Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem spokojený, že nic nemusím. Mohl jsem se chvíli jen tak poflakovat a dívat se na Makadiho. Přemýšlel jsem, co přinese další den. Byli jsme nyní něco víc. Nespecifikovaně. „Je mi s tebou moc hezky,“ řekl jsem zasněně a usmál se na něj. Nejraději bych ho celého utulil, ale nejspíše by to bylo trochu moc hrr. Ovšem bohužel, budoucnost chtěla něco jiného. Uslyšel jsem zavytí, které nebylo požehnáním našich milostných radovánek, ale prozrazovalo další povinnosti. Vždyť jsem jasně řekl, že je smečka plná a nechci tu žádné další cizince! Snad je to jen návštěva. Podíval jsem se lítostně na Makadiho. „Promiň, ale budu muset na chvíli odejít. Už jsou tu zase další povinnosti. Ale vrátím se pak za tebou, dobře?“ Opatrně jsem se mu otřel čenichem o srst na krku. Pak jsem se zvedl ze své lenošné polohy a poměrně pomalým krokem se vydal za tím vytím. Baghý mezitím stila zavít ještě jednou. Povzdechl jsem si a přidal do kroku, aby jsem tam naklusal jako mocný alfák.
Dostavil jsem se k partiččce vlků. Měl jsem hrdě vypnurou hruď. Zastavil jsem se a pohled mi prvně padl na Baghý. Viděl jsem ji po delší době, ale vypadala k mému překvapení mladší. Zamrkal jsem a chvíli na ni koukal. Pak jsem se ale probral a prohlédl si i ostatní. Nějaké vlče, nějaký vlk a Nori. Nepříliš ideální kombinace. „Zdravím,“ pronesl jsem se snahou o milý tón, i když mi narušili rekreaci. „Jmenuji se Blueberry. Smím se zeptat, co vás přivádí?“ Pousmál jsem se a tu otázku směřoval hlavně k Baghý. Všiml jsem si také toho zvířete, mňamka.

Moje cesta začala na stránce Stáj Ufonek. Byla jsem zde 24/7 jako největší dětský mafián, překupník a ojebávač už od svého velmi útlého věku 6 let. Jednoho dne jsem zde nabídla své nepříliš kvalitní kreslířské služby. Byl začátek roku 2012, měla jsem krásných 13 let a začínala jsem svou kariéru umělce. Byla jsem skoro jako Monet, ale bez rukou. Na můj profesionální inzerát se ozvala slečna, která mi poslala fotografii vlka. Chtěla jej překreslit a poslala mi k tomu již namalovaného vlka s modrými odznaky. Co je to za vlka? Ptala jsem se chytře. A slečna mi pověděla o Silmarionu. Tak započala má cesta díky Alicien. Sepsala jsem nepříliš kvalitní registraci a s hrdostí jsem ji odeslala. Každý den jsem se dívala, zda už ji Neon okomentoval. Trvalo to několik měsíců, než jsem prošla registrací. Neona jsem si svým jedním činem, a tak jsem musela čekat, než mi registraci okomentovala samozná Xeena. Čekání se ale vyplatilo, navíc jsem si během něj udělala spoustu přátel. A od té doby jsem zde s Blueberrym a za chvíli to bude šílených 9 let.

A já? Ahoj, mé jméno je Eliška. Narodila jsem se na populární datum 1. 9. Konkrétně v roce 1998. Moudřejší již tuší, je mi nyní krásných 22 let. I když si to nějak stále nemohu zamapatovat. Vyrůstala jsem s mými rodiči a sestrou v krásné malé vesnici Lužice u Hodonína. Nachází se hned na hranicích se Slovenskem, kde sídlí také část mé rodiny. Momentálně ale žiju již 6 let v Brně a naučila jsem se říkat ŠALINA! Bydlím zde s mým přítelem a králíčkem, které oba miluji. A chci někdy zabít. Momentálně se věnuji hned několika vážným aktivitám. Pracuji jako Multimedia Specialist ve firmě specializující se na lokalizaci. Každý den tedy upravuji dokumenty, videa, animace a grafiku. Kdybych vám řekla pro koho, musela bych vás zabít. Zároveň studuji na Masarykově univerzitě 3. ročník obor Teorie interaktivních médií, píšu bakalářskou práci a poctivě poslouchám zábavné online přednášky. Co mě ale nejvíce momentálně naplňuje je Urbanstage. Internetová redakce, kde již několik let působím jako šéfredaktor. Volného času příliš mnoho nemám, když se ale najde, trávím ho nejraději koukáním na seriály a čtením knih. Sem tam si taky zapařím nějakou tu hru, dělám grafiku, videa, animace a fotím.

