Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Baghý | Květen | 1/10

Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Měl jsem v ní spoustu myšlenek, které jsem odsouval na kraj mého podvědomí. Nemohl jsem však ignorovat tyto otázky věčně. Rozhodl jsem se tedy využít krátkou procházku pro srovnání si priorit a cílů. Vracel jsem se dokola ke vzpomínkám na domov a přemítal jsem, jak se správně vrátit. A zda tam mám ještě své místo. Spal jsem tak dlouho na okraji lesa, že jsem se nejspíše stal jen dalším pařezem. Ukryt před zraky ostatních. Ví někdo, že ještě žiju? Chyběl jsem jim? Přemítal jsem. Oplakal někdo moji smrt? Vztahy s vlky ve smečce jsem měl minimálně dobré. Řada z mých nejbližších tam sice již nebyla. Naomi, Storm, Makadi. Ale určitě jsem zanechal alespoň malý otisk v srdcích jiných vlků. V tom mém byla minimálně Wizku, Baghý a Aranel. Těžko by se mi žilo dál, kdyby na mě zapomněli.
Ponořen v myšlenkách jsem došel až k jezeru. Sice jsem byl myslí nepřítomen, ale její pach mě vtáhl zpět do reality. Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe a opravdu. Seděla opodál u břehu. Vypadala klidně a majestátně, jako jsem si ji pamatoval. Naprázdno jsem polkl. Srdce mi kleslo někam do žaludku. Mísily se ve mě pocity nadšení, radosti, ale také nervozity a strachu. Nemohl jsem se však nyní otočit a jít pryč. Tahle konverzace musela dříve či později přijít. Pomalým během jsem se vydal přímo k ní a zastavil se kousek od ní, v konverzační vzdálenosti. Nervózně jsem se usmál. “Ahoj,” pronesl jsem s nadšením, ale také jistou nervozitou v hlase. Chtěl jsem jí dát možnost, aby si vybrala sama, jak bude na mou přítomnost reagovat. “Moc rád tě vidím.”

// Esíčka

Pokračovali jsme v této dlouhé výpravě. Trochu jsem si již musel sem tam protřepat některou z tlapek. Snažil jsem se to nedělat příliš okatě. Popravdě jsem čekal, že celá tato pouť bude rychlejší a jednodušší. Když jsem za Životem mířil kdysi, přišlo mi to kousek. Naštěstí jsme však již byli za půlkou a nebyla tak žádná možnost to nyní vzdát!
Makadi nejspíše připadalo, že ji budu soudit. Přišlo mi to vtipné, jelikož jsem se ještě před chvílí bál toho samého. Tvářil jsem se však neutrálně, jako bychom se bavili o počasí. Byl jsem v těchto ohledech poměrně otevřený a snažil jsem se ostatní nesoudit. Jistě, kdyby mi řekla, že ráda vraždí malá vlčátka, možná by mě to na chvíli vyvedlo z míry. “Nu, to je dobrá otázka,” přitakal jsem zamyšleně. Proč se nezlepšovat v této mrchožroutské magii, kterou jsem ani nechtěl? Doteď jsem to bral jako prokletí, a bylo tedy těžké, změnit pohled na věc. Na druhou stranu, kdybych se v tom tolik neutápěl a podpořil to v sobě, mohlo by to mít pozitivní následky. “Asi si to jednoduše pojím s něčím negativním. Myslím si, že většina vlků by nereagovala tak poklidně. Byl jsem přeci jen alfák, musel jsem vzbuzovat pocit vyrovnanosti a bezpečí,” pousmál jsem se. Nebyla to samozřejmě jediná možnost. Mohli jste vést smečku ve stylu jedné velké rodiny, ale také jste si mohli udělat kult osobnosti. Vzbuzovat strach a respekt. Ostatní by vás následovali, protože jedině s vámi by měli pocit bezpečí. Slovy jednoho génia, okolí se vás může buď bát, nebo vás milovat - a já chtěl, aby se ostatní báli toho, jak moc mě milují. A to se s nekromancií příliš nespojovalo. “Ale teď už žádné takové závazky nemám, takže se do toho asi mohu trochu více ponořit,” řekl jsem zdráhavě. “Je pravda, že pokud se s tím naučím pracovat, tak tomu už nedám možnost mě ovládat,” povzdechl jsem si. Krapet jsem litoval, že jsem toto téma vůbec otevřel. Nebyl jsem připraven na tak hluboký rozhovor a přehodnocování svých životních rozhodnutí.
Pokynul jsem hlavou. Makadi nejspíše nebyla takový milovník magií jako já. Nebo možná jen nedokázala tolik prodat svou vlastní osobnost. “Teda, jsi fakt frajer. Že jsi ji zvládlo přesvědčit k tomu, aby ti vyhověla,” snažil jsem se respektovat to, jak o sobě Makadi mluvila. I když mi to šlo zatím těžce přes ústa, jako bych z ní dělal kámen nebo větvičku. "Opravdu. Já jsem s ní vždy bojoval. Upřímně mi to místo nahání strach. Snažil jsem se Makadi trochu pozvednout sebevědobí, jinak bych rozhodně vlastní strach nikdy nepřiznal.
Konečně jsme mohli změnit směr cesty. Odpojil jsem se od proudu řeky a rozešel se k mohutnému tmavému lesu. Měl jsem pocit, že jsem v něm už někdy byl.

