Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přiznám, že jsem při čtení počítal s tím, že má Naomi magii země. Ale hádám, že s magií předmětů je to také možné, jelikož podmínky okolí dovolují jak manipulaci s kořeny, tak přemístění borůvek z okolí. Beru to tedy tak, že je nepřičarovala, ale využila pouze to, co se zde již nacházelo.
Approved!

„Tak to měl Storm pravdu,“ usmál jsem se na Wizku. „Toto místo je velmi příjemné a členové jsou tu jako rodina. Rád tě zde provedeme, pokud o to budeš stát. A uvidíme, jestli dojdeme k dohodě,“ byl jsem velmi milý. Ovšem jen dokud nepromluvila opět ta potvora.
„Žádnou dámu tu nevidím. Jen tebe,“ byl jsem naštvaný, ale nechtěl jsem se nechat rozházet. To by nepůsobilo dvakrát majestátně. „Měla bys odejít, dokud máš tu příležitost. Vlci jsou tomuto místu velmi oddaní a brát jim jejich borůvky,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „To se jim líbit nebude,“ mrkl jsem po Stormovi, který odešel kousek stranou. Aranel se věnovala svému synovi. Wizka vypadala nejistě. „Odejdi,“ tohle už byl rozkaz. To co se ale stalo poté bylo neslýchané. „Prosím?“ Zeptal jsem se podrážděně a rozešel se k ní, že ji vyženu osobně svými zuby. V tom ale najednou se vlčice zvedla do vzduchu. Rozhlédl jsem se okolo sebe a uviděl Naomi. Musel jsem se usmát, tohle bylo její dílo a byla to velká zábava. A taky jsem byl rád, že přišla k nám. Chyběla mi. Při tom uvědomění jsem se musel usmát. Pak jsem se ale otočil zpět na vlčici, která měla najednou tlamu plnou borůvek, až se začala dusit. Začal jsem se hlasitě smát. „Ještě! Jen ať si je dá, když jsou tak dobré,“ pak toho ale Naomi nechala a vlčice spadla na tlamu na zem, což jí nejspíše z krku vyprostilo poslední z borůvek. Povzdechl jsem si. Měla ji nechat udusit, pak jsme mohli její tělo pověsit na pomyslnou bránu lesa a odhánět podobné idioty.
„Myslím, že ti bylo ukázáno dostatečně, že v tomto lese nejsi vítaná. Takže prosím, odejdi. Než budu nucen zasáhnout sám a odvléct tě. Věř mi, že já nejsem tak hodný jako tady Naomi,“ pousmál jsem se. Její život pro mě měl menší cenu, než život brouka na zemi. Otočil jsem se na její kamarádku. „Ale budu velmi rád, pokud tu ty zůstaneš a budeme moci pokračovat v naší debatě. Jsme opravdu velmi přátelští, pokud se nechováš jako arogantní blázen,“ usmál jsem se na ni a pak se podíval na tu vlčici a výhružně k ní přistoupil. „Dám ti doporučení. Nevím odkud pocházíš, ale tenhle svět není hřiště. Jsou smečky, kde bys v tuto chvíli už byla na kusy,“ vzpomněl jsem si na Elisu nebo Erwen. „Možná jsi ještě hloupé štěně, nebo jsi prostě jen hloupá. Ale pro hlupáky tu není místo. Pokud máš takovouhle povahu, budiž. Mám kamarádku, co má podobně ostrý jazyk. Ale ona na rozdíl od tebe není hloupá a ví, kdy si to může dovolit. Zapoj mozek, musíš nějaký mít,“ udělal jsem k ní krok blíž. „Protože jestli se tohle bude opakovat, možná ti ho brzo někdo rozmačká.“

