Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozešla se za mnou. Nejspíš jí mě bylo líto. Ještě aby ne, byla to ona. Sice mi vrazila nůž do zad, ale pak jí to bylo líto a chtěla jej vytáhnout. A pak ten stříkající proud krve zalepit třeba žvýkačkou. Protože asi cokoliv co by teď mohla udělat, by bylo stejně užitečné. Hlavně když jsem věděl, že jsem si ten nůž zasloužil. A nejlépe do krku, aby to byl poslední.
Podíval jsem se na ni, až za mnou dorazila. „Domů?“ Zopakoval jsem po ní a pak si vyslechl její myšlenku. Postavil jsem se.
„Víš, nezáleží čistě na tom, jestli se na mě zlobíš, nebo ne. Jistě, zajímá mě to a záleží mi na tom. Ale jde spíš o to, že jsem nebezpečný. Taky tě mám rád a ostatní ve smečce. Nechci nikomu z nich ublížit,“ chvíli jsem se odmlčel. „Jsou tam vlčata a kdybych ublížil Stormovi,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Moje city k němu byly to nejsilnější, co jsem kdy cítil.
„Řekneš o tom někomu?“ Zeptal jsem se po chvíli ticha. „O tom co se stalo?“ Pochopil bych i kdyby ano, i kdyby ne. Nechtěl jsem ji o ničem přesvědčovat. Jen jsem chtěl vědět, s čím mám počítat. Pomalu jsem se rozešel směrem k domovu.

// Zelené nory

To co řekla dávalo smysl, ovšem. To že jsem popálil svou krásnou srst nepomohlo nijak jí a mě určitě také ne. Přes to jsem toho nelitoval. „Musel jsem to udělat. Bylo to potřeba. Protože jsem ti ublížil, víš? A teď bych si měl tky ublížit,“ mluvil jsem zmateně. „Víc, mnohem víc než teď. Tohle je nic, je to maličkost,“ mlaskl jsem při pohledu na tu dehonestující skvrnu na mém těle. Bolest nebyla příjemná, ale jistým způsobem jsem se díky ní cítil lépe. „Tohle je nic. Teda bolí to a je to ošklívé,“ měla na sobě přeci jen to stejné a já to nechtěl zlehčovat. „Ale co, já to přežiju. Ale ty? Nejen že to bolí a je to viditelné, ale musela si se také leknout, psychická bolest je většinou daleko horší a trvá déle,“ zmkl jsem. Tohle asi moc nepomáhalo. „A udělal jsem ti to já. Po tom co jsem ti říkal za sladké řeči to musí být dost pokrytecké,“ povzdechl jsem si. Stejně nebylo nic, co bych mohl říct na svou omluvu.
A to co řekla potom? To mi zavřelo ústa úplně. Sice jsem měl na mysli něco podobného, ale slyšet to z jejích úst? Zachvěl jsem se a ustoupil o krok dozadu. Smutně jsem sklopil pohled, hruď se mi chvěla mělkými dechy. „Chápu to,“ přecedil jsem přes zuby. Byl jsem naštvaný. Na sebe. Na ni taky trochu, i když to bylo iracionální. Na chvíli jsem si dokonce přál, aby to hloupá věc vzala mé tělo napořád. Proč? Protože tohle bylo daleko horší. Jasně, přišel bych o rozum a byl bych pouhá loutka něčeho jiného. Což nezní jako utopická budoucnost. Ale pořád by to bylo lepší, než udělat něco takového a pak se vrátit do strašlivého stavu čistého rozumu. To raději zůstat šílený.
Bezeslov jsem se otočil a vylezl z vody. Oklepal jsem ze sebe přebytečné kapky a zbytek vysušil magií. Posadil jsem se kus od břehu a tvář jsem měl prázdnou. Přemýšlel jsem, zda této rezignace ta temnota využije a vezme si mé tělo. „Tak pojď,“ zašeptal jsem. Ale nestalo se to. Jako by to nechtěla udělat, když jsem se jí nabízel. Začal jsem se smát. „Samozřejmě,“ vydechl jsem a prudce si lehl, až mi cvakly zuby o sebe.

