Gallirea - Příspěvky uživatele

Zavrtěl jsem důrazně hlavou. “Ale prosímtě,” řekl jsem laskavým hlasem. “To nic není. Víš kolikrát jsem já někde spadl? To bych ani nespočítal,” ujišťoval jsem ji. Bylo to vlastně docela roztomilé. Také to zahrálo na mé ego, jelikož jsem se rád cítil jako gentleman. ”Blueberry k vaším službám,” dodal jsem ještě rozverně.
Užíval jsem si tento okamžik a ani jsem nepociťoval, že by bylo trapné ticho. Na chvíli jsem přestal kopat, zvedl jsem hlavu, a naopak si tento klid vychutnával. Bylo slyšet jen šumění moře. Ovšem, stejně jako hladina těsně před bouří, některé dny jsou klidné pouze do chvíle, než začne pořádný hurikán.
Souhlasně jsem přikývl. “Ale ten její palác je o dost hnusnější,” neodpustil jsem si poznámku na tu šerednou budovu s šerednou vlčicí. Jak jsem si tak s Makadi hloubil a stavěl tento příbytek smrti, dráp mi zacinkal o něco pevného. Párkrát jsem ještě písek odhrnul, abych se ujistil. Bylo to černé a hladké. Krásné. Prvně jsem si myslel, že se jedná pouze o tvrdý písek, ale nebylo tomu tak. Zvedl jsem pohled k Makadi a chvíli zaváhal. Pak jsem však začal tento předmět vyhrabávat. I když se někdy snažíte udržet ze všech sil na hladině, tak ještě netušíte, že je to marné a proudy už vás stahují na dno. Naštěstí se dá dost dlouho šlapat voda. Možná, kdybych v tuhle chvíli s Makadi odešel jinam, udělal bych lépe. Ale nemohl jsem přestat, byl jsem příliš zvědavý na ten objekt mezi námi. Předtím jsem jej nevědomky schoval pod hromádku mokrého písku a tak jsem nyní musel zbourat příbytek smrti, abych odhalil vrchol tohoto lesklého objektu. Podíval jsem se na Makadi. “Nezakopla jsi o tohle náhodou?” Zeptal jsem se zvědavě a přemýšlel, proč by mi o tom neřekla. Všiml jsem si, že jsou na tom nějaké divné znaky.

// Konec světa

Jak jsem si v hlavě naplánoval, Makadi mě po chvíli předběhnula. Byl jsem spokojen ovšem jen krátkou chvíli, jelikož jsem ji kousek před cílem viděl hodit nepříjemný držkopád. Vykulil jsem oči. V první chvíli jsem chtěl vyprsknout smíchy, ale udržel jsem se. Byla to přece dáma v nesnázích! I když by určitě nebyla ráda, kdybych jí takhle oslovil. Rychle jsem ji doběhl a sklonil se k ní. “Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se starostlivě. Rozhlédl jsem se okolo. Nikdo na pláži kromě nás nebyl. “Teda, emocionálně určitě. Nikdo tu není, takže to nikdo neviděl! Jenom já, ale podle mě to byl velmi ladný pád,” ujišťoval jsem ji, když jsem jí pomáhal se postavit na nohy. Poté jsem se otočil zpět, abych si to místo pořádně prohlédl. Černá masa reagovala na mořský vánek, jako by byl před námi dýchající písek. Na první pohled mi nebylo jasné, kvůli čemu Makadi upadla. Viděl jsem pouze chlupaté mušle porostlé řasami. Předpokládal jsem tedy, že Makadi běžela moc rychle a zakopla o vlastní nožku, nešika. Sedl jsem si na hranici, kde ještě sem tam skončila některé z vln. “Tyjo, to je klídek, že jo? Tak černý písek jsem ještě nikdy neviděl,” začal jsem se v něm předníma tlapama hrabat a hloubit tak nějakou jámu. Písek se pomalu ohříval do nepříjemných teplot. Naštěstí jsme byli v blízkosti chladnějšího moře. Sledoval jsem, jak mi pochodující vlny dělají v mé díře malé jezírko. Musel jsem se usmát. Jako bych byl malé vlče, co si může poprvé hrát u vody. Podíval jsem se na Makadi. Měla stále srst plnou černého písku a já už díky větříku taky. Poté jsem se sklonil a pokračoval v hloubení a vrstvení jakéhosi monumentu.

