Příspěvky uživatele

Mitsurugi - duben 1/10

Vlk mi odvětil, že není zbabělec. Na podporu svých slov se mi poté také ukázal. Vyměnili jsme si vzájemné zkoumavé pohledy. Ještě jsme se nikdy nepotkali, tím jsem si byl jist. Změřil jsem si jej dlouhým pohledem. Šedý vlk, nic extra neobvyklého. Ale měl na sobě spoustu ozdob. Na krku se mu houpal nějaký kus hadru. Rozhodně ne tak stylový, jako mé šátky. Zhodnotil jsem jeho módní vkus. Ale poměrně se mi líbila fialová barva, která zdobila jeho srst. Vlk si také prohlédl mé vzezření, ať už více či méně, jelikož se mě zeptal, zda krvácím. “Hmm,” vydechl jsem zamyšleně a podíval se na své tlapky. Pak mi teprve došlo, co myslí. Nepříliš originální otázka, již jsem ji však dlouho nedostal. “Jistě, že ne,” zavrtěl jsem nad tím hlavou. “To by se muselo někomu prvně podařit mě zranit,” řekl jsem stylem, jako by to bylo absolutně nemožné. Moje dny největší fyzické slávy byly zatím ztraceny, ale pořád jsem se uměl ohánět slušnou zásobou magických schopností.
Již jsem se chtěl rozejít dále za touto sovou, když na mě opět promluvil. Vidina pozlátka ho přeci jen zaujala. Bylo těžké jí odolat. Chvíli jsem přemýšlel, zda se s ním vlastně o toto tajemství podělit. Ale pak jsem se rozhodl, že ano. Kdyby tam byl nějaký strážce pokladu, nebo jiná konkurence, je potřeba sebou mít obětního beránka.
“Támhle na stromě sedí nějaká sova. Už od chvíle co jsem sem přišel, na mě pořád vejrá. Určitě nás chce někam zavést, koukej,” když jsem k sově o pár kroků přišel, zase popoletěla o několik korun dál a usadila se v tichém hledění. “Nevím, co by ten poklad mohl být. Třeba ani žádný není. Ale nemám nic lepšího na práci, než to prozkoumat!” A tak jsem se pomalu rozešel opět za moudrou soví dámou.

Zdravím a moc děkuji za akci. Některá slova bylo vskutku těžké zakomponovat. Ale level 2 klidně zkusím taky!

Prosím o 15 mušlí a 60 drahokamů.

Přidáno.

Blueberry jako císař Borůvkové říše

Mušle, drahokamy, perly

A bylo to tu zas. Apríl! Adekvátní čas někoho pořádně napálit. Ale neměl jsem představu kdo by to měl být. Avšak nemusel jsem chodit příliš daleko. Alfa Baghý, která za mě převzala můj post borůvkového alfáka, mi vyvstala na mysl jako první. Ambivalentním pocitům vůči její osobě jsem se nemohl ubránit. Ačkoli jsem jí mé alfování předal dobrovolně, stejně jsem cítil jistý zármutek nad tím, že tuto pozici již nevykonávám sám. Aktivně se ucházet o získání této pozice zpět nepřipadalo v úvahu, a tak mi zbývalo jen si z ní trochu vystřelit. Akceptoval jsem tedy, že cíl mého žertíku bude Baghý. A nyní bylo na místě vymyslet jak. Ale jak jistě již tušíte, nebyl jsem velký šprýmař. A ani jsem nebyl otec, abych pochytil taťkovské vtipy. Armagedonský rozsah vtípku jsem nechtěl, spíše nevinný žertík. A jako první mě napadl vtípek, že budu mít vlčata! A jak velký to byl vtip, jelikož já vlčata úplně nenáviděl. Absurdní by bylo, kdybych tvrdil, že je čekám přímo já. Adekvátní proto bylo přijít s tím, že jsem si během své absence naše družku a na stará kolena ji zvládl ovlčit. Asertivní jsem byl dostatečně na to, abych si dokázal prosadit tako imaginární vlčata do naší smečky. A navíc - Baghý by je určitě nenechala pojít hlady mimo smečku. A teď už jen vymyslet, jaká by byla moje partnerka. Absolutně sexy kočička, to je jasné. Autokorektní dostatečně na to, aby se nepouštěla do velkých hádek. Abatyše až do chvíle, než mě poznala. Absence jakýchkoliv špatných vlastností, snad až na tu, že mě má až příliš ráda. Astronomicky chytrá, připravená se starat o mé vlčata. A to by stačilo, jinak by ještě i Baghý žárlila, že s ní nemůže být. A teď už to jen uskutečnit.