„Opravdu si nedělám srandu,“ napřímil jsem se a pokývl. „Netuším, kde se to tu vzalo. Storm to našel první, ale tvrdil, že taky neví. Rád bych to věděl, autor musel být velmi zajímavý. Na druhou stranu musel být taky velký a asi ho ani potkat nechci,“ pousmál jsem se. „No, nechal jsem to pak propadnout do země, tak jako předtím ty stromy,“ vzpomněl jsem si na Taillu. Nepozastavil jsem se nad tím, nijak výrazně mi nechyběla.
Ucítil jsem skupinu pachů, jak si to štrádluje přes naše území. Napřímil jsem se, poslední návštěvníci byli velmi neslušní a místo tady se jim zavřelo. Tihle ale zůstali u hranic a já mezi nimi ihned poznal Storma. „Pokud je to slušná návštěva, tak budu jedině rád. Novou krev potřebujeme, ale taky ne za každou cenu,“ vstal jsem a rozběhl se po boku Aranel k tomu místu.
Uviděl jsem skupinku vlků. Kromě Storma tam byli dvě vlčice a jeden velmi mladý vlk. Všiml jsem si nadšeného výrazu Aranel, musela někoho z nich poznat. Když se k vlkovi rozešla a oslovila ho, docvaklo mi to. Zamračil jsem se. Byl velmi dlouho pryč, teď si to sem jen tak nakráčí a Aranel ho přivítá s radostí? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Už dávno do naší smečky nepatřil a jelikož ji jednou opustil, měl také velký černý puntík. Samozřejmě měl nepsanou výhodu, jelikož Aranel byla jeho matka a má dobrá kamarádka. Stejně to ale nemohl mít moc lehké.
„Zdravím přítomné dámy, vítejte v Borůvkovém lese. Storme,“ na něj jsem se velmi mile usmál. „A koho pak to tady máme? Aithér,“ kývl jsem mu. „Našel jsi cestu zpět domů?“ Zvědavě jsem se na něj zadíval. „Kde jsi se toulal?“ Ano, nejspíše se ho na to měla ptát spíše jeho matka. Ale on teď byl vetřelec, jako každý jiný, a tohle byla má povinnost.
Pohled mi přejel k vlčici, co ke mně byla blíž. „Jak se jmenuješ a co tě sem přivádí?“ Velmi mile jsem se na ni usmál. Vypadala vystrašeně a dosti pokorně. „Není třeba se bát, nekoušu,“ zasmál jsem se a pak sjel pohledem k druhé vlčici. V tu chvíli mi úsměv zmizel z tváře. Přiskočil jsem k ní a zavrčel. „A tvé jméno?“ Řekl jsem prudce. „Asi přicházíš ze zvláštního místa, pokud je tam zvykem se takhle chovat na cizím území. Ale tohle je Borůvková smečka a tady se takhle nebude chovat nikdo,“ zvýšil jsem hlas a mračil se. Přes to jsem se držel v klidu. „Co tě vede k tak drzému kroku? Nemáš ráda svůj kožich?“ Moje rudé oči prozrazovali magii ohně, která mi teď pulsovala pod kůží. Zaslechl jsem také některé z jejich myšlenek a od první chvíle mi byla nesympatická. Drzá.

// Čekám na Ar, ale pokud neodepíše do zítra, tak napíšu. :)

