Gallirea - Příspěvky uživatele

Přikývl jsem. „Tak co kdybychom ji šli spolu najít?“ Nabídl jsem mu. „Může být teda téměř kdykoliv, ale určitě najedeme nějaké stopy. Myslím si, že je smutná. Viděl jsem ji naposled, když se pohádali s Wizku. Potom utekla,“ sklopil jsem pohled. Byl jsem u toho. Ale byla také pravda, že si Lilith to vynadání zasloužila. Chovala se, jako by byl tento les za trest. Nebyla zrovna nejvěrnějším členem smečky, přes to jím ale stále byla a zasloužila si mou pozornost jako všichni ostatní.
Najednou jsem zacítil pach vlčete, které jsem měl v plánu hledat. Prudce jsem se postavil. „Tati,“ řekl jsem zamyšleně. „Mluvíme o ní a ona zrovna přijde. Půjdu ji pozdravit a zkontrolovat. Potom vymyslíme co s Lilith, dobře?“ Usmál jsem se na Makadiho. Chtěl jsem s ním navíc strávit nějaký čas sám. Pořád jsem se nehodlal vzdát jeho krásného kožichu.
Rozešel jsem se pomalu za ní. Určitě jsem nebyl ten, koho chce zrovna nejvíce vidět. Zhluboka jsem se nadechl. Přistoupil jsem k ní velmi pomalu, aby se nepolekala. „Ahoj, Tati. To jsem já,“ byla o dost větší, než když jsem ji viděl naposledy. „Měl jsem o tebe strach, zrovna jsem tě chtěl jít hledat. Wizku mi říkala, že jsi s Whiskeym, tak jsem věřil, že jsi v pořádku. Ale už to bylo dlouho,“ odmlčel jsem se. „Jsi v pořádku? Kde jsi se toulala? Našla jsi cestu zpět sama?“

// VVJ

Můj výlet byl u konce. Překročil jsem práh našeho lesa, nasadil jsem si pomyslné okovy a připravil jsem se na fakt, že se odsud asi jen tam nedostanu. I když jsem měl v mysli pár důvodů, proč odejít.
Rozešel jsem se rovnou za Stormem. Jeho pach se nesl celým územím. Potěšeně jsem zamával ocasem. Bylo dobře, že obnovil hranice. Škoda, že nebyl mladší. Nechtěl jsem hledat jinou betu. Jemu jsem věřil a byl to statný vlk. Respektoval jsem ovšem jeho přání, že chce mít svůj klid. Kdo ví, kdy i jeho navštíví ta stará prašivá vlčice. Smrti jsme si tu užili na nějakou dobu dost.
Našel jsem jej spolu s Makadim a Sigym. Baghý s Norim již očividně někam zmizeli, vlčata jsem tu neviděl. Stejně tak tu ale nebyla ani Wizku s Aranel, tak jsem věřil, že jsou s nimi.
„Zdravím,“ pronesl jsem klidným hlasem. Doufal jsem, že nikdo z nich nepozná, co se stalo. Cítil jsem se tak špinavě. „Tak to máme za sebou. Doufám, že jste se pořádně najedli,“ Storm zrovna něco žvýkal. Také jsem si utrhl kus kořisti. Posunul jsem se s ní kousek stranou. „Lov dopadl skvěle. Všichni byli úžasní, tvoje partnerka taky zazářila,“ usmál jsem se na Sigyho. Chvíli jsem pak jen tiše zamyšleně jedl. „Nechci kazit dobrou náladu, ale musím se zeptat. Kde je Lilith?“ Podíval jsem se na Makadiho. „Whiskey s Tati už jsou také dlouho pryč. A i přes to, že se Tae rád toulá, chtěl bych jej také najít,“ ošil jsem se. „Gavriil určitě zas někde spí,“ zamračil jsem se. Věděl jsem, že Sigy netuší, o kom mluvím. Bylo to ale důležité vyřešit.

