Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývl jsem. „Jasně, klidně za nimi zaskoč. Jsou tam již dlouho,“ potutelně jsem se usmál. Těšil jsem se, až se Wizku vrátí a prozradí mi všechny drby. „Doufám, že je Tati opravdu v pořádku. A Gavriil,“ mírně jsem se zamračil. Už jsem ho neviděl dlouho.
Aranel souhlasila s mou nabídkou. Spokojeně jsem pohodil ocasem. „To je skvělé! Věřím, že to bude hodně práce. Byl bych tedy rád, kdybys spolu s tím přijala pozici delty,“ mrkl jsem na ni. Povyšování bylo skvělé! Všichni z toho měli radost a já se cítil jako bůh. Například, když jsem viděl to ohromné nadšení ze strany Wizku.
Storm k návrhu na učení nic neříkal, vypadalo to, že ho lov vyčerpal a je ve stavu hybernace. „Storm souhlasil, že mi bude dělat beťáka. Alespoň dokud se nenajde někdo, kdo by ho mohl nahradit,“ nejistě jsem se podíval na toho staříka. „Ale pokud by se pak chtěl stát učitelem, jsem pro. I když momentálně očekávám od vás pečovatelů, že vlčata něco naučíte,“ mrkl jsem na ni.
Makadi byl celou dobu tiše a pak řekl něco o tom, že se brzy vrátí a zmizel. Tae se toho ihned chopil a rozběhl se za ním. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Využívat každou příležitost, aby mohl zmizet ze smečky. To se mi nelíbilo. „Drž se s Makadim a dávej na sebe pozor!“ Houkl jsem za ním. Moc se mi to nepozdávalo, ale pochyboval jsem o tom, že je Makadi rozparovač.
Aranel se se mnou následně také v podstatě rozloučila. „Dobře,“ řekl jsem jen. Tím jsem tu zbyl sám se Stormem. Jindy by mi to nevadilo, ale on byl momentálně mimo. Rozhodl jsem se si dát tedy po dlouhé době konečně také vydatný spánek. Lehl jsem si blízko něj a usnul ihned.

// Omlouvám se, dnes asi nestihnu odepsat. Klidně mě přeskočte, ať vás nezdržuji.

Zdravím vás mí spolusmečkovači a vítám vás u měsíčníku Borůvkové smečky!

Od posledního příspěvku uběhnul cca měsíc. Ráda bych zavedla tyto krátké pravidelné “aktualizace”, aby si každý z vás mohl udělat představu o tom, jak to nyní ve smečce vypadá.

Od posledního příspěvku se nám událo několik pozitivních změn. Ráda bych se oficiální cestou přivýtala Makadiho a Lilith. Doufám, že zde budou spokojení. (A navždy. :D)

Take se nám od posledně odehrál “smečkový mini lov”, který nebyl nikterak oficiální. Přes to si myslím, že si jeho účastníci zaslouží alespoň malou odměnu, která Stormovi, Aranel a Taenarovi přistála v úkrytu.

Gavriil, Naomi a Whiskey se bohužel od posledního příspěvku do hry nijak nezapojili. Věřím, že se situace v jejich životech brzy uklidní a budou se moci vrátit k aktivnímu psaní a životu ve smečce.

Nakonec chci velmi poděkovat Taenaranovi za jeho pořádání akcí! Je to skvělé vidět, že si na tom dává někdo tolik záležet. Brzy zde budou nepochybně další jak z mé strany, či od vás.

Naviděnou!

// Prosím o kameny. Jedno jaké.

- Přidáno

Tae se mě zeptal na absolutně skandální otázku a já se celý napnul. Trochu jsem se zalknul a z nosu mi možná dokonce vystříknula troška soplíku, ale samozřejmě to nikdo nemohl vidět. Že? „Cože?“ Zeptal jsem se, když jsem popadl dech. „Já a starý? Ani náhodou, co tě to vůbec napadlo,“ začal jsem se přehnaně nervózně smát a jeho další otázku jsem se rozhodl úplně ignorovat. Já přeci o stáří nic nevím. Ať se zeptá někoho, kdo jo. Třeba Storma!

