Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývl jsem nad jeho otázkou a uvědomil si, jak zvláštně to musí pro někoho znít. Když o tom nikdy neslyšíte a pak se dozvíte, že tyto abstraktní pojmy mají svá skutečná těla. Život a smrt, oba z masa a kostí. Přitom jsem věřil, že kdyby někdo zničil jejich tělo, prostě by si našli nové. „Ano, život,“ dodal jsem. „Je to podivné, ale mezi námi zde žije život a dokonce i smrt. Oba jsou velmi mocní,“ naprázdno jsem polkl. „Ale netuším, jak je to možné. Vím o tom už tak dlouho, že to beru prostě jako fakt. Když se nad tím teď zamyslím, přijde mi to divné,“ mělo by se to prošetřit, jestli se za ně jen nevydávají!
Nesouhlasil jsem, ale přikývl. „Když myslíš. Podle mě by ti slušela. Ale to i jiné barvy,“ mile jsem se usmál. Viděl jsem ovšem, že pod mým předešlým komplimentem zneklidněl. Posmutněle jsem přešlápl, byla to škoda. Byl tak nejistý. „Nemáš ráda komplimenty?“ Zeptal jsem se napřímo nakonec. Proč chodit okolo horké kaše? „Vypadáš totiž nervózně. Tady se ale nemusíš ničeho bát,“ chvíli jsem mlčel. „Trápí tě něco?“ Doptal jsem se pak.
Pokýval jsem hlavou. „Děkuji, ale už je to dlouho. Hodil jsem to za hlavu a život jde dál. Málo kdo zde má šťastné rodinné vztahy,“ dodal jsem zamyšleně.
„Nejsem si jistý kolik, ale určitě tady jsou další smečky. Jedna je dokonce hned ve vedlejším lese a jsou to naši přátelé,“ usmál jsem se. Byl jsem na tuto alianci hrdý. Měl bych se tam zajít podívat.

Zamyslel jsem se. „Nu, nejsem si jistý. Možná by se dal život přemluvit? Ale vždy když jsem potkal někoho barevného, ta barva patřila některé z magií, kterou ovládal. Nejčastěji vrozené,“ odmlčel jsem se. „Ale neptal jsem se, zda je to podmínka. Ty by jsi chtěla nějakou barvu na sobě?“ Zeptal jsem se zvědavě.
Přikývl jsem. „Je krásná, určitě by i tobě slušela,“ usmál jsem se na něj a představil si jeho krásný kožíšek s podobnou barvou. Nejspíše by se k němu hodila. „I když těžko říci, zda je možné mistrovské dílo něčím vylepšit,“ složil jsem mu malý kompliment. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože komplimenty nebral nejlépe. Nejspíše si vůbec nevěřil.
Pousmál jsem se. „To je dobře. Maminky by měly být hodné. Minimálně na své děti určitě. Překvapuje mě, kolik opuštěných vlčat se tu ukázalo. Co se stalo jejich rodičům? Proč je nehlídali?“ Tedy u Tati to byla tragédie, ale to Tae a Gavriil? „Moje matka mě vykopla ze smečky, když jsem vyrostl. Do té doby byla asi v pohodě, ale víc si všímala své smečky, než svých dětí,“ mlaskl jsem nad tím nespokojeně. Většinu času jsem trávil s vychovatelem. Ne, že bych si stěžoval, přeci jen byl mou první platonickou láskou.
Usmál jsem se. „Děkuju moc,“ odvětil jsem na jeho pochvalu a spokojeně se usmál. Bylo to hezké slyšet. „Několik dalších vlků má podobné doplňky. Snad je již brzy poznáš. Cítím z tebe, že jsi z toho nervózní. Ale nemusíš se bát, slibuji,“ usmál jsem se na něj. „Storm, bývalá alfa, je ten nejhodnější chlap pod sluncem! A Aranel je takový maminkovský typ, taky moc hodná,“ usmíval jsem se. Moje smečka byla parádní. „A to jsou v podstatě všichni. Pak už jen vlčata a jeden vlk, který sem skoro nechodí,“ zamračil jsem se. „Jeho místo ve smečce visí na vlásku,“ netušil jsem ani, proč mu to říkám. Asi jsem si chtěl prostě postěžovat.
Ucítil jsem, že Lucy již smečku opustila. Pousmál jsem se a byl jsem rád, že už to nemusím řešit. Kde je ale Storm a Aranel?

