Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ano, Naomi a pak Aranel. Jakmile sem nahodí post, přidám osud a doufám, že už to půjde rychleji. :/

Společnými silami jsme vytáhnuli onen zlatý disk. Byl hezoučký! Uznal jsem, že by se nám krásně hodil do úkrytu jako ústřední bod. Ovšem Storm se jej ihned ujal. Připlácl se mu na hruď a na to jak byl před chvílí těžký, nevypadal, že by ho to trápilo. Něco jsem si zamrmlal pod bradu, ale uznal jsem, že zachránit svět je o ždibínek důležitější, než mít hezkou dekoraci do pokojíčku.
Aranel se začala vyptávat na otázky ohledně Grila. Jelikož jsem na ni nepotřeboval dělat dojem, pohodil jsem ocasem a jen pokýval. „Já zde s ním zůstanu, nemusíš se bát. Budu hlídat náš les. A nevím, našel jsem ho u vlčího jezera. Měl hlad, tak jsem ho vzal sebou. Pokud se nevrátí jeho rodiče, tak si ho necháme,“ koukl jsem na něj. Veřil jsem, že se nikdo nevrátí. Proč by ho proboha někdo chtěl.
Mezitím vlci začali procházet portálem. První se tam vrhla Wizku, což mě nijak zásadně nepřekvapilo. Byla přesně jako já, když jsem byl mladý. Zamával jsem jí ocasem a doufal jsem, že ji ještě někdy uvidím. Nechtěl jsem přijít o posádku své smečky. Více mě bolelo vidět odcházet Storma. Odnesl si sebou tu nablýskanou věcičku a taky jsem ho měl opravdu rád.
Podíval jsem se na Grila, který řekl něco neidentifikovatelného. Mlaskl jsem. „Ty tu se mnou počkáš, dobře? Zahrajeme si nějaké hry,“ nebyl jsem z toho moc nadšený, ale nechtěl jsem, aby proběhl tím portálem. To bych tu pak zůstal sám a to by byla nepochybně nuda. Už jsem to jednou zažil.
Podíval jsem se na Naomi. „Nuž, co ty? Zůstaneš s námi, nebo se připojíš k objevovatelům? Klidně můžeš jít,“ pousmál jsem se. „Ale dávej na sebe pozor,“ poprosil jsem ji a nejistě ji sledoval. Mrkl jsem také na Aranel.

Sledoval jsem Naomi, jak začala hrabat. Chtěl jsem jí pomoci, ale připojila se Wizku no a tři už jsou dav. Já jsem si nechtěl umazat tlapy od hlíny a hodilo se mi, že při mně spí Gril. Toho jsem přeci nemohl vzbudit! Ještě by spadl do té díry a umřel. No i když, alespoň bychom mu nemuseli kopat hrob. Pozitivní myšlení!
„Dobrá práce dámy, já věděl, že jsem si vybral dobře,“ pochválil jsem obě samice a trochu vyčítavě hodil očkem po Stormovi. Teď bychom se měli předvést my, jelikož tento předmět vypadal, že nebude zrovna lehký. Nemohl jsem si to nechat utéct, přeci nenechám tahat dámy. Opatrně jsem se zvedl, ve snaze nevzbudit Grila. Bylo to těžké, když byl vklíněn pod mým tělem. Co už.
Přešel jsem k díře a s libostí se zadíval na tu zlatou věcičku. Určitě bych si za ni u smrti mohl koupit pár zajímavých věcí. Kdo potřebuje zachraňovat svět? Pak jsem si ale povzdechl. „To zvládneme, ne?“ Mrkl jsem na Storma a nahnul se dolů. Naštěstí na sobě měl disk jisté drážky, za které se dali zachytit zuby. Také jsem tak udělal a čekal, zda se někdo další připojí a společně ten disk vytáhneme.

