Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na kraj lesa se s námi přesunula také Aranel. Nedala mi příliš času na vydechnutí, jelikož začala ihned mluvit o tom, že musíme pohřbít Naomi. Já na to ale nechtěl myslet, ne teď. Nyní jsem se snažil zachránit Luru spolu s Baghý a Arcanusem. Dokud jsem měl mysl zaměstnanou, bylo to daleko jednodušší na smrt Naomi nemyslet. Nedávno jsem zjistil, že odešla Neyteri. Nyní zase Naomi. Přišel jsem již o tolik známých za ty roky tady. Některé tváře jsem si již ani nedokázal vybavit, jako například tvář Lexiett nebo Malobora. Přál jsem si, aby tu byl alespoň Storm. Ten by mi dokázal pomoci. Ale toulal se kdo ví kde, zlobil jsem se na něj. Věděl jsem, že ho smrt Naomi zasáhne také velkou silou. Ale kdyby byl ve smečce, nemusel by přijít o poslední chvíle s ní. Všiml jsem si, že Aranel začala plakat. Odvrátil jsem pohled.
Nori s Baghý nabídly, že půjdou sehnat něco na posilnění. Jen jsem jim přikývl. „Děkuji. Přeji hodně štěstí,“ řekl jsem vysíleně.
Arcanus se o Lauru samozřejmě bál. Já jsem to cítil podobně a to jsem ji téměř neznal. Bylo to vždy velké neštěstí, když trpěla dobrá duše. Laura se nám snažila ze všech sil pomoci, měla dobré srdce. Škoda, že nebyla členem naší smečky. Klesl jsem vyčerpáním do pololehu. Fyzická únava mě dohnala a již nebylo, proč zůstávat na nohou. Přes to jsem si před Arcanusem nedovolil naplno ukázat slabost.
Když Arcanus použil vodu, Laura se probrala. Trochu se mi ulevilo a pousmál jsem se na ni. Byl jsem rád, že je vzhůru. Její slova ovšem ťala do živého a připomínala mi bezradnost, kterou jsem cítil. „Odpočineme si. Vzpamatujeme se. A pak to tu dáme do pořádku,“ rozhlédl jsem se okolo. Bylo to hodně práce. „Magie ohně a země by tu z toho měla zase udělat krásné místo. Jen budu potřebovat nějaký čas,“ bude to nepochybně stát spoustu energie, kterou jsem nyní neměl. Přivřel jsem oči. Navíc musíme udělat první jinou věc, pohřbít Naomi společně s Aranel. Měl by u toho být i Storm, ale nemůžeme přeci čekat. Otevřel jsem znovu oči. „Moc vám všem děkuji za pomoc. Bez vás… by tu bylo více ztrát,“ naprázdno jsem polkl.

// Přeskakuji kvůli VLA, rychlo post pro Baghý, zbytek víkendu tu nejsem – klidně s Bluem manipulujte v rozumné míře.

S Laurou mi překvapivě pomohla Baghý. Zadíval jsem se na ni, byla to nejnovější členka naší smečky. Moc jsem toho o ní nevěděl. Posmutněle jsem se na ni podíval, na úsměv jsem neměl sílu. Jen jsem jí vděčně pokývl a nechal jsem si pomoct s Laurou na zádech. Doufal jsem, že za to bude Arcanus rád. Museli jsme ji odnést někam do bezpečí, alespoň na kraj lesa. Tam by měl být vzduch mnohem čistější. Rozešel jsem se tím směrem. Zahlédl jsem Wizku, které odběhla směrem k úkrytu. Byl jsem rád, že bude v pořádku. I když jsem na ní viděl, že není moc šťastná.
Baghý začala mluvil o lovu. Byl jsem rád, že se snaží pomoct. „Budete laskaví, když se o to postaráte. Zde bude ještě hrozně moc práce. Budu muset použít spoustu magie země, abych dal náš krásný les zpět do pořádku,“ sklopil jsem pohled. „B-boužel Naomi to už nevrátí. Musíme se postarat o její tělo,“ dokud jsem měl na čem pracovat, neměl jsem tolik času na to se trápit. „Vím, že jsi ji neznala. Ale byla to ochranářka této smečky a skvělá vlčice. Je mi to hrozně líto. Ani jste neměli šanci ji poznat. Nerozumím tomu,“ odmlčel jsem se. Vehnalo mi to slzy do očí, na to nebyl čas. Navíc jsem netušil, jak moc mohu Baghý svěřovat své emoce.
Položili jsme Lauru na kraji lesa. Vzduch zde byl podstatně příjemnější. „Určitě bude v pořádku, Arcanus na ni dá jistě pozor. Já musím hlídat les. Rád bych se taky podíval na všechny, zda jsou v pořádku. Tobě se nic nestalo?“ Prohlédl jsem si ji. Já byl naštěstí v pořádku, ale byl jsem vyčerpaný.