// Ano prosím, do vzkazů.

// Zelené nory

A bylo to tady. Zpět do našeho domova, našeho lesa. Miloval jsem ho, takže mi to nevadilo. I když jsem měl někdy pocit, že jsem k němu přivázán těžkými okovy. Měl jsem nyní navíc starosti, co se mohlo v době mé nepřítomnosti stát. Byli jsme ale doslova hned vedle, takže kdyby se stalo cokoliv, věděli bychom o tom. Na nos mi dopadlo pár prvních sněhových vloček. Pozastavil jsem se a podíval se k obloze. Zamračil jsem se. "Už zase? Zase nás budeš otravovat?" Nebyl jsem velkým fanouškem sněhu. Dřív s ním byla sranda, ale nyní to již pro mé tělo nebylo tak působivé. Bylo to studené a ve výsledku mokré. Navíc u nás v lese se před tím nebylo pořádně kde schovat. Již dávno stromy odhodily svou korunu. Potřeboval si odpočinout, aby nám zase zbytek roku mohl sloužit v celé své kráse. A když už jsme u té krásy, podíval jsem se na Makadiho. "Mám v hlavě pár jmen, kterým bych tuto funkci svěřil. Nejvíce bych si u toho dokázal představit Noriho, ale to by zde musel trávit více času. Navíc, nejsem si jistý, zda by při všech těch srandičkách byl dobrý ochránce," pohodil jsem ocasem. "A pak tu máme několik nových tváří, tak uvidíme, co se z toho vyvine. Lyl vypadá silně a Awarak také," věřil jsem, že si poradíme. "A co ty? Představuješ si svůj život s nějakou funkcí?" I když mě u něj nic moc nenapadalo. Ochránce určitě ne, ani učitel. Možná lovec? Kdo ví. Na tu funkci si nyní dobře vyšlapovala Baghý, musel jsem ji ale prvně najít.
Rozhlédl jsem se okolo. Les vypadal v pořádku, nebyla tu žádná panika. Spokojeně jsem se posadil a poklidě se rozplácl na břicho s úmyslem si odpočinout.

Adventní kalendář Borůvkové smečky

Zdravím Vás, Borůvko. Již zítra nám začíná prosinec a nepochybně alespoň někteří z nás mají připravené adventní kalendáře. Rozhodla jsem se si pro váš připravit Borůvkový adventní kalendář. Najdete ho na tomto odkazu:

https://calendar.myadvent.net/?id=495583449acd8e9ad195434e65ce0096

Každý den se zde pro vás budou otevírat políčka s ukrytými drobnostmi. Bude zde také pár úkolů, ze které můžete získat nějakou tu drobnost do inventáře. Všechny úkoly můžete plnit v libovolném pořadí až do konce roku. Budou se vám ovšem ukazovat postupně. Je to spíše kalendář pro radost, než akce.

Také vám chci předem popřád poklidné prožití adventu, spoustu pohody a hlavně lásky od vašeho okolí. Mám vás všechny moc ráda.

