Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní Galtavar

Donesl jsem ho až do naší smečky. „Tak jsme tu,“ chtěl jsem jít za Naomi a ukázat jí, co mám. Třeba by zabrala na vlče. Někdo je považuje za roztomilé. Ovšem pořád jsem slyšel, jak mu kručí v břiše a rozhodl jsem se, že ho tedy první nakrmím. Sundal jsem ho ze svých zad a posadil ho k jednomu z keřů. Chvíli jsem na něj koukal. „Počkej tady, dobře?“ Vlčata většinou nedokázala sedět na místě ani 5 sekund, což jsem nechápal. Pořád se někde ztrácela. Doufal jsem, že alespoň on s tou bolavou nohou nikam nepůjde. „Hned jsem zpět,“ ujistil jsem ho a rozhlédl se. Neplánoval jsem jít pro jistotu moc daleko. Lov králíka proběhl v klasickém stylu. Stopování, čekání, chycení. Nejraději bych chytil toho prašivce, co mě proměnil na dýni a jednu z mých vlčic na hromadu kostí. Ale ten už byl dávno pryč.
S kořistí jsem se vracel zpět. Králík byl normální velikosti a trochu jsem litoval, že není pro mě. Taky jsem už nějakou dobu nejedl.
„Už ti to nesu,“ zavolal jsem a doufal, že bude pořád tam, kde jsem ho nechal.

//VVJ

„Ne Bů, ale Blue!“ Opravil jsem ho káravě a nedbal na jeho nadšení. Bylo to vlče, takže měl malý mozeček. Vzdal jsem to tedy a rozhodl se, že na učení takto důležitých věcí bude dost času.
Na mých zádech se mu očividně líbilo. Sice jsem nechtěl dělat nikomu nosiče, ale sledovat ho celou cestu do smečky jak kulhá, by bylo nejspíše ještě otravnější.
Uslyšel jsem jeho mlaskání a prudce jsem zastavil. První jsem se lekl, že se rozhodl mi sníst kožich. To bych ho tu rovnou nechal. Uslyšel jsem ovšem, jak mu křičí v břiše. „Aha, máš hlad!“ Řekl jsem důležitě a samolibě jsem se usmál. Cítil jsem se jako nejlepší rodič na světě. „Žádné mňam, to se říká až při jídle,“ upozornil jsem ho. Ovšem poté jsem si vzpomněl – malý mozeček. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a přidal do kroku. „Ve smečce ti ulovím králíka, už tam budeme,“ nevěděl jsem, do jaké míry mi rozumí. Ale doufal jsem, že neumře, než tam dojdeme. To by na mě vrhlo špatné světlo.

//Borůvkový les

No prostě paráda, on ani nevěděl, kde má rodiče. Bezva. Byl malý a já měl ještě šanci utéct a zapomenout na něj, ale udělal jsem velkou chybu. Už jsem mu řekl své jméno a on by mě mohl někomu napráskat. Nebo minimálně na mě ukázat u vlčího soudu. No a kolik vlků má jméno jako já? A kdo takhle vypadá? Nikdo. I mě samotného má jedinečnost překvapovala.
Snažil se vyslovit mé jméno a moc mu to nešlo. „Hele, stačí Blue,“ dodal jsem. To bylo na vyslovení nepochybně jednodušší a alespoň mi ho přestane prznit.
„Takže jsi ztracen,“ konstatoval jsem ne zrovna s velkou dávkou empatie a rozhlédl se okolo. „To je na prd, nó,“ polkl jsem. „Nemám tě komu odnést a asi bychom se teda měli rozdělit, třeba potkáš někoho jiného, kdo ti pomůže a-,“ zastavil jsem svůj monolog, když se to pohnulo a rozešlo ke mně. Na to jsem ještě nebyl připraven. Vypadal, že ho bolí tlapa a začal se mi škrábat na záda. „Ehm,“ byl jsem z toho překvapen a netušil jsem, co říct. Chvíli jsem ho sledoval, jak se neschopně snaží. Bylo to celkem nepříjemné, jelikož to odnášel můj kožich. „No dobře, DOBŘE!“ Zastavil jsem ho. Pohodil jsem rameny a smířil jsem se s tím, že ho budu muset prostě vzít sebou. Chytl jsem ho opatrně do zubů a vysadil si ho na záda. „Doufám, že se zvládneš držet,“ podíval jsem se na jezero. Ještě jsem ho mohl chvíli držet pod vodou- ne.
Rozešel jsem se pomalu zpět do našeho lesa. Tenhle den byl čím dál divnější. Ale aspoň jsem si našel hračku. Nebo dítě. Nebo svačinu. Záleželo na tom, jak dlouho mě bude bavit. „Vezmu tě sebou do smečky,“ chvíli jsem mlčel. „Co máš s tou nohou?“ Zeptal jsem se nakonec. Trochu se mi ho zželelo.

