Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Něco se stalo. Nedokázal jsem si však vybavit, co to bylo. Nejspíše jsem opět na chvíli ztratil vědomí. Ležel jsem se zavřenýma očima a zhluboka dýchal. Mé plíce si užívali ten příval čerstvého vzduchu, který jim tak dlouho chyběl. Vnímal jsem také pevnou zem pod sebou. Po takové době pod vodou jsem měl pocit, jako by mě síla gravitace tlačila k zemi. Pohnul jsem tlapou a rozhrnul tak písek pod sebou. Stále jsem měl zavřené oči a pomalu se probouzel. Necítil jsem se však vůbec unaveně. Ne jako pod vodou. Tam jsem měl pocit, že už snad budu unavený navždy.
Pomalu jsem otevřel oči, ale musel jsem je rychle zase zavřít. Sluneční paprsky byli příliš silné a musel jsem si na ně přivyknout. Nechtěl jsem však již příliš dlouho čekat, musel jsem ji najít. Spatřil jsem Makadi, jak leží kousek vedle mě. Vypadala, že ještě spí. Pomalu jsem se posbíral na nohy. Čekal jsem protest, únavu, bolest. Ale nepřišla. Místo toho jsem se cítil podobně, jako po omlazení od života. Plný jakési nadpřirozené energie, síly. Až jsem zapochyboval, zda se to vůbec stalo. Ale ty vzpomínky byly tak živé a taky jsem byl celý mokrý. “Kdyby se to nestalo, tak tady nejsem já, že jo? HAHAHA,” ozval se hlas v mé hlavě, který mě celým tím dobrodružstvím doprovázel.
Konečně jsem se rozešel k Makadi. Přikrčil jsem se k ní a opatrně do ní šťouchnul čumákem. “Makadi. Makadi, zvládla jsi to,” mluvil jsem k ní jemně, abych ji nepolekal. Doufal jsem, že se bude cítit také tak energicky. I když nejspíš si ani jeden nějakou dobu nepůjdeme zaplavat.

Bylo těžké vyvíjet jakoukoliv sílu pod vodou, ale snažili jsme se s Makadi jak to jen šlo. Jak to bylo dlouho? To jsem nedokázal určit. Možná chvíli, možná celou věčnost? Chapadla nás přestala tolik ohrožovat, ale byl tu jiný problém - rybák. Kam zmizel? Hledal jsem jej pohledem uprostřed temnoty, ale nebyl jsem schopen ho najít. Co si teď bez něj počneme? Začínal jsem trochu panikařit. Bylo to hrozné i doposud, ale co bez něj? A je v pořádku? Jeho osud mi mohl být sice ukradený, ale stejně jsem doufal, že se mu nic nestalo. “Tak co, bude to trvat ještě dlůho? Vidím, jak ty tvoje tlapky už povolujou. Vzdáš se?” “Ne!”
Najednou z toho podstavce vystřelil proud světla, magie? Po tak dlouhé době v naprosté tmě to bylo oslepující. Je možné se popálit pod vodou? Těžko říci, ale my jsme k tomu měli nyní s Makadi minimálně blízko. Zdá se mi to, nebo to začíná pálit? A vskutku, ta divno-věc se rozpálila téměř do běla. A pak - oko? Něco jsem zahlédl a to něco na nás mrklo. “Takže nás nesežereš?” Zeptal jsem se. Bylo to milé mrknutí, nebo zabijácké mrknutí? Neměl jsem však v plánu to zjišťovat, jelikož jsem měl důležitější starosti. “Jsi v pořádku?” Křičel jsem na Makadi, ale netušil jsem, zda mě v tom všem zmatku slyší.