Oba z vlků se vydali za mnou, když jsem se vydal za jídlem. A tedy samozřejmě i za mými spolusmečkovači. Podíval jsem se na Makadiho, který typicky postával mimo hlavní dění. „Aranel, Storme – tohle je Makadi. Nová členka naší smečky. Přišla společně se svou kamarádkou Lilith, která je teď pravděpodobně někdy s Wizku,“ uchechtl jsem se. Netušil jsem, jak to mezi nimi vypadá a nechtěl jsem do toho moc šťourat.
Poslouchal jsem pečlivě příběh o lovu. Znělo to tak dramaticky! Mě se už nic zajímavého dlouho nestalo. Byl jsem ale rád, že se zvířata konečně vrátila a máme co žrát. „Jste oba úžasní. Chtělo by to sice smečkového lovce, ale zatím se o tento kříž nějak podělíme,“ podíval jsem se na Makadiho poměrně výrazně. „Než se najde někdo, kdo by se tento těžký úkol mohl naučit,“ chvíli jsem na něj ještě výrazně zíral a pak zamrkal a koukl na Aranel. „Což mě přivádí k tomu, že bych s tebou chtěl rychle prohodit pár slov,“ ztišil jsem hlas. „Chtěl jsem se tě zeptat, zda chceš stále vykonávat funkci pečovatelky? Nikdy jsme to spolu neřešili, nebylo proč. Ale když jsou nyní vlčata zpět, byl bych za to velmi rád. Poprosil také Wizku, zda by se této funkce mohla ujmout. Aby toho na tebe nebylo moc. Věřím, že to společně zvládnete. Stojíš stále o tuto pozici?“ Počítal jsem s tím, že pokud bude souhlasit, oznámím jí také postup v žebříčku. Pokud souhlasit nebude, ať si naprdne.

„Myslím, že Tati se nachází u tůňky s Wizku,“ řekl jsem po chvíli. Rozhodl jsem se neříkat, jak to vím. Ale magie myšlenek byla někdy velmi užitečná a já prostě věděl, že tam s nimi Tati je. Navíc jsem ji také trochu cítil. Také jsem ale cítil toho divočáka a rozhodl jsem se, že na všechno už prdím a pustím se do jídla. Má super-nechtěná magie se naštěstí neozvala. Oh bože, jak byl lahodný! Naplnil jsem si břicho, ale tak, aby zbylo na ostatní. Pak jsem sebou plácnul na zem a spokojeně přivřel oči.