Boj s ohněm pokračoval. Někdo bojoval z povinnosti, někdo z dobroty srdce. Já bojoval, protože jsem tento les miloval. Každý jeho strom, keř i borůvku. Byl to můj domov, který se nyní rozpadal. Všichni dělali co mohli, i já se snažil. A fungovalo to! Ale nestačilo to. Chtělo to něco víc. Zaslechl jsem slova Arcanuse, po kterých jsem prudce vydechl. Nedokázal jsem si představit, že bych měl spálit můj les. Laura ale naštěstí byla rychlejší než já. Země okolo nás se začala třást. Trochu se mi podlomila kolena, ale ustál jsem to. Zelený požár byl ohraničen propastí, díky které se oheň nemohl po zemi dále šířit. Když spadla nějaká větev, bylo to přímo do vodního příkopu. Koruny stromů se ale stále částečně dotýkaly. Nelíbila se mi jediná varianta, která mě napadala, ale musel jsem to udělat. Podíval jsem se s bolestí v ořích na Arcanuse a přikývl jsem.
Na chvíli jsem zavřel oči. Moje magie ohně byla to nejsilnější, co jsem ovládal. Má vrozená. Ovšem zapálit vlastní les? Vlastní stromy? Když jsem měl i magii země? Bylo to pro mě neskutečné utrpení. Přes to jsem to udělal. Otevřel jsem oči a zadíval se na místa, kde se koruny dotýkaly. Rychle začali hořet rudým plamenem, který je velmi efektivně pohlcoval. Na rozdíl od toho zeleného plamene, jsem jej měl ale plně pod kontrolou. Chvíli to tu vypadalo ještě hůře. Dým se stále šířil. Zaplavoval mi plíce, kašlal jsem, slzely mi oči. Ale nevzdával jsem to. I přes mžitky před očima a slabost v kolenou jsem to zvládl. Koruny byly spáleny, požár se již neměl kam šířit. Pak jsem nechal všechny rudé plameny uhasnout. Byla to nebezpečná magie. Ale nyní se hodila. Zelený oheň stále silně plál, již se ale neměl kam šířit a díky spoustě vody byl daleko menší. Nejhorší problém byl nyní asi vzduch, který byl již nedýchatelný. „Musíme pryč,“ podíval jsem se na Arcanuse. „Nebo se tu všichni udusíme,“ vlčata byla spolu s některými členy již opodál. Všiml jsem si Laury, která ležela na zemi. Naštěstí se jí zvedal hrudník, neskončila jako… Jako Naomi. Nebyla daleko ode mě. Přiběhl jsem k ní a začal se snažit o to ji vzít na hřbet a dostat ji pryč od toho kouře. Podíval jsem se na ostatní. „U tůňky by to mělo být v pořádku.“

Byla to naprostá tragédie, ve které jsem se cítil velmi sám. Byla tu Aranel a Taenaran, ale ani k jednomu z nich jsem necítil to, co k Naomi. Přál jsem si, aby zde byl alespoň Storm. On by určitě věděl, co dělat. Sakra i Tailla by se teď hodila s její magií vody. Nebo bychom ji mohli použít jako bariéru. Cítil jsem, že bych nejraději podlehl emocím. Sakra – právě umřela má nejlepší kamarádka? Cítil jsem neskutečnou bolest, ale nyní byla potřeba bojovat. Zachránit les.
Byl jsem rozrušený a nesmyslně používal magii, ani jsem si nevšiml, že přiběhla Wizku. Měla magii vody stejně jako Aranel a já byl moc rád, že přiběhla. Dodala mi trochu více naděje, že bychom to mohli zvládnout. Na vítání či vysvětlování ovšem nebyl čas. Neklidně jsem přešlapoval na místě a sledoval ty dvě vlčice, jak zachraňují náš les. Jejich magie fungovala, ale požár byl již poměrně rozšířený. „Výborně, slečny! Pokračuje, jste úžasné, musíte ale pokračovat,“ povzbuzoval jsem je. V tom zmatku mě nenapadalo nic, jak jim pomoci.
Zahlédl jsem černý kožich cizince. Všechen ten dým zakryl jeho pach, takže jsem jej poznal, až byl blízko. Alfa vedlejšího lesa, nejspíše přišel na pomoc, jak jsme se dohodli. Zeptal se hlasitě, co se to tu děje. Netušil jsem, co říct. Co se vlastně stalo? „Smrt,“ vykřikl jsem pak na něj zpět. „Přišla smrt,“ dodal jsem o něco tišeji a na chvíli ztuhnul. Neměl jsem příliš náladu na vysvětlování. Můj milovaný les hořel. Jediným mým uchlácholením byl fakt, že až tohle skončí, budu ho moci díky magii země uzdravit. Nechat ohořené stromy proměnit se v prach a dát život novým. Bude to spousta energie a netušil jsem, kolik času mi to zabere. Ale udělal bych pro tento les vše. Cítil jsem bolest jeho stromů, kéž by mohli křičet.
Arcanus přivolal vítr, který pomáhal plameny usměrnit a přidusit. Horlivě jsem přikývl. „Prosím, nepřestávej. Vedeš si skvěle!“ Povzbudil jsem ho. Měl by se snažit. Jejich les je hned vedle, divím se, že ještě taky nehoří.
Vůbec jsem si Baghý nevšiml, až když na mě promluvila. S bolestí v očích jsem se na ni zadíval. Nedokázal jsem moc vnímat, co mi říkala. „Vlčata,“ řekl jsem a rozkašlal se. „Dej na ně prosím pozor,“ jako by je snad něco dokázalo dostat pryč. Tae se ovšem nechtěl nechat hlídat. S naprosto nepřítomným výrazem se rozběhl k místu, kde předtím vlčice shodily vodu a začal hrabat bahno všude okolo sebe. Bylo to nepříjemné, ale na menší plameny to fungovalo. „Výborně,“ řekl jsem mu a přiskočil k němu. Pomocí magie země jsem nechal vlhkou hlínu okolo nás, aby začala zasypávat menší ohníčky.
Tolik vlků bylo ochotných pomoci. Přihnala se sem Laura, moc milá vlčice ze sousední smečky. Ihned nám začala pomocí vody pomáhat a pak dokonce pomocí magie odklidila Tae stranou. Věřil jsem, že se mu tento krok nebude líbit, ale vděčně jsem Lauře přikývnul. "Děkuju," vypadala vyčerpaně. Oheň se zmenšoval, ale stále zde byl. Silný, posílený sílou samotné smrti. Byl jsem také vyčerpaný. Tolik magie jsem nepoužil již dlouhou. Museli jsme ale vytrvat. „Už to ustupuje, ještě trochu, už jen trochu,“ zakřičel jsem tak nějak na všechny.