// Tmavé smrčiny

// Zarostlý les

Mé kouzelnické vystoupení jsem završil dlouhým pohledem do tváře Makadi. Působila na mě jako někdo, kdo se zalekne i vlastního stínu. A tak jsem přirozeně předpokládal, že s ní tato ukázka otřeše. Místo toho jsem však na krátký okamžik zahlédl v její tváři fascinaci, kterou se přede mnou následně pokusila skrýt. Téda, nikdy jsem se nezamyslel nad pozitivy této magie. Nebo jak může působit na někoho jiného. Vlastně se stávám takovým krátkodobým pánem smrti! To zní dost drsňácky. A jak řekla Makadi, nikdy jsem nic podobného od nikoho jiného neviděl. Tato myšlenková spirála zaklepala na mé ego a musel jsem se mírně pousmát. “Líbilo se ti to?” Zeptal jsem se s jemným nadšením v hlase. “Teda, je pravda, že na to nekoukám moc objektivně. Já jsem velký obdivovatel magií a někteří vlci dokážou opravdu velké věci. Tohle zrovna vnímám spíš jako prokletí. Ale je pravda, že i když je to příšerné, tak je to pořád velké. Osobně bych se chtěl zlepšovat a učit nové věci a schopnosti. Ale jaké?” Položil jsem spíše řečnickou otázku a ani jí nedal prostor na ni odpovědět. “Zároveň je to však dost děsivé. Já třeba mám v sobě takový žár, jako bych snad dokázal spálit celou zem,” střelil jsem k ní pohledem. “Teda, samozřejmě jen obrazně. Ale jsem hodný, takže nemám potřebu takové věci dělat. Ale co když potkáme fakt nějakého šílence? Stalo se ti to někdy? Že by tě někdo napadl pomocí magie?” Zamyšleně jsem kráčel vedle Makadi. V tomhle byla magie ohně velmi silnou zbraní a už párkrát ji někdo použil také proti mě.
Poslouchal jsem pozorně, když začala mluvit o její magii. Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo, úplně se to k ní hodilo. Bylo to takové nouzové tlačítko pro rychlý útěk. Uznale jsem pokynul hlavou. “To zní jako skvělý únikový plán. A trochu nebezpečně,” dodal jsem zamyšleně. Já nic podobného neměl. Byl jsem spíše útočník, než že bych měl silnou obranu.
“Myslím, že teď půjdeme ještě chvíli podél řeky a pak už tam skoro budeme,” nadhodil jsem, když se cesta konečně přestala klikatit.

// Řeka Tenebrae

// Zrcadlové hory

Pokračovali jsme podél koryta řeky. Okolo nás byl hluboký, zarostlý les. Sem tam jsem se podíval, jestli nezahlédnu něco zajímavého, ale nic. Kdybych šel sám, nejspíše bych byl touto částí výpravy dost otráven. Ale trávit čas s Makadi bylo po tak dlouhé době velmi příjemné a vůbec jsem nelitoval. Její otázka již tolik příjemná nebyla. Nebyl jsem si jist, zda jsme si o tomto někdy už povídali. Rozhodl jsem se říct plnou pravdu, to se mi zdálo jako nejlepší cesta. “No,” začal jsem, snažíc si koupit nějaký čas. Chtěl jsem si v hlavě trochu sesumírovat, co jí vlastně říct. “Je to schopnost přivést mrtvé zpět, alespoň na chvilku. I když ne tak úplně… Oni už tam nejsou. Spíš jen hýbat s jejich tělem,” naprázdno jsem polkl. “Ale nejen to. Moc jsem se tím nezaobíral, nelíbí se mi to,” na chvíli jsem se pak zastavil. Chtěl jsem to Makadi ukázat, aby to měla se vším všudy a už jsem se k tomu nemuseli vracet.
Zavřel jsem oči. Tráva kolem mě začala žloutnout, vadnout. Cítil jsem kolem nás hned řadu mrtvých těl. Brouci, žížaly a ryby vyplavené na břeh. Ale také se kousek od nás nacházel mrtvý sýček. Otevřel jsem opět oči, při používání této magie, jakoby se mi rozšířily zornice. Hleděl jsem sice před sebe, ale myslí jsem byl jinde. Netrvalo to dlouho a před námi bylo možné pozorovat trhané pohyby mrtvého sýčka, který se k nám přibližoval. Musel zde již nějakou dobu ležet. Křídla táhnul za sebou a z oka mu lezl červ. Zachvěl jsem se. Jako by mě stálo více úsilý z jeho těla vyskočit, než jej ovládnout. S zafuněním jsem propustil jeho tělo, které padlo před námi zpět na zem. Zamrkal jsem a pomalu pohledem vyhledal zpět Makadi. “Cítím je. Jsou všude. Tolik smrti a neštěstí,” povzdechl jsem si. “O tohle jsem se neprosil. Snažím se to ignorovat a držet na uzdě, ale nejde to vypnout. Jiné své magie mám moc rád, jako magii ohně. Ale tahle k nim nepatří,” povzdechl jsem si. Měl jsem pocit, jako bych v ústech cítil pach smrti. Byl jsem si jist, že se někde hystericky směje.
“No a co nadělila tobě?” Usmál jsem se a chtěl přenést pozornost na něco pozitivnějšího. Obešel jsem mrtvé tělo před námi a pokračoval dál v cestě. Makadi mi můj kompliment neoplatila, což byla trochu škoda. Ale naštěstí jsem měl pořád dostatek sebevědomí na to, abych se tím nijak netrápil. Její odhalení o tom, jak jí mám oslovovat, jsem pak již nekomentoval. Byl jsem rád, že mi to řekla. Nechtěl jsem z toho dělat moc velkou vědu, aby se necítila špatně.

