Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aranel mi popsala útočníka. Bobr s korunou. Chvíli jsem mlčel a párkrát se jen nadechl, jako bych chtěl něco říct, ale zase jsem si to rozmyslel. Hledal jsem správná slova. „Nechceš se napít, nebo tak?“ Zeptal jsem se. „Cítíš se dobře?“ Bobra bych jí uvěřil, protože jsem pochyboval, že by ona překousala ty stromy. A i když byla Tailla pro mě nepochopitelná existence, nejspíše ani ona by neměla chuť na trochu dřeva. Ale bobr s korunkou? Aby mezi námi bylo jasno, zažil jsem již hodně divných věcí. Byl jsem uvězněn hnusnými pavouky do obří pavučiny, moji přátelé byli proměněni v mořské tvory a vrátili se domů na obří vlně, divná ovce mi říkala, ať zmlátím fakt sexy mladíka, můj nejlepší přítel se proměnil v obří obludu, aby přepral jeho přítelkyni a osvobodil mě z kořenových pout, navštívil jsem smrt, posedl mě démon, navštívil jsem život a nechtěl abych s ním zůstal navždy. A to teprve začínám! Ale bobr s korunkou? Hovadina.
„No,“ začal jsem také nahlas přemýšlet. „Můžu je nechat buď shořet, to je ale poměrně nebezpečné a taky ošklivé. Nebo by se mi mohlo povést, aby se země trochu rozestoupila a pohltila ty stromy zpět do sebe. Takže by se mohli rozložit přirozeně v půdě a splynout zpět s přírodou,“ připadalo mi to jako dobrý nápad, když byl jejich život tak ošklivě ukončen.
„No jo, vlčata. Málem bych na ně zapomněl,“ uhnul jsem pohledem. V tomhle jsem cítil velké rozpolcení. Chtěl jsem si s nimi hrát a bavit je. Ale zároveň mi srdce krvácelo z toho, že nemám vlastní. A taky jsem žárlil na to, že je má Storm s někým jiným. Nemohl jsem mu jedno ukrást? Jen jedno? A utéct? Byl bych skvělý strejda.
Tailla odešla, což v mém srdci rozhodně nevyvolalo žádný zármutek. Chvíli jsem koukal jak mizí a pak otočil pozornost zpět k Aranel.
Byl jsem tak úžasný, že jsem si prostě nemohl nevšimnout, že Aranel je smutná. Slyšel jsem slzy v jejím hlase. Zaváhal jsem. Pořád jsem neměl moc ňuňu náladu, ale taky jsem nemohl být tak necitelný vůči slzám. Zastavil jsem se tak, aby musela také ona a položil jsem jí hlavu přes hřbet. Chvíli jsem mlčel.
„Pokud od tebe někdo jen tak odejde, tak nikdy nestál za tvou pozornost, Aranel. Suzume zmizel, aniž by se rozloučil. Prostě už nikdy nepřišel. Bolí to? Jistě,“ hlavně protože moje ego to nedokázalo pochopit. „Ale pokud je schopný to někdo udělat, tak proč bych se pro něj měl trápit?“ Podíval jsem se jí do očí. „Vlci mizí. Jsou to nevyzpytatelná často sobecká stvoření. Ale my ne, že? Pořád jsme tady. Pořád ve stejném lese se stejnou láskou k jeho půdě, stromům a členům. Někdo přijde, někdo odejde. Ale my jsme pořád tady. Jsme silní, jsme jako rodina. A i když přijde někdo nový a někdo zas odejde, tak jsme pořád tu. A dokud tu budeme, tak to je to, na čem záleží. Vzhlížet k těm, co zůstanou. A neplakat pro ty, co odchází,“ pousmál jsem se.
„Přidal,“ souhlasil jsem dříve, než myslel. Poslední smečkový lov byl přeci úspěšný. Tedy, až na ten incident s oživováním. Ale co? Aspoň bude zábava, až všichni uvidí s kým mají tu čest. Třeba už se Naomi nikdy nevrátí, třeba jsem ji natolik zvládl vyděsit a ublížit jí.
„Myslím, že i kdyby se nikdo nevrátil, můžeme jít klidně jen spolu. Hlad je hlad, nechápu, proč nepoužíváme magie k lovu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Nejspíše bych sám skolil i medvěda, kdybych chtěl,“ odfrkl jsem si. Mohl bych si ho rovnou upéct. Tuto debatu jsem vedl s mnoha vlky, hodně z nich to připadalo neetické. Ale koho zajímala nějaká morálka, když na konci je vždy smrt?