Cesty mé fantazie zdály se býti nevyzpytatelné. Jako bych odhodil poslední zbytky příčetnosti a překročil hranici absolutního šílenství. Jak bylo známo, takhle hranice byla až příliš tenká. Mé poslední sny se týkaly obřího vlčete, zápasu s květinovým bohem a nebo návštěvy krásné lišky. Naštěstí se hranice mezi skutečností a sněním zdála stále dostatečná. Byl jsem téměř vždy schopen odhalit, že se jedná o sen. Co to ovšem říkalo o mém podvědomí? Děsil jsem se každého dalšího usínání, ale zároveň jsem cítil vzrušení z nepoznaného. A navíc tam vždy byla ta lehká myšlenka toho, že bych se již nemusel znovu probudit. Přes to jsem se opět vydal do říše snů, tak jako každý smrtelník.
Dnešní sen byl však jiný, na první pohled klidnější. Ocitl jsem se v něm uprostřed dlouhého pozvolného kopce, na rozkvetlé louce. Slunce svítilo vysoko na obloze, ovšem díky jarnímu vánku jsem nepociťoval žádné nepříjemné horko. Naopak. Ochotně jsem svou tvář vystavoval slunečním paprskům. Příjemně hřáli. Když v tom tento slastný okamžik přerušilo tiché zapískání. Nastražil jsem oči, opravdu, ozvalo se znovu. Otočil jsem se tím směrem. V trávě opodál jsem zahlédl malé ptáčátko. Spočívalo klidně na zemi a volalo svého rodiče. Udělal jsem pár kroků blíž. Bylo baculaté a kulaté díky svému mladému chmíříčku. Musel jsem se usmát, ne však na dlouho. Ptáče nevypadalo moc šťastně. “Ztratil ses?” Zeptal jsem se. Ptáče mi odvětilo zapískáním, ale to bylo vše. Ještě neumělo ani létat a jeho život měl skončit. Chvíli jsem přemýšlel, zda ho nemám prostě sníst. Byl tak snadná kořist. Ale vzhledem k jeho velikosti se to zdálo jako zbytečné zmaření života. Rozhodl jsem se tak udělat dobrý skutek. Opatrně jsem do ptáčka strčil čumákem, jako bych jej chtěl popohnat k letu. Pouze se však převalilo na záda a začalo hlasitě pískat. Pomohl jsem mu zpět na nožky. “Co s tebou mám dělat?” Zeptal jsem se ho zadumaně. Moc možností mě nenapadalo. “Nechci ti lhát, tvoji mámu už asi nenajdem,” rozhlédl jsem se okolo. Opravdu zde nikde nic nebylo. Jediný strom. Nechápal jsem, jak se tu vůbec vzalo. Sklonil jsem se k němu a opatrně jej vzal do zubů. Poté jsem si ho posadil mezi lopatky. “Budeš muset trochu spolupracovat a držet se. Zkusím tě odnést někam, kde se o tebe někdo postará.”
Pomalým krokem jsem se vydal jedním směrem. Louka se však zdála být nekonečná. Jako bych stále dokola míjel stejné uskupení květin, stejné kameny. Po několika hodinách cesty už mě začali bolet tlapy, měl jsem žízeň a ztratil jsem veškerou motivaci. “Takže ptáčku, tohle nikam nevede. Budeme muset vymyslet něco jiného. Možností moc není. Můžu tě nechat tady a doufat, že tě najde někdo jiný. Ale nevypadá to, že by tudy měl někdo projít. Nebo se o tebe můžu postarat já, ale to by nikam nevedlo. Neumím se starat o ptáčky. A nebo,” chvíli jsem se odmlčel a pomalu jej sundal ze svých zad a položil před sebe. “A nebo tě můžu sníst a ukončit tak tvoje trápení. Asi nám nic jiného nezbyde. Ale neboj se, obětuji se. Ale budu cítit výčitky do konce života,” řekl jsem mu a pak si olízl čumák. Neřeklo nic v nesouhlasu, tak jsem jej snědl. Bylo to přirozené, byl jsem přece vlk. Ale stejně jsem cítil poměrně velké množství výčitek. Mohl jsem ho tu ale jen tak nechat? Pak by umíral pomalu a dlouze, na chlad či hlad. Docházeli by mu síly. Když se nad tím tak zamyslím, byl jsem vlastně velmi štědrý. Daroval jsem mu smrt, když mu nebyl darován život. Doufal jsem, že už nebudu muset nikdy nic podobného udělat. Když v tom jsem uslyšel další zapískání…