Makadi se povedlo tam tu podivnou věc narvat. Cítil jsem směs hrdosti a lásky. Pocity, které jsem tak dlouho necítil. Věděl jsem, že až se odsud dostaneme, budeme tímto šíleným zážitkem spojeni až do konce života. I kdyby se naše cesty měli jednou rozdělit, takhle vzpomínka v nás bude rezonovat navždy. Po tváři mi stekla slza jakési úlevy. “Ještě sa neraduj. Šak ani nevíš, co bude fčil,” pronesl ten otravný hlas v mé hlavě. Měl však pravdu. Přidal jsem tlapy k dílu a pomohl Makadi držet tu věc na místě.
Něco se změnilo. Ta potvora již neměla touhu nás polapit. Místo toho to vypadalo, že dostává studenou sprchu. Chapadla se škubala bolestí. Svraštil jsem tvář. Vlastně mi toho stvoření bylo až líto. Vše byla otázka perspektivy a nejspíše si to také jen hlídalo svůj domov. Doufal jsem, že se brzy vše uklidní a bude se moci zase ponořit do klidného a hlubokého spánku. Omlouvám se. Řekl jsem pak v duchu. Pak však, snad omylem, jedno z chapadel rozbilo zeď chrámu. Vše zde vibrovalo a ještě více se rozpadalo. Nyní jsem si uvědomil, jakou má ta věc sílu. Naprázdno jsem polkl. Kdybych byl venku, nejspíše by se mi na čele udělali srážky potu.
Další chapadlo se v bolesti rozletělo přímo proti nám. Vykulil jsem oči. Nebylo možné, abychom s naším tělem byli schopni dostatečně rychle odplavat. Zavřel jsem oči a připravoval se na nejhorší, ale nic nepřišlo. Místo toho jsem slyšel náraz a volání sirény, která byla odmrštěna pryč.

V tuhle chvíli jsem byl opravdu vděčný, že mám zpět své mladé tělo a s ním i jeho sílu. Jinak bych už dávno klesl ke dnu a stal se součástí potravního řetězce místní flóry. Nyní jsem však byl odhodlaný se nevzdávat. Chapadla se zmítala pod vodou. Jejich kulaté přísavky se zmenšovali a zvětšovali, jakoby snad mohla dýchat. Snažili se vytrhnout z mého sevření. “Aaaa,” hlasitě jsem zařval do své bubliny, když se chapadla snažila vytrhnout. Nemohl jsem udržet všechna. Byla tak tlustá a dlouhá. Mohl jsem tu potvoru maximálně trochu zpomalit. Snažil jsem se ze všech sil, ale pak se mi začaly dělat mžitky před očima. Vodou se k nám doneslo hlasité praskání, jak ta přírodní klec začínala povolovat. Vyhledal jsem pohledem Makadi. “Myslím, že už-” chtěl jsem ji upozornit, že už to nevydržím. Ale ztratil jsem poté na pár chvil vědomí. Naštěstí ten podivný předmět držela v tlapkách Makadi. Bylo to sice jen pár sekund, ale stačilo to na to, aby chapadla odhodila mé liány na strany. V téměř neexistujícím světle bylo vidět, jak se chapadla vynořují mnohem rychleji a lesknou se i zde pod vodou.
Opět jsem procitl. Mírně dezorientovaně jsem se rozhlédl okolo, ovšem situace mě donutila se ihned vzpamatovat. Byl jsem tak hrozně unavený, ale nemohl jsem teď povolit. Podíval jsem se na Makadi. “Teď, nebo nikdy,” křikl jsem na ni a z posledních sil ji popostrčil směrem k tomu podstavci. Chapadla kolem nás vytvořila jisté sloupořadí. Vypadalo to, že každou chvíli zavelí k útoku a rozmačkají nás mezi nimi. Jejich růžová barva zde nebyla téměř poznat. Vypadala spíše tmavě a děsivě. Nyní bylo vše doslova v tlapkách Makadi. Doufal jsem, že nás zachrání. Jedno z chapadel se ke mně začalo přibližovat. Jeho konec byl obtočen okolo kusu mramoru, který vyrval z podlahy chrámu. Věděl jsem, že brzy to budu možná já v jeho sevření. "Kdyby jsi se pořád jen neflákal, možná bys s ním teď zvládl i bojovat."