Pac a pusu,
Blueberry

Usmál jsem se. Podíval jsem se vedle nás na zem. Pomocí magie země jsem z ní nechal vyrůst jeden jediný kvítek na dlouhém stonku. Byl krásný, tyrkysový. Velmi nevšední květina, ale nádherná. Opatrně jsem jej drápem utrhl a následně jej Makamu vložil opatrně za ucho. Vydrží jen chvíli, ale byl to dárek. Drobnost pro radost. "Takže něco víc," mile jsem se na něj usmál. Čumákem jsem se mu opatrně otřel o srst na krku. Byl to neskutečně příjemný pocit. Jeho kožich byl tak jemný, před zimou nabíral ještě větší hustotu. Chtěl jsem se do něj zabořit a čuchat jeho pach celý den. Nyní na to ale nebyl čas. Kdybych byl kočka, vrněl bych. Nyní jsem ale jen hravě houpal ocasem ze strany na stranu a měl jsem dobrou náladu. V očích mi tančily jiskřičky. "Nemusíme tomu zatím dávat žádný název. Nechme to plynout a uvidíme, jak se nám to bude líbit. Ale oba víme, co chceme. Tak se nemusíme bát," mrkl jsem na něj. Nechtěl jsem ho ihned označovat za mého partnera. Nechtěl jsem to uspěchat. Chtěl jsem nám oběma dát čas si to rozmyslet a vzájemně se pořádně poznat. "Teď bychom se mohli vrátit do smečky. Můžeme pokračovat v našem rozhovoru i tam a bohužel, povinnosti volají. Musím to tam zkontrolovat, pořád nemáme oficiálního ochranáře," mrkl jsem na něj. Pomalu jsem se zvedl a po jeho boku se s dobrou náladou vydal zpátky do lesa. Konec průzkumu

// Borůvka

Další kompliment? Srdce se mi téměř zastavilo. Že by snad i Makadi pod tou maskou srdce měl? Jistě že ano. Jeho srdce bylo nejspíše větší než všech ostatních, zatěžkané okovy minulosti. A proto byl tak uzavřený. Každé jeho slovo bylo vzácné, každá jeho emoce nečekaná. Ale já si vzal za úkol, že to změním. Ne aby byl jiným vlkem, ale aby si více věřil, aby nebyl smutný a tolik nejistý. Nechtěl jsem mu brát jeho vlastní slova, ale pomoci mu, aby dostat jeho vlastní hlas. „Děkuji, Makadi. Je to hezké od někoho slyšet. Myslím, že jsem o tom s nikým pořádně nemluvil. Některá břemena si neseme sami a o to jsou těžší, že?“ Pousmál jsem se. Bylo to hloupé, nést váhu světa na vlastních ramenou, když jsme se o ni mohli podělit. Co když se ale někomu otevřeme a on místo pomoci přihodí další náklad? Navíc, mé ego v tomhle hrálo velkou roli. Byl jsem přece alfák, měl jsem být všem vzorem, jako neporazitelný král.
Řekl jsem mu, co jsem cítil. Tedy, tak napůl. Nebyl to žádný hluboký monolog, spíše prostá konstatace faktů. Na dlouhé výlevy citů jsem si již moc nepotrpěl. Udělal jsem to asi jen jednou a nevedlo to k ničemu dobrému. Nechával jsem si tedy houfy poetických myšlenek pro sebe. Makadi pak ale vypustil z úst něco nečekaného. Srdce mi udělalo v hrudi několik kotrmelců a nemohl jsem uvěřit tomu, co řekl. Oči se mi rozšířili překvapením, ale pak jsem se usmál. Nečekal jsem, že tohle bude výsledek naší procházky. Došla mi slova, natolik jsem byl zaskočen. Teprve jsem se připravoval na bitvu o vysněné území, a jeho král mi jej předal na zlatém podnose. Ale to byl teprve začátek dlouhého budování dobrého vztahu s královstvím. Měl jsem spoustu věcí, které jsem chtěl Makadimu ukázat a naučit jej. Jeho city vůči mě byly ale překvapující. Příjemně, samozřejmě. Konečně jsem se také rozmluvil. „A co by jsi chtěla být?“ Zeptal jsem se pro jistotu na začátek, jestli jsem si to náhodou nevyložil špatně. „Víš, já to cítím stejně. Od chvíle kdy jsi přišla, na tebe musím pořád myslet. Okouzlila jsi mě,“ pousmál jsem se na něj. Doteky jsem si ale zakázal. Bál jsem se, že by se tato krásná chvíle rozplynula v pouhý sen. „Přál bych si, abych s tebou mohl trávit více času. Chtěl bych na tebe dávat pozor a dělat ti radost,“ usmál jsem se na něj. „Myslím, že si to zasloužíš.“ A já si přeci také zasloužím lásku. Po tolika zlomených srdcích.