Pokýval jsem několikrát hlavou. „Může. Stačí se za ním vypravit,“ usmál jsem se. „Je to tam tak nádherné místo. Doporučuji ti tam zajít, i kdybys žádné jiné barvy nechtěla,“ zasněně jsem si povzdechl. Bál jsem se, že kdybych tam někdy šel znovu, už bych tam asi zůstal. Mohl jsem se tam ovšem nepochybně vypravit na konci mého života, dožít tam své poslední chvíle a zemřít tím krásným pocitem. Jak odlišný byl od samotné smrti. Přitom k sobě nepochybně patří. Ani jsem se smrti nedivil, že je pořád naštvaná. Život získává všechnu slávu, všechno dobré. Žije na nejkrásnějším místě na světě, všichni ho milují, je heboučký. A smrt? Nikdo ji nechce, vyhledávají ji jen když něco potřebují. Žije v zřícenině, kde to smrdí a ona smrdí taky. Kdybych smrděl, taky bych byl naštvaný.
Usmál jsem se na něj. „Vzduch je skvělý,“ zalhal jsem přesvědčivě. Popravdě jsem ho nikdy nepochopil. Přišel mi vždy tak nějak k prdu. Ale nebyl jsem netaktní, abych mu to řekl. „Jaká byla tvá matka?“ Zeptal jsem se na otázku a doufal, že již není příliš osobní.
Zavrtěl jsem hlavou. „Jednou jsem je našel namotané na křoví. Nejspíše se tam někomu zahákly a zůstaly tam. Aniž bych se musel snažit, přichytily se na mě a drží,“ pohodl jsem ocasem. „Jsou zvláštní. Jako by na ně nepůsobil vůbec čas,“ pousmál jsem se a zadíval se na šátek na přední tlapce.

Makadi mi potvrdil, že on a Lilith jsou pouze „kamarádky.“ Spokojeně jsem se usmál a přikývl jsem. Byl jsem rád, že jsem z něj dostal nějakou odpověď. Nehodlal jsem se ho vyptávat na kompletní přehled historie jeho vztahů. Nějak jsem předpokládal, že jich moc neměl. Sám o sobě byl velmi komplikovaný a i přes to, že se mi líbil, nejspíš by vztah s někým takovým vyžadoval spoustu energie. Zase na druhou stranu, bylo by to zajímavé proniknout k někomu podobně uzavřenému. Také bylo otázkou, kdo se mu vlastně líbí. Hádal jsem, že vlci. Byl překvapen nad tím, že jsem ho vůbec spojoval s Lilith. Tento podiv nad vztahem stejného pohlaví mi vždy trochu ublížil, ale již jsem si na tuto omezenost zvykl.
Zeptal se mě vtipným způsobem, proč jsem červený. Musel jsem se nad tou neomaleností pousmát, bylo to roztomilé. Zavrtěl jsem hlavou. „Nic se neděje, taky bych byl zvědavý,“ ujistil jsem ho. „Je to symbol mé magie. Mám magii ohně, proto červená. V tomto světě žije jeden velmi zvláštní vlk, který za nějaký ten úplatek vylepší tvé schopnosti, či ti umožní různé barevné kreace na tvém kožichu,“ uchechtl jsem se. „Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem se tak zbarvil. Přijde mi to, jako bych je měl odjakživa,“ přiznal jsem a koukl na něj. Jeho oči byly zlaté, nic neříkající o jeho magii. „Uvědavě jsem se na něj podíval. „Tvé krásné zlaté oči neprozrazují, jaká je tvá magie. Povíš mi to?“ Usmál jsem se.

Přikývl jsem na jeho odpověď. „U nás je to naštěstí poměrně půl na půl,“ pousmál jsem se. Představa toho, že bych musel žít mezi hromadou vlčic se mohla zdát zprvu lákavá, ale asi bych si to rychle rozmyslel.
Na konverzaci s Makadim jsem se těšil, jelikož jsem bláhově věřil v zázrak, kdy ho má slova najednou zázračně vyléčí a odejdeme spolu do západu slunce. To se pochopitelně nestalo a já se začínal netrpělivě nudit. Stále pouze stručně odpovídal na mé otázky, což by mi v naléhavé situaci přišlo vhodné, nyní ovšem jsem to neoceňoval. Rozhlídl jsem se okolo sebe a přemýšlel jsem, zda se ho ještě na něco zeptat, nebo se vymluvit na něco a jít spát. „Jaký je vlastně váš vztah s Lilith? Je to tvá partnerka?“ Zeptal jsem se nakonec možná trochu netaktně, ale byl jsem zvědavý. Určitě mou otázku ocení také Wizku. I když ta již očividně pracovala na vlastní odpovědi.

