Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahoj,
celkem mám 11 bodů.
Za mých 10 bodů - 8 křišťálů a za 1 bod - 8 mušliček.

// Asi bych teď dala pořadí, že vy dvě napíšete první, ale určitě pak čekejte na ostatní, ať se k vám mohou přidat.

„To vlče se tě nepokusilo okrást. Je to prostě malé zvědavé vlče, které přišlo o své rodiče a chce si hrát,“ nechápavě jsem zavrtěl hlavou. To nikdy žádné nepotkala? Snad každé vlče, co jsem potkal, mi útočilo automaticky na šátky. Nikdy jsem mu kvůli tomu nevyhrožoval smrtí. A to vlčata opravdu rád nemám. „O jeho výchově moc nevím. Před pár dny jsem ho zachránil před smrtí hladem. Hádám, že na tom budu muset zapracovat. Tvá reakce mi ale přišla přehnaná a z toho důvodu jsem zaujmul obranný postoj,“ vysvětlil jsem. „Věřím, že pokud nejsi fanynka vlčat, připadá ti otravné. To mě taky,“ podíval jsem se směrem k místu, kde byl uvězněný Gavrill. Ale on tam najednou nebyl. Stál po mém boku s komické bojové poloze a ten keř byl rozkousán. Musel jsem se uchechtnout. Možná nebyl úplně k ničemu. „To je dobrý, nic se neděje,“ řekl jsem mu a pak se podíval zpět na ni. „Na světě je mnoho nepřátelských vlků, ale já k ním nepatřím. Prát se umím, ale jsou dle mého lepší varianty. Kdyby to vlče ale umřelo, nevím jak bych to vysvětloval vlkům po návratu. Oblíbili si ho,“ usmál jsem se. Doufal jsem, že se atmosféra zlepší. Vlastně jsem netušil, jak pokračovat v tomto rozhovoru. Na jednu stranu jsem chtěl, aby odešla. Na tu druhou, neměl jsem tu jinou společnost než toho prcka. I když zrovna ona se k nám asi nepřidá s nadšením.

Tohle setkání přestávalo být zajímavé, naopak mě vlčice začínala svou přítomností obtěžovat. Nakráčela si to sem s výrazem zkažené hrušky a ještě provokuje. Nebyl jsem si jistý, kdo z nás je silnější. Docela jsem si ale věřil. Největší mou slabinou byl momentálně Gavrill, ale jelikož by mě jeho ztráta nijak extrémně nezarmoutila, moc jsem se tím netrápil.
Vlčice mi očividně neplánovala říci, jak je na tom jejich smečka. Jako bych snad měl zájem na ni udělat nájezd, žijeme snad v barbarství? K čemu by mi bylo jejich území, když máme tak krásný les?
Uviděl jsem ohnivou kouli a musel jsem se usmát. Podobný trik jsem znal velmi dobře, jelikož jsem ho rád aplikoval. Věděl jsem, jak oheň může být nebezpečný. Vzal jsem nemilosrdně Gavrilla do zubů a odložil ho kus od nás. Pomocí magie země jsem kolem něj z přilehlého keříku vytvořil síť, která by ho měla nepochybně udržet na místě. Možná z toho bude mít nějaké trauma, ale alespoň to přežije. Nestálo mě to v podstatě žádné úsilý, magii země jsem ovládal velmi dobře. Nejen ji.
„Nyní bych tě poprosil, abys odešla. Chováš se nevhodně, ale to určitě tušíš, když jsi také alfou,“ stál jsem v připravené poloze, kdyby se náhodou rozhodla zaútočit. Ale doufal jsem, že nebude tak hloupá. „Není potřeba se zbytečně prát,“ mlaskl jsem. Nebál jsem se jí, jen mi to přišlo hloupé. Kdo potřebuje řešit spory násilím? Navíc, jediný kdo se tu choval jako idiot byla ona.

