Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec (2/10) | Aranel

Vypadalo to, že mě Aranel ráda vidí. Předpokládal jsem to, ale stejně se mi ulevilo. Obejmul jsem ji pevně nazpět a na chvíli zavřel oči. Voněla jako domov, který mi tolik chyběl. Poté jsem se odtáhl a také ji sjel pohledem od hlavy až k patě. Když zmínila, že jsem se vůbec nezměnil, tak tím zahrála na správné nitky. “Děkuji! No kdyby jsi mě viděla tak před dvěma týdny, vnímala by jsi to jinak. Ale zrovna jdu od Života a jeho omlazující kúry,” zasmál jsem se. “Ale to ti asi nemusím vysvětlovat, protože sama vypadá bombasticky. Bude v tom také nějaké kouzlo?” Nechtěl jsem jí urazit, že ve svých letech vypadá přirozeně tak mladě, takže jsem rychle pokračoval - “a nebo je to jen kouzlo tvé osobnosti?”
Posadil jsem se vedle ní k jezeru a poslouchal ten nával otázek. Snažil jsem se si všechny zapamatovat, ale byl jsem trochu roztěkaný. “Já jsem vlastně nikam neodešel, ale to se dost těžko vysvětluje,” začal jsem polohlasem. “Ale teď jsem zpět! Od jara. Už jsem mluvil s Baghý, také jsem na ni náhodou narazil. Moc rád bych se k vám vrátil a vrátím. Jen potřebuji dohnat nějaké věci. Jak bych se ale mohl nevrátit?” Široce jsem se usmál. “No a v důchodu je mi dobře. Byl jsem teda na pokraji smrti bez touhy k tomu žít dál, ale pak jsem potkal Makadi a taky vylezl na tu šílenou horu a hned je mi líp,” mluvil jsem možná trochu zmatečně. Pořád jsem se cítil jako rachejtle plná energie. “Jak to teď u nás vypadá?” Zeptal jsem se pak. “Mám se kam vrátit, že jo?” Dodal jsem se smíchem, který byl však mírně chladný. Uvnitř jsem totiž věděl, že si budu muset vybrat mezi Makadi a Borůvkou. Vztah na dálku nebyl nic pro mě. Představa, že se s ní nikdy nebudu moct vrátit do svého domova, mě tížila. Ale také jsem věděl, že do toho lesa patřím každou buňkou svého těla. “A teď ty, povídej. Jak se máš? Co je nového? Žiješ si dobře?”

Červenec 1 - Aranel

Ach, jak jsem se cítil skvěle. Toulal jsem se krajinou a vychutnával si své opět mladé tělo. Nic mě nebolelo, srst mi vlála ve větru. Cítil jsem se jako správná femme fatale připravená na nějakého svalovce. Tedy, byl jsem to pořád já. Jen jsem byl o něco novější. Svěžejší. Kdo by to byl čekal, že budu znovu mladý. A krásný, pochopitelně.
Toulavé tlapky mě zavedli až k jezeru. Byl klidný letní večer. Někde v dálce už se formovala mračna, ale o těch jsem zatím netušil. Nedávno jsem v dost podobném prostředí potkal Baghý. Bylo to příjemné přátelské shledání. Dost se mi ulevilo, když jsem zjistil, že se nezlobí. Nebyla ovšem jediná, na které mi záleželo. Často jsem myslel i na ostatní, které jsem opustil. Nejvíce na Wizku a Aranel. Zrovna když jsem na ni myslel, tak jsem na kraji jezera uviděl bílou postavu. Pousmál jsem se. Nojo, naše Aranel vypadá zrovna tak. Pak jsem se však zastavil a znovu se na ni podíval. Vlčéče, však je to ona! Měl jsem to ale štěstí na potkávání svých starých známých. Trochu jsem se zhrozeně rozhlédl, jestli na mě z křoví nevyskočí třeba Megan nebo Lennie. Nikde nikdo. Tak jsem přidal do kroku a rozběhl se za svou kamarádkou.
Aranel jsem bral jako součást své rodiny. Pokrevní jsem přeci jen žádnou moc neměl, tak jsem si musel vytvořit vlastní! S Aranel jsem vyrostl ve vlka, kterým jsem byl dnes. Nikdy nebyla moje nejlepší kamarádka, jako třeba Naomi. Ale byla nepochybnou součástí mého života. “Aranel!” Zvolal jsem vesele již z povzdálí. Stále jsem byl díky omlazení plný energie a nadšení. “Přesně vlčice, kterou jsem chtěl vidět!” Zůstal jsem stát kousek od ní. Sice jsem byl plný pozitivní energie, ale stále jsem byl gentleman. Nechtěl jsem se na ni jen tak vrhnout.