Makadi se mě zeptal na Suzumeho. Trochu jsem se přikrčil, nebyla mi ta otázka moc příjemná. Přes to jsem se rozhodl odpovědět. „Nevím,“ řekl jsem tiše. „Už jsem ho několik let neviděl. Jednoho dne odešel a už se nikdy nevrátil. Měl jsem to ale čekat, nebylo to z ničeho nic. On byl moc mladý a naivní. Choval se pořád jako střelené vlče a chtěl objevovat celý svět. A pořád se poflakoval s jinými vlky,“ naprázdno jsem polkl. „Poslední rok jsem ho vídal čím dál míň a míň. Pak jsem ho dlouho neviděl, až jsem ho potkal s někým jiným. Pohádal jsem se s ním, hodně. A on už nikdy nepřišel,“ zlomilo mi to srdce. Bolelo to tak moc, cítil jsem se podveden a zahanben. Ale už to bylo pryč, už jsem se přes to přenesl. A zůstal jen vztek. Vztek nad tím, že mě opustil. Že se semnou nikdy nerozcloučil. Bublalo to ve mě jako žhavá láva, společně s dalšími křivdami. Ale bylo to lepší, než se nad tím celá ta léta trápit.
Makadi se pod mým dotekem napnul. Zrovna takovou reakci jsem si nepředstavoval. Cítil jsem, jak to v něm cuká, jako by měl každou chvíli dostat křeč. Ale neodtáhl se, ani nic neřekl. Zamrzelo mě to a sám jsem se odtáhl. Pak jsem ale zaslechl jeho myšlenku. Docházela mi trpělivost, proč si tolik nevěří? Jistě, také bych se cítil nervózní, kdyby mi tohle udělal Neon. Ale okamžitě by to nahradil pocit naprostého blaha, protože bych se mohl zabořit do jeho huňatého kožichu a rozplynout se v něm blahem. A o Stormovi ani nemluvím. Kdyby se rozhodl mi dát šanci, uřízl bych si klidně jedno ucho. Ale bohužel, to se niky nestane. Storm mi to dal dost jasně najevo a od té doby byla jeho přítomnost ubíjející a zároveň jsem ho vždy viděl rád. Ale co s Makadim? Jeho povaha byla nejistá a nejspíš mu budu muset omlátit informace o hlavu, aby si uvědomil, jak jsem na tom. „Makadi, řeknu ti to narovinu. Jsi krásná a milá slečna. Je přirozené, že se mi líbíš. Na to nemusíš mít vysoké postavení, nebo hromadu drahých kamenů. Rozumím tomu, že se cítíš nesvá. Nemusíš se předemnou stydět, dobře? Jsem tvůj kamarád. Kdybych s tebou jít nechtěl, nešel bych. Nedělám pro tebe dobrý skutek, protože jsem se slitoval. Dělám to proto, protože patříš do mé rodiny. A rodina si pomáhá a drží při sobě,“ povzbudivě jsem se na něj usmál, ale už jsem si netroufal se ho znovu dotknout.

Povzdechl jsem si. Tušil jsem, co se Makadimu děje v hlavě. Byl smutný, moc smutný. A dlouho s nikým nemluvil. Nejspíše se potřeboval vypovídat, potřeboval utěšit a teochu lásky. Snažil jsem se mu vyhovět a konejšivě ho sledovat, i když jsem na to moc nebyl. Pokud měl někdo trápení, rád jsem ho vyslechl a vedl s ním racionální rozhovor. Uklidňovat ale někoho, kdo pořád jen fňuká jsem moc nezvládal. Ale tohle byl Makadi. A Makadi se mi líbil. Snažil jsem se být tedy trpělivý, možná za vidinou nějaké fyzické odměny. Blízkost někoho druhého mi hrozně chyběla. A také jsem rád bořil ledy. „Věřím, že kdyby sama nechtěla, nikdo by ji nedonutil. Něco v ní tu muselo chtít být, i kdyby to bylo jen to, že chtěla být s tebou. To přece úplně stačí. Podle mě je to ta nejlepší motivace,“ usmál jsem se. „Taky jsem tak svého blízkého, ehm... kamaráda, jednou přemluvil, aby se přidal do Borůvky a odešel ze své smečky. Mohli jsme pak spolu trávit mnohem více času,“ pousmál jsem se. Litoval jsem toho nyní? Ne. Litoval jsem toho, že jsem mu vůbec kdy věřil natolik, abych ho miloval. Ve výsledku totiž jen pošlapal mé srdce a opustil mě.
Makadi pronesl velmi racionální slova, která nabádala k našemu návratu domů. Přikývl jsem. „Souhlasím s tebou. Až se bude chtít vrátit, tak přijde. Mohli bychom si tu ale ještě chvíli odpočinout, co myslíš? Je tu moc hezky a oběma nám prospěje trocha času,“ posadil jsem se. Chtěl jsem s ním ještě být chvíli sám, nechtěl jsem se hned vracet. Pomalu jsem se k němu naklonil a nyní mu již drze položil hlavu na krk a udělalil mu tak krásné alfa-objetí. Bylo to příjemné a rozhodl jsem se tak zůstat. Chtěl jsem to.
Složil mi kompliment! Usmál jsem se. Možná to nemyslel tak romanticky, jak jsem to pochopil. Ale já byl rád i tak. „Děkuju moc, mám červenou moc rád. Bez ní už bych to ani nebyl já. Ale bez té zlaté by jsi to zase nebyla ty. A to by byla velká škoda,“ poodtáhl jsem se tak, abych jí z blízka koukal do očí.