Srpen (3/10) l Aranel

Většinu mého života jsem nebyl příliš sdílný. Jistě, rád jsem se obklopoval společností veselých srdcí a krásných těl. Ovšem v přítomnosti ostatních jsem se stával jistým zrcadlem. Připraven reflektovat to, co si ostatní přejí vidět. Nahlédnout za tu vrstvu hliníku mohla jen hrstka vyvolených a Aranel k nim nikdy nepatřila. Proto jsem byl nyní sám překvapen, že jsem se natolik rozmluvil. Již dlouho jsem se nikomu nesvěřil. S každým slovem jsem cítil, jakoby se odštěpila část tíhy, kterou jsem nesl na svých ramenou. Mírně zahanben jsem poslouchal Aranel, abych zachytil každé její slovo. Pouze jednou jsem téměř jen v náznaku přikývl. “Děkuju,” vydechl jsem a chvíli hledal slova, jak na ty její navázat. Nakonec jsem jen ústa zavřel, stočil pohled k majestátní krajině a chvíli mlčel. “Ty seš ale kus bábovky.”
“Nikdy jsme k sobě neměli příliš blízko,” začal jsem poté. “Nemyslím to špatně. Prostě jsme žili vedle sebe, na jedný hromádce, věděli jsme o sobě. Ale to je tak všechno. No a když o tom teď přemýšlím, tak jsi jeden z mála takových stálých pilířů mého života,” usmál jsem se na ni. Možná kdybych měl ve svém životě více takových jistot, nemusel bych se cítit tak ztracen.
Tohle melancholické okénko už se mi zdálo být příliš dlouhé. Postavil jsem se a pohodil hlavou směrem k vodě. “Co říkáš na nějakou sváču?”

Srpen (2/10) l Aranel

Pokyvoval jsem hlavou. Zdálo se, že vše fungovalo. “Aktivita?” Zeptal jsem se zvědavě. Přemýšlel jsem, co přesně si pod tím Aranel představuje. Přišlo mi, že většina členů smečky se do dění nikdy moc nezapojovala. Čas od času jsme uspořádali nějaký lov. Osobně jsem si to příliš neužíval, jelikož mi to přišlo jako zbytečné trávení času. Díky svým magiím jsem byl chodící soudce i kat. Honit se po louce za zvěří se tak zdálo jako zbytečné divadlo. Poté zde bylo močení na hranice lesa, což mi přišlo mírně pod mou úroveň a rád jsem to nechával někomu jinému. Co jsem si však užíval bylo vyhazovat nezvané hosty.
Aranel byla ztracená ve vlastních myšlenkách a já byl pouhý posluchač toho, co řekla nahlas. Ovšem má magie myšlenek sem tam něco zaslechla. Snažil jsem se neposlouchat, byl jsem na ten nekonečný šum již zvyklý. Ale jedno jméno chytlo mou pozornost natolik, že jsem se ošil. Naomi. Mírně jsem stáhl obličej. “Další z mnoha tvých neúspěchů. Mohl jsi ji zachránit, ne?” Sklopil jsem pohled k zemi. “Ano, opravdu škoda,” zopakoval jsem téměř strojově. Ta slova mi hořkla na jazyku. Zněla tak malicherně, při vzpomínce na to, co se stalo. Už to bylo nějakou dobu, ale byla nejvíce traumatická chvíle mého života. Doposud jsem se při každé bouřce chvěl. Otočil jsem pomalu pohled zpět k Aranel a mlčky na ni chvíli zamyšleně koukal. Cítil jsem se v její přítomnosti zvláštně odhalen. Znal jsem jí celý život. Byla mladší než já a přes to jsem měl pocit, že by mi mohla býti matkou. Zněla tak dospěle a vyrovnaně. Na můj vkus až moc, ale bylo v tom něco uklidňujícího. Cítil jsem přirozenou touhu se jí svěřit a otevřít. “Abych ti řekl pravdu, nejsem si vlastně jistý, zda se dokážu vrátit. Všechno mi říká, že bych měl. Je to můj domov. Ale mám ho spojený s tolika bolestma,” na chvíli jsem se zasekl, jako bych ztratil nit. “Každý můj krok naším domovem pronásleduje někdo mrtvý,” chvíli jsem mlčel. “Mělo by být poseto hroby,” dodal jsem pak téměř naštvaně, frustrovaně. Omluvně jsem se na ni podíval. “Teda, rozumím, že pro tebe je to jiný. Máš teď vlastní rodinu. Děcka. Důvod, proč se tam vracet. Ale já? Nevím, jestli se dokážu vrátit a být tam ještě někdy šťastný,” téměř jsem se přinutil říct jejich jména. “Bez nich,” řekl jsem nakonec jen, abych se před Aranel nerozbrečel. Stále jsem cítil potřebu být před ní ten silný super alfa v důchodu, kterého nic nerozhází. “Miluji náš les, ale trochu se bojím, že bez nich už je to jen les,” polkl jsem. Byl jsem si jistý, že Aranel bude vědět, o kom mluvím. Poté jsem se sám na chvíli ztratil v myšlenkách. Pokud jsem někdy někoho ve svém životě upřímně miloval, byl to Storm. Nebyla to romantická láska, to by mi nikdy u něj neprošlo. Ale byl to můj bratr. Možná ne pokrevní, ale v každém jiném ohledu. Nedostal jsem možnost se s ním rozloučit, což bylo ve výsledku dobře. Alespoň jsem neměl jeho poslední chvíle vypálené do sítnice. Tak jako ty její.