Prohlížel jsem si světýlko, které vycházelo z jeskyně. Tma okolo nás přehlušila vše ostatní, ale tento objekt nedokázala zastavit. Do jisté míry mi světlo připomínalo slunce, ovšem nebylo statické. Vypadalo to, jakoby se snad nadechovalo. Natáhl jsem k němu tlapku, chtěl jsem si na něj šáhnout, nebo jej možná olíznout. Ale ten rybák se na mě zamračil a pleskl mě po tlapě. Zamračil jsem se na něj. "Nemůžeš strkat pracky, kamkoliv tě napadne. Tohle není žádnej all inclusive bufet. HAHAHA" Opět jsem se zmateně rozhlédl kolem sebe. Zdroj toho skřípavého hlasu jsem pořád neviděl.
Podíval jsem se zpět na toho rybáka. “Kdo z tvých rodičů byl vlk a kdo ryba?” Zeptal jsem se pak bezmyšlenkovitě. Bohužel úplně mou otázku ignoroval a pokračoval v povídání o tom, že tu mají nějaké velké trable. V tom se ozvalo nějaké prasknutí. Makadi sebou trhla, čehož jsem se leknul víc, než toho prasknutí samotného. Pokusil jsem se k ní konejšivě přiblížit, ale bylo to dost těžké ve stavu bez tíže. Nemotorně jsem se místo toho otočil dokola. Dělal jsem, jakoby nic. Makadi se z této situace chtěla dostat a navrhla, že se vrátíme zpět nahoru. “Neměli bychom jim pomoct? Vždyť tohle je skvělé dobrodružství,” řekl jsem k ní tiše. Jistě, byl jsem téměř posraný strachy. Ale zároveň to bylo nejzajímavější věc, co se mi za hodně dlouho přihodila. A zrovna potom, co jsem byl super mlaďoch! To musel být osud. Raději bych se tady utopil, než se vrátil k nudnému životu nahoře. Nebyl jsem ale úplný ignorant a tak jsem si všiml, že Makadi vypadá, že se nejen bojí - ale že ji něco bolí. “Bolí tě něco?” Zeptal jsem se starostlivě. Pak jsem se ale podíval zpět na toho rybáka. “Tak co by se tu mělo probudit, hm?”

Chvíli jsem si zaujatě prohlížel, jak mi srst na ocase pod vodou vlaje. Makadi vypadala taky celá taková… načechraná. Chvíli jsem si ji se zájmem prohlížel, jako bych zapomněl, kde vlastně jsme. Vypadala nespokojeně, což jsem jí nezazlíval. Pokusil jsem se na ni povzbudivě usmát. “Vypadáš hrozně hezky,” špitl jsem k ní kompliment. "No jo, je to kočanda, co?" Ozval se hlas v mé hlavě. Zněl jinak, než hlas sirény. Bylo z něj patrné, že patří někomu starému. Rozhlédl jsem se okolo nás, ale nikdo další tu nebyl. "Teda za mých mladých let takto vlčice nevypadali. Ale ty jsi asi rád, že to vůbec dýchá co?! HAHAHA." Pohoršeně jsem se díval okolo sebe, abych mohl někoho praštit. Ale nebylo koho. Zastavil jsem se zmateným pohledem na Makadi. Vypadala, že na to nijak nereaguje - ale ona často nijak nereagovala. “Slyšíš toho starce taky?” Zeptal jsem se polohlasem, ale přerušil mě ten rybák. “Donesla-” začal jsem povídat, proč tu jsme. Ale otočil se a odplaval pryč. "To je teda vychování. Ti mladí jsou takový hajzlové, co? HAHAHA." “Jako máš pravdu no,” odpověděl jsem mu nahlas, aniž bych si to uvědomoval. Stále jsem byl zaháklý za tlapku Makadi a rozplaval jsem se za tím rybákem. “Hele to není vůbec slušné takhle opouštět konverzaci,” zavolal jsem na tu obludu a snažil se jí dohnat. Bohužel nás vedla někam pryč od těch hezkých světýlek. Místo toho jsme plavali do tmy. Atmosféra houstla. Strach nás pronásledoval a chladnými prsty nám přejížděl po zátylku. Přeci jen zde něco svítilo. "Hele, to se mi moc nezdá."

