Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se na Aranel. Vyjádřila žádost o to, že by chtěla na pár dní odejít. Oslovila první Storma, pak až mě. Bylo to pochopitelné, stále nové. Jednou se tento přístup určitě změní.
„Dobře Aranel, můžeš jít. Ale prosím, vrať se brzy,“ usmál jsem se na ni. Byla velmi důležitým členem smečky. Bál jsem se, že se taky připojí k těm, co odejdou a již se nevrátí.
Poté jsem věnoval pozornost převážně cizince. Čekal jsem, že nadšeně odsouhlasí můj návrh na azyl, ona ovšem vypadala, jako kdybych jí nabídl pobyt v jeskyni plné pavouků. „Eh,“ vyšlo ze mě, když ze sebe něco vypískla a rozběhla se pryč. Nejspíše žádná škoda, pokud se takto chová pořád. Podíval jsem se na Whiskeyho, který ji sem přivedl. „Je tohle její běžné chování?“ Zeptal jsem se nejslušněji, jak to jen šlo. Opravdu mě to zajímalo, chtěl jsem vědět, zda jsem ji nějak odstrašil, nebo taková prostě byla.
Přišel jsem k Naomi, cítil jsem přitom víc nervozity než z celého alfování. Než jsem k ní stihl dojít, kámen v podobě její matky se rozpadl v prach. Chvíli jsem mlčel a hledal jsem správná slova. Věděl jsem, proč to udělala. „Je příliš brzy, víš? Jednou něco takového můžeme udělat. Někdo asi na to ale ještě není připraven,“ podíval jsem se na Storma. „Ty taky potřebuješ čas, Naomi. Neboj se si ho dopřát. A pokud je něco, co pro tebe můžu udělat, stačí říct,“ pousmál jsem se na ni. Neodpovídala mi a místo toho se přitiskla k mé srsti a začala plakat. První jsem se bolestně napnul, záleželo mi na ní a tohle bylo těžké sledovat. Pak jsem se ale uvolnil a začal jí tiše šeptat uklidňující slova. Přál jsem si, abych jí mohl pomoci. Zbavit ji té bolesti. To ale mohl pouze čas.
„To si nesmíš vyčítat. Nemohla jsi vědět, co se stane. Takhle to mělo být. Odešla v pokoji. Možná, kdyby jste byli u ní, jen by jí to rvalo srdce vás vidět smutné. A ty si ji budeš alespoň pamatovat navždy silnou. Tak by to Tailla chtěla,“ znal jsem ji dost na to, abych si za tímto stál.

Vyrušil nás Whiskey. Chtěl ji uklidnit, ale Naomi se zvedla a rozešla se spolu s ním za Stormem. Zůstal jsem sám a sledovat je tři, jak si společně lehli. Chápal jsem, že potřebují rodinný čas. Že to oni jsou opravdová rodina. Já k nim nepatřil. Zhluboka jsem se nadechl a svěsil jsem uši. Měl jsem smečku, to ano. Ale kdybych teď umřel, brečel by někdo? Byl by někdo smutný? Co by po mě zůstalo? Cítil jsem se tak sám, ale byli to velmi sobecké pocity. Podíval jsem se na pomník Tailly. „Nejraději máme ty mrtvé, není tomu tak?“

Jedno zlaté vejce se rozletí a trefí Storma po jeho sexy zadku.
Jedno stříbrné vejce Blueberry hodí laškovně po Naomi a trefí ji jím do srsti na boku, aby to moc nebolelo.
Jedno oranžové vajíčko přistane v bílém kožichu Aranel a zanechá jí na krku velký flek.
2 modré vajíčka proletí vzduchem a zasáhnou Noktisiela do předních tlapek.
3 zelené vajíčka vystřílí Blueberry jako kulomet na Whiskeyho, které ho zasáhnou do ocasu a udělají z něj puntíkovaného klauna.
2 žluté vajíčka se silou Blueberry vyhodí do vzduchu a pak odrazí ocasem, až se rozplácnou na uších Nefret, dává jí tím jasně najevo, že se má vrátit domů.
A konečně, poslední dvě žlutá vajíčka zasáhnou Riveneth do hrudi.

