Gallirea - Příspěvky uživatele

Vyslechl jsem si trpělivě vše, co měly obě na srdci. Neměl jsem náladu na macho souboj. Nechtěl jsem se jím zbytečně zabývat, jelikož jsem věděl, že bych vyhrál. Obě se prozatím chovaly slušně a já se rozhodl zodpovědět jejich otázky a pak je prostě poslat pryč. „Baghý se přidala do naší smečky velmi nedávno. Poté s tím,“ rozhodl jsem se použít její slova. „Tmavým pobudou odešli na průzkum okolí,“ chvíli jsem mlčel a přemýšlet, zda odpovědět na otázku Styx. „Naše magie je mnohem užitečnější než nějaké neťapkání do sněhu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a odfrkl si. Hlupáci. „Naše magie dokáže zmást nezvané a nežádoucí hosty,“ shrnul jsem jednoduše, možná s mírným podtónem výhružky. „Vždyť musíte cítit tu sladkou vůni, nebolí vás z ní hlava?“ Mou přítomností byla magie velmi posílena.
Ta neznámá vlčice nám pochválila smečku. Přikývl jsem. „Děkuji. Smím znát tvé jméno? Vyřídil bych Baghý, že jste se tu zastavily,“ odmlčel jsem se. „Jelikož zde ale nyní není, prosím – odejděte. Není to nic osobního vůči tobě,“ podíval jsem se na novou vlčici. „Ale Styx u nás není vítána,“ podíval jsem se na ni ostražitým pohledem. „Nemá mezi našimi vlky zrovna nejlepší pověst a popravdě by se mohl objevit někdo, kdo by si rád vyřídil účty,“ srst na krku se mi mírně naježila.

//Naomi, Tae - jen to rychle vyřídíme kvůli VLA a vrátím se za vámi.

Všiml jsem si, že ten malý byl smutný z faktu, že Meinere odešel. Já ho neznal, ale také jsem cítil trochu lítosti, že jsem s ním nemohl strávit více času. „Jste dobří přátelé? Určitě se zase brzy uvidíme. Je zde kdykoliv vítán,“ povzbudivě jsem se na něj usmál. Nevadilo mi, když si někdo vodil na území přátele. Pokud byli normální. Wizku je tak hodná a právě ona sem přivedla Styx. Nebo svou šílenou sestru. Volba jejích společníků mi připadala prazvláštní.
Ti dva se rozhodli na nenápadnou šikanu láskou. Měli velmi zvláštní řeči, které měly být nejspíše vtipné, ale asi jsem neoplýval tímto stylem pro humor. Tae ale nevypadal, že by mu to vadilo – naopak, byl nejspíše rád, že tu bude mít někoho podobného. Chápal jsem, že je to takový mladý provokatér a mít někoho podobné krve se mu bude asi líbit. Sice mi to připadalo otravné, ale co se dá dělat. Byl jsem rád, že mám členy do smečky.
Zeptal se, kde je Tati. Zamyslel jsem se. „Když jsem ji viděl naposled, vydala se pryč ze smečky společně s Wizku. Předpokládal bych, že budou stále spolu někde poblíž? Vydali se tímto směrem,“ pohodil jsem hlavou. Více jsem mu bohužel momentálně říct nedokázal. Poznámky o tom, ať se sám nepotuluje po okolí, jsem si již nechal pro sebe.
Zahlédl jsem přibližující se Naomi. Měl jsem v plánu se za ní později také vydat, i když jsem tu návštěvu odkládal. Měli jsme mezi sebou jisté nevyřešené záležitosti, které byly ale přerušeny její dlouhou absencí. A za tu dobu se toho událo tolik. Mírně jsem se pousmál. „Ahoj, Naomi,“ viděl jsem ji rád. Jen jsem byl zmaten. A její intimní přivítání bylo příjemné, velmi příjemné. Ovšem mírně mě to rozhodilo. Opětoval jsem jí alespoň jistou formu pohlazení ocasem, ale netušil jsem, jak s tím naložit. Měl jsem momentálně jiné myšlenky. Chtěl jsem lépe poznat toho fešáka Makadiho. Měl jsem náladu koketovat a nezávazně si užívat. Nebyl jsem si jistý, zda tento můj přístup Naomi neublíží. Když jsme se viděli naposledy, byl jsem připraven sní skočit po hlavě do partnerství. Ale byla tak dlouho pryč. „Jsem rád, že jsi zpět,“ řekl jsem pevným hlasem. Tím jsem si byl jist.
Nori i Baghý se s ní také přivítali, pak ovšem zamířili pryč ze smečky. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Čekal jsem od nováčků, že alespoň chvíli budou na našem území. Jejich chování se mi nelíbilo a to nebyl zrovna nejlepší začátek. Přišli mi oba mírně otravní. Navíc mě tu nechali s Naomi a mými pocity samotnou. U Gavriila jsem moc rad hledat nemohl.
Zhluboka jsem se nadechl. „Kde jsi celou dobu byla?“ Pousmál jsem se na ni. „Bylo to,“ odmlčel jsem se. „Opravdu dlouho,“ sklopil jsem pohled. Ona byla pryč, ale svět se nezastavil. Zvedl jsem oči zpět k ní. Možná jsem jen potřeboval více času. Z mého zamyšlení mě naštěstí vytrhly pachy cizinců. Okamžitě jsem zavrčel, jelikož jeden jsem si dobře pamatoval. „Máme společnost,“ konstatoval jsem a rychle se rozběhl směrem za nimi. Po cestě jsem ovšem uslyšel jejich zavytí a pochopil jsem, že čekají na kraji lesa. Tím se můj vztek alespoň trochu zmírnil. Přes to jsem zůstal od obou vlčic v bezpečné vzdálenosti a sledoval jsem je s chladným výrazem. „Zdravím,“ pronesl jsem. Styx ležela na zemi a druhá vlčice stála vedle ní. Dobře jsem věděl, co je Styx zač. Loví vlčata a je drzá. „Jaký je důvod vaší návštěvy?“ Pohledem jsem sledoval obě dvě.

