Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvkový les

Nesl jsem Gavriila v ústech. Tento způsob transportu byl sice efektivní, ale již mě přestávalo bavit mít plné ústa jeho chlupů. Také to nebylo zrovna hrdé gesto, těšil jsem se, až ho budu moct někomu strčit. V hlavě jsem si při mé cestě dával dohromady monolog o tom, jak se Wizku zachovala hanebně a měla by se stydět. Cizinci by se měli přivádět za alfou, ne za tůňkou. Ovšem jak jsem se přibližoval, ucítil jsem další pach. Další cizinec. A měl silný pach, nejspíše jiné smečky. Zamračil jsem se.

Když jsem přicházel k této slavné trojici, uslyšel jsem konec jejich konverzace. Chtěl jsem mu říct, aby sklapnul, ale měl jsem v puse cizí vlče. A taky mě umlčel pohled na to další vlče, které stálo vedle Wizku. Cože? Proč? Zaúpěl jsem ve své hlavě. To se někde začali vlci množit a odhazovat své ratolesti? Položil jsem Gavriila s mírnou opatrností na zem. "Zdravím tě, Wizku. Rád tě vidím. Vše proběhlo v pořádku?" Usmál jsem se a těšil se, až bude vyprávět. Rozhodl jsem se, že vlče nechám nakonec. Musel jsem fakt jeho přítomnosti zpracovat.

Podíval jsem se tedy na tmavého samce, který mi nebyl nijak výrazně povědomí. "Ano, přesně jsem jsem zaslechl z tvých minulých slov. Jsi na smečkovém území a pokud nejsi hloupý tak víš, že by ses zde neměl jen tak toulat. Pokud jsi o tomto faktu nevěděl, budiž ti prominuto. Vrstva sněhu skryla stopy. Ovšem, máš teď dvě možnosti. Buď odejdi, nebo obhaj to, proč bys tu měl zůstat," chvíli jsem mlčel. "Doporučuji ti také, aby ses představil. Doufám, že jsi tady Wizku nijak neobtěžoval," můj tón hlasu byl milý, ale vážný. Byl jsem v klidu, ale kdyby cokoliv chtěl udělat, byl jsem připraven mu útok oplatit.

Poté jsem se konečně podíval na toho prcka. Napadalo mě několik možností. Buď měla Wizku rychlý románek s někým kouzelným stvořením a tohle je její vlče - tato teorie mi přišla nepravděpodobná. Nebo ho někde našla, podobně jako já Gavriila. V obou případech jsem věřil tomu, že si jej bude chtít nechat. Byla to totiž Wizku. "A kdo je tohle?" Zeptal jsem se tak trochu jí a tak trochu toho malého. Doufal jsem, že alespoň jeden z nich pronese "večeře."

Vydal jsem se s tím malým otravou směrem k úkrytu, abych všechny přivítal a zjistil, co za cizince mi sem leze a rovnou ho odvedou do úkrytu. To byl vrchol sprostosti. Než jsem se tam ovšem dopracoval, zacítil jsem další pachy. První z nich byla Wizku, což bylo kompletně v pořádku a byl jsem za ni rád. Přeci jen, byla to velmi hodná slečna. Nová mladá krev! Taky se tu mihla Naomi, z čehož jsem měl radost. Nejvíc mě ovšem překvapilo, že Wizku sebou opět přitáhla někoho nového a OPĚT ho nevedla za mnou, ale rozhodla se mu ukazovat naše pozemky. "To jsem tady všem pro smích?" Zamrmlal jsem si pod své stařecké vousy a rozešel jsem se směrem za Wizku. V úkrytu byl přeci jen i Storm a Naomi.

// Ovocná tůň

Ten obrázek je úžasný!

Gavriil měl pořád hlad a labužnický zážitek v podobě borůvčí ho moc nenadchnul. Rozmazlený hajzlík. Smardlavec. Napadlo mě rozhořčeně a zamračil jsem se. "Ale tady žádné maso není, rozumíš? Všechny zvířata spinkají, protože je tak velká zima. Musíme vydržet, dokud se to trošku nezlepší," docházela mi trpělivost. Nebude ze mě otec roku. Mohl jsem dělat maximálně protivného strejdu.

Ucítil jsem sled nových pachů po sobě. Whiskey, Storm, Aranel. A pak nějaký cizí nový pach. Než jsem se ovšem k nim stihl vypravit, všichni se očividně odebrali směrem k našemu úkrytu. Alespoň k něčemu bude. "Víš kdo se vrátil? Spousta super vlků. Půjdeme za nimi a třeba budou vědět, kde sehnat nějaké jídlo," řekl jsem k němu nadšeně a chytl jeho poměrně malé tělo opatrně do zubů v místě, kde matky běžně chytají svá vlčata. "Zajdeme se za nimi podívat," rozhodl jsem i za něj a rozběhl se pomalu k našemu úža úkrytu. To že byl tak mrňavý mělo nesporné výhody v tom, že jsem jej mohl přenášet.

