Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zděšeně jsem se na svého společníka podíval. „Prosím?“ Pak mi došlo, že to myslí jako vtip. A i kdyby to tak nemyslel, tak to tak prostě MYSLEL. Protože jsem nechtěl věřit tomu, že to myslí vážně. Nuceně jsem se zasmál. „Teda,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Aby si to po sobě uklidilo, no to jo,“ zahýkal jsem smíchy. Trošku jsem to možná přehnal, tak jsem si odkašlal a zadíval se na to. „No, myslím že autora tohoto díla nechceme vidět ani jeden,“ napnul jsem se při představě, že budu sežrán a proměněn v podobně ohavnou fialovou nechutnost obřích rozměrů. Moje smrt měla být aktem plným dramatu a slz.
„No, když jsme tu tenkrát měli toho krečka, veverku, bobra nebo co to bylo, a odklízeli jsme ty stromy, tak jsem je nechal pohltit do země. Myslím, že bych to mohl zopakovat,“ pohodil jsem ocasem. Nečekal jsem na jeho svolení, i když to možná bylo neuctivé. Já teď byl ale pán lesa! A opravdu jsem se chtěl zbavit té věci i představy, jak se v tom můj přítel prohrabuje.
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. To byla trochu chyba, jelikož se mi zhoupl žaludek. Podíval jsem se na zem pod tou věcí a začala se pod tím dělat na můj povel malá prasklinka. Zvětšila se jen natolik, aby pohltila tu věc. S mlaskavým zvukem to zajelo dovnitř a pak jsem nechal hlínu rychle se znovu spojit.
Oddechl jsem si, sedl si na zadek a zívnul. Nebyl to moc náročný úkon ve srovnání s jinými, ale stejně to bylo únavné. Ale aspoň se to přesunulo z našeho pohledu. Kdyby to ještě šlo vymazat z mé mysli.
„Tak to by bylo,“ podíval jsem se na něj a pak významně na jeho tlapu. Bylo vhodné, kdyby se nějak diskrétně zbavil těch zbytků. Nejraději bych Stormovi nabídl, že tu tlapu uřežeme nebo zapálíme – však má stejně ještě další tři. Ale nějak jsem tušil, že bych se setkal s nepochopením.

Když mě Storm uviděl, zatvářil se provinile a rychle si začal otírat tlapu. No teď už bylo pozdě. Já stejně všechno viděl. „To nic Storme,“ vlídně jsem se pousmál, i když uvnitř jsem byl stále pohoršen. Stejně tě pořád miluju. Uniklo mi v myšlence, ale věřil jsem, že Storm svou magii myšlenek moc často nepoužívá. To byla ta krása nikdy neprožitých vztahů. Platonické lásky jsou vždy ty nejkrásnější. Dotknou se toho zdroje, odkud se rodí všechny city. A je tak intenzivní, přes to že se nikdy nenaplní. Nebo právě proto? Je to ta nejvyšší úroveň milostného vztahu, protože jen ty lásky, které jsme neprožily, mohou být dokonalé.
„To je škoda, že je autor v trapu. Mohlo tu být nějaké vzrůšo,“ zklamaně jsem se zadíval na to nadělení, snad až s trochou lásky. Pak to přešlo. „Co teď s tím? Osobně mi to nepřijde jako vhodná ozdoba našeho lesa, takže pokud jsi skončil v -ehm- průzkumu, tak bychom se toho mohli zbavit. Nejlépe pomocí magie, jelikož já se toho dotýkat nehodlám,“ zavrtěl jsem radikálně hlavou. S delším časem v teple se zvyšovala intenzita odéru. Naomi zůstala kus od nás a já byl i celkem rád. Tohle nemusela vidět.