// Narrské kopce

Cesta, kterou Makadi zvolila, nebyla zrovna příjemná. Prvně jsme se plahočili přes rozžhavenou pustinu. Všude byl písek, který začínal trochu pálit do tlapek. Naštěstí se slunce teprve kradlo na oblohu a tak nebyla cesta na padnutí. Když jsme se dotrmáceli na konec tohoto pekla, tak jsme se museli vydat rovnou do hor. Na chvíli jsem se zastavil, abych díky magii vody nechal ze země vystoupat malou louži vody a mohl jsem se trochu napít. Nabídl jsem i Makadi a poté se rozešel nahoru do kopce. Nyní to bylo mnohem příjemnější, než naposled.
Růžový obláček, na kterém jsem se vznášel, již pomalu mizel. Stále jsem se však usmíval. Byl jsem mladší a po boku jsem měl sličného společníka. Makadi se však netvářila zrovna nadšeně. Všiml jsem si, jak po mě pokukuje. A nejednalo se o obdivné pohledy. Chtěl jsem se jí zeptat, zda jí něco leží na srdci, ale poté vyhlásila závod o to, kdo bude dřív u moře. Nebyli jsme již moc daleko. Pokýval jsem nadšeně hlavou. “Dobře, ale žádné podvádění!” Poukázal jsem na její křídla a pak se bez jakéhokoliv odpočítání rozběhl směrem k slané placce. Prvně jsem Makadi docela utekl, ať už díky přívalu energie, nebo nečekanému startu. Pak jsem však nenápadně zvolnil, abych jí dal šanci vyhrát. “Trochu jsem přepálil start,” zahalekal jsem. Přitom jsem ani nebyl moc zadýchaný. Měl jsem pocit, že bych mohl běžet do nekonečna a ještě dál. Myslel jsem však na to, že vítězství bude pro Makadi znamenat třeba mnohem více, než pro mě.

// Popelavá pláž

Na chvíli jsem se ocitl v obležení těch majestátních křídel. Můj kyselý pohled na křídla byl způsoben převážně tím, že jsem je sám neměl. “Tyjo, Makadi. Mělo bys je ukazovat častěji. Je to fakt sexy,” mluvil jsem rychle a prohlížel si ji, jak je schovala zpět na své místo. Celé mé tělo pulzovalo nadšením. Čekal jsem na reakci Makadi. Představoval jsem si tuhle chvíli s trochou více nadšení a komplimentů. Byl jsem však v tak rozverné náladě, že jsem se spokojil s málem. Hodil jsem na ni široký úsměv. “Díky. A cítím se ještě líp!” Odvětil jsem a vydal se za ní směrem na naše další dobrodružství. Byla vždy tak hezká? Pomyslel jsem si, když jsem ji následoval. Vše se zdálo najednou jasnější. Postupem času jsem se pomalinku klidnil a můj stav se podobal více přirozené dobré náladě. “Snažil jsem se si pohnout, abychom mohli být zase spolu,” prohodil jsem jakoby mimořečí, ale chtěl jsem si nahnat pár plusových bodů. Stále jsem měl za to, že její společnost nemám úplně jistou.

// Konec světa přes poušť

Hlásím Blueberryho do Hrozby.
Hlásím Samaela do vlčat.

Baghý | Červen | 2/10

Postupně jsem se uvolňoval, jak mě strach z hněvu Baghý opouštěl. Sledovali jsme spolu hladinu jezera. Zapadající slunce obarvilo celou oblohu do oranžova. Bylo to tak romantické, že jsem se na chvíli zadíval na tvář Baghý a přemýšlel, proč jsme si spolu nikdy nic nezačali. Byl jsem milovník. Žádný vztah mi nevydržel moc dlouho, těžko říci čí vinou. Možná jsem byl prostě odsouzen ke krátkým románkům bez závazků. Baghý mě však pár minut dozadu informovala o svém partnerovi, otci jejích dětí. Navíc jsem měl nyní v mysli Makadi. A Baghý jsem vnímal spíše jako svou ségru. Když jsem však pozoroval, jak jí světlo dopadá na kožich a leskne se jí v očích, byl jsem zase ten kurevník jako vždycky. Musel jsem odvrátit tvář a naprázdno polknout. Soustřeď se.
Pokýval jsem hlavou na známku souhlasu, i když jsem s tím úplně nesouhlasil. Alfování bylo pro mě. Byli to mé nejšťastnější roky života. Cítil jsem lásku, zodpovědnost a také obdiv a moc. Ovšem těžká hlava toho, kdo na ní nosí korunu. Únava mě časem dostihla a tak jsem se svého postu vzdal. Nyní jsem vzpomínal na roky své největší slávy a trochu jsem litoval, že jsem se této role vzdal. Byla to však nejlepší možnost pro mě i pro smečku. “Ještě jednou díky, že ses toho ujala. Už jsi přemýšlela nad tím, jak dlouho to ještě zvládneš?” Byla to drsná otázka. Možná ne úplně na místě vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli. Byli jsme si však blízcí a pokud si Baghý tuhle otázku ještě sama nepoložila, jednou bude muset. “Ne, že bych o tobě pochyboval. Nepochybně máš stále spoustu sil. Ale mám nějaké ty zkušenosti,” trochu jsem se zasmál. “A osobně si myslím, že jsem to měl udělat o trochu dříve. S trochou více síly se z toho vzpamatovat,” bylo to těžké téma, ale nemuselo být. Usmál jsem se na ni povzbudivě.
Pomalu jsem se zvedl a podíval se na ni. Aniž bych vyslovil jakoukoliv otázku, pokynul jsem hlavou směrem k vodě. Poté jsem se do ní sám rozešel. Zastavil jsem se, když se voda dotkla mého hrudníku. Byla příjemně chladivá. Poslední sluneční paprsky mi dopadaly na tvář. Zavřel jsem oči. Život byl krásný.