//Úkryt

„Už zase?“ Zamrmlal jsem, když se Gavriil opět ozval, že chce jíst. Kde si asi tak představuje, že teď sebereme jídlo? Měl se pořádně vykrmit před zimou a teď jen spát v jeskyni. Takhle tuhou zimu jsem si ani nepamatoval. „Tak to budeme muset vyrazit na lov. Ale kam? Vidíš, že je všude sníh?“ Podíval jsem se na něj a zakručelo mi v břiše. Ano, taky jsem již měl hlad. Naštěstí jsem měl i mozek a dokázal jsem to díky tomu zatím vydržet. I když už jsem na sobě cítil, že mi to ubírá na síle.
Všude tu byla hromada sněhu. My jsme se nacházeli naštěstí ve vyšlapaném kolečku a konečně přestalo sněžit. Ale kamkoliv jsem se rozhlédl, všude byla vysoká vrstva sněhu, ve které se mohl ten malý skřet lehce ztratit. Nojo, teď nám tento les zrovna moc nepomáhal. V létě je to tady nádherné, ale v zimě? Holé větve, které nás před sněhem neochrání. Mohli jsme tomu sice napomáhat magií, ale starat se o tak velké území by bylo náročné. Navíc by vykouzlené listy spálil mráz a byli bychom zase na začátku.
Podíval jsem se na něj. „No, musíme jít hledat. To je naše jediná šance,“ pohodil jsem ocasem a neochotně se rozešel jedním směrem. Nikde jsem ale neviděl známky toho, že by tu pobíhalo nějaké stvoření. „Nemáš chuť alespoň na nějakou borůvku?“ Povzdechl jsem si. I kdybych použil magii a udělal mu milion borůvek, stejně to bude k ničemu. Potřebujeme pořádný kus masa. „Jak velký máš hlad?“ Podíval jsem se na něj a chvíli přemýšlel, že bych ho mohl při nejhorším obětovat a dát si ho jako oběd. Nikdo tu není, tak by to nikdo neviděl. Prostě bych řekl, že tu zimu nezvládl.

Zdravím,
ráda bych zažádala o možnost mít slot pro druhý charakter. S Blueberrym jsem prožila již opravdu dlouhá léta. Mám k němu vztah, jako by mi ležel doma pod stolem a olizoval pantofle. Přes to bych ráda přišla s novým charakterem, který pro mě bude oživením a novým startem. Jakož to Alfa je Blueberry limitován možností zkoumat nové prostředí a dělat šílené věci. Ráda bych se vrátila k podobným věcem.
Pokud se budete dívat na aktivitu Blueberryho za poslední dobu, je výrazně menší než obvykle. Je to ovšem z důvodu, že většina mé smečky je na osudovce, kterou režíruji - a jsem tedy aktivní momentálně alespoň tam. Jakmile se smečka vrátí, plánuji se vrátit k běžné aktivitě. Většinou mám spoustu času a chuť psát, kterou bohužel nemám kam investovat.

Věřím, že začátek za nový charakter bude složitější. Ale plánuji jej promyslet tak, aby mi charakter dlouhodobě vyhovoval. Pravděpodobně bych se také chtěla stát členem rodiny některého již existujícího vlka.

Děkuji za přečtení mé žádosti a držím palce všem ostatním.

Uviděl jsem v periferním vidění pohyb. Rychle jsem se za ním otočil a spatřil jsem Nefret. Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil své vzpomínky na ni. Opravdu dlouho jsem ji neviděl. Ale ale, kdopak nám to ještě žije? Napadlo mě s nepříliš velkou mírou nadšení. Neviděl jsem to rád, když se někdo do smečky vracel tak málo. "Ahoj, Nefret. Storm a s ním většina členů je na výpravě za záchranou světa. Ale neboj se, věřím, že se brzy všichni v pořádku vrátí," pousmál jsem se na ni.
Gavriil začal vydávat nějaké zvuky a já jsem si povzdechl. Už měl zase hlad, to se nemůže naučit sám lovit? Počasí nebylo příliš přívětivé honu. "Tohle je Gavriil a asi by si na něčem rád smlsnul. Nechtěla bys si s ním zalovit? Určitě ho můžeš něčemu přiučit," široce jsem se usmál a doufal, že kývne. Alespoň bych viděl, co zvládne.