Vlčice nepůsobila moc přátelsky. Byla odměřená a působila velmi silně. Kdybych tu měl svoji smečku, takové chování bych netoleroval. Ale nyní jsem tu byl sám s Gavrillem a neměl jsem zájem se pouštět do nějakého zbytečného boje o to, kdo má větší ego.
Gavrill se k ní rozešel a já věřil, že jí to nebude vadit. Většina vlčic má ráda vlčata. Ona jej ovšem odstrčila a vyhrožovala mu. Přitáhl jsem si ho k sobě, ale nijak mě to nerozčílilo. Já ho taky neměl moc rád. Přes to jsem mu před tváří zamával šátkem na mé noze a doufal jsem, že na něj zaměří svou pozornost. Ale vlčata byla dosti nepředvídatelná.
„Smečka si vede dobře. Bohužel jsi přišla zrovna ve chvíli, kdy si to nemůžeš ověřit,“ pousmál jsem se. „Před několika dny sem přišel starý druid a většina smečky se s ním vydala do světa, aby mu pomohla. Doufám jen, že se všichni vrátí v pořádku. I když ani nevím, kde vlastně jsou,“ povzdechl jsem si. Rozhodl jsem se, že budu upřímný. Přišla očividně z diplomatického hlediska.
„Nevím, kdy jsi zde byla naposled. Alfou zde byl jiný vlk, ten se ale rozhodl, že je čas, aby si užíval života. A tak předal svůj post mě tohle jaro,“ ten čas utíkal. Už to bylo vlastně celkem dlouho. „Smečce se daří dobře, máme tu rovnováhu členů. Bohužel to teď zrovna nemůžeš vidět,“ musela tu ale ještě cítit jejich pachy. Nebylo to tak dávno, co odešli. „Jak se daří vaší smečce? Myslím, že jsem ji kdysi dávno navštívil,“ zamyslel jsem se. „Dokonce mám pocit, že jsme se možná již někdy potkali. Ale to už bude dlouhá doba,“ přátelsky jsem se usmál.

Povzdechl jsem si, když se prcek rozběhl vystrašeně opačným směrem. Byl opravdu hloupý, ale aspoň byl malý. Pár rychlými kroky jsem ho dohnal a zastavil tlapou. „Gavrille, to se tak jen říká, víš? Já se tě dotknu a ty mě pak musíš chytat. Až se dotkneš ty mě, tak zase budu chytat já tebe. Chápeš?“ Nebyl jsem moc trpělivý. Byl jsem s ním sám jen chvilku a už mě to nebavilo. Nebyl jsem nikdy rovna milovník vlčat a teď tu ani nebyla Naomi, takže nemělo smysl se předvádět.

Ucítil jsem cizí pach chvíli před tím, než se ozvalo zavytí. Zastavil jsem se a otočil se tím směrem. Někdo se nás opět rozhodl navštívit a pach byl velmi silný, cizí smečka. Chytl jsem Grila do zubů, posadil si ho na hřbet a ujistil se, že nespadne. „Drž se,“ poručil jsem mu a rozběhl se uměřenou rychlostí k nově příchozí. Někdo by se možná bál brát sebou vlče, ale mě to bylo jedno. Třeba si pro něj přišla.
„Zdravím,“ pozdravil jsem přítomnou dámu chvíli před tím, než jsem k ní doběhl. Měla moc hezkou ozdobu a já přemýšlel i nad tím, že bych ji mohl sebrat. Ale pak jsem tento plán zavrhl. „Nacházíš se na území Borůvkové smečky. Co tě k nám přivádí?“ Slovo “nám“ znělo dost honosně, vzhledem k momentálnímu stavu smečky.

Sledoval jsem, jak postupně zmizeli členi mé smečky. Byl jsem z toho zarmoucen. Celá má smečka odešla nějakým portálem kdo-ví-kam. Neměl jsem ovšem chuť vzdorovat starému děsivému druidovi, který vyhrožoval, že celý náš svět zahyne. Cool. Doufal jsem, že to zvládnou.
„Máš nějakou oblíbenou hru?“ Zeptal jsem se ho, ale nebyl jsem si jist, jestli vůbec ví, co to je hra. Vypadal, že toho celkově moc neví. Byl buď hloupý, což by bylo dost na prd, nebo příliš mladý. To by byla lepší varianta, protože by z toho přeci jen jednou vyrostl.
Povzdechl jsem si a ťukl ho tlapou do boku. „Máš babu! Teď mě musíš chytit!“ Uskočil jsem o pár kroků dozadu a čekal, jestli se za mnou rozběhne. Doufal jsem, že ano.