//Východní Galtavar

Už jsem chtěl odejít, když jsem uslyšel hlasité kňučení. Nastražil jsem uši a otočil se za tím zvukem. Uviděl jsem malé vlče. Nejistě jsem se rozhlédl. Nikdo jiný tu nebyl, takže kdybych prostě odešel, kdo by mě soudil? Svět sotva dává smysl, takže zločin logicky taky ne. Ovšem já bych se sebou musel nadále žít a představa malé kostřičky by mi mohla kazit sny. Mlaskl jsem nespokojením a rozešel se k té malé kouli.
„Áhoj-“ zamyslel jsem se. „-vlče. Kde máš rodiče?“ Chtěl jsem ho vzít, vrátit domů, sklidit věčnou slávu a vrátit se do svého domova. Tam bych mohl nadále nadbíhat Naomi a ukázat jí, že i přes dnešní zážitek jsem pořád ten nejlepší vlk a alfák v okolí, neli na celém světě.
„Nekňuč, jo? Všechno se vyřeší,“ neuměl jsem moc mluvit s miminy. Nikdy jsem žádné neměl. Trochu jsem se jich také štítil, pořád brečeli a na něco se ptali. Chtěli si hrát a tahat za srst. Z toho jsem už vyrostl. Na druhou stranu, vždy jsem chtěl nějaké vlče, které bych mohl vychovat k obrazu svému a mít tak svého sluhu – tedy, eh – syna. „A jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se trochu mileji. „Já jsem Blueberry,“ ukázal jsem mu široký úsměv plný zubů.

//Z Borůvkového lesa přes Galtavar

Přiběhl jsem k jezeru nejrychleji, jak to vůbec jen šlo. Dnešní den byl na seznamu blbých dnů hodně vysoko. Hned po dnu, kdy jsem musel odejít ze své rodné smečky a lehce nad tím, když jsem málem zabil Naomi.
Na chvíli jsem se zastavil u břehu. Voda vypadala sice hezky, ale vzhledem k ročnímu období jsem tušil, že bude pořádně studená. Opět jsem zalitoval, že neovládám magii vody jako třeba Tailla. Tak moc se mi do ní nechtělo. Když jsem se ale zadíval na tu špínu, nebylo na vybranou. Raději umrznu. Zhluboka jsem se párkrát nadechl a pak tam s vytřeštěnýma očima co nejrychleji vlezl. Hlasitě jsem zaúpěl, stejně tu nikde nikdo nebyl. Spícího vlčete jsem si nevšiml. „Nestoudnost,“ ulevil jsem si a začal sebou rychle hýbat, abych vymyl tu špínu co nejrychleji. Netušil jsem, jak dlouho to trvalo. Reálně asi uběhla tak možná minutka, dvě. V mé hlavě přešlo několik let. Když jsem uviděl, že je všechno pryč, neváhal jsem a rychle vyběhl z jezera. Otřepal jsem se, to ovšem samozřejmě nestačilo. Použil jsem tedy svoji magii, abych si vysušil kožich a zároveň jsem si kolem sebe udělal pár kuliček ohně, aby mě zahřály. H-R-Ů-Z-A. Neměl jsem náladu na otužování. Plánoval jsem se trochu zahřát a vyrazit hned zpět do smečky.

