Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prozradila mi, že je osamělá. Já jí ale už nabídl, že tu může zůstat. Proč by někdo dobrovolně zůstával osamělý? Já ten pocit nenáviděl. Víc jsem pro ni nemohl udělat, než ji pozvat do své smečky. Byla to čest, kterou ona odmítla. Nemohl jsem se přeci sbalit a jít s ní na vyhřáté kameny. „Snad se najde někdo, díky komu osamělá nebudeš,“ pousmál jsem se na ni. Zdálo se mi, že kdysi možná měla partnera. Nebyl jsem si tím však úplně jistý.
Chtěl jsem Makadimu říct, že nás neruší a budeme rádi, když se přidá. Jenna ze sebe ale začala soukat báseň. Přišlo mi pravděpodobnější, že se tu objeví zelený skřítek s pytlem zlata, než to že Jenna bude rýmovat. Naprázdno jsem polkl a cítil se po celou dobu jejího přednesu divně. Celá ta chvíle byla dost divná. Přes to jsem přikývl, že ano – Makadi je super sexy a tak dále. Věřil jsem ovšem, že tato pozornost pro něj nebude ani trochu příjemná. Jenna byla příliš hrr, jako by vůbec neviděla, že ten vlk se z ní zblázní.
„Nuž,“ začal jsem rozpačitě. „S Jennou jsme se zrovna bavili o tom, jak jsme přežili zimu. Co ty a Lilith? Zvládli jste ji v pořádku?“ Pokusil jsem se odvést téma od té prapodivné situace.

Jenna se chovala, jako by mi viděla do hlavy. Bylo to nepříjemné. Rychle jsem zavrtěl hlavou a zasmál jsem se. „Ale prosím tě,“ odvětil jsem. Nehodlal jsem přeci přiznat, že tulení mi opravdu chybí. Byl jsem přece super alfák a kdybych chtěl, mohl jsem se tulit každý den k někomu jinému. Napnul jsem hruď, aby mě viděla v celé mé kráse.
„Pravděpodobně ano. Mohli bychom společně vyhřívat celý les,“ pousmál jsem se. Byla to hezká představa. Určitě by se našel ještě někdo s magií ohně. „Já jsem se snažil zahřát alespoň jednotlivce,“ ale neměl jsem tolik sil. Dlouho jsem již nespal, měl jsem hlad.
Kdybych mohl, tak bych se začervenal. Jenna se mě zeptala, zda se mi líbí Makadi! Snažil jsem se klidně usmát a laškovně jsem na něj mrkl. „Krásný kožich,“ pokýval jsem horlivě a pak se na něj ještě mile usmál. Netušil jsem, zda mu ta pozornost bude příjemná. Odhadoval jsem, že ne. I když vypadal, že je v jiném vesmíru.

//Nechci zdržovat, ale mám náladu na prd, tak jen krátce.

Její slova byla těžká a upřímná. Chápal jsem nyní o něco více její zradu. Pokusil jsem se změkčit výraz mé tváře, ale stále jsem potřeboval čas, to ve své hlavě přehodnotit. Zaškatulkoval jsem si to jako krutý čin a vnímal jsem to tak velmi dlouho. Nikdy jsem ji za to nějak neproklínal, ale bral jsem to jako fakt.
Pokýval jsem hlavou. „Věřím tomu. Prošla se něčím neskutečným a nepochybně ji to posílí,“ pousmál jsem se. „Nejsem si úplně jistý, kde teď je. Ale vím, že je v pořádku. Až se vrátí, začnu na tom pracovat. I když nejspíše pro to bude lepší jedna z našich pečovatelek,“ Tati si Wizku okamžitě oblíbila. Doufal jsem, že Tae, Storm a Aranel jsou na lovu v pořádku.
Jenna z mého pofiderního obejmutí neutekla, což bylo potěšující. Také jsem dlouho nikoho necítil natolik blízko a když jsem se od ní odtáhl, ihned jsem zatoužil se k ní vrátit zpět a jen tam s ní sedět, dokud se moje potřeba tulení nenaplní. Chvíli jsem přemýšlel, že jí tuto nabídku sdělím a toužebně jsem se na ni zakoukal. Nakonec jsem ale jen uhnul pohledem a raději to nechal být.
„Slib mi alespoň, že se uvidíme častěji. Musíš mě zase navštívit! A jakmile se odsud budu moct bezpečně vzdálit, tak si tě najdu,“ mrkl jsem na ni, ale nelíbilo se mi to. Opravdu jsem si přál, aby tu se mnou prostě zůstala.
Poslouchal jsem její děsivý příběh a vykulil jsem oči. Něco takového se mi zdálo neskutečné a zvedl se mi při tom pomyšlení žaludek. Také jsem sice párkrát přemýšlel, že bych si naservíroval některé z vlčat na talíř, jelikož jsem měl již téměř halucinace z hlavu. Nakonec jsem si to ale rozmyslel. „To je hrozné,“ řekl jsem tiše.
Zmateně jsem se na ni podíval a pak se otočil směrem, kam se zakoukala. Byl jsem tak zabrán do rozhovoru, že jsem si Makadiho vůbec nevšiml. Stál tam v celé své krásné nevinnosti. „To je Makadi, nová členka naší smečky,“ na slovo členka jsem dal důraz, aby to pochopila. I když jsem od ní moc taktu neočekával. Také jsem to pořád sám nechápal. „Pojď klidně za námi,“ usmál jsem se na něj. „Odpočinula sis? Myslím, že Lilith se šla projít s Wizku,“ dodal jsem. Věřil jsem, že ji hledá. "A tohle je Jenna, moje kamarádka," koukl jsem na oba.