// Ano, Naomi a pak Aranel. Jakmile sem nahodí post, přidám osud a doufám, že už to půjde rychleji. :/

Společnými silami jsme vytáhnuli onen zlatý disk. Byl hezoučký! Uznal jsem, že by se nám krásně hodil do úkrytu jako ústřední bod. Ovšem Storm se jej ihned ujal. Připlácl se mu na hruď a na to jak byl před chvílí těžký, nevypadal, že by ho to trápilo. Něco jsem si zamrmlal pod bradu, ale uznal jsem, že zachránit svět je o ždibínek důležitější, než mít hezkou dekoraci do pokojíčku.
Aranel se začala vyptávat na otázky ohledně Grila. Jelikož jsem na ni nepotřeboval dělat dojem, pohodil jsem ocasem a jen pokýval. „Já zde s ním zůstanu, nemusíš se bát. Budu hlídat náš les. A nevím, našel jsem ho u vlčího jezera. Měl hlad, tak jsem ho vzal sebou. Pokud se nevrátí jeho rodiče, tak si ho necháme,“ koukl jsem na něj. Veřil jsem, že se nikdo nevrátí. Proč by ho proboha někdo chtěl.
Mezitím vlci začali procházet portálem. První se tam vrhla Wizku, což mě nijak zásadně nepřekvapilo. Byla přesně jako já, když jsem byl mladý. Zamával jsem jí ocasem a doufal jsem, že ji ještě někdy uvidím. Nechtěl jsem přijít o posádku své smečky. Více mě bolelo vidět odcházet Storma. Odnesl si sebou tu nablýskanou věcičku a taky jsem ho měl opravdu rád.
Podíval jsem se na Grila, který řekl něco neidentifikovatelného. Mlaskl jsem. „Ty tu se mnou počkáš, dobře? Zahrajeme si nějaké hry,“ nebyl jsem z toho moc nadšený, ale nechtěl jsem, aby proběhl tím portálem. To bych tu pak zůstal sám a to by byla nepochybně nuda. Už jsem to jednou zažil.
Podíval jsem se na Naomi. „Nuž, co ty? Zůstaneš s námi, nebo se připojíš k objevovatelům? Klidně můžeš jít,“ pousmál jsem se. „Ale dávej na sebe pozor,“ poprosil jsem ji a nejistě ji sledoval. Mrkl jsem také na Aranel.

Sledoval jsem Naomi, jak začala hrabat. Chtěl jsem jí pomoci, ale připojila se Wizku no a tři už jsou dav. Já jsem si nechtěl umazat tlapy od hlíny a hodilo se mi, že při mně spí Gril. Toho jsem přeci nemohl vzbudit! Ještě by spadl do té díry a umřel. No i když, alespoň bychom mu nemuseli kopat hrob. Pozitivní myšlení!
„Dobrá práce dámy, já věděl, že jsem si vybral dobře,“ pochválil jsem obě samice a trochu vyčítavě hodil očkem po Stormovi. Teď bychom se měli předvést my, jelikož tento předmět vypadal, že nebude zrovna lehký. Nemohl jsem si to nechat utéct, přeci nenechám tahat dámy. Opatrně jsem se zvedl, ve snaze nevzbudit Grila. Bylo to těžké, když byl vklíněn pod mým tělem. Co už.
Přešel jsem k díře a s libostí se zadíval na tu zlatou věcičku. Určitě bych si za ni u smrti mohl koupit pár zajímavých věcí. Kdo potřebuje zachraňovat svět? Pak jsem si ale povzdechl. „To zvládneme, ne?“ Mrkl jsem na Storma a nahnul se dolů. Naštěstí na sobě měl disk jisté drážky, za které se dali zachytit zuby. Také jsem tak udělal a čekal, zda se někdo další připojí a společně ten disk vytáhneme.

Gril ke mně přilezl s začal mě dloubat do břicha. Panika v mých očích musela být vidět i na dálku. Chtěl se ke mně přitulit a já nevěděl, jestli jsem na takové sblížení připraven. Abych ale zapůsobil na přítomné dámy, tak jsem si přeci jen lehl a usnadnil mu tak přístup do tepla mého kožichu. Na zimu se začal pořádně zahusťovat. „Můžeš spát,“ řekl jsem a doufal, že to udělá. To by bylo skoro, jako kdyby byl mrtvý. Takže by nemohl otravovat.
Naomi mě nazvala adoptivním otcem. Zasmál jsem se, abych zakryl nervozitu. „Adoptivní taťka? To půjde. Miluji vlčata!“ Zalhal jsem a podíval se Naomi do očí. „Tedy, pokud mi s tím pomůžete,“ usmál jsem se a pak se rozhlédl. Hlasitě jsem zavyl, abych upozornil Aranel, že by se k nám měla připojit. To ona byla pečovatelka a nyní tu měla konečně o koho pečovat.
Wizku se mě zeptala na zbytečnou otázku. „Krmit? My všichni. Před chvíli snědl zajíce, takže by to neměl být problém. Měli bychom se všichni zapojit,“ podíval jsem se na vedlejší louku. „Taky bychom se měli vydat na lov něčeho většího, než bude úplná zima,“ dodal jsem a přemýšlel, zda to v našem složení zvládneme. A koho si na to vzít. „Wizku, ty jsi říkala, že nerada lovíš vysokou. Dělá ti stejný problém i menší tvorstvo?“ Zeptal jsem se se zájmem. Vypadala, že by pro toho malého udělala cokoliv.