// Vrchol narrských kopců

Cítil jsem, jako bych byl rychlejší než vítr. Pán celého tvorstva běžící dole kopcem. Necítil jsem žádnou bolest kloubů, ani jsem se nepotřeboval každých pár metrů vydýchat. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Srdce mi bušilo rychle, ale nebylo to z vyčerpání. Byl jsem napumpovaný adrenalinem. Cítil jsem se naživu. Makadi byla stále pod kopcem, čekala na mě. Postupně se zvětšovala, jak jsem se k ní blížil. Byla tak krásná. Její vůně mě k ní vábila, byla tak jedinečná. Trochu jsem začal zpomalovat, abych k ní mohl ladně doběhnout. Nedobrzdil jsem však úplně, místo toho jsem ji svalil do měkkého obejmutí. Byl jsem tak nadšen, že jsem vůbec nepochyboval, že se jí to bude líbit. Vše se zdálo růžové a zalité zapadajícím sluncem. Čumákem jsem jí přejel někde v kožichu a zhluboka se nadechl. “Makadi!” Zvolal jsem nadšeně, jako bychom se rok neviděli. “Ty tak krásně voníš,” dodal jsem a chvíli na ni z velké blízky koukal. Pak jsem od ní odskočil a udělal krok dozadu, aby si mě mohla pořádně prohlédnout. Laškovně jsem na ni mrknul a pak se otočil směrem, kde jsem si myslel, že leží moře. “Tak jo, moře, super. Jdeme teď hned, nebo si chceš ještě chvíli odpočinout?” Mluvil jsem rychle, opojen dobrou náladou. Věděl jsem, že dříve nebo později mě to přejde a stane se to novým normálem. Ale nyní jsem dostal najednou šílený příval energie, které mé tělo kvůli stáří už dlouho necítilo. A bylo těžké se s tím šokem nějak vyrovnat. Oči mi kmitali z místa na místo, neschopen se uklidnit. “Co jsi zatím dělala? Všechno dobrý?”

