Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když vlk promluvil, mírně jsem se zachmuřil, ale zůstal jsem klidný. „Storm se v této smečce nachází, to je pravda,“ přikývl jsem. „Ovšem alfa před vámi již stojí,“ upozornil jsem ho a trochu zpřísnil hlas. Bylo pošetilé takto někam nakráčet a počítat s tím, že vše bude stejné jako kdo-ví-kdy tu byl naposled. Ovšem jeho jméno mě pak trochu rozptýlilo. „Morfeus?“ Zopakoval jsem poté, když mi to došlo, usmál jsem se. „Já jsem Blueberry. To musíš být partner Neyteri. Můžeš mi o ní něco říci? Dlouho jsem ji neviděl, ale je to má velmi dobrá kamarádka,“ byl jsem pouze zvědavý.
Oslovila mě také vlčice, kterou jsem doposud moc nevnímal. Neznala mé problémy s magií myšlenek, takže se zeptala na dosti hloupou otázku. Já to neuměl vypnout, takže jsem věděl, že je ochutnala ještě než jsem vůbec přišel. To jsou všichni tak nezdvořilí a naivní? Další z vlků co si sem přikráčí a začne ozobávat cizí potravu. „Asi to je možné, když jsi to již udělala,“ pohodil jsem ocasem. „Ale klidně pokračuj, když jsi se alespoň poté slušně zeptala,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Oproti tomu, co jsme tu měli před chvílí, byla slušná. Styx se chovala o dost hruběji.

Storm dorazil o chvíli později a zachoval se ošklivě. Alespoň z mého pohledu. Jeho chování mě zranilo. Podíval jsem se mu přímo do očí a zamračil jsem se. Předal mi alfování, takže bych o těchto věcech měl rozhodovat já. Nejspíše si ještě ze své staré pozice neodvykl, ale cítil jsem se jako blbec, když mě takhle odbyl před cizinci. „Dobře,“ pronesl jsem jen, jako by o nic nešlo. „Snad se ještě někdy shledáme,“ pokynul jsem slušně k oběma a pak se otočil a rozběhl zpět k Wizku s Naomi. Stále byly spolu, to jsem viděl rád. Posadil jsem se k oběma. „Tak jsem zpátky, o co jsem přišel?“ Usmál jsem se. Nejspíše jsem přišel právě v čas, situace působila trochu rozpačitě. Ale taky se mi to mohlo pouze zdát.

Myslím, že by nebyl problém udělat jeden třeba velký sraz v Praze a následně menší v Brně pro ty, komu se nechce nebo nemůže cestovat. Já jsem v Brně skoro pořád, kdyby chtěl někdo někam zajít.

„Myslíš, že potřebuješ spravit? A co přesně? Je to něco, co by mohlo narušit chod naší smečky?“ Doufal jsem, že ne. Měl jsem v úmyslu ji přijmout, novou krev jsme potřebovali.

„Když jsem přišel do tohoto světa, Borůvkovou smečku vedla Hotaru a Angelus. Angelus poté skonal a Hotaru netuším kde je,“ což mi bylo líto. Měl jsem ji moc rád. „Aranel je jejich dcera,“ byl jsem rád, že jejich krev byla nadále s námi. „Nebudu tě zasypávat zbytečnostmi, no smečka se bohužel rozpadla. Myslím, že Hotaru to po smrti svého partnera z více důvodů nezvládala. Nějakou dobu byl tento les prázdný, až se sem vrátil Storm a Tailla. Byl to pár, který tuto smečku obnovil. Společně vedli tento les, ovšem nedávno nás Tailla opustila navždy. Storm se rozhodl, že předá svou pozici mě,“ zadíval jsem se na ni. „A tak si tu nyní žijeme. Pokud se k nám máš zájem připojit, rád tě přivítám do smečky. Vítej tedy,“ usmál jsem se. „Ale nějakou dobu na začátku k tobě budeme samozřejmě ještě trošku ostražití. Ale toho se neboj,“ mile jsem se na ni usmíval.

