Gallirea - Příspěvky uživatele

Rybák nevypadal příliš pobaven, oslněn či uražen. Jeho výraz ve tváři byl vážný, odtažitý. Byl tu s námi, ale zároveň byl myslí někde daleko. U nějaké nejasné hrozby. “Hej!” Vyjel jsem na něj. Nebyl jsem zvyklý na to, že by mě někdo úplně ignoroval. Navíc jsem si pomalu začínal uvědomovat, že moje největší přednost - magie ohně - zde byla úplně k ničemu.
“Uf,” vydechl jsem prudce do bubliny okolo mé hlavy. Makadi souhlasila s mým plánem. “Tak tedy šupito presto, hoďte nás nahoru!” Udělal jsem dvě tempa zadníma končetinama, ale bohužel to k ničemu nevedlo. Jako bychom byli uvězněni pod tou nekonečnou masou vody. Pohlceni hlubinami, dokud se nás samy nerozhodnou propustit. Nervózně jsem se usmál na Makadi. Chtěl jsem se před ní předvést, a tak jsem to zkusil ještě jednou. Udělal jsem několik zběsilých temp a mírně se zadýchal. Vše se zdálo jako ve zpomaleném filmu. Žbluňk, žbluňk. Povzdechl jsem si. K ničemu to nevedlo.
Chvíli bylo až podezřelé ticho. A pak křup, ozvalo se praskání. Prudce jsem se otočil, abych viděl jeho zdroj. Ale nic tam nebylo. Jen nekonečná masa vody, přes kterou po pár metrech nebylo nic vidět. “Ach,” vydechl jsem. Jako bych někde na zátylku cítil, že tam vzadu něco je. Kdybychom nebyli po vodou, bylo by jasné, že mám naježenou srst. “Haló?” Zeptal jsem se. Ticho. “Čekáš, že na tebe to monstrum zavolá a zeptá se tě, jak se máš?”

Srpen (1/10) | Aranel

Poslouchal jsem povídání Aranel o někom, koho jsem nikdy neviděl. Aranel měla moc milý hlas. Působila jako taková mamina a kdybych nebyl ještě starší než ona, nechal bych se jí klidně opečovávat. “Vždyť to bys mohl i tak.” Její hlas ve mě vyvolával přirozenou důvěru a pocit vřelosti. Trochu se mi tedy ulevilo, že novým kápem Borůvky není nějaký jednonohý ňouma s předkusem. Na druhou stranu - nedokázal jsem si představit, jak vypadá vedení smečky, když nemůžete mluvit. “Jak si asi sjednává respekt? Co když mu vetřelec řekne “nic neříkej, pokud můžu zakousnout všechna vlčata!” “Tyjo, to je hustý. A jak vás zvládá sekýrovat?”
Zavrtěl jsem razantně hlavou a mírně jsem se pousmál. “Neboj se, nedotkla,” ujistil jsem ji. Byl jsem poměrně odolný jedinec. Spíše mě to znepokojilo. “Kdyby po světě běhalo více vlků jako ty, líbilo by se ti to?” Zeptal se ten otravný hlas, který mě poslední dobou pronásledoval.
Když Aranel zmínila, že rozšířila rod zakladatelů Borůvkové smečky, trochu jsem se vnitřně ušklíbl. Dál jsem se však na ni usmíval. Osobně jsem vnímal jako hlavní stařešinu Storma, bez kterého by smečka dnes neexistovala. Samozřejmě jsem byl rodičům Aranel vděčný a nechtěl jsem jim brát žádné zásluhy. Jen jsem nevěřil na to, že by snad její potomci měli něco speciálního, oproti jiným vlčatům. Možná bych změnil názor, kdybych měl vlastní vlčata. “Jsem rád, že jsi šťastná.”

