Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Stará zřícenina

Přiznávám. Tato návštěva nešla přesně podle plánu, ovšem odcházel jsem s tím, co jsem si přál. Cítil jsem se ovšem pošpiněn a zahanben. Něco z mého mladého já se dralo napovrch. Nějaká má slabá část, která chtěla brečet a utéct. Zbavit se povinností, být zase volným vlkem. Zhnuseně jsem si odplivl do trávy. „Uklidni se! Být alfou je to nejlepší, co se ti mohlo stát. Máš zodpovědnost. Máš důvěru. Máš respekt,“ napřímil jsem se. „No a co, že tě právě málem znásilnila sama smrt. Měl jsi jí plivnout do xichtu!“ Dupl jsem mocně tlapou do země, načež jsem se rozběhl směrem do mé smečky. Byl jsem pryč jen chvíli, malou, nepatrnou. Nejspíše nikdo ani nezaznamená, že jsem pryč. Storm to měl pod palcem. I přes to jsem však přidal do kroku.

// Přes Galvatar k VVJ

// Jedlový pás

Tak dlouho jsem zde nebyl, až jsem málem zapomněl, jak je tohle místo magické. Jistě, onen zvláštní pocit v žaludku zůstává. Strach by neměl jen pošetilec. Jen slepý by ale neviděl, jak je toho místo majestátní. A i přes jeho ponurost, má v sobě krásu. Přeci jen, i sama smrt je někdy krásná.
Velké balvany rámují cestu ke zřícenině. Prohlížel jsem si je s jistým opovržením. „Jste velké a mohutné, ale na konci dne, jste stále jen kameny. Prázdné, chladné a mrtvé. Ale to je tak nějak pointa tohoto místa, že?“ Pousmál jsem se. Když jsem zde byl poprvé, málem jsem vypustil duši. Každý krok byl tak těžký, každý nádech jsem cítil ve svých plicích. Druhá návštěva byla lepší. Také jsem měl strach, ale již jsem věděl co čekat. A nyní? Jistě, cítil jsem chapadla strachu ve svém nitru. Co jsem ale ještě ve svém životě nepoznal? A již jsem se s ní setkal několikrát, abych věděl, že pes co štěká – nekouše.
„Drazí přátelé, jenž si vás vzala. Naomi. Moji rodiče,“ odmlčel jsem se. Dlouho jsem na ně nepomyslel, ale bylo více než pravděpodobné, že jich přežvykují hlínu. „Jaké to je, když vaše krev vyschne? Třou se vaše žíly o sebe v drsném rytmu? Cítíte červy ve vaší lebce? A nebo je opravdu vše zahaleno zlatým světlem a bolest už neexistuje?“ Podíval jsem se na hlínu pod svýma nohama. Netušil jsem, čemu sám věřit. „Koledu, nebo život,“ řekl jsem si sám pro sebe. Odpovídalo to dokonale situaci. Buď odsud odejdu s košíkem plným dobrot, nebo neodejdu vůbec. Vše záleží na volbě slov, vhodném pohledu a hlavně na nabídce, kterou mohu učinit. A má nabídka byla dobrá, moc dobrá.
Zadíval jsem se vzhůru na tu omamnou věž. Naprázdno jsem polkl. Má mysl byla nastavena v přesvědčení o mé vlastní neporazitelnosti. V porovnání s tímto pohledem jsem si ovšem připadal malý a nicotný. Zavrtěl jsem prudce hlavou. Stejně jako balvany, i tohle byl jen mrtvý kus kamene.
Dírou ve stěně jsem již potřetí v životě prošel dovnitř. Než jsem ovšem dokončil krok, ihned mě pohltil ten její zelený plamen. Zůstal jsem na něj zírat. Miloval jsem oheň, tenhle byl ovšem úplně jiný. Nesálalo z něj žádné teplo, jen strach a úzkost. Bylo to natolik omamné, že mě probral až její hlas. „Tak tobě má návštěva nestačila?“ Zeptala se skřehotavým hlasem plným pobavení. Vypadala pořád stejně. Oči jí zářily spolu s ocasem. Ale to i mě. Dokončil jsem svůj krok dovnitř a napřímil jsem se. „Myslela jsem, že si více ceníš ten svůj les. Nebo život té vlčice. Přišel si se snad pomstít?“
