Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rád bych prodal 8* z vlastností - Ze všech vlastností mi prosím odeberte 2 hvězdy, kromě síly.

A prosím tedy
2 lístky do štěstí
2 lístky do náhody
2 lístky do osudu
2 lístky do odvážných

Storm mě poprosil, jestli mu pomůžu vykopat hrob. Trochu jsem se napnul. Byla doba, kdy bych navrhl, že si Tailla zaslouží tak jedině shodit do té tůně a přidat k ní ještě pár piraní. Dnes jsem byl už v trochu jiném rozpoložení. Ne, neměl jsem ji stále nijak v lásce a udělala mi spoustu zlých věcí. Ale Storm ji miloval a to byl důvod, proč jsem teď přikývl. Udělám to pro tebe. Netušil jsem, zda tu myšlenku dostane. Ale nezáleželo na tom.

Ukázal na to místo, jen jsem se zachvěl. „Víš, pochopím když to budeš chtít udělat manuálně. Ale klidně jsou tu i jiné způsoby,“ pohodil jsem rameny. Přeci jen, před chvíli jsem tu sám zakopal hromadu stromů.

Slečna si mě měřila pohledem. Všiml jsem si, že je zraněná, ale nevěnoval jsem tomu více pozornosti. Její oči prozrazovali magii iluzí, musel jsem být na pozoru. Netušil jsem, jak dobře ji ovládá. Přes to jsem se tvářil klidně, abych dal najevo, kdo je tady šéf.
Chtěla se přidat k naší smečce, pokýval jsem uznale hlavou. „To je pochopitelné,“ kdo by taky nechtěl? Přišla sem, viděla krásný les a pak jsem přišel já, jako zlatý hřeb. Usmál jsem se. „Jmenuji se Blueberry a jsem ochranář této smečky. O nových členech rozhoduje naše alfa,“ samozřejmě. „Pokud budeš chtít, zavedu tě za ním. Ale budeš muset počkat. Teď, než jsi přišla, zažil velkou ztrátu a není připraven na to, aby s někým mluvil.“
Uslyšel jsem myšlenku, která nebyla moje. Ale byla tak silná, že jsem věděl, že ji tam někdo schválně vložil. Otočil jsem se směrem k tůňce. „Storme,“ špitl jsem a pak se otočil zpět k ní. „Musím jít. Můžeš buď odejít pryč a vrátit se později, nebo pojď se mnou. Ale drž se dál. Stalo se něco smutného a teď není čas,“ pak už jsem nečekal a rozběhl se k Stormovi.

Uviděl jsem ho. Neměl jsem magii emocí, ale stejně mě jeho smutek praštil do obličeje. Byl jako černá díra, co pohlcovala okolí. Lámalo mi to srdce na malé kousíčky. Zrychlil jsem krok a zastavil se až u něj. Rovnou jsem mu položil hlavu na hřbet a zavřel jsem oči. „Mrzí mě to. Tak moc mě to mrzí. Opravdu,“ vydechl jsem. Ne, neměl jsem Taillu rád. Ale on ji miloval. A teď když ho to bolelo, bolelo to moc i mě. Moje láska k němu byla opravdu nesobecká.
Odtáhl jsem se od něj, odstoupil o krok dozadu a koukal mu do očí. Čekal jsem, co řekne. Proč mě zavolal.