// Jedlový pás, přes Galtavar

Chtěl jsem jít co nejrychleji domů, ale tohle místo mě donutilo, se alespoň na chvíli zastavit. Postavil jsem se na písčitou pláž a zaryl drápy do jeho zrníček. Podíval jsem se sám na sebe do vody. Tohle místo vyvolávalo neskutečně moc vzpomínek. Jeden čas jsem zde trávil snad pořád. Bylo to radostné místo, stvořené pro poznávání vlků. Snad vždy když jsem sem přišel, někdo se tu smál. Poznal jsem tu spoustu vlků, kteří nyní byli již stíny minulosti. Lovil jsem tu kapry s Noxem, aby mě přijali do Zlatavé smečky. Poznal jsem zde Lexiett, díky které jsem poprvé zavítal do Borůvky. A Neyteri? Tu jsem zde viděl také naposled. Bylo to magické a mocné místo, i když jako by za ta léta ztratilo své kouzlo. Tento svět byl nějak větší a jakoby všeho v něm bylo tak nějak… míň.

// Borůvka

// Stará zřícenina

Přiznávám. Tato návštěva nešla přesně podle plánu, ovšem odcházel jsem s tím, co jsem si přál. Cítil jsem se ovšem pošpiněn a zahanben. Něco z mého mladého já se dralo napovrch. Nějaká má slabá část, která chtěla brečet a utéct. Zbavit se povinností, být zase volným vlkem. Zhnuseně jsem si odplivl do trávy. „Uklidni se! Být alfou je to nejlepší, co se ti mohlo stát. Máš zodpovědnost. Máš důvěru. Máš respekt,“ napřímil jsem se. „No a co, že tě právě málem znásilnila sama smrt. Měl jsi jí plivnout do xichtu!“ Dupl jsem mocně tlapou do země, načež jsem se rozběhl směrem do mé smečky. Byl jsem pryč jen chvíli, malou, nepatrnou. Nejspíše nikdo ani nezaznamená, že jsem pryč. Storm to měl pod palcem. I přes to jsem však přidal do kroku.