Dodala. Musel jsem se zhluboka nadechnout. „To je minulost, pomsta nic neřeší. Snažím se hledět do budoucnosti,“ odpověděl jsem jí stroze s chladným výrazem. Nechtěl jsem jí dopřát tu radost z mého strachu či hněvu. Moc se jí to nelíbilo. „Takže jsi zase přišel po mě něco žádat? Tak jako každý z vás?“ „Nic po tobě nežádám,“ řekl jsem stále pevným hlasem. „Přišel jsem s tebou uzavřít obchod, který bude výhodný pro obě strany. Dobře vím, co ti nedá spát,“ pokusil jsem se být snad až podmanivý. Mírně jsem se pousmál. Nebyla v tomhle příliš odlišná od jiných vlčic. Která z nich nemilovala pár lesklých trepek? Pro mě to nic neznamenalo, kromě dobrého platidla. „Přináším ti nabídku drahokamů. Ano, mám jich spoustu,“ přikývl jsem a snad i trochu přestával cítit ty chapadla strachu. Ona se na okamžik mile usmála, ale bylo to falešné. Udělala ke mně pár pomalých kroků. „Ano, vím,“ řekla pomalu. „Vím přesně kolik jich máš. Stejně jako vím, kde spíš a kolikrát denně jdeš na záchod,“ její hlas eskaloval. Byla naštvaná. Její dech byl nepopsatelný. Jako by v ní něco umřelo. „Vím všechno! Vím, jak moc tě trápí její smrt. Jak jsi miloval ty hloupé stromy. A to že nic neřekneš neznamená, že tě to nebude do konce života budit ze spaní. A nejen to. Žiješ, jen protože můžeš. Protože jsem ti to dovolila. A kdykoliv budu chtít, může to skončit. Rozumíš?“
Ucítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Ne strachem, ale doslova. Ucítil jsem kolem krku neviditelné stahování, které mi svíralo hrdlo. Oči mi vypoukly. Nemohl jsem dýchat, padl jsem k zemi. Cukal jsem sebou, snažil jsem se to setřást. Marně. Začali se mi dělat mžitky před očima, když to najednou přestalo. Nevnímal jsem své okolí, nic. Jen potřebu kyslíku. Rozkašlal jsem se, snažil jsem se do svých plic nabrat co nejvíce vzduchu, i když to bylo bolestivé. Hořké slzy mi stékaly po tvářích. Slzy ponížení, bolesti, beznaděje. Ležel jsem tam, potupen. Všechen můj naivní optimismus zmizel. Oči jsem měl zavřené, přerývavě jsem sípal. „Myslíš si o sobě, že jsi lepší než ostatní. Že tvůj post něco znamená. Ale nejsi nic. Jsi jen kapka v oceánu. Nezanecháš po sobě jedinou stopu. A ty magie co si přeješ? Ano, vím co si přeješ. K ničemu ti to nebude. Ničemu to nepomůže. Nebudeš o ni lepší. Ale dobře, uzavřu s tebou tento obchod,“ chvíli se odmlčela. „Možná ti pomohou, abys zapomněl na ten pocit smrti. Na ten tlak okolo tvého hrdla,“ jednou ze svých tlap my zatlačila na rameno. Přimáčkla mi ho k zemi. „Ale na to nezapomeneš. NIKDY, rozumíš! Tak co, už se bojíš smrti?!“ Poslední větu zakřičela. V tichu zříceniny se to zdálo, jako by sám bůh volal. Její hlas se nesl, ohlušoval mě. Pokusil jsem se postavit, ale srazila mě zpět. Začala se smát. „Tak teď už nejsi tak skvělý. Myslíš si to? Myslíš si, že jsi skvělý? Nebo si přiznáš, že nejsi nic víc než pouhé zrnko písku v přesýpacích hodinách, které držím já? Stačí abych je vzala do hrsti a celý tvůj vesmír se rozpadne,“ stáhla ze mě svou tlapu. Namířila se a pomalu rozešla k tomu ohni uprostřed místnosti. Zůstala do něj zírat. „Vím, že se ti líbí. Ten oheň, věž. Chtěl bys tu sílu, ten pocit. Moc. Všichni ji chtějí,“ podívala se na mě. „Až budeš schopen, tak vypadni. Tvé přání se ti splní, ale za jakou cenu?“ Zahihňala se a pomalu začala stoupat po schodech nahoru. Cinkot drápů se rozléhal celou zříceninou. Její slova, ten pocit mortality, vše na mě doléhalo. Posunul jsem trhaně tlapy pod sebe, načež jsem se neobratně postavil na nohy. Naprázdno jsem polkl, hrdlo mně pálilo. Ucítil jsem pár dalších slz. Mé ego utrpělo velkou ránu. Byla ale dost velká, aby mě poznamenala napořád? Cítil jsem se jako doga zahnaná do kouta jezevčíkem. Musel jsem odsud pryč, utéct. Vrátit se do své smečky s novými schopnostmi. Nikdy nemluvíc o tom, co se mi zde stalo. Klopýtavým poklusem jsem se vydal do toho prázdného lesa. „Koledu nebo život,“ zopakoval jsem svá předešlá slova. Koledu jsem dostal, ale kousek mého života zůstal s ní uvnitř.