Neměli jsme ani chvilku klidu na to, si s panem rybákem popovídat, jelikož se celý chrám začal třást. Oči mi málem vypadli z důlků, jak jsem je kulil překvapením. Prudce jsem otočil hlavou k Makadi, abych zkontroloval, že je v pořádku. Vypadala pořád stejně nešťastně, chvěla se. Siréna do mě prudce strčila. Chtěl jsem jí začít nadávat, ale pak se vedle nás objevilo chapadlo - bylo obrovské. Nikdy jsem nic podobného neviděl, přirozeně jsem sebou cukl. Málem jsem si ublink, možná ze stresu, možná z toho, jak bylo nechutné, ale prudkým polknutím jsem to zarazil. Chapadla se vynořila z prasklin pod námi a trhala, co jim přišlo do cesty. Chtěl jsem utéct, ale místo toho jsem se donutil uklidnit. Na krátkou chvíli jsem zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl, do úplného maxima, až se mi hrudník nadzvedl. Poté jsem oči opět otevřel, připraven použít svou magii země. Byla mocná, stejně jako já, a naštěstí jsem o ni zde pod vodou úplně nepřišel. Narozdíl od mé magie ohně, která se v těchto podmínkách úplně vypařila. Z blízké skály vystřelilo hned několik pevných lián, které začali ty odporná chapadla svazovat. Měl jsem dost sil na to, abych je nějakou dobu udržel. Snažil jsem se jim tak zabránit v útoku jak na Makadi, tak na toho proradného rybáka. “Ať jde do prdele, nech ho chcípnout!” Křičel hlas v mé hlavě, který se také klepal strachy. Zavrtěl jsem hlavou. Musíme jim přeci pomoci, nebo to všechny zadupe pod zem.
“No já bych to teda určitě rád vrátil, ale kde ho teď asi tak máme vzít?!” Křičel jsem směrem k rybákovi, až se bublina kolem mé hlavy celá houpala. Jenže ještě než jsem to dořekl, artefakt se pomalu snesl do výše našich očí. “To je teda načasování, nemohl si trochu více pohnout?” Rychle jsem ho drapnul do tlapek a odmítal jej znovu pustit. “Tak co - necháme tu všechny pomalu pojít, nebo ty slizouny zachráníme?” “Bude to chtít umlátit i nás?”