„To je pochopitelné. Ne každý je stavěn pro smečkový život. Věřím, že je něco hezkého na životě tuláka. Ta svoboda. Ale nikdy bych to nevyměnil za možnost mít smečku a tuto skvělou rodinu,“ na oba jsem se mile usmál. „Navíc jsem už na nějaké potulování starý, mám rád svůj klid,“ musel jsem se zasmát. Byl to vtip, já přeci vůbec starý nebyl.
Ty pachy jsem cítil samozřejmě také, od toho mi narostl nos. Naježil jsem se a podíval se tím směrem. Vypadalo to, že kde kdo se rozhodl zabrousit na hranice našeho lesa. „Poslední dobou se tu všichni prohání, jak se jim zachce. Brzo to někdo odnese,“ zamrmlal jsem a zamračil se. Byl jsem hodný alfák, ale taky jsem měl omezenou trpělivost. Naštěstí mě trochu uklidnil příchod Aranel, která měla ovšem identický dotaz. Jen jsem něco zamrmlal a rozhodl se, že půjdu na hranice lesa, odkud chodilo nejvíc vlků, a budu je rovnou podpalovat.

Dusno se proměnilo na vytrvalý déšť. Blesky protínaly noční oblohu, mě ta voda nijak netrápila. Byla to úleva po tom horku. Ovšem hromy mým citlivým ouškám nedělaly moc dobře. Natož tak, když jeden z nich udeřil přímo vedle nás. Byla to rána jako kráva. Překvapeně jsem uskočil a zadíval se na můj krásný strom, jak začíná plápolat. Déšť mu nedovolil se pořádně projevit, což ovšem nebyla škoda. Měl jsem oheň rád, ale nepotřeboval jsem, aby mi sežral les. Podíval jsem se po ostatních, zda jsou všichni v pořádku a všiml jsem si, že Naomi leží na zemi a upírá na mě pohled. Zaslechl jsem její myšlenky plné bolesti. Rychle jsem k ní bez váhání přiskočil. „Co se stalo? Co tě bolí? Zasáhlo tě to?“ Vyptával jsem se rychle a prohlížel jsi ji. Neviděl jsem na ní žádné fyzické zranění. „Naomi!“ Zavolal jsem, když nic neříkala. I když jsem jí nechtěl dát mé srdce, stejně jsem ji měl moc rád. „Naomi,“ zavolal jsem znovu a sledoval, jak pomalu zavřela oči a její mysl utichla. Místo toho jsem však začal cítit její tělo. Její svaly, kosti. Jako bych byl uvnitř ní a ona byla součástí mě samého. Věděl jsem, co to znamená, ale nechtěl jsem to přijmout. Ovšem pak jsem zahlédl ji samotnou, smrt. Zjevila se nad tělem Naomi a bez kousku citu do něj kopla. Bezmyšlenkovitě jsem zavrčel a vyskočil na nohy. Byl jsem připravený se prát, i když to bylo naivní, ovšem než jsem stihl se k ní dostat, zmizela. Proměnila se pouze v zelený dým, který mě donutil se rozkašlat. Slzy mi tekly po tvářích, plíce jsem měl plné toho hnusu. Můj krásný les začaly pohlcovat zelené plameny, jaké barbarství. U nohou mi leželo tělo mé kamarádky. Kašlal jsem, ale jinak jsem stál bez pohnutí. Snažil jsem se tomu zabránit, ale nešlo to. Byl jsem vyčerpaný a tak jsem se podvolil. Tělo Naomi sebou zaškubalo a pak se pomalým trhavým pohybem zvednula. Jako hadrová panenka s lesklýma očima se zadívala na přítomné vlky a pak spočinula pohledem na mě a já hleděl na ni. Mé oči byli také zastřené, nepřítomné. „Naomi,“ vyšlo ze mě a udělal jsem krok k ní. „Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se a snad se i usmál. „Já se tak bál,“ když v tom mi na záda spadla ohořelá větev a probrala mě z transu. Zadíval jsem se rychle okolo sebe, na hořící les. Srdce mi krvácelo, ale byla potřeba konat. „Aranel!“ Křikl jsem na ni. „Vodu!“ Měla přeci magii vody. Já mohl udělat jen málo. Pomocí magie země jsem ze země vytrhal vlhké kořeny a pokusil se udělat bariéru. Kořeny ovšem pod žárem rychle schnuly.

Zdravím Borůvko!

Mám tu pro vás update a další akci.

UPDATE

Na prvním místě bych mezi námi ráda přivítala novou krev - Noriho a Baghý. Mám velkou radost, že si pro své žití vybrali právě Borůvkovou smečku a doufám, že se jim zde bude líbit. Samozřejmě, že bude.

Chci velmi pochválit ty z vás, kteří se pravidělně účastní akcí. Děláte mi velkou radost. Všichni si zaslouží smeknutí kloboukem. Samozřejmě mám ale radost také z vás, kteří se sice neúčastní tolik smečkových akcí, ale jsou herně aktivní.