// Přes Galvatar k VVJ

// Jedlový pás

Tak dlouho jsem zde nebyl, až jsem málem zapomněl, jak je tohle místo magické. Jistě, onen zvláštní pocit v žaludku zůstává. Strach by neměl jen pošetilec. Jen slepý by ale neviděl, jak je toho místo majestátní. A i přes jeho ponurost, má v sobě krásu. Přeci jen, i sama smrt je někdy krásná.
Velké balvany rámují cestu ke zřícenině. Prohlížel jsem si je s jistým opovržením. „Jste velké a mohutné, ale na konci dne, jste stále jen kameny. Prázdné, chladné a mrtvé. Ale to je tak nějak pointa tohoto místa, že?“ Pousmál jsem se. Když jsem zde byl poprvé, málem jsem vypustil duši. Každý krok byl tak těžký, každý nádech jsem cítil ve svých plicích. Druhá návštěva byla lepší. Také jsem měl strach, ale již jsem věděl co čekat. A nyní? Jistě, cítil jsem chapadla strachu ve svém nitru. Co jsem ale ještě ve svém životě nepoznal? A již jsem se s ní setkal několikrát, abych věděl, že pes co štěká – nekouše.
„Drazí přátelé, jenž si vás vzala. Naomi. Moji rodiče,“ odmlčel jsem se. Dlouho jsem na ně nepomyslel, ale bylo více než pravděpodobné, že jich přežvykují hlínu. „Jaké to je, když vaše krev vyschne? Třou se vaše žíly o sebe v drsném rytmu? Cítíte červy ve vaší lebce? A nebo je opravdu vše zahaleno zlatým světlem a bolest už neexistuje?“ Podíval jsem se na hlínu pod svýma nohama. Netušil jsem, čemu sám věřit. „Koledu, nebo život,“ řekl jsem si sám pro sebe. Odpovídalo to dokonale situaci. Buď odsud odejdu s košíkem plným dobrot, nebo neodejdu vůbec. Vše záleží na volbě slov, vhodném pohledu a hlavně na nabídce, kterou mohu učinit. A má nabídka byla dobrá, moc dobrá.
Zadíval jsem se vzhůru na tu omamnou věž. Naprázdno jsem polkl. Má mysl byla nastavena v přesvědčení o mé vlastní neporazitelnosti. V porovnání s tímto pohledem jsem si ovšem připadal malý a nicotný. Zavrtěl jsem prudce hlavou. Stejně jako balvany, i tohle byl jen mrtvý kus kamene.
Dírou ve stěně jsem již potřetí v životě prošel dovnitř. Než jsem ovšem dokončil krok, ihned mě pohltil ten její zelený plamen. Zůstal jsem na něj zírat. Miloval jsem oheň, tenhle byl ovšem úplně jiný. Nesálalo z něj žádné teplo, jen strach a úzkost. Bylo to natolik omamné, že mě probral až její hlas. „Tak tobě má návštěva nestačila?“ Zeptala se skřehotavým hlasem plným pobavení. Vypadala pořád stejně. Oči jí zářily spolu s ocasem. Ale to i mě. Dokončil jsem svůj krok dovnitř a napřímil jsem se. „Myslela jsem, že si více ceníš ten svůj les. Nebo život té vlčice. Přišel si se snad pomstít?“
Dodala. Musel jsem se zhluboka nadechnout. „To je minulost, pomsta nic neřeší. Snažím se hledět do budoucnosti,“ odpověděl jsem jí stroze s chladným výrazem. Nechtěl jsem jí dopřát tu radost z mého strachu či hněvu. Moc se jí to nelíbilo. „Takže jsi zase přišel po mě něco žádat? Tak jako každý z vás?“ „Nic po tobě nežádám,“ řekl jsem stále pevným hlasem. „Přišel jsem s tebou uzavřít obchod, který bude výhodný pro obě strany. Dobře vím, co ti nedá spát,“ pokusil jsem se být snad až podmanivý. Mírně jsem se pousmál. Nebyla v tomhle příliš odlišná od jiných vlčic. Která z nich nemilovala pár lesklých trepek? Pro mě to nic neznamenalo, kromě dobrého platidla. „Přináším ti nabídku drahokamů. Ano, mám jich spoustu,“ přikývl jsem a snad i trochu přestával cítit ty chapadla strachu. Ona se na okamžik mile usmála, ale bylo to falešné. Udělala ke mně pár pomalých kroků. „Ano, vím,“ řekla pomalu. „Vím přesně kolik jich máš. Stejně jako vím, kde spíš a kolikrát denně jdeš na záchod,“ její hlas eskaloval. Byla naštvaná. Její dech byl nepopsatelný. Jako by v ní něco umřelo. „Vím všechno! Vím, jak moc tě trápí její smrt. Jak jsi miloval ty hloupé stromy. A to že nic neřekneš neznamená, že tě to nebude do konce života budit ze spaní. A nejen to. Žiješ, jen protože můžeš. Protože jsem ti to dovolila. A kdykoliv budu chtít, může to skončit. Rozumíš?“
Ucítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Ne strachem, ale doslova. Ucítil jsem kolem krku neviditelné stahování, které mi svíralo hrdlo. Oči mi vypoukly. Nemohl jsem dýchat, padl jsem k zemi. Cukal jsem sebou, snažil jsem se to setřást. Marně. Začali se mi dělat mžitky před očima, když to najednou přestalo. Nevnímal jsem své okolí, nic. Jen potřebu kyslíku. Rozkašlal jsem se, snažil jsem se do svých plic nabrat co nejvíce vzduchu, i když to bylo bolestivé. Hořké slzy mi stékaly po tvářích. Slzy ponížení, bolesti, beznaděje. Ležel jsem tam, potupen. Všechen můj naivní optimismus zmizel. Oči jsem měl zavřené, přerývavě jsem sípal. „Myslíš si o sobě, že jsi lepší než ostatní. Že tvůj post něco znamená. Ale nejsi nic. Jsi jen kapka v oceánu. Nezanecháš po sobě jedinou stopu. A ty magie co si přeješ? Ano, vím co si přeješ. K ničemu ti to nebude. Ničemu to nepomůže. Nebudeš o ni lepší. Ale dobře, uzavřu s tebou tento obchod,“ chvíli se odmlčela. „Možná ti pomohou, abys zapomněl na ten pocit smrti. Na ten tlak okolo tvého hrdla,“ jednou ze svých tlap my zatlačila na rameno. Přimáčkla mi ho k zemi. „Ale na to nezapomeneš. NIKDY, rozumíš! Tak co, už se bojíš smrti?!“ Poslední větu zakřičela. V tichu zříceniny se to zdálo, jako by sám bůh volal. Její hlas se nesl, ohlušoval mě. Pokusil jsem se postavit, ale srazila mě zpět. Začala se smát. „Tak teď už nejsi tak skvělý. Myslíš si to? Myslíš si, že jsi skvělý? Nebo si přiznáš, že nejsi nic víc než pouhé zrnko písku v přesýpacích hodinách, které držím já? Stačí abych je vzala do hrsti a celý tvůj vesmír se rozpadne,“ stáhla ze mě svou tlapu. Namířila se a pomalu rozešla k tomu ohni uprostřed místnosti. Zůstala do něj zírat. „Vím, že se ti líbí. Ten oheň, věž. Chtěl bys tu sílu, ten pocit. Moc. Všichni ji chtějí,“ podívala se na mě. „Až budeš schopen, tak vypadni. Tvé přání se ti splní, ale za jakou cenu?“ Zahihňala se a pomalu začala stoupat po schodech nahoru. Cinkot drápů se rozléhal celou zříceninou. Její slova, ten pocit mortality, vše na mě doléhalo. Posunul jsem trhaně tlapy pod sebe, načež jsem se neobratně postavil na nohy. Naprázdno jsem polkl, hrdlo mně pálilo. Ucítil jsem pár dalších slz. Mé ego utrpělo velkou ránu. Byla ale dost velká, aby mě poznamenala napořád? Cítil jsem se jako doga zahnaná do kouta jezevčíkem. Musel jsem odsud pryč, utéct. Vrátit se do své smečky s novými schopnostmi. Nikdy nemluvíc o tom, co se mi zde stalo. Klopýtavým poklusem jsem se vydal do toho prázdného lesa. „Koledu nebo život,“ zopakoval jsem svá předešlá slova. Koledu jsem dostal, ale kousek mého života zůstal s ní uvnitř.