Děkuji všem za vajíčka. <3

„Není vůbec za co, Storme,“ usmál jsem se na svého přítele. Pravda byla, že bych pro něj byl ochoten udělat mnohem více. Ukousnout si nohu, nabodnout ji na kůl, zapálit a sníst. Moje láska k němu byla silná. Spojení lásky k příteli a toho milostného druhu lásky. Vykouzlilo silné spojení. A netušil jsem, co z toho převažuje.
Byl jsem stále zaražen a spokojeně překvapen, když mi poděkovala Aranel. Takže to nebylo jen v mé hlavě, taky to slyšela. Opravdu se to stalo. „Děkuji moc, Aranel,“ pronesl jsem. „A děkuji ještě jednou. Vím, že ti mohu věřit. Jsi věrnou členkou této smečky,“ usmál jsem se. To v ní proudila krev jejích zakladatelů. Nežárlila?

Naomi přišla a já se chopil toho, abych jí řekl tuto zprávu. Měl to být Storm? Zaslechl jsem jeho myšlenku, pochyboval o správnosti mých činů. Otočil jsem se na něj a omluvně sklopil na chvíli uši. Myslel jsem to jen v dobrém, možná ovšem příliš rychle.
Naomi to ublížilo, což bylo očekávatelné. A pak mi pogratulovala. Nad tím jsem zavrtěl hlavou. „To teď není důležité,“ vydechl jsem a starostlivě si ji prohlížel. „Naomi,“ oslovil jsem ji znovu po tom, co promluvil Storm, ale ona se rozešla směrem k hrobu. Nechala ze země vyrůst kámen, který nesl její podobu. Nepříjemně jsem se ošil, byl tohle nejlepší způsob? Dívat se na ni každý den? Nebude to jen horší? Neměl jsem ale sílu na to jí odporovat. Netušil jsem, jaké to je zažít takovou ztrátu. Moji rodiče mě v podstatě vyhodili ze smečky, abych rozšiřoval naši krev. Tak co mami, tati. Vidíte, kde jsem nyní?

Najednou les nečekaně ožil, což mi přineslo velké potěšení. Dorazil sem Whiskey a přivedl sebou nějakou slečnu. Cizí slečnu. Dříve bych přišel rovnou s výslechem, nyní jsme ale nové členy nemohli odhánět. „Zdravím vás,“ pozdravil jsem oba dva a pak trpělivě čekal, až Storm vysvětlí momentální situaci. Netušil jsem, jaký byl vztah Whiskeyho k Taille, ale očividně nebyl tak silný jako Naomi. K ní mluvil o dost citlivěji.
Zaměřil jsem se mezitím na slečnu, k jejímu neštěstí jsem neuměl kontrolovat svou magii myšlenek, nebo jsem jen nechtěl, a slyšel jsem vše, co jí lítalo hlavou. Napřímil jsem se. Cítil jsem z ní, že se cítí velmi nekomfortně. Retardovaný? Její průběh myšlenek zněl dosti jednoduše, ale pravdou bylo, že jsem během svého života poznal Cattana. Nic jednoduššího než ten vlk nepoznalo tento svět a přesto se stal členem smečky. I když byl spíše jejím maskotem, protože ho tak nějak bylo všem líto.
„Jsem rád, že jsi zpět,“ oslovil jsem Whiskeyho. Věděl jsem, že o něj měl Storm starost. „A tvá kamarádka je tu také vítaná, pokud bude chtít sama zůstat,“ usmál jsem se. „A samozřejmě, pokud na ni zatím dohlídneš. O tom, zda se bude chtít přidat, si promluvíme později. Měla by nás první trochu poznat, i toto místo,“ navíc jsem si nebyl jistý, zda o to má vůbec zájem. Vypadalo to, že je to spíš Whiskeyho představa. Což se mi nezamlouvalo. Netušil jsem, jaký je jejich vztah, ale pokud to vypadá nadějně, sedělo to do mého dlouhodobého plánu. Vlčata!