Jsem ráda, že se k nám vrátila Naomi po delší pauze. Doufám, že jí hraní vydrží a bude ji bavit. Ráda bych se zeptala, jak to do budoucna vidí Gavriil, Storm a Aranel?

Jak jste si jistě všimli, konečně byl spuštěn i smečkový FB chat.

Co se týče smečkových věcí, momentálně téměř vše zůstává při starém. Wizku a Aranel jsou i nadále naše šikovné pečovatelky. Naomi prozatím zůstává funkce ochranáře, ale musí ukázat, že se opravdu plánuje vrátit do hry.

A teď trochu té negativity, která bohužel musí být. Když proběhla diskuze o vedení smečky, často jste zmiňovali, že chcete být motivováni a ohodnocováni. Přijde mi tedy nefér, aby nedošlo k této změně. Whiskey je sice stále členem naší smečky, ale kvůli své velmi nízké aktivitě během posledních měsíců tímto získává pozici Omegy. Všimla jsem si, že během posledních dvou týdnů přibudlo z Whiskeyho strany pár postů a přemýšlela jsem dlouho, zda tento krok opravdu udělat. Ale vzala jsem do úvahy, že Blueberry viděl Whiskeyho za celou dobu svého alfování v lese minimálně. Osobně si myslím, že i tento herní aspekt by měl být zohledněn, pokud jde o postavení ve smečce. Samozřejmě, že se Whiskey může dostat zpět na Kappu, ale musí si tuto pozici zasloužit a opravdu strávit nějaký čas ve smečce, aby Blueberry vůbec věděl, že ještě žije.

Co se týče budoucnosti smečky, je obecně známo, že se hledá nová beta, jelikož ji Storm nechce vykonávat věčně. A taky by bylo fajn, kdyby to dělal někdo s dostatkem volného času, protože potřebujeme profesionálního značkovače území. Naše smečka se momentálně skládá z méně aktivních starších členů a velmi aktivních nových členů, v čemž se adept na betu hledá docela špatně. Ovšem nezoufejte!

AKCE

Nyní již k samotné akci, která je na námět naší skvělé a jedinečné Wizku, zpracováno skvělým a jedinečným Blueberrym. Představte si, že je Borůvková smečka seriál, sitcom, reality show nebo film. Určitě by to byla skvělá podívaná! Je čistě na vaší představivosti, či by se jednalo o kriminálku, drama nebo něco ve stylu Přátel. Omezení nejsou.

1. Navrhněte prosím plakát na vámi zvolené médium. Můžete jej namalovat do detailů, udělat koláž z obrázků, nebo klidně jen načmrkat skicu. Digitální či ruční verze, jak chcete.

2. Popište, čeho se médium týká. Jaká je hlavní příběhová linie? Jaké jsou vztahy postav? Jak by vypadal pilotní díl? Cokoliv vás napadne.

Budu samozřejmě ráda, pokud se zúčastníte obou částí v co největším počtu. Pokud si ale nevěříte s tou první, můžete poslat pouze psanou část. (Což se ale samozřejmě ukáže na odměně a na tom, kolik to bude legrace.)

Prosím posílat do vzkazů s předmětem: Smečkové multimediální okénko. Čas máte do 1.9.

S přáním krásného dne,
Blueberry.

Pokud máte jakékoliv připomínky k momentálnímu dění ve smečce, chtěli byste nějakou změnu, nebo něco pochválit - směle do toho.

ZASEDÁNÍ ROZPUŠTĚNO

// Značkovací vsuvka, aby to mělo 25 řádků.

Nuž, bylo to zde. Čas se věnovat našemu území. Nedávno naším lesem prošla hromada návštěvníků, jejichž silné pachy se zde stále projevovali. Hranice našeho lesa se ztrácela a to jsem přece nemohl dopustit! Pak by si to sem mohl nakráčet kdejaký trumbera a nárokovat si nocleh. Měl jsem prvně v plánu se vráti za Naomi a čelit mému problému, ovšem tohle znělo jako vhodné rozptýlení. Provedu pečlivé obnovení hranic našeho krásného lesa. Začal jsem rovnou na místě, kde jsem se nacházel. Zem byla nasáknutá pachem té vlé vlčice a já jej chtěl dostat pryč. Začal jsem se s pořádným zapálením otírat o stromy a občůrávat je. Ještě že jsem měl krásně plný močák. Stromy byly navíc příjemným drbátkem. I když bych byl raději, kdyby mě třeba podrbkal Makadi.
Náš les je tak nádherný. S láskou jsem si prohlížel smyslné keříky plné sladkých borůvek. Krásné listnaté stromy, přes které prosvítal svit měsíce. Tato noc bohužel nebyla zrovna nejvíce příjemná. Po horkém dnu následovalo nepříjemné bezvětří provázené dusnem. Alespoň, že stromy zachycovali ten největší žár.
Uviděl jsem pohyb, Laura. Nejspíše mě neviděla a já ji nehodlal zastavovat, či upozorňovat na fakt, že prochází smečkou. Byla zde vítána a její průchod byl povolen. Navíc se pohybovala slušně na kraji lesa, jak jsme se dohodli. Kéž by takový byli všichni vlci. Ale ta Lucy. Tiše jsem zavrčel. Tu jsem tu opravdu nechtěl. Ani toho exota, co přišel s ní. Ale sctil jsem dohodu se sousední smečkou a neházel jsem je všechny do jednoho pytle. I když Elisa je tady docela pekelná baba. Také bych se měl nejspíše podívat do sousední smečky a poptat se na novinky. Chtěl jsem zjistit, jak to u nich vypadá. Mohl jsem nyní využít také toho, že byla Naomi zpět. Ochrání území a dá pozor na vlčata. Ta na sebe stejně dávají pozor sama.
Dorazil jsem na konec mého značkovacího kolečka. Bylo jím místo, odkud šel cítit pach Lucy s tím jejím frajerem. Neměl jsem ani jednoho rád, díky čemuž jsem měl i jistou averzi k jejich pachům. Zvedl jsem ladně svou alfa-nožku a vypustil na to místo plnou nálož. A tím to bylo dokonáno. Zakončil jsem značkovací kolečko a doufal jsem, že příště se o to postará někdo jiný. Ne že bych se nechtěl procházet, ale tato aktivita mi připadala velmi obtěžující. Proč se nestačilo udělat jen jednou? Nebo vztyčit magickou hranici, kterou když někdo projde, tak se promění rovnou v prach? Rozběhl jsem se zpět za Naomi. Po cestě jsem také ucítil pach Lilith s Makadim. Chtěl jsem si s nimi oběma promluvit. S Makadim, protože je to Makadi. A s Lilith, protože jsem vlastně ještě neměl možnost ji poznat. Nyní jsem měl ale jiné starosti.