Tvářil jsem se jako kakabus. Netušil jsem, jakým peklem si v životě prošla, no stále jsem nesouhlasil s její sobeckou volbou mě nechat ugrilovat. Její smůla, zvolila si špatnou stranu. Vykašlala se na mě a Cora následně na ni. Kdyby se postavila na mou stranu, mohla nyní být v mé smečce, mít krásný kožíšek a vysoké postavení. Mohla se opalovat v jarních paprscích, mít rodinu a možná i partnera. Místo toho si vybrala ji a zůstala sama. Její sobeckost ji připravila o všechno.
Zeptala se mě, proč se o ta vlčata starám. Také jsem si tu otázku často kladl. „Nějak jsem se asi nedokázal smířit s tím, že bych je někde nechal umřít. Navíc všechna jsou poměrně snesitelná,“ to byla pravda. Gavriil skoro pořád spal a nechtěl si hrát. Tae byl poměrně rozumný pracant, který také nepobíhal okolo a neslintal. Tati jsem ještě příliš nepoznal, ale vypadala, že také nebude příliš otravná. „Když jsem našel to první, bylo opuštěné a promrzlé. Rozhodl jsem se ho vzít sebou. Taky jsem věřil, že z něj budou místní vlčice unešené a podaří se mi je tím okouzlit,“ zasmál jsem se. Nikomu jinému bych asi tento fakt nepřiznal. „Tvá pomoc by se mi hodila. Je zde jedna mladá slečna, která si prošla něčím hodně ošklivým. Říkala něco o tom, že jí jiní vlci spálili rodinu,“ naprázdno jsem polkl. Ta představa byla hrozná. „Bojí se mě, jelikož ovládám oheň. Myslím, že jsme na dobré cestě. Ale bude to chtít ještě hodně práce.“
Poslouchal jsem její racionální otázky ohledně mé sestry a pokýval jsem. „Dokud se neprohnala mou smečkou bez toho, aniž by zastavila, tyto otázky jsem si také pokládal. Ale po tomto činu jsem přestal. Minuta by ji nezabila. A navíc – i kdyby to byl kdokoliv jiný, má povinnost o sobě dát vědět. Přes cizí území se prostě neběhá,“ zavrtěl jsem nad tím nechápavě hlavou.
Poslouchal jsem příběh jejího života a snažil jsem se udržet neutrální výraz, i když uvnitř se mě to dotklo. Nikdo by si neměl něčím takovým projít. Já měl také temné období, ale reálně mi nikdo fyzicky takhle neublížil. Pohled mi padl na tu jizvu, kterou mi ukázala. Přemýšlel jsem, co bych mohl na něco podobného říct. Došla mi slova, což se mi často nestávalo. Zvedl jsem se a opatrně k ní přišel blíže. Nepamatoval jsem si, jak snáší kontakt s někým jiným. Wizku z toho byla dost nešťastná a to jsem se jí ani nedotkl. Položil jsem Jenně velmi opatrně hlavu na hřbet a zavřel oči. „Mrzí mě to,“ řekl jsem upřímně a chvíli mlčel. Věděl jsem, že nejspíše nestojí o dlouhé proslovy o tom, jak je mi to líto. „Pokud někdy uvidím nějakého dvounožce, roztrhám ho na kusy a přinesu ti jeho hlavu!“ Slíbil jsem horlivě, jako za mlada, ve snaze jí zlepšit náladu.
Její další slova mě ovšem opět bodla do hrudi a stáhl jsem se. Nestojí o vazby? O naše přátelství? To chce opravdu skončit úplně sama jako kořist pro kohokoliv? „To mě mrzí,“ řekl jsem upřímně, mírně odtažitě. „Většina vlků které jsem potkal, je pryč. Netuším, kam se všichni ztrácejí, ale prostě zmizeli. A už tu není skoro nikdo. Je to jako zázrak, že jsi sem přišla,“ přiznal jsem. Nechtěl jsem přijít i o ni, ale pokud o mě nestojí, nehodlal jsem se jí vnucovat. Na to jsem nebyl stavěný.
Odpověděla mi velmi stroze a podle jejího výrazu jsem pochopil, že chce slyšet i můj příběh. Rozhodl jsem se být také stručný. „Přišel jsem do této smečky a nějakou dobu jsem byl ochranářem. Poté mi Storm předal alfování, Suzume vzal někdy během toho do zaječích. Přišlo pár nových členů, pár starých odešlo,“ chvíli jsem mlčel. „Posledních pár let jsem téměř nevykročil z tohoto lesa. A nyní ani nemůžu odejít, ne s tím vším co se děje. Zmínila jsi kanibaly, takže jsi je také potkala. Jací jsou? Můžeš mi říct více?“ Ustaraně jsem se zamračil.