Whiskey se rozešel pryč z lesa. Podíval jsem se káravě na Storma. To si nemůže alespoň své děti udržet uvnitř tohoto lesa? Kdykoliv odsud někdo odešel, většinou se nevracel hodně dlouho. A pro Whiskeyho to platilo taky. Jistě, nemohl jsem tady vlky držet. I když jsem si to možná přál. Ale měli jsme být rodina a ta se přeci v těžkých chvílích neopouští. Teď nás tu bylo tak málo, že kdyby nás někdo napadl, nejspíše to tu ztratíme.
Otočil jsem se k Naomi. Jako by mi četla myšlenky. „Plány?“ Zamyšleně jsem si povzdechl. „Rád bych, aby se to tu rozrostlo. Aby se nynější členové vrátili domů a přišli noví. Abychom byli jako dřív, početná šťastná rodina. Teď je tu pár osamocených vlků,“ smutně jsem se usmál. „Držíme při sobě, ale potřebujeme více členů. Musíme se o sebe vzájemně starat a zároveň se chránit před cizinci,“ a to teď nešlo. Strom nevypadal, že by byl schopný pořádného boje. Děvčata jsem do toho nutit nechtěl. Takže jsem zbýval já a Whiskey proti celému světu.

Uslyšel jsem nějaký hluk. Otočil jsem se tím směrem, jako bych snad zaslechl hlasy. To by bylo ale zvláštní, protože jsem necítil žádný pach. Storm na ten zvuk také zareagoval. Rozešel jsem se za ní, byl jsem připraven čelit nebezpečí, ale našli jsme pouze velké hovno. Doslova. Zamračil jsem se a naklonil hlavu na stranu. „Co to-„ zmlkl jsem, když jsem uviděl, že se v tom Storm z nějakého neznámého důvodu začal vrtat. „Ehm,“ vydal jsem ze sebe a podíval se raději stranou. Tohle jsem vidět nepotřeboval, udělalo se mi krapet špatně a taky mi bylo trapně i za něj. „Tohle jsem do tebe netipoval,“ zamumlal jsem si spíše pro sebe a odstoupil o krok dozadu.
„Pokud něco vytvořilo takhle velký poklad, možná bychom si měli dávat pozor. Jak velký mohl být asi majitel?“ Nevěděl jsem, od koho tohle vyšlo, ale taky by mě to mohlo sežrat.

// Odepíšu večer. :)

Zeptal jsem se Whiskeyho na zvláštní chování jeho kamarádky. Odpověděl mi a já jsem pokývnul. Ano, negativní reakce se dala očekávat. Přišla do truchlícího lesa. Ale její reakce byla poněkud – komplikovaná. „Tak snad ji třeba někdy přivedeš za lepších podmínek,“ usmál jsem se. Dveře pro ni byly pořád otevřené, i když byla třeba trochu magor. Podíval jsem se směrem, kudy odešla. „I když mám pocit, že pokud v tomto světě někdo odejde, dost těžko se hledá znovu,“ nostalgicky jsem se pousmál. Kolik vlků jsem chtěl potkat znovu, ale již jsem na ně nikdy nenarazil? Rychlé známosti, letmá přátelství, romance, konflikty. A při loučení jsme si slibovali, že se musíme zase někdy sejít. I dlouholetá přátelství na tohle dokáží utrpět. Neyteri jsem neviděl již celou věčnost. A už vůbec nemluvím o mé sestře.