Zaslechl jsem jeho ošklivou myšlenku. Nedal jsem to na sobě znát, ale mrzelo mě to. Proč by si o sobě někdo myslel něco tak ošklivého? Tedy, samozřejmě to bylo lichotící, že si myslel, že jsem super frajer. Ale zároveň mi to přišlo jako nešťastné pohlížení na svět, které bude potřebovat hodně práce. Ale musí se to změnit. Někdo mu přece musí pomoci. „Zajímá mě tvůj příběh, takže se nemusíš bát cokoliv říci. Ani ostatním vlkům ve smečce. Všichni jsou velmi přátelští. Jsme zatím poměrně malá smečka a byl bych rád, aby ses tu cítila jako doma,“ musel jsem s rody trochu bojovat, ale snažil jsem se. "Jaká byla tvá minulá smečka?"

Ucítil jsem cizí pach. Napřímil jsem se a zpozorněl. Nechtěl jsem opouštět Makadiho zrovna, když jsme si tak hezky povídali. Nebo spíš jsem ho zpovídal. Pomocí magie myšlenek jsem si přečetl myšlenky obou vlků – Tae i Lucy. Zjistil jsem, že se tak jmenuje a pochopil jsem, o koho se jedná. Pousmál jsem se. Elisa se za tuto vlčici zaručila. Rozhodl jsem se je nevyrušovat a pouze jí do hlavy vložit myšlenku. „Vítej na území naší smečky. Vím kdo jsi a Elisa se za tebe přimlouvala. Naše smečková dohoda platí, vítej.“ Tím jsem to zakončil. Hodlal jsem ji později navšívit, ale na to byl čas.

//Nechci s Blueberrym dělat, že ignorujeme cizince, tak aspoň takhle!

Jak jsem předpokládal, Makadi byl z Jenny poměrně nešťastný. Měla to být sice poklona a kdyby složila takovou báseň pro mě, byl bych nadšený. On ovšem vypadal, že by si nejraději vykopal tunel do Austrálie. Jenna se tvářila spokojeně, jako skoro vždy, když se jí podařilo někoho udělat nešťastným. Nespokojeně jsem si povzdechl, ale rozhodl jsem to více nekomentovat. V jejím protivném stavu by byla rozhodně větším problémem.
Konečně jsem od něj uslyšel pár souvislých vět, když začal mluvit o jejich putování. Pokyvoval jsem hlavou. „Brzy by se měla vrátit skupina z lovu, určitě se najde něco k snědku pro nás všechny,“ pousmál jsem se. Doufal jsem v to. Měl jsem obrovský hlad. „Nedivím se, že se vlci perou o jídlo. Po této kruté zimě má každý hlad. U nás naštěstí k žádnému boji nedošlo, ale to bude tím, že jsme poměrně malá a přátelská smečka,“ nedokázal jsem si představit podobné vnitřní nepokoje. Taková osoba by byla vykázána.
Jenna se bez udání důvodu rozloučila a otráveně odešla pryč. Zamračil jsem se. Na jednu stranu mi to bylo líto, chtěl jsem s ní strávit více času. Na druhou stranu jsem ale byl i rád. Netušil jsem, jak se k ní chovat. Její povaha byla ve stáří ještě nevyzpytatelnější. A také jsem alespoň mohl strávit čas s Makadim a trochu více ho pochopit. Předtím za něj odpovídala Lilith, jako by snad ani neuměl mluvit. To taky na sebevědomí nepřidá. "Měj se hezky," houkl jsem za ní.
„Nic si z jejího chování nedělej. Také by mi to bylo nepříjemné, nevím co to do ví vjelo,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a povzbudivě se na něj usmál. „Věřím, že ji zas dlouho neuvidíme. Ona je moje dobrá stará známá, ale umí být poměrně náročná. Když jsme u přátelství, jak jste se poznali s Lilith?“ Usmál jsem se na něj. „Nechci tě nijak vyslýchat, takže pokud o něčem nebudeš chtít mluvit, pochopím to. Ale rád bych se o tobě dozvěděl více, stejně jako o všech členech naší smečky,“ povzbudivě jsem na něj mrkl. Pokud se mi Wizku zdála nejistá, on to posouval na jinou úroveň.
Ucítil jsem pach Tae a mírně jsem zneklidněl. Proč dorazil sám? Ovšem věřil jsem, že zbytek mu snad bude v patách.