// Jedlový pás

Objednávka:

ID - M02/Voda/2 – 60 drahokamů
ID - M02/Předměty/4 – 120 drahokamů
ID - M02/Iluze/4 – 120 drahokamů

Celkem: 300 drahokamů (jedno jakých)

// Západní Galtavar

Ach jak potupná byla má cesta ve svém jádru. Byl jsem na ni tolik naštvaný! Zničila můj les, zabila mou věrnou přítelkyni. Nemluvě o tom, že jsem kvůli tomu musel nyní zvolit nového ochránce. Ale koho? Komu svěřit tak skvělý les? Kdo je schopný jej hlídat? Netušil jsem. A přes tyto hrůzy jsem k ní nyní kráčel, přímo do jejího domu, s ocasem svěšeným a knedlíkem v krku. Jako hloupá nicka jsem přicházel žádat o dary, výměnou za pár kamenů. Chtěl jsem nové magie, lepší magie. Miloval jsem tu energii, co proudila mým tělem, když jsem je používal. Moje ego ale nyní utrpělo velkou ránu. Žádat ji o něco. O cokoliv.
Zaslechl jsem náhlé zaskřehotání, které mi sevřelo žaludek. Trhl jsem sebou a podíval jsem se ke zdroji toho zvuku. Byl to jen pták, možná havran, vyhlížející chladné zítřky. Zastavil jsem se a v oplátce na jeho postrašení jsem na něj zavrčel. Znovu zaskřehotal a odletěl.

// Zřícenina

// Vých. G.

K mému překvapení jsem zde ucítil pach Wizku s Flynnem. Co zde dělali, to my bylo záhadou. Myslel jsem si, že půjdou s ostatními do lesa. Museli být promočení. Nejspíše se vydali na okružní výlet po krásách tohoto světa. Nedivil jsem se. Jako vlče jsem byl také zvědavý a chtěl jsem vidět vše. Nyní jsem byl již spokojen ve své smečce. Vždyť i tento rychlý výlet je pouze parodií na svobodu. Měl jsem výčitky, že nejsem s nimi. Byl jsem svázán s jedním územím. Miloval jsem jej. Miloval jsem každý jeho strom a každého člena. Někdy jsem ale cítil, že mě jeho vězení spoutává a ubíjí. Nejvíce jsem si to uvědomil právě teď, když jsem byl venku. Cítil jsem jiné pachy, jiné vůně. Vítr mě šlehal do obličeje. Slunce již vyhrálo bitvu nad deštěm a příjemně mi prohřívalo kožíšek. Čím déle jsem byl na cestě, tím více jsem ale cítil chlad. Vnitřní chlad, strach, zlobu a zášť.

// Jedlový pás

Bylo to až neuvěřitelné, jak se celý lov vydařil. I přes nepřízeň počasí jsme měli úspěšně skolené dvě kořisti. Zaslechl jsem vytí Baghý, které dalo jasně najevo, že je dokonáno. Spokojeně jsem se napřímil. Zbytek stáda už byl pryč, ale to mi nijak nevadilo. Všiml jsem si, že Baghý s Norim táhly poraněnou srnu do lesa. Mláděte se chopila Lylwelin, která vypadala, že jí váha mláděte nedělá žádné problémy. Vlčata jsem zde již také neviděl. Usmál jsem se na Makadiho se Stormem. „Potřebuji si zařídit rychle jednu pochůzku. Hned budu zpět, pohlídej mi je zatím, ju?“ Mrkl jsem na Storma. Potom jsem se velmi rychlým tempem rozběhl směrem ke staré známé, ze které my běhal mráz po zádech. Bylo ale potřeba si vyřídit tuto pochůzku. Nebyl jsem u ní již dlouho. Její povahu jsem si pamatoval, její domov taky. Jak se za ty roky změnila? Je úplně stejná jako dřív?
Po cestě kde staré zřícenině jsem se ještě zastavil na malém vyvýšeném kopečku. Napřímil jsem se a otočil směrem k mé smečce. Zhluboka jsem hlasitě zavyl na znamení všem, že jim děkuji a brzy se vrátím. Nemělo by to zabrat víc, než pár pouhých hodin. Její sídlo bylo blízko, až nepříjemně blízko.
Má stará drahá přítelkyně.

// Západní Galtavar

Úkol číslo 2

Další velmi prostý úkol. Poznej film podle animace. Jedná se o velmi známé filmy. Prosím poslat odpovědi do stejného vlákna. Na tento úkol máte čas do 22.10. 12PM.