Její slova byla studená jako led. Nejspíše to brala jako holý fakt, mě to ovšem zamrzelo. Já bych se jí v tom čase zastal, i kdybych měl riskovat vlastní krk. Běsnící Cora byla děsivá, ale kvůli přátelství bych to aspoň zkusil. Přes to jsem se rozhodl nic neříkat nahlas. Nezasloužila si to vědět, že bych kvůli ní riskoval život. Ne když nebyla ochotná udělat to stejné kvůli mně.
Posadila se k jednomu ze stromů, sedl jsem si v její blízkosti a prohlížel si ji. Již neměla žádnou výdrž, jak mohla žít sama? Nad její otázkou jsem se zamyslel. „Dřív jsem vlčata chtěl a těšil jsem se na ně. Nyní už je mi to tak nějak jedno. Takže by mi asi jeden vlk stačil. Navíc teď tu mám vlčat až moc,“ zasmál jsem se. „Sice nejsou moje, ale jedno z nich si mě opravdu oblíbilo. Nebyl jsem z toho moc nadšený, ale když jsem si na to zvykl, tak to jde,“ vlastně jsem vlčata pořád neměl rád, ale tohle se dalo celkem jednoduše tolerovat. Bylo klidné, hodně spalo a nechtělo si hrát.
Zeptala se na mou pokrevní rodinu. Další téma, které jsem v nedávné době probíral s Wizku a neměl jsem ho zrovna rád. Od ní mě tato otázka překvapila, no vypadala, že se její nálada zlepšuje. Chvíli jsem mlčel. „Doslova včera jsem zjistil, že v jedné ze smeček žije moje sestra Lennie. Ta smečka by měla sídlit někde blízko sídla smrti. Což je vtipné,“ zasmál jsem se, ale nebyla v tom žádná radost. Moje sestra mi přinášela tolik štěstí, kolik samotná smrt. „Rozdělili jsme se jako mladí ještě mimo tuto zemi. Byl jsem nadšený, když jsem ji zde potkal. Žil jsem v té době v Borůvkové smečce a věřil jsem, že se budeme vídat často. Hlavně když věděla, kde mě najít. Ale ona potom už nikdy nepřišla,“ odmlčel jsem se. „Já netušil, kde bych ji měl hledat. Přišlo mi zbytečné probíhat celou Gallireu, protože kdyby chtěla, tak za mnou jednoduše přijde,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Neukázala se tu dlouhá léta. Už jsem i věřil, že je pryč. A pak jsem tak před rokem možná? Ucítil její pach na našem území. Jen tudy proběhla, drze. Ani se nezastavila. A pak už se zase nikdy neukázala,“ mírně jsem zavrčel, začal jsem se velmi mračit a srst na krku se mi naježila. „Takže tu sice žije, ale doslova na mě sere,“ nebyl jsem často sprostý, ale tohle mě opravdu štvalo. „Takže tu sice mám pokrevní příbuzné, ale ne rodinu,“ krutá slova, ale tak jsem to cítil. Chtěl jsem ovšem odvést téma a změnit myšlenky, tak jsem se na ni zadíval. „Kde žije tvá rodina?“ Usmál jsem se na ni i přes můj zamračený výraz. Nepamatoval jsem si její příběh, jak se dostala do tohoto světa. Ani jsem nevěděl, jestli mi ho někdy řekla.
Jenna mou nabídku odmítla, jak jsem již očekával. Jen jsem přikývl. „Pokud by sis to někdy rozmyslela, budeš tu vždycky vítaná, dobře?“ Povzbudivě jsem se na ni usmál. Bylo mi to tolik líto. To co jsem viděl před sebou, byl už jen stín mé kamarádky. Vyhladovělá karikatura plná neštěstí. A ještě k tomu odmítala pomoc, tak jako téměř každý nešťastník, který již nevěří na štěstí.
„Kromě této kruté zimy, co tě od doby co jsme se neviděli potkalo?“