// Jedlový pás

Objednávka:

ID - M02/Voda/2 – 60 drahokamů
ID - M02/Předměty/4 – 120 drahokamů
ID - M02/Iluze/4 – 120 drahokamů

Celkem: 300 drahokamů (jedno jakých)

// Západní Galtavar

Ach jak potupná byla má cesta ve svém jádru. Byl jsem na ni tolik naštvaný! Zničila můj les, zabila mou věrnou přítelkyni. Nemluvě o tom, že jsem kvůli tomu musel nyní zvolit nového ochránce. Ale koho? Komu svěřit tak skvělý les? Kdo je schopný jej hlídat? Netušil jsem. A přes tyto hrůzy jsem k ní nyní kráčel, přímo do jejího domu, s ocasem svěšeným a knedlíkem v krku. Jako hloupá nicka jsem přicházel žádat o dary, výměnou za pár kamenů. Chtěl jsem nové magie, lepší magie. Miloval jsem tu energii, co proudila mým tělem, když jsem je používal. Moje ego ale nyní utrpělo velkou ránu. Žádat ji o něco. O cokoliv.
Zaslechl jsem náhlé zaskřehotání, které mi sevřelo žaludek. Trhl jsem sebou a podíval jsem se ke zdroji toho zvuku. Byl to jen pták, možná havran, vyhlížející chladné zítřky. Zastavil jsem se a v oplátce na jeho postrašení jsem na něj zavrčel. Znovu zaskřehotal a odletěl.

// Zřícenina

// Vých. G.

K mému překvapení jsem zde ucítil pach Wizku s Flynnem. Co zde dělali, to my bylo záhadou. Myslel jsem si, že půjdou s ostatními do lesa. Museli být promočení. Nejspíše se vydali na okružní výlet po krásách tohoto světa. Nedivil jsem se. Jako vlče jsem byl také zvědavý a chtěl jsem vidět vše. Nyní jsem byl již spokojen ve své smečce. Vždyť i tento rychlý výlet je pouze parodií na svobodu. Měl jsem výčitky, že nejsem s nimi. Byl jsem svázán s jedním územím. Miloval jsem jej. Miloval jsem každý jeho strom a každého člena. Někdy jsem ale cítil, že mě jeho vězení spoutává a ubíjí. Nejvíce jsem si to uvědomil právě teď, když jsem byl venku. Cítil jsem jiné pachy, jiné vůně. Vítr mě šlehal do obličeje. Slunce již vyhrálo bitvu nad deštěm a příjemně mi prohřívalo kožíšek. Čím déle jsem byl na cestě, tím více jsem ale cítil chlad. Vnitřní chlad, strach, zlobu a zášť.