1) https://images.gr-assets.com/hostedimages/1592809319ra/29685149.gif


2) https://lh3.googleusercontent.com/proxy/NZWsjU3Vgi8L-6JERJsRtusaKnNPvyZo8p1_aNUCZtzMOQWhznnmslti1EgA1tZeAHpCLf_rrG0lLrHWQwoCBuBy_O61cxXjAs5pYRv2LP5aHU-Jqto3A1TIoHMJXpJsAA


3) https://64.media.tumblr.com/20df4059fb9601f5586c1270b9377a5e/tumblr_n6lpzv4AjJ1tcrd6yo1_500.gifv


4) https://i.pinimg.com/originals/0d/88/69/0d88692b904be51afa8671f34dcc60f6.gif


5) https://i.pinimg.com/originals/72/e2/d9/72e2d9008433b1d75ad29cae0c764c30.gif


BONUS

Pošlete mi GIF z vašeho oblíbeného filmu.

S Lyl jsme se oba hluboce soustředili. Byl jsem přikrčen, abychom nevzbuzovali zbytečnou pozornost. Ale nejspíše bychom stejně nebyli postřehnutelní. V tomto počasí bylo těžké cokoliv vidět. My jsme měli výhodu toho, že jsme věděli, co se bude dít. Srny budou splašené, budou se snažit utéct. Panika jim podkope nohy. Noční obloha nad námi tomu nijak nepomáhala. Okem jsem mrknul po mé společnici. Líbilo se mi, že se k nám přidala. Její dítka to celé z dálky pozorovala. Nečekal jsem, že se něco zvrtne. Jakmile to dokončíme, vyrazíme zpět domů, ohřejeme se a najíme. Já vyrazím najít ztracená vlčata, Lilith. A pak smrt?

Z myšlenek mě vtrhl náhlý zvuk kopyt. Bylo to tady. Přikrčil jsem se a dal do pozoru. Stádo se k nám blížilo, jak předpověděla Baghý – přímo do hrsti. Storm s Makadim odvedli dobrou práci také. To nejdůležitější teď bylo na nás. Zvolit kořist, zasáhnout. Náš primární cíl bude nepochybně až někde vzadu, nejspíše jej skolí přímo Baghý s Norim. Místo toho na nás bylo vybrat druhý cíl. Lyl byla v tomhle o něco rychlejší než já. Vrhla se na mládě a díky své síle jej strhla na zem. To byla velká výhoda, ovšem nedržela jej zrovna nejlépe. Naštěstí jsem ihned pohotově zasáhnul, jako správný alfák. Šel jsem stále ležícímu mláděti přímo po hrdle. Nejrychlejší cesta k úspěchu. Mé ostré zuby jít projeli velmi rychle. Schytal jsem pár kopanců od kopyt, ale nic hrozného. Ostatní srny naštěstí neměli v plánu své ztracené mládě pomstít. Prudce jsem se narovnal a vyhledal pohledem Baghý s Norim. Snažil jsem zachytit kulhající srnu, zda je již skolena, nebo pořád stojí na nohou.

Také jsem doufal, že Wizku s mláďati nebudou čekat, než to tu ukončíme. Vždyť budou všichni promrzlí.

Úkol číslo 1

První velmi prostý skvělý úkol bude psací. Určitě všichni milujete drabble!

Drabble je literární útvar o určitém počtu slov. Bývá psáno na zadání, pro procvičení tvůrčího psaní. Většinou má rychlý spád, ale mělo by zaujmout dějem.

Pro dnešní účely si dáváme počet slov 120. Tento počet slov je nutné dodržet přesně. Aby to nebylo tak jednoduché, přikládám pár slov, které se musí v tomto krátkém útvaru objevit. Budu ráda, když tato slova v textu zvýrazníte.

Kostra, louka, špína.

Čas na splnění této rychlovky je do 17. 10. do půlnoci.

Zdravím Borůvko!

Jelikož jsme se v tomto krásném počasí rozhodli lovit, věřím, že máte všichni spoustu času! Nechci vás zatěžovat žádnými složitosmi, přes to jste si odsouhlasili, že máte zájem o mini-neherní akce. A tak je tu máte! Berte tohle jako hlavní příspěvek. Pod něj budu postupně nahrávat různé mini-akce, na které budete mít vždy jen pár dnů. Nový příspěvek oznámím vždy na FB, ať se nemusíte bát, že něco propásnete. Prosím odpovědi posílat do jednoho vlákna s názvem “MINIAKCE” vždy s číslem úkolu na začátku. Kdo víc hraje, ten víc bere. Klasika!