Pokýval jsem chápavě hlavou. „Tomu rozumím. Věřím, že ta výprava byla vyčerpávající. I Storm s Aranel po ní potřebovali odpočívat. Snad budeš mít již nyní dostatek energie na ochranu naší smečky a aktivní zapojení do děje,“ řekl jsem mile k Naomi. „Nejsem si jistý, kdy přesně jsi odešla. Ale máme zde několik nových členů. Makadi, Lilith, Baghý a Nori. Určitě brzy všechny poznáš,“ mile jsem se na ni usmál. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Ale nejspíše se tomu nevyhneme.

Pousmál jsem se. „Nikdo se tu s tebou nechce prát, protože prostě proč? Jednoduše tě tu nechceme vidět. Takže pokud nemáš v plánu razantní změnu životního stylu a velmi působivou omluvu, již naši smečku nenavštěvuj,“ měla štěstí, že nejsem Elisa. Ta by ji okamžitě roztrhala na malé kousíčky. Můj milý přístup by ale neměl být uchlácholením. Pokud bych uznal, že je hrozbou, proměnil bych ji na popel.
„Děkuji, Rez,“ mile jsem se na ni usmál. Neprovinila se ničím víc, než tím, že si vybrala nevhodnou společnici. K mému uspokojení ovšem obě odešli a já si mohl spokojeně poklepat po ramenou, jak výborně jsem tuto situaci zvládl. Začínal jsem být ale z toho alfování poměrně vyčerpaný a byl bych velmi rád, kdybych zde měl Storma, který mi měl pomáhat. Nebo někoho po mém boku.

Nuž, bylo na čase se trochu věnovat našemu území. Ty pachy hromady návštěvníků tu nadělali paseku a hranice našeho lesa se ztrácela. To jsem nemohl dopustit! Rozhodl jsem se tedy, že než se vrátím za Naomi, provedu pečlivé obnovení hranic našeho lesíka. Začal jsem rovnou na místě, kde jsem se nacházel. S jistým zapálením jsem občůrával hranice a zároveň jsem se otíral o stromy. Bylo to příjemné drbání a zároveň plnění povinností. Ach, jak byl náš les nádherný. S láskou jsem si prohlížel smyslné keříky plné sladkých borůvek. Krásné listnaté stromy, přes které prosvítal svit měsíce. Nebyla zrovna nejvíce příjemná noc. Bezvětří a dusno mi lezlo krkem, ale alespoň že nás stromy ochraňovali před největším žárem. Zahlédl jsem při značkování také Lauru. Nejspíše mě neviděla a já ji nehodlal rušit. Měla průchod území povolený. Navíc to byla velmi příjemná vlčice a já s její přítomností neměl problém. Ctil jsem dohodu se sousední smečkou. Sám bych se tam měl jít nejspíše podívat, poptat se po novinkách a zjistit, jak to vypadá u nich. Mohl jsem využít toho, že byla Naomi zpět. Což mě přivádí ke konci značkovacího kolečka a k faktu, že se za mou zhrzenou slečnou musím vrátit. Rozběhl jsem se zpět za nimi. Po cestě jsem také ucítil pach Lilith s Makadim. Chtěl jsem si s nimi oběma promluvit. S Makadim, protože je to Makadi. A s Lilith, protože jsem vlastně ještě neměl možnost ji poznat. Nyní jsem měl ale jiné povinnosti.

„Tak jsem zpět!“ Zvolal jsem, když jsem se vrátil za Naomi s Taenaranem. Našel jsem je tak, jak jsem je nechal. To mě překvapilo, jelikož jsem ty dva spolu nikdy neviděl. Ale aspoň měli možnost se seznámit. Gavriil běhal tiše za mnou jako pejsek. „Tak o co jsem přišel?“ Zeptal jsem se spokojeně obou. Pak jsem se zadíval na toho mladého chlapáka. „Doufám, že na tebe budou hodní. Ale vypadalo to, že si budete rozumět, ne? Určitě budeš rád za parťáka na lumpárny,“ mile jsem se zasmál. „Nebo přemluv toho kamaráda, ať se k nám přidá. Chci, abys tu byl spokojený. Zároveň,“ odmlčel jsem se. „Už ti nebudu bránit ve zkoumání okolí. Věřím, že sám dokážeš odhadnout, co je dobré a co ne. Jen prosím dávej pozor. Nechci, aby se komukoliv ze smečky něco stalo,“ usmál jsem se na něj. „A taky jsem moc rád, že jsi se tak hezky staral o cizince. Plníš svou funkci parádně, děláš mi radost,“ usmál jsem se na něj. Měl jsem ho snad i rád.

