Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky tomu byli zapomenuty všechny staré křivdy a lidé mohli začít životy od začátku.

Virus měl ovšem velmi lehké příznaky a to takové, že se lidem objevilo více pih.

Díky protestům se lidé sdružovali a vlastně trochu přestávali myslet na to, jak moc jim zmrzlina chybí.

Ale to nevadí, můžeme ji přece vypít!

Takže Morfeuse zná a Ney s ním není? Jak je to možné? Buď od něj ona odešla, nebo se jí něco stalo. První možnost mi nepřipadala příliš pravděpodobná, když o něm mluvila, zněla velmi šťastně. Ale to i já, když jsem hovořil o Suzumem. A jak to nakonec dopadlo. Povzdechl jsem si. Opravdu mi chyběl.
"To je zvláštní, jeho partnerka byla Neyteri," pohodil jsem nad tím ocasem. "Ale časy se mění, že?" Pokusil jsem se odlehčit situaci.
"Opravdu? A jak se ta vlčice jmenuje?" Jediný kdo mě v této situaci napadl, byla moje ztracená sestra. Kdyby se tudy prohnala a ani se nezastavila pozdravit. Od té doby jsem ji vé své hlavě považoval za mrtvou a bylo mi ukradené, kde se vlastně nachází.
Tati můj monolog nijak neuklidil. Naopak vypadala ještě více vyděšená. Než jsem ale stihl něco říct, rozběhla se do lesa. Podíval jsem se na Wizku. "Nechám tuhle situaci na tobě," sdělil jsem jí a pak se koukl po Duncanovi. "Jakmile zde dokončím rozhovor, dojdu za vámi. Cítím, že se ve smečce nachází ještě někdo noví," jen ať to prosím není další vlče.
Podíval jsem se na Duncana. "Příteli, povinnosti mě volají směrem k mé smečce. Jelikož do ní nepatříš, budu tě muset požádat, abys nyní odešel. Členové byli dlouho pryč a já bych je rád přivítal bez nutnosti na někoho dávat pozor," usmál jsem se. "Je to možné? Nebo po tom, co jsi uzřel tento les zvažuješ, že se k nám přidáš?" Zasmál jsem se. Nevadilo by mi to.

Ten vlk neznal Ney. Jak je to ale sakra možný? Patří do Sarumenu, což by podle mé paměti měla být její smečka. Samozřejmě bylo možné, že jsem se spletl. "A co Morfeus?" Zeptal jsem se, abych se ujistil, že mluvíme o stejné smečce. I když, pokud tam není Ney, tak tam nejspíše nebude ani její partner. Proč by ale opouštěli svou vlastní smečku? "Toho znáš?" Snažil jsem se znít v klidu, i když jsem byl nervózní.
"Je to těžká doba. Přišlo k nám očividně několik nových hladových mrňat a nikde není, čím je nakrmit. Takhle krutou zimu si ani nepamatuji," zamračil jsem se. A pořád se to nijak výrazně nelepšilo.
Podíval jsem se na to momentálně otravnější vlče, jelikož Gavriil očividně usnul. Nebo možná - jen možná - umřel hlady. Na to ale zatím bohužel nevypadal. Rozhodl jsem se, že nechci, aby se mě někdo ve smečce bál. Působilo to dost zvláštně. "Tati, že?" Promluvil jsem na ní s veškerou něžností, co jsem v sobě dokázal najít. Díky magii myšlenek jsem dokázal určit, proč se mě vlastně bojí. Popravdě měla trochu pravdu. Po tom co jsem získal tu supr-čupr nekontrolovatelnou magii jsem byl jako vlk z pekla. Ale jen někdy. "Nemusíš se mě bát. Víš, proč jsou mé oči červené? Protože umím kouzla s ohněm!" Usmál jsem se na ni. "No, opravdu. Až vyrosteš, tvoje oči taky změní barvu podle toho, jaká kouzla budeš umět. Podívej se na Wizku, její oči jsou modré. Co myslíš, jaká by mohla být její kouzla?" Snažil jsem se s ní usmířit.