Nespokojeně jsem si povzdechl. Ten déšť neustupoval. Zrovna když jsme se vydali na lov, musí pršet víc, než za celý rok. Všiml jsem si nespokojenosti mezi některými členy posádky. „Vím, že je ten déšť nepříjemný. Ale přeci se nyní nebudeme vracet. Jsme promočení, ale kořist taky. Věřím, že to zvládneme využít v náš prospěch,“ usmál jsem se.

Wizku neremcala nad počasím, ale vypadala dost zaraženě nad mou novinkou. Až jsem se polekal, že ji nepřijme. Ulevilo se mi ale, když udělala opak. Spokojeně jsem švihl ocasem. „Výborně. Tvá pozice pečovatelky ti zůstane, neboj se. Přece bych se nepřipravil o tak pečlivého pracanta, že?“ Usmál jsem se na ni i na Aranel. „Budu moc rád, když zůstaneš s Wizku. Myslím, že toho o lovu víš trošku víc,“ s úsměvem jsem je popíchl a přidal do kroku, abych srovnal pozici s Baghý.

Vedení lovu ji překvapilo, ale zhostila se toho dobře. Její plán se mi líbil. Zakládal se na logice, terénu, počasí. To vše hrálo v náš prospěch spolu s nemocnou srnou. Všem dala nějaký úkol. Mě přiřadila Lylwelin, za což jsem byl rád. Stále jsem o ní věděl minimum a je dobře, že ji budu mít přímo u sebe. Nori hodil do pléna také nápady, které dávali smysl. „To není vůbec špatný nápad, Nori. Myslím si ale, že znají zdejší prostředí podobně jako my a je možné, že by samy neběželi vstříc vodní pasti,“ namítl jsem na jeho plán s jezerem. Storm představil svou magii.„Ovládám řadu magií, které by nám lov mohli ulehčit. Myslím, že bychom to ale mohli udělat hezky po staru. A vytáhnout je, až když by se nedařilo,“ pousmál jsem se. „Budu šetřit síly, abych vás doma všechny vysušil,“ dodal jsem pak a koukl na Baghý. „Tak jo, všichni známe úkoly. Můžeme na to. Kdyby byl nějaký problém, stačí na to důrazně pomyslet,“ ujistil jsem je. Podíval jsem se povzbudivě na Lyl a potom se tiše rozešel na místo, kde máme čekat.

// Borůvkový les

Vyrazil jsem lehkým poklusem na planinu, která se rozprostírala vedle našeho lesa. Za zadkem se mi táhla kolona vlků, kteří spolu se mnou opouštěli hranice. Dlouho jsem mimo ně nebyl, byla to příjemná změna si zase protáhnout kožich.
Dlouho jsem také nelovil, což byl jeden z důvodů, proč jsem se do toho nechtěl vrhnout po hlavě. Aranel mi řekla, že to já bych měl určit vedoucího lovu. Nespokojeně jsem mlaskl, ale asi měla pravdu. Navíc nikdo nevyjádřil jasné nadšení z toho, že se toho chce ujmout. „Baghý a Nori. Poslední dobou jste lovili nejvíce právě vy dva. Máte to na povel,“ mrkl jsem na ně a pousmál se. Organizátor lovu musí být přece především taktik, nikoliv mrštný lovec.

Po cestě na planinu jsem trochu zpomalil, abych se potkal s Wizku. Mile jsem se na ni usmál. „Jsem na tebe moc hrdý. Předvádíš jeden výkon za druhým. Vidím, že ti na této smečce moc záleží. A o vlčata se staráš perfektně,“ pousmál jsem se na ty dva. „Nevím, zda je nejvhodnější chvíle, ale chci to udělat teď. Od této chvíle budeš naší Gammou. Pokud o to samozřejmě stojíš,“ usmál jsem se na ni a jemně jí přejel ocasem po boku. „Gratuluji. Zasloužíš si to,“ mrkl jsem na ni. Hned po mě a Stormovi měla nyní nejsilnější postavení. Bral jsem ji jako svého rádce a blízkého spojence.

Zastavil jsem se, když jsem zahlédl hlouček vysoké. Automaticky jsem se přikrčil. Vyhledal jsem pohledem Baghý s Norim. Čekal jsem, co nám předvedou za kouzla.

Zdravím Borůvko!

Další měsíc máme za sebou. Byl to velmi úspěšný měsíc, jelikož mezi námi mohu přivítat nové tváře. Lylwelin, Sigy, Heather a Flynn si vybrali pro své žití naši smečku. Doufám, že se jim bude mezi námi patřičně líbit. Jsem nadšená z toho, jak se naše smečka rozrostla a je aktivní. O tom svědčí také momentálně probíhající smečkový lov, kterého se účastní téměř všichni členové.