Cítil jsem Makadi neklid vedle sebe. Obklopoval ji natolik, že jsem měl pocit, že mě od ní odtrhne. Já byl doposud překvapivě docela klidný. Stále jsem se vzpamatovával z té divoké jízdy, která se zpětně vlastně zdála jako docela švanda. Když jsem však pozoroval, jak Makadi panikaří, začínal se ten strach přenášet i na mě. Opřel jsem se hlavou o tu její ve snaze ji trochu uklidnit. “Neboj se, to bude v pořádku. Nenechám tě tady. Brzy se spolu dostaneme pryč a budeme to mít jako veselou historku, kterou může vyprávět dalším pokolením!” Mluvil jsem k ní tiše. Pak jsem však udělal chybu, že jsem zvedl hlavu a podíval se nad nás. To množství vody nad námi se zdálo nekonečné a já si najednou nebyl tolik jistý, že se odsud dostaneme. Začal jsem se cítit dezorientován. Odkud jsme připluli? Kde je břeh? Přemýšlel jsem. A v tom ohlušujícím tichu a tíze, která nás obklopovala, přišel zase on - neklid. Prst, dva a pak celá chladná ruka na zátylku. Hlas co šeptá “už se odsud nikdy nedostaneš”. A já zde nechtěl zůstat, ne když jsem zrovna dostal své mládí zpět! Ale zároveň jsem byl natolik fascinován světem pod námi, že jsem jej chtěl plavat prozkoumat. Ochromen vlastní zvědavostí a zároveň strachem Makadi, jsem zůstával nehybný.
“No to je mi jedno, jak se jmenujete,” ozvalo se uvnitř mé hlavy a já si až nyní uvědomil, že se mnou komunikuje pomocí mysli. “Co se vám stalo s ploutví?” Zeptal se pak a díval se spíše na Makadi, která mu nejspíše v tuhle chvíli přišla o něco moudřejší.

Přestal jsem s tím bojovat a nechal jsem se unášet vodními proudy. Držel jsem se Makadi, abychom se nerozdělily. Oči jsem měl prudce zavřené, aby mě v nich tolik neštípala sůl moře. Stejně okolo nešlo nic vidět. Srdce mi rychle tlouklo v hrudi. Když už jsem si byl téměř jistý, že každou chvíli omdlím, tak se mi u hlavy objevila vzduchová kapsa. Díky tomu jsem mohl otevřít oči a začít popadat dech. Vděčně jsem se podíval na Makadi, tohle byla nepochybně její práce. “Děkuju moc,” řekl jsem se vší vděčností světa. Začal jsem se rozhlížet okolo nás, ale stále jen samá tma.
Když nás o chvíli později konečně podmořské proudy propustili a my jsme zůstali trčet na místě, spatřil jsem v nekonečné temnotě pod námi hromadu světýlek. Spadla mi brada a prohlížel si tu impozantní scenérii. Dlouho jsem město neviděl. Naposledy nejspíše ještě mimo Gallireu. Tohle ale vypadalo jinak. Obrostlé barevnými korály, plné barev a života. Před světly se něco sem tam mihlo a bylo jasné, že tam něco žije.
Od pozorování mě vytrhla Makadi. Rychle jsem zvedl pohled do prostoru před námi. Pátral jsem očima okolo nás. Prvně se zjevila horní polovina vlka, ale pak i jeho zbytek. Prvně se mi rozšířili oči překvapením, rychle to však přešlo. Automaticky jsem předpokládal, že se jedná o obyčejného vlka s nějakou cool magií. Přeci jen - viděl jsem Storma se proměnit v mnohem obludnější obludu. Ten vlk však vypadal dost zaraženě. “Já jsem Blueberry,” představil jsem se a snažil se držet přátelský tón. “Tohle je Makadi,” pohodil jsem hlavou ke své společnici. “Taky tě sem dotáhl ten hrozný proud? A co je tohle?” Ukázal jsem na město pod námi, které mi přišlo nyní mnohem zajímavější.