Gril ke mně přilezl s začal mě dloubat do břicha. Panika v mých očích musela být vidět i na dálku. Chtěl se ke mně přitulit a já nevěděl, jestli jsem na takové sblížení připraven. Abych ale zapůsobil na přítomné dámy, tak jsem si přeci jen lehl a usnadnil mu tak přístup do tepla mého kožichu. Na zimu se začal pořádně zahusťovat. „Můžeš spát,“ řekl jsem a doufal, že to udělá. To by bylo skoro, jako kdyby byl mrtvý. Takže by nemohl otravovat.
Naomi mě nazvala adoptivním otcem. Zasmál jsem se, abych zakryl nervozitu. „Adoptivní taťka? To půjde. Miluji vlčata!“ Zalhal jsem a podíval se Naomi do očí. „Tedy, pokud mi s tím pomůžete,“ usmál jsem se a pak se rozhlédl. Hlasitě jsem zavyl, abych upozornil Aranel, že by se k nám měla připojit. To ona byla pečovatelka a nyní tu měla konečně o koho pečovat.
Wizku se mě zeptala na zbytečnou otázku. „Krmit? My všichni. Před chvíli snědl zajíce, takže by to neměl být problém. Měli bychom se všichni zapojit,“ podíval jsem se na vedlejší louku. „Taky bychom se měli vydat na lov něčeho většího, než bude úplná zima,“ dodal jsem a přemýšlel, zda to v našem složení zvládneme. A koho si na to vzít. „Wizku, ty jsi říkala, že nerada lovíš vysokou. Dělá ti stejný problém i menší tvorstvo?“ Zeptal jsem se se zájmem. Vypadala, že by pro toho malého udělala cokoliv.

Zrovna jsem chtěl říct něco hrozně chytrého a moudrého, když jsem uviděl zvláštní postavu. Netušil jsem, odkud se tu vzal. Vypadal jako něco z jiného světa. Byl to sice cizinec, ale já zůstával v klidu ležet. Věřil jsem mu, netušíc proč. Jen jsem na něj tiše koukal a vyčkával, co řekne.
Jeho slova zněla naléhavě a vážně, i když trochu neskutečně. Ale když vezmu do úvahy, že jsem potkal samotnou smrt a život, nejspíše není nic divné. Ukázal na místo pod nohama Naomi a dal nám jasný úkol. „Myslím, že bychom mu měli pomoci,“ řekl jsem jen, když zmizel a zadíval jsem se na to místo, kam ukázal. Čekal jsem, kdo z vlků se ujme hrabání. Já měl důležitý úkol hlídat to vlče.

Gavriil. Složité jméno, které mi nešlo přes jazyk a pořád jsem na něj musel rozpomínat. Přemýšlel jsem, jakou přezdívku mu dát. On se také rozhodl zprznit mé jméno, trochu jsem litoval, že jsem nezůstal u Bů. Nebyl jsem moc kreativní a tak jsem si v hlavě vybral dvě zkráceniny jeho jména. Gav a Gril.
Uslyšel jsem známý hlas a nadšeně jsem se napřímil. Přicházela má první dáma. Naomi. Zároveň jsem znejistěl, protože jsem se bál, že se Naomi rozpovídá o našem zážitku. Tedy, nebyl problém v zážitku samotném, pokud mě vykreslí jako statečného vlka, který se postavil těžké situaci s naprostým klidem. Ale tak to úplně nebylo. Naomi šla ovšem za Stormem, někdy jsem zapomínal, jaký mají vztah. Naprázdno jsem polkl. Co by řekl, že si myslím na jeho dceru? Které bych mohl taky možná dělat taťku.
„Ahoj, Naomi,“ přivítal jsem si pozitivně. Gril se mezitím bavil tím, že skákal za Stormovým ocasem. „Je pěkný, že?“ Viděl jsem její veselý úsměv a musel jsem se taky usmát. Fungovalo to! A navíc jsem se o něj ani nemusel tolik zajímat, protože byl celý hotový ze zbytku vlků. Hlavně tedy z Wizku, která vypadala sama jako vlče. Přišlo mi to jako potupné chování, ale když jsem si vzpomněl na sebe, když jsem byl mladý – byl jsem stejný.
Zeptala se nejspíše na otázku, která visela v prostoru. Necháme si ho? Kdo ví. Bylo na mě odpovědět. Tento příběh sice začal tím, že jsem ho chtěl nechat umřít, nebo jej rovnou utopit. Ale když už jsem ho sem přitáhl, dělal jsem si s ním plány. Po chvíli přemýšlení jsem důležitě promluvil.
„Rozhodl jsem se, že ho tu necháme. Pokud ho jeho rodiče budou schopni vystopovat, přijdou si pro něj sem. Určitě to bude jednodušší pro ně, než pro nás hledat, komu to- teda on- patří,“ opravil jsem se spěšně. „Takže prozatím sem oficiálně patří a budeme ho hlídat. Věřím, že to nikomu z vás nevadí,“ všichni vypadali asi o 100% nadšenější než já uvnitř. Netušil jsem, jaký vztah si tu ke komu vybuduje. Sice jsem ho našel já, ale hádal jsem, že si bohužel oblíbí například Wizku, která se z něj mohla zblánit. Povzdechl jsem si. Sice jsem ho nechtěl, ale když ho teď chtěl někdo jiný, musel být můj.