Well, this is bloody nice, isn't it? I was thinking to myself. It was marvelou day and I was alone, as usual. I was sitting at the top of the biggest hill ever. The view was great. Romantic, even. The sun was just rising, so I was able to watch it. Honestly, I was quite unsure about one thing - how did I get here? It felt like some kind of dream. The floating pile of flowers in the shape of a huge bird was quite a hint. BUT why would anyone dream about this? It was so boring. Nah, my dreams were usually far more interesting. They were about me and a lot of wolves. Male, female. Who was counting? But in this one I was alone. I checked again, right, left. Nothing. “What a shame,” I said loudly. I hoped this would get a little bit more exciting. Well, this is my dream after all, right? I decided to leave this boring place behind me. What should I do in this dream? I asked myself. But I was quite desperate. No idea. Nada. But then the flower shaped bird came closer to me. “Blueberry!” He? You can talk? “YES!” Oh, so you can also read minds. “YES! I am the almighty god of flowers. And birds,” I was quite surprised. I did not think that there was a god of flowers or birds. But I guess there is a god of everything. For example the god of blueberries, aka me.
“So, if you are a god of birds. Can you turn me into one?” I was not sure if I even wanted that. He shaked his head. “Are you stupid? I am not god of wolves turned into birds,” well, makes sense. I nodded. “I am maybe a little bit stupid. But I am also very handsome, so it is a great thing that you are not able to turn me into a bird. Birds are not that great,” I said. That was not probably the smartest thing to say, because he got mad at me. And then he tried to attack me. But it is quite hard to attack someone with flowers. “It is a shame that you are not a god of… for example… thorns. Or rose bushes.” Then he laughed. “Rose bushes are also flowers!" He screamed, turned into a rose bush and attacked me.
Then I woke up. Well, It was not that boring after all.