Prozradila mi, že je osamělá. Já jí ale už nabídl, že tu může zůstat. Proč by někdo dobrovolně zůstával osamělý? Já ten pocit nenáviděl. Víc jsem pro ni nemohl udělat, než ji pozvat do své smečky. Byla to čest, kterou ona odmítla. Nemohl jsem se přeci sbalit a jít s ní na vyhřáté kameny. „Snad se najde někdo, díky komu osamělá nebudeš,“ pousmál jsem se na ni. Zdálo se mi, že kdysi možná měla partnera. Nebyl jsem si tím však úplně jistý.
Chtěl jsem Makadimu říct, že nás neruší a budeme rádi, když se přidá. Jenna ze sebe ale začala soukat báseň. Přišlo mi pravděpodobnější, že se tu objeví zelený skřítek s pytlem zlata, než to že Jenna bude rýmovat. Naprázdno jsem polkl a cítil se po celou dobu jejího přednesu divně. Celá ta chvíle byla dost divná. Přes to jsem přikývl, že ano – Makadi je super sexy a tak dále. Věřil jsem ovšem, že tato pozornost pro něj nebude ani trochu příjemná. Jenna byla příliš hrr, jako by vůbec neviděla, že ten vlk se z ní zblázní.
„Nuž,“ začal jsem rozpačitě. „S Jennou jsme se zrovna bavili o tom, jak jsme přežili zimu. Co ty a Lilith? Zvládli jste ji v pořádku?“ Pokusil jsem se odvést téma od té prapodivné situace.

Jenna se chovala, jako by mi viděla do hlavy. Bylo to nepříjemné. Rychle jsem zavrtěl hlavou a zasmál jsem se. „Ale prosím tě,“ odvětil jsem. Nehodlal jsem přeci přiznat, že tulení mi opravdu chybí. Byl jsem přece super alfák a kdybych chtěl, mohl jsem se tulit každý den k někomu jinému. Napnul jsem hruď, aby mě viděla v celé mé kráse.
„Pravděpodobně ano. Mohli bychom společně vyhřívat celý les,“ pousmál jsem se. Byla to hezká představa. Určitě by se našel ještě někdo s magií ohně. „Já jsem se snažil zahřát alespoň jednotlivce,“ ale neměl jsem tolik sil. Dlouho jsem již nespal, měl jsem hlad.
Kdybych mohl, tak bych se začervenal. Jenna se mě zeptala, zda se mi líbí Makadi! Snažil jsem se klidně usmát a laškovně jsem na něj mrkl. „Krásný kožich,“ pokýval jsem horlivě a pak se na něj ještě mile usmál. Netušil jsem, zda mu ta pozornost bude příjemná. Odhadoval jsem, že ne. I když vypadal, že je v jiném vesmíru.

//Nechci zdržovat, ale mám náladu na prd, tak jen krátce.