Řekla, že ji mrzí, že mě Suzume opustil. Pokývl jsem vděčně hlavou. Byl jsem rád, že se rozhodla, do toho zbytečně nešťouchat. Neměl jsem na to příliš náladu po srdceryvném rozhovoru s Wizku. Dlouho jsem nebyl příliš otevřený, nemluvil jsem o Suzumem už alespoň rok. A najednou dvakrát za sebou?
Mluvila o Neonovi, že nikdy nebyl vhodný. Zachvěl jsem se. Já Neona v té době slepě obdivoval. Každé milé slovo od něj pro mě bylo jako pohlazení na duši. Viděl jsem v něm jistého poloboha. Nyní jsem se na to již díval úplně jinak. Byl nezodpovědný, sebestředný, zbabělý. A nakonec všechny opustil. Nechápal jsem, proč Cora nepřebrala vedení. Ale když zmínila, že taky zmizela, posmutněl jsem. Všichni se někam ztrácejí. „Mrzí mě to. Že všichni odešli. I to, že jsem já odešel. Kdyby to šlo udělat jinak, rozhodně bych se pokusil. Ale neměl jsem pocit, že mám příliš na výběr. Když se Cora dozvěděla, že jsem se Suzumem pár, ublížila mi. Během krátké chvíle mě nesčetněkrát urazila a dokonce se mě pokusila zapálit,“ napnul jsem se. „Možná by se na tom dalo pracovat, ano. Ale byl jsem v té době úplně jiný, moc mi to ublížilo. A ty jsi se mě taky nezastala,“ zadíval jsem se jí do očí. „Měl jsem vás všechny moc rád a je mi líto, že se smečka rozpadla. Ale tady,“ podíval jsem se okolo sebe. „Tady je můj domov a vždy byl. Všichni mě tu mají rádi takového, jaký jsem. Zní to jako klišé, ale když jsi jiný, znamená to vše,“ to musela sama vědět. Spousta vlků jí kvůli její povaze nikdy nedala šanci. Možná si tu situaci pamatovala jinak. Možná jsem ji sám za tu dobu ve své hlavě poupravil. Nerad jsem na to vzpomínal.
Rozešla se po lese a já ji následoval. Sice by se tu neměla volně promenádovat, ale já si nepotřeboval vydupávat svou povýšenost. Zamračil jsem se. „Máš mě,“ řekl jsem pevným hlasem. „Máš mě a pokud chceš, můžeš tu zůstat,“ nabídl jsem ji. „Také jsme prošli krutou zimou, ale mám tě rád a budu rád, když tu zůstaneš. Pomůžeme si navzájem,“ naprázdno jsem polkl. „Mám sice smečku, která mě obklopuje. Ale to neznamená, že jsou mí blízcí přátelé. Ale ty jsi,“ doufal jsem že pochopí, jak to myslí. Netušil jsem, zda to přijde. Stát se součástí další smečky pro ni bude nejspíše těžké. A co teprve ostatní členové? Netušil jsem, zda bude schopná s někým žít.