// Narrské kopce

Konečně jsem se po dlouhé cestě s Makadi blížil samotnému cíli. Věděl jsem již dopředu, že konec tohoto putování bude náročný. Již jsem touto cestou jednou kráčel. Tenkrát ještě jako mládenec plný sil. Nyní jsem tuto cestu započal plný nervozity, zda mi vůbec bude schopen splnit to, o co žádám. Každý krok jsem cítil hluboko v kostech. Čas mi již klepal na dveře. Smrt byla připravená mi dát její poslední polibek, a tak byl nejvyšší čas utéct hrobníkovi z lopaty. Funěl jsem a musel často zastavovat, abych popadl dech. Praskalo mi v kolenou. Srdce mi rychle bušilo a slyšel jsem, jak mi krev tepe v uších. Chvilkama se mi dělali mžitky před očima. Nenáviděl jsem každou sekundu. Čímž jsem však byl blíže k vrcholu, tím více mě tyto pocity opouštěli. Všechno mě stále bolelo, cítil jsem však jisté opojení mysli. Blažený pocit spokojenosti se rozléval celým mým tělem. Slova Makadi o tom, že je to vše falešné, byla zapomenuta. Po tváři se mi kutálely slzy úlevy. Mé tělo trpělo, ale má mysl to po dlouhé době dokázala vše blokovat.
Konečně jsem vystoupal až na vrchol. Napil jsem se z jednoho horského jezírka, jelikož jsem měl úplně vyschlá ústa. Chvíli jsem pak jen stál a zhluboka dýchal. Klepala se mi kolena.
Shlížel jsem na svět pode mnou a brečel jsem. Má mysl v tuhle chvíli nebyla jen moje. Byla zabalena do sladkého oparu. Makadi se zdála odsud tak malinká. Věděl jsem, že se za ní musím vrátit. Ovšem v tuto chvíli jsem si vůbec nebyl jist, zda to někdy udělám.
Zaslechl jsem tiché kroky. Podíval jsem se za nimi a byl tam. Srdce mi snad vynechalo úder. Jeho přítomnost byla těžce opojná. Byl tou nejkrásnější bytostí, co jsem kdy spatřil. Jeho mohutné tělo bylo poseto kvítím. Dlouhý ocas mu ležel až na zemi. Vycházela z něj sladká vůně. Ach, jak byl krásný.
“Blueberry,” pronesl trpělivě, čímž mě vytrhl z denního snění. Necítil jsem žádné výčitky či stud, že na něj tak zírám. Musel na to být zvyklý. Jen jsem se na něj usmál. Jako bych snad zapomněl, proč jsem přišel. Rozhlédl jsem se okolo nás. Viděl jsem v povzdálí jeskyni, kde nejspíše přebýval. Nikde nikdo. Přemýšlel jsem, jak se mu zde žije. Zda je šťastný a má vše, co si pán světa zaslouží. Vrátil jsem se pohledem na jeho trpělivou laskavou tvář. Seděl přede mnou téměř nehnutě a hleděl mi do očí. Věnoval mi všechnu svou pozornost, jako by nyní nikdo jiný neexistoval. Málem jsem se pod tou tíhou jeho pohledu zakoktal. “Dlouho jsme se neviděli. Doufám, že se máš dobře. Musí to být těžký úděl tu být pořád tak sám,” starostlivě jsem si jej prohlížel, jako by tu snad přede mnou neseděl sám pán celého tvorstva. Široce se usmál. Kdyby neznal každou mou myšlenku, možná by byl touto otázkou zaskočen. Všichni za ním přichází s nějakou touhou či přáním. Po čem ale on touží? Musí být těžké žít sám a jen plnit přání. On však nebyl vázán žárlivostí, smutkem, či jinými pouty běžného smrtelníka. “Děkuji ti za tvou starostlivost, Blueberry, ale nemusíš se bát. Vše je v pořádku a tak, jak má být. Cítím však, že jsi to ty, koho něco trápí?” Pobídl mě. Pokýval jsem hlavou. Slova z mých úst vycházela v nejhlubší upřímnosti, jako bych mluvit sám se sebou. “Cítím se jako v pasti. Přijde mi, že jsem ještě nesplnil všechno, co jsem na tomto světě měl udělat. Ale moje tělo už mi neslouží. Jako, vyjít sem nahoru to byla fakt hrůza. Docela se bojím, že tu cestu dolů už nedám. No a říkal jsem si, že když jsi sám Život, tak bys mi s tím třeba mohl trochu pomoct? Dát mi nějaký čas navíc? Omladit mě?” Zůstal jsem na něj hledět s otázkou v očích. On samozřejmě dobře věděl, proč jsem přišel. Věděl to ještě před tím, než jsem se sám rozhodl přijít. Možná to věděl dávno před tím, než jsem se narodil. Přes to vypadal, že chvíli přemýšlí. Necítil jsem však nervozitu. Byl jsem tomu nádhernému stvoření naprosto odevzdán. Po dlouhé pauze přikývl. “Ano, ano. S tím ti opravdu mohu pomoci. Ale nebude to levné, to snad víš. Zrovna jsem si oblíbil křišťály a mušličky. Krásně se mi hodí do mé jeskyně. Ale to není jediná cena. Taky mi musíš slíbit, že si budeš svého života vážit. Budeš hledat ve všem to dobré. Budeš laskavý k ostatním. Budeš bránit své blízké a milovat své drahé. Budeš jednat férově a tak, abych nelitoval času, který ti dopřeju navíc. A poslední slib. Až si pro tebe jednou přijde má sestra, půjdeš jí naproti se vztyčenou hlavou. Protože každý jednou musí tuto cestu podstoupit,” hleděl mi do očí. Já se v těch jeho utápěl a u toho jsem pečlivě poslouchal, co mi říká. Srdce mi radostně poskočilo. Znělo to jako hodně požadavků, ale vše to dávalo smysl. Snažil jsem se takovým být celý můj život, ale zároveň jsem hodně chyboval. Chtěl jsem se ho zeptat, co se stane, když udělám nějakou chybu. Zda pak třeba shořím na místě? Ale než jsem ta slova stihl vyslovit, tak promluvil. “Netrap se tím, zda budeš perfektní. Hlavní je to, co budeš mít v srdci. Chyby dělá každý. Poučil jsi se z těch svých?” Naprázdno jsem polkl a na chvíli se zamyslel. Pak jsem přikývl. “Doufám, že jo. Měl jsem dobrý život a udělal jsem spoustu dobrého pro ostatní. Když jsem něco pokazil, snažil jsem se být příště lepší. Ochraňoval jsem svou smečku a vedl její členy. Myslím, že to bylo mé životní poslání! Pak toho ale na mě už bylo moc, a tak jsem našel svého nástupce. I to byla dobrá volba. Přece se nebudu držet moci zuby, drápy! No ale v některých ohledech se ještě musím zlepšovat. Můj milostný život není zrovna nejlepší. Myslím, že jsem měl celý život smůlu. Jsem přece docela fešák a fajn vlk. Ale každý mě nakonec opustil. A pak jsem potkal někoho, kdo by se mnou možná zůstal. Oba máme těžký životní příběh. No ale posral jsem to já. Oj, promiň mi ten jazyk. Ale myslím, že jsem se z toho fakt poučil!” Pronesl jsem dlouhý monolog. On pak pokýval hlavou. “Buď ti tedy dopřáno,” řekl stručně. V očích se mi zalesklo dojetím. Chvíli se nic nedělo. Zmateně jsem se podíval směrem odkud jsem přišel, zda už mám odejít. Pak jsem však ucítil, jak mým tělem prochází vlna tepla. Cítil jsem, jak bolest postupně odchází, a nahrazuje ji síla. Mé tělo nabralo zpět svalovinu, kterou stářím ztratilo. Z kožichu se mi vytratila většina šedin. Nejistě jsem se rozešel směrem k jezírku, ze kterého jsem dříve pil. Jeho hladina byla nyní perfektně klidná a tvořila tak zrcadlo. Prohlédl jsem si sám sebe. Jen takový… šťavňatější. Udělal jsem hluboký nádech a výdech. Kapacita mých plic byla větší. Vše bylo lepší. Nebyl jsem úplný mladík, ale omládl jsem najednou o polovinu. Pohlédl jsem směrem, kde byl Život, abych mu poděkoval. On tam však již nebyl. Snažil jsem se ho najít pohledem, abych ještě jednou viděl všechnu jeho krásu, ale byl už pryč. Chvíli jsem ještě seděl u jezírka a hleděl sám sobě do tváře. Byl jsem plný pozitivních emocí. Štěstí, spokojenost, harmonie. Přál jsem si zde zůstat navždy, ale nedostal jsem přece nový život, abych jej proseděl zde. Rozhodl jsem se proto konečně zase zvednout a vrátit se za Makadi. Prvně jsem šel pomalu, neochotně. Pak jsem však zrychloval, až jsem běžel dolů z kopce. Užíval jsem si, jak se mi plíce plní čerstvým vzduchem. Jak mi vítr čechrá v té rychlosti srst. Jak se mi tlapy bez bolesti odráží od země. A jak se Makadi přibližuje.