Když jsem měl pocit, že jsem udělal vše důležité, usmál jsem se. "Omluvte mě, prosím," řekl jsem slušně a rozešel jsem se za Naomi. Lehl jsem si po jejím boku. Nechtěl jsem ji nechávat samotnou. "Chci aby jsi věděla, že jsem tu pro tebe. Ať už se stalo cokoliv. Asi ti se mnou není pořád nejlépe, ale opravdu se snažím, abych se to naučil zvládat," to byla pravda. I když jsem nedokázal odhadnout, jak moc jsem v tom dobrý. "Kde jsi byla od doby, co jsme se rozloučili?" Chtěl jsem ji přivést na jiné myšlenky.

Buďte pozdraveni,
již nastal čas na oficiální vyjádření z mé strany, jakož to vašeho nového krále, pána a všemohoucího diktátora. (Vaše oblíbené oslovení je čistě na vás.)

Předem chci poděkovat Stormovi a taky celému tlapkatýmu, že byli dostatečně inteligentní pro tento krok a svěřili mi svou důvěru. Je vám ctí. Tuto smečku povedu tak, jak uznám nejlépe za vhodné do dne, kdy trůn nebude vyrván z mých chladných rukou. Doufám, že se to tady trochu zase rozhýbe, aby z nás nebyla skupina hromádek hlíny.

Stav smečky prozatím zůstává stejný, i když Tavarillë a Shy už nejspíše patří do jiného světa. Dáme jim ale ještě trochu času, jsem velmi velkorysí vládce.

Abych tu jen sprostě nemluvil o hloupostech, připravil jsem si pro vás zábavný úkol. Venku je jaro, což určitě všichni víme. Určitě jsou všichni moc šťastní, že nám svítí slunce do očí, létají vosy a padá to barevné ze stromů. Rád bych, aby jste vytvořili nějaké veledílo s tím, jak vy prožíváte příchod jara. Může jít o kresbu, báseň, text, experimentální tanec nebo zmrzlinový pohár ve tvaru vašeho pána. Cokoliv, z čeho půjde vyčíst zadání jaro a já. Samozřejmě za to dostanete nějakou tu hezkou odměnu. Čas máte do 20.4. Posílejte prosím do vzkazů.



Děkuji za pozornost, drobné prosím do kasičky.
Blueberry

P.S.: Tohle je samozřejmě aprílový vtípek, doopravdy jsem hodný mazel a mám vás všechny moc rád.