Netušil jsem, jak ulevit její bolesti. Vypadala, že trpí. Ještě aby ne, když jí doutnala hruď a kůže byla trochu rudá, někde až černá. Rozhodně to bylo daleko od přirozeného příjemného stavu. A byla to moje vina, což to pro mě osobně dělalo daleko horší.
Zvedla se. Chvíli jsem si myslel, že uteče, nebo začne křičet. Ale ona šla jen k vodě si ochladit rány. Její úlevný obličej mě trochu uklidnil, no trvalo to asi tak sekundu, protože pak jsem se znovu začal stresovat. Vlny nenávisti mi dopadali na tělo. “Koukej, Naomi!“ Křikl jsem pak a stoupl si směrem, aby mě dobře viděla. “Nebudeš sama, dobře? Potrestám se, zlý Blueberry!“ Zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl. Nechal jsem před sebou zhmotnit kouli, chvíli nejistě stál, no pak si ji nechal naprat do hrudi na stejném místě, jako ona. Hekl jsem bolestí a na chvíli jsem jí byl naprosto zaslepen. V hlavě mi tepalo, oči potemněly a trochu jsem se zakymácel. Fakt to bolelo. Když jsem se trochu vzpamatoval, tak jsem si prohlédl ty škody a zalitoval trochu svých činů. Můj kožich tohle nepotěšilo. Ale zas jsme vypadali, že jsme s Naomi vstoupili do stejného klanu kreténů.
“Ehm,“ nakrčil jsem nos nad puchem spálené srsti a rozešel jsem se směrem k vodě, kam jsem skočil a pak sledoval, jak se můj odraz pomalu začíná formovat s tím, jak ustupovaly vlny. “Bolest,“ vydechl jsem zamyšleně. Když jsem se na ni soustředil a nevnímal vše okolo, tak jsem ani nemusel myslet na to, že jsem fakt stvůra.

„Jak se ti líbí ohníček, když není tvůj?“ Zeptal jsem se a díval se, jak koule letí. Když se ale obraz změnil a já už neviděl draka, usmál jsem se. „Jé. Malá slečinka. Tím je to ovšem vše ještě jednodušší,“ zasmál jsem se. Zle.
Pak ji ale zasáhla ohnivá koule a vše se změnilo. Vidět tu bolest v její tváří, dolehlo to někam hluboko do mého nitra, které pořád patřilo mě. Ztuhl jsem a vypínač se přehodil. Což bylo na jednu stranu dobře, na druhou bych raději všechny emoce vypnul. Zůstal jsem na ni zírat s otevřenými ústy, všechen oheň zmizel. Podlomily se mi kolena, netušil jsem co říct. Bylo vůbec něco, co by tohle mohlo omluvit? Vždyť jsem jí ublížil, vyděsil ji.
„Ne,“ vydechl jsem a sledoval to místo a její tvář. Nepamatoval jsem si, co se dělo. Ale věděl jsem, že jsem to udělal já. Kdo jiný asi taky, že? Nějaký psychopat v blízkosti? Jen já. „To jsem byl já?“ Zeptal jsem se, i když jsem odpověď na tuto otázku znal již dopředu.
Zoufale jsem nechal okolo ní všude vyrůst kytky. Rudé, bílé, modré. „Tohle jsem nechtěl, tohle ne,“ sledoval jsem ji zoufale. Pak jsem se zoufale usmál, přeci jen smích je prý poslední fáze zoufalství. „Nu, aspoň vidíš, že nejsem žádná výhra,“ zaťal jsem drápy do země, až jsem bolestně škubl tlapou.

