Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Řekla, že ji mrzí, že mě Suzume opustil. Pokývl jsem vděčně hlavou. Byl jsem rád, že se rozhodla, do toho zbytečně nešťouchat. Neměl jsem na to příliš náladu po srdceryvném rozhovoru s Wizku. Dlouho jsem nebyl příliš otevřený, nemluvil jsem o Suzumem už alespoň rok. A najednou dvakrát za sebou?
Mluvila o Neonovi, že nikdy nebyl vhodný. Zachvěl jsem se. Já Neona v té době slepě obdivoval. Každé milé slovo od něj pro mě bylo jako pohlazení na duši. Viděl jsem v něm jistého poloboha. Nyní jsem se na to již díval úplně jinak. Byl nezodpovědný, sebestředný, zbabělý. A nakonec všechny opustil. Nechápal jsem, proč Cora nepřebrala vedení. Ale když zmínila, že taky zmizela, posmutněl jsem. Všichni se někam ztrácejí. „Mrzí mě to. Že všichni odešli. I to, že jsem já odešel. Kdyby to šlo udělat jinak, rozhodně bych se pokusil. Ale neměl jsem pocit, že mám příliš na výběr. Když se Cora dozvěděla, že jsem se Suzumem pár, ublížila mi. Během krátké chvíle mě nesčetněkrát urazila a dokonce se mě pokusila zapálit,“ napnul jsem se. „Možná by se na tom dalo pracovat, ano. Ale byl jsem v té době úplně jiný, moc mi to ublížilo. A ty jsi se mě taky nezastala,“ zadíval jsem se jí do očí. „Měl jsem vás všechny moc rád a je mi líto, že se smečka rozpadla. Ale tady,“ podíval jsem se okolo sebe. „Tady je můj domov a vždy byl. Všichni mě tu mají rádi takového, jaký jsem. Zní to jako klišé, ale když jsi jiný, znamená to vše,“ to musela sama vědět. Spousta vlků jí kvůli její povaze nikdy nedala šanci. Možná si tu situaci pamatovala jinak. Možná jsem ji sám za tu dobu ve své hlavě poupravil. Nerad jsem na to vzpomínal.
Rozešla se po lese a já ji následoval. Sice by se tu neměla volně promenádovat, ale já si nepotřeboval vydupávat svou povýšenost. Zamračil jsem se. „Máš mě,“ řekl jsem pevným hlasem. „Máš mě a pokud chceš, můžeš tu zůstat,“ nabídl jsem ji. „Také jsme prošli krutou zimou, ale mám tě rád a budu rád, když tu zůstaneš. Pomůžeme si navzájem,“ naprázdno jsem polkl. „Mám sice smečku, která mě obklopuje. Ale to neznamená, že jsou mí blízcí přátelé. Ale ty jsi,“ doufal jsem že pochopí, jak to myslí. Netušil jsem, zda to přijde. Stát se součástí další smečky pro ni bude nejspíše těžké. A co teprve ostatní členové? Netušil jsem, zda bude schopná s někým žít.

Nechápal jsem, co jí přeletělo přes nos. Pamatoval jsem si, jaká Jenna je. Kousavé poznámky, chmurný výraz, úšklebky a provokace. To vše k ní patřilo. Přišlo mi ovšem, že je za tím nyní něco víc. Opravdové pocity, opravdový vztek. Dlouho jsem ji neviděl a možná jsem si jen na její kousavé chování odvykl. Přes to jsem dále přemýšlel, co se děje.
„Představ si, že ano,“ odpověděl jsem stejně kousavě jako ona. Nechápal jsem, z jakého důvodu by si myslela, že si žiju jako na obláčku. Myslí si, že nám se sníh vyhnul? Že nemáme hlad? Že všechna zvěř z tohoto světa zavítala k nám a spáchala zde hromadně sebevraždu? Ne. Měli jsme hlad, byli jsme oslabení a zoufalý. Byla tu hladová vlčata, která musela být přednostně nakrmena. Gavriil málem plakal hlady a já mu neměl jak pomoci. To mě trápilo víc, než vlastní mizerný hlad.
Zmínila Suzumeho a já sebou mírně cukl. „Ne,“ odvětil jsem. „Alfou jsem se stal až o dost později. A Suzume,“ uhnul jsem pohledem. „Je pryč,“ dokázal jsem o tom mluvit s kýmkoliv jiným bez problémů. Ale Jenna… Bál jsem se, že toto citlivé téma bude zesměšňovat, zpochybňovat. Ta rána sice již byla malá, ale když do ní zabodne nůž, nebude v tom rozdíl.