// Jedlový pás

Bylo to až neuvěřitelné, jak se celý lov vydařil. I přes nepřízeň počasí jsme měli úspěšně skolené dvě kořisti. Zaslechl jsem vytí Baghý, které dalo jasně najevo, že je dokonáno. Spokojeně jsem se napřímil. Zbytek stáda už byl pryč, ale to mi nijak nevadilo. Všiml jsem si, že Baghý s Norim táhly poraněnou srnu do lesa. Mláděte se chopila Lylwelin, která vypadala, že jí váha mláděte nedělá žádné problémy. Vlčata jsem zde již také neviděl. Usmál jsem se na Makadiho se Stormem. „Potřebuji si zařídit rychle jednu pochůzku. Hned budu zpět, pohlídej mi je zatím, ju?“ Mrkl jsem na Storma. Potom jsem se velmi rychlým tempem rozběhl směrem ke staré známé, ze které my běhal mráz po zádech. Bylo ale potřeba si vyřídit tuto pochůzku. Nebyl jsem u ní již dlouho. Její povahu jsem si pamatoval, její domov taky. Jak se za ty roky změnila? Je úplně stejná jako dřív?
Po cestě kde staré zřícenině jsem se ještě zastavil na malém vyvýšeném kopečku. Napřímil jsem se a otočil směrem k mé smečce. Zhluboka jsem hlasitě zavyl na znamení všem, že jim děkuji a brzy se vrátím. Nemělo by to zabrat víc, než pár pouhých hodin. Její sídlo bylo blízko, až nepříjemně blízko.
Má stará drahá přítelkyně.

// Západní Galtavar

Úkol číslo 2

Další velmi prostý úkol. Poznej film podle animace. Jedná se o velmi známé filmy. Prosím poslat odpovědi do stejného vlákna. Na tento úkol máte čas do 22.10. 12PM.

1) https://images.gr-assets.com/hostedimages/1592809319ra/29685149.gif

2) https://lh3.googleusercontent.com/proxy/NZWsjU3Vgi8L-6JERJsRtusaKnNPvyZo8p1_aNUCZtzMOQWhznnmslti1EgA1tZeAHpCLf_rrG0lLrHWQwoCBuBy_O61cxXjAs5pYRv2LP5aHU-Jqto3A1TIoHMJXpJsAA

3) https://64.media.tumblr.com/20df4059fb9601f5586c1270b9377a5e/tumblr_n6lpzv4AjJ1tcrd6yo1_500.gifv

4) https://i.pinimg.com/originals/0d/88/69/0d88692b904be51afa8671f34dcc60f6.gif

5) https://i.pinimg.com/originals/72/e2/d9/72e2d9008433b1d75ad29cae0c764c30.gif

BONUS

Pošlete mi GIF z vašeho oblíbeného filmu.

S Lyl jsme se oba hluboce soustředili. Byl jsem přikrčen, abychom nevzbuzovali zbytečnou pozornost. Ale nejspíše bychom stejně nebyli postřehnutelní. V tomto počasí bylo těžké cokoliv vidět. My jsme měli výhodu toho, že jsme věděli, co se bude dít. Srny budou splašené, budou se snažit utéct. Panika jim podkope nohy. Noční obloha nad námi tomu nijak nepomáhala. Okem jsem mrknul po mé společnici. Líbilo se mi, že se k nám přidala. Její dítka to celé z dálky pozorovala. Nečekal jsem, že se něco zvrtne. Jakmile to dokončíme, vyrazíme zpět domů, ohřejeme se a najíme. Já vyrazím najít ztracená vlčata, Lilith. A pak smrt?