Pluli jsme neochotně za rybákem. Vypadal ve svých pohybech velmi ladně. Kdyby mě vzrušovaly ryby, možná bych jej chtěl plácnout po zadnici. Naštěstí jsem měl vytříbený vkus. U nás se o žádné ladnosti hovořit nedalo. Makadi vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Já jsem začínal být také poměrně unavený a rozmočený. Ještě nikdy jsem tolik času pod vodou nestrávil. Stav bez tíže byl sice příjemný, ale začínal jsem mít pocit, že se to mému žaludku příliš nelíbí. Makadi vypadala, že také brzy vrhne. Když jsem si to představil, udělalo se mi ještě více nevolno. Cítil jsem, jak se mi kůže pod kožichem krabatí. “Brzy budeš vypadat jako stará vrásčitá houba. Poblitá houba. Takže stará jedovatá muchomůrka.”
“Hej, posloucháš nás vůbec?!” Vyjel jsem na něj prudce, zděšen tím hlasem v mé hlavě. Vypadalo to však, že je myšlenkami někde jinde. Konečně se zastavil a otočil na nás. Jeho pohled byl vysílený. Pak konečně zas promluvil, ovšem úplně ignoroval naše předchozí slova. Slyšel jsem, jak mluví uvnitř mé hlavy, a konečně jeho slova začínala dávat trochu smysl. Ušklíbl jsem se. “No takže jste prostě ztratili oblíbenou věc nějaké potvory a to ji nasralo, co? A teď se bojíte a fňukáte a doufáte, že vás tady s Makadi zachráníme,” trochu povýšeně jsem se usmál. Rybák vypadal, že ho má slova vůbec nedokáží rozhodit. “Ono když hoříte a někdo na vás začne chcát, taky to už není tak hrozný.”
Natiskl jsem se více na Makadi. Téměř jsem mohl cítit tlukot jejího srdce. Podíval jsem se jí na chvíli konejšivě do tváře. Pak jsem se podíval zpět na toho rybáka. “S ním se příroda fakt vyřádila. Půl těla kousne, půl těla uklouzne.” Zacukaly mi koutky úst. Byl jsem poměrně otrávený a začal jsem být protivný. “No takže byste pro to měli rychle dojít a doufat, že to nějak ukonejšíte. Ale hádám, že bez noh to jde blbě. Takže mi vám tady s Makadi pomůžeme, ale pak nás necháte jít a už nás nikdy nebudete otravovat. A taky by se nám líbila doživotní zásoba ryb,” napadlo mě pak. “Myslíš, že jeho máma spadla do moře a oplodnil ji poseidon?”

Již brzy jsme měli plout tím příšerným vodním tunelem. Makadi bude vypadat, že jí není příliš dobře. Nebude se čemu divit - proudy s námi budou házet nahoru a dolů. Mé slabé koordinování tomu příliš nepomůže. V srdci budu cítit velkou rozepři. Nepochybně pod vodou budu toužit zůstat a pokračovat v tomto dobrodružství, které si pro mě osud nachystal. Ovšem Makadi bude vypadat velmi nešťastně. Budu si muset vybrat mezi sám sebou a jí. A nebudu moci riskovat, že se mnou již nikdy nepromluví. Proto se dřív či později podívám na toho rybáka a řeknu mu, že mu nemůžeme být nápomocní. Povzdechnu si. “Pane rybáku, já se vám velice omlouvám, ale nemáme na výběr. Tady mému doprovodu bohužel není příliš dobře. No prostě nejsme rybáci jako vy a tolik vody najednou nám nedělá dobře na žaludky. Nebo na kožich. Asi už bychom pomalu zamířili dom,” pronesu k němu a poté Makadi pohladím po ocasu. Budu chtít, aby se cítila lépe. Aby věděla, že mi na ní záleží a může mi věřit. Mé srdce se bude rozpadat na kusy při pomyšlení, jaké dobrodružství zde odmítám. Hlas starého kraba v mé hlavě mi bude říkat, že bych se měl zaměřit více sám na sebe. “Myslíš, že s ní budeš do smrti? Beztak tě brzy opustí. Budeš sám, budeš opuštěný. Jako vždycky! A promarníš největší šanci svého života na to se stát hrdinou!” Zavrtím však hlavou, rozhodnutí již v té době bude učiněno. Rybák ale bude mé námitky úplně ignorovat a popluje hlouběji do chrámu. Nebudeme moci zůstat stát uprostřed ničeho a tak nám nezbyde nic jiného, než jej následovat. Budeme příliš ztraceni na to, abychom si mohli dovolit jej nechat odejít.