Seděl jsem kousek opodál od té trojice a přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. Na kterém rozcestí ve svém životě jsem měl odbočit jinam. Která cesta by mě dovedla ke štěstí a rodině. Měl jsem snášet podvody Megan? Nebo být benevolentnější k Kaien? Nebo jsem si nikdy neměl začít se Suzumem? Zavrtěl jsem hlavou. Ne. Takovéhle věci by se němeli litovat.
Z sebelítosti mě vytrhla Naomi, ani jsem si nevšiml, že jde blíž. Podíval jsem se jí do očí a rychle se usmál. Nebylo to upřímné, ale nechtěl jsem, aby se kvůli mně trápila. Měla svých starostí dost. Ale ona to očividně už věděla. Přemýšlel jsem, jak? A pak jsem si vzpomněl na její magii. Poslouchal jsem myšlenky, co mi poslala. Udělal jsem krok blíže k ní a položil jí hlavu na záda. Zavřel jsem oči. Nikdy jsem ji neměl odmítnout, truchlil jsem pro něco ztraceného a přišel o ni. „Děkuji ti.“ Řekl jsem jen.
Nefret. O ne. Stormova a Taillina dcera. Celý jsem se napnul. Byla již větší, ale pořád to byla její matka. Musel jí tu špatnou zprávu někdo říct a jelikož mě skoro neznala, tohle by mělo být na jejím otci. Nebo sestře. V každém případě, někdo jí to musí říct. Naomi se za ní rozešla. Já bych se sice raději zakopal do země, ale rozhodl jsem se, že ji podpořím. Chtěl jsem o ni začít usilovat a tohle mi přišlo jako nutný krok.
„Ahoj,“ pozdravil jsem vlčici a snažil se tvářit mile a klidně. „Jak bylo ve velkém světě?“

// Naomi: Tak nepřeskočíš Storma? Myslím, že čekání bylo už dost dlouhé. :)

Jediný, kdo se zúčastnil akce byla Naomi se svou básní. Odměna jí bude připsána po dohodě s tlapkou. Báseň zde zveřejňovat nebudu, pokud ji chce Naomi ukázat, může tak učinit sama.


Edit by tlapka: Odměna přidána :)
~Sky

Podíval jsem se na Aranel. Vyjádřila žádost o to, že by chtěla na pár dní odejít. Oslovila první Storma, pak až mě. Bylo to pochopitelné, stále nové. Jednou se tento přístup určitě změní.
„Dobře Aranel, můžeš jít. Ale prosím, vrať se brzy,“ usmál jsem se na ni. Byla velmi důležitým členem smečky. Bál jsem se, že se taky připojí k těm, co odejdou a již se nevrátí.
Poté jsem věnoval pozornost převážně cizince. Čekal jsem, že nadšeně odsouhlasí můj návrh na azyl, ona ovšem vypadala, jako kdybych jí nabídl pobyt v jeskyni plné pavouků. „Eh,“ vyšlo ze mě, když ze sebe něco vypískla a rozběhla se pryč. Nejspíše žádná škoda, pokud se takto chová pořád. Podíval jsem se na Whiskeyho, který ji sem přivedl. „Je tohle její běžné chování?“ Zeptal jsem se nejslušněji, jak to jen šlo. Opravdu mě to zajímalo, chtěl jsem vědět, zda jsem ji nějak odstrašil, nebo taková prostě byla.
Přišel jsem k Naomi, cítil jsem přitom víc nervozity než z celého alfování. Než jsem k ní stihl dojít, kámen v podobě její matky se rozpadl v prach. Chvíli jsem mlčel a hledal jsem správná slova. Věděl jsem, proč to udělala. „Je příliš brzy, víš? Jednou něco takového můžeme udělat. Někdo asi na to ale ještě není připraven,“ podíval jsem se na Storma. „Ty taky potřebuješ čas, Naomi. Neboj se si ho dopřát. A pokud je něco, co pro tebe můžu udělat, stačí říct,“ pousmál jsem se na ni. Neodpovídala mi a místo toho se přitiskla k mé srsti a začala plakat. První jsem se bolestně napnul, záleželo mi na ní a tohle bylo těžké sledovat. Pak jsem se ale uvolnil a začal jí tiše šeptat uklidňující slova. Přál jsem si, abych jí mohl pomoci. Zbavit ji té bolesti. To ale mohl pouze čas.
„To si nesmíš vyčítat. Nemohla jsi vědět, co se stane. Takhle to mělo být. Odešla v pokoji. Možná, kdyby jste byli u ní, jen by jí to rvalo srdce vás vidět smutné. A ty si ji budeš alespoň pamatovat navždy silnou. Tak by to Tailla chtěla,“ znal jsem ji dost na to, abych si za tímto stál.