„No,“ mlaskl jsem a zavlnil se. „Však mě to bylo hned jasné. Vidím, jak ti září oči, když se díváš na mé svůdné tělo,“ pohodil jsem ladně ocasem s falešnou nabubřelostí a vypínal hruď. Pak jsem to ale nevydržel a musel jsem se taky zasmát. Věděl jsem, že vypadám vtipně. Má srst byla sice poměrně krátká, ale byla dost hustá. Díky tomu se slepovala při namočení do podivných chuchvalců.
Udělala narážku na kopírování její techniky vysoušení kožichu. Tak pozor. Tahle technika tu byla dlouho před ní a pokud jsem ji nepřinesl já, jako král ohně, tak i dlouho přede mnou. „Hele hele. Tohle je MŮJ způsob,“ dal jsem na to slovo pořádný důraz. „Já jsem král ohně,“ pronesl jsem to s nefalšovanou hrdostí a zvedl jednu ze svých předních rudých tlap, na které byl dokonce i kouzelný šátek. „Copak to nevidíš? Tohle je rudé znamení,“ usmíval jsem se. Muselo to působit nadsazeně, aby si nemyslela, že jsem namyšlený hrubián. Ve své hlavě jsem si ovšem na tuto magii nárokoval větší právo než kdokoliv jiný. Byla to ona. Má milovaná. V mém těle jako bych stále cítil její žár.
Ještě něco v mém těle mělo ale silné místo a Naomi se podařilo to vyprovokovat. Když mé oči uviděli toho draka, zalekl jsem se. A strach vyvolává okamžité obranné reakce. V mém případě by to byl útěk, ale od doby co mám v těle černého pasažéra, je to jiné. Protože v tuhle chvíli se taky bál a proto vyšel napovrch, aby mohl ochránit tělo, které obsadil.
Oči mi ochladli, musela to ihned poznat. Nikde v okolí nebyl dostatek mrtvých těl, která bych mohl ovládnout. “Jaká škoda,“ jedno si budu muset vyrobit. Pohled mi spočíval na té potvoře. „Dráčku,“ oslovil jsem to chladně. Jako by ten hlas nebyl ani můj. Vedle hlavy se mi objevila ohnivá koule a vystřelil jsem ji směrem k drakovi, ve snaze ho zasáhnout. „Dráčku, dráčku,“ široce jsem se usmál a naklonil hlavu na stranu. „Možná že chrlíš oheň. Už si ale někdy tančil s ďáblem?“ Zasmál jsem se a poslal mu k nohám další kouli.

Prohlídl jsem si sám sebe a mlaskl. “Jsem to ale sexy prachovka,“ řekl jsem s podtónem laškování a trochu jsem se zavlnil. Pak jsem se ale zasmál, aby bylo jasné, že to nemyslím tak vážně a udělal jsem to co ona. Vysušil jsem si svůj kožich magií.
Hodil jsem po ní pohledem. “Ale drak musí oheň chrlit. Ne jen vypadat, že mu doutnají záda,“ ušklíbl jsem se a otočil se k ní z boku. Vedle hlavy jsem si nechat vyrůst poměrně malou ohnivou kouli. Ona ji ze svého pohledu ale neviděla. Pak jsem otevřel ústra a nechal kouli párkrát vystřelit ocásek dopředu, aby to vypadalo podobně, jako když drak chrlí oheň. Pak jsem ústa zavřel a oheň nechal zmizet. Otočil jsem se zpět k ní a s tichým úsměvem se uklonil. “Prosím, kroť své nadšení. Ještě by mi to stouplo do hlavy,“ ušklíbl jsem se.

Jelikož jsem její výpad nečekal, tak se mi podlomili končetiny a společně jsme zapluli pod hladinu. Rychle jsem se pokusil dostat zas nahoru a párkrát zakašlal, než jsem dostal ze všech dutin přebytečnou vodu. Tomu se říká průplach. S úšklebkem jsem na ni koukl a oklepal ze sebe přebytečnou vodu, načež jsem opravdu vyskočil na břeh a znovu se důkladně oklepal. Pečlivě jsem si prohlédl své mokré tělo, zda na něm nejsou nějací černí pasažéři. Vypadalo to v pořádku. Pak jsem se teprve podíval, co dělá ona. “Snad nejsi mokrá,“ pronesl jsem s úsměvem. “Jak se ti to stalo? Zmokla si?“ Naklonil jsem hlavu na stranu a rozverně ji pozoroval. Nějak jsem dokázal zapomenout na to, co bylo a prostě si chvíli užívat.