Červenec (5/10) | Aranel

Poslouchal jsem ji a tvářil se mírně zmateně. Pamatoval jsem si ze slov Baghý, že jmenované vlky také zmínila. Ovšem to bylo tak vše. “Handicap?” Zeptal jsem se zvědavě. Nechtěl jsem, aby naši smečku vedl někdo neschopný. Pod slovem handicap jsem si představil jednookého piráta s dřevěnou končetinou. "Očividně ti toho spousta utekla, když ses rozhodl vyspávat, ty líný dobytku. To už nikdy nedoženeš. Nebude lepší začít znovu? Někde jinde." Ptal se ten hlas v mé hlavě. Začínal být čím dál drzejší. Nebylo se čemu divit - znal každou moc myšlenku. Každou mou slabinu. Zamračil jsem se někam do prázdna. Borůvková smečka je můj domov, ať už ji vede jakýkoliv ňouma.
Přesunul jsem pohled zpět na Aranel a přikývl jsem. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem nějaký maniak. “No jistě, samozřejmě bych nikomu nechtěl zlomit srdce,” ne znovu. Ale většinou se spíše ostatní tak nějak vypařili. Bylo jednodušší se na nikoho příliš nevázat. Její další otázka mě však trochu rozčarovala. “Ehm,” vydal jsem zamyšleně. “No spíš ne. Možná?” Přiznal jsem nakonec. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Bylo možné, že některá z mých známostí někde žije s partou mých potomků a ani o tom nevím. "S kým bys ty tak měl asi potomky. Se Suzumem?"
Aranel měla dle jejích slov velmi odlišný život od toho mého. Já jsem byl sice také už stařec, ale zároveň jsem se cítil stále velmi mladě. O vnoučatech jsem nemohl ani uvažovat a na vlastní potomky jsem se také příliš necítil. Ne, že bych se o ně nedokázal postarat.
“Rodinný život tě naplňuje? Jsi šťastná?” Zeptal jsem se pak s upřímným zájmem a laskavostí v hlase.

Ten rybák mi odmítal vysvětlit, co se děje. Mluvil v hádankách. "Asi se snaží být tajemný, ale moc mu to teda nejde. Vždyť už máme na jazyku, co se to tu vlastně děje!" Řekl jsem starý hlas v mé hlavě. Na chvíli jsem přemýšlel, zda to náhodou není následek omlazující kúry u života - třeba jsem to já, jako starý vlk, který teď bude přežívat v mé hlavě, dokud se jím zase nestanu. Neměl jsem však moc času se ponořil do přemýšlení, jelikož vypadal, že je posraný až za ušima. “Klíč od čeho?” Zeptal jsem se ho. “Měli byste si dávat větší pozor, kam si dáváte věci. Tady Makadi se málem ošklivě zranilo,” zamračil jsem se na něj. Makadi mi řekla, že nechce umřít pod vodou. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Ale prosím tě, to přece zvládneme! Ty umíš tyhle super bubliny a já umím taky hustý věci!” Řekl jsem sebejistě. Když v tom nás ten rybák začal opět tahat pryč a táhlo nás to vodním proudem někam do tmy. Nebylo to o moc příjemnější než poprvé. Zkusil jsem použít magii vody, abych nás alespoň trošku stabilizoval. Držel jsem se těch dvou jak klíště. Naštěstí jsme nyní neplavali tak dlouho. Na konci jsme se ocitli v starém chrámu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Byl pod vodou, stejně jako vše tady. Plný řas a prasklin. Kdysi to bylo nepochybně majestátní místo. "Tady bych klidně bydlel. Už bych si jen k sobě sehnal nějakou sexy krabici." Zmateně jsem zvedl obočí. Přemýšlel jsem, proč by chtěl někdo žít s krabicí. Očima jsem bloudil po stěnách. Na jednom ze sloupů byli nějaké klikiháky. Když probudíš spící zvíře, nediv se, že kousne. Já to samozřejmě neuměl přečíst.