Samolibý úsměv Taerana se mi příliš nepozdával. Tedy, chtěl jsem ho chválit a dělat mu radost. Jen jsem se bál, že z něj vyroste přesný opak Makadiho. To bych asi nepřežil. Přehnané sebevědomí mohlo způsobovat spoustu problémů, dokonce možná i revoluci! Co kdyby si chtěl jednou vzít moje místo? Jistě, potřeboval jsem nástupce. Ovšem toho jsem chtěl vybrat sám s velkým oslavným ceremoniálem plným potu a boje.
Usmál jsem se na Makadiho. „To máš pravdu. Museli bychom jich sníst snad milion, abychom se z toho aspoň trochu najedli,“ uchechtl jsem se. Nemluvě o to, že žížaly vypadají nechutně. Nepotřeboval jsem si je strkat do krku.
„Popravdě já jsem již dlouho nelovil. Když jsem byl ale mladý, byl jsem super lovec,“ usmál jsem se. „Základ úspěchu je nebýt sám. Na jakékoliv velké zvíře je lepší jít ve více vlcích, pokud nepoužíváš magii. Musíš to zvíře odříznout od zbytku skupiny, pokud v nějaké je. A potom se jej snažíš unavit a zranit, dokud není dostatečně slabé na poslední ránu,“ pousmál jsem se. Tak nějak ve zkratce se to dalo shrnout. Kdybych teď já někdy vyrazil na lov, rozhodně bych magii použil. Ať se to zdá ostatním jakkoliv etické či ne.
„Klidně hned,“ usmál jsem se. „Wizku tě tohle bohužel nenaučí, ale věřím, že Aranel by ti ráda něco předala. Uvidíme, až přijde,“ mrkl jsem na něj. „Ale asi teď bude unavená, tak ji necháme se zotavit,“ měl jsem o ně stále starosti. Potom jsem ale zacítil dva pachy a oddechl jsem si.
„Šikula!“ Pochválil jsem Tae. „To je Aranel. A s ní i Storm,“ nadšeně jsem se zachvěl. Konečně se vraceli, konečně. „Půjdu se za nimi podívat,“ řekl jsem rázně a bylo mi celkem jedno, jestli půjdou se mnou nebo ne. „Určitě přinesli něco k snědku, pokud máte hlad,“ jakože já měl obrovský. A věřil jsem tomu, že oni taky. Rozběhl jsem se směrem k nim a to už jsem uslyšel zavytí.
Oba dva stáli u krásného divočáka. „Vy jste úžasní!“ Řekl jsem k oběma nadšeně a usmíval se. „Skvělá práce. Mockrát vám děkuji. Jak to šlo?“ Podíval jsem se na Aranel, jelikož Storm vypadal trochu nepřítomně. „Vše proběhlo v pořádku?“ Trpělivě jsem se vedle divočáka posadit. Věděl jsem, že mám nárok na to jíst první, ale rozhodl jsem se počkat. „Klidně se do toho pusťte, zasloužíte si to,“ mrkl jsem na ni. „Je tu toho dost pro všechny,“ otočil jsem se směrem, odkud jsem přišel a přemýšlel, zda mě někdo následoval.

Zamyslel jsem se. Smrt, život. Existuje někdo další? O nikom jsem nevěděl. Pohybovala se zde spousta divných stvoření, jako například nedávno ten druid. Ale na to se Makadi neptal. „O nikom dalším nevím,“ přiznal jsem s úsměvem. „Ale to je asi jedině dobře,“ mrkl jsem na něj. Bylo hezké, že se alespoň na něco ptal. Doufal jsem, že se mi ho podaří rozmluvit. Když ale přišel Tae, opět více méně utichl. Zvládl se pouze představit. Tae naštěstí nekomentoval tyto genderové nerovnosti a jen se slušně představil. Za to si ten mínusový bod zase vyžehlil.
Poslouchal jsem jeho slova doufajíc, že mi vysvětlí jeho neslušné chování. Když zmínil zlou vlčici, nebyl jsem si prvně jist, o kom mluví. Napadla mě okamžitě Styx, ale co ta by tu dělala? Pak mi došlo, že přeci mluví o nedávné návštěvě, ve kterou jsem dal tolik důvěry. Podle jeho slov jsem to ale neměl dělat. Zamračil jsem se. „Značkovala si naše území,“ řekl jsem naštvaně. „Děkuji, že jsi mi to řekl. Takové chování je nepřípustné, měla by se chovat slušně na území cizí smečky. Budu si to s ní muset vyřídit. A také s její alfou, nejspíše jí nevysvětlila, jaké jsou hranice. Ale ty jsi šikovný!“ Usmál jsem se na něj. „Ubránil jsi naše území a nedal ses. Svou funkci zastáváš skvěle!“ Trochu jsem přeháněl. Nepochyboval jsem o tom, že kdyby Lucy chtěla, tak by Tae rozkouskovala. Ovšem on byl vlče a já ho chtěl povzbudit.
Zamyslel jsem se nad jeho zbytečnou otázkou. „Podle mého se žížaly chytají,“ souhlasil jsem s ním. „Ale pokud jejich chytání Lucy považuje za lov, asi není moc dobrý lovec,“ zasmál jsem se. Dělat si legraci z idiotů jsem měl rád.
Vysvětlil mi situaci z louky a vše dávalo najednou smysl. Pokýval jsem spokojeně hlavou. „Tak v tom případě jsi udělal dobře. Divočáci jsou nebezpeční. Asi si netroufl do lesa, když tu cítil tolik pachů,“ spokojeně jsem svého svěřence sledoval. Výborně.