//Vyhlídka

Škodolibě jsem se zasmál a rošťácky po ní koukl. “Ani náhodou! Já se nikdy nevzdávám,“ pronesl jsem s úšklebkem a přivřel oči. Stála blízko břehu, až moc. Bylo snadné si pomoci trochou magie země a nechat břeh pod ní se rozdrolit. Díky tomu jí zmizel pod nohama a ona spadla kousek ode mě do vody. Přešel jsem k ní blíž, ale tak abych byl v bezpečné vzdálenosti. “Ještě že je teplo!“ Pronesl jsem a koukl na měsíc nad námi. “Je to totiž naprosto osvěžující,“ pronesl jsem s nadšením a začal poskakovat, díky čemuž na ni létaly spršky další vody. Pak jsem najednou ztuhl a koukl se okolo sebe. “Snad není ve vodě žádná potvora,“ oklepal jsem se rozešel se pomalu ke břehu. Nebyl jsem zrovna fanoušek neznámých vod. Natož tak v noci.

Nuž, mé plány. Změnil se mi teď dost život, jelikož jsem odmaturovala, přišla práce a výška. Takže kdo ví, kolik bude od října volného času. Ale věřím, že na tohle se čas najde vždy. (Protože když je toho nejvíce na práci, tak se nejlépe prokrastinuje.)
Gratuluji všem, kterým se gratulovat má. Smečky do toho!

Hleděl jsem někam do prázdna a snažil se si rozpomenout, jaké všechny kroky přišly před tímto okamžikem. Co vše se stalo, jaké chyby byly učiněny, že jsme tu teď seděli smutní. Nebylo to zrovna nejpříjemnější přemýšlení, ale každý si po nějaké době zvykne na utíkání z pekla. Přes to má nálada byla na bodu mrazu. Cítil jsem spoustu starostí a nejistot, co teď?
Z přemýšlení mě vytrhla Naomi, která se najednou zvedla, klepla mě po těle a rozběhla se z kopce směrem dolů. Nejspíše se chtěla uvolnit, zapomenout. Rozesmát sebe i mě. Několik okamžiků jsem přemýšlel, že na to nepřistoupím. Nebyl jsem v náladě na blbnutí, pak jsem ale pohodil rameny. Proč být pořád tak vážný? Zvedl jsem se a rozběhl se za ní. Popravdě – byl jsem z velké části ochoten přistoupit na její hru, protože z kopce se běhá daleko snadněji než do něj.
“Boj se!“ Křikl jsem za ní a zrychlil, abych ji dohnal. Možná až moc, protože jsem cítil, jak se mi podvrtla noha a já se najednou v klubíčku kutálel až dolů, kde jsem se zastavil tak, že jsem sletěl do vody. Postavil jsem se rychle na nohy, trochu se chvěl, ale smál jsem se.

//Řeka Midiam

Nějakou dobu mlčela. Snažil jsem se vypadat trpělivě a sledovat ji, ale uvnitř jsem cítil hrozně moc neklidu. Záleželo mi na tom, co řekne. Co si pomyslí. Chtěl jsem prostě, jen aby to bylo v pohodě. Pak jsem kývl. Ano, se Suzumem jsem byl opravdu dlouho. A taky to bylo jiné, než mé dosavadní vztahy. Co mi ale vadilo nejvíc bylo to, že jsme si o tom ještě nepromluvili. A nedokázal jsem si představit situaci, že by jsme se pak potkali a on by mě viděl. S někým jiným. Nechtěl jsem mu takto ublížit.
Opět její myšlenky. Ano. Nevíme, co chceme. Zvolíme si cestu a po té jdeme. A pak v noci myslíme, zda o tu cestu vůbec stojíme.
Taky jsem byl ztracen v myšlenkách, takže když promluvila, mírně jsem sebou zaškubl.
“Chyba,“ vydechl jsem smutně. Sice to neřekla přímo tak, ale znamenalo to totéž. Já věcí v životě nelitoval. Prostě se stali, tak se asi měli stát. A musíme s tím umět žít. Přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo jinak. Jen to zasírá systémy.
Trochu jsem se napjal, když vlastně řekla, že to byla má chyba. Že jsem ji zmátl. Zamračil jsem se a nadechl se, vydechl. Raději jsem k tomu nic neříkal.
“Nu, dobrá,“ pronesl jsem na její návrh. Já neuměl vypnout to napětí, co jsem teď cítil. Doufal jsem, že to přijde časem.
“To je dobrý přístup. Neměli bychom se smrti bát,“ usmál jsem se. “Je prostě přirozená. Tak jako vše ostatní,“ položil jsem si hlavu nad tlapky. Slunce už zas začalo pomalu vycházet a já ho sledoval, jak zalívá svou krásou celý svět. Jako by mělo dar vybarvit černobílé omalovánky.