Makadi nevypadala, že by mi věřila, že není prokletá. Přes to tu divnou mušli dál hladila, jakoby snad rovnou chtěla skončit na párty někde s démony. Rád bych řekl, že na prokletí nevěřím. Ale ve světě, kterým kráčí sama Smrt a Život, jste museli věřit všemu. “Mám takový nápad. Možná to zkus položit,” navrhl jsem opatrně a doufal, že si k tomu již nestihla vybudovat nějaké citové pouto. Sledoval jsem pozorně, jak bude na tento návrh reagovat. Místo toho jsem však viděl, jak se začíná někam vytrácet. Jakoby její mysl něco uneslo a vábilo k sobě. Rozešla se směrem k vodní cestě. “Počkej,” vydechl jsem. Ano, chtěl jsem se tam jít podívat. Ale přestávalo se mi to líbit. Pak však ten tón trochu zesílil a už ani já nezvládal vzdorovat. Následoval jsem jej.
Vzpamatoval jsem se až na konci. Rozhlížel jsem se okolo sebe. Nasál jsem pach slané vody. Ale nebylo tu nic. Pouze mlha. Jenže jsem cítil někde na zátylku, že nás něco pozoruje. Ať jsem se však rozhlížel sebevíc, nikoho jsem neviděl. Povzdechl jsem si. “Čekal jsem trochu něco víc,” přiznal jsem pak a otočil se, že se vrátím zpět. Jak se říká - dávej pozor, co si přeješ. Může se to splnit. V tu chvíli se totiž vodní stěny začali uzavírat. Nestihl jsem se ani rozběhnout směrem ke břehu, když jsme se najednou ocitly hluboko pod hladinou. Pohotově jsem alespoň zaklínil jednu ze svých předních tlap za tu Makadi a snažil jsem se plavat vzhůru. Místo toho jsem však cítil, jak jsme taženi někam pryč od břehu. Stále jsem držel dech, ale věděl jsem, že se brzy budu muset nadechnout. Začali se mi dělat mžitky před očima.

Makadi vzala tu poměrně malou věc do tlapky. Zvědavě jsem kmital očima mezi ní a tím předmětem. “To určitě ně,” chtěl jsem pronést s jistotou v hlase, ale mé hlasivky mě trochu zradili. Nebyl jsem si totiž jistý, zda se nejedná o nějaký zapomenutý poklad jednonohého piráta. Odtrhl jsem od ní a toho předmětu oči, abych se rozhlédl okolo nás. Od chvíle, kdy Makadi tu mušli vzala do tlapky, se okolí začalo měnit. Sám jsem také natáhl tlapu a dotkl se toho. Jako by mě mé oči zrazovali, jelikož jsem měl pocit, že se ty znaky hýbou. Zvedl jsem oči zpět k Makadi a naprázdno jsem polkl. “Vidíš to taky, nebo mi začíná strašit v kebuly?” Vyšlo mi z úst. Na to, že se slunce již vyhouplo vysoko na oblohu, jsem cítil po těle zvláštní chlad. Slunce a pobřeží zakryla mlha, včetně našich těl. A pak jsem najednou nastražil pečlivě uši, jelikož se ozval tichý hluboký tón. Nepodobal se ničemu, co již někdy proniklo mými zvukovody. Trochu jsem vykulil oči a otočil pohled k moři. Až nyní jsem si všiml, že voda klesla daleko od našich zadnic. Rychle jsem vyskočil na nohy a dostal se do režimu pohotovosti. Srst se mi naježila, hlavně na zátylku. Dostal jsem strach, cítil jsem, jak mi přetáčí žaludek. Ta mlha, která se nám houpala kolem tlapek, se vinula po nově vytvořené cestě směrem do vody. Pohodil jsem hlavou na Makadi a významně se na ni podíval v otázce, zda to chce jít prozkoumat. Já byl odhodlaný to udělat.