Z myšlenek mě vtrhl náhlý zvuk kopyt. Bylo to tady. Přikrčil jsem se a dal do pozoru. Stádo se k nám blížilo, jak předpověděla Baghý – přímo do hrsti. Storm s Makadim odvedli dobrou práci také. To nejdůležitější teď bylo na nás. Zvolit kořist, zasáhnout. Náš primární cíl bude nepochybně až někde vzadu, nejspíše jej skolí přímo Baghý s Norim. Místo toho na nás bylo vybrat druhý cíl. Lyl byla v tomhle o něco rychlejší než já. Vrhla se na mládě a díky své síle jej strhla na zem. To byla velká výhoda, ovšem nedržela jej zrovna nejlépe. Naštěstí jsem ihned pohotově zasáhnul, jako správný alfák. Šel jsem stále ležícímu mláděti přímo po hrdle. Nejrychlejší cesta k úspěchu. Mé ostré zuby jít projeli velmi rychle. Schytal jsem pár kopanců od kopyt, ale nic hrozného. Ostatní srny naštěstí neměli v plánu své ztracené mládě pomstít. Prudce jsem se narovnal a vyhledal pohledem Baghý s Norim. Snažil jsem zachytit kulhající srnu, zda je již skolena, nebo pořád stojí na nohou.

Také jsem doufal, že Wizku s mláďati nebudou čekat, než to tu ukončíme. Vždyť budou všichni promrzlí.

Úkol číslo 1

První velmi prostý skvělý úkol bude psací. Určitě všichni milujete drabble!

Drabble je literární útvar o určitém počtu slov. Bývá psáno na zadání, pro procvičení tvůrčího psaní. Většinou má rychlý spád, ale mělo by zaujmout dějem.

Pro dnešní účely si dáváme počet slov 120. Tento počet slov je nutné dodržet přesně. Aby to nebylo tak jednoduché, přikládám pár slov, které se musí v tomto krátkém útvaru objevit. Budu ráda, když tato slova v textu zvýrazníte.

Kostra, louka, špína.

Čas na splnění této rychlovky je do 17. 10. do půlnoci.

Zdravím Borůvko!

Jelikož jsme se v tomto krásném počasí rozhodli lovit, věřím, že máte všichni spoustu času! Nechci vás zatěžovat žádnými složitosmi, přes to jste si odsouhlasili, že máte zájem o mini-neherní akce. A tak je tu máte! Berte tohle jako hlavní příspěvek. Pod něj budu postupně nahrávat různé mini-akce, na které budete mít vždy jen pár dnů. Nový příspěvek oznámím vždy na FB, ať se nemusíte bát, že něco propásnete. Prosím odpovědi posílat do jednoho vlákna s názvem “MINIAKCE” vždy s číslem úkolu na začátku. Kdo víc hraje, ten víc bere. Klasika!

Nespokojeně jsem si povzdechl. Ten déšť neustupoval. Zrovna když jsme se vydali na lov, musí pršet víc, než za celý rok. Všiml jsem si nespokojenosti mezi některými členy posádky. „Vím, že je ten déšť nepříjemný. Ale přeci se nyní nebudeme vracet. Jsme promočení, ale kořist taky. Věřím, že to zvládneme využít v náš prospěch,“ usmál jsem se.

Wizku neremcala nad počasím, ale vypadala dost zaraženě nad mou novinkou. Až jsem se polekal, že ji nepřijme. Ulevilo se mi ale, když udělala opak. Spokojeně jsem švihl ocasem. „Výborně. Tvá pozice pečovatelky ti zůstane, neboj se. Přece bych se nepřipravil o tak pečlivého pracanta, že?“ Usmál jsem se na ni i na Aranel. „Budu moc rád, když zůstaneš s Wizku. Myslím, že toho o lovu víš trošku víc,“ s úsměvem jsem je popíchl a přidal do kroku, abych srovnal pozici s Baghý.

Vedení lovu ji překvapilo, ale zhostila se toho dobře. Její plán se mi líbil. Zakládal se na logice, terénu, počasí. To vše hrálo v náš prospěch spolu s nemocnou srnou. Všem dala nějaký úkol. Mě přiřadila Lylwelin, za což jsem byl rád. Stále jsem o ní věděl minimum a je dobře, že ji budu mít přímo u sebe. Nori hodil do pléna také nápady, které dávali smysl. „To není vůbec špatný nápad, Nori. Myslím si ale, že znají zdejší prostředí podobně jako my a je možné, že by samy neběželi vstříc vodní pasti,“ namítl jsem na jeho plán s jezerem. Storm představil svou magii.„Ovládám řadu magií, které by nám lov mohli ulehčit. Myslím, že bychom to ale mohli udělat hezky po staru. A vytáhnout je, až když by se nedařilo,“ pousmál jsem se. „Budu šetřit síly, abych vás doma všechny vysušil,“ dodal jsem pak a koukl na Baghý. „Tak jo, všichni známe úkoly. Můžeme na to. Kdyby byl nějaký problém, stačí na to důrazně pomyslet,“ ujistil jsem je. Podíval jsem se povzbudivě na Lyl a potom se tiše rozešel na místo, kde máme čekat.