Zrovna jsem chtěl říct něco hrozně chytrého a moudrého, když jsem uviděl zvláštní postavu. Netušil jsem, odkud se tu vzal. Vypadal jako něco z jiného světa. Byl to sice cizinec, ale já zůstával v klidu ležet. Věřil jsem mu, netušíc proč. Jen jsem na něj tiše koukal a vyčkával, co řekne.
Jeho slova zněla naléhavě a vážně, i když trochu neskutečně. Ale když vezmu do úvahy, že jsem potkal samotnou smrt a život, nejspíše není nic divné. Ukázal na místo pod nohama Naomi a dal nám jasný úkol. „Myslím, že bychom mu měli pomoci,“ řekl jsem jen, když zmizel a zadíval jsem se na to místo, kam ukázal. Čekal jsem, kdo z vlků se ujme hrabání. Já měl důležitý úkol hlídat to vlče.

Gavriil. Složité jméno, které mi nešlo přes jazyk a pořád jsem na něj musel rozpomínat. Přemýšlel jsem, jakou přezdívku mu dát. On se také rozhodl zprznit mé jméno, trochu jsem litoval, že jsem nezůstal u Bů. Nebyl jsem moc kreativní a tak jsem si v hlavě vybral dvě zkráceniny jeho jména. Gav a Gril.
Uslyšel jsem známý hlas a nadšeně jsem se napřímil. Přicházela má první dáma. Naomi. Zároveň jsem znejistěl, protože jsem se bál, že se Naomi rozpovídá o našem zážitku. Tedy, nebyl problém v zážitku samotném, pokud mě vykreslí jako statečného vlka, který se postavil těžké situaci s naprostým klidem. Ale tak to úplně nebylo. Naomi šla ovšem za Stormem, někdy jsem zapomínal, jaký mají vztah. Naprázdno jsem polkl. Co by řekl, že si myslím na jeho dceru? Které bych mohl taky možná dělat taťku.
„Ahoj, Naomi,“ přivítal jsem si pozitivně. Gril se mezitím bavil tím, že skákal za Stormovým ocasem. „Je pěkný, že?“ Viděl jsem její veselý úsměv a musel jsem se taky usmát. Fungovalo to! A navíc jsem se o něj ani nemusel tolik zajímat, protože byl celý hotový ze zbytku vlků. Hlavně tedy z Wizku, která vypadala sama jako vlče. Přišlo mi to jako potupné chování, ale když jsem si vzpomněl na sebe, když jsem byl mladý – byl jsem stejný.
Zeptala se nejspíše na otázku, která visela v prostoru. Necháme si ho? Kdo ví. Bylo na mě odpovědět. Tento příběh sice začal tím, že jsem ho chtěl nechat umřít, nebo jej rovnou utopit. Ale když už jsem ho sem přitáhl, dělal jsem si s ním plány. Po chvíli přemýšlení jsem důležitě promluvil.
„Rozhodl jsem se, že ho tu necháme. Pokud ho jeho rodiče budou schopni vystopovat, přijdou si pro něj sem. Určitě to bude jednodušší pro ně, než pro nás hledat, komu to- teda on- patří,“ opravil jsem se spěšně. „Takže prozatím sem oficiálně patří a budeme ho hlídat. Věřím, že to nikomu z vás nevadí,“ všichni vypadali asi o 100% nadšenější než já uvnitř. Netušil jsem, jaký vztah si tu ke komu vybuduje. Sice jsem ho našel já, ale hádal jsem, že si bohužel oblíbí například Wizku, která se z něj mohla zblánit. Povzdechl jsem si. Sice jsem ho nechtěl, ale když ho teď chtěl někdo jiný, musel být můj.

Přikládám jen pro pobavení jeden starší výtvor.

