Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomocí mé milované magie ohně, jsem nás udržoval v teple. Cítil jsem se při jejím používání vždy velmi mocně a napojen sám na sebe. Bylo mi však jasné, že tohle nezvládnu do nekonečna. Měli bychom se s Makadi jít někam schovat. Teskně jsem se podíval směrem, kde byl Borůvkový les. Nejraději bych chlad přečkal tam, ale tušil jsem, že Makadi se tam se mnou nikdy nebude chtít vrátit. Chtěl jsem být nyní hlavně s ní - ale cítil jsem jisté odpojení od svého domova. On toho bezpečného místa, kde jsem prožil tolik let. Podíval jsem se jí do tváře. “Už se mi trochu stýská po domově,” řekl jsem tiše. Jak jsme se tam bavili o rodině, tento pocit to umocnilo.
Pozoroval jsem trpělivě Makadi. Zatím jsem měl s její povahou dost trpělivosti, ale bylo mi to dost vzdálené. Oba jsme byli úplně jiní. Naše představy o budoucnosti se nejspíš také rozcházeli. Přes to jsem ale věřil, že se na tom dá pracovat. Ne každý vztah musí být okamžité splynutí duší - většinou jsem se právě z těchto nejvíce popálil. Kýval jsem hlavou, když mi sdělila, že neměla sourozence. “No to já pravděpodobně už taky, nebo nevím,” zamyšleně jsem se podíval někam do prázdna. “Měl jsem sestru. Tu jsem potkal i tady nedaleko, ale už je to hodně let. Ani nevím kolik. Třeba už ani nežije,” mluvil jsem o tom dost fakticky. Nebylo mi úplně jasné, jaké to ve mě vyvolává pocity. Smutek? Nebo jen lhostejnost? “A pak jsem měl ještě bráchu, ale toho jsem viděl naposledy ještě jako mladík,” pousmál jsem se. “Už je to tak dlouho, že si ani nedokážu vybavit, jak vypadal,” přiznal jsem.
“A na co u vás bylo místo?” Zeptal jsem se zvědavě. Nikdy mi o sobě a svém původu příliš nevyprávěla. Předpokládal jsem, že se jí to váže s nějakým traumatem.
“No to teda vadí,” zamručel jsem mírně otráveně na její pesimistickou poznámku a podíval se okolo. Nacházeli jsme se v teplejších končinách tohoto světa, ale i tak by bylo lepší se někam schovat. “Kousek odsud jsem kdysi žil. Mohli bychom se tam schovat do menší jeskyně,” navrhl jsem jí. “Tam nám bude o něco tepleji a bude tam klid,” pousmál jsem se na ni. “Pokud nemáš jiný nápad?”

Začínala být poměrně nepříjemná zima - přeci jen, byl jsem vlčák ohnivák. Ale pořád ve mě přetrvávala radost ze sněhové nadílky. Bohužel jsem předpokládal, že Makadi bude mít stejný postoj a nedokázal jsem přečíst její rozpoložení. Ono - většinou jsem stejně rychleji konal, než myslel. Na co taky přemýšlet, když máte superschopnosti! Ale reakce Makadi na mou nevinnou koulovačku byla jako ledová sprcha. Překvapeně jsem stuhl a zůstal na ni koukat. Byl jsem zvyklý na to, že koulování je oblíbená zimní kratochvíle, která končí povalením do sněhu a zahříváním tělo na tělo. Vlčice to milují, vlci to milují, a vlčata zbožňují. Zmražen na místě jsem sledoval její chabý pokus mi to oplatit. Napadlo mě, že se tváří tak smutně, protože neumí házet - ale rychle jsem to zavrhl. Spíše to vypadalo, jako bych po ní hodil kamenem. Nebyl jsem si jistý, jak reagovat. “Promiň,” hlesl jsem a chvíli na ni dál zaraženě koukal. “Já - nechtěl jsem tě vylekat. Nebo naštvat,” dodal jsem pak a přešel k ní pomalu blíž. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem byl z její reakce zaskočen. Pomocí magie ohně jsem jí opatrně vysušil zbytky sněhu v kožichu. “Nehrála jsi nikdy koulovanou? Já jsem se jako malý se sourozenci řezal hlava-nehlava a i poté později v životě,” omluvně jsem se usmál. To, že to byla skvělá balící taktika, jsem vynechal. Sníh okolo nás roztál a pomalu se s mrazíkem začal měnit na kluziště. "Asi tu brzy zamrzneme." Řekl jsem pak s nadsázkou.