Červenec (4/10) | Aranel

Všiml jsem si na Aranel, že jí toto téma nebylo velmi příjemné. Nerad jsem dostával ostatní do rozpaků, ale na druhou stranu - již jsem dospěl do bodu, kdy jsem něměl rád nedořešené věci. Její slova však byla jemná. Přemýšlel jsem, zda byla upřímná, a nebo se mě snažila šetřit. Kdybych byl na jejím místě, nejspíš bych celý les podpálil. Ale ne každý byl takový egomaniak jako já. Pokýval jsem tedy hlavou a pousmál se. “Tak to je smečka v samých dobrých tlapkách,” nadhodil jsem jí kompliment, abych pocukrovat hořkost této situace. “A ještě není všem dnům konec,” dodal jsem pak. Třeba Baghý dospěje do stejného bodu jako já, že bude chtít nakonec svůj vlastní klid.
Aranel se ihned pustila do role dohazovače a začala mi nabízet vlčici ve smečce. Nejistě jsem se usmál. “To je milé,” vydechl jsem. “Ale momentálně se snažím urovnat věci s Makadi. Určitě si ji pamatuješ,” chvíli jsem se odmlčel. “Nebyl jsem ve svém životě nikdy úplně stabilní partner. Teda, zase jsem si život užil, to jo. Ani nevím, jestli to na stará kolena ještě dokážu změnit,” zazubil jsem se. Byl jsem sukničkář a věděl jsem to o sobě. Měl jsem rád lásku, doteky a svádění. Užíval jsem si dobývání a nahánění. Proto mi kdysi Makadi tolik imponovala, zdála se být před všemi tak uzavřená - ale mě se podařilo k ní dostat. Dlouhodobě jsem se usadil pouze jednou a ve výsledku jsem zažil tu nejhorší bolest svého života. Takže jsem měl jisté pochybnosti, zda se chci vůbec ještě někdy na někoho tak upnout. “Ale snažím se,” dodal jsem pak jen. "No možná se snažíš, ale beztak to bude k prdu. Brzy si Makadi uvědomí, že ses vůbec nezměnil a má na někoho lepšího. A nebo si ty uvědomíš, že ti tohle nestačí. Tak či tak, pochybuju, že to vyjde." Ozval se ten otravný demotivující hlas v mé hlavě.

Červenec (3/10) | Aranel

Sice jsem byl mírně roztěkaný, jako kdybych snědl spoustu cukru, ale snažil jsem se Aranel pečlivě poslouchat. "Ona je tvoje nějaká stará kámoška, jo? Ty jsi měl někdy i kámošky?" Ozval se hlas starce v mé hlavě. Povzdechl jsem si, téměř jsem na něj zapomněl. Pronásledoval mě i sem mimo korály. "A můžeš jí věřit? Co když se s tou druhou spolčila, aby ses nedozvěděl, že je les v plamenech?" Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal ta nedůvěřivá slova. “To rád slyším. Že jste všichni v pořádku. Že les žije dál svým životem,” pousmál jsem se. Pak jsem se na chvíli zamyslel. “Nemrzí tě, že je teď lesu šéfuje Baghý? Pochopil bych, kdyby jsi mi vyčítala, že jsem tenkrát nevybral tebe. Přeci jen - máš to v krvi. Upřímně už si moc nepamatuju, podle čeho jsem se tenkrát rozhodoval. Za svou volbou si stojím, ale určitě nebylo lehké se rozhodnout,” chtěl jsem otevřít toto téma a dát jí možnost, se k tomu vyjádřit. Její rodiče smečku kdysi založili. Angeluse jsem sice nikdy nepotkal, ale Hotaru jsem měl moc rád. Dala mi šanci a díky tomu změnila celý můj život. Bylo těžké vzpomínat na ty dávné časy. Na vlky, co jsou dávno pryč.
Aranel mi sdělila, že má se svým partnerem šest dětí. Trochu jsem vykulil oči. “Teda,” vydechl jsem. Osobně jsem vlčata vážně neměl rád a jejich přítomnost mi nepřišla kouzelná. Tedy, když jsem nějaké viděl, tak jsem po něm většinou nechtěl hodit kámen. Ale to bylo tak všechno. Jednou jsem měl ve smečce takové osiřelé vlče, které jsem měl snad i rád. Ale pak udělalo to, co vlčata často dělají - chtělo vlastní život. “To musí být v lese veselo,” dodal jsem. Zapsal jsem si do paměti, že bych mé toulání po světě mohl možná trochu prodloužit. Když přijdu někdy na podzim, tak budou letošní vlčata již větší a zároveň budu mít dost času na to, než se narodí další várka.
“Taky jsem přemýšlel, že bych měl rozšířit svůj rodokmen,” navázal jsem pak na toho téma. Měl jsem přeci jen prvotřídní geny. Byl jsem překvapen, že mě žádná vlčice ještě nepožádala, abych ji obohatil svým genetickým materiálem. “Zatím k tomu ale nebyla ta správná příležitost. Neměl jsem vhodného partnera. Ale třeba jednou,” pokýval jsem hlavou. Moje vážné vztahy zahrnovaly samce a poté něco mezi, co určitě vlčata mít nemohlo. Takže jsem neměl úplně nakročeno tím správným směrem.