Přikládám jen pro pobavení jeden starší výtvor.

To malé vypadalo, že se mu pokrm zalíbil. Další plusové body pro taťku Blujka. Pustil se do jídla s velkým nadšením a usmíval se na mě. Najednou se začal dusit, což mě donutilo vytřeštit oči. Netušil jsem, jak se s touto situací vyrovnat. Naštěstí jsem ani nemusel, protože než jsem to stihl, on ten předmět vydávil. Zhnuseně jsem se zašklebil a odsunul od toho dál tlapy. „Opatrně,“ pokáral jsem ho.
Chtěl jsem po něm něco zajímavého. Jako třeba kotrmelec. Nebo zazpívat. On ovšem udělal jistý neidentifikovatelný a rozhodně neimpresivní úkon. Zůstal na mě poté koukat, jako by si za to měl vysloužit odměnu. Zamrkal jsem. „Zapracujeme na tom, jo,“ řekl jsem jen a zhodnotil ho jako nevyhovující subjekt pro dramatické balení slečen.
Uslyšel jsem hlas a ucítil pach Wizku. Takže se rozhodla vrátit. Napřímil jsem se a sledoval místo, odkud se ozval její hlas. Byl jsem zvědavý, jak bude vypadat. Pokud jako naposledy, poslal bych ji někam do křoví. Nebylo to nutné, jelikož již vypadala lépe. Tedy, pořád to nebyla žádná sláva. Ale to nebyla ani předtím.
„Cože?“ Řekl jsem klidně a sledoval ji. Očividně se jí ještě nevrátila do hlavy všechna ta správná kolečka. „Dóbře,“ pohodil jsem rameny. Vlastně mi to bylo jedno. Byl jsem rád, že se vrátila. A já se musel starat o toho prcka. Wizku si ho také všimla a okamžitě vypadala, že by ho nejraději olízala. Přikrčila se k němu. Takže nakonec přeci jen s ním můžu dělat dojem na slečny. Sebevědomě jsem se usmál. „Ano, vlče. A moje,“ přivlastnil jsem si tu věc a dál se usmíval. Ne, že bych chtěl dělat dojem zrovna na ni. Ale Naomi tu nebyla. „Jmenuje se, ehm,“ protáhl jsem zvuk dokud jsem si nevzpomněl – „Gavriil.“ Mrkl jsem na ni a pak zpět na tu malou kouli. Falešně jsem se na něj usmál, i když k takovému tajtrlikování jsem se nesnížil. „Je vážně super. Umí jíst, taky trochu mluvit,“ zamyslel jsem se. „To je tak asi všechno, ale zapracujeme na tom,“ pokýval jsem souhlasně hlavou.
V tom se ukázal Storm. Jako by všechny přitahoval. Taky vypadal, že se z něj může podělat nadšením. Jeho ocas létal ze strany na stranu. „No,“ přemýšlel jsem, jak vysvětlit jeho přítomnost. A pak mi to došlo! Jsem alfa a nic vysvětlovat nemusím. „Vrátil jsem se z krátké procházky a tohle je můj Gavriil,“ bral jsem to jako uzavřenou věc. Kdo ho chce, ať si najde své vlče. „Našel jsem ho, rodiče ztratil,“ možná ho budou hledat, ale já je hledat neplánoval. Byli jsme kousek od jezera, ať si ho najdou.