Vyslechl jsem si trpělivě vše, co měly obě na srdci. Neměl jsem náladu na macho souboj. Nechtěl jsem se jím zbytečně zabývat, jelikož jsem věděl, že bych vyhrál. Obě se prozatím chovaly slušně a já se rozhodl zodpovědět jejich otázky a pak je prostě poslat pryč. „Baghý se přidala do naší smečky velmi nedávno. Poté s tím,“ rozhodl jsem se použít její slova. „Tmavým pobudou odešli na průzkum okolí,“ chvíli jsem mlčel a přemýšlet, zda odpovědět na otázku Styx. „Naše magie je mnohem užitečnější než nějaké neťapkání do sněhu,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a odfrkl si. Hlupáci. „Naše magie dokáže zmást nezvané a nežádoucí hosty,“ shrnul jsem jednoduše, možná s mírným podtónem výhružky. „Vždyť musíte cítit tu sladkou vůni, nebolí vás z ní hlava?“ Mou přítomností byla magie velmi posílena.
Ta neznámá vlčice nám pochválila smečku. Přikývl jsem. „Děkuji. Smím znát tvé jméno? Vyřídil bych Baghý, že jste se tu zastavily,“ odmlčel jsem se. „Jelikož zde ale nyní není, prosím – odejděte. Není to nic osobního vůči tobě,“ podíval jsem se na novou vlčici. „Ale Styx u nás není vítána,“ podíval jsem se na ni ostražitým pohledem. „Nemá mezi našimi vlky zrovna nejlepší pověst a popravdě by se mohl objevit někdo, kdo by si rád vyřídil účty,“ srst na krku se mi mírně naježila.

//Naomi, Tae - jen to rychle vyřídíme kvůli VLA a vrátím se za vámi.

Všiml jsem si, že ten malý byl smutný z faktu, že Meinere odešel. Já ho neznal, ale také jsem cítil trochu lítosti, že jsem s ním nemohl strávit více času. „Jste dobří přátelé? Určitě se zase brzy uvidíme. Je zde kdykoliv vítán,“ povzbudivě jsem se na něj usmál. Nevadilo mi, když si někdo vodil na území přátele. Pokud byli normální. Wizku je tak hodná a právě ona sem přivedla Styx. Nebo svou šílenou sestru. Volba jejích společníků mi připadala prazvláštní.
Ti dva se rozhodli na nenápadnou šikanu láskou. Měli velmi zvláštní řeči, které měly být nejspíše vtipné, ale asi jsem neoplýval tímto stylem pro humor. Tae ale nevypadal, že by mu to vadilo – naopak, byl nejspíše rád, že tu bude mít někoho podobného. Chápal jsem, že je to takový mladý provokatér a mít někoho podobné krve se mu bude asi líbit. Sice mi to připadalo otravné, ale co se dá dělat. Byl jsem rád, že mám členy do smečky.
Zeptal se, kde je Tati. Zamyslel jsem se. „Když jsem ji viděl naposled, vydala se pryč ze smečky společně s Wizku. Předpokládal bych, že budou stále spolu někde poblíž? Vydali se tímto směrem,“ pohodil jsem hlavou. Více jsem mu bohužel momentálně říct nedokázal. Poznámky o tom, ať se sám nepotuluje po okolí, jsem si již nechal pro sebe.
Zahlédl jsem přibližující se Naomi. Měl jsem v plánu se za ní později také vydat, i když jsem tu návštěvu odkládal. Měli jsme mezi sebou jisté nevyřešené záležitosti, které byly ale přerušeny její dlouhou absencí. A za tu dobu se toho událo tolik. Mírně jsem se pousmál. „Ahoj, Naomi,“ viděl jsem ji rád. Jen jsem byl zmaten. A její intimní přivítání bylo příjemné, velmi příjemné. Ovšem mírně mě to rozhodilo. Opětoval jsem jí alespoň jistou formu pohlazení ocasem, ale netušil jsem, jak s tím naložit. Měl jsem momentálně jiné myšlenky. Chtěl jsem lépe poznat toho fešáka Makadiho. Měl jsem náladu koketovat a nezávazně si užívat. Nebyl jsem si jistý, zda tento můj přístup Naomi neublíží. Když jsme se viděli naposledy, byl jsem připraven sní skočit po hlavě do partnerství. Ale byla tak dlouho pryč. „Jsem rád, že jsi zpět,“ řekl jsem pevným hlasem. Tím jsem si byl jist.
Nori i Baghý se s ní také přivítali, pak ovšem zamířili pryč ze smečky. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Čekal jsem od nováčků, že alespoň chvíli budou na našem území. Jejich chování se mi nelíbilo a to nebyl zrovna nejlepší začátek. Přišli mi oba mírně otravní. Navíc mě tu nechali s Naomi a mými pocity samotnou. U Gavriila jsem moc rad hledat nemohl.
Zhluboka jsem se nadechl. „Kde jsi celou dobu byla?“ Pousmál jsem se na ni. „Bylo to,“ odmlčel jsem se. „Opravdu dlouho,“ sklopil jsem pohled. Ona byla pryč, ale svět se nezastavil. Zvedl jsem oči zpět k ní. Možná jsem jen potřeboval více času. Z mého zamyšlení mě naštěstí vytrhly pachy cizinců. Okamžitě jsem zavrčel, jelikož jeden jsem si dobře pamatoval. „Máme společnost,“ konstatoval jsem a rychle se rozběhl směrem za nimi. Po cestě jsem ovšem uslyšel jejich zavytí a pochopil jsem, že čekají na kraji lesa. Tím se můj vztek alespoň trochu zmírnil. Přes to jsem zůstal od obou vlčic v bezpečné vzdálenosti a sledoval jsem je s chladným výrazem. „Zdravím,“ pronesl jsem. Styx ležela na zemi a druhá vlčice stála vedle ní. Dobře jsem věděl, co je Styx zač. Loví vlčata a je drzá. „Jaký je důvod vaší návštěvy?“ Pohledem jsem sledoval obě dvě.