Nechápal jsem, co jí přeletělo přes nos. Pamatoval jsem si, jaká Jenna je. Kousavé poznámky, chmurný výraz, úšklebky a provokace. To vše k ní patřilo. Přišlo mi ovšem, že je za tím nyní něco víc. Opravdové pocity, opravdový vztek. Dlouho jsem ji neviděl a možná jsem si jen na její kousavé chování odvykl. Přes to jsem dále přemýšlel, co se děje.
„Představ si, že ano,“ odpověděl jsem stejně kousavě jako ona. Nechápal jsem, z jakého důvodu by si myslela, že si žiju jako na obláčku. Myslí si, že nám se sníh vyhnul? Že nemáme hlad? Že všechna zvěř z tohoto světa zavítala k nám a spáchala zde hromadně sebevraždu? Ne. Měli jsme hlad, byli jsme oslabení a zoufalý. Byla tu hladová vlčata, která musela být přednostně nakrmena. Gavriil málem plakal hlady a já mu neměl jak pomoci. To mě trápilo víc, než vlastní mizerný hlad.
Zmínila Suzumeho a já sebou mírně cukl. „Ne,“ odvětil jsem. „Alfou jsem se stal až o dost později. A Suzume,“ uhnul jsem pohledem. „Je pryč,“ dokázal jsem o tom mluvit s kýmkoliv jiným bez problémů. Ale Jenna… Bál jsem se, že toto citlivé téma bude zesměšňovat, zpochybňovat. Ta rána sice již byla malá, ale když do ní zabodne nůž, nebude v tom rozdíl.
Znovu jsem se na ni podíval. „Děkuji,“ řekl jsem nejistě na její gratulaci. Nevěří alfám? To bylo pochopitelné. Neon se na všechny vyprdnul, Hotaru předtím ovšem udělala to stejné. „Je mi to líto, vím jaké to je. Také jsem zažil alfu, co se vyprdla na smečku a já přišel kvůli tomu o všechno. Když jsem odcházel, ještě jsem netušil, že Neon zmizel na dobro,“ přiznal jsem. „Já ale nejsem jako on. Smečku beru vážně a to je taky důvod, proč nemám příliš času se toulat okolo. Nechci být jako on,“ mluvil jsem s opravdovým zápalem pro věc. „Ne všechny alfy jsou takové. Ty teď asi nejsi v žádné smečce, že?“ Troufnul jsem si odhadnout. „Pokud nevěříš v jejich vedení,“ doplnil jsem, aby si nemyslela, že to soudím podle jejího zuboženého vzhledu. „Opravdu Jenno, jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se trpělivě znovu, ve snaze se dostat skrz její bariéru.

Prohlížel jsem si její pohyby a ignoroval její dotyk. Jedna z prvních vět byla výčitka, které jsem ovšem příliš nerozuměl. Nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. Proč se na mě zlobí? Jistě, již dlouho jsem ji nevyhledal. Ale jak bych mohl? Měl jsem ji nahánět po celém světě? Stejně jako mé ostatní přátele? Navíc jsem byl nyní důležitou součástí této smečky, která mě potřebovala. Nemohl jsem jen tak odejít na výlet. „Jsem alfa,“ konstatoval jsem. „A jak sis jistě povšimla, byla těžká zima. Nemohl jsem smečku opustit,“ konstatoval jsem stroze. A před zimou také ne. Navíc jsem ani nechtěl, kam bych měl chodit? Netušil jsem, kde se nachází. Pokud mě chtěla vidět, měla přijít. „Ale vidím tě rád, jako vždy,“ řekl jsem upřímně. „Mrzí mě, že jsme se dlouho neviděli,“ dodal jsem. Netušil jsem, zda mé srdceryvné poznámky ocení, či nikoliv.
„Ani ne,“ zamumlal jsem na její otázku a podíval se směrem, kam se vydala naše smečka na lov. Doufal jsem, že se vrátí brzy a přinesou něco dobrého a velkého. Vrátil jsem pohled k ní. Vypadala, že by se jí také hodilo něco k snědku. Byla neskutečně hubená. Pravděpodobně strávila celou zimu mimo smečku, jelikož jsem z ní necítil žádný silnější pach. Bylo mi jí líto a doufal jsem, že snad i pro ni by se mohlo najít něco k snědku. Nejraději bych ji ihned vzal pod svá křídla. „Pověz mi více o tom, jak se máš,“ usmál jsem se nenásilně. Věřil jsem, že ne příliš dobře.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevíš,“ oponoval jsem jí. „Vidím ti to na očích, jak moc s tím nesouhlasíš. Ale to nevadí. Máš celý život na to to pochopit,“ spokojeně jsem se usmál. Je ještě mladá, její sebedůvěra časem nepochybně naroste. Bylo pochopitelné, že si nevěří. Zavrhl ji její vlastní domov kvůli něčemu, co bylo neobvyklé. Také by mi to nepřidalo příliš sebedůvěry. Je ovšem potřeba se tomu postavit a všem dokázat, že jsou idioti.
Poslouchal jsem její názor na tetičku smrt a přikývl jsem. Taky mě podobné myšlenky napadaly. Že se duše osvobodí a žije následně v jiném těle. „U některých jedinců mám pocit, že je znám celý život, i když jsem je teprve potkal. Třeba je to kvůli tomu, že jsme se znali v jiném životě,“ tato myšlenka mi přišla zajímavá. A chtěl jsem ji povzbudit.