Byl jsem stále mírně omámen účinky náhodné houby, kterou jsme se rozhodli sníst. Makadi již měla všechny končetiny a já se rozhodl jí vyznávat své hluboké pocity. Tento blažený pocit ve mě strhl několik zdravých zábran. Doufal jsem, že Makadi bude stejně unesená jako já. Jako obvykle - se slovy spíše šetřila. Ale aspoň mi sdělila, že je jí se mnou dobře. Spokojeně jsem se usmíval na svém obláčku. “To rád slyším!”
Jak úplně odezněly halucinogenní účinky, byl jsem připraven na další dobrodružství. Jiskry v dáli mě přitahovaly, jako by tam snad bylo nějaké magické místo. V tom však na mě Makadi vybafnula. Poskočil jsem, vykulil oči a trochu vyjekl. Nepříliš mužně, ať to nerad přiznávám. Sledoval jsem s úžasem v očích, jak cupitá pryč. Úsměv se mi rozjel od ucha k uchu. Něco podobného jsem nečekal a měl jsem velkou radost, že se tak uvolňuje. “No teda, to jsem se fakt lek!” Řekl jsem a zasmál se. Rozverně jsem se vydal za ní. “Tady je někdo smíchmajstr!” Vypadala, že se stydí - jako vždy. Rozhodl jsem se to nijak nekomentovat. Chtěl jsem aby měla pocit, že je to v pořádku, takhle blbnout.
Svět zasypala sněhová pokrývka. Vše se třpytilo v západu slunce. Byl jsem v srdci romantický vlk, jen jsem neměl moc možností to ukazovat, jelikož to má mužnost vše přebila. “To je fakt krásný, že?” Zeptal jsem se jí. Chvíli jsem se na ni hluboce a významně zadíval, úplně jsem se ji snažil sbalit očima. A pak jsem se laškovně usmál, v očích mi zatančili plamínky a tlapou jsem na ní vyhodil hromádku čerstvě napadaného sněhu. Ihned jsem pak odskočil, abych se mohl bránit případné odplatě.

Otočil jsem se v hromádce listí na záda a chvíli hleděl na nebesa. “Jaké to je, žít bez noh?” Zeptal jsem se zvědavě. Noční obloha byla dnes živější, než kdy dřív. Jednotlivé souhvězdí se spojovali v prapodivná stvoření. Společně tančili na obloze a spolu s nimi se točil také celý můj svět. Naštěstí účinky hub začali pomalu odcházet a realita začala vyhrávat nad fantazií. Podíval jsem se na Makadi, která již byla zase celá a krásná. Reflektoval jsem tento zážitek, nebyl jsem si ovšem jistý, co se stalo. Asi nějaké kouzlo?
“Makadi. Posledních pár let, jsem žil nutný život. Nedal bych dohromady ani pár situací, které by stáli za vyprávění. Ale teď?” Podíval jsem se na ni a pomalu se skládal na nohy. “Co jsi tu, tak je vše úplně jiné. Mám pocit, že zase žiju,” přešel jsem k ní. “Cítíš… se dobře?” Nejistě jsem se trochu uklidnil. Já byl nadšený z těchto dobrodružství, přes to, že byla nebezpečná.
Rozhlédl jsem se okolo nás. Byla tma. Mraky již zakryly měsíc i všechny hvězdy. Mrholilo. Ale na tomto místě, jako by nebyla nikdy úplná tma. Od srdce tohoto lesa doléhalo jemné světlo. “Půjdeme se tam podívat?” Zeptal jsem se s úsměvem. “Bude to jako stezka odvahy!” Řekl jsem nadšeně a vydal se směrem, kde tančili jiskry. Nad hlavami nám sem tam zahoukala sova, nebo proletěl netopýr. Jiskry vrhali na okolí krátké a děsivé stíny.