„Bobr?“ Zopakoval jsem po ní tiše s nevírou. Nikdy jsem žádného bobra neviděl. Slyšel jsem o nich a měl jsem představu, co dělají. Ale nikdy jsem žádného neviděl. Když jsem si teď ale lépe prohlídl konce stromů, dalo se tomu věřit. Takhle nějak jsem si představoval jejich práci. „To je docela na nic, protože co teď s tím,“ zamračil jsem se. „Takhle to tu bude jen zavazet. Chtělo by to odklidit.“
„Nikdo nikde. Storm taky zmizel?“ Můj hlas vystoupal zděšeně trochu víš. Zrovna jeho jsem teď opravdu hodně potřeboval vidět. Byl to můj přítel, nejlepší přítel. A taky asi momentálně jediná osoba, které jsem plně důvěřovat a trávil jsem s ní čas. Samozřejmě jsem měl za svůj život více dobrých přátel, ale většina někam zmizela. Rozdělili jsme se. Neyteri, Lexiett, Maloboro. Neviděl jsem je tak dlouho. Jenna. Cora. Nox. Neon. Moje stará rodina, taky pryč. Po ní už ani ten les nezbyl.
„Mrzí mě, že jsem tu nebyl, abych vám pomohl. Byl jsem zrovna s Naomi se projít. Byli jsme jen kousek odsud a,“ odmlčel jsem se. Co jsme dělali? Kdo ví, jak by se to dalo popsat. Něco jako rychlorande zakončené dramatickým ohněm, který ale bohužel nevnikl třením našich těl o sebe.
Moje genitální magie myšlenek nezklamala ani dnes a já slyšel, co se Aranel honí hlavou. Naprázdno jsem polkl a snažil se tvářit pořád stejně. Mysleli jsme v podstatě na to stejné. Jak to jde vše do háje.
„No. Storma jsem neviděl, chci ho vidět,“ podíval jsem se na Taillu, která byla celou dobu potichu. Jak památný okamžik. Chvíli jsem se odmlčel a až pyšně se na ni usmál. Takhle byla i docela snesitelná. „Suzume netuším kde lítá, ale řekl bych že se už nevrátí. Ani by nemusel,“ zamračil jsem se. „Naomi možná brzy dojde a zbytek, kdo ví,“ povzdechl jsem si.

https://youtu.be/AwwFvW9DUWk

Who's the man in the mirror?
Who's the man inside of me?
What happened to my life?
Is this what I used to be?

I have strange, seductive feelings
I feel hunger for the night
Who's the man in the mirror
Can he help me out of here?

Myslím, že to krásně popisuje změnu, kterou Blueberry kvůli nevítané magii prochází. Každý v sobě určitě máme ale druhou tvář, kterou někdy ani nepoznáváme.

// Zelené nory

Přišel jsem do svého milovaného domova. Naomi se po cestě někde zdržela, ztratila, nebo ji něco snědlo. To už byl život. Bohužel jsem nebyl úplně ve stavu, kdy bych chtěl zjišťovat, která z možností je pravdivá. Stále jsem totiž cítil hromadu víčitek a čelit jim bylo těžší, než jim utéct. Klasicky. Taky jsem měl na rameni ošklivou spáleninu, kterou jsem si ve vášni okamžiku udělal sám a můj žaludek prosil o nějaké pořádné jídlo.
Uviděl jsem nějaké popadané stromy a chvíli jsem na to zíral. "Co to," zamumlal jsem zmateně nad tou spouští. První jsem to chtěl taky přejít, ale to nešlo. Tohle byl MŮJ les.
„Co jste to provedli?“ Zeptal jsem se do prázdna a rozběhl se k místu, odkud se nesly pachy vlčic. Ty jsem dobře znal a nechápal jsem, jak by tohle dopustili. Zastavil jsem až u nich a zamračeně se napřímil. „Co se tu to stalo?“ Zeptal jsem se přísně a prohlížel si obě dvě. Tailla sice byla nebo je alfa, kdo ví – rozhodně jsem ji tak ale neuznával. A Strom mi doslova neřekl, že ji tak mám brát. A kdyby mi tohle řekl, netušil jsem, jestli bych tu vůbec ještě zůstal. Sice je to má rodina, ale tohle by byla potupa pro celou smečku. Jakou by to pak ukazovalo oddanost?