// Narrské kopce

// Prstové hory

Užasle jsem se na ni podíval a usmál se. Čekal jsem různé žádosti, ale moře mě nenapadlo. Bylo to příjemně prosté. Jen si jít užívat života a poflakovat se. “No, to zní jako bezva plán. Já u moře asi nikdy nebyl,” zamyšleně jsem se snažil bádat ve vlastní paměti. Měl jsem tam matné vzpomínky na pláž. “I kdyby jo, tak už je to fakt dávno,” dodal jsem pak ztracen ve svých vzpomínkách. Zapsal jsem si moře do svého pomyslného kalendáře. Byl jsem rád, že se mám na co těšit. Byla to perfektní příležitost ukázat Makadi své nové mladé tělo, jak jej bičují vlny a srst vlaje ve větru. Představoval jsem si to tak živě, že jsem málem vzrušil i sám sebe.
Další konverzace již byli o něco vážnější. Poslouchal jsem její slova a u toho se trochu mračil. Musela si všimnout překvapení a rozčarování v mém obličeji. Baghý jsem měl moc rád a věřil jsem jejímu úsudku. Proto jsem svěřil smečku do jejích rukou. Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry. Nebylo však jisté, kdy budu mít možnost si vyslechnout druhou stranu. A stejně - ta situace již byla tak dávno a já byl natolik odloučen od smečky, že má slova již ztratila význam. Tedy, ztratila význam pro Baghý. Pro Makadi nyní mohla klidně znamenat celý svět. Bylo tedy snadné volit slova, i když uvnitř jsem byl více rozpolcen. “Moc mě mrzí, že sis něčím takovým muselo projít. Pokud se někde na světě můžeme cítit bezpečně, mělo by to být právě ve smečce. Já už teď s tím bohužel nic neudělám. Ale je mi líto, že jsem tam tenkrát nebyl, abych nějak zakročil,” mluvil jsem opatrně. Ještě nikdy jsem neslyšel Makadi takhle naštvanou. Nahánělo to trochu strach, ale zároveň to bylo celkem sexy. S touto směsicí pocitů jsem si ji ještě pečlivě prohlédl. Poté jsem již stočil pohled na vrcholky, pod kterými jsme se ocitli. Posadil jsem se. Poslouchal jsem také její poslední slova o lásce, ale popravdě jsem byl již myšlenkama trochu jinde. Pokýval jsem tedy jen hlavou. “Souhlasím,” dodal jsem a poté stočil pohled zpět na ty majestátní vrcholky. Chvíli jsem odpočívat a odhodlával jsem se k tomu výstupu. “Ty cesty jsou tu nějaké křivé, že,” pronesl jsem vtip, snažíc se zlehčit tu situaci. Pak jsem se pomalu zvedl. “No nic no. Chvilku tě tu nechám, snad se vrátím co nejdřív. Aspoň budu mít důvod, být co nejdřív zpět! Kdybych se hodně dlouho nevracel, tak je po mě,” řekl jsem se smíchem, i když jsem vlastně tuhle variantu trochu připouštěl. Poté jsem se pomalu vydal směrem nahoru. Funěl jsem u toho. Zrovna začalo vycházet sluníčko a jemně foukalo, tak jsem se naštěstí tolik nepřehříval.