„Žije v takové staré zřícenině na kraji Gallirei. Nejsem si jistý proč zde je. Nebo co tu dělá. Ale je hodně chamtivá. Když za ní přijdeš a dáš jí pár třpytivých kamínků, je ochotná plnit přání. Například ti může dát nové magie, či tvé vylepšit,“ odkašlal jsem si. Mě spolu s objednávkou přihodila velmi nežádoucí magii. „Ale je to zlá baba, takže každá návštěva jejího smradlavého paláce je nepříjemná.“
Chápavě jsem přikývl. „Tomu rozumím. Někdy to je těžké přijmout a najít vhodná slova,“ dříve jsem to také neuměl. Moc jsem si nevěřil a komplimenty jsem bral těžce, většinou jsem je prostě ignoroval. Ale když nyní ze mě vyrostl tak skvělý chlapík, komplimenty jsem miloval, užíval jsem si je a mohl bych je poslouchat od rána do večera.
Odněkud z lesa se k nám přikolébal obtloustlý Tae a já si uvědomil, že jsem si jeho nadváhy nikdy nevšiml. Změřil jsem si ho pohledem. S takovou brzo umře a budeme mít o starost méně. Přes to jsem doufal, že se z toho dostane a budu si ho moc vychovat k obrazu svému. Pozdravil nás stylem, jako by od poslední návštěvy zestárl o půl století a byli jsme dobří kámoši. „Ahoj,“ řekl jsem nejistě a trochu se zamračil. Vypadal nasraně. Byl jsem z toho zaražen, že mi ani nedošlo, že oslovil Makadiho jinak, než by si přál.
Tae se zeptal Makadiho, kdo to je. Věděl jsem, že Lilith za něj dřív říkala úplně všechno a já to nehodlal opakovat. Proto jsem se na Makadiho povzbudivě usmál a doufal, že se zvládne představit sám.
Po jeho dalších slovech jsem se na něj káravě podíval. Choval se drze. „Proč myslíš?“ Řekl jsem poměrně chladně a z výšky se na něj koukal. Očekával jsem od něj jistý respekt. Jak kvůli tomu, že jsem starší, tak protože jsem jeho alfa. Něco takového by tímto stylem neřekl ani Storm.
„Nejsou,“ odvětil jsem a nespokojeně jsem mlaskl. „Doufám, že jsou v pořádku. Co se dělo, když jsi odešel? A proč jsi vlastně odešel?“ Zeptal jsem se o něco mileji. Měl jsem o ně starost.

Přikývl jsem nad jeho otázkou a uvědomil si, jak zvláštně to musí pro někoho znít. Když o tom nikdy neslyšíte a pak se dozvíte, že tyto abstraktní pojmy mají svá skutečná těla. Život a smrt, oba z masa a kostí. Přitom jsem věřil, že kdyby někdo zničil jejich tělo, prostě by si našli nové. „Ano, život,“ dodal jsem. „Je to podivné, ale mezi námi zde žije život a dokonce i smrt. Oba jsou velmi mocní,“ naprázdno jsem polkl. „Ale netuším, jak je to možné. Vím o tom už tak dlouho, že to beru prostě jako fakt. Když se nad tím teď zamyslím, přijde mi to divné,“ mělo by se to prošetřit, jestli se za ně jen nevydávají!
Nesouhlasil jsem, ale přikývl. „Když myslíš. Podle mě by ti slušela. Ale to i jiné barvy,“ mile jsem se usmál. Viděl jsem ovšem, že pod mým předešlým komplimentem zneklidněl. Posmutněle jsem přešlápl, byla to škoda. Byl tak nejistý. „Nemáš ráda komplimenty?“ Zeptal jsem se napřímo nakonec. Proč chodit okolo horké kaše? „Vypadáš totiž nervózně. Tady se ale nemusíš ničeho bát,“ chvíli jsem mlčel. „Trápí tě něco?“ Doptal jsem se pak.
Pokýval jsem hlavou. „Děkuji, ale už je to dlouho. Hodil jsem to za hlavu a život jde dál. Málo kdo zde má šťastné rodinné vztahy,“ dodal jsem zamyšleně.
„Nejsem si jistý kolik, ale určitě tady jsou další smečky. Jedna je dokonce hned ve vedlejším lese a jsou to naši přátelé,“ usmál jsem se. Byl jsem na tuto alianci hrdý. Měl bych se tam zajít podívat.