Radostná reakce ze strany Baghý mě potěšila. Byl to povznášející pocit moci svou existencí rozdávat štěstí ostatním. Storm mi tuto smečku předal a já si to velmi užíval. Většinou to bylo ze sobeckých důvodů, jako že jsem se cítil jako super-frajer. Ale radost poddaných byla také fajn.
„Nic se neděje. Je pochopitelné usoudit, že vlčata na území smečky jsou potomci,“ pohodil jsem ocasem. Neměl jsem nyní tak horlivou představu to vyvracet, jako když jsem viděl Makadiho. Tomu jsem chtěl dokázat, že jsem sám, pořádně sám a otevřený všemu. Nějak jsem si již také smířil s tím, že své vlastní vlčata mít nikdy nebudu. Ano, trochu mě mrzel fakt, že nebudu moci předat své super geny, ale měl jsem nyní Gavriila a tím jsem si to mohl alespoň trochu vykompenzovat. I když momentálně jsem na něj nijak netlačil a rozhodně se nechoval jako já. Tae byl mému mladistvému já mnohem podobnější.
Vlčice mi byla velmi sympatická, jelikož se chovala velmi inteligentně a rozumně. Vypadala, že by mohla být podobně stará jako já, i když se na ní věk nejspíše podepsal více než na mě. Já si to teda rozhodně zatím nepřipouštěl, i když sem tam jsem již zaslechl nějakého praskání kostí a měl jsem pár šedinek. Baghý nebyla materiál na lovce, ovšem co takový učitel? Mohla by Gavriila naučit mluvit. Moc toho nenapovídal.
Nori vypadal také spokojeně s popisem naší smečky. Jeho čertíci v očích mi připomínali také mé mladší já. Měl jsem trochu starost o to, jestli nebude osina v zadku, ale zatím vypadal slušně. Ve chvíli kdy ale jeho pozornost přitáhl Tae, jako by se celý proměnil v puberťáka. Stočil jsem pohled k tomu kulatému vlčeti a poslouchal jeho oznámení o Meinerovi. Do hlavy mi pak přiletěli jeho myšlenky, které byly jako výkřiky. Překvapivě jsem zamrkal. „Děkuji za informaci, že Meinere odešel,“ přemýšlel jsem, zda mu prozradit, že jsem ho slyšel. „Když chvíli vydržíš, můžeme lovit?“ Nabídl jsem mu. Jemu by mělo být jasné, že jsem jeho myšlenky slyšel, ale cizím vlkům ne. „Taky je potřeba označkovat území,“ mohl jít se mnou a zjistit, jak se to dělá. Je to přeci jen také povinností ochránce.
Oba vlci za Taem přišli, obejmuli ho a mumlali něco o rodině a přátelství. Přišlo mi to trochu až příliš sladké a přemýšlel jsem, zda to myslí vážně, nebo si ze mě utahují. Nori mluvil na Tae dokonce tak, jako by před týdnem vylezl z mamky. Přitom jsem dobře věděl, že už se chová velmi vyspěle. A právě to byl důvod, proč jsem do toho nijak nezasahoval. Ten vlček si hrál na dospělého, tak ať se tak chová i teď.
Když té šarády oba nechali, hovořili jsme dále o smečkových záležitostech. Souhlasili, že na lovu se mohou podílet. Pokýval jsem hlavou. „Tak tedy,“ nadechl jsem se a zamyslel. „Vítejte v Borůvkové smečce,“ usmál jsem se na oba. Určitě by to tu chtěli ukázat, ale já neměl čas na to, dělat průvodce. Určitě jsem chtěl ale oba lépe poznat. „Momentálně je většina vlků někde rozprchlá, ale věřím, že je brzy poznáte,“ usmál jsem se.