// Vrchol narrských kopců

// Tmavé smrčiny

Cíl naší cesty byl již blízko. Stačilo už jen projít krajinou, která mohla být kdysi majestátním pohořím. Průchod těmito časem omletými výstupky byl poetický. Jako by zobrazovali mě samotného. Brzy jsem se však měl alespoň částečně vrátit k tomu, kým jsem kdysi byl. Dostat druhou šanci.
Mrkl jsem směrem k ní. Její bolestivá myšlenka byla tak silná, že se vymrštila také do mé hlavy. Starostlivě jsem svraštil obličej. Možná jsme v tomhle ohledu byli stejní. Možná jsme jen chtěli, aby nás někdo miloval. Na chvíli jsem se zastavil, abych si mohl prohlédnout krajinu a srovnat si myšlenky. “Už tam budem,” konstatoval jsem a koukal na vrcholky před námi. “Je to konce našeho výletu, ale mohl by to být začátek něčeho nového, ne? Něčeho velkého,” usmál jsem se na ni a zvědavě si ji prohlížel. Sice jsme si vše už nějak řekli, ale měla nyní dostatek času na to si to rozmyslet. “Další cíl nechám na tobě! Chceš se jen někde poflakovat? Ulovit něco k snědku? Nebo vyrazit někam dál?” Poslední otázku jsem řekl snad až se strachem v hlase, jelikož jsem potřeboval oddech.
Zamračil jsem se. “Jak to myslíš? Ublížil ti někdo ze smečky?” Zeptal jsem se vážně. “Cítím, že se něco stalo. Nejsem trouba. Ta situace o které si mi vyprávělo. Ta, po které jsi skončilo v řece. To byl někdo z Borůvky? Kdo na tebe byl zlý?” Ptal jsem se dál. Mohlo mi v očích plápolat? “A kdo?” Zeptal jsem se pak příkře. Jako by snad ve mě zůstalo něco z toho alfáka, který chtěl mít smečku plnou lásky a pohody. Který nesl zodpovědnost za chod smečky a byl ochoten sekat krky těm, kdo to zkusí narušit.
Poté jsme opět pomalu kráčeli dále. Nemělo smysl nyní zastavovat, brzy jsme měli dostat možnost kvalitního odpočinku. Pokýval jsem souhlasně hlavou. “No, to teda fakt není,” bylo podivné o něčem takovém mluvit právě s ní. Nedokázal jsem v sobě zatím posoudit, zda by snad ona mohla být tím pravým parťákem do života. Strávil jsem tolik let hledáním a marnými nadějemi, že jsem již nevěřil, že je to vepsané v mém osudu. Možná tíha naší minulosti byla příšil silná, abychom ji zvládli překonat. Možná jsme byli až příliš odlišní. “Už asi ani nevěřím na nějakou epickou lásku na první pohled. Kdysi jo. Ale teď si myslím, že je to spíš o trpělivosti. Nějakých kompromisech. Vzájemném poznávání, odhodlání. Ale zároveň o nějaké lehkosti, kterou ten druhý sebou přinese,” kmitl jsem k ní pohledem, abych se ujistil, že chápe a poslouchá. “A jak říkáš, musí to tak cítit oba dva. Do toho to musí být správné načasování. Nějak moc věcí musí zapadnout do sebe, aby jeden našel svou životní lásku,” ta se bohužel u života koupit nejspíše nedala.
Poslouchal jsem její slova o Životu. Byl to zajímavý a realistický pohled. Já byl nejspíš příliš naivní, abych jej takhle podezíral. “Třeba je to jeho prokletí, které si sebou nese a nemůže to vypnout. Že má kolem sebe takovou zářivou auru, která všechny přitahuje. Ale nikdo ho nedokáže vnímat takového, jaký opravdu je. A tak je pořád sám. Pokud má hmotné tělo, tak musí někým být? Třeba měl sny, které nemůže naplnit, protože musí být pořád na jednom místě a čekat na ty, kteří k němu chodí o něco prosit. Navždy milovaný a obdivovaný, ale zároveň vzdálený a nedostupný,” polemizoval jsem, zatímco jsme přicházeli k jeho domovu.

// Narrské vršky

Baghý | Červen | 1/10

Nervózně jsem se pousmál. Toulavýma tlapkama bych důvod mé nepřítomnosti zrovna nenazval. Došlo mi však, že to bude snadnější a jednodušší vysvětlení. Rozhodl jsem se tedy v tomto dále nepokračovat a být vděčný, že se Baghý nezlobí. Bylo však možné, že můj návrat do smečky vzbudí také negativní reakce. Osobně jsem vždy byl trochu otráven, když se někdo po dlouhé době vrátil a Alfa ho přijala, jako by se nic nestalo. Ale finální slovo má Baghý a tak si můžou všichni ostatní hledět svého.
Pokýval jsem poměrně nezaujat hlavou. Všichni si dělali vlčata. Já žádné stále neměl a pochyboval jsem, že někdy nějaké mít budu. Navíc na seznam mých posledních vztahů patřil samec a potom samec, co vlastně není samec, ale teď už není ani samice. Moje šance na rozsévání sémě zatím nebyla moc vysoká. Párkrát jsem měl snad pocit, že bych si mohl nějaké vlče adoptovat. Pár se nám jich do smečky zatoulalo. Ovšem nakonec se vždy ukázalo, že jsou vlčata velmi otravná.
Rád jsem slyšel o všech, Aranel, Awarak, Jinks. Sice jsem si některá jména nemohl spojit s žádnou tváří, ale stačilo mi, že mají blízko k těm, které mám rád. Při zmínce o Wizku jsem však spokojeně pokýval. A pohodil jsem rameny, když zmínila Lilith. “Nemůžeme nikoho držet násilím, že,” usmál jsem se. “A co ty? Je alfování pro tebe?” Zeptal jsem se pak ještě, navazujíc na pár vět zpět. “Já měl vždy pocit, že jsem se proto narodil,” zasněně jsem si povzdechl. “Přemýšlím, co na mě teď čeká dál,” bylo těžké ze sebe sejmout tak důležitou roli a cítit se i nadále v něčem užitečný.