Vyrušil nás Whiskey. Chtěl ji uklidnit, ale Naomi se zvedla a rozešla se spolu s ním za Stormem. Zůstal jsem sám a sledovat je tři, jak si společně lehli. Chápal jsem, že potřebují rodinný čas. Že to oni jsou opravdová rodina. Já k nim nepatřil. Zhluboka jsem se nadechl a svěsil jsem uši. Měl jsem smečku, to ano. Ale kdybych teď umřel, brečel by někdo? Byl by někdo smutný? Co by po mě zůstalo? Cítil jsem se tak sám, ale byli to velmi sobecké pocity. Podíval jsem se na pomník Tailly. „Nejraději máme ty mrtvé, není tomu tak?“

Jedno zlaté vejce se rozletí a trefí Storma po jeho sexy zadku.
Jedno stříbrné vejce Blueberry hodí laškovně po Naomi a trefí ji jím do srsti na boku, aby to moc nebolelo.
Jedno oranžové vajíčko přistane v bílém kožichu Aranel a zanechá jí na krku velký flek.
2 modré vajíčka proletí vzduchem a zasáhnou Noktisiela do předních tlapek.
3 zelené vajíčka vystřílí Blueberry jako kulomet na Whiskeyho, které ho zasáhnou do ocasu a udělají z něj puntíkovaného klauna.
2 žluté vajíčka se silou Blueberry vyhodí do vzduchu a pak odrazí ocasem, až se rozplácnou na uších Nefret, dává jí tím jasně najevo, že se má vrátit domů.
A konečně, poslední dvě žlutá vajíčka zasáhnou Riveneth do hrudi.

Děkuji všem za vajíčka. <3

„Není vůbec za co, Storme,“ usmál jsem se na svého přítele. Pravda byla, že bych pro něj byl ochoten udělat mnohem více. Ukousnout si nohu, nabodnout ji na kůl, zapálit a sníst. Moje láska k němu byla silná. Spojení lásky k příteli a toho milostného druhu lásky. Vykouzlilo silné spojení. A netušil jsem, co z toho převažuje.
Byl jsem stále zaražen a spokojeně překvapen, když mi poděkovala Aranel. Takže to nebylo jen v mé hlavě, taky to slyšela. Opravdu se to stalo. „Děkuji moc, Aranel,“ pronesl jsem. „A děkuji ještě jednou. Vím, že ti mohu věřit. Jsi věrnou členkou této smečky,“ usmál jsem se. To v ní proudila krev jejích zakladatelů. Nežárlila?

Naomi přišla a já se chopil toho, abych jí řekl tuto zprávu. Měl to být Storm? Zaslechl jsem jeho myšlenku, pochyboval o správnosti mých činů. Otočil jsem se na něj a omluvně sklopil na chvíli uši. Myslel jsem to jen v dobrém, možná ovšem příliš rychle.
Naomi to ublížilo, což bylo očekávatelné. A pak mi pogratulovala. Nad tím jsem zavrtěl hlavou. „To teď není důležité,“ vydechl jsem a starostlivě si ji prohlížel. „Naomi,“ oslovil jsem ji znovu po tom, co promluvil Storm, ale ona se rozešla směrem k hrobu. Nechala ze země vyrůst kámen, který nesl její podobu. Nepříjemně jsem se ošil, byl tohle nejlepší způsob? Dívat se na ni každý den? Nebude to jen horší? Neměl jsem ale sílu na to jí odporovat. Netušil jsem, jaké to je zažít takovou ztrátu. Moji rodiče mě v podstatě vyhodili ze smečky, abych rozšiřoval naši krev. Tak co mami, tati. Vidíte, kde jsem nyní?