„No, většinou když někdo z vlků odejde, tak se toulá pryč hrozně dlouho,“ povzdechl jsem si a usmál se na něj. „Ale utíkej,“ mrkl jsem a čekal, až odejde. Při tom čekání jsem ale zacítil dva pachy. Jeden jsem poznal okamžitě a celý jsem se naježil. „Lennie,“ zavrčel jsem a rozběhl se tím směrem. Než jsem ale stihl doběhnout, byli pryč. Tohle mě naštvalo ještě víc! Prošli smečkovým územím, mým územím a ani se nezastaví? A ještě k tomu, když je to moje sestra?
Uslyšel jsem kroky a pak i hlas. Otočil jsem se a pořád se mračil, uviděl jsem Aranel. Vrátila se domů, to mě trochu rozveselilo. Pousmál jsem se na ni.
„Ahoj. To je v pořádku, hlavně že jsi doma,“ rozrušeně jsem se podíval k místu, kudy proběhla sestra a ještě někdo. „Myslím, že si všichni zaslouží chvilku venku. Jsem rád, že si se vrátila,“ podíval jsem se tam, kam odešel Strom. „Šel se umýt, měli jsme tu takovou vtipnou akci,“ musel jsem se zasmát. „Objevil se tu velký fialový exkrement a Storm se rozhodl, že ho chce prozkoumat pěkně z blízka. Neptej se mě proč,“ zasmál jsem se. „Ale raději mu neříkej, že to víš,“ koutky mi zacukaly.
„Tak jsme tu jen my dva. Upřímně mám pocit, že to je maximální stálý počet, jaký se tu běžně pohybuje,“ zamračil jsem se. „Chtělo by to nějaké nováčky,“ pousmál jsem se. „Ale aby se jim dalo i věřit,“ koukl jsem po ní. Nejlepší by bylo si udělat vlčata a zalidnit to tady po svém.

Storm mě pochválil za mou snahu a já se potěšeně usmál. „Děkuji!“ Zamával jsem ocasem a pyšně jsem zvedl hlavu. Dělalo mi radost, ho vidět se usmívat. To co se nedávno stalo, to bylo velmi tragické. Jistě, byla to běžná součást života, ale nejspíše to nikdo nečekal. A Storm už byl taky starý, co když je na řadě? Zděšeně jsem si jej prohlédl, ale pak jsem se pokusil ten výraz schovat.
Storm mě požádal o to, jestli si může tu tlapu zajít umýt. Horlivě jsem přikývl. „Jistě že můžeš, budu jedině rád,“ uchechtl jsem se. Ale pak jsem zvážněl. „Ale doufám, že se opravdu vrátíš,“ dodal jsem. Až odejde, tak tu budu sám. A to jsem nechtěl.

Posadil jsem se a zadíval se mezi stromy. A je to tady. Zajímalo by mě, kolik duší ještě pošleme do ráje. Kolik z nich ještě zmizí.

Hlasuji pro 1 a 4 <3

// Moc se omlouvám, týden jsem ještě na dovolené. Nejpozději 5. se pokusím napsat.

Zděšeně jsem se na svého společníka podíval. „Prosím?“ Pak mi došlo, že to myslí jako vtip. A i kdyby to tak nemyslel, tak to tak prostě MYSLEL. Protože jsem nechtěl věřit tomu, že to myslí vážně. Nuceně jsem se zasmál. „Teda,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Aby si to po sobě uklidilo, no to jo,“ zahýkal jsem smíchy. Trošku jsem to možná přehnal, tak jsem si odkašlal a zadíval se na to. „No, myslím že autora tohoto díla nechceme vidět ani jeden,“ napnul jsem se při představě, že budu sežrán a proměněn v podobně ohavnou fialovou nechutnost obřích rozměrů. Moje smrt měla být aktem plným dramatu a slz.
„No, když jsme tu tenkrát měli toho krečka, veverku, bobra nebo co to bylo, a odklízeli jsme ty stromy, tak jsem je nechal pohltit do země. Myslím, že bych to mohl zopakovat,“ pohodil jsem ocasem. Nečekal jsem na jeho svolení, i když to možná bylo neuctivé. Já teď byl ale pán lesa! A opravdu jsem se chtěl zbavit té věci i představy, jak se v tom můj přítel prohrabuje.
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. To byla trochu chyba, jelikož se mi zhoupl žaludek. Podíval jsem se na zem pod tou věcí a začala se pod tím dělat na můj povel malá prasklinka. Zvětšila se jen natolik, aby pohltila tu věc. S mlaskavým zvukem to zajelo dovnitř a pak jsem nechal hlínu rychle se znovu spojit.
Oddechl jsem si, sedl si na zadek a zívnul. Nebyl to moc náročný úkon ve srovnání s jinými, ale stejně to bylo únavné. Ale aspoň se to přesunulo z našeho pohledu. Kdyby to ještě šlo vymazat z mé mysli.
„Tak to by bylo,“ podíval jsem se na něj a pak významně na jeho tlapu. Bylo vhodné, kdyby se nějak diskrétně zbavil těch zbytků. Nejraději bych Stormovi nabídl, že tu tlapu uřežeme nebo zapálíme – však má stejně ještě další tři. Ale nějak jsem tušil, že bych se setkal s nepochopením.