„No, to taky nevím. Jsme přeci jen nenahraditelní,“ zasmál jsem se a pozoroval ho. Pak mi úsměv poklesl, pořád bylo příliš brzy. A taky jsem měl o svého přítele opravdu velkou starost.
Storm pronesl, že mě chce něčím pověřit. Jen jsem přikývl a pokynul mu, aby pokračoval. Myslel jsem si, že to bude něco ve stylu, abych nasbíral luční kvítí pro jeho milou. To co po mě ovšem chtěl, to jsem nečekal. Tedy, ano. Dalo se předpokládat, že smečka bude potřebovat nějakou změnu. Jinak by totiž zahynula. Ale nečekal jsem to teď a nečekal jsem to takhle. Hlavou mi projelo to, jak jsem do smečky přišel. Jak mě Hotaru dala na postavení omegy. Jak jsem bojoval za to, abych mohl být vůbec řadový člen a ne jen maskot. To jak mě přivedla Lexiett, jak mě Tailla nenáviděla, jak jsem poprvé potkal Storma.
„Samozřejmě,“ vydechl jsem. „Udělám to. Pro tebe, pro tuto smečku,“ podíval jsem se okolo sebe. Byl to tak krásný les a už začínalo jaro. Ale smečka upadala. Nebylo nových členů a ti staří odcházeli, mizeli, nebo se vraceli velmi málo. „Tohle místo je můj domov. Budu se tak o něj i starat. Popravdě, moc nás nezbylo. Ale doufám, že tu zase zvládneme vybudovat něco krásného,“ zasněně jsem se usmál.
Když jsem to přijal, ucítil jsem náhlou vůni borůvek. A taky jistou zvláštní změnu, kterou jsem dokázal popsat. Ale cítil jsem ji. Zhluboka jsem se té vůně nadechl.
„Budeš v pořádku Storme. A smečka taky,“ zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že budu muset přemýšlet nad dost věcmi. Smečka potřebuje více členů, potřebuje ochránce, vychovatele pro vlčata. Potřebujeme vlčata! Nevěřil jsem, že mě tohle někdy napadne.
„Děkuji, kamaráde,“ usmál jsem se. I když všude okolo byl pořád smutek. A do toho přišla Naomi. Zhluboka jsem se nadechl, nerozloučili jsme se zrovna v nejlepším. Naposledy jsem ji vystrašil a ublížil i jejím citům, když jsem ji odmítl. Nyní jsem to již viděl trochu jinak. Suzume byl již pryč. V mé mysli pro něj nebylo místo. Nesmělo být.
„Ahoj, Naomi,“ oslovil jsem ji. Podíval jsem se na Storma, jako její otec měl největší šanci jí to vysvětlit tak, aby to vzala dobře. Ale rozhodl jsem se, že ho nebudu nutit to znovu říkat. Už tak si vytrpěl dost.
Rozešel jsem se k ní blíž. Něco jsme spolu nedávno prožili, bylo to dobré i zlé, ale bylo nám spolu moc hezky. A troufal jsem si říct, že mě má možná i ráda.
„Naomi,“ oslovil jsem ji znovu. „Nemusíš se o Storma bát. On bude v pořádku,“ začal jsem něčím příjemným. „Musím ti ale říct něco, co bude těžké slyšet. Tailla,“ odmlčel jsem se. „Odešla,“ kývl jsem směrem k té hlíně. „Byla již unavená z tohoto světa a odešla, když byla šťastná. Když měla Storma, měla tebe. A teď už ji nebude trápit nic, ani stáří, ani únava.“
Pak jsem udělal krok k ní a položil jí hlavu přes hřbet. Dal jsem jí čas.
„Abych řekl poslední důležitou věc,“ zhluboka jsem se nadechl a odtáhl se, abych jí viděl od očí. „Storm se rozhodl, že chce, abych byl nyní alfou já. Předal mi smečku. Věřím, že to zvládnu, jelikož její členové jsou úžasní. A spolu zvládneme vše,“ usmál jsem se. Byli jsme jako rodina. „I tuto těžkou ztrátu,“ dodal jsem.

// Děkuji mnohokrát! Tohle jsem opravdu nečekal. Jsem dojatý. <3 Snad se to tu rozproudí.

Tak nějak jsem počítal s tím, že to uděláte prostě random. Ale ať tedy neštvu tak -
Odeberte 2x taktiku lovu a drahokamy mi dejte hocikam.

Když jsem k nim přišel, Aranel prokazovala Stormovi podporu, stejně jako já. Přilepená na jeho tělo. Odstoupil jsem od nich a ucítil, jak se mi zrychlil tep. Tahle hloupá žárlivost! Vždyť Storm ani nebyl můj a nenapadal mě jediný reálný scénář, ve kterém bychom končili společně v náručí. A ještě v tak hloupé chvíli, kdy bych měl potlačit všechny ostatní vlastní emoce a prostě jen stát při něm v jeho neštěstí. Ale tak to nefunguje, nikdo neumí vypnout to, co cítí.
Aranel a její depresivní myšlenky. Věděl jsem, nad čím přemýšlí. Něco podobného tížilo i mou hruď. Smečka se rozpadá, to byl fakt. Jestli se rozpadne, to se uvidí. Určitě to jde ale z kopce. Nikdo v ní totiž není, alfa je otřesena a měla by jít do důchodu. Bylo to ošklivé, ale momentálně to prostě nefungovalo. Hráli jsme si na něco, co už bylo dávno pryč. Jen já, Aranel a Storm. Ostatním kdo ví kde je konec. Nikoho jiného jsem tu neviděl dlouho. A zájemci? Taky nic. Jediný potencionální nový člen po dlouhé době musel kvůli smrti Tailly odejít. Kdysi jsme neznámé vlky odháněli, teď bychom měli vyvěsit na kraj lesa poutač „volná místa, prosím přijďte. Opravdu. Prosím.“