Tlapky mé toulavé nesly mne pustinou, když v tom narazil jsem na noru jedinou. Vchod byl tak maličký, nebyl jsem si jist, již nebyl jsem mladičký. Vejde se mi celé mé pozadí, nebo mě kraje této nory pohladí? Nehodlal jsem ztrácet už ani vteřinu, vlezl jsem dovnitř a uviděl liščinu. Dlouho jsem neviděl podobné stvoření, krásné a ladné měla to vzezření. Ani jsem neměl čas vstřebat ten pohled, když svým dechem ukradla mi nadhled. “Vítej v mém příbytku, buď jako doma. Mám tu laskominky co navodí kóma. V tam tou koutku můžeš si vydechnout, po dlouhé cestě musíš oddechnout!" Byl jsem zaskočen návrhy lišky, měl jsem chuť jí za to natrhat pampelišky. Byl jsem však nejistý zda složit hlavu, necítil jsem se v tomto příbytku v právu. “Ach lištičko jak hodná jsi, nemohu odmítnout. Zvlášť když dáváš mi nabídku tak neodbytnout.” Cítil jsem že kdybych odmítl, zlomil bych srdce. Nemohl jsem ji posadit na lopatu smrtce. Lehl jsem si tedy do kouta, jak nabídla mi. Nehodlal jsem jí však za to vydat mé drahokamy. Liška si sedla doprostřed vchodu, jakoby chtěla strážit tuhle tu noru. “Ach chápu, lištičko, jsi můj ochránce. Je hezké vědět že na tomto světě mám zastánce.” Liška se zasmála a pokývla hlavou. “Ale no, Blueberry, nech si ty řeči stranou. A rychle na kutě, ať máš plno síly. Na naše přátelství budou vzpomínat i motýly.” Nebyl jsem si jist co tím vším myslí, přes to jsem zamhouřil svá očka nyní.
Když jsem je otevřel, nemohl jsem věřit co vidím. Před vlastním obrazem najednou sedím! Nora se proměnila do rudých barev, v hrdle jsem zadržel překvapený řev. Pohledem vyhledal jsem tu malou lišku, nyní se pohledem podobala spíše bazilišku. “Dobré ráno, příteli, již na tebe čekám. Před tvou krásou si na zadek sedám. Koukej na tvůj portrét a rudé barvy, jak líbí se ti tento domov, řekni, doopravdy? Je zde vše ke tvému vkusu? K obědu připravila jsem ti výbornou husu. A potom si budeme dlouze povídat. Na život mimo noru můžeš jen vzpomínat. Nebude ti zde chybět nic, o to se postarám. Nyní jsem otevřena všem tvým pochvalám.” Zíral jsem na ni s pohledem zmateným, jak mohl jsem být tak brzy načteným? Věděla jak mi povzbudit ego, pravda, nemusela chodit daleko. Zvednul jsem se a zadíval se sám sobě do očí. Na portrétu měl jsem však trochu velké obočí. Zavrtěl jsem hlavou a mrknul na lišku. “Tohle sis přinesla do svého pelíšku? No to je nevkusné, raději půjdu. Za chvíli mám sraz na zápas v judu.” Vymýšlel jsem si důvody, proč rychle zmizet. Nemusel mě nikdo k odchodu vybízet. Stoupla si do vchodu a prosila očima. Nejspíše si myslela, že budu hrdina. Hrdina který by ji tu nenechal samotnout znovu. Já však musel již odejít domů. Prošel jsem skrz ní a protáh se norou, už nechtěl jsem být s tou ženštinou chorou. Ale musel jsem uznat, spalo se mi tam dobře. Mít svého fanouška na vlastním dvoře. Nebylo divu, že chtěla mě pro sebe, být se mnou bylo jak, sáhnout si na nebe.