Když mě Storm uviděl, zatvářil se provinile a rychle si začal otírat tlapu. No teď už bylo pozdě. Já stejně všechno viděl. „To nic Storme,“ vlídně jsem se pousmál, i když uvnitř jsem byl stále pohoršen. Stejně tě pořád miluju. Uniklo mi v myšlence, ale věřil jsem, že Storm svou magii myšlenek moc často nepoužívá. To byla ta krása nikdy neprožitých vztahů. Platonické lásky jsou vždy ty nejkrásnější. Dotknou se toho zdroje, odkud se rodí všechny city. A je tak intenzivní, přes to že se nikdy nenaplní. Nebo právě proto? Je to ta nejvyšší úroveň milostného vztahu, protože jen ty lásky, které jsme neprožily, mohou být dokonalé.
„To je škoda, že je autor v trapu. Mohlo tu být nějaké vzrůšo,“ zklamaně jsem se zadíval na to nadělení, snad až s trochou lásky. Pak to přešlo. „Co teď s tím? Osobně mi to nepřijde jako vhodná ozdoba našeho lesa, takže pokud jsi skončil v -ehm- průzkumu, tak bychom se toho mohli zbavit. Nejlépe pomocí magie, jelikož já se toho dotýkat nehodlám,“ zavrtěl jsem radikálně hlavou. S delším časem v teple se zvyšovala intenzita odéru. Naomi zůstala kus od nás a já byl i celkem rád. Tohle nemusela vidět.

Whiskey se rozešel pryč z lesa. Podíval jsem se káravě na Storma. To si nemůže alespoň své děti udržet uvnitř tohoto lesa? Kdykoliv odsud někdo odešel, většinou se nevracel hodně dlouho. A pro Whiskeyho to platilo taky. Jistě, nemohl jsem tady vlky držet. I když jsem si to možná přál. Ale měli jsme být rodina a ta se přeci v těžkých chvílích neopouští. Teď nás tu bylo tak málo, že kdyby nás někdo napadl, nejspíše to tu ztratíme.
Otočil jsem se k Naomi. Jako by mi četla myšlenky. „Plány?“ Zamyšleně jsem si povzdechl. „Rád bych, aby se to tu rozrostlo. Aby se nynější členové vrátili domů a přišli noví. Abychom byli jako dřív, početná šťastná rodina. Teď je tu pár osamocených vlků,“ smutně jsem se usmál. „Držíme při sobě, ale potřebujeme více členů. Musíme se o sebe vzájemně starat a zároveň se chránit před cizinci,“ a to teď nešlo. Strom nevypadal, že by byl schopný pořádného boje. Děvčata jsem do toho nutit nechtěl. Takže jsem zbýval já a Whiskey proti celému světu.

