Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lidé zhýčkaní moderní dobou ovšem nebyli dostatečně schopní na lovení zvěře. Překvapivě se zdálo jednoduší začít lovit jiné lidi.

Prohození rolí

Nadprodukcí lidí se začalo bojovat o každé sousto.

Globální oteplování se velmi zpomalilo a planeta země se díky nižšímu počtu obyvatelstva začala zotavovat.

Netrvalo to dlouho a stát zaniknul. Lidé se vrátili k samostatnosti jednotlivých měst.

Díky tomu musela spousta velkých továren zavřít. Další bod pro přírodu!

Podíval jsem se zamyšleně na Naomi. Již nějakou dobu nepromluvila a já si o ni začal dělat starosti. "Stalo se něco?" Zeptal jsem se se zájmem. Neměl jsem rád, když se někdo trápil a místo toho aby to řekl, raději dělal nedostupného.
Pohledem jsem zkontroloval odcházející vlče. Gavriil si mezitím ustlal u mé tlapy. Vypadalo to, že měl v plánu opět spát. Tak líného tvora jsem ještě nikdy neviděl. Napadlo mě, ale rozhodně mi to nevadilo. Byl díky tomu o dost snesitelnější než jiná vlčata.
Podíval jsem se na Naomi a čekal na její odpověď. Netušil jsem, co jiného říci.
Nejspíše bych měl jít do smečky a najít ostatní vlky, kteří se vrátili z výpravy. Hlavně jsem chtěl vidět Storma. Byl jsem zvědavý, jak to zvládl.

Díky absenci MDH lidé začali více cestovat pěšky, což vedlo k zlepšení ovzduší a zdraví lidí. Byla to naděje pro zmrzlinu?

Přemýšlel jsem, jak na tom s Naomi vlastně jsem. Byl jsem mírně netrpělivý, nerad jsem na podobné vysvětlení dlouho čekal. Potřeboval jsem rychlé rozhřešení, zároveň jsem se ale bál zeptat.
„To zní popravdě jako skvělý nápad. Svěřím ti tedy tuto práci na starost. Ty a Tati můžete obhlídnout hranice, jestli nám náhodou nechce někdo ukrást kus lesa!“ Zatvářil jsem se vyděšeně. Pokud se ho tímto aspoň na chvíli zbavím, tak proč ne. „Je to velmi důležitý úkol. Ale určitě nechoďte sami, dobře? Raději požádejte někoho dospělého, aby šel s vámi. Neměli byste se nikde toulat bez dozoru, dobrá?“
Vše se seběhlo rychle a já ho zachránil. No co na to říct, jsem prostě frajer. Naštěstí nevypadal příliš vyděšeně, to už si odsloužila Tati. Naopak se zajímal o mou magii. Příjemná změna a já mohl podat podobné vysvětlení, jako před chvílí Tati. „Správně, je to kouzlo. A až vyrosteš, budeš umět taky kouzlit. Každý vlk to umí, ale každý ovládá jiná kouzla,“ usmál jsem se na něj. „Já umím kouzlit s ohněm. To je hodně nebezpečná magie, ale i užitečná. A protože je oheň červený, tak mám rudé oči i tlapy,“ podíval jsem se na ně s zaujetím. Vlastně jsem jejich divnobarvu už ani nevnímal.
„Klidně se vrať za nimi. My se za vámi určitě brzy vypravíme, jen si tu ještě s Naomi musíme něco dopovídat,“ chtěl jsem tu s ní prostě ještě zůstat. Gavriil nevypadal, že by nás plánoval příliš rušit.
Tůňka po chvíli zase zamrzla a já nejistě zamrkal. Vypadalo to taky dost podezřele. Snad už do sebe alespoň nikoho nepolapí. Ovoce zůstalo na jejím vrcholu a již nevypadalo zamrzle, ale naopak krásně. Už jsem nečekal a prostě se do jednoho zakousl. Výborný, i když pro můj žaludek nepříliš efektivní. Překvapivě jsem koukl po Gavriilovi, jehož ovoce se změnilo v nějakou fuj věc. Pozvedl jsem obočí a přihrál k němu další ovoce. „Zkus tohle. Snad to bude lepší,“ doufal jsem, že se nebude bát.