Srdce mi poskočilo v hrudi. Vypadalo to, že na mě Makadi úplně nezanevřela. Musela tedy stále být někde uvnitř, i když to tato nová Makadi chtěla popírat. Chápal jsem to. Když jsem si vzpomněl na má mladá léta, taky jsem měl pocit, že je to někdo úplně jiný. Jak jsem do tohoto světa vstupoval plný nadějí a elánu. Naivní, slabý. Teď jsem byl úplně jiný Blueberry. Zkušený, mocný. Prostě frajer.
Vypadalo to, že jsme s Makadi oba zůstali trochu zaseknutí v minulosti. Někdo by řekl, že se po tolika letech nedá obnovit ten plamínek. Ale proč by ne? Usmál jsem se. “Tak výborně,” ulevilo se mi. Samozřejmě jsem tušil, že na tom všem budeme muset pracovat. Ale její slova mi dodala kuráž. “Jelikož jsem posledních pár let dost prokrastinoval, mám teď na seznamu několik věcí, co musím udělat. Určitě je mezi nimi promluva s Baghý o tom, jak se jim daří. Určitě budou překvapení, že jsem ještě neumřel,” chvíli jsem se odmlčel. “Ale to může počkat. Teď jsme tu my dva. Máš nějaký plán, co by jsi chtěla dělat? Já bych se teď rád zastavil za jedním starým známým. Věřím, že jsi toho dědka - ” zasekl jsem se. Co když poslouchá? “ - teda chlapáka, určitě potkala. Žije na takové hoře, úplně nesmyslně, musím říct. Je to fakt štreka. Život,” vzpomněl jsem si na tu túru do jeho baráku. Rozhodně se to nedalo nazvat placatým povrchem. Byl jsem zadýchaný už tenkrát, takže jsem si moc nedokázal představit, jak se tam teď vyškrábu. Vlastně by bylo velmi vhodné, kdyby šla Makadi se mnou. Asi bych tam neměl chodit sám. Co když po cestě dostanu infarkt?
Už jsem si nepamatoval, kdo mi o Životu řekl. Ale uměl plnit přání jako zlatá rybka, o které mi mamka kdysi povídala.
“Deehee,” pokusil jsem se poděkovat s plnou pusou ryby a rozešel jsem se zpět na břeh. Po cestě jsem si rybu zkušeně pohodil v tlamě tak, abych se jí mohl zakousnout do hlavy a přestala sebou mrskat. Položil jsem ji poté již mrtvou do trávy. Vyhledal jsem pohledem zpět Makadi. Nevypadala moc nadšeně z této situace. Ale předtím mi dala jasně najevo, že si chce ulovit svou vlastní kořist. A nehodlal jsem jí podrývat sebevědomí. Proto jsem trpělivě čekal, zda se do toho pustí sama, a nebo bude chtít asistenční služby tohoto skvělého nově nalezeného druha.
Na hlavě se mi díky vodě vytvořila vtipná chocholka. Během čekání jsem přemýšlel, zda si těch ryb ulovit více. Byl jsem přeci jen pažravec a nejspíše bych jich potřeboval celou kopu. Ale neměl jsem chuť. Raději jsem si šetřil síly na jiný pokrm. Malinkatými borůvkami v lese se člověk moc nezasytí, ale nějaký zajíc? Takový prťavý utřinos se mi nemůže rovnat a byl by tedy lehkou kořistí.

chocholka

Březen 4/10

Sen, který se mi před chvílí zdál, mi zanechal nepříjemnou pachuť v ústech. Již jsem žil v tomto světě tak dlouho, že jsem zapomněl, co vše se nachází v okolí. Lidé, předměty, nástroje. Sem tam se i zde objevilo něco netypického. Jako mé šátky. Již jsem si pouze matně vybavoval, jak jsem je našel. Ale určitě nepocházeli z tohoto světa.
Byl jsem v tomto lese zdánlivě úplně sám. Jak typické. Cítil jsem se, jako bych byl stále tak trochu ve snu a neprobouzel jsem se z něj. Tímto problémem jsem se však nehodlal trápit. Již jsem si zvykl na odloučení a absenci dalších duší. Nějaký přítel by však byl dobrý životabudič. Nikdy jsem neuměl moc dlouho být pouze sám se sebou, což ze zdálo poměrně absurdní, když se podíváte na mou historii plnou osamocení. Na druhou stranu, společnost jiných vlků často vyvolávala drama, které nebylo vždy vítané. Ale co si budeme nalhávat, miloval jsem drama a drama milovalo mě. Nebyl sem žádný hrdina, rád jsem se s ostatními hádal, předváděl se a dělal dramatické příchody na scénu. Čím jsem byl starší, tím jsem byl větší cynik a nebylo se mnou tolik legrace. Ale věřil jsem, že není všem dnům konec a ještě budu schopen najít někoho, jako byl třeba Storm.