“Nejspíše zemřel,” konstatoval jsem poměrně odcizeně. Pohledem jsem se ztratil někde v dálce. “Nedlouho poté jsem musel ze smečky odejít. Došel jsem až sem a nikdy už neodešel. Takže i kdyby se přeci jen někdy vrátil, nevěděl bych o tom,” nechtěl jsem nad tím ani přemýšlet. “Ale už je to tak dlouho, že na tom nezáleží,” vyhledal jsem ji pohledem a pousmál se. Navíc - byl starší než já, dnes nejspíše po smrti tak či tak. “Už jsem si zvykl. Vlci v mém okolí mají ve zvyku umírat a mizet,” řekl jsem bezmyšlenkovitě, aniž by mi došlo, že to pro ni může být celkem odstrašující.
Makadi měla krásný hlas a dokázala barvitě vyprávět. “Tyjo, to je fakt drsný. Ještě že tě to taky neuneslo! To by byla fakt škoda,” trochu jsem ji šťouchl ramenem. “Ale teď vážně - máš talent! Úplně jsem cítil, jak si pro mě taky jde, když jsi mi to vyprávělo,” pochválil jsem ji.
Koncept času se najednou zdál jiný, než dříve. Sledoval jsem, jak Makadi padá na zem a plazí se ke mě, vše jako by bylo zpomalené. Nebo byl jen já super rychlý? Prudce jsem si zvedl tlapu k čumáku. Opravdu, byl jsem najednou super rychlý! Podíval jsem se zpět na Makadi, abych jí to řekl. “Makadi! Kde máš nohy?!” Zvolal jsem. Najednou se totiž proměnila v chlupatého hada, který se ke mě snažil dostat. Moje pozornost však byla momentálně velmi fragmentována a když jsem kousek o nás uviděl hromadu spadaného listí, nemohl jsem odolat. Jednalo se o malou hromádku, ale v mých očích nyní vypadala jako celá tůňka. Udělal jsem pár kroků, které byli tak hrozně rychlé! A pak jsem vyskočil do vzduchu, abych mohl skočit do té tůňky. Bohužel fyzicky tam žádná velká hromada nebyla a narazil jsem si zadnici. Pár lístečků se však vzneslo do vzduchu. Proměnili se v oranžové a žluté ptáčky. “Makadi, pojď si hrát! Ale pozor, jsem hrozně rychlý!”

// Savana

Nejistě jsem se podíval na Makadi. Nebyl jsem si jistý, na co se ptá. “On?” Zopakoval jsem po ní. Byl jsem otevřený jí povědět o čemkoliv. Opravdu jsem k ní chtěl být nyní otevřený a upřímný. Poprvé jsem to dost pokazil. Chtěl jsem si místo po jejím boku vysloužit. Cítil jsem z ní však, že se stále ostýchá. Nemohl jsem jí to vyčítat, čí se jí divit.
Pokračovali jsme v cestě a slovo si vzala Makadi. Myslím, že jsem ji nikdy neslyšel tak dlouho mluvit. Její historka byla mnohem děsivější, než ta moje. Neměl jsem moc rád duchy a strašidla. Ucítil jsem, jak mi po zádech přejel chlad. Kulil jsem oči a poslouchal ji. “A… ty jsi ho někdy cítila?” Zeptal jsem se napjatě. Sice jsem sympatizoval s kýmkoliv, kdo se rozhodl snížit populaci vlčat - ale kyselý dech? Tak to překračovalo všechny hranice.
Ocitli jsme se v lese, konečně normálnější prostředí. Pro mě však bylo ze všech zatím asi nejméně příjemné. “Nikdy jsem tu nebyl. Vypadá to tu, jako po požáru,” rozhlížel jsem se. V hlavě se mi vybavili vzpomínky na požár v Borůvkovém lese i smrt Naomi. Zamračil jsem se, nemohl jsem však od spálené země odvrátit zrak. Na zemi jsem spatřil růst nějaké malé houbičky. Měl jsem docela hlad a při stresu mi pomáhalo si dát nějakou mňamku, tak jsem se k nim sklonil a pár si jich utrhl. “Tohle je podzimní mňamka, co?” Zeptal jsem se Makadi, která měla najedou tři oči.