Začneme těmi příjemnými věcmi, které máme nepochybně všichni nejraději. S radostní oznamuji, že jako překvapení tímto získává naše skvělá Wizku pozici Gammy. Myslím si, že si to za svou nepřebernou aktivitu a velmi poctiví přístup ke své funkci zaslouží.

A nyní naopak trochu toho nepříjemného, co je nejspíše bohužel na místě. Whiskey již od této chvíle není členem naší smečky. Dostal nespočet napomenutí, které nijak neobrátil ve svůj prospěch. Doufám, že se nerozejdeme ve špatném a věřím, že třeba jednou najdeš cestu zpět.

Velké pokárání patří také Gavriilovi. Ten nám již čerstvě vyrostl a jeho místo ve smečce již není samozřejmostí. Za celou dobu svého života nebyl téměř aktivní, což mě dost mrzí. Podobně jako dříve, i Gavriil získává pozici Omegy jako "varování" a doufám, že se k nám připojí opět aktivněji.

Snažím se přistupovat k vedení smečky spravedlivě. Pokud někdo s těmito změnami nesouhlasí, jsem samozřejmě otevřena vaším poznámkám.

Brzy můžete očekávat novou mini-akci.

Zatím posílám pac-a-pusu.

Váš nejlepší alfák Blueberry.

Poslouchal jsem Makadiho omluvy. Nic mě příliš nezaujalo. Už se to stalo, byl jsem rád, že za to bere zodpovědnost. Ale bylo potřeba se z toho poučit a příště to neudělat. To bylo hlavní. Jeho poslední slova mě ale zaujala o dost více. Napřímil jsem se. Jistě, všiml jsem si, že se vrátil bez něj. „Jsem si jistý, že bude v pořádku. Taenaran se hodně toulá a vždy se vrátil v pořádku zpět. Říkal jsem mu mnohokrát, ať to nedělá, ale neposlouchal. Není to tvá chyba, že zmizel,“ povzdechl jsem si. „Pokud se ale nevrátí do konce lovu, půjdeme ho hledat. Společně. Má magie myšlenek by mohla pomoci,“ usmál jsem se na něj. „A musíme najít i Tati. Už dlouho tu nebyla. Myslel jsem si, že je s Wizku – ale ta přišla také sama,“ povzdechl jsem si. Nebyla to ale moje práce je hlídat. Aranel si své role pečovatelky moc nehleděla. Wizku byla skvělá, ale jaksi se ztratila všechna vlčata a nikdo nevěděl kam.

Poblíž jsem zahlédl Aranel společně se Stomem. Chtěli se také přidat k lovu, překvapilo mě to. Nečekal jsem, že budou chtít jít s námi. Minimálně Storm. Nejspíše ale chtěl stejně jako já přijít na jiné myšlenky. Zamířila k nám také Baghý. Mile jsem se na ni usmál. Byla velmi dobrým členem smečky. Často se zdržovala na území, nosila nám potravu a pomohla co mohla při požáru. „Zdravím, samozřejmě se přidej, budeme rádi,“ mrkl jsem na ni. Kdyby byla o něco mladší, byla by perfektním lovcem. Netrvalo to dlouho a její pravá-drzá-ruka se tu objevila také. Skočil po ní, nejspíše se dlouho neviděli. Mírně jsem se pousmál. Také jsem dříve byl tak rozvířený. Snažil jsem se to akceptovat. „Naštěstí ne, nejedná se o další útok,“ uchechtl jsem se, i když v tom nebylo moc radosti. „Chci, abychom šli ulovit nějakou větší kořist. Za chvíli se ochladí a bude to pro všechny obtížnější. Navíc, myslím, že se spousta vlků ani vzájemně nezná. Tohle bude dobrá možnost se vzájemně poznat,“ vysvětlil jsem stručně.

Během mého povídání se vrátila také Lylwelin. Byl jsem rád, že nám nenechala její vlčata na krku a nešla za lepším životem. Mile jsem se na ni usmál, i když ona nevypadala moc spokojeně. Nyní to byl ale i její domov. Chtěl jsem vědět, co v ní je. „Zdravím, přidáš se k nám?“ Na má slova se tu objevila také Wizku s těmi vlčaty. Vypadala stydlivě a odměřeně jako vždy, i když mi věnovala milý pozdrav. Usmál jsem se na ni. „Jsi víc než vítána,“ bral jsem ji teď jako jeden ze stavebních kamenů smečky. Plnila své povinnosti, věnovala se smečce. Snažila se. A navíc jsem ji měl rád. Doufal jsem, že nás nikdy neopustí.