Byl tam, kde jsem ho nechal. „Výborně! Hodný kluk, počkal jsi,“ usmál jsem se pyšně. Jsem rozený rodič. Sice byl chlapec trochu modrý od borůvek, ale kdo by tak sladkému potěšení mohl odolat. Jemu jsem dokázal odpustit, byl malý.
Položil jsem králíka na zem a ještě z něj stáhnul kůži. To by asi nezvládl a já nechtěl sledovat, jak do sebe láduje chlupy. Egh. Podal jsem mu již poživatelné maso a ukázal jsem na něj. „Můžeš,“ netušil jsem, kolik toho tak vlče sní. Ale věřil jsem, že mu tohle bude zatím stačit. Seděl jsem a pozoroval ho. Přemýšlel jsem, co s ním budu dělat dál. Mohl jsem ho hodit na krk Aranel, ona tu byla oficiálně pečovatelka. Teď ale byla se svým synem. Já žádného potomka neměl a tohle byla možná má jediná šance. Navíc vypadal, že nebude moc hyperaktivní. Což byl dobrý a vyhovující začátek.
„Chutná?“ Zeptal jsem se ho a prohlížel si ho. Začínal mi připadat čím dál méně odporný. Dokonce jsem si říkal, že si ho nechám. „Umíš něco zajímavého?“ Zeptal jsem se naivně. Chtěl jsem vidět třeba kotrmelec. Nebo něco, co ho odliší od jiných mikro vlků.

// Východní Galtavar

Donesl jsem ho až do naší smečky. „Tak jsme tu,“ chtěl jsem jít za Naomi a ukázat jí, co mám. Třeba by zabrala na vlče. Někdo je považuje za roztomilé. Ovšem pořád jsem slyšel, jak mu kručí v břiše a rozhodl jsem se, že ho tedy první nakrmím. Sundal jsem ho ze svých zad a posadil ho k jednomu z keřů. Chvíli jsem na něj koukal. „Počkej tady, dobře?“ Vlčata většinou nedokázala sedět na místě ani 5 sekund, což jsem nechápal. Pořád se někde ztrácela. Doufal jsem, že alespoň on s tou bolavou nohou nikam nepůjde. „Hned jsem zpět,“ ujistil jsem ho a rozhlédl se. Neplánoval jsem jít pro jistotu moc daleko. Lov králíka proběhl v klasickém stylu. Stopování, čekání, chycení. Nejraději bych chytil toho prašivce, co mě proměnil na dýni a jednu z mých vlčic na hromadu kostí. Ale ten už byl dávno pryč.
S kořistí jsem se vracel zpět. Králík byl normální velikosti a trochu jsem litoval, že není pro mě. Taky jsem už nějakou dobu nejedl.
„Už ti to nesu,“ zavolal jsem a doufal, že bude pořád tam, kde jsem ho nechal.

//VVJ

„Ne Bů, ale Blue!“ Opravil jsem ho káravě a nedbal na jeho nadšení. Bylo to vlče, takže měl malý mozeček. Vzdal jsem to tedy a rozhodl se, že na učení takto důležitých věcí bude dost času.
Na mých zádech se mu očividně líbilo. Sice jsem nechtěl dělat nikomu nosiče, ale sledovat ho celou cestu do smečky jak kulhá, by bylo nejspíše ještě otravnější.
Uslyšel jsem jeho mlaskání a prudce jsem zastavil. První jsem se lekl, že se rozhodl mi sníst kožich. To bych ho tu rovnou nechal. Uslyšel jsem ovšem, jak mu křičí v břiše. „Aha, máš hlad!“ Řekl jsem důležitě a samolibě jsem se usmál. Cítil jsem se jako nejlepší rodič na světě. „Žádné mňam, to se říká až při jídle,“ upozornil jsem ho. Ovšem poté jsem si vzpomněl – malý mozeček. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a přidal do kroku. „Ve smečce ti ulovím králíka, už tam budeme,“ nevěděl jsem, do jaké míry mi rozumí. Ale doufal jsem, že neumře, než tam dojdeme. To by na mě vrhlo špatné světlo.