Zavrtěl jsem důrazně hlavou. “Ale prosímtě,” řekl jsem laskavým hlasem. “To nic není. Víš kolikrát jsem já někde spadl? To bych ani nespočítal,” ujišťoval jsem ji. Bylo to vlastně docela roztomilé. Také to zahrálo na mé ego, jelikož jsem se rád cítil jako gentleman. ”Blueberry k vaším službám,” dodal jsem ještě rozverně.
Užíval jsem si tento okamžik a ani jsem nepociťoval, že by bylo trapné ticho. Na chvíli jsem přestal kopat, zvedl jsem hlavu, a naopak si tento klid vychutnával. Bylo slyšet jen šumění moře. Ovšem, stejně jako hladina těsně před bouří, některé dny jsou klidné pouze do chvíle, než začne pořádný hurikán.
Souhlasně jsem přikývl. “Ale ten její palác je o dost hnusnější,” neodpustil jsem si poznámku na tu šerednou budovu s šerednou vlčicí. Jak jsem si tak s Makadi hloubil a stavěl tento příbytek smrti, dráp mi zacinkal o něco pevného. Párkrát jsem ještě písek odhrnul, abych se ujistil. Bylo to černé a hladké. Krásné. Prvně jsem si myslel, že se jedná pouze o tvrdý písek, ale nebylo tomu tak. Zvedl jsem pohled k Makadi a chvíli zaváhal. Pak jsem však začal tento předmět vyhrabávat. I když se někdy snažíte udržet ze všech sil na hladině, tak ještě netušíte, že je to marné a proudy už vás stahují na dno. Naštěstí se dá dost dlouho šlapat voda. Možná, kdybych v tuhle chvíli s Makadi odešel jinam, udělal bych lépe. Ale nemohl jsem přestat, byl jsem příliš zvědavý na ten objekt mezi námi. Předtím jsem jej nevědomky schoval pod hromádku mokrého písku a tak jsem nyní musel zbourat příbytek smrti, abych odhalil vrchol tohoto lesklého objektu. Podíval jsem se na Makadi. “Nezakopla jsi o tohle náhodou?” Zeptal jsem se zvědavě a přemýšlel, proč by mi o tom neřekla. Všiml jsem si, že jsou na tom nějaké divné znaky.

// Konec světa

Jak jsem si v hlavě naplánoval, Makadi mě po chvíli předběhnula. Byl jsem spokojen ovšem jen krátkou chvíli, jelikož jsem ji kousek před cílem viděl hodit nepříjemný držkopád. Vykulil jsem oči. V první chvíli jsem chtěl vyprsknout smíchy, ale udržel jsem se. Byla to přece dáma v nesnázích! I když by určitě nebyla ráda, kdybych jí takhle oslovil. Rychle jsem ji doběhl a sklonil se k ní. “Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se starostlivě. Rozhlédl jsem se okolo. Nikdo na pláži kromě nás nebyl. “Teda, emocionálně určitě. Nikdo tu není, takže to nikdo neviděl! Jenom já, ale podle mě to byl velmi ladný pád,” ujišťoval jsem ji, když jsem jí pomáhal se postavit na nohy. Poté jsem se otočil zpět, abych si to místo pořádně prohlédl. Černá masa reagovala na mořský vánek, jako by byl před námi dýchající písek. Na první pohled mi nebylo jasné, kvůli čemu Makadi upadla. Viděl jsem pouze chlupaté mušle porostlé řasami. Předpokládal jsem tedy, že Makadi běžela moc rychle a zakopla o vlastní nožku, nešika. Sedl jsem si na hranici, kde ještě sem tam skončila některé z vln. “Tyjo, to je klídek, že jo? Tak černý písek jsem ještě nikdy neviděl,” začal jsem se v něm předníma tlapama hrabat a hloubit tak nějakou jámu. Písek se pomalu ohříval do nepříjemných teplot. Naštěstí jsme byli v blízkosti chladnějšího moře. Sledoval jsem, jak mi pochodující vlny dělají v mé díře malé jezírko. Musel jsem se usmát. Jako bych byl malé vlče, co si může poprvé hrát u vody. Podíval jsem se na Makadi. Měla stále srst plnou černého písku a já už díky větříku taky. Poté jsem se sklonil a pokračoval v hloubení a vrstvení jakéhosi monumentu.