Znovu jsem se na ni podíval. „Děkuji,“ řekl jsem nejistě na její gratulaci. Nevěří alfám? To bylo pochopitelné. Neon se na všechny vyprdnul, Hotaru předtím ovšem udělala to stejné. „Je mi to líto, vím jaké to je. Také jsem zažil alfu, co se vyprdla na smečku a já přišel kvůli tomu o všechno. Když jsem odcházel, ještě jsem netušil, že Neon zmizel na dobro,“ přiznal jsem. „Já ale nejsem jako on. Smečku beru vážně a to je taky důvod, proč nemám příliš času se toulat okolo. Nechci být jako on,“ mluvil jsem s opravdovým zápalem pro věc. „Ne všechny alfy jsou takové. Ty teď asi nejsi v žádné smečce, že?“ Troufnul jsem si odhadnout. „Pokud nevěříš v jejich vedení,“ doplnil jsem, aby si nemyslela, že to soudím podle jejího zuboženého vzhledu. „Opravdu Jenno, jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se trpělivě znovu, ve snaze se dostat skrz její bariéru.

Prohlížel jsem si její pohyby a ignoroval její dotyk. Jedna z prvních vět byla výčitka, které jsem ovšem příliš nerozuměl. Nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. Proč se na mě zlobí? Jistě, již dlouho jsem ji nevyhledal. Ale jak bych mohl? Měl jsem ji nahánět po celém světě? Stejně jako mé ostatní přátele? Navíc jsem byl nyní důležitou součástí této smečky, která mě potřebovala. Nemohl jsem jen tak odejít na výlet. „Jsem alfa,“ konstatoval jsem. „A jak sis jistě povšimla, byla těžká zima. Nemohl jsem smečku opustit,“ konstatoval jsem stroze. A před zimou také ne. Navíc jsem ani nechtěl, kam bych měl chodit? Netušil jsem, kde se nachází. Pokud mě chtěla vidět, měla přijít. „Ale vidím tě rád, jako vždy,“ řekl jsem upřímně. „Mrzí mě, že jsme se dlouho neviděli,“ dodal jsem. Netušil jsem, zda mé srdceryvné poznámky ocení, či nikoliv.
„Ani ne,“ zamumlal jsem na její otázku a podíval se směrem, kam se vydala naše smečka na lov. Doufal jsem, že se vrátí brzy a přinesou něco dobrého a velkého. Vrátil jsem pohled k ní. Vypadala, že by se jí také hodilo něco k snědku. Byla neskutečně hubená. Pravděpodobně strávila celou zimu mimo smečku, jelikož jsem z ní necítil žádný silnější pach. Bylo mi jí líto a doufal jsem, že snad i pro ni by se mohlo najít něco k snědku. Nejraději bych ji ihned vzal pod svá křídla. „Pověz mi více o tom, jak se máš,“ usmál jsem se nenásilně. Věřil jsem, že ne příliš dobře.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevíš,“ oponoval jsem jí. „Vidím ti to na očích, jak moc s tím nesouhlasíš. Ale to nevadí. Máš celý život na to to pochopit,“ spokojeně jsem se usmál. Je ještě mladá, její sebedůvěra časem nepochybně naroste. Bylo pochopitelné, že si nevěří. Zavrhl ji její vlastní domov kvůli něčemu, co bylo neobvyklé. Také by mi to nepřidalo příliš sebedůvěry. Je ovšem potřeba se tomu postavit a všem dokázat, že jsou idioti.
Poslouchal jsem její názor na tetičku smrt a přikývl jsem. Taky mě podobné myšlenky napadaly. Že se duše osvobodí a žije následně v jiném těle. „U některých jedinců mám pocit, že je znám celý život, i když jsem je teprve potkal. Třeba je to kvůli tomu, že jsme se znali v jiném životě,“ tato myšlenka mi přišla zajímavá. A chtěl jsem ji povzbudit.

Uslyšel jsem zavolání a okamžitě jsem poznal, o koho se jedná. Vyskočil jsem na nohy a ocas mi radostně poskočil z místa na místo. „Jenna,“ vydechl jsem a otočil se tím směrem. Moje velmi nepříjemná kamarádka z minulé smečky. Její volání neznělo příliš pozitivně, ale na to jsem byl u ní zvyklý. Přes to se mi příliš nelíbilo, jak mě oslovuje v mé vlastní smečce před mými svěřenci. Podíval jsem se na Wizku. „Pokud zde chceš zůstat, zlobit se nebudu. Klidně můžeš jít za Lilith. Jenna je má stará známá a nejspíše bude lepší, když se s ní sejdu sám,“ já mluvil na rozdíl od ní potichu. „Je trochu svá,“ řekl jsem poměrně jemný popis její povahy. „Hodně štěstí, pokud se rozhodneš zůstat. Uvidíme se brzy!“ Nečekal jsem na její rozhodnutí a rozběhl jsem se za Jennou.