Uslyšel jsem zavolání a okamžitě jsem poznal, o koho se jedná. Vyskočil jsem na nohy a ocas mi radostně poskočil z místa na místo. „Jenna,“ vydechl jsem a otočil se tím směrem. Moje velmi nepříjemná kamarádka z minulé smečky. Její volání neznělo příliš pozitivně, ale na to jsem byl u ní zvyklý. Přes to se mi příliš nelíbilo, jak mě oslovuje v mé vlastní smečce před mými svěřenci. Podíval jsem se na Wizku. „Pokud zde chceš zůstat, zlobit se nebudu. Klidně můžeš jít za Lilith. Jenna je má stará známá a nejspíše bude lepší, když se s ní sejdu sám,“ já mluvil na rozdíl od ní potichu. „Je trochu svá,“ řekl jsem poměrně jemný popis její povahy. „Hodně štěstí, pokud se rozhodneš zůstat. Uvidíme se brzy!“ Nečekal jsem na její rozhodnutí a rozběhl jsem se za Jennou.
Poslouchal jsem po cestě její nepříjemná slova a zamračil jsem se. Tohle nebylo slušné a mrzelo mě to. Jistě, byla to Jenna a na její nasraný život jsem si již zvykl. Nyní ale vypadala víc naštvaně než obvykle. Zastavil jsem se blízko ní a pousmál jsem se. „Jenno!“ Řekl jsem a usmál se ještě víc. Nevrhal jsem se jí do náruče, ale v očích mi jiskřilo. „Čím vděčím za tvou oslnivou přítomnost?“

Nejistě jsem se na ni podíval. V hlavě jsem ten nápad zavrhl, ale nechtěl jsem to přiznávat. „Můžu to zkusit,“ zalhal jsem a doufal, že to neprokoukne. Nechtělo se mi se Stormem o tomto tématu mluvit. Nechtěl jsem škemrat o jeho pozornost a lásku. Navíc, čím více jsem s ním trávil času, tím víc to mé srdce bolelo. Když jsem ho dlouho neviděl, tak mi chyběl. Ale alespoň jsem dokázal myslet bez toho opojení. Také má tvrdohlavost mi říkala, že to on by měl začít.
Wizku s mým plánem souhlasila poněkud neochotně. Zadíval jsem se na ni a mlaskl jsem. „Nemusíš se bát. O nic nejde, jen přátelský rozhovor. Navíc, Wizku. Jsi skvělá. Každý by tu chtěl někoho, jako ty. Jsi hodná, spolehlivá, veselá a milující. Ta nervozita je také poměrně roztomilá. Měla by jsi to vědět,“ usmál jsem se na ni. Opravdu to byla skvělá vlčice. Podobná poklona od alfáka by ji měla snad přinést alespoň špetičku sebedůvěry.
Nahodila další těžké téma. Naprázdno jsem polkl, lehl si opět na břicho a posunul se blíže k ní. „Také se bojím. Nemyslím na to každý den a nenechávám se tím příliš znepokojit. Ale bojím se. Je to kruté pomyšlení, když nevíš, co přijde. Čemu věříš ty?“ Zeptal jsem se se zájmem. „Já nad tím popravdě raději nikdy moc nepřemýšlím. Rád věřím v to, že existuje něco po smrti. Místo, kde potkáme své milované. Žádná bolest, jenom radost. Ale popravdě mi přijde pravděpodobnější varianta, že je to prostě konec,“ sklopil jsem pohled. Byla to dost depresivní vize, na druhou stranu lepší, než oheň pekelný za naše hříchy. Kdo může říci, že nikdy neudělal nic, za co by šel do pekla?