„Hned jak někoho potkám, tak to s nimi proberu. Uvidíme, jak to přijmou. Nezlobil bych se, kdyby neprojevili přílišné nadšení. Věřím, že jsme všichni vyčerpaní a unavení. Vidina teplého žvance by ale mohla být lákavá, ne?“
Zamyslel jsem se, jak jí moji myšlenku vysvětlit. „Dobře, ne nutně úplně sám. Ale je to jiné, když máš přátele a když máš děti. Když si vzpomenu na mou rodnou smečku, tak to bylo hezké, když staří vlci leželi v obklopení svých dětí a vnoučat. Tato idea mi přijde velmi idealistická. Bohužel, moji rodiče to nechtěli. V podstatě nás vykopli, když jsem dospěl,“ zasmál jsem se. „Ale asi to bylo dobře, protože bych vás jinak nikdy nepoznal,“ dotáhl jsem to dost daleko. Mamka by byla hrdá. Přála si, abychom šířili naši krev dál. To se mi nepovedlo, ale byl jsem alfa!
Naomi začala mluvit o své fantaskní budoucnosti a partnerovi, který by jí mohl dát vlčata. Nervózně jsem se ošil, nelíbilo se mi to poslouchat. „Věřím, že se někdo najde. Někdo, kdo tě bude mít rád a už tě nikdy neopustí,“ povzbudivě jsem se na ni usmál, i když bylo pro mě těžké tato slova říct. Někde v skrytu duše jsem si přál, abych to byl já. Já měl ovšem v milostném životě smůlu.
Uslyšel jsem hlas, oj. Další vlče. Doufal jsem, že se jedná o to, o kterém mluvila Naomi. Pokud by to bylo čtvrté vlče, asi bych si hodil mašli. „Zdravím,“ odpověděl jsem a pozoroval ho. Zůstával v bezpečné vzdálenosti, což bylo moudré. Začal aktivně mluvit o tom, co už zažil. Ulevilo se mi, protože to očividně bylo ono vlče. I když jsem se zamračil. Wizku očividně odešla přes to, že jsem jí jasně řekl, že má hlídat Tati. Tohle si s ní budu muset vyříkat.
Sháněl se po mě. „Já jsem Blue,“ řekl jsem s jistou hrdostí v hlase. Alespoň byl schopný říct mé jméno správně. Ale byl příliš aktivní, Gavriil se mi líbil víc. Zatím pořád spal. „Taenaran?“ Zopakoval jsem tento jazykolam. „Tae,“ zkrátil jsem si to tiše pro sebe a pokývl jsem nad tím hlavou. „Dobře, můžeš tady bydlet,“ byl drzý. Za to jsem mu dal v mé hlavě mínusový bod. Ovšem, sháněl se ihned po práci. Za to měl velké bezvýznamné plus. „Jistě že můžeš dostat funkci! Něco ti vymyslíme. Máš nějakou představu o tom, co bys dělal rád?“ Mrkl jsem na něj. Alespoň ho to zabaví.
Uslyšel jsem další hlas a podíval se směrem dolů. Gavriil se vzbudil, takže opravdu neumřel! Byl jsem úžasný otec. „Dobré ráno, ospalče,“ řekl jsem k němu a potom jsem se musel spokojeně a snad i trochu pyšně usmát. Udělal velmi majetnické gesto a já měl radost, že mě má alespoň někdo na světě rád. Pak ale najednou zesmutněl a když řekl, co ho trápí, málem jsem se rozpustil. Sklonil jsem k němu hlavu a pohladil ho čumákem mezi ušima. „Neboj se, Gavriile. Ty jsi teď se mnou a už nikdy nebudeš sám, dobře?“ Usmál jsem se na něj povzbudivě. Netušil jsem, kde se to ve mně bere. Možná jsem se jen chtěl předvádět před Naomi.
Chtěl jsem pokračovat v dialogu s nově příchozím, ale místo toho se rozběhl k tůňce. Rozjeli se mu nohy, což vypadalo velmi groteskně a já se musel zasmát. Ne ovšem na dlouho, jelikož pod ním led začal praskat a on žbluňkl pod hladinu. Mohl bych se ho velmi lehce zbavit, ale! Byla tu Naomi a mohl jsem se před ní dokonale předvést. Přispěchal jsem k tůňce, ovšem na chvíli jsem strnul. Na hladinu vyplavalo ovoce. Měl jsem hlad a rád bych si ho dal. Kdyby to byl kus masa, nejspíše bych neodolal. Ale oželet pár kousků ovoce mi stálo za to, ze sebe udělat hrdinu. Použil jsem svoji milovanou magii ohně, abych ohřál vodu v tůňce a hlavně led na povrchu. Začal se rychle rozpouštět a já dokázal zpozorovat Tae pod ním. Strčil jsem hlavu do vody, chytl ho opatrně za kožich a vytáhl ven. Položil jsem ho na břeh a znovu požil svoji magii, abych zahřál a usušil jeho kožich. „Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se a nenápadně koukl po Naomi, jestli to viděla. Doufal jsem, že za to dostanu pochvalu.
Koukl jsem po Gavriilovi, který se přiblížil také k tůňce, ale alespoň do ní nespadl. Ukradl si kousek ovoce – šikovný kluk – a snažil se ho ohřát. Vylovil jsem mu ještě jeden kousek a položil ho před něj. Aby nežárlil, také jsem mu trochu pomohl. Pomocí magie ohně jsem mu to ovocičko trošku přihřál. „Tak co, je to teď lepší?“ Mrkl jsem na něj a pak se podíval na Naomi. „Myslím, že odteď se tu už nudit nebudeme,“ nervózně jsem se zasmál.