// Narrské kopce

Cesta, kterou Makadi zvolila, nebyla zrovna příjemná. Prvně jsme se plahočili přes rozžhavenou pustinu. Všude byl písek, který začínal trochu pálit do tlapek. Naštěstí se slunce teprve kradlo na oblohu a tak nebyla cesta na padnutí. Když jsme se dotrmáceli na konec tohoto pekla, tak jsme se museli vydat rovnou do hor. Na chvíli jsem se zastavil, abych díky magii vody nechal ze země vystoupat malou louži vody a mohl jsem se trochu napít. Nabídl jsem i Makadi a poté se rozešel nahoru do kopce. Nyní to bylo mnohem příjemnější, než naposled.
Růžový obláček, na kterém jsem se vznášel, již pomalu mizel. Stále jsem se však usmíval. Byl jsem mladší a po boku jsem měl sličného společníka. Makadi se však netvářila zrovna nadšeně. Všiml jsem si, jak po mě pokukuje. A nejednalo se o obdivné pohledy. Chtěl jsem se jí zeptat, zda jí něco leží na srdci, ale poté vyhlásila závod o to, kdo bude dřív u moře. Nebyli jsme již moc daleko. Pokýval jsem nadšeně hlavou. “Dobře, ale žádné podvádění!” Poukázal jsem na její křídla a pak se bez jakéhokoliv odpočítání rozběhl směrem k slané placce. Prvně jsem Makadi docela utekl, ať už díky přívalu energie, nebo nečekanému startu. Pak jsem však nenápadně zvolnil, abych jí dal šanci vyhrát. “Trochu jsem přepálil start,” zahalekal jsem. Přitom jsem ani nebyl moc zadýchaný. Měl jsem pocit, že bych mohl běžet do nekonečna a ještě dál. Myslel jsem však na to, že vítězství bude pro Makadi znamenat třeba mnohem více, než pro mě.

// Popelavá pláž

Na chvíli jsem se ocitl v obležení těch majestátních křídel. Můj kyselý pohled na křídla byl způsoben převážně tím, že jsem je sám neměl. “Tyjo, Makadi. Mělo bys je ukazovat častěji. Je to fakt sexy,” mluvil jsem rychle a prohlížel si ji, jak je schovala zpět na své místo. Celé mé tělo pulzovalo nadšením. Čekal jsem na reakci Makadi. Představoval jsem si tuhle chvíli s trochou více nadšení a komplimentů. Byl jsem však v tak rozverné náladě, že jsem se spokojil s málem. Hodil jsem na ni široký úsměv. “Díky. A cítím se ještě líp!” Odvětil jsem a vydal se za ní směrem na naše další dobrodružství. Byla vždy tak hezká? Pomyslel jsem si, když jsem ji následoval. Vše se zdálo najednou jasnější. Postupem času jsem se pomalinku klidnil a můj stav se podobal více přirozené dobré náladě. “Snažil jsem se si pohnout, abychom mohli být zase spolu,” prohodil jsem jakoby mimořečí, ale chtěl jsem si nahnat pár plusových bodů. Stále jsem měl za to, že její společnost nemám úplně jistou.

// Konec světa přes poušť

Hlásím Blueberryho do Hrozby.
Hlásím Samaela do vlčat.