Poslouchal jsem po cestě její nepříjemná slova a zamračil jsem se. Tohle nebylo slušné a mrzelo mě to. Jistě, byla to Jenna a na její nasraný život jsem si již zvykl. Nyní ale vypadala víc naštvaně než obvykle. Zastavil jsem se blízko ní a pousmál jsem se. „Jenno!“ Řekl jsem a usmál se ještě víc. Nevrhal jsem se jí do náruče, ale v očích mi jiskřilo. „Čím vděčím za tvou oslnivou přítomnost?“

Nejistě jsem se na ni podíval. V hlavě jsem ten nápad zavrhl, ale nechtěl jsem to přiznávat. „Můžu to zkusit,“ zalhal jsem a doufal, že to neprokoukne. Nechtělo se mi se Stormem o tomto tématu mluvit. Nechtěl jsem škemrat o jeho pozornost a lásku. Navíc, čím více jsem s ním trávil času, tím víc to mé srdce bolelo. Když jsem ho dlouho neviděl, tak mi chyběl. Ale alespoň jsem dokázal myslet bez toho opojení. Také má tvrdohlavost mi říkala, že to on by měl začít.
Wizku s mým plánem souhlasila poněkud neochotně. Zadíval jsem se na ni a mlaskl jsem. „Nemusíš se bát. O nic nejde, jen přátelský rozhovor. Navíc, Wizku. Jsi skvělá. Každý by tu chtěl někoho, jako ty. Jsi hodná, spolehlivá, veselá a milující. Ta nervozita je také poměrně roztomilá. Měla by jsi to vědět,“ usmál jsem se na ni. Opravdu to byla skvělá vlčice. Podobná poklona od alfáka by ji měla snad přinést alespoň špetičku sebedůvěry.
Nahodila další těžké téma. Naprázdno jsem polkl, lehl si opět na břicho a posunul se blíže k ní. „Také se bojím. Nemyslím na to každý den a nenechávám se tím příliš znepokojit. Ale bojím se. Je to kruté pomyšlení, když nevíš, co přijde. Čemu věříš ty?“ Zeptal jsem se se zájmem. „Já nad tím popravdě raději nikdy moc nepřemýšlím. Rád věřím v to, že existuje něco po smrti. Místo, kde potkáme své milované. Žádná bolest, jenom radost. Ale popravdě mi přijde pravděpodobnější varianta, že je to prostě konec,“ sklopil jsem pohled. Byla to dost depresivní vize, na druhou stranu lepší, než oheň pekelný za naše hříchy. Kdo může říci, že nikdy neudělal nic, za co by šel do pekla?

Beru

Svěřil jsem se své nové kamarádce Wizku s jedním z mých největších tajemství. Jak to u tajemství bývá, většinou ho stejně všichni znají. Ani jsem si nebyl jist, kdo všechno to vlastně ví. Těžko říci. Přes to jsem byl vždy nervózní, když mi ta slova šla přes ústa. Jako by to bylo něco, za co by se měl i alfák jako já stydět. Nejspíše jsem byl pod tím krásným kožichem pořád jen z masa a kostí.
Wizku se mi ihned snažila pomoci. Přikývl jsem. „Já už jsem se s tím smířil. Přenesl jsem se přes to, vím že mě nikdy nebude milovat. Ne tak, jak bych chtěl. Jsem vděčný alespoň za to, že je můj přítel. Ale i tak mě to mrzí. Přijde mi, že jsme si čím dál vzdálenější. Chápu, že každý není na dlouhé rozhovory o lásce a snech. Také je příliš často nepraktikuji, z podobného snění jsem vyrostl. Ale dřív to bylo tolik jiné. Chodili jsme spolu po světě, smáli jsme se, užívali si života. Oba dva jsme se změnili,“ zasněně jsem vzpomínal na minulost. Jeden výlet byl mezi ostatními, ten nás spojil. Tailla mi velmi ublížila, šel jsem se Stormem na výlet a on mě nesl na zádech. Pamatuji si, jak jsme pochodovali od jezera k nám domů. Byl jsem určitě těžký, ale hrozně jsme se nasmáli. Miloval jsem ho už tenkrát? Možná.