// Esíčka

Dobové šero se pomalu snášelo na zem a stíny se prodlužovaly. Díval jsem se okolo sebe s ledovým klidem, ovšem čím byla větší tma, tím více jsem se cítil neklidný. Dnes jsem totiž měl zvláštní pocit vnitřního neklidu, že se stane něco špatného. Dlouho se mi nic podobného nestalo, většinou jsem procházel životem s lehkostí a hravostí. Dnešní den byl však v něčem jiný. Doufal jsem, že po cestě potkám nějakou známou tvář, a budu ji moci využít jako doprovod. Dominantní část mé osobnosti by si však stejně nejspíše o pomoc neřekla.
Drobné šustění prorazilo hluboké ticho a rozvibrovalo každou buňku v mém těle. Dadaistický pohled naskytl by se každému, kdo by nyní chtěl projít okolo. Dlouhé tělo jsem měl přikrčené k zemi a pohledem jsem se ubíral na jedno jediné místo, tam, odkud předtím nejspíše zaslechl jsem onen zvuk. “Dej mi o sobě vědět, nebo tě sežeru!” Decibely mého hlasu překračovali běžnou mluvu. “Debužírovat na tvém těle budu já i,” na chvíli jsem zaváhal. “Dan!” Dokončil jsem větu, ovšem žádného Dana jsem neznal. Doufal jsem však, že autor toho znepokojivého zvuku se mě i Dana zalekne a ukáže svou tvář. Dan však nejspíše nebylo příliš hrůzoplné jméno, jelikož se kromě dalšího zachrastění se nic nestalo. Decepce se mi nezdařila. Dědek jako já se bude muset tedy bránit vlastním tělem. Dýchal jsem mělce a rychle, jak jsem byl čím dál více nervózní. Do mysli se mi vykrádali představi hrozivých lesních šelem, jako je třeba medvěd, nebo pavouk. Dlouhým skokem jsem skočil do křoví. Decimoval jsem vše, co mi přišlo pod tlapy. Doplnil jsem tento výstup bojovým pokřikem “AAAAAAAAA!” Drápy jsem trhal okolo sebe, ale nenarazil jsem na nic jiného, než na listí. Dramaticky jsem se zastavil a rozhlédl kolem sebe. Dokázal jsem pouze trochu zahradnické práce, která vytvořila hromádky chaoticky rozházeného listí. Dvě malinké tlapičky se pak vynořili z pod jedné z nich. Díky napětí, které se ve mě budovalo, jsem vymrštil celé své tělo do vzduchu a naježila se mi srst. Dostalo se mi však místo souboje spíše velké dávky trapnosti. Dostalo se mi však štěstí, že to nikdo kromě toho malého stvoření neviděl. “Důstojnost především,” zamumlal jsem si pro sebe a odkráčel pryč.

// Východní hvozd

Zamyšleně jsem se na ni zadíval. Moc jsem si nedokázal představit, že by mi Smrt dovolila být na tomto světě i jen o minutu déle. Nejspíše si na mě již brousila drápy. Jako bych zaslechl ten zvuk, kdy dopadají na chladnou podlahu v jejím obydlí. “Je to možné,” řekl jsem zdráhavě. “Ale těžko říct. Myslím si, že mám větší šanci u Života. Smrt mě asi nemá moc v lásce. Jestli teda vůbec někoho v lásce mít může,” na chvíli jsem se odmlčel. Alespoň ona by měla být nestranná. “Když jsme se viděli naposledy, tak jsme se moc nepohodli. Od té doby už nejsem jako dřív. Dala mi takové divné schopnosti, které jsem teda rozhodně nechtěl,” řekl jsem důrazně. Nebyl jsem si momentálně jistý, do jaké míry o nich Makadi ví. Snažil jsem se tuhle antikrist magii držet na uzdě, ale ne vždy se mi to povedlo.
Neměl jsem v plánu ji více k hledání Lilith přemlouvat. Osobně jsem o to nijak nestál a koneckonců to bylo čistě její rozhodnutí. “Dobroš,” pokynul jsem hlavou. Terén se začal pomalu zvedat a já musel šetřit dechem, abych se příliš nezadýchával. Chvíli jsem šel tedy mlčky, dokud mě nepřipravila o poslední zbytky dechu. Vyhledal jsem jí pohledem. Nejraději bych jí řekl, aby to zopakovala. Ale neučinil jsem tak. Místo toho jsem jí opětoval její dlouhý pohled. Bylo to ujištění, které jsem potřeboval. “Děkuju. Za všechno. Za druhou šanci. Udělám vše, co bude v mých silách, abych také nikam nezmizel,” řekl jsem skálopevně. Na chvíli se nám ukázal velmi hezký výhled z vrcholku kopce. Velmi romantické místo. Měl jsem však strach se tak brzy pouštět do nějakých velkých gest. Jen jsem se tedy na ni něžně usmál. “Stejně je to tady krásné, nemyslíš? Příroda, hory, slunce a ty,” díval jsem se jí přitom do tváře s jistou mírou sebevědomí, která mohla být pro někoho přitažlivá. Přeci jen - flirt mi nebyl cizí. Poté jsem se pomalu vydal dál, nyní již z kopce. Hned to bylo příjemnější.
Otázka, kterou jsem jí položil, byla nepříjemná. Hlavně pro mě, jelikož Makadi to vzala dost s klidem. Její odpověď mi přišla dostačující. Obsahovala výraznou míru sebeuvědomění, které jsem u ní viděl moc rád. “Tak to je bezva, že je ti dobře. To je to nejdůležitější, no ne? Nerad bych ti nějak ubližoval, mám tě tak taky oslovovat?” Tázavě jsem na ni koukl. “Bude to možná trochu nezvyk, tak se na mě nezlob, jestli to popletu. Ale budu se snažit!” Slíbil jsem.
Dostali jsme se až k pramenu řeky, podél kterého jsem dál pokračoval v naší výpravě. Porost začal pomalu houstnout, až jsme procházeli hustým lesem. Držel jsem se však podél řeky, abychom se nemuseli prodírat tou houštinou.