Jak jsem k mé spokojenosti vyzjistil, jméno toho cizince bylo Duncan. Nic mi to neříkalo, ale nebylo to nijak extra zapomatovatelné jméno. Jako třeba Blueberry si zapamatuje každý, ne? Napadlo mě. Rychle jsem se ovšem vrátil do reality, jelikož mě zaujalo jeho místo trvalého pobytu. "Ano, Sarumenskou smečku znám. Vlastně v ní žije má velmi dobrá kamarádka Neyteri," usmál jsem se. "Nebo aspoň žila. Již jsem ji nějakou dobu neviděl. Znáš ji? Jak je na tom?" Pochyboval jsem o tom, že by Ney smečku opustila. Pokud se pamatuji dobře, byla v ní alfou. Což byl možná jeden z důvodů, proč jsme se tak dlouho neviděli. Je to náročné, se dostat z lesa. Naštěstí tu byl alespoň Storm, jako mé číslo jedna. Chyběla mi ale Jenna, kterou jsem dlouho neviděl.
"Ano, tento hladomor není nijak příjemným. Měli jsme se už i lépe, ale naše smečka je velmi silná a věřím, že to ustojíme," řekl jsem přesvědčivě. Neměl jsem v plánu mu povídat, že mám prázdný žaludek a to mrně mě prosí už několik dní o jídlo, které mu nemám jak opatřit. I když... Přeměřil jsem si cizince od hlavy k patě a pak jsem uznal, že nejspíše na kanibalismus je trochu brzy.
Wizku mi popsala, proč a jak se tu to vlče ocitlo. Viděl jsem na ní, že má strach. Pousmál jsem se, měl jsem radost ze své autority. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. "Nu dobrá, Tati tu může zůstat," souhlasil jsem. Než se ale mohla začít radovat, pokračoval jsem. "Ale to pouze za podmínky, že si ji vezmeš na starost," nemyslel jsem si, že by to pro ní měl být problém. Já už měl na krku jedno vlče, což bylo o jedno víc, než jsem si přál. Tiše jsem doufal v to, že ho budu moci nenápadně přenechat Aranel. Případně Naomi, ale to by mohlo narušit mé romantické plány s ní.
Vlče vypadalo, že se mě bojí ještě víc, než já jeho. Sice jsem moc nerozumněl tomu proč, ale bylo mi to vlastně jedno. Určitě si zvykne a Wizku ho musí spoustu věcí naučit.
"Wizku, jak je na tom smečka? Jsou všichni v pořádku?" Vložil jsem Wizku do mysli tajnou otázku a doufal jsem, že mi na ní odpoví podobně tajně. Byl jsem zvědavý, ale nechtěl jsem to probírat před cizincem.

// Borůvkový les

Nesl jsem Gavriila v ústech. Tento způsob transportu byl sice efektivní, ale již mě přestávalo bavit mít plné ústa jeho chlupů. Také to nebylo zrovna hrdé gesto, těšil jsem se, až ho budu moct někomu strčit. V hlavě jsem si při mé cestě dával dohromady monolog o tom, jak se Wizku zachovala hanebně a měla by se stydět. Cizinci by se měli přivádět za alfou, ne za tůňkou. Ovšem jak jsem se přibližoval, ucítil jsem další pach. Další cizinec. A měl silný pach, nejspíše jiné smečky. Zamračil jsem se.

Když jsem přicházel k této slavné trojici, uslyšel jsem konec jejich konverzace. Chtěl jsem mu říct, aby sklapnul, ale měl jsem v puse cizí vlče. A taky mě umlčel pohled na to další vlče, které stálo vedle Wizku. Cože? Proč? Zaúpěl jsem ve své hlavě. To se někde začali vlci množit a odhazovat své ratolesti? Položil jsem Gavriila s mírnou opatrností na zem. "Zdravím tě, Wizku. Rád tě vidím. Vše proběhlo v pořádku?" Usmál jsem se a těšil se, až bude vyprávět. Rozhodl jsem se, že vlče nechám nakonec. Musel jsem fakt jeho přítomnosti zpracovat.

Podíval jsem se tedy na tmavého samce, který mi nebyl nijak výrazně povědomí. "Ano, přesně jsem jsem zaslechl z tvých minulých slov. Jsi na smečkovém území a pokud nejsi hloupý tak víš, že by ses zde neměl jen tak toulat. Pokud jsi o tomto faktu nevěděl, budiž ti prominuto. Vrstva sněhu skryla stopy. Ovšem, máš teď dvě možnosti. Buď odejdi, nebo obhaj to, proč bys tu měl zůstat," chvíli jsem mlčel. "Doporučuji ti také, aby ses představil. Doufám, že jsi tady Wizku nijak neobtěžoval," můj tón hlasu byl milý, ale vážný. Byl jsem v klidu, ale kdyby cokoliv chtěl udělat, byl jsem připraven mu útok oplatit.