Mluvila o naději, že někoho určitě jednou potkám. Měl by si ale pohnout, než zaklepu bačkorama. „Jsem sice už starý, ale pořád chci tu lásku, co mě pohltí,“ přiznal jsem a úsměvem. „Chci se zamilovat tak jako dřív, zahodit všechny starosti, být poblázněn a cítit se, že dokážu cokoliv na světě. Necítil jsem se tak už hrozně dlouho. Trochu mě to děsí, možná by pro mě bylo lepší si najít jistý vztah, ve kterém mi bude dobře. Ale tak nějak cítím, že ve svém životě potřebuji výzvu. Skočit do neznáma, nechat se pohltit. Myslíš, že jsem blázen?“ Zasmál jsem se a koukl na ni. Doufal jsem, že jí nevadí, jak se ji svěřuji. Ano, byl jsem její alfa. Ale mě to bylo šumafuk, byla má rodina a já ji bral tak. „S Naomi tohle necítím. Je úžasná a mám ji rád. Věřím, že bychom byli úžasný pár,“ povzdechl jsem si. „Já prostě nevím,“ zavřel jsem oči.
„Makadi mám v plánu vyzpovídat, až bude sama. Mohla bys odvést Lilith stranou, ukradnout si ji pro sebe a já budu mít šanci mluvit s ní,“ navrhl jsem jí. To by bylo výhodné pro nás oba.
Wizku poukázala na jeden z mraků. Přistoupil jsem na její hru a plácl sebou na záda. Naštěstí to bahno bylo už pryč. Zadíval jsem se na nebe. „Ano, máš pravdu,“ usmál jsem se. Sám jsem se cítil již příliš starý na podobnou hru.

Zakoukal jsem se na ni, bylo pochopilelné, že je zmatená. Zavrtěl jsem hlavou. "Neznám. Promiň, já ovládám magii myšlenek. Někdy ke mě nějaká doletí, aniž bych chtěl," povzdechl jsem si. Někdy to bylo opravdu obtěžující, ale často se to hodilo. "Zaslechl jsem, že je v té smečce má sestra. A že ji nenávidí. Alfa tam moc nechodí a zbytek smečky se také moc nepohodl," kdyby ta smečka nebyla tak daleko, mohli jsme vyrazit po boku s Asgaarem pro nějaký lup. Elisa by byla určitě pro. Pokud to teda není ta smečka, kam se chystá se Stormem.
"Možná by ti to naopak pomohlo. Když máš partnera, zvykneš si na něj a postupně se ti podaří se mu otevřít," usmál jsem se. "A třeba by ti to přineslo i více vnitřní jistoty," mrkl jsem na ni.
Wizku si lehla a já si lehl blízko ní. Taky jsem byl unavený a tohle jsem potřeboval. "Dlouho jsem pokukoval po Naomi. Dvořil jsem se jí, ale nevím. Nemám pocit, že by se také snažila mi to nějak oplácet," pohodil jsem ocasem. "Nebo jsem jen příliš netrpělivý. Nevzdávám to s ní, jen už se moc necítím na dlouhé dobívání," možná to znělo zle. Ale tak to bylo. "Mé srdce patří Stormovi," zašeptal jsem. "Ale on o něj nestojí," na chvíli jsem si dovolil být smutný. Podíval jsem se jí do očí.

Nevěděla o mé magie myšlenek, kterou jsem měl zapnutou neustále, dá se říci. Né že bych se o to snažil. Smrt mě jí obdařila již dávno plnou silou a já nikdy moc netrénoval, abych se toho zbavil. Díky tomu jsem zaslechl kousavou myšlenku, ale hlavně situaci jejich smečky. Co mě více zaujalo byl ovšem fakt, že v nich zmínila mou sestru. Napnul jsem se. Takže tady tě máme, sestřičko. Zamračil jsem se. Bylo výhodné to vědět, ovšem netušil jsem, zda toho někdy využiji. Uvidíme, co budoucnost přinese. Nyní nebyl čas na výlety. Storm měl v plánu něco s Elisou a já to tu musel hlídat. "Přeji hodně štěstí," poznamenal jsem k ní jen a sledoval, jak odchází. Doufal jsem, že se jí podaří to vlče najít. I když kdo ví, jestli se vůbec bála. Tae se taky ztratil, ale bral to jen jako velké dobrodružství.
Když jsme osaměli, otočil jsem se na Wizku. "To nebude příliš funkční smečka," poznamenal jsem spíše pro sebe a zavrtěl nad tím hlavou. "Kde jsme to skončili? U Lilith?" Laškovně jsem na ni mrkl. "Měla jsi vlastně někdy partnera či partnerku v minulosti?" Zvědavě jsem se pousmál.