Já i Aranel jsme byli líní na nějaké hrabaní a taky by to asi nešlo. Storm ovšem zamumlal něco o tom, že se nemáme bát. Čekal jsem, že po nás opravdu bude chtít manuální práci, pak ale odešel o kus dozadu a proměnil se v obří obludu. Sice jsem tuto přeměnu již párkrát viděl, ale byla stejně působivá jako poprvé. Ano, magie byly všelijaké a velmi mocné. Ale taková kompletní přeměna vypadala vždy velmi efektivně. A teď se to opravdu hodilo, protože udělal všechnu práci za nás. Oteplil zem nějakým magickým ohníčkem, vykopal jámu velkými tlapami a pak do ní dal Taillu. Napřímil jsem se, abych ji ještě naposledy podíval. Bylo mi jí trochu líto, to jsem musel uznat. Sice jsme se neměli rádi, ale pomalu jsme k sobě hledali cestu. A teď byla navždy pryč. Ne, nebrečel jsem. Ale ani netrpěl. A kdybych se za to nestyděl, přiznal bych, že jsem možná cítil trochu vítězství.

Storm se proměnil zpět do své normální podoby, i když teda vypadal, že to má taky za pár. Na rozdíl od Tailly, Storma jsem měl opravdu v lásce a měl jsem o něj starost. Přispěchal jsem k němu, ale pak pohnul hlavou. Lehl jsem si k němu, dal hlavu k jeho tlapám a zavřel jsem oči. „Budeš v pořádku, Storme. Věřím, že bude dobře. Ale musíš odpočívat, potřebuješ klid. Ne další starosti,“ podíval jsem se mu do očí. „Slib mi, že se budeš šetřit. Prosím,“ povzdechl jsem si.

Rád bych prodal 8* z vlastností - Ze všech vlastností mi prosím odeberte 2 hvězdy, kromě síly.

A prosím tedy
2 lístky do štěstí
2 lístky do náhody
2 lístky do osudu
2 lístky do odvážných

Storm mě poprosil, jestli mu pomůžu vykopat hrob. Trochu jsem se napnul. Byla doba, kdy bych navrhl, že si Tailla zaslouží tak jedině shodit do té tůně a přidat k ní ještě pár piraní. Dnes jsem byl už v trochu jiném rozpoložení. Ne, neměl jsem ji stále nijak v lásce a udělala mi spoustu zlých věcí. Ale Storm ji miloval a to byl důvod, proč jsem teď přikývl. Udělám to pro tebe. Netušil jsem, zda tu myšlenku dostane. Ale nezáleželo na tom.

Ukázal na to místo, jen jsem se zachvěl. „Víš, pochopím když to budeš chtít udělat manuálně. Ale klidně jsou tu i jiné způsoby,“ pohodil jsem rameny. Přeci jen, před chvíli jsem tu sám zakopal hromadu stromů.

Slečna si mě měřila pohledem. Všiml jsem si, že je zraněná, ale nevěnoval jsem tomu více pozornosti. Její oči prozrazovali magii iluzí, musel jsem být na pozoru. Netušil jsem, jak dobře ji ovládá. Přes to jsem se tvářil klidně, abych dal najevo, kdo je tady šéf.
Chtěla se přidat k naší smečce, pokýval jsem uznale hlavou. „To je pochopitelné,“ kdo by taky nechtěl? Přišla sem, viděla krásný les a pak jsem přišel já, jako zlatý hřeb. Usmál jsem se. „Jmenuji se Blueberry a jsem ochranář této smečky. O nových členech rozhoduje naše alfa,“ samozřejmě. „Pokud budeš chtít, zavedu tě za ním. Ale budeš muset počkat. Teď, než jsi přišla, zažil velkou ztrátu a není připraven na to, aby s někým mluvil.“
Uslyšel jsem myšlenku, která nebyla moje. Ale byla tak silná, že jsem věděl, že ji tam někdo schválně vložil. Otočil jsem se směrem k tůňce. „Storme,“ špitl jsem a pak se otočil zpět k ní. „Musím jít. Můžeš buď odejít pryč a vrátit se později, nebo pojď se mnou. Ale drž se dál. Stalo se něco smutného a teď není čas,“ pak už jsem nečekal a rozběhl se k Stormovi.