Aranel nesla tuto situaci jinak než já. Brečela, což jsem naprosto chápal. Prožili spolu velký kus života a nejspíše ji měla i ráda. To se o mě říci nedalo. Jistě, smrt jsem jí nepřál. Ale měl jsem s ní více sporů, než příjemných zážitků. Nikdy jsem jí neodpustil jak se chovala ke mně, nebo k Stormovi. Ke smečce.
„Nemůžeme ji tu tak nechat, to je pravda. Ale měli bychom počkat na Storma, měl by se s ní aspoň rozloučit,“ otočil jsem se směrem, kde jsme ho viděli naposledy. Snad přijde brzy, sice je zima a to zpomalí rozklad, stejně jsem ale nechtěl sledovat, jak jí vyleze z oka červ.
Notak, ty padavko. Tohle je tvá šance. Nenáviděl si ji, že? Za to, že ti vzala toho, koho miluješ nejvíc. Koukej, jak tu teď leží. Kdo vyhrál? Ozvalo se v mé hlavě a já sebou škubl. Dobře jsem věděl, co ke mně promlouvá. Na chvíli jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Teď ne,“ špitl jsem. Teď ano. Teď přesně ano. Snad jako bych slyšel i tichý smích někde na spáncích.
Taillino tělo se pohnulo. Zprvu jen nenápadně, trhnutí ocasem nebo pohnutí ušima. Pak se ale zvedla celá její hlava, přičemž z ní opadala vrstva sněhu, a podívala se směrem k nám. Já se přitom tvářil naprosto klidně. To já to dělal, ale přes to jsem to neovládal. Jako by mé vědomí někdo odstrčil stranou a převzal neviditelná řídítka. Mrtvé oči na nás hleděli, pak se pomalu zvedla až na tlapy. Bylo to tak kruté a nepřirozené, že mě to vytrhlo z transu. Její tělo spadlo zpět k zemi v nepřirozené poloze.
Zůstal jsem chvíli tiše stát a chvěl jsem se. Vše jsem si pamatoval, jen to bylo jako bych to vše sledoval z velké dálky. Zavrtěl jsem hlavou, chtěl jsem tu vzpomínku odehnat.
Ucítil jsem cizí pach. Napnul jsem se. „To je teda načasování,“ vydechl jsem a podíval se na Aranel. Ale byl jsem i rád. Mohl jsem utéct a svést to na něco, ne jen na svoji zbabělost se jí teď podívat do očí. „Zkontroluji to,“ řekl jsem rozhodně, jako by se nic nestalo a rozběhl jsem se směrem k cizinci.
Zastavil jsem se kus od ní tak, aby si mě nemohla všimnout. Jen nějaká vlčice, nevypadala moc nebezpečně, ale i tak jsem byl obezřetný. Rozešel jsem se pomalým klidným krokem k ní. „Zdravím,“ pronesl jsem přísně. „Jsi na území Borůvkové smečky a jsi cizinec. To nezní moc dobře, že?“ A taky sis vybrala dost blbý moment, slečno. Náš alfák je teď sice kdo ví kde, ale jeho ženská teď umřela a až se to dozví, asi nebude mít zrovna náladu na povídání.
„Co tě sem přivedlo?“

Storm se najednou rozhodl, že moc potřebuje být někde jinde. Zamračeně jsem sledoval, jak odchází. „Lenoch,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Pak jsem se usmál. „Ale jistě že je to dobrý nápad,“ podíval jsem se na Aranel a usmál se. Ano, došlo mi, že to bude na mě „Neboj se, bude to rychlovka a pak si budeme moci dál povídat,“ docela jsem si věřil, že?
Přešel jsem blíž k popadaným stromům a prohlédl si půdu. Kývl jsem. „Je zamrzlá, ale to se poddá,“ přejel jsem něžně tlapou po hlíně.
Zavřel jsem oči. Půda opravdu chvíli nepovolovala. Přeci jen byla zima a tvrdě spala. Po chvíli přemlouvání si ale dala říct a začala se jemně chvět. Odstoupil jsem a pokynul jsem Aranel, ať udělá to stejné. Poté se země začala pomalu otevírat, aby mi ukázala její poklady. Roztahovala se a pojímala do sebe spadané stromy. Jeden po druhém do sebe přijala a poté se vždy opět uzavřela. Ještě že stromů nebylo mnoho, tento akt mě opravdu vyčerpával.
„Od teď tu žádné bobry nechci ani vidět!“ Zasmál jsem se a otočil se na Aranel.
Po chvíli rozdýchávání jsem se zvedl. Přeci jen, už jsem měl něco za sebou a tohle bylo vyčerpávající. Rozešel jsem se, abych se podíval na místa, kde zmizeli stromy. Země zde byla nadlehčená. „Už můžeš zase spát,“ zašeptal jsem sladce a rozešel se dál po našem krásném lese, abych si ho prohlídl. Abych obešel naše teritorium, tak jak jsem to měl dělat nejspíše častěji.