// Logicky když vezmeme, že ráno a večer se počítá do denní části, zatímco noc má takových 8 hodin pro sebe, je to nepomněr. Možná by bylo lepší udělat systém třeba:

Ráno, den, den, večer, večer, noc, noc.

Osobně se snažím vyvarovat v příspěvcích většinou jakýmkoliv zmínkám o počasí nebo části dne, jelikož by to vypadalo po přečtení více příspěvků za sebou jako epilepticky nastříhané video.
Jsem pro ten systém 1 den vs. 1 týden. Myslím, že to hodně lidem stejně nepomůže, ale bude to alespoň lepší. A zas hodně aktivní hráči nebudou otrávení.

// Morf: To je konceptuální umění.

// Chtělo to trochu odvahy, ale píšeš, že všechny výtvory byly nádherné. Takže jakpak copak.

Rozešla se za mnou. Nejspíš jí mě bylo líto. Ještě aby ne, byla to ona. Sice mi vrazila nůž do zad, ale pak jí to bylo líto a chtěla jej vytáhnout. A pak ten stříkající proud krve zalepit třeba žvýkačkou. Protože asi cokoliv co by teď mohla udělat, by bylo stejně užitečné. Hlavně když jsem věděl, že jsem si ten nůž zasloužil. A nejlépe do krku, aby to byl poslední.
Podíval jsem se na ni, až za mnou dorazila. „Domů?“ Zopakoval jsem po ní a pak si vyslechl její myšlenku. Postavil jsem se.
„Víš, nezáleží čistě na tom, jestli se na mě zlobíš, nebo ne. Jistě, zajímá mě to a záleží mi na tom. Ale jde spíš o to, že jsem nebezpečný. Taky tě mám rád a ostatní ve smečce. Nechci nikomu z nich ublížit,“ chvíli jsem se odmlčel. „Jsou tam vlčata a kdybych ublížil Stormovi,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Moje city k němu byly to nejsilnější, co jsem kdy cítil.
„Řekneš o tom někomu?“ Zeptal jsem se po chvíli ticha. „O tom co se stalo?“ Pochopil bych i kdyby ano, i kdyby ne. Nechtěl jsem ji o ničem přesvědčovat. Jen jsem chtěl vědět, s čím mám počítat. Pomalu jsem se rozešel směrem k domovu.

// Zelené nory

To co řekla dávalo smysl, ovšem. To že jsem popálil svou krásnou srst nepomohlo nijak jí a mě určitě také ne. Přes to jsem toho nelitoval. „Musel jsem to udělat. Bylo to potřeba. Protože jsem ti ublížil, víš? A teď bych si měl tky ublížit,“ mluvil jsem zmateně. „Víc, mnohem víc než teď. Tohle je nic, je to maličkost,“ mlaskl jsem při pohledu na tu dehonestující skvrnu na mém těle. Bolest nebyla příjemná, ale jistým způsobem jsem se díky ní cítil lépe. „Tohle je nic. Teda bolí to a je to ošklívé,“ měla na sobě přeci jen to stejné a já to nechtěl zlehčovat. „Ale co, já to přežiju. Ale ty? Nejen že to bolí a je to viditelné, ale musela si se také leknout, psychická bolest je většinou daleko horší a trvá déle,“ zmkl jsem. Tohle asi moc nepomáhalo. „A udělal jsem ti to já. Po tom co jsem ti říkal za sladké řeči to musí být dost pokrytecké,“ povzdechl jsem si. Stejně nebylo nic, co bych mohl říct na svou omluvu.
A to co řekla potom? To mi zavřelo ústa úplně. Sice jsem měl na mysli něco podobného, ale slyšet to z jejích úst? Zachvěl jsem se a ustoupil o krok dozadu. Smutně jsem sklopil pohled, hruď se mi chvěla mělkými dechy. „Chápu to,“ přecedil jsem přes zuby. Byl jsem naštvaný. Na sebe. Na ni taky trochu, i když to bylo iracionální. Na chvíli jsem si dokonce přál, aby to hloupá věc vzala mé tělo napořád. Proč? Protože tohle bylo daleko horší. Jasně, přišel bych o rozum a byl bych pouhá loutka něčeho jiného. Což nezní jako utopická budoucnost. Ale pořád by to bylo lepší, než udělat něco takového a pak se vrátit do strašlivého stavu čistého rozumu. To raději zůstat šílený.
Bezeslov jsem se otočil a vylezl z vody. Oklepal jsem ze sebe přebytečné kapky a zbytek vysušil magií. Posadil jsem se kus od břehu a tvář jsem měl prázdnou. Přemýšlel jsem, zda této rezignace ta temnota využije a vezme si mé tělo. „Tak pojď,“ zašeptal jsem. Ale nestalo se to. Jako by to nechtěla udělat, když jsem se jí nabízel. Začal jsem se smát. „Samozřejmě,“ vydechl jsem a prudce si lehl, až mi cvakly zuby o sebe.