Uviděl jsem ho. Neměl jsem magii emocí, ale stejně mě jeho smutek praštil do obličeje. Byl jako černá díra, co pohlcovala okolí. Lámalo mi to srdce na malé kousíčky. Zrychlil jsem krok a zastavil se až u něj. Rovnou jsem mu položil hlavu na hřbet a zavřel jsem oči. „Mrzí mě to. Tak moc mě to mrzí. Opravdu,“ vydechl jsem. Ne, neměl jsem Taillu rád. Ale on ji miloval. A teď když ho to bolelo, bolelo to moc i mě. Moje láska k němu byla opravdu nesobecká.
Odtáhl jsem se od něj, odstoupil o krok dozadu a koukal mu do očí. Čekal jsem, co řekne. Proč mě zavolal.

Aranel nesla tuto situaci jinak než já. Brečela, což jsem naprosto chápal. Prožili spolu velký kus života a nejspíše ji měla i ráda. To se o mě říci nedalo. Jistě, smrt jsem jí nepřál. Ale měl jsem s ní více sporů, než příjemných zážitků. Nikdy jsem jí neodpustil jak se chovala ke mně, nebo k Stormovi. Ke smečce.
„Nemůžeme ji tu tak nechat, to je pravda. Ale měli bychom počkat na Storma, měl by se s ní aspoň rozloučit,“ otočil jsem se směrem, kde jsme ho viděli naposledy. Snad přijde brzy, sice je zima a to zpomalí rozklad, stejně jsem ale nechtěl sledovat, jak jí vyleze z oka červ.
Notak, ty padavko. Tohle je tvá šance. Nenáviděl si ji, že? Za to, že ti vzala toho, koho miluješ nejvíc. Koukej, jak tu teď leží. Kdo vyhrál? Ozvalo se v mé hlavě a já sebou škubl. Dobře jsem věděl, co ke mně promlouvá. Na chvíli jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Teď ne,“ špitl jsem. Teď ano. Teď přesně ano. Snad jako bych slyšel i tichý smích někde na spáncích.
Taillino tělo se pohnulo. Zprvu jen nenápadně, trhnutí ocasem nebo pohnutí ušima. Pak se ale zvedla celá její hlava, přičemž z ní opadala vrstva sněhu, a podívala se směrem k nám. Já se přitom tvářil naprosto klidně. To já to dělal, ale přes to jsem to neovládal. Jako by mé vědomí někdo odstrčil stranou a převzal neviditelná řídítka. Mrtvé oči na nás hleděli, pak se pomalu zvedla až na tlapy. Bylo to tak kruté a nepřirozené, že mě to vytrhlo z transu. Její tělo spadlo zpět k zemi v nepřirozené poloze.
Zůstal jsem chvíli tiše stát a chvěl jsem se. Vše jsem si pamatoval, jen to bylo jako bych to vše sledoval z velké dálky. Zavrtěl jsem hlavou, chtěl jsem tu vzpomínku odehnat.
Ucítil jsem cizí pach. Napnul jsem se. „To je teda načasování,“ vydechl jsem a podíval se na Aranel. Ale byl jsem i rád. Mohl jsem utéct a svést to na něco, ne jen na svoji zbabělost se jí teď podívat do očí. „Zkontroluji to,“ řekl jsem rozhodně, jako by se nic nestalo a rozběhl jsem se směrem k cizinci.
Zastavil jsem se kus od ní tak, aby si mě nemohla všimnout. Jen nějaká vlčice, nevypadala moc nebezpečně, ale i tak jsem byl obezřetný. Rozešel jsem se pomalým klidným krokem k ní. „Zdravím,“ pronesl jsem přísně. „Jsi na území Borůvkové smečky a jsi cizinec. To nezní moc dobře, že?“ A taky sis vybrala dost blbý moment, slečno. Náš alfák je teď sice kdo ví kde, ale jeho ženská teď umřela a až se to dozví, asi nebude mít zrovna náladu na povídání.
„Co tě sem přivedlo?“