Zastavil jsem se v polovině kroku. U tůně něco leželo, první jsem si myslel že je to jen mrtvé zvíře. Pak jsem ale rozpoznal vlčí tělo. Usnul zde snad někdo a nechal se přikrýt sněhem? Ne. Nešli ven žádné myšlenky. Nejistě jsem se zachvěl, že by sem přišel někdy cizí zemřít? Nepřipouštěl jsem si, že by to byl někdo, koho znám. Se smrtí jsem se nesetkal již příliš dlouho. Ne se smrtí, která by mě bolela. Zrychlil jsem krok, ale pak jsem se opět zastavil, když jsem poznal, o koho se jedná. Zamrkal jsem. Vybuchla ve mně spousta emocí, netušil jsem, jak se k tomu postavit.
„Taillo,“ oslovil jsem ji pro jistotu. Nic.
Zemřela, to bylo hrozné. Na druhou stranu, neměl jsem ji rád ani živou. Udělal jsem krok dozadu. „Neměl bych tu být,“ řekl jsem tiše. Protože ta magie ve mně cítila její tělo jako nikdy dřív. Cítil jsem její kosti, jako by byli mé a mohl jsem s nimi pohybovat. „T-to není dobré,“ vydechl jsem. „M-měli bychom najít Storma. Nebo ji pohřbít, nebo odejít,“ couval jsem dozadu. Doufal jsem, že si to Aranel přebere jako hrůzu z její smrti. Ne z toho, že mě posedne vnitřní démon a začnu hýbat Tailliným tělem a donutím ji tančit posmrtný tanec.

// Omlouvám se, bylo toho teď moc a ještě je. Takže rychloodpis a snad stihnu příští kolo lépe.
Aranel popsala Stormovi můj plán na vyrovnání se s přebytečnými stromy. Přikývl jsem na to, že je to opravdu to, co jsem navrhl. „Podle mě je to dobrý nápad,“ usmál jsem se a samolibě pokýval hlavou. „Tedy, samozřejmě pokud tě napadá něco lepšího, tak sem s tím,“ usmál jsem se a pokusil se pohřbít vlastní ego. Jak jistě tušíte, šlo mi to těžce. Ale Strom byl zrovna na listině pár jmen, před kterými jsem si dával záležet na tom, aby si o mě nemysleli nic zlého.
„A kdy chcete jít? Myslím, že bychom mohli klidně jít takto. Asi to nebude taková zábava, ale proč ne,“ to nebyla pravda. Nemyslel jsem si, že nějak na počtu záleží. Lov byl skvělý. Miloval jsem to a chybělo mi to. Moc často jsme na společný lov nechodili. To byla škoda. Některá má část moc chtěla zasadit smrtelnou ránu a poté sledovat návrat v čase.
Uslyšel jsem hlasy z větší dálky. Nešlo jim moc rozumnět, ale podle pachu to byla Tailla a její prcek. Trochu jsem se napnul. „Co děti?“ Zeptal jsem se Storma odměřeně. Zajímalo mě to, ale zároveň jsem netušil, co chci slyšet za odpověď. O to větší jsem z ní měl strach. Ale pokud Tailla byla zaměstnaná vlčetem, aspoň by tu mohla zůstat.