Beru

Svěřil jsem se své nové kamarádce Wizku s jedním z mých největších tajemství. Jak to u tajemství bývá, většinou ho stejně všichni znají. Ani jsem si nebyl jist, kdo všechno to vlastně ví. Těžko říci. Přes to jsem byl vždy nervózní, když mi ta slova šla přes ústa. Jako by to bylo něco, za co by se měl i alfák jako já stydět. Nejspíše jsem byl pod tím krásným kožichem pořád jen z masa a kostí.
Wizku se mi ihned snažila pomoci. Přikývl jsem. „Já už jsem se s tím smířil. Přenesl jsem se přes to, vím že mě nikdy nebude milovat. Ne tak, jak bych chtěl. Jsem vděčný alespoň za to, že je můj přítel. Ale i tak mě to mrzí. Přijde mi, že jsme si čím dál vzdálenější. Chápu, že každý není na dlouhé rozhovory o lásce a snech. Také je příliš často nepraktikuji, z podobného snění jsem vyrostl. Ale dřív to bylo tolik jiné. Chodili jsme spolu po světě, smáli jsme se, užívali si života. Oba dva jsme se změnili,“ zasněně jsem vzpomínal na minulost. Jeden výlet byl mezi ostatními, ten nás spojil. Tailla mi velmi ublížila, šel jsem se Stormem na výlet a on mě nesl na zádech. Pamatuji si, jak jsme pochodovali od jezera k nám domů. Byl jsem určitě těžký, ale hrozně jsme se nasmáli. Miloval jsem ho už tenkrát? Možná.
Mluvila o naději, že někoho určitě jednou potkám. Měl by si ale pohnout, než zaklepu bačkorama. „Jsem sice už starý, ale pořád chci tu lásku, co mě pohltí,“ přiznal jsem a úsměvem. „Chci se zamilovat tak jako dřív, zahodit všechny starosti, být poblázněn a cítit se, že dokážu cokoliv na světě. Necítil jsem se tak už hrozně dlouho. Trochu mě to děsí, možná by pro mě bylo lepší si najít jistý vztah, ve kterém mi bude dobře. Ale tak nějak cítím, že ve svém životě potřebuji výzvu. Skočit do neznáma, nechat se pohltit. Myslíš, že jsem blázen?“ Zasmál jsem se a koukl na ni. Doufal jsem, že jí nevadí, jak se ji svěřuji. Ano, byl jsem její alfa. Ale mě to bylo šumafuk, byla má rodina a já ji bral tak. „S Naomi tohle necítím. Je úžasná a mám ji rád. Věřím, že bychom byli úžasný pár,“ povzdechl jsem si. „Já prostě nevím,“ zavřel jsem oči.
„Makadi mám v plánu vyzpovídat, až bude sama. Mohla bys odvést Lilith stranou, ukradnout si ji pro sebe a já budu mít šanci mluvit s ní,“ navrhl jsem jí. To by bylo výhodné pro nás oba.
Wizku poukázala na jeden z mraků. Přistoupil jsem na její hru a plácl sebou na záda. Naštěstí to bahno bylo už pryč. Zadíval jsem se na nebe. „Ano, máš pravdu,“ usmál jsem se. Sám jsem se cítil již příliš starý na podobnou hru.