Zamyslel jsem se. „Nu, nejsem si jistý. Možná by se dal život přemluvit? Ale vždy když jsem potkal někoho barevného, ta barva patřila některé z magií, kterou ovládal. Nejčastěji vrozené,“ odmlčel jsem se. „Ale neptal jsem se, zda je to podmínka. Ty by jsi chtěla nějakou barvu na sobě?“ Zeptal jsem se zvědavě.
Přikývl jsem. „Je krásná, určitě by i tobě slušela,“ usmál jsem se na něj a představil si jeho krásný kožíšek s podobnou barvou. Nejspíše by se k němu hodila. „I když těžko říci, zda je možné mistrovské dílo něčím vylepšit,“ složil jsem mu malý kompliment. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože komplimenty nebral nejlépe. Nejspíše si vůbec nevěřil.
Pousmál jsem se. „To je dobře. Maminky by měly být hodné. Minimálně na své děti určitě. Překvapuje mě, kolik opuštěných vlčat se tu ukázalo. Co se stalo jejich rodičům? Proč je nehlídali?“ Tedy u Tati to byla tragédie, ale to Tae a Gavriil? „Moje matka mě vykopla ze smečky, když jsem vyrostl. Do té doby byla asi v pohodě, ale víc si všímala své smečky, než svých dětí,“ mlaskl jsem nad tím nespokojeně. Většinu času jsem trávil s vychovatelem. Ne, že bych si stěžoval, přeci jen byl mou první platonickou láskou.
Usmál jsem se. „Děkuju moc,“ odvětil jsem na jeho pochvalu a spokojeně se usmál. Bylo to hezké slyšet. „Několik dalších vlků má podobné doplňky. Snad je již brzy poznáš. Cítím z tebe, že jsi z toho nervózní. Ale nemusíš se bát, slibuji,“ usmál jsem se na něj. „Storm, bývalá alfa, je ten nejhodnější chlap pod sluncem! A Aranel je takový maminkovský typ, taky moc hodná,“ usmíval jsem se. Moje smečka byla parádní. „A to jsou v podstatě všichni. Pak už jen vlčata a jeden vlk, který sem skoro nechodí,“ zamračil jsem se. „Jeho místo ve smečce visí na vlásku,“ netušil jsem ani, proč mu to říkám. Asi jsem si chtěl prostě postěžovat.
Ucítil jsem, že Lucy již smečku opustila. Pousmál jsem se a byl jsem rád, že už to nemusím řešit. Kde je ale Storm a Aranel?

Pokýval jsem několikrát hlavou. „Může. Stačí se za ním vypravit,“ usmál jsem se. „Je to tam tak nádherné místo. Doporučuji ti tam zajít, i kdybys žádné jiné barvy nechtěla,“ zasněně jsem si povzdechl. Bál jsem se, že kdybych tam někdy šel znovu, už bych tam asi zůstal. Mohl jsem se tam ovšem nepochybně vypravit na konci mého života, dožít tam své poslední chvíle a zemřít tím krásným pocitem. Jak odlišný byl od samotné smrti. Přitom k sobě nepochybně patří. Ani jsem se smrti nedivil, že je pořád naštvaná. Život získává všechnu slávu, všechno dobré. Žije na nejkrásnějším místě na světě, všichni ho milují, je heboučký. A smrt? Nikdo ji nechce, vyhledávají ji jen když něco potřebují. Žije v zřícenině, kde to smrdí a ona smrdí taky. Kdybych smrděl, taky bych byl naštvaný.
Usmál jsem se na něj. „Vzduch je skvělý,“ zalhal jsem přesvědčivě. Popravdě jsem ho nikdy nepochopil. Přišel mi vždy tak nějak k prdu. Ale nebyl jsem netaktní, abych mu to řekl. „Jaká byla tvá matka?“ Zeptal jsem se na otázku a doufal, že již není příliš osobní.
Zavrtěl jsem hlavou. „Jednou jsem je našel namotané na křoví. Nejspíše se tam někomu zahákly a zůstaly tam. Aniž bych se musel snažit, přichytily se na mě a drží,“ pohodl jsem ocasem. „Jsou zvláštní. Jako by na ně nepůsobil vůbec čas,“ pousmál jsem se a zadíval se na šátek na přední tlapce.