Utápěl jsem se ve skrývané melancholii. Bylo to čím dál jednodušší. Sebelítost nebyla úplně mou vlastností, takže jsem zde prozkoumával nové břehy své osobnosti. Ale tak jako řeka časem mění a tvaruje své meandry, tak já byl časem obrušován a tvarován. Možná jsem již neměl tak ostré hrany?
Zaslechl jsem její slova. Nemohl jsem předvídat budoucnost, takže bylo těžké odpovědět na její dotaz. “Pokud to tenkrát něco změnilo, byl to spíše nedostatek času. Možná, kdybychom ho měli trochu více,” na chvíli jsem se za ní ohlédl. Kolik ale času já ještě měl? Věděl jsem, že o mém konci nemohu smlouvat s tou potvorou ve věži. Proto jsem byl rozhodnutý se brzy vydat za tím krásným chlapíkem v kopcích. Třeba se mi podaří vyprosit pár let navíc, kdy zde budu připoután. “Makadi, jsem již tak trochu v důchodu. Mám tedy více-méně všechen čas světa, na to si dělat, co se mi zachce. Pokud by to bylo nějaké společné trávení času,” na chvíli jsem se zamyslel. “Nedokážu ti říct, co to přinese. Ale to asi nikdy nikdo, že? Ale slibuji ti, že jsem mnohem chytřejší než předtím,” pousmál jsem se. Jak jsem již řekl, počítal jsem s tím, že nakonec zase skončím sám.
Otočil jsem se zpět směrem k jezeru. Za zády nám ležela Borůvka, místo kde to vše začalo, ale také skončilo. Připomínka toho, co jsme ztratili. Jezero po zimě bylo stále ledové. Cítil jsem, jak se mi jeho chlad zavrtává pod kůži. Již jsem tu nemohl jen tak dál postávat. Byl nejvyšší čas se pustit do lovu. Sklonil jsem se blíže k hladině. Sluníčko již vykukovalo a pomalu se rozednívalo. Rybičky měli ze slunečních paprsků stejnou radost jako já a chtěli se vyhřívat na hladině, po dlouhém zimním spánku. Na dně jezera leželi mušle a sem tam nějaká šiška. Jejich lov by byl nepochybně snadnější. Musel jsem prodrat zrak vším tím chaosem a vyhlídnout si nějakou kořist.
Nebyl jsem mistr světa v rybaření, takže jsem párkrát ponořen do vlastního soustředění pod vodou klapal na prázdno. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi podařilo do zubů drapnout jednu z místných ryb. Nedokázal jsem ji pojmenovat, tak jí říkejme třeba Emil. Emil byl docela velký a nepochybně chutný. Otočil jsem se s plnou pusou k Makadi a pokusil se roztáhnout tváře v úsměvu tak, aby se mi mrskající Emil nevysmekl.