Gavriil dorazil chvíli po mě a nadále se držel po mém boku. (Manipulace povolena.) Byl jsem na něj pyšný, i když nebylo vlastně proč.
Jako první promluvila ta vlčice. Zněla inteligentně, cílevědomě. Představila se jako Baghý. Zapsal jsem si toto jméno do paměti a s vycházejícím sluncem jsem měl možnost si ji lépe prohlédnout. Trčelo jí několik kostí, její kožich byl ovšem podobný tomu mému nebo Stormovu. Nebyl ovšem ničím ozvláštněn, to se ale může kdykoliv změnit. Vlci zde měli velmi pěkné a pestré kožichy. Vlčice zrovna představila i druhého vlka, Noriho. Ten doposud nic neřekl a já doufal, že jeho mluva nebude podobná jako Makadiho. Na tváři měl jistý přiblblý úšklebek, který jsem se ovšem rozhodl neřešit. Neměl jsem zrovna náladu na spekulování.
Chtěli se přidat do smečky, výborně. Pracovní síla a další přátelé, to bude vhod. Baghý ovšem zmínila mého syna. Nejistě jsem zamrkal, žádného syna jsem přeci neměl. „Borůvková smečka je otevřena novým členům,“ začal jsem. „Momentálně zdě máme tři vlčata, z nichž ani jedno není moje, ani nikoho dalšího, ale přicestovala sem,“ dodal jsem ještě na začátek. Pokud se sem chtějí přidat, měli by vědět o tom, že tu máme tolik harantů.
Poté konečně promluvil i Nori. Působil mlaději, roztěkaněji a o něco méně inteligentně než jeho kamarádka. Nejistě jsem se na něj zadíval, když mi nabídl výchovnou sílu. Nebyl jsem si jist, zda bych mu výchovu vlčat svěřil. „Výchovnou sílu bohužel již nepotřebujeme, jaký je ten druhý plus?“ Zeptal jsem se narovinu.
„Naše smečka se rozprostírá na území Borůvkového lesa a vede až k Ovocné tůni. Máme zde smečkový úkryt a sladké borůvky. Naše smečka je velmi harmonická, řekl bych,“ vzpomněl jsem si na Lucy. Někoho takového bych ve smečce nesnesl. „Byl bych proto nerad, aby zde vznikali nějaké konflikty mezi jednotlivými vlky. Možná to bude znít otřepaně, ale opravdu jsme spíše rodina. Pokud budete její součástí, získáte skvělé zázemí, milující kolektiv a přísun dobrého jídla,“ cítil jsem se jako skvělý propagátor. „Co můžete na oplátku nabídnout? Rád bych se rovnou zeptal, umí někdo z vás dobře lovit?“ Potřebovali jsme lovce a bylo mi celkem jedno, jestli na to jdu moc zhurta.