Radostná reakce ze strany Baghý mě potěšila. Byl to povznášející pocit moci svou existencí rozdávat štěstí ostatním. Storm mi tuto smečku předal a já si to velmi užíval. Většinou to bylo ze sobeckých důvodů, jako že jsem se cítil jako super-frajer. Ale radost poddaných byla také fajn.
„Nic se neděje. Je pochopitelné usoudit, že vlčata na území smečky jsou potomci,“ pohodil jsem ocasem. Neměl jsem nyní tak horlivou představu to vyvracet, jako když jsem viděl Makadiho. Tomu jsem chtěl dokázat, že jsem sám, pořádně sám a otevřený všemu. Nějak jsem si již také smířil s tím, že své vlastní vlčata mít nikdy nebudu. Ano, trochu mě mrzel fakt, že nebudu moci předat své super geny, ale měl jsem nyní Gavriila a tím jsem si to mohl alespoň trochu vykompenzovat. I když momentálně jsem na něj nijak netlačil a rozhodně se nechoval jako já. Tae byl mému mladistvému já mnohem podobnější.
Vlčice mi byla velmi sympatická, jelikož se chovala velmi inteligentně a rozumně. Vypadala, že by mohla být podobně stará jako já, i když se na ní věk nejspíše podepsal více než na mě. Já si to teda rozhodně zatím nepřipouštěl, i když sem tam jsem již zaslechl nějakého praskání kostí a měl jsem pár šedinek. Baghý nebyla materiál na lovce, ovšem co takový učitel? Mohla by Gavriila naučit mluvit. Moc toho nenapovídal.
Nori vypadal také spokojeně s popisem naší smečky. Jeho čertíci v očích mi připomínali také mé mladší já. Měl jsem trochu starost o to, jestli nebude osina v zadku, ale zatím vypadal slušně. Ve chvíli kdy ale jeho pozornost přitáhl Tae, jako by se celý proměnil v puberťáka. Stočil jsem pohled k tomu kulatému vlčeti a poslouchal jeho oznámení o Meinerovi. Do hlavy mi pak přiletěli jeho myšlenky, které byly jako výkřiky. Překvapivě jsem zamrkal. „Děkuji za informaci, že Meinere odešel,“ přemýšlel jsem, zda mu prozradit, že jsem ho slyšel. „Když chvíli vydržíš, můžeme lovit?“ Nabídl jsem mu. Jemu by mělo být jasné, že jsem jeho myšlenky slyšel, ale cizím vlkům ne. „Taky je potřeba označkovat území,“ mohl jít se mnou a zjistit, jak se to dělá. Je to přeci jen také povinností ochránce.
Oba vlci za Taem přišli, obejmuli ho a mumlali něco o rodině a přátelství. Přišlo mi to trochu až příliš sladké a přemýšlel jsem, zda to myslí vážně, nebo si ze mě utahují. Nori mluvil na Tae dokonce tak, jako by před týdnem vylezl z mamky. Přitom jsem dobře věděl, že už se chová velmi vyspěle. A právě to byl důvod, proč jsem do toho nijak nezasahoval. Ten vlček si hrál na dospělého, tak ať se tak chová i teď.
Když té šarády oba nechali, hovořili jsme dále o smečkových záležitostech. Souhlasili, že na lovu se mohou podílet. Pokýval jsem hlavou. „Tak tedy,“ nadechl jsem se a zamyslel. „Vítejte v Borůvkové smečce,“ usmál jsem se na oba. Určitě by to tu chtěli ukázat, ale já neměl čas na to, dělat průvodce. Určitě jsem chtěl ale oba lépe poznat. „Momentálně je většina vlků někde rozprchlá, ale věřím, že je brzy poznáte,“ usmál jsem se.