“Myslím, že když něco skončí špatně, tak pak zpětně vnímáme jen to špatné,” pousmál jsem se. “Copak nemáš žádné příjemné vzpomínky na minulost?” Zeptal jsem se pak opatrně a tázavě se na ni zadíval. Odpovědi jsem se trochu bál. Kdyby řekla ne, nejspíše by to ranilo mé pěstované ego. Možná jsme neskončili nejlépe, ale nepochybně jsme sdíleli řadu příjemných vzpomínek. Neměli by být zapomenuty, jen protože se po cestě něco pokazilo.
Chtěla se k lovu ryb připojit. To byla vlastně dobrá zpráva. Trochu jsem se bál, že využije mou zaneprázdněnost k úprku. “Jistě, můžeme. To bude bezva,” pokýval jsem hlavou. Slunce mezitím kleslo za obzor a v jezeře se tak odrážel pouze měsíc a spousta hvězd. Jistě, možná to nebyla nejlepší denní doba na lov ryb. Ale nepochybně již brzy začne zase vycházet slunce.
Udiveně jsem polkl. Její slova byla bodavá. Vyčítavá. Zhluboka jsem se nadechl. Makadi si to myslela správně. Nepochybně se mezi námi tvořil zárodek něčeho silného. Bohužel, Suzume se objevil ve chvíli, kdy to ještě nebylo skálo-pevné a dokázal mi ta pomotat myšlenky. Nemohl jsem tohle nechat jen tak vyznít a nic na to neříct. “Nech mě prosím tohle říct,” poprosil jsem ji a udělal k ní krok blíž, když se otočila směrem k jezeru. “Tenkrát,” začal jsem. Mluvil jsem opatrně a pomalu. Hledat jsem správná slova na vyjádření toho, co se tenkrát dělo. Minule jsem to podal velmi hloupě. Nyní jsem byl o několik let starší, klidnější a snad i moudřejší. “Nepletla ses. Něco se mezi námi budovalo, pomalu to rostlo. Kdybychom měli jen trochu víc času, určitě by to byla láska,” na chvíli jsem se odmlčel. Moc často jsem nevolil takhle silná slova. Taky jsem se bál její reakce. “Když se ale objevil on… Bylo to těžké. Kdysi dávno, dlouho před tím než jsme se poznali, jsem si myslel, že on je moje epická láska. Ta co už bude napořád. Byl jsem ještě mladý a možná trochu naivní. Jenže pak zmizel a opustil mě. Už mě opustilo mnoho vlků, ale u něj jsem věřil, že se to nikdy nestane. Ale stalo. A pak když se z ničeho nic vrátil,” mluvil jsem o něco rychleji, více ponořen do svých emocí. “Hrozně mě to rozhodilo. Nečekal jsem, že ho ještě někdy uvidím. Byl jsem naštvaný a zároveň rád, že ho vidím. Že vůbec žije. Byl jsem najednou rozpolcený a nedal jsem si dostatek času nad tím vůbec přemýšlet. Jednal jsem impulzivně a hloupě. A s ním - mluvili jsme spolu jen chvilku. A stejně to bylo jiné. Ani jeden z nás už nebyl tím, kým kdysi. A teď jsem ho již několik let neviděl,” ne že bych viděl kohokoliv jiného. “Nečekám, že mi jen tak odpustíš. Nezachoval jsem se správně. Neměl jsem ho k sobě vůbec pustit, měl jsem ho rovnou vyhnat,” trochu jsem neúmyslně zvýšil hlas. “Ale já už tolik ztratil. Nějak jsem cítil, že ho nemůžu jen poslat pryč. Ale bylo to hloupé,” podíval jsem se na vodní hladinu. Už jsem nevydržel pohled na ni. “Víš, já stejně vždycky zůstanu nakonec sám. Myslím, že je to můj osud. Ale chtěl jsem ti to alespoň vysvětlit, když jsem k tomu dostal příležitost. Nečekám, že by to snad něco změnilo,” již v půlce posledního slova jsem se rozešel k vodní ploše a překročil její hranici. Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy mi voda sahala po kolena. Měsíční svit prorazil hladinu jezera. Byla tak jasná noc, že se daly počítat hvězdy. Srdce mi bušilo až v krku. Již dlouho jsem necítil takovou směs emocí. Bylo těžké se přiznat k vlastním chybám, když celý život žijete s tím, že jste perfektní. Ale ani já jsem nemohl ignorovat, co se stalo. Měl jsem dostatek času nad tím přemýšlet. I v říši snů. Ovšem až dodnes jsem si neuvědomil, jak moc to Makadi zasáhlo. Myslel jsem si, že na mě za pár dní zapomenula. Bylo pro mě poměrně těžké odhadnout, co si opravdu myslí. Tenkrát i dnes. Kdybych tu byl sám, snad bych se i rozbrečel. Ale kdy já vůbec naposledy brečel? Raději jsem dělal, že cokoliv mě trápí, neexistuje. Skryl jsem to pod tu stejnou pokličku, která už velmi dlouho bublala. Možná by stačilo jen pár slov a odletěla by. Přes to že byla rozžhavená do běla, v duchu jsem ji dál držel, přes to že jsem měl na pomyslných tlapách již strhané puchýře. Donutil jsem se usmát. Byl jsem přece Blueberry. Místní klaun, bavič, ochranář, alfák. Ten, co vše snese. Čekal jsem s pohledem upřeným na hvězdy a falešným úsměvem, zda se ke mě Makadi připojí.