Pokýval jsem hlavou. "Vím, kde je smrt. Neměl by to být problém najít," byl jsem rád, že znám pozici další smečky. Mohl bych se někdy vypravit na průzkum podobně jako Elisa. "Určitě bychom ji nenechali bloudit, pokud by na to přišlo," slíbil jsem jí. Jistě byla tato situace chybou toho, kdo ji ztratil. Ale Wizku také ztratila Tati a přes to jsem jí to odpustil. Někdy se to prostě stane. Ne vždy můžete někoho ohlídat.
Vlčice ze sebe vydala nějaký neslušný skřek a já to bral jako vnitřní volání o pomoc. Zamračil jsem se. "Mělo to být povzbuzení, ale máš pravdu," uznal jsem. Přišlo mi od ní hloupé, že nepožádá o pomoc členy smečky. Jistě, chápal jsem, proč se bojí. Také bych se nerad vracel domů s prázdnout. Ale pokud dává přednost pýše před životem vlčete, tak si ani nezaslouží jej najít.
Wizku se pokusila vlčici poradit, neuspěla. Chudina, i z toho byla nervózní. Zamyslel jsem se nad polohou dalších smeček. "Pokud jsi již vyzkoušela naše sousedy, je zde jen jedna smečka, o které vím. Netuším ovšem, zda ještě existuje. Je to již dlouho. Když tímto směrem přejdeš přes řeku, dojdeš do lesa. Tam by měla sídlit," ukázal jsem jí kudy. "Bohužel jsem již dlouho o této smečce neslyšel a je možné, že je již pryč. O jiných smečkách nevím," byla to pravda. Neběhal jsem po území. Podíval jsem se na Wizku, jak se na tom ona.

Rozhovor s Wizku a milostné rady museli počkat na později. Vlčice se přišla pouze na něco zeptat. Nezněla příliš přívětivě, ale její dotaz mi osvětlil proč. Měl jsem na starosti tři vlčata a dokázal jsem si dobře představit, jaká musí být podobná ztráta. Bohužel jsem jí nedokázal pomoci. Pomalu jsem zavrtěl hlavu. „Je mi líto, ale neviděli jsme ji,“ podíval jsem se tázavě na Wizku, zda souhlasí. „Pokud by se tu ovšem objevila, rádi ji přivedeme domů. Pokud mi tedy prozradíš, kde to je,“ pousmál jsem se. Chtěl jsem být s ostatními za dobře. Hlavně v době, kdy se zde potulovala taková verbeš. „Jsi na její hledání sama? Nechci být vlezlý, ale pomoci. Určitě bych nasadil na hledání více sil. Nechci tě zbytečně strašit, ale nedávno jedno z našich vlčat napadl cizí vlk. A podle toho co jsme slyšeli, není sám, kdo útočí na vlčata,“ oklepal jsem se. „Ale věřím, že není čeho se bát a najde se,“ mrkl jsem na ni mile. Ovšem uvnitř jsem si tak jistý nebyl. Tae vypadal dost zpustošeně a mě štěstí, že utekl.

„Borůvková smečka je ta nejlepší rodina, jakou jsem mohl mít. O to s kým sdílíš krev přece vůbec nejde,“ spokojeně jsem zamával ocasem. Wizku mi dokázala velmi rychle zlepšit náladu a já za to byl rád. „Udělal jsem ovšem rozhodnutí. Nefret již do této smečky nepatří. Nevím, kde se nyní nachází, ale za celou dobu mého alfování jsem ji tu viděl asi dvakrát. Věřím, že se to Stormovi a Naomi nebude líbit. Bohužel i takové rozhodnutí je potřeba dělat. Musím myslet na všechny členy smečky a nechci se o ni nadále bát a počítat s ní, když ona s námi nepočítá,“ bylo to nepříjemné, ale bylo to tak. „Jen nevím, jak to říct Stormovi. Bojím se, mi to bude mít za zlé,“ nejistě jsem mlaskl.
Nemohl jsem si nevšimnout, že Wizku můj zvýšený hlas rozhodil více, než bych čekal. Byla velmi citlivá, často nejistá. Bylo to zvláštní sledoval její rychlé změny emocí. „Mohu se tě na něco upřímně zeptat?“ Mohlo to vyznít trochu drze. „Mám pocit, že máš často strach z věcí, kterých se bát nemusíš,“ mluvil jsem nejistě a potichu. Nechtěl jsem ji urazit.