Podíval jsem se na ni, opět jsem slyšel nad čím přemýšlí. Cítil jsem se trochu nepříjemně, když jsem věděl, jak moc to tlačí. Ale zároveň jsem jí nechtěl ubližovat. Sváděla boj se zakázaným ovocem. A tím jsem byl já.
“Možná to co teď řeknu bude znít zvláštně,“ chvíli jsem mlčel. “Ještě nejsem připravený jít dál. A myslím, že ty bys taky neměla. Chce to čas na zhojení ran. Ale rozumíme si, je nám spolu dobře. Pokud budeš ochotná tomu dát čas, nevím jsem dlouho, ale pokud ano – uvnitř mě si něco rozechvěla a budu chtít zkusit víc,“ pousmál jsem se na ni. “Jen tomu dej chvíli. Pokud o to ale nestojíš, pochopím to,“ zas jsem ji totiž nechtěl nějak v něčem zdržovat.
“No, smrt. Z toho co jsem viděl je studená a slizká. Tělo je jen prázdná schránka. Když zanikne vše, nic tam není,“ zachvěl jsem se. “Takže pokud je tam duše, dokud žijeme, stejně to nepoznám. Ale doufám, že ano. Protože pokud jsme jen hromady tělesných funkcí, tak po smrti je jen nekonečná temnota,“ a nic.

Měsíc, teplo našich těl. Tento moment byl jako vystřižený ze sladkých snů mladé vlčice. Romantická chvíle pronikající do srdce, hlavy se spojí v jedinou a pak už to jde rychle. Bohužel, já už nebyl mladá naivní vlčice. A do hlavy mi pronikali praktické otázky stylu „jak je možné, že něco cítím na hrudi, když srdce je jen sval? Nemám infarkt?“ Snažil jsem se podobné myšlenky vytěsnit z hlavy, ale místo nich přicházeli jen ještě horší. Vyčítavý pohled Suzumeho v mé mysli se nedal zastavit. Zavřel jsem na chvíli oči a zachvěl jsem se. Pokud mu tímhle ublížím, tak mě to bude mrzet. Ale on mi ubližovat svou nepřítomností po tak dlouho.
Opřela si o mě hlavu, čímž mě vytrhla z myšlenek. Neprotestoval jsem. Cítit teplo někoho jiného, bylo to příjemné. A navíc jsem nechtěl vidět znovu její ublížený obličej, protože to dost bolelo. I když sama uznala, že reagovala přehnaně – já jí nechtěl ubližovat.
“To je zajímavá myšlenka,“ musel jsem uznat a pokynul hlavou. “Je těžké uvěřit, že by mohli být rozdílnější sourozenci než tihle dva,“ pousmál jsem se. “Ale je to pochopitelné. Od smrti se nemůže očekávat, že to bude milá stařenka s cukříky. Otázkou je, co se stane až zemřeš? A jakou v tom ona hraje roli?“ Podíval jsem se jí na chvíli do očí. Nečekal jsem, že mi dokáže odpovědět. Smrt a všechno okolo ní, byla to jen teorie. Kdo ví, co se stane.
Usmál jsem se. “Jsem moc rád, že se cítíš dobře. Také jsem spokojený,“ podíval jsem se na oblohu. Najednou zavyla. Široce jsem se usmál a přidal se k jejímu zavytí.
Netušil jsem, jak se teď vlastně cítím já. Byl jsem spokojen, ale stín pochybností mi přebíhal jako mráz přes záda, jako tvář před očima s výčitkou. Ale zároveň jsem cítil vzrušení z tohoto nového dobrodružství, kdy se rozpouštěla hranice mezi tím, co je dobré a špatné.

// Zelené hory
// Zpět z dovolené.