//Borůvkový les

No prostě paráda, on ani nevěděl, kde má rodiče. Bezva. Byl malý a já měl ještě šanci utéct a zapomenout na něj, ale udělal jsem velkou chybu. Už jsem mu řekl své jméno a on by mě mohl někomu napráskat. Nebo minimálně na mě ukázat u vlčího soudu. No a kolik vlků má jméno jako já? A kdo takhle vypadá? Nikdo. I mě samotného má jedinečnost překvapovala.
Snažil se vyslovit mé jméno a moc mu to nešlo. „Hele, stačí Blue,“ dodal jsem. To bylo na vyslovení nepochybně jednodušší a alespoň mi ho přestane prznit.
„Takže jsi ztracen,“ konstatoval jsem ne zrovna s velkou dávkou empatie a rozhlédl se okolo. „To je na prd, nó,“ polkl jsem. „Nemám tě komu odnést a asi bychom se teda měli rozdělit, třeba potkáš někoho jiného, kdo ti pomůže a-,“ zastavil jsem svůj monolog, když se to pohnulo a rozešlo ke mně. Na to jsem ještě nebyl připraven. Vypadal, že ho bolí tlapa a začal se mi škrábat na záda. „Ehm,“ byl jsem z toho překvapen a netušil jsem, co říct. Chvíli jsem ho sledoval, jak se neschopně snaží. Bylo to celkem nepříjemné, jelikož to odnášel můj kožich. „No dobře, DOBŘE!“ Zastavil jsem ho. Pohodil jsem rameny a smířil jsem se s tím, že ho budu muset prostě vzít sebou. Chytl jsem ho opatrně do zubů a vysadil si ho na záda. „Doufám, že se zvládneš držet,“ podíval jsem se na jezero. Ještě jsem ho mohl chvíli držet pod vodou- ne.
Rozešel jsem se pomalu zpět do našeho lesa. Tenhle den byl čím dál divnější. Ale aspoň jsem si našel hračku. Nebo dítě. Nebo svačinu. Záleželo na tom, jak dlouho mě bude bavit. „Vezmu tě sebou do smečky,“ chvíli jsem mlčel. „Co máš s tou nohou?“ Zeptal jsem se nakonec. Trochu se mi ho zželelo.

//Východní Galtavar

Už jsem chtěl odejít, když jsem uslyšel hlasité kňučení. Nastražil jsem uši a otočil se za tím zvukem. Uviděl jsem malé vlče. Nejistě jsem se rozhlédl. Nikdo jiný tu nebyl, takže kdybych prostě odešel, kdo by mě soudil? Svět sotva dává smysl, takže zločin logicky taky ne. Ovšem já bych se sebou musel nadále žít a představa malé kostřičky by mi mohla kazit sny. Mlaskl jsem nespokojením a rozešel se k té malé kouli.
„Áhoj-“ zamyslel jsem se. „-vlče. Kde máš rodiče?“ Chtěl jsem ho vzít, vrátit domů, sklidit věčnou slávu a vrátit se do svého domova. Tam bych mohl nadále nadbíhat Naomi a ukázat jí, že i přes dnešní zážitek jsem pořád ten nejlepší vlk a alfák v okolí, neli na celém světě.
„Nekňuč, jo? Všechno se vyřeší,“ neuměl jsem moc mluvit s miminy. Nikdy jsem žádné neměl. Trochu jsem se jich také štítil, pořád brečeli a na něco se ptali. Chtěli si hrát a tahat za srst. Z toho jsem už vyrostl. Na druhou stranu, vždy jsem chtěl nějaké vlče, které bych mohl vychovat k obrazu svému a mít tak svého sluhu – tedy, eh – syna. „A jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se trochu mileji. „Já jsem Blueberry,“ ukázal jsem mu široký úsměv plný zubů.

//Z Borůvkového lesa přes Galtavar

Přiběhl jsem k jezeru nejrychleji, jak to vůbec jen šlo. Dnešní den byl na seznamu blbých dnů hodně vysoko. Hned po dnu, kdy jsem musel odejít ze své rodné smečky a lehce nad tím, když jsem málem zabil Naomi.
Na chvíli jsem se zastavil u břehu. Voda vypadala sice hezky, ale vzhledem k ročnímu období jsem tušil, že bude pořádně studená. Opět jsem zalitoval, že neovládám magii vody jako třeba Tailla. Tak moc se mi do ní nechtělo. Když jsem se ale zadíval na tu špínu, nebylo na vybranou. Raději umrznu. Zhluboka jsem se párkrát nadechl a pak tam s vytřeštěnýma očima co nejrychleji vlezl. Hlasitě jsem zaúpěl, stejně tu nikde nikdo nebyl. Spícího vlčete jsem si nevšiml. „Nestoudnost,“ ulevil jsem si a začal sebou rychle hýbat, abych vymyl tu špínu co nejrychleji. Netušil jsem, jak dlouho to trvalo. Reálně asi uběhla tak možná minutka, dvě. V mé hlavě přešlo několik let. Když jsem uviděl, že je všechno pryč, neváhal jsem a rychle vyběhl z jezera. Otřepal jsem se, to ovšem samozřejmě nestačilo. Použil jsem tedy svoji magii, abych si vysušil kožich a zároveň jsem si kolem sebe udělal pár kuliček ohně, aby mě zahřály. H-R-Ů-Z-A. Neměl jsem náladu na otužování. Plánoval jsem se trochu zahřát a vyrazit hned zpět do smečky.

