Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývl jsem. “Tak tedy nám,“ souhlasil jsem a zvedl se. Přejel jsem pohledem po okolí a přemýšlel, kam by se dalo jít. Ona ale přišla s návrhem, za což jsem byl rád. Měl jsem rád iniciativu druhých. Jen jsem pokývl. “Může být, ještě jsem tam nebyl. Ani netuším, kde by měla být, takže – povedeš?“ Usmál jsem se ni a ustoupil, aby se mohla rozejít.
Měl jsem v hlavě spoustu otázek, myšlenek a nejistot. Ale jak jsem řekl, nebylo kam spěchat. A čas většinou na otázky přináší odpovědi, nebo zapomenutí. Alespoň na některé.
“Doufám, že tam bude krásný výhled,“ zavrtěl jsem ocasem a spokojeně se usmál. Byl jsem rád, že bylo vše zase jak má a ona byla v klidu. Jistě, možná by si někdo pomyslel, že jsem měl právo na to být naštvaný. Ale bylo by hloupé se vztekat. Neměl jsem na to ani energii, chtěl jsem se cítit prostě dobře.

Překvapivě mi i po mém nemilém proslovu přiběhla Naomi na pomoc. Tahala a já se taky snažil. Najednou mi můj zadek připadat hrozně těžký. Naštěstí jsme ho společnými silami vytáhly zas napovrch. Poplašeně jsem funěl. “Wow,“ zmohl jsem se jen na tohle a prohlížel si tu díru. “To bylo,“ odmlčel jsem se. “Nemilé,“ podíval jsem se na ni vděčně a pak se rozhlédl po okolí. “Asi to tu nebude nejbezpečnější, možná bychom měli jít někam jinam, aby se ti nic nestalo,“ já jsem se nějak s trochou bolesti dokázal srovnat, ale nechtěl jsem, aby se něco stalo jí. “Ano, jsem v pořádku. Země se bude muset snažit trochu víc, než mě zničí,“ zasmál jsem se, ale pak mi úsměv klesl při vzpomínce, u čeho jsme skončili. Chvíli bylo ticho. Ona se mi pak omluvila, hleděl jsem jí do očí a pečlivě ji poslouchal. Usmál jsem se a přešel k ní blíž, položil jsem jí hlavu do kožichu. “V pořádku, už se tím netrap. A já taky nebudu,“ usmál jsem se a poodtáhl se. “Děkuji moc, že jsi mi pomohla,“ vděčně jsem jí přejel čenichem přes ucho. “Nechceš se projít někam kousek dál?“ Navrhl jsem. Tohle prostředí se mi teď už moc nezamlouvalo.

Nakonec se ovšem rozhodli pro vysvobození těch strojů z jejich pout a přeprogramovali je tak, aby jim sloužili.

I když jsem jí to vysvětlovat, neslyšela mě. Tedy, slyšela, ale neposlouchala. “Jak ti na tom může nezáležet? Jak by mohl být dobrý nápad začít vztah ze slz starého?“ Napnul jsem se. “Kdybych ti tu brečel, že mě Suzume opustil a pak bych najednou otočil a chtěl tebe,“ podíval jsem se na ni. “Copak by to pro tebe bylo příjemné? Přišlo by ti správné se mi poddat v takové chvíli? Tomu nemůžeš ani sama věřit,“ nemohl jsem zůstat u milého doprošování. To přeci nešlo.
“Čert to vem?“ Zopakoval jsem po ní nevěřícně a když se snažila odtáhnout, nebránil jsem ji. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Proč? Proč je ti to najednou jedno? Vždyť to bylo tak hezké,“ vydechl jsem.
To co řekla pak mě zabolelo. Můj pohled ochladl. “Chyba co se neměla stát?“ Zopakoval jsem po ní a sledoval nevěřícně její pohled. “Uvědomuješ si, že emoce tu máme oba?“ Zeptal jsem se. Ano, ona tu byla na dranc a brečela. Měl jsem jí ale utěšovat i za cenu toho, že se chová jako zlá hysterka? Tohle jsem neměl rád. Když někdo byl tak oslepen svými pocity, až zapomínal na to, že je má i někdo jiný. Předtím jsem ty své dokázal potlačit, protože jsem jí chtěl pomoci. Ale tohle se mě až moc osobně dotýkalo. “Protože to vypadá, že si myslíš, že jsi jediná, koho se může něco dotknout. Čemuž tedy nerozumím, protože máš podle mého velké srdce. Zkus si prosím v hlavě promyslet, co vlastně děláš a říkáš,“ udělal jsem několik kroků dozadu, když jsem najedou vykřikl.
“Co to,“ rozhlédl jsem se okolo sebe. Polovina těla mi zahučela pod zem. Zmateně jsem se rozhlížel a držel se předníma tlapama. Pak jsem se podíval na ni. Mám se vůbec pokoušet zachránit?