Uslyšel jsem nějaký hluk. Otočil jsem se tím směrem, jako bych snad zaslechl hlasy. To by bylo ale zvláštní, protože jsem necítil žádný pach. Storm na ten zvuk také zareagoval. Rozešel jsem se za ní, byl jsem připraven čelit nebezpečí, ale našli jsme pouze velké hovno. Doslova. Zamračil jsem se a naklonil hlavu na stranu. „Co to-„ zmlkl jsem, když jsem uviděl, že se v tom Storm z nějakého neznámého důvodu začal vrtat. „Ehm,“ vydal jsem ze sebe a podíval se raději stranou. Tohle jsem vidět nepotřeboval, udělalo se mi krapet špatně a taky mi bylo trapně i za něj. „Tohle jsem do tebe netipoval,“ zamumlal jsem si spíše pro sebe a odstoupil o krok dozadu.
„Pokud něco vytvořilo takhle velký poklad, možná bychom si měli dávat pozor. Jak velký mohl být asi majitel?“ Nevěděl jsem, od koho tohle vyšlo, ale taky by mě to mohlo sežrat.

// Odepíšu večer. :)

Zeptal jsem se Whiskeyho na zvláštní chování jeho kamarádky. Odpověděl mi a já jsem pokývnul. Ano, negativní reakce se dala očekávat. Přišla do truchlícího lesa. Ale její reakce byla poněkud – komplikovaná. „Tak snad ji třeba někdy přivedeš za lepších podmínek,“ usmál jsem se. Dveře pro ni byly pořád otevřené, i když byla třeba trochu magor. Podíval jsem se směrem, kudy odešla. „I když mám pocit, že pokud v tomto světě někdo odejde, dost těžko se hledá znovu,“ nostalgicky jsem se pousmál. Kolik vlků jsem chtěl potkat znovu, ale již jsem na ně nikdy nenarazil? Rychlé známosti, letmá přátelství, romance, konflikty. A při loučení jsme si slibovali, že se musíme zase někdy sejít. I dlouholetá přátelství na tohle dokáží utrpět. Neyteri jsem neviděl již celou věčnost. A už vůbec nemluvím o mé sestře.

Seděl jsem kousek opodál od té trojice a přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. Na kterém rozcestí ve svém životě jsem měl odbočit jinam. Která cesta by mě dovedla ke štěstí a rodině. Měl jsem snášet podvody Megan? Nebo být benevolentnější k Kaien? Nebo jsem si nikdy neměl začít se Suzumem? Zavrtěl jsem hlavou. Ne. Takovéhle věci by se němeli litovat.
Z sebelítosti mě vytrhla Naomi, ani jsem si nevšiml, že jde blíž. Podíval jsem se jí do očí a rychle se usmál. Nebylo to upřímné, ale nechtěl jsem, aby se kvůli mně trápila. Měla svých starostí dost. Ale ona to očividně už věděla. Přemýšlel jsem, jak? A pak jsem si vzpomněl na její magii. Poslouchal jsem myšlenky, co mi poslala. Udělal jsem krok blíže k ní a položil jí hlavu na záda. Zavřel jsem oči. Nikdy jsem ji neměl odmítnout, truchlil jsem pro něco ztraceného a přišel o ni. „Děkuji ti.“ Řekl jsem jen.
Nefret. O ne. Stormova a Taillina dcera. Celý jsem se napnul. Byla již větší, ale pořád to byla její matka. Musel jí tu špatnou zprávu někdo říct a jelikož mě skoro neznala, tohle by mělo být na jejím otci. Nebo sestře. V každém případě, někdo jí to musí říct. Naomi se za ní rozešla. Já bych se sice raději zakopal do země, ale rozhodl jsem se, že ji podpořím. Chtěl jsem o ni začít usilovat a tohle mi přišlo jako nutný krok.
„Ahoj,“ pozdravil jsem vlčici a snažil se tvářit mile a klidně. „Jak bylo ve velkém světě?“

// Naomi: Tak nepřeskočíš Storma? Myslím, že čekání bylo už dost dlouhé. :)

Jediný, kdo se zúčastnil akce byla Naomi se svou básní. Odměna jí bude připsána po dohodě s tlapkou. Báseň zde zveřejňovat nebudu, pokud ji chce Naomi ukázat, může tak učinit sama.


Edit by tlapka: Odměna přidána :)
~Sky