Poslouchal jsem jeho příběh o rodině. Neznělo to moc dobře. Ale ještě jsem snad neslyšel o nikom, kdo by pocházel z dokonalé perfektně fungující rodiny. Každý sebou nesl nějaké břemeno. Co bylo to moje? Těžko říct. Vykopnutí rodičů? Ztracená láska? Zklamání na celý život kvůli nezájmu sourozenců? Kdo ví. Neměl jsem žádné velké trauma z dětství, kvůli kterému bych se v noci budil z nočních děsů. Makadiho příběh taky nebyl žádný horor. Vzhledem k jeho povaze a pomatenosti jsem čekal, že ho jako malého někdo týral v jeskyni. Jeho příběh se ale ničím extra nelyšil. Přes to jsem soucitně pokýval hlavou. „Nejspíš jsi udělala dobře. Někdy je nejlepší odejít,“ pousmál jsem se na něj. „Přála by sis ji někdy vidět znovu?"
Dostali jsme se do fyzické situace. Ve více jsem ani nedoufal. Srdce mi bušilo v hrudi. Makadi pokračoval ve svém fňukání a já jsem mu empaticky naslouchal. I když popravdě jsem měl v hlavě klubíčko zamotaných myšlenek, jako bych byl znovu v pubertě. „To je hloupost. Lilith tě milovala celým srdcem. Šlo to na ní vidět. Už jen to, jak na tebe koukala,“ usmál jsem se na něj. „Myslím si, že do smečky vůbec nechtěla a přišla jen kvůli tobě. To je docela velká pocta, ne? Určitě tě má moc ráda a neodešla od tebe,“ Posadil jsem se. Díky své magii myšlenek jsem sbíral útržky, které jsem si později lepil dohromady.
„Kam podle tebe máme jít dál? Tady bohužel Lilith není. Můžeme se poptat ve vedlejší smečce, nebo prostě dál procházet území. Přijde mi nepravděpodobné, že by šla od nás rovnou jinam,“ chtěl jsem to nechat na něm. Já bych tu totiž klidně jen seděl a koukal se na něj, jako na nádherný obraz. Trochu jsem se tím pohldem nechal unést. „Nevím, jestli jsem se tě už ptal. Máš nádherné zlaté oči, ale předpokládám, že také ovládáš nějakou magii,“ usmál jsem se. Ta náhlá změna tématu mohla být udivující, když já byl rozptýlen! Bylo těžné se soustředit.

Zdravím Borůvko!

Tak tu máme vyhodnocení naší úžasné série miniakcí! Účast byla opravdu hojná, což mě zahřálo u srdíčka. Bodování probíhalo stylem 1 bod - 1 odpověď. U hádací akce s filmy jsem přidávala bodíky za všechny správné odpovědi a bonus.

1 BOD: Lylwelin, Gavriil, Tati, Awarak

3 BODY: Sigy, Makadi, Baghý, Nori, Flynn

A teď k tomu, co všechny zajímá nejvíc - odměny.