Řekl bys duše bez těla, no i tak se zvedat nechtěla. Chtěl jsem žít a být krásný jako doposud. Měl jsem o svou krásu strach, nu čím blíž jsme byli k našemu cíli, tím lépe se mi šlo. Nechával jsem za sebou oranžové kousky, tvořili cestičku až k tůňce. Ten nepořádek jsem poté musel určitě uklidit, ovšem na to jsem nyní nemyslel. Pod tou ohavnou hmotou se nacházely mé tlapky! To bylo dobré znamení. Láskyplně jsem se na ně zahleděl a snažil jsem se o to více dupat, aby se ten obal rozpadl. Sice to bylo trochu nepříjemné, ale stálo to za to. Naomi mě vedla k našemu úkrytu, už jsem u něj dlouho nebyl.
Když jsme k němu dorazili, už jsem byl téměř v pořádku. Oklepal jsem své nohy a dlouze si je prohlížel. Podařilo se mi sice shodit to největší svinstvo, ale necítil jsem se o moc lépe. Za prvé, cítil jsem se nedůstojně a potupeně. Tedy ano, kdyby se někdo jiný měnil v zeleninu, jistě by také panikařil. Ale stejně jsem se cítil zvláštně. Koukl jsem se nejistě na Naomi a čekal jsem, jestli se mi začne vysmívat. Ale nic takového nepřišlo. To horší bylo ovšem to, že jsem byl pořád špinavý. V kožichu jsem měl zamotaná a zalepená semínka. „No to máš pravdu, měl bych se umýt,“ přikývl jsem a zalitoval, že neovládám magii vody. Zvedl jsem pohled k Naomi a usmál se na ni. „Děkuju moc,“ řekl jsem vděčně. Kdybych mohl, tak bych se červenal. Viděl jsem, že se mi nesměje, ale že ji pobavila celá ta situace. Já jsem se moc pobaveně necítil, ale snažil jsem se zasmát, aby to vypadalo, že jsem nad věcí. „To jsou teda věci, fuuha,“ zasmál jsem se dosti nepřesvědčivě. „Kdo by jen tohle čekal,“ zavrtěl jsem nad tím teatrálně hlavou.
„Nu,“ koukl jsem na tu spoušť. „Omluvila bys mě na chvíli? Budu hned zpět, ale musím se dát do pucu,“ podíval jsem se směrem, kde leželo velké jezero. „Jakož to nový ochránce této smečky máš moji plnou důvěru. Věřím že to tu chvilku zvládneš,“ udělal jsem krok k ní blíž a na chvíli jí položil hlavu na hřbet. Zavřel jsem oči. „Ještě jednou děkuji, Naomi,“ pousmál jsem se. Měl jsem ji opravdu moc rád. „Budu zpět za chviličku, dobře?“ Usmál jsem se a zadíval se jí do očí. Nechtělo se mi pryč. „Jsi šikovná,“ mrkl jsem na ni a pak se co nejrychleji rozběhl k jezeru. Ti cizinci už tu stejně nebyli.

// Před Galtavar k VVJ

Tak potupné, tak ohavné zdály se být nyní mé končetiny. Oranžová barva se vůbec nehodila k mému kožichu! Všichni věděli, že moje barva je rudá. Nemluvě o tom, že se neměnila pouze barva mých končetin, ale také jejich konzistence. Doslova jsem přirostl k zemi! Vlastní silou jsem se od ní nedokázal odtrhnout, což mou hysterii jen podporovalo. „Naomi,“ fňukal jsem a doufal, že mi pomůže. A že mě nebude soudit. Ať ona zkusí, jaké to je proměnit se v zeleninu!
Chytila mě zuby?! za srst?! a začala tahat. Trochu jsme s tím bojovali, ale pak se jí podařilo vytrhnout mé nohy ze země. Nebylo to zrovna příjemné, můj kožich tím nepochybně utrpí. V jiné situaci bych jí za to pokousal a vyloučil, teď jsem ale věděl, že mi chce pouze pomoci. Navíc, sám bych se ani do lesa nedostal. „Děkuju,“ kníkl jsem mezi zrychleným dýcháním a pokoušel se alespoň odrážet. Nepříjemně mi přitom křupaly nohy a na jednom místě začala vytékat semínka. Fuj.

//Borůvkový les

https://img.janforman.com/?id=3dglnx4uav.jpg



Máme tu první meme od Storma! Těším se na další!