Poslouchal jsem entuziastický plán pro vyhledání potravy. Zapojování magií do života jsem měl rád. Dělalo to tak málo vlků, k čemu je pak ale měli? "Ty-jsi-skvělá!" Řekl jsem nadšeně a usmál se. Bral jsem ji jako blízkou kamarádku, takže jsem tak nějak zahodil to alfáctví a mužství. "Byla by to paráda. Byl bych ti vděčný a nepochybně i celá smečka," řekl jsem s jistotou v hlase. Hlad měli určitě všichni, hlavně po takovém náročném výletu. A pokud neměl nikdo z nich magii vyčarování zvířátka, tohle byla naše nejlepší šance. Plán B už spočíval jedině v tom, se začít pojídat navzájem. Já jako alfa bych byl samozřejmě na vrcholu potravního řetězce. Z praktického hlediska bychom měli začít starými a nemocnými. Storma jsem měl ale rád, takže bych musel určit někoho jiného. Nejspíše Nefret, když sem moc nechodí.
Sám jsem byl nad mým nenadálím výrokem překvapen. "Možná?" Dotázal jsem se sám sebe. "Nemám vlčata příliš v lásce," jako by to snad bylo tajemství. "Ale myslím, že až vyroste, bude to fajn. Líbí se mi ta představa více, než umřít sám," pohodil jsem ocasem. Byl to sice sobecký plán, ale líbil se mi. To bylo teď hlavní. On stejně potřeboval taťku, takže z toho budeme těžit oba. A co víc - Gavriil byl poměrně klidné vlče, což jsem na něj měl nejraději. Nemusel jsem za ním běhat z místa na místo, ani příliš neslintal. "Kdysi jsem snil o tom, že bych měl vlastní mimino," zamyslel jsem se nad tím. Měl jsem za můj život na Gallirei asi 2 partnerky, u kterých jsem si to dokázal představit? Mé vzpomínky na ně byly již pokryty pavučinami. Když jsem poznal Megan, byl jsem ještě velmi mladý a velmi bláhový. Chtěl jsem s ní vlčata tak hrozně moc. S mou další partnerkou také. No a pak přišel Suzume a tento sen se rozplynul, až jsem si uvědomil, že mě přešel úplně. "Když jsem ale pak nějaké opravdu potkal, tak mě to vždy rychle přešlo," mrkl jsem na ni. "A co ty? Chtěla bys někdy potomky?" Hádal jsem, že ano. Snad každá vlčice má potřebu si nechat zničit tělo několika haranty a následně si zničit několik let života tím, že se o ně musí starat.
Její kompliment mě potěšil. Vlastně to byl můj prvotní plán, proč jsem ho vzal sebou do smečky. Abych na ni udělal dojem. Alespoň to fungovalo. "Tobě to sluší pořád," řekl jsem mile a trochu jí záviděl ty teplé doplňky.