Zakoukal jsem se na ni, bylo pochopilelné, že je zmatená. Zavrtěl jsem hlavou. "Neznám. Promiň, já ovládám magii myšlenek. Někdy ke mě nějaká doletí, aniž bych chtěl," povzdechl jsem si. Někdy to bylo opravdu obtěžující, ale často se to hodilo. "Zaslechl jsem, že je v té smečce má sestra. A že ji nenávidí. Alfa tam moc nechodí a zbytek smečky se také moc nepohodl," kdyby ta smečka nebyla tak daleko, mohli jsme vyrazit po boku s Asgaarem pro nějaký lup. Elisa by byla určitě pro. Pokud to teda není ta smečka, kam se chystá se Stormem.
"Možná by ti to naopak pomohlo. Když máš partnera, zvykneš si na něj a postupně se ti podaří se mu otevřít," usmál jsem se. "A třeba by ti to přineslo i více vnitřní jistoty," mrkl jsem na ni.
Wizku si lehla a já si lehl blízko ní. Taky jsem byl unavený a tohle jsem potřeboval. "Dlouho jsem pokukoval po Naomi. Dvořil jsem se jí, ale nevím. Nemám pocit, že by se také snažila mi to nějak oplácet," pohodil jsem ocasem. "Nebo jsem jen příliš netrpělivý. Nevzdávám to s ní, jen už se moc necítím na dlouhé dobívání," možná to znělo zle. Ale tak to bylo. "Mé srdce patří Stormovi," zašeptal jsem. "Ale on o něj nestojí," na chvíli jsem si dovolil být smutný. Podíval jsem se jí do očí.

Nevěděla o mé magie myšlenek, kterou jsem měl zapnutou neustále, dá se říci. Né že bych se o to snažil. Smrt mě jí obdařila již dávno plnou silou a já nikdy moc netrénoval, abych se toho zbavil. Díky tomu jsem zaslechl kousavou myšlenku, ale hlavně situaci jejich smečky. Co mě více zaujalo byl ovšem fakt, že v nich zmínila mou sestru. Napnul jsem se. Takže tady tě máme, sestřičko. Zamračil jsem se. Bylo výhodné to vědět, ovšem netušil jsem, zda toho někdy využiji. Uvidíme, co budoucnost přinese. Nyní nebyl čas na výlety. Storm měl v plánu něco s Elisou a já to tu musel hlídat. "Přeji hodně štěstí," poznamenal jsem k ní jen a sledoval, jak odchází. Doufal jsem, že se jí podaří to vlče najít. I když kdo ví, jestli se vůbec bála. Tae se taky ztratil, ale bral to jen jako velké dobrodružství.
Když jsme osaměli, otočil jsem se na Wizku. "To nebude příliš funkční smečka," poznamenal jsem spíše pro sebe a zavrtěl nad tím hlavou. "Kde jsme to skončili? U Lilith?" Laškovně jsem na ni mrkl. "Měla jsi vlastně někdy partnera či partnerku v minulosti?" Zvědavě jsem se pousmál.

Pokýval jsem hlavou. "Vím, kde je smrt. Neměl by to být problém najít," byl jsem rád, že znám pozici další smečky. Mohl bych se někdy vypravit na průzkum podobně jako Elisa. "Určitě bychom ji nenechali bloudit, pokud by na to přišlo," slíbil jsem jí. Jistě byla tato situace chybou toho, kdo ji ztratil. Ale Wizku také ztratila Tati a přes to jsem jí to odpustil. Někdy se to prostě stane. Ne vždy můžete někoho ohlídat.
Vlčice ze sebe vydala nějaký neslušný skřek a já to bral jako vnitřní volání o pomoc. Zamračil jsem se. "Mělo to být povzbuzení, ale máš pravdu," uznal jsem. Přišlo mi od ní hloupé, že nepožádá o pomoc členy smečky. Jistě, chápal jsem, proč se bojí. Také bych se nerad vracel domů s prázdnout. Ale pokud dává přednost pýše před životem vlčete, tak si ani nezaslouží jej najít.
Wizku se pokusila vlčici poradit, neuspěla. Chudina, i z toho byla nervózní. Zamyslel jsem se nad polohou dalších smeček. "Pokud jsi již vyzkoušela naše sousedy, je zde jen jedna smečka, o které vím. Netuším ovšem, zda ještě existuje. Je to již dlouho. Když tímto směrem přejdeš přes řeku, dojdeš do lesa. Tam by měla sídlit," ukázal jsem jí kudy. "Bohužel jsem již dlouho o této smečce neslyšel a je možné, že je již pryč. O jiných smečkách nevím," byla to pravda. Neběhal jsem po území. Podíval jsem se na Wizku, jak se na tom ona.