Trávili jsme poklidně čas. Naomi se mě zeptala na to, zda může jít za životem a smrtí. Chtěl jsem si to trochu promyslet, když najednou sem přiběhla svačina. Samozřejmě, že mě tento fakt rozveselil. Těšil jsem se na dobrou jednohubku k obědu, ovšem to zvíře bylo tak rychlé a pomatené, že jsem po něm nestihl ani vyskočit. Nespokojeně jsem zamlaskal a zadíval se na předmět, který upustil. Začal zvláštně svítit. Povzdechl jsem si. Zase další nadpřirozená sranda. První fialové lejno, pro které měl Storm slabost, a nyní kus svítícího bordelu. To si někdo z mé smečky dělá smetiště? Chtěl jsem naštvaně tento kus odkopnout a předvést tak svůj postoj, když jsem ale uviděl, co se děje s Wizku, rozmyslel jsem si to. Začala jí padat srst. Ale že ve velkém. Rychle jsem zkontroloval sám sebe, zda se to neděje i mému krásnému kožichu. Když jsem zjistil, že ne, ustoupil jsem o krok vzad.
„Hele, Wizku, vypadáš trochu nemocně,“ konstatoval jsem ohleduplně. Pak jsem ale uviděl, že jí nepadá pouze srst, ale taky maso a jsou jí najednou vidět kosti. Zhoupl se mi žaludek, když se jí rozsypala střeva. „Ehhh,“ zakašlal jsem. Tak já ji přijdu do smečky a hned to přivede nějaké problémy. Tohle mohla zmínit. Chtěl jsem jí vynadat, ale ona místo toho začala utíkat někam pryč. Zamračil jsem se, ale pak jsem si trochu oddechl. Alespoň na to nemusím koukat. Zmateně jsem se podíval na Naomi, zda jako pochopila, co se právě stalo. Protože já ne. Její žádost o cestu pryč byla naprosto zapomenuta.
„Tak to bylo dosti zvláštní,“ řekl jsem protáhle do otázky a otočil se směrem, kudy utekla ta potvora. Už byla asi dávno pryč, ale místo ní tu stála obří oranžová dýně. Zamrkal jsem a chtěl udělat několik kroků dozadu, ovšem nic. Nepohnul jsem se. Zmateně jsem se podíval na své nohy, proč se jako rozhodli mě neposlouchat, ale pak jsem to uviděl. Nebyly tam. Místo nich jsem měl nějaké oranžové cosi, co se začalo přetvářet do oranžových koulí. Začal jsem hlasitě hystericky křičet, jelikož jsem ještě nic podobného v životě neviděl. Bylo mi jedno, jestli před Naomi ztratím veškerou sebeúctu. CO TO SAKRA MĚLO BÝT?
„Naomi, Naomi!“ Hystericky jsem se díval na své nohy a doufal, že se to nebude šířit. Že mi jako ochranář zázračně pomůže. No vypadalo to, že tento teror postupoval směrem nahoru.

// Tuhle akci bohužel z časových důvodů vynechám, ale je to sranda!

// Asi mě klidně přeskakujte, pokud chcete hrát. Musím dopsat nějaké texty do školy, připojím se nejpozději ve středu.

//Děvčata, budu přes víkend pravděpodobně mimo. Pokud chcete, klidně mě přeskakujte a já se připojím, když to bude možné.

„Však to zvíře nemusí trpět,“ zasnil jsem se. „Já mám třeba magii země. Tou bych mohl zvíře spoutat, třeba kořeny, nebo liánou. To zvíře si mě z dálky ani nemusí všimnout a než se naděje, rychle mu pak ukončím život. Ušetřím ho dlouhého nahánění,“ usmál jsem se. Chtěl jsem prezentovat svůj geniální plán, ale pravda byla i taková, že mi na morální stránce vraždy moc nezáleželo. Smrt byla přirozená a nehodlal jsem nikoho dlouho trápit. Stejně tak jsem ale nelitoval.
„Ovládáš nějaké magie?“ Zeptal jsem se se zájmem Wizku. Její oči prozrazovaly magii vody, ale bylo otázkou, jak moc ji ovládá. „Určitě se v ní zlepšíš,“ usmál jsem se. „A nebo ti k tomu pomůže ona,“ vycenil jsem zuby a pak se zasmál. Přejel mi mráz po zádech při vzpomínce na samotnou smrt.
„Bavili jste se o nějaké hře, než jsem přišel. O co šlo?“ Podíval jsem se na Wizku. Netušil jsem, kam dále směřovat naší konverzaci a proto jsem byl připraven ocenit každý inovanitní nápad.