Netušil jsem, jak ulevit její bolesti. Vypadala, že trpí. Ještě aby ne, když jí doutnala hruď a kůže byla trochu rudá, někde až černá. Rozhodně to bylo daleko od přirozeného příjemného stavu. A byla to moje vina, což to pro mě osobně dělalo daleko horší.
Zvedla se. Chvíli jsem si myslel, že uteče, nebo začne křičet. Ale ona šla jen k vodě si ochladit rány. Její úlevný obličej mě trochu uklidnil, no trvalo to asi tak sekundu, protože pak jsem se znovu začal stresovat. Vlny nenávisti mi dopadali na tělo. “Koukej, Naomi!“ Křikl jsem pak a stoupl si směrem, aby mě dobře viděla. “Nebudeš sama, dobře? Potrestám se, zlý Blueberry!“ Zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl. Nechal jsem před sebou zhmotnit kouli, chvíli nejistě stál, no pak si ji nechal naprat do hrudi na stejném místě, jako ona. Hekl jsem bolestí a na chvíli jsem jí byl naprosto zaslepen. V hlavě mi tepalo, oči potemněly a trochu jsem se zakymácel. Fakt to bolelo. Když jsem se trochu vzpamatoval, tak jsem si prohlédl ty škody a zalitoval trochu svých činů. Můj kožich tohle nepotěšilo. Ale zas jsme vypadali, že jsme s Naomi vstoupili do stejného klanu kreténů.
“Ehm,“ nakrčil jsem nos nad puchem spálené srsti a rozešel jsem se směrem k vodě, kam jsem skočil a pak sledoval, jak se můj odraz pomalu začíná formovat s tím, jak ustupovaly vlny. “Bolest,“ vydechl jsem zamyšleně. Když jsem se na ni soustředil a nevnímal vše okolo, tak jsem ani nemusel myslet na to, že jsem fakt stvůra.

„Jak se ti líbí ohníček, když není tvůj?“ Zeptal jsem se a díval se, jak koule letí. Když se ale obraz změnil a já už neviděl draka, usmál jsem se. „Jé. Malá slečinka. Tím je to ovšem vše ještě jednodušší,“ zasmál jsem se. Zle.
Pak ji ale zasáhla ohnivá koule a vše se změnilo. Vidět tu bolest v její tváří, dolehlo to někam hluboko do mého nitra, které pořád patřilo mě. Ztuhl jsem a vypínač se přehodil. Což bylo na jednu stranu dobře, na druhou bych raději všechny emoce vypnul. Zůstal jsem na ni zírat s otevřenými ústy, všechen oheň zmizel. Podlomily se mi kolena, netušil jsem co říct. Bylo vůbec něco, co by tohle mohlo omluvit? Vždyť jsem jí ublížil, vyděsil ji.
„Ne,“ vydechl jsem a sledoval to místo a její tvář. Nepamatoval jsem si, co se dělo. Ale věděl jsem, že jsem to udělal já. Kdo jiný asi taky, že? Nějaký psychopat v blízkosti? Jen já. „To jsem byl já?“ Zeptal jsem se, i když jsem odpověď na tuto otázku znal již dopředu.
Zoufale jsem nechal okolo ní všude vyrůst kytky. Rudé, bílé, modré. „Tohle jsem nechtěl, tohle ne,“ sledoval jsem ji zoufale. Pak jsem se zoufale usmál, přeci jen smích je prý poslední fáze zoufalství. „Nu, aspoň vidíš, že nejsem žádná výhra,“ zaťal jsem drápy do země, až jsem bolestně škubl tlapou.