Červenec (2/10) | Aranel

Vypadalo to, že mě Aranel ráda vidí. Předpokládal jsem to, ale stejně se mi ulevilo. Obejmul jsem ji pevně nazpět a na chvíli zavřel oči. Voněla jako domov, který mi tolik chyběl. Poté jsem se odtáhl a také ji sjel pohledem od hlavy až k patě. Když zmínila, že jsem se vůbec nezměnil, tak tím zahrála na správné nitky. “Děkuji! No kdyby jsi mě viděla tak před dvěma týdny, vnímala by jsi to jinak. Ale zrovna jdu od Života a jeho omlazující kúry,” zasmál jsem se. “Ale to ti asi nemusím vysvětlovat, protože sama vypadá bombasticky. Bude v tom také nějaké kouzlo?” Nechtěl jsem jí urazit, že ve svých letech vypadá přirozeně tak mladě, takže jsem rychle pokračoval - “a nebo je to jen kouzlo tvé osobnosti?”
Posadil jsem se vedle ní k jezeru a poslouchal ten nával otázek. Snažil jsem se si všechny zapamatovat, ale byl jsem trochu roztěkaný. “Já jsem vlastně nikam neodešel, ale to se dost těžko vysvětluje,” začal jsem polohlasem. “Ale teď jsem zpět! Od jara. Už jsem mluvil s Baghý, také jsem na ni náhodou narazil. Moc rád bych se k vám vrátil a vrátím. Jen potřebuji dohnat nějaké věci. Jak bych se ale mohl nevrátit?” Široce jsem se usmál. “No a v důchodu je mi dobře. Byl jsem teda na pokraji smrti bez touhy k tomu žít dál, ale pak jsem potkal Makadi a taky vylezl na tu šílenou horu a hned je mi líp,” mluvil jsem možná trochu zmatečně. Pořád jsem se cítil jako rachejtle plná energie. “Jak to teď u nás vypadá?” Zeptal jsem se pak. “Mám se kam vrátit, že jo?” Dodal jsem se smíchem, který byl však mírně chladný. Uvnitř jsem totiž věděl, že si budu muset vybrat mezi Makadi a Borůvkou. Vztah na dálku nebyl nic pro mě. Představa, že se s ní nikdy nebudu moct vrátit do svého domova, mě tížila. Ale také jsem věděl, že do toho lesa patřím každou buňkou svého těla. “A teď ty, povídej. Jak se máš? Co je nového? Žiješ si dobře?”