// Borůvková smečka

„Ono je to s lovem složité,“ uchechtl jsem se. „Dá se říci, že to neobnáší skoro nic. Téměř každý z nás by mohl vysokou skolit sám pomocí magie. Ale,“ pozastavil jsem se. „Většina vlků má jistý morální odpor proti takovému jednání a raději skolí zvíře postaru. Mě to přijde jako plýtvání potencionálem a zbytečné nebezpečí,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Na druhou stranu to může být dobrá smečková zábava, pokud se to naplánuje tak, že se nikomu nic nestane. Proto je dobré, když je někdo ve smečce vyloženě vybrán jako lovec a má na starosti taktiku podobných událostí,“ podíval jsem se směrem k lesu. Naposledy to dělala Tailla.
Podíval jsem se zaujatě na Wizku, když řekla, že nerada zabíjí zvířata. Byl to dost zvláštní postoj od masožravého tvora. Já s tím problém neměl, byl jsem šelma. Když jsem přišel do tohoto lesa poprvé, zabil jsem zajíce a pak si z něj udělal hračku, dokud nezačal zapáchat. „To je zajímavý postoj,“ pokývl jsem pak hlavou a více to nekomentoval. Jen jsem doufal, že v případném ohrožení smečky by ji byla ochotna bránit.
„Doufám, že přijdou další zájemci. Chce to novou krev. Ale zase ne za každou cenu. Smečka funguje dobře. Podle mě je důležitější, jak drží při sobě, než kolik má členů,“ pohodil jsem ocasem. „Proto jsem moc rád za Naomi, Aranel a Storma,“ usmál jsem se. „Oni jsou opravdu věrní. Bohužel tu máme i dva členy, kteří mi dělají vrásky,“ povzdechl jsem si. Nefret a Whiskey byli téměř pořád pryč a to se mi nelíbilo. Jistě, nechtěl jsem tu své členy držet jako přikované. Ale ani jsem nechtěl, aby sem chodili jednou za půl roku na pár dní. O tom přeci nebyl smečkový život.

Došli jsme až k tůňce. Byl tu klid a opravdu krásně, až se mi zastesklo, že jsem tu tak dlouho nebyl. „Tak tady je Ovocná tůň. Krásné magické místo,“ široce jsem se usmál a podíval se na Wizku. Přemýšlel jsem, jestli bude ohromena.

Zdravím vás!

Dělá mi velkou radost, že to ve smečce krásně ožilo. V první řadě bych rád přivítal nového člena naší smečky - Wizku. Jsem moc rád, že se k nám přidala a doufám, že se jí mezi námi bude líbit.

Další změna je ta, že jsem se rozhodl udělit Naomi funkci ochránce a s ní spojenou prozatím pozici delty. Doufám, že se nám smečka ještě více rozroste a budeme si s pozicemi moci hrát více.

Aranel zůstává funkce pečovatelky, přes to že momentálně nemáme žádná vlčata. (Což se doufám brzy změní. Jsem otevřený jak vlčatům z vaší strany, tak vlčatům ze "zahraničí".)

Teď rychle to nepříjemné, ať to máme za sebou. Bohužel mezi námi máme členy, kteří jsou dlouhodobě neaktivní, nebo na území smečky chodí minimálně. Nefret má na profilu uvedeno, že by se měla připojit v listopadu. Byl bych rád, kdyby se pak mohla zdržet na území smečky a trošku ten čas "dohnat". Ale jelikož to oznámila, tak je to v pořádku. Ovšem více mě trápí Whiskey. O tom nemám žádné informace a je již delší dobu neaktivní. Byl bych rád, kdyby jste mě mohli informovat, když víte že budete třeba více jak měsíc v kuse pryč.

Tak a teď zpět k příjemným informacím. Jak jsem nastínil na nástěnce, plánuji pro vás smečkovou akci. Zatím to plánuji tak, že by se jednalo o dlouhodobější akci, která by byla ovšem možná rozdělena i na více částí. Záleží na tom, jak vás to bude bavit. Vyhodím sem potom informaci o tom, kdy se to zhruba uskuteční, aby jste měli čas se přesunout na území smečky. Začátek momentálně nedokážu odhadnout, protože odsud nechci nikoho odhánět a máme tu návštěvu. ALE pokud by o akci měl zájem i někdo mimo naši smečku, tak se může klidně přidat také.

AKCEEE

Aby jsme si trošku zpříjemnili toto nepříjemné období dešťů a chladu. (Alespoň u nás tomu tak je.) Budu ráda, když se zapojíte do následující miniakce.

Slyšela jsem báje o tom, že existují nějaké Gallimemes. Pokud by někdo z vás vymyslel nějaké přímo s tématem naší smečky nebo jejich členů, odměna ho nemine! Počet není omezený a dejme si na uskutečnění měsíc, takže do 10.11.