Vlčice ze sebe vychrlila to, co očividně přišla sdělit a následně se bez dalších slov odebrala pryč z mého lesa. Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou. Šakalové? Nepoděkoval jsem, neřekl jsem vlastně nic. Ano, sice mi sdělila užitečnou informaci, ale zabalila to do nevkusného obalu. Nechápal jsem, jak si může myslet, že je v právu. Vyhrožovala malému vlčeti, které si jen chtělo hrát. Sklouzl jsem pohledem na Gavriila. Ten vypadal nadšeně, jako by se zasloužil o něco dobrého. Chvíli jsem mlčel. Co jsem mu měl vůbec říkat? Začínal mě obtěžovat, jelikož byl závazkem. Nemohl jsem se na něj ale vykašlat, to by bylo nemilé. Poté se ale začal nepříjemně přibližovat k mé oháňce. „Hele,“ zamručel jsem a ucukl. „To se nekouše. Chápu, že se nudíš,“ dodal jsem. „Ale měl by sis zvyknout. Už si velký ne?“ Dodal jsem a pak po něm ocasem pohodil trochu sněhu.

Ahoj,
celkem mám 11 bodů.
Za mých 10 bodů - 8 křišťálů a za 1 bod - 8 mušliček.

// Asi bych teď dala pořadí, že vy dvě napíšete první, ale určitě pak čekejte na ostatní, ať se k vám mohou přidat.

„To vlče se tě nepokusilo okrást. Je to prostě malé zvědavé vlče, které přišlo o své rodiče a chce si hrát,“ nechápavě jsem zavrtěl hlavou. To nikdy žádné nepotkala? Snad každé vlče, co jsem potkal, mi útočilo automaticky na šátky. Nikdy jsem mu kvůli tomu nevyhrožoval smrtí. A to vlčata opravdu rád nemám. „O jeho výchově moc nevím. Před pár dny jsem ho zachránil před smrtí hladem. Hádám, že na tom budu muset zapracovat. Tvá reakce mi ale přišla přehnaná a z toho důvodu jsem zaujmul obranný postoj,“ vysvětlil jsem. „Věřím, že pokud nejsi fanynka vlčat, připadá ti otravné. To mě taky,“ podíval jsem se směrem k místu, kde byl uvězněný Gavrill. Ale on tam najednou nebyl. Stál po mém boku s komické bojové poloze a ten keř byl rozkousán. Musel jsem se uchechtnout. Možná nebyl úplně k ničemu. „To je dobrý, nic se neděje,“ řekl jsem mu a pak se podíval zpět na ni. „Na světě je mnoho nepřátelských vlků, ale já k ním nepatřím. Prát se umím, ale jsou dle mého lepší varianty. Kdyby to vlče ale umřelo, nevím jak bych to vysvětloval vlkům po návratu. Oblíbili si ho,“ usmál jsem se. Doufal jsem, že se atmosféra zlepší. Vlastně jsem netušil, jak pokračovat v tomto rozhovoru. Na jednu stranu jsem chtěl, aby odešla. Na tu druhou, neměl jsem tu jinou společnost než toho prcka. I když zrovna ona se k nám asi nepřidá s nadšením.

Tohle setkání přestávalo být zajímavé, naopak mě vlčice začínala svou přítomností obtěžovat. Nakráčela si to sem s výrazem zkažené hrušky a ještě provokuje. Nebyl jsem si jistý, kdo z nás je silnější. Docela jsem si ale věřil. Největší mou slabinou byl momentálně Gavrill, ale jelikož by mě jeho ztráta nijak extrémně nezarmoutila, moc jsem se tím netrápil.
Vlčice mi očividně neplánovala říci, jak je na tom jejich smečka. Jako bych snad měl zájem na ni udělat nájezd, žijeme snad v barbarství? K čemu by mi bylo jejich území, když máme tak krásný les?
Uviděl jsem ohnivou kouli a musel jsem se usmát. Podobný trik jsem znal velmi dobře, jelikož jsem ho rád aplikoval. Věděl jsem, jak oheň může být nebezpečný. Vzal jsem nemilosrdně Gavrilla do zubů a odložil ho kus od nás. Pomocí magie země jsem kolem něj z přilehlého keříku vytvořil síť, která by ho měla nepochybně udržet na místě. Možná z toho bude mít nějaké trauma, ale alespoň to přežije. Nestálo mě to v podstatě žádné úsilý, magii země jsem ovládal velmi dobře. Nejen ji.
„Nyní bych tě poprosil, abys odešla. Chováš se nevhodně, ale to určitě tušíš, když jsi také alfou,“ stál jsem v připravené poloze, kdyby se náhodou rozhodla zaútočit. Ale doufal jsem, že nebude tak hloupá. „Není potřeba se zbytečně prát,“ mlaskl jsem. Nebál jsem se jí, jen mi to přišlo hloupé. Kdo potřebuje řešit spory násilím? Navíc, jediný kdo se tu choval jako idiot byla ona.