„Víš co? Dobře. Budu ti věřit. Nemyslím si, že jsi lhářka,“ zavrtěl jsem hlavou a usmál se. Ovšem, to že mi nelhala ještě neznamenalo, že je to pravda. Mohla blouznit, bláznit, mít halucinace. A to z tolika možných důvodů! Třeba snědla nějakou špatnou houbu, nebo staré maso. Kdo ví. Mohla být teď nebezpečná? Určitě ne tak jako ty.
Samozřejmě že byl můj nápad dobrý. Jak by mohl nebýt? Ale ona se chtěla ještě poradit s vůdcem. Napjal jsem se. „Proč?“ Zeptal jsem se přímo a sledoval její reakci. Moje ego trochu krvácelo. „Nevěříš mi snad?“ Naprázdno jsem polkl. „Snad tu tedy bude Storm dříve, než se někomu něco stane. Dřevo trouchniví, vlci si rádi hrají," přes tvář mi přeběhl stín, když jsem si představil jak skákající vlk upadne, svalí na sebe kládu, valí se. Tiché kňučení, poslední výkřik a pak tiché lupnutí, když oči opustí hlavu. Čelist praská, rudá teče. Těžký zápach kovu.
Snažil jsem se Aranel uklidnit. Měl jsem ji rád, ona byla zranitelně dostupná a navíc jsem nerad poslouchal jak někdo fňuká. „Ach ti muži,“ zasmál jsem se nejistě. Chtěl jsem odlehčit situaci. „Nikdo neví, jak se bude jeho život vyvíjet. Není v tom krása? Ano, přišla jsi o něco důležitého. Nepochybuji, že to bolí. Ale přijde něco nového, snad lepšího. A děti se snad taky někdy objeví. Ale tak už to chodí. Kdo z nás zde zůstal se svými rodiči? Kdo přišel ze světa mimo, přišel sám. A ti co se zde narodili, tak je přirozené, že taky zatouží po dálkách,“ pohodil jsem ocasem. Po dlouhé době jsem si vzpomněl na rodiče. Už jsem si ani nevybavoval jejich tváře. Stali se průhlednou záclonkou mé minulosti.
„Ano, nejspíše je to pak větší zábava a víc si to jídlo zasloužíme. Ale hádám, že ne každý spatřuje půvab s prokousnutí krku laně,“ olízl jsem si čumák. „Mám hlad. Měli bychom jít co nejdříve,“ vždy jsem lov miloval. Byl jsem v něm dobrý.
Uslyšel jsem své jméno a prudce jsem se otočil. Oči se mi okamžitě rozzářili tisíci jiskřičkami. Zapomněl jsem ihned na hlad i smutek. „Storme!“ řekl jsem šťastně a snad i zavrtěl ocasem. A to jsem se snažil držet v klidu. Už věděl, co jsem cítil a dělalo to náš vztah o něco divnější. Ale stejně jsem ho miloval a byl jsem šťastný, že je tady. A v pořádku. A bez ní.
Aranel vysvětlila, co se tu stalo. Já to podruhé slyšet nepotřeboval, takže jsem jen seděl a prohlížel si ho. Moje potřeba s ním mluvit byla hodně silná. Chtěl jsem mu toho tolik říct! Ale to bych s ním musel být sám. Ale samozřejmě jsem Aranel nehodlal odehnat, tak zlý a sobecký jsem zase nebyl. Možná.