Ucítil jsem neznámé pachy a uslyšel dvě zavití. Narovnal jsem se. Díky magii myšlenek jsem poznal, že oba přichází v dobrém. Ve stejnou chvíli se zde objevila Naomi, což se mi hodilo. Z vlka šlo cítit, že má velmi silný pach jiného lesa. Pravděpodobně dokonce možná samotná alfa. A šli za Stormem. Postavil jsem se. „Dámy, brzy se k vám připojím,“ mrkl jsem na ně. Podíval jsem se na Naomi s důvěrou, že se o novou slečnu postará. Poté jsem se rozběhl se směrem k příchozím. Věřil jsem Stormovi, že by to zvládl. Ale já tu byl teď alfa a oni byli další cizinci. Najednou jich tu bylo nějak moc.
Byl jsem tu dřív než Storm. Zůstal jsem před oběma stát.
„Zdravím vás,“ prohlédl jsem si oba dlouze. Zdáli se povědomí. Minimálně ten černý vlk. „Nacházíte se na území Borůvkové smečky. Co vás vede do tohoto lesa?“ Byl jsem milý, ale ostražitý.

// Jelikož bych rád zaběhl k nově příchozím, počkám ještě na příspěvek Derian

Prosím o připsaní 80 oblázků. Děkuji!

„To rád slyším,“ usmál jsem se na Wizku, když řekla, že by chtěla takovou rodinu. „Myslím, že smečka by měla být napořád. A napořád zůstat v srdci,“ usmál jsem se.
Byla drzá, byla tak drzá! Storm jí dal dostatečně najevo, jak moc nevhodně se chová. Vyhrožovat někomu v cizí smečce. „Není to srab. Magie jsou naší součástí. K tomu je máme, k tomu si je hýčkáme. Abychom je použili, když potřebujeme. Boj zuby na zuby se fajn, ale tohle je efektivnější. Hlavně proč by s tebou měla mít nějaké slitování? Chováš se jako hloupé štěně,“ tím jsem skončil a čekal, až odejde. Wizku po jejím odchodu chtěla vzít vše na sebe. Ostatní na to reagovali negativně a já také zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl jsem rázně. „Každý má zodpovědnost sám za sebe. Ty jsi přišla s upřímným zájmem o tuto smečku. Ona přišla a ochutnala naše borůvky. Ano, vzala si co jí nepatří, ale není to až takový problém. Kdyby se omluvila, tak to přejdeme. Ale ona byla drzá, byla zlá. Otevřela si tlamu na alfu a na ostatní členy smečky,“ zavrtěl jsem hlavou. „Takové vlky tady nechceme. A pokud budou jinde chytří, tak ji také pošlou pryč. A možná až bude dlouho sama, tak pochopí, že svět se netočí okolo ní,“ podíval jsem se na Naomi, která se jí představila. Usmál jsem se a pokynul na další členy smečky. „Storma znáš, tohle je Aranel,“ ukázal jsem na dalšího člena smečky. „Ještě k nám patří Nefret, Stormova dcera. A poté Whiskey, Stormův syn,“ musel jsem se uchechtnout. Storm a jeho rodina vlastně tvořili skoro celou tuto smečku. Měl bych si taky udělat vlčata. Pohled mi kmitl k Naomi a pak zpět.
Aranel měla prosbu. Zamyslel jsem a pak pokývl. „Dobře, Aithér tu může zůstat, pokud se za něj zaručíš. Ovšem,“ zdůraznil jsem a podíval se přímo na něj. „Pokud sem plánuješ chodit pravidelně, budu rád, když zvážíš členství ve smečce. Už jednou jsi ji opustil a nerad tu vidím potulovat se cizince. Přes to, že je Aranel tvá mamča,“ koukl jsem pak opět na ni. „Dej na něj pozor,“ pak už jsem se rozešel směrem k Wizku. „Můžeme začít s prohlídkou? Jelikož nemám nic lepšího na práci, rád se jí zhostím sám,“ usmál jsem se a rozešel se směrem k tůňce. „Budu rád, když mi pro začátek řekneš něco víc o sobě. Byla jsi již v nějaké smečce?“ Zahleděl jsem se na ni. „V Gallirei i mimo ní,“ dodal jsem. Díky magii myšlenek jsem věděl, že její touha se k nám přidat je upřímná. Proto jsem jí veřil. U tůňky jsem se zastavil a na chvíli koukl na místo, kde byla pochována Tailla.
„Rád bych ti vyprávěl příběh o této smečce, pokud je tvůj zájem opravdu upřímný,“ usmál jsem se na ni.

