit, že by mohli být rozdílnější sourozenci než tihle dva,“ pousmál jsem se. “Ale je to pochopitelné. Od smrti se nemůže očekávat, že to bude milá stařenka s cukříky. Otázkou je, co se stane až zemřeš? A jakou v tom ona hraje roli?“ Podíval jsem se jí na chvíli do očí. Nečekal jsem, že mi dokáže odpovědět. Smrt a všechno okolo ní, byla to jen teorie. Kdo ví, co se stane.
Usmál jsem se. “Jsem moc rád, že se cítíš dobře. Také jsem spokojený,“ podíval jsem se na oblohu. Najednou zavyla. Široce jsem se usmál a přidal se k jejímu zavytí.
Netušil jsem, jak se teď vlastně cítím já. Byl jsem spokojen, ale stín pochybností mi přebíhal jako mráz přes záda, jako tvář před očima s výčitkou. Ale zároveň jsem cítil vzrušení z tohoto nového dobrodružství, kdy se rozpouštěla hranice mezi tím, co je dobré a špatné.

// Zelené hory
// Zpět z dovolené.

Snažil jsem se působit tak, aby to nevypadalo, že mě každou chvíli skolí infarkt nebo mrtvice. Netušil jsem, zda si Naomi všimla, jaké těžkosti mi tento kopec působí. Dobře, byl jsem schopen ho vylézt. To ano. Ale na rozdíl od ní jsem na to musel vynaložit dost energie. Očividně ale přetížení systému vyřadilo z činnosti mou schopnost číst myšlenky. Sice mi ve spáncích nepříjemně pulsovalo a měl jsem pocit, že omdlím – má hlava ale byla na chvíli zase jen a jen pro mě.
Mluvil jsem o Suziem celkem přerývavě, protože o to víc jsem musel popadat dech. K tomu mě začalo trochu pobolívat v boku. Jak já nesnášel stáří. Docela jsem se do toho příběhu zamotal, protože jsem si ani nevšiml, že už jsme nahoře. Naomi mi najednou skočila do cesty, prudce jsem zastavil a překvapeně se rozhlédl. Dělilo mě pár krůčků od toho, že bych spadl ze srázu. Naprázdno jsem polkl a koukl jí do očí. “Eh, děkuji. Omlouvám se, nějak jsem se vžil do toho vyprávění,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a pak se začal rozhlížet okolo.
To prostředí bylo opravdu čarokrásné. Pokud příroda měla moment, kdy chtěla spojovat životy vlků dohromady pomocí lsti (někdo tomu říká láska), tak tohle byl jeden z těch nejsilnějších. Romantická atmosféra, soukromí, hezký výhled. Posadil jsem se vedle ní a jemně se jí dotýkal bokem.
Podíval jsem se jí do očí, když se mě pokusila uchlácholit. Usmál jsem se. “Myslím, že nám to prostě nebylo souzeno. A aspoň mi tohle konečně dodalo odvahu k tomu, abych to ve své hlavě pomalu uzavřel,“ pousmál jsem se a nechal se jí pohladit.
“Bůh? Myslíš, že nějaký je?“ Sledoval jsem mizející slunce a přemýšlel nad vlastní otázkou. Pokud existuje bůh, musí existovat také ďábel – jako anděl děsu.

“No to snad ne,“ zakňoural jsem, když jsem uviděl ten kopec a chvíli jsem si ho nepřátelsky měřil pohledem. Byla to chvíle, co jsem zjistil, že je těžké vytáhnout můj zadek z jámy ve dvou. To ho mám teď tahat sám? A ještě k tomu do kopce? Rezignovaně jsem si povzdechl a začal se táhnout za Naomi.
Zeptala se na Suzumeho a pronesla slova „bývalý partner.“ Cukl jsem sebou, když jsem to uslyšel a téměř ji opravil. Pak jsem se ale zhluboka nadechl a vydechl. Když jsem ho viděl naposledy, tak to byl můj partner. Nyní? Netušil jsem, jak to vnímá on. Ale já to v sobě musel uzavřít, opravdu jsem se o to snažil. Protože takhle to dál nešlo. Přes to, slyšet to takhle vyřčeno nahlas mě zabolelo. Další důvod, proč se nevrhat po hlavě do něčeho dalšího.
“Ani nevím, jak je to dlouho. Když jsme se poznali, byl jsem hodně osamělý. Borůvková smečka nebyla, patřil jsem do Zlatavé, ale byl jsem i tak hodně sám. A on se pak najednou objevil a přinesl světlo do mého života,“ pousmál jsem se. “Vše bylo tak růžové a krásné, znáš to. Začátky takové snad vždycky jsou. Ale po čase když odezní ta prvotní zaslepenost, začal jsem si uvědomovat, že jsme hrozně rozdílní. On se choval jako vlče. A nijak mu to nezazlívám, ale já takový už prostě nejsem. Chová se jako já, když jsem poprvé přišel do této země. Od té doby jsem se hodně změnil,“ to se časem stává. “Ale nechtěl jsem si to dlouho přiznat. Chtěl jsem to mezi námi nějak držet, protože jsem ho opravdu miloval. Ale pak přišlo období, kdy už jsme ani nebyli tolik spolu. Pořád někam mizel, ani nevím, kdy byl naposledy v lese. Vždy když jsem ho dlouho neviděl, byl jsem připraven ho poslat pryč. Pak jsem ho ale zase potkal,“ povzdechl jsem si. “A nezvládl jsem to. Dal jsem tomu tolik šancí a nadějí. Teď už se snad ani nepotkáme. Pokud ano, už to bude jen kolemjdoucí,“ díval jsem se pod nohy. Nezvládl bych s ním být kamarád. Moc by to bolelo.