Vypadalo to, že jsme tu všichni. „Zdravím!“ Pronesl jsem nahlas, abych upoutal pozornost všech. „Předem bych vás rád uvedl do situace. Nejspíše jste všichni zaregistrovali, že nás nedávno navštívila sama smrt a předala nám dárek v podobě hořícího lesa a mrtvé kolegyně,“ na chvíli jsem se odmlčel. „Velmi mě její ztráta mrzí a udělám vše proto, aby se nic podobného neopakovalo,“ samozřejmě bohužel, proti samotné smrti se nedá příliš bojovat. „Nyní je důležité, abychom se soustředili na budoucnost. Naše smečka je bez ochránce. Beru si tuto funkci na svá ramena, tak jako vždy, dokud se nenajde někdo, kdo to bude schopen vykonávat,“ bylo potřeba tuto funkci obsadit. „Ale abych byl pozitivní, máme spoustu nových členů naší borůvkové rodiny! Tady Lylwelin a její partner s vlčaty. Baghý s Norim,“ pousmál jsem se. Lilith s Makadim již jsem nepočítal. Kdo ví, kde je Lilith konec. „Rád bych využil vašeho shromáždění a vyrazil na společný lov. Jelikož je to hned na vedlejší pláni věřím, že se nám nikdo nepokusí ukrást les,“ uchechtl jsem se. Určitě bychom si všimli, kdyby se nám tu někdo usadil. „Wizku se postará o vlčata, dá na ně stranou pozor,“ tušil jsem, že za to bude ráda. „Zbytek se může zapojit do samotného lovu. Jak jistě víte, momentálně nemáme ani oficiálního lovce. Nebudu si na nic hrát, pokud někdo z vás má podobné ambice, budu rád, když se ujme vedení tohoto lovu,“ věnoval jsem postupně významný pohled těm, kteří pro mě byli nejžhavějšími adepty. Baghý, Lylwelin, Nori a Makadi. „Můžeme?“ Nečekal jsem na odpověď a pomalým během zamířil na onu pláň. Po cestě jsem čekal, kdo se nabídne.

// Východní Galtavar

Sigy se omluvil za jeho necitelnost. Jen jsem pokývl hlavou. „To je v pořádku,“ pronesl jsem tiše a rozhodl se to nijak víc nekomentovat. Neměl jsem náladu se k té situaci momentálně vracet. Běhal mi z toho mráz po zádech. Oba poděkovali a odešli kousek stranou, načež se vydali pryč ze smečky. Překvapilo mě to, že zde ihned nechali svá vlčata. Nebyl jsem z toho moc nadšený, na druhou stranu – Wizku očividně vůbec vlčata nevadila.
Posadil jsem se osamocen na zadek a chvíli koukal mezi stromy do úplného prázdna. Cítil jsem zvláštní prázdnotu, která mě začala obalovat jako temný sliz. Smutek, vyčerpání a tíha ztráty. Vše na mě doléhalo ve vlnách, které rozechvěli mé tělo. Zavrtěl jsem prudce hlavou, zkusil jsem to ze sebe setřást, ale nešlo to. Zakouslo se to do mě. Mezi stromy jsem zahlédl Makadiho. Vypadal, že má něco na srdci. Neměl jsem náladu na řešení jakékoliv další konverzace, přes to jsem ze sebe vydal co nejlepší úsměv. „Zdravím. Dáš mi prosím chviličku? Potřebuji si vyčistit hlavu a zkontrolovat les. Hned se ti budu věnovat,“ doufal jsem, že to pochopí a nebude se zlobit.

Rozběhl jsem se mezi stromy. Sledoval jsem jeho padlou krásu, zaprášenou vlastním popelem. I přes tuto strašlivou tragédii byl les stále nádherným místem. Měsíc osvěcoval svým světlem cestu. Díky tmě jsem nebyl schopen vnímat naplno jeho vzhled, přes to jsem si všiml několika míst, která byla pořád spálena. Neměl jsem sílu zde nechat vyrůst stromy, naštěstí se o to z velké části postaral Sigy. Naopak jsem se rozhodl tato místa zahrnout lehkým porostem trávy, mechu a borůvčí. Vůně sladkých borůvek se rozvoněla opět lesem a já se spokojeně nadechl. Bohužel, i přes vůni borůvek, vůně smečky tímto požárem otupěla. Storm poté obnovoval hranice, bylo na tom ale potřeba ještě trochu zapracovat. Obíhal jsem stromy a zanechával na nich vlastní pachovou stopu. Nikdo se sem nezatoulá a nebude mi tvrdit, že tu necítil smečku. Již nejsme ve stavu nouze. Již jsme měli dost členů. Místa se odteď budou rozdávat s daleko větším rozumem. Trápilo mě ale, ale Whiskey již nebyl na území dlouho. Co když se mu něco stalo? Chtěl jsem mu oznámit, že ho sesazuji na omegu. Nyní jsem ovšem přemýšlel, zda ho ze smečky nevyloučit úplně. Přišlo mi to necitlivé vůči Stormovi, ale sám viděl, že si to jeho syn nezaslouží. Pak tu byl Gavriil, který byl taky pořád mimo. To pořád někde spí? A Taenaran se někam zatoulal, stejně tak Tati. Kde jsou tak dlouho? Mohli jít lovit s námi. Tae byl naposledy s Makadim a Tati už jsem neviděl celou věčnost. Úmyslně jsem se při značkování území vyhnul hrobu Naomi. Nechť je ti zem lehká. Nebyl jsem připraven potkat znovu Storma a vidět jeho starý smutný výraz. Bál jsem se, že vypadám stejně strhaně jako on. Jsem přece ještě mladík. Tyto starosti mi nepochybně jen přidávají hromadu vrásek. Na konci značkování jsem se vydal na Makadim.