Řekl bys duše bez těla, no i tak se zvedat nechtěla. Chtěl jsem žít a být krásný jako doposud. Měl jsem o svou krásu strach, nu čím blíž jsme byli k našemu cíli, tím lépe se mi šlo. Nechával jsem za sebou oranžové kousky, tvořili cestičku až k tůňce. Ten nepořádek jsem poté musel určitě uklidit, ovšem na to jsem nyní nemyslel. Pod tou ohavnou hmotou se nacházely mé tlapky! To bylo dobré znamení. Láskyplně jsem se na ně zahleděl a snažil jsem se o to více dupat, aby se ten obal rozpadl. Sice to bylo trochu nepříjemné, ale stálo to za to. Naomi mě vedla k našemu úkrytu, už jsem u něj dlouho nebyl.
Když jsme k němu dorazili, už jsem byl téměř v pořádku. Oklepal jsem své nohy a dlouze si je prohlížel. Podařilo se mi sice shodit to největší svinstvo, ale necítil jsem se o moc lépe. Za prvé, cítil jsem se nedůstojně a potupeně. Tedy ano, kdyby se někdo jiný měnil v zeleninu, jistě by také panikařil. Ale stejně jsem se cítil zvláštně. Koukl jsem se nejistě na Naomi a čekal jsem, jestli se mi začne vysmívat. Ale nic takového nepřišlo. To horší bylo ovšem to, že jsem byl pořád špinavý. V kožichu jsem měl zamotaná a zalepená semínka. „No to máš pravdu, měl bych se umýt,“ přikývl jsem a zalitoval, že neovládám magii vody. Zvedl jsem pohled k Naomi a usmál se na ni. „Děkuju moc,“ řekl jsem vděčně. Kdybych mohl, tak bych se červenal. Viděl jsem, že se mi nesměje, ale že ji pobavila celá ta situace. Já jsem se moc pobaveně necítil, ale snažil jsem se zasmát, aby to vypadalo, že jsem nad věcí. „To jsou teda věci, fuuha,“ zasmál jsem se dosti nepřesvědčivě. „Kdo by jen tohle čekal,“ zavrtěl jsem nad tím teatrálně hlavou.
„Nu,“ koukl jsem na tu spoušť. „Omluvila bys mě na chvíli? Budu hned zpět, ale musím se dát do pucu,“ podíval jsem se směrem, kde leželo velké jezero. „Jakož to nový ochránce této smečky máš moji plnou důvěru. Věřím že to tu chvilku zvládneš,“ udělal jsem krok k ní blíž a na chvíli jí položil hlavu na hřbet. Zavřel jsem oči. „Ještě jednou děkuji, Naomi,“ pousmál jsem se. Měl jsem ji opravdu moc rád. „Budu zpět za chviličku, dobře?“ Usmál jsem se a zadíval se jí do očí. Nechtělo se mi pryč. „Jsi šikovná,“ mrkl jsem na ni a pak se co nejrychleji rozběhl k jezeru. Ti cizinci už tu stejně nebyli.

// Před Galtavar k VVJ

Tak potupné, tak ohavné zdály se být nyní mé končetiny. Oranžová barva se vůbec nehodila k mému kožichu! Všichni věděli, že moje barva je rudá. Nemluvě o tom, že se neměnila pouze barva mých končetin, ale také jejich konzistence. Doslova jsem přirostl k zemi! Vlastní silou jsem se od ní nedokázal odtrhnout, což mou hysterii jen podporovalo. „Naomi,“ fňukal jsem a doufal, že mi pomůže. A že mě nebude soudit. Ať ona zkusí, jaké to je proměnit se v zeleninu!
Chytila mě zuby?! za srst?! a začala tahat. Trochu jsme s tím bojovali, ale pak se jí podařilo vytrhnout mé nohy ze země. Nebylo to zrovna příjemné, můj kožich tím nepochybně utrpí. V jiné situaci bych jí za to pokousal a vyloučil, teď jsem ale věděl, že mi chce pouze pomoci. Navíc, sám bych se ani do lesa nedostal. „Děkuju,“ kníkl jsem mezi zrychleným dýcháním a pokoušel se alespoň odrážet. Nepříjemně mi přitom křupaly nohy a na jednom místě začala vytékat semínka. Fuj.

//Borůvkový les