Rybák nevypadal příliš pobaven, oslněn či uražen. Jeho výraz ve tváři byl vážný, odtažitý. Byl tu s námi, ale zároveň byl myslí někde daleko. U nějaké nejasné hrozby. “Hej!” Vyjel jsem na něj. Nebyl jsem zvyklý na to, že by mě někdo úplně ignoroval. Navíc jsem si pomalu začínal uvědomovat, že moje největší přednost - magie ohně - zde byla úplně k ničemu.
“Uf,” vydechl jsem prudce do bubliny okolo mé hlavy. Makadi souhlasila s mým plánem. “Tak tedy šupito presto, hoďte nás nahoru!” Udělal jsem dvě tempa zadníma končetinama, ale bohužel to k ničemu nevedlo. Jako bychom byli uvězněni pod tou nekonečnou masou vody. Pohlceni hlubinami, dokud se nás samy nerozhodnou propustit. Nervózně jsem se usmál na Makadi. Chtěl jsem se před ní předvést, a tak jsem to zkusil ještě jednou. Udělal jsem několik zběsilých temp a mírně se zadýchal. Vše se zdálo jako ve zpomaleném filmu. Žbluňk, žbluňk. Povzdechl jsem si. K ničemu to nevedlo.
Chvíli bylo až podezřelé ticho. A pak křup, ozvalo se praskání. Prudce jsem se otočil, abych viděl jeho zdroj. Ale nic tam nebylo. Jen nekonečná masa vody, přes kterou po pár metrech nebylo nic vidět. “Ach,” vydechl jsem. Jako bych někde na zátylku cítil, že tam vzadu něco je. Kdybychom nebyli po vodou, bylo by jasné, že mám naježenou srst. “Haló?” Zeptal jsem se. Ticho. “Čekáš, že na tebe to monstrum zavolá a zeptá se tě, jak se máš?”

Srpen (1/10) | Aranel


Poslouchal jsem povídání Aranel o někom, koho jsem nikdy neviděl. Aranel měla moc milý hlas. Působila jako taková mamina a kdybych nebyl ještě starší než ona, nechal bych se jí klidně opečovávat. “Vždyť to bys mohl i tak.” Její hlas ve mě vyvolával přirozenou důvěru a pocit vřelosti. Trochu se mi tedy ulevilo, že novým kápem Borůvky není nějaký jednonohý ňouma s předkusem. Na druhou stranu - nedokázal jsem si představit, jak vypadá vedení smečky, když nemůžete mluvit. “Jak si asi sjednává respekt? Co když mu vetřelec řekne “nic neříkej, pokud můžu zakousnout všechna vlčata!” “Tyjo, to je hustý. A jak vás zvládá sekýrovat?”
Zavrtěl jsem razantně hlavou a mírně jsem se pousmál. “Neboj se, nedotkla,” ujistil jsem ji. Byl jsem poměrně odolný jedinec. Spíše mě to znepokojilo. “Kdyby po světě běhalo více vlků jako ty, líbilo by se ti to?” Zeptal se ten otravný hlas, který mě poslední dobou pronásledoval.
Když Aranel zmínila, že rozšířila rod zakladatelů Borůvkové smečky, trochu jsem se vnitřně ušklíbl. Dál jsem se však na ni usmíval. Osobně jsem vnímal jako hlavní stařešinu Storma, bez kterého by smečka dnes neexistovala. Samozřejmě jsem byl rodičům Aranel vděčný a nechtěl jsem jim brát žádné zásluhy. Jen jsem nevěřil na to, že by snad její potomci měli něco speciálního, oproti jiným vlčatům. Možná bych změnil názor, kdybych měl vlastní vlčata. “Jsem rád, že jsi šťastná.”

Pluli jsme neochotně za rybákem. Vypadal ve svých pohybech velmi ladně. Kdyby mě vzrušovaly ryby, možná bych jej chtěl plácnout po zadnici. Naštěstí jsem měl vytříbený vkus. U nás se o žádné ladnosti hovořit nedalo. Makadi vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Já jsem začínal být také poměrně unavený a rozmočený. Ještě nikdy jsem tolik času pod vodou nestrávil. Stav bez tíže byl sice příjemný, ale začínal jsem mít pocit, že se to mému žaludku příliš nelíbí. Makadi vypadala, že také brzy vrhne. Když jsem si to představil, udělalo se mi ještě více nevolno. Cítil jsem, jak se mi kůže pod kožichem krabatí. “Brzy budeš vypadat jako stará vrásčitá houba. Poblitá houba. Takže stará jedovatá muchomůrka.”
“Hej, posloucháš nás vůbec?!” Vyjel jsem na něj prudce, zděšen tím hlasem v mé hlavě. Vypadalo to však, že je myšlenkami někde jinde. Konečně se zastavil a otočil na nás. Jeho pohled byl vysílený. Pak konečně zas promluvil, ovšem úplně ignoroval naše předchozí slova. Slyšel jsem, jak mluví uvnitř mé hlavy, a konečně jeho slova začínala dávat trochu smysl. Ušklíbl jsem se. “No takže jste prostě ztratili oblíbenou věc nějaké potvory a to ji nasralo, co? A teď se bojíte a fňukáte a doufáte, že vás tady s Makadi zachráníme,” trochu povýšeně jsem se usmál. Rybák vypadal, že ho má slova vůbec nedokáží rozhodit. “Ono když hoříte a někdo na vás začne chcát, taky to už není tak hrozný.”
Natiskl jsem se více na Makadi. Téměř jsem mohl cítit tlukot jejího srdce. Podíval jsem se jí na chvíli konejšivě do tváře. Pak jsem se podíval zpět na toho rybáka. “S ním se příroda fakt vyřádila. Půl těla kousne, půl těla uklouzne.” Zacukaly mi koutky úst. Byl jsem poměrně otrávený a začal jsem být protivný. “No takže byste pro to měli rychle dojít a doufat, že to nějak ukonejšíte. Ale hádám, že bez noh to jde blbě. Takže mi vám tady s Makadi pomůžeme, ale pak nás necháte jít a už nás nikdy nebudete otravovat. A taky by se nám líbila doživotní zásoba ryb,” napadlo mě pak. “Myslíš, že jeho máma spadla do moře a oplodnil ji poseidon?”