Baghý | Červen | 2/10

Postupně jsem se uvolňoval, jak mě strach z hněvu Baghý opouštěl. Sledovali jsme spolu hladinu jezera. Zapadající slunce obarvilo celou oblohu do oranžova. Bylo to tak romantické, že jsem se na chvíli zadíval na tvář Baghý a přemýšlel, proč jsme si spolu nikdy nic nezačali. Byl jsem milovník. Žádný vztah mi nevydržel moc dlouho, těžko říci čí vinou. Možná jsem byl prostě odsouzen ke krátkým románkům bez závazků. Baghý mě však pár minut dozadu informovala o svém partnerovi, otci jejích dětí. Navíc jsem měl nyní v mysli Makadi. A Baghý jsem vnímal spíše jako svou ségru. Když jsem však pozoroval, jak jí světlo dopadá na kožich a leskne se jí v očích, byl jsem zase ten kurevník jako vždycky. Musel jsem odvrátit tvář a naprázdno polknout. Soustřeď se.
Pokýval jsem hlavou na známku souhlasu, i když jsem s tím úplně nesouhlasil. Alfování bylo pro mě. Byli to mé nejšťastnější roky života. Cítil jsem lásku, zodpovědnost a také obdiv a moc. Ovšem těžká hlava toho, kdo na ní nosí korunu. Únava mě časem dostihla a tak jsem se svého postu vzdal. Nyní jsem vzpomínal na roky své největší slávy a trochu jsem litoval, že jsem se této role vzdal. Byla to však nejlepší možnost pro mě i pro smečku. “Ještě jednou díky, že ses toho ujala. Už jsi přemýšlela nad tím, jak dlouho to ještě zvládneš?” Byla to drsná otázka. Možná ne úplně na místě vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli. Byli jsme si však blízcí a pokud si Baghý tuhle otázku ještě sama nepoložila, jednou bude muset. “Ne, že bych o tobě pochyboval. Nepochybně máš stále spoustu sil. Ale mám nějaké ty zkušenosti,” trochu jsem se zasmál. “A osobně si myslím, že jsem to měl udělat o trochu dříve. S trochou více síly se z toho vzpamatovat,” bylo to těžké téma, ale nemuselo být. Usmál jsem se na ni povzbudivě.
Pomalu jsem se zvedl a podíval se na ni. Aniž bych vyslovil jakoukoliv otázku, pokynul jsem hlavou směrem k vodě. Poté jsem se do ní sám rozešel. Zastavil jsem se, když se voda dotkla mého hrudníku. Byla příjemně chladivá. Poslední sluneční paprsky mi dopadaly na tvář. Zavřel jsem oči. Život byl krásný.

// Vrchol narrských kopců

Cítil jsem, jako bych byl rychlejší než vítr. Pán celého tvorstva běžící dole kopcem. Necítil jsem žádnou bolest kloubů, ani jsem se nepotřeboval každých pár metrů vydýchat. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Srdce mi bušilo rychle, ale nebylo to z vyčerpání. Byl jsem napumpovaný adrenalinem. Cítil jsem se naživu. Makadi byla stále pod kopcem, čekala na mě. Postupně se zvětšovala, jak jsem se k ní blížil. Byla tak krásná. Její vůně mě k ní vábila, byla tak jedinečná. Trochu jsem začal zpomalovat, abych k ní mohl ladně doběhnout. Nedobrzdil jsem však úplně, místo toho jsem ji svalil do měkkého obejmutí. Byl jsem tak nadšen, že jsem vůbec nepochyboval, že se jí to bude líbit. Vše se zdálo růžové a zalité zapadajícím sluncem. Čumákem jsem jí přejel někde v kožichu a zhluboka se nadechl. “Makadi!” Zvolal jsem nadšeně, jako bychom se rok neviděli. “Ty tak krásně voníš,” dodal jsem a chvíli na ni z velké blízky koukal. Pak jsem od ní odskočil a udělal krok dozadu, aby si mě mohla pořádně prohlédnout. Laškovně jsem na ni mrknul a pak se otočil směrem, kde jsem si myslel, že leží moře. “Tak jo, moře, super. Jdeme teď hned, nebo si chceš ještě chvíli odpočinout?” Mluvil jsem rychle, opojen dobrou náladou. Věděl jsem, že dříve nebo později mě to přejde a stane se to novým normálem. Ale nyní jsem dostal najednou šílený příval energie, které mé tělo kvůli stáří už dlouho necítilo. A bylo těžké se s tím šokem nějak vyrovnat. Oči mi kmitali z místa na místo, neschopen se uklidnit. “Co jsi zatím dělala? Všechno dobrý?”