Makadi mi potvrdil, že on a Lilith jsou pouze „kamarádky.“ Spokojeně jsem se usmál a přikývl jsem. Byl jsem rád, že jsem z něj dostal nějakou odpověď. Nehodlal jsem se ho vyptávat na kompletní přehled historie jeho vztahů. Nějak jsem předpokládal, že jich moc neměl. Sám o sobě byl velmi komplikovaný a i přes to, že se mi líbil, nejspíš by vztah s někým takovým vyžadoval spoustu energie. Zase na druhou stranu, bylo by to zajímavé proniknout k někomu podobně uzavřenému. Také bylo otázkou, kdo se mu vlastně líbí. Hádal jsem, že vlci. Byl překvapen nad tím, že jsem ho vůbec spojoval s Lilith. Tento podiv nad vztahem stejného pohlaví mi vždy trochu ublížil, ale již jsem si na tuto omezenost zvykl.
Zeptal se mě vtipným způsobem, proč jsem červený. Musel jsem se nad tou neomaleností pousmát, bylo to roztomilé. Zavrtěl jsem hlavou. „Nic se neděje, taky bych byl zvědavý,“ ujistil jsem ho. „Je to symbol mé magie. Mám magii ohně, proto červená. V tomto světě žije jeden velmi zvláštní vlk, který za nějaký ten úplatek vylepší tvé schopnosti, či ti umožní různé barevné kreace na tvém kožichu,“ uchechtl jsem se. „Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem se tak zbarvil. Přijde mi to, jako bych je měl odjakživa,“ přiznal jsem a koukl na něj. Jeho oči byly zlaté, nic neříkající o jeho magii. „Uvědavě jsem se na něj podíval. „Tvé krásné zlaté oči neprozrazují, jaká je tvá magie. Povíš mi to?“ Usmál jsem se.

Přikývl jsem na jeho odpověď. „U nás je to naštěstí poměrně půl na půl,“ pousmál jsem se. Představa toho, že bych musel žít mezi hromadou vlčic se mohla zdát zprvu lákavá, ale asi bych si to rychle rozmyslel.
Na konverzaci s Makadim jsem se těšil, jelikož jsem bláhově věřil v zázrak, kdy ho má slova najednou zázračně vyléčí a odejdeme spolu do západu slunce. To se pochopitelně nestalo a já se začínal netrpělivě nudit. Stále pouze stručně odpovídal na mé otázky, což by mi v naléhavé situaci přišlo vhodné, nyní ovšem jsem to neoceňoval. Rozhlídl jsem se okolo sebe a přemýšlel jsem, zda se ho ještě na něco zeptat, nebo se vymluvit na něco a jít spát. „Jaký je vlastně váš vztah s Lilith? Je to tvá partnerka?“ Zeptal jsem se nakonec možná trochu netaktně, ale byl jsem zvědavý. Určitě mou otázku ocení také Wizku. I když ta již očividně pracovala na vlastní odpovědi.