„Doufám v to, že se někdo takový najde brzy. Již mě nebaví, že jsem sám,“ uchechtl jsem se. Pravděpodobně jsme se s Wizku tímto vzájemně zaškatulkovali do frienzone vztahu.
Překvapovala mě míra odhodlanosti, se kterou Wizku obhajovala toho vlka. Jako bych řekl, že mu chci sníst ocas. „Já proti němu nic nemám. Respektuji, že se tak cítí. A určitě si na to také zvyknu. Jen už jsem na tomto světě dost dlouho a je pro mě těžké si zvykat na nové věci,“ zasmál jsem se. „Ale věř mi, mám zkušenosti s tím, jaké to je být jiný. Makadi u nás bude mít bezpečné místo, o to se postarám,“ usmál jsem se. „Je to krásná slečna,“ dodal jsem k ní stručně a tím souhlasil s tím, jak Wizku zdůrazňovala její pohlaví.
Pokýval jsem hlavou a usmál jsem se. Zamilovanost je krásná. „Měla by ses s ní blíže seznámit,“ pobídl jsem ji. „Pokud to nezkusíš, budeš toho litovat. Navíc jste teď spolubydlící, tak to bude přirozené, že ji chceš poznat. Já bych si zase rád promluvil s Makadi,“ divné věci mě taky tak trochu přitahovali a on byl prostě zvláštní. Nejspíše to křičelo malér.
Uslyšel jsem zavytí a povzdechl jsem si. Další návštěvník naší skvělé smečky. Snad začala turistická sezóna nebo co. Pro dnes jsem měl dostatek nových členů, přes to jsem se rozhodl rekrutovat další. „Doprovodíš mě?“ Usmál jsem se. Nyní jsem jí to nabídl sám. Nečekal jsem na odpověď a rozběhl se směrem za dalším návštěvníkem. Stávali jsme se nějak populárními.
Zastavil jsem kousek od nově příchozí vlčice a změřil jsem si ji pohledem. Vypadala otrhaně a slabě. Usmál jsem se na ni se vzpřímeným postojem. „Vítám tě v Borůvkové smečce. Co tě k nám přivádí?“ Prohlížel jsem si ji. Nikdy jsem ji ještě neviděl. Vypadala vážně a mírně nešťastně. Na krku měla nějakou ozdůbku, to už mě nepřekvapovalo, spousta vlků měla nějaké srandičky. Spíš mě zaujala jizva na jejím boku. Doufal jsem, že nebude působit problémy.

Zamyšleně jsem se na ni zadíval a vybavil si toho boha. „To netuším, popravdě. Když jsem tam byl, jiného vlka jsem neviděl. Ale nedivil bych se, kdyby ano. Bylo to tam nádherné,“ zasněně jsem si povzdechl. Musím se tam zase někdy zajít podívat a pozdravit toho krasavce.
Zeptala se, co provedla má sestra. Mlaskl jsem a přemýšlel, kde začít. „Neviděl jsem ji velmi dlouho, takže jsem měl radost, když jsem ji potkal v tomto světě. Počítal jsem s tím, že budeme rodina. Že se budeme scházet. Věděla, kde žiji a už neskutečně dlouho za mnou nepřišla. Myslel jsem si, že možná odešla. Nedávno se ale prohnala tímto územím, ani nezastavila na slovo. Takže tady pořád je, ví kde jsem, ale nikdy za mnou nepřišla. Já netuším, kde žije. Nemám ji jak najít,“ zamračil jsem se a srst se mi mírně naježila. Rozčilovalo mě to. Připadalo mi to jako vrchol drzosti.
Wizku se mi pokusila dát naději, že se Suzume možná někdy vrátí. Zavrtěl jsem prudce hlavou. „Já ho už zpátky nechci. Kdyby mě miloval, nikdy by neodešel. Je pryč a já doufám, že už ho nikdy – NIKDY – neuvidím,“ tohle bylo dosti mládežnické chování. Omluvně jsem se na ni podíval. Měl bych být vyspělí super alfa jako vždy. Ale Suzume mi rozmačkal srdce na kaši a já bych chtěl rozmačkat jeho hlavu, dokud neuvidím jeho mozek téct ušima. Raději jsem všechny své pocity cpal do této nenávisti, než naivně doufat, že se za mnou jednou vrátí.