Gavriil dorazil chvíli po mě a nadále se držel po mém boku. (Manipulace povolena.) Byl jsem na něj pyšný, i když nebylo vlastně proč.
Jako první promluvila ta vlčice. Zněla inteligentně, cílevědomě. Představila se jako Baghý. Zapsal jsem si toto jméno do paměti a s vycházejícím sluncem jsem měl možnost si ji lépe prohlédnout. Trčelo jí několik kostí, její kožich byl ovšem podobný tomu mému nebo Stormovu. Nebyl ovšem ničím ozvláštněn, to se ale může kdykoliv změnit. Vlci zde měli velmi pěkné a pestré kožichy. Vlčice zrovna představila i druhého vlka, Noriho. Ten doposud nic neřekl a já doufal, že jeho mluva nebude podobná jako Makadiho. Na tváři měl jistý přiblblý úšklebek, který jsem se ovšem rozhodl neřešit. Neměl jsem zrovna náladu na spekulování.
Chtěli se přidat do smečky, výborně. Pracovní síla a další přátelé, to bude vhod. Baghý ovšem zmínila mého syna. Nejistě jsem zamrkal, žádného syna jsem přeci neměl. „Borůvková smečka je otevřena novým členům,“ začal jsem. „Momentálně zdě máme tři vlčata, z nichž ani jedno není moje, ani nikoho dalšího, ale přicestovala sem,“ dodal jsem ještě na začátek. Pokud se sem chtějí přidat, měli by vědět o tom, že tu máme tolik harantů.
Poté konečně promluvil i Nori. Působil mlaději, roztěkaněji a o něco méně inteligentně než jeho kamarádka. Nejistě jsem se na něj zadíval, když mi nabídl výchovnou sílu. Nebyl jsem si jist, zda bych mu výchovu vlčat svěřil. „Výchovnou sílu bohužel již nepotřebujeme, jaký je ten druhý plus?“ Zeptal jsem se narovinu.
„Naše smečka se rozprostírá na území Borůvkového lesa a vede až k Ovocné tůni. Máme zde smečkový úkryt a sladké borůvky. Naše smečka je velmi harmonická, řekl bych,“ vzpomněl jsem si na Lucy. Někoho takového bych ve smečce nesnesl. „Byl bych proto nerad, aby zde vznikali nějaké konflikty mezi jednotlivými vlky. Možná to bude znít otřepaně, ale opravdu jsme spíše rodina. Pokud budete její součástí, získáte skvělé zázemí, milující kolektiv a přísun dobrého jídla,“ cítil jsem se jako skvělý propagátor. „Co můžete na oplátku nabídnout? Rád bych se rovnou zeptal, umí někdo z vás dobře lovit?“ Potřebovali jsme lovce a bylo mi celkem jedno, jestli na to jdu moc zhurta.

Gavriil vyrostl opravdu o pořádný kus. Nejspíše i psychicky trochu vyrostl, protože se rozhodl, že chce jít se mnou. Možná z něj nebude takový lenoch, jak jsem si myslel. Určitě by ale potřeboval někoho, kdo s ním zapracuje na komunikaci. „Jsem rád, že chceš jít se mnou. Alespoň se podíváš, jak taková debata s cizinci vypadá,“ přeci jen… je to můj – asi – adoptivní syn. Měl by se začít připravovat na vedoucí funkci! Jednou by tuto smečku mohl podědit. Bohužel, zatím Gavriil nepředvedl žádné vedoucí schopnosti. Nepředvedl v podstatě žádné schopnosti.

Skupinka u Tae se velmi rychle rozpadla po mém příchodu. Jeden z vlků zmizel okamžitě. Potom zde byla Lucy a její kamarád, kteří se chovali oba jako kreténi. Hlavně ten její šedý přítel. Naštěstí neměli v zájmu zde vést nudnou debatu o ničem a sami odešli. Neměl jsem potřebu si zvedat své ego a běžet je zapálit kvůli hloupým poznámkám. Pouze jsem si jejich stupidní obličeje zapsal do paměti vedle dalších, které sem nemám pouštět. Také jsem si uvědomil, že si musím co nejdříve promluvit s Elisou či Arcanusem a sdělit jim, že si nepřeji, aby na naše území vcházela Lucy.
Po jejich odchodu zde zbyl ještě velmi zajímavě zbarvený vlk. Díval jsem se na něj možná o chvíli déle, než by se slušelo. Byl asi milionkrát příjemnější než ti blbci, takže jsem se na něj široce usmál. „Děkuju, že jsi na něj dal pozor. Pokud se znáte a tvé úmysly jsou čisté, jsi zde vítán,“ navíc se na něj velmi příjemně koukalo, tak proč ne.
Taenaran mi podal hlášení o proběhlé situaci. Sice mluvit dlouho, ale v podstatě neřekl vůbec nic konkrétního. Přes to jsem pochvalně přikývl. „Výborně. Plníš svou funkci velmi dobře,“ pochválil jsem ho opět. Až tedy na ty jeho neustálé výlety.
Ozvalo se zavytí, dokonce dvě různé ze stejného místa. Povzdechl jsem si, další návštěvníci. Doufal jsem, že alespoň tato návštěva bude k nějakému užitku. „Povinnosti volají. Doufám, že vy dva zde budete v pořádku. Rád jsem tě poznal, Meinere,“ ještě jednou jsem si ho s zájmem prohlédl. Byl velmi pohledný a hlavně na něm bylo něco neobyčejného. Odtrhl jsem od něj ovšem pohled, abych se mohl rozběhnout za návštěvníky.
Nevypadali nijak hrozivě, takže jsem se kousek od nich prostě zastavil. Napřímil jsem se tak, abych vypadal co největší, ale zároveň jsem měl na tváři poklidný úsměv. „Zdravím vás. Já jsem Blueberry, alfa tohoto lesa. Mohu se zeptat, co vás k nám přivádí?“ Oba jsem si prohlédl. Pár, samec, samice. Těžko říci zda v romantickém svazku. Vypadali prozatím neškodně. Bral jsem to jako samozřejmost, že jsem k cizincům milý. Dokud mi nedají důvod nebýt. Ale začínal jsem být poměrně unavený.

Brno

// Blueberry přišel za Taem, takže i za vámi. :)