Snažil jsem se působit tak, aby to nevypadalo, že mě každou chvíli skolí infarkt nebo mrtvice. Netušil jsem, zda si Naomi všimla, jaké těžkosti mi tento kopec působí. Dobře, byl jsem schopen ho vylézt. To ano. Ale na rozdíl od ní jsem na to musel vynaložit dost energie. Očividně ale přetížení systému vyřadilo z činnosti mou schopnost číst myšlenky. Sice mi ve spáncích nepříjemně pulsovalo a měl jsem pocit, že omdlím – má hlava ale byla na chvíli zase jen a jen pro mě.
Mluvil jsem o Suziem celkem přerývavě, protože o to víc jsem musel popadat dech. K tomu mě začalo trochu pobolívat v boku. Jak já nesnášel stáří. Docela jsem se do toho příběhu zamotal, protože jsem si ani nevšiml, že už jsme nahoře. Naomi mi najednou skočila do cesty, prudce jsem zastavil a překvapeně se rozhlédl. Dělilo mě pár krůčků od toho, že bych spadl ze srázu. Naprázdno jsem polkl a koukl jí do očí. “Eh, děkuji. Omlouvám se, nějak jsem se vžil do toho vyprávění,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a pak se začal rozhlížet okolo.
To prostředí bylo opravdu čarokrásné. Pokud příroda měla moment, kdy chtěla spojovat životy vlků dohromady pomocí lsti (někdo tomu říká láska), tak tohle byl jeden z těch nejsilnějších. Romantická atmosféra, soukromí, hezký výhled. Posadil jsem se vedle ní a jemně se jí dotýkal bokem.
Podíval jsem se jí do očí, když se mě pokusila uchlácholit. Usmál jsem se. “Myslím, že nám to prostě nebylo souzeno. A aspoň mi tohle konečně dodalo odvahu k tomu, abych to ve své hlavě pomalu uzavřel,“ pousmál jsem se a nechal se jí pohladit.
“Bůh? Myslíš, že nějaký je?“ Sledoval jsem mizející slunce a přemýšlel nad vlastní otázkou. Pokud existuje bůh, musí existovat také ďábel – jako anděl děsu.

“No to snad ne,“ zakňoural jsem, když jsem uviděl ten kopec a chvíli jsem si ho nepřátelsky měřil pohledem. Byla to chvíle, co jsem zjistil, že je těžké vytáhnout můj zadek z jámy ve dvou. To ho mám teď tahat sám? A ještě k tomu do kopce? Rezignovaně jsem si povzdechl a začal se táhnout za Naomi.
Zeptala se na Suzumeho a pronesla slova „bývalý partner.“ Cukl jsem sebou, když jsem to uslyšel a téměř ji opravil. Pak jsem se ale zhluboka nadechl a vydechl. Když jsem ho viděl naposledy, tak to byl můj partner. Nyní? Netušil jsem, jak to vnímá on. Ale já to v sobě musel uzavřít, opravdu jsem se o to snažil. Protože takhle to dál nešlo. Přes to, slyšet to takhle vyřčeno nahlas mě zabolelo. Další důvod, proč se nevrhat po hlavě do něčeho dalšího.
“Ani nevím, jak je to dlouho. Když jsme se poznali, byl jsem hodně osamělý. Borůvková smečka nebyla, patřil jsem do Zlatavé, ale byl jsem i tak hodně sám. A on se pak najednou objevil a přinesl světlo do mého života,“ pousmál jsem se. “Vše bylo tak růžové a krásné, znáš to. Začátky takové snad vždycky jsou. Ale po čase když odezní ta prvotní zaslepenost, začal jsem si uvědomovat, že jsme hrozně rozdílní. On se choval jako vlče. A nijak mu to nezazlívám, ale já takový už prostě nejsem. Chová se jako já, když jsem poprvé přišel do této země. Od té doby jsem se hodně změnil,“ to se časem stává. “Ale nechtěl jsem si to dlouho přiznat. Chtěl jsem to mezi námi nějak držet, protože jsem ho opravdu miloval. Ale pak přišlo období, kdy už jsme ani nebyli tolik spolu. Pořád někam mizel, ani nevím, kdy byl naposledy v lese. Vždy když jsem ho dlouho neviděl, byl jsem připraven ho poslat pryč. Pak jsem ho ale zase potkal,“ povzdechl jsem si. “A nezvládl jsem to. Dal jsem tomu tolik šancí a nadějí. Teď už se snad ani nepotkáme. Pokud ano, už to bude jen kolemjdoucí,“ díval jsem se pod nohy. Nezvládl bych s ním být kamarád. Moc by to bolelo.

// Vyhlídka