// Zarostlý les

Cestou necestou, za mou nevěstou. Cachtal jsem se mezi kalužemi a kráčel pustou jarní krajinou. Cíl mé cesty byl poměrně jasný, jako bych ho již viděl někde v mlze přede mnou. Cílil jsem dojít na místo, kde vždy byla spousta vlků! Cítil jsem se totiž osamocen, což ve mně vyvolávalo smutek. Cit, který jsem poslední dobou znal více než dosti. Cestování jsem měl rád a bylo příjemné, ale když je jeden na to sám, tak to brzy omrzí. Cíleně jsem se tedy rozhodl si najít nějakého parťáka a to hned. Cecílie, Emílie, Iveta, a nebo když na to přijde, tak i Bruno. Cokoliv, kdokoliv, někdo ochoten mě doprovázet na epickou výpravu! Citově jsem byl již vyprahlý, ale nehledal jsem romantického partnera. Cíl bylo najít nějakého super kámoše, se kterým budu moct chodit na ryby. Celkově aby se podobal Stormovi, jenom o něco více naživu. Cupital jsem si to tedy posledních pár kroků k mému cíli, velkému jezeru. Celá jeho hladina byla klidná, stejně jako celé tohle místo. “Cože? Co se to děje?” Cokoliv by bylo příjemnější než to, na co jsem teď narazil. Cokoliv, vskutku. Co jsem však místo místa plného života dostal, byla absolutní prázdnota. Cinkání ve větru bylo jediné, co se ozývalo krajinou. Cítil jsem, jak mi srdce pokleslo a snad se i odkutálelo někam na zem. Celá tato výprava za babama byla úplně zbytečná! Copak se už mladí vlci neschází u tohoto lukrativního místa? Celé mé mládí jsem se zde seznamoval, proháněl jsem vlčice, a teď tu nebyla ani noha. Což bylo možná dobře, nechtěl bych potkat samotnou nohu. “Co teď?” Co mi ale nyní zbývalo? Cákal jsem se chvilku v jezeře a pak se vydal zase dál.

// VVJ

Přemýšlel jsem, zda jsem tímto lesem již někdy šel. Tento strom je mi celkem povědomý. Napadlo mě. Ovšem, když všechny stromy vypadají skoro stejně, tak se nebylo čemu divit. Navíc, Gallirea byla pozoruhodná země. Zažil jsem, jak se mi doslova měnila pod tlapkama. Kdo ví, co ještě v budoucnu přinese.
Sklouzl jsem pohledem na Makadi. Její reakce na mé velké odhalení byla dost neúměrná tomu, jak to pro mě bylo důležité. Zacítil jsem jisté bodnutí zklamání, které jsem se sice snažil potlačit, ale bylo tam. Musel jsem potlačit otázku co si o tom myslíš? A jen na ni chvíli spočinul tázavým pohledem. Možná mi má touha po blízkosti někoho jiného až moc posouvala hranice vnímání našeho aktuálního vztahu. Přeci jen, nebyli jsme jen dva dávní přátelé, co se potkali po letech? Měl jsem snad právo po ní chtít jakékoliv známky náklonnosti či dokonce jen zájmu? Cítil jsem se, jako bychom v mé hlavě tančili tango. Přičemž jsem dělal moc kroků kupředu, šlapal Makadi na tlapky a ona přede mnou musela uskakovat. Když však pak nadhodila otázku, kterou jsem měl v mysli již nějakou dobu, vytáhla mě z přemýšlení. Na chvíli jsem ztratil balanc, špatně jsem došlápl v tomto nerovném terénu a málem si nadral čumák. Ale velmi baletně jsem to vybral a pokračoval v chůzi, jakoby se nic nestalo. Odkašlal jsem si. “No,” řekl jsem první, hrajíc o čas. “Tak to by se asi nedalo nic dělat. Ale zatím na to není potřeba myslet. Uvidíme, až tam budem,” musel jsem se držet toho posledního vlásku naděje, že tohle ještě nesměřuje do finále.
Lilith jsem si pamatoval. Naše poslední setkání jsem měl trochu v mlze, ale nejspíše nebylo zrovna pozitivní. Byla to ale hodná vlčice. Členka naší smečky, alespoň kdysi. “To jsem rád, že to říkáš. Tak až dokončíme tuto výpravu, klidně můžeme pokračovat dál. Když budeš chtít, rád ti Lilith pomůžu najít. Teda, nemám super cool křídla, takže určitě nebudu tak efektivní v hledání jak ty. Ale místo toho jsem super společník,” uchechtl jsem se. Už jsem však nemohl ignorovat zvláštní skloňování, které vycházelo z jejích úst. Párkrát se to dalo brát jako přeřeknutí, nyní to tak už však nepůsobilo. “Nerad bych tě nějak urazil. Ale všiml jsem si, že teď o sobě mluvíš jinak,” nebyl jsem si jist, jak se na toto choulostivé téma správně zeptat. “Chceš mi o tom říct něco víc?” Řekl jsem povzbudivě.
Prošli jsme pouhým krajem tohoto mohutného lesa a pomalu jsme vstoupili místo toho na území menších hor, které nám zkřížili cestu. Nebyl jsem z tohoto nerovného terénu příliš nadšen, ale nedalo se nic dělat. Tato cesta byla můj osobní očistec. Přitom Makadi by nepochybně mohla párkrát mávnout křídly a být kdekoliv se jí jen zachce.