Její slova byla těžká a upřímná. Chápal jsem nyní o něco více její zradu. Pokusil jsem se změkčit výraz mé tváře, ale stále jsem potřeboval čas, to ve své hlavě přehodnotit. Zaškatulkoval jsem si to jako krutý čin a vnímal jsem to tak velmi dlouho. Nikdy jsem ji za to nějak neproklínal, ale bral jsem to jako fakt.
Pokýval jsem hlavou. „Věřím tomu. Prošla se něčím neskutečným a nepochybně ji to posílí,“ pousmál jsem se. „Nejsem si úplně jistý, kde teď je. Ale vím, že je v pořádku. Až se vrátí, začnu na tom pracovat. I když nejspíše pro to bude lepší jedna z našich pečovatelek,“ Tati si Wizku okamžitě oblíbila. Doufal jsem, že Tae, Storm a Aranel jsou na lovu v pořádku.
Jenna z mého pofiderního obejmutí neutekla, což bylo potěšující. Také jsem dlouho nikoho necítil natolik blízko a když jsem se od ní odtáhl, ihned jsem zatoužil se k ní vrátit zpět a jen tam s ní sedět, dokud se moje potřeba tulení nenaplní. Chvíli jsem přemýšlel, že jí tuto nabídku sdělím a toužebně jsem se na ni zakoukal. Nakonec jsem ale jen uhnul pohledem a raději to nechal být.
„Slib mi alespoň, že se uvidíme častěji. Musíš mě zase navštívit! A jakmile se odsud budu moct bezpečně vzdálit, tak si tě najdu,“ mrkl jsem na ni, ale nelíbilo se mi to. Opravdu jsem si přál, aby tu se mnou prostě zůstala.
Poslouchal jsem její děsivý příběh a vykulil jsem oči. Něco takového se mi zdálo neskutečné a zvedl se mi při tom pomyšlení žaludek. Také jsem sice párkrát přemýšlel, že bych si naservíroval některé z vlčat na talíř, jelikož jsem měl již téměř halucinace z hlavu. Nakonec jsem si to ale rozmyslel. „To je hrozné,“ řekl jsem tiše.
Zmateně jsem se na ni podíval a pak se otočil směrem, kam se zakoukala. Byl jsem tak zabrán do rozhovoru, že jsem si Makadiho vůbec nevšiml. Stál tam v celé své krásné nevinnosti. „To je Makadi, nová členka naší smečky,“ na slovo členka jsem dal důraz, aby to pochopila. I když jsem od ní moc taktu neočekával. Také jsem to pořád sám nechápal. „Pojď klidně za námi,“ usmál jsem se na něj. „Odpočinula sis? Myslím, že Lilith se šla projít s Wizku,“ dodal jsem. Věřil jsem, že ji hledá. "A tohle je Jenna, moje kamarádka," koukl jsem na oba.

Tvářil jsem se jako kakabus. Netušil jsem, jakým peklem si v životě prošla, no stále jsem nesouhlasil s její sobeckou volbou mě nechat ugrilovat. Její smůla, zvolila si špatnou stranu. Vykašlala se na mě a Cora následně na ni. Kdyby se postavila na mou stranu, mohla nyní být v mé smečce, mít krásný kožíšek a vysoké postavení. Mohla se opalovat v jarních paprscích, mít rodinu a možná i partnera. Místo toho si vybrala ji a zůstala sama. Její sobeckost ji připravila o všechno.
Zeptala se mě, proč se o ta vlčata starám. Také jsem si tu otázku často kladl. „Nějak jsem se asi nedokázal smířit s tím, že bych je někde nechal umřít. Navíc všechna jsou poměrně snesitelná,“ to byla pravda. Gavriil skoro pořád spal a nechtěl si hrát. Tae byl poměrně rozumný pracant, který také nepobíhal okolo a neslintal. Tati jsem ještě příliš nepoznal, ale vypadala, že také nebude příliš otravná. „Když jsem našel to první, bylo opuštěné a promrzlé. Rozhodl jsem se ho vzít sebou. Taky jsem věřil, že z něj budou místní vlčice unešené a podaří se mi je tím okouzlit,“ zasmál jsem se. Nikomu jinému bych asi tento fakt nepřiznal. „Tvá pomoc by se mi hodila. Je zde jedna mladá slečna, která si prošla něčím hodně ošklivým. Říkala něco o tom, že jí jiní vlci spálili rodinu,“ naprázdno jsem polkl. Ta představa byla hrozná. „Bojí se mě, jelikož ovládám oheň. Myslím, že jsme na dobré cestě. Ale bude to chtít ještě hodně práce.“
Poslouchal jsem její racionální otázky ohledně mé sestry a pokýval jsem. „Dokud se neprohnala mou smečkou bez toho, aniž by zastavila, tyto otázky jsem si také pokládal. Ale po tomto činu jsem přestal. Minuta by ji nezabila. A navíc – i kdyby to byl kdokoliv jiný, má povinnost o sobě dát vědět. Přes cizí území se prostě neběhá,“ zavrtěl jsem nad tím nechápavě hlavou.
Poslouchal jsem příběh jejího života a snažil jsem se udržet neutrální výraz, i když uvnitř se mě to dotklo. Nikdo by si neměl něčím takovým projít. Já měl také temné období, ale reálně mi nikdo fyzicky takhle neublížil. Pohled mi padl na tu jizvu, kterou mi ukázala. Přemýšlel jsem, co bych mohl na něco podobného říct. Došla mi slova, což se mi často nestávalo. Zvedl jsem se a opatrně k ní přišel blíže. Nepamatoval jsem si, jak snáší kontakt s někým jiným. Wizku z toho byla dost nešťastná a to jsem se jí ani nedotkl. Položil jsem Jenně velmi opatrně hlavu na hřbet a zavřel oči. „Mrzí mě to,“ řekl jsem upřímně a chvíli mlčel. Věděl jsem, že nejspíše nestojí o dlouhé proslovy o tom, jak je mi to líto. „Pokud někdy uvidím nějakého dvounožce, roztrhám ho na kusy a přinesu ti jeho hlavu!“ Slíbil jsem horlivě, jako za mlada, ve snaze jí zlepšit náladu.
Její další slova mě ovšem opět bodla do hrudi a stáhl jsem se. Nestojí o vazby? O naše přátelství? To chce opravdu skončit úplně sama jako kořist pro kohokoliv? „To mě mrzí,“ řekl jsem upřímně, mírně odtažitě. „Většina vlků které jsem potkal, je pryč. Netuším, kam se všichni ztrácejí, ale prostě zmizeli. A už tu není skoro nikdo. Je to jako zázrak, že jsi sem přišla,“ přiznal jsem. Nechtěl jsem přijít i o ni, ale pokud o mě nestojí, nehodlal jsem se jí vnucovat. Na to jsem nebyl stavěný.
Odpověděla mi velmi stroze a podle jejího výrazu jsem pochopil, že chce slyšet i můj příběh. Rozhodl jsem se být také stručný. „Přišel jsem do této smečky a nějakou dobu jsem byl ochranářem. Poté mi Storm předal alfování, Suzume vzal někdy během toho do zaječích. Přišlo pár nových členů, pár starých odešlo,“ chvíli jsem mlčel. „Posledních pár let jsem téměř nevykročil z tohoto lesa. A nyní ani nemůžu odejít, ne s tím vším co se děje. Zmínila jsi kanibaly, takže jsi je také potkala. Jací jsou? Můžeš mi říct více?“ Ustaraně jsem se zamračil.