// Musím se zde zastat Naomi. Rád bych upozornil na to, že přímo v knize magií stojí toto: Vlk dovede mistrovsky přeměnit předmět v jiný, nedají se na něm nalézt žádné defekty, ovšem stojí ho to mnoho energie. Myslím si tedy, že by pro Naomi nebyl až takový problém přeměnit suchý kořen nebo větev v nějaký elastičtější model. Ovšem by bylo dobré to lépe zmínit v příspěvku, tedy upřesnit pro přístě část, kde se kořen přesně vzal atd. Za mě tedy není třeba měnit finální akci ke které došlo, maximálně upřesnit způsob, jak k ní došlo.

//Inak to podať, jasnejšie vyjadriť dej, lebo z textu - v tom sa zhodneme, uzavrieme to, dáme si viac pozor na hranie v rámci mágií.

// Přiznám, že jsem při čtení počítal s tím, že má Naomi magii země. Ale hádám, že s magií předmětů je to také možné, jelikož podmínky okolí dovolují jak manipulaci s kořeny, tak přemístění borůvek z okolí. Beru to tedy tak, že je nepřičarovala, ale využila pouze to, co se zde již nacházelo.
Approved!

„Tak to měl Storm pravdu,“ usmál jsem se na Wizku. „Toto místo je velmi příjemné a členové jsou tu jako rodina. Rád tě zde provedeme, pokud o to budeš stát. A uvidíme, jestli dojdeme k dohodě,“ byl jsem velmi milý. Ovšem jen dokud nepromluvila opět ta potvora.
„Žádnou dámu tu nevidím. Jen tebe,“ byl jsem naštvaný, ale nechtěl jsem se nechat rozházet. To by nepůsobilo dvakrát majestátně. „Měla bys odejít, dokud máš tu příležitost. Vlci jsou tomuto místu velmi oddaní a brát jim jejich borůvky,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „To se jim líbit nebude,“ mrkl jsem po Stormovi, který odešel kousek stranou. Aranel se věnovala svému synovi. Wizka vypadala nejistě. „Odejdi,“ tohle už byl rozkaz. To co se ale stalo poté bylo neslýchané. „Prosím?“ Zeptal jsem se podrážděně a rozešel se k ní, že ji vyženu osobně svými zuby. V tom ale najednou se vlčice zvedla do vzduchu. Rozhlédl jsem se okolo sebe a uviděl Naomi. Musel jsem se usmát, tohle bylo její dílo a byla to velká zábava. A taky jsem byl rád, že přišla k nám. Chyběla mi. Při tom uvědomění jsem se musel usmát. Pak jsem se ale otočil zpět na vlčici, která měla najednou tlamu plnou borůvek, až se začala dusit. Začal jsem se hlasitě smát. „Ještě! Jen ať si je dá, když jsou tak dobré,“ pak toho ale Naomi nechala a vlčice spadla na tlamu na zem, což jí nejspíše z krku vyprostilo poslední z borůvek. Povzdechl jsem si. Měla ji nechat udusit, pak jsme mohli její tělo pověsit na pomyslnou bránu lesa a odhánět podobné idioty.
„Myslím, že ti bylo ukázáno dostatečně, že v tomto lese nejsi vítaná. Takže prosím, odejdi. Než budu nucen zasáhnout sám a odvléct tě. Věř mi, že já nejsem tak hodný jako tady Naomi,“ pousmál jsem se. Její život pro mě měl menší cenu, než život brouka na zemi. Otočil jsem se na její kamarádku. „Ale budu velmi rád, pokud tu ty zůstaneš a budeme moci pokračovat v naší debatě. Jsme opravdu velmi přátelští, pokud se nechováš jako arogantní blázen,“ usmál jsem se na ni a pak se podíval na tu vlčici a výhružně k ní přistoupil. „Dám ti doporučení. Nevím odkud pocházíš, ale tenhle svět není hřiště. Jsou smečky, kde bys v tuto chvíli už byla na kusy,“ vzpomněl jsem si na Elisu nebo Erwen. „Možná jsi ještě hloupé štěně, nebo jsi prostě jen hloupá. Ale pro hlupáky tu není místo. Pokud máš takovouhle povahu, budiž. Mám kamarádku, co má podobně ostrý jazyk. Ale ona na rozdíl od tebe není hloupá a ví, kdy si to může dovolit. Zapoj mozek, musíš nějaký mít,“ udělal jsem k ní krok blíž. „Protože jestli se tohle bude opakovat, možná ti ho brzo někdo rozmačká.“