Baghý | Květen | 3/10

Napjatě jsem čekal na každé její slovo. Když zmínila, že o mě měli strach, srdce mi poskočilo. Byla to poměrně sobecká reakce, samozřejmě jsem své rodině nechtěl způsobovat žádné nepříjemné emoce. Ale mé nejistotě to trochu počechralo korunku. “Mrzí mě to,” povzdechl jsem si. Věděl jsem, že bych měl přijít s nějakým vysvětlením. Neměl jsem za sebou žádný epický výlet, ani boj s draky. “Vlastně ani nedokážu moc vysvětlit, co se stalo. Asi toho na mě bylo už hodně a potřeboval jsem vše vydýchat. Jsem moc rád, že jsem mohl nechat smečku v tak schopných tlapkách. Teď už konečně přišel čas,” zasekl jsem se. “Vrátit se?” Dokončil jsem konec věty formou otázky. Sice jsem cítil, že mě Baghý ráda vidí. Ale neměl jsem jistotu, že mě uvítá také ve smečce. Osobně jsem vždy po nějaké době s vlky už nepočítal. Na druhou stranu, pokud byl někdo maskotem Borůvkového lesa, byl jsem to nepochybně já.
Posadil jsem se vedle Baghý a zaposlouchal se do jejího vyprávění. Přál jsem si, aby nikdy neskončilo. Hleděl jsem střídavě na ni a na klidnou hladinu jezera. Na tváři jsem měl úsměv. Byl jsem moc rád, že se smečce daří dobře. Spousta z nich neprošla zkouškou času a dříve či později zanikla. Borůvce se to již jednou stalo a bál jsem se, že by to mohlo přijít znovu.
“No teda, spousta nových jmen. Budu muset všechny pozdravit!” Usmíval jsem se nadále. Slyšet, že se k Baghý připojil nový alfák mě však trochu píchlo u srdce. Věděl jsem, že k sobě Baghý potřebuje nějakou pravou ruku. Já byl na vedení smečky sám a pak jsem tři roky spal. Nedoporučuji. Také jsem byl rád, že je Aranel v pořádku. Nejvíc mě však překvapila zmínka o vlčatech. Zamrkal jsem. Opravdu jsem toho zameškal hodně. “Wow, a s kým?” Zeptal jsem se možná trochu netaktně. Nebyl jsem si vědom toho, že by Baghý měla partnera. Ale možná se dala na dráhu matky samoživitelky. “A co Wizku? Je v pořádku? Potkal jsem Makadi a ta mi řekla, že smečku opustila. Lilith hádám, že asi taky?” Zajímalo mě.

Baghý | Květen | 2/10

Bál jsem se. Neviděli jsme se tak dlouho. Měl jsem strach, že bude plná výčitek, na které měla plný nárok. Nestalo se tak, a mé obavy se díky tomu mohli rychle rozplynout. Trvalo to pouze pár okamžiků, než se tahle prťavá vlčice přesunula k mému tělu a věnovala mi objetí plné vřelosti. Zavřel jsem oči, položil hlavu na její hřbet a dlouze se nadechl. Cítil jsem z ní vůni domova. Lásku. Cítil jsem se tak odloučen od všech mých blízkých, že jsem byl za tento okamžik moc vděčný. Pod víčky jsem ucítil lehké horko, jak se mi chtěli vydrat slzy na povrch. Zatlačil jsem je zpět. Nemohl jsem si dovolit, aby mě někdo viděl brečet. Byl to pro mě však velmi důležitý okamžik. Přeci jen, byl jsem tak starý, že to se mnou mohlo kdykoliv seknout.
“Bylo to moc dlouho, ale už jsem zpět. Slibuju,” vydechl jsem jí do kožichu a pak se pomalu odtáhl. Odstoupil jsem však jen o kousek a pozorně se jí zadíval do tváře. Pohlen v přítomném okamžiku jsem si prohlížel její tvář. Vypadala téměř stejně, jako když jsem ji viděl naposled. Možná o něco starší, ale to jsem byl také. “Povídej! Jak ses měla? Co je novýho? A jak se daří Borůvce? Šéfuješ tomu určitě nejlíp, jak to jen jde,” široce jsem se usmál. Měl jsem tolik otázek, všechno jsem to chtěl vědět. Cítil jsem, jak mi srdce bije rychle v hrudi. Byl jsem plný nadšení. Zároveň jsem se však trochu bál odpovědí. Je těžké si připustit, že když na nějaký čas zmizíte, svět kolem vás se točí dál.