Gavriil vyrostl opravdu o pořádný kus. Nejspíše i psychicky trochu vyrostl, protože se rozhodl, že chce jít se mnou. Možná z něj nebude takový lenoch, jak jsem si myslel. Určitě by ale potřeboval někoho, kdo s ním zapracuje na komunikaci. „Jsem rád, že chceš jít se mnou. Alespoň se podíváš, jak taková debata s cizinci vypadá,“ přeci jen… je to můj – asi – adoptivní syn. Měl by se začít připravovat na vedoucí funkci! Jednou by tuto smečku mohl podědit. Bohužel, zatím Gavriil nepředvedl žádné vedoucí schopnosti. Nepředvedl v podstatě žádné schopnosti.

Skupinka u Tae se velmi rychle rozpadla po mém příchodu. Jeden z vlků zmizel okamžitě. Potom zde byla Lucy a její kamarád, kteří se chovali oba jako kreténi. Hlavně ten její šedý přítel. Naštěstí neměli v zájmu zde vést nudnou debatu o ničem a sami odešli. Neměl jsem potřebu si zvedat své ego a běžet je zapálit kvůli hloupým poznámkám. Pouze jsem si jejich stupidní obličeje zapsal do paměti vedle dalších, které sem nemám pouštět. Také jsem si uvědomil, že si musím co nejdříve promluvit s Elisou či Arcanusem a sdělit jim, že si nepřeji, aby na naše území vcházela Lucy.
Po jejich odchodu zde zbyl ještě velmi zajímavě zbarvený vlk. Díval jsem se na něj možná o chvíli déle, než by se slušelo. Byl asi milionkrát příjemnější než ti blbci, takže jsem se na něj široce usmál. „Děkuju, že jsi na něj dal pozor. Pokud se znáte a tvé úmysly jsou čisté, jsi zde vítán,“ navíc se na něj velmi příjemně koukalo, tak proč ne.
Taenaran mi podal hlášení o proběhlé situaci. Sice mluvit dlouho, ale v podstatě neřekl vůbec nic konkrétního. Přes to jsem pochvalně přikývl. „Výborně. Plníš svou funkci velmi dobře,“ pochválil jsem ho opět. Až tedy na ty jeho neustálé výlety.
Ozvalo se zavytí, dokonce dvě různé ze stejného místa. Povzdechl jsem si, další návštěvníci. Doufal jsem, že alespoň tato návštěva bude k nějakému užitku. „Povinnosti volají. Doufám, že vy dva zde budete v pořádku. Rád jsem tě poznal, Meinere,“ ještě jednou jsem si ho s zájmem prohlédl. Byl velmi pohledný a hlavně na něm bylo něco neobyčejného. Odtrhl jsem od něj ovšem pohled, abych se mohl rozběhnout za návštěvníky.
Nevypadali nijak hrozivě, takže jsem se kousek od nich prostě zastavil. Napřímil jsem se tak, abych vypadal co největší, ale zároveň jsem měl na tváři poklidný úsměv. „Zdravím vás. Já jsem Blueberry, alfa tohoto lesa. Mohu se zeptat, co vás k nám přivádí?“ Oba jsem si prohlédl. Pár, samec, samice. Těžko říci zda v romantickém svazku. Vypadali prozatím neškodně. Bral jsem to jako samozřejmost, že jsem k cizincům milý. Dokud mi nedají důvod nebýt. Ale začínal jsem být poměrně unavený.

Brno

// Blueberry přišel za Taem, takže i za vámi. :)