Její slova byla studená jako led. Nejspíše to brala jako holý fakt, mě to ovšem zamrzelo. Já bych se jí v tom čase zastal, i kdybych měl riskovat vlastní krk. Běsnící Cora byla děsivá, ale kvůli přátelství bych to aspoň zkusil. Přes to jsem se rozhodl nic neříkat nahlas. Nezasloužila si to vědět, že bych kvůli ní riskoval život. Ne když nebyla ochotná udělat to stejné kvůli mně.
Posadila se k jednomu ze stromů, sedl jsem si v její blízkosti a prohlížel si ji. Již neměla žádnou výdrž, jak mohla žít sama? Nad její otázkou jsem se zamyslel. „Dřív jsem vlčata chtěl a těšil jsem se na ně. Nyní už je mi to tak nějak jedno. Takže by mi asi jeden vlk stačil. Navíc teď tu mám vlčat až moc,“ zasmál jsem se. „Sice nejsou moje, ale jedno z nich si mě opravdu oblíbilo. Nebyl jsem z toho moc nadšený, ale když jsem si na to zvykl, tak to jde,“ vlastně jsem vlčata pořád neměl rád, ale tohle se dalo celkem jednoduše tolerovat. Bylo klidné, hodně spalo a nechtělo si hrát.
Zeptala se na mou pokrevní rodinu. Další téma, které jsem v nedávné době probíral s Wizku a neměl jsem ho zrovna rád. Od ní mě tato otázka překvapila, no vypadala, že se její nálada zlepšuje. Chvíli jsem mlčel. „Doslova včera jsem zjistil, že v jedné ze smeček žije moje sestra Lennie. Ta smečka by měla sídlit někde blízko sídla smrti. Což je vtipné,“ zasmál jsem se, ale nebyla v tom žádná radost. Moje sestra mi přinášela tolik štěstí, kolik samotná smrt. „Rozdělili jsme se jako mladí ještě mimo tuto zemi. Byl jsem nadšený, když jsem ji zde potkal. Žil jsem v té době v Borůvkové smečce a věřil jsem, že se budeme vídat často. Hlavně když věděla, kde mě najít. Ale ona potom už nikdy nepřišla,“ odmlčel jsem se. „Já netušil, kde bych ji měl hledat. Přišlo mi zbytečné probíhat celou Gallireu, protože kdyby chtěla, tak za mnou jednoduše přijde,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Neukázala se tu dlouhá léta. Už jsem i věřil, že je pryč. A pak jsem tak před rokem možná? Ucítil její pach na našem území. Jen tudy proběhla, drze. Ani se nezastavila. A pak už se zase nikdy neukázala,“ mírně jsem zavrčel, začal jsem se velmi mračit a srst na krku se mi naježila. „Takže tu sice žije, ale doslova na mě sere,“ nebyl jsem často sprostý, ale tohle mě opravdu štvalo. „Takže tu sice mám pokrevní příbuzné, ale ne rodinu,“ krutá slova, ale tak jsem to cítil. Chtěl jsem ovšem odvést téma a změnit myšlenky, tak jsem se na ni zadíval. „Kde žije tvá rodina?“ Usmál jsem se na ni i přes můj zamračený výraz. Nepamatoval jsem si její příběh, jak se dostala do tohoto světa. Ani jsem nevěděl, jestli mi ho někdy řekla.
Jenna mou nabídku odmítla, jak jsem již očekával. Jen jsem přikývl. „Pokud by sis to někdy rozmyslela, budeš tu vždycky vítaná, dobře?“ Povzbudivě jsem se na ni usmál. Bylo mi to tolik líto. To co jsem viděl před sebou, byl už jen stín mé kamarádky. Vyhladovělá karikatura plná neštěstí. A ještě k tomu odmítala pomoc, tak jako téměř každý nešťastník, který již nevěří na štěstí.
„Kromě této kruté zimy, co tě od doby co jsme se neviděli potkalo?“