// Zrcadlové hory

Při pohádce od lištičky spalo se mi sladce. Probuzení však již neprobíhalo tak hladce. Probralo mě to, jak mi někdo dýchá do tváře. Cítil jsem s ní dva hladké polštáře. Byla tak blízko, když otevřel jsem oči. Myslel jsem si, že po mě skočí. Rychle se odtáhla a usmála. “No hurá, konečně,” tiše se zasmála. “Už myslela jsem si, že se ani neprobudíš. Kde k sakru ve snech bloudíš?” Pohodil jsem rameny, výraz jsem měl kamenný. “Tu a tam, kdekoliv se mi zachce. Ještě se mi vstávat nechce!” Zamračil jsem se na ni. Na to mi však sevřela špičku ocasu v dlani. V očích měla ledový pohled. Nad její proměnou zatajil se mi dech. Snažil jsem se pohledem najít východ z této nory. Otvor však byl pryč, zůstal jsem chvíli němý. Pak jsem se zamračil a pohlédl na ní. Neměla proti mě v boji šanci, tato malá paní. “Co si to dovoluješ?! Proč mě takhle obtěžuješ?” Zeptal jsem se prudce. Málem jsem neslyšel její odpověď přes tlukot vlastního srdce. Liška svůj výraz rychle změnila, jako by na mě snad nikdy ani zlá nebyla. Byla mistryní manipulace, jak měnila tváře - vážně dobrá práce. “Ale notak, Blueberry, to se ti jen zdálo! Udělala jsem toho pro tebe snad málo?” Její oči zvlhly a tvářila se smutně. Atmosféra v okolí působila hutně. Jako by byla stvořená pro tento klam. Využívala všechen svůj šarm. Byla si vědoma své vnější křehkosti, používala na mě všechny své drobnosti. “Ale lištičko, přece bych ti nic nevyčítal!” V duchu jsem se však k odchodu již pomalu ubíral. Pomalinku šel jsem směrem, kde měl být východ. Ona však mistrně zatarasila vchod. Snažil jsem se působit nenápadně, nespouštěl jsem z ní oči. Ona však vypadala, že po mě každou chvíli skočí. Zatím však reagovala trpělivě. Nepochyboval jsem však, že by se po mě vrhla hbitě. Ve tváři měla úsměv, ale nebylo v něm ani trochu radosti. Spíše, jako by si mumlala něco pod vousy. V očích jsem viděl jistý náznak zlosti. Jako by tušila, že ji chci opustit, a měla toho dosti. “Tak už pojď, posaď se, budem si povídat. O lásce, o zradě, na život vzpomínat! Co kdybych ti teď o sobě něco řekla? No tak, posaď se, včera jsem pekla. Moje rodina mě opustila, kdy jsem byla ještě malé mládě. Bylo to tak těžké, no řekni, rozumíš té zradě? Zůstala jsem sama v tomto obydlí. Je to tak smutné, když s tebou nikdo nebydlí. Celý život jsem jenom čekala. Přítele pro sebe marně jsem hledala. A teď tu jsi ty, no konečně! Nebudu sama, né věčně.” Bylo mi lišky najednou líto. Znal jsem jaké to je, hledat neustále své místo. Otec mě vyhodil, sestra se ke mě neznala. A liška očividně pouze samotu poznala. “Lištičko, chápu tě, měla jsi to těžké. Ani já neměl to v životě lehké. Vyrostl jsem sice s rodiči a měl možnost epickou láskou svůj život obohatit. Díky tomu ale také vím, jak bolí ji ztratit. Ale nemůžeš mě tu zamknout, to není přátelství. Rozumíš, jaké se snažím říci ti poselství? Vždyť sama jsi viděla, že jsem odešel a zase se vrátil. Kdyby jsi mě tu násilím držela, jen bych se trápil. Ale přeci to neznamená, že nemůžeme být přáteli. Rád se u tebe zase někdy vyspím v posteli. Nejsem tu naposled, to můžu ti slíbit. Ale nemůžu tu být pořád, to bys mě musela k podlaze přibít.” Chvíli vypadala, že tuto možnost zvažuje. Nechtěl jsem s ní bojovat na nože. “Asi rozumím, co se mi snažíš říct. Přátelství nelze si násilím vydobýt. Je třeba jej budovat a dát mu i volnost. To je jeho největší ctnost.” Usmál jsem se, snad nebyl jsem naivní. Viděl jsem v ní snahu o změnu, snad nepletu se v ní. “Mám ještě trochu času, než zase půjdu. Pověz mi ještě něco o sobě, co máš ráda k jídlu? A kde jsi sehnala tu skvělou vázu? Je nějak kouzelná, nebo jen na okrasu?” Seděli jsme spolu a besedovali chvilku. Pak pronesli jsme oba milá slova díku. Dobrovolně šla a odkryla východ. Do volného světa umožnila mi průchod. Ve tváři však viděl jsem, že ji to velmi zraní. Pokud už nikdy nevrátím se za ní. “Tak zas brzy, kamarádko!” Pak odešel jsem s předsevzetím, že vrátím se za krátko.