Storm se najednou rozhodl, že moc potřebuje být někde jinde. Zamračeně jsem sledoval, jak odchází. „Lenoch,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Pak jsem se usmál. „Ale jistě že je to dobrý nápad,“ podíval jsem se na Aranel a usmál se. Ano, došlo mi, že to bude na mě „Neboj se, bude to rychlovka a pak si budeme moci dál povídat,“ docela jsem si věřil, že?
Přešel jsem blíž k popadaným stromům a prohlédl si půdu. Kývl jsem. „Je zamrzlá, ale to se poddá,“ přejel jsem něžně tlapou po hlíně.
Zavřel jsem oči. Půda opravdu chvíli nepovolovala. Přeci jen byla zima a tvrdě spala. Po chvíli přemlouvání si ale dala říct a začala se jemně chvět. Odstoupil jsem a pokynul jsem Aranel, ať udělá to stejné. Poté se země začala pomalu otevírat, aby mi ukázala její poklady. Roztahovala se a pojímala do sebe spadané stromy. Jeden po druhém do sebe přijala a poté se vždy opět uzavřela. Ještě že stromů nebylo mnoho, tento akt mě opravdu vyčerpával.
„Od teď tu žádné bobry nechci ani vidět!“ Zasmál jsem se a otočil se na Aranel.
Po chvíli rozdýchávání jsem se zvedl. Přeci jen, už jsem měl něco za sebou a tohle bylo vyčerpávající. Rozešel jsem se, abych se podíval na místa, kde zmizeli stromy. Země zde byla nadlehčená. „Už můžeš zase spát,“ zašeptal jsem sladce a rozešel se dál po našem krásném lese, abych si ho prohlídl. Abych obešel naše teritorium, tak jak jsem to měl dělat nejspíše častěji.

Zastavil jsem se v polovině kroku. U tůně něco leželo, první jsem si myslel že je to jen mrtvé zvíře. Pak jsem ale rozpoznal vlčí tělo. Usnul zde snad někdo a nechal se přikrýt sněhem? Ne. Nešli ven žádné myšlenky. Nejistě jsem se zachvěl, že by sem přišel někdy cizí zemřít? Nepřipouštěl jsem si, že by to byl někdo, koho znám. Se smrtí jsem se nesetkal již příliš dlouho. Ne se smrtí, která by mě bolela. Zrychlil jsem krok, ale pak jsem se opět zastavil, když jsem poznal, o koho se jedná. Zamrkal jsem. Vybuchla ve mně spousta emocí, netušil jsem, jak se k tomu postavit.
„Taillo,“ oslovil jsem ji pro jistotu. Nic.
Zemřela, to bylo hrozné. Na druhou stranu, neměl jsem ji rád ani živou. Udělal jsem krok dozadu. „Neměl bych tu být,“ řekl jsem tiše. Protože ta magie ve mně cítila její tělo jako nikdy dřív. Cítil jsem její kosti, jako by byli mé a mohl jsem s nimi pohybovat. „T-to není dobré,“ vydechl jsem. „M-měli bychom najít Storma. Nebo ji pohřbít, nebo odejít,“ couval jsem dozadu. Doufal jsem, že si to Aranel přebere jako hrůzu z její smrti. Ne z toho, že mě posedne vnitřní démon a začnu hýbat Tailliným tělem a donutím ji tančit posmrtný tanec.

// Omlouvám se, bylo toho teď moc a ještě je. Takže rychloodpis a snad stihnu příští kolo lépe.
Aranel popsala Stormovi můj plán na vyrovnání se s přebytečnými stromy. Přikývl jsem na to, že je to opravdu to, co jsem navrhl. „Podle mě je to dobrý nápad,“ usmál jsem se a samolibě pokýval hlavou. „Tedy, samozřejmě pokud tě napadá něco lepšího, tak sem s tím,“ usmál jsem se a pokusil se pohřbít vlastní ego. Jak jistě tušíte, šlo mi to těžce. Ale Strom byl zrovna na listině pár jmen, před kterými jsem si dával záležet na tom, aby si o mě nemysleli nic zlého.
„A kdy chcete jít? Myslím, že bychom mohli klidně jít takto. Asi to nebude taková zábava, ale proč ne,“ to nebyla pravda. Nemyslel jsem si, že nějak na počtu záleží. Lov byl skvělý. Miloval jsem to a chybělo mi to. Moc často jsme na společný lov nechodili. To byla škoda. Některá má část moc chtěla zasadit smrtelnou ránu a poté sledovat návrat v čase.
Uslyšel jsem hlasy z větší dálky. Nešlo jim moc rozumnět, ale podle pachu to byla Tailla a její prcek. Trochu jsem se napnul. „Co děti?“ Zeptal jsem se Storma odměřeně. Zajímalo mě to, ale zároveň jsem netušil, co chci slyšet za odpověď. O to větší jsem z ní měl strach. Ale pokud Tailla byla zaměstnaná vlčetem, aspoň by tu mohla zůstat.