Řekla, že ji mrzí, že mě Suzume opustil. Pokývl jsem vděčně hlavou. Byl jsem rád, že se rozhodla, do toho zbytečně nešťouchat. Neměl jsem na to příliš náladu po srdceryvném rozhovoru s Wizku. Dlouho jsem nebyl příliš otevřený, nemluvil jsem o Suzumem už alespoň rok. A najednou dvakrát za sebou?
Mluvila o Neonovi, že nikdy nebyl vhodný. Zachvěl jsem se. Já Neona v té době slepě obdivoval. Každé milé slovo od něj pro mě bylo jako pohlazení na duši. Viděl jsem v něm jistého poloboha. Nyní jsem se na to již díval úplně jinak. Byl nezodpovědný, sebestředný, zbabělý. A nakonec všechny opustil. Nechápal jsem, proč Cora nepřebrala vedení. Ale když zmínila, že taky zmizela, posmutněl jsem. Všichni se někam ztrácejí. „Mrzí mě to. Že všichni odešli. I to, že jsem já odešel. Kdyby to šlo udělat jinak, rozhodně bych se pokusil. Ale neměl jsem pocit, že mám příliš na výběr. Když se Cora dozvěděla, že jsem se Suzumem pár, ublížila mi. Během krátké chvíle mě nesčetněkrát urazila a dokonce se mě pokusila zapálit,“ napnul jsem se. „Možná by se na tom dalo pracovat, ano. Ale byl jsem v té době úplně jiný, moc mi to ublížilo. A ty jsi se mě taky nezastala,“ zadíval jsem se jí do očí. „Měl jsem vás všechny moc rád a je mi líto, že se smečka rozpadla. Ale tady,“ podíval jsem se okolo sebe. „Tady je můj domov a vždy byl. Všichni mě tu mají rádi takového, jaký jsem. Zní to jako klišé, ale když jsi jiný, znamená to vše,“ to musela sama vědět. Spousta vlků jí kvůli její povaze nikdy nedala šanci. Možná si tu situaci pamatovala jinak. Možná jsem ji sám za tu dobu ve své hlavě poupravil. Nerad jsem na to vzpomínal.
Rozešla se po lese a já ji následoval. Sice by se tu neměla volně promenádovat, ale já si nepotřeboval vydupávat svou povýšenost. Zamračil jsem se. „Máš mě,“ řekl jsem pevným hlasem. „Máš mě a pokud chceš, můžeš tu zůstat,“ nabídl jsem ji. „Také jsme prošli krutou zimou, ale mám tě rád a budu rád, když tu zůstaneš. Pomůžeme si navzájem,“ naprázdno jsem polkl. „Mám sice smečku, která mě obklopuje. Ale to neznamená, že jsou mí blízcí přátelé. Ale ty jsi,“ doufal jsem že pochopí, jak to myslí. Netušil jsem, zda to přijde. Stát se součástí další smečky pro ni bude nejspíše těžké. A co teprve ostatní členové? Netušil jsem, zda bude schopná s někým žít.