Červenec 1 - Aranel

Ach, jak jsem se cítil skvěle. Toulal jsem se krajinou a vychutnával si své opět mladé tělo. Nic mě nebolelo, srst mi vlála ve větru. Cítil jsem se jako správná femme fatale připravená na nějakého svalovce. Tedy, byl jsem to pořád já. Jen jsem byl o něco novější. Svěžejší. Kdo by to byl čekal, že budu znovu mladý. A krásný, pochopitelně.
Toulavé tlapky mě zavedli až k jezeru. Byl klidný letní večer. Někde v dálce už se formovala mračna, ale o těch jsem zatím netušil. Nedávno jsem v dost podobném prostředí potkal Baghý. Bylo to příjemné přátelské shledání. Dost se mi ulevilo, když jsem zjistil, že se nezlobí. Nebyla ovšem jediná, na které mi záleželo. Často jsem myslel i na ostatní, které jsem opustil. Nejvíce na Wizku a Aranel. Zrovna když jsem na ni myslel, tak jsem na kraji jezera uviděl bílou postavu. Pousmál jsem se. Nojo, naše Aranel vypadá zrovna tak. Pak jsem se však zastavil a znovu se na ni podíval. Vlčéče, však je to ona! Měl jsem to ale štěstí na potkávání svých starých známých. Trochu jsem se zhrozeně rozhlédl, jestli na mě z křoví nevyskočí třeba Megan nebo Lennie. Nikde nikdo. Tak jsem přidal do kroku a rozběhl se za svou kamarádkou.
Aranel jsem bral jako součást své rodiny. Pokrevní jsem přeci jen žádnou moc neměl, tak jsem si musel vytvořit vlastní! S Aranel jsem vyrostl ve vlka, kterým jsem byl dnes. Nikdy nebyla moje nejlepší kamarádka, jako třeba Naomi. Ale byla nepochybnou součástí mého života. “Aranel!” Zvolal jsem vesele již z povzdálí. Stále jsem byl díky omlazení plný energie a nadšení. “Přesně vlčice, kterou jsem chtěl vidět!” Zůstal jsem stát kousek od ní. Sice jsem byl plný pozitivní energie, ale stále jsem byl gentleman. Nechtěl jsem se na ni jen tak vrhnout.

Prohlížel jsem si světýlko, které vycházelo z jeskyně. Tma okolo nás přehlušila vše ostatní, ale tento objekt nedokázala zastavit. Do jisté míry mi světlo připomínalo slunce, ovšem nebylo statické. Vypadalo to, jakoby se snad nadechovalo. Natáhl jsem k němu tlapku, chtěl jsem si na něj šáhnout, nebo jej možná olíznout. Ale ten rybák se na mě zamračil a pleskl mě po tlapě. Zamračil jsem se na něj. "Nemůžeš strkat pracky, kamkoliv tě napadne. Tohle není žádnej all inclusive bufet. HAHAHA" Opět jsem se zmateně rozhlédl kolem sebe. Zdroj toho skřípavého hlasu jsem pořád neviděl.
Podíval jsem se zpět na toho rybáka. “Kdo z tvých rodičů byl vlk a kdo ryba?” Zeptal jsem se pak bezmyšlenkovitě. Bohužel úplně mou otázku ignoroval a pokračoval v povídání o tom, že tu mají nějaké velké trable. V tom se ozvalo nějaké prasknutí. Makadi sebou trhla, čehož jsem se leknul víc, než toho prasknutí samotného. Pokusil jsem se k ní konejšivě přiblížit, ale bylo to dost těžké ve stavu bez tíže. Nemotorně jsem se místo toho otočil dokola. Dělal jsem, jakoby nic. Makadi se z této situace chtěla dostat a navrhla, že se vrátíme zpět nahoru. “Neměli bychom jim pomoct? Vždyť tohle je skvělé dobrodružství,” řekl jsem k ní tiše. Jistě, byl jsem téměř posraný strachy. Ale zároveň to bylo nejzajímavější věc, co se mi za hodně dlouho přihodila. A zrovna potom, co jsem byl super mlaďoch! To musel být osud. Raději bych se tady utopil, než se vrátil k nudnému životu nahoře. Nebyl jsem ale úplný ignorant a tak jsem si všiml, že Makadi vypadá, že se nejen bojí - ale že ji něco bolí. “Bolí tě něco?” Zeptal jsem se starostlivě. Pak jsem se ale podíval zpět na toho rybáka. “Tak co by se tu mělo probudit, hm?”