Poté jsem se konečně podíval na toho prcka. Napadalo mě několik možností. Buď měla Wizku rychlý románek s někým kouzelným stvořením a tohle je její vlče - tato teorie mi přišla nepravděpodobná. Nebo ho někde našla, podobně jako já Gavriila. V obou případech jsem věřil tomu, že si jej bude chtít nechat. Byla to totiž Wizku. "A kdo je tohle?" Zeptal jsem se tak trochu jí a tak trochu toho malého. Doufal jsem, že alespoň jeden z nich pronese "večeře."

Vydal jsem se s tím malým otravou směrem k úkrytu, abych všechny přivítal a zjistil, co za cizince mi sem leze a rovnou ho odvedou do úkrytu. To byl vrchol sprostosti. Než jsem se tam ovšem dopracoval, zacítil jsem další pachy. První z nich byla Wizku, což bylo kompletně v pořádku a byl jsem za ni rád. Přeci jen, byla to velmi hodná slečna. Nová mladá krev! Taky se tu mihla Naomi, z čehož jsem měl radost. Nejvíc mě ovšem překvapilo, že Wizku sebou opět přitáhla někoho nového a OPĚT ho nevedla za mnou, ale rozhodla se mu ukazovat naše pozemky. "To jsem tady všem pro smích?" Zamrmlal jsem si pod své stařecké vousy a rozešel jsem se směrem za Wizku. V úkrytu byl přeci jen i Storm a Naomi.

// Ovocná tůň

Ten obrázek je úžasný!

Gavriil měl pořád hlad a labužnický zážitek v podobě borůvčí ho moc nenadchnul. Rozmazlený hajzlík. Smardlavec. Napadlo mě rozhořčeně a zamračil jsem se. "Ale tady žádné maso není, rozumíš? Všechny zvířata spinkají, protože je tak velká zima. Musíme vydržet, dokud se to trošku nezlepší," docházela mi trpělivost. Nebude ze mě otec roku. Mohl jsem dělat maximálně protivného strejdu.

Ucítil jsem sled nových pachů po sobě. Whiskey, Storm, Aranel. A pak nějaký cizí nový pach. Než jsem se ovšem k nim stihl vypravit, všichni se očividně odebrali směrem k našemu úkrytu. Alespoň k něčemu bude. "Víš kdo se vrátil? Spousta super vlků. Půjdeme za nimi a třeba budou vědět, kde sehnat nějaké jídlo," řekl jsem k němu nadšeně a chytl jeho poměrně malé tělo opatrně do zubů v místě, kde matky běžně chytají svá vlčata. "Zajdeme se za nimi podívat," rozhodl jsem i za něj a rozběhl se pomalu k našemu úža úkrytu. To že byl tak mrňavý mělo nesporné výhody v tom, že jsem jej mohl přenášet.

//Úkryt

„Už zase?“ Zamrmlal jsem, když se Gavriil opět ozval, že chce jíst. Kde si asi tak představuje, že teď sebereme jídlo? Měl se pořádně vykrmit před zimou a teď jen spát v jeskyni. Takhle tuhou zimu jsem si ani nepamatoval. „Tak to budeme muset vyrazit na lov. Ale kam? Vidíš, že je všude sníh?“ Podíval jsem se na něj a zakručelo mi v břiše. Ano, taky jsem již měl hlad. Naštěstí jsem měl i mozek a dokázal jsem to díky tomu zatím vydržet. I když už jsem na sobě cítil, že mi to ubírá na síle.
Všude tu byla hromada sněhu. My jsme se nacházeli naštěstí ve vyšlapaném kolečku a konečně přestalo sněžit. Ale kamkoliv jsem se rozhlédl, všude byla vysoká vrstva sněhu, ve které se mohl ten malý skřet lehce ztratit. Nojo, teď nám tento les zrovna moc nepomáhal. V létě je to tady nádherné, ale v zimě? Holé větve, které nás před sněhem neochrání. Mohli jsme tomu sice napomáhat magií, ale starat se o tak velké území by bylo náročné. Navíc by vykouzlené listy spálil mráz a byli bychom zase na začátku.
Podíval jsem se na něj. „No, musíme jít hledat. To je naše jediná šance,“ pohodil jsem ocasem a neochotně se rozešel jedním směrem. Nikde jsem ale neviděl známky toho, že by tu pobíhalo nějaké stvoření. „Nemáš chuť alespoň na nějakou borůvku?“ Povzdechl jsem si. I kdybych použil magii a udělal mu milion borůvek, stejně to bude k ničemu. Potřebujeme pořádný kus masa. „Jak velký máš hlad?“ Podíval jsem se na něj a chvíli přemýšlel, že bych ho mohl při nejhorším obětovat a dát si ho jako oběd. Nikdo tu není, tak by to nikdo neviděl. Prostě bych řekl, že tu zimu nezvládl.