Zaslechl jsem jeho ošklivou myšlenku. Nedal jsem to na sobě znát, ale mrzelo mě to. Proč by si o sobě někdo myslel něco tak ošklivého? Tedy, samozřejmě to bylo lichotící, že si myslel, že jsem super frajer. Ale zároveň mi to přišlo jako nešťastné pohlížení na svět, které bude potřebovat hodně práce. Ale musí se to změnit. Někdo mu přece musí pomoci. „Zajímá mě tvůj příběh, takže se nemusíš bát cokoliv říci. Ani ostatním vlkům ve smečce. Všichni jsou velmi přátelští. Jsme zatím poměrně malá smečka a byl bych rád, aby ses tu cítila jako doma,“ musel jsem s rody trochu bojovat, ale snažil jsem se. "Jaká byla tvá minulá smečka?"

Ucítil jsem cizí pach. Napřímil jsem se a zpozorněl. Nechtěl jsem opouštět Makadiho zrovna, když jsme si tak hezky povídali. Nebo spíš jsem ho zpovídal. Pomocí magie myšlenek jsem si přečetl myšlenky obou vlků – Tae i Lucy. Zjistil jsem, že se tak jmenuje a pochopil jsem, o koho se jedná. Pousmál jsem se. Elisa se za tuto vlčici zaručila. Rozhodl jsem se je nevyrušovat a pouze jí do hlavy vložit myšlenku. „Vítej na území naší smečky. Vím kdo jsi a Elisa se za tebe přimlouvala. Naše smečková dohoda platí, vítej.“ Tím jsem to zakončil. Hodlal jsem ji později navšívit, ale na to byl čas.

//Nechci s Blueberrym dělat, že ignorujeme cizince, tak aspoň takhle!

Jak jsem předpokládal, Makadi byl z Jenny poměrně nešťastný. Měla to být sice poklona a kdyby složila takovou báseň pro mě, byl bych nadšený. On ovšem vypadal, že by si nejraději vykopal tunel do Austrálie. Jenna se tvářila spokojeně, jako skoro vždy, když se jí podařilo někoho udělat nešťastným. Nespokojeně jsem si povzdechl, ale rozhodl jsem to více nekomentovat. V jejím protivném stavu by byla rozhodně větším problémem.
Konečně jsem od něj uslyšel pár souvislých vět, když začal mluvit o jejich putování. Pokyvoval jsem hlavou. „Brzy by se měla vrátit skupina z lovu, určitě se najde něco k snědku pro nás všechny,“ pousmál jsem se. Doufal jsem v to. Měl jsem obrovský hlad. „Nedivím se, že se vlci perou o jídlo. Po této kruté zimě má každý hlad. U nás naštěstí k žádnému boji nedošlo, ale to bude tím, že jsme poměrně malá a přátelská smečka,“ nedokázal jsem si představit podobné vnitřní nepokoje. Taková osoba by byla vykázána.
Jenna se bez udání důvodu rozloučila a otráveně odešla pryč. Zamračil jsem se. Na jednu stranu mi to bylo líto, chtěl jsem s ní strávit více času. Na druhou stranu jsem ale byl i rád. Netušil jsem, jak se k ní chovat. Její povaha byla ve stáří ještě nevyzpytatelnější. A také jsem alespoň mohl strávit čas s Makadim a trochu více ho pochopit. Předtím za něj odpovídala Lilith, jako by snad ani neuměl mluvit. To taky na sebevědomí nepřidá. "Měj se hezky," houkl jsem za ní.
„Nic si z jejího chování nedělej. Také by mi to bylo nepříjemné, nevím co to do ví vjelo,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a povzbudivě se na něj usmál. „Věřím, že ji zas dlouho neuvidíme. Ona je moje dobrá stará známá, ale umí být poměrně náročná. Když jsme u přátelství, jak jste se poznali s Lilith?“ Usmál jsem se na něj. „Nechci tě nijak vyslýchat, takže pokud o něčem nebudeš chtít mluvit, pochopím to. Ale rád bych se o tobě dozvěděl více, stejně jako o všech členech naší smečky,“ povzbudivě jsem na něj mrkl. Pokud se mi Wizku zdála nejistá, on to posouval na jinou úroveň.
Ucítil jsem pach Tae a mírně jsem zneklidněl. Proč dorazil sám? Ovšem věřil jsem, že zbytek mu snad bude v patách.