Zaváhal jsem, zda a jak Makadi odpovědět. Pak jsem se však rozhodl, že pokud chci, aby tohle mohlo jakkoliv fungovat, musím k ní být upřímný. “Život,” řekl jsem a tiše se zasmál té irogii. Můj smích byl však spíše smutný. Jednalo se o citlivé téma, nebylo mi při příjemné o tom mluvit. “Téměř všichni, kteří mi kdy byli blízcí, jsou už po smrti. Je těžké žít a u toho sledovat, jak postupně každý na kom ti záleží mizí. Myslel jsem si, že až budu jednou na konci vlastního života, tak se smrti hrdě podívám do tváře a půjdu s ní. Ať už by to bylo kamkoliv,” chvíli jsem se odmlčel. Nevěřil jsem v nebe, či peklo. Reinkarnaci. Ani jinou formu posmrtného života. Jen pomyšlení na to, co pak nastane, ve mě vyvolávalo strach. Na druhou stranu - pokud existuje Smrt a Život, možná existuje i něco víc, co si nedokážeme vysvětlit.
“Ale není to tak. Prožil jsem dlouhý život, hezký. Co by za něj někteří dali. Ale chtěl bych víc. A napadlo mě, že pokud mi s tím může někdo pomoct, tak to bude on. Chci se cítit zase jako dřív. To stáří mi nesluší,” usmál jsem se na ni, ale byl to velmi smutný úsměv. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda pro mě může něco takového Život udělat. Zda celá tato výprava nebude jen marné plýtvání energie. Neměl jsem pocit, že bych měl do pár týdnů či měsíců zaklepat bačkorama. Ale jeden nikdy neví. A z toho jsem měl strach. Tak hrozný strach. Tlačil mě na hrudi, propaloval mi žaludek. Po chvíli zamyšleného koukání mimo jsem vyhledal pohledem zpět Makadi. V mém pohledu bylo něco tázavého, jako bych hledal ujištění, že bude vše v pořádku. Tato pozice mi však nebyla příliš vlastní. O to důvod více, proč se za ním vypravit. Jakmile budu mít zpět svou sílu, budu zase neohrožený Blueberry. Milovník, silák, frajer. A pak tě, Makadi, budu opět alespoň trochu hoden.
Když jsem od ní získal také verbální svolení, přitakal jsem, a rozešel se pomalu směrem k Životu. Cestou jsem si nebyl úplně jistý, ale měl jsem hrubou představu, kde ho hledat. Navíc jeho sídlo bylo vidět již z dálky. “A co jsi tam dělala? Vyprávěj mi o tom,” povzbudil jsem ji, když jsme pomalu přecházeli hranici lesa.