„Opravdu si nedělám srandu,“ napřímil jsem se a pokývl. „Netuším, kde se to tu vzalo. Storm to našel první, ale tvrdil, že taky neví. Rád bych to věděl, autor musel být velmi zajímavý. Na druhou stranu musel být taky velký a asi ho ani potkat nechci,“ pousmál jsem se. „No, nechal jsem to pak propadnout do země, tak jako předtím ty stromy,“ vzpomněl jsem si na Taillu. Nepozastavil jsem se nad tím, nijak výrazně mi nechyběla.
Ucítil jsem skupinu pachů, jak si to štrádluje přes naše území. Napřímil jsem se, poslední návštěvníci byli velmi neslušní a místo tady se jim zavřelo. Tihle ale zůstali u hranic a já mezi nimi ihned poznal Storma. „Pokud je to slušná návštěva, tak budu jedině rád. Novou krev potřebujeme, ale taky ne za každou cenu,“ vstal jsem a rozběhl se po boku Aranel k tomu místu.
Uviděl jsem skupinku vlků. Kromě Storma tam byli dvě vlčice a jeden velmi mladý vlk. Všiml jsem si nadšeného výrazu Aranel, musela někoho z nich poznat. Když se k vlkovi rozešla a oslovila ho, docvaklo mi to. Zamračil jsem se. Byl velmi dlouho pryč, teď si to sem jen tak nakráčí a Aranel ho přivítá s radostí? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Už dávno do naší smečky nepatřil a jelikož ji jednou opustil, měl také velký černý puntík. Samozřejmě měl nepsanou výhodu, jelikož Aranel byla jeho matka a má dobrá kamarádka. Stejně to ale nemohl mít moc lehké.
„Zdravím přítomné dámy, vítejte v Borůvkovém lese. Storme,“ na něj jsem se velmi mile usmál. „A koho pak to tady máme? Aithér,“ kývl jsem mu. „Našel jsi cestu zpět domů?“ Zvědavě jsem se na něj zadíval. „Kde jsi se toulal?“ Ano, nejspíše se ho na to měla ptát spíše jeho matka. Ale on teď byl vetřelec, jako každý jiný, a tohle byla má povinnost.
Pohled mi přejel k vlčici, co ke mně byla blíž. „Jak se jmenuješ a co tě sem přivádí?“ Velmi mile jsem se na ni usmál. Vypadala vystrašeně a dosti pokorně. „Není třeba se bát, nekoušu,“ zasmál jsem se a pak sjel pohledem k druhé vlčici. V tu chvíli mi úsměv zmizel z tváře. Přiskočil jsem k ní a zavrčel. „A tvé jméno?“ Řekl jsem prudce. „Asi přicházíš ze zvláštního místa, pokud je tam zvykem se takhle chovat na cizím území. Ale tohle je Borůvková smečka a tady se takhle nebude chovat nikdo,“ zvýšil jsem hlas a mračil se. Přes to jsem se držel v klidu. „Co tě vede k tak drzému kroku? Nemáš ráda svůj kožich?“ Moje rudé oči prozrazovali magii ohně, která mi teď pulsovala pod kůží. Zaslechl jsem také některé z jejich myšlenek a od první chvíle mi byla nesympatická. Drzá.