V jeho blízkosti jsem se zastavil a s o něco lepší náladou se na něj usmál. „Tak co ti leží na srdci? Všechno v pořádku?“ Věděl jsem, že jsem na něj byl předtím poměrně nepříjemný. Ovšem i přes mou milou povahu a snahu o to být takový alfa-taťka, jsem musel někdy ukázat i to, že umím být přísný. A oni nijak na krizi našeho lesa nereagovali. Lilith od té doby ani nepřišla. „Mohli bychom se vydat na společný lov, co myslíš? Je nás tu teď hodně a určitě mají všichni hlad. Budu rád, když se zapojíš a budeš asistovat. Svolám zbytek smečky, aby se připojil, kdo chce. Než dorazí, budeme mít na sebe určitě nějaký čas,“ usmál jsem se a poté zavyl k obloze na znamení smečkového lovu pro zájemce. Pak jsem se už zadíval na Makadiho a čekal, co z něj vyleze.

Přikývl jsem a podíval se na jeho partnerku. „S ochranářem váhat nebudu, ale doslova jsem odcházel a ještě nebyl vykopaný ani hrob,“ řekl jsem trochu podrážděně. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uklidnit. Bylo to těžké, ztratit přítelkyni a chovat se, jako by se nic nestalo, protože musím řešit smečkové záležitosti. „Někoho brzy pověřím. Ovšem nemusíte se bát, jsem na území momentálně v podstatě pořád. Není to ideální, abych bránil smečku, ale dokud nepověřím nikoho jiného, nenechám smečku na holičkách,“ řekl jsem pevným hlasem. Bránil bych ji vlastním životem, tak jako před chvílí. Pokusil jsem se o něco mileji usmát na oba. „O této skupině vlků bohužel víme. Snažíme se na ně dávat pozor. Můžete mi povědět více o této nepříjemné návštěvě? Nové informace by se hodily, dlouho jsem o nich neslyšel,“ doufal jsem, že se přesunuli dál od naší smečky.
Sigy se zeptal, zda je tedy přijmu. Hrdě jsem se napnul. Jeho partnerka s ním souhlasila, já ale zavrtěl hlavou. „Poloviční přijetí nebo zkušební dobu zde neaplikuji. Pokud se stanete součástí smečky, budete jí. Se vším všudy. Odejít můžete stále kdykoliv, nebo vás můžu vyhodit. Samozřejmě bych byl za obojí velmi nerad,“ odmlčel jsou se. „Přiznávám, že další vlčata jsou starostí navíc. Věřím ale, že si oba místo zde zasloužíte. Již víte, jak to ve smečkách chodí. Vítejte tedy v té naší. Mám v plánu všechny svolat, abychom dali les dohromady. Také bych chtěl vyrazit na smečkový lov, ať si všichni doplní síly a poznají se,“ měl jsem to v plánu jako takový teambuilding, jelikož zde bylo hodně nových tváří.
„Tímto směrem je smečkový úkryt, nemůžete jej minout. Neváhejte v jeho užívání. Vaše vlčata se vydala směrem k Ovocné tůni, která je také součástí našeho území,“ tím byla prohlídka lesa více méně u konce. Měli jsme malý, ale nádherný les. Rozhodně hezčí, než nějaké močály. „Aby jste nebyli překvapení - tímto směrem sídlí sousední Asgaarská smečka. Máme s nimi uzavřenou přátelskou dohodu, právě i kvůli té nebezpečné skupině vlků. Někteří z jejich vlků mohou procházet tímto územím, my naopak jejím. Vzájemně si budeme pomáhat. Dost nám pomohli při požáru lesa,“ zadíval jsem se na ně. „Máte nějaké otázky?“ Nejraději bych si šel už po svých. Byl jsem vyčerpaný.