To malé vypadalo, že se mu pokrm zalíbil. Další plusové body pro taťku Blujka. Pustil se do jídla s velkým nadšením a usmíval se na mě. Najednou se začal dusit, což mě donutilo vytřeštit oči. Netušil jsem, jak se s touto situací vyrovnat. Naštěstí jsem ani nemusel, protože než jsem to stihl, on ten předmět vydávil. Zhnuseně jsem se zašklebil a odsunul od toho dál tlapy. „Opatrně,“ pokáral jsem ho.
Chtěl jsem po něm něco zajímavého. Jako třeba kotrmelec. Nebo zazpívat. On ovšem udělal jistý neidentifikovatelný a rozhodně neimpresivní úkon. Zůstal na mě poté koukat, jako by si za to měl vysloužit odměnu. Zamrkal jsem. „Zapracujeme na tom, jo,“ řekl jsem jen a zhodnotil ho jako nevyhovující subjekt pro dramatické balení slečen.
Uslyšel jsem hlas a ucítil pach Wizku. Takže se rozhodla vrátit. Napřímil jsem se a sledoval místo, odkud se ozval její hlas. Byl jsem zvědavý, jak bude vypadat. Pokud jako naposledy, poslal bych ji někam do křoví. Nebylo to nutné, jelikož již vypadala lépe. Tedy, pořád to nebyla žádná sláva. Ale to nebyla ani předtím.
„Cože?“ Řekl jsem klidně a sledoval ji. Očividně se jí ještě nevrátila do hlavy všechna ta správná kolečka. „Dóbře,“ pohodil jsem rameny. Vlastně mi to bylo jedno. Byl jsem rád, že se vrátila. A já se musel starat o toho prcka. Wizku si ho také všimla a okamžitě vypadala, že by ho nejraději olízala. Přikrčila se k němu. Takže nakonec přeci jen s ním můžu dělat dojem na slečny. Sebevědomě jsem se usmál. „Ano, vlče. A moje,“ přivlastnil jsem si tu věc a dál se usmíval. Ne, že bych chtěl dělat dojem zrovna na ni. Ale Naomi tu nebyla. „Jmenuje se, ehm,“ protáhl jsem zvuk dokud jsem si nevzpomněl – „Gavriil.“ Mrkl jsem na ni a pak zpět na tu malou kouli. Falešně jsem se na něj usmál, i když k takovému tajtrlikování jsem se nesnížil. „Je vážně super. Umí jíst, taky trochu mluvit,“ zamyslel jsem se. „To je tak asi všechno, ale zapracujeme na tom,“ pokýval jsem souhlasně hlavou.
V tom se ukázal Storm. Jako by všechny přitahoval. Taky vypadal, že se z něj může podělat nadšením. Jeho ocas létal ze strany na stranu. „No,“ přemýšlel jsem, jak vysvětlit jeho přítomnost. A pak mi to došlo! Jsem alfa a nic vysvětlovat nemusím. „Vrátil jsem se z krátké procházky a tohle je můj Gavriil,“ bral jsem to jako uzavřenou věc. Kdo ho chce, ať si najde své vlče. „Našel jsem ho, rodiče ztratil,“ možná ho budou hledat, ale já je hledat neplánoval. Byli jsme kousek od jezera, ať si ho najdou.

Byl tam, kde jsem ho nechal. „Výborně! Hodný kluk, počkal jsi,“ usmál jsem se pyšně. Jsem rozený rodič. Sice byl chlapec trochu modrý od borůvek, ale kdo by tak sladkému potěšení mohl odolat. Jemu jsem dokázal odpustit, byl malý.
Položil jsem králíka na zem a ještě z něj stáhnul kůži. To by asi nezvládl a já nechtěl sledovat, jak do sebe láduje chlupy. Egh. Podal jsem mu již poživatelné maso a ukázal jsem na něj. „Můžeš,“ netušil jsem, kolik toho tak vlče sní. Ale věřil jsem, že mu tohle bude zatím stačit. Seděl jsem a pozoroval ho. Přemýšlel jsem, co s ním budu dělat dál. Mohl jsem ho hodit na krk Aranel, ona tu byla oficiálně pečovatelka. Teď ale byla se svým synem. Já žádného potomka neměl a tohle byla možná má jediná šance. Navíc vypadal, že nebude moc hyperaktivní. Což byl dobrý a vyhovující začátek.
„Chutná?“ Zeptal jsem se ho a prohlížel si ho. Začínal mi připadat čím dál méně odporný. Dokonce jsem si říkal, že si ho nechám. „Umíš něco zajímavého?“ Zeptal jsem se naivně. Chtěl jsem vidět třeba kotrmelec. Nebo něco, co ho odliší od jiných mikro vlků.