// Vyhlídka

Pokývl jsem. “Tak tedy nám,“ souhlasil jsem a zvedl se. Přejel jsem pohledem po okolí a přemýšlel, kam by se dalo jít. Ona ale přišla s návrhem, za což jsem byl rád. Měl jsem rád iniciativu druhých. Jen jsem pokývl. “Může být, ještě jsem tam nebyl. Ani netuším, kde by měla být, takže – povedeš?“ Usmál jsem se ni a ustoupil, aby se mohla rozejít.
Měl jsem v hlavě spoustu otázek, myšlenek a nejistot. Ale jak jsem řekl, nebylo kam spěchat. A čas většinou na otázky přináší odpovědi, nebo zapomenutí. Alespoň na některé.
“Doufám, že tam bude krásný výhled,“ zavrtěl jsem ocasem a spokojeně se usmál. Byl jsem rád, že bylo vše zase jak má a ona byla v klidu. Jistě, možná by si někdo pomyslel, že jsem měl právo na to být naštvaný. Ale bylo by hloupé se vztekat. Neměl jsem na to ani energii, chtěl jsem se cítit prostě dobře.

Překvapivě mi i po mém nemilém proslovu přiběhla Naomi na pomoc. Tahala a já se taky snažil. Najednou mi můj zadek připadat hrozně těžký. Naštěstí jsme ho společnými silami vytáhly zas napovrch. Poplašeně jsem funěl. “Wow,“ zmohl jsem se jen na tohle a prohlížel si tu díru. “To bylo,“ odmlčel jsem se. “Nemilé,“ podíval jsem se na ni vděčně a pak se rozhlédl po okolí. “Asi to tu nebude nejbezpečnější, možná bychom měli jít někam jinam, aby se ti nic nestalo,“ já jsem se nějak s trochou bolesti dokázal srovnat, ale nechtěl jsem, aby se něco stalo jí. “Ano, jsem v pořádku. Země se bude muset snažit trochu víc, než mě zničí,“ zasmál jsem se, ale pak mi úsměv klesl při vzpomínce, u čeho jsme skončili. Chvíli bylo ticho. Ona se mi pak omluvila, hleděl jsem jí do očí a pečlivě ji poslouchal. Usmál jsem se a přešel k ní blíž, položil jsem jí hlavu do kožichu. “V pořádku, už se tím netrap. A já taky nebudu,“ usmál jsem se a poodtáhl se. “Děkuji moc, že jsi mi pomohla,“ vděčně jsem jí přejel čenichem přes ucho. “Nechceš se projít někam kousek dál?“ Navrhl jsem. Tohle prostředí se mi teď už moc nezamlouvalo.

Nakonec se ovšem rozhodli pro vysvobození těch strojů z jejich pout a přeprogramovali je tak, aby jim sloužili.

I když jsem jí to vysvětlovat, neslyšela mě. Tedy, slyšela, ale neposlouchala. “Jak ti na tom může nezáležet? Jak by mohl být dobrý nápad začít vztah ze slz starého?“ Napnul jsem se. “Kdybych ti tu brečel, že mě Suzume opustil a pak bych najednou otočil a chtěl tebe,“ podíval jsem se na ni. “Copak by to pro tebe bylo příjemné? Přišlo by ti správné se mi poddat v takové chvíli? Tomu nemůžeš ani sama věřit,“ nemohl jsem zůstat u milého doprošování. To přeci nešlo.
“Čert to vem?“ Zopakoval jsem po ní nevěřícně a když se snažila odtáhnout, nebránil jsem ji. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Proč? Proč je ti to najednou jedno? Vždyť to bylo tak hezké,“ vydechl jsem.
To co řekla pak mě zabolelo. Můj pohled ochladl. “Chyba co se neměla stát?“ Zopakoval jsem po ní a sledoval nevěřícně její pohled. “Uvědomuješ si, že emoce tu máme oba?“ Zeptal jsem se. Ano, ona tu byla na dranc a brečela. Měl jsem jí ale utěšovat i za cenu toho, že se chová jako zlá hysterka? Tohle jsem neměl rád. Když někdo byl tak oslepen svými pocity, až zapomínal na to, že je má i někdo jiný. Předtím jsem ty své dokázal potlačit, protože jsem jí chtěl pomoci. Ale tohle se mě až moc osobně dotýkalo. “Protože to vypadá, že si myslíš, že jsi jediná, koho se může něco dotknout. Čemuž tedy nerozumím, protože máš podle mého velké srdce. Zkus si prosím v hlavě promyslet, co vlastně děláš a říkáš,“ udělal jsem několik kroků dozadu, když jsem najedou vykřikl.
“Co to,“ rozhlédl jsem se okolo sebe. Polovina těla mi zahučela pod zem. Zmateně jsem se rozhlížel a držel se předníma tlapama. Pak jsem se podíval na ni. Mám se vůbec pokoušet zachránit?

V tu chvíli na zeim přistála velká loď mimozemské civilizace.

Jelikož jim city přinesli také soucit a lásku, vždy jim nějaký z jejich přátelíčků pomohl, aby je z té nešťastné situace dostal.

Roboti děti pozabíjeli a využili jejich srdce, aby si jimi nahradili vlastní baterie - díky tomu již nepotřebovali dobíjení, ale mohli fungovat na podobném sytému jako lidé.