// Řeka

Prostředí kolem nás zdálo se být najednou chmurné. Vešli jsme do lesa, který zel prázdnotou. Takhle nějak vypadal svět v mých nejhorších nočních můrách. Chlad a prázdno. Nyní jsem tu byl však s Makadi. Ta konfrontace byla zvláštní, ale příjemná. Cítil jsem se povznesen nad touto děsivou vizí. Jako bych se vznášel na obláčku z vůně její přítomnosti.
Pousmál jsem se. Její otázka byla chytrá. Byla první, kdo mi ji položil. Ale nepochybně nebyla první, kdo se nad ní zamýšlel. “To je dobrá otázka. Asi každý, kdo se dostane k moci, má možnost výběru, jak s ní naložit. Osobně jsem nikdy netoužil po tom vzbuzovat respekt nebo strach. Spíše jsem chtěl být milován,” zarazil jsem se. Tohle nahlédnutí do vlastního nitra jsem úplně nezamýšlel. Stále jsem nosil jistou masku, která měla potlačovat tyto pocity nejistoty. “No a nikdy jsem to ani nepotřeboval. Dlouho jsem dělal ochranáře naší smečky. Nechci se chlubit, ale nikdy žádný vetřelec neměl šanci!” Pokračoval jsem na lehčí vlně a vypjal trochu hruď. Nedalo se říci, že bych se za ta léta setkal s nějakou velkou invazí. Tu a tam se u nás někdo objevil, většinou s čistě dobrými úmysly. Díky tomu byla moje práce poměrně nudná a stereotypní. Ale párkrát jsem měl možnost ukázat, co všechno umím. “Když jsem do Borůvkové smečky přišel, vedla ji Haruhi. Byla přísná, ale zároveň laskavá. Férová. A pak smečku dlouho vedl Storm s Taillou. On byl extrémně hodný, klidný, moudrý, laskavý,” trochu jsem se nechal unést. Mohl bych takhle pokračovat ještě dlouho. “Tailla vedle něj byla potvora, ale společně jim to nějak fungovalo. Borůvka byla vždy spíše jako rodina a já v tom chtěl pokračovat. Smečka, kde jsem se kdysi narodil, byla v tomhle dost podobná. Ale určitě to není jediná cesta,” musel jsem se široce usmát při vzpomínce na jiný přístup. “Nějakou dobu jsem žil v jiné smečce, která teď už neexistuje. Náš pan alfák byl velmi,” zasekl jsem se. Přemýšlel jsem, jak vůbec popsat Neona. “Noblesní? Myslím, že nás bral spíše jako své poddané, než cokoliv jiného. Ale fungovalo to,” usmíval jsem se. Nejspíše by to pochopil jen ten, kdo jej měl tu šanci potkat. Pak mi však úsměv trochu poklesl. Uvědomil jsem si, jak dlouho jsem již nikoho z nich neviděl. Neon, Jenna, Cora. Tato jména mi v hlavě vyvstala nejvíce. Ze začínajícího pocitu smutku mě však dostala velmi morbidně vtipná věta od Makadi. Zasmál jsem se. Tohle se mi líbilo. Chtěl jsem, aby se více otevřela. Rozpovídala se. Aby se nebála dělat vtipy, užívat si života. Byl jsem poměrně sluníčkový a fascinace smrtí mi nebyla úplně blízká. Právě proto jsem nebyl schopen přijmout sám sebe s touto nečistou magií. Ovšem možná by mi v tomto někdo dokázal otevřít oči. Kdo jiný, než Makadi? Naprázdno jsem však polkl, na její otázku jsem nedokázal najít správná slova. Protože se cítím, jako bych byl něco špinavého u cesty. Jako bych byl mršinou a každou chvíli se mi lebkou prokouše červ. Sklopil jsem pohled k zemi a na chvíli se ztratil se svých myšlenkách. Možná na mě přeci jen nálada tohoto místa dopadla.
Z víru myšlenek mě vytrhla až její další slova. Společné zlepšování znělo dobře. Pokýval jsem hlavou. “O tom to asi všechno je, ne? Najít k sobě někoho druhýho a s ním se stávat lepším a šťastnějším,” což šlo v mé hlavě ruku v ruce.
Zaujatě jsem ji poslouchal. Pravda byla taková, že jsem byl ve svém vidění světa poměrně naivní. Dobro a zlo jsem vnímal jasně oddělené a nepřisuzoval jsem tak Životu žádné negativní vlastnosti. Makadi pohled mě však pošimral někde uvnitř hlavy a zasadil tam semínko nejistoty. “Neboj se tu myšlenku rozvést. Co se ti na něm nezná?” Zeptal jsem se s nefalšovaným zájmem. Prostředí kolem nás se měnilo a už jsme byli jen malý kousek od cíle. Pokud měla Makadi na srdci něco důležitého ohledně Života, byl nejvyšší čas mi to říct.

// Prstové hory