// Východní hvozd

Makadi odpověď nebyla vyloženě souhlasná, a tak jsem si nemohl být jistý tím, že se mnou opravdu chce jít. Na druhou stranu - ani mě neodmítla. Rozhodl jsem se to tedy brát jako souhlas. Makadi jsem ve své hlavě vnímal s jistou dávkou pasivity, na kterou jsem u ní byl zvyklý. Jako by byla malá bezbranná vlčice, se kterou si každý mohl dělat, co se mu zachtělo. Příliš se mi to nelíbilo, a tak jsem měl tendenci ji ochraňovat. Zároveň jsem si však dobře uvědomoval, že mě samotnému to dává možnost se stát jistým vedoucím naší výpravy či dokonce života samotného. Snažil jsem se ovšem toho nezneužívat. V hlavě mi ovšem proběhla také myšlenka na to, jak by naše spojení mohlo fungovat do budoucna. Pokud bychom spolu snad chtěli opravdu být, ale já stále chtěl žít v Borůvce, co by to znamenalo? Nedokázal jsem si představit, že by se časem osmělila a vrátila se tam se mnou. Z reakcí jejího těla jsem tušil, že je to téměř nemožné. Tím jsem ovšem dost předbíhal a nebylo třeba se tím trápit, jelikož ani nebylo jisté, co s námi bude. Možná jsem si představoval více, než nám mělo být dopřáno.
“Tak výborně! Tak se najíme a můžeme vyrazit,” povzdbudil jsem ji k lovu. Netrvalo to příliš dlouho a Makadi se ke mě přidala s vlastním úlovkem. Nevypadala příliš nadšeně, ale popravdě jsem ji málo kdy viděl projevovat emoce. Většinu času se tvářila dost podobně a bylo těžké odhadnout, co se v ní odehrává. Dříve jsem to vnímal jako tajemný aspekt, který mě k ní přitahoval. Nebyl jsem si však úplně jistý tím, zda to budu nyní a v budoucnu vnímat pořád stejně pozitivně. Nebo jestli mě podobné chování začne časem unavovat a budu toužit po tom, dostávat něco víc. Momentálně jsme však spolu byli jenom chvilku a musel jsem tedy být trpělivý. Mohl jsem být rád, že se se mnou vůbec hodlá bavit.
Sklonil jsem hlavu ke své kořisti. Koukala na mě již mrtvýma očima. Ucítil jsem jemné šimrání někde v hlavě, jako vždy, když jsem byl blízko smrti. Věděl jsem, že kdybych chtěl, mohl bych jí na chvíli opět vdechnout život. Ta tendence byla podobně silná, jako když si chcete kýchnout, ale zadržíte to. Sklonil jsem hlavu blíže. V tu chvíli mi demonstrativně zakručelo v žaludku. “Dobrou chuť, Makadi,” řekl jsem pak ještě. Snažil jsem se ji oslovovat s jemností v hlase i v tuhle chvíli. Jako by se snad měla rozplynout, když od ní odvrátím zrak. Poté jsem se již ponořil do svého pokrmu. Nebyl to žádný labužnický zážitek, raději bych si dal nějakou vysokou.
Netrvalo to zrovna dlouho a byl jsem po jídle. Vrátil jsem se pohledem zpět k Makadi. Cítil jsem, že bych si nyní dal nejraději šlofíka. Nenáviděl jsem to. Nepoznával jsem své tělo, jako by ani nebylo moje. Cítil jsem bolest a únavu i z úplně běžných činností, jako je chůze. Trochu jsem se styděl, že mě takhle vidí. Kdybychom se potkali za pár týdnů, možná už byl byl jako vyměněný. Snažil jsem se to na sobě nedávat příliš znát. “Pokud tedy souhlasíš, tak můžeme klidně pomalu jít. Je to docela štreka. Ale už dlouho jsem nevytáhl paty z lesa a rád se podívám do světa!” Snažil jsem se sebe i ji trochu motivovat k této procházce. “A budu moc rád, že spolu můžeme strávit více času. Jen my dva,” poslal jsem jí tam malý flirtující dodatek. To jsem si nemohl odpustit.

Procházel jsem se krajinou, jako by mi snad patřila, když jsem stanul před nepropustnou stěnou. Určitě jsem tudy ještě nikdy nešel. Les se zde proměnil, jako by mi chtěl ukázat svou novou tvář. Řada kmenů mi zatarasila cestu, spolu s nimi zde v hustém porostu rostli keře. “Eště že mám magii země, takových pár stromů mě přese nezastaví,” pronesl jsem nahlas. Sotva jsem to dopověděl, začal jsem se pořádně soustředit. Trochu jsem přivřel oči, soustředil jsem se na jeden z keřů, který poté začal měnit svůj tvar. Radostně jsem se usmál, pořád na to mám! Malou skulinkou jsem se protáhl a druhou stranu. Uslyšel jsem ve stejném okamžiku podivné zapískání a pak je spatřil. Louka, na které jsem se nyní ocitl, byla velmi malá. A uprostřed ní hrála parta malých stvoření nějakou podivnou hru. Utíkali z místa na místo, házeli si malou šiškou a na zemi měli vyrytý velký kruh. Hlasitě jsem se zasmál nad bizarností tohoto místa. “Ale copak se to tu děje za podivnost?” Tázal jsem se jednoho z těch malých zvířat. Ten se na mě polekaně podíval, nepochybně vyplašen. “No tak, přece bych vám neublížil. Leda, kdybyste snad chtěli!” Inu, nechtěli, jelikož se přede mnou rychle utíkali schovat. Tento moment jsem nepociťoval hlad, a tak jsem je nechal utíkat. “To je škoda, vypadalo to jako zajímavá hra. Ale nezlobím se na vás!” Sklouzl jsem pohledem na ten zajímavý kruh. Hravě jsem ho obešel dokola, jako by v tom snad spočívala tato hra. Až jsem byl zpět na začátku, tak jsem se rozešel pryč z tohoto zajímavého místa.

Mitsurugi - duben 2/10

Podíval jsem se na toho vlka, jakoby spadl z višně. “No, já teda se sovama mluvit neumím,” upřesnil jsem co nejvíce milým hlasem. To je trouba, ach jo. To jsem si teda vybral společníka. “Pokud to umíš, tak mu to klidně řekni. Nebo jestli umíš nějaký jiný cool trik,” o čemž jsem dost pochyboval. Kdyby to uměl, proč by se na začátku schovával?
Následoval jsem víra lesem. Ten se vždy o kousek vzdálil a počkat, než se k němu zase přiblížíme. Netrvalo to už ani příliš dlouho a dorazili jsme na malinkou mýtinu uprostřed lesa. Na zemi byl krásný zelený mech. Svítilo sem mezi větvemi sluníčko. Bylo to vlastně velmi romantické místo, až jsem na chvíli spočinul očima na tom vlkovi, jako bych mu snad chtěl říct něco něžného. Pak jse samozřejmě stočil pohled zpět. Žádný poklad zde nebyl. Sova přistála na spadlé větvi stromu uprostřed mýtinky a hleděla na nás velkýma očima. Nyní se v nich značilo ještě větší naléhání. Nebylo těžké vytušit proč. Pod vzdálenějším koncem spadlé větve leželo soví mládě a pod větví mělo zaklíněnou nožku. Povzdechl jsem si. “Tak to na žádný poklad nevypadá,” konstatoval jsem. Rozešel jsem se k tomu prckovi blíže. Ten začal trochu vyšilovat. Odehnal jsem ocasem starší sovu, která zatěžovala spadenou větev ještě více. Asi zas tak moudrá nebyla. Přivedla nás sem, abychom mu pomohli?