Březen 3/10

Byl líný den a nikdo mě nerušil v mé říši snů.
Zvedal se vítr, ale obloha by překvapivě jasná. Proháněl jsem se lesem co mi síly stačily. Mohutné tlapy mi dopadali na rozměklou zem, kterou pomalu vysušovali první jarní paprsky. Vzduch voněl mízou a kořistí, která pomalu začala vykukovat ze svých zimních skrýší. Dnes vám daruji život. Pomyslel jsem si s úsměvem. Neměl jsem chuť lovit. Cítil jsem se napojen na přírodu a s ní na všechny živé tvory.
Z mého idilického pobíhání mě ovšem vyrušil netypický pach. Necítil jsem ho již dlouhá léta. Od dob, kdy jsem překročil hranice tohoto světa. Zpomalil jsem a zamířil směrem k němu, jako by mě jeho orientální původ lákal. Již z dálky jsem jej spatřil. Stál ke mě zády a pronášel tichou modlitbu k bohům lesa, života a síly. Krev stékala na zem, poskvrněná pohanem i jeho zlými skutky. Lovec. Když se otočil v bok, spatřil jsem, že v ruce svírá dlouhý kovový předmět. Byl celý potřísněn krví. Nevěděl jsem, komu tu krev vzal. Jen jsem si byl jist, že není jeho. Ale brzy bude. Nemáš co dělat v mém lese. Tiše jsem zavrčel. Ten člověk voněl pachem potu, železa a… sejr?
Plížil jsem se k němu blíže, jako tichý had. Lovec mezitím poklekl, nahrnul si na zemi chomáče šáší, a začal na zemi dělat něco s dřívky. Zvědavě jsem jej pozoroval. Najednou mu od konečků prstů začal stoupat kouř a za chvíli již hořel malý ohýnek. Jak patetické. Pomyslel jsem si s nechutí. Musel vynaložit tolik snahy kvůli tak malému výsledku. Kdybych chtěl, mohl jsem jej nechat v sekundě zažehnout plamenem. Po svém úspěchu byl slepý ke svému okolí a opit mocí se soustředil pouze sám na sebe. Poté jsem spatřil jsem poslední důvod k jeho záhubě. U pasu se mu v síťovaném váčku houpal rudý drahokam. Přitahoval mě, chtěl jsem jej pro sebe. Byl jsem již dostatečně blízko, vyskočil jsem ze svého úkrytu. Poslední co viděl, byli mé rudé oči.
Probudil jsem se s chutí krve v ústech. Vše byl jen sen.

Březen 2/10 - Mitsurugi

Noc se zdála nekonečná. Čekal bych, že se v tuhle dobu již začne rozednívat. Ale jakoby vše bylo naprosto neměnné a tiché. Ta sova promluvila. Napadlo mě, když jsem zaslechl nějaký hlas. Ale nebylo tomu tak. Rychle mi došlo, že tu byl ještě někdo další. Zkoumavým pohledem jsem projel temný les. Nikoho jsem neviděl, ale cítil jsem přítomnost jiného vlka. Takhle se schovávat, to nebylo příliš slušné. Nebo statečné. “Máš snad co skrývat, zbabělče?” Zeptal jsem se do ticha, které se mezitím opět chopilo moci. Udělal jsem pár kroků směrem, odkud se předtím nesl hlas. “Nebo jsi se pouze ztratil?” Dodal jsem poté o něco smířlivěji. Nechtěl jsem dělat příliš ukvapené závěry. Přeci jen, ještě jsem nechtěl být starý mrzutý pobuda. Otočil jsem pohled zpět k té sově, která zde stále seděla a s tichou trpělivostí pozorovala situaci před sebou. “Pokud mi neodpovíš, tak půjdu. Ale pak neuvidíš ten poklad,” řekl jsem, snažíc se toho vlka vylákat. Nechtěl jsem, aby mě tajně sledoval a ten poklad mi ukradl. Byl jsem si jistý, že mě ta sova někam chce zavést. Co by asi tak mohla ukrývat? Drahé kameny, které bych podstrčil smrti? Nebo tekutý sluneční svit? Křídla? Protože pak by aspoň dávalo smysl, že je má tolik vlků.