Byl jsem překvapen, co se to vlastně stalo, stejně jako Makadi. “No,” řekl jsem prvně a odmlčel se. “Já ani nevím. Toto se mi nikdy nepovedlo. Ale bylo to hustý, ne?” Usmál jsem se. Byl jsem jako pochodeň a zahnal jsem ty obludy pryč. Nebyl jsem si však jistý, jestli bych to dokázal udělat znovu. “Asi bychom měli jít někam dál. Nevím, co to bylo za potvory - ale nechci je potkat znova. Nikdy jsem nic tak velkýho neviděl,” snažil jsem se znít, jako že je všechno v pohodě a vůbec mě to nerozhodilo. Popravdě jsem byl však docela rozčarován.
Rozešel jsem se dál směrem od hor. Přemýšlel jsem, o čem bychom si mohli s Makadi povídat. Nechtěl jsem, aby bylo trapné ticho. “Máme štěstí na samé nepříjemné situace. Ale všechno jsme to ustáli, no ne? A když jsme v těch hrůzách - nemáš nějakou děsivou historku, aby nám to putování lépe ubíhalo? Já začnu!” Dodal jsem pak, než stihla odpovědět. Pak jsem však chvíli mlčel a přemýšlel, co bych jí mohl vyprávět. U toho jsem dál poctivě šlapal.
“Když jsem byl ještě vlče a dospívající vlk, žil jsem mimo tento svět. Vyrůstal jsem v malé smečce. Moji rodiče byli alfy, takže jsem se měl dost dobře. Vidíš to - asi jsem to měl v krvi! No, ale… Měl jsem ještě sestru Lennie a bráchu Ernesta,” na chvíli jsem se odmlčel. Bylo mi líto, že se náš vztah s Lennie tak pokazil. Kdybych měl šanci, nejspíš bych to zkusil napravit. “Nejvíc času jsem ale trávil s naším vychovatelem a kamarádem Maxisem,” rozhodl jsem se vynechat, že byl mou první a také největší životní láskou. “No, jednoho dne jsme se vydali na klasickou prochajdu okolo našeho lesa. Byla tma, možná byl zrovna úplněk? Chladná noc. Normálně šlo kolem našeho lesa slyšet spoustu různých zvuků, ale tu noc jako by bylo všechno jinačí. Žádní cvrčci, šustění křoví, zajíci, nic. Prvně mi to nepřišlo ani divné, ale pak jsem se začal trochu bát. Uslyšeli jsme hlasité těžké kroky, úplně dunění. A pak se objevil ten největší medvěd všech dob!” Naprázdno jsem polkl a zatajil dech. “To jako nevím, kolikrát si vidělo medvěda. Ale já byl tenkrát úplně slabej a neschopnej, takže jsem se fakt bál. V mých vzpomínkách to byl úplně medvědí boxer. No rozběhli jsme se oba pryč, jenom jsem slyšel, jak řve. Přitom běhu jsme se rozdělili, ale předpokládal jsem, že jsme mu oba zdrhnuli. Vrátil jsem se do našeho lesa a čekal na něj. Ale pořád nic, nepřicházel,” snažil jsem se mluvit velmi dramaticky a divadelně, abych tomu dodal tu správnou atmosféru. Ale ke konci se mi do hlasu dostali mé vlastní emoce. Již dlouho jsem na něj nemyslel a nikdy jsem o té noci nikomu z tohoto světa nevyprávěl. Cítil jsem, jak se mi po hrudi roztéká temný stín. Držel jsem však ze všech sil, abych na sobě toho nedal moc znát. “Nevrátil se, nikdy. Tak jsem ho šel hledat. Prošel jsem všechno okolo, hledal jsem ho celé týdny, ale nikde jsem ho nenašel. Na tom místě, kde jsem ho viděl naposledy, byli ve stromech hluboké rýhy od drápů. To bylo jediné, co připomínalo, že se tam někdy něco stalo,” dokončil jsem svou historku, která měla být strašidelným příběhem pro zabití nějakého času. Trochu jsem však nyní litoval, že jsem si něco nevymyslel. “Tak, teď ty!”