Najednou les nečekaně ožil, což mi přineslo velké potěšení. Dorazil sem Whiskey a přivedl sebou nějakou slečnu. Cizí slečnu. Dříve bych přišel rovnou s výslechem, nyní jsme ale nové členy nemohli odhánět. „Zdravím vás,“ pozdravil jsem oba dva a pak trpělivě čekal, až Storm vysvětlí momentální situaci. Netušil jsem, jaký byl vztah Whiskeyho k Taille, ale očividně nebyl tak silný jako Naomi. K ní mluvil o dost citlivěji.
Zaměřil jsem se mezitím na slečnu, k jejímu neštěstí jsem neuměl kontrolovat svou magii myšlenek, nebo jsem jen nechtěl, a slyšel jsem vše, co jí lítalo hlavou. Napřímil jsem se. Cítil jsem z ní, že se cítí velmi nekomfortně. Retardovaný? Její průběh myšlenek zněl dosti jednoduše, ale pravdou bylo, že jsem během svého života poznal Cattana. Nic jednoduššího než ten vlk nepoznalo tento svět a přesto se stal členem smečky. I když byl spíše jejím maskotem, protože ho tak nějak bylo všem líto.
„Jsem rád, že jsi zpět,“ oslovil jsem Whiskeyho. Věděl jsem, že o něj měl Storm starost. „A tvá kamarádka je tu také vítaná, pokud bude chtít sama zůstat,“ usmál jsem se. „A samozřejmě, pokud na ni zatím dohlídneš. O tom, zda se bude chtít přidat, si promluvíme později. Měla by nás první trochu poznat, i toto místo,“ navíc jsem si nebyl jistý, zda o to má vůbec zájem. Vypadalo to, že je to spíš Whiskeyho představa. Což se mi nezamlouvalo. Netušil jsem, jaký je jejich vztah, ale pokud to vypadá nadějně, sedělo to do mého dlouhodobého plánu. Vlčata!

Když jsem měl pocit, že jsem udělal vše důležité, usmál jsem se. "Omluvte mě, prosím," řekl jsem slušně a rozešel jsem se za Naomi. Lehl jsem si po jejím boku. Nechtěl jsem ji nechávat samotnou. "Chci aby jsi věděla, že jsem tu pro tebe. Ať už se stalo cokoliv. Asi ti se mnou není pořád nejlépe, ale opravdu se snažím, abych se to naučil zvládat," to byla pravda. I když jsem nedokázal odhadnout, jak moc jsem v tom dobrý. "Kde jsi byla od doby, co jsme se rozloučili?" Chtěl jsem ji přivést na jiné myšlenky.

Buďte pozdraveni,
již nastal čas na oficiální vyjádření z mé strany, jakož to vašeho nového krále, pána a všemohoucího diktátora. (Vaše oblíbené oslovení je čistě na vás.)

Předem chci poděkovat Stormovi a taky celému tlapkatýmu, že byli dostatečně inteligentní pro tento krok a svěřili mi svou důvěru. Je vám ctí. Tuto smečku povedu tak, jak uznám nejlépe za vhodné do dne, kdy trůn nebude vyrván z mých chladných rukou. Doufám, že se to tady trochu zase rozhýbe, aby z nás nebyla skupina hromádek hlíny.

Stav smečky prozatím zůstává stejný, i když Tavarillë a Shy už nejspíše patří do jiného světa. Dáme jim ale ještě trochu času, jsem velmi velkorysí vládce.

Abych tu jen sprostě nemluvil o hloupostech, připravil jsem si pro vás zábavný úkol. Venku je jaro, což určitě všichni víme. Určitě jsou všichni moc šťastní, že nám svítí slunce do očí, létají vosy a padá to barevné ze stromů. Rád bych, aby jste vytvořili nějaké veledílo s tím, jak vy prožíváte příchod jara. Může jít o kresbu, báseň, text, experimentální tanec nebo zmrzlinový pohár ve tvaru vašeho pána. Cokoliv, z čeho půjde vyčíst zadání jaro a já. Samozřejmě za to dostanete nějakou tu hezkou odměnu. Čas máte do 20.4. Posílejte prosím do vzkazů.