Potěšilo mě, že se Naomi neodtáhla. Ta jemná blízkost těl byla příjemnou změnou po tom dlouhém osamocení. Hřála mě a já bych se jí nejraději celý zavrtal do kožichu. Bál jsem se, že potom co se stalo, se mě bude bát. Vypadalo to ovšem, že mi zvládla odpustit. Jednou jsem její nabídku odmítl, bylo to příliš krátce po tom, co jsem opustil Suzumeho. Nebo spíš on opustil mě. Ale nyní jsem již byl připraven jít dál a ji jsem měl opravdu rád.
Naomi se zastala Nefret. Ano, pravda. Trochu jsem pozapomněl, že ji bere jako svou sestřičku. Nejspíše bych před ní neměl hanit člena rodiny. Ovšem, bylo to potřeba říci. "Ano, to je pravda. Mladí vlci se toulají a já jí to neupírám. Ale ona se tu za dobu co jsem alfák neukázala téměř vůbec. A mrzí mě to. Nejsme zatím příliš početná smečka, ale byl bych rád, kdyby se to změnilo. A pokud Nefret bude zabírat místo pro někoho, kdo by mohl být opravdu rád za to, že je členem smečky?" Smutně jsem se na ni koukl. "Ale jsem moc rád, že se Whiskey už vrátil. Storm potřebuje někoho, kdo ho podrží. Ty a on jste pro něj velmi důležití," usmál jsem se na ni. I proto mě mrzelo, že se tu Nefret příliš nezdržuje. Potom co Tailla zemřela by se měli držet spolu. Rozhodl jsem se ovšem o Taille nemluvit. Nevěděl jsem, jak moc je to pro ni ještě citlivé téma. Já o rodiče "přišel" již velmi dávno.
Poslouchal jsem pozorně příběh jejich odysei. Znělo to velmi zajímavě a dobrodružně. Bylo mi líto, že jsem se k nim nemohl připojit. Rád bych svedl boj se silami zla. "Jste všichni úžasní, že jste to zvládli. Je mi líto, že vám nemohu nabídnout dostatek jídla. Můžeme se vydat na lov mimo smečkové území, ale netuším, jak budeme úspěšní," polkl jsem. Neměl jsem poslední dobou lov příliš rád. Často se to zvrtlo.
"Aranel má pozici pečovatelky již od doby, kdy byl Storm alfou. Jelikož jsem s tímhle nijak nemanipuloval, doufám, že v tom bude chtít pokračovat. S Wizku by tvořili dobrý pár. Neříkám, že budu mít Gavriila pořád na krku. To bych se asi zbláznil," zasmál jsem se. "Ale rád bych mu byl na blízku," pohodil jsem ocasem. Začínal jsem ho mít snad i trochu rád. Ugh.

Cítil jsem zármutek nad faktem, že Neyteri již není s Morfeusem v Sarumenu. Musím se zeptat Storma, zda o tom něco neví. Nedávno se zde Morfeus zastavil a věděl jsem, že se spolu o něčem bavili. Storm ale přeci věděl, že je Neyteri i moje kamarádka. Snad by mi něco takového řekl, no ne?
Wizku se poslušně vydala za Tati do lesa. Doufal jsem, že poslechne a opravdu si ji vezme na starost. Přivedla ji sem, tak s tím musí počítat. Mě stačilo jedno vlče. Které spalo už podezřele dlouho. Nebo umřelo hlady. Napadlo mě a trochu jsem do něj dloubnul.