// Uhelný hvozd

Spánek jsme oba potřebovali. Ovšem toto prudké probuzení nebylo jeho nejlepší zakončení. V hlavě se mi splétala pavučina nápadů, co bych teď měl udělat. Oba jsme s Makadi hleděli na to velké stvoření. Bohužel jsem jí nedokázal odpovědět, co to je. Rozešlo se to směrem k nám. Přikrčil jsem se a vycenil zuby. Byl jsem si však vědom, že to nejspíše ani nezaregistroval. Byl již nebezpečně blízko, když mé tělo najednou celé vzplanulo. Sám jsem leknutím poskočil, ještě se mi to nikdy nestalo. Necítil jsem však žár, ani bolest. Viděl jsem jen, jak mi z těla šlehají rudé plameny. Kmitl jsem pohledem k Makadi. Měl jsem vykulené oči a z jejího výrazu tváře jsem chtěl poznat, jestli to vidí taky, nebo jsem se strachem zbláznil.
Slon očividně nečekal, že se před ním zjeví plamenný superhrdina a tak se zastavil. Poté nejistě udělal několik kroků vzad. Chvíli nás sledoval, ale nakonec se přeci jen i se zbytkem famílie otočil a rozešli se pryč.
Otočil jsem se na Makadi. “Ehm,” vydechl jsem. “Nějak se nám ty podivné dobrodružství začínají kupit. Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se, ale raději se k ní nepřibližoval. Ještě jsem musel přijít na to, jak se tento efekt vypíná. Zrovna nebyl úplněk a bylo zataženo, takže byla velmi tmavá noc. Ozařoval jsem tak prostor široko daleko. Tento trik byl ovšem náročný. Cítil jsem, jak mě to unavuje. Z nosu mi stekl pramínek krve. V tu chvíli jsem byl nejspíše již příliš znaven a tak jsem zhasnul tak nějak samovolně. Nad hlavami nám někde vysoko proletěl netopýr, jako by snad cítil krev a slabost. Nic jsem zatím k této události neříkal. Cítil jsem se docela bad-ass, ale nebyl jsem si jistý, jak bude reagovat Makadi. Po tomto světě pobíhala spousta vlků se spoustou schopností. Možná ji to ani nevyvedlo z míry.

// Konec světa

Kráčeli jsme směrem dolů a konečně jsme před sebou měli vidinu kvalitního odpočinku. Pozoroval jsem Makadi a z její tváře jsem mohl číst, že se necítí dobře. Starostlivě jsem svraštil tvář a otočil pohled zpět k zemi, abych mohl pečlivě volit každý další krok. Terén se zde pomalu měnil v vyprahlou zem. “Neboj se. Nedovolím, aby se ti něco takového stalo. Budu se o tebe celou zimu starat! Teda, když budeš chtít, samozřejmě,” dodal jsem pak rychle. Nebylo to tak dlouho, co jsem si myslel, že už mě nikdy nebude chtít vidět.
Když jsme se konečně dostali na rovinku, trochu jsem si zívl. Široko-daleko tu nic moc nebylo. Vyvolávalo to ve mě pocit jistého neklidu. Byli jsme tu až moc na ráně. Raději bych pokračoval někam dál, ale na druhou stranu - co by se nám asi tak mohlo stát? Rozhodně jsem se tedy zastavil a podíval na svou společnici. “Tak, na chvíli si odpočineme, jo?” Řekl jsem trochu velitelským způsobem, ovšem počítal jsem, že Makadi to vadit nebude. Přišlo mi, že je vděčná, když někdo jiný určuje tempo. Lehl jsem si na chladnou zem a vlastně ji mírným nátlakem stáhl k sobě. Trochu jsem ji k sobě přitulil, samozřejmě ve snaze ji zahřát. Nebyla tu taková zima, jako nahoře v horách, ale stejně by trochu tepla neuškodilo. Z posledních sil jsem nechal kousek od nás vzplát oheň. Hořel jen tak z ničeho. Držel na místě a hřál nás do kožichů. Spokojeně jsem zavřel oči a téměř okamžitě usnul.