Po poradě s jsme se dohodli na následujícím:

1 bodík = 10 květin/drahokamů + 10 mušlí/ oblázků

3 bodíky = 30 květin/drahokamů + 30 mušlí/ oblázků

O odměny si můžete psát zde do komentářů do 25.11. Kdo to nestihne, dostane odměnu náhodně.

Děkuji všem za účast.

Pac a pusu,
Blueberry.

Pousmál jsem se. Makadi konečně promluvil sám od sebe a dokonce se mě zeptal na osobní otázku. Líbila se mi. Měl jsem rád svůj příběh o tom, jak jsem se stal všemocným alfou. "Už je to nějakou dobu. Hodně se toho od mého začátku alfování změnilo," usmál jsem se na něj. Dlouho, krátce. To je dost relativní pojem, ne? Pro někoho je i hodina dlouhá. V každém případě... Udělal jsem z Borůvky tu nejlepší smečku pod sluncem. I Hotaru s Angelusem by na mě byli pyšní, kdyby alespoň jeden z nich ještě dýchal. "Je to vtipný příběh. Když jsem se do Borůvkové smečky hlásil poprvé, byl jsem ještě mladý vlk. Alfou zde byla vlčice Hotaru. Udělila mi tenkrát pozici omegy, což nebylo příliš obvyklé, ale rozhodl jsem se s tím poprat. Šplhal jsem postupně v žebříčku nahoru. Bohužel, Borůvková smečka se poté rozpadla. Storm ji ale po pár letech se svou partnerkou obnovil a já se zde stal ochranářem. A když už se na to Storm necítil, předal mi alfování," pousmál jsem se a trochu se zasnil. "Byla to dlouhá cesta, ale jsem za to neskutečně rád. Borůvka je můj domov a rád o něj podělím s dalšími vlky, kteří si to zaslouží. Jsem moc rád, že jsi k nám přišla," mrkl jsem na něj. Sice zatím neudělala nic převratného, ale je stálým členem smečky, který se alespoň pořád někde netoulá. Mohu s ním počítat. A to je důležité.

Zavrtěl jsem hlavou. "Ale, vždyť máš krásný kožíšek. Popravdě, podobné zbarvení jsem snad ještě na nikom neviděl. Moc se mi líbí. A pokud ti na něj někdo řekne něco ošklivého, vypráším mu kožich," zasmál jsem se. "Měla jsi dobrý vztah s rodinou? Nebo jak to že jsi od nich vlastně odešla?" Doufal jsem, že už mi to neříkal. Makadi byl ale najednou zase smutný, když se Lilith neozvala. Viděl jsem, jak ho ten smutek obalil a pohltil. Naprázdno jsem polkl, to jsem nechtěl. Asi. Udělal jsem k němu pomalý opatrný krok dopředu, nechtěl jsem ho vystrašit. Pomaličku jsem se mu otřel čumákem o srst na krku. Pak jsem se zase odtáhl, ale zůstal jsem stát blízko. Nebyl jsem si jistý, jak bude reagovat. "To je v pořádku, Makadi. Nic se neděje, ano? Někdy strávíme s někým celý život a nakonec zjistíme, že jsme o nich nic nevěděli. Už se mi to stalo. Bohužel, někteří vlci nejsou moc sdílní," povzbudivě jsem se na něj usmál. Nechtěl jsem, aby byl smutný. Ale taky to byla dobrá příležitost, jak se k němu dostat blíž.

// Odměny jsou momentálně v řešení, následně sem dám příspěvek s vyhodnocením.