Tati měla odmítavý postup. Začínal jsem být netrpělivý, Wizku se mě pokusila uklidnit s tím, že z toho vyroste. Přikývl jsem. Tímto jsem to bral jako uzavřené. Já se snažil, řekl jsem vše, co jsem měl na srdci. Zbytek byl už na ní a taky na Wizku. „Náš les hořet nebude, uvidíš,“ dodal jsem pak. Wizku se k Tati pak ještě přiblížila a něco jí šeptala. Zamračil jsem se, neměl jsem rád šuškání. Ale byla dobrá pečovatelka, to jsem jí nemohl upřít.
Uslyšel jsem kroky, otočil jsem se za nimi. Oči se mi rozzářili. Tohle bylo jediné vlče, které jsem chtěl vidět a měl jsem ho opravdu upřímně rád. Vyrostl, byl větší, než jsem si ho pamatoval. Ale to bylo jedině dobře. Přitulil se ke mně a já mu ten dotek nadšeně opětoval. Náklonost jiného mi chyběla hrozně moc. Cítil jsem se jako hrdý táta, což mě vyvádělo z míry, jelikož jsem vlčata neměl vůbec rád. Ale on byl… můj? „Gavrille! Já tě tak rád vidím. Už jsem se o tebe bál, ale byl jsem si jistý, že budeš v pořádku, když jsi byl s Naomi. Dokonce jsi vyrostl!“ Měl jsem trochu problém rozumět tomu, co říkal. Ale to hlavní jsem postřehl.
Naježil jsem se, když Wizku utrhla větev jednoho z borůvkových keřů. Tohle byla přeci pýcha našeho lesa, žádné trhání a ničení! Přes to jsem nic neřekl a doufal, že už to nikdy neudělá. „Měli bychom ti sehnat něco lepšího,“ mrkl jsem na něj. „Konečně se tu sem tam objeví nějaký zajít nebo lasička!“ Vrtěl jsem ocasem. „Určitě bys to už zvládl i sám ulovit, co ty na to?“
Wizku se rozběhla za Tati, která se rozhodla odejít. Ještě za mnou zavolala humornou poznámku, nad kterou jsem se zasmál. „Měj se Wizku!“ Doufal jsem, že ji brzy uvidím. Náš předešlí rozhovor se mi velmi líbil a Wizku se dostala na listinu přátel, dokonce možná i potencionálních partnerů. Ovšem zde byla poměrně nízko, kvůli tomu, že momentálně šílela po Lilith. (Asi.) A já měl na mysli spíše Makadiho a tak trochu jsem pořád myslel na Naomi, i když její dlouhá absence mi umožnila na naše pouto pozapomenout.
Aniž bych se nadál, ve vzduchu se začalo mísit nepřeberné množství cizích pachů. Tiše jsem zavrčel a podíval se na Gavriila. „Cítíš to? Je zde nějak moc cizinců. Musím to zkontrolovat. Můžeš jít se mnou, nebo tu počkej,“ pohodil jsem ocasem. „Budu se ti věnovat, jakmile to omrknu,“ otřel jsem se mu čumákem o tvář a pak se rozběhl směrem, kde jsem cítil nejvíce pachů. Povšiml jsem si také, že se vrátila Naomi. Výborně, těšil jsem se, že za ní pak půjdu.

Narazil jsem na Tae a nějaké cizí vlky. Usmál jsem se na něj, snažil jsem se tvářit mile, i když jsem byl dost rozhozený. Nehodlal jsem se s ním již bavit o tom, ať se drží ve smečce. Já mu dal již dost rad o tom, že se tu pohybují nebezpeční vlci. Pokud si myslí, že je dobrý nápad se všude toulat sám – do toho. „Zdravím vás. Vidím, že se o vás již Taenaran postaral a hlídá území,“ mile jsem se na něj usmál. Byl skvělý, opravdu dělal to, co jsem mu řekl. Ne že by měl šanci proti nepřátelům. „Já jsem Blueberry, alfa této smečky. Mohu se zeptat, co vás sem přivádí?“ Pohled mi sklouzl k vlčkovi. „Vše v pořádku? Cítil jsem zde mnohem více pachů,“ rozhlédl jsem se po okolí a čekal na jeho hlášení.

// Omlouvám se, že nereaguji. Napíšu zítra dopoledne, přes víkendy jsem většinou pryč.

SPRÁVNÉ ODPOVĚDI

Děkuji Wizku a Makadimu za účast v hádací části. Vedli jste si dobře!

Odměny jsou v řešení, brzy budou rozdány. Ale nyní k správnému řešení.