Zdravím,
ráda bych zažádala o možnost mít slot pro druhý charakter. S Blueberrym jsem prožila již opravdu dlouhá léta. Mám k němu vztah, jako by mi ležel doma pod stolem a olizoval pantofle. Přes to bych ráda přišla s novým charakterem, který pro mě bude oživením a novým startem. Jakož to Alfa je Blueberry limitován možností zkoumat nové prostředí a dělat šílené věci. Ráda bych se vrátila k podobným věcem.
Pokud se budete dívat na aktivitu Blueberryho za poslední dobu, je výrazně menší než obvykle. Je to ovšem z důvodu, že většina mé smečky je na osudovce, kterou režíruji - a jsem tedy aktivní momentálně alespoň tam. Jakmile se smečka vrátí, plánuji se vrátit k běžné aktivitě. Většinou mám spoustu času a chuť psát, kterou bohužel nemám kam investovat.

Věřím, že začátek za nový charakter bude složitější. Ale plánuji jej promyslet tak, aby mi charakter dlouhodobě vyhovoval. Pravděpodobně bych se také chtěla stát členem rodiny některého již existujícího vlka.

Děkuji za přečtení mé žádosti a držím palce všem ostatním.

Uviděl jsem v periferním vidění pohyb. Rychle jsem se za ním otočil a spatřil jsem Nefret. Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil své vzpomínky na ni. Opravdu dlouho jsem ji neviděl. Ale ale, kdopak nám to ještě žije? Napadlo mě s nepříliš velkou mírou nadšení. Neviděl jsem to rád, když se někdo do smečky vracel tak málo. "Ahoj, Nefret. Storm a s ním většina členů je na výpravě za záchranou světa. Ale neboj se, věřím, že se brzy všichni v pořádku vrátí," pousmál jsem se na ni.
Gavriil začal vydávat nějaké zvuky a já jsem si povzdechl. Už měl zase hlad, to se nemůže naučit sám lovit? Počasí nebylo příliš přívětivé honu. "Tohle je Gavriil a asi by si na něčem rád smlsnul. Nechtěla bys si s ním zalovit? Určitě ho můžeš něčemu přiučit," široce jsem se usmál a doufal, že kývne. Alespoň bych viděl, co zvládne.

Vlčice ze sebe vychrlila to, co očividně přišla sdělit a následně se bez dalších slov odebrala pryč z mého lesa. Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou. Šakalové? Nepoděkoval jsem, neřekl jsem vlastně nic. Ano, sice mi sdělila užitečnou informaci, ale zabalila to do nevkusného obalu. Nechápal jsem, jak si může myslet, že je v právu. Vyhrožovala malému vlčeti, které si jen chtělo hrát. Sklouzl jsem pohledem na Gavriila. Ten vypadal nadšeně, jako by se zasloužil o něco dobrého. Chvíli jsem mlčel. Co jsem mu měl vůbec říkat? Začínal mě obtěžovat, jelikož byl závazkem. Nemohl jsem se na něj ale vykašlat, to by bylo nemilé. Poté se ale začal nepříjemně přibližovat k mé oháňce. „Hele,“ zamručel jsem a ucukl. „To se nekouše. Chápu, že se nudíš,“ dodal jsem. „Ale měl by sis zvyknout. Už si velký ne?“ Dodal jsem a pak po něm ocasem pohodil trochu sněhu.