Zeptala se mě na otázku, která mě zaskočila. Pohodil jsem ocasem. „Vypadala, že je to silná vlčice. Že se ničeho nezalekne, to se mi na ní líbilo. Působila taky trochu protivně a odtažitě, ale to se snad zlepší. Do oka mi padl spíše ten vlk, ale nejsem si jistý, co je s ním vlastně špatně. Byl takový nejistý a skoro celou dobu mlčel. A ještě to s tím pohlavím,“ mlaskl jsem. Vlk byl prostě vlk. Nechápal jsem, co to mělo znamenat. „Ale tobě se zalíbila, že?“ Usmál jsem se.

Wizku se mě jemně dotkla, bylo to konejšivé a já se na ni usmál. Ona teď byla šťastná a já jí to nehodlal kazit. Ani náhodou! Navíc jsem měl taky dobrou náladu a chtěl jsem si ji udržet. Vše se dařilo skvěle. Smečka byla na lovu, měli jsme nové otroky. Mé osamělé srdce muselo počkat na jindy.
„Borůvková poradna zní skvěle. Věřím, že každý by měl něco na srdci. Budeme vybírat poplatky?“ Zasmál jsem se. Pár kamínků do mé skrýše by bylo fajn.
Wizku vypadala z mého vyprávění unešená. Netušil jsem, která část ji tak dostala, ovšem byl jsem za to rád. Vlci často poslouchali, ale reálně ani nevnímali, co říkáte. U ní jsem měl pocit, že ji to opravdu zajímá. Proto jsem se rozhodl, že budu pozorně poslouchat její příběh.
Zmínila se, že má celkem čtyři sourozence. Uznale jsem pokývl, početná rodina. Zmínila také nějakou blízkou kamarádku a její problém s lovem. Chápavě jsem pokýval, úplně jsem na to zapomněl, že nerada loví. Najednou jsem více chápal, proč nešla se Stormem. Popravdě – ani pro naši smečku to nebylo zrovna přínosné. Ale pokud bude hlídat vlčata, dostane za to najíst. A vlčata může naučit lovit i někdo jiný.
„Třeba tě ještě osud překvapí a přivede ji do této země. Nebo někoho ze sourozenců. Moje sestra se tu kdysi objevila a to jsem myslel, že už ji nikdy neuvidím,“ chvíli jsem mlčel. „Pak už jsem ji ale nikdy neviděl. Mrzí mě to, vzhledem k tomu, že ví kde bydlím. Já netuším, kde ji hledat,“ přiznal jsem. „A teď už ji ani najít nechci,“ zase jsem sklouzával k depresivním tématům. Usmál jsem se na ni. „Ale u tebe by to určitě bylo jiné.“
Wizku mi položila poměrně netaktní otázku. Překvapeně jsem zamrkal a mírně sebou cukl. Jistě, nezmínil jsem, že je bývalý. „On,“ odmlčel jsem se. Přemýšlel jsem, jak začít. „Začal se toulat. Vracel se za mnou minimálně, nebral mě na jeho výlety sebou. Dlouho jsem ho neviděl a pak jsem ho vždy potkal s jednou jeho kamarádkou,“ zamračil jsem se. „Popravdě nevím, co se stalo. Jednoho dne odešel a už se nikdy nevrátil,“ sklopil jsem pohled. Sice už to bylo dlouho, ale ta nevědomost na tom byla nejhorší. Kdybych aspoň věděl, co jsem udělal špatně. V hlavě jsem předpokládal, že odešel s tou příšernou ošklivou smradlavou Winter.
Podíval jsem se na Wizku a usmál jsem se. „Už je to ale dlouho a přenesl jsem se přes to,“ to byla pravda tak napůl.

Sledoval jsem, jak během mého monologu roste úsměv Wizku. Téměř pulzovala nadšením. Výborně, konečně reakce jak se patří. Nebyl jsem zvědavý na další kyselé výrazy. A přijala mou nabídku! Kdybych mohl, zatančil bych tu vítězný tanec. Ovšem má sebeúcta mi to nedovolila. Tohle byl velký krok. Jistě, Aranel již tuto funkci měla, ale pochyboval jsem, že by zvládla neustále hlídat tři mrňata. Musel jsem si s ní ovšem také promluvit, zda s touto funkcí stále počítá.
Wizku byla tak nadšená, že jsem ucítil na hrudi zvláštní hřejivý pocit. Dlouho jsem nic podobného nepocítil. Byl jsem šťatný spolu s ní a taky hrdý. „Nemáš za co. Já jsem moc rád, že jsi k nám přišla. Tato smečka by bez tebe již nebyla kompletní,“ myslel jsem to vážně. Udělal jsem k ní nejistý krok blíž. Tahle chvíle ve mně prohlubovala naše spojení.