PRVNÍ ČÁST (- by Taenaran)

Druhá část (- by Makadi)

1. Jak vytrhnout velrybě stoličku

2. Doba ledová: Úsvit dinosaurů

3. Kladivo na čarodějnice

4. Jak vycvičit draka

5. Mlčení jehňátek

Třetí část (- by Wizku)

Čtvrtá část (- by Blueberry)

1. Rain Man

2. Muž na měsíci

3. Million Dolar Baby

4. Le Mans '66

5. Jak jsem poznal vaši matku

Tati mě stále neměla ráda a zaslechl jsem jistou drzou odpověď. Nelíbili se jí mé rudé oči? Snažil jsem se s ní soucítit, pochopit to a nezlobit se. Věděl jsem ale, že takhle to nemůže jít do nekonečna. Navíc, nejsem jediný vlk s magií ohně, kterého kdy potká. Musí si na to zvyknout, než to někdo použije proti ní. „Rozumím tomu, že ti někdo velmi ublížil. Byli to vlci s magií ohně? Měli rudé oči? Muselo to být hrozné. Ale já nejsem oni, nemám s nimi nic společného a jak říká Wizku, má magie ti může být jedině k užitku,“ chvíli jsem se odmlčel. „Představ si, že by jsi potkala někoho, kdo by tě neměl rád jen proto, že je tvůj kožich hnědý. Ty jsi se tak narodila, jsi taková a nemůžeš to změnit. A i když jsi nic neprovedla, stejně by tě kvůli tomu někdo neměl rád. Určitě by tě to mrzelo. A já to mám stejně. Mé oči jsou rudé, ale nic jsem ti neprovedl a ani neprovedu. Neublížil bych nikomu, kdo je v mé smečce,“ věděl jsem, že to bude chtít více času. Ale nebyl jsem zrovna milovník vlčat, takže jsem neměl ani příliš trpělivosti a pochopení. Přes to jsem nebyl idiot a snažil jsem se mluvit jemně a mile. „Nemusíš se ničeho bát.“
„To mě mrzí,“ podíval jsem se po Wizku. Bylo by vhodné, aby se všem vlčatům věnovala stejně. Na druhou stranu, Aranel byla také pečovatelka a měla mít vlčata na starost. Přes to to vypadalo, že Wizku se může přetrhnout. „Neviděla jsi Gavriila?“ Zeptal jsem se mimoděk. Byl by to fajn kamarád pro Tati.
Zasmál jsem se. Chtěl jsem Tati vysvětlit, co jsou ty věci, ale Wizku mě předběhla. Pokýval jsem. „To vám budu snad závidět, že nejsem taky dáma,“ povzdechl jsem si zasněně. Chtěl bych zažít dámskou jízdu. Můj parťák pořád spal a Makadi zmizel s Laurou.
Zeptala se, jak to jde. Nedodala s kým, ale hádal jsem, že myslí Makadiho. Naprázdno jsem nejistě polkl a jen pohodil rameny. „Netuším. Je těžké určit, co si vlastně myslí. Ale určitě to nevzdávám!“ Moc se mi na to líbil. „A co ty?“ Byl jsem zvědavý, zda již zjistila něco o Lilith. Nebo jestli se jejich vztah někam posunul.

Tati se mě stále bála. Tedy, neutekla daleko s pláčem jako minule, ale nechtěla se na mě ani podívat. Vlčice si to vlče odvedla domů, díky čemu jsem s ní chvíli zůstal sám. „Všechno v pořádku, Tati?“ Usmál jsem se na ni mile, i když ke mně byla zády. „Líbí se ti u nás ve smečce? Jsou na tebe všichni hodní?“ Moc jsem netušil, jak s ní mluvit. Byla pro mě jako mimozemšťan. Naštěstí mě od této trapné chvíle zachránila Wizku, která přicházela s Taem. Ten se ale na poslední chvíli oddělil. Zamračil jsem se. Toulal se víc, než by se mi líbilo. Klidně bych ho mohl vykopnout ze smečky a ani bych si toho nevšiml. „Zdravím!“ Řekl jsem Wizku s úsměvem. „Kam utíkal Taenaran?“ Zeptal jsem se na začátek a pak poslouchal její hlášení o výletu. „To zní parádně, jsem rád, že se učíte nové věci. Jsem na vás oba pyšný,“ mrkl jsem po ní. Tak jsem si představoval správného pečovatele. Rozhlédl jsem se okolo, kam zmizela Aranel. A kde se sakra toulá Naomi s Gavriilem? Gavriil byl nejspíše jediné vlče, které mě mělo aspoň trochu ráno.

DRUHÁ FÁZE

Děkuji všem, kteří zaslali své hádanky. Nyní je fáze hádání - může se jí zúčastnit kdokoliv, včetně těch, který hádanky nezaslali.