// Borůvkový les

Vyrazil jsem lehkým poklusem na planinu, která se rozprostírala vedle našeho lesa. Za zadkem se mi táhla kolona vlků, kteří spolu se mnou opouštěli hranice. Dlouho jsem mimo ně nebyl, byla to příjemná změna si zase protáhnout kožich.
Dlouho jsem také nelovil, což byl jeden z důvodů, proč jsem se do toho nechtěl vrhnout po hlavě. Aranel mi řekla, že to já bych měl určit vedoucího lovu. Nespokojeně jsem mlaskl, ale asi měla pravdu. Navíc nikdo nevyjádřil jasné nadšení z toho, že se toho chce ujmout. „Baghý a Nori. Poslední dobou jste lovili nejvíce právě vy dva. Máte to na povel,“ mrkl jsem na ně a pousmál se. Organizátor lovu musí být přece především taktik, nikoliv mrštný lovec.

Po cestě na planinu jsem trochu zpomalil, abych se potkal s Wizku. Mile jsem se na ni usmál. „Jsem na tebe moc hrdý. Předvádíš jeden výkon za druhým. Vidím, že ti na této smečce moc záleží. A o vlčata se staráš perfektně,“ pousmál jsem se na ty dva. „Nevím, zda je nejvhodnější chvíle, ale chci to udělat teď. Od této chvíle budeš naší Gammou. Pokud o to samozřejmě stojíš,“ usmál jsem se na ni a jemně jí přejel ocasem po boku. „Gratuluji. Zasloužíš si to,“ mrkl jsem na ni. Hned po mě a Stormovi měla nyní nejsilnější postavení. Bral jsem ji jako svého rádce a blízkého spojence.

Zastavil jsem se, když jsem zahlédl hlouček vysoké. Automaticky jsem se přikrčil. Vyhledal jsem pohledem Baghý s Norim. Čekal jsem, co nám předvedou za kouzla.

Zdravím Borůvko!

Další měsíc máme za sebou. Byl to velmi úspěšný měsíc, jelikož mezi námi mohu přivítat nové tváře. Lylwelin, Sigy, Heather a Flynn si vybrali pro své žití naši smečku. Doufám, že se jim bude mezi námi patřičně líbit. Jsem nadšená z toho, jak se naše smečka rozrostla a je aktivní. O tom svědčí také momentálně probíhající smečkový lov, kterého se účastní téměř všichni členové.

Začneme těmi příjemnými věcmi, které máme nepochybně všichni nejraději. S radostní oznamuji, že jako překvapení tímto získává naše skvělá Wizku pozici Gammy. Myslím si, že si to za svou nepřebernou aktivitu a velmi poctiví přístup ke své funkci zaslouží.

A nyní naopak trochu toho nepříjemného, co je nejspíše bohužel na místě. Whiskey již od této chvíle není členem naší smečky. Dostal nespočet napomenutí, které nijak neobrátil ve svůj prospěch. Doufám, že se nerozejdeme ve špatném a věřím, že třeba jednou najdeš cestu zpět.

Velké pokárání patří také Gavriilovi. Ten nám již čerstvě vyrostl a jeho místo ve smečce již není samozřejmostí. Za celou dobu svého života nebyl téměř aktivní, což mě dost mrzí. Podobně jako dříve, i Gavriil získává pozici Omegy jako "varování" a doufám, že se k nám připojí opět aktivněji.

Snažím se přistupovat k vedení smečky spravedlivě. Pokud někdo s těmito změnami nesouhlasí, jsem samozřejmě otevřena vaším poznámkám.

Brzy můžete očekávat novou mini-akci.

Zatím posílám pac-a-pusu.

Váš nejlepší alfák Blueberry.