Již brzy jsme měli plout tím příšerným vodním tunelem. Makadi bude vypadat, že jí není příliš dobře. Nebude se čemu divit - proudy s námi budou házet nahoru a dolů. Mé slabé koordinování tomu příliš nepomůže. V srdci budu cítit velkou rozepři. Nepochybně pod vodou budu toužit zůstat a pokračovat v tomto dobrodružství, které si pro mě osud nachystal. Ovšem Makadi bude vypadat velmi nešťastně. Budu si muset vybrat mezi sám sebou a jí. A nebudu moci riskovat, že se mnou již nikdy nepromluví. Proto se dřív či později podívám na toho rybáka a řeknu mu, že mu nemůžeme být nápomocní. Povzdechnu si. “Pane rybáku, já se vám velice omlouvám, ale nemáme na výběr. Tady mému doprovodu bohužel není příliš dobře. No prostě nejsme rybáci jako vy a tolik vody najednou nám nedělá dobře na žaludky. Nebo na kožich. Asi už bychom pomalu zamířili dom,” pronesu k němu a poté Makadi pohladím po ocasu. Budu chtít, aby se cítila lépe. Aby věděla, že mi na ní záleží a může mi věřit. Mé srdce se bude rozpadat na kusy při pomyšlení, jaké dobrodružství zde odmítám. Hlas starého kraba v mé hlavě mi bude říkat, že bych se měl zaměřit více sám na sebe. “Myslíš, že s ní budeš do smrti? Beztak tě brzy opustí. Budeš sám, budeš opuštěný. Jako vždycky! A promarníš největší šanci svého života na to se stát hrdinou!” Zavrtím však hlavou, rozhodnutí již v té době bude učiněno. Rybák ale bude mé námitky úplně ignorovat a popluje hlouběji do chrámu. Nebudeme moci zůstat stát uprostřed ničeho a tak nám nezbyde nic jiného, než jej následovat. Budeme příliš ztraceni na to, abychom si mohli dovolit jej nechat odejít.