PRVNÍ ČÁST

DRUHÁ ČÁST

TŘETÍ ČÁST

ČTVRTÁ ČÁST

Odpovědi prosím posílejte do vzkazů s předmětem ODPOVĚDI. Prosím také o označení částí, ať se v tom trochu vyznám.

Čas máte opět týden, tedy do 9.7.

Držím palce!

„Odvaha je často jen prostá pošetilost,“ souhlasil jsem s Makadim. Odvaha je dobrá vlastnost, pokud jste silní a máte šanci vyhrát. Pokud jste malé vlče, tak to není odvaha, ale stupidita.
Užíval jsem si ten dotek, dokud se Makadi neodtáhl. Všiml jsem si, že se tváří provinile a je z toho sám překvapen. Zavrtěl jsem hlavou. „Nic se nestalo, to je v pořádku, dobře? Jsem tu proto, abych vás chránil. A to klidně vlastním tělem,“ zasmál jsem se. Doufal jsem, že si z toho nebude nic dělat. Navíc Wizku i se svou šílenou sestrou odešla a já byl rád, že bude zase klid. Věřil jsem, že je jinak úplně neškodná a nemusím je jít hlídat.
Makadi chtěl jít s Laurou do Asgaaru, já už jít ovšem nemohl, protože jsem uslyšel zavytí cizince. Povzdechl jsem si. „Klidně můžeš jít, Makadi,“ usmál jsem se na něj. „Doufám, že se brzy uvidíme. Povinnosti volají,“ řekl jsem potom a rozběhl se směrem, odkud se neslo vytí. „Krásný den, Lauro,“ dodal jsem ještě.
Narazil jsem na neznámou vlčici, neznámé vlče a Taenarana s Tati. Proč se kolem něj pořád poflakují cizinci? U Tati jsem trochu znejistěl, netušil jsem, jestli se zase nedá na úprk. „Zdravím,“ pozdravil jsem všechny přítomné a zadíval se na vlčici. Tak nějak jsem odhadl podle rozhovoru, o co se jedná. „Poslední dobou se ty vlčata nějak toulají,“ pousmál jsem se mile a sledoval ji. Nedávno zde byla další vlčice, co nějaké hledala. „Jsem rád, že jste se v pořádku našli,“ zůstal jsem na ni koukat, zda má i další důvod návštěvy.

Přikývl jsem. „Děkuji. Budu rád, když jí k tomu něco řekneš. Osobně bych to s Elisou řešil nerad,“ naprázdno jsem polkl. Neměl jsem z ní až takový strach, ale neměl jsem rád konflikty. Kdyby bylo potřeba, samozřejmě bych se jí postavil. Ale byla mi nesympatická. Z každé věci musela dělat konflikt a to já neměl rád. Arcanus taky nebyl dvakrát příjemný. Oba se chovali, jako by sežrali všechnu moudrost světa. To jsem ale samozřejmě nehodlal říkat nahlas.
„To zní jako dobrý plán. Uvidíme, kdy se probudí. Má toho za sebou taky dost,“ zasmál jsem se a zadíval se tím směrem. Začínal jsem si o něj dělat trochu starosti.

Ta cizí vlčice se k nám přihnala, jako bychom byli staří známí. Vypadala neskutečně nadšeně, poskakovala a já jsem se musel ubránit zavrčení. Wizku ji představila jako svou sestru. Celý jsem se napnul a musel jsem se hodně držet, abych na ni nekřičel. „Zdravím, já jsem Blueberry. Alfa této smečky,“ zadíval jsem se na ni. Co to bylo za chování? Poslední kapkou bylo, když olíznula Makadiho. Ten na to reagoval úprkem do strany a namačkal se na mé tělo. To mi bylo velmi příjemné a na chvíli jsem se zasnil a ignoroval toho blázna. „Shhh, to je v pořádku, nic se neděje. Už to znovu neudělá,“ pohladil jsem jej opatrně ocasem a zamračil se na tu vlčici. „Nevadí to, pokud se tu zdržíš. Ale prosím – klid,“ poslední slovo jsem řekl poměrně důrazně. Zadíval jsem se na Wizku, ať s tím něco udělá.