Nechápal jsem, co jí přeletělo přes nos. Pamatoval jsem si, jaká Jenna je. Kousavé poznámky, chmurný výraz, úšklebky a provokace. To vše k ní patřilo. Přišlo mi ovšem, že je za tím nyní něco víc. Opravdové pocity, opravdový vztek. Dlouho jsem ji neviděl a možná jsem si jen na její kousavé chování odvykl. Přes to jsem dále přemýšlel, co se děje.
„Představ si, že ano,“ odpověděl jsem stejně kousavě jako ona. Nechápal jsem, z jakého důvodu by si myslela, že si žiju jako na obláčku. Myslí si, že nám se sníh vyhnul? Že nemáme hlad? Že všechna zvěř z tohoto světa zavítala k nám a spáchala zde hromadně sebevraždu? Ne. Měli jsme hlad, byli jsme oslabení a zoufalý. Byla tu hladová vlčata, která musela být přednostně nakrmena. Gavriil málem plakal hlady a já mu neměl jak pomoci. To mě trápilo víc, než vlastní mizerný hlad.
Zmínila Suzumeho a já sebou mírně cukl. „Ne,“ odvětil jsem. „Alfou jsem se stal až o dost později. A Suzume,“ uhnul jsem pohledem. „Je pryč,“ dokázal jsem o tom mluvit s kýmkoliv jiným bez problémů. Ale Jenna… Bál jsem se, že toto citlivé téma bude zesměšňovat, zpochybňovat. Ta rána sice již byla malá, ale když do ní zabodne nůž, nebude v tom rozdíl.
Znovu jsem se na ni podíval. „Děkuji,“ řekl jsem nejistě na její gratulaci. Nevěří alfám? To bylo pochopitelné. Neon se na všechny vyprdnul, Hotaru předtím ovšem udělala to stejné. „Je mi to líto, vím jaké to je. Také jsem zažil alfu, co se vyprdla na smečku a já přišel kvůli tomu o všechno. Když jsem odcházel, ještě jsem netušil, že Neon zmizel na dobro,“ přiznal jsem. „Já ale nejsem jako on. Smečku beru vážně a to je taky důvod, proč nemám příliš času se toulat okolo. Nechci být jako on,“ mluvil jsem s opravdovým zápalem pro věc. „Ne všechny alfy jsou takové. Ty teď asi nejsi v žádné smečce, že?“ Troufnul jsem si odhadnout. „Pokud nevěříš v jejich vedení,“ doplnil jsem, aby si nemyslela, že to soudím podle jejího zuboženého vzhledu. „Opravdu Jenno, jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se trpělivě znovu, ve snaze se dostat skrz její bariéru.

Prohlížel jsem si její pohyby a ignoroval její dotyk. Jedna z prvních vět byla výčitka, které jsem ovšem příliš nerozuměl. Nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. Proč se na mě zlobí? Jistě, již dlouho jsem ji nevyhledal. Ale jak bych mohl? Měl jsem ji nahánět po celém světě? Stejně jako mé ostatní přátele? Navíc jsem byl nyní důležitou součástí této smečky, která mě potřebovala. Nemohl jsem jen tak odejít na výlet. „Jsem alfa,“ konstatoval jsem. „A jak sis jistě povšimla, byla těžká zima. Nemohl jsem smečku opustit,“ konstatoval jsem stroze. A před zimou také ne. Navíc jsem ani nechtěl, kam bych měl chodit? Netušil jsem, kde se nachází. Pokud mě chtěla vidět, měla přijít. „Ale vidím tě rád, jako vždy,“ řekl jsem upřímně. „Mrzí mě, že jsme se dlouho neviděli,“ dodal jsem. Netušil jsem, zda mé srdceryvné poznámky ocení, či nikoliv.
„Ani ne,“ zamumlal jsem na její otázku a podíval se směrem, kam se vydala naše smečka na lov. Doufal jsem, že se vrátí brzy a přinesou něco dobrého a velkého. Vrátil jsem pohled k ní. Vypadala, že by se jí také hodilo něco k snědku. Byla neskutečně hubená. Pravděpodobně strávila celou zimu mimo smečku, jelikož jsem z ní necítil žádný silnější pach. Bylo mi jí líto a doufal jsem, že snad i pro ni by se mohlo najít něco k snědku. Nejraději bych ji ihned vzal pod svá křídla. „Pověz mi více o tom, jak se máš,“ usmál jsem se nenásilně. Věřil jsem, že ne příliš dobře.