Červenec (5/10) | Aranel

Poslouchal jsem ji a tvářil se mírně zmateně. Pamatoval jsem si ze slov Baghý, že jmenované vlky také zmínila. Ovšem to bylo tak vše. “Handicap?” Zeptal jsem se zvědavě. Nechtěl jsem, aby naši smečku vedl někdo neschopný. Pod slovem handicap jsem si představil jednookého piráta s dřevěnou končetinou. "Očividně ti toho spousta utekla, když ses rozhodl vyspávat, ty líný dobytku. To už nikdy nedoženeš. Nebude lepší začít znovu? Někde jinde." Ptal se ten hlas v mé hlavě. Začínal být čím dál drzejší. Nebylo se čemu divit - znal každou moc myšlenku. Každou mou slabinu. Zamračil jsem se někam do prázdna. Borůvková smečka je můj domov, ať už ji vede jakýkoliv ňouma.
Přesunul jsem pohled zpět na Aranel a přikývl jsem. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem nějaký maniak. “No jistě, samozřejmě bych nikomu nechtěl zlomit srdce,” ne znovu. Ale většinou se spíše ostatní tak nějak vypařili. Bylo jednodušší se na nikoho příliš nevázat. Její další otázka mě však trochu rozčarovala. “Ehm,” vydal jsem zamyšleně. “No spíš ne. Možná?” Přiznal jsem nakonec. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Bylo možné, že některá z mých známostí někde žije s partou mých potomků a ani o tom nevím. "S kým bys ty tak měl asi potomky. Se Suzumem?"
Aranel měla dle jejích slov velmi odlišný život od toho mého. Já jsem byl sice také už stařec, ale zároveň jsem se cítil stále velmi mladě. O vnoučatech jsem nemohl ani uvažovat a na vlastní potomky jsem se také příliš necítil. Ne, že bych se o ně nedokázal postarat.
“Rodinný život tě naplňuje? Jsi šťastná?” Zeptal jsem se pak s upřímným zájmem a laskavostí v hlase.

Ten rybák mi odmítal vysvětlit, co se děje. Mluvil v hádankách. "Asi se snaží být tajemný, ale moc mu to teda nejde. Vždyť už máme na jazyku, co se to tu vlastně děje!" Řekl jsem starý hlas v mé hlavě. Na chvíli jsem přemýšlel, zda to náhodou není následek omlazující kúry u života - třeba jsem to já, jako starý vlk, který teď bude přežívat v mé hlavě, dokud se jím zase nestanu. Neměl jsem však moc času se ponořil do přemýšlení, jelikož vypadal, že je posraný až za ušima. “Klíč od čeho?” Zeptal jsem se ho. “Měli byste si dávat větší pozor, kam si dáváte věci. Tady Makadi se málem ošklivě zranilo,” zamračil jsem se na něj. Makadi mi řekla, že nechce umřít pod vodou. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Ale prosím tě, to přece zvládneme! Ty umíš tyhle super bubliny a já umím taky hustý věci!” Řekl jsem sebejistě. Když v tom nás ten rybák začal opět tahat pryč a táhlo nás to vodním proudem někam do tmy. Nebylo to o moc příjemnější než poprvé. Zkusil jsem použít magii vody, abych nás alespoň trošku stabilizoval. Držel jsem se těch dvou jak klíště. Naštěstí jsme nyní neplavali tak dlouho. Na konci jsme se ocitli v starém chrámu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Byl pod vodou, stejně jako vše tady. Plný řas a prasklin. Kdysi to bylo nepochybně majestátní místo. "Tady bych klidně bydlel. Už bych si jen k sobě sehnal nějakou sexy krabici." Zmateně jsem zvedl obočí. Přemýšlel jsem, proč by chtěl někdo žít s krabicí. Očima jsem bloudil po stěnách. Na jednom ze sloupů byli nějaké klikiháky. Když probudíš spící zvíře, nediv se, že kousne. Já to samozřejmě neuměl přečíst.