Děkuji za pozornost, drobné prosím do kasičky.
Blueberry

P.S.: Tohle je samozřejmě aprílový vtípek, doopravdy jsem hodný mazel a mám vás všechny moc rád.

„No, to taky nevím. Jsme přeci jen nenahraditelní,“ zasmál jsem se a pozoroval ho. Pak mi úsměv poklesl, pořád bylo příliš brzy. A taky jsem měl o svého přítele opravdu velkou starost.
Storm pronesl, že mě chce něčím pověřit. Jen jsem přikývl a pokynul mu, aby pokračoval. Myslel jsem si, že to bude něco ve stylu, abych nasbíral luční kvítí pro jeho milou. To co po mě ovšem chtěl, to jsem nečekal. Tedy, ano. Dalo se předpokládat, že smečka bude potřebovat nějakou změnu. Jinak by totiž zahynula. Ale nečekal jsem to teď a nečekal jsem to takhle. Hlavou mi projelo to, jak jsem do smečky přišel. Jak mě Hotaru dala na postavení omegy. Jak jsem bojoval za to, abych mohl být vůbec řadový člen a ne jen maskot. To jak mě přivedla Lexiett, jak mě Tailla nenáviděla, jak jsem poprvé potkal Storma.
„Samozřejmě,“ vydechl jsem. „Udělám to. Pro tebe, pro tuto smečku,“ podíval jsem se okolo sebe. Byl to tak krásný les a už začínalo jaro. Ale smečka upadala. Nebylo nových členů a ti staří odcházeli, mizeli, nebo se vraceli velmi málo. „Tohle místo je můj domov. Budu se tak o něj i starat. Popravdě, moc nás nezbylo. Ale doufám, že tu zase zvládneme vybudovat něco krásného,“ zasněně jsem se usmál.
Když jsem to přijal, ucítil jsem náhlou vůni borůvek. A taky jistou zvláštní změnu, kterou jsem dokázal popsat. Ale cítil jsem ji. Zhluboka jsem se té vůně nadechl.
„Budeš v pořádku Storme. A smečka taky,“ zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že budu muset přemýšlet nad dost věcmi. Smečka potřebuje více členů, potřebuje ochránce, vychovatele pro vlčata. Potřebujeme vlčata! Nevěřil jsem, že mě tohle někdy napadne.
„Děkuji, kamaráde,“ usmál jsem se. I když všude okolo byl pořád smutek. A do toho přišla Naomi. Zhluboka jsem se nadechl, nerozloučili jsme se zrovna v nejlepším. Naposledy jsem ji vystrašil a ublížil i jejím citům, když jsem ji odmítl. Nyní jsem to již viděl trochu jinak. Suzume byl již pryč. V mé mysli pro něj nebylo místo. Nesmělo být.
„Ahoj, Naomi,“ oslovil jsem ji. Podíval jsem se na Storma, jako její otec měl největší šanci jí to vysvětlit tak, aby to vzala dobře. Ale rozhodl jsem se, že ho nebudu nutit to znovu říkat. Už tak si vytrpěl dost.
Rozešel jsem se k ní blíž. Něco jsme spolu nedávno prožili, bylo to dobré i zlé, ale bylo nám spolu moc hezky. A troufal jsem si říct, že mě má možná i ráda.
„Naomi,“ oslovil jsem ji znovu. „Nemusíš se o Storma bát. On bude v pořádku,“ začal jsem něčím příjemným. „Musím ti ale říct něco, co bude těžké slyšet. Tailla,“ odmlčel jsem se. „Odešla,“ kývl jsem směrem k té hlíně. „Byla již unavená z tohoto světa a odešla, když byla šťastná. Když měla Storma, měla tebe. A teď už ji nebude trápit nic, ani stáří, ani únava.“
Pak jsem udělal krok k ní a položil jí hlavu přes hřbet. Dal jsem jí čas.
„Abych řekl poslední důležitou věc,“ zhluboka jsem se nadechl a odtáhl se, abych jí viděl od očí. „Storm se rozhodl, že chce, abych byl nyní alfou já. Předal mi smečku. Věřím, že to zvládnu, jelikož její členové jsou úžasní. A spolu zvládneme vše,“ usmál jsem se. Byli jsme jako rodina. „I tuto těžkou ztrátu,“ dodal jsem.