Zeptala se na Tati. „Popravdě nevím,“ odmlčel jsem se. „Ale je v pořádku,“ tak nějak jsem to věděl. „Odneslo ji nějaké kouzlo. Slétlo se okolo ní hodně motýlků a puf – byla pryč,“ zasmál jsem se. Bylo to zvláštní, že mě to neznepokojovalo. Jako by mi něco obsadilo mozek.
Všiml jsem si, že z mé přátelské nabídky je mírně nesvá. Jen jsem se usmál. „Nemusíš mi říkat nic, co nechceš. Neboj se. Jen sám dobře vím, jak je těžké, když musíš vše držet uvnitř. Dlouho jsem neměl ke komu mluvit,“ chvíli jsem mlčel. „Popravdě mám pocit, že pořád nemám,“ nechtěl jsem dát najevo své problémy. Ale vždy jsem byl hodně společenský typ. Storm byl můj nejlepší kamarád, ale nemohl jsem s ním mluvit o všem. Nějak jsem se necítil komfortně mu vyprávět o mých pocitech. Miloval jsem ho a on to nikdy neopětoval. Od chvíle, kdy jsem mu to prozradil, jsem se před ním cítil nesvůj.
Z přemýšlení mě vytrhl její hlas. Posadil jsem se. „To bude dlouhý příběh,“ upozornil jsem ji a uchechtl se.
„Když jsem přišel do tohoto světa, byl jsem si velmi jistý tím, že chci najít smečku. Kdybys mě potkala tenkrát, ani bys mě nepotkala. Byl jsem úplně jiný,“ uchechtl jsem se. „Takový šašek. Prošel jsem tady hodně smeček. Chtěl jsem se podívat, jak to kde vypadá. Vždy jsem jen pozdravil, poptal jsem se na pár věcí a odešel jsem. Zaujala mě pouze Zlatavá smečka, ale bohužel tam v té době nebyla alfa a poslali mě pryč. Poté jsem ovšem potkal Lexiett. Bylo to ještě vlče, když jsem ji poznal. Ale já si s vlčaty tenkrát rozuměl perfektně. Okamžitě jsme se skamarádili a dovedla mě do Borůvkového lesa. Tenkrát zde byla alfou Hotaru a její partner Angelus. Tailla, Stormova zemřelá partnerka, o tom věděla. Že jsem prošel hodně smeček a vzala to tak, že jsem nerozhodný. Snažila se přesvědčit celou smečku, aby mě neměli rádi. Hotaru mi ovšem dala šanci a udělila mi pozici omegy,“ musel jsem se zasmát. Nejhorší možná pozice ve smečce, ale já byl i za ni šťastný. „Časem jsem se vyškrábal na Kappu. Miloval jsem tu smečku. Byli jsme rodina. Bylo zde mnoho vlků, které jsem již dlouho neviděl. Angelus ovšem zemřel a Hotaru to po nějaké době vzdala. Smečka se rozpadla,“ posmutněl jsem. „Byl jsem z toho naprosto zdrcený, jelikož mě ve stejnou dobu opustila má partnerka. Připadal jsem si velmi dlouho hrozně sám, dlouho jsem se jen toulal a netušil, co se sebou. Hodně mě to změnilo,“ byla to temná doba. „Nakonec jsem se rozhodl, že už toho mám dost a přidal jsem se do Zlatavé smečky. Byl jsem tam poměrně dlouhou dobu. Byla to krásná smečka, úžasný les, poznal jsem tam lásku,“ trochu jsem se zasnil. „Při jedné výpravě jsem ale zjistil, že Storm a Tailla obnovili Borůvkovou smečku. Byl jsem z toho velmi rozpolcen. Nechtěl jsem ublížit mým přátelům ve Zlatavé smečce, ale mé srdce vždy patřilo do Borůvky. A Storm byl vždy můj nejlepší kamarád. Nakonec jsem se musel rozhodnout a spolu s mým partnerem jsme odešli do Borůvkové smečky. Zlatavá se nedlouho poté rozpadla, jelikož se alfa nějak ztratil a hodně členů taky,“ posmutněl jsem. „Storm mi zde asi po 2 zimách udělil funkci ochránce smečky a já se stal první deltou pod jeho vedením. Po dlouhé době ovšem Storm řekl, že se již na alfování necítí a smečku mi předal. Doufám, že jej nikdy nezklamu,“ hrdě jsem se usmál. „Mám radost, z každého nového věrného člena. Doufám, že smečka se ještě rozroste o hodné členy a budeme zde šťastní,“ usmál jsem se na ni. „A co ty? Jaký je tvůj příběh?“