Aranel mi popsala útočníka. Bobr s korunou. Chvíli jsem mlčel a párkrát se jen nadechl, jako bych chtěl něco říct, ale zase jsem si to rozmyslel. Hledal jsem správná slova. „Nechceš se napít, nebo tak?“ Zeptal jsem se. „Cítíš se dobře?“ Bobra bych jí uvěřil, protože jsem pochyboval, že by ona překousala ty stromy. A i když byla Tailla pro mě nepochopitelná existence, nejspíše ani ona by neměla chuť na trochu dřeva. Ale bobr s korunkou? Aby mezi námi bylo jasno, zažil jsem již hodně divných věcí. Byl jsem uvězněn hnusnými pavouky do obří pavučiny, moji přátelé byli proměněni v mořské tvory a vrátili se domů na obří vlně, divná ovce mi říkala, ať zmlátím fakt sexy mladíka, můj nejlepší přítel se proměnil v obří obludu, aby přepral jeho přítelkyni a osvobodil mě z kořenových pout, navštívil jsem smrt, posedl mě démon, navštívil jsem život a nechtěl abych s ním zůstal navždy. A to teprve začínám! Ale bobr s korunkou? Hovadina.
„No,“ začal jsem také nahlas přemýšlet. „Můžu je nechat buď shořet, to je ale poměrně nebezpečné a taky ošklivé. Nebo by se mi mohlo povést, aby se země trochu rozestoupila a pohltila ty stromy zpět do sebe. Takže by se mohli rozložit přirozeně v půdě a splynout zpět s přírodou,“ připadalo mi to jako dobrý nápad, když byl jejich život tak ošklivě ukončen.
„No jo, vlčata. Málem bych na ně zapomněl,“ uhnul jsem pohledem. V tomhle jsem cítil velké rozpolcení. Chtěl jsem si s nimi hrát a bavit je. Ale zároveň mi srdce krvácelo z toho, že nemám vlastní. A taky jsem žárlil na to, že je má Storm s někým jiným. Nemohl jsem mu jedno ukrást? Jen jedno? A utéct? Byl bych skvělý strejda.
Tailla odešla, což v mém srdci rozhodně nevyvolalo žádný zármutek. Chvíli jsem koukal jak mizí a pak otočil pozornost zpět k Aranel.
Byl jsem tak úžasný, že jsem si prostě nemohl nevšimnout, že Aranel je smutná. Slyšel jsem slzy v jejím hlase. Zaváhal jsem. Pořád jsem neměl moc ňuňu náladu, ale taky jsem nemohl být tak necitelný vůči slzám. Zastavil jsem se tak, aby musela také ona a položil jsem jí hlavu přes hřbet. Chvíli jsem mlčel.
„Pokud od tebe někdo jen tak odejde, tak nikdy nestál za tvou pozornost, Aranel. Suzume zmizel, aniž by se rozloučil. Prostě už nikdy nepřišel. Bolí to? Jistě,“ hlavně protože moje ego to nedokázalo pochopit. „Ale pokud je schopný to někdo udělat, tak proč bych se pro něj měl trápit?“ Podíval jsem se jí do očí. „Vlci mizí. Jsou to nevyzpytatelná často sobecká stvoření. Ale my ne, že? Pořád jsme tady. Pořád ve stejném lese se stejnou láskou k jeho půdě, stromům a členům. Někdo přijde, někdo odejde. Ale my jsme pořád tady. Jsme silní, jsme jako rodina. A i když přijde někdo nový a někdo zas odejde, tak jsme pořád tu. A dokud tu budeme, tak to je to, na čem záleží. Vzhlížet k těm, co zůstanou. A neplakat pro ty, co odchází,“ pousmál jsem se.
„Přidal,“ souhlasil jsem dříve, než myslel. Poslední smečkový lov byl přeci úspěšný. Tedy, až na ten incident s oživováním. Ale co? Aspoň bude zábava, až všichni uvidí s kým mají tu čest. Třeba už se Naomi nikdy nevrátí, třeba jsem ji natolik zvládl vyděsit a ublížit jí.
„Myslím, že i kdyby se nikdo nevrátil, můžeme jít klidně jen spolu. Hlad je hlad, nechápu, proč nepoužíváme magie k lovu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Nejspíše bych sám skolil i medvěda, kdybych chtěl,“ odfrkl jsem si. Mohl bych si ho rovnou upéct. Tuto debatu jsem vedl s mnoha vlky, hodně z nich to připadalo neetické. Ale koho zajímala nějaká morálka, když na konci je vždy smrt?