Probudil mě dupot těžkých kroků okolo nás. Prvně jsem chtěl Makadi nadat, proč nespí a ať aspoň tolik nedupe. Uviděl jsem však neznámé obrovské šedé stvoření. Nikdy jsem nic živého tak velkého neviděl. Na chvíli mi spadla brada. Pak jsem polekaně vyskočil na nohy. To byla ovšem chyba, jelikož se mě slon polekal. Začal vydávat varovné zvuky a všiml jsem si, že zde není sám, ale opodál má celou rodinku. Zíral jsem, jako bych viděl ducha. Přikrčil jsem se níž.

Ztratili jsme se, ale podařilo se mi uvést Makadi do rozpaků - a ještě od ní získat kompliment! Takže vlastně dobrý. Zvědavě jsem přejel pohledem její křídla. Kdyby měla sílu, mohla odsud kdykoliv odletět. Předpokládal jsem však, že mi nekecá, a opravdu je tak moc unavená. Já jsem samozřejmě také cítil, že bych se potřeboval pořádně vyspat. Ale byl jsem stále tak plný dojmů, že mé tělo zatím jelo. “Navrhuji se odsud dostat, najít nějaké vhodné místo a vyspat se,” navrhl jsem a přitom přemýšlel, odkud jsme přišli.
Zvedl jsem tvář k obloze. Bylo dnes pochmurno, zataženo. Naštěstí ale nepršelo. Ovšem bez speciální péče od Makadi mi bylo trochu chladno. Tady v horách i docela foukalo. Na chvíli jsem zavřel oči, abych se mohl soustředit. Snažil jsem si vybavit, odkud jsme přišli. Kudy vedli naše kroky. A kam bychom asi tak měli jít. Pak jsem se na Makadi prudce podíval. “Myslím, že vím kudy!” Řekl jsem s větší jistotou v hlase, než jakou jsem opravdu cítil. Moc jsem toho totiž nevykoumal.
“Máš ráda zimu? Nebo jsi spíš milovník tepla? Já teda tohle hnusný depresivní počasí moc rád nemám. Je furt zima, ale ani ne úplně zima. A do toho je mlha a prší. No ale znamená to aspoň, že bude brzy opravdu zima. A sníh! A to je celkem dobrý ne?” Blekotal jsem něco, abychom tu nechodili v tichosti. Nějakým zázrakem jsem nás dovedl na větší cestu, která vedla dolů do vyprahlého území. “Koukej, teď už to bude dobrý,” uklidňoval jsem ji.

// Savana

// Popelavá pláž

Cítil jsem, jak nám Makadi vysouší kožíšky. Tato péče se mi velmi líbila a na chvíli jsem zasněně přivřel oči. “Teda, to bych si nechal líbit,” řekl jsem spokojeně a hodil po ní pohledem, při kterém mi laškovně zablikali čertíci v očích. Měl jsem dobrou náladu.
“Vypadá to, že jsme prokoupali celé léto!” Zvolal jsem, když jsme začali stoupat do hor a odhalila se nám podzimní příroda. Makadi vypadala trochu nešťastně. “Já to beru pozitivně. Přežili jsme to, no ne? Máme super zážitek. To bude bezva historka, až ji budeš někomu vyprávět!”
Poté jsem už šel dál mlčky a prohlížel si okolní přírodu. Spadané barevné listí, sluníčko, příjemný větřík. Tohle bylo mé nejoblíbenější roční období. Zapomněl jsem ovšem úplně sledovat, kam to vlastně jdeme. Také mi trochu začal docházet dech. Zastavil jsem se a rozhlédl okolo nás. Přišlo mi, že jsme v těchto horách déle, než jsem předpokládat. Ztratil jsem výhled na okolní krajinu a všude byly jen další hory. Bylo to nádherné. Zadýchaně jsem se posadil. Když strávíte tolik času lebeděním ve vodě, tak vám dost ochabnou svaly. Nechtěl jsem však Makadi přiznat, že nevím kudy tudy. Zůstal jsem na ni chvíli zamyšleně koukat. “Moc ti to sluší, když se tak procházíš tou podzimní krajinou,” řekl jsem lichotivě a doufal, že ji to trochu vyvede z míry a nevšimne si mého funění či dezorientace.