Chvíli jsem si zaujatě prohlížel, jak mi srst na ocase pod vodou vlaje. Makadi vypadala taky celá taková… načechraná. Chvíli jsem si ji se zájmem prohlížel, jako bych zapomněl, kde vlastně jsme. Vypadala nespokojeně, což jsem jí nezazlíval. Pokusil jsem se na ni povzbudivě usmát. “Vypadáš hrozně hezky,” špitl jsem k ní kompliment. "No jo, je to kočanda, co?" Ozval se hlas v mé hlavě. Zněl jinak, než hlas sirény. Bylo z něj patrné, že patří někomu starému. Rozhlédl jsem se okolo nás, ale nikdo další tu nebyl. "Teda za mých mladých let takto vlčice nevypadali. Ale ty jsi asi rád, že to vůbec dýchá co?! HAHAHA." Pohoršeně jsem se díval okolo sebe, abych mohl někoho praštit. Ale nebylo koho. Zastavil jsem se zmateným pohledem na Makadi. Vypadala, že na to nijak nereaguje - ale ona často nijak nereagovala. “Slyšíš toho starce taky?” Zeptal jsem se polohlasem, ale přerušil mě ten rybák. “Donesla-” začal jsem povídat, proč tu jsme. Ale otočil se a odplaval pryč. "To je teda vychování. Ti mladí jsou takový hajzlové, co? HAHAHA." “Jako máš pravdu no,” odpověděl jsem mu nahlas, aniž bych si to uvědomoval. Stále jsem byl zaháklý za tlapku Makadi a rozplaval jsem se za tím rybákem. “Hele to není vůbec slušné takhle opouštět konverzaci,” zavolal jsem na tu obludu a snažil se jí dohnat. Bohužel nás vedla někam pryč od těch hezkých světýlek. Místo toho jsme plavali do tmy. Atmosféra houstla. Strach nás pronásledoval a chladnými prsty nám přejížděl po zátylku. Přeci jen zde něco svítilo. "Hele, to se mi moc nezdá."

Cítil jsem Makadi neklid vedle sebe. Obklopoval ji natolik, že jsem měl pocit, že mě od ní odtrhne. Já byl doposud překvapivě docela klidný. Stále jsem se vzpamatovával z té divoké jízdy, která se zpětně vlastně zdála jako docela švanda. Když jsem však pozoroval, jak Makadi panikaří, začínal se ten strach přenášet i na mě. Opřel jsem se hlavou o tu její ve snaze ji trochu uklidnit. “Neboj se, to bude v pořádku. Nenechám tě tady. Brzy se spolu dostaneme pryč a budeme to mít jako veselou historku, kterou může vyprávět dalším pokolením!” Mluvil jsem k ní tiše. Pak jsem však udělal chybu, že jsem zvedl hlavu a podíval se nad nás. To množství vody nad námi se zdálo nekonečné a já si najednou nebyl tolik jistý, že se odsud dostaneme. Začal jsem se cítit dezorientován. Odkud jsme připluli? Kde je břeh? Přemýšlel jsem. A v tom ohlušujícím tichu a tíze, která nás obklopovala, přišel zase on - neklid. Prst, dva a pak celá chladná ruka na zátylku. Hlas co šeptá “už se odsud nikdy nedostaneš”. A já zde nechtěl zůstat, ne když jsem zrovna dostal své mládí zpět! Ale zároveň jsem byl natolik fascinován světem pod námi, že jsem jej chtěl plavat prozkoumat. Ochromen vlastní zvědavostí a zároveň strachem Makadi, jsem zůstával nehybný.
“No to je mi jedno, jak se jmenujete,” ozvalo se uvnitř mé hlavy a já si až nyní uvědomil, že se mnou komunikuje pomocí mysli. “Co se vám stalo s ploutví?” Zeptal se pak a díval se spíše na Makadi, která mu nejspíše v tuhle chvíli přišla o něco moudřejší.