„Bobr?“ Zopakoval jsem po ní tiše s nevírou. Nikdy jsem žádného bobra neviděl. Slyšel jsem o nich a měl jsem představu, co dělají. Ale nikdy jsem žádného neviděl. Když jsem si teď ale lépe prohlídl konce stromů, dalo se tomu věřit. Takhle nějak jsem si představoval jejich práci. „To je docela na nic, protože co teď s tím,“ zamračil jsem se. „Takhle to tu bude jen zavazet. Chtělo by to odklidit.“
„Nikdo nikde. Storm taky zmizel?“ Můj hlas vystoupal zděšeně trochu víš. Zrovna jeho jsem teď opravdu hodně potřeboval vidět. Byl to můj přítel, nejlepší přítel. A taky asi momentálně jediná osoba, které jsem plně důvěřovat a trávil jsem s ní čas. Samozřejmě jsem měl za svůj život více dobrých přátel, ale většina někam zmizela. Rozdělili jsme se. Neyteri, Lexiett, Maloboro. Neviděl jsem je tak dlouho. Jenna. Cora. Nox. Neon. Moje stará rodina, taky pryč. Po ní už ani ten les nezbyl.
„Mrzí mě, že jsem tu nebyl, abych vám pomohl. Byl jsem zrovna s Naomi se projít. Byli jsme jen kousek odsud a,“ odmlčel jsem se. Co jsme dělali? Kdo ví, jak by se to dalo popsat. Něco jako rychlorande zakončené dramatickým ohněm, který ale bohužel nevnikl třením našich těl o sebe.
Moje genitální magie myšlenek nezklamala ani dnes a já slyšel, co se Aranel honí hlavou. Naprázdno jsem polkl a snažil se tvářit pořád stejně. Mysleli jsme v podstatě na to stejné. Jak to jde vše do háje.
„No. Storma jsem neviděl, chci ho vidět,“ podíval jsem se na Taillu, která byla celou dobu potichu. Jak památný okamžik. Chvíli jsem se odmlčel a až pyšně se na ni usmál. Takhle byla i docela snesitelná. „Suzume netuším kde lítá, ale řekl bych že se už nevrátí. Ani by nemusel,“ zamračil jsem se. „Naomi možná brzy dojde a zbytek, kdo ví,“ povzdechl jsem si.

https://youtu.be/AwwFvW9DUWk

Who's the man in the mirror?
Who's the man inside of me?
What happened to my life?
Is this what I used to be?

I have strange, seductive feelings
I feel hunger for the night
Who's the man in the mirror
Can he help me out of here?

Myslím, že to krásně popisuje změnu, kterou Blueberry kvůli nevítané magii prochází. Každý v sobě určitě máme ale druhou tvář, kterou někdy ani nepoznáváme.

// Zelené nory

Přišel jsem do svého milovaného domova. Naomi se po cestě někde zdržela, ztratila, nebo ji něco snědlo. To už byl život. Bohužel jsem nebyl úplně ve stavu, kdy bych chtěl zjišťovat, která z možností je pravdivá. Stále jsem totiž cítil hromadu víčitek a čelit jim bylo těžší, než jim utéct. Klasicky. Taky jsem měl na rameni ošklivou spáleninu, kterou jsem si ve vášni okamžiku udělal sám a můj žaludek prosil o nějaké pořádné jídlo.
Uviděl jsem nějaké popadané stromy a chvíli jsem na to zíral. "Co to," zamumlal jsem zmateně nad tou spouští. První jsem to chtěl taky přejít, ale to nešlo. Tohle byl MŮJ les.
„Co jste to provedli?“ Zeptal jsem se do prázdna a rozběhl se k místu, odkud se nesly pachy vlčic. Ty jsem dobře znal a nechápal jsem, jak by tohle dopustili. Zastavil jsem až u nich a zamračeně se napřímil. „Co se tu to stalo?“ Zeptal jsem se přísně a prohlížel si obě dvě. Tailla sice byla nebo je alfa, kdo ví – rozhodně jsem ji tak ale neuznával. A Strom mi doslova neřekl, že ji tak mám brát. A kdyby mi tohle řekl, netušil jsem, jestli bych tu vůbec ještě zůstal. Sice je to má rodina, ale tohle by byla potupa pro celou smečku. Jakou by to pak ukazovalo oddanost?

// Logicky když vezmeme, že ráno a večer se počítá do denní části, zatímco noc má takových 8 hodin pro sebe, je to nepomněr. Možná by bylo lepší udělat systém třeba:

Ráno, den, den, večer, večer, noc, noc.

Osobně se snažím vyvarovat v příspěvcích většinou jakýmkoliv zmínkám o počasí nebo části dne, jelikož by to vypadalo po přečtení více příspěvků za sebou jako epilepticky nastříhané video.
Jsem pro ten systém 1 den vs. 1 týden. Myslím, že to hodně lidem stejně nepomůže, ale bude to alespoň lepší. A zas hodně aktivní hráči nebudou otrávení.

// Morf: To je konceptuální umění.

// Chtělo to trochu odvahy, ale píšeš, že všechny výtvory byly nádherné. Takže jakpak copak.