„No,“ mlaskl jsem a zavlnil se. „Však mě to bylo hned jasné. Vidím, jak ti září oči, když se díváš na mé svůdné tělo,“ pohodil jsem ladně ocasem s falešnou nabubřelostí a vypínal hruď. Pak jsem to ale nevydržel a musel jsem se taky zasmát. Věděl jsem, že vypadám vtipně. Má srst byla sice poměrně krátká, ale byla dost hustá. Díky tomu se slepovala při namočení do podivných chuchvalců.
Udělala narážku na kopírování její techniky vysoušení kožichu. Tak pozor. Tahle technika tu byla dlouho před ní a pokud jsem ji nepřinesl já, jako král ohně, tak i dlouho přede mnou. „Hele hele. Tohle je MŮJ způsob,“ dal jsem na to slovo pořádný důraz. „Já jsem král ohně,“ pronesl jsem to s nefalšovanou hrdostí a zvedl jednu ze svých předních rudých tlap, na které byl dokonce i kouzelný šátek. „Copak to nevidíš? Tohle je rudé znamení,“ usmíval jsem se. Muselo to působit nadsazeně, aby si nemyslela, že jsem namyšlený hrubián. Ve své hlavě jsem si ovšem na tuto magii nárokoval větší právo než kdokoliv jiný. Byla to ona. Má milovaná. V mém těle jako bych stále cítil její žár.
Ještě něco v mém těle mělo ale silné místo a Naomi se podařilo to vyprovokovat. Když mé oči uviděli toho draka, zalekl jsem se. A strach vyvolává okamžité obranné reakce. V mém případě by to byl útěk, ale od doby co mám v těle černého pasažéra, je to jiné. Protože v tuhle chvíli se taky bál a proto vyšel napovrch, aby mohl ochránit tělo, které obsadil.
Oči mi ochladli, musela to ihned poznat. Nikde v okolí nebyl dostatek mrtvých těl, která bych mohl ovládnout. “Jaká škoda,“ jedno si budu muset vyrobit. Pohled mi spočíval na té potvoře. „Dráčku,“ oslovil jsem to chladně. Jako by ten hlas nebyl ani můj. Vedle hlavy se mi objevila ohnivá koule a vystřelil jsem ji směrem k drakovi, ve snaze ho zasáhnout. „Dráčku, dráčku,“ široce jsem se usmál a naklonil hlavu na stranu. „Možná že chrlíš oheň. Už si ale někdy tančil s ďáblem?“ Zasmál jsem se a poslal mu k nohám další kouli.

Prohlídl jsem si sám sebe a mlaskl. “Jsem to ale sexy prachovka,“ řekl jsem s podtónem laškování a trochu jsem se zavlnil. Pak jsem se ale zasmál, aby bylo jasné, že to nemyslím tak vážně a udělal jsem to co ona. Vysušil jsem si svůj kožich magií.
Hodil jsem po ní pohledem. “Ale drak musí oheň chrlit. Ne jen vypadat, že mu doutnají záda,“ ušklíbl jsem se a otočil se k ní z boku. Vedle hlavy jsem si nechat vyrůst poměrně malou ohnivou kouli. Ona ji ze svého pohledu ale neviděla. Pak jsem otevřel ústra a nechal kouli párkrát vystřelit ocásek dopředu, aby to vypadalo podobně, jako když drak chrlí oheň. Pak jsem ústa zavřel a oheň nechal zmizet. Otočil jsem se zpět k ní a s tichým úsměvem se uklonil. “Prosím, kroť své nadšení. Ještě by mi to stouplo do hlavy,“ ušklíbl jsem se.

Jelikož jsem její výpad nečekal, tak se mi podlomili končetiny a společně jsme zapluli pod hladinu. Rychle jsem se pokusil dostat zas nahoru a párkrát zakašlal, než jsem dostal ze všech dutin přebytečnou vodu. Tomu se říká průplach. S úšklebkem jsem na ni koukl a oklepal ze sebe přebytečnou vodu, načež jsem opravdu vyskočil na břeh a znovu se důkladně oklepal. Pečlivě jsem si prohlédl své mokré tělo, zda na něm nejsou nějací černí pasažéři. Vypadalo to v pořádku. Pak jsem se teprve podíval, co dělá ona. “Snad nejsi mokrá,“ pronesl jsem s úsměvem. “Jak se ti to stalo? Zmokla si?“ Naklonil jsem hlavu na stranu a rozverně ji pozoroval. Nějak jsem dokázal zapomenout na to, co bylo a prostě si chvíli užívat.