Červenec (4/10) | Aranel

Všiml jsem si na Aranel, že jí toto téma nebylo velmi příjemné. Nerad jsem dostával ostatní do rozpaků, ale na druhou stranu - již jsem dospěl do bodu, kdy jsem něměl rád nedořešené věci. Její slova však byla jemná. Přemýšlel jsem, zda byla upřímná, a nebo se mě snažila šetřit. Kdybych byl na jejím místě, nejspíš bych celý les podpálil. Ale ne každý byl takový egomaniak jako já. Pokýval jsem tedy hlavou a pousmál se. “Tak to je smečka v samých dobrých tlapkách,” nadhodil jsem jí kompliment, abych pocukrovat hořkost této situace. “A ještě není všem dnům konec,” dodal jsem pak. Třeba Baghý dospěje do stejného bodu jako já, že bude chtít nakonec svůj vlastní klid.
Aranel se ihned pustila do role dohazovače a začala mi nabízet vlčici ve smečce. Nejistě jsem se usmál. “To je milé,” vydechl jsem. “Ale momentálně se snažím urovnat věci s Makadi. Určitě si ji pamatuješ,” chvíli jsem se odmlčel. “Nebyl jsem ve svém životě nikdy úplně stabilní partner. Teda, zase jsem si život užil, to jo. Ani nevím, jestli to na stará kolena ještě dokážu změnit,” zazubil jsem se. Byl jsem sukničkář a věděl jsem to o sobě. Měl jsem rád lásku, doteky a svádění. Užíval jsem si dobývání a nahánění. Proto mi kdysi Makadi tolik imponovala, zdála se být před všemi tak uzavřená - ale mě se podařilo k ní dostat. Dlouhodobě jsem se usadil pouze jednou a ve výsledku jsem zažil tu nejhorší bolest svého života. Takže jsem měl jisté pochybnosti, zda se chci vůbec ještě někdy na někoho tak upnout. “Ale snažím se,” dodal jsem pak jen. "No možná se snažíš, ale beztak to bude k prdu. Brzy si Makadi uvědomí, že ses vůbec nezměnil a má na někoho lepšího. A nebo si ty uvědomíš, že ti tohle nestačí. Tak či tak, pochybuju, že to vyjde." Ozval se ten otravný demotivující hlas v mé hlavě.

Červenec (3/10) | Aranel

Sice jsem byl mírně roztěkaný, jako kdybych snědl spoustu cukru, ale snažil jsem se Aranel pečlivě poslouchat. "Ona je tvoje nějaká stará kámoška, jo? Ty jsi měl někdy i kámošky?" Ozval se hlas starce v mé hlavě. Povzdechl jsem si, téměř jsem na něj zapomněl. Pronásledoval mě i sem mimo korály. "A můžeš jí věřit? Co když se s tou druhou spolčila, aby ses nedozvěděl, že je les v plamenech?" Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal ta nedůvěřivá slova. “To rád slyším. Že jste všichni v pořádku. Že les žije dál svým životem,” pousmál jsem se. Pak jsem se na chvíli zamyslel. “Nemrzí tě, že je teď lesu šéfuje Baghý? Pochopil bych, kdyby jsi mi vyčítala, že jsem tenkrát nevybral tebe. Přeci jen - máš to v krvi. Upřímně už si moc nepamatuju, podle čeho jsem se tenkrát rozhodoval. Za svou volbou si stojím, ale určitě nebylo lehké se rozhodnout,” chtěl jsem otevřít toto téma a dát jí možnost, se k tomu vyjádřit. Její rodiče smečku kdysi založili. Angeluse jsem sice nikdy nepotkal, ale Hotaru jsem měl moc rád. Dala mi šanci a díky tomu změnila celý můj život. Bylo těžké vzpomínat na ty dávné časy. Na vlky, co jsou dávno pryč.
Aranel mi sdělila, že má se svým partnerem šest dětí. Trochu jsem vykulil oči. “Teda,” vydechl jsem. Osobně jsem vlčata vážně neměl rád a jejich přítomnost mi nepřišla kouzelná. Tedy, když jsem nějaké viděl, tak jsem po něm většinou nechtěl hodit kámen. Ale to bylo tak všechno. Jednou jsem měl ve smečce takové osiřelé vlče, které jsem měl snad i rád. Ale pak udělalo to, co vlčata často dělají - chtělo vlastní život. “To musí být v lese veselo,” dodal jsem. Zapsal jsem si do paměti, že bych mé toulání po světě mohl možná trochu prodloužit. Když přijdu někdy na podzim, tak budou letošní vlčata již větší a zároveň budu mít dost času na to, než se narodí další várka.
“Taky jsem přemýšlel, že bych měl rozšířit svůj rodokmen,” navázal jsem pak na toho téma. Měl jsem přeci jen prvotřídní geny. Byl jsem překvapen, že mě žádná vlčice ještě nepožádala, abych ji obohatil svým genetickým materiálem. “Zatím k tomu ale nebyla ta správná příležitost. Neměl jsem vhodného partnera. Ale třeba jednou,” pokýval jsem hlavou. Moje vážné vztahy zahrnovaly samce a poté něco mezi, co určitě vlčata mít nemohlo. Takže jsem neměl úplně nakročeno tím správným směrem.