// Čekám na Ar, ale pokud neodepíše do zítra, tak napíšu. :)

„No, většinou když někdo z vlků odejde, tak se toulá pryč hrozně dlouho,“ povzdechl jsem si a usmál se na něj. „Ale utíkej,“ mrkl jsem a čekal, až odejde. Při tom čekání jsem ale zacítil dva pachy. Jeden jsem poznal okamžitě a celý jsem se naježil. „Lennie,“ zavrčel jsem a rozběhl se tím směrem. Než jsem ale stihl doběhnout, byli pryč. Tohle mě naštvalo ještě víc! Prošli smečkovým územím, mým územím a ani se nezastaví? A ještě k tomu, když je to moje sestra?
Uslyšel jsem kroky a pak i hlas. Otočil jsem se a pořád se mračil, uviděl jsem Aranel. Vrátila se domů, to mě trochu rozveselilo. Pousmál jsem se na ni.
„Ahoj. To je v pořádku, hlavně že jsi doma,“ rozrušeně jsem se podíval k místu, kudy proběhla sestra a ještě někdo. „Myslím, že si všichni zaslouží chvilku venku. Jsem rád, že si se vrátila,“ podíval jsem se tam, kam odešel Strom. „Šel se umýt, měli jsme tu takovou vtipnou akci,“ musel jsem se zasmát. „Objevil se tu velký fialový exkrement a Storm se rozhodl, že ho chce prozkoumat pěkně z blízka. Neptej se mě proč,“ zasmál jsem se. „Ale raději mu neříkej, že to víš,“ koutky mi zacukaly.
„Tak jsme tu jen my dva. Upřímně mám pocit, že to je maximální stálý počet, jaký se tu běžně pohybuje,“ zamračil jsem se. „Chtělo by to nějaké nováčky,“ pousmál jsem se. „Ale aby se jim dalo i věřit,“ koukl jsem po ní. Nejlepší by bylo si udělat vlčata a zalidnit to tady po svém.

Storm mě pochválil za mou snahu a já se potěšeně usmál. „Děkuji!“ Zamával jsem ocasem a pyšně jsem zvedl hlavu. Dělalo mi radost, ho vidět se usmívat. To co se nedávno stalo, to bylo velmi tragické. Jistě, byla to běžná součást života, ale nejspíše to nikdo nečekal. A Storm už byl taky starý, co když je na řadě? Zděšeně jsem si jej prohlédl, ale pak jsem se pokusil ten výraz schovat.
Storm mě požádal o to, jestli si může tu tlapu zajít umýt. Horlivě jsem přikývl. „Jistě že můžeš, budu jedině rád,“ uchechtl jsem se. Ale pak jsem zvážněl. „Ale doufám, že se opravdu vrátíš,“ dodal jsem. Až odejde, tak tu budu sám. A to jsem nechtěl.

Posadil jsem se a zadíval se mezi stromy. A je to tady. Zajímalo by mě, kolik duší ještě pošleme do ráje. Kolik z nich ještě zmizí.

Hlasuji pro 1 a 4 <3

// Moc se omlouvám, týden jsem ještě na dovolené. Nejpozději 5. se pokusím napsat.