// Supr-čupr Borůvka

„Není zač, Makadi,“ usmál jsem se na něj. „To víš, já bych se pro vás všechny rozkrájel,“ řekl jsem s falešnou laskavostí v hlase. To zrovna. Proč bych tohle měl dělat zrovna já? Měl jsem asi milion jiných povinností a tohle by žádný jiný alfa neudělal. Proč bychom měli hledat nevděčné členy smečky? Lilith se celou dobu v Borůvce tvářila jako kakabus. Při požáru nehnula ani jedním prstíčkem. Vůbec nic neudělala, nechala by to tu celé shořet. Pokud se vrátí do smečky, budu samozřejmě rád. Ať má jakoukoliv povahu, je její součástí. Ale abych ji hledal a dělal jí chůvu? To bylo mimo. A Makadi by to taky neměl dělat. Lilith byla dospělá a rozhodně daleko samostatnější než Makadi. Štvalo mě to, že jej nechala tak dlouho samotného, i když věděla, že je na ni velmi upnutý. Doufal jsem, že bych možná mohl tuto roli převzít já a stát se jeho středem vesmíru. To byl taky důvod, proč jsem se vydal na tuto „záchranou“ misi.
„Dej si pozor, kam šlapeš. Tohle území je opravdu zrádné a můžeš si jednoduše něco udělat. A to ani jeden nechceme, ne?“ Usmál jsem se na něj vesele. „Byla by škoda tak krásných tlapek,“ dodal jsem ještě významně. Chodil jsem už nějakou dobu okolo horké kaše a netušil jsem, jestli vůbec Makadi vnímá jakékoliv mé náznaky. Bylo to úplně jiné koketovat s někým, kdo skoro nemluví.
Zastavil jsem se na mírném kopečku. Rozhlédl jsem se okolo. Viděl jsem velké prd. „Haló? Lilith? Jsi tu někde?“ Zavolal jsem přiměřeně nahlas. Nevrátila se mi žádná odezva, kromě mírné ozvěny. Zavřel jsem pak na chvíli oči. Její pach jsem zde necítil. Magií myšlenek se mi ji také nepodařilo zachytit. „Nepovídala ti někdy o tom, kam by se chtěla vydat? Nebo kam by šla, kdyby nebyla v Borůvce? Cokoliv?“ Podíval jsem se na něj vážně, i když to znělo absurdně. Kdo by prosím vás nechtěl být v Borůvce?

Obě vypadali potěšeně z toho, že jsem Kayu přijal. Cítil jsem se jako polobůh. Kaya naštěstí žádné otázky neměla, Aranel se ale ještě zeptala na Taenarana. Zamračil jsem se. Jeho jméno mě momentálně vytáčelo. A taky, Aranel byla pečovatelka. Neměla by ona mít přehled o tom, kde jsou její vlčata? „Tati říkala, že jej potkala. Prý se zde necítí dobře,“ rozhodl jsem se nevyslovit jeho jméno. „Nedokážu říct proč. Udělal jsem doslova vše, co si přál. V každém případě, je živý. A pokud se mu zde nelíbí, nikdo ho tu nenutí být. Je už v podstatě dospělý. Může si dělat co chce,“ nezněl jsem moc nadšeně. Byl to poměrně krutý verdikt, ale zranilo mě to a jen to podpořilo můj nepříliš pozitivní vztah k vlčatům. Podporoval jsem ho, dovolil jsem mu vše, co chtěl. A on stejně bude frflat? Fracek. Pokud se sem někdy vrátí, bude to muset buď dobře osvětlit, nebo vypadnout s tou jeho tlustou prdelí z území. Cítil jsem, jak se ve mně trochu vařila krev. Naštěstí se Aranel zeptala taky na Gavriila. Toho jsem měl docela rád, ale taky jsem se na něj zlobil. „Myslím, že se jeho pach nese lesem. Někde tu určitě je. Zajímalo by mě, kde byl celé léto,“ určitě se ho na to zeptám sám, ale nyní nebyl čas.
Poté jsem obrátil svou pozornost k Makadimu. „Tak slečno, můžeme vyrazit. Nejsem si jistý, kde začít. Gallirea je velká a nemáme žádnou stopu. Napadá mě ale zajít se podívat na vedlejší území, které je plné zrádných nor,“ popravdě jsem pochyboval, že Lilith najdeme. Pokud byla v pořádku, už by se dávno vrátila. Pokud byla naštvaná natolik, že se tak dlouho neukázala, asi nemá smysl ji hledat. A pokud někde zapadla do díry, už je dávno po ní. Přes to jsem doufal, že ji najdeme. Už jen proto, aby měl Makadi radost. Krátce jsem se na něj zadíval. „Doufám, že ji najdeme. Budu se snažit co nejvíc, dobře?“ Usmál jsem se na něj a pak se pomalu rozešel na vedlejší území.

// Zelné nory