Bohužel, zklamal jsem. Baghý se mi nepodařilo napálit promyšleným aprílovým vtípkem, jelikož jsem ani nedostal šanci to zkusit. Bůhví, kde je jí konec. Bylo tedy potřeba se vrátit ke klasickému žití. Brouzdal jsem se po kotníky v jedné z místních tůněk. Bahno se mi lepilo na tlapky a cítil jsem jej, jak mi klouže mezi prsty. Bylo nemožné rozeznat, že ještě před chvílí nesli rudou barvu. Bezprecedentní situace, vskutku. Byl bych býval těžko uvěřil, že se někdy něco takového vůbec stane.
Byl jsem zde již nějakou chvíli, ponořen do bahna a svých myšlenek, když jsem uslyšel tiché kvák kvák. Bez váhání jsem se otočil směrem, odkud jsem zaslechl tento zvuk. Byla tam v bahně malá ropucha. Byl bych ji nazval babičkou, jak byla svraštělá, ale to by byla urážka pro všechny babičky. “Brý den,” řekl jsem napůl úst a pozoroval to hnusné stvoření. Bylo těžké rozeznat, kde končí bahno a začíná ona. Bahno totiž měla od hlavy až k patě, dala se téměř považovat za bahnitou sochu. “Budeš na mě jen tak vejrat?” Bohužel, žáby se ještě nenaučili mluvit. Bezvětří, ticho a žádná odpověď. Byl jsem mírně rozčarován, že mě pozoruje při mé intimní koupeli. Božské tělo jsem sice neměl nahé, ale cítil jsem se tak. “Brzy už budu muset jít. Běda ti, jestli z tebe budu mít bakteriální infekci!” Bakteriemi se to zde nejspíše hemžilo stejně jako její tělo. Balamutil jsem se, že není možné, abych se od ní nějak nakazil. Bál jsem se však natolik, že jsem urychleně z tůně vystoupil a utřel si tlapky do vlhké trávy. Bakteriofobii jsem sice neměl, ale fobii z toho, že mi naroste bradavice, to již ano. Balancoval jsem mezi tůněmi jako balerína a vydal se směrem pryč od tohoto místa se smrdutou ropuchou. Baletka ze mě nejspíš nebude, ale jak jde o čest mých tlapek, šlo mi to náramně.

Po osamocených dnech cítil jsem se unaven, touto nepozorností jeden tvor byl v mé mysli napraven. A tak jako dobrák rozhodl jsem se dát lišce šanci další, snad nebude mě krmit ředěnou falší. Nemusel jsem hledat dlouho a ocitl jsem se před norou zas, ona zrovna vrací se domů, čtu její úžas. Nejspíše nečekala, že ještě někdy vrátím se za ní. Není to tak dlouho, co utekl jsem před touto paní.
“No nazdar, lištičko, vracím se za tebou. Ve světě jsem se nesetkal s příliš velkou velebou. Mohl bych u tebe na chvíli zas složit hlavu? Budu ti za to pět nebeskou slávu!” Kradmý úsměv, bliknutí očí. Neváhala ani sekundu pozvat mě dovnitř. Protáhl jsem se otvorem, v její noře bylo vše tak, jak jsem si pamatoval. Jarnímu úklidu se tu zřejmě nikdo příliš nevěnoval. Rudé barvy mých očí stále tu měla, ještě na mě ta krasavice nejspíše nezapomněla. Sedl jsem si do rohu a pohlédl na ni. Hned jak jsem usedl bralo mě spaní. Z vlastní skrýše přinesla mi kus skotu, hrálo to výborně na mojí notu. Pustil jsem se do jídla, které mi tak vlídně nabídla. “Lištičko děkuji, jsi dobrá kamarádka,” však netušil jsem že k odchodu, zavírají se mi vrátka. “Teď bych si zdřímnul, co myslíš, můžu?” Usmála se. “Ráda ti k tomu dopomůžu! Povím ti pohádku, pak usneš za krátko. Bylo nebylo, bylo jedno království. V něm žil král s královnou a měli se královsky! Par to byl nad míru nevšední, ale alespoň jim láska nerychle zevšední. Král byl krásný statný samec, nepřemohl ho nikdy žádný dravec. Srdce měl však dobré, byl trochu naivní. Byl opit mocí a vlastní monarchií. Královna byla menší, však velmi mazaná. Dalo by se říci, že byla lišácky proradná. Jejich království se však smutné zdálo, potomků měli opravdu málo. Vlastno ani to málo to nebylo, jelikož nikdy nechytlo se žádné embryo.” “Co je to embryo?” Zeptal jsem se lišky. Vydala ze sebe dva chladné smíšky. “Nemluv a spi, můj malý Blue. V říši snů zbavíš se všech trablů. A tak ten král s královnou samotní žili, však i tak život plný lásky prožili. Ale pak jednoho dne se k nim zatoulalo vlčátko. Netušili odkud, zda přišlo jen na krátko. Ale ujali se jej jak vlastního, celé královstí kolem něj poletovalo…” A pak usnul jsem, netušíc co následovalo.