Přestal jsem s tím bojovat a nechal jsem se unášet vodními proudy. Držel jsem se Makadi, abychom se nerozdělily. Oči jsem měl prudce zavřené, aby mě v nich tolik neštípala sůl moře. Stejně okolo nešlo nic vidět. Srdce mi rychle tlouklo v hrudi. Když už jsem si byl téměř jistý, že každou chvíli omdlím, tak se mi u hlavy objevila vzduchová kapsa. Díky tomu jsem mohl otevřít oči a začít popadat dech. Vděčně jsem se podíval na Makadi, tohle byla nepochybně její práce. “Děkuju moc,” řekl jsem se vší vděčností světa. Začal jsem se rozhlížet okolo nás, ale stále jen samá tma.
Když nás o chvíli později konečně podmořské proudy propustili a my jsme zůstali trčet na místě, spatřil jsem v nekonečné temnotě pod námi hromadu světýlek. Spadla mi brada a prohlížel si tu impozantní scenérii. Dlouho jsem město neviděl. Naposledy nejspíše ještě mimo Gallireu. Tohle ale vypadalo jinak. Obrostlé barevnými korály, plné barev a života. Před světly se něco sem tam mihlo a bylo jasné, že tam něco žije.
Od pozorování mě vytrhla Makadi. Rychle jsem zvedl pohled do prostoru před námi. Pátral jsem očima okolo nás. Prvně se zjevila horní polovina vlka, ale pak i jeho zbytek. Prvně se mi rozšířili oči překvapením, rychle to však přešlo. Automaticky jsem předpokládal, že se jedná o obyčejného vlka s nějakou cool magií. Přeci jen - viděl jsem Storma se proměnit v mnohem obludnější obludu. Ten vlk však vypadal dost zaraženě. “Já jsem Blueberry,” představil jsem se a snažil se držet přátelský tón. “Tohle je Makadi,” pohodil jsem hlavou ke své společnici. “Taky tě sem dotáhl ten hrozný proud? A co je tohle?” Ukázal jsem na město pod námi, které mi přišlo nyní mnohem zajímavější.

Makadi nevypadala, že by mi věřila, že není prokletá. Přes to tu divnou mušli dál hladila, jakoby snad rovnou chtěla skončit na párty někde s démony. Rád bych řekl, že na prokletí nevěřím. Ale ve světě, kterým kráčí sama Smrt a Život, jste museli věřit všemu. “Mám takový nápad. Možná to zkus položit,” navrhl jsem opatrně a doufal, že si k tomu již nestihla vybudovat nějaké citové pouto. Sledoval jsem pozorně, jak bude na tento návrh reagovat. Místo toho jsem však viděl, jak se začíná někam vytrácet. Jakoby její mysl něco uneslo a vábilo k sobě. Rozešla se směrem k vodní cestě. “Počkej,” vydechl jsem. Ano, chtěl jsem se tam jít podívat. Ale přestávalo se mi to líbit. Pak však ten tón trochu zesílil a už ani já nezvládal vzdorovat. Následoval jsem jej.
Vzpamatoval jsem se až na konci. Rozhlížel jsem se okolo sebe. Nasál jsem pach slané vody. Ale nebylo tu nic. Pouze mlha. Jenže jsem cítil někde na zátylku, že nás něco pozoruje. Ať jsem se však rozhlížel sebevíc, nikoho jsem neviděl. Povzdechl jsem si. “Čekal jsem trochu něco víc,” přiznal jsem pak a otočil se, že se vrátím zpět. Jak se říká - dávej pozor, co si přeješ. Může se to splnit. V tu chvíli se totiž vodní stěny začali uzavírat. Nestihl jsem se ani rozběhnout směrem ke břehu, když jsme se najednou ocitly hluboko pod hladinou. Pohotově jsem alespoň zaklínil jednu ze svých předních tlap za tu Makadi a snažil jsem se plavat vzhůru. Místo toho jsem však cítil, jak jsme taženi někam pryč od břehu. Stále jsem držel dech, ale věděl jsem, že se brzy budu muset nadechnout. Začali se mi dělat mžitky před očima.