// Děkuji mnohokrát! Tohle jsem opravdu nečekal. Jsem dojatý. <3 Snad se to tu rozproudí.

Tak nějak jsem počítal s tím, že to uděláte prostě random. Ale ať tedy neštvu tak -
Odeberte 2x taktiku lovu a drahokamy mi dejte hocikam.

Když jsem k nim přišel, Aranel prokazovala Stormovi podporu, stejně jako já. Přilepená na jeho tělo. Odstoupil jsem od nich a ucítil, jak se mi zrychlil tep. Tahle hloupá žárlivost! Vždyť Storm ani nebyl můj a nenapadal mě jediný reálný scénář, ve kterém bychom končili společně v náručí. A ještě v tak hloupé chvíli, kdy bych měl potlačit všechny ostatní vlastní emoce a prostě jen stát při něm v jeho neštěstí. Ale tak to nefunguje, nikdo neumí vypnout to, co cítí.
Aranel a její depresivní myšlenky. Věděl jsem, nad čím přemýšlí. Něco podobného tížilo i mou hruď. Smečka se rozpadá, to byl fakt. Jestli se rozpadne, to se uvidí. Určitě to jde ale z kopce. Nikdo v ní totiž není, alfa je otřesena a měla by jít do důchodu. Bylo to ošklivé, ale momentálně to prostě nefungovalo. Hráli jsme si na něco, co už bylo dávno pryč. Jen já, Aranel a Storm. Ostatním kdo ví kde je konec. Nikoho jiného jsem tu neviděl dlouho. A zájemci? Taky nic. Jediný potencionální nový člen po dlouhé době musel kvůli smrti Tailly odejít. Kdysi jsme neznámé vlky odháněli, teď bychom měli vyvěsit na kraj lesa poutač „volná místa, prosím přijďte. Opravdu. Prosím.“

Já i Aranel jsme byli líní na nějaké hrabaní a taky by to asi nešlo. Storm ovšem zamumlal něco o tom, že se nemáme bát. Čekal jsem, že po nás opravdu bude chtít manuální práci, pak ale odešel o kus dozadu a proměnil se v obří obludu. Sice jsem tuto přeměnu již párkrát viděl, ale byla stejně působivá jako poprvé. Ano, magie byly všelijaké a velmi mocné. Ale taková kompletní přeměna vypadala vždy velmi efektivně. A teď se to opravdu hodilo, protože udělal všechnu práci za nás. Oteplil zem nějakým magickým ohníčkem, vykopal jámu velkými tlapami a pak do ní dal Taillu. Napřímil jsem se, abych ji ještě naposledy podíval. Bylo mi jí trochu líto, to jsem musel uznat. Sice jsme se neměli rádi, ale pomalu jsme k sobě hledali cestu. A teď byla navždy pryč. Ne, nebrečel jsem. Ale ani netrpěl. A kdybych se za to nestyděl, přiznal bych, že jsem možná cítil trochu vítězství.

Storm se proměnil zpět do své normální podoby, i když teda vypadal, že to má taky za pár. Na rozdíl od Tailly, Storma jsem měl opravdu v lásce a měl jsem o něj starost. Přispěchal jsem k němu, ale pak pohnul hlavou. Lehl jsem si k němu, dal hlavu k jeho tlapám a zavřel jsem oči. „Budeš v pořádku, Storme. Věřím, že bude dobře. Ale musíš odpočívat, potřebuješ klid. Ne další starosti,“ podíval jsem se mu do očí. „Slib mi, že se budeš šetřit. Prosím,“ povzdechl jsem si.