Na to jak dlouho jsem strávil pod vodou, jsem měl v ústech hrozné sucho. Cítil jsem se pořádně prosolen, jako bych se měl stát něčí večeří. Přemýšlel jsem nad tím, jakou mám hroznou žízeň. Když v tom najednou se pod našima tlapkama v písku objevilo malé vodní jezírko. Zaujatě jsem jej pozoroval. To jsem udělal já? Nikdy doposud jsem nic podobného neuměl. Horlivě jsem se napil, abych zahnal žízeň.
Chápal jsem pohoršení Makadi nad celou situací a její touhu uniknout. Souhlasně jsem pokýval a opřel ji trochu o sebe. “Můžeme jít, určitě. Kamkoliv budeš chtít,” řekl jsem horlivě. Po tomto dobrodružství jsem se s ní cítil více propojen. Měl jsem pocit, jako by to byla už celá věčnost, co jsme na sebe zase narazili. Moje srdce jí začalo propadat. Měl jsem trochu strach, že to tak necítí. Držel jsem se zkrátka, ale starostlivě jsem ji vedl pryč z pláže.
Osobně jsem byl samozřejmě vděčný za to, že žijeme. Ale zároveň jsem si celé to dobrodružství neskutečně užil. Cítil jsem se nyní silnější, živější. A taky mokřejší.

// Konec světa

Hlásím jak Blueberryho, tak Samaela

Děkuji mnohokrát za akci, ale také vyjadřuji mírné nespokojení s "předčasným" ukončením. Pro mě osobně to bylo celkem nešťastné. Ale tleskám, obdivuji a těším se na další.

---
Poprosím:

Blueberry: 164 b
Sleva 75% : 75 b
Vymaxování maxie voda: 70 b
Hvězdička do magie předměty: 15 b
8 květin = 4 b

Samael: 76 b
Vymaxování magie emoce: 70 b
10 květin: 5 b
2 drahokamy: 1 b

Připsáno a děkuji za účast :>

Můj drahý rybí příteli, zvládl jsi to? Přežil jsi to? Vypadalo to, že tě ta obluda pořádně naklepala. Tyjo, když jsem viděl, jak letíš pryč - myslel jsem si, že je s tebou úplně ámen! Ale čoveče jsme to s Makadi totálně zandali a zarvali jsme tu věc do tý druhý věci, že jo? Normálně mi stály chlupy až na prdeli, však víš o čem mluvím. Doufám, že se z nás stali kámoši na život a na smrt! Přeci jen - zachránili jsme tobě a celé tvé rodině život. No a jak jsi na nás křičel a u toho ti praskaly kosti, to bylo hodně hustý. No fakt, úplně jsem si to celý dobrodružství vlastně hrozně užil. Makadi teda moc ne jo, ale určitě ji to už přešlo. Škoda, že nebyl čas, abychom spolu zašli na ryby, že? HAHAHA. xD
Před tímto dobrodružstvím jsem byl jen pouhým kmánem, ale teď jsem vážně bourák! Přežil jsem bitvu s tak hnusnou a obrovskou obludou. Už na místě jsem se těšil, jak o tom budu všem vyprávět. Kdybych měl vnoučata, hned na místě bych jim o tom říkal.
Odpočinul sis od té doby? Vrátil ses ke své rybí rodině? Nebo jsi byl v rybí nemocnici? Já jsem se vynořil na pláži a cítíl jsem se tak plný energie, že jsem ti šel hned napsat tento dopis! Teda, předtím jsem ještě křísil Makadi. Bylo to bezva, snad si to někdy zopakujem. Čus!