V tu chvíli na zeim přistála velká loď mimozemské civilizace.

Jelikož jim city přinesli také soucit a lásku, vždy jim nějaký z jejich přátelíčků pomohl, aby je z té nešťastné situace dostal.

Roboti děti pozabíjeli a využili jejich srdce, aby si jimi nahradili vlastní baterie - díky tomu již nepotřebovali dobíjení, ale mohli fungovat na podobném sytému jako lidé.

Bez systému nemělo co udržovat loď a zřítila se zpět na zemi, když se přiblížila moc blízko gravitačnímu poli. Díky automatickým padákům to všichni na lodi přežili.

Jedno z tlačítek spustilo autodestrukci lodě, ještě že loď používala zabezpečení proti dětské blbosti.

Ještě že počítače necítí bolest a tak mu bylo celkem fuk, že se děti vztekají a do nečeho kopou. Když se to vymklo kontrole, vypustil uspávací plyn.

Ve chvíli kdy spáchal sebevraždu, lodní počítač vyhodnotil nepřítomnost dospělých na palubě a pomocí počítačové simulace a robotů se o děti začal starat sám.

Na(ne)štěstí také blázni mají potřebu se rozmnožovat (možná ještě větší, kdo by to dělal dobrovolně) a tak oplodnil také umělou várku děloh na vesmírné lodi.

Když v tom najednou se ze stáze ve vesmíru probudil člověk, který do ní byl uveden, když to vypadalo s lidstvem zle. Když viděl, jak to vypadá - počkal až vymřeli úplně všichni.

Naštěstí díky mutaci smrt již neznamenala konec!

Reagovala tak, jak jsem nechtěl. Asi úplně nepochopila, co jsem se tím snažil říct. A ten její pohled, hrozně mi to ubližovalo. Zhluboka jsem se nadechl, ale nenašel jsem žádná slova. Jak se k ní dostat blíž? Pak jsem se ale rozhodl, že zoufalé situace vyžadují extrémní přístup. Využil jsem její rezignovaný uvolněný postoj a svalil se na záda tak, že jsem ji sebou strhl na sebe. Omotal jsem jí tlapy okolo těla a hlavu položil ke krku.
“Naomi,“ oslovil jsem ji rozklepaně. “Je mi s tebou moc dobře,“ podíval jsem se jí do očí. “A to co jsem řekl nebylo odmítnutí, to ani náhodou,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Jen nechci, aby to vypadalo, že využiji situace, kdy ti není nejlépe,“ pousmál jsem se. “Brečela si mi do kožichu kvůli jinému. Nepřijde mi správné,“ na chvíli jsem zmlkl. Nejspíše nebylo k tomuto třeba více říct. Pokud se nad tím zamyslí, musí jí dojít, že tohle není dobrý start.
“Není kam spěchat. Chci, aby ses první cítila v pořádku a až potom si srovnala v hlavě, co vlastně chceš dál,“ podíval jsem se jí do očí. “A já tu budu pro tebe, dobře?“ Usmál jsem se na ni. Bál jsem se, že jsem to pokazil. Ale kdybych to udělal jinak, kdybych prostě se řídil jen srdcem a povolil – možná by jí teď bylo lépe. Ale nebylo by to z mého pohledu správně.
“Máš nádherné oči,“ usmál jsem se na ni, když byla takhle blízko. Chtěl jsem ji vidět se zase usmát. “Ale víc jim sluší úsměv,“ řekl jsem tiše.