„Víš co? Dobře. Budu ti věřit. Nemyslím si, že jsi lhářka,“ zavrtěl jsem hlavou a usmál se. Ovšem, to že mi nelhala ještě neznamenalo, že je to pravda. Mohla blouznit, bláznit, mít halucinace. A to z tolika možných důvodů! Třeba snědla nějakou špatnou houbu, nebo staré maso. Kdo ví. Mohla být teď nebezpečná? Určitě ne tak jako ty.
Samozřejmě že byl můj nápad dobrý. Jak by mohl nebýt? Ale ona se chtěla ještě poradit s vůdcem. Napjal jsem se. „Proč?“ Zeptal jsem se přímo a sledoval její reakci. Moje ego trochu krvácelo. „Nevěříš mi snad?“ Naprázdno jsem polkl. „Snad tu tedy bude Storm dříve, než se někomu něco stane. Dřevo trouchniví, vlci si rádi hrají," přes tvář mi přeběhl stín, když jsem si představil jak skákající vlk upadne, svalí na sebe kládu, valí se. Tiché kňučení, poslední výkřik a pak tiché lupnutí, když oči opustí hlavu. Čelist praská, rudá teče. Těžký zápach kovu.
Snažil jsem se Aranel uklidnit. Měl jsem ji rád, ona byla zranitelně dostupná a navíc jsem nerad poslouchal jak někdo fňuká. „Ach ti muži,“ zasmál jsem se nejistě. Chtěl jsem odlehčit situaci. „Nikdo neví, jak se bude jeho život vyvíjet. Není v tom krása? Ano, přišla jsi o něco důležitého. Nepochybuji, že to bolí. Ale přijde něco nového, snad lepšího. A děti se snad taky někdy objeví. Ale tak už to chodí. Kdo z nás zde zůstal se svými rodiči? Kdo přišel ze světa mimo, přišel sám. A ti co se zde narodili, tak je přirozené, že taky zatouží po dálkách,“ pohodil jsem ocasem. Po dlouhé době jsem si vzpomněl na rodiče. Už jsem si ani nevybavoval jejich tváře. Stali se průhlednou záclonkou mé minulosti.
„Ano, nejspíše je to pak větší zábava a víc si to jídlo zasloužíme. Ale hádám, že ne každý spatřuje půvab s prokousnutí krku laně,“ olízl jsem si čumák. „Mám hlad. Měli bychom jít co nejdříve,“ vždy jsem lov miloval. Byl jsem v něm dobrý.
Uslyšel jsem své jméno a prudce jsem se otočil. Oči se mi okamžitě rozzářili tisíci jiskřičkami. Zapomněl jsem ihned na hlad i smutek. „Storme!“ řekl jsem šťastně a snad i zavrtěl ocasem. A to jsem se snažil držet v klidu. Už věděl, co jsem cítil a dělalo to náš vztah o něco divnější. Ale stejně jsem ho miloval a byl jsem šťastný, že je tady. A v pořádku. A bez ní.
Aranel vysvětlila, co se tu stalo. Já to podruhé slyšet nepotřeboval, takže jsem jen seděl a prohlížel si ho. Moje potřeba s ním mluvit byla hodně silná. Chtěl jsem mu toho tolik říct! Ale to bych s ním musel být sám. Ale samozřejmě jsem Aranel nehodlal odehnat, tak zlý a sobecký jsem zase nebyl. Možná.