Vlčice nepůsobila moc přátelsky. Byla odměřená a působila velmi silně. Kdybych tu měl svoji smečku, takové chování bych netoleroval. Ale nyní jsem tu byl sám s Gavrillem a neměl jsem zájem se pouštět do nějakého zbytečného boje o to, kdo má větší ego.
Gavrill se k ní rozešel a já věřil, že jí to nebude vadit. Většina vlčic má ráda vlčata. Ona jej ovšem odstrčila a vyhrožovala mu. Přitáhl jsem si ho k sobě, ale nijak mě to nerozčílilo. Já ho taky neměl moc rád. Přes to jsem mu před tváří zamával šátkem na mé noze a doufal jsem, že na něj zaměří svou pozornost. Ale vlčata byla dosti nepředvídatelná.
„Smečka si vede dobře. Bohužel jsi přišla zrovna ve chvíli, kdy si to nemůžeš ověřit,“ pousmál jsem se. „Před několika dny sem přišel starý druid a většina smečky se s ním vydala do světa, aby mu pomohla. Doufám jen, že se všichni vrátí v pořádku. I když ani nevím, kde vlastně jsou,“ povzdechl jsem si. Rozhodl jsem se, že budu upřímný. Přišla očividně z diplomatického hlediska.
„Nevím, kdy jsi zde byla naposled. Alfou zde byl jiný vlk, ten se ale rozhodl, že je čas, aby si užíval života. A tak předal svůj post mě tohle jaro,“ ten čas utíkal. Už to bylo vlastně celkem dlouho. „Smečce se daří dobře, máme tu rovnováhu členů. Bohužel to teď zrovna nemůžeš vidět,“ musela tu ale ještě cítit jejich pachy. Nebylo to tak dávno, co odešli. „Jak se daří vaší smečce? Myslím, že jsem ji kdysi dávno navštívil,“ zamyslel jsem se. „Dokonce mám pocit, že jsme se možná již někdy potkali. Ale to už bude dlouhá doba,“ přátelsky jsem se usmál.

Povzdechl jsem si, když se prcek rozběhl vystrašeně opačným směrem. Byl opravdu hloupý, ale aspoň byl malý. Pár rychlými kroky jsem ho dohnal a zastavil tlapou. „Gavrille, to se tak jen říká, víš? Já se tě dotknu a ty mě pak musíš chytat. Až se dotkneš ty mě, tak zase budu chytat já tebe. Chápeš?“ Nebyl jsem moc trpělivý. Byl jsem s ním sám jen chvilku a už mě to nebavilo. Nebyl jsem nikdy rovna milovník vlčat a teď tu ani nebyla Naomi, takže nemělo smysl se předvádět.

Ucítil jsem cizí pach chvíli před tím, než se ozvalo zavytí. Zastavil jsem se a otočil se tím směrem. Někdo se nás opět rozhodl navštívit a pach byl velmi silný, cizí smečka. Chytl jsem Grila do zubů, posadil si ho na hřbet a ujistil se, že nespadne. „Drž se,“ poručil jsem mu a rozběhl se uměřenou rychlostí k nově příchozí. Někdo by se možná bál brát sebou vlče, ale mě to bylo jedno. Třeba si pro něj přišla.
„Zdravím,“ pozdravil jsem přítomnou dámu chvíli před tím, než jsem k ní doběhl. Měla moc hezkou ozdobu a já přemýšlel i nad tím, že bych ji mohl sebrat. Ale pak jsem tento plán zavrhl. „Nacházíš se na území Borůvkové smečky. Co tě k nám přivádí?“ Slovo “nám“ znělo dost honosně, vzhledem k momentálnímu stavu smečky.

Sledoval jsem, jak postupně zmizeli členi mé smečky. Byl jsem z toho zarmoucen. Celá má smečka odešla nějakým portálem kdo-ví-kam. Neměl jsem ovšem chuť vzdorovat starému děsivému druidovi, který vyhrožoval, že celý náš svět zahyne. Cool. Doufal jsem, že to zvládnou.
„Máš nějakou oblíbenou hru?“ Zeptal jsem se ho, ale nebyl jsem si jist, jestli vůbec ví, co to je hra. Vypadal, že toho celkově moc neví. Byl buď hloupý, což by bylo dost na prd, nebo příliš mladý. To by byla lepší varianta, protože by z toho přeci jen jednou vyrostl.
Povzdechl jsem si a ťukl ho tlapou do boku. „Máš babu! Teď mě musíš chytit!“ Uskočil jsem o pár kroků dozadu a čekal, jestli se za mnou rozběhne. Doufal jsem, že ano.