Pokud nejste zrovna typ na vymýšlení podobných věcí, přikládám také alternativu - zpracujte mi nějakým vtipným způsobem život vašeho vlka ve smečce v průběhu zimi. Co za situaci jej může potkat? Můžete použít jakoukoliv kreativní tvorbu od psaní, kresbu, vyřezávání. Cokoliv. do 10.11.

Klidně se můžete zapojit do obojího!

Poslední zpráva se týká smečkového webu. Ten byl aktualizovaný naposledy velmi dávno a chtěl bych vytvořit web nový. Momentálně už na něm pracuji. Zde bychom mohli shromažďovat výtvory z předešlích akcí, udělat tam nějaký skupinový chat, nebo například vybírat vtipné útržky z her. Pokud máte jakékoliv nápady, jak by web mohl vypadat, co byste na něm chtěli, nebo materiál, co byste si přáli uveřejnit, sypte to na mě.

Gratuluji Naomi a Wizku. Těším se na akci!

Byl jsem moc rád, že se Naomi a Wizku tak rychle skamarádili. Bylo důležité, aby nová krev cítila, že jej smečka vítá s radostí. Když jsem přišel do Borůvky poprvé já, Tailla mě chtěla vyhnat. Hotaru se mě přes to zželelo a nechala mě zde, přes to jsem se necítil moc vítaný.
„Co si budeme povídat. Borůvky jsou sice dobré, ale v zimě bude potřeba pořádná kořist,“ koukl jsem na Wizku. „Jaké jsou tvé zkušenosti s lovem? Měli bychom se jako smečka na nějaký vydat, než bude všude sníh,“ upozornil jsem je.
Sledoval jsem napnutě Naomi. Povýšení ve smečce byla velká věc, ale zároveň to byla také zodpovědnost. Když souhlasila, spokojeně jsem se usmál. Její nadšení mě hřálo u srdce, přál jsem si, aby tu všichni vlci byli tak šťastní a spokojení. Ale nešlo o žádnou protekci. Opravdu jsem věřil, že se Naomi pro tuto funkci hodí. Milovala tuto smečku, trávila v ní čas a byla silná. Někdo by možná namítl, že by bylo vhodnější zvolit za ochranáře nějakého vlka. Ale podle mě to byla hloupost. Dobře jsem si pamatoval na Elisu, která mi ukázala, jak mohou být vlčice děsivé.
„Děkuji, že se této role zhostíš. Mám z toho radost,“ spokojeně jsem se usmál. „A hlavně si to opravdu zasloužíš,“ Wizku jí také pogratulovala.
„Gratuluji tedy vám oběma k novému místu v naší smečce,“ usmál jsem se a pak se konečně rozešel k tůňce. Nebyl jsem u ní celou věčnost.

// Ovocná tůň

Naomi mi sdělila, že jsem o nic důležitého nepřišel. Spokojeně jsem pokývl hlavou. „Výborně, výborně. To rád slyším,“ usmál jsem se. Nečekal jsem, že by se mohlo stát za tu chvíli něco převratného, ale i tak to bylo fajn.
„Tím Naomi určitě myslela ovocnou tůň. Klidně se tam můžeme přesunout a ukázat ti ji. Ještě tu máme úkryt, ale upřímně ani nevím, jestli ho někdo pravidelně využívá,“ zamyšleně jsem se podíval na Naomi, aby mě případně doplnila. „Ale v zimě se určitě bude hodit!“

Zeptala se na chod smečky. Zamyšleně jsem se na ni koukl. „Popravdě řečeni není žádný osvědčený recept na to, jak postupovat ve smečce výš. Storm to dlouhodobě nechával stejné, jen já jsem byl na vyšším postu ochránce,“ na chvíli jsem se zamyslel a pak se zastavil. Podíval jsem se na Naomi. „Vlastně jsem už nějakou dobu přemýšlel nad tím, že by toto místo měl někdo nahradit. Po tom co jsi předvedla s tou vlčicí bych byl rád, kdybys zvážila možnost se této role ujmout nyní za mě, Naomi,“ usmál jsem se na ni. „Jsi ve smečce už dlouho a zároveň věřím, že si s každým vetřelcem dokážeš poradit. A neboj se používat magie. Samozřejmě bych tě tím rád pasoval prozatím na pozici delty a uvidíme, jak to půjde. Tak co, stála bys o to?“ Zůstal jsem na ni nadějně koukat.