Duncan pronesl jméno té vlčice a já se automaticky zamračil. "Ano, tuhle vlčici znám. Lennie je moje sestra. A musím s tebou souhlasit, je příšerná," hořkost v mém hlase prozrazovala svoje. "Ale více o ní mluvit nechci. Ona si tu pozornost nezaslouží," mrkl jsem na něj.
Duncan naštěstí nebyl pošetilý a rozhodl se nedělat problémy. Spokojeně jsem se usmál a pokývl. "Pá, pá," zavolal jsem za ním laškovně. Když ale odešel, posadil jsem se do sněhu a sklopil smutné oči na spícího Gavriila. Věděl jsem, že bych se měl vrátit do lesa. Potřeboval jsem ale chvilku na uklidnění. Přehrával jsem si v hlavě vzpomínky na Neyteri a bylo mi líto, že jsem ji tak dlouho neviděl. Co když ji už ani neuvidím? Byla jednou z mých nejstarších kamarádek. A teď byla možná pryč.

Z hlubokého zamyšlení mě vytrhla až Naomi. Upřímně jsem se na ni usmál, viděl jsem ji moc rád. "Naomi! Moc rád tě vidím," čekal jsem, až ke mě přijde. Když si sedla vedle, jemně jsem se o ní opřel. "Takže - za tu dobu co jste byli pryč, se toho moc nestalo. Byla tu jedna vlčice, Elisa. Protivná ježibaba," zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Alfa z jiné smečky. Vyhrožovala Gavriilovi, protože se k ní přiblížil," pořád jsem to nechápal. Taky jsem neměl rád vlčata, ale měl jsem mozek. Takže jsem věděl, že vlčata jsou prostě zvědavá. "Dál jsme už jen hledali jídlo, což je poslední dobou celkem problém. Taky se tu objevila na chvíli Nefret, ale pak zase někam zmizela. Kdyby to nebyla Stormova dcera, tak už ji vyrazím," zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Smečka je přece od toho, že v ní máš být. A kolikrát tu ona byla?" Povzdechl jsem si, ale rozhodl jsem se raději změnit téma. "Ale povídej ty, jak bylo na výpravě? Jsou všichni v pořádku? Co se dělo?" Vyptával jsem se. Byl jsem zvědavý.
Zůstal jsem na ni zírat s mírkou křečí u srdce. "Prosím?" Zeptal jsem se s falešným úsměvem, jako bych špatně slyšel. "Další vlče? No to je," zmkl jsem a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem říct nic sprostého. Nikdy jsem vlčata neměl. Sem tam když jsem byl dlouho osamocený, jsem si je přál. Ale vždy mě to velmi rychle přešlo. Teď tu byli najednou tři a já silně doufal, že si je někdo adoptuje. "Budeme to muset nějak zvládnout. Jedno z nich, hnědé - Tati, přivedla Wizku. Rozhodl jsem tedy, že se o něj bude starat ona. Tohle nejspíše zůstane na krku mě," ukázal jsem na spící kouli, která si mě již nejspíše oblíbila. "A to poslední, které jsem ještě neviděl - uvidíme. Myslím, že se o něj budeme muset nějak podělit. Mohla by nám s tím pomoci Aranel. Nebo Nefret, pokud se plánuje tu ještě ukázat," zamrkal jsem. "Pochybuji o tom, že to vlče bude chtít jen tak odejít. A já ho rozhodně vyhazovat nebudu. Ale Whiskey ho mohl přivést prvě za mnou," poslední větu jsem řekl trochu naštvaně. Každý si tu začínal dělat, co se mu zachce.

Lidé se díky tomu cítili lépe, jelikož měli pocit, že mají možnost více konrolovat jejich stát.

Když ovšem jeden z hlavních úředníků státu skončil v nemocnici, sám prezident promluvil k lidem o tom, že násilí není potřeba.

Díky tomu se